Elektronický meteorologický slovník

syn. bod neutrální – v meteorologii průsečík čáry konfluence a čáry difluence uvnitř barického sedla na meteorologické mapě. Na obě strany od tohoto bodu směrem k anticyklonám, popř. k hřebenům vysokého tlaku vzduchu tlak vzduchu stoupá, směrem k cyklonám, popř. brázdám nízkého tlaku vzduchu klesá. Hyperbolický bod je tedy bod s rel. nejvyšším tlakem mezi dvěma cyklonami a bod s rel. nejnižším tlakem mezi dvěma anticyklonami tvořícími barické sedlo. Viz též pole deformační.

syn. sedlo tlakové – oblast v tlakovém poli mezi dvěma oblastmi nízkého tlaku vzduchu a dvěma oblastmi vysokého tlaku vzduchu rozloženými přibližně šachovnicově. Izobarické plochy v barickém sedle mají charakteristický tvar sedla. Bod ve středu sedla se nazývá hyperbolický bod. Barické sedlo je jedním z tlakových útvarů. Viz též pole deformační.

nejrozšířenější stupnice k vyjádření síly větru v hurikánu, případně v jiné plně vyvinuté tropické cykloně, navržená H. S. Saffirem (1973) a R. H. Simpsonem (1974). Kritériem pro zařazení do jedné z pěti kategorií je maximální naměřený minutový průměr rychlosti větru při zemském povrchu. Od kategorie 3 mluvíme o silném hurikánu. Stupnice slouží k odhadu potenciálně způsobených škod. Dříve uváděné údaje o minimu tlaku vzduchu a výšce vzdutí způsobeného bouří pro jednotlivé kategorie byly vypuštěny, protože jejich hodnoty se v jednotlivých případech mohou od uváděného rozpětí podstatně lišit.

Kategorie	Max. rychlost větru	Způsobené škody
1	33–42 m.s–1	velmi malé
2	43–49 m.s–1	střední
3	50–58 m.s–1	rozsáhlé
4	59–69 m.s–1	mimořádné
5	70 m.s–1 a více	katastrofální

zákal podmíněný přítomností drobných částeček mořských solí v ovzduší, vzniká při vypařování vodní tříště a malých vodních kapiček, které odstříkly do vzduchu při probublávání vzduchových bublin povrchovými vrstvami mořské vody.

počet meteorologických měření provedených nebo zaznamenaných za daný časový úsek. V případě měření meteorologických prvků na meteorologických stanicích jde o frekvenci záznamů veličiny spojité v čase, při radiosondážních měřeních o frekvenci záznamů veličiny spojité v prostoru. Vzorkovací frekvencí také popisujeme skenovací strategii distančních meteorologických měření. Převrácenou hodnotou vzorkovací frekvence je vzorkovací perioda (vzorkovací interval, interval snímání). Viz též doba odběrová.

syn. doba vzorkovací – délka časového intervalu, po který se v aerochemických měřeních odebírá jeden vzorek. Měření se pak vztahuje k celému časovému intervalu. V praxi se užívá 30 minut, 1 hodina, 24 hodin, nebo i více (týden, měsíc).

viz frekvence vzorkovací.

viz frekvence vzorkovací.

viz frekvence vzorkovací.

viz frekvence vzorkovací.

počet meteorologických měření provedených nebo zaznamenaných za daný časový úsek. V případě měření meteorologických prvků na meteorologických stanicích jde o frekvenci záznamů veličiny spojité v čase, při radiosondážních měřeních o frekvenci záznamů veličiny spojité v prostoru. Vzorkovací frekvencí také popisujeme skenovací strategii distančních meteorologických měření. Převrácenou hodnotou vzorkovací frekvence je vzorkovací perioda (vzorkovací interval, interval snímání). Viz též doba odběrová.

označení pro zákal vytvářený jemnými písečnými částicemi v ovzduší po předchozí písečné bouři. Vzhledem k současné přítomnosti prachových částic se v met. literatuře zahrnuje pod termín prachový zákal.

viz bouře prachová nebo písečná.

viz vír prachový nebo písečný.

velké množství písku vyzdviženého do vzduchu silným větrem. Písečné bouře jsou typické pro oblasti s aridním klimatem a dostatkem nezpevněného materiálu. K jejich rozvoji může přispět přehřátí zemského povrchu, proto se v noci vyskytují méně často. Na rozdíl od prachové bouře bývá písečná bouře vertikálně méně mocná, obvykle dosahuje do výšky méně než 15 metrů. Hrubý písek a případně i štěrk se pohybuje saltací ve vrstvě desítek centimetrů při zemském povrchu, naopak jemný písek může být unášen na značné vzdálenosti, Během písečné bouře je výrazně snížena dohlednost, což vyvolává potíže v dopravě, dále může dojít k zavátí infrastruktury a případné vegetace. Viz též bouře prachová nebo písečná, vítr pouštní.

místní název větru, který má vlastnosti bóry. Sarma vzniká při ústupu cyklony a začínajícím vlivu anticyklony v oblasti záp. od Bajkalského jezera čili na vých. okraji anticyklony s chladným prouděním sev. směrů. V důsledku konfigurace terénu i orientace údolí řeky Sarmy dosahuje rychlost větru až 40 m.s^–1. V zimním období dochází pří sarmě k vytváření námrazy na lodích a na ostrově Olchon. Sarma se vyskytuje nejčastěji od října do prosince a její převládající směr je sz.

Termín je odvozen od stejnojmenné řeky Sarmy, která se vlévá do jezera Bajkal a v jejímž ústí je tento vítr pozorován.

komplex procesů prováděných na datech naměřených meteorologickou družicí. Zpravidla zahrnuje korekci družicových dat, jejich kalibraci,  přemapování družicových snímků a další cílené zpracování – buď pro zobrazení formou digitálního snímku (resp. jejich sekvencí), nebo pro další automatizované nebo počítačové využití (např. různé odvozené meteorologické produkty, asimilace do modelů numerické předpovědi počasí aj.).

měření ozonu ve stratosféře pomocí meteorologických družic. Používají se pro něj především družice na nízkých polárních drahách, které při každém svém obletu kolem Země snímají i polární oblasti. K měření vlastností ozonové vrstvy se používají různé družicové radiometry, jejichž data poskytují jak informace plošného charakteru (o horizontálním rozložení celkového množství ozonu), tak informace o vertikálních profilech koncentrace ozonu. Měření ozonu z družic sahá do začátku 70. let 20. století, v současnosti je již operativně realizováno na více družicích a různými přístroji. Družicová měření ozonu zásadní měrou přispěla k mapování polárních ozonových děr.
V současné době se začínají rozvíjet metody družicového měření ozonu v troposféře, a to především v rámci programu Copernicus pomocí jeho přístrojů Sentinel.

radiometr na meteorologické družici, který pro pořizování informací využívá zpětně odraženého umělého záření generovaného přístrojem družice. Do této kategorie lze zahrnout např. družicové lidary, altimetry, skaterometry, družicové oblačné či srážkové radary a multi- nebo hyperspektrální sondážní družicové radiometry (soundery).

fáze zpracování družicových dat spočívající v převodu dat získaných přístroji meteorologických družic na standardní fyzikální veličiny, např. intenzitu záření, jasovou teplotu, odrazivost (albedo) aj.

fáze zpracování družicových dat spočívající v potlačení či odstranění různých chyb a nepřesností dat, případně cílená úprava některých jejich vlastností. Zahrnuje např. geometrické korekce, filtraci šumu, odstranění chybných dat, konverzi dat na určitou nominální polohu družice (u geostacionárních družic) aj.

metoda detekce blesků pomocí přístrojů umístěných na meteorologických družicích. Vzhledem k povaze detekce (snímání v optickém oboru) se tímto způsobem monitoruje celková blesková aktivita, tj. nerozlišují se blesky mezi oblakem a zemí a blesky mezi oblaky.
První pokusy o družicovou detekci blesků byly realizovány přístroji umístěnými na družicích na nízkých oběžných drahách – především na družici TRMM (Tropical Rainfall Measuring Mission, vypuštěné v roce 1997) přístrojem Lightning Imaging Sensor. V současnosti se na geostacionárních družicích GOES-R využívá přístroj Geostationary Lightning Mapper (GLM). Ten nepřetržitě snímá většinu zemského disku, pozorovatelnou z dané družice, přičemž výboje blesků jsou zaznamenávány v blízkém infračerveném oboru v čáře atomárního kyslíku 774,4 nm. Rozlišení přístroje (přesnost detekce) je kolem 10 km, data jsou poskytována v téměř reálném čase, efektivita detekce je přibližně 90 % pro noční hodiny, resp. kolem 70 % pro denní hodiny. Geostacionární družice MTG, konkrétně MTG-I, jsou vybaveny obdobným přístrojem Lightning Imager (LI).

specializovaná oblast meteorologie využívající družicová meteorologická měření. Jedná se spíš o charakteristiku způsobu získávání, zpracování a interpretace dat, než o samostatnou meteorologickou disciplínu.

radiometr na meteorologické družici, který pro pořizování informací využívá přirozené záření – odražené sluneční záření nebo tepelné záření vyzařované zemským povrchem, oblačností či plynnými složkami atmosféry.

soubor digitálních dat naměřený zobrazovacím družicovým radiometrem, zpravidla nasnímaný současně ve více spektrálních kanálech, resp. jejich zobrazení formou zpracovaného digitálního snímku. Interval získávání družicových snímků je závislý především na konkrétním typu meteorologické družice, resp. přístroje – u geostacionárních družic je dána technickými parametry radiometru družice, přičemž se pohybuje od desítek sekund do desítek minut, u polárních družic závisí na periodě přeletů dané družice nad konkrétní oblastí a šířce pásu snímaného území (perioda se pohybuje od cca 12 hodin do několika dní). Rozlišení, tzn. rozlišovací schopnost, závisí především na konstrukci radiometru družice a výšce její oběžné dráhy. Pro meteorologické využití je vysoce žádoucí, aby snímek byl k dispozici v co nejkratší době od svého pořízení (nasnímání). Viz též přemapování družicových snímků.

metoda sondáže atmosféry multispektrálními (hyperspektrálními) sondážními družicovými radiometry, jejímž cílem je získání třírozměrných informací o polích meteorologických prvků v atmosféře (teploty a tlaku vzduchu, směru a rychlosti větru), prostorovém rozdělení koncentrací některých plynných složek atmosféry (např. vodní páry, ozonu, oxidu uhličitého) aj. Výstupy jsou využívány jako jeden ze vstupních zdrojů dat pro modely numerické předpovědi počasí, pro operativní monitoring vertikální instability atmosféry (v rámci nowcastingu) apod.

křivka na termodynamickém diagramu, vyjadřující vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi teplotou a tlakem) při adiabatickém ději v nasyceném vzduchu, který může obsahovat i zkondenzovanou vodu v kapalné fázi. Sklon křívky  tedy odpovídá nasyceně adiabatickému teplotnímu gradientu a slabě závisí na množství zkondenzované kapalné vody. Protože teplo potřebné ke změně teploty kapalné vody přítomné v nasyceném vzduchu je velmi malé, je rozdíl mezi nasycenou adiabatou a pseudoadiabatou zanedbatelný. Na termodynamickém diagramu se proto při znázornění adiabatického děje v nasyceném vzduchu používají pseudoadiabaty. V americké terminologii se nasycená adiabata označuje jako vlhká adiabata.

adiabatický teplotní gradient částice nasyceného vzduchu, která může obsahovat i kondenzovanou vodu. Lze jej vyjádřit přibližným vztahem
${\gamma }_s={\left(-\frac{dT}{dz}\right)}_s\cong {\gamma }_d\frac{1+\frac{\mathrm{\ε}{L}_v{e}_w}{R_{d}Tp}}{1+\frac{{\mathrm{\ε}}^2{L}_v^2{e}_w}{c_{pd}{R}_d{T}^{2}p}},$
kde dT je změna teploty, dz změna výšky, γ_d suchoadiabatický teplotní gradient, ε = 0,622 je poměr měrné plynové konstanty suchého vzduchu a měrné plynové konstanty vodní páry, L_v je latentní teplo výparu, R_d měrná plynová konstanta suchého vzduchu, e_w tlak nasycené vodní páry vzhledem k vodě při teplotě T, c_pd měrné teplo suchého vzduchu při konstantním tlaku vzduchu p. Hodnota nasyceně adiabatického teplotního gradientu závisí na teplotě a tlaku vzduchu v rozsahu přibližně od 0,2 do 1,0 K na 100 m výšky. Při teplotě 0 °C a tlaku vzduchu 1 000 hPa nabývá nasyceně adiabatický teplotní gradient hodnoty 0,6 K na 100 m. Přibližný vztah uvedený výše zanedbává množství tepla potřebné ke změně teploty kondenzované vody, a tedy i rozdíl mezi vratným nasyceně adiabatickým gradientem a pseudoadiabatickým teplotním gradientem. Při nasycení nad ledem lze použít stejný vztah, v němž však nahradíme latentní teplo výparu latentním teplem sublimace a použijeme tlak nasycené vodní páry vzhledem k ledu. Někdy se nasyceně adiabatický teplotní gradient chybně označuje jako gradient vlhkoadiabatický (toto označení je obvyklé v amerických textech, v češtině se u nasyceného vzduchu nepoužívá). Viz též adiabata nasycená, Clausiova–Clapeyronova rovnice, děj adiabatický.

vlhký vzduch, který je nasycen vodní párou, tzn., že parciální tlak vodní páry při teplotě vlhkého vzduchu odpovídá stavu nasycení, zpravidla uvažovanému vůči rovinnému vodnímu povrchu (není-li v kontextu konkrétně uvedeno jinak). Relativní vlhkost nasyceného vzduchu je 100%. Rozlišujeme vzduch nasycený vodní párou vzhledem k vodě a vzhledem k ledu. Pojem nasycený vzduch se v meteorologii běžně užívá, jde však o terminologické zjednodušení (terminologickou zkratku). Věcně korektní by mělo být: vzduch obsahující nasycenou vodní páru. Viz též  vzduch suchý, vzduch nenasycený, vzduch přesycený, rovnice Clausiova–Clapeyronova.

nesprávný název pro půdu s rel. vysokým obsahem vody, který se blíží max. vodní kapacitě půdy po nadměrném zavlažení shora srážkami.

pára sytá – plynná fáze dané látky, nalézající se ve stavu termodynamické rovnováhy s kapalnou (v případě sublimace s pevnou) fází téže látky při rovinném tvaru fázového rozhraní. Za této rovnováhy je tok molekul směřující přes fázové rozhraní z kapalné (pevné) do plynné fáze stejně velký jako tok opačný. Vztah mezi tlakem nasycené páry a teplotou udává Clausiova–Clapeyronova rovnice. Na fázovém diagramu je vztah mezi tlakem a teplotou nasycené páry zobrazen křivkou vypařování, nazývanou též křivka nasycených par. V meteorologických aplikacích jde zpravidla o nasycenou vodní páru a v praxi se pro přibližné vyjádření závislosti jejího tlaku na teplotě používá např. Magnusův vzorec. Při teplotách pod teplotou trojného bodu rozlišujeme nasycenou vodní páru nad povrchem přechlazené vody a nasycenou vodní páru nad ledem.
U zakřiveného rozhraní fází vzniká složitější situace. Pro kladné zakřivení fázového rozhraní (např. u vodních kapiček) při dané teplotě roste tlak nasycené páry se zvětšujícím se zakřivením. Při záporném zakřivení (např. tvar vodní hladiny v kapiláře se stěnami smáčitelnými vodou) je tomu naopak. Příslušné kvantitativní vyjádření této závislosti poskytuje Thomsonův vztah. U vodních roztoků závisí tlak nasycené vodní páry též na koncentraci příměsi a u disociovaných roztoků (elektrolytů) na jejím druhu. Příslušnou závislost udává Raoultův zákon. Uvedené skutečnosti mají podstatný význam ve fyzice oblaků a srážek, zejména pak v mikrofyzice oblaků a srážek.

tlak vodní páry, která je ve stavu termodynamické rovnováhy s rovným povrchem čistého ledu za dané teploty. Viz též nasycení, rovnice Clausiova–Clapeyronova, vzduch nasycený.

tlak vodní páry, která je ve stavu termodynamické rovnováhy s rovným povrchem čisté vody za dané teploty. Viz též nasycení, rovnice Clausiova–Clapeyronova, vzduch nasycený.

v atm. podmínkách stav nasycené vodní páry; jde o rovnovážný stav systému vodní pára a kapalná voda, popř. vodní pára a led. Ve stavu nasycení tok molekul vody z povrchu kapalné vody, popř. ledu, do vodní páry odpovídá toku molekul vody z vodní páry do kapalné vody, popř. ledu. Viz též vzduch nasycený, vzduch přesycený, tlak nasycené vodní páry vzhledem k vodě, tlak nasycené vodní páry vzhledem k ledu.

charakteristika vlhkosti vzduchu, která vyjadřuje, jaké množství vodní páry je třeba dodat do vzduchu, aby se stal nasyceným při konstantní teplotě. Většinou se definuje jako rozdíl tlaku nasycené vodní páry a skutečného tlaku vodní páry při dané teplotě, tzn. doplněk tlaku páry. Setkáme se však i s vyjádřením sytostního doplňku směšovacího poměru či měrné vlhkosti, který je stanoven při zachování teploty a tlaku vzduchu. Někdy se nesprávně zaměňuje za deficit teploty rosného bodu.

nevh. termín pro tlak vodní páry ve stavu nasycení.

v Köppenově klasifikaci klimatu typ tropického dešťového klimatu, označovaný Aw, případně As, s celoročně vysokou teplotou a výrazným ročním chodem srážek, takže v nejsušším měsíci klesá jejich prům. měs. úhrn pod 60 mm. Vyznačuje se střídáním období sucha a období dešťů, které přichází zpravidla v létě dané polokoule v souvislosti s pohybem ekvatoriální deprese, případně i s výskytem letního monzunu. Roční chod teploty vzduchu je nevýrazný, s větší denní amplitudou v období sucha a s maximem teploty vzduchu před začátkem období dešťů. V Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá subekvatoriální klima, jiní autoři je označují jako pasátové klima. Viz též klima monzunové.

viz vzorec Ångströmův.

syn. záření sluneční rozptýlené.

viz popis výskytu jevů v předpovědi počasí pro ČR.

syn. světlo difuzní.

syn. záření sluneční rozptýlené.

viz záření sluneční rozptýlené.

charakteristika schopnosti daného prostředí rozptylovat záření. Rozlišujeme objemový a hmotový koeficient rozptylu. Objemový koeficient rozptylu je číselně roven množství zářivé energie rozptýlené z paprsku jednotkové intenzity na dráze jednotkové délky. Vynásobením objemového koeficientu rozptylu převrácenou hodnotou hustoty rozptylujícího prostředí dostaneme hmotový koeficient rozptylu. V meteorologii se setkáváme s koeficientem rozptylu slunečního záření, jehož hodnota závisí na vlnové délce. S ohledem na tuto závislost se koeficient rozptylu obvykle udává jen pro určitou dostatečně úzkou část spektra slunečního záření, takže lze hovořit o spektrálním, popř. monochromatickém koeficientu rozptylu. Viz též koeficient absorpce, koeficient extinkce, rozptyl Rayleighův, rozptyl Mieův.

syn. diagram rozptylový.

prostorové rozložení intenzity záření rozptýleného určitou částicí nebo souborem částic. Vyjadřuje se pomocí rozptylového diagramu.

syn. diagram rozptýleného světla prostorový – diagram používaný při studiu různých problémů atmosférické optiky, který zobrazuje rozptylovou indikatrici. Střed diagramu leží v geometrickém středu částice rozptylující záření (nebo ve středu souboru takových částic). V každém směru se z něho vynáší na polopřímku množství záření rozptylovaného do jednotkového prostorového úhlu, jehož osou je zmíněná polopřímka. Protože se v atmosféře zpravidla setkáváme s rozptylem válcově symetrickým vzhledem ke směru rozptylovaných paprsků, zakresluje se obvykle pouze řez rozptylovým diagramem, který obsahuje rozptylovaný paprsek. Předpokladem této válcové symetrie je nulová polarizace světla před uvažovaným rozptylem, čemuž vcelku dobře vyhovují paprsky přímého slunečního záření. Viz též rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře.

syn. rozptyl záření v atmosféře.

syn. rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře – rozdělení elmag. záření z původního směru do nenulového prostorového úhlu vlivem molekul vzduchu (molekulární rozptyl) nebo kapalných či pevných atmosférických částic. Závisí na velikosti rozptylujících částic vůči vlnové délce záření, dále na jejich tvaru a elektrickém náboji; podle těchto vlastností vymezujeme mj. rozptyl Mieův a potažmo rozptyl Rayleighův. Podle případných změn vlnové délky rozptýleného záření rozeznáváme pružný a nepružný rozptyl záření, jehož příkladem je Ramanův rozptyl. V rámci rozptylové indikatrice lze rozptyl rozdělit na dopředný a zpětný, který způsobuje odraz záření v atmosféře. Spolu s absorpcí záření se tak rozptyl podílí na jeho extinkci. V meteorologii se nejčastěji uvažuje rozptýlené sluneční záření, při radiolokaci se využívá zpětného rozptylu radiových vln. Viz též rozptyl světla v atmosféře, polarizace elektromagnetických vln.

aktivní družicový radiometr, zaměřený na získávání informací o fyzikálních charakteristikách hladin moří a oceánů (především výška a orientace vln) a meteorologických podmínkách (směr a rychlost větru) bezprostředně nad hladinou. Viz též altimetr.

Termín se skládá z angl. scatter „rozptyl“ a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

dříve používaná tabulka udávající čas, druh a způsob vysílání meteorologických zpráv, meteorologických informací a podkladů, sestavená obvykle pro určitou část nebo úroveň Globálního telekomunikačního systému.

poměr mezi kinematickou vazkostí vzduchu a koeficientem molekulární difuze dané pasivní příměsi. Používá se např. v souvislosti se zajištěním podobnostních kritérií ve fyzikálním modelování difuze pasivních příměsí v atmosféře.

(SLL) – kritická hodnota kapalného vodního obsahu, při níž nastává suchý růst krup (nebo i namrzání vody na jiných předmětech) zachycováním a mrznutím přechlazených kapek oblačné vody. Hodnota SLL závisí na teplotě a rychlosti proudění, při nichž všechna zachycená voda mrzne a teplota povrchu kroupy nepřekročí 0°C. Tvoří tedy rozhraní mezi podmínkami, za nichž nastává suchý a mokrý růst kroupy. Jestliže množství zachycené vody překračuje hodnotu SLL, mrzne jenom část zachycené vody a zbytek je odstříknut z povrchu padající kroupy v kapalném stavu nebo vtažen do dutin kroupy a vytváří tak strukturu houbovitého ledu.

jev podobný optickému chvění, který se projevuje rychlými změnami (často pulzacemi) intenzity světla hvězd nebo pozemských světelných zdrojů. Patří mezi fotometeory. V češtině se též setkáváme s pojmem mihotání.

Termín pochází z lat. scintillatio „jiskření“, které je odvozeno od slovesa scintillare „jiskřit“ (od scintilla „jiskra“).

[širokko] – v původním významu teplý již. nebo jv. vítr, vanoucí ze Sahary nad Sicílii a již. Itálii. V širším smyslu se jedná o pouštní vítr proudící ze Sahary nebo arabských pouští do oblasti Středozemního moře na přední straně cyklony postupující Středomořím k východu. Původně suchý a prašný vítr, který se nad mořem zvlhčuje, při dalším postupu na sever přináší mlhu a déšť (tzv. vlhký scirocco) a za horskými překážkami má ráz fénu. Suchý scirocco v zemích Předního východu má ráz katastrofálních suchovějů.

Termín byl přejat z it. scirocco „jihovýchodní vítr“, které pochází z arabštiny.

veličina používaná pro diagnózu, popř. prognózu mechanické turbulence, nebo vlnového proudění za horskou překážkou. Ve zjednodušené podobě je definována vztahem:
$l={\left(\frac{g}{v^2}\frac{1}{\theta }\frac{\partial \theta }{\partial z}\right)}^{1/2},$
kde g je velikost tíhového zrychlení, v velikost průmětu vektoru rychlosti větru na kolmici k ose horského hřebene, Θ potenciální teplota vzduchu a z vert. souřadnice. Scorerův parametr se určuje pro jednotlivé vrstvy ovzduší, přičemž tloušťka vrstvy se volí podle stupně „monotónnosti“ změny teploty vzduchu s výškou. Při použití aerol. údajů je nejvhodnější určit Scorerův parametr pro vrstvy mezi význačnými tepl. body (tepl. „zlomy“). Příznivé podmínky pro vlnové proudění nastávají při poklesu Scorerova parametru s výškou.

viz čtyřicítky řvoucí.

bríza vanoucí během dne od moře na pevninu, když je povrch moře chladnější než povrch pevniny. V tropických oblastech sahá od zemského povrchu často do výšky 1 500 m, zatímco v mírných zeměp. šířkách v létě nejvýše do 600 m. V zimě se ve stř. a vysokých šířkách prakticky nevyskytuje. V oblasti Baltského moře zasahuje tento vítr na pevninu 20 až 30 km od pobřežní čáry, v tropických oblastech až 100 km. Mořská bríza na pobřežích přispívá ke snížení teploty vzduchu v poledních a odpoledních hodinách, ke zvýšení vlhkosti vzduchu a vytváření typických pobřežních kupovitých oblaků. Viz též cirkulace brízová.

advekční mlha, vznikající nad mořem ve vzduchové hmotě, která se přemísťuje z teplejšího povrchu vody nad chladnější. Proto jsou hlavními oblastmi tvorby mořské mlhy oblasti, kde se setkávají oceánské proudy o různé teplotě povrchu moře, např. u Newfoundlandu na styku Golfského a Labradorského proudu nebo východně od Japonska na rozhraní proudu Kurošio a proudu Ojašio. Mořská mlha se zde často tvoří především v létě. Viz též mlha pobřežní.

syn. obzor geometrický.

syn. obzor geometrický.

vrstva oblaků, jejíž horní hranice má vzhled menších nebo větších vln, takže při pohledu shora, tj. z horských stanic nebo letadel, působí dojmem vln na moři. Oblačné moře zpravidla souvisí s vrstvou inverze teploty vzduchu. Viz též mlha údolní.

meteorologická stanice, která provádí měření a pozorování na prostředku plovoucím nebo zakotveném na moři, např. na lodi, bóji nebo těžní plošině. Mezi mořské met. stanice patří stanice meteorologické námořní, stanice meteorologické lodní a stanice na majákových lodích. Některé postupy při obsluze přístrojů, pozorování met. jevů a umísťování čidel na mořských met. stanicích jsou odlišné od postupů používaných na pozemních met. stanicích.

(SST, z angl. sea surface temperature) – teplota vody na mořské hladině nebo v její blízkosti do hloubky několika metrů. V prvním případě se určuje na základě družicových meteorologických měření, v druhém případě na námořních meteorologických stanicích. Teplota povrchové vrstvy vody vykazuje podstatně menší gradienty a méně výrazný denní a roční chod než teplota povrchu pevniny, což je způsobeno neustálým promícháváním vody, jejím větším objemovým měrným teplem a částečnou propustností pro přímé sluneční záření. Teplota povrchu moře významně ovlivňuje interakci atmosféry a oceánu, proto patří k důležitým vstupům do modelů numerické předpovědi počasí i do modelů klimatu.

syn. období roční – fáze roku podmíněná sezonalitou klimatu. Astronomické vymezení sezon je dáno okamžiky rovnodenností a slunovratů. Klimatické sezony jsou vymezovány s ohledem na průběh klimatických prvků: ve vyšších zeměpisných šířkách se podle teplotních poměrů vymezuje jaro, léto, podzim a zima, případně chladné a teplé pololetí; v tropických oblastech se případné sezony liší především množstvím srážek (období sucha, období dešťů). Fenologické sezony odpovídají etapám vývoje flóry a fauny během roku, přičemž jsou odděleny významnými fenologickými fázemi.

Termín pochází z fr. saison „roční období“, dříve též ve významu „příhodný okamžik“ (z lat. satio „setí“, odvozeného od slovesa serere „sít“, jehož příčestí minulé má tvar satus).

anticyklona, která se vyskytuje nad danou oblastí jen v některé sezoně. Nejtypičtějším příkladem sezonních anticyklon jsou kontinentální anticyklony, které mají charakter studených anticyklon. Z nich sibiřská anticyklona je horiz. velmi rozsáhlá a někdy zasahuje až nad vých. a stř. Evropu. Kanadská anticyklona je méně pravidelným útvarem a často se rozpadává na několik menších anticyklon. V letním období se na místě sezonních anticyklon mohou vyskytovat oblasti nižšího tlaku vzduchu.

charakteristická vlastnost většiny klimatických oblastí na Zemi, podmíněná změnami bilance záření během kalendářního roku a projevující se periodickým střídáním klimatických sezon. Projevuje se ročním chodem meteorologických prvků, přičemž mírou sezonality klimatu je jejich prům. roční amplituda. Pro tropy je rozhodující srážkový režim, v mimotropických oblastech dominuje vliv ročního chodu teploty vzduchu. Sezonalita klimatu zde roste se zeměpisnou šířkou a s kontinentalitou klimatu.

stadium v okluzním procesu, kdy ke spojení teplé a studené fronty při zemi nedojde nejdříve ve středu  frontální cyklony, ale v jisté vzdálenosti od něj. Sekluze znamená, že blízko týlové části okluzní fronty se vytvoří kapsa teplého vzduchu v nízkých hladinách, která je obklopena vzduchem chladnějším. Sekluze je ve vývoji cyklony výjimečným jevem, např. se může vyskytnout v průběhu orografické okluze, ovšem relativně často se vytváří v dospělém stadiu vývoje hlubokých mimotropických cyklon nad oceány (jak bylo potvrzeno např. experimetnem ERICA). V současné literatuře se pojem sekluze vyskytuje v poněkud modifikovaném smyslu v souvislosti se Shapirovým–Keyserovým modelem cyklony.

Termín pochází z lat. seclusio „odloučení“, odvozeného od slovesa secludere „uzavřít, odloučit“ (z předpony se- vyjadřující rozdělení, oddělení od sebe navzájem a slovesa claudere „zavřít“, srov. např. angl. close). Význam se původně týkal kapsy teplého vzduchu uzavřené a odloučené od zbytku teplého sektoru cyklony.

viz tropopauza konvenční.

syn. aerosoly nukleační – aerosolové částice, které vznikají v atmosféře procesem nukleace z původně plynných látek. Ve starší čes. tech. literatuře se označují i jako aerosoly kondenzační.

syn. cirkulace druhotná – 1. podle H. C. Willeta atmosférická cirkulace v měřítku cyklon a anticyklon;
2. obecně jakákoli cirkulace, která je dynamicky indukovaná nebo je součástí silnější cirkulace zpravidla většího měřítka. Viz též cirkulace primární, cirkulace terciární.

cyklona, která se formuje v blízkosti a ve spojitosti s řídicí cyklonou. Jedná se o nevelký útvar, který se zpravidla vyskytuje na již. okraji řídicí cyklony, pohybující se obvykle kolem ní ve směru cyklonální cirkulace. Podružná cyklona vzniká často na studené frontě spojené s řídicí cyklonou nebo i se starší podružnou cyklonou, jak je tomu v případě série cyklon. V Evropě se podružná cyklona typicky formuje např. nad Baltským mořem, pokud řídicí cyklona setrvává u záp. pobřeží Norska.

cyklona, která se formuje v blízkosti a ve spojitosti s řídicí cyklonou. Jedná se o nevelký útvar, který se zpravidla vyskytuje na již. okraji řídicí cyklony, pohybující se obvykle kolem ní ve směru cyklonální cirkulace. Podružná cyklona vzniká často na studené frontě spojené s řídicí cyklonou nebo i se starší podružnou cyklonou, jak je tomu v případě série cyklon. V Evropě se podružná cyklona typicky formuje např. nad Baltským mořem, pokud řídicí cyklona setrvává u záp. pobřeží Norska.

atmosférická fronta oddělující různé části téže vzduchové hmoty. Obvykle se vyskytují podružné studené fronty, což jsou fronty uvnitř horizontálně nestejnorodého arktického vzduchu nebo vzduchu mírných šířek, za nimiž postupuje chladnější část této vzduchové hmoty. Často se vyskytují v týlu cyklony za hlavní frontou a mají oproti ní menší vert. rozsah. Zasahují pouze spodní, nanejvýš stř. troposféru.

vznik ledových částic v oblacích, který neodpovídá heterogenní nukleaci ledu na ledových jádrech. Jde např. o vznik ledových fragmentů při tříštění primárních ledových krystalků nebo při explozivním mrznutí větších kapek. Souvislost s těmito procesy má tzv. Hallettův-Mossopův proces popsaný v roce 1974. Při něm dochází ke vzniku ledových fragmentů při mrznutí kapek, které jsou zachyceny ledovou krupkou. Vzhledem k tomu, že při leteckých měřeních koncentrace ledových částic u vrcholků oblaků byly zjištěny hodnoty, které řádové převyšují koncentraci ledových jader, označuje se proces sekundární nukleace také jako multiplikace neboli navýšení ledových částic v oblacích.

(SOA) – sekundární aerosoly, které vznikají v atmosféře cykly chemických reakcí, do nichž vstupují VOC jak přírodního (biogenního), tak antropogenního původu. Prvotními reakcemi jsou zde zejména reakce VOC s hydroxylovým radikálem OH^*, ale uplatňují se též reakce s dalšími radikály, popř. s ozonem. Navazujícími cykly reakcí se vytvářejí organické sloučeniny se stále nižší volatilitou (těkavostí), až nakonec dojde k nukleaci, tj. vzniku částic typu Aitkenových jader. Jako součást sekundárních organických aerosolů se uplatňují látky typu PAN, hydroperoxidů a další typy organických sloučenin. Cesta vedoucí ke vzniku sekundárních organických aerosolů je z hlediska celkových transformací těkavých organických látek v atmosféře sice v řadě ohledů významná, ale kvantitativně spíše minoritní. Většinovou transformační cestou jsou pak homogenní reakce v plynné fázi, jejichž konečným produktem je formaldehyd HCHO.

látka znečišťující ovzduší, která nemá vlastní významný zdroj, nýbrž vzniká v důsledku chemických reakcí v atmosféře z tzv. prekurzorů. Mezi sekundární znečišťující látky patří např. přízemní ozon, tvořící součást fotochemického smogu.

1. syn. duha vedlejší;
2. v mn. č. označení pro podružné duhové oblouky, které se vyskytují na vnitřní straně duhy hlavní a na vnější straně duhy vedlejší. Jde o interferenční jev související s uplatněním optického principu minimální odchylky.

větší nebo menší úsek hlavní troposférické fronty, např. arktické nebo polární fronty, které prakticky nikdy nejsou souvislé okolo celé zemské polokoule, ale jsou zřetelně vyvinuty jen v některých oblastech. Např. polární fronta se nejčastěji rozpadá na tyto větve: polární frontu v západní části Tichého oceánu, polární frontu ve východní části Tichého oceánu, atlantskou polární frontu, která často zasahuje nad Evropu, a v chladné roční době i na středomořskou frontu. Větve atmosférické fronty vykazují značnou prostorovou proměnlivost během roku, a to i v jednotlivých měsících, přičemž se mění i jejich počet.

dlouhodobé jednosměrné změny hodnot meteorologických prvků (během řádově 100 let), způsobující jejich postupné zvyšování nebo snižování. Mohou být dávány do souvislosti např. se sekulárním cyklem sluneční činnosti. Sekulární chod hodnot met. prvků se analyzuje pomocí prům. hodnot vypočítaných z dlouholetých řad pozorování, často po shlazení jejich průběhu s cílem vyloučit vliv krátkodobých kolísání. Viz též kolísání klimatu, změna klimatická, řada klimatická.

viz mechanizmus seeder-feeder

(mechanizmus SF) – označení vzniku nebo zesílení srážek z původně nesrážkových oblaků nebo mlhy vlivem propadávání srážkových částic z výše položených oblaků srážkových. Srážkové kapky nebo ledové krystalky, které vypadávají z výše se vyskytujícího oblaku (zasévající – seeder, zóna S), sbírají oblačnou vodu ve spodním oblaku nebo mlze (zachycující – feeder, zóna F) působením koalescence kapek nebo zachycování kapek padajícími krystalky ledu. Příkladem je orografické zesílení srážek, spojené s orografickými oblaky. Jiným příkladem jsou srážky vypadávající z mlhy (zóna F), jestliže srážkové částice z výše ležící oblačnosti (zóna S) mlhou propadávají.
Obdobný mechanizmus SF se může uplatnit i v rámci jednoho oblaku. Např. zesílení vrstevnatých srážek z nimbostratu při vnořené konvekci probíhá, když ledové krystalky vypadávající z výše položených konvektivních elementů lokálně zesílí vývoj srážek ve spodní části oblaku. Mechanizmus SF se uplatňuje i při umělé infekci oblaků, jejímž cílem je vyvolat srážky nebo uspíšit jejich vývoj. Infekce umělými ledovými jádry v horní partii oblaku vyvolá vznik dodatečných ledových krystalků a propadání krystalků spodními částmi oblaku může zesílit, popř. uspíšit vypadávání srážek.
V češtině není k dispozici vhodný český ekvivalent; používáme buď anglický výraz nebo jeho zkratku.

proces v atmosféře, při němž z jedné cyklony vzniknou dvě, nebo více cyklon. K segmentaci cyklony dochází většinou tak, že na okraji staré cyklony, která se už vyplňuje, se vytvoří samostatná cyklona s uzavřenou cirkulací, jindy nastává segmentace cyklony při postupu mladé cyklony přes horskou překážku. Nově vzniklé cyklony se obyčejně vzájemně pohybují proti směru pohybu hodinových ručiček. O nepravé segmentaci cyklony se hovoří tehdy, když se rozsáhlá cyklona začíná vyplňovat, přičemž se rozpadá na několik samostatných cyklon, které se pak vyplňují nerovnoměrně. Cyklony, které vznikají segmentací, mají jednu, nebo více uzavřených izobar a jako celek jsou ohraničené dalšími izobarami, takže vytvářejí rozsáhlou oblast nízkého tlaku vzduchu.

[séš] – viz vlny stojaté.

Termín zavedl švýcarský hydrolog François-Alphonse Forel roku 1890; pochází z francouzského nářečního výrazu, který má nejasný původ (možná souvisí s lat. siccus „suchý“, s ohledem na přechodné vysušení pobřeží, k němuž při stojatých vlnách dochází).

1. obecně vlny, jež se zdánlivě nepohybují vůči svému prostředí a projevují se jako stacionární sled stabilních uzlů a kmiten. Běžným mechanizmem vzniku stojatých vln je skládání dvou sledů příčných vln, které mají shodnou vlnovou délku, ale postupují vzájemně proti sobě. Dochází k tomu např. tehdy, jedná-li se o skládání původního a odraženého vlnění. Tímto způsobem mohou někdy vznikat stojaté vlny na vodní hladině při odrazu povrchových vnějších gravitačních vln od břehů. Výskyt tohoto jevu je však poměrně vzácný, neboť předpokládá náročné podmínky pro vzájemnou geometrickou konfiguraci nabíhající vlny a břehu. Jiným případem stojatých vln jsou velmi dobře známé vnitřní gravitační vlny na dolních hranicích výškových teplotních inverzí při zanedbatelné rychlosti horiz. proudění vzduchu. Za této podmínky se vlnové rozruchy projevují vznikem dvou sledů stejných gravitačních vln, které postupují vzájemně proti sobě, a mohou tak vytvořit stojaté vlnění. Jiným případem stojatých vln v atmosféře mohou být závětrné vlny.
2. v hydrologii kolísavé rytmické pohyby celé vodní hladiny na stojatých vodách (jezerech, uzavřených částech moří apod.), jejichž příčinou bývá rozdílný tlak vzduchu v různých částech hladiny, náhlé změny atm. tlaku, nárazy větru z hor, prudké deště aj. Názvem stojaté vlny se označuje střídavé nakláněni vodní hladiny na jednu či druhou stranu kolem více méně stálých os, zvaných uzly. Perioda stojatých vln trvá od několika minut do několika hodin, amplituda činí v závislosti na velikosti nádrže mm až m. Stojaté vlny mají mnoho místních názvů, často používaný název „seiche“ pochází od Ženevského jezera, kde je studoval a pojmenoval F. A. Forel. Na jezerech stojaté vlny zcela převyšují dmutí.

místní název větru v oblasti Sistan na jihovýchodě Íránu a v přilehlé části Afgánistánu. Seistan má obvykle sz. až sev. směr a vane na okraji monzunové cyklony se středem nad sev. Pákistánem. Vyskytuje se od konce května nebo počátku června téměř bez přestávky až do konce září; proto je seistan znám též jako „vítr 120 dní“. Může dosáhnout i rychlosti větší než 30 m.s^–1, vzhledem k velké prašnosti může mít některé vlastnosti prachové nebo písečné bouře.

Termín je odvozen od názvu oblasti, v níž vítr vane.

meteorologická stanice na pohybující se lodi, která je vybavena spolehlivými met. přístroji a předává v plném rozsahu kódované zprávy o přízemních met. pozorováních.

absorpce záření určitých vlnových délek radiačně aktivními plyny. Příčinou jsou změny kvantových stavů jejich atomů či molekul, k nimž dochází pouze na určitých absorpčních čárách, tvořících dohromady absorpční spektrum daného plynu. Z energ. hlediska se na selektivní absorpci záření podílejí největší měrou skleníkové plyny, pohlcující podstatnou část dlouhovlnného záření. Pro život na Zemi je neméně důležitá selektivní absorpce ultrafialového záření molekulami ozonu ve stratosféře a excitovaným atomárním kyslíkem v mezosféře a spodní termosféře. Viz též koeficient absorpce.

soubor všech procesů, jejichž výsledkem je snižování množství znečišťujících příměsí v atmosféře. Zahrnuje atmosférickou depozici a chemické reakce v atmosféře. K procesům samočištění ovzduší nepatří šíření příměsí v atmosféře. Viz též znečištění ovzduší, znečišťování ovzduší.

akční centrum atmosféry, které se vyskytuje na klimatologických mapách nad určitou geografickou oblastí pouze v teplé, nebo naopak v chladné části roku (např. jihoasijská cyklona, resp. středomořská cyklona nebo sibiřská anticyklona). Sezonní akční centra spojená s monzuny se někdy nazývají monzunová akční centra atmosféry.

viz klima stepi, klasifikace klimatu Thornthwaiteova.

méně zjednodušující alternativa kvazigeostrofické aproximace, kde jsou lokální časová změna a gradient složek rychlosti větru nahrazeny lokální časovou změnou a gradientem složek rychlosti geostrofického větru. Semigeostrofická aproximace tedy předpokládá nulové zrychlení ve vert. směru a uvažuje advekci geostrofickými i ageostrofickými složkami proudění. Prostřednictvím specifické transformace souřadnic lze dosáhnout zjednodušeného tvaru základních rovnic, podobného jako v případě kvazigeostrofické aproximace. Semigeostrofická aproximace je vhodná pro analýzu atmosférických front a výrazných cyklon v mezosynoptickém měřítku. Viz též vítr ageostrofický.

1. syn. entalpie;
2. méně vhodné označení členu reprezentujícího v rámci tepelné bilance zemského povrchu přenos tepla od země do atmosféry turbulentní výměnou.

syn. senzor, snímač – část přístroje, která měří určitou fyz. veličinu. V případě el. přístrojů čidlo převádí el. signál na kvantitativní hodnotu, která je zaznamenávána jinou částí přístroje a následně přenášena k dalšímu zpracování.

Termín vznikl jako novotvar od zast. slovesa čít ve smyslu „vnímat“ (srov. čich).

syn. čidlo.

Termín pochází z angl. sensor (od slova sense „rozum, smysl“, z lat. sensus „vnímání, cit, smysl“).

v družicové meteorologii označení pro evropské meteorologické družice, resp. přístroje zaměřené na monitorování atmosféry a oceánů pro jiné primární účely než předpověď počasí. Družice Sentinel jsou iniciovány Evropskou komisí a ESA pro operativní podporu programu Copernicus. Zahrnují celou škálu různě zaměřených družic a přístrojů. Na přípravě některých z družic, resp. přístrojů Sentinel se podílí i organizace EUMETSAT.

Název pochází z angl. sentinel „hlídka, stráž“.

chronologicky nebo podle velikosti uspořádaná posloupnost klimatických prvků. Mezi nejčastěji používané klimatologické řady patří např. řada denních, pentádních, dekádních, měs. a roč. průměrů teploty vzduchu, řada měs. a roč. úhrnů srážek, řada roč. amplitud teploty vzduchu apod. Při vytváření klimatologické řady z řad met. pozorování a při jejich klimatologickém zpracování se většinou vychází z metod mat. statistiky. V některých případech může klimatologická řada splývat s řadou met. pozorování.

viz drsnost klimatu.

obecné označení pro počasí vyznačující se nebezpečnými meteorologickými jevy. Anglický ekvivalent se kromě uvedeného významu používá i v užším smyslu ve vztahu ke konvektivním bouřím. Viz též bouře, počasí extrémní.

neurčitý souhrnný pojem pro nepříznivé klimatické podmínky určitého místa nebo oblasti. Projevuje se velmi nízkými či naopak vysokými hodnotami klimatických prvků (teploty vzduchu, relativní vlhkosti, atmosférických srážek apod.), případně velkou četností nebezpečných meteorologických jevů. V bioklimatologii je drsnost klimatu hodnocena nejrůznějšími indexy a odvozenými veličinami, viz např. diagram komfortu, teplota efektivní. Viz též tuhost zimy.

syn. tuhost zimy.

(Spinning Enhanced Visible and InfraRed Imager) – zobrazovací radiometr družic MSG. Tento pasivní radiometr používá celkem 12 spektrálních kanálů, v nichž snímá celý zemský disk s periodou 15 minut, resp. severní část polokoule s periodou 5 minut. Rozlišení přístroje v nadiru je 3 km s výjimkou kanálu HRV (High Resolution Visible) s rozlišením 1 km.

syn. sfériky.

Termín je odvozen od slova atmosféra. Odkazuje na atmosférický původ těchto rozruchů radiových vln.

syn. atmosfériky – elmag. rozruchy ve tvaru krátkých impulzů, šířící se v atmosféře ve vlnovodu tvořeném povrchem Země a dnem ionosféry na velké vzdálenosti až tisíců kilometrů. Původcem sfériků jsou dílčí výboje blesků. Intenzita sfériků na místě pozorování závisí na intenzitě původního výboje na vzdálenosti mezi úderem blesků a pozorováním sfériky a na vlastnostech ionosféry (den/noc). Viz též detekce blesků pozemní.

Termín vznikl zkrácením slova atmosfériky.

viz oblouk soumrakový.

konvekce omezená na spodní troposféru (do cca 3 km), která je bezoblačnou konvekcí nebo se projevuje jen vývojem nesrážkových oblaků. Z hlediska příčin jde zpravidla o termickou konvekci. Viz též konvekce vertikálně mohutná.

slang. označení pro nevýraznou oblast nižšího a rovnoměrně rozloženého tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře, která se vytváří především v létě nad pevninou. Jednou z příčin je přehřátí zemského povrchu v důsledku insolace. V tlakovém bahnu mohou vznikat místní bouřky doprovázené často přívalovým deštěm.

cyklona s malým horizontálním tlakovým gradientem, která je na přízemní mapě zpravidla vymezena jen jednou uzavřenou izobarou (při jejich znázornění po 5 hPa).

tlakové pole s velmi malými horiz. tlakovými gradienty, tedy bez přítomnosti některého z tlakových útvarů.  Viz též bahno tlakové.

v odb. literatuře, zejména z tematické oblasti aplikací numerických výpočetních metod, často používaný název pro Navierovy–Stokesovy rovnice zjednodušené přizpůsobením k jednovrstvému modelu nestlačitelné tekutiny. V meteorologických aplikacích obvykle zahrnují hydrostatickou aproximaci a dále jsou tvořeny rovnicí kontinuity pro nestlačitelnou tekutinu spolu se dvěma pohybovými rovnicemi pro horiz. složky rychlosti proudění, do nichž v roli působících sil vstupují síla tlakového gradientu a Coriolisova síla. Není zde souvislost s aproximací tenké vrstvy.

koncepční model cyklony, který je vhodný pro popis vývoje struktury atmosférických front zejména v rychle se vyvíjejících mimotropických cyklonách nad otevřeným mořem, pro něž model cyklony podle norské meteorologické školy selhává. Model publikovali M. A. Shapiro a D. Keyser poprvé v roce 1990 na základě výsledků systematických studií cyklon nad severozápadním Atlantikem. Model zahrnuje celkem čtyři stadia vývoje počínaje:
(i) zformováním frontální vlny s teplou frontou v přední a studenou frontou v zadní části cyklony;
(ii), vznikem struktury front ve tvaru písmene T, kdy studená fronta postupuje směrem do teplého sektoru cyklony, avšak kolmo k teplé frontě, tzn. nedochází ke spojení teplé a studené fronty a ke vzniku okluzní fronty;
(iii) rozpadem části studené fronty v blízkosti středu cyklony a na něm navazujícím ohýbáním teplé fronty kolem středu cyklony;
(iv) uzavřením oblasti relativně teplejšího vzduchu v blízkosti středu cyklony chladnějším vzduchem z okolí, což vede ke vzniku teplé sekluze. Cyklony, které se vyvíjejí podle Shapirova–Keyserova modelu, mají zpravidla protáhlý tvar od západu k východu podél výrazné teplé fronty a mají tendenci se vyvíjet v místech s konfluentním prouděním, např. ve vstupní oblasti jet streamu.

syn. zvýraznění fronty – proces, při němž se na atmosférické frontě zvětšuje velikost rozdílů mezi vzduchovými hmotami především v teplotě, ale i u jiných meteorologických prvků. Například na teplých frontách se pozoruje tehdy, pokud postupují v zimním období nad prochlazenou pevninu. Na studené frontě nastává zostření fronty tehdy, pokud postupuje v letním období z oceánu nad přehřátou pevninu. Zostření fronty podmiňuje i denní doba; v zimě v noci se zostřují teplé fronty, v létě ve dne studené fronty. Zostření fronty nemusí nutně vést ke zvýšení aktivity projevů počasí na ní.

čára, podél níž dochází k náhlé změně horiz. složek větru. Viz též horizontální střih větru.

lokální prostorová změna vektoru rychlosti větru vztažená na jednotkovou vzdálenost. V dynamické meteorologii rozlišujeme horizontální a vertikální střih větru. V případech, kdy uvažujeme jen rychlost proudění bez ohledu na směr, hovoříme o gradientu rychlosti proudění, slang. gradientu větru, který vyjadřujeme v případě vert. změny v m.s^–1 na 100 m či na 1 000 m, případně v uzlech na 1 000 stop; v případě horiz. změny uvádíme tento gradient nejčastěji v m.s^–1 na 100 km. Střih větru je bezpečnostním rizikem zejména pro leteckou dopravu, proto je letecká meteorologická služba povinna vydávat výstrahu při překročení určitých hodnot střihu větru podle směrnic ICAO. Viz též stáčení větru, počasí střihové.

složka rel. vorticity určená horizontálním střihem větru. V přirozené souřadnicové soustavě lze střihovou vorticitu ξ_S jednoduše určit podle vztahu:
${\xi }_S=-\frac{\partial V}{\partial R_{Hs}},$ kde V představuje rychlost větru, R_Hs horiz. poloměr křivosti proudnic. Je-li střih cyklonální, je na sev. (již.) polokouli střihová vorticita kladná (záporná), je-li anticyklonální, střihová vorticita je záporná (kladná). Tato složka rel. vorticity popisuje tendenci k omezenému stáčení proudění s výrazným horiz. střihem větru, např. na cyklonální straně tryskového proudění. Termín se používá hlavně pro pohyby synoptického měřítka. Viz též vorticita křivostní, rovnice vorticity.

viz vlny gravitační.

obecně tečná síla vztažená k jednotkové ploše. V meteorologii mají význam především složky tzv. Reynoldsova napětí, související s turbulentním přenosem hybnosti v mezní vrstvě atmosféry. Lze je vyjádřit ve tvaru
$-\rho \overline{{v^{\prime }}_x^2},-\rho \overline{{v^{\prime }}_y^2},-\rho \overline{{v^{\prime }}_z^2},-\rho \overline{{v^{\prime }}_x^{}{v^{\prime }}_y^{}},-\rho \overline{{v^{\prime }}_x^{}{v^{\prime }}_z^{}},-\rho \overline{{v^{\prime }}_y^{}{v^{\prime }}_z^{}},-\rho \overline{{v^{\prime }}_y^{}{v^{\prime }}_x^{}},-\rho \overline{{v^{\prime }}_z^{}{v^{\prime }}_x^{}},-\rho \overline{{v^{\prime }}_z^{}{v^{\prime }}_y^{}},$
kde ρ značí hustotu vzduchu a ${v^{\prime }}_x,{v^{\prime }}_y,{v^{\prime }}_z$ turbulentní fluktuace složek rychlosti proudění v trojrozměrném souřadnicovém systému tvořeném osami x, y, z. Těchto devět veličin představuje složky symetrického tenzoru druhého řádu a fyz. je lze interpretovat jako složky síly turbulentního tření působící v daném bodě na jednotkovou plochu orientovanou kolmo ke směru jednotlivých souřadnicových os. Viz též tření v atmosféře, síla tření.

oblak osvětlený vnitrooblačným bleskem, přičemž kanál blesku není z místa pozorovatele vidět. Tento jev bývá pozorován zejména při blýskavicích.

[šelf kloud] – hustý, horizontálně orientovaný oblačný útvar s více či méně roztřepenými okraji, který se může vyskytnout na spodní přední části mohutných kupovitých oblaků. Zpravidla se vyskytuje na čele gust fronty u postupující konvektivní bouře, výjimečně na čele studené fronty i bez přítomnosti bouře. Zviditelňuje rozhraní mezi studeným vzduchem vytékajícím z bouře a teplým vzduchem do bouře vtékajícím. Podél tohoto rozhraní vytváří zpravidla zahnutý pás oblačnosti, často klínovitého tvaru na přední straně. Základna shelf cloudu bývá značně turbulentní, zatímco svrchní část mívá zpravidla hladký, až laminární povrch. Při přechodu shelf cloudu často dochází k prudkému zhoršení počasí, nástupu srážek a zesílení větru i jeho nárazů. Na rozdíl od roll cloudu je shelf cloud propojený s oblačností mateřské bouře a může se vytvářet i ve více vrstvách nad sebou. V české odborné terminologii nebyl český termín zaveden a používá se termín převzatý z angličtiny. V rámci mezinárodní morfologické klasifikace oblaků spadá shelf cloud pod zvláštnost oblaků nazývanou arcus.

fotometeor projevující se jako zdánlivé chvění objektů pozorovaných nad prohřátým zemským povrchem. Vzniká krátkodobými změnami indexu lomu světla ve vzduchu a často může snižovat dohlednost. Viz též scintilace.

meteorologické pozorování prováděné na palubě lodi. Viz též meteorologie mořská, loď meteorologická.

prudká porucha v poli tlaku, hustoty a teploty vzduchu, jejíž postup je doprovázen výraznými akustickými projevy. Vznik rázové vlny lze např. vysvětlit tak, že oblast zhuštění vzduchu, tvořící součást zvukových vln, postupuje rychleji než oblast zředění a dohání ji. K tomuto jevu dochází, pohybuje-li se zdroj zvukových vln (např. letadlo, raketa, dělostřelecký granát) nadzvukovou rychlostí vzhledem k okolnímu vzduchu. Doprovodné akustické projevy se pak označují jako sonický třesk Rázové vlny vznikají také v důsledku adiabatického oteplování v oblasti zhuštění zvukové vlny a adiabatického ochlazování v oblasti jejího zředění, neboť rychlost zvuku ve vzduchu roste s rostoucí teplotou. K uplatnění tohoto mechanizmu vzniku rázových vln však může docházet pouze tehdy, je-li velikost přetlaku v oblasti zhuštění, resp. velikost podtlaku v oblasti zředění řádově alespoň srovnatelná s okolním tlakem vzduchu. K transformaci běžné zvukové vlny na vlnu rázovou tak může dojít při jejím šíření do vysokých řídkých vrstev atmosféry, neboť velikost zmíněného přetlaku, resp. podtlaku klesá s výškou podstatně pomaleji než velikost atm. tlaku stanovená podle barometrické formule. Ve fyzice a v technické praxi se pojem rázové vlny používá i v dalších souvislostech, např. u silných výbuchů, kdy hodnoty zmíněného přetlaku mohou převyšovat hodnoty tlaku vzduchu až o několik řádů. Viz též šíření zvuku v atmosféře.

předpověď budoucího stavu počasí v daném místě nad určitou oblastí nebo územím na období od 12 hodin do 3 dnů. Pro její zpracování se v současnosti používá především numerických předpovědí počasí. Viz též předpověď počasí střednědobá, dlouhodobá, velmi krátkodobá.

stř. hodnota koncentrace znečišťující látky v ovzduší zjištěná na stanoveném místě v časovém intervalu řádu minut (v ČR obvykle 60 min. apod.). Vyjadřuje krátkodobé extrémní hodnoty znečištění ovzduší způsobem postačujícím pro praxi.

v meteorologii elmag. záření o vlnových délkách kratších než 3 µm. Viz též záření dlouhovlnné.

index stability definovaný podle vzorce
$SI=T_{500}-T_L,$
kde T₅₀₀ je teplota vzduchu v hladině 500 hPa a T_L je teplota vzduchové částice adiabaticky zdvižené z hladiny 850 hPa do hladiny 500 hPa nejprve po suché adiabatě do nasycení a dále po nasycené adiabatě. Kladné hodnoty Showalterova indexu značí stabilní zvrstvení, záporné instabilní. Index formuloval A. K. Showalter v roce 1963.

druh konvektivních srážek vyznačující se náhlým začátkem a koncem, rychlým kolísáním intenzity a obvykle krátkým trváním. Při přeháňkách dochází často k rychlému střídání velké oblačnosti s krátkým vyjasněním, přičemž dobrá dohlednost se v intenzivních srážkách značně snižuje. Jednotlivé přeháňky mají obvykle malý plošný rozsah. Přeháňky mohou být jak dešťové, tak sněhové, popř. dešťové se sněhem. V chladném ročním období v přeháňkách vypadávají často sněhové krupky, v létě někdy kroupy. Při špatných podmínkách pozorování oblohy lze podle přeháněk usuzovat na výskyt konvektivních oblaků. Naopak podle charakteru oblačnosti lze odlišit přeháňky od občasných srážek. Viz též srážky trvalé.

1. lid. označení pro dešťovou přeháňku. Viz též přeprška.
2. ve smyslu spršky sekundárního kosmického záření viz záření kosmické.

viz přeháňka.

viz čtyřicítky řvoucí.

kontinentální anticyklona vytvářející se v zimních měsících nad stř. a sev. částí Eurasie. Střed sibiřské anticyklony leží v dlouhodobém průměru nad Mongolskem. V sibiřské anticykloně byl naměřen nejvyšší tlak vzduchu (na Zemi) redukovaný na hladinu moře. Sibiřská anticyklona netrvá po celou zimu, nýbrž se obnovuje v důsledku stabilizace postupujících anticyklon nad ochlazenou pevninu. Někdy zasahuje až do stř. Evropy, pokud její střed leží záp. od Uralu. Ze sibiřské anticyklony se někdy oddělují postupující anticyklony, které putují až nad Tichý oceán, kde způsobují regeneraci subtropické anticyklony. Sibiřské anticyklony patří k nejrozsáhlejším anticyklonám. Její vert. mohutnost je však malá, často nedosahuje ani výšky 2000 m, nad ní je výrazná inverze teploty vzduchu. Sibiřská anticyklona je sezonním akčním centrem atmosféry. Viz též anticyklona kvazistacionární, extrémy tlaku vzduchu.

syn. soustava souřadnicová σ – pravoúhlá souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí, kde tato souřadnice vyjadřuje normovaný tlak vzduchu. Popisujeme ho veličinou σ definovanou vztahem
$\sigma =\frac{p-p_T}{p_S-p_T}$
kde p je tlak vzduchu ve zvolené hladině, p_S tlak vzduchu v úrovni zemského povrchu a p_T tlak vzduchu na horním okraji uvažované části atmosféry. Kvazihorizontální osy x a y leží v hladině s konstantní hodnotou veličiny σ = 1, která je totožná se zemským povrchem; vert. osu označenou σ orientujeme ve směru poklesu hodnot této veličiny. Výhodou sigma-systému je nepřerušenost všech hladin orografií a jejich větší hustota v blízkosti zemského povrchu, proto se sigma-systém často používá v numerické předpovědi počasí. Viz též p-systém, soustava souřadnicová hybridní.

(Significant Meteorological Phenomena) – informace vydaná leteckou meteorologickou výstražnou službou týkající se výskytu nebo očekávaného výskytu určitých meteorologických jevů na trati, které mohou ovlivnit bezpečnost letového provozu. Informace SIGMET jsou předmětem mezinárodní výměny a vydávají se v souladu s postupy ICAO ve zkrácené otevřené řeči (anglické) vždy na jeden z následujících jevů: bouřky, tropická cyklona, silná turbulence, silná námraza, silná horská vlna, silná prachová vichřice, silná písečná vichřice, vulkanický popel a radioaktivní oblak. Období platnosti informací SIGMET je maximálně čtyři hodiny, v případě vulkanického popela a tropické cyklony je období platnosti šest hodin.

hladiny uváděné ve zprávách PILOT a TEMP, v nichž podle aerologických měření nabývá teplota vzduchu, relativní vlhkost vzduchu, směr a rychlost větru hodnot, významných pro sestrojení křivek vertikálního profilu teploty, vlhkosti vzduchu a větru. Za význačné hladiny teploty se v troposféře považují zejména dolní a horní hranice inverzí teploty, resp. izotermií v případě, že tlakový rozdíl mezi základnou a horní hranicí těchto vrstev je alespoň 20 hPa, nebo je-li vrstva charakterizována významnou změnou vlhkosti vzduchu. Výběr dalších význačných hladin u teploty a vlhkosti vzduchu se provádí tak, aby se rozdíl změřené teploty a vlhkosti vzduchu nelišil od profilu zkonstruovaného pomocí význačných hladin o více než 1 °C do výšky hladiny 300 hPa, nebo první tropopauzy, o 2 °C nad touto výškou a o 15 % rel. vlhkosti v celém rozsahu měření vlhkosti. Pro výběr význačných hladin větru jsou rozhodující odchylky od vert. průběhu změřené rychlosti a směru větru o více než 10° u směru a 5 m.s^–1 u rychlosti větru. Za význačnou hladinu se považuje i tropopauza, hladina maximálního větru, počáteční a nejvyšší bod měření. Jestliže se vert. průběh měřeného prvku vynáší do termodynamického diagramu pomocí lomené čáry, označují se význačné hladiny často jako zlomové body, popř. „zlomy".

viz jevy počasí význačné.

letecká povětrnostní mapa obsahující grafický popis význačného počasí pro letový provoz. Mapa význačného počasí pro letové hladiny mezi FL100-270 nebo nad FL270 označované SWM nebo SWH (Significant weather chart for Middle or High levels) obsahující hranice oblastí s význačným počasím, údaje o výšce základny význačných oblaků a jejich horní hranici, údaje o výšce tropopauzy, o vrstvách s výskytem námrazy a turbulence, o oblastech s výskytem tropických, písečných nebo prachových bouří, o poloze tryskového proudění (jet streamu) nebo o poloze vulkanických erupcí s vyznačením výraznosti příslušného jevu pomocí mezinárodně přijatých symbolů. Mapy význačného počasí jsou jedním ze základních materiálů letecké meteorologické dokumentace. Označují se jako SW mapy (Significant weather chart). Viz též jevy počasí význačné.

v letecké meteorologii souborné označení pro následující jevy: bouřku, tropickou cyklonu, výrazné čáry instability, kroupy, mírnou a silnou turbulenci, mírnou a silnou námrazu na letadlech, významné závětrné vlny, rozsáhlé písečné nebo prachové bouře, namrzající déšť, popř. ledovku aj. Tyto jevy se někdy zkráceně označují jako význačné počasí. Viz též mapy význačného počasí, informace SIGMET, informace AIRMET, indikátory změny v přistávacích a letištních předpovědích.

třetí geol. perioda paleozoika (prvohor) mezi ordovikem a devonem, zahrnující období před 444 – 419 mil. roků. Koncentrace kyslíku v atmosféře Země dosáhla několika procent, takže ozonová vrstva již byla natolik mocná, aby umožnila rostlinám kolonizovat souš.

V geologickém významu termín zavedl R. Murchison v r. 1835; pochází z názvu keltského kmene Silurů, obývajícího jihovýchodní Wales, kde jsou horniny z tohoho období časté.

označení jednoho ze zvláštních oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Označení zvláštního oblaku silvagenitus se vztahuje na oblaky, které se vyvíjejí lokálně nad lesním porostem jako výsledek zvýšení vlhkosti vzduchu v důsledku evapotranspirace z lesního porostu. Označují se názvem vhodného druhu, popř. tvaru, odrůdy a zvláštnosti, následovaného označením silvagenitus, např. stratus silvagenitus.

Termín se skládá z lat. silva „les“ a genitus „zrozený, vzniklý“ (z gignere „plodit, rodit“), tedy doslova „zrozený lesem“.

kritéria používaná při modelování proudění tekutin k zachování tzv. dynamické podobnosti, tzn. k zajištění toho, aby proudění na modelu mělo podobnou strukturu a geometrii jako odpovídající proudění v modelované skutečnosti. K vyjádření těchto kritérií se v hydrodynamice a aerodynamice používají různá bezrozměrná čísla, např. číslo Reynoldsovo, Froudovo, Machovo, Nusseltovo, Pecletovo, Prandtlovo, Richardsonovo, Rossbyho, Rayleighovo, Eckertovo, Schmidtovo, představující vzájemné poměry dvojic různých působících sil nebo toků veličin.

ve fyzice mezní vrstvy atmosféry teorie turbulentního přenosu hybnosti, tepla a vodní páry, vypracovaná v 50. letech 20. století A. S. Moninem a A. M. Obuchovem. Používá se při studiu procesů v přízemní vrstvě atmosféry, někdy i v celé mezní vrstvě atmosféry. Je založena na aplikaci Obuchovovy délky L. Roli charakteristiky podobnosti má poměr z/L, kde z je výška nad rovinným zemským povrchem. Je-li hodnota tohoto poměru konstantní, zůstává např. zachován poměr mezi mech. a termickou produkcí kinetické energie, příslušející turbulentním fluktuacím rychlosti proudění. Viz též proudění turbulentní.

syn. hakím – oblastní název pro silný a horký pouštní vítr (zpravidla záp. směru). Vyskytuje se v sev. Africe, v Palestině, Jordánsku, Sýrii a na Arabském poloostrově. Teplota vzduchu při samumu dosahuje až 55 °C a relativní vlhkost vzduchu klesá i pod 10 %. Jeho náhlý výskyt může vyvolat zdravotní potíže i úmrtí, neboť lidský organismus se nestačí vysoké teplotě tak rychle přizpůsobit. Maximum výskytu samumu připadá na jaro a časné léto.

Termín je přejat z arabského výrazu pro „jedovatý vítr“.

syn. hakím – oblastní název pro silný a horký pouštní vítr (zpravidla záp. směru). Vyskytuje se v sev. Africe, v Palestině, Jordánsku, Sýrii a na Arabském poloostrově. Teplota vzduchu při samumu dosahuje až 55 °C a relativní vlhkost vzduchu klesá i pod 10 %. Jeho náhlý výskyt může vyvolat zdravotní potíže i úmrtí, neboť lidský organismus se nestačí vysoké teplotě tak rychle přizpůsobit. Maximum výskytu samumu připadá na jaro a časné léto.

Termín je přejat z arabského výrazu pro „jedovatý vítr“.

zákl. jednotka ve struktuře konvektivní bouře. Zpravidla prochází třemi vývojovými stadii:
1. stadiem cumulu, kdy v cele převládá výstupný konvektivní proud vzduchu, který transportuje vlhký a teplý vzduch z přízemních hladin do výšky;
2. stadiem zralosti, kdy se v oblaku kromě výstupného proudu vyvíjí i sestupný konvektivní proud vzduchu s vypadávajícími srážkami;
3. stadiem rozpadu, kdy vtok vlhkého a teplého vzduchu i výstupný proud zaniká, sestupné pohyby převládají a způsobí rozpad cely. Typická doba trvání stadia cumulu je 10–15 min, typické trvání stadia zralosti je 15–30 min. Trvání stadia rozpadu je obtížné vymezit, protože zbytek kovadliny Cb může existovat v horních hladinách velmi dlouho, často ve formě vysoké oblačnosti. Viz též multicela, supercela.

Termín cela pochází z lat. cella „schránka, komůrka, buňka (medového plástu)“; jeho použití v meteorologii vychází z posledního uvedeného významu, viz cela otevřená, cela uzavřená.

obvykle laický odhad budoucího počasí, který může být prováděn podle pozorování meteorologických prvků a jevů v daném místě nebo podle pozorování přírodních úkazů. Lidé žijící ve stálém styku s přírodou mohou někdy ze zvláštností průběhu počasí v určitém místě a na základě svých dlouhodobých zkušeností úspěšně odhadnout na krátkou dobu tamější budoucí počasí. Viz též počasí místní.

obvykle laický odhad budoucího počasí, který může být prováděn podle pozorování meteorologických prvků a jevů v daném místě nebo podle pozorování přírodních úkazů. Lidé žijící ve stálém styku s přírodou mohou někdy ze zvláštností průběhu počasí v určitém místě a na základě svých dlouhodobých zkušeností úspěšně odhadnout na krátkou dobu tamější budoucí počasí. Viz též počasí místní.

blesk, který je tvořen jen jedním dílčím výbojem. Tento charakter má asi polovina všech blesků mezi oblakem a zemí, které mají zápornou polaritu. Blesky s kladnou polaritou bývají většinou jednoduché. Viz též blesk vícenásobný.

pilotovací měření pomocí jednoho optického pilotovacího teodolitu. Poněvadž se vychází z předpokladu konstantní stoupací rychlosti balonu, lze jednopilotáž použít v případech, kdy se nepožaduje vysoká přesnost měření.

v původním významu odchylka od hladké (idealizované) křivky dlouhodobého ročního chodu meteorologického prvku, zvláště teploty vzduchu a množství srážek; tato odchylka má být patrná ještě při uvažování průměrů za 100 let. V tomto smyslu se tedy jedná o jev přesně vázaný na určité kalendářní období. V širším smyslu nazýváme singularitou poměrně pravidelnou odchylku od ročního chodu počasí, podmíněnou zvýšeným výskytem určitých povětrnostních situací v dané části roku a v některé geogr. oblasti (tedy syn. pro meteorologickou pravidelnost).
Ve stř. Evropě je nejvýraznější singularitou medardovské počasí, popř. ovčí chladna, o něco méně výraznou pak babí léto. Tzv.. ledoví muži, kteří patří k nejznámějším výkyvům v roč. průběhu počasí, se na křivkách prům. roč. chodu teploty vzduchu za víceleté období výrazněji neprojevují vzhledem k značně nepravidelnému nástupu v jednotlivých rocích. Tradovaná existence vánoční oblevy bývá v novějších pracích zpochybňována. Některé singularity jsou zachyceny v povětrnostních pranostikách.
 

Termín zavedl A. Schmauss v r. 1928. Pochází z pozdnělat. singularitas „jedinečnost“, odvozeného od přídavného jména singularis „jedinečný, jednotlivý“ (od singulus „jednotlivý“, srov. např. slovo singl).

syn. snížení horizontu – viz zvýšení obzoru.

1. na jednom konci uzavřená skleněná trubice tvořící součást rtuťového tlakoměru zahnutá do tvaru písmene „U“, která má stejný průřez v místech, kde se pohybuje horní a dolní hladina rtuti. Viz též nádobka tlakoměru;
2. trubice tvořící součást plovákového ombrografu zahnutá do tvaru obráceného písmene „U“, která slouží k jednorázovému rychlému výtoku vody z plovákové komory, jakmile její hladina dosáhne nastavené úrovně.

rtuťový tlakoměr konstruovaný tak, že do nádobky zcela zaplněné rtutí jsou vzduchotěsně zapuštěny svými dolními konci barometrická trubice a na svém horním konci otevřená krátká skleněná trubice o stejném průřezu, v níž se při měření vytváří krátký sloupec rtuti. Výška rtuťového sloupce je dána rozdílem výšky hladiny rtuti v barometrické a krátké trubici. Nádobka má vždy pohyblivé dno, jímž se při měření nastaví horní hladina rtuťového sloupce v krátké trubici tak, aby splynula s nulovým bodem stupnice tlakoměru. Jako tlakoměr nádobkový–násoskový je konstruován tzv. kontrolní tlakoměr (Wildův–Fuessův). Vzhledem k tomu, že konstrukce nádobkového–násoskového tlakoměru prakticky odstraňuje vliv kapilární deprese na údaje tlaku vzduchu, má tento barometr vyšší přesnost než např. staniční tlakoměr, a proto se dříve často používal jako cestovní přístroj při kalibraci na met. stanicích. Viz též tlakoměr nádobkový.

syn. tlakoměr sifonový – rtuťový tlakoměr, v němž je jako barometrická trubice použita násoska, resp. jednoduchá U-trubice, eventuálně s krátkým a dlouhým ramenem, kde se musí číst polohy horní hladiny (v dlouhém rameni s vakuem nad touto hladinou) a dolní hladiny (v krátkém rameni otevřeném okolnímu tlaku). Délka rtuťového sloupce se stanoví jako rozdíl úrovně horní a dolní hladiny rtuti. Vzhledem k nižší přesnosti není příliš vhodný pro met. účely.

[širokko] – v původním významu teplý již. nebo jv. vítr, vanoucí ze Sahary nad Sicílii a již. Itálii. V širším smyslu se jedná o pouštní vítr proudící ze Sahary nebo arabských pouští do oblasti Středozemního moře na přední straně cyklony postupující Středomořím k východu. Původně suchý a prašný vítr, který se nad mořem zvlhčuje, při dalším postupu na sever přináší mlhu a déšť (tzv. vlhký scirocco) a za horskými překážkami má ráz fénu. Suchý scirocco v zemích Předního východu má ráz katastrofálních suchovějů.

Termín byl přejat z it. scirocco „jihovýchodní vítr“, které pochází z arabštiny.

[pět b] – povětrnostní situace charakterizovaná teplotně asymetrickou cyklonou, jejíž střed se přesouvá ze severní Itálie a Jaderského moře k severovýchodu po dráze cyklon Vb podle van Bebbera (1891). V ojedinělých případech se směr postupu cyklony mění na s. až sz., čímž se cyklona stává cyklonou retrográdní. Na frontálním rozhraní spojeném s touto cyklonou, které často probíhá nad územím ČR a vyznačuje se výrazným vertikálním střihem větru, mohou vypadávat dlouhotrvající intenzivní srážky zasahující území až několika desítek tisíc km². Většina rekordních denních úhrnů srážek teplého pololetí byla zejména v horských a podhorských oblastech ČR pozorována v týlu cyklony při situaci Vb, viz extrémy atmosférických srážek. Tato situace vyvolává často velké povodně, např. v letech 1997 a 2002. Viz též cyklona janovská.

viz teploměr Sixův.

teploměr zkonstruovaný J. Sixem pro měření jak maximální, tak i minimální teploty vzduchu ve zvoleném časovém intervalu, obvykle 24 hodin. Teploměr je plněný dvěma kapalinami, lihem a rtutí. Má dvě stupnice, které obě ukazují aktuální teplotu. Extrémní teploty udávají dvě skleněné tyčinky se zatavenými drátky (indexy), které se pohybují v ramenech trubice ve tvaru písmene U, ve spodní části vyplněné rtutí. V důsledku změny objemu teploměrné kapaliny se mění poloha obou menisků rtuti, a tím i poloha indexů. Nastavení přístroje k měření se provádí pomocí magnetu, kterým se stahují indexy na hladinu rtuti. Sloužil původně jako staniční přístroj pro měření denních extrémů teploty vzduchu a byl umísťován v meteorologické budce. V současné době se pro svou menší přesnost na met. stanicích již nepoužívá.

syn. spektrum velikosti oblačných kapek – vyjádření závislosti koncentrace oblačných kapek na jejich velikosti. Měření v oblacích a v mlhách ukazují, že koncentrace oblačných kapek zpravidla prudce roste k maximální hodnotě a pozvolna klesá směrem k větším velikostem kapek. Byla však zjištěna i spektra bimodální. Typický tvar rozdělení velikosti oblačných kapek lze vystihnout pomocí logaritmicko-normálního rozdělení nebo rozdělení gama ve tvaru:
$f(r)=A{r}^{\alpha }exp(-B{r}^{\beta }),$
kde r je poloměr kapky a f(r)dr udává počet kapek o poloměru v intervalu <r, r + dr). Parametry A, B, α, β můžeme vyjádřit pomocí momentů funkce f(r) a bimodální tvar rozdělení lze vystihnout superpozicí dvou monomodálních rozdělení. Často používaným příkladem rozdělení velikosti oblačných kapek je Chrgianovo-Mazinovo rozdělení. Analytické vyjádření rozdělení velikosti oblačných kapek reprezentuje střední rozdělení, přičemž rozdělení měřená v oblacích a mlhách se mohou vzájemně i od analytického vyjádření značně lišit. Viz též rozdělení velikosti dešťových kapek, oblačná voda.

cyklona, vznikající v důsledku orografické cyklogeneze v závětří Skandinávského pohoří při sz. proudění.

[skjú tý] – v odb. slangu označení pro zkosený diagram.

varianta emagramu, jehož souřadnicové osy T, –log p jsou kosoúhlé (T je teplota vzduchu, p tlak vzduchu). Izobary zůstávají vodorovné, izotermy jsou však vůči vertikálám pootočeny nejčastěji o 45° ve směru pohybu hodinových ručiček, aby byly lépe znázorněny plochy mezi jednotlivými křivkami na diagramu. Zkosený diagram je vhodný např. pro grafické vyjádření velikosti CAPE a CIN. Zkosení izoterem navrhl v r. 1947 N. Herlofson (1947), proto byl zkosený diagram ve starší literatuře označován jako Herlofsonův diagram. V současném odb. slangu se běžně používá anglické označení skew-T diagram.

[skjú tý] – v odb. slangu označení pro zkosený diagram.

varianta emagramu, jehož souřadnicové osy T, –log p jsou kosoúhlé (T je teplota vzduchu, p tlak vzduchu). Izobary zůstávají vodorovné, izotermy jsou však vůči vertikálám pootočeny nejčastěji o 45° ve směru pohybu hodinových ručiček, aby byly lépe znázorněny plochy mezi jednotlivými křivkami na diagramu. Zkosený diagram je vhodný např. pro grafické vyjádření velikosti CAPE a CIN. Zkosení izoterem navrhl v r. 1947 N. Herlofson (1947), proto byl zkosený diagram ve starší literatuře označován jako Herlofsonův diagram. V současném odb. slangu se běžně používá anglické označení skew-T diagram.

1. v astronomii část nebeské sféry, která se v dané části roku a případně i fázi dne nachází nad astronomickým obzorem;
2. v meteorologii označení pro obzorem ohraničený prostor nad zemským povrchem, kde mohou být pozorovány meteorologické jevy. Obloha může být zcela nebo částečně pokryta oblačností, případně ovlivněna zakalením atmosféry. Během světlého dne se bezoblačná část oblohy vlivem molekulárního rozptylu vyznačuje modří oblohy, která při soumraku přechází do soumrakových barev. Během jasné noci se oblohou rozumí viditelná část nebeské sféry. V případě výrazného snížení dohlednosti, např. vlivem mlhy, nelze oblohu rozeznat. Viz též světlo oblohy, svit oblohy přirozený, znečištění světelné.

Termín je odvozen od slovesa „obložit“, doslova tedy znamená „to, čím jsme obloženi“.

část softwarové výbavy ceilometrů, která používá časovou sérii měření ceilometru k výpočtu pokrytí oblohy oblaky a výšky vrstev oblaků. Informace o stavu oblohy jsou pravidelně aktualizovány v minutových intervalech, přičemž se vychází z dat naměřených v průběhu posledních 30 minut. Algoritmus podává informace až o čtyřech vrstvách oblaků. Odrazy z jednotlivých měření jsou podle jejich výšky přiřazeny k jednotlivým vrstvám, podle počtu odrazů v určitých výškách je odhadnuto množství oblačnosti v dané vrstvě. Přímý překlad do češtiny se nepoužívá.

syn. záření difuzní, záření oblohy rozptýlené – krátkovlnné záření směřující dolů, dopadající na vodorovnou plochu z prostorového úhlu 2π po odstínění přímého slunečního záření, tj. po zakrytí slunečního disku. Vzniká rozptylem slunečního záření na molekulách vzduchu a na částicích atmosférického aerosolu, např. na vodních kapičkách, ledových krystalcích, různých prachových částicích apod. Nejsilnější rozptýlené sluneční záření přichází z úseku oblohy o šířce několika úhlových stupňů okolo slunečního disku a nazývá se cirkumsolární záření. Protože velikost rozptylu slunečního záření molekulami vzduchu je úměrná převrácené hodnotě čtvrté mocniny vlnové délky, je rozptýlené sluneční záření ve viditelné oblasti bohaté na světlo fialové a modré barvy, čímž se vysvětluje modrá barva oblohy. Rozptyl slunečního záření na větších částicích je však k vlnové délce neutrální, o čemž svědčí bílá barva ozářených oblaků. Vlnové délky rozptýleného slunečního záření se pohybují v rozmezí asi 0,2 až 10 µm. Za jasné oblohy při výškách Slunce větších než 30° nad obzorem roste intenzita rozptýleného slunečního záření v závislosti na zakalení atmosféry od 0,07 asi až do 0,24 kW.m^–2. Při oblačném počasí dosahuje ve stř. zeměp. šířkách max. intenzity asi 0,5 kW.m^–2, v polárních oblastech při současném výskytu sněhové pokrývky a tenké vrstvy oblaků dokonce až 0,7 kW.m^–2. Měří se difuzometry.

 

opticky (fotometricky) hodnocený tok elektromagnetického záření ve viditelném oboru vlnových délek směřující do oka pozorovatele nebo na čidlo měřicího přístroje z různých úseků oblohy ve dne mimo sluneční disk, v noci mimo disk Měsíce. V denních hodinách v tomto případě zcela dominuje viditelné rozptýlené sluneční záření. V noci se uplatňuje rozptýlené měsíční světlo, světlo hvězd, zvířetníkové světlo, přirozený svit oblohy, osvícení oblohy v důsledku světelného znečištění, v době soumraku rozptýlené sluneční světlo z příslušných částí oblohy apod.

(z angl. cloud hole) – kruhová nebo eliptická bezoblačná mezera, v jejímž středu může být patrná virga. Jev byl identifikován v oblacích altocumulus nebo cirrocumulus, v nichž se mohou vyskytnout přechlazené vodní kapky, které nemrznou vzhledem k nedostatku ledových jader. Na družicových snímcích byl zaznamenán i v oblacích druhu altostratus či cirrostratus. Náhlý vzrůst koncentrace ledových jader může vyvolat vznik drobných ledových krystalků a jejich růst na úkor vypařujícich se kapek. Vypadávání krystalů může vytvořit virgu. Ke zvýšení koncentrace aktivních ledových jader nebo náhlému zmrznutí malých přechlazených kapek může dojít turbulencí a poklesem tlaku při průletu letadla. Jde o velmi řídký jev, který je však při svém výskytu na obloze jasně patrný a bývá občas nesprávně interpretován. Morfologicky byl jev zařazen v roce 2017 do kategorie zvláštnosti oblaků pod označením cavum. Viz též teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova, pruh rozpadový.

dohlednost ve směru odkloněném o určitý ostrý úhel od horiz. roviny. V letecké meteorologii se určuje z vyvýšeného bodu směrem k zemskému povrchu jako vzdálenost k nejdále viditelnému bodu na zemi. Šikmá dohlednost pozorovaná z kabiny letícího letadla ve směru přistání v závěrečné fázi letu je přistávací dohlednost. Šikmá dohlednost pozorovaná z letištní budovy Řízení letového provozu je věžová dohlednost.

zvláštní druh konvekce, k níž dochází při výstupu vzduchu v šikmém směru v prostředí symetrické nstability.

obecné označení pro počasí nepříznivé pro pobyt venku, vyznačující se padáním sněhu s deštěm, často za silnějšího nárazovitého větru. Nemá charakter odborného termínu.

Slovo vzniklo jako zvukomalebné označení, připomínající pleskání dešťových kapek.

metoda hodnocení stability teplotního zvrstvení ovzduší v horiz. vrstvě atmosféry o jednotkové tloušťce, kterou současně procházejí výstupné i kompenzující sestupné proudy. Metoda předpokládá, že hmotnosti vystupujícího a sestupujícího vzduchu jsou si rovny, změny teploty ve vystupujícím vzduchu probíhají podle nasycené adiabaty a v sestupujícím vzduchu přibližně podle suché adiabaty. Zahrnutí sestupných proudů způsobuje, že ve srovnání s metodou částice se zmenšuje rozdíl teploty mezi vystupujícím vzduchem a vzduchem v jeho okolí. Odhad horní hladiny konvekce stanovený metodou vrstvy obvykle lépe odpovídá skutečnosti než výsledek metody částice. Metoda vrstvy však vyžaduje odhad nebo znalost poměru plošného rozsahu výstupných a sestupných proudů. Nutnost znát tento parametr způsobuje, že provozní použití metody vrstvy není obvyklé. Viz též metoda vtahování.

skleněný teploměr upevněný na provázku, řetízku nebo v držadle. Při měření jím pozorovatel otáčí tak, aby dosáhl dostatečné ventilace nádobky, tj. rychlosti pohybu větší než 2 m.s^–1. Používal se jako předchůdce aspiračního psychrometru k měření teploty vzduchu mimo meteorologickou budku.

úhel, který svírá frontální plocha s horiz. rovinou vedenou ve zvolené výšce. Ve volné atmosféře je tangens sklonu atmosférické fronty řádově roven 1/300 až 1/100, v extrémních případech dosahuje hodnot až 1/50. Sklon stacionární fronty se určuje podle Margulesovy rovnice. Viz též profil atmosférické fronty.

úhel mezi izobarickou plochou a vodorovnou rovinou. Je obvykle udáván tangentou tohoto úhlu:
$\mathrm{tg}\beta =\frac{\lambda }{g}{v}_g,$
kde λ je Coriolisův parametr, g velikost tíhového zrychlení a v_g rychlost geostrofického větru. V reálných atm. podmínkách je tato tangenta řádově rovná 10^–5 až 10^–4, což odpovídá jednotkám až desítkám úhlových vteřin.

vítr místní cirkulace s denní periodicitou na svazích horských hřebenů, kopců apod. Ve dne se vzduch nad osluněnými svahy ohřívá a stoupá ve formě anabatického větru, dále od svahu pak zpravidla existují kompenzující sestupy vzduchu. Pokud stoupající vzduch dosáhne konvektivní kondenzační hladiny, začnou se tvořit orografické oblaky. Naopak v noci při intenzívním radiačním ochlazování svahů stéká vzduch do nižších poloh jako vítr katabatický. V údolích se kromě svahového větru uplatňuje i horský a údolní vítr. Viz též klima svahové.

(SBkS) – vědecká společnost sdružující zájemce o bioklimatologii v SR, popř. čestné členy ze zahraničí. SBkS vznikla v listopadu 1968 vyčleněním z Československé bioklimatologické společnosti při ČSAV v souladu se zákonem o čs. federaci. Jejím prvním předsedou byl prof. MUDr. Juraj Hensel. Její náplní je vědecká činnost, výměna informací mezi pracovníky z různých pracovišť a popularizace bioklimatologie.

(SHMÚ) – specializovaná organizace Ministerstva životního prostředí Slovenské republiky, vykonávající hydrologickou a meteorologickou službu na národní i mezinárodní úrovni; řídí se především zákonem 201/2009 Sb. o státní hydrologické službě a meteorologické službě. Monitoruje množství a jakost ovzduší a vod na území SR, archivuje, kontroluje, hodnotí a interpretuje data a informace o stavu a režimu atmosféry a hydrosféry, vytváří předpovědi a výstrahy. Provozuje Státní meteorologickou síť a Státní hydrologickou síť, síť na měření dávkového příkonu gama záření, dále provozuje meteorologické radary a sondážní aerologická měření ve vyšších vrstvách atmosféry. Poskytuje informace o počasí, klimatu a hydrologické situaci, vodních zdrojích a radioaktivitě životního prostředí. Vytváří a distribuuje předpovědi a výstrahy na nebezpečné hydrometeorologické situace, smog, ozon a radioaktivním zamoření pro vládu SR, státní správu a samosprávu, krizové řízení, veřejnost a další uživatele. Sleduje vývoj klimatického systému, koordinuje národní programy monitorování ovzduší a vod, poskytuje informace pro civilní letectví a Armádu SR. SHMÚ se podílí na výzkumu a vývoji a spolupracuje s vysokými školami na výchově odborníků. Je členem nebo zabezpečuje členství v mezinárodních organizacích: Světová meteorologická organizace (WMO), Evropská organizace pro využívání meteorologických družic (EUMETSAT), Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (ECMWF), Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO).
SHMÚ je pověřen výkonem funkce Regionálního instrumentálního centra WMO (ROC), dočasně provozuje regionální kancelář Mezinárodního centra pro hodnocení vod (IWAC) a zabezpečuje činnost regionální kanceláře Globálního partnerství v oblasti vod (GWP). Viz též meteorologie v ČR.

(SMS) – vědecká společnost, sdružující zájemce o meteorologii na Slovensku, popř. čestné členy ze zahraničí. SMS vznikla v roce 1960 jako součást Československé meteorologické společnosti při ČSAV, jejím prvním předsedou byl prof. RNDr. Mikuláš Konček, DrSc., člen korespondent ČSAV a SAV. Samostatnou společností se stala stejně jako ČMeS v roce 1993. Sídlí v Bratislavě v sídle SHMÚ; další pobočky v Banské Bystrici a v Košicích zanikly. Náplní činnosti SMS je především výměna informací mezi pracovníky z různých pracovišť a popularizace meteorologie.

studená fronta s výstupnými pohyby teplého vzduchu podél frontální plochy v celém jejím výškovém rozsahu. Je anafrontou a její oblačný systém je tvořen zpravidla oblaky druhu cumulonimbus přecházejícími v druhy nimbostratus, altostratus a cirrostratus. Srážkové pásmo studené fronty prvního druhu bývá široké 300 až 400 km a vyskytuje se za frontální čárou. Srážky na čele fronty mají charakter přeháněk, dále za frontou přecházejí v trvalé srážky. Tato fronta se pohybuje zpravidla pomaleji než studená fronta druhého druhu.

viz krupky.

srážky složené z průsvitných ledových částic převážně kulového, zřídka též kuželovitého tvaru o ekvivalentním průměru do 5 mm. Krupky se vyskytují výhradně v přeháňkách. V konvektivních oblacích mohou krupky tvořit kroupové zárodky. V literatuře se setkáváme i s označením krupky námrazové pro odlišení od neprůsvitných srážkových částic označených jako krupky sněhové.

Termín je zdrobnělinou slova kroupy.

syn. halo malé – ve starší české literatuře někdy užíváno jako synonymum pro korónu.

syn. halo 22°, kolo malé – fotometeor, projevující se jako bělavý nebo duhově zbarvený světelný kruh kolem zdroje světla (Slunce nebo Měsíce) v úhlové vzdálenosti 22°. Vnitřní strana má červený, vnější fialový nádech. Plocha uvnitř kruhu se jeví poněkud tmavší než okolní obloha. Patří k častým halovým jevům. Vzniká dvojitým lomem světelných paprsků na šestibokých hranolcích ledových krystalků, kdy paprsek do krystalku vstupuje i z něho vystupuje stěnami pláště, tzn. že jde o lom na hranolu s lámavým úhlem 60°. V české literatuře se jako synonymum někdy vyskytuje malé kolo, z čehož však mohou vznikat nedorozumění, neboť do vydání české verze Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965 se termínem malé kolo rozuměla koróna, zatímco velké kolo se používalo jak pro velké halo, tak pro malé halo.

viz klasifikace atmosférických iontů.

v současnosti obecně užívané označení pro různé druhy silného znečištění ovzduší nad rozsáhlejším územím, hlavně nad velkoměsty. Různé druhy smogu jsou tvořeny složitým komplexem látek, z nichž některé se v ovzduší účastní chem. reakcí, takže složení smogu není konstantní. V původním smyslu byla termínem smog označována směs kouře a mlhy, vytvářející redukční smog, též označovaný jako londýnský nebo zimní. Druhým hlavním typem smogu je oxidační smog, nazývaný také fotochemický, losangeleský, kalifornský či letní. Viz též Smogový varovný a regulační systém.

Termín zavedl brit. zdravotník H. A. des Vœux v r. 1905. Je složeninou angl. slov smoke „kouř“ a fog „mlha“.

produkty hoření látek všech skupenství rozptýlené ve vzduchu. Částice kouře mají různou velikost i fyz. a chem. vlastnosti. Pevné složky kouře jsou jedním z litometeorů. Viz též vlečka kouřová.

Termín pochází z praslovanského slova *kuriti, které se do jiných jazyků přeneslo ve významu „topit“.

viditelná vrstva znečištěného vzduchu nad velkými městy a průmyslovými oblastmi, často s ostrou horní hranicí. Tvar i výška kouřové čepice závisejí především na charakteru počasí a denní době. Viz též zákal průmyslový.

prostorový útvar v ovzduší obsahující kouř a další znečišťující látky souvisle emitované z jednotlivého zdroje znečišťování ovzduší nebo skupiny zdrojů. Délka i tvar kouřové vlečky jsou podmíněny met. podmínkami pro šíření a rozptyl příměsí v ovzduší. Viz též tvar kouřové vlečky, emise, vznos kouřové vlečky, stupnice Ringelmannova.

tuhé padající srážky skládající se z ledových krystalků, které jsou často hvězdicovitě uspořádány a agregovány do sněhových vloček. Vypadávání sněhu se označuje jako sněžení. Pokud k němu dochází při teplotě vzduchu vyšší než 0 °C, mívá charakter mokrého sněhu nebo deště se sněhem. Po dopadu na zemský povrch s teplotou pod 0 °C dochází k akumulaci sněhu ve sněhové pokrývce. Viz též čára sněžná, chionosféra, bouře sněhová, sníh zvířený.

Slovo obsahuje indoevr. kořen s původním významem „co se lepí“; srov. též angl. snow či něm. Schnee.

rychlý sesuv sněhu a ledu o minimálním objemu 100 m³ po dráze delší než 50 m. Menší sesuvy označujeme jako sněhové splazy. Dochází k němu za určitých meteorologických a topografických podmínek. Z met. podmínek patří mezi nejdůležitější intenzita a trvání sněžení, teplota vzduchu a větrné poměry, k topografickým podmínkám sklon a expozice svahu. Uvedené podmínky určují stabilitu sněhového profilu, tedy rozložení vrstev sněhové pokrývky, jejich strukturu a mech. a fyz. vlastnosti, důležité pro zachování rovnovážného stavu. Narušení rovnováhy vyvolává pohyb sněhových vrstev, které se vzájemně liší morfologicky a geneticky. Laviny dělíme podle tvaru dráhy na plošné a žlabové; podle formy odtrhu na laviny s čárovým odtrhem (deskové) a laviny s bodovým odtrhem; podle skluzného horizontu na povrchové a základové; podle vlhkosti sněhu v pásmu odtrhu na laviny ze suchého sněhu či laviny z mokrého sněhu; podle příčin vzniku na laviny samovolné a uměle vyvolané. K ochraně proti sněhovým lavinám se v současnosti stavějí na lavinových svazích lavinové zábrany v podobě zátarasů z betonu a oceli (pasivní ochrana). V případě, že lavina ohrožuje silnice, obydlí, turistické trasy či například sjezdovky, připraví specialisté řízený odstřel (aktivní ochrana). Při vstupu do lavinových katastrů se doporučuje základní lavinové vybavení (lavinový vyhledávač, sonda a lopata). Stupně lavinového nebezpečí (1. až 5.) vyhlašuje v ČR Horská služba na základě analýzy sněhového profilu. Lavinové katastry v ČR jsou v Krkonoších a Jeseníkách. Viz též vítr lavinový.

dřevěná deska o rozměrech 30 × 30 cm, která slouží k určování výšky nového sněhu, což je výška sněhové vrstvy, která se na sněhoměrném prkénku vytvořila od posledního pozorovacího termínu. Výška nového sněhu se měří v místě pokud možno nerušeném větrem. Od sněhu očištěné prkénko se položí na sněhovou vrstvu a lehce zatlačí tak, aby jeho horní plocha byla ve stejné úrovni se sněhovou pokrývkou. Neleží-li na stanici souvislá sněhová pokrývka, klade se prkénko přímo na půdu. Místo, kde je prkénko položeno, je vhodné označit hůlkou. Viz též měření sněhové pokrývky.

v Köppenově klasifikaci klimatu nejchladnější klimatické pásmo, označené písmenem E. Prům. měs. teplota vzduchu v nejteplejším měsíci nedosahuje 10 °C, což brání vývoji lesa. Typickým znakem je permafrost. Sněhové klima se dělí do dvou klimatických typů: klima tundry (ET) a klima trvalého mrazu (EF). V Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá arktické klima a antarktické klima. Viz též klima nivální.

vrstva sněhu nebo ledu, která přímo nebo nepřímo vznikla v důsledku tuhých srážek. Tento termín se vztahuje jak na celkovou sněhovou pokrývku, tak na nový sníh. Viz též měření sněhové pokrývky, hodnota sněhové pokrývky vodní, hustota sněhu, den se sněhovou pokrývkou.

sněhová pokrývka, která pokrývá méně než polovinu plochy reprezentativního okolí stanice. Výška nesouvislé sněhové pokrývky se neměří.

v meteorologii nevhodné označení pro ledový krystalek.

vlastnost ledových krystalků ovlivňovaná podmínkami při jejich vzniku a růstu v oblacích a ve srážkách. Při obvyklých hodnotách tlaku vzduchu v atmosféře a při teplotě 0 °C až –80 °C krystalizuje led v hexagonální krystalografické soustavě. Šesterečná symetrie souvisí s uspořádáním molekul vody v krystalové mřížce ledu. Základním stabilním tvarem ledového krystalku je tedy hranol se dvěma základnami ve tvaru šestiúhelníku a šesti bočními stěnami. Šikmé stěny, které lze někdy na krystalcích rozeznat, nejsou stabilní a při dalším růstu mizí. V atmosféře se setkáváme s velkou variabilitou rozměrů tohoto základního tvaru, přičemž se může měnit poměr rozměru základny a výšky hranolu a může docházet i ke vzniku členitých šesterečných hvězdic či dendritů a kombinovaných tvarů. Konkrétní tvar ledového krystalku je určen především teplotou vzduchu a v menší míře i přesycením vodní páry vzhledem k ledu v prostředí, kde se ledový krystal vyvíjí. Variabilita tvarů ledových krystalků byla popsána na základě laboratorního sledování a potvrzena i při odběrech přirozených ledových krystalů ve sněhu. Základními tvary ledových krystalků v atmosféře jsou ledová jehla, šestiboký sloupek, šestiboká destička a šesticípá hvězdice, popř. dendrit. Někdy se do základních tvarů zahrnují i krystalky ve tvaru projektilu s nestabilním šikmým ukončením. Působením turbulence, agregací krystalků při jejich vzájemných srážkách, namrzáním přechlazených vodních kapek na stěnách krystalku apod. vzniká v přírodě i velké množství kombinovaných tvarů.
Bylo sestaveno několik klasifikací tvarů ledových krystalků, přičemž nejčastěji užívaná je klasifikace japonských autorů Ch. Magona a Ch. W. Lee z roku 1966, která definuje 80 kategorií tvaru a zahrnuje i tvary kombinované a narušené. Tato klasifikace byla modifikována a rozšířena skupinou autorů vedených K. Kikuchim (2013) v rámci činnosti pracovní skupiny IACS (International Association of Classification Societies). Klasifikace třídí ledové krystalky i další pevné srážkové částice již do 121 tříd. Viz též vločka sněhová.

den se srážkami, v němž bylo pozorováno sněžení, případně padaly sněhově krupky, sněhová zrna, zmrzlý déšť nebo krupky, ledové jehličky nebo sníh s deštěm. V některých zemích (např. v Německu) je definice zúžena na dny, kdy se vyskytly výlučně tuhé srážky, přičemž denní úhrn srážek dosáhl určitého minimálního prahu (např. 0,1 mm).

hmotnost objemové jednotky sněhové pokrývky vyjádřená v kg.m^–3, případně v poměru k hustotě vody. Hustota nově napadlého sněhu se pohybuje v závislosti na teplotě vzduchu a rychlosti  větru od 50 do 150 kg.m^–3, hustota starého sněhu často přesahuje 400 kg.m^–3. Viz též firn.

vert. vzdálenost mezi povrchem sněhové pokrývky a povrchem půdy (při měření výšky celkové sněhové pokrývky) nebo povrchem sněhoměrného prkénka (při měření výšky nového sněhu). Dále se rozeznává průměrná výška sněhové pokrývky a průměrná výška sněhu. Viz též měření sněhové pokrývky, den se sněhovou pokrývkou.

malá a slabá tromba vznikající jen zřídka nad sněhovou pokrývkou, a to v důsledku přízemního horizontálního střihu větru. Podle Mezinárodního atlasu oblaků patří sněhový vír mezi hydrometeory.

přístroj na měření vodní hodnoty sněhové pokrývky a výšky celkové sněhové pokrývky. Používají se tyto základní metody měření:
1. Vodní hodnota sněhové pokrývky:
a) Vzorek sněhu se váží – používá se tzv. sněhoměr váhový, což je základní přístroj používaný v ČR na profesionálních stanicích, popř. na vybraných klimatologických stanicích, nebo polštář sněhový.
b) Odebraný vzorek se nechá roztát a změří se stejně jako kapalné srážky. V ČR se běžně používala nádoba srážkoměru a k ní příslušná skleněná odměrka.
2. Výška celkové sněhové pokrývky:
a) Používá se sněhoměrná tyč nebo lať.
b) Měření automatickými sněhoměry, v nichž se využívá odrazu nebo útlumu vyslaného paprsku (ultrasonická čidla, radioaktivní sněhoměry (gama zářiče), laserové senzory).

jeden z hydrometeorů. Je to srážka složená z velmi malých bílých a neprůhledných zrnek ledu, která jsou obvykle zploštělá nebo podlouhlá a mají průměr menší než 1 mm. Při dopadu na tvrdou půdu neodskakují ani se netříští. Obyčejně padají ve velmi malých množstvích, nejčastěji z oblaků druhu stratus nebo z mlhy, nikdy však v přeháňce. Před vydáním Mezinárodního atlasu oblaků se tento druh srážek nazýval „krupice“.

přízemní inverze teploty vzduchu, jež vzniká zpravidla při advekci relativně teplého vzduchu nad zemský povrch s tající sněhovou pokrývkou v důsledku spotřeby tepla na tání sněhu. Je typickým příkladem přízemní advekční inverze teploty vzduchu.

hranice vymezující území s celoročně možným výskytem sněhové pokrývky. Na sněžné čáře existuje rovnováha mezi přírůstkem spadlých tuhých srážek a úbytkem sněhové pokrývky během roku. Existuje dolní a horní sněžná čára. Pod dolní sněžnou čarou se sněhová pokrývka celoročně neudrží z teplotních příčin, nad horní sněžnou čarou, kde je množství srážek již malé, sněhová pokrývka zaniká sublimací v důsledku slunečního záření. Dolní a horní sněžná čára vymezují chionosféru. Praktický význam má dolní sněžná čára, která se zpravidla dělí na čáru sněžnou klimatickou a orografickou. Viz též čára firnová.

tuhé srážky složené z bílých neprůsvitných kuželovitých nebo kulatých ledových částic, jejichž průměr je 2 až 5 mm. Při dopadu na tvrdý povrch odskakují a často se tříští. Většinou se vyskytují v přeháňkách spolu se sněhovými vločkami nebo dešťovými kapkami při přízemních teplotách vzduchu kolem 0 °C. Patří mezi hydrometeory.

automatické sněhoměrné zařízení, které umožňuje v reálném čase měřit a zaznamenávat vodní hodnotu sněhové pokrývky a výšku celkové sněhové pokrývky. Hmotnost sněhové pokrývky na měřicím zařízení je ekvivalentem množství vody obsažené ve sněhové pokrývce. Ke zjištění hmotnosti sněhové pokrývky jsou využívány dva základní principy. Prvním z nich je měření hydrostatického tlaku uvnitř vaku naplněného nemrznoucí směsí, na němž leží sněhová pokrývka. Druhým je vážení sněhové pokrývky ležící na desce pomocí tenzometrických vah. Výška sněhové pokrývky je měřena nad plochou sněhového polštáře. K získání hodnoty výšky sněhové pokrývky jsou využívána ultrazvuková a laserová čidla. Měřicí plocha, jejíž velikost je 2 až 16 m², může mít tvar kruhu, čtverce, obdélníku či šestihranu. Sněhový polštář je obvykle doplněn měřením dalších meteorologických prvků (např. teplota vzduchu, teplota sněhu, směr a rychlost větru) a v ČR je zpravidla umístěn ve volném terénu mimo síť klimatologických stanic. Viz též pokrývka sněhová celková, měření sněhové pokrývky, stanice srážkoměrná.

viz hodnota sněhové pokrývky vodní.

přístroj na měření vodní hodnoty sněhové pokrývky a výšky celkové sněhové pokrývky. Používají se tyto základní metody měření:
1. Vodní hodnota sněhové pokrývky:
a) Vzorek sněhu se váží – používá se tzv. sněhoměr váhový, což je základní přístroj používaný v ČR na profesionálních stanicích, popř. na vybraných klimatologických stanicích, nebo polštář sněhový.
b) Odebraný vzorek se nechá roztát a změří se stejně jako kapalné srážky. V ČR se běžně používala nádoba srážkoměru a k ní příslušná skleněná odměrka.
2. Výška celkové sněhové pokrývky:
a) Používá se sněhoměrná tyč nebo lať.
b) Měření automatickými sněhoměry, v nichž se využívá odrazu nebo útlumu vyslaného paprsku (ultrasonická čidla, radioaktivní sněhoměry (gama zářiče), laserové senzory).

rychlý sesuv sněhu a ledu o minimálním objemu 100 m³ po dráze delší než 50 m. Menší sesuvy označujeme jako sněhové splazy. Dochází k němu za určitých meteorologických a topografických podmínek. Z met. podmínek patří mezi nejdůležitější intenzita a trvání sněžení, teplota vzduchu a větrné poměry, k topografickým podmínkám sklon a expozice svahu. Uvedené podmínky určují stabilitu sněhového profilu, tedy rozložení vrstev sněhové pokrývky, jejich strukturu a mech. a fyz. vlastnosti, důležité pro zachování rovnovážného stavu. Narušení rovnováhy vyvolává pohyb sněhových vrstev, které se vzájemně liší morfologicky a geneticky. Laviny dělíme podle tvaru dráhy na plošné a žlabové; podle formy odtrhu na laviny s čárovým odtrhem (deskové) a laviny s bodovým odtrhem; podle skluzného horizontu na povrchové a základové; podle vlhkosti sněhu v pásmu odtrhu na laviny ze suchého sněhu či laviny z mokrého sněhu; podle příčin vzniku na laviny samovolné a uměle vyvolané. K ochraně proti sněhovým lavinám se v současnosti stavějí na lavinových svazích lavinové zábrany v podobě zátarasů z betonu a oceli (pasivní ochrana). V případě, že lavina ohrožuje silnice, obydlí, turistické trasy či například sjezdovky, připraví specialisté řízený odstřel (aktivní ochrana). Při vstupu do lavinových katastrů se doporučuje základní lavinové vybavení (lavinový vyhledávač, sonda a lopata). Stupně lavinového nebezpečí (1. až 5.) vyhlašuje v ČR Horská služba na základě analýzy sněhového profilu. Lavinové katastry v ČR jsou v Krkonoších a Jeseníkách. Viz též vítr lavinový.

syn. tyč sněhoměrná – lať s centimetrovým dělením na měření celkové výšky sněhové pokrývky. Zapouští se svisle do země na místě, kde se netvoří závěje, na celé zimní období tak, aby nula měřítka byla v úrovni terénu. Čtení na sněhoměrné lati se provádí v klimatologických termínech, na synoptických stanicích v termínech 06:00 UTC a 18:00 UTC. Viz též měření sněhové pokrývky.

přístroj na měření vodní hodnoty sněhové pokrývky a výšky celkové sněhové pokrývky. Používají se tyto základní metody měření:
1. Vodní hodnota sněhové pokrývky:
a) Vzorek sněhu se váží – používá se tzv. sněhoměr váhový, což je základní přístroj používaný v ČR na profesionálních stanicích, popř. na vybraných klimatologických stanicích, nebo polštář sněhový.
b) Odebraný vzorek se nechá roztát a změří se stejně jako kapalné srážky. V ČR se běžně používala nádoba srážkoměru a k ní příslušná skleněná odměrka.
2. Výška celkové sněhové pokrývky:
a) Používá se sněhoměrná tyč nebo lať.
b) Měření automatickými sněhoměry, v nichž se využívá odrazu nebo útlumu vyslaného paprsku (ultrasonická čidla, radioaktivní sněhoměry (gama zářiče), laserové senzory).

výška vodní vrstvy, která vznikne rozpuštěním sněhové pokrývky, resp. její hmotnost, vztažená na jednotku plochy. Vodní hodnota sněhové pokrývky se udává v mm vodního sloupce nebo v kg.m^–2. Pro zatížení stavebních konstrukcí se používají jednotky kg.m^—2 nebo kPa. Viz též sněhoměr.

akumulace sněhu vytvořená zvířeným sněhem na návětří terénní nebo jiné překážky. Viz též jazyk sněhový, závěj sněhová.

viz jazyk sněhový.

akumulace sněhu menšího rozsahu v závětří terénní nebo jiné překážky, vytvořená zvířeným sněhem. Tvoří se při sypkém nebo prachovém sněhu a rychlosti větru nad cca 7 m.s^–1. Pokud výška akumulace dosáhne cca 25 cm a šířka alespoň 2 m, označujeme ji jako sněhovou závěj. Viz též návěj sněhová.

vypadávání sněhu ve fromě jednotlivých ledových krystalků nebo sněhových vloček. Intenzita sněžení se hodnotí podle dohlednosti, popř. podle přírůstku výšky sněhové pokrývky před termínem pozorování nebo na základě radarových měření. Rozlišujeme slabé, mírné silné a velmi silné sněžení v termínu pozorování a dále sněžení občasné a trvalé. Na území ČR se už od nadm. výšek kolem 1 300 m může vyskytnout sněžení v každém kalendářním měsíci. Viz též den se sněžením.

1. v meteorologii shluk ledových krystalků. Sněhové vločky se při sněžení tvoří v oblacích, zejména ve vrstevnatých oblacích druhu nimbostratus. Většina sněhových vloček vzniká agregací navzájem propletených dendritů, a to především při teplotě vzduchu nad –5 °C. Čím vyšší je teplota vzduchu, tím větší mohou být sněhové vločky, protože jednotlivé krystalky částečně tají a snadněji se slepují. Střední průměr sněhových vloček je cca 5 mm při hmotnosti cca 4 mg; maximální dokumentovaná velikost se uvádí 38 cm.
2. lidové, avšak v meteorologii nevhodné označení jednotlivého ledového krystalku, především dendritu.

intenzivní sněžení nebo vysoko zvířený sníh, zpravidla způsobující značné akumulace sněhu. Nejzhoubnější účinky mají sněhové bouře na sv. USA, kde jsou jejich příčinou hluboké cyklony postupující přes již. části Nové Anglie. Za 1 až 2 dny může při sněhové bouři napadnout přes 1 m sněhu a závěje mohou dosahovat 10 až 12 m. Dochází ke ztrátám na životech a k hospodářským škodám, především v důsledku ochromení dopravy. Ze Sev. Ameriky pochází označení sněhové bouře spojené s vysokou rychlostí větru jako blizard, dalšími regionálními názvy jsou (bílý) buran, purga nebo burga.

lid. označení pro sněžení při vysoké rychlosti větru, kdy pozorujeme vysoko zvířený sníh. Kromě padajícího sněhu může být větrem unášen také již napadlý, především čerstvý sníh, zvláště při nízké teplotě vzduchu. Viz též bouře sněhová, blizard.

zpráva obsahující údaje o stavu povrchu vzletové a přistávací dráhy při výskytu sněhu, ledu a podobných jevů. Za měření pro zprávu SNOWTAM a také za její sestavení zodpovídají správy letiště. V období zimního provozu letiště je ze zprávy SNOWTAM generována informace o stavu drah, která se následně zařazuje do pravidelné letecké meteorologické zprávy (METAR).

aplikace letecké meteorologie v bezmotorovém létání. Plachatřská meteorologie se zabývá především zákonitostmi procesů v ovzduší, které mají základní význam pro vznik vertikálních pohybů vzduchu vhodných k využití při letech kluzáků. Zahrnuje zejména rozbory podmínek konvekce, místních cirkulací, zejména svahových, popř. cirkulačních systémů, hlavně denních mořských vánků a proudění v horských závětrných vlnách. Viz též komín termický, termiky, konvekce termická, cirkulace brízová.

sucho definované pomocí ekonomických ukazatelů, kdy poptávka po nejrůznějších produktech a službách nemůže být uspokojena v důsledku nedostatku vody. Bývá vyvoláno meteorologickým, půdním nebo hydrologickým suchem, podstatnou roli však hrají i antropogenní faktory, jako rychlost socioekonomického vývoje, vodohospodářská opatření apod.

syn. lokátor akustický – zařízení k akustické sondáži atmosféry. Tento druh profileru pracuje na principu měření rozptylu akustických vln, k němuž dochází na turbulencí vyvolaných nehomogenitách akustického indexu lomu v atmosféře. Sodar vysílá intenzivní impulzy v oboru slyšitelných frekvencí, rozptýlený signál je přijímán citlivým směrovaným mikrofonem nebo soustavou mikrofonů. Z doby, průběhu a charakteru odezvy lze určit polohu a rozsah sledované cílové oblasti a usuzovat na charakter jevů, s nimiž je turbulence spojena (např. inverze teploty nebo vlhkosti vzduchu, vertikální střih větru apod.). Rozlišují se nejčastěji sodary monostatické (vysílač impulsů a přijímací mikrofony jsou na témže místě) a bistatické, kde je vysílač a přijímač oddělen. Starší provedení sodarů používala třísměrovou anténní soustavu uspořádanou tak, že jedna parabolická anténa byla vertikální a dvě další směřovaly obvykle pravoúhle k sobě a šikmo vzhůru. Současné systémy mají anténní systém tvořen polem reproduktorů, k nimž je vysílaný impulz přiváděn s fázovým posuvem. To umožňuje vytvářet směrované svazky v různých rovinách a pod různými vertikálními úhly. Sodar využívá Dopplerova efektu pro vyhodnocení radiálních, vert. a horiz. složek proudění. Provoz sodaru je řízen počítačem, který zajišťuje optimální generování vysílaných svazků, prvotní zpracování přijatého signálu, výpočet složek proudění a odvozených statistických charakteristik. Viz též šíření zvuku v atmosféře, radiolokátor meteorologický dopplerovský.

Termín je akronym úplného angl. názvu sonic detection and ranging „detekce a měření vzdálenosti pomocí akustických vln“.

syn. krystalická námraza.

Termín je příbuzný se slovem jíní, se kterým bývá v běžné řeči někdy zaměňován.

syn. jinovatka – jeden z námrazových jevů. Je tvořen křehkou ledovou usazeninou ve tvaru jemných jehel nebo šupin. Vzniká zpravidla při teplotách nižších než –8 °C při mlze nebo bez ní. Na povrchu letadla vzniká hlavně při klesání z chladnějšího a suššího prostředí do teplejšího a vlhčího prostředí a také v oblačnosti druhu cirrus, cirrocumulus a cirrostratus. Krystalickou námrazu lze snadno odstranit poklepem. Není příčinou vzniku škod na vegetaci, el. vedeních a neohrožuje bezpečnost leteckého provozu.

syn. atmosféra půdní – plynná fáze vyplňující póry, dutiny a trhliny v půdě, které nejsou vyplněny půdní vodou. Půdní vzduch se chem. složením i dynamikou liší od směsi plynů tvořících atmosféru Země. Složení půdního vzduchu během roku kolísá, přičemž většinou obsahuje více oxidu uhličitého a vodní páry a méně kyslíku než vzduch nad zemským povrchem; půdní vzduch může obsahovat měřitelná množství NH₃, H₂S, metanu a jiných uhlovodíků v důsledku rozkladu organických látek v půdě. Pohyb a výměna půdního vzduchu se uskutečňuje difuzí, změnami tlaku vzduchu, teploty vzduchu, teploty půdy, vlhkosti půdy, v důsledku pohybu vody v půdě, prouděním vzduchu nad půdou apod. Půdní vzduch je nezbytný pro život rostlin a půdních organizmů a půdní vzdušná kapacita často rozhoduje o úrodnosti půdy.

syn. atmosféra půdní – plynná fáze vyplňující póry, dutiny a trhliny v půdě, které nejsou vyplněny půdní vodou. Půdní vzduch se chem. složením i dynamikou liší od směsi plynů tvořících atmosféru Země. Složení půdního vzduchu během roku kolísá, přičemž většinou obsahuje více oxidu uhličitého a vodní páry a méně kyslíku než vzduch nad zemským povrchem; půdní vzduch může obsahovat měřitelná množství NH₃, H₂S, metanu a jiných uhlovodíků v důsledku rozkladu organických látek v půdě. Pohyb a výměna půdního vzduchu se uskutečňuje difuzí, změnami tlaku vzduchu, teploty vzduchu, teploty půdy, vlhkosti půdy, v důsledku pohybu vody v půdě, prouděním vzduchu nad půdou apod. Půdní vzduch je nezbytný pro život rostlin a půdních organizmů a půdní vzdušná kapacita často rozhoduje o úrodnosti půdy.

dlouhodobý režim fyz. vlastností půdy, zejména její teploty a vlhkosti, který se netýká jen půdního vzduchu, nýbrž i půdní vody a tuhé složky půdy. Někdy se vyčleňuje jako samostatná součást porostového klimatu, protože se vytváří v zóně pod povrchem půdy v prostoru kořenových systémů (rhizosféry). Výzkumem půdního klimatu se zabývá půdní klimatologie. Viz též pedosféra, zákony Fourierovy.

půdy, na jejichž vzniku se z půdotvorných činitelů nejvíce uplatňuje klima, zatímco povaha mateční horniny má menší význam. V jejich rozložení na Zemi se výrazně projevuje šířková pásmovitost klimatu. Příkladem klimatických půdních typů jsou podzoly, jimž vegetačně odpovídá tajga, nebo černozem, které odpovídá step. Viz též klimatologie půdní.

viz klima půdní, vzduch půdní.

v agrometeorologii zjišťování hloubky pod povrchem země, v níž dochází k mrznutí půdní vody. Informace o hloubce promrznuti půdy je důležitá např. k posouzení nebezpečí poškození kořenové soustavy rostlin. Kromě zemědělství je využívána i některými technickými obory (nezámrzná hloubka ve stavebnictví). Měření promrzání půdy se provádí půdními mrazoměry. Viz též promrzání půdy, měření teploty půdy.

množství vody, včetně vodní páry, obsažené v půdě. Vlhkost půdy hmotnostní je definována jako poměr hmotnosti vody obsažené ve vzorku půdy k hmotnosti vysušeného vzorku půdy. Vlhkost půdy objemová je definována jako poměr objemu vody obsažené ve vzorku půdy k celkovému objemu tohoto vzorku, tj. objemu suché půdy a půdního vzduchu a vody. Vlhkost půdy hmotnostní i objemová se udávají v procentech. Viz též voda půdní.

rozdíl mezi množstvím vody obsažené v půdě a maximálním množstvím vody, které tato půda může zadržovat po odtoku vody vlivem gravitace. Viz též vlhkost půdy.

teplota složek půdy v různých hloubkách pod zemským povrchem. Pedosféra se vyznačuje obecně malou tepelnou vodivostí, což platí především v případě pórovitých půd o nízké vlhkosti půdy. Z tohoto důvodu směrem do hloubky prudce klesá vliv výkyvů přízemní teploty vzduchu a dalších meteorologických prvků na teplotu půdy, který může být dále zeslaben sněhovou pokrývkou, hustou vegetací, vrstvou opadanky apod. Při promrzání půdy i při opětovném tání je její teplota podstatně ovlivňována latentním teplem mrznutí, resp. tání. Půdní klima z hlediska denního a ročního chodu teploty půdy v různých hloubkách popisují Fourierovy zákony. Viz též měření teploty půdy.

určení teploty čidla teploměru, které je v tepelné rovnováze s okolní vrstvou půdy. Teplota půdy se měří ve °C půdními teploměry v hloubkách 5, 10, 20, 50, 100, 150 a 300 cm (v ČR jen 5, 10, 20, 50 a 100 cm) na pozemku s přirozeným složením půdy, porostlém ošetřovaným trávníkem. K měření se používají půdní teploměry, a to elektrické, případně rtuťové. Viz též měření promrzání půdy.

teploměr určený k měření teploty půdy v různých hloubkách. Používají se nejčastěji speciálně konstruované rtuťové nebo elektrické teploměry. V Česku se měření provádí běžně v hloubkách 5, 10, 20, 50 a 100 cm. Pro hloubky do 20 cm se používají lomené půdní teploměry, jejichž stonek svírá se stupnicí úhel 135°. Stonek teploměru se zapouští do svislého otvoru v půdě tak, aby nádobka teploměru byla v požadované hloubce. Pro větší hloubky se užívá hloubkový půdní teploměr, který má rozměrnou nádobku a zasazuje se do držáku, s nímž se spouštěl do svislé ochranné trubice. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z půdních rtuťových teploměrů používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s elektrickými teploměry.
V současné době se v Česku používají elektrické odporové teploměry. Výhodou el. půdních teploměrů je možnost lepšího kontaktu čidla s půdou, jeho přesnější nastavení do požadované hloubky, vyloučení ovlivnění teploty způsobené při čtení a celkově větší odolnost proti mech. poškození než u skleněných teploměrů.

část podpovrchové vody, včetně vodní páry, obsažená v půdě nebo v přilehlých horninách nad souvislou hladinou podzemní vody. Viz též hydrosféra, bilance půdní vody, vlhkost půdy.

syn. bilance vláhová – hydrologická bilance určitého půdního profilu. Příjem půdní vody je realizován především infiltrací části vody z padajících i usazených srážek, zmenšených o intercepci srážek, dále vzlínáním podzemní vody, jejím bočním přítokem a doplňováním vodní páry, která v půdě kondenzovala. K výdeji půdní vody dochází prostřednictvím výparu včetně transpirace rostlin a odtokem, především podpovrchovým.

[solér] – regionální název vých., popř. jv. větru ve střední a již. Francii. Viz též solano.

Termín byl přejat z fr. solaire „sluneční“ (z lat. solaris téhož významu, od sol „slunce“), odkazuje tím k vanutí ze směru východu Slunce.

regionální název jv., popř. vých. větru, vanoucího na jv. pobřeží Španělska v létě. Obvykle se jedná o „prodloužení“ scirocca, takže solano může být jak horký a vlhký, tak suchý a prašný vítr. Viz též solaire.

Termín byl přejat ze španělštiny; pochází z lat. solanus „východní vítr“ (odvozeného od sol „slunce“, čímž odkazuje k vanutí ze směru východu Slunce).

syn. činnost sluneční – soubor jevů, které probíhají ve sluneční atmosféře s periodickou intenzitou. Jsou to granule, spikule, fakule a sluneční skvrny ve fotosféře, dále sluneční erupce, protuberance a erupce ve sluneční koróně. Nejsnáze pozorovatelné jsou sluneční skvrny. Pro interakci s ostatními tělesy sluneční soustavy a s meziplanetárním plazmatem jsou důležité zejména protonové erupce ve chromosféře. Sluneční aktivita se mění v rámci jedenáctiletého slunečního cyklu i v delších cyklech a ovlivňuje řadu procesů ve vysokých vrstvách zemské atmosféry, jako je atmosférická ionizace, vznik polární záře, magnetických bouří, apod. Tyto procesy zároveň druhotně ovlivňují nižší vrstvy zemské atmosféry a mohou tak působit i na počasí a živé organizmy na Zemi. Mohou také výrazně ovlivnit funkčnost kosmických a pozemských technologických zařízení (např. družice, radiokomunikační zařízení, trafostanice, plynovody, apod.) Viz též číslo Wolfovo.

syn. aktivita sluneční.

relativně tenká spodní vrstva sluneční atmosféry o mocnosti cca 10 000 km. U přechodu k níže ležící fotosféře je teplota chromosféry cca 6000 K a směrem vzhůru stoupá, takže na horním okraji, kde chromosféra přechází ve sluneční korónu, dosahuje 30 000 K. V horní části je chromosféra značně nehomogenní; bývá zde vzhledově složena z tzv. spikulí, což jsou sloupce plazmy tryskající chromosférou do sluneční koróny rychlostí 20 – 30 km.s^-1 a svým vzhledem připomínající hořící step. Dalším chromosférickým jevem jsou tzv. flokulová pole, lokalizovaná zpravidla nad níže ležícími fotosférickými fakulovými poli a projevující se jako strukturovaná prostorová zjasnění, označovaná jako flokule. Při zvýšené sluneční aktivitě probíhají v chromosféře sluneční erupce. Viz též protuberance.

Termín zavedl angl. astronom J. Norman Lockyer v r. 1868. Vytvořil jej spojením řec. χρῶμα [chróma] „barva“ (srov. chrom, chromozom) a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).

syn. klima matematické – model klimatu, které by se vytvořilo na stejnorodé pevné Zemi bez atmosféry díky působení astronomických klimatotvorných faktorů. Solární klima by bylo určeno jen množstvím dopadajícího záření Slunce v závislosti na zeměp. šířce, takže solární klimatická pásma by byla ohraničena rovnoběžkami: tropické pásmo mezi obratníky, mírná pásma od obratníků po polární kruhy, dále pak polární pásma. Východiskem pro popis solárního klimatu je roční pohyb Slunce po ekliptice. Viz též klima radiační, klima fyzické.

syn. konstanta solární.

syn. konstanta sluneční – celkové množství zářivé energie Slunce dopadající v celém spektru na horní hranici atmosféry Země za jednotku času na jednotku plochy, kolmou ke slunečním paprskům, a vztažené na stř. vzdálenost Země od Slunce. Na základě družicových měření je hodnota solární konstanty nejčastěji uváděna jako 1 366 W.m^–2. Termín solární konstanta není zcela přesný, protože její hodnoty kolísají o několik desetin %, např. v důsledku sluneční aktivity. Dlouhodobé změny solární konstanty jsou pokládány za jednu z možných příčin globálních změn klimatu. Pro meteorologii je solární konstanta důležitým výchozím parametrem radiační bilance soustavy Země – atmosféra.

vnější vrstva sluneční atmosféry nad chromosférou. Je tvořena žhavými plyny (plazmatem), unikajícími ze Slunce do vesmírného prostoru. Vysoká teplota těchto plynů (v řádu milionů K)  není prozatím plně vysvětlena, ale zřejmě je výsledkem spolupůsobení několika mechanizmů včetně útlumu rázových vln z povrchu Slunce v jeho koroně a přeměn energie akumulované v magnetickém poli Slunce. Viz též vítr sluneční.

fluktuace polarity magnetického pole Slunce s přibližně jedenáctiletou periodou. Cyklus se projevuje proměnami počtu slunečních skvrn i charakteristik záření Slunce. Výkyvy solární konstanty v rámci cyklu dosahují přibližně jedno promile, v řádu jednotek procent se mění intenzita ultrafialového záření. Cyklus má významný dopad na podmínky ve vyšších vrstvách zemské atmosféry, v rámci střední atmosféry se projevuje anomáliemi v teplotě i cirkulaci a má vliv i na stabilitu zimního cirkumpolárního víru. Viz též číslo Wolfovo.

viz výška nad obzorem.

syn. erupce sluneční.

syn. erupce chromosférická – náhlé, několik minut až několik desítek minut trvající zjasnění flokulového pole ve sluneční chromosféře; při výjimečné silné erupci může dojít i ke zjasnění v oblasti sluneční fotosféry (tzv. bílá erupce). Sluneční erupce jsou typické pro období zesílené sluneční aktivity. Jsou mohutným zdrojem rentgenového, ultrafialového a korpuskulárního záření. Významně ovlivňují sluneční vítr a toky slunečního kosmického záření zasahující Zemi.

vrstva plynného tělesa hvězdy, v užším smyslu Slunce, kde toto těleso začíná být neprůhledné. Sluneční fotosféra, jejíž mocnost  se udává v rozmezí 200 – 500 km, je tak pozorována jako povrch Slunce. Fotosféra emituje až 99 % spojitého spektra elektromagnetického záření Slunce, přičemž vlastnosti tohoto záření jsou podmíněny teplotou fotosféry, která dosahuje cca 5500 – 6000 K. Fotosféra tak představuje nejchladnější část Slunce, od níž dolů i vzhůru (do chromosféry) teplota roste.
V podloží fotosféry probíhá bouřlivá konvekce žhavých plynů, která proniká i do fotosféry a způsobuje její granulaci, tedy členění do domén stoupajících a klesajících proudů plazmatu. Prostorové uspořádání granulí připomíná včelí plásty o rozměrech jednotlivých buněk cca 1000 – 1200 km. Vnitřní části granulí, v nichž proudí horké plazma vzhůru, se jeví jako světlejší; okraje granulí, kde relativně chladnější plazma klesá dolů, jsou tmavší. Při zvýšené sluneční aktivitě vznikají fotosférické deprese, označované jako sluneční skvrny, obklopené výrazně světlejšími, nepravidelně strukturovanými fakulovými poli, jejichž jednotlivé jasné prvky označujeme jako fakule.

výron relativně chladnějšího, hustšího plazmatu z fotosféry přes chromosféru do žhavé sluneční koróny. Tyto útvary jsou typické pro období zvýšené sluneční aktivity. Při pozorování se jeví jako výběžky boulovitého tvaru, plameny nebo oblouky, vybíhající ze slunečního tělesa. Někdy se mohou od Slunce úplně odpoutat, pak je označujeme jako výrony korónové hmoty; pokud zasáhnou zemskou magnetosféru, způsobí zde geomagnetickou bouři.

elmag. a korpuskulární záření vysílané Sluncem. Energeticky významná část elmag. záření povrchu Slunce má vlnové délky mezi 0,1 až 10 µm s max. energií u vlnové délky 0,475 µm. Na horní hranici atmosféry vytváří při stř. vzdálenosti Země od Slunce zářivý tok, který má na ploše kolmé ke směru dopadu intenzitu (1 366 ± 5) W.m^–2, nazývaný solární konstanta. Rozdělení energie ve slunečním spektru lze v hrubém přiblížení aproximovat Planckovým zákonem. Z Wienova zákona vyplývá, že povrch Slunce můžeme pokládat za černé těleso zářící při teplotě asi 6 100 K. Převážná část energie záření Slunce je přenášena v oboru krátkovlnného záření. Záření Slunce se dělí na ultrafialovou složku o vlnových délkách menších než 0,4 µm, tvořící při vstupu do zemské atmosféry přibližně 7 % celkového záření Slunce, na viditelné záření (47 % záření Slunce) a na infračervené sluneční záření s vlnovými délkami většími než 0,75 µm (46 % záření Slunce).

spojitý výron plazmy ze sluneční koróny do okolního prostoru. Typická rychlost slunečního větru dosahuje hodnot přibližně od 300 do 750 km.s^–1, přičemž sluneční plazma proniká do vzdáleností převyšujících padesátinásobek vzdálenosti Země od Slunce. Sluneční vítr je jednou z forem korpuskulárních toků. Ovlivňuje fyz. procesy v zemské magnetosféře a v horní atmosféře (polární záře, magnetické pole Země atd.). Viz též aktivita sluneční.

někdy používané nevhodné označení pro pyranogram.

Termín vznikl odvozením od termínu solarigraf, analogicky k pojmům telegraf a telegram.

někdy používané nevhodné označení pro pyranograf.

Termín se skládá z lat. solaris „sluneční“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

někdy používané nevhodné označení pro pyranometr.

Termín se skládá z lat. solaris „sluneční“ a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

málo užívané označení pro vířivé pohyby různých měřítek v zemské atmosféře, které jsou podmíněny existencí izobaricko-izosterických solenoidů v baroklinní atmosféře.

ve smyslu české odborné meteorologické terminologie hydrometeor pevného skupenství, který je tvořen ledovými částicemi dopadajícími z oblaků na zemský povrch nebo usazenými na předmětech na zemském povrchu, popř. v atmosféře, např. na plochách letadla, na povrchu balonu apod. Mezi tuhé padající srážky patří sníh, sněhové krupky, sněhová zrna, zmrzlý déšť nebo krupky, kroupy a ledové jehličky. K usazeným tuhým srážkám řadíme zmrzlou rosu, jíní, námrazu a ledovku. Viz též srážky smíšené, srážky kapalné.

okamžik, kdy Slunce dosáhne v rámci svého zdánlivého ročního pohybu po ekliptice maximální úhlové vzdálenosti od světového rovníku neboli deklinace, která při současném sklonu zemské osy činí cca 23,44°. Letní (zimní) slunovrat nastává v současnosti na severní (jižní) polokouli nejčastěji 21. června, může se však vyskytnout i o den dříve nebo později. Obdobně je tomu na severní (jižní) polokouli se zimním (letním) slunovratem s nejčastějším výskytem 21. prosince. Ve dni s letním slunovratem vystupuje Slunce na daném místě během roku nejvýše nad obzor, při slunovratu zimním pak nejníže nad obzor, popř. klesá v polárních oblastech nejhlouběji pod obzor. Slunovrat má zásadní význam při členění roku na jednotlivé sezony, přičemž letní slunovrat odděluje astronomické léto od astronomického jara, zimní slunovrat astronomickou zimu od astronomického podzimu. S dobou zejména kolem letního slunovratu je spojena řada zajímavých atmosférických jevů, např. výskyt nočních svítících oblaků nebo tzv. bílé noci ve vyšších zeměpisných šířkách.

syn. anemometr ultrasonický.

zvukový efekt rázové vlny vyvolané letadlem letícím rychlostí zvuku nebo vyšší. Působí nejen jako jev zvyšující hlučnost, ale může mít i destrukční účinky na objektech na zemi. Vhodné podmínky pro šíření sonického třesku k zemskému povrchu jsou při stabilním teplotním zvrstvení ovzduší, při růstu zádového větru nebo zeslabování protivětru s výškou. S uvedenými met. podmínkami souvisí dispečerské stanovení hladiny přechodu z podzvukové na nadzvukovou rychlost letu, tzv. přechodové výšky. Viz též číslo Machovo, akustika atmosférická.

teploměr využívající teplotní závislost rychlosti šíření zvuku ve vzduchu nebo teploměr využívající teplotní závislost frekvence vynucených kmitů kovové struny. Používá se v meteorologii jen pro speciální účely, např. k měření turbulentních fluktuací teploty vzduchu.

viz šíření zvuku v atmosféře, akustika atmosférická, hrom.

syn. vlny akustické – podélné vlny, které se šíří jako sled střídajících se zhuštění a zředění vzduchu. Lidské ucho vnímá jako zvuk vlny o frekvenci v rozsahu zhruba 16 Hz až 18 000 Hz. Nad horní hranicí tohoto intervalu se jedná o ultrazvuk, pod dolní hranicí o infrazvuk. Šířením zvukových vln v atmosféře se zabývá atmosférická akustika. Viz též šíření zvuku v atmosféře.

[saundr] – syn. radiometr družicový sondážní.

syn. sounder – radiometr na meteorologické družici, jehož primárním zaměřením je družicová sondáž atmosféry, doplňující radiosondážní nebo další měření ze zemského povrchu. Např. družice MTG, konkrétně MTG-S, bude vybavena sondážním radiometrem IRS.

balon sondážní – tenkostěnný balon z elastického materiálu, plněný obvykle vodíkem, vypouštěný volně do atmosféry a vynášející radiosondu nebo jiný prostředek sloužící k aerologickému měření.

aerologické měření umožňující sestavit zpravidla vertikální profil měřených meteorologických prvků, příp. jiných údajů. Podle druhu měřených charakteristik rozlišujeme komplexní meteorologickou radiosondáž, měření větru radiotechnickými prostředky, sondáž radioaktivity atmosféry, sondáž aktinometrickou, ozonometrickou apod.
Základní metodou sondáže atmosféry je radiosondážní měření pomocí radiosondy, nesené radiosondážním balonem. Sondáž atmosféry lze dále provádět pomocí met. přístrojů nesených i jiným dopravním prostředkem. V dřívější době byly údaje registrovány meteorografy, dnes jsou většinou bezprostředně po získání telemetricky přenášeny na zem. Podle druhu dopravního prostředku rozeznáváme sondáž drakovou, letadlovou, raketovou, popř. raketo-balonovou; k sondáži atmosféry lze využít také meteorologických dronů. Podle směru pohybu přístroje rozlišujeme vertikální a horizontální sondáž atmosféry.
Jiným způsobem sondáže atmosféry je sondáž pomocí distančních meteorologických měření. Do této kategorie spadá družicová sondáž atmosféry a sondáž pomocí signálů vysílaných ze zemského povrchu meteorologickým radarem nebo některým z profilerů. Podle druhu signálu rozlišujeme akustickou sondáž atmosféry, sondáž pomocí rádiových vln, pomocí světelných paprsků s použitím lidarů a hyperspektrální sondáž v dalších částech elektromag. spektra. Viz též měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a volné atmosféře, sonda upoutaná, pseudosondáž.

přírodní nebo umělý objekt, z něhož se šíří do ovzduší znečišťující látky. Podle umístění nad zemským povrchem rozeznáváme zpravidla zdroje znečišťování ovzduší přízemní a vyvýšené; podle tvaru zdroje bodové, liniové, plošné a prostorové; podle časového režimu emise rozlišujeme zdroje plynulé (kontinuální) s konstantní nebo spojitě proměnnou emisí, přerušované a okamžité (exploze). Dále lze zdroje znečišťování ovzduší dělit na pohyblivé a nepohyblivé (stacionární). Mezi těmito kategoriemi zdrojů jsou různé přechodné a kombinované formy. Významným typem zdrojů je v našich podmínkách tovární komín, který je zpravidla možno považovat za bodový, vyvýšený a plynulý zdroj. Viz též vlečka kouřová.

syn. anticyklona svatohelenská.

syn. anticyklona jihoatlantická – teplá, vysoká a kvazipermanentní anticyklona nad již. částí Atlantského oceánu se středem často v oblasti ostrova Svaté Heleny. Rozkládá se v subtropických šířkách mezi Jižní Amerikou a již. Afrikou. V období léta na již. polokouli se přesouvá jižněji, v období zimy severněji. Svatohelenská anticyklona patří mezi permanentní akční centra atmosféry.

subtropická kvazipermanentní anticyklona na již. polokouli v jv. části Tichého oceánu záp. od Chile.

cyklické zesilování a zeslabování Walkerovy cirkulace v atmosféře tropického Tichomoří. Tato oscilace se projevuje současným výskytem opačných anomálií tlaku vzduchu ve vých., resp. záp. části této oblasti, což umožňuje kvantifikaci této oscilace pomocí indexu jižní oscilace. Při záporné fázi dosahuje tlak vzduchu ve vých. části podnormálních hodnot a v záp. části vyšších hodnot oproti normálu, což vede k zeslabení pasátů. Naopak nárůst rozdílu tlaku vzduchu mezi vých. a záp. Tichomořím při kladné fázi jižní oscilace způsobuje zesílení pasátů. Záporná fáze jižní oscilace souvisí s jevem El Niño, kladná fáze s jevem La Niña; po objevení tohoto vztahu bylo počátkem 80. let 20. století zavedeno souborné označení ENSO.

(SOI) – ukazatel aktuální fáze jižní oscilace a jeden z indikátorů ENSO, založený na porovnání tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře na Tahiti ve Francouzské Polynésii (p_T) a v australském Darwinu (p_D). Má více variant; např. NOAA používá vztah
$SOI=(\frac{p_T-{\overline{p}}_T}{{\sigma }_T}-\frac{p_D-{\overline{p}}_D}{{\sigma }_D})\frac{1}{{\sigma }_{TD}},$
kde aktuální měsíční průměry tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře jsou standardizovány dlouhodobým průměrem a směrodatnou odchylkou od průměru (σ_T a σ_D) v daném kalendářním měsíci, načež je jejich rozdíl normován směrodatnou odchylkou hodnot p_T od p_D pro daný kalendářní měsíc (σ_TD).

fyzikální a fenomenologický stav meziplanetárního prostoru. Výzkum kosmického počasí usiluje pomocí pozorování, monitorování, analýz a modelování o pochopení a předpovídání stavu Slunce, meziplanetárního prostoru a vnějších obalů planet i náhlých změn tohoto stavu, vyvolaných sluneční aktivitou a dalšími zdroji, i o předpovědi možných dopadů na biologické a technologické systémy.

průměr meteorologického prvku podél určité linie, v určité ploše nebo v určitém objemu vzduchu. Pokud je prostorový průměr počítán z měření v síti meteorologických stanic, provádí se nejprve interpolace naměřených hodnot do pravidelné sítě. Hodnoty meteorologického prvku v uzlových bodech této sítě charakterizují jeho průměry v příslušných prostorových elementech této sítě. Prostorovými průměry jsou většinou i hodnoty získané pomocí distančních meteorologických měření v jednotlivých pixlech.
Hodnoty z pravidelné sítě mohou být dále průměrovány za účelem výpočtu prostorových průměrů za větší území. Dříve se k tomuto účelu užívalo planimetrování ploch vymezených izoliniemi na mapě daného meteorologického prvku. Viz též průměr meteorologického prvku časový.

jedna z metod verifikace meteorologické předpovědi vhodná k posouzení úspěšnosti předpovědi s vysokým prostorovým rozlišením. Kritéria používaná při prostorové verifikaci počítají s určitým stupněm nejistoty předpovědi, např. přibližnou hodnotou, přibližnou lokalizací nebo přibližným časem výskytu, které zohledňují nejčastěji pomocí zvětšujícího se prostorového, resp. časového okna, ve kterém je shoda prognostických a diagnostických polí meteorologických prvků hodnocena. Ze závislosti hodnot verifikačního kritéria na velikosti okna je možné určit prostorovou chybu předpovědi (např. kritériem FSS).

viz zpráva letecká meteorologická mimořádná (SPECI).

Jde o zkratku angl. slova special „mimořádný“.

označení pro meteorologické jevy, kterým je nutno z provozního nebo prognostického hlediska věnovat zvláštní pozornost. V synoptických zprávách z evropských zemí se povinně uvádí informace o výskytu těchto jevů: max. nárazy větru, průměr vrstvy námrazků, max. průměr krup, vysoko zvířený sníh, tromba, tornádo, prachový nebo písečný vír. Další jevy se mohou zařazovat na základě národního rozhodnutí, např. ve zprávách SYNOP z České republiky se uvádí také výška nového sněhu za poslední hodinu, pokud je alespoň 1 cm, nebo výskyt srážek současně s mlhou.

oblaky, které se tvoří nebo rostou jako důsledek lokálních přírodních faktorů nebo lidské činnosti. Mezinárodní morfologická klasifikace oblaků ve verzi z roku 2017 rozeznává zvláštní oblaky označené jako flammagenitus, homogenitus, homomutatus, cataractagenitus a silvagenitus. Tyto oblaky netvoří speciální druh oblaků a morfologicky se klasifikují přidáním označení zvláštního oblaku k označení jednoho z 10 definovaných druhů oblaku.
Do roku 2017 byly mezi zvláštní oblaky řazeny též oblaky horní atmosféry, které nyní tvoří samostatnou kategorii.

předpověď počasí pro předem stanovené účely. Jedná se o letecké předpovědi počasí, zemědělsko-meteorologické předpovědi, předpovědi pro dopravu, stavebnictví, energetiku a jiné obory. Soustřeďuje se na předpověď těch meteorologických prvků a dějů, které jsou v daném oboru lidské činnosti zvláště důležité. Viz též předpověď počasí všeobecná.

meteorologická stanice se speciálním zaměřením, sloužící k provádění měření, která nejsou v náplni odb. činností ostatních stanic, např. pozorováním sfériků, měřením atmosférické elektřiny, přímého a rozptýleného slunečního záření, ozonu v atmosféře nebo znečištění ovzduší a srážek. Rozsah měření prováděných těmito stanicemi je určen vnitrostátními předpisy.

1. zpráva o náhlém zhoršení počasí (BOUŘE) vysílaná při překročení stanovených limitů hodnot vybraných meteorologckých prvků, která začíná skupinou MMMMw₂ (w₂ je kódové číslo jevu, jehož se změna týká). Do roku 1999 se vysílala také zpráva v případě zlepšení počasí začínající skupinou BBBBw₂;
2. met. stanice vysílající pravidelné letecké meteorologické zprávy (METAR) používají pro vyjádření náhlé změny mimořádné letecké meteorologické zprávy (SPECI).

konstanta úměrnosti ve stavové rovnici daného ideálního plynu. Je vlastností plynu a lze ji vyjádřit vztahem R = R^* / m, kde R^* je univerzální plynová konstanta a m značí relativní (poměrnou) molekulovou hmotnost plynu. Pro suchý vzduch platí R_d = 287,04 J.kg^–1.K^–1 a pro vodní páru je R_v = 461,5 J.kg^–1.K^–1. Ve stavové rovnici pro vlhký vzduch používáme hodnotu R_d a teplotu nahrazujeme hodnotou teploty virtuální. Viz též teplo měrné, Mayerův vztah.

množství tepelné energie potřebné k ohřátí látky jednotkové hmotnosti o 1 K. U plynů rozlišujeme měrné teplo při stálém tlaku c_p a měrné teplo při stálém objemu c_v. Měrné teplo plynů závisí na teplotě a tlaku a lze je přímo měřit. V rozsahu podmínek běžných v atmosféře lze tuto závislost zanedbat a považovat hodnoty c_p a c_v za konstantní. Pro suchý vzduch lze užít hodnoty pro 273,16 K: c_pd = 1 004 J.kg^–1.K^–1, c_vd = 717 J.kg^–1.K^–1. Ve vlhkém vzduchu o směšovacím poměru vodní páry r_v je možné použít přibližné vztahy:
$c_p\equiv c_{pd}(1+0.86r_v),c_v\equiv c_{vd}(1+0.96r_v).$
Viz též vztah Mayerův.

syn. vlhkost vzduchu specifická – charakteristika vlhkosti vzduchu s, která udává hmotnost vodní páry v jednotce hmotnosti vlhkého vzduchu, tj.
$s=\frac{m_v}{m_v+m_d},$
kde m_v značí hmotnost vodní páry a m_d hmotnost suchého vzduchu v daném objemu vlhkého vzduchu. Měrnou vlhkost vzduchu lze vyjádřit pomocí tlaku vodní páry e a tlaku vzduchu p vztahem:
$s=\frac{\epsilon e}{p-\left(1-\epsilon \right)e}\cong \frac{\epsilon e}{p},$
kde konstanta ε ≈ 0,622 je poměr měrné plynové konstanty pro suchý vzduch a pro vodní páru. Měrná vlhkost vzduchu je bezrozměrná veličina, která v atmosféře dosahuje hodnot řádu 10^–3. V meteorologii ji proto často udáváme v jednotkách g.kg^–1. Číselnou hodnotou se měrná vlhkost blíží hodnotě směšovacího poměru vodní páry.

objem látky o jednotkové hmotnosti. Udává se v m³.kg^–1 a je převrácenou hodnotou hustoty látky. V meteorologii se setkáváme zejména s měrným objemem vzduchu jakožto převrácenou hodnotou hustoty vzduchu. Viz též plocha izosterická.

spojitý interval elmag. spektra vymezený dvěma zvolenými vlnovými délkami, resp. frekvencemi. Pro různé účely, především v souvislosti s distančními meteorologickými měřeními, se dle potřeby vymezují různá taková pásma. Viz též kanál spektrální.

označení části spektrálního pásma, ve které se měří elektromagnetické záření nějakým konkrétním přístrojem, např. radiometrem. Je technicky definován použitým rozsahem spektrálního pásma a technickými parametry použitého senzoru přístroje umožňujícími kalibraci dat.

přístroj k měření spektrální intenzity toku dopadajícího záření v různých vlnových oblastech elektromagnetického záření. Spektroradiometry se používají většinou při pozemních i družicových měřeních obsahu a rozložení jednotlivých složek a parametrů zemské atmosféry.

Termín se skládá z lat. spectrum „obraz“, z komponentu radio- ve smyslu „radiace“ a řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

vyjádření závislosti počtu aerosolových částic určité velikosti obsažených v jednotkovém objemu vzduchu na jejich poloměru r (popř. průměru). Popisuje se funkcí f(r), pro niž platí, že výraz f(r) dr je roven počtu částic v jednotce objemu, jejichž poloměr leží v intervalu hodnot <r, r + dr), nebo funkcí F(r) = f(r) / N, kde N značí počet všech částic v jednotce objemu. Výraz F(r) dr se rovná poměru počtu částic o poloměru z intervalu <r,r + dr) k počtu všech částic v objemové jednotce. Jako konkrétní příklady zmíněných funkcí lze uvést tzv. Jungeho rozdělení vhodné pro většinu aerosolů kontinentálního původu v oboru částic větších než 10^–7 m:
$\mathrm{f}(r)=C{r}^{-(\beta +1)},$
kde C je vhodně zvolená konstanta a hodnota β se většinou volí blízká třem, popř. logaritmicko-normální rozdělení nebo funkci:
$\mathrm{f}(r)=a{r}^{\alpha }\exp \left(-b{r}^{{\beta }^{\ast }}\right),$
pro niž a, α, b, ß^* jsou konstanty charakterizující daný typ atmosférického aerosolu.
Pro naposled uvedenou funkci používají někteří autoři název zobecněná gama-funkce a tato funkce spolu s logaritmicko-normálním rozdělením představuje příklady asymetrického jednomodálního rozdělení. Reálné spektrum velikostí částic atmosférického aerosolu obvykle představuje superpozici tří takovýchto rozdělení, v níž se pak přirozeně uplatňují tři módy, tzv. nukleační mód, akumulační mód a hrubý mód. Obalová křivka právě zmíněného celkového třímodálního rozdělení často dobře odpovídá zde již rovněž zmíněnému Jungeho rozdělení v oblasti jeho platnosti.
Analogicky k právě uvedenému lze vytvářet spektra ve vztahu k úhrnným objemům nebo hmotnostem aerosolových částic, obsažených v jednotce objemu, v závislosti na jejich poloměru. Mluvíme pak o objemových nebo hmotnostních (hmotových) spektrech. Podoba těchto spekter odpovídá skutečnosti, že s rostoucí velikostí aerosolových částic sice klesají jejich počty, ale výrazně roste jim odpovídající úhrnný objem nebo hmotnost. Viz též nukleace.

viz rozdělení velikosti oblačných kapek

syn. spektrum vírové – rozdělení velikostí turbulentních vírů vytvářejících se v proudící tekutině, z met. hlediska především ve vzduchu, jestliže Reynoldsovo číslo dosáhne jisté kritické hodnoty. Spektrum turbulentních vírů je určováno transformací kinetické energie základního uspořádaného proudění v kinetickou energii neuspořádaných vířivých turbulentních pohybů. Kinetická energie základního proudění se přímo transformuje v kinetickou energii největších turbulentních vírů, ta se dále transformuje v kinetickou energii stále jemnějších vířivých pohybů, až nakonec nejmenší turbulentní víry zanikají působením molekulární vazkosti a jim příslušející kinetická energie se přeměňuje na teplo. Viz též turbulence.

viz šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře.

viz šíření zvuku v atmosféře.

syn. pyranometr sférický – přístroj k měření krátkovlnného záření dopadajícího z prostorového úhlu 4π na kulový povrch. Mezi kulové pyranometry patří lucimetry. Viz též záření cirkumglobální.

syn. pyranometr kulový.

syn. sfériky.

Termín je odvozen od slova atmosféra. Odkazuje na atmosférický původ těchto rozruchů radiových vln.

syn. atmosfériky – elmag. rozruchy ve tvaru krátkých impulzů, šířící se v atmosféře ve vlnovodu tvořeném povrchem Země a dnem ionosféry na velké vzdálenosti až tisíců kilometrů. Původcem sfériků jsou dílčí výboje blesků. Intenzita sfériků na místě pozorování závisí na intenzitě původního výboje na vzdálenosti mezi úderem blesků a pozorováním sfériky a na vlastnostech ionosféry (den/noc). Viz též detekce blesků pozemní.

Termín vznikl zkrácením slova atmosfériky.

viz pás srážkový.

skleněný teploměr, jehož teploměrnou kapalinou je líh, popř. jiná organická látka s bodem tuhnutí kolem –100 °C, která bývá někdy zabarvena pro usnadnění čtení údajů. Nejčastěji se používá k měření minimální teploty vzduchu.

(spi) [spisátus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Označuje závojovitý oblak, který je opticky tak hustý, že se proti Slunci zdá šedavý. Označení spissatus se používá u druhu cirrus.

Termín byl přejat z lat. spissatus „zhuštěný“, příčestí minulého slovesa spissare „zhustit“.

studená fronta vykazující dvojitou strukturu oblačnosti. V přední části je oblačnost vertikálně mohutná, zatímco v zadní části převažuje oblačnost o menším vertikálním rozsahu. Split fronta vzniká, když osa jet streamu protíná frontu téměř v pravém úhlu a s ní spojený sestupující suchý stratosférický a troposférický vzduch vede k rozpouštění oblaků vyšších pater v zadní části fronty. U této studené fronty se tedy hlavní srážková činnost odehrává v přední části fronty. V místě, kde se téměř skokově mění výška horní hranice oblaků, lze hovořit o výškové studené frontě. Pouze v případě, kdy dochází k advekci pozitivní vorticity v oblasti levé části delty tryskového proudění, může vzniknout kupovitá oblačnost s intenzivními srážkami i v zadní části fronty. Málo používaným českým ekvivalentem termínu split fronta je rozštěpená studená fronta.

zřídka užívané české označení pro split frontu.

studená fronta vykazující dvojitou strukturu oblačnosti. V přední části je oblačnost vertikálně mohutná, zatímco v zadní části převažuje oblačnost o menším vertikálním rozsahu. Split fronta vzniká, když osa jet streamu protíná frontu téměř v pravém úhlu a s ní spojený sestupující suchý stratosférický a troposférický vzduch vede k rozpouštění oblaků vyšších pater v zadní části fronty. U této studené fronty se tedy hlavní srážková činnost odehrává v přední části fronty. V místě, kde se téměř skokově mění výška horní hranice oblaků, lze hovořit o výškové studené frontě. Pouze v případě, kdy dochází k advekci pozitivní vorticity v oblasti levé části delty tryskového proudění, může vzniknout kupovitá oblačnost s intenzivními srážkami i v zadní části fronty. Málo používaným českým ekvivalentem termínu split fronta je rozštěpená studená fronta.

zřídka užívané české označení pro split frontu.

ledová struktura krup, která obsahuje vzduchové bubliny zčásti nebo úplně zaplněné kapalnou vodou. Existence houbovitého ledu byla prokázána laboratorně i ve vrstevnaté struktuře přirozených velkých krup, Viz mez Schumanova-Ludlamova.

proces spontánního mrznutí přechlazených kapiček v atmosféře homogenní nukleací ledu. Probíhá bez zjevné přítomnosti ledových jader a ostatních příměsí uvnitř přechlazených kapek. Spontánní krystalizace může podle pozorování nastat v oblacích při poklesu teploty pod –40 °C, někteří autoři však nevylučují možnost existence čisté přechlazené vody i při teplotách ještě nižších (–65 °C až –70 °C).

syn. nukleace spontánní – ve fyzice oblaků a srážek označení nukleace vody nebo ledu, která probíhá spontánně, náhodnými kolizemi molekul nebo podkritických molekulárních shluků ve vodní páře nebo vodě, bez účasti kondenzačních či ledových jader. Za běžných podmínek v atmosféře k homogenní nukleaci nedochází, neboť přítomnost kondenzačních a ledových jader zajišťuje přednostní uplatnění heterogenní nukleace. Hodnoty přesycení vodní párou, které odpovídají detekovatelné rychlosti homogenní nukleace a klesají s rostoucí teplotou, jsou řádu 10² %.

syn. vrstva E_s – vrstva v ionosféře vznikající občas v oblasti výskytu vrstvy E. Na rozdíl od normální vrstvy E se vyskytuje také v noci. Má obláčkovitou, nesouvislou strukturu. Tato velmi tenká vrstva (jednotky km) vzniká zejména ve stř. zeměp. šířkách. Nejčastěji se objevuje ve formě malých oblaků v letních měsících. Její vznik je zapříčiněn dynamickými procesy v atmosféře, zejména střihem větru, které způsobí místní zvýšení hustoty volných elektronů. Tvoří se náhle a její délka trvání se pohybuje v řádu minut až hodin. Vznik E_s vrstvy nezávisí jednoznačně na sluneční aktivitě. Malá oblaka intenzivní ionizace významně podporují odrazivost rádiových signálů o frekvencích až desítek či stovek MHz. Údaje o výšce se liší, udává se hodnota výšky v rozmezí 100–160 km. Maximální koncentrace iontů v E_s vrstvě může být vyšší než ve vrstvách, které leží výše, a částečně nebo úplně tak znemožňuje pozemní ionosférické sondování.

souhrnné označení pro rozptyl příměsí v ovzduší a přenos příměsí. Viz též transport znečišťujících příměsí, transmise exhalátů.

jedna z vedlejších klimatických, příp. fenologických sezon ve vyšších zeměp. šířkách dané polokoule, vymezená např. takto:
1. období od jarní rovnodennosti do letního slunovratu (astronomické jaro);
2. trojice jarních měsíců, na sev. polokouli březen, duben a květen (tzv. klimatologické jaro);
3. období s prům. denními teplotami vzduchu 5 až 15 °C na vzestupné části křivky ročního chodu teploty vzduchu. Počátek jara v tomto pojetí se kryje se začátkem velkého vegetačního období.

Termín vychází z indoevropského kořene s významem „rok, teplé roční období“, stejně jako něm. Jahr a angl. year „rok“ (jaro bylo bráno jako první období roku, srov. rčení „uplynulo mnoho jar“).

psychrometrický vzorec používaný k praktickému určení vlhkosti vzduchu z údajů Assmannova psychrometru. Má tvar:
$e=e_s-A\left(T-T^{\prime }\right)p/755,$ kde e je tlak vodní páry v místě měření v torrech, e_s tlak nasycené vodní páry v torrech při teplotě udávané vlhkým teploměrem, p značí tlak vzduchu v torrech, A je psychrometrický koeficient, jehož hodnota je pro uměle ventilovaný psychrometr a pro vodu 0,5 (pro led 0,43), T značí teplotu suchého teploměru a T' teplotu vlhkého teploměru. Vzorec je pojmenován podle něm. meteorologa A. Sprunga (1848–1909).

1. náhlé a prudké zvýšení rychlosti větru, který je značně nárazovitý a často mění směr. Jev trvá několik minut a náhle ustává. Húlava je projevem přechodu gust fronty přes místo pozorování.
2. nevh. se termín húlava občas vyskytuje i v širším smyslu jako označení pro prudké zhoršení počasí (silný vítr, srážky, oblačnost zvláštnosti arcus), které souvisí s čelem studeného vzduchu přibližující se konvektivní bouře nebo studené fronty. Viz též oblak húlavový, cumulonimbus.

Termín do české odborné literatury zavedl A. Gregor v r. 1920 v širším smyslu náhlé přeháňky provázené prudkým větrem. Převzal ho z nářečí východní Moravy, kde se v tomto významu používá (nářeční původ je vysvětlením pro „ú“ uprostřed slova).

starší a v současnosti téměř nepoužívané označení horiz. nebo podlouhlého oblačného klínu na čele studeného vzduchu vytékajícího z konvektivní bouře. Oblak byl lid. označován také jako oblačný nebo húlavový límec. Viz též húlava, arcus, shelf cloud, roll cloud.

viz čára instability.

viz čára instability.

[skvól lajn] – druh mezosynoptického konvektivního systému tvořeného víceméně lineárně uspořádanými dílčími konvektivními bouřemi s přidruženou vrstevnatou částí. Nové konvektivní buňky vznikají na dobře vyvinuté gust frontě systému. Squall line se často vyskytuje v teplém sektoru cyklony před studenou frontou, výjimečně i za ní, dále pak typicky na vlhkostních rozhraních. Pokud se squall line vyskytuje před studenou frontou, mohou být doprovodné projevy počasí daleko výraznější než při samotném přechodu fronty. Viz též bow echo, derecho, čára instability.

Termín je přejat z angličtiny. Skládá se z angl. squall „húlava“ a line „čára“, přičemž první slovo má v námořnickém slangu širší význam „krátká prudká bouře“. Pokus o český ekvivalent „čára húlav“ byl proto zavádějící a nepoužívá se.

syn. světlo Eliášovo – označení pro hrotový výboj, který se projevuje viditelným světelným zářením, někdy i zvukově (praskotem). Vzniká nejčastěji pod cumulonimbem na přirozených nebo umělých hrotech (např. na špičkách věží, na stožárech a komínech lodí) nebo na vrcholcích hor a stromů. V historických pojednáních se např. popisuje výskyt ohně svatého Eliáše na stěžních Kolumbových plachetnic a v Cézarových zápiscích na hrotech kopí římských vojsk. Vzácně se stává, že toto světelné záření je viditelné za bouřky okolo naježených vousů a vlasů osob na vrcholcích hor. Český název jevu chybně navozuje souvislost se starozákonním prorokem Eliášem. Cizojazyčné ekvivalenty však vesměs obsahují jméno Elmo, což neodpovídá jménu Eliáš, nýbrž představuje jednu ze dvou variant italského překladu jména Erasmus (Elmo, Erasmo). Jde o Erasma z Antiochie, uváděného též jako Erasmus z Formie, křesťanského světce a mučedníka z doby římského císaře Diokleciána. Ten byl zejména ve středomořské oblasti uctíván námořníky a vzýván při bouřích jako ochránce před úderem blesku do lodi (nejčastěji do stěžně), což souviselo s legendárně popisovanou událostí v jeho životě.

klasifikace míry stimulace nebo potlačování vertikálních pohybů v atmosféře. Charakterizuje tendenci vzduchové částice pokračovat ve vertikálním pohybu, nebo se navrátit do výchozího bodu poté, kdy byla vnějším impulzem z této výchozí polohy vychýlena. Při instabilním zvrstvení atmosféry jsou vertikální pohyby v atmosféře podporovány a rozvíjí se intenzivní vertikální turbulentní promíchávání. Při stabilním zvrstvení jsou vertikální pohyby tlumeny a intenzita turbulence je malá. Existuje řada stabilitních klasifikací, nejznámější je klasifikace Pasquillova–Giffordova, v ČR je používaná klasifikace Bubníka a Koldovského. Jako míra stability se rovněž často používají Richardsonovo číslo a Moninova-Obuchovova délka.

v dynamické meteorologii veličina definovaná vztahem Γ = γ - γ_d pro nenasycený vzduch a Γ = γ - γ_s pro vzduch nasycený vodní párou (γ, γ_d, γ_s po řadě značí vertikální teplotní gradient, suchoadiabatický teplotní gradient a nasyceně adiabatický gradient). Míra stability charakterizuje stabilitní poměry v atmosféře a používá se zejména v prognostických modelech atmosféry. Viz též stabilita atmosféry.

číselně vyjádřená míra vertikální stability atmosféry. Indexy stability zpravidla hodnotí kombinovaný vliv teploty a vlhkosti vzduchu ve vybraných hladinách nebo vrstvách. Využívají se zejména pro předpověď vývoje konv. jevů, zejména vývoje přeháněk a bouřek. Výhodou indexů stability je jednoduchost výpočtu, která umožňuje stanovení indexů na základě údajů získaných radiosondážním měřením. V současné době se řada indexů stanoví i z výsledků modelu numerické předpovědi počasí. Mezi nejznámější indexy stability patří Faustův index, K-index, Lifted index, Showalterův index, SWEAT index, Total Totals index. Hodnota indexu stability roste s růstem vertikální stability atmosféry. Pokud se index vyjádří ve tvaru, kdy jeho hodnota roste s růstem vertikální instability atmosféry, označuje se také jako index instability.

kvantit. vyjádření stabilitních podmínek, tj. stability nebo instability teplotního zvrstvení atmosféry. V širším smyslu mezi stabilitní parametry patří např. vertikální teplotní gradient, Bruntova-Vaisalova frekvence a dále parametry, které zahrnují nejen termické, ale i dynamické charakteristiky stavu atmosféry, tj. parametry typu Richardsonova čísla, nebo pro přízemní vrstvu atmosféry poměr z/L, kde z je výška nad zemským povrchem a L je Obuchovova délka. Viz též vertikální instabilita atmosféry, klasifikace stabilitní.

méně často používané označení pro proces, během něhož postupující anticyklona, která obyčejně uzavírá sérii cyklon, ztrácí pohyb a mohutní. Izobary se přitom stávají stále symetričtějšími vůči jejímu středu a zvětšuje se její vert. rozsah. Viz též mohutnění anticyklony.

vzduchová hmota, která má alespoň ve spodní části stabilní zvrstvení, tedy vertikální teplotní gradient menší než nasyceně adiabatický. Ve stabilní vzduchové hmotě se často vyskytují inverze teploty, izotermie a jen malá turbulence. Při dostatečné vlhkosti vzduchu v ní vznikají mlhy nebo nízké vrstevnaté oblaky, hlavně v chladné části roku. Viz též hmota vzduchová instabilní.

1. obecně vlny, jejichž amplituda se s časem nebo s postupem při prostorovém šíření vlnového rozruchu nemění. 2. v synoptické meteorologii pojem stabilní vlna obvykle označuje frontální vlnu, jejíž amplituda s časem neroste.

hladinoměr s pevnou stupnicí umožňující vizuální čtení vodního stavu v daném okamžiku.

zařízení nebo přístroj k měření vodního stavu. Nejjednodušším hladinoměrem je vodočet, složitějšími různé typy limnigrafů.

automatický hladinoměr sloužící k záznamu časového průběhu vodního stavu.

obvykle se rozeznávají tato stadia:
a) stadium vzniku – od prvních příznaků na přízemní povětrnostní mapě (růst tlaku vzduchu na přední i zadní straně hřebene vysokého tlaku) do objevení se první uzavřené izobary s hodnotou dělitelnou pěti (v některých povětrnostních službách dělitelnou čtyřmi);
b) stadium mohutnění (zesilování) anticyklony – období od vzniku anticyklony do doby dosažení nejvyššího tlaku vzduchu;
c) stadium slábnutí anticyklony charakterizované poklesem tlaku vzduchu ve středu anticyklony;
d) stadium rozpadu – období celkového poklesu tlaku vzduchu v oblasti anticyklony až do jejího vymizení jako samostatného tlakového útvaru. Někteří autoři zahrnují stadium rozpadu pod stadium slábnutí anticyklony.
Viz též stadia vývoje cyklony, regenerace anticyklony, stabilizace anticyklony.

1. u frontálních cyklon obvykle rozeznáváme:
a) počáteční stadium (stadium vzniku), tj. období od prvních příznaků vývoje cyklony až po objevení se první uzavřené izobary s hodnotou dělitelnou pěti (v některých povětrnostních službách dělitelnou čtyřmi);
b) stadium mladé cyklony, což je období od utvoření cyklony do začátku okluzního procesu, popř. oddělení studené od teplé fronty v případě Shapirova-Keyserova modelu cyklony;
c) stadium největšího vývoje, které trvá od začátku okludování či oddělení front až po dosažení nejnižšího tlaku ve středu cyklony;
d) stadium vyplňování cyklony, od doby začátku vzestupu tlaku vzduchu až do úplného zániku cyklony jako samostatného tlakového útvaru na přízemní povětrnostní mapě.
Stadia b) a c) se často označují společným termínem stadium prohlubování cyklony.

2. Z hlediska frontální analýzy podle norské meteorologické školy rozlišujeme:
a) stadium frontální vlny;
b) stadium mladé cyklony;
c) stadium okludované cyklony.
Přechod z jednoho stadia do druhého je provázen změnou vert. stavby cyklony a změnou počasí v oblasti, kterou cyklona ovlivňuje. Viz též počasí cyklonální, regenerace cyklony, segmentace cyklony.

standard měřící jednotky nebo stupnice určité veličiny. Slouží k realizaci a uchovávání této jednotky nebo stupnice a k jejímu přenosu na měřidla nižší přesnosti.

Termín je přejat z franc. étalon, které nemá zcela objasněný původ.

model atmosféry, vypočtený na základě rovnice hydrostatické rovnováhy za předpokladu, že vzduch je ideální plyn. Standardní atmosféra udává hypotetické vert. rozložení tlaku vzduchu, teploty vzduchu a hustoty suchého vzduchu v atmosféře během celého roku ve středních zeměp. šířkách. Různé modely standardní atmosféry používají odlišné hodnoty zákl. prvků (tlak, teplota a hustota vzduchu, vertikální gradient teploty, plynová konstanta a tíhové zrychlení) a různý počet a výškový rozsah modelových vrstev. V letecké meteorologii je dohodnuto používat mezinárodní standardní atmosféru ICAO.

tlakoměr etalonový, který je vybrán členským státem Světové meteorologické organizace nebo oblastním sdružením WMO jako zákl. přístroj pro srovnávání tlakoměrů na území své působnosti. V současné době se v České republice metrologicky navazují staniční tlakoměry na národní etalon tlaku prostřednictvím hlavního etalonu organizace (ČHMÚ). Při kalibraci se přenáší hodnoty tlaku z pracovního tlakoměru až na etalon nejvyšší kvality prostřednictvím etalonu kalibrační laboratoře. Zásadou je mít etalon tlaku minimálně dvakrát přesnější než dané pracovní měřidlo. V případě ČHMÚ se jedná o číslicový tlakoměr RPM4 od firmy FLUKE DH Instruments, který je navázaný na primární etalon Českého metrologického institutu - Pístový tlakoměr, typ DHI PG 7601 s rozšířenou nejistotou měření 0,3 Pa +0,0011 % z měřené hodnoty. Viz též kalibrace meteorologických přístrojů.

z-systém, v němž osy x a y leží v rovině tečné k ideálnímu zemskému povrchu a směřují na východ, resp. na sever. Viz též soustava souřadnicová přirozená.

izobarická hladina vybraná mezinárodní dohodou pro popis podmínek v atmosféře. Za standradní jsou zvoleny hladiny 1 000, 925, 850, 700, 500, 400, 300, 250, 200, 150, 100, 70, 50, 30, 20 a 10 hPa. Údaje o výšce hladin a hodnotách jednotlivých meteorologických prvků v nich měřených jsou předávány povinně ve zprávách TEMP a TEMP SHIP. Ve zprávách PILOT a PILOT SHIP se uvádějí hodnoty směru a rychlosti větru ve standardních izobarických hladinách 850 až 10 hPa. Výše položené synoptické stanice (v ČR ve výšce nad 550 m. n. m.) uvádějí ve zprávách SYNOP výšku stanovené standardní izobarické hladiny místo tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře.

konvenčně stanovená hodnota tlaku 1013,25 hPa. Byla zavedena jako průměrná hodnota tlaku vzduchu při mořské hladině na 45° s.š., při teplotě 15 °C a tíhovém zrychlení 9,80665 m.s^-2.

izobarická hladina vybraná mezinárodní dohodou pro popis podmínek v atmosféře. Za standradní jsou zvoleny hladiny 1 000, 925, 850, 700, 500, 400, 300, 250, 200, 150, 100, 70, 50, 30, 20 a 10 hPa. Údaje o výšce hladin a hodnotách jednotlivých meteorologických prvků v nich měřených jsou předávány povinně ve zprávách TEMP a TEMP SHIP. Ve zprávách PILOT a PILOT SHIP se uvádějí hodnoty směru a rychlosti větru ve standardních izobarických hladinách 850 až 10 hPa. Výše položené synoptické stanice (v ČR ve výšce nad 550 m. n. m.) uvádějí ve zprávách SYNOP výšku stanovené standardní izobarické hladiny místo tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře.

pyrheliometr, který je používán jako referenční etalon pro kalibraci krátkovlnných radiometrů (provozní pyrheliometry, pyranometry). Standardní pyrheliometry slouží především jako národní, regionální a světové referenční přístroje reprezentující mezinárodní pyrheliometrickou stupnici. Národním etalonem pro měření slunečního záření v ČR je absolutní dutinový pyrheliometr typ HF č. 30497 (výrobce Eppley Laboratories, USA) udržovaný v ČHMÚ. Přístroj je v pravidelných intervalech porovnáván vůči světovému standardu ve Světovém radiačním středisku WMO v Davosu, Švýcarsko.

model atmosféry používaný při řešení úloh spojených s výpočty efektivního dosahu radiolokace objektů, radiokomunikačních spojů, při projekci radiolokačních, spojových a jiných zařízení. V modelu standardní radioatmosféry klesá teplota vzduchu s výškou o 6,5 °C na 1 km, tlak vzduchu klesá s výškou podle barometrické formule a tlak vodní páry e podle empirického vztahu A. Ch. Chrgiana
$e_h=e_0\exp \left[-h\left(b-hc\right)\right],$
kde h je výška v km a konstanty b a c závisejí na roční době v rozmezí 0,1112 ≤ b ≤ 0,2181; 0,0286 ≤ c ≤ 0,0375. Index lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu n je pro troposférické výšky lineárně závislý na h a pro stř. zeměp. šířky platí
$\mathrm{d}n/\mathrm{d}h=-{\mathrm{4,0.10}}^{-6}{\text{km}}^{-1}.$
Dále se ve standardní atmosféře zavádí efektivní poloměr Země místo skutečného poloměru Země a vztah poloměru zakřivení paprsku vzhledem k zakřivení Země s ohledem na atmosférickou refrakci. Hodnoty stavových veličin pro standardní radioatmosféru jsou tabelovány.

čas, ke kterému se vztahují meteorologická měření a pozorování, určený WMO.

(SPI) – velmi rozšířený index sucha, vyjadřující deficit, případně nadbytek srážek na daném místě za libovolný časový úsek; index navrhli McKee a kol. (1993). Dosažený úhrn srážek je porovnán s rozdělením úhrnů během normálového období, transformovaným na normované normální rozdělení. Index je počítán jako rozdíl dosaženého úhrnu a průměru transformovaného rozdělení, dělený příslušnou směrodatnou odchylkou. Hodnota SPI = 0 odpovídá klimatologickému normálu, hodnoty se pak zpravidla pohybují mezi 3 a –3, přičemž pod –1,5 mluvíme o extrémním suchu. SPI je vhodným nástrojem k vymezení epizod sucha, jejichž délka je nicméně závislá na zvoleném časovém kroku.

někdy používané označení pro orografický oblak, který se prakticky nepohybuje vzhledem k zemskému povrchu, i když se v hladině jeho vzniku vyskytuje silné proudění vzduchu.

1. obecně vlny, jež se zdánlivě nepohybují vůči svému prostředí a projevují se jako stacionární sled stabilních uzlů a kmiten. Běžným mechanizmem vzniku stojatých vln je skládání dvou sledů příčných vln, které mají shodnou vlnovou délku, ale postupují vzájemně proti sobě. Dochází k tomu např. tehdy, jedná-li se o skládání původního a odraženého vlnění. Tímto způsobem mohou někdy vznikat stojaté vlny na vodní hladině při odrazu povrchových vnějších gravitačních vln od břehů. Výskyt tohoto jevu je však poměrně vzácný, neboť předpokládá náročné podmínky pro vzájemnou geometrickou konfiguraci nabíhající vlny a břehu. Jiným případem stojatých vln jsou velmi dobře známé vnitřní gravitační vlny na dolních hranicích výškových teplotních inverzí při zanedbatelné rychlosti horiz. proudění vzduchu. Za této podmínky se vlnové rozruchy projevují vznikem dvou sledů stejných gravitačních vln, které postupují vzájemně proti sobě, a mohou tak vytvořit stojaté vlnění. Jiným případem stojatých vln v atmosféře mohou být závětrné vlny.
2. v hydrologii kolísavé rytmické pohyby celé vodní hladiny na stojatých vodách (jezerech, uzavřených částech moří apod.), jejichž příčinou bývá rozdílný tlak vzduchu v různých částech hladiny, náhlé změny atm. tlaku, nárazy větru z hor, prudké deště aj. Názvem stojaté vlny se označuje střídavé nakláněni vodní hladiny na jednu či druhou stranu kolem více méně stálých os, zvaných uzly. Perioda stojatých vln trvá od několika minut do několika hodin, amplituda činí v závislosti na velikosti nádrže mm až m. Stojaté vlny mají mnoho místních názvů, často používaný název „seiche“ pochází od Ženevského jezera, kde je studoval a pojmenoval F. A. Forel. Na jezerech stojaté vlny zcela převyšují dmutí.

obecně grafické vyjádření změn fyz. stavu vert. se pohybující vzduchové částice. V praxi grafické vyjádření změn teploty adiabaticky vystupující či sestupující vzduchové částice na termodynamickém diagramu. Viz též děj adiabatický.

syn. rovnice Clapeyronova, vzorec Clapeyronův – termodynamická rovnice vyjadřující vztah mezi třemi stavovými veličinami, tj. teplotou, tlakem a hustotou ideálního plynu. Lze ji odvodit kombinací Gay-Lussacova zákona s Charlesovým zákonem. Uvádí se ve tvaru
$\frac{p}{\rho }=RT\text{ nebo }\frac{p}{\rho }=\frac{R^{\ast }}{m}T\text{,}$
kde p značí tlak, ρ hustotu, T teplotu v K, R* univerzální plynovou konstantu, R měrnou plynovou konstantu a m poměrnou molekulovou hmotnost daného plynu. Stavová rovnice patří k zákl. vztahům používaným v termodynamice atmosféry, neboť za hodnot tlaku a teploty, které se běžně vyskytují v atmosféře, platí s postačující přesností i pro reálné plyny.

kvalit. údaj o vlastnostech povrchové vrstvy půdy určovaných povětrnostními vlivy. V bezmrazovém období ovlivňují stav půdy především kapalné srážky (povrch suchý, vlhký nebo mokrý), v zimním období mráz způsobující mrznutí vody obsažené v půdě, dále sněhová pokrývka aj. Z dalších meteorologických prvků stav půdy ovlivňují sluneční záření, vítr atd. Hodnocení stavu půdy se vztahuje k holé půdě typického složení pro danou oblast, a to buď na pozemku stanice, nebo s přihlédnutím k širšímu okolí stanice. Stav půdy se hodnotí vizuálně, a to na klimatologických stanicích ve všech klimatologických termínech, na synoptických stanicích navíc ještě v termínu 06 UTC a za stanovených podmínek i v termínu 18 UTC. Údaje o stavu půdy mají značný praktický význam pro zemědělství, pozemní a leteckou dopravu apod. Viz též holomráz, půda nasycená, půda porostlá trávníkem.

syn. tlak hydrostatický – tlak vyvolaný působením síly zemské tíže uvnitř nepohybující se tekutiny. Působí vždy kolmo na stěny libovolného tělesa vnořeného do dané tekutiny. Ve fyzice atmosféry je možné také označovat tento tlak jako aerostatický, častěji se však i v tomto případě používá pojem hydrostatický tlak. V meteorologii lze za statický tlak pokládat tlak vzduchu změřený správně umístěným tlakoměrem. Viz též rovnováha hydrostatická, tlak dynamický, tlak celkový.

část meteorologie zabývající se prostorovým rozložením stavových veličin v atmosféře, tj. rozložením tlaku, teploty a hustoty vzduchu. Přitom se předpokládá, že atmosféra je nepohyblivá vůči zemskému tělesu. Do statiky atmosféry patří mimo jiné problémy hydrostatické rovnováhy a stability teplotního zvrstvení. Viz též dynamika atmosféry.

přístroj pro měření tlaku vzduchu na meteorologické stanici. Zpravidla se umísťuje uvnitř budov nebo v ochranném krytu mimo budovu (jako součást automatické stanice), aby byl chráněn před nepříznivým vlivem počasí. Dříve se pro měření tlaku vzduchu na stanicích na území ČR používaly nádobkové rtuťové tlakoměry s redukovanou stupnicí. V současnosti se obvykle používají elektronické přístroje, zejména tlakoměry membránové.

označení met. stanice čísly nebo písmeny, které nahrazuje nebo doplňuje její název při předávání zpráv o počasí. Číselné označení WMO se skládá z dvoumístného oblastního indikativu a trojmístného indikativu stanice. Oblastní indikativ může být společný pro několik menších zemí (např. oblastní indikativ 11 je určen pro Rakousko, Českou republiku a Slovensko). Vlastní indikativ stanice je určen pro Českou republiku v rozsahu 400–799 (např. Praha-Ruzyně má 518, takže úplné WMO označení je 11518).Oblastní indikativy i indikativy stanic přiděluje Světová meteorologická organizace. Písmenné označení stanice CCCC (směrovací značka ICAO) se používá při předávání met. zpráv určených k zabezpečení letectví. Skládá se ze čtyř písmen, z nichž první dvě udávají stát (Česká republika má přiděleno LK) a další dvě označují letiště (např. Praha-Ruzyně má PR). Směrovací značky ICAO přiděluje Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO).

označení met. stanice čísly nebo písmeny, které nahrazuje nebo doplňuje její název při předávání zpráv o počasí. Číselné označení WMO se skládá z dvoumístného oblastního indikativu a trojmístného indikativu stanice. Oblastní indikativ může být společný pro několik menších zemí (např. oblastní indikativ 11 je určen pro Rakousko, Českou republiku a Slovensko). Vlastní indikativ stanice je určen pro Českou republiku v rozsahu 400–799 (např. Praha-Ruzyně má 518, takže úplné WMO označení je 11518).Oblastní indikativy i indikativy stanic přiděluje Světová meteorologická organizace. Písmenné označení stanice CCCC (směrovací značka ICAO) se používá při předávání met. zpráv určených k zabezpečení letectví. Skládá se ze čtyř písmen, z nichž první dvě udávají stát (Česká republika má přiděleno LK) a další dvě označují letiště (např. Praha-Ruzyně má PR). Směrovací značky ICAO přiděluje Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO).

označení met. stanice čísly nebo písmeny, které nahrazuje nebo doplňuje její název při předávání zpráv o počasí. Číselné označení WMO se skládá z dvoumístného oblastního indikativu a trojmístného indikativu stanice. Oblastní indikativ může být společný pro několik menších zemí (např. oblastní indikativ 11 je určen pro Rakousko, Českou republiku a Slovensko). Vlastní indikativ stanice je určen pro Českou republiku v rozsahu 400–799 (např. Praha-Ruzyně má 518, takže úplné WMO označení je 11518).Oblastní indikativy i indikativy stanic přiděluje Světová meteorologická organizace. Písmenné označení stanice CCCC (směrovací značka ICAO) se používá při předávání met. zpráv určených k zabezpečení letectví. Skládá se ze čtyř písmen, z nichž první dvě udávají stát (Česká republika má přiděleno LK) a další dvě označují letiště (např. Praha-Ruzyně má PR). Směrovací značky ICAO přiděluje Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO).

tlak vzduchu změřený v nadmořské výšce tlakoměru. Slouží mj. k určení tlakové tendence. U dříve používaných rtuťových tlakoměrů bylo k jeho určení nutné odečtený údaj redukovat na teplotu rtuti 0 °C a započítat přístrojovou opravu. včetně přepočtu na normální tíhové zrychlení. Viz též redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu.

základní přístroj pro měření teploty vzduchu na meteorologických stanicích v pozorovacích termínech. Na automatizovaných meteorologických stanicích je to elektrický teploměr s čidlem ve výšce 2 m nad povrchem země (sněhovou pokrývkou) v radiačním krytu. Na manuálních meteorologických stanicích je staničním teploměrem suchý teploměr s nádobkou ve stejné výšce, umístěný v meteorologické budce. Na profesionálních stanicích v ČR se používá suchý teploměr jako záložní přístroj.

viz anticyklona kvazistacionární.

teor. model atmosférické fronty, která nemění svou polohu v prostoru. Vzduchové hmoty se pohybují přesně horizontálně bez výkluzných prvků po obou stranách frontálního rozhraní, rovnoběžně s ním, mají však vzájemně opačný směr pohybu. Reálné fronty nejsou stacionární, mohou být nanejvýš frontami kvazistacionárními.

1. obecně vlny, jež se zdánlivě nepohybují vůči svému prostředí a projevují se jako stacionární sled stabilních uzlů a kmiten. Běžným mechanizmem vzniku stojatých vln je skládání dvou sledů příčných vln, které mají shodnou vlnovou délku, ale postupují vzájemně proti sobě. Dochází k tomu např. tehdy, jedná-li se o skládání původního a odraženého vlnění. Tímto způsobem mohou někdy vznikat stojaté vlny na vodní hladině při odrazu povrchových vnějších gravitačních vln od břehů. Výskyt tohoto jevu je však poměrně vzácný, neboť předpokládá náročné podmínky pro vzájemnou geometrickou konfiguraci nabíhající vlny a břehu. Jiným případem stojatých vln jsou velmi dobře známé vnitřní gravitační vlny na dolních hranicích výškových teplotních inverzí při zanedbatelné rychlosti horiz. proudění vzduchu. Za této podmínky se vlnové rozruchy projevují vznikem dvou sledů stejných gravitačních vln, které postupují vzájemně proti sobě, a mohou tak vytvořit stojaté vlnění. Jiným případem stojatých vln v atmosféře mohou být závětrné vlny.
2. v hydrologii kolísavé rytmické pohyby celé vodní hladiny na stojatých vodách (jezerech, uzavřených částech moří apod.), jejichž příčinou bývá rozdílný tlak vzduchu v různých částech hladiny, náhlé změny atm. tlaku, nárazy větru z hor, prudké deště aj. Názvem stojaté vlny se označuje střídavé nakláněni vodní hladiny na jednu či druhou stranu kolem více méně stálých os, zvaných uzly. Perioda stojatých vln trvá od několika minut do několika hodin, amplituda činí v závislosti na velikosti nádrže mm až m. Stojaté vlny mají mnoho místních názvů, často používaný název „seiche“ pochází od Ženevského jezera, kde je studoval a pojmenoval F. A. Forel. Na jezerech stojaté vlny zcela převyšují dmutí.

downscaling založený na nalezení statistických závislostí mezi výstupy klimatických modelů a změřenými hodnotami meteorologických prvků v referenčním období a aplikaci těchto závislostí na výstupy klimatických modelů v jiném časovém období. Typicky se hledají vztahy mezi hodnotami meteorologických prvků ve volné atmosféře a lokálními hodnotami u zemského povrchu v současnosti; zjištěné závislosti se aplikují na projekce změny klimatu. Viz též downscaling dynamický.

předpověď meteorologických prvků a jejich kombinací, popř. meteorologických polí, vycházející ze znalostí statist. vlastností souborů met. prvků, vypracovávaná metodami mat. statistiky a teorie pravděpodobnosti. Ke statistické předpovědi počasí se často využívá např. metod regresní analýzy a faktorové analýzy. Statistická předpověď počasí může být součástí předpovědi počasí numerické nebo synoptické, dnes se však uplatňuje především při předpovědi počasí dlouhodobé.

modely, jež vycházejí z fyzikálně ne zcela výstižného předpokladu, že turbulentní proudění má náhodnou povahu, a je tedy možno na ně aplikovat klasické statistické metody, při nichž je východiskem nalezení vhodných středních hodnot charakteristik uvažovaného proudění. Problémy definování a interpretace příslušných středních hodnot jsou potom zásadními otázkami struktury, vývoje a aplikací těchto modelů. Obecně jsou tyto modely tvořeny rovnicemi s vhodně formulovanými okrajovými, event. počátečními podmínkami, kdy právě zmíněné střední hodnoty vystupují v roli hledaných neznámých.

malá a slabá tromba vznikající jen zřídka nad nezamrzlou vodní hladinu, od níž se ohřívá a labilizuje přízemní vrstva podstatně chladnějšího vzduchu. Mlžné víry se často vyskytují ve větších skupinách, zpravidla současně s mlhou z vypařování. Podmínky pro jejich vznik nastávají hlavně při vpádu studeného vzduchu v chladné části roku, nutnou podmínkou je však rovněž vznik vertikální vorticity. Mlžné víry jsou slabší obdobou prachových nebo písečných vírů, na rozdíl od nich však jejich viditelnost způsobují kapičky vody, vznikající opětovnou kondenzaci vodní páry, vypařené z vodní hladiny. Podle Mezinárodního atlasu oblaků patří mlžný vír mezi hydrometeory.

málo zakřivené ustálené proudění vzduchu ve stř. troposféře, v jehož směru se všeobecně přemísťují nízké tlakové útvary. Za směr řídícího proudění se v synop. praxi považuje směr izohyps na mapách absolutní topografie hladin 500 nebo 700 hPa. Při subj. předpovědi přízemního tlakového pole se obvykle předpokládalo, že rychlost přesunu tlakových útvarů je přibližně rovna 0,8 rychlosti geostrofického větru v hladině 700 hPa nebo 0,6 rychlosti v hladině 500 hPa. Ve skutečnosti se rychlost přesunu mění v dosti širokých mezích a závisí na typu tlakového útvaru a jeho vývojovém stadiu. V současné době se jedná již o zastaralý pojem spojený s klasickými synoptickými metodami předpovědi počasí.

hladina s dostatečně výrazným, ustáleným a co do směru nepříliš plošně proměnlivým přenosem vzduchu ve stř. troposféře, v jehož směru se v podstatě přemísťují přízemní tlakové útvary (odtud řídící proudění). Za hladinu řídícího proudění se obvykle považuje hladina, ve které leží osa výškové frontální zóny. V létě to bývá hladina okolo 500 hPa, v zimě okolo 700 hPa. Viz též proudění řídící.

viz zákon Stefanův–Boltzmannův.

fyz. zákon, podle nějž je množství energie E elmag. záření vyzářené za jednotku času jednotkou plochy absolutně černého tělesa do poloprostoru úměrné čtvrté mocnině teploty povrchu tohoto tělesa, tj.
$E=\sigma T^4,$
kde T je teplota v K a σ je Stefanova–Boltzmannova konstanta. Stefanův–Boltzmannův zákon je důsledkem obecnějšího zákona Planckova. Byl experimentálně odvozen franc. fyzikem J. Stefanem v r. 1879 a teor. podložen termodyn. úvahami rakouského fyzika L. E. Boltzmanna v r. 1884. Viz též záření zemského povrchu.

1. v Köppenově klasifikaci klimatu mírnější typ suchého klimatu, označovaný BS; dále se dělí na horké (BSh) a chladné (BSk). Obecně se klima stepi vyznačuje nedostatkem srážek pro přirozený výskyt lesa, naopak vyhovuje travním porostům. Vyskytuje se ve stepích a v suchých savanách. Potřeba závlah je limitujícím faktorem pro intenzivní zemědělské využití těchto oblastí, což platí především v případě výskytu agronomického sucha. Klima stepi může být též označeno jako semiaridní klima.
2. klima oblastí pokrytých biomem stepi. Jejich výskyt na Zemi je důsledkem kontinentality klimatu, která kromě nedostatku srážek způsobuje i velkou roční amplitudu teploty vzduchu. V různých částech Země má step místní názvy, např. v Jižní Americe pampa, v Severní Americe prérie. Vlivem lidské činnosti se step rozšířila i do některých oblastí, kde tento biom neodpovídá klimatických podmínkám (např. maďarská pusta).

viz budka meteorologická.

bílá plastová nebo dřevěná skříňka sloužící jako ochrana jednoho nebo několika v ní umístěných meteorologických přístrojů před rušivými účinky záření a srážek, která umožňuje dostatečnou přirozenou ventilaci čidel přístrojů. Má stěny z dvojitých žaluzií, dvojitou střechu, perforované dno nebo dno z drátěného síta a dvířka orientovaná na sever na severní polokouli. Výška umístění budky nad povrchem země je dána požadavkem Světové meteorologické organizace, aby čidla teploměrů byla ve výšce 1,25 až 2,0 m nad zemí. V ČR se umísťuje na čtyřnohém podstavci tak, aby čidla teploměrů byla ve výšce 200 cm nad zemí, resp. nad povrchem sněhu. V horských oblastech s vysokou sněhovou pokrývkou je tedy vhodné použít výškově nastavitelnou budku. Do meteorologické budky se umísťují: psychrometr, maximální a minimální teploměr, vlhkoměr, popř. další přístroje. V minulosti se v meteorologické budce prováděla základní meteorologická měření, což dosud platí pro meteorologické stanice, které nejsou automatizované. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z přístrojů v meteorologické budce používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem.

sestupné silné proudění vzduchu mezosynoptického měřítka pocházejícího ze střední troposféry, které se vyskytuje na sev. (již.) polokouli v již. (sev.) kvadrantu mimotropických cyklon, zpravidla poměrně blízko středu cyklony. Sting jet je pozorován u předního okraje cyklonálně se stáčejícího oblačného systému (někdy analyzovaného jako ohnutá okluze), který se vytváří v oblasti studeného přenosového pásu. Přispívá k lokálnímu výraznému zvýšení rychlosti větru, která může být maximální v rámci celé cyklony s ničivými účinky u zemského povrchu. Někteří autoři spojují jeho přítomnost s rychlostmi o velikosti alespoň 30 m/s. Sting jet je typickým projevem hlubokých cyklon vznikajících nad oceánem a vyvíjejících se podle Shapirova-Keyserova modelu. Jedním z uvažovaných fyzikálních mechanismů odpovědných za jeho formování je uvolnění podmíněné symetrické instability spolu s ochlazováním vlivem spotřeby latentního tepla při sestupu vzduchových částic v oblasti vypadávání srážek. Český ekvivalent zatím není ustálen. Viz též proudění tryskové, instabilita atmosféry podmíněná.

vzorec pro výpočet pádové rychlosti vodních kapek sférického tvaru, použitelný při malých poloměrech kapek. Má tvar:
$v=\frac{2}{9}\frac{({\rho }_w-\rho )g}{\mu }{r}^2\cong \frac{2}{9}\frac{{\rho }_{w}g}{\mu }{r}^2,$
kde v je pádová rychlost vodní kapky, r její poloměr, ρ_w hustota vody, ρ hustota vzduchu, µ dynamický koeficient vazkosti vzduchu a g tíhové tíhové zrychlení. Stokesův vzorec lze použít u kapek s poloměrem r ≤ 5.10^–5 m. Viz též zákon Stokesův.

zákon, podle nějž síla odporu F, kterou působí vazké prostředí na pohybující se dostatečně malou částici sférického tvaru, je dána vztahem
$F=-6\pi \mu \rho v,$
kde µ značí dyn. koeficient vazkosti prostředí a r poloměr částice pohybující se vůči danému prostředí rychlostí ν. Stokesův zákon se v meteorologii používá zejména k popisu pohybu malých vodních kapek ve vzduchu. Zákon byl pojmenován podle angl. matematika sira G. G. Stokese (1819–1903). Viz též vzorec Stokesův.

bezrozměrný parametr, který se v meteorologii používá především v teorii koalescence vodních kapek o různých velikostech. Většinou se uvádí ve tvaru:
$2{\rho }_w{r}^2\left|v_R-v_r\right|/9\mu R,$
kde v_R, resp. v_r značí velikost pádové rychlosti kapek o poloměru R, resp. r (r << R), ρ_w hustotu vody a μ koeficient dynamické vazkosti vzduchu. Výraz $2{\rho }_w{r}^2/9\mu ,$ vyjadřuje čas, za který klesne na 1/e původní hodnoty (e je základ přirozených logaritmů) rychlost pohybu sférické částice, o dostatečně malém poloměru r a hustotě ρ_w, na niž působí pouze síla odporu prostředí daná Stokesovým zákonem. Viz též vzorec Stokesův.

1. obecný termín pro jakékoliv výrazné vybočení (zesílení) přírodních jevů či prvků (nejen meteorologických) z normálu. V meteorologii rozeznáváme větrné bouře, prachové bouře, písečné bouře, sněhové bouře, případně ledové bouře, dále pak konvektivní bouře, které jsou celým souborem jevů. V tomto smyslu můžeme za bouři považovat i hlubokou cyklonu, jak napovídá její označení v angličtině (storm), jehož odrazem je mj. český termín tropická bouře. Anglické slovo storm dále označuje desátý stupeň Beaufortovy stupnice větru (česky ovšem silná vichřice). Mimo meteorologii jsou běžné např. termíny sluneční bouře, geomagnetická bouře aj.
2. viz zpráva o náhlé změně počasí.

Termín je odvozen od kořene *burʼa, který se vyskytuje v řadě slovanských jazyků; zřejmě existuje souvislost i s lat. furere „běsnit“. Příbuzným slovem je např. i bourat.

vítr o prům. rychlosti 24,5 až 28,4 m.s^–1 nebo 89 až 102 km.h^–1. Odpovídá desátému stupni Beaufortovy stupnice větru.

(Storm Relative Environmental Helicity – SREH) – helicita vyjádřená v souřadnicové soustavě vztažené ke konvektivní bouři; při jejím výpočtu se uvažuje vertikální profil horizontální složky rychlosti větru a vektor pohybu bouře. Pro výpočet SREH se běžně používá vertikální profil od zemského povrchu do výšky 3 km nebo k horní hranici konvektivně efektivní vrstvy. Např. při integraci do 3 km výšky se vypočte podle vzorce
$SREH={\int }_0^{3km}\left(v-c\right)(k\times \frac{\partial v}{\partial z})dz\text{,}$
kde je v vektor rychlosti větru, c vektor pohybu bouře a k jednotkový vektor orientovaný ve směru vert. osy. Helicita dosahuje vyšších hodnot, pokud oblast relativního vtoku vzduchu do bouře je vlivem vertikálního střihu větru charakterizována horizontální vorticitou s významnou složkou ve směru proudění. Graficky je SREH reprezentována plochou na hodografu určenou vektory větru relativními k pohybu bouře. SREH se používá v předpovědi silných konvektivních bouří, považuje se za míru tendence supercel rotovat.

syn. vzdutí způsobené bouří.

syn. vzdutí bouřlivé – zvýšení hladiny oceánu v prostoru tropické nebo hluboké mimotropické cyklony. Je vyvoláno především konfluentním prouděním vzduchu ve spodních hladinách, v menší míře i snížením tlaku vzduchu uvnitř cyklony. Vzdutí výrazně narůstá v blízkosti pobřeží v důsledku hromadění větrem hnané vody, a to především v hlubokých zálivech či ústích řek, kde může dosáhnout i několika metrů. Při odhadu dosahu mořské vody je třeba dále uvažovat i výšku mořských vln. V případě plochého pobřeží je vzdutí moře v tzv. nebezpečném půlkruhu tropické cyklony jejím nejnebezpečnějším projevem. Viz též příliv zvýšený bouří, meteotsunami.

obzvlášť velké zvýšení hladiny oceánu, k němuž dochází na pobřeží zasaženém tropickou nebo hlubokou mimotropickou cyklonou v době astronomického přílivu, takže dochází k souběhu přílivu se vzdutím způsobeným bouří.

syn. příliv zvýšený bouří.