Elektronický meteorologický slovník výkladový a terminologický (eMS) sestavila ČMeS

obzor
syn. horizont – linie na rozhraní teoreticky nebo skutečně pozorovatelné části oblohy, případně nebeské sféry, a pozorovatelné části zemského povrchu. Ve starší literatuře se můžeme setkat i s chápáním obzoru jako horizontální plochy nebo části zemského povrchu, ohraničené touto linií. Astronomický obzor je definován jako průsečnice nebeské sféry s horiz. rovinou proloženou daným místem na zemském povrchu; všechny body této kružnice mají zenitový úhel 90°, takže jejich úhlová vzdálenost od zenitu i nadiru je stejná. V meteorologii se častěji používá koncept tzv. ideálního obzoru, v němž se obloha zdánlivě setkává s geopotenciální hladinou, na níž leží místo pozorování (v nulové nadmořské výšce ji můžeme ztotožnit s klidnou mořskou hladinou). Vliv atmosféry přitom není uvažován. Vzdálenost ideálního obzoru a rozsah viditelné části oblohy rostou s vyvýšením očí pozorovatele oproti terénu. Na rozsáhlých vodních plochách ideální obzor odpovídá místnímu obzoru, který je v ostatních případech modifikován okolním reliéfem. Vlivem atmosférické refrakce je nicméně viditelná část oblohy zpravidla větší, a to v závislosti na hodnotách indexu lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu. Tento fakt je podstatný v radiolokační meteorologii, která zavádí pojem elektromagnetický obzor neboli radiohorizont. Další termíny (obzor geometrický, geografický, skutečný, pravý, zdánlivý apod.) nemají v české odborné literatuře jednoznačné vymezení a jejich využití kolísá mezi uvedenými druhy obzoru. Viz též zvýšení obzoru, výška nad obzorem.
angl: horizon  2019
podpořila:
spolupracují: