Elektronický meteorologický slovník

advekční mlha, vznikající nad mořem ve vzduchové hmotě, která se přemísťuje z teplejšího povrchu vody nad chladnější. Proto jsou hlavními oblastmi tvorby mořské mlhy oblasti, kde se setkávají oceánské proudy o různé teplotě povrchu moře, např. u Newfoundlandu na styku Golfského a Labradorského proudu nebo východně od Japonska na rozhraní proudu Kurošio a proudu Ojašio. Mořská mlha se zde často tvoří především v létě. Viz též mlha pobřežní.

nejrozšířenější stupnice k vyjádření síly větru v hurikánu, případně v jiné plně vyvinuté tropické cykloně, navržená H. S. Saffirem (1973) a R. H. Simpsonem (1974). Kritériem pro zařazení do jedné z pěti kategorií je maximální naměřený minutový průměr rychlosti větru při zemském povrchu. Od kategorie 3 mluvíme o silném hurikánu. Stupnice slouží k odhadu potenciálně způsobených škod. Dříve uváděné údaje o minimu tlaku vzduchu a výšce vzdutí způsobeného bouří pro jednotlivé kategorie byly vypuštěny, protože jejich hodnoty se v jednotlivých případech mohou od uváděného rozpětí podstatně lišit.

Kategorie	Max. rychlost větru	Způsobené škody
1	33–42 m.s–1	velmi malé
2	43–49 m.s–1	střední
3	50–58 m.s–1	rozsáhlé
4	59–69 m.s–1	mimořádné
5	70 m.s–1 a více	katastrofální

syn. období roční – fáze roku podmíněná sezonalitou klimatu. Astronomické vymezení sezon je dáno okamžiky rovnodenností a slunovratů. Klimatické sezony jsou vymezovány s ohledem na průběh klimatických prvků: ve vyšších zeměpisných šířkách se podle teplotních poměrů vymezuje jaro, léto, podzim a zima, případně chladné a teplé pololetí; v tropických oblastech se případné sezony liší především množstvím srážek (období sucha, období dešťů). Fenologické sezony odpovídají etapám vývoje flóry a fauny během roku, přičemž jsou odděleny významnými fenologickými fázemi.

Termín pochází z fr. saison „roční období“, dříve též ve významu „příhodný okamžik“ (z lat. satio „setí“, odvozeného od slovesa serere „sít“, jehož příčestí minulé má tvar satus).

anticyklona, která se vyskytuje nad danou oblastí jen v některé sezoně. Nejtypičtějším příkladem sezonních anticyklon jsou kontinentální anticyklony, které mají charakter studených anticyklon. Z nich sibiřská anticyklona je horiz. velmi rozsáhlá a někdy zasahuje až nad vých. a stř. Evropu. Kanadská anticyklona je méně pravidelným útvarem a často se rozpadává na několik menších anticyklon. V letním období se na místě sezonních anticyklon mohou vyskytovat oblasti nižšího tlaku vzduchu.

syn. cyklona monzunová.

charakteristická vlastnost většiny klimatických oblastí na Zemi, podmíněná změnami bilance záření během kalendářního roku a projevující se periodickým střídáním klimatických sezon. Projevuje se ročním chodem meteorologických prvků, přičemž mírou sezonality klimatu je jejich prům. roční amplituda. Pro tropy je rozhodující srážkový režim, v mimotropických oblastech dominuje vliv ročního chodu teploty vzduchu. Sezonalita klimatu zde roste se zeměpisnou šířkou a s kontinentalitou klimatu.

dlouhodobé jednosměrné změny hodnot meteorologických prvků (během řádově 100 let), způsobující jejich postupné zvyšování nebo snižování. Mohou být dávány do souvislosti např. se sekulárním cyklem sluneční činnosti. Sekulární chod hodnot met. prvků se analyzuje pomocí prům. hodnot vypočítaných z dlouholetých řad pozorování, často po shlazení jejich průběhu s cílem vyloučit vliv krátkodobých kolísání. Viz též kolísání klimatu, změna klimatická, řada klimatická.

zákal podmíněný přítomností drobných částeček mořských solí v ovzduší, vzniká při vypařování vodní tříště a malých vodních kapiček, které odstříkly do vzduchu při probublávání vzduchových bublin povrchovými vrstvami mořské vody.

syn. hakím – oblastní název pro silný a horký pouštní vítr (zpravidla záp. směru). Vyskytuje se v sev. Africe, v Palestině, Jordánsku, Sýrii a na Arabském poloostrově. Teplota vzduchu při samumu dosahuje až 55 °C a relativní vlhkost vzduchu klesá i pod 10 %. Jeho náhlý výskyt může vyvolat zdravotní potíže i úmrtí, neboť lidský organismus se nestačí vysoké teplotě tak rychle přizpůsobit. Maximum výskytu samumu připadá na jaro a časné léto.

Termín je přejat z arabského výrazu pro „jedovatý vítr“.

označení pro zákal vytvářený jemnými písečnými částicemi v ovzduší po předchozí písečné bouři. Vzhledem k současné přítomnosti prachových částic se v met. literatuře zahrnuje pod termín prachový zákal.

viz prach nebo písek zvířený.

viz bouře prachová nebo písečná.

velké množství písku vyzdviženého do vzduchu silným větrem. Písečné bouře jsou typické pro oblasti s aridním klimatem a dostatkem nezpevněného materiálu. K jejich rozvoji může přispět přehřátí zemského povrchu, proto se v noci vyskytují méně často. Na rozdíl od prachové bouře bývá písečná bouře vertikálně méně mocná, obvykle dosahuje do výšky méně než 15 metrů. Hrubý písek a případně i štěrk se pohybuje saltací ve vrstvě desítek centimetrů při zemském povrchu, naopak jemný písek může být unášen na značné vzdálenosti, Během písečné bouře je výrazně snížena dohlednost, což vyvolává potíže v dopravě, dále může dojít k zavátí infrastruktury a případné vegetace. Viz též bouře prachová nebo písečná, vítr pouštní.

méně vhodné označení pro bouři prachovou nebo písečnou.

viz vír prachový nebo písečný.

syn. rarášek – tromba vznikající odspodu nad silně přehřátým zemským povrchem ve vrstvě vzduchu s výraznou vertikální instabilitou atmosféry. Zdrojem rotace je vertikální vorticita. Ta vzniká buď v důsledku horizontálního střihu větru, nebo transformací horizontální vorticity, vzniklé působením vertikálního střihu větru. Poloměr víru s výškou roste, osa rotace je víceméně vertikální. Směr rotace může být po směru nebo proti směru otáčení hodinových ručiček, přičemž uprostřed víru nemusí být prach nebo písek přítomen. Mohutné víry mohou mít vyvinutý kromě výstupného proudu i sestupný proud uprostřed víru, podobně jako u tornáda.
Byly zdokumentovány víry tohoto typu, které dosáhly výšky kolem 1 000 m, převažují však výšky kolem 30 m. Víry od výšky 100 m bývají už využitelné i pro bezmotorové létání. Rychlost rotace víru se může měnit od méně než 15 m/s do více než 30 m/s. Mohou se vyskytovat i za jasného počasí a mohou způsobovat škody v úzkém pásu o šířce několika metrů, jímž postupují. Prachový nebo písečný vír řadíme mezi litometeory.

místní název větru, který má vlastnosti bóry. Sarma vzniká při ústupu cyklony a začínajícím vlivu anticyklony v oblasti záp. od Bajkalského jezera čili na vých. okraji anticyklony s chladným prouděním sev. směrů. V důsledku konfigurace terénu i orientace údolí řeky Sarmy dosahuje rychlost větru až 40 m.s^–1. V zimním období dochází pří sarmě k vytváření námrazy na lodích a na ostrově Olchon. Sarma se vyskytuje nejčastěji od října do prosince a její převládající směr je sz.

Termín je odvozen od stejnojmenné řeky Sarmy, která se vlévá do jezera Bajkal a v jejímž ústí je tento vítr pozorován.

soubor digitálních dat naměřený zobrazovacím družicovým radiometrem, zpravidla nasnímaný současně ve více spektrálních kanálech, resp. jejich zobrazení formou zpracovaného digitálního snímku. Interval získávání družicových snímků je závislý především na konkrétním typu meteorologické družice, resp. přístroje – u geostacionárních družic je dána technickými parametry radiometru družice, přičemž se pohybuje od desítek sekund do desítek minut, u polárních družic závisí na periodě přeletů dané družice nad konkrétní oblastí a šířce pásu snímaného území (perioda se pohybuje od cca 12 hodin do několika dní). Rozlišení, tzn. rozlišovací schopnost, závisí především na konstrukci radiometru družice a výšce její oběžné dráhy. Pro meteorologické využití je vysoce žádoucí, aby snímek byl k dispozici v co nejkratší době od svého pořízení (nasnímání). Viz též přemapování družicových snímků.

komplex procesů prováděných na datech naměřených meteorologickou družicí. Zpravidla zahrnuje korekci družicových dat, jejich kalibraci,  přemapování družicových snímků a další cílené zpracování – buď pro zobrazení formou digitálního snímku (resp. jejich sekvencí), nebo pro další automatizované nebo počítačové využití (např. různé odvozené meteorologické produkty, asimilace do modelů numerické předpovědi počasí aj.).

automatizovaný systém, pomocí kterého koncový uživatel (např. meteorologická služba) přijímá data z meteorologických družic a provádí jejich další zpracování. Data mohou být přijímána buď přímo z družice, která je naměřila, nebo prostřednictvím telekomunikační družice po jejich předzpracování provozovatelem družice, popř. prostřednictvím internetu.

metoda detekce blesků pomocí přístrojů umístěných na meteorologických družicích. Vzhledem k povaze detekce (snímání v optickém oboru) se tímto způsobem monitoruje celková blesková aktivita, tj. nerozlišují se blesky mezi oblakem a zemí a blesky mezi oblaky.
První pokusy o družicovou detekci blesků byly realizovány přístroji umístěnými na družicích na nízkých oběžných drahách – především na družici TRMM (Tropical Rainfall Measuring Mission, vypuštěné v roce 1997) přístrojem Lightning Imaging Sensor. V současnosti se na geostacionárních družicích GOES-R využívá přístroj Geostationary Lightning Mapper (GLM). Ten nepřetržitě snímá většinu zemského disku, pozorovatelnou z dané družice, přičemž výboje blesků jsou zaznamenávány v blízkém infračerveném oboru v čáře atomárního kyslíku 774,4 nm. Rozlišení přístroje (přesnost detekce) je kolem 10 km, data jsou poskytována v téměř reálném čase, efektivita detekce je přibližně 90 % pro noční hodiny, resp. kolem 70 % pro denní hodiny. Geostacionární družice MTG, konkrétně MTG-I, jsou vybaveny obdobným přístrojem Lightning Imager (LI).

radiometr na meteorologické družici, který pro pořizování informací využívá zpětně odraženého umělého záření generovaného přístrojem družice. Do této kategorie lze zahrnout např. družicové lidary, altimetry, skaterometry, družicové oblačné či srážkové radary a multi- nebo hyperspektrální sondážní družicové radiometry (soundery).

radiometr na meteorologické družici, který pro pořizování informací využívá přirozené záření – odražené sluneční záření nebo tepelné záření vyzařované zemským povrchem, oblačností či plynnými složkami atmosféry.

specializovaná oblast meteorologie využívající družicová meteorologická měření. Jedná se spíš o charakteristiku způsobu získávání, zpracování a interpretace dat, než o samostatnou meteorologickou disciplínu.

metoda sondáže atmosféry multispektrálními (hyperspektrálními) sondážními družicovými radiometry, jejímž cílem je získání třírozměrných informací o polích meteorologických prvků v atmosféře (teploty a tlaku vzduchu, směru a rychlosti větru), prostorovém rozdělení koncentrací některých plynných složek atmosféry (např. vodní páry, ozonu, oxidu uhličitého) aj. Výstupy jsou využívány jako jeden ze vstupních zdrojů dat pro modely numerické předpovědi počasí, pro operativní monitoring vertikální instability atmosféry (v rámci nowcastingu) apod.

syn. bod neutrální – v meteorologii průsečík čáry konfluence a čáry difluence uvnitř barického sedla na meteorologické mapě. Na obě strany od tohoto bodu směrem k anticyklonám, popř. k hřebenům vysokého tlaku vzduchu tlak vzduchu stoupá, směrem k cyklonám, popř. brázdám nízkého tlaku vzduchu klesá. Hyperbolický bod je tedy bod s rel. nejvyšším tlakem mezi dvěma cyklonami a bod s rel. nejnižším tlakem mezi dvěma anticyklonami tvořícími barické sedlo. Viz též pole deformační.

v atm. podmínkách stav nasycené vodní páry; jde o rovnovážný stav systému vodní pára a kapalná voda, popř. vodní pára a led. Ve stavu nasycení tok molekul vody z povrchu kapalné vody, popř. ledu, do vodní páry odpovídá toku molekul vody z vodní páry do kapalné vody, popř. ledu. Viz též vzduch nasycený, vzduch přesycený, tlak nasycené vodní páry vzhledem k vodě, tlak nasycené vodní páry vzhledem k ledu.

křivka na termodynamickém diagramu, vyjadřující vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi teplotou a tlakem) při adiabatickém ději v nasyceném vzduchu, který může obsahovat i zkondenzovanou vodu v kapalné fázi. Sklon křívky  tedy odpovídá nasyceně adiabatickému teplotnímu gradientu a slabě závisí na množství zkondenzované kapalné vody. Protože teplo potřebné ke změně teploty kapalné vody přítomné v nasyceném vzduchu je velmi malé, je rozdíl mezi nasycenou adiabatou a pseudoadiabatou zanedbatelný. Na termodynamickém diagramu se proto při znázornění adiabatického děje v nasyceném vzduchu používají pseudoadiabaty. V americké terminologii se nasycená adiabata označuje jako vlhká adiabata.

nevh. termín pro tlak vodní páry ve stavu nasycení.

syn. křivka vypařování.

charakteristika vlhkosti vzduchu, která vyjadřuje, jaké množství vodní páry je třeba dodat do vzduchu, aby se stal nasyceným při konstantní teplotě. Většinou se definuje jako rozdíl tlaku nasycené vodní páry a skutečného tlaku vodní páry při dané teplotě, tzn. doplněk tlaku páry. Setkáme se však i s vyjádřením sytostního doplňku směšovacího poměru či měrné vlhkosti, který je stanoven při zachování teploty a tlaku vzduchu. Někdy se nesprávně zaměňuje za deficit teploty rosného bodu.

tlak vodní páry, která je ve stavu termodynamické rovnováhy s rovným povrchem čistého ledu za dané teploty. Viz též nasycení, rovnice Clausiova–Clapeyronova, vzduch nasycený.

tlak vodní páry, která je ve stavu termodynamické rovnováhy s rovným povrchem čisté vody za dané teploty. Viz též nasycení, rovnice Clausiova–Clapeyronova, vzduch nasycený.

kapalné padající srážky, které mají v důsledku antropogenního znečišťování ovzduší výrazně zvýšenou kyselost, tj. snížené pH. Kyselý déšť vzniká zejména rozpouštěním oxidů síry a dusíku ve srážkové vodě a představuje značné ekologické nebezpečí, poškozuje půdu a vegetaci, zamořuje povrchové vody, působí škody na architektonických objektech apod. Srážková voda má určitou přirozenou kyselost, způsobenou rozpuštěným oxidem uhličitým a dosahující hodnot pH 5,6 až 6,0, zatímco u kyselého deště může být pH sníženo až na hodnoty 3 až 4, v extrémních případech i menší. Termín kyselý déšť poprvé použil angl. chemik R. A. Smith, když ve 2. polovině 19. století popisoval znečištění ovzduší v Manchesteru. Viz též složení srážek chemické, chemie atmosféry.

1. na jednom konci uzavřená skleněná trubice tvořící součást rtuťového tlakoměru zahnutá do tvaru písmene „U“, která má stejný průřez v místech, kde se pohybuje horní a dolní hladina rtuti. Viz též nádobka tlakoměru;
2. trubice tvořící součást plovákového ombrografu zahnutá do tvaru obráceného písmene „U“, která slouží k jednorázovému rychlému výtoku vody z plovákové komory, jakmile její hladina dosáhne nastavené úrovně.

v Köppenově klasifikaci klimatu typ tropického dešťového klimatu, označovaný Aw, případně As, s celoročně vysokou teplotou a výrazným ročním chodem srážek, takže v nejsušším měsíci klesá jejich prům. měs. úhrn pod 60 mm. Vyznačuje se střídáním období sucha a období dešťů, které přichází zpravidla v létě dané polokoule v souvislosti s pohybem ekvatoriální deprese, případně i s výskytem letního monzunu. Roční chod teploty vzduchu je nevýrazný, s větší denní amplitudou v období sucha a s maximem teploty vzduchu před začátkem období dešťů. V Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá subekvatoriální klima, jiní autoři je označují jako pasátové klima. Viz též klima monzunové.

viz vzorec Ångströmův.

aktivní družicový radiometr, zaměřený na získávání informací o fyzikálních charakteristikách hladin moří a oceánů (především výška a orientace vln) a meteorologických podmínkách (směr a rychlost větru) bezprostředně nad hladinou. Viz též altimetr.

Termín se skládá z angl. scatter „rozptyl“ a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

atmosférická příměs, která je do ovzduší emitována z přirozených nebo antropogenních zdrojů v takovém množství, že v lokálním, regionálním nebo globálním měřítku mění fyz., popř. i chem. vlastnosti vzduchu. Takové látky mohou působit jako škodliviny v ovzduší, ale paušálně je nelze takto nazývat, neboť jejich případnou škodlivost nutno vztahovat nejen k danému receptoru, nýbrž i k jejich koncentraci, popř. synergickému působení s jinými znečisťujícími příměsemi. Viz též znečišťování ovzduší, pachy.

množství znečisťujících látek v jednotce objemu vzduchu. U plynných znečišťujících látek musí být objem normován při teplotě 293 K a atmosférickém tlaku 101,3 kPa. U částic a látek, které se mají v částicích analyzovat (např. olovo), se objem odběru vzorků vztahuje k vnějším podmínkám, jako jsou teplota a atmosférický tlak v den měření. Vyjadřuje se buď v rozměru hmotnost na objem, zpravidla v µg.m^–3, popř. mg.m^–3, nebo v rozměru objemu na objem, tj. počtem objemových částí sledované plynné látky v miliónu objemových částí vzduchu (ppm = parts per million), při menších hodnotách koncentrace znečisťujících látek v miliardě částí vzduchu (ppb = part per billion; billion v amer. angličtině = miliarda). Jednotky ppm a ppb se používají především v anglosaské literatuře. Např. pro SO₂ za standardních podmínek přibližně platí, že 1 ppb = 2,66 µg.m^–3, 1 µg.m^–3 = 0,38 ppb. V oblasti čistoty ovzduší se jako koncentrace znečisťující látky někdy fyz. nesprávně označuje hmotnost znečisťující látky obsažená v jednotce hmotnosti vzduchu. Směrnice Evropské unie, implementované do vnitrostátního práva členských států, stanovují nejvyšší přípustné koncentrace (NPK) znečišťujících látek v ovzduší a povolené počty jejich překročení. Viz též hygiena ovzduší, imise, měření znečištění ovzduší.

lid. název pro drobné oblaky, uspořádané na obloze do charakteristických skupin nebo řad. Rozlišují se:
1) malé beránky, což jsou oblaky druhu Cc. Vyskytují se zejména při vertikální instabilitě atmosféry ve vrstvě svého výskytu a spolu s mírným poklesem tlaku vzduchu v místě pozorování jsou obvykle spojovány s blížící se atmosférickou frontou;
2) velké beránky, což jsou oblaky středního patra druhu Ac, a to zpravidla Ac un. Jejich výskyt bývá rovněž spojován se zhoršením počasí a s advekčním ochlazením. Výskyt beránků může být zejména ve večerních hodinách spojen také s rozpadem oblaků jiných druhů např. Cb a Cu. Viz též předpověď počasí podle místního pozorování.

ochlazení ve stř. Evropě, které nastává dosti pravidelně v první polovině června v důsledku vzestupu tlaku vzduchu v oblasti Azorských ostrovů, a tím zesílení sz. složky proudění. Příliv chladnějšího mořského vzduchu se projevuje i zvýšenou srážkovou činností. Název této singularity pochází z něm. hovořících zemí a souvisí s tím, že v uvedeném období bývají čerstvě ostříhány ovce, které potom trpí chladem. Chladna ovčí jsou součástí delšího období chladnějšího deštivého počasí nazývaného medardovské počasí. Viz též muži ledoví.

anemometr využívající k měření rychlosti větru úhlovou rychlost otáčení rotoru, sestávajícího z misek rozmístěných symetricky kolem obvykle vertikální osy rotace. První miskový anemometr pochází z r. 1837 od W. Whewella a podstatně jej zlepšil irský přírodovědec J. T. R. Robinson v r. 1846. Základem systému miskového anemometru je rotor tvořený třemi nebo čtyřmi miskami, které jsou umístěny souhlasně vypouklými stranami vzhledem ke směru rotace na stejně dlouhých ramenech ve shodných úhlových vzdálenostech. Ve variantě 4 misek je rotor známý pod termínem Robinsonův kříž, dnes však převládá varianta se 3 miskami, která je podle současných poznatků výhodnější. Misky díky svému polokulovému nebo kuželovitému tvaru kladou proudícímu prostředí svojí dutou stranou přibližně čtyřnásobně větší odpor než vypouklou stranou, což způsobuje rotaci přístroje. Celé těleso rotoru musí být uloženo v kvalitních ložiskách, aby bylo lehce otočné s nízkým prahem citlivosti. Počet otáček rotoru za sekundu n závisí téměř lineárně na rychlosti větru v. Platí vztah:
$v=a+bn+c{n}^2,$ kde a je práh citlivosti, tj. rychlost větru, při níž se miskový kříž anemometru začíná otáčet (zpravidla 0,2 až 1,5 m.s^–1), b je konstanta závislá na rozměrech a aerodyn. vlastnostech misek a c konstanta řádu 10^–4. Rychlost větru se určí pomocí:
a) mech. počítadla zabudovaného v přístroji a stopek;
b) generátoru střídavého napětí, které je úměrné rychlosti rotace miskového systému;
c) el. impulzů vytvářených rotujícím systémem, které mají frekvenci úměrnou rychlosti větru a které se vyhodnocují prostřednictvím světelných, zvukových nebo el. signálů a chronometrického zařízení.
Miskový anemometr měří složku rychlosti větru kolmou na osu otáčení rotoru. Ta je standardně orientována vertikálně, a přístroj tak slouží k měření horizontální složky rychlosti větru. Pro měření směru větru je obvykle doplněn větrnou směrovkou. Spolu s ultrasonickými anemometry se jedná o nejrozšířenější typ anemometru.

viz šíření zvuku v atmosféře, akustika atmosférická, hrom.

šíření zvukových vln v atmosféře, jehož rychlost c je dána vzorcem:
$c=\sqrt{\kappa RT},$
kde κ značí Poissonovu konstantu, vyjadřující poměr měrného tepla vzduchu při stálém tlaku a při stálém objemu, R měrnou plynovou konstantu vzduchu a T teplotu vzduchu v K. Při teplotě 273 K, za bezvětří a v suchém vzduchu je c = 331,36 m.s^–1. Protože měrná plynová konstanta vlhkého vzduchu je o něco větší než táž konstanta platná pro suchý vzduch a její hodnota poněkud roste s obsahem vodní páry ve vzduchu, zvětšuje se rychlost zvuku s růstem absolutní vlhkosti. Pro opravu rychlosti zvuku na vlhkost lze užít vzorce:
$\Delta c=\mathrm{0,14}c\frac{e}{p},$
v němž p značí tlak vzduchu a e tlak vodní páry. Vane-li vítr, je celková rychlost zvuku dána součtem rychlosti zvuku v klidném vzduchu a složky rychlosti proudění v daném směru, čehož se využívá u akustických anemometrů. Pro zvukové vlny lze aplikovat zákony odrazu a lomu i pojem zvukového paprsku (kolmice k vlnoploše) a definovat index lomu n = T^–1/2. V obvyklém případě, kdy teplota vzduchu klesá s výškou, platí $\left(\partial n/\partial z>0\right)$ a dráhy zvukových paprsků orientovaných šikmo vůči zemskému povrchu se zakřivují tak, že mají tvar poněkud vypuklý směrem dolů. Opačná situace nastává ve vrstvách s inverzí teploty vzduchu, kde$\left(\partial n/\partial z<0\right)$ a zmíněné dráhy mají tvar vypuklý vzhůru. V tomto případě může nastat totální odraz zvukové vlny, která se pak vrací k zemi často v místech, kam už neproniká zvuk šířící se od svého zdroje přímo podél zem. povrchu a je tlumený na jeho nerovnostech. Tímto způsobem vzniká jev anomální slyšitelnosti a za vhodných podmínek může být v souvislosti se silnými zdroji zvuku (výbuchy apod.) pozorováno i několik pásem anomálníslyšitelnosti oddělených pásmy ticha, kdy zvuk je střídavě slyšitelný a neslyšitelný v kruhových oblastech, někdy jen v sektorech, okolo zdroje zvuku. Počátkem 20. století bylo šíření zvuku v atmosféře jednou z nepřímých metod výzkumu vysokých vrstev atmosféry.

viz šíření zvuku v atmosféře.

syn. vlny akustické – podélné vlny, které se šíří jako sled střídajících se zhuštění a zředění vzduchu. Lidské ucho vnímá jako zvuk vlny o frekvenci v rozsahu zhruba 16 Hz až 18 000 Hz. Nad horní hranicí tohoto intervalu se jedná o ultrazvuk, pod dolní hranicí o infrazvuk. Šířením zvukových vln v atmosféře se zabývá atmosférická akustika. Viz též šíření zvuku v atmosféře.

druh konvektivních srážek vyznačující se náhlým začátkem a koncem, rychlým kolísáním intenzity a obvykle krátkým trváním. Při přeháňkách dochází často k rychlému střídání velké oblačnosti s krátkým vyjasněním, přičemž dobrá dohlednost se v intenzivních srážkách značně snižuje. Jednotlivé přeháňky mají obvykle malý plošný rozsah. Přeháňky mohou být jak dešťové, tak sněhové, popř. dešťové se sněhem. V chladném ročním období v přeháňkách vypadávají často sněhové krupky, v létě někdy kroupy. Při špatných podmínkách pozorování oblohy lze podle přeháněk usuzovat na výskyt konvektivních oblaků. Naopak podle charakteru oblačnosti lze odlišit přeháňky od občasných srážek. Viz též srážky trvalé.

viz přeháňka.

viz přeháňka.

vektor rychlosti větru v souřadnicové soustavě pevně spojené s pohybujícím se objektem (např. lodí). Zdánlivý vítr je dán vektorovým rozdílem pravého větru a vektoru rychlosti pohybu tělesa vzhledem k pevnému bodu na Zemi.

syn. pseudofronta.

obecně tečná síla vztažená k jednotkové ploše. V meteorologii mají význam především složky tzv. Reynoldsova napětí, související s turbulentním přenosem hybnosti v mezní vrstvě atmosféry. Lze je vyjádřit ve tvaru
$-\rho \overline{{v^{\prime }}_x^2},-\rho \overline{{v^{\prime }}_y^2},-\rho \overline{{v^{\prime }}_z^2},-\rho \overline{{v^{\prime }}_x^{}{v^{\prime }}_y^{}},-\rho \overline{{v^{\prime }}_x^{}{v^{\prime }}_z^{}},-\rho \overline{{v^{\prime }}_y^{}{v^{\prime }}_z^{}},-\rho \overline{{v^{\prime }}_y^{}{v^{\prime }}_x^{}},-\rho \overline{{v^{\prime }}_z^{}{v^{\prime }}_x^{}},-\rho \overline{{v^{\prime }}_z^{}{v^{\prime }}_y^{}},$
kde ρ značí hustotu vzduchu a ${v^{\prime }}_x,{v^{\prime }}_y,{v^{\prime }}_z$ turbulentní fluktuace složek rychlosti proudění v trojrozměrném souřadnicovém systému tvořeném osami x, y, z. Těchto devět veličin představuje složky symetrického tenzoru druhého řádu a fyz. je lze interpretovat jako složky síly turbulentního tření působící v daném bodě na jednotkovou plochu orientovanou kolmo ke směru jednotlivých souřadnicových os. Viz též tření v atmosféře, síla tření.

čára, podél níž dochází k náhlé změně horiz. složek větru. Viz též horizontální střih větru.

složka rel. vorticity určená horizontálním střihem větru. V přirozené souřadnicové soustavě lze střihovou vorticitu ξ_S jednoduše určit podle vztahu:
${\xi }_S=-\frac{\partial V}{\partial R_{Hs}},$ kde V představuje rychlost větru, R_Hs horiz. poloměr křivosti proudnic. Je-li střih cyklonální, je na sev. (již.) polokouli střihová vorticita kladná (záporná), je-li anticyklonální, střihová vorticita je záporná (kladná). Tato složka rel. vorticity popisuje tendenci k omezenému stáčení proudění s výrazným horiz. střihem větru, např. na cyklonální straně tryskového proudění. Termín se používá hlavně pro pohyby synoptického měřítka. Viz též vorticita křivostní, rovnice vorticity.

viz vlny gravitační.

metoda hodnocení stability teplotního zvrstvení ovzduší v horiz. vrstvě atmosféry o jednotkové tloušťce, kterou současně procházejí výstupné i kompenzující sestupné proudy. Metoda předpokládá, že hmotnosti vystupujícího a sestupujícího vzduchu jsou si rovny, změny teploty ve vystupujícím vzduchu probíhají podle nasycené adiabaty a v sestupujícím vzduchu přibližně podle suché adiabaty. Zahrnutí sestupných proudů způsobuje, že ve srovnání s metodou částice se zmenšuje rozdíl teploty mezi vystupujícím vzduchem a vzduchem v jeho okolí. Odhad horní hladiny konvekce stanovený metodou vrstvy obvykle lépe odpovídá skutečnosti než výsledek metody částice. Metoda vrstvy však vyžaduje odhad nebo znalost poměru plošného rozsahu výstupných a sestupných proudů. Nutnost znát tento parametr způsobuje, že provozní použití metody vrstvy není obvyklé. Viz též metoda vtahování.

čes. překlad termínu stratus.

oblak vyskytující se v horiz. rozsáhlé vrstvě. Jsou pro něj charakteristické výstupné rychlosti dosahující řádu 10^–1 m.s^–1. V řadě případů, např. v podinverzní vrstevnaté oblačnosti, jejíž vývoj je řízen radiačními procesy, jsou však hodnoty vertikální rychlosti zanedbatelné. Jako vrstevnaté označujeme oblaky druhu stratus, nimbostratus, altostratus a cirrostratus. Pojem vrstevnatý oblak není přesně vymezen a v mezinárodní morfologické klasifikaci oblaků se nepoužívá. Viz též oblak kupovitý.

rtuťový tlakoměr dříve užívaný na lodích, charakteristický konstrukcí barometrické trubice (např. zúžením její části do kapilárního průřezu), jíž se potlačují oscilace tlaku vzduchu, a tedy i délky rtuťového sloupce, způsobené pohyby lodi.

fotometeor projevující se jako zdánlivé chvění objektů pozorovaných nad prohřátým zemským povrchem. Vzniká krátkodobými změnami indexu lomu světla ve vzduchu a často může snižovat dohlednost. Viz též scintilace.

[širokko] – v původním významu teplý již. nebo jv. vítr, vanoucí ze Sahary nad Sicílii a již. Itálii. V širším smyslu se jedná o pouštní vítr proudící ze Sahary nebo arabských pouští do oblasti Středozemního moře na přední straně cyklony postupující Středomořím k východu. Původně suchý a prašný vítr, který se nad mořem zvlhčuje, při dalším postupu na sever přináší mlhu a déšť (tzv. vlhký scirocco) a za horskými překážkami má ráz fénu. Suchý scirocco v zemích Předního východu má ráz katastrofálních suchovějů.

Termín byl přejat z it. scirocco „jihovýchodní vítr“, které pochází z arabštiny.

obecné označení pro počasí nepříznivé pro pobyt venku, vyznačující se padáním sněhu s deštěm, často za silnějšího nárazovitého větru. Nemá charakter odborného termínu.

Slovo vzniklo jako zvukomalebné označení, připomínající pleskání dešťových kapek.

viz srážky hnané větrem.

část padajících srážek, která má vlivem větru také horiz. složku pohybu. Pro jejich měření by bylo nutné použít speciální srážkoměry s vert. záchytnou plochou. Srážky hnané větrem se na stanicích v ČR neměří, jejich měření není požadováno doporučeními Světové meteorologické organizace.

déšť, jehož kapky obsahují abnormálně velké množství jemných minerálních částic, zachycených při vzniku nebo pádu kapek v ovzduší znečištěném prachovou bouří. Viz též déšť krvavý, déšť žlutý.

vžité lidové označení pro počasí s trvalými nebo občasnými atm. srážkami. Špatné počasí je často spjato s výskytem oblaků tvaru fractus (stratus fractus nebo cumulus fractus „špatného počasí“). Viz též počasí cyklonální, počasí frontální.

jeden z tvarů kouřové vlečky, jenž je charakteristický hadovitým vzhledem vlečky ve vert. řezu. Je nejčastěji způsoben vert. konv. proudy a velkými turbulentnímí víry, zejména při instabilním zvrstvení vzduchu a při slabém až mírném horiz. proudění. U zdrojů znečišťování ovzduší se silným termickým vznosem kouřové vlečky se vyskytuje jen sporadicky.

skleněný teploměr upevněný na provázku, řetízku nebo v držadle. Při měření jím pozorovatel otáčí tak, aby dosáhl dostatečné ventilace nádobky, tj. rychlosti pohybu větší než 2 m.s^–1. Používal se jako předchůdce aspiračního psychrometru k měření teploty vzduchu mimo meteorologickou budku.

nalezení způsobu uzavření systému Reynoldsových rovnic tím, že v nich vyjádříme korelace druhého řádu fluktuujících turbulentních částí složek okamžité rychlosti proudění. Tyto korelace určují tzv. Reynoldsova napětí. Problém lze obecně teoreticky řešit tak, že pro tyto druhé korelace odvodíme příslušné diferenciální (tzv. transportní) rovnice, avšak ty obsahují neznámé korelace třetího řádu. Postupujeme-li obdobně dále, lze nalézt obecné pravidlo, že pro určení korelací řádu n-tého potřebujeme znát korelace řádu n+1. Dospějeme tak k principiálně neuzavřené soustavě tzv. Kellerových–Friedmanových rovnic. Přijmeme-li pak na úrovni korelací určitého řádu jejich spekulativní (modelové) vyjádření, lze odtud v příslušném modelu odvodit všechny korelace nižších řádů. V tomto spočívá obecný princip tzv. RSM modelů, v nichž tedy řešíme příslušné transportní rovnice alespoň pro korelace druhého řádu. V praxi se však dnes problém uzávěru často řeší bez právě zmíněných transportních rovnic přímým vyjádřením Reynoldsových napětí prostřednictvím tzv. nularovnicových modelů, algebraických modelů, jednorovnicových modelů nebo dvourovnicových modelů.

obecné schéma meteorologického kódu, doporučené Světovou meteorologickou organizací pro použití na celosvětové, oblastní nebo národní úrovni. V tradičních alfanumerických kódech je tvar kódu definován jako posloupnost sekcí a skupin, ve kterých jsou pomocí kódových slov, znakových skupin, poznávacích čísel nebo písmen a symbolických písmen závazně stanovena místa pro uvedení metadat, pozorovaných a měřených hodnot meteorologických prvků a jevů, popř. zpracovaných nebo předpověděných údajů. Tvar kódů BUFR, CREX a GRIB obsahuje kromě úvodní a závěrečné sekce sekci identifikační, sekce popisující obsah a strukturu dat a datové sekce. Popis met. prvků je tedy obsažen v dané zprávě, nikoliv ve tvaru kódu.

část alfanumerického meteorologického kódu. Je to skupina znaků, v tradičních alfanumerických kódech obvykle pětimístná. Skupiny kódu jsou od sebe oddělené jednou nebo více mezerami. Viz též tvar kódu.

rozpouštění sněhu nebo ledu v důsledku zvýšení jejich teploty nad 0 °C. Ke změně pevného skupenství vody na kapalné dochází v přírodě především:
a) následkem advekce teplého vzduchu nad povrch sněhu nebo ledu;
b) účinkem přímého slunečního záření, které je absorbováno sněhem nebo ledem;
c) v důsledku deště s teplotou kapek vyšší než 0 °C. Dále tání nastává i vedením tepla z půdy, na vozovkách při stlačení sněhu za teplot slabě pod nulou, při chemickém posypu apod.

hladina (výška) v atmosféře, ve které tají ledové krystalky a sněhové vločky při pádu k zemi. Odpovídá výšce izotermy 0 °C. Její poloha se mění s denní a roční dobou, v závislosti na zeměp. šířce a na vlastnostech vzduchové hmoty.

křivka na fázovém diagramu, která představuje rozhraní mezi pevnou a kapalnou fází sledované látky (v meteorologii mezi ledem a kapalnou vodou). Vychází z trojného bodu a určuje podmínky, za nichž je pevná a kapalná fáze v termodynamické rovnováze.

hladina (výška) v atmosféře, ve které tají ledové krystalky a sněhové vločky při pádu k zemi. Odpovídá výšce izotermy 0 °C. Její poloha se mění s denní a roční dobou, v závislosti na zeměp. šířce a na vlastnostech vzduchové hmoty.

syn. teplota tání – teplota, při níž dochází k fázovému přechodu dané látky ze skupenství pevného do skupenství kapalného při rovinném fázovém rozhraní. Ohříváme-li pevnou látku, její teplota se zvyšuje až k bodu tání. Další ohřev již vyvolá tání a dodané teplo je spotřebováváno na latentní teplo tání, přičemž teplota tající látky zůstává zachována. Po úplném roztátí pevné fáze pak teplota vzniklé kapaliny při dalším ohřívání roste. Teplota tání závisí na tlaku. U většiny látek teplota tání s rostoucím tlakem roste, u ledu a několika dalších látek však s růstem tlaku klesá (viz regelace ledu). Čistý led při normálním tlaku má bod tání 0 °C (273,15 K). Při inverzní změně skupenství odpovídá bodu tání bod tuhnutí (bod mrznutí).

syn. bod tání.

syn. bod tání.

viz teplo latentní.

syn. efekt motýlí – pojem poprvé v daném smyslu použitý Edwardem Lorenzem 29. 12. 1972 v přednášce pro „Americkou asociaci pro pokrok ve vědě“. Šlo o symbolické vyjádření myšlenky, že v některých případech mohou být atmosférické děje natolik dynamické, že, obrazně řečeno, i třepetání motýlích křídel na určitém místě může vyvolat dramatickou odezvu v atmosféře třeba na druhé straně zeměkoule. Tato myšlenka se v daných souvislostech objevuje již od počátku 70. let minulého století, bezprostředně souvisí s fenoménem deterministického chaosu, není však vědeckou veřejností přijímána zcela bez výhrad. Později se objevil názor, že označení pro tento jev souvisí i s tím, že podoba křivek tzv. Lorenzova atraktoru vytváří systém připomínající rozevřená motýlí křídla. Tuto interpretaci však zřejmě nelze z originálních pramenů doložit. Viz též prostor fázový.

poměr mezi kinematickou vazkostí vzduchu a koeficientem molekulární difuze dané pasivní příměsi. Používá se např. v souvislosti se zajištěním podobnostních kritérií ve fyzikálním modelování difuze pasivních příměsí v atmosféře.

poměr mezi kinematickou vazkostí vzduchu a koeficientem molekulární difuze dané pasivní příměsi. Používá se např. v souvislosti se zajištěním podobnostních kritérií ve fyzikálním modelování difuze pasivních příměsí v atmosféře.

tuhé padající srážky skládající se z ledových krystalků, které jsou často hvězdicovitě uspořádány a agregovány do sněhových vloček. Vypadávání sněhu se označuje jako sněžení. Pokud k němu dochází při teplotě vzduchu vyšší než 0 °C, mívá charakter mokrého sněhu nebo deště se sněhem. Po dopadu na zemský povrch s teplotou pod 0 °C dochází k akumulaci sněhu ve sněhové pokrývce. Viz též čára sněžná, chionosféra, bouře sněhová, sníh zvířený.

Slovo obsahuje indoevr. kořen s původním významem „co se lepí“; srov. též angl. snow či něm. Schnee.

dřevěná deska o rozměrech 30 × 30 cm, která slouží k určování výšky nového sněhu, což je výška sněhové vrstvy, která se na sněhoměrném prkénku vytvořila od posledního pozorovacího termínu. Výška nového sněhu se měří v místě pokud možno nerušeném větrem. Od sněhu očištěné prkénko se položí na sněhovou vrstvu a lehce zatlačí tak, aby jeho horní plocha byla ve stejné úrovni se sněhovou pokrývkou. Neleží-li na stanici souvislá sněhová pokrývka, klade se prkénko přímo na půdu. Místo, kde je prkénko položeno, je vhodné označit hůlkou. Viz též měření sněhové pokrývky.

vrstva sněhu nebo ledu, která přímo nebo nepřímo vznikla v důsledku tuhých srážek. Tento termín se vztahuje jak na celkovou sněhovou pokrývku, tak na nový sníh. Viz též měření sněhové pokrývky, hodnota sněhové pokrývky vodní, hustota sněhu, den se sněhovou pokrývkou.

zjišťování výšky a vodní hodnoty sněhové pokrývky. U sněhové pokrývky se měří výška celkové sněhové pokrývky v klimatologickém termínu 7 h, na synoptických stanicích ještě také v termínu 06 UTC a 18 UTC. Měření se provádí pomocí sněhoměrné latě a na vybraných automatických meteorologických stanicích použitím ultrasonických nebo laserových senzorů. Výška nového sněhu se měří na sněhoměrném prkénku v klimatologickém termínu 7 h za období 24 hodin, na synoptických stanicích ČR také za 1 hodinu, pokud je výška nového sněhu 1 cm nebo více. U nesouvislé sněhové pokrývky se výška sněhové pokrývky neměří. Vodní hodnota sněhové pokrývky se měří sněhoměry a na vybraných meteorologických stanicích s použitím sněhového polštáře. Výška sněhové pokrývky se udává v cm, vodní hodnota sněhové pokrývky v mm vodního sloupce, nebo v kg.m^–2 a ve stavebnictví také v kPa.

charakteristický den, v němž byla v určitém termínu nejméně polovina povrchu půdy v blízkém okolí meteorologické stanice pokryta sněhovou pokrývkou, přičemž v některých zemích je stanovena prahová hodnota její výšky. V Česku se za den se sněhovou pokrývkou považuje den, v němž v klimatologickém termínu 7 h ležela na stanici souvislá sněhová pokrývka o výšce alespoň 1 cm. Za den se sněhovou pokrývkou se tedy nepovažuje den, v němž se sněhová pokrývka vyskytla, avšak nikoli v klimatologickém termínu 7 h, případně se vyskytl pouze sněhový poprašek.

hmotnost objemové jednotky sněhové pokrývky vyjádřená v kg.m^–3, případně v poměru k hustotě vody. Hustota nově napadlého sněhu se pohybuje v závislosti na teplotě vzduchu a rychlosti  větru od 50 do 150 kg.m^–3, hustota starého sněhu často přesahuje 400 kg.m^–3. Viz též firn.

vypadávání sněhu ve fromě jednotlivých ledových krystalků nebo sněhových vloček. Intenzita sněžení se hodnotí podle dohlednosti, popř. podle přírůstku výšky sněhové pokrývky před termínem pozorování nebo na základě radarových měření. Rozlišujeme slabé, mírné silné a velmi silné sněžení v termínu pozorování a dále sněžení občasné a trvalé. Na území ČR se už od nadm. výšek kolem 1 300 m může vyskytnout sněžení v každém kalendářním měsíci. Viz též den se sněžením.

zvířený sníh, jehož částice jsou větrem zdviženy jen do malé výšky a unášeny při zemi, takže výrazně nesnižují vodorovnou dohlednost ve výšce očí pozorovatele (cca 150 cm).

lid. označení pro sněžení při vysoké rychlosti větru, kdy pozorujeme vysoko zvířený sníh. Kromě padajícího sněhu může být větrem unášen také již napadlý, především čerstvý sníh, zvláště při nízké teplotě vzduchu. Viz též bouře sněhová, blizard.

hydrometeor, který se vyskytuje při sněhové pokrývce a vysoké rychlosti větru, jenž sněhové částice unáší. Může nastávat při sněžení nebo nezávisle na něm. Zvířený sníh způsobuje změny v rozložení sněhové pokrývky a vznik sněhových akumulací. Podle výšky zdvihu rozlišujeme sníh nízko zvířený a sníh vysoko zvířený. Viz též vánice sněhová, prach nebo písek zvířený.

1. v meteorologii shluk ledových krystalků. Sněhové vločky se při sněžení tvoří v oblacích, zejména ve vrstevnatých oblacích druhu nimbostratus. Většina sněhových vloček vzniká agregací navzájem propletených dendritů, a to především při teplotě vzduchu nad –5 °C. Čím vyšší je teplota vzduchu, tím větší mohou být sněhové vločky, protože jednotlivé krystalky částečně tají a snadněji se slepují. Střední průměr sněhových vloček je cca 5 mm při hmotnosti cca 4 mg; maximální dokumentovaná velikost se uvádí 38 cm.
2. lidové, avšak v meteorologii nevhodné označení jednotlivého ledového krystalku, především dendritu.

lid. název pro husté sněžení. Viz též metelice, vánice sněhová.

Slovo je citově zabarvený výraz, příbuzný mj. se slovem chomáč.

hranice vymezující území s celoročně možným výskytem sněhové pokrývky. Na sněžné čáře existuje rovnováha mezi přírůstkem spadlých tuhých srážek a úbytkem sněhové pokrývky během roku. Existuje dolní a horní sněžná čára. Pod dolní sněžnou čarou se sněhová pokrývka celoročně neudrží z teplotních příčin, nad horní sněžnou čarou, kde je množství srážek již malé, sněhová pokrývka zaniká sublimací v důsledku slunečního záření. Dolní a horní sněžná čára vymezují chionosféru. Praktický význam má dolní sněžná čára, která se zpravidla dělí na čáru sněžnou klimatickou a orografickou. Viz též čára firnová.

název pro sněhová zrna, který byl používán před vydáním Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965. Někdy se ve stejném významu používal i termín krupice.

jeden z hydrometeorů. Je to srážka složená z velmi malých bílých a neprůhledných zrnek ledu, která jsou obvykle zploštělá nebo podlouhlá a mají průměr menší než 1 mm. Při dopadu na tvrdou půdu neodskakují ani se netříští. Obyčejně padají ve velmi malých množstvích, nejčastěji z oblaků druhu stratus nebo z mlhy, nikdy však v přeháňce. Před vydáním Mezinárodního atlasu oblaků se tento druh srážek nazýval „krupice“.

vert. vzdálenost mezi povrchem sněhové pokrývky a povrchem půdy (při měření výšky celkové sněhové pokrývky) nebo povrchem sněhoměrného prkénka (při měření výšky nového sněhu). Dále se rozeznává průměrná výška sněhové pokrývky a průměrná výška sněhu. Viz též měření sněhové pokrývky, den se sněhovou pokrývkou.

přízemní inverze teploty vzduchu, jež vzniká zpravidla při advekci relativně teplého vzduchu nad zemský povrch s tající sněhovou pokrývkou v důsledku spotřeby tepla na tání sněhu. Je typickým příkladem přízemní advekční inverze teploty vzduchu.

v Köppenově klasifikaci klimatu nejchladnější klimatické pásmo, označené písmenem E. Prům. měs. teplota vzduchu v nejteplejším měsíci nedosahuje 10 °C, což brání vývoji lesa. Typickým znakem je permafrost. Sněhové klima se dělí do dvou klimatických typů: klima tundry (ET) a klima trvalého mrazu (EF). V Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá arktické klima a antarktické klima. Viz též klima nivální.

v meteorologii nevhodné označení pro ledový krystalek.

rychlý sesuv sněhu a ledu o minimálním objemu 100 m³ po dráze delší než 50 m. Menší sesuvy označujeme jako sněhové splazy. Dochází k němu za určitých meteorologických a topografických podmínek. Z met. podmínek patří mezi nejdůležitější intenzita a trvání sněžení, teplota vzduchu a větrné poměry, k topografickým podmínkám sklon a expozice svahu. Uvedené podmínky určují stabilitu sněhového profilu, tedy rozložení vrstev sněhové pokrývky, jejich strukturu a mech. a fyz. vlastnosti, důležité pro zachování rovnovážného stavu. Narušení rovnováhy vyvolává pohyb sněhových vrstev, které se vzájemně liší morfologicky a geneticky. Laviny dělíme podle tvaru dráhy na plošné a žlabové; podle formy odtrhu na laviny s čárovým odtrhem (deskové) a laviny s bodovým odtrhem; podle skluzného horizontu na povrchové a základové; podle vlhkosti sněhu v pásmu odtrhu na laviny ze suchého sněhu či laviny z mokrého sněhu; podle příčin vzniku na laviny samovolné a uměle vyvolané. K ochraně proti sněhovým lavinám se v současnosti stavějí na lavinových svazích lavinové zábrany v podobě zátarasů z betonu a oceli (pasivní ochrana). V případě, že lavina ohrožuje silnice, obydlí, turistické trasy či například sjezdovky, připraví specialisté řízený odstřel (aktivní ochrana). Při vstupu do lavinových katastrů se doporučuje základní lavinové vybavení (lavinový vyhledávač, sonda a lopata). Stupně lavinového nebezpečí (1. až 5.) vyhlašuje v ČR Horská služba na základě analýzy sněhového profilu. Lavinové katastry v ČR jsou v Krkonoších a Jeseníkách. Viz též vítr lavinový.

přístroj na měření vodní hodnoty sněhové pokrývky a výšky celkové sněhové pokrývky. Používají se tyto základní metody měření:
1. Vodní hodnota sněhové pokrývky:
a) Vzorek sněhu se váží – používá se tzv. sněhoměr váhový, což je základní přístroj používaný v ČR na profesionálních stanicích, popř. na vybraných klimatologických stanicích, nebo polštář sněhový.
b) Odebraný vzorek se nechá roztát a změří se stejně jako kapalné srážky. V ČR se běžně používala nádoba srážkoměru a k ní příslušná skleněná odměrka.
2. Výška celkové sněhové pokrývky:
a) Používá se sněhoměrná tyč nebo lať.
b) Měření automatickými sněhoměry, v nichž se využívá odrazu nebo útlumu vyslaného paprsku (ultrasonická čidla, radioaktivní sněhoměry (gama zářiče), laserové senzory).

syn. tyč sněhoměrná – lať s centimetrovým dělením na měření celkové výšky sněhové pokrývky. Zapouští se svisle do země na místě, kde se netvoří závěje, na celé zimní období tak, aby nula měřítka byla v úrovni terénu. Čtení na sněhoměrné lati se provádí v klimatologických termínech, na synoptických stanicích v termínech 06:00 UTC a 18:00 UTC. Viz též měření sněhové pokrývky.

v češtině zast. označení pro váhový srážkoměr.

Termín se skládá z řec. χιών [chión] „sníh“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“. Označení lze vysvětlit tím, že chionograf umožňoval zaznamenávat i tuhé srážky.

intenzivní sněžení nebo vysoko zvířený sníh, zpravidla způsobující značné akumulace sněhu. Nejzhoubnější účinky mají sněhové bouře na sv. USA, kde jsou jejich příčinou hluboké cyklony postupující přes již. části Nové Anglie. Za 1 až 2 dny může při sněhové bouři napadnout přes 1 m sněhu a závěje mohou dosahovat 10 až 12 m. Dochází ke ztrátám na životech a k hospodářským škodám, především v důsledku ochromení dopravy. Ze Sev. Ameriky pochází označení sněhové bouře spojené s vysokou rychlostí větru jako blizard, dalšími regionálními názvy jsou (bílý) buran, purga nebo burga.

lid. označení pro sněžení při vysoké rychlosti větru, kdy pozorujeme vysoko zvířený sníh. Kromě padajícího sněhu může být větrem unášen také již napadlý, především čerstvý sníh, zvláště při nízké teplotě vzduchu. Viz též bouře sněhová, blizard.

den se srážkami, v němž bylo pozorováno sněžení, případně padaly sněhově krupky, sněhová zrna, zmrzlý déšť nebo krupky, ledové jehličky nebo sníh s deštěm. V některých zemích (např. v Německu) je definice zúžena na dny, kdy se vyskytly výlučně tuhé srážky, přičemž denní úhrn srážek dosáhl určitého minimálního prahu (např. 0,1 mm).

dříve používaný název pro větrem zvířený sníh.

Termín pochází ze slovesa mésti se, což je zastaralý výraz pro „prudce se hnát, vířit (o sněhu nebo o větru)“.

zvířený sníh, jehož částice jsou zdviženy do značné výšky nad zemí a unášeny větrem, takže vodorovná dohlednost ve výšce očí pozorovatele je zpravidla velmi malá a může být snížená ještě ve výšce 1 km nad zemí.

lid. označení pro sněžení při vysoké rychlosti větru, kdy pozorujeme vysoko zvířený sníh. Kromě padajícího sněhu může být větrem unášen také již napadlý, především čerstvý sníh, zvláště při nízké teplotě vzduchu. Viz též bouře sněhová, blizard.

akumulace sněhu vytvořená zvířeným sněhem na návětří terénní nebo jiné překážky. Viz též jazyk sněhový, závěj sněhová.

viz jazyk sněhový.

akumulace sněhu vytvořená zvířeným sněhem na návětří terénní nebo jiné překážky. Viz též jazyk sněhový, závěj sněhová.

viz jazyk sněhový.

vžité označení pro slunečné a suché počasí, zpravidla se slabým větrem, které je typické např. v létě pro centrální část anticyklony a hřebene vysokého tlaku vzduchu. Nemá charakter odb. termínu. Viz též počasí anticyklonální.

vžité označení pro slunečné a suché počasí, zpravidla se slabým větrem, které je typické např. v létě pro centrální část anticyklony a hřebene vysokého tlaku vzduchu. Nemá charakter odb. termínu. Viz též počasí anticyklonální.

atmosféra není dokonalý izolátor, ale je slabě el. vodivá v důsledku přítomnosti kladných nebo záporných atmosférických iontů. Tyto ionty vznikají působením radioaktivního a kosmického záření. Radioakt. paprsky vyzařované radioakt. látkami v půdě však ovlivňují atmosférickou ionizaci jen do výšky stovek m, maximálně několika km nad zemí. Nad oceány je radioakt. záření asi o dva řády slabší než nad pevninou. Ve větších výškách (a nad oceány i v nižších hladinách) je ionizace zcela dominantně působena kosmickým zářením a vzrůstá rychle s výškou nad zemí, protože kosmické paprsky (nejprve primárního a posléze sekundárního kosmického záření) jsou v atmosféře progresivně zadržovány při průchodu k zemi. Elektrická vodivost vzduchu závisí na hustotě iontů a roste přibližně exponenciálně s výškou. Ve výšce 18 km je vodivost asi o dva řády vyšší než u země. Ve výšce 50 km nad zemí má vzduch tak vysokou vodivost, že může být považován za dobrý vodič. Elektrický náboj, který dosáhne této výše, se proto rovnoměrně rozdělí okolo zeměkoule. Modelově si lze s jistým zjednodušením představit, že atmosférave výšce nad 50 km a povrch Země tvoří jakoby dvě desky koncentrického kulového kondenzátoru. Za klidného ovzduší, tj. za jasné oblohy nebo při malé oblačnosti beze srážek, mlhy, silného větru apod., má zemský povrch záporný a atmosféra převažující kladný náboj. Elektrické pole v atmosféře se při tomto rozložení náboje považuje za kladné. Prům. elektrický gradient klidného ovzduší je u zemského povrchu asi 130 V.m^–1, hustota náboje na povrchu země je přibližně1,1 . 10^–9 C.m^–2, takže celkový záporný náboj zemského povrchu je asi 0,5 miliónu C. Hustota elektrického proudu mezi povrchem země a horní vrstvou atmosféry se odhaduje při klidném ovzduší na 3.10^–12 A.m^–2, což pro celý zemský povrch představuje asi 1500 A. Tato hodnota však není dosahována v reálné atmosféře, neboť asi polovina Země je zahalena oblaky. Elektrická vodivost vzduchu vzrůstá s výškou, avšak vertikálně tekoucí elektrický proud zůstává s výškou prakticky konstantní, z čehož vyplývá, že el. gradient s výškou klesá, a je tudíž největší při zemi. Denní chod el. gradientu nad oceány, kde nedochází k místním rušivým vlivům, má charakteristický denní průběh s minimem cca 15 % pod prům. denní hodnotou 130 V ve 03:00 UTC a s maximem cca 20 % nad touto prům. hodnotou kolem 19:00 UTC, a to nezávisle na místě pozorování. Výpočty lze dokázat, že uvedený elektrický proud by za podmínek klidného ovzduší vedl k neutralizaci záporného náboje zemského povrchu asi za 5 min. Že tomu tak není, je způsobeno přenosem nábojů opačným směrem, záporných k zemi, kladných vzhůru. Tento přenos je vyvolán výboji z hrotů vysokých předmětů, zejména pod bouřkovými oblaky a výboji blesků v asi 1800 bouřkách, které se současně na Zemi stále vyskytují. Viz též elektřina bouřková, výboj hrotový.

dohlednost ve směru odkloněném o určitý ostrý úhel od horiz. roviny. V letecké meteorologii se určuje z vyvýšeného bodu směrem k zemskému povrchu jako vzdálenost k nejdále viditelnému bodu na zemi. Šikmá dohlednost pozorovaná z kabiny letícího letadla ve směru přistání v závěrečné fázi letu je přistávací dohlednost. Šikmá dohlednost pozorovaná z letištní budovy Řízení letového provozu je věžová dohlednost.

automatický hladinoměr sloužící k záznamu časového průběhu vodního stavu.

syn. osa kontrakce – čára ve výškovém deformačním poli, podél níž dochází k difluenci proudění. Čím izotermy svírají s osou stlačení větší úhel (max. 90°), tím vznikají ve směru osy stlačení lepší podmínky pro frontogenezi. Osa stlačení je kolmá k ose roztažení.

obecně tečná síla vztažená k jednotkové ploše. V meteorologii mají význam především složky tzv. Reynoldsova napětí, související s turbulentním přenosem hybnosti v mezní vrstvě atmosféry. Lze je vyjádřit ve tvaru
$-\rho \overline{{v^{\prime }}_x^2},-\rho \overline{{v^{\prime }}_y^2},-\rho \overline{{v^{\prime }}_z^2},-\rho \overline{{v^{\prime }}_x^{}{v^{\prime }}_y^{}},-\rho \overline{{v^{\prime }}_x^{}{v^{\prime }}_z^{}},-\rho \overline{{v^{\prime }}_y^{}{v^{\prime }}_z^{}},-\rho \overline{{v^{\prime }}_y^{}{v^{\prime }}_x^{}},-\rho \overline{{v^{\prime }}_z^{}{v^{\prime }}_x^{}},-\rho \overline{{v^{\prime }}_z^{}{v^{\prime }}_y^{}},$
kde ρ značí hustotu vzduchu a ${v^{\prime }}_x,{v^{\prime }}_y,{v^{\prime }}_z$ turbulentní fluktuace složek rychlosti proudění v trojrozměrném souřadnicovém systému tvořeném osami x, y, z. Těchto devět veličin představuje složky symetrického tenzoru druhého řádu a fyz. je lze interpretovat jako složky síly turbulentního tření působící v daném bodě na jednotkovou plochu orientovanou kolmo ke směru jednotlivých souřadnicových os. Viz též tření v atmosféře, síla tření.

syn. rychlost frikční.

viz rychlost frikční.

syn. rychlost dynamická – aerodyn. veličina používaná při studiu proudění nad drsným povrchem a definovaná vztahem
$v\ast =\sqrt{\frac{\tau }{\rho }},$
kde τ je horiz. tečné napětí na zemském povrchu a ρ hustota vzduchu. Frikční rychlost se zvětšuje s rostoucí drsností povrchu a stř. rychlostí proudění. Frikční rychlost se někdy nevhodně označuje jako rychlost tření nebo třecí rychlost. Viz též profil větru vertikální.

fluktuace polarity magnetického pole Slunce s přibližně jedenáctiletou periodou. Cyklus se projevuje proměnami počtu slunečních skvrn i charakteristik záření Slunce. Výkyvy solární konstanty v rámci cyklu dosahují přibližně jedno promile, v řádu jednotek procent se mění intenzita ultrafialového záření. Cyklus má významný dopad na podmínky ve vyšších vrstvách zemské atmosféry, v rámci střední atmosféry se projevuje anomáliemi v teplotě i cirkulaci a má vliv i na stabilitu zimního cirkumpolárního víru. Viz též číslo Wolfovo.

vítr o prům. rychlosti větru 3,4 až 5,4 m.s^–1 nebo 12 až 19 km.h^–1. Odpovídá třetímu stupni Beaufortovy stupnice větru.

pokles energie sluneční záření při průchodu atmosférou Země, způsobený absorpcí a rozptylem na molekulách vzduchu, v oblacích a atmosférických aerosolech. Viz též extinkce, zákon Beerův, zakalení atmosféry.

obecně míra variability, definovaná jako aritmetický průměr abs. hodnot rozdílů po sobě následujících hodnot znaku. V klimatologii se používá především k vyjádření prům. kolísání meteorologických prvků v časových řadách. Rozlišuje se interdiurní, intermenzuální a interanuální proměnlivost meteorologického prvku.

prachová bouře v černozemních oblastech (např. na Ukrajině, na jihu evropské části Ruska, v USA apod.). Černá bouře působí značné hospodářské škody, neboť poškozuje velmi úrodné půdy. Viz též suchověj.

fiktivní těleso, které všechno dopadající elmag. záření absorbuje, nic neodráží ani nepropouští. Při pozorování se proto jeví jako dokonale černé. Jako všechna fyz. tělesa, tak i absolutně černé těleso při teplotě různé od 0 K vyzařuje elmag. záření, jehož intenzita se řídí Planckovým zákonem. Absolutně černé těleso je vždy izotropním neboli kosinovým zářičem. Zemský povrch má v oboru dlouhovlnného záření vlastnosti, které dobře odpovídají vlastnostem tzv. šedého tělesa, jehož spektrální vyzařovací funkce ${E^{\prime }}_{\lambda }$ může být vyjádřena ve tvaru:
${E^{\prime }}_{\lambda }=E_{\lambda }\mathrm{\&epsiv;},$
kde E_λ definujeme Planckovým zákonem a ε je tzv. relativní vyzařovací schopnost (emisivita), závisející na vlnové délce.

pevné částice antropogenního původu rozptýlené v atmosféře, jejichž rychlost sedimentace je natolik malá, že mohou ve vzduchu setrvávat po rel. dlouhou dobu (několik dnů i více) a dostávat se do značných vzdáleností od svých zdrojů. Velikost částic polétavého prachu je řádově 10^–5 m a menší, nejvíce jsou zastoupeny částice s rozměry pod 10^–6 m. Viz též popílek, spad prachu, měření znečištění ovzduší.

déšť žlutě zabarvený částicemi pylu, popř. žlutavým prachem apod. Na našem území se žlutý déšť vyskytuje obvykle v jarních měsících, v období hromadného rozkvětu jehličnatých stromů, hlavně smrků a borovic. Množství pylu, které žlutý déšť podmiňuje, závisí na povětrnostním průběhu zimy a jara; sytěji zbarvený žlutý déšť se vyskytuje obvykle jednou za 4 až 5 let. Viz též déšť bahnitý, déšť krvavý.

zrychlení g, které danému tělesu uděluje síla zemské tíže, tj. výslednice gravitační síly a odstředivé síly rotace Země. Závisí na zeměp. šířce a nadm. výšce, pro hladinu moře platí na rovníku g = 9,780 m.s^-2, na pólech g = 9,832 m.s^-2. Ve značné části meteorologických výpočtů však lze tyto závislosti zanedbat a např. používat konvenčně stanovenou hodnotu tzv. normálního tíhového zrychlení g = 9,806 65 m.s^-2, jež se vztahuje ke 45. rovnoběžce s. š. a mořské hladině. Pro přesnější barometrické výpočty realizované např. prostřednictvím barometrické formule se však závislost tíhového zrychlení na z. š. zpravidla uvažuje.  

viz stupnice Saffirova-Simpsonova.

vítr o prům. rychlosti 24,5 až 28,4 m.s^–1 nebo 89 až 102 km.h^–1. Odpovídá desátému stupni Beaufortovy stupnice větru.

viz klasifikace atmosférických iontů.

v termodynamice atmosféry označení pro vertikálně příčné vlnové pohyby na volném povrchu tekutiny nebo vnitřní vlny na horiz. rozhraní dvou nemísících se tekutin, popř. v samotné vrstvě tekutiny, vznikající působením síly zemské tíže a vztlakové síly v interakci s různými mechanickými rozruchy (např. při obtékání překážek proudem tekutiny). Povrchové gravitační vlny mohou být podle tloušťky vrstvy tekutiny, na níž vznikají, buď Stokesova typu (velká tloušťka vrstvy), nebo Lagrangeova typu (malá tloušťka vrstvy). Toto rozlišení se např. uplatňuje podle hloubky vody u povrchových vln na vodním povrchu.
V atmosféře se spíše setkáváme s vnitřními gravitačními vlnami. Velmi známým případem jsou např. gravitační vlny na rozhraních vytvářených dolními hranicemi výškových teplotních inverzí, tzv. vlny na inverzní hladině. Za situací se zanedbatelnou rychlostí horiz. proudění vzduchu se na těchto rozhraních vytvářejí gravitační vlny v podobě dvou vlnových sledů se shodnými parametry, avšak postupující proti sobě. Za vhodných podmínek se skládáním těchto dvou sledů mohou vytvořit stojaté vlny, které se obvykle projevují vznikem charakteristické oblačnosti v podobě rovnoběžných oblačných pásů odpovídajících vrchům stojatých vln. Jedná-li se v jiných případech o gravitační vlny na rozhraních vytvářených pouze prudkým vertikálním střihem větru, vytvářejí se Helmholtzovy vlny, uplatňuje-li se horiz. rozhraní v podobě diskontinuity jak z hlediska vektoru rychlosti větru, tak hustoty vzduchu, mohou vznikat Kelvinovy–Helmholtzovy vlny. Ke gravitačním vlnám v atmosféře patří též závětrné vlny. V těch případech vzniku gravitačních vln, kdy se významně uplatňuje vert. střih větru, se též mluví o střižných vlnách.
Gravitační vlny rovněž doprovázejí aktivitu konvektivních bouří, resp. jejich výraznějších přestřelujících vrcholů, které tyto vlny generují. Projevují se rozvlněním horní hranice kovadliny bouře zpravidla formou koncentrických vln, šířících se od jádra bouře do jeho okolí, a jsou dále zdrojem výrazné turbulence jak nad jádrem bouře, tak v jeho širším okolí. Jsou také zodpovědné za vznik celé řady různých dalších jevů, které se vyskytují na úrovni horní hranice oblačnosti konvektivních bouří bezprostředně nad ní, nebo mohou propagovat do vyšších vrstev atmosféry až po horní hranici mezosféry, a jsou zpravidla pozorované na snímcích z meteorologických družic.
Z terminologického hlediska je třeba upozornit, že zcela odlišný obsah má termín gravitační vlny v relativistické fyzice.

syn. síla zemské tíže.

syn. síla tíhová – výslednice gravitační síly v gravitačním poli Země a odstředivé síly vzniklé následkem rotace Země kolem zemské osy. Směr síly zemské tíže tak není, kromě pólů a rovníku, totožný se směrem gravitační síly. Síla zemské tíže směřuje kolmo k ideální mořské hladině odpovídající teoretickému tvaru geoidu. Velikost síly zemské tíže nepatrně roste s rostoucí zeměp. šířkou a v dané zeměp. šířce nepatrně klesá s rostoucí nadmořskou výškou, což ovlivňuje velikost tíhového zrychlení. Viz též rovnice pohybová, vztlak.

tlakoměr s nádobkou, v níž je umístěn plovák. Plovákový barograf zaznamenává pohyby plováku v závislosti na změnách hladiny rtuti v nádobce. Staniční síť v České republice tento barograf nepoužívá.

subj. nepříjemný pocit, vyvolaný kombinovaným účinkem teploty vzduchu, vlhkosti vzduchu a malé rychlosti větru na lidský organismus. Je do jisté míry opakem zchlazování, protože čím je menší zchlazování, tím je větší dusno. Dusno se charakterizuje buď pomocí izobarické ekvivalentní teploty (např. F. Linke považoval za začátek dusna 56 °C), nebo jen pomocí tlaku vodní páry. Za hranici dusna se obecně přijala hodnota tlaku vodní páry 18,8 hPa (dříve 14,08 torr). Podle K. Scharlana (1942) nastávají podmínky pro pocit dusna např. tehdy, když při relativní vlhkosti vzduchu r = 100 % je teplota vzduchu t = 16,5 °C, dále při r = 70 % a t = 22,2 °C, při r = 50 % a t = 27,9 °C, popř. při r = 30 % a t = 36,9 °C. Dusno vzniká nejčastěji v létě v dopoledních hodinách, zpravidla před konvektivní bouří (bouřkou z tepla). Viz též den dusný, teplota pocitová.

Termín je odvozen od slovesa dusit, které se vyvinulo z praslovanského *dušiti, z něhož pocházejí např. slova duch, dech a vzduch. Doslova jsou to tedy „podmínky, kdy člověk těžce dýchá“.

viz den dusný, dusno.

charakteristický den, v němž nastaly met. podmínky pro pocit dusna. V Česku se za dusný den zpravidla považuje den, v němž tlak vodní páry ve 14 h dosáhl alespoň hodnoty 18,8 hPa. Viz též izohygroterma.

syn. scirocco.

[širokko] – v původním významu teplý již. nebo jv. vítr, vanoucí ze Sahary nad Sicílii a již. Itálii. V širším smyslu se jedná o pouštní vítr proudící ze Sahary nebo arabských pouští do oblasti Středozemního moře na přední straně cyklony postupující Středomořím k východu. Původně suchý a prašný vítr, který se nad mořem zvlhčuje, při dalším postupu na sever přináší mlhu a déšť (tzv. vlhký scirocco) a za horskými překážkami má ráz fénu. Suchý scirocco v zemích Předního východu má ráz katastrofálních suchovějů.

Termín byl přejat z it. scirocco „jihovýchodní vítr“, které pochází z arabštiny.

veličina používaná pro diagnózu, popř. prognózu mechanické turbulence, nebo vlnového proudění za horskou překážkou. Ve zjednodušené podobě je definována vztahem:
$l={\left(\frac{g}{v^2}\frac{1}{\theta }\frac{\partial \theta }{\partial z}\right)}^{1/2},$
kde g je velikost tíhového zrychlení, v velikost průmětu vektoru rychlosti větru na kolmici k ose horského hřebene, Θ potenciální teplota vzduchu a z vert. souřadnice. Scorerův parametr se určuje pro jednotlivé vrstvy ovzduší, přičemž tloušťka vrstvy se volí podle stupně „monotónnosti“ změny teploty vzduchu s výškou. Při použití aerol. údajů je nejvhodnější určit Scorerův parametr pro vrstvy mezi význačnými tepl. body (tepl. „zlomy“). Příznivé podmínky pro vlnové proudění nastávají při poklesu Scorerova parametru s výškou.

veličina používaná pro diagnózu, popř. prognózu mechanické turbulence, nebo vlnového proudění za horskou překážkou. Ve zjednodušené podobě je definována vztahem:
$l={\left(\frac{g}{v^2}\frac{1}{\theta }\frac{\partial \theta }{\partial z}\right)}^{1/2},$
kde g je velikost tíhového zrychlení, v velikost průmětu vektoru rychlosti větru na kolmici k ose horského hřebene, Θ potenciální teplota vzduchu a z vert. souřadnice. Scorerův parametr se určuje pro jednotlivé vrstvy ovzduší, přičemž tloušťka vrstvy se volí podle stupně „monotónnosti“ změny teploty vzduchu s výškou. Při použití aerol. údajů je nejvhodnější určit Scorerův parametr pro vrstvy mezi význačnými tepl. body (tepl. „zlomy“). Příznivé podmínky pro vlnové proudění nastávají při poklesu Scorerova parametru s výškou.

meteorologická stanice, která provádí měření a pozorování na prostředku plovoucím nebo zakotveném na moři, např. na lodi, bóji nebo těžní plošině. Mezi mořské met. stanice patří stanice meteorologické námořní, stanice meteorologické lodní a stanice na majákových lodích. Některé postupy při obsluze přístrojů, pozorování met. jevů a umísťování čidel na mořských met. stanicích jsou odlišné od postupů používaných na pozemních met. stanicích.

meteorologická stanice, která provádí měření a pozorování na prostředku plovoucím nebo zakotveném na moři, např. na lodi, bóji nebo těžní plošině. Mezi mořské met. stanice patří stanice meteorologické námořní, stanice meteorologické lodní a stanice na majákových lodích. Některé postupy při obsluze přístrojů, pozorování met. jevů a umísťování čidel na mořských met. stanicích jsou odlišné od postupů používaných na pozemních met. stanicích.

meteorologická stanice na stacionární meteorologické lodi, na majákové lodi nebo na těžní plošině, která provádí přízemní a aerol. měření, případně také oceánologická měření (vertikální profil teploty a slanosti mořské vody, znečištění moře apod.). Základním předpokladem je odpovídající tech., personální a komunikační vybavení a zachování stanovené polohy měření.

slabší obdoba mořské brízy na jezerech nebo jiných velkých vodních nádržích. Výraznost jezerní brízy závisí nejen na velikosti, nýbrž i na hloubce vodní nádrže. Mělké nádrže se totiž v létě poměrně rychle ohřívají, a tím se zmenšuje rozdíl teplot mezi souší a povrchem vodní plochy. Jezerní bríza je pozorována např. na Oněžském a Ladožském jezeře, na Velkých jezerech Sev. Ameriky apod. Viz též cirkulace brízová.

bríza vanoucí během dne od moře na pevninu, když je povrch moře chladnější než povrch pevniny. V tropických oblastech sahá od zemského povrchu často do výšky 1 500 m, zatímco v mírných zeměp. šířkách v létě nejvýše do 600 m. V zimě se ve stř. a vysokých šířkách prakticky nevyskytuje. V oblasti Baltského moře zasahuje tento vítr na pevninu 20 až 30 km od pobřežní čáry, v tropických oblastech až 100 km. Mořská bríza na pobřežích přispívá ke snížení teploty vzduchu v poledních a odpoledních hodinách, ke zvýšení vlhkosti vzduchu a vytváření typických pobřežních kupovitých oblaků. Viz též cirkulace brízová.

starší označení pro brízu jezerní.

aplikace letecké meteorologie v bezmotorovém létání. Plachatřská meteorologie se zabývá především zákonitostmi procesů v ovzduší, které mají základní význam pro vznik vertikálních pohybů vzduchu vhodných k využití při letech kluzáků. Zahrnuje zejména rozbory podmínek konvekce, místních cirkulací, zejména svahových, popř. cirkulačních systémů, hlavně denních mořských vánků a proudění v horských závětrných vlnách. Viz též komín termický, termiky, konvekce termická, cirkulace brízová.

1. obecně vlny, jež se zdánlivě nepohybují vůči svému prostředí a projevují se jako stacionární sled stabilních uzlů a kmiten. Běžným mechanizmem vzniku stojatých vln je skládání dvou sledů příčných vln, které mají shodnou vlnovou délku, ale postupují vzájemně proti sobě. Dochází k tomu např. tehdy, jedná-li se o skládání původního a odraženého vlnění. Tímto způsobem mohou někdy vznikat stojaté vlny na vodní hladině při odrazu povrchových vnějších gravitačních vln od břehů. Výskyt tohoto jevu je však poměrně vzácný, neboť předpokládá náročné podmínky pro vzájemnou geometrickou konfiguraci nabíhající vlny a břehu. Jiným případem stojatých vln jsou velmi dobře známé vnitřní gravitační vlny na dolních hranicích výškových teplotních inverzí při zanedbatelné rychlosti horiz. proudění vzduchu. Za této podmínky se vlnové rozruchy projevují vznikem dvou sledů stejných gravitačních vln, které postupují vzájemně proti sobě, a mohou tak vytvořit stojaté vlnění. Jiným případem stojatých vln v atmosféře mohou být závětrné vlny.
2. v hydrologii kolísavé rytmické pohyby celé vodní hladiny na stojatých vodách (jezerech, uzavřených částech moří apod.), jejichž příčinou bývá rozdílný tlak vzduchu v různých částech hladiny, náhlé změny atm. tlaku, nárazy větru z hor, prudké deště aj. Názvem stojaté vlny se označuje střídavé nakláněni vodní hladiny na jednu či druhou stranu kolem více méně stálých os, zvaných uzly. Perioda stojatých vln trvá od několika minut do několika hodin, amplituda činí v závislosti na velikosti nádrže mm až m. Stojaté vlny mají mnoho místních názvů, často používaný název „seiche“ pochází od Ženevského jezera, kde je studoval a pojmenoval F. A. Forel. Na jezerech stojaté vlny zcela převyšují dmutí.

[séš] – viz vlny stojaté.

Termín zavedl švýcarský hydrolog François-Alphonse Forel roku 1890; pochází z francouzského nářečního výrazu, který má nejasný původ (možná souvisí s lat. siccus „suchý“, s ohledem na přechodné vysušení pobřeží, k němuž při stojatých vlnách dochází).

místní název větru v oblasti Sistan na jihovýchodě Íránu a v přilehlé části Afgánistánu. Seistan má obvykle sz. až sev. směr a vane na okraji monzunové cyklony se středem nad sev. Pákistánem. Vyskytuje se od konce května nebo počátku června téměř bez přestávky až do konce září; proto je seistan znám též jako „vítr 120 dní“. Může dosáhnout i rychlosti větší než 30 m.s^–1, vzhledem k velké prašnosti může mít některé vlastnosti prachové nebo písečné bouře.

Termín je odvozen od názvu oblasti, v níž vítr vane.

sekundární maxima parazitního vyzařování antény mimo hlavní lalok, tj. ve směru mimo osu antény. Výkon vyzářený bočními laloky antény je jen malým procentem celkového výkonu (obvykle alespoň o 20 dB slabší než hlavní lalok), přesto v případě výskytu velmi silných nebo blízkých cílů mohou boční laloky působit odrazy zkreslující měření meteorologických cílů.

vodorovná složka rychlosti větru (vzhledem k zem. povrchu) kolmá ke směru pohybu tělesa, např. letadla, lodě, automobilu.

viz zrcadlení.

refrakce světelných paprsků působená horiz. nehomogenitami v poli hustoty vzduchu. Má značný význam např. při geodetických měřeních.

stadium v okluzním procesu, kdy ke spojení teplé a studené fronty při zemi nedojde nejdříve ve středu  frontální cyklony, ale v jisté vzdálenosti od něj. Sekluze znamená, že blízko týlové části okluzní fronty se vytvoří kapsa teplého vzduchu v nízkých hladinách, která je obklopena vzduchem chladnějším. Sekluze je ve vývoji cyklony výjimečným jevem, např. se může vyskytnout v průběhu orografické okluze, ovšem relativně často se vytváří v dospělém stadiu vývoje hlubokých mimotropických cyklon nad oceány (jak bylo potvrzeno např. experimetnem ERICA). V současné literatuře se pojem sekluze vyskytuje v poněkud modifikovaném smyslu v souvislosti se Shapirovým–Keyserovým modelem cyklony.

Termín pochází z lat. seclusio „odloučení“, odvozeného od slovesa secludere „uzavřít, odloučit“ (z předpony se- vyjadřující rozdělení, oddělení od sebe navzájem a slovesa claudere „zavřít“, srov. např. angl. close). Význam se původně týkal kapsy teplého vzduchu uzavřené a odloučené od zbytku teplého sektoru cyklony.

proces v atmosféře, při němž z jedné cyklony vzniknou dvě, nebo více cyklon. K segmentaci cyklony dochází většinou tak, že na okraji staré cyklony, která se už vyplňuje, se vytvoří samostatná cyklona s uzavřenou cirkulací, jindy nastává segmentace cyklony při postupu mladé cyklony přes horskou překážku. Nově vzniklé cyklony se obyčejně vzájemně pohybují proti směru pohybu hodinových ručiček. O nepravé segmentaci cyklony se hovoří tehdy, když se rozsáhlá cyklona začíná vyplňovat, přičemž se rozpadá na několik samostatných cyklon, které se pak vyplňují nerovnoměrně. Cyklony, které vznikají segmentací, mají jednu, nebo více uzavřených izobar a jako celek jsou ohraničené dalšími izobarami, takže vytvářejí rozsáhlou oblast nízkého tlaku vzduchu.

vznik ledových částic v oblacích, který neodpovídá heterogenní nukleaci ledu na ledových jádrech. Jde např. o vznik ledových fragmentů při tříštění primárních ledových krystalků nebo při explozivním mrznutí větších kapek. Souvislost s těmito procesy má tzv. Hallettův-Mossopův proces popsaný v roce 1974. Při něm dochází ke vzniku ledových fragmentů při mrznutí kapek, které jsou zachyceny ledovou krupkou. Vzhledem k tomu, že při leteckých měřeních koncentrace ledových částic u vrcholků oblaků byly zjištěny hodnoty, které řádové převyšují koncentraci ledových jader, označuje se proces sekundární nukleace také jako multiplikace neboli navýšení ledových částic v oblacích.

atmosférická fronta oddělující různé části téže vzduchové hmoty. Obvykle se vyskytují podružné studené fronty, což jsou fronty uvnitř horizontálně nestejnorodého arktického vzduchu nebo vzduchu mírných šířek, za nimiž postupuje chladnější část této vzduchové hmoty. Často se vyskytují v týlu cyklony za hlavní frontou a mají oproti ní menší vert. rozsah. Zasahují pouze spodní, nanejvýš stř. troposféru.

syn. cirkulace sekundární.

syn. cirkulace druhotná – 1. podle H. C. Willeta atmosférická cirkulace v měřítku cyklon a anticyklon;
2. obecně jakákoli cirkulace, která je dynamicky indukovaná nebo je součástí silnější cirkulace zpravidla většího měřítka. Viz též cirkulace primární, cirkulace terciární.

1. syn. duha vedlejší;
2. v mn. č. označení pro podružné duhové oblouky, které se vyskytují na vnitřní straně duhy hlavní a na vnější straně duhy vedlejší. Jde o interferenční jev související s uplatněním optického principu minimální odchylky.

syn. aerosoly nukleační – aerosolové částice, které vznikají v atmosféře procesem nukleace z původně plynných látek. Ve starší čes. tech. literatuře se označují i jako aerosoly kondenzační.

(SOA) – sekundární aerosoly, které vznikají v atmosféře cykly chemických reakcí, do nichž vstupují VOC jak přírodního (biogenního), tak antropogenního původu. Prvotními reakcemi jsou zde zejména reakce VOC s hydroxylovým radikálem OH^*, ale uplatňují se též reakce s dalšími radikály, popř. s ozonem. Navazujícími cykly reakcí se vytvářejí organické sloučeniny se stále nižší volatilitou (těkavostí), až nakonec dojde k nukleaci, tj. vzniku částic typu Aitkenových jader. Jako součást sekundárních organických aerosolů se uplatňují látky typu PAN, hydroperoxidů a další typy organických sloučenin. Cesta vedoucí ke vzniku sekundárních organických aerosolů je z hlediska celkových transformací těkavých organických látek v atmosféře sice v řadě ohledů významná, ale kvantitativně spíše minoritní. Většinovou transformační cestou jsou pak homogenní reakce v plynné fázi, jejichž konečným produktem je formaldehyd HCHO.

soubor všech procesů, jejichž výsledkem je snižování množství znečišťujících příměsí v atmosféře. Zahrnuje atmosférickou depozici a chemické reakce v atmosféře. K procesům samočištění ovzduší nepatří šíření příměsí v atmosféře. Viz též znečištění ovzduší, znečišťování ovzduší.

absorpce záření určitých vlnových délek radiačně aktivními plyny. Příčinou jsou změny kvantových stavů jejich atomů či molekul, k nimž dochází pouze na určitých absorpčních čárách, tvořících dohromady absorpční spektrum daného plynu. Z energ. hlediska se na selektivní absorpci záření podílejí největší měrou skleníkové plyny, pohlcující podstatnou část dlouhovlnného záření. Pro život na Zemi je neméně důležitá selektivní absorpce ultrafialového záření molekulami ozonu ve stratosféře a excitovaným atomárním kyslíkem v mezosféře a spodní termosféře. Viz též koeficient absorpce.

viz klima stepi, klasifikace klimatu Thornthwaiteova.

méně zjednodušující alternativa kvazigeostrofické aproximace, kde jsou lokální časová změna a gradient složek rychlosti větru nahrazeny lokální časovou změnou a gradientem složek rychlosti geostrofického větru. Semigeostrofická aproximace tedy předpokládá nulové zrychlení ve vert. směru a uvažuje advekci geostrofickými i ageostrofickými složkami proudění. Prostřednictvím specifické transformace souřadnic lze dosáhnout zjednodušeného tvaru základních rovnic, podobného jako v případě kvazigeostrofické aproximace. Semigeostrofická aproximace je vhodná pro analýzu atmosférických front a výrazných cyklon v mezosynoptickém měřítku. Viz též vítr ageostrofický.

méně zjednodušující alternativa kvazigeostrofické aproximace, kde jsou lokální časová změna a gradient složek rychlosti větru nahrazeny lokální časovou změnou a gradientem složek rychlosti geostrofického větru. Semigeostrofická aproximace tedy předpokládá nulové zrychlení ve vert. směru a uvažuje advekci geostrofickými i ageostrofickými složkami proudění. Prostřednictvím specifické transformace souřadnic lze dosáhnout zjednodušeného tvaru základních rovnic, podobného jako v případě kvazigeostrofické aproximace. Semigeostrofická aproximace je vhodná pro analýzu atmosférických front a výrazných cyklon v mezosynoptickém měřítku. Viz též vítr ageostrofický.

dříve používaná tabulka udávající čas, druh a způsob vysílání meteorologických zpráv, meteorologických informací a podkladů, sestavená obvykle pro určitou část nebo úroveň Globálního telekomunikačního systému.

syn. teplo cítěné – nevhodné syn. pro teplo zjevné.

1. syn. entalpie;
2. méně vhodné označení členu reprezentujícího v rámci tepelné bilance zemského povrchu přenos tepla od země do atmosféry turbulentní výměnou.

syn. čidlo.

Termín pochází z angl. sensor (od slova sense „rozum, smysl“, z lat. sensus „vnímání, cit, smysl“).

v družicové meteorologii označení pro evropské meteorologické družice, resp. přístroje zaměřené na monitorování atmosféry a oceánů pro jiné primární účely než předpověď počasí. Družice Sentinel jsou iniciovány Evropskou komisí a ESA pro operativní podporu programu Copernicus. Zahrnují celou škálu různě zaměřených družic a přístrojů. Na přípravě některých z družic, resp. přístrojů Sentinel se podílí i organizace EUMETSAT.

Název pochází z angl. sentinel „hlídka, stráž“.

syn. anticyklona uzavírající.

syn. anticyklona závěrečná – postupující anticyklona, která se vytváří mezi jednotlivými sériemi cyklon polární fronty. Zpočátku je uzavírající anticyklona termicky asymetrická. Přesouvá se nejčastěji na jihovýchod do nižších zeměp. šířek, přičemž se otepluje a mohutní a stává se málo pohyblivou kvazistacionární anticyklonou. Uzavírající anticyklony často přispívají k regeneraci slábnoucích subtropických anticyklon. V některých případech narušují převládající záp. proudění, hlavně ve stadiu své stabilizace a působí jako blokující anticyklony. Někteří autoři je nazývají též anticyklonami polárních vpádů.

syn. atmosfériky – elmag. rozruchy ve tvaru krátkých impulzů, šířící se v atmosféře ve vlnovodu tvořeném povrchem Země a dnem ionosféry na velké vzdálenosti až tisíců kilometrů. Původcem sfériků jsou dílčí výboje blesků. Intenzita sfériků na místě pozorování závisí na intenzitě původního výboje na vzdálenosti mezi úderem blesků a pozorováním sfériky a na vlastnostech ionosféry (den/noc). Viz též detekce blesků pozemní.

Termín vznikl zkrácením slova atmosfériky.

syn. sfériky.

Termín je odvozen od slova atmosféra. Odkazuje na atmosférický původ těchto rozruchů radiových vln.

[šelf kloud] – hustý, horizontálně orientovaný oblačný útvar s více či méně roztřepenými okraji, který se může vyskytnout na spodní přední části mohutných kupovitých oblaků. Zpravidla se vyskytuje na čele gust fronty u postupující konvektivní bouře, výjimečně na čele studené fronty i bez přítomnosti bouře. Zviditelňuje rozhraní mezi studeným vzduchem vytékajícím z bouře a teplým vzduchem do bouře vtékajícím. Podél tohoto rozhraní vytváří zpravidla zahnutý pás oblačnosti, často klínovitého tvaru na přední straně. Základna shelf cloudu bývá značně turbulentní, zatímco svrchní část mívá zpravidla hladký, až laminární povrch. Při přechodu shelf cloudu často dochází k prudkému zhoršení počasí, nástupu srážek a zesílení větru i jeho nárazů. Na rozdíl od roll cloudu je shelf cloud propojený s oblačností mateřské bouře a může se vytvářet i ve více vrstvách nad sebou. V české odborné terminologii nebyl český termín zaveden a používá se termín převzatý z angličtiny. V rámci mezinárodní morfologické klasifikace oblaků spadá shelf cloud pod zvláštnost oblaků nazývanou arcus.

teorie, podle níž cyklony vznikají a prohlubují se v důsledku rozbíhavosti čili difluence proudnic ve stř. troposféře, a anticyklony v důsledku sbíhavosti čili konfluence proudnic. V praxi byly pro tyto účely používány mapy absolutní topografie 700 hPa a 500 hPa. Divergenční teorii cyklogeneze vypracoval něm. meteorolog R. Scherhag v r. 1933, z hlediska současných poznatků je již překonána.

index stability definovaný podle vzorce
$SI=T_{500}-T_L,$
kde T₅₀₀ je teplota vzduchu v hladině 500 hPa a T_L je teplota vzduchové částice adiabaticky zdvižené z hladiny 850 hPa do hladiny 500 hPa nejprve po suché adiabatě do nasycení a dále po nasycené adiabatě. Kladné hodnoty Showalterova indexu značí stabilní zvrstvení, záporné instabilní. Index formuloval A. K. Showalter v roce 1963.

mezinárodně dohodnutá soustava jednotek fyzikálních veličin, která se skládá ze základních jednotek, odvozených jednotek a násobků a dílů jednotek. Některé ze sedmi základních jednotek (metr, kilogram, sekunda, kelvin, ampér, kandela, mol) se v meteorologii běžně používají. Odvozené jednotky se tvoří výhradně jako součiny a podíly jednotek základních. S vlastním názvem se v meteorologii používá odvozená jednotka pro tlak vzduchu (pascal) a teplotu (stupeň Celsia), bez vlastního názvu např. m.s^–1 pro rychlost, kg.m^–3 pro hustotu apod. Násobky a díly (výhradně dekadické) se tvoří pomocí předpon před jednotkami. Stále se používají tzv. vedlejší jednotky, které byly dříve pro svou všeobecnou rozšířenost a užitečnost řazeny do soustavy SI, přestože nebyly odvozeny ze základních jednotek. Soustava SI akceptuje používat souběžně s jednotkami SI tyto vedlejší jednotky: minuta, hodina, den, úhlový stupeň, úhlová minuta, (úhlová) vteřina, hektar, litr a tuna.

kontinentální anticyklona vytvářející se v zimních měsících nad stř. a sev. částí Eurasie. Střed sibiřské anticyklony leží v dlouhodobém průměru nad Mongolskem. V sibiřské anticykloně byl naměřen nejvyšší tlak vzduchu (na Zemi) redukovaný na hladinu moře. Sibiřská anticyklona netrvá po celou zimu, nýbrž se obnovuje v důsledku stabilizace postupujících anticyklon nad ochlazenou pevninu. Někdy zasahuje až do stř. Evropy, pokud její střed leží záp. od Uralu. Ze sibiřské anticyklony se někdy oddělují postupující anticyklony, které putují až nad Tichý oceán, kde způsobují regeneraci subtropické anticyklony. Sibiřské anticyklony patří k nejrozsáhlejším anticyklonám. Její vert. mohutnost je však malá, často nedosahuje ani výšky 2000 m, nad ní je výrazná inverze teploty vzduchu. Sibiřská anticyklona je sezonním akčním centrem atmosféry. Viz též anticyklona kvazistacionární, extrémy tlaku vzduchu.

syn. anticyklona postupující.

syn. anticyklona putující – anticyklona, která se pohybuje ve směru řídícího proudění. Postupující anticyklona je zpravidla termicky asymetrická a vytváří se většinou za poslední cyklonou ze série cyklon polární fronty. Má tendenci směřovat do nižších zeměp. šířek, v nichž dochází k její stabilizaci, přičemž se postupně mění z nízké na vysokou a termicky symetrickou (teplou) anticyklonu. Postupující anticyklona se vytváří i mezi jednotlivými cyklonami ze série cyklon; v tom případě však zůstává většinou termicky asymetrická.

syn. cyklona putující – frontální cyklona hlavně v prvých stadiích vývoje. Postupuje ve směru řídicího proudění s rychlostí rovnající se 0,6 až 0,8 rychlosti geostrofického větru zjištěného v hladině tohoto proudění. Nad Evropou činí rychlost postupujících cyklon v průměru kolem 30 km.h^–1, max. až 100 km.h^–1.

(MSA) – nejmenší nadm. výška, v níž se ještě může uskutečnit let v případě nouze. Letadlo letící v této výšce má zabezpečeno alespoň 300 m převýšení nad všemi překážkami daného sektoru. Sektorem se rozumí část prostoru vymezená kruhovou výsečí s poloměrem 46 km (25 námořních mil) a se středem v příslušném radionavigačním zařízení. MSA se musí respektovat v let. met. službě při použití hesla CAVOK. Výška základny význačné oblačnosti nemusí mít totiž hodnotu jen 1500 m a více, ale současně musí být výška základny význačné oblačnosti také větší než minimální sektorová výška. V případě, že je pro dané letiště určeno více minimálních sektorových výšek, uvažuje se jen nejvyšší hodnota. V ČR mají všechna letiště minimální sektorovou výšku do 1500 m. Vyšší minimální sektorovou výšku má např. Poprad-Tatry (2300 m).

let, který se uskutečňuje za vizuálního kontaktu s povrchem země a za met. podmínek rovných nebo lepších, než jsou stanoveny minimy pro dohlednost, vzdálenost od oblaků a od základny oblaků. Pro tyto lety platí speciální pravidla VFR (Visual flight rules). Lety VFR lze provádět jen do letové hladiny FL 195 (19 500 stop). Výjimky z tohoto pravidla pro lety až do hladiny FL 285 (28 500 stop) mohou být schváleny Úřadem pro civilní letectví a lze je nalézt v publikaci Letecké informační služby ŘLP ČR s. p. AIP (Aeronautical Information Publication). Viz též podmínky meteorologické pro let za viditelnosti.

viz let za viditelnosti povrchu Země.

terénní předmět (budova, věž, skupina stromů apod.), který ve známé vzdálenosti od met. stanice výrazně vystupuje nad obzor a jenž se užívá jako orientační bod při zjišťování meteorologické dohlednosti.

1. podle definice Světové meteorologická organizace největší vzdálenost, na kterou lze vidět a rozeznat černý předmět vhodných rozměrů umístěný u země, pokud je pozorován za denního světla proti obloze horizontu, nebo který je možné vidět a rozeznat v noci, pokud je umělé osvětlení na úrovni normálního denního světla;
2. pro letecké účely je za dohlednost považována větší z:
(a) největší vzdálenosti, na kterou je možné spolehlivě vidět a rozeznat na světlém pozadí černý předmět vhodných rozměrů umístěný u země, a
(b) největší vzdálenosti, na kterou je možně spolehlivě rozeznat na neosvětleném pozadí světla o svítivosti přibližně 1 000 cd.
Tyto dvě vzdálenosti jsou odlišné v atm. podmínkách charakterizovaných stejným koeficientem zeslabení. Vzdálenost (a) objektivizuje meteorologický optický dosah a vzdálenost (b) kolísá v závislosti na intenzitě osvětlení pozadí.

nevh. označení pro dohlednost.

viz měření dohlednosti.

meteorologické měření za účelem zjišťování definované dohlednosti, jakou je např. meteorologická dohlednost, šikmá dohlednost, vertikální dohlednost, dohlednost dráhových světel aj. Vzdálenosti, na které jsou vidět definovaná světla za soumraku nebo v noci, lze převádět na hodnoty met. dohlednosti, která se vyjadřuje v m nebo v km. Pro přístrojová měření bývá použit měřič průzračnosti neboli transmisometr, popř. měřič dohlednosti, používající dopředný rozptyl světla v atmosféře neboli forward scatterometr. Viz též měření dráhové dohlednosti, pozorování meteorologické dohlednosti.

syn. teplota varu – teplota, při níž je tlak nasycené páry nad povrchem kapalné fáze dané látky roven vnějšímu tlaku, v atmosférických podmínkách tlaku vzduchu. Bod varu čisté vody je při normálním tlaku roven 100 °C (373,15 K). Tato teplota byla zvolena jako jeden ze dvou základních bodů při definování Celsiovy teplotní stupnice. S klesajícím tlakem vzduchu se bod varu vody snižuje. Této závislosti se využívá při měření nadm. výšek hypsometry. Viz též bod sublimace.

syn. bod varu.

syn. bod varu.

syn. sigma-systém.

syn. soustava souřadnicová σ – pravoúhlá souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí, kde tato souřadnice vyjadřuje normovaný tlak vzduchu. Popisujeme ho veličinou σ definovanou vztahem
$\sigma =\frac{p-p_T}{p_S-p_T}$
kde p je tlak vzduchu ve zvolené hladině, p_S tlak vzduchu v úrovni zemského povrchu a p_T tlak vzduchu na horním okraji uvažované části atmosféry. Kvazihorizontální osy x a y leží v hladině s konstantní hodnotou veličiny σ = 1, která je totožná se zemským povrchem; vert. osu označenou σ orientujeme ve směru poklesu hodnot této veličiny. Výhodou sigma-systému je nepřerušenost všech hladin orografií a jejich větší hustota v blízkosti zemského povrchu, proto se sigma-systém často používá v numerické předpovědi počasí. Viz též p-systém, soustava souřadnicová hybridní.

(Significant Meteorological Phenomena) – informace vydaná leteckou meteorologickou výstražnou službou týkající se výskytu nebo očekávaného výskytu určitých meteorologických jevů na trati, které mohou ovlivnit bezpečnost letového provozu. Informace SIGMET jsou předmětem mezinárodní výměny a vydávají se v souladu s postupy ICAO ve zkrácené otevřené řeči (anglické) vždy na jeden z následujících jevů: bouřky, tropická cyklona, silná turbulence, silná námraza, silná horská vlna, silná prachová vichřice, silná písečná vichřice, vulkanický popel a radioaktivní oblak. Období platnosti informací SIGMET je maximálně čtyři hodiny, v případě vulkanického popela a tropické cyklony je období platnosti šest hodin.

hladiny uváděné ve zprávách PILOT a TEMP, v nichž podle aerologických měření nabývá teplota vzduchu, relativní vlhkost vzduchu, směr a rychlost větru hodnot, významných pro sestrojení křivek vertikálního profilu teploty, vlhkosti vzduchu a větru. Za význačné hladiny teploty se v troposféře považují zejména dolní a horní hranice inverzí teploty, resp. izotermií v případě, že tlakový rozdíl mezi základnou a horní hranicí těchto vrstev je alespoň 20 hPa, nebo je-li vrstva charakterizována významnou změnou vlhkosti vzduchu. Výběr dalších význačných hladin u teploty a vlhkosti vzduchu se provádí tak, aby se rozdíl změřené teploty a vlhkosti vzduchu nelišil od profilu zkonstruovaného pomocí význačných hladin o více než 1 °C do výšky hladiny 300 hPa, nebo první tropopauzy, o 2 °C nad touto výškou a o 15 % rel. vlhkosti v celém rozsahu měření vlhkosti. Pro výběr význačných hladin větru jsou rozhodující odchylky od vert. průběhu změřené rychlosti a směru větru o více než 10° u směru a 5 m.s^–1 u rychlosti větru. Za význačnou hladinu se považuje i tropopauza, hladina maximálního větru, počáteční a nejvyšší bod měření. Jestliže se vert. průběh měřeného prvku vynáší do termodynamického diagramu pomocí lomené čáry, označují se význačné hladiny často jako zlomové body, popř. „zlomy".

v letecké meteorologii souborné označení pro následující jevy: bouřku, tropickou cyklonu, výrazné čáry instability, kroupy, mírnou a silnou turbulenci, mírnou a silnou námrazu na letadlech, významné závětrné vlny, rozsáhlé písečné nebo prachové bouře, namrzající déšť, popř. ledovku aj. Tyto jevy se někdy zkráceně označují jako význačné počasí. Viz též mapy význačného počasí, informace SIGMET, informace AIRMET, indikátory změny v přistávacích a letištních předpovědích.

viz jevy počasí význačné.

pyrheliometr v minulosti používaný hlavně v USA. Využívá teplo, které pohltí Sluncem ozářený masivní stříbrný disk s černým nátěrem, umístěný v tubusu, jehož osa se při měření orientuje do směru dopadajících paprsků. Množství dopadajícího přímého slunečního záření se určí ze vzrůstu teploty disku změřené rtuťovým teploměrem pomocí konstanty určené individuálně pro každý přístroj. Uvedený pyrheliometr zkonstruoval amer. astronom C. G. Abbot v r. 1900.

třetí geol. perioda paleozoika (prvohor) mezi ordovikem a devonem, zahrnující období před 444 – 419 mil. roků. Koncentrace kyslíku v atmosféře Země dosáhla několika procent, takže ozonová vrstva již byla natolik mocná, aby umožnila rostlinám kolonizovat souš.

V geologickém významu termín zavedl R. Murchison v r. 1835; pochází z názvu keltského kmene Silurů, obývajícího jihovýchodní Wales, kde jsou horniny z tohoho období časté.

označení jednoho ze zvláštních oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Označení zvláštního oblaku silvagenitus se vztahuje na oblaky, které se vyvíjejí lokálně nad lesním porostem jako výsledek zvýšení vlhkosti vzduchu v důsledku evapotranspirace z lesního porostu. Označují se názvem vhodného druhu, popř. tvaru, odrůdy a zvláštnosti, následovaného označením silvagenitus, např. stratus silvagenitus.

Termín se skládá z lat. silva „les“ a genitus „zrozený, vzniklý“ (z gignere „plodit, rodit“), tedy doslova „zrozený lesem“.

v původním významu odchylka od hladké (idealizované) křivky dlouhodobého ročního chodu meteorologického prvku, zvláště teploty vzduchu a množství srážek; tato odchylka má být patrná ještě při uvažování průměrů za 100 let. V tomto smyslu se tedy jedná o jev přesně vázaný na určité kalendářní období. V širším smyslu nazýváme singularitou poměrně pravidelnou odchylku od ročního chodu počasí, podmíněnou zvýšeným výskytem určitých povětrnostních situací v dané části roku a v některé geogr. oblasti (tedy syn. pro meteorologickou pravidelnost).
Ve stř. Evropě je nejvýraznější singularitou medardovské počasí, popř. ovčí chladna, o něco méně výraznou pak babí léto. Tzv.. ledoví muži, kteří patří k nejznámějším výkyvům v roč. průběhu počasí, se na křivkách prům. roč. chodu teploty vzduchu za víceleté období výrazněji neprojevují vzhledem k značně nepravidelnému nástupu v jednotlivých rocích. Tradovaná existence vánoční oblevy bývá v novějších pracích zpochybňována. Některé singularity jsou zachyceny v povětrnostních pranostikách.
 

Termín zavedl A. Schmauss v r. 1928. Pochází z pozdnělat. singularitas „jedinečnost“, odvozeného od přídavného jména singularis „jedinečný, jednotlivý“ (od singulus „jednotlivý“, srov. např. slovo singl).

1. na jednom konci uzavřená skleněná trubice tvořící součást rtuťového tlakoměru zahnutá do tvaru písmene „U“, která má stejný průřez v místech, kde se pohybuje horní a dolní hladina rtuti. Viz též nádobka tlakoměru;
2. trubice tvořící součást plovákového ombrografu zahnutá do tvaru obráceného písmene „U“, která slouží k jednorázovému rychlému výtoku vody z plovákové komory, jakmile její hladina dosáhne nastavené úrovně.

teploměr zkonstruovaný J. Sixem pro měření jak maximální, tak i minimální teploty vzduchu ve zvoleném časovém intervalu, obvykle 24 hodin. Teploměr je plněný dvěma kapalinami, lihem a rtutí. Má dvě stupnice, které obě ukazují aktuální teplotu. Extrémní teploty udávají dvě skleněné tyčinky se zatavenými drátky (indexy), které se pohybují v ramenech trubice ve tvaru písmene U, ve spodní části vyplněné rtutí. V důsledku změny objemu teploměrné kapaliny se mění poloha obou menisků rtuti, a tím i poloha indexů. Nastavení přístroje k měření se provádí pomocí magnetu, kterým se stahují indexy na hladinu rtuti. Sloužil původně jako staniční přístroj pro měření denních extrémů teploty vzduchu a byl umísťován v meteorologické budce. V současné době se pro svou menší přesnost na met. stanicích již nepoužívá.

cyklona, vznikající v důsledku orografické cyklogeneze v závětří Skandinávského pohoří při sz. proudění.

charakteristický průměr atmosférických vírů, který dosahuje řádově od 10^–3 do 10⁷ m. Velikost nejmenších vírů je určena velikostí molekulární vazkosti vzduchu, která zprostředkovává disipaci kinetické energie vířivého pohybu molekul; největšími víry jsou rozsáhlé tlakové útvary s velkou kinetickou energií. Podle rozměru těchto vírů rozlišujeme v meteorologii malé (mikro) měřítko 10^–1 až 10³ m, střední (mezo) měřítko 10⁴ až 10⁵ m a velké (makro) měřítko 10⁶ až 10⁷ m. Viz též makrometeorologie, mezometeorologie, mikrometeorologie, délka směšovací.

klasifikace meteorologických procesů a jevů podle jejich charakteristických rozměrů navržená Orlanskim (1975). Meteorologické jevy o rozměru menším než 2 km se označují jako jevy mikroměřítka, jevy s charakteristickým rozměrem 2 km až 2 000 km jako jevy mezoměřítka (resp. mezosynoptického měřítka) a jevy o charakteristických rozměrech větších než 2 000 km jako jevy makroměřítka, resp. synoptického měřítka. Pro každou ze tří hlavních kategorií vymezuje klasifikace i jemnější dělení, viz tabulku.
Definice charakteristického prostorového měřítka podle Orlanskiho (1985)

Měřítko	Rozsah rozměrů	Příklady
mikro-γ	< 20 m	turbulence, vlečky, drsnost
mikro-β	20–200 m	prachové nebo písečné víry, termály, brázda za lodí
mikro-α	200–2000 m	tornádo, krátké gravitační vlny
mezo-γ	2–20 km	bouřková konvekce, proudění ve složitém terénu, vlivy města
mezo-β	20–200 km	noční jet v nízkých hladinách, shluky oblaků, mořská bríza
mezo-α	200–2 000 km	atmosférické fronty, mimotropické cyklony, tropické cyklony
makro-β	2 000–20 000 km	baroklinní vlny
makro-α	> 20 000 km	slapové vlny

Orlanskiho klasifikace meteorologických procesů se přenáší i do popisu procesů a jevů, které lze vystihnout modelem s danou rozlišovací schopností. Hovoříme pak o modelech příslušného měřítka. Klasifikace podle Orlanskiho je v současné době respektovanou a používanou klasifikací, i když i další autoři navrhli analogické klasifikace. Příkladem je i složitější klasifikace Fujity (1981).

(SBkS) – vědecká společnost sdružující zájemce o bioklimatologii v SR, popř. čestné členy ze zahraničí. SBkS vznikla v listopadu 1968 vyčleněním z Československé bioklimatologické společnosti při ČSAV v souladu se zákonem o čs. federaci. Jejím prvním předsedou byl prof. MUDr. Juraj Hensel. Její náplní je vědecká činnost, výměna informací mezi pracovníky z různých pracovišť a popularizace bioklimatologie.

(SMS) – vědecká společnost, sdružující zájemce o meteorologii na Slovensku, popř. čestné členy ze zahraničí. SMS vznikla v roce 1960 jako součást Československé meteorologické společnosti při ČSAV, jejím prvním předsedou byl prof. RNDr. Mikuláš Konček, DrSc., člen korespondent ČSAV a SAV. Samostatnou společností se stala stejně jako ČMeS v roce 1993. Sídlí v Bratislavě v sídle SHMÚ; další pobočky v Banské Bystrici a v Košicích zanikly. Náplní činnosti SMS je především výměna informací mezi pracovníky z různých pracovišť a popularizace meteorologie.

(SHMÚ) – specializovaná organizace Ministerstva životního prostředí Slovenské republiky, vykonávající hydrologickou a meteorologickou službu na národní i mezinárodní úrovni; řídí se především zákonem 201/2009 Sb. o státní hydrologické službě a meteorologické službě. Monitoruje množství a jakost ovzduší a vod na území SR, archivuje, kontroluje, hodnotí a interpretuje data a informace o stavu a režimu atmosféry a hydrosféry, vytváří předpovědi a výstrahy. Provozuje Státní meteorologickou síť a Státní hydrologickou síť, síť na měření dávkového příkonu gama záření, dále provozuje meteorologické radary a sondážní aerologická měření ve vyšších vrstvách atmosféry. Poskytuje informace o počasí, klimatu a hydrologické situaci, vodních zdrojích a radioaktivitě životního prostředí. Vytváří a distribuuje předpovědi a výstrahy na nebezpečné hydrometeorologické situace, smog, ozon a radioaktivním zamoření pro vládu SR, státní správu a samosprávu, krizové řízení, veřejnost a další uživatele. Sleduje vývoj klimatického systému, koordinuje národní programy monitorování ovzduší a vod, poskytuje informace pro civilní letectví a Armádu SR. SHMÚ se podílí na výzkumu a vývoji a spolupracuje s vysokými školami na výchově odborníků. Je členem nebo zabezpečuje členství v mezinárodních organizacích: Světová meteorologická organizace (WMO), Evropská organizace pro využívání meteorologických družic (EUMETSAT), Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (ECMWF), Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO).
SHMÚ je pověřen výkonem funkce Regionálního instrumentálního centra WMO (ROC), dočasně provozuje regionální kancelář Mezinárodního centra pro hodnocení vod (IWAC) a zabezpečuje činnost regionální kanceláře Globálního partnerství v oblasti vod (GWP). Viz též meteorologie v ČR.

v současnosti obecně užívané označení pro různé druhy silného znečištění ovzduší nad rozsáhlejším územím, hlavně nad velkoměsty. Různé druhy smogu jsou tvořeny složitým komplexem látek, z nichž některé se v ovzduší účastní chem. reakcí, takže složení smogu není konstantní. V původním smyslu byla termínem smog označována směs kouře a mlhy, vytvářející redukční smog, též označovaný jako londýnský nebo zimní. Druhým hlavním typem smogu je oxidační smog, nazývaný také fotochemický, losangeleský, kalifornský či letní. Viz též Smogový varovný a regulační systém.

Termín zavedl brit. zdravotník H. A. des Vœux v r. 1905. Je složeninou angl. slov smoke „kouř“ a fog „mlha“.

vydávání informací o výskytu mimořádně vysokých imisí škodlivin v určité oblasti, které se provádí na základě pravidel uvedených v zákoně č. 201/2012 Sb. o ochraně ovzduší. Infomace jsou podkladem pro pasivní nebo aktivní nouzová opatření, jakými jsou např. zdravotní doporučení skupinám citlivých osob, regulace emisí, nebo zvýšení teploty exhalací, a tím i vznosu kouřové vlečky. Od roku 2018 se pro distribuci zpráv o vyhlášení smogové situace, varování nebo regulace v rámci SVRS též používá všeobecný výstražný protokol (CAP). Viz též smog.

zpráva obsahující údaje o stavu povrchu vzletové a přistávací dráhy při výskytu sněhu, ledu a podobných jevů. Za měření pro zprávu SNOWTAM a také za její sestavení zodpovídají správy letiště. V období zimního provozu letiště je ze zprávy SNOWTAM generována informace o stavu drah, která se následně zařazuje do pravidelné letecké meteorologické zprávy (METAR).

syn. lokátor akustický – zařízení k akustické sondáži atmosféry. Tento druh profileru pracuje na principu měření rozptylu akustických vln, k němuž dochází na turbulencí vyvolaných nehomogenitách akustického indexu lomu v atmosféře. Sodar vysílá intenzivní impulzy v oboru slyšitelných frekvencí, rozptýlený signál je přijímán citlivým směrovaným mikrofonem nebo soustavou mikrofonů. Z doby, průběhu a charakteru odezvy lze určit polohu a rozsah sledované cílové oblasti a usuzovat na charakter jevů, s nimiž je turbulence spojena (např. inverze teploty nebo vlhkosti vzduchu, vertikální střih větru apod.). Rozlišují se nejčastěji sodary monostatické (vysílač impulsů a přijímací mikrofony jsou na témže místě) a bistatické, kde je vysílač a přijímač oddělen. Starší provedení sodarů používala třísměrovou anténní soustavu uspořádanou tak, že jedna parabolická anténa byla vertikální a dvě další směřovaly obvykle pravoúhle k sobě a šikmo vzhůru. Současné systémy mají anténní systém tvořen polem reproduktorů, k nimž je vysílaný impulz přiváděn s fázovým posuvem. To umožňuje vytvářet směrované svazky v různých rovinách a pod různými vertikálními úhly. Sodar využívá Dopplerova efektu pro vyhodnocení radiálních, vert. a horiz. složek proudění. Provoz sodaru je řízen počítačem, který zajišťuje optimální generování vysílaných svazků, prvotní zpracování přijatého signálu, výpočet složek proudění a odvozených statistických charakteristik. Viz též šíření zvuku v atmosféře, radiolokátor meteorologický dopplerovský.

Termín je akronym úplného angl. názvu sonic detection and ranging „detekce a měření vzdálenosti pomocí akustických vln“.

[solér] – regionální název vých., popř. jv. větru ve střední a již. Francii. Viz též solano.

Termín byl přejat z fr. solaire „sluneční“ (z lat. solaris téhož významu, od sol „slunce“), odkazuje tím k vanutí ze směru východu Slunce.

regionální název jv., popř. vých. větru, vanoucího na jv. pobřeží Španělska v létě. Obvykle se jedná o „prodloužení“ scirocca, takže solano může být jak horký a vlhký, tak suchý a prašný vítr. Viz též solaire.

Termín byl přejat ze španělštiny; pochází z lat. solanus „východní vítr“ (odvozeného od sol „slunce“, čímž odkazuje k vanutí ze směru východu Slunce).

někdy používané nevhodné označení pro pyranogram.

Termín vznikl odvozením od termínu solarigraf, analogicky k pojmům telegraf a telegram.

někdy používané nevhodné označení pro pyranograf.

Termín se skládá z lat. solaris „sluneční“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

někdy používané nevhodné označení pro pyranometr.

Termín se skládá z lat. solaris „sluneční“ a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

syn. solarimetr Molla a Gorczyňskiho – termoel. radiometr k měření globálního slunečního záření. Jeho čidlo v podobě termobaterie je chráněno dvěma koncentrickými skleněnými polokoulemi. Chladné spoje jsou zakryté pouzdrem přístroje a teplé pokryty černou absorpční vrstvou. Termobaterie je pravoúhle symetrická, takže je nutné dbát na přesnou orientaci přístroje. Tento typ pyranometru je nejčastěji používán pro dlouhodobá měření globálního a rozptýleného slunečního záření.

syn. klima matematické – model klimatu, které by se vytvořilo na stejnorodé pevné Zemi bez atmosféry díky působení astronomických klimatických faktorů. Solární klima by bylo určeno jen množstvím dopadajícího záření Slunce v závislosti na zeměp. šířce, takže solární klimatická pásma by byla ohraničena rovnoběžkami: tropické pásmo mezi obratníky, mírná pásma od obratníků po polární kruhy, dále pak polární pásma. Východiskem pro popis solárního klimatu je roční pohyb Slunce po ekliptice. Viz též klima radiační, klima fyzické.

syn. konstanta sluneční – celkové množství zářivé energie Slunce dopadající v celém spektru na horní hranici atmosféry Země za jednotku času na jednotku plochy, kolmou ke slunečním paprskům, a vztažené na stř. vzdálenost Země od Slunce. Na základě družicových měření je hodnota solární konstanty nejčastěji uváděna jako 1 366 W.m^–2. Termín solární konstanta není zcela přesný, protože její hodnoty kolísají o několik desetin %, např. v důsledku sluneční aktivity. Dlouhodobé změny solární konstanty jsou pokládány za jednu z možných příčin globálních změn klimatu. Pro meteorologii je solární konstanta důležitým výchozím parametrem radiační bilance soustavy Země – atmosféra.

málo užívané označení pro vířivé pohyby různých měřítek v zemské atmosféře, které jsou podmíněny existencí izobaricko-izosterických solenoidů v baroklinní atmosféře.

jedna z hlavních klimatických, příp. fenologických sezon ve vyšších zeměp. šířkách dané polokoule, vymezená např. takto:
1. období od letního slunovratu do podzimní rovnodennosti (astronomické léto);
2. trojice letních měsíců, na sev. polokouli červen, červenec a srpen (tzv. klimatologické léto);
3. období s prům. denními teplotami vzduchu 15 °C a vyššími (tzv. vegetační léto).

monzun podmíněný převládáním nižšího tlaku vzduchu nad velkými oblastmi pevnin v teplém pololetí, vanoucí zpravidla z moře na pevninu a přinášející sem monzunové srážky. Nástup monzunu a jeho konec, které se regionálně liší, vymezují hlavní období dešťů. Např. prům. datum jeho nástupu v Bombaji je 5. červen a konce 15. říjen.

viz smog oxidační.

viz slunovrat.

mezinárodně rozšířený charakteristický den, v němž maximální teplota vzduchu dosáhla hodnoty 25,0 °C nebo vyšší. Toto vymezení je užíváno v Česku i v dalších zemích, v mezinárodní komunitě se nicméně za letní den považuje teprve den s překročením této prahové hodnoty. Podmnožinou letních dní jsou horké, popř. velmi horké dny.

oblaky, které se tvoří nebo rostou jako důsledek lokálních přírodních faktorů nebo lidské činnosti. Mezinárodní morfologická klasifikace oblaků ve verzi z roku 2017 rozeznává zvláštní oblaky označené jako flammagenitus, homogenitus, homomutatus, cataractagenitus a silvagenitus. Tyto oblaky netvoří speciální druh oblaků a morfologicky se klasifikují přidáním označení zvláštního oblaku k označení jednoho z 10 definovaných druhů oblaku. Polární stratosférické oblaky včetně perleťových oblaků a noční svítící oblaky jsou v klasifikaci z roku 2017 uváděny jako samostatná skupina oblaků horní atmosféry.

1. zpráva o náhlém zhoršení počasí (BOUŘE) vysílaná při překročení stanovených limitů hodnot vybraných meteorologckých prvků, která začíná skupinou MMMMw₂ (w₂ je kódové číslo jevu, jehož se změna týká). Do roku 1999 se vysílala také zpráva v případě zlepšení počasí začínající skupinou BBBBw₂;
2. met. stanice vysílající pravidelné letecké meteorologické zprávy (METAR) používají pro vyjádření náhlé změny mimořádné letecké meteorologické zprávy (SPECI).

předpověď počasí pro předem stanovené účely. Jedná se o letecké předpovědi počasí, zemědělsko-meteorologické předpovědi, předpovědi pro dopravu, stavebnictví, energetiku a jiné obory. Soustřeďuje se na předpověď těch meteorologických prvků a dějů, které jsou v daném oboru lidské činnosti zvláště důležité. Viz též předpověď počasí všeobecná.

aerologické měření umožňující sestavit zpravidla vertikální profil měřených meteorologických prvků, příp. jiných údajů. Podle druhu měřených charakteristik rozlišujeme komplexní meteorologickou radiosondáž, měření větru radiotechnickými prostředky, sondáž radioaktivity atmosféry, sondáž aktinometrickou, ozonometrickou apod.
Základní metodou sondáže atmosféry je radiosondážní měření pomocí radiosondy, nesené radiosondážním balonem. Sondáž atmosféry lze dále provádět pomocí met. přístrojů nesených i jiným dopravním prostředkem. V dřívější době byly údaje registrovány meteorografy, dnes jsou většinou bezprostředně po získání telemetricky přenášeny na zem. Podle druhu dopravního prostředku rozeznáváme sondáž drakovou, letadlovou, raketovou, popř. raketo-balonovou; k sondáži atmosféry lze využít také meteorologických dronů. Podle směru pohybu přístroje rozlišujeme vertikální a horizontální sondáž atmosféry.
Jiným způsobem sondáže atmosféry je sondáž pomocí distančních meteorologických měření. Do této kategorie spadá družicová sondáž atmosféry a sondáž pomocí signálů vysílaných ze zemského povrchu meteorologickým radarem nebo některým z profilerů. Podle druhu signálu rozlišujeme akustickou sondáž atmosféry, sondáž pomocí rádiových vln, pomocí světelných paprsků s použitím lidarů a hyperspektrální sondáž v dalších částech elektromag. spektra. Viz též měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a volné atmosféře, sonda upoutaná, pseudosondáž.

syn. činnost sluneční – soubor jevů, které probíhají ve sluneční atmosféře s periodickou intenzitou. Jsou to granule, spikule, fakule a sluneční skvrny ve fotosféře, dále sluneční erupce, protuberance a erupce ve sluneční koróně. Nejsnáze pozorovatelné jsou sluneční skvrny. Pro interakci s ostatními tělesy sluneční soustavy a s meziplanetárním plazmatem jsou důležité zejména protonové erupce ve chromosféře. Sluneční aktivita se mění v rámci jedenáctiletého slunečního cyklu i v delších cyklech a ovlivňuje řadu procesů ve vysokých vrstvách zemské atmosféry, jako je atmosférická ionizace, vznik polární záře, magnetických bouří, apod. Tyto procesy zároveň druhotně ovlivňují nižší vrstvy zemské atmosféry a mohou tak působit i na počasí a živé organizmy na Zemi. Mohou také výrazně ovlivnit funkčnost kosmických a pozemských technologických zařízení (např. družice, radiokomunikační zařízení, trafostanice, plynovody, apod.) Viz též číslo Wolfovo.

syn. činnost sluneční – soubor jevů, které probíhají ve sluneční atmosféře s periodickou intenzitou. Jsou to granule, spikule, fakule a sluneční skvrny ve fotosféře, dále sluneční erupce, protuberance a erupce ve sluneční koróně. Nejsnáze pozorovatelné jsou sluneční skvrny. Pro interakci s ostatními tělesy sluneční soustavy a s meziplanetárním plazmatem jsou důležité zejména protonové erupce ve chromosféře. Sluneční aktivita se mění v rámci jedenáctiletého slunečního cyklu i v delších cyklech a ovlivňuje řadu procesů ve vysokých vrstvách zemské atmosféry, jako je atmosférická ionizace, vznik polární záře, magnetických bouří, apod. Tyto procesy zároveň druhotně ovlivňují nižší vrstvy zemské atmosféry a mohou tak působit i na počasí a živé organizmy na Zemi. Mohou také výrazně ovlivnit funkčnost kosmických a pozemských technologických zařízení (např. družice, radiokomunikační zařízení, trafostanice, plynovody, apod.) Viz též číslo Wolfovo.

syn. aktivita sluneční.

v meteorologii nejednoznačný pojem používaný ve více významech. Např.:
1. ozáření určitého místa přímým slunečním zářením. Doby astronomicky možného oslunění (bez ohledu na oblačnost) se zakreslují pomocí izolinií do map oslunění;
2. v bioklimatologii někdy syn. insolace;
3. v humánní bioklimatologii expozice těla přímému slunečnímu záření.

syn. erupce sluneční.

syn. erupce chromosférická – náhlé, několik minut až několik desítek minut trvající zjasnění flokulového pole ve sluneční chromosféře; při výjimečné silné erupci může dojít i ke zjasnění v oblasti sluneční fotosféry (tzv. bílá erupce). Sluneční erupce jsou typické pro období zesílené sluneční aktivity. Jsou mohutným zdrojem rentgenového, ultrafialového a korpuskulárního záření. Významně ovlivňují sluneční vítr a toky slunečního kosmického záření zasahující Zemi.

světlé místo ve sluneční fotosféře, mající obvykle vláknitou strukturu. Tzv. fakulová pole se vyskytují zpravidla v okolí slunečních skvrn při zvýšené sluneční aktivitě.

přechodně existující oblast ve sluneční fotosféře s teplotou nižší vůči okolí o 1500 – 2000 K. Skvrny vznikají při zvýšené sluneční aktivitě v důsledku silné koncentrace slunečního magnetického pole, které zabraňuje proudění a tím omezuje přenos tepelné energie z vnitřních částí slunečního tělesa. Nejtemnější (nejchladnější) středová část skvrny se nazývá umbra. Bývá lemována méně tmavou vláknitou částí skvrny, tzv. penumbrou, která u malých skvrn může být méně zřetelná nebo může zcela chybět. Rozměry skvrn dosahují od několika stovek km až po desítky tisíc km. Doba trvání skvrn se pohybuje od několika hodin (u nejmenších z nich) po několik dnů, u největších skvrn pak až po několik měsíců. Velké skvrny se často objevují ve skupinách, popř. v komplexech až o několika desítkách menších i větších skvrn. Výskyt slunečních skvrn je rozsáhle sledovaným a populárním projevem sluneční aktivity, který je nejčastěji charakterizován pomocí tzv. Wolfova čísla. Viz též fakule.

syn. číslo Wolfovo.

bod na nebeské sféře ležící opačným směrem na přímce směřující od stanoviště pozorovatele ke Slunci. Při poloze Slunce nad (pod) obzorem se antisolární bod nalézá pod (nad) obzorem. Viz též protisvit, oblouky protisluneční, duha.

viz výška nad obzorem.

vnější vrstva sluneční atmosféry nad chromosférou. Je tvořena žhavými plyny (plazmatem), unikajícími ze Slunce do vesmírného prostoru. Vysoká teplota těchto plynů (v řádu milionů K)  není prozatím plně vysvětlena, ale zřejmě je výsledkem spolupůsobení několika mechanizmů včetně útlumu rázových vln z povrchu Slunce v jeho koroně a přeměn energie akumulované v magnetickém poli Slunce. Viz též vítr sluneční.

viz sloup halový.

v meteorologii zkrácené označení pro trvání slunečního svitu.

syn. heliograf – přístroj zaznamenávající trvání slunečního svitu. Nejrozšířenějším typem slunoměru byl v minulosti Campbellův-Stokesův slunoměr tvořený skleněnou koulí, v jejímž ohnisku je umístěn papírový registrační pásek dělený po hodinách a propalovaný slunečními paprsky. S postupnou automatizací meteorologických měření jsou stále častěji používány různé typy elektronických slunoměrů, které fungují většinou na principu stínění fotoelektrických diod nebo termoelektrických článků.

syn. trvání slunečního svitu.

časový interval, po který svítilo slunce, vyjádřený zpravidla v pravém slunečním čase, např. od 10.45 do 11.32 h. Viz též trvání slunečního svitu.

časový interval, během něhož je intenzita přímého slunečního záření dopadajícího na jednotku plochy zemského povrchu kolmé k paprskům větší, než 120 W.m^–2. Závisí nejen na délce světlého dne, která je dána zeměp. š. a roční dobou, ale také na výskytu oblačnosti a na překážkách v okolí místa měření. Udává se v hodinách, popř. desetinách hodiny za den, měsíc nebo rok. Trvání slunečního svitu se měří slunoměry s přesností na 0,1 h. Trvání slunečního svitu patří k zákl. klimatickým prvkům. Kromě skutečného trvání slunečního svitu zjišťovaného slunoměrem se v klimatologii dále uvádí astronomicky možné trvání slunečního svitu a efektivně možné trvání slunečního svitu. Viz též svit sluneční, trvání slunečního svitu relativní.

záznam slunoměru.

Termín vznikl odvozením od termínu heliograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. slov ἥλιος [hélios] „Slunce“ a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“; tj. doslova „záznam o slunci“.

syn. slunoměr.

Termín se skládá z řec. ἥλιος [hélios] „Slunce“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

elmag. a korpuskulární záření vysílané Sluncem. Energeticky významná část elmag. záření povrchu Slunce má vlnové délky mezi 0,1 až 10 µm s max. energií u vlnové délky 0,475 µm. Na horní hranici atmosféry vytváří při stř. vzdálenosti Země od Slunce zářivý tok, který má na ploše kolmé ke směru dopadu intenzitu (1 366 ± 5) W.m^–2, nazývaný solární konstanta. Rozdělení energie ve slunečním spektru lze v hrubém přiblížení aproximovat Planckovým zákonem. Z Wienova zákona vyplývá, že povrch Slunce můžeme pokládat za černé těleso zářící při teplotě asi 6 100 K. Převážná část energie záření Slunce je přenášena v oboru krátkovlnného záření. Záření Slunce se dělí na ultrafialovou složku o vlnových délkách menších než 0,4 µm, tvořící při vstupu do zemské atmosféry přibližně 7 % celkového záření Slunce, na viditelné záření (47 % záření Slunce) a na infračervené sluneční záření s vlnovými délkami většími než 0,75 µm (46 % záření Slunce).

okamžik, kdy Slunce dosáhne v rámci svého zdánlivého ročního pohybu po ekliptice maximální úhlové vzdálenosti od světového rovníku neboli deklinace, která při současném sklonu zemské osy činí cca 23,44°. Letní (zimní) slunovrat nastává v současnosti na severní (jižní) polokouli nejčastěji 21. června, může se však vyskytnout i o den dříve nebo později. Obdobně je tomu na severní (jižní) polokouli se zimním (letním) slunovratem s nejčastějším výskytem 21. prosince. Ve dni s letním slunovratem vystupuje Slunce na daném místě během roku nejvýše nad obzor, při slunovratu zimním pak nejníže nad obzor, popř. klesá v polárních oblastech nejhlouběji pod obzor. Slunovrat má zásadní význam při členění roku na jednotlivé sezony, přičemž letní slunovrat odděluje astronomické léto od astronomického jara, zimní slunovrat astronomickou zimu od astronomického podzimu. S dobou zejména kolem letního slunovratu je spojena řada zajímavých atmosférických jevů, např. výskyt nočních svítících oblaků nebo tzv. bílé noci ve vyšších zeměpisných šířkách.

spojitý výron plazmy ze sluneční koróny do okolního prostoru. Typická rychlost slunečního větru dosahuje hodnot přibližně od 300 do 750 km.s^–1, přičemž sluneční plazma proniká do vzdáleností převyšujících padesátinásobek vzdálenosti Země od Slunce. Sluneční vítr je jednou z forem korpuskulárních toků. Ovlivňuje fyz. procesy v zemské magnetosféře a v horní atmosféře (polární záře, magnetické pole Země atd.). Viz též aktivita sluneční.

cyklické zesilování a zeslabování Walkerovy cirkulace v atmosféře tropického Tichomoří. Tato oscilace se projevuje současným výskytem opačných anomálií tlaku vzduchu ve vých., resp. záp. části této oblasti, což umožňuje kvantifikaci této oscilace pomocí indexu jižní oscilace. Při záporné fázi dosahuje tlak vzduchu ve vých. části podnormálních hodnot a v záp. části vyšších hodnot oproti normálu, což vede k zeslabení pasátů. Naopak nárůst rozdílu tlaku vzduchu mezi vých. a záp. Tichomořím při kladné fázi jižní oscilace způsobuje zesílení pasátů. Záporná fáze jižní oscilace souvisí s jevem El Niño, kladná fáze s jevem La Niña; po objevení tohoto vztahu bylo počátkem 80. let 20. století zavedeno souborné označení ENSO.

(SOI) – ukazatel aktuální fáze jižní oscilace a jeden z indikátorů ENSO, založený na porovnání tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře na Tahiti ve Francouzské Polynésii (p_T) a v australském Darwinu (p_D). Má více variant; např. NOAA používá vztah
$SOI=(\frac{p_T-{\overline{p}}_T}{{\sigma }_T}-\frac{p_D-{\overline{p}}_D}{{\sigma }_D})\frac{1}{{\sigma }_{TD}},$
kde aktuální měsíční průměry tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře jsou standardizovány dlouhodobým průměrem a směrodatnou odchylkou od průměru (σ_T a σ_D) v daném kalendářním měsíci, načež je jejich rozdíl normován směrodatnou odchylkou hodnot p_T od p_D pro daný kalendářní měsíc (σ_TD).

sucho definované pomocí ekonomických ukazatelů, kdy poptávka po nejrůznějších produktech a službách nemůže být uspokojena v důsledku nedostatku vody. Bývá vyvoláno meteorologickým, půdním nebo hydrologickým suchem, podstatnou roli však hrají i antropogenní faktory, jako rychlost socioekonomického vývoje, vodohospodářská opatření apod.

proces, při kterém se jedna konvektivní buňka rozdělí na dvě buňky se vzájemně opačně rotujícími výstupnými proudy, resp. mezocyklonami. Tento proces je podmíněn prostředím se silnou instabilitou a silným vertikálním střihem větru ve spodních vrstvách bouře. V ideálním případě, kdy nedochází ke stáčení směru větru s výškou, může dojít k vytvoření páru osově symetrických supercel, z nichž jedna rotuje anticyklonálně a druhá cyklonálně. Cyklonálně rotující supercela se pak většinou odklání vpravo od šíření původních cel a anticyklonálně rotující supercela vlevo. V běžnějších případech stáčení směru větru s výškou dochází k zesílení jedné ze supercel a zániku druhé supercely. V prostředí s pravotočivým stáčením střihu větru vzniká pouze cyklonálně rotující supercela, která se šíří vpravo od původního šíření cel, v prostředí s levotočivým stáčením střihu větru vzniká anticyklonálně rotující supercela, která se šíří vlevo od původního šíření cel.

viz zpráva letecká meteorologická mimořádná (SPECI).

Jde o zkratku angl. slova special „mimořádný“.

meteorologická zpráva pro letecké účely vysílaná mimo pravidelné zpravodajské termíny s cílem zvýšit operativnost řízení letové činnosti. Vysílá se při stanovené míře zhoršení i zlepšení povětrnostních podmínek. Sestavuje se podle kódu SPECI. Pro vysílání zprávy SPECI jsou přesně definována kritéria, zahrnující změny směru, rychlosti a nárazů větru, dále změny dohlednosti a dráhové dohlednosti, provozně význačné oblačnosti a výskyt význačných jevů počasí. Viz též zpráva o náhlé změně počasí.

spojitý interval elmag. spektra vymezený dvěma zvolenými vlnovými délkami, resp. frekvencemi. Pro různé účely, především v souvislosti s distančními meteorologickými měřeními, se dle potřeby vymezují různá taková pásma. Viz též kanál spektrální.

označení části spektrálního pásma, ve které se měří elektromagnetické záření nějakým konkrétním přístrojem, např. radiometrem. Je technicky definován použitým rozsahem spektrálního pásma a technickými parametry použitého senzoru přístroje umožňujícími kalibraci dat.

poměr L zářivosti dI elementu plošného zdroje o velikosti dS a průmětu této plochy do roviny kolmé k uvažovanému směru zářivého toku, tj.
$L=\frac{dI}{dS.cos\alpha },$
kde α značí úhel sevřený normálou k ploše zdroje a směrem zářivého toku. Jednotkou záře je W.m^–2.sr^–1.

označení části spektrálního pásma, ve které se měří elektromagnetické záření nějakým konkrétním přístrojem, např. radiometrem. Je technicky definován použitým rozsahem spektrálního pásma a technickými parametry použitého senzoru přístroje umožňujícími kalibraci dat.

přístroj k měření spektrální intenzity toku dopadajícího záření v různých vlnových oblastech elektromagnetického záření. Spektroradiometry se používají většinou při pozemních i družicových měřeních obsahu a rozložení jednotlivých složek a parametrů zemské atmosféry.

Termín se skládá z lat. spectrum „obraz“, z komponentu radio- ve smyslu „radiace“ a řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

syn. vrstva zadržující.

syn. vrstva zádržná – vertikálně stabilní vrstva atmosféry v určité výšce nad zemským povrchem překrývající vertikálně instabilní atmosférickou vrstvu. Brání vzájemnému turbulentnímu promíchávání vzduchu mezi oběma vrstvami a vertikálnímu rozvoji konvekce probíhající v níže položené vrstvě, kterou je nejčastěji směšovací vrstva. V zadržující vrstvě s výškou roste potenciální teplota, popř. alespoň adiabatická ekvivalentní potenciální teplota, pokud je zadržující vrstva nasycena vodní parou. Obzvlášť silnou zadržující vrstvu tvoří výšková inverze teploty vzduchu či výšková izotermie. Viz též CIN.

syn. vlhkost vzduchu měrná.

syn. vlhkost vzduchu specifická – charakteristika vlhkosti vzduchu s, která udává hmotnost vodní páry v jednotce hmotnosti vlhkého vzduchu, tj.
$s=\frac{m_v}{m_v+m_d},$
kde m_v značí hmotnost vodní páry a m_d hmotnost suchého vzduchu v daném objemu vlhkého vzduchu. Měrnou vlhkost vzduchu lze vyjádřit pomocí tlaku vodní páry e a tlaku vzduchu p vztahem:
$s=\frac{\epsilon e}{p-\left(1-\epsilon \right)e}\cong \frac{\epsilon e}{p},$
kde konstanta ε ≈ 0,622 je poměr měrné plynové konstanty pro suchý vzduch a pro vodní páru. Měrná vlhkost vzduchu je bezrozměrná veličina, která v atmosféře dosahuje hodnot řádu 10^–3. V meteorologii ji proto často udáváme v jednotkách g.kg^–1. Číselnou hodnotou se měrná vlhkost blíží hodnotě směšovacího poměru vodní páry.

konstanta úměrnosti ve stavové rovnici daného ideálního plynu. Je vlastností plynu a lze ji vyjádřit vztahem R = R^* / m, kde R^* je univerzální plynová konstanta a m značí relativní (poměrnou) molekulovou hmotnost plynu. Pro suchý vzduch platí R_d = 287,04 J.kg^–1.K^–1 a pro vodní páru je R_v = 461,5 J.kg^–1.K^–1. Ve stavové rovnici pro vlhký vzduch používáme hodnotu R_d a teplotu nahrazujeme hodnotou teploty virtuální. Viz též teplo měrné, Mayerův vztah.

dříve používaný termín pro teplo měrné.

množství tepelné energie potřebné k ohřátí látky jednotkové hmotnosti o 1 K. U plynů rozlišujeme měrné teplo při stálém tlaku c_p a měrné teplo při stálém objemu c_v. Měrné teplo plynů závisí na teplotě a tlaku a lze je přímo měřit. V rozsahu podmínek běžných v atmosféře lze tuto závislost zanedbat a považovat hodnoty c_p a c_v za konstantní. Pro suchý vzduch lze užít hodnoty pro 273,16 K: c_pd = 1 004 J.kg^–1.K^–1, c_vd = 717 J.kg^–1.K^–1. Ve vlhkém vzduchu o směšovacím poměru vodní páry r_v je možné použít přibližné vztahy:
$c_p\equiv c_{pd}(1+0.86r_v),c_v\equiv c_{vd}(1+0.96r_v).$
Viz též vztah Mayerův.

objem látky o jednotkové hmotnosti. Udává se v m³.kg^–1 a je převrácenou hodnotou hustoty látky. V meteorologii se setkáváme zejména s měrným objemem vzduchu jakožto převrácenou hodnotou hustoty vzduchu. Viz též plocha izosterická.

(spi) [spisátus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Označuje závojovitý oblak, který je opticky tak hustý, že se proti Slunci zdá šedavý. Označení spissatus se používá u druhu cirrus.

Termín byl přejat z lat. spissatus „zhuštěný“, příčestí minulého slovesa spissare „zhustit“.

proces spontánního mrznutí přechlazených kapiček v atmosféře homogenní nukleací ledu. Probíhá bez zjevné přítomnosti ledových jader a ostatních příměsí uvnitř přechlazených kapek. Spontánní krystalizace může podle pozorování nastat v oblacích při poklesu teploty pod –40 °C, někteří autoři však nevylučují možnost existence čisté přechlazené vody i při teplotách ještě nižších (–65 °C až –70 °C).

syn. nukleace spontánní – ve fyzice oblaků a srážek označení nukleace vody nebo ledu, která probíhá spontánně, náhodnými kolizemi molekul nebo podkritických molekulárních shluků ve vodní páře nebo vodě, bez účasti kondenzačních či ledových jader. Za běžných podmínek v atmosféře k homogenní nukleaci nedochází, neboť přítomnost kondenzačních a ledových jader zajišťuje přednostní uplatnění heterogenní nukleace. Hodnoty přesycení vodní párou, které odpovídají detekovatelné rychlosti homogenní nukleace a klesají s rostoucí teplotou, jsou řádu 10² %.

syn. vrstva E_s – vrstva v ionosféře vznikající občas v oblasti výskytu vrstvy E. Na rozdíl od normální vrstvy E se vyskytuje také v noci. Má obláčkovitou, nesouvislou strukturu. Tato velmi tenká vrstva (jednotky km) vzniká zejména ve stř. zeměp. šířkách. Nejčastěji se objevuje ve formě malých oblaků v letních měsících. Její vznik je zapříčiněn dynamickými procesy v atmosféře, zejména střihem větru, které způsobí místní zvýšení hustoty volných elektronů. Tvoří se náhle a její délka trvání se pohybuje v řádu minut až hodin. Vznik E_s vrstvy nezávisí jednoznačně na sluneční aktivitě. Malá oblaka intenzivní ionizace významně podporují odrazivost rádiových signálů o frekvencích až desítek či stovek MHz. Údaje o výšce se liší, udává se hodnota výšky v rozmezí 100–160 km. Maximální koncentrace iontů v E_s vrstvě může být vyšší než ve vrstvách, které leží výše, a částečně nebo úplně tak znemožňuje pozemní ionosférické sondování.

poměrně stejnoměrné, husté kapalné srážky, složené výhradně z velmi malých kapiček o průměru menším než 500 µm. Mrholení nejčastěji vypadává z hustých vrstev oblaku druhu stratus, dosahujícího někdy až k zemi. Zvláště v chladné roční době se často vyskytuje po přechodu teplé fronty v teplém sektoru cyklony. Mrholení patří mezi hydrometeory. Viz též déšť, mrholení mrznoucí.

Termín má, obdobně jako slovo mrak, základ v indoevropském *merg- „míhat se; zatmívat se“, zde ve smyslu pohybu drobných kapek (srov. též mlha a mžení).

viz mrholení mrznoucí.

kapka vody o průměru menším než 500 µm vypadávající z oblaků nebo z mlhy na zemský povrch. Viz též mrholení.

psychrometrický vzorec používaný k praktickému určení vlhkosti vzduchu z údajů Assmannova psychrometru. Má tvar:
$e=e_s-A\left(T-T^{\prime }\right)p/755,$ kde e je tlak vodní páry v místě měření v torrech, e_s tlak nasycené vodní páry v torrech při teplotě udávané vlhkým teploměrem, p značí tlak vzduchu v torrech, A je psychrometrický koeficient, jehož hodnota je pro uměle ventilovaný psychrometr a pro vodu 0,5 (pro led 0,43), T značí teplotu suchého teploměru a T' teplotu vlhkého teploměru. Vzorec je pojmenován podle něm. meteorologa A. Sprunga (1848–1909).

[skvól lajn] – druh mezosynoptického konvektivního systému tvořeného víceméně lineárně uspořádanými dílčími konvektivními bouřemi s přidruženou vrstevnatou částí. Nové konvektivní buňky vznikají na dobře vyvinuté gust frontě systému. Squall line se často vyskytuje v teplém sektoru cyklony před studenou frontou, výjimečně i za ní, dále pak typicky na vlhkostních rozhraních. Pokud se squall line vyskytuje před studenou frontou, mohou být doprovodné projevy počasí daleko výraznější než při samotném přechodu fronty. Viz též bow echo, derecho, čára instability.

Termín je přejat z angličtiny. Skládá se z angl. squall „húlava“ a line „čára“, přičemž první slovo má v námořnickém slangu širší význam „krátká prudká bouře“. Pokus o český ekvivalent „čára húlav“ byl proto zavádějící a nepoužívá se.

syn. anticyklona svatohelenská.

syn. anticyklona jihoatlantická – teplá, vysoká a kvazipermanentní anticyklona nad již. částí Atlantského oceánu se středem často v oblasti ostrova Svaté Heleny. Rozkládá se v subtropických šířkách mezi Jižní Amerikou a již. Afrikou. V období léta na již. polokouli se přesouvá jižněji, v období zimy severněji. Svatohelenská anticyklona patří mezi permanentní akční centra atmosféry.

syn. světlo Eliášovo – označení pro hrotový výboj, který se projevuje viditelným světelným zářením, někdy i zvukově (praskotem). Vzniká nejčastěji pod cumulonimbem na přirozených nebo umělých hrotech (např. na špičkách věží, na stožárech a komínech lodí) nebo na vrcholcích hor a stromů. V historických pojednáních se např. popisuje výskyt ohně svatého Eliáše na stěžních Kolumbových plachetnic a v Cézarových zápiscích na hrotech kopí římských vojsk. Vzácně se stává, že toto světelné záření je viditelné za bouřky okolo naježených vousů a vlasů osob na vrcholcích hor. Český název jevu chybně navozuje souvislost se starozákonním prorokem Eliášem. Cizojazyčné ekvivalenty však vesměs obsahují jméno Elmo, což neodpovídá jménu Eliáš, nýbrž představuje jednu ze dvou variant italského překladu jména Erasmus (Elmo, Erasmo). Jde o Erasma z Antiochie, uváděného též jako Erasmus z Formie, křesťanského světce a mučedníka z doby římského císaře Diokleciána. Ten byl zejména ve středomořské oblasti uctíván námořníky a vzýván při bouřích jako ochránce před úderem blesku do lodi (nejčastěji do stěžně), což souviselo s legendárně popisovanou událostí v jeho životě.

vzduchová hmota, která má alespoň ve spodní části stabilní zvrstvení, tedy vertikální teplotní gradient menší než nasyceně adiabatický. Ve stabilní vzduchové hmotě se často vyskytují inverze teploty, izotermie a jen malá turbulence. Při dostatečné vlhkosti vzduchu v ní vznikají mlhy nebo nízké vrstevnaté oblaky, hlavně v chladné části roku. Viz též hmota vzduchová instabilní.

1. obecně vlny, jejichž amplituda se s časem nebo s postupem při prostorovém šíření vlnového rozruchu nemění. 2. v synoptické meteorologii pojem stabilní vlna obvykle označuje frontální vlnu, jejíž amplituda s časem neroste.

méně často používané označení pro proces, během něhož postupující anticyklona, která obyčejně uzavírá sérii cyklon, ztrácí pohyb a mohutní. Izobary se přitom stávají stále symetričtějšími vůči jejímu středu a zvětšuje se její vert. rozsah. Viz též mohutnění anticyklony.

číselně vyjádřená míra vertikální stability atmosféry. Indexy stability zpravidla hodnotí kombinovaný vliv teploty a vlhkosti vzduchu ve vybraných hladinách nebo vrstvách. Využívají se zejména pro předpověď vývoje konv. jevů, zejména vývoje přeháněk a bouřek. Výhodou indexů stability je jednoduchost výpočtu, která umožňuje stanovení indexů na základě údajů získaných radiosondážním měřením. V současné době se řada indexů stanoví i z výsledků modelu numerické předpovědi počasí. Mezi nejznámější indexy stability patří Faustův index, K-index, Lifted index, Showalterův index, SWEAT index, Total Totals index. Hodnota indexu stability roste s růstem vertikální stability atmosféry. Pokud se index vyjádří ve tvaru, kdy jeho hodnota roste s růstem vertikální instability atmosféry, označuje se také jako index instability.

v dynamické meteorologii veličina definovaná vztahem Γ = γ - γ_d pro nenasycený vzduch a Γ = γ - γ_s pro vzduch nasycený vodní párou (γ, γ_d, γ_s po řadě značí vertikální teplotní gradient, suchoadiabatický teplotní gradient a nasyceně adiabatický gradient). Míra stability charakterizuje stabilitní poměry v atmosféře a používá se zejména v prognostických modelech atmosféry. Viz též stabilita atmosféry.

kvantit. vyjádření stabilitních podmínek, tj. stability nebo instability teplotního zvrstvení atmosféry. V širším smyslu mezi stabilitní parametry patří např. vertikální teplotní gradient, Bruntova-Vaisalova frekvence a dále parametry, které zahrnují nejen termické, ale i dynamické charakteristiky stavu atmosféry, tj. parametry typu Richardsonova čísla, nebo pro přízemní vrstvu atmosféry poměr z/L, kde z je výška nad zemským povrchem a L je Obuchovova délka. Viz též vertikální instabilita atmosféry, klasifikace stabilitní.

klima velkých měst a průmyslových aglomerací, které se vytváří za spolupůsobení specifického aktivního povrchu měst, antropogenní produkce tepelné energie a průmyslové, dopravní i jiné činnosti ve městech. Aktivní povrch měst je tvořen střechami a stěnami budov, vozovkami s umělým povrchem, malou plochou zeleně a jeho vlastnosti závisí i na typu zástavby, šířce ulic apod. Od klimatu přilehlého venkovského okolí se městské klima zpravidla liší nižší prům. rychlostí větru, vytvářením tepelného ostrova města (projevuje se vyššími denními i roč. průměry teploty vzduchu), nižší relativní vlhkostí vzduchu, sníženou dohledností a podstatně vyššími emisemi znečišťujících látek, které unikají do atmosféry z různých zdrojů znečištění (tepelné elektrárny, teplárny, továrny, domácí topeniště, spalovací motory aj.). Větší znečištění ovzduší ve městech se projevuje snížením slunečního záření. Městským klimatem se zabývá klimatologie měst. Viz též smog, znečištění ovzduší tepelné.

syn. klimatologie měst.

syn. klimatologie urbanistická – část mezoklimatologie a mikroklimatologie aplikovaná na problémy velkých měst a průmyslových aglomerací. Její součástí je i klimatologie mezní vrstvy atmosféry a klimatologie znečištění ovzduší. Z hlediska mezoklimatu jde o interakci města nebo průmyslové oblasti jako celku s okolím, z hlediska mikroklimatu o části města, jako náměstí, ulice, dvory, např. v úzké součinnosti s bioklimatologií o hodnocení pohody ve venkovních prostorech zástavby apod. Do městské klimatologie zasahují i otázky hygieny ovzduší měst. Městská klimatologie je jednou z pomocných vědních disciplín pro urbanismus, tj. nauku o městě. Viz též klima městské.

model atmosféry, vypočtený na základě rovnice hydrostatické rovnováhy za předpokladu, že vzduch je ideální plyn. Standardní atmosféra udává hypotetické vert. rozložení tlaku vzduchu, teploty vzduchu a hustoty suchého vzduchu v atmosféře během celého roku ve středních zeměp. šířkách. Různé modely standardní atmosféry používají odlišné hodnoty zákl. prvků (tlak, teplota a hustota vzduchu, vertikální gradient teploty, plynová konstanta a tíhové zrychlení) a různý počet a výškový rozsah modelových vrstev. V letecké meteorologii je dohodnuto používat mezinárodní standardní atmosféru ICAO.

tlakoměr etalonový, který je vybrán členským státem Světové meteorologické organizace nebo oblastním sdružením WMO jako zákl. přístroj pro srovnávání tlakoměrů na území své působnosti. V současné době se v České republice metrologicky navazují staniční tlakoměry na národní etalon tlaku prostřednictvím hlavního etalonu organizace (ČHMÚ). Při kalibraci se přenáší hodnoty tlaku z pracovního tlakoměru až na etalon nejvyšší kvality prostřednictvím etalonu kalibrační laboratoře. Zásadou je mít etalon tlaku minimálně dvakrát přesnější než dané pracovní měřidlo. V případě ČHMÚ se jedná o číslicový tlakoměr RPM4 od firmy FLUKE DH Instruments, který je navázaný na primární etalon Českého metrologického institutu - Pístový tlakoměr, typ DHI PG 7601 s rozšířenou nejistotou měření 0,3 Pa +0,0011 % z měřené hodnoty. Viz též kalibrace meteorologických přístrojů.

čas, ke kterému se vztahují meteorologická měření a pozorování, určený WMO.

izobarická hladina vybraná mezinárodní dohodou pro popis podmínek v atmosféře. Za standradní jsou zvoleny hladiny 1 000, 925, 850, 700, 500, 400, 300, 250, 200, 150, 100, 70, 50, 30, 20 a 10 hPa. Údaje o výšce hladin a hodnotách jednotlivých meteorologických prvků v nich měřených jsou předávány povinně ve zprávách TEMP a TEMP SHIP. Ve zprávách PILOT a PILOT SHIP se uvádějí hodnoty směru a rychlosti větru ve standardních izobarických hladinách 850 až 10 hPa. Výše položené synoptické stanice (v ČR ve výšce nad 550 m. n. m.) uvádějí ve zprávách SYNOP výšku stanovené standardní izobarické hladiny místo tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře.

model atmosféry používaný při řešení úloh spojených s výpočty efektivního dosahu radiolokace objektů, radiokomunikačních spojů, při projekci radiolokačních, spojových a jiných zařízení. V modelu standardní radioatmosféry klesá teplota vzduchu s výškou o 6,5 °C na 1 km, tlak vzduchu klesá s výškou podle barometrické formule a tlak vodní páry e podle empirického vztahu A. Ch. Chrgiana
$e_h=e_0\exp \left[-h\left(b-hc\right)\right],$
kde h je výška v km a konstanty b a c závisejí na roční době v rozmezí 0,1112 ≤ b ≤ 0,2181; 0,0286 ≤ c ≤ 0,0375. Index lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu n je pro troposférické výšky lineárně závislý na h a pro stř. zeměp. šířky platí
$\mathrm{d}n/\mathrm{d}h=-{\mathrm{4,0.10}}^{-6}{\text{km}}^{-1}.$
Dále se ve standardní atmosféře zavádí efektivní poloměr Země místo skutečného poloměru Země a vztah poloměru zakřivení paprsku vzhledem k zakřivení Země s ohledem na atmosférickou refrakci. Hodnoty stavových veličin pro standardní radioatmosféru jsou tabelovány.

z-systém, v němž osy x a y leží v rovině tečné k ideálnímu zemskému povrchu a směřují na východ, resp. na sever. Viz též soustava souřadnicová přirozená.

pyrheliometr, který je používán jako referenční etalon pro kalibraci krátkovlnných radiometrů (provozní pyrheliometry, pyranometry). Standardní pyrheliometry slouží především jako národní, regionální a světové referenční přístroje reprezentující mezinárodní pyrheliometrickou stupnici. Národním etalonem pro měření slunečního záření v ČR je absolutní dutinový pyrheliometr typ HF č. 30497 (výrobce Eppley Laboratories, USA) udržovaný v ČHMÚ. Přístroj je v pravidelných intervalech porovnáván vůči světovému standardu ve Světovém radiačním středisku WMO v Davosu, Švýcarsko.

kvalitativně posuzovaná charakteristika a tendence dějů probíhajících na atmosférické frontě včetně frontogeneze a frontolýzy. Opírá se zpravidla o velikost změn hodnot meteorologických prvků a průběh povětrnostních jevů při přechodu fronty.

veličina vyjadřující plošnou hustotu blesků mezi oblakem a zemí směřujících do země za jednu bouřkovou událost, den s bouřkou nebo rok. V tech. praxi se udává prům. hustota úderů blesku na 1 km² za rok, odvozená z dlouhodobého pozorování. Mapy intenzity výbojů blesku do země jsou nejvhodnějším výchozím podkladem pro stanovení pravděpodobnosti úderu blesku do objektu.

veličina vyjadřující plošnou hustotu blesků mezi oblaky za jednu bouřkovou událost, den s bouřkou nebo za rok. V tech. praxi se udává prům. hustota výbojů na 1 km² za rok, odvozená z dlouhodobého pozorování.

[daunbé(r)st] – extrémně silný sestupný konvektivní proud v rámci konvektivní bouře, který je příčinou vzniku ničivých divergujících větrů u zemského povrchu. Horiz. průměr tohoto jevu se pohybuje v rozmezí metrů až desítek kilometrů. Downburst je vázán na konvektivní oblaky, ne však vždy nutně druhu cumulonimbus. Podle horiz. rozsahu ničivých větrů se downburst dělí na macroburst a microburst. Pro termín downburst, převzatý z angličtiny, se občas používá čes. termín propad studeného vzduchu.

Termín zavedi japonsko-amer. meteorolog T. T. Fujita v r. 1976. Odvodil ho od termínu downdraft, aby odlišil jeho zvlášť intenzivní případy. Skládá se z angl. down „dole, dolů“ a burst „výbuch, poryv“.

vítr o prům. rychlosti 10,8 až 13,8 m.s^–1 nebo 39 až 49 km.h^–1. Odpovídá šestému stupni Beaufortovy stupnice větru. Ve výkazech met. pozorování je jako silný vítr uváděn vítr o prům. rychlosti větru 10,8 až 17,1 m.s^–1. V době, kdy stanice nebyly vybaveny větroměrnými přístroji, byl jako silný vítr uváděn vítr odpovídající 6. až 7. stupni Beaufortovy stupnice.

lid. výraz pro silný déšť. Nejčastěji se jedná o déšť přívalový.

letecká předpověď počasí obsahující informace o met. podmínkách nad vzletovou a přistávací dráhou nebo systémem vzletových a přistávacích drah letiště. Jde nejméně o předpověď směru, rychlosti a nárazů přízemního větru, předpověď teploty vzduchu a tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře podle standardní atmosféry (QNH). Předpověď pro vzlet se vydává v otevřené řeči nebo ve formě zkratek Mezinárodní organizace civilního letectví v období 3 hodiny před plánovaným časem vzletu.

část meteorologie zabývající se prostorovým rozložením stavových veličin v atmosféře, tj. rozložením tlaku, teploty a hustoty vzduchu. Přitom se předpokládá, že atmosféra je nepohyblivá vůči zemskému tělesu. Do statiky atmosféry patří mimo jiné problémy hydrostatické rovnováhy a stability teplotního zvrstvení. Viz též dynamika atmosféry.

meteorologická stanice, jejíž přístroje nebo jejich čidla jsou umístěna v mezní vrstvě atmosféry. Podle použité techniky a zaměření stanice na ní mohou probíhat stožárová meteorologická měření, měření upoutanou sondou, letadlový průzkum počasí apod. Většinou měření této stanice navazuje na měření synoptické stanice nebo speciální stanice a bývá nejčastěji využíváno k výzkumu šíření příměsí v ovzduší od zdrojů těchto škodlivin. Viz též stanice meteorologická přízemní, stanice meteorologická letadlová, stanice aerologická.

někdy používané pracovní označení meteorologické stanice, jejímiž pozorovateli jsou zacvičení dobrovolní spolupracovníci met. institucí, tedy osoby, které nejsou stálými zaměstnanci těchto institucí a zpravidla nemají ani met. odb. vzdělání. Viz též stanice profesionální.

viz anticyklona kvazistacionární.

teor. model atmosférické fronty, která nemění svou polohu v prostoru. Vzduchové hmoty se pohybují přesně horizontálně bez výkluzných prvků po obou stranách frontálního rozhraní, rovnoběžně s ním, mají však vzájemně opačný směr pohybu. Reálné fronty nejsou stacionární, mohou být nanejvýš frontami kvazistacionárními.

někdy používané označení pro orografický oblak, který se prakticky nepohybuje vzhledem k zemskému povrchu, i když se v hladině jeho vzniku vyskytuje silné proudění vzduchu.

syn. centrum atmosféry akční permanentní.

syn. centrum atmosféry akční trvalé – akční centrum atmosféry, které je patrné na klimatologických mapách během celého roku. Poloha, rozsah a intenzita permanentních akčních center se nicméně do určité míry mění, a proto bývají označována i jako centra kvazipermanentní. Takovými akčními centry jsou rovníková deprese, oceánské subtropické anticyklony (např. azorská anticyklona) a cyklony nad oceány ve vysokých zeměpisných šířkách (např. islandská cyklona).

přístroj pro měření tlaku vzduchu na meteorologické stanici. Zpravidla se umísťuje uvnitř budov nebo v ochranném krytu mimo budovu (jako součást automatické stanice), aby byl chráněn před nepříznivým vlivem počasí. Dříve se pro měření tlaku vzduchu na stanicích na území ČR používaly nádobkové rtuťové tlakoměry s redukovanou stupnicí. V současnosti se obvykle používají elektronické přístroje, zejména tlakoměry membránové.

nadmořská výška pozemku meteorologické stanice v místě, kde je umístěn srážkoměr; pokud stanice nemá srážkoměr, je to nadm. výška pozemku stanice v místě, kde je umístěn staniční teploměr; nemá-li stanice ani srážkoměr, ani teploměr, nadm. výška stanice je definována jako prům. nadm. výška terénu okolí stanice.

označení met. stanice čísly nebo písmeny, které nahrazuje nebo doplňuje její název při předávání zpráv o počasí. Číselné označení WMO se skládá z dvoumístného oblastního indikativu a trojmístného indikativu stanice. Oblastní indikativ může být společný pro několik menších zemí (např. oblastní indikativ 11 je určen pro Rakousko, Českou republiku a Slovensko). Vlastní indikativ stanice je určen pro Českou republiku v rozsahu 400–799 (např. Praha-Ruzyně má 518, takže úplné WMO označení je 11518).Oblastní indikativy i indikativy stanic přiděluje Světová meteorologická organizace. Písmenné označení stanice CCCC (směrovací značka ICAO) se používá při předávání met. zpráv určených k zabezpečení letectví. Skládá se ze čtyř písmen, z nichž první dvě udávají stát (Česká republika má přiděleno LK) a další dvě označují letiště (např. Praha-Ruzyně má PR). Směrovací značky ICAO přiděluje Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO).

kroužek na synoptické mapě, který je situován v místě meteorologické stanice a kolem něhož se zakreslují mezinárodně dohodnutým způsobem výsledky met. pozorování na této stanici. Poloha horských meteorologických stanic je vyznačena čtverečkem. Viz též model staniční.

tlak vzduchu změřený v nadmořské výšce tlakoměru. Slouží mj. k určení tlakové tendence. U dříve používaných rtuťových tlakoměrů bylo k jeho určení nutné odečtený údaj redukovat na teplotu rtuti 0 °C a započítat přístrojovou opravu. včetně přepočtu na normální tíhové zrychlení. Viz též redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu.

konvenčně uspořádaný zákres meteorologických prvků na synoptické mapě kolem staničního kroužku. Podle charakteru a měřítka synoptické mapy se používají různé typy staničních modelů. U některých met. prvků se ve staničním modelu zakresluje jen jejich výskyt pomocí symbolů, např. druh oblaků a meteorů, u jiných se do mapy vyznačuje jejich hodnota číselně nebo graficky. Staniční model se někdy slang. označuje jako „pavouk“. Viz též šipka větru.

základní přístroj pro měření teploty vzduchu na meteorologických stanicích v pozorovacích termínech. Na automatizovaných meteorologických stanicích je to elektrický teploměr s čidlem ve výšce 2 m nad povrchem země (sněhovou pokrývkou) v radiačním krytu. Na manuálních meteorologických stanicích je staničním teploměrem suchý teploměr s nádobkou ve stejné výšce, umístěný v meteorologické budce. Na profesionálních stanicích v ČR se používá suchý teploměr jako záložní přístroj.

syn. rovnice hydrostatické rovnováhy.

viz stabilita atmosféry vertikální.

syn. tlak hydrostatický – tlak vyvolaný působením síly zemské tíže uvnitř nepohybující se tekutiny. Působí vždy kolmo na stěny libovolného tělesa vnořeného do dané tekutiny. Ve fyzice atmosféry je možné také označovat tento tlak jako aerostatický, častěji se však i v tomto případě používá pojem hydrostatický tlak. V meteorologii lze za statický tlak pokládat tlak vzduchu změřený správně umístěným tlakoměrem. Viz též rovnováha hydrostatická, tlak dynamický, tlak celkový.

modely, jež vycházejí z fyzikálně ne zcela výstižného předpokladu, že turbulentní proudění má náhodnou povahu, a je tedy možno na ně aplikovat klasické statistické metody, při nichž je východiskem nalezení vhodných středních hodnot charakteristik uvažovaného proudění. Problémy definování a interpretace příslušných středních hodnot jsou potom zásadními otázkami struktury, vývoje a aplikací těchto modelů. Obecně jsou tyto modely tvořeny rovnicemi s vhodně formulovanými okrajovými, event. počátečními podmínkami, kdy právě zmíněné střední hodnoty vystupují v roli hledaných neznámých.

předpověď meteorologických prvků a jejich kombinací, popř. meteorologických polí, vycházející ze znalostí statist. vlastností souborů met. prvků, vypracovávaná metodami mat. statistiky a teorie pravděpodobnosti. Ke statistické předpovědi počasí se často využívá např. metod regresní analýzy a faktorové analýzy. Statistická předpověď počasí může být součástí předpovědi počasí numerické nebo synoptické, dnes se však uplatňuje především při předpovědi počasí dlouhodobé.

zvířený prach nebo písek nedosahující výšky očí pozorovatele (cca 150 cm nad zemí), takže dohlednost není znatelně snížena. Viz též sníh nízko zvířený.

zvířený prach nebo písek dosahující nad úroveň očí pozorovatele (cca 150 cm nad zemí), takže dohlednost je znatelně snížena. Viz též sníh vysoko zvířený.

syn. spad prašný – hmotnost prachu, který se usadí na jednotku plochy za jednotku času. Nejčastěji se udává v t.km^–2.rok^–1. Velikost spadu prachu je v rozhodující míře určena velkými částicemi s velkými pádovými rychlostmi, tedy s krátkou dobou výskytu v ovzduší. Spad prachu má proto význam spíše jako ukazatel komfortu pro účely zdravotnictví a hygieny ovzduší než jako kritérium znečištění ovzduší.

zákal tvořený prachovými nebo malými písečnými částečkami, které byly před termínem pozorování zdviženy z povrchu Země prachovou nebo písečnou bouří. V našich oblastech patří k velmi zřídka se vyskytujícím litometeorům.

viz prach nebo písek zvířený.

viz bouře prachová nebo písečná.

syn. spad prašný – hmotnost prachu, který se usadí na jednotku plochy za jednotku času. Nejčastěji se udává v t.km^–2.rok^–1. Velikost spadu prachu je v rozhodující míře určena velkými částicemi s velkými pádovými rychlostmi, tedy s krátkou dobou výskytu v ovzduší. Spad prachu má proto význam spíše jako ukazatel komfortu pro účely zdravotnictví a hygieny ovzduší než jako kritérium znečištění ovzduší.

velké množství prachu vyzdviženého do vzduchu silným větrem a unášeného zpravidla na velké vzdálenosti od zdroje. Prachové bouře mají značný horiz. i vert. rozsah. Vzdušný proud unášející pevný materiál se může pohybovat rychlostí desítek km.h^–1, šířka proudu může dosahovat až několik stovek kilometrů, výška při silné turbulenci i několik kilometrů.
Prachové bouře jsou na rozdíl od častějších písečných bouří typické pro semiaridní klima, kde pedosféra obsahuje dostatek malých částic, které mohou být při výskytu sucha a omezeném vegetačním krytu větrem vyzdviženy. Vzhledem ke schopnosti větru unášet částice prachu v suspenzi může docházet k přenosu prachu na vzdálenost až tisíců kilometrů, kde je ukládán jako jemná navátina (tohoto eolického původu jsou i nánosy spraše na našem území). Během jedné prachové bouře se přenášejí často až milióny tun částic na ploše o velikosti tisíců km². Prachové bouře tak působí značné hospodářské škody, neboť vyvolávají jednak odvátí ornice s osivem nebo i s malými rostlinami, jinde naopak dochází k zavátí vegetace, komunikací, studní apod. Během prachové bouře je navíc výrazně snížena dohlednost, což vyvolává potíže v dopravě. Prachové bouře mají různá místní označení, např. černý buran, černý blizard apod. Viz též bouře prachová nebo písečná, bouře černá, suchověj, seistan.

méně vhodné označení pro bouři prachovou nebo písečnou.

viz vír prachový nebo písečný.

Termín je obdobou angl. devil „démon, čert“, za nějž lidé prachový nebo písečný vír dříve považovali.

viz vír prachový nebo písečný.

Termín je obdobou angl. devil „démon, čert“, za nějž lidé prachový nebo písečný vír dříve považovali.

syn. rarášek – tromba vznikající odspodu nad silně přehřátým zemským povrchem ve vrstvě vzduchu s výraznou vertikální instabilitou atmosféry. Zdrojem rotace je vertikální vorticita. Ta vzniká buď v důsledku horizontálního střihu větru, nebo transformací horizontální vorticity, vzniklé působením vertikálního střihu větru. Poloměr víru s výškou roste, osa rotace je víceméně vertikální. Směr rotace může být po směru nebo proti směru otáčení hodinových ručiček, přičemž uprostřed víru nemusí být prach nebo písek přítomen. Mohutné víry mohou mít vyvinutý kromě výstupného proudu i sestupný proud uprostřed víru, podobně jako u tornáda.
Byly zdokumentovány víry tohoto typu, které dosáhly výšky kolem 1 000 m, převažují však výšky kolem 30 m. Víry od výšky 100 m bývají už využitelné i pro bezmotorové létání. Rychlost rotace víru se může měnit od méně než 15 m/s do více než 30 m/s. Mohou se vyskytovat i za jasného počasí a mohou způsobovat škody v úzkém pásu o šířce několika metrů, jímž postupují. Prachový nebo písečný vír řadíme mezi litometeory.

syn. konimetr – přístroj nebo pomůcka pro měření spadu prachu nebo obsahu poletavého prachu v atmosféře. Větší částice prachu jsou zachycovány do sedimentačních nádob zčásti naplněných záchytným roztokem, které jsou umístěny v prašné lokalitě, nejčastěji na sloupech ve výši několika metrů nad zemí. Malé prachové částice neboli poletavý prach jsou nejčastěji zachycovány na filtr, přes který je prosáván definovaný objem vzduchu. Filtr může být pevný a je exponován po dobu několika hodin až dní. Zachycené množství prachu je pak zjišťováno váhově (gravimetricky), popř. opticky měřením zákalu filtru. Pohyblivý filtrační pás, přes který je prosáván vzduch, umožňuje průběžné měření poletavého prachu sledováním opt. zákalu filtru nebo měřením útlumu záření beta zachyceného prašnou stopou. Dříve bylo často užíván rovněž Aitkenův počítač jader, který však měří mimo poletavý prach i ostatní složky atmosférického aerosolu. Viz též měření znečištění ovzduší.

tlak působící v proudící tekutině na plochu orientovanou kolmo ke směru proudění po odečtení statického tlaku. Z hlediska rozměrové analýzy je dynamický tlak ekvivalentní množství kinetické energie v jednotce objemu proudící tekutiny, tzn. je přímo úměrný čtverci rychlosti proudění. a hustotě tekutiny. U ploch, které nejsou orientovány kolmo ke směru proudění, je silové působení dynamického tlaku dáno průmětem do směru vnější normály k dané ploše. Viz též tlak větru, energie větru.

anemometr založený na principu Pitotovy trubice, v němž se využívá tlakového rozdílu vytvářeného v aerodyn. trubici k vyvolání zdvihu plováku speciálního manometru. Tlakový rozdíl Δp závisí na rychlosti větru v a hustotě vzduchu ρ podle vztahu
$\Delta p=k.\rho \frac{v^2}{2}$
kde k je bezrozměrná konstanta, jejíž velikost závisí na vlastnostech aerodyn. trubice. Zdvih plováku je v převážné části stupnice lineárně úměrný přírůstku rychlosti větru. Dinesův anemometr je vhodný k měření krátkodobých fluktuací rychlostí větru. Tvoří součást univerzálního anemografu, který byl v Česku do konce 90. let 20. století hojně používán. První anemometr tohoto typu zkonstruoval angl. meteorolog W. H. Dines v r. 1890. Viz též anemometr tlakový.

fyz. zákon, podle nějž je množství energie E elmag. záření vyzářené za jednotku času jednotkou plochy absolutně černého tělesa do poloprostoru úměrné čtvrté mocnině teploty povrchu tohoto tělesa, tj.
$E=\sigma T^4,$
kde T je teplota v K a σ je Stefanova–Boltzmannova konstanta. Stefanův–Boltzmannův zákon je důsledkem obecnějšího zákona Planckova. Byl experimentálně odvozen franc. fyzikem J. Stefanem v r. 1879 a teor. podložen termodyn. úvahami rakouského fyzika L. E. Boltzmanna v r. 1884. Viz též záření zemského povrchu.

viz zákon Stefanův–Boltzmannův.

1. obecně vlny, jež se zdánlivě nepohybují vůči svému prostředí a projevují se jako stacionární sled stabilních uzlů a kmiten. Běžným mechanizmem vzniku stojatých vln je skládání dvou sledů příčných vln, které mají shodnou vlnovou délku, ale postupují vzájemně proti sobě. Dochází k tomu např. tehdy, jedná-li se o skládání původního a odraženého vlnění. Tímto způsobem mohou někdy vznikat stojaté vlny na vodní hladině při odrazu povrchových vnějších gravitačních vln od břehů. Výskyt tohoto jevu je však poměrně vzácný, neboť předpokládá náročné podmínky pro vzájemnou geometrickou konfiguraci nabíhající vlny a břehu. Jiným případem stojatých vln jsou velmi dobře známé vnitřní gravitační vlny na dolních hranicích výškových teplotních inverzí při zanedbatelné rychlosti horiz. proudění vzduchu. Za této podmínky se vlnové rozruchy projevují vznikem dvou sledů stejných gravitačních vln, které postupují vzájemně proti sobě, a mohou tak vytvořit stojaté vlnění. Jiným případem stojatých vln v atmosféře mohou být závětrné vlny.
2. v hydrologii kolísavé rytmické pohyby celé vodní hladiny na stojatých vodách (jezerech, uzavřených částech moří apod.), jejichž příčinou bývá rozdílný tlak vzduchu v různých částech hladiny, náhlé změny atm. tlaku, nárazy větru z hor, prudké deště aj. Názvem stojaté vlny se označuje střídavé nakláněni vodní hladiny na jednu či druhou stranu kolem více méně stálých os, zvaných uzly. Perioda stojatých vln trvá od několika minut do několika hodin, amplituda činí v závislosti na velikosti nádrže mm až m. Stojaté vlny mají mnoho místních názvů, často používaný název „seiche“ pochází od Ženevského jezera, kde je studoval a pojmenoval F. A. Forel. Na jezerech stojaté vlny zcela převyšují dmutí.

vítr o prům. rychlosti 13,9 až 17,1 m.s^–1 nebo 50 až 61 km.h^–1. Odpovídá sedmému stupni Beaufortovy stupnice větru.

1. v Köppenově klasifikaci klimatu mírnější typ suchého klimatu, označovaný BS; dále se dělí na horké (BSh) a chladné (BSk). Obecně se klima stepi vyznačuje nedostatkem srážek pro přirozený výskyt lesa, naopak vyhovuje travním porostům. Vyskytuje se ve stepích a v suchých savanách. Potřeba závlah je limitujícím faktorem pro intenzivní zemědělské využití těchto oblastí, což platí především v případě výskytu agronomického sucha. Klima stepi může být též označeno jako semiaridní klima.
2. klima oblastí pokrytých biomem stepi. Jejich výskyt na Zemi je důsledkem kontinentality klimatu, která kromě nedostatku srážek způsobuje i velkou roční amplitudu teploty vzduchu. V různých částech Země má step místní názvy, např. v Jižní Americe pampa, v Severní Americe prérie. Vlivem lidské činnosti se step rozšířila i do některých oblastí, kde tento biom neodpovídá klimatických podmínkám (např. maďarská pusta).

hladina s dostatečně výrazným, ustáleným a co do směru nepříliš plošně proměnlivým přenosem vzduchu ve stř. troposféře, v jehož směru se v podstatě přemísťují přízemní tlakové útvary (odtud řídící proudění). Za hladinu řídícího proudění se obvykle považuje hladina, ve které leží osa výškové frontální zóny. V létě to bývá hladina okolo 500 hPa, v zimě okolo 700 hPa. Viz též proudění řídící.

málo zakřivené ustálené proudění vzduchu ve stř. troposféře, v jehož směru se všeobecně přemísťují nízké tlakové útvary. Za směr řídícího proudění se v synop. praxi považuje směr izohyps na mapách absolutní topografie hladin 500 nebo 700 hPa. Při subj. předpovědi přízemního tlakového pole se obvykle předpokládalo, že rychlost přesunu tlakových útvarů je přibližně rovna 0,8 rychlosti geostrofického větru v hladině 700 hPa nebo 0,6 rychlosti v hladině 500 hPa. Ve skutečnosti se rychlost přesunu mění v dosti širokých mezích a závisí na typu tlakového útvaru a jeho vývojovém stadiu. V současné době se jedná již o zastaralý pojem spojený s klasickými synoptickými metodami předpovědi počasí.

tlakový útvar, který určuje směr proudění vzduchu a celkovou povětrnostní situaci v dané oblasti. Nejčastěji jím bývá rozsáhlá, málo pohyblivá a studená cyklona, nebo vysoká a teplá anticyklona.

vzorec pro výpočet pádové rychlosti vodních kapek sférického tvaru, použitelný při malých poloměrech kapek. Má tvar:
$v=\frac{2}{9}\frac{({\rho }_w-\rho )g}{\mu }{r}^2\cong \frac{2}{9}\frac{{\rho }_{w}g}{\mu }{r}^2,$
kde v je pádová rychlost vodní kapky, r její poloměr, ρ_w hustota vody, ρ hustota vzduchu, µ dynamický koeficient vazkosti vzduchu a g tíhové tíhové zrychlení. Stokesův vzorec lze použít u kapek s poloměrem r ≤ 5.10^–5 m. Viz též zákon Stokesův.

bezrozměrný parametr, který se v meteorologii používá především v teorii koalescence vodních kapek o různých velikostech. Většinou se uvádí ve tvaru:
$2{\rho }_w{r}^2\left|v_R-v_r\right|/9\mu R,$
kde v_R, resp. v_r značí velikost pádové rychlosti kapek o poloměru R, resp. r (r << R), ρ_w hustotu vody a μ koeficient dynamické vazkosti vzduchu. Výraz $2{\rho }_w{r}^2/9\mu ,$ vyjadřuje čas, za který klesne na 1/e původní hodnoty (e je základ přirozených logaritmů) rychlost pohybu sférické částice, o dostatečně malém poloměru r a hustotě ρ_w, na niž působí pouze síla odporu prostředí daná Stokesovým zákonem. Viz též vzorec Stokesův.

bezrozměrný parametr, který se v meteorologii používá především v teorii koalescence vodních kapek o různých velikostech. Většinou se uvádí ve tvaru:
$2{\rho }_w{r}^2\left|v_R-v_r\right|/9\mu R,$
kde v_R, resp. v_r značí velikost pádové rychlosti kapek o poloměru R, resp. r (r << R), ρ_w hustotu vody a μ koeficient dynamické vazkosti vzduchu. Výraz $2{\rho }_w{r}^2/9\mu ,$ vyjadřuje čas, za který klesne na 1/e původní hodnoty (e je základ přirozených logaritmů) rychlost pohybu sférické částice, o dostatečně malém poloměru r a hustotě ρ_w, na niž působí pouze síla odporu prostředí daná Stokesovým zákonem. Viz též vzorec Stokesův.

zákon, podle nějž síla odporu F, kterou působí vazké prostředí na pohybující se dostatečně malou částici sférického tvaru, je dána vztahem
$F=-6\pi \mu \rho v,$
kde µ značí dyn. koeficient vazkosti prostředí a r poloměr částice pohybující se vůči danému prostředí rychlostí ν. Stokesův zákon se v meteorologii používá zejména k popisu pohybu malých vodních kapek ve vzduchu. Zákon byl pojmenován podle angl. matematika sira G. G. Stokese (1819–1903). Viz též vzorec Stokesův.

syn. metoda poruch – metoda založená na aplikaci tzv. poruchového počtu. Fyz. veličiny podle ní rozkládáme na část stacionární (časově zprůměrovanou) a poruchovou neboli perturbační (časově rychle proměnnou). V meteorologii se s použitím perturbační metody setkáváme zejména v souvislosti s atm. turbulencí, turbulentním přenosem, vlnovými ději apod.

jednorázový impulz záporné nebo kladné polarity velmi krátkého trvání (několik desítek nebo stovek µs) v rámci dílčího výboje blesku; vyznačuje se vysokou amplitudou proudu blesku od 10² do 3.10⁵ A.

prudká porucha v poli tlaku, hustoty a teploty vzduchu, jejíž postup je doprovázen výraznými akustickými projevy. Vznik rázové vlny lze např. vysvětlit tak, že oblast zhuštění vzduchu, tvořící součást zvukových vln, postupuje rychleji než oblast zředění a dohání ji. K tomuto jevu dochází, pohybuje-li se zdroj zvukových vln (např. letadlo, raketa, dělostřelecký granát) nadzvukovou rychlostí vzhledem k okolnímu vzduchu. Doprovodné akustické projevy se pak označují jako sonický třesk Rázové vlny vznikají také v důsledku adiabatického oteplování v oblasti zhuštění zvukové vlny a adiabatického ochlazování v oblasti jejího zředění, neboť rychlost zvuku ve vzduchu roste s rostoucí teplotou. K uplatnění tohoto mechanizmu vzniku rázových vln však může docházet pouze tehdy, je-li velikost přetlaku v oblasti zhuštění, resp. velikost podtlaku v oblasti zředění řádově alespoň srovnatelná s okolním tlakem vzduchu. K transformaci běžné zvukové vlny na vlnu rázovou tak může dojít při jejím šíření do vysokých řídkých vrstev atmosféry, neboť velikost zmíněného přetlaku, resp. podtlaku klesá s výškou podstatně pomaleji než velikost atm. tlaku stanovená podle barometrické formule. Ve fyzice a v technické praxi se pojem rázové vlny používá i v dalších souvislostech, např. u silných výbuchů, kdy hodnoty zmíněného přetlaku mohou převyšovat hodnoty tlaku vzduchu až o několik řádů. Viz též šíření zvuku v atmosféře.

poměr zářivého toku dΦ vysílaného zdrojem do elementárního prostorového úhlu dα, jehož osa leží v daném směru, a velikosti tohoto úhlu
$I=\frac{d\Phi }{d\alpha }.$
Jednotkou zářivosti je W.sr^–1. Zářivost je zákl. veličinou v aktinometrii. Je-li pro daný zdroj jeho zářivost nezávislá na směru, jde o izotropní zářič.

syn. proudění tryskové.

syn. jet stream [džet strím] – silné proudění vzduchu ve tvaru zploštělé trubice s kvazi horiz. osou max. rychlosti proudění vzduchu, zpravidla 1–2 km pod tropopauzou, jež je charakterizováno nejen velkými rychlostmi, nýbrž i výrazným horizontálním a vertikálním střihem  větru. Podle definice WMO je tryskové proudění vymezeno izotachou 30 m.s^–1, horiz. střihem větru alespoň 5 m.s^–1 na 100 km a vert. střihem větru 5 až 10 m.s^–1 na 1 km. Horiz. rozměry podél osy tryskového proudění jsou tisíce km a vert. rozměry jsou jednotky km. Je strukturně spojeno s planetární výškovou frontální zónou. Tryskové proudění se vyskytuje i ve stratosféře a mezosféře. Poprvé bylo toto proudění prokázáno za 2. svět. války nad Tichým oceánem při letech nad Japonskem. V literatuře se uvádějí rychlosti tryskového proudění až přes 500 km.h^–1. Nad územím ČR byly naměřeny hodnoty okolo 300 km.h^–1. Viz též klasifikace tryskového proudění geografická.

jedna ze základních popisných charakteristik tryskového proudění odpovídající proudnici největší rychlosti. Osa tryskového proudění mění svou polohu v závislosti na různých podmínkách. V našich zeměpisných šířkách bývá nejčastěji ve výšce 9 až 13 km, tedy 1 až 2 km pod tropopauzou. Udává se však, že až 20 % případů výskytu tryskového proudění je charakterizovaných osou tryskového proudění nad tropopauzou.

syn. jet stream [džet strím] – silné proudění vzduchu ve tvaru zploštělé trubice s kvazi horiz. osou max. rychlosti proudění vzduchu, zpravidla 1–2 km pod tropopauzou, jež je charakterizováno nejen velkými rychlostmi, nýbrž i výrazným horizontálním a vertikálním střihem  větru. Podle definice WMO je tryskové proudění vymezeno izotachou 30 m.s^–1, horiz. střihem větru alespoň 5 m.s^–1 na 100 km a vert. střihem větru 5 až 10 m.s^–1 na 1 km. Horiz. rozměry podél osy tryskového proudění jsou tisíce km a vert. rozměry jsou jednotky km. Je strukturně spojeno s planetární výškovou frontální zónou. Tryskové proudění se vyskytuje i ve stratosféře a mezosféře. Poprvé bylo toto proudění prokázáno za 2. svět. války nad Tichým oceánem při letech nad Japonskem. V literatuře se uvádějí rychlosti tryskového proudění až přes 500 km.h^–1. Nad územím ČR byly naměřeny hodnoty okolo 300 km.h^–1. Viz též klasifikace tryskového proudění geografická.