Elektronický meteorologický slovník

vyvýšená konvekce vznikající uvnitř vrstevnaté oblačnosti. Pokud k ní dochází uvnitř srážkových oblaků, projevuje se lokálním a přechodným zesílením trvalých srážek. K tomuto jevu dochází u cyklonálních srážek i uvnitř vrstevnaté složky mezosynoptických konvektivních systémů.

viz index lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu, refrakce atmosférická.

syn. oblaky stratosférické polární ledové – polární stratosférické oblaky složené z ledových krystalků, vznikají při teplotě kolem −85 °C, což je hodnota nižší než průměr ve spodní stratosféře. Podobají se oblakům druhu cirrus nebo altocumulus lenticularis a velmi výrazně se na nich projevuje irizace, takže nabývají vzhledu perleti. Nejživější barvy jsou pozorovány při poloze Slunce několik stupňů pod obzorem. Výrazná irizace se současným výskytem různých spektrálních barev odpovídá ohybu a interferenci světla na kulových částicích o průměru kolem 10 µm. V případě perleťových oblaků však tento ohybový jev zřejmě vzniká při dostatečně nízké teplotě ohybem slunečních paprsků na souborech náhodně orientovaných jehlicovitých ledových krystalků.
Perleťové oblaky se jeví jako stacionární a během dne se podobají bledým cirrům. Při západu slunce se objevuje spektrální zbarvení, které se zvýrazňuje při soumraku. Jak slunce klesá níže pod obzor, pestré zbarvení mizí a je nahrazeno zbarvením nejprve oranžovým a později růžovým. To silně kontrastuje s tmavnoucí oblohou a postupně šedne. I později po západu Slunce je lze stále rozeznat jako nevýrazné a šedivé oblaky. Lze je pozorovat i v noci při měsíčním světle. Před východem Slunce probíhá vývoj irizace v opačném pořadí.
Perleťové oblaky jsou obvyklé v Antarktidě, ale byly pozorovány i nad Arktidou a řadou lokalit severní Evropy. Perleťové oblaky ve tvaru čočkovitých vlnových oblaků se mohou vyskytovat po směru proudění od horských hřebenů, které indukují gravitační vlny ve stratosféře. Vznik těchto oblaků může být spojen i s podobným působením silných troposférických bouří. V  mikrostrukturálním složení perleťových oblaků a procesu jejich vzniku stále ještě existují otevřené otázky.

1. bod na průsečíku nebeské sféry s polopřímkou vedenou z místa pozorovatele dolů, kolmo k horizontální rovině. Protilehlý bod se nazývá zenit.
2. v družicové meteorologii syn. pro poddružicový bod.

Termín pochází z arabského naẓīr „protilehlý, protější“, zde ve smyslu naproti zenitu.

dle obvyklé obecné definice částice o velikostech v rozmezí 1 – 100 nm tj. 10^–9 – 10^–7 m. Jako součást atmosférického aerosolu tvoří jeho velmi jemné frakce a rozměrově odpovídají Aitkenovým jádrům. Přirozeně vznikají zejména procesem atmosférické nukleace a mohou být též antropogenního původu jako produkty různých technologií, automobilového provozu apod. V souvislosti se znečištěním ovzduší představují značný hygienický problém, neboť mnohdy obsahují toxické nebo karcinogenní složky a pro své malé rozměry mohou uvnitř lidského těla pronikat buněčnými membránami, do krevního řečiště apod.

Termín se skládá z řec. νᾶνος [nanos] „trpaslík“ a slova částice.

dle obvyklé obecné definice částice o velikostech v rozmezí 1 – 100 nm tj. 10^–9 – 10^–7 m. Jako součást atmosférického aerosolu tvoří jeho velmi jemné frakce a rozměrově odpovídají Aitkenovým jádrům. Přirozeně vznikají zejména procesem atmosférické nukleace a mohou být též antropogenního původu jako produkty různých technologií, automobilového provozu apod. V souvislosti se znečištěním ovzduší představují značný hygienický problém, neboť mnohdy obsahují toxické nebo karcinogenní složky a pro své malé rozměry mohou uvnitř lidského těla pronikat buněčnými membránami, do krevního řečiště apod.

Termín se skládá z řec. νᾶνος [nanos] „trpaslík“ a slova částice.

(NMC) – jedna ze složek Globálního systému pro zpracování dat a předpovědi. Národní meteorologické centrum plní funkce tohoto systému na národní úrovni, včetně poskytování meteorologických informací uživatelům. Národním meteorologickým centrem České republiky je Český hydrometeorologický ústav.

z-systém, v němž je osa x orientována ve směru horizontální složky proudění vzduchu a osa y doleva od ní. Místo označení souřadnicových os x, y, z se v tomto případě někdy používají symboly s, n, k. Tato soustava se podobně jako standardní souřadnicová soustava používá v dynamické meteorologii, ve fyzice mezní vrstvy atmosféry atd.

část materiálních činitelů životního prostředí, kterou vytvářejí biotické i abiotické složky přírody. Abiotickými složkami přírodního prostředí jsou atmosféra, hydrosféra a litosféra, biotickou složkou je biosféra; pedosféra se považuje obvykle za průnik abiotické a biotické složky přírodního prostředí. Předmětem zájmu meteorologie je ta část přírodního prostředí, pro niž jsou významné atm. jevy a děje. Protikladem přírodního prostředí je umělé životní prostředí, jehož složkami jsou uměle vytvořené objekty. Viz též potenciál krajiny klimatický.

radioaktivita atmosféry způsobená přítomností radioakt. izotopů, které se do atmosféry dostaly ze zemského povrchu nebo z vesmíru, popř. vznikly přímo v ovzduší působením toků elementárních částic nebo γ-záření, zpravidla kosmického původu. Na přirozené radioaktivitě atmosféry se nejvíce podílí radon.

období, během něhož se nad velkou oblastí zeměkoule udržují hlavní rysy určité celkové povětrnostní situace. Podle B. P. Multanovského období, během něhož se zachovává termobarické pole v troposféře, určující orientaci postupu synoptických tlakových útvarů u zemského povrchu. V průměru trvá 5 až 7 dní. Termín se v některých zemích bývalého SSSR používá pro účely dlouhodobé předpovědi počasí. Viz též metoda Multanovského.

velká část zemské polokoule, pro niž se předpokládá, že synop. procesy mají určité charakteristické vlastnosti a mohou být studovány nezávisle na procesech, které probíhají nad jinými částmi polokoule. Na sev. polokouli (sev. od 30. rovnoběžky) byly určeny tři přirozené synoptické oblasti: od Grónska po Ural, od Uralu po Beringův průliv a od Beringova průlivu po Grónsko. Termín byl zaveden v bývalém SSSR pro účely střednědobé a dlouhodobé předpovědi počasí.

syn. soumrak námořní.

syn. soumrak nautický –  fáze soumraku, která večer následuje po občanském soumraku, resp. mu ráno předchází. Při námořním soumraku je střed slunečního disku mezi 6° a 12° pod geometrickým obzorem. V této době lze zpravidla rozeznávat obrysy předmětů, zároveň je na obloze možno pozorovat jasná souhvězdí sloužící k orientaci. Na straně orientované ke Slunci bývá ještě viditelný mořský obzor, který se dříve používal k navigaci. Po námořním soumraku večer následuje, resp. mu ráno předchází astronomický soumrak.

odvětví aplikované meteorologie, jež využívá zejména poznatků synoptické a dynamické meteorologie pro řešení speciálních otázek souvisejících s lodní dopravou po mořích a oceánech. Jejím cílem je přispět k bezpečnosti a hospodárnosti lodního provozu.

obecně pohybové rovnice popisující proudění vazké tekutiny. Vyjadřují skutečnost, že zrychlení individuální částice tekutiny je rovno sumě na ni působících sil vztažených k jednotce hmotnosti. Pro aplikace vztahované k atmosféře do těchto sil patří především síla tlakového gradientu, Coriolisova síla, síla zemské tíže, event. vazké tření. Do Navierových–Stokesových rovnic se obvykle zahrnuje i rovnice kontinuity, která musí být uvažována v úplném tvaru, chceme-li zahrnout vlivy stlačitelnosti vzduchu. Uvažujeme-li rychlost proudění jako součet rychlosti průměrované za vhodný časový interval a rychle fluktuující turbulentní složky, jež se přes průměrovanou rychlost překládá, lze Navierovy–Stokesovy rovnice prostřednictvím časového průměrování jejich členů upravit na Reynoldsovy rovnice, v nichž je přímo vyjádřeno turbulentní tření. V pracovním slangu používaném v tematické oblasti modelů numerické předpovědi počasí se pojem Navierovy–Stokesovy rovnice běžně, ale poněkud nepřesně používá pro soustavy prognostických rovnic bez zahrnutí speciálních zjednodušujících aproximací, běžných pro tyto modely. V modelech numerické předpovědi počasí se turbulentní tření parametrizuje.

systém sloužící ke stanovení geografické pozice a navigování. Navigační systémy dělíme na pozemní a družicové. V meteorologii jsou navigační systémy využívány zejména při radiosondážních měřeních k určování polohy radiosondy a následnému výpočtu vertikálního profilu větru. Informace o celkovém zpoždění signálu z družicových navigačních systémů vlivem atmosféry se využívá pro výpočet obsahu vodní páry v atmosféře. Tím se zabývá tzv. „GPS meteorologie“, využívající signály globálního družicového systému Global Positioning Systém (GPS).

vítr o prům. rychlosti 13,9 až 17,1 m.s^–1 nebo 50 až 61 km.h^–1. Odpovídá sedmému stupni Beaufortovy stupnice větru.

oblast infračerveného záření, přibližně v intervalu 0,7 až 4 µm. Meteorologickými družicemi je tato oblast záření využívána především pro monitorování mikrofyziky horních vrstev oblačnosti, detekci sněhu a ledu, resp. v kombinaci se zářením ve viditelném pásmu pro monitorování vegetace.

syn. družice meteorologická polární.

1. stupeň pokrytí oblohy oblaky. Je důležitým meteorologickým prvkem, který nepřímo udává trvání slunečního svitu. Určuje se zpravidla odhadem. V synoptické meteorologii se vyjadřuje oblačnost v osminách nebo procentech, v klimatologii v desetinách pokrytí oblohy oblaky. Nula znamená jasno, osm osmin, popř. deset desetin, zataženo. V ČR se používají tato slovní označení pro jednotlivé stupně pokrytí oblohy: jasno 0/8, skoro jasno 1/8 nebo 2/8, polojasno 3/8 nebo 4/8, oblačno 5/8 nebo 6/8, skoro zataženo 7/8, zataženo 8/8.
2. Souhrnné, terminologicky ne zcela přesné označení pro skupinu určitých oblaků, např. oblačnost frontální, kupovitá, vrstevnatá, vysoká apod. Viz též pozorování oblačnosti, izonefa, pole oblačnosti.

Termín je odvozen od slova oblak.

(neb) [nebulózus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má tvar mlhovitého závoje nebo vrstvy bez zjevné struktury. Užívá se u druhů cirrostratus a stratus.

Termín zavedl britský meteorolog A. W. Clayden v r. 1905. Je přejat z lat. slova nebulosus „mlžný, zamlžený", které je odvozeno od nebula „mlha“ (srov. něm. Nebel). Základem je indoevropský kořen *nebh- „mokrý, vlhký“, který je obsažen i v českém slovu nebe a v řec. νέφος [nefos] „oblak“, viz např. nefometr. Termín se do češtiny překládá jako „mlhavý“.

druh zpětné vazby, která vede k tlumení účinku prvotního impulzu, čímž udržuje stabilitu klimatického systému. Viz též vazba zpětná kladná.

empir. vztah vyjadřující závislost množství dešťových srážek na době trvání a pravděpodobnosti opakování jejich výskytu. Má tvar:
$H_s=\left(a.\log t+b\right)N^n,$
kde H_s je množství srážek v mm vodního sloupce, t doba trvání srážek v minutách, N počet let, za který se tyto srážky opakují v dlouholetém průměru (např. pro déšť opakující se v dlouholetém průměru jednou za 50 let je N = 50); a, b, n jsou parametry zjištěné pro jednotlivé srážkoměrné stanice. Němcův vztah umožňuje provádět poměrně spolehlivé výpočty pro celé území ČR, a to pro intervaly hodnot t od 15 do 120 minut a N od 5 do 100 let. Uvedený vztah byl odvozen J. Němcem (1964) na základě rozsáhlého ombrografického materiálu s dobou trvání intenzivních srážek do 2 hodin, který pro území ČR předtím zpracoval J. Trupl (1958). Viz též vztah Wussovův.

syn. třetihory mladší – prostřední geol. perioda kenozoika, zahrnující období před 23 – 2,588 mil. roků. Viz též terciér.

Termín zavedl v r. 1853 rak. paleontolog M. Hörnes; skládá se z řec. νεός [neos] „nový“ a z komponentu -γενής [-genés] s významem „narozený v určitém stavu“. Řec. νεός „nový“ zde vyjadřuje, že měl neogén označovat mladší část terciéru (oproti paleogénu).

syn. neogén.

historický termín (dnes již nepoužívaný) pro mapu oblačnosti subjektivně sestavovanou na základě snímků z družic. V současnosti nahrazeno metodami objektivní analýzy družicových dat, resp. metodami automatické detekce a klasifikace oblačnosti.

Termín se skládá z řec. νέφος [nefos] „oblak“ a slova analýza. Jeho první část je přes indoevropský kořen *nebh- „mokrý, vlhký“ příbuzná mj. s českým slovem nebe.

syn. zákaloměr – přístroj používaný pro stanovení množství pevných nebo kapalných částic v zakaleném prostředí. Je založen na principu měření rozptylových charakteristik pomocí opt. metod. V meteorologii může sloužit pro měření hustoty mlhy nebo množství aerosolu v atmosféře. V ČR se nepoužívá.

Termín se skládá z řec. νεϕέλη [nefelé] „oblak“ a μέτρον [metron] „míra, meřidlo“. Jeho první část je přes indoevropský kořen *nebh- „mokrý, vlhký“ příbuzná mj. s českým slovem nebe.

přístroj pro určování celkového pokrytí oblohy oblaky, tj. oblačnosti. V ČR se nepoužívá. Viz též pozorování oblačnosti.

Termín se skládá z řec. νέφος [nefos] „oblak“ a μέτρον [metron] „míra, meřidlo“. Jeho první část je přes indoevropský kořen *nebh- „mokrý, vlhký“ příbuzná mj. s českým slovem nebe.

přístroj pro určování tahu oblaků. Pozorovatel sleduje pohyb zvoleného oblaku podél vodorovně umístěné tyče, opatřené hroty stejně od sebe vzdálenými; v jiných typech přístroje pomocí zrcadla nebo mříže. Na met. stanicích ČR se nefoskopy nepoužívají.

Termín se skládá z řec. νέφος [nefos] „oblak“ a σκοπεῖν [skopein] „pozorovat, zkoumat“. Jeho první část je přes indoevropský kořen *nebh- „mokrý, vlhký“ příbuzná mj. s českým slovem nebe.

syn. bilance zemského záření.

přístroj pro měření rozdílu celkového záření (0,3 až 100 μm) dopadajícího na horní a spodní stranu vodorovného čidla z prostorového úhlu 2π. Čidlo je nejčastěji tvořeno dvojicí tenkých černých kovových destiček, vzájemně propojených diferenční termobaterií, která měří rozdíl teplot obou destiček. Tento rozdíl je úměrný radiační bilanci záření. Použitý indikátor napětí musí mít posunutou nulu, aby bylo možné měřit kladná i záporná napětí termočlánku. Bilancometry v trvalém provozu mají chráněna čidla tenkými (0,1 mm) polyetylenovými polokoulemi známými jako lupolen-H.

Termín se skládá z lat. bilancia „váha“ (z bi- „dvojitý“ a lanx „miska“) a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

syn. bilance záření.

syn. bilance radiační – rozdíl záření směřujícího dolů a záření směřujícího nahoru, vztažený k určité hladině, vrstvě nebo sloupci atmosféry, k zemskému povrchu, popř. k celé soustavě Země-atmosféra. Kladné hodnoty bilance záření znamenají při radiačním přenosu energie energ. zisk pro danou hladinu nebo soustavu, záporné hodnoty energ. ztrátu. Vztahuje-li se bilance záření k různým časovým obdobím (např. den, měsíc, rok), označuje se zpravidla názvem denní, měs., roční úhrn bilance záření. Podle vlnových délek se někdy člení na krátkovlnnou, tzv. bilanci slunečního záření; a dlouhovlnnou, tzv. bilanci zemského zářeni. Jestliže sledujeme odděleně bilance záření zemského povrchu, atmosféry nebo soustavy Země-atmosféra, používáme označení radiační bilance zemského povrchu, atmosféry nebo soustavy Země-atmosféra. Bilance záření se měří bilancometry a vyjadřuje se ve W.m^–2 jako intenzita záření, popř. J.m^–2 jako množství záření. Viz též bilance tepelná, záření Země.

syn. bilance slunečního záření.

syn. bilance radiační krátkovlnná – bilance krátkovlnného záření v dané hladině atmosféry nebo na zemském povrchu. Je rozdílem globálního slunečního záření a odraženého slunečního globálního záření.

bilance radiační dlouhovlnná – bilance dlouhovlnného záření v dané hladině atmosféry nebo na zemském povrchu. Je rozdílem záření atmosféry směřujícího dolů a zemského záření směřujícího nahoru, které je tvořeno zářením zemského povrchu směřujícím nahoru, odraženým zářením atmosféry a zářením atmosféry směřujícím nahoru.

často používané označení pro zápornou radiační bilanci zemského povrchu v oboru dlouhovlnného záření. Vyjadřuje se jako rozdíl záření zemského povrchu G a zpětného záření atmosféry absorbovaného zemským povrchem Z, tj. E = G – Z. Má zpravidla kladnou hodnotu, a projevuje se tedy radiačním ochlazováním zemského povrchu, což je zřetelné zejména v nočních hodinách, kdy chybí kompenzující vliv slunečního záření. Ve výjimečných případech může nabýt i záporných hodnot. Efektivní vyzařování zemského povrchu obecně roste s teplotou povrchu, klesá se zvětšováním obsahu vodní páry ve vzduchu a je výrazně zeslabováno oblačností. K numerickým odhadům efektivního vyzařování zemského povrchu při jasné obloze se používá řada empir. odvozených vzorců, z nichž k nejznámějším patří vzorec Ångströmův a vzorec Bruntův. Vliv oblačnosti na E se obvykle vyjadřuje pomocí vzorce:
$E=E_0\left(1-cn\right),$
nebo přesněji
$E=E_0\left(1-c_1{n}_1-c_2{n}_2-c_3{n}_3\right),$
kde E₀ značí efektivní vyzařování zemského povrchu při jasné obloze, n pokrytí oblohy oblaky, udávané nejčastěji v osminách nebo desetinách, n₁, n₂, n₃ dílčí pokrytí oblohy oblaky nízkého, středního a vysokého patra, c, c₁,c₂, c₃ jsou empir. konstanty. Efektivní vyzařování zemského povrchu v uvedeném smyslu se liší od obecného pojmu efektivní vyzařování (efektivní záření) užívaného v aktinometrii, který je jednoznačně vztahován k povrchu absolutně černého tělesa (obvykle povrchu měřicího čidla) o teplotě rovné teplotě okolního vzduchu.

zast. označení pro subtropickou cyklonu malého rozsahu zformovanou z mezosynoptického konvektivního systému.

Termín byl zaveden v r. 1972. Vznikl nahrazením první části termínu hurricane (srov. hurikán) lat. slovem neuter „žádný z obou“ (srov. neutrální), rozumí se ani tropická, ani mimotropická cyklona.

syn. bod neutrální – v meteorologii průsečík čáry konfluence a čáry difluence uvnitř barického sedla na meteorologické mapě. Na obě strany od tohoto bodu směrem k anticyklonám, popř. k hřebenům vysokého tlaku vzduchu tlak vzduchu stoupá, směrem k cyklonám, popř. brázdám nízkého tlaku vzduchu klesá. Hyperbolický bod je tedy bod s rel. nejvyšším tlakem mezi dvěma cyklonami a bod s rel. nejnižším tlakem mezi dvěma anticyklonami tvořícími barické sedlo. Viz též pole deformační.

1. v atmosférické optice označení pro místo na obloze, situované ve vert. rovině proložené Sluncem, z něhož vycházející difuzní světlo není polarizováno. K neutrálním bodům počítáme bod Aragův, Babinetův a Brewsterův, jejichž přesná poloha závisí na výšce Slunce nad obzorem a na zakalení atmosféry.
2. syn. bod hyperbolický.

tenká přechodová vrstva atmosféry oddělující neutrosféru a ionosféru.

Termín zavedl britský přírodovědec S. Chapman v r. 1950. Skládá se z lat. neuter „žádný z obou“ (srov. neutrální) a pausa „přerušení, ukončení“.

část atmosféry Země mezi zemským povrchem a ionosférou, která sahá do výše 60 až 70 km. Koncentrace iontů je v ní natolik malá, že nepůsobí odraz krátkých rádiových vln, jenž hraje významnou roli v podmínkách pro rádiové spojení.

Termín zavedl britský přírodovědec S. Chapman v r. 1950 jako protiklad ke staršímu pojmu ionosféra. Skládá se z lat. neuter „žádný z obou“ (srov. neutrální) a řec. σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).

vrstva sněhu nebo ledu, která přímo nebo nepřímo vznikla v důsledku tuhých srážek (sníh, kroupy, sněhové krupky, sněhová zrna, zmrzlý déšť) mezi příslušnými termíny pozorování. Viz též výška nového sněhu, měření sněhové pokrývky.

syn. srážkoměr člunkový.

inverze teploty vzduchu vznikající v mezní vrstvě atmosféry v noci ochlazováním vzduchu od zemského povrchu, jehož teplota klesá v důsledku vyzařování dlouhovlnné radiace při absenci příkonu slunečního záření. Tyto inverze jsou typickým případem přízemních radiačních inverzí teploty vzduchu. Dobře bývají vyvinuty za jasných nocí se slabým větrem nebo bezvětřím. V kotlinách a údolních polohách podporuje tuto inverzi stékání ochlazeného vzduchu z okolních svahů do nízkých poloh. Viz též jezero studeného vzduchu.

(Ns) – jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako šedá, často tmavá oblačná vrstva nebo plocha, která má vlivem vypadávání více méně trvalých dešťových nebo sněhových srážek matný rozplývavý vzhled. Oblačná vrstva Ns je všude tak hustá, že poloha Slunce není patrná, tzn., že jí Slunce neprosvítá. Pod touto vrstvou se často vyskytují nízké roztrhané oblaky „špatného počasí“, které mohou, ale nemusí s vrstvou Ns souviset. Nimbostratus bývá obvykle smíšeným, podstatně řidčeji vodním oblakem. Mívá vert. rozsah až několik km a jeho základna se zpravidla vyskytuje v nízkém patře oblaků. Je typickým srážkovým oblakem a bývá součástí oblačného systému teplé, studené a okluzní fronty, dále se vyskytuje v oblastech výškových cyklon a brázd nízkého tlaku vzduchu apod. Nimbostratus se dále nedělí podle tvaru, či odrůdy. Zvláštnostmi a průvodními oblaky Ns mohou být praecipitatio, pannus a virga.

Termín byl zaveden v Mezinárodním atlasu oblaků z r. 1930. Skládá se ze slov nimbus a stratus. Do češtiny se v minulosti překládal jako dešťová sloha.

dnes již nepoužívané označení pro oblak, z něhož vypadávají atm. srážky.

Termín navrhl brit. továrník a amatérský meteorolog L. Howard v r. 1803 pro jeden ze čtyř druhů oblaků své klasifikace. Je přejat z lat. nimbus „oblak (zvl. dešťový), příval“. V současné mezinárodní morfologické klasifikaci oblaků zůstal tento termín zachován jen ve složeninách cumulonimbus a nimbostratus.

klima s převahou atmosférických srážek ve formě sněhu, viz klasifikace klimatu geomorfologická. Viz též klima sněhové

(National Oceanic and Atmospheric Administration, Národní úřad pro oceány a atmosféru) – vládní agentura USA, pod kterou spadá mj. americká Národní meteorologická služba (NWS) či Národní centrum pro klimatická data (NCDC) USA. NOAA provozuje operativní systém amerických geostacionárních meteorologických družic GOES a polárních meteorologických družic, jejichž současná generace, vybavená mj. radiometry AVHRR, je označována jako NOAA/POES, někdy zjednodušeně pouze NOAA.

(NLC, z angl. noctilucent clouds), syn. oblaky mezosférické polární, oblaky stříbřité – velmi tenké oblaky, které se vyskytují v horní části mezosféry ve výškách od 75 do 90 km. Projevují se stříbřitě šedým až namodralým světélkováním na tmavém pozadí noční oblohy. Zpravidla se pohybují od východu na západ rychlostí od 50 do 250 m.s^–1. Bývají pozorovány dosti vzácně, a to v sev. části oblohy mezi 50° a 75° s.š. a 40° a 60° j.š. v letních měsících, když je Slunce 5° až 13° pod obzorem. Typická doba pozorování NLC z území ČR je přibližně od poloviny června do poloviny července. V Praze je poprvé sledoval čes. geofyzik V. Láska 10. 6. 1885; systematickým pozorováním těchto oblaků se zabýval především něm. meteorolog O. Jesse, který je poprvé vyfotografoval.
Púvodně se předpokládalo, že noční svítící oblaky jsou shluky částic vulkanického popela nebo kosmického prachu. V r. 1965 Chapman a Kendall publikovali novější hypotézu, podle níž jde o krystalky ledu, které se vytvářejí depozicí vodní páry, jež zde vzniká přímou syntézou z atm. kyslíku a vodíku pod vlivem velmi krátkovlnných složek záření Slunce, popř. se vodní pára do horní mezosféry dostává zdola turbulentní difuzí. Svým tvarem jsou noční svítící oblaky buď závojovité, nebo vytvářejí různě široké pásy s chuchvalcovitou či vlnovou strukturou, která vynikne zejména na fotografii.

inverze teploty vzduchu vznikající v mezní vrstvě atmosféry v noci ochlazováním vzduchu od zemského povrchu, jehož teplota klesá v důsledku vyzařování dlouhovlnné radiace při absenci příkonu slunečního záření. Tyto inverze jsou typickým případem přízemních radiačních inverzí teploty vzduchu. Dobře bývají vyvinuty za jasných nocí se slabým větrem nebo bezvětřím. V kotlinách a údolních polohách podporuje tuto inverzi stékání ochlazeného vzduchu z okolních svahů do nízkých poloh. Viz též jezero studeného vzduchu.

termická konvekce, která je důsledkem poklesu stability (labilizace) vrstvy ovzduší, v jejíž horní části došlo v nočních hodinách k poklesu teploty vzduchu radiačním ochlazováním (např. v oblasti horní hranice oblačnosti). Typickým příkladem je vznik či zesílení nočních konv. bouří (např. noční bouře na teplých frontách).

viz šum meteorologický.

viz informace meteorologická.

oblaky uvnitř vzduchové hmoty, jejichž vznik a vývoj nesouvisí s procesy na atmosférických frontách. V instabilní vzduchové hmotě se vyvíjejí především konvektivní oblaky, ve stabilní vzduchové hmotě spíše oblaky vrstevnaté.

srážky, které bezprostředně nesouvisí s vert. pohyby vzduchu na atmosférických frontách. Patří k nim zvláště srážky místní, srážky v instabilně zvrstveném studeném vzduchu mimo oblast fronty, srážky v teplém sektoru cyklon, srážky z nízké inverzní oblačnosti, srážky v oblastech s významným vertikálním střihem větru, někdy i srážky orografické. Viz též srážky frontální.

syn. turbulence anizotropní.

tornádo, které není spojeno s mezocyklonou v supercele. Takové tornádo získává vertikální vorticitu z okolního prostředí, kde je generována např. silným horizontálním střihem větru. Mateřský oblak tornáda natahováním vzduchu do výstupného konvektivního proudu přibližuje a protahuje vlákna vertikální vorticity, čímž dochází k jejímu zesílení a vzniku tornáda. Nemezocyklonální tornáda se někdy nevhodně označují jako nesupercelární, ačkoliv mohou vzniknout i v kontaktu se supercelou, avšak  bez kontaktu s mezocyklonou. Hovorově se pro ně používá i angl. slova landspout (v mužském rodě), které vzniklo jako analogie ke slovu waterspout, viz smršť vodní. Viz též tornádo mezocyklonální.

1. oblak, z něhož v čase pozorování nevypadávají srážky.
2. označení oblaků, z nichž nemohou vypadávat srážky dopadající na zem. Mezinárodní morfologická klasifikace oblaků popisuje jako nesrážkové oblaky druhy cirrus, cirrocumulus, cirrostratus a altocumulus. U druhu cirrocumulus a altocumulus se může vyskytovat virga. Jako nesrážkový označujeme také např. cumulus humilis a cumulus mediocris. Viz též oblak srážkový.

souhrnné označení pro adiabatu suchou a vlhkou.

atmosférická hladina, v níž je hodnota horizontální, popř. izobarické divergence proudění blízká nule. Podmínku nondivergence obvykle dobře splňují hladiny ve stř. troposféře mezi 700 a 500 hPa, přičemž divergence proudění v horní a ve spodní troposféře má opačné znaménko. V konkrétní synoptické situaci může existovat i více hladin nondivergence. Pojem hladina nondivergence lze považovat za vystižení plochy, která odděluje hlavní oblasti horizontální divergence a konvergence spojené s typickou vertikální strukturou tlakových výší a níží v synoptickém měřítku. Tento pojem sehrál značnou úlohu v historickém vývoji numerických modelů atmosféry, pracuje se s ním např. v barotropních modelech. Viz též hladina ekvivalentně barotropní.

oproti hydrostatické aproximaci podstatně realističtější aproximace, jež umožňuje při modelování atm. procesů počítat s odchylkami od stavu hydrostatické rovnováhy, a zahrnout tak do výpočtů např. působení vztlaku. Přímou součástí modelových rovnic je v tomto případě pohybová rovnice pro vertikální složky rychlosti pohybu vzduchových částic.

tlak vzduchu na hladině moře ve standardní atmosféře. Jeho hodnota je 1 013,25 hPa neboli 760 torrů; v minulosti byla takto definována jednotka 1 atmosféra.

syn. normál barometrický – rtuťový tlakoměr, jehož přístr. oprava je známa s vysokou přesností. Dříve byl používán k národnímu nebo mezin. srovnávání (standardizaci) tlakoměrů. Viz též tlakoměr kontrolní, tlakoměr absolutní standardní.

konvenčně stanovená hodnota tlaku 1013,25 hPa. Byla zavedena jako průměrná hodnota tlaku vzduchu při mořské hladině na 45° s.š., při teplotě 15 °C a tíhovém zrychlení 9,80665 m.s^-2.

1. poznatek, že suchá adiabata vedená z naměřené teploty vzduchu v dané hladině, izograma vedená z odpovídající teploty rosného bodu a nasycená adiabata vedená z odpovídající teploty vlhkého teploměru, se protínají v charakteristickém bodě aerologického diagramu.
2. Meteorologický slovník AMS alternativně označuje jako Normandův teorém poznatek, že teplota rosného bodu je vždy nižší nebo rovna teplotě vlhkého teploměru, která je vždy nižší nebo rovna teplotě měřené suchým teploměrem. Tato relace však neplatí v přesyceném vzduchu nebo při teplotě pod bodem mrznutí, jestliže je vzduch přesycený vzhledem k ledu. Tzv. Normandův teorém v obou variantách se využíval v psychrometrii a je nazván podle C. W. B. Normanda (1921).

metoda hodnocení celkové vertikální instability, popř. vertikální stability atmosféry na základě Normandovy klasifikace instability (stability) atmosféry.

syn. anticyklona kanadská.

syn. anticyklona azorská.

(NAO) – oscilace spočívající v současném kolísání intenzity islandské cyklony a azorské anticyklony; toto kolísání je kvantifikováno pomocí indexu severoatlantické oscilace. Při kladné fázi oba útvary zintenzivní, což vede k nárůstu horizontálního tlakového gradientu mezi nimi a tím i k zesílení zonální cirkulace nad severním Atlantikem; při záporné fázi dochází k zeslabení tohoto uspořádání. NAO ovlivňuje hlavně vysokofrekvenční kolísání klimatu v Evropě, Severní Americe i dalších oblastech světa. Uplatňuje se především v zimním období, kdy kladná fáze NAO přináší oteplení a více srážek do severozápadní Evropy, naopak ve Středomoří podporuje sucho. Širšímu využití NAO v sezonní předpovědi počasí v porovnání s ENSO brání menší perzistence a nedostatečná prediktabilita vývoje této oscilace. Severoatlantickou oscilaci je možno chápat jako regionální projev komplexnější arktické oscilace.

ukazatel aktuální fáze severoatlantické oscilace, který může mít různé podoby; jejich přehled publikovali Wanner a kol. (2001). Klasický index NAO je normovaným rozdílem tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře mezi dvěma stanicemi. První z nich reprezentuje azorskou anticyklonu (např. Ponta Delgada na Azorských ostrovech, případně Lisabon nebo Gibraltar), druhá islandskou cyklonu (nejčastěji Reykjavik). Novější varianty indexu hodnotí tlakové pole v dané oblasti, přičemž využívají pokročilé statistické metody, např. analýzu hlavních komponent.

syn. anticyklona havajská.

obecně sev. vítr vyskytující se v různých částech světa. Texaský norther na jihu USA, v Mexickém zálivu a ve Střední Americe je silný studený sv. až sz. vítr, který se vyskytuje od listopadu do dubna při vpádu studeného vzduchu v souvislosti se studenou anticyklonou, postupující k jihu. Vyznačuje se náhlým výskytem a poklesem teploty vzduchu až o 10 °C za 3 h. Kalifornský norther je velmi suchý, prašný sev. vítr charakteru fénu.

syn. škola meteorologická bergenská – směr a výsledky prací ve Výzk. ústavu v Bergenu (Norsko). Za zakladatele této školy je považován V. Bjerknes. Vyšla z ní řada vynikajících meteorologů (J. Bjerknes, T. Bergeron, E. Palmen, H. Solberg aj.), kteří v letech 1917–1930 teor. rozpracovali termodynamiku a hydrodynamiku trojrozměrné struktury vzduchových hmot a atm. front, vzniku a vývoje cyklon i anticyklon ve vztahu k všeobecné cirkulaci atmosféry. Přínos této skupiny vědců byl i v tom, že objevené poznatky o zákonitosti atm. procesů průběžně využívali v předpovědní službě, a tím výrazně zlepšili kvalitu předpovědí počasí. Metody norské meteorologické školy v čs. povětrnostní službě zavedl ve 20. letech 20. stol. G. Swoboda.

klasický koncepční model mimotropické cyklony založený na popisu vývoje struktury atmosférických front, jehož základy vytvořil norský meteorolog J. Bjerknes podle povětrnostní situace ze dne 15. srpna 1918. Podle tohoto modelu se cyklona vyvíjí spolu s frontální vlnou, tvořenou teplou frontou v přední a studenou frontou v zadní části cyklony. Během vývoje cyklony roste amplituda a současně se zkracuje délka frontální vlny, jak se rychleji pohybující studená fronta přibližuje k teplé frontě, což v konečném důsledku vede ke vzniku okluzní fronty. Přestože byl model původně vytvořen pouze na základě pozemních pozorování, stále zůstává dobrým přiblížením popisu reálných cyklon především nad kontinenty. Viz též Shapirův-Keyserův model cyklony.

[naukásting] – detekce a diagnostika okamžitého stavu počasí v lokálním či mezosynoptickém měřítku a předpověď počasí na 0 až 2 hodiny, někdy i následná velmi krátkodobá předpověď počasí až na 6 hodin. Využívá především družicová a radarová měření, popř. údaje ze zahuštěné sítě automatických meteorologických stanic, zpravidla v kombinaci s výstupy z modelů numerické předpovědi počasí.

Termín je přejat z angl. slova nowcasting, zavedeného v 70. letech 20. stol. Skládá se z now „nyní“ a casting „nahození (např. udice)“. Termín byl vytvořen analogicky k pojmu forecasting „předpovídání“.

1. ve fyzice oblaků a srážek označení procesu, při němž vznikají stabilní zárodky vodních kapiček nebo zárodky ledových krystalků z vodní páry, popř. ledové krystalky ve vodě. Podmínkou jejich vzniku je překročení kritické velikosti shluku molekul, dané teplotou a přesycením vodní páry, popř. přechlazením vody. Zárodečné kapičky nebo ledové krystalky jsou potom schopné dalšího růstu do velikosti oblačných částic.  Nukleace je začátkem řetězce mikrofyzikálních procesů, jejichž výsledkem je vývoj srážkových částic. Viz též difuze vodní páry, jádra kondenzační, jádra ledová.
2. ve fyzice atmosférických aerosolů obecně procesy, jimiž v atmosféře vznikají za účasti chemických reakcí pevné nebo kapalné částice, zpravidla rozměrů Aitkenových jader, z původně plynných látek. Jako typické příklady v tomto směru lze uvést cykly chemických reakcí, jež se uplatňují při transformaci oxidů dusíku na částice dusičnanů, transformaci oxidu siřičitého na sulfátovou složku znečištění ovzduší, zejména na částice síranů, popř. transformace těkavých organických látek (VOC) na sekundární organické aerosoly.

Základem termínu je lat. slovo nucleus „jádro“ (srov. např. nukleární energie).

mód ve spektru částic atmosférického aerosolu, jenž se nalézá v oblasti velikostí poloměrů aerosolových částic řádově 10^–8 m (setiny mikrometru) a bývá takto označován, neboť právě uvedené velikosti odpovídají velikostem aerosolových částic při jejich vzniku nukleací z původně plynných látek. Tyto částice patří mezi nanočástice.

syn. konimetr – přístroj nebo pomůcka pro měření spadu prachu nebo obsahu poletavého prachu v atmosféře. Větší částice prachu jsou zachycovány do sedimentačních nádob zčásti naplněných záchytným roztokem, které jsou umístěny v prašné lokalitě, nejčastěji na sloupech ve výši několika metrů nad zemí. Malé prachové částice neboli poletavý prach jsou nejčastěji zachycovány na filtr, přes který je prosáván definovaný objem vzduchu. Filtr může být pevný a je exponován po dobu několika hodin až dní. Zachycené množství prachu je pak zjišťováno váhově (gravimetricky), popř. opticky měřením zákalu filtru. Pohyblivý filtrační pás, přes který je prosáván vzduch, umožňuje průběžné měření poletavého prachu sledováním opt. zákalu filtru nebo měřením útlumu záření beta zachyceného prašnou stopou. Dříve bylo často užíván rovněž Aitkenův počítač jader, který však měří mimo poletavý prach i ostatní složky atmosférického aerosolu. Viz též měření znečištění ovzduší.

mód ve spektru částic atmosférického aerosolu, jenž se nalézá v oblasti velikostí poloměrů aerosolových částic řádově 10^–8 m (setiny mikrometru) a bývá takto označován, neboť právě uvedené velikosti odpovídají velikostem aerosolových částic při jejich vzniku nukleací z původně plynných látek. Tyto částice patří mezi nanočástice.

empirická metoda asimilace dat do numerického modelu předpovědi počasí. Je založena na doplnění pomocného členu na pravou stranu prognostických rovnic, který závisí na naměřených datech a působí tak, že prognostické modelové veličiny se blíží v odpovídajících místech a časech naměřeným hodnotám. Nakolik odpovídají měřením, závisí na parametrech metody nudging, které jsou určovány empiricky. Výhodou nudgingu je, že je snadno aplikovatelná, výpočetně nenáročná a je aplikovatelná i pro silně nelineární modely. Nevýhodou je, že metoda nemá teoretický základ a výběr jejích parametrů závisí na testovacích výpočtech. Obecně se tvrdí, že vliv asimilovaných dat na předpověď metodou nudging mizí rychleji než v případě jiných metod. To však zpravidla platí pro asimilaci veličin s menší variabilitou, jako je tlak, teplota či vítr.

izolinie teploty vzduchu 0 °C, která má zvláštní význam zejména v letecké meteorologii, protože v její výšce mohou probíhat fázové změny vody, důležité např. pro vznik námrazy na letadlech. Vzhledem k praktickému významu je výška nulové izotermy součástí leteckých i všeobecných předpovědí počasí.

dříve užívané syn. pro numerickou předpověď počasí.

(NWP, numerical weather prediction) – předpověď polí meteorologických prvků, která je výsledkem časové integrace prognostických rovnic některého fyz. modelu atmosféry, prováděné na superpočítačích schopných provádět velké množství výpočtů nad velkými objemy dat, metodami numerické matematiky. Hlavním cílem numerické předpovědi počasí je co nejrychleji zpracovat naměřené údaje z met. přístrojů (pozemních meteorologických stanic, balonových měření, meteorologických družic, radarů a dalších speciálních zařízení) a pomocí počítačové simulace vývoje atmosféry vypočítat její pravděpodobný budoucí stav. V současné době se rutinně provádějí numerické předpovědi pro několik desítek met. parametrů (pole tlaku a proudění u země i v řadě výškových hladin, teplotní a vlhkostní pole v různých výškových hladinách i u zemského povrchu, vertikální rychlosti, oblačnost, srážky, a řada dalších zejména dynamických parametrů, ale i různé indexy vyjadřující stabilitu atmosféry aj.).
Myšlenku, že počasí lze předpovídat s použitím fyz. metod na základě řešení soustav hydrodyn. a termodyn. rovnic vyslovil pravděpodobně jako první H. Helmholz v r. 1858. Teor. přesněji ji formuloval počátkem 20. století V. Bjerknes, ale prvé praktické výpočty publikoval až v r. 1922 L. F. Richardson. Jeho pokus však byl zcela neúspěšný, neboť tehdy neexistovala pro daný účel vhodná výpočetní technika, a z dnešního pohledu hrubé nedostatky v provedení numerické časové integrace znehodnotily výsledek řešení. Rozvoj numerických předpovědních metod v meteorologii nastal po II. svět. válce a byl podmíněn teor. výsledky chicagské meteorologické školy spolu s pokrokem v konstrukci samočinných počítačů. V r. 1949 byl jako první prakticky uplatněn barotropní model J. G. Charneye, který však vycházel z velmi zjednodušujících předpokladů. Teprve výsledky další generace tzv. baroklinních modelů, vycházejících obvykle z rovnice vorticity a z rovnice tendence relativní topografie, byly kvalit. srovnatelné svýsledky klasických synoptických metod předpovědi tlak. polí v atmosféře. V současné době tvoří numerická předpověď počasí základ jakýchkoliv krátkodobých, střednědobých i některých dlouhodobých předpovědí počasí založených především na integraci základních rovnic, přičemž další rozvoj probíhá zejména v oblasti zdokonalování parametrizace dějů subsynoptického měřítka a zpřesňování časového i prostorového rozlišení modelu a zdokonalování metod numerické integrace. V ČR byl průkopníkem numerické předpovědi počasí prof. S. Brandejs (1918–1975). Velký rozvoj nastal v 90. letech 20. stol., kdy se v ČHMÚ začal počítat regionální numerický model ALADIN. Viz též model atmosféry prognostický, linka pro předpověď počasí automatizovaná, inicializace vstupních dat, parametrizace v meteorologii, rovnice Richardsonova.

dříve užívané syn. pro numerickou předpověď počasí.

(NWP, numerical weather prediction) – předpověď polí meteorologických prvků, která je výsledkem časové integrace prognostických rovnic některého fyz. modelu atmosféry, prováděné na superpočítačích schopných provádět velké množství výpočtů nad velkými objemy dat, metodami numerické matematiky. Hlavním cílem numerické předpovědi počasí je co nejrychleji zpracovat naměřené údaje z met. přístrojů (pozemních meteorologických stanic, balonových měření, meteorologických družic, radarů a dalších speciálních zařízení) a pomocí počítačové simulace vývoje atmosféry vypočítat její pravděpodobný budoucí stav. V současné době se rutinně provádějí numerické předpovědi pro několik desítek met. parametrů (pole tlaku a proudění u země i v řadě výškových hladin, teplotní a vlhkostní pole v různých výškových hladinách i u zemského povrchu, vertikální rychlosti, oblačnost, srážky, a řada dalších zejména dynamických parametrů, ale i různé indexy vyjadřující stabilitu atmosféry aj.).
Myšlenku, že počasí lze předpovídat s použitím fyz. metod na základě řešení soustav hydrodyn. a termodyn. rovnic vyslovil pravděpodobně jako první H. Helmholz v r. 1858. Teor. přesněji ji formuloval počátkem 20. století V. Bjerknes, ale prvé praktické výpočty publikoval až v r. 1922 L. F. Richardson. Jeho pokus však byl zcela neúspěšný, neboť tehdy neexistovala pro daný účel vhodná výpočetní technika, a z dnešního pohledu hrubé nedostatky v provedení numerické časové integrace znehodnotily výsledek řešení. Rozvoj numerických předpovědních metod v meteorologii nastal po II. svět. válce a byl podmíněn teor. výsledky chicagské meteorologické školy spolu s pokrokem v konstrukci samočinných počítačů. V r. 1949 byl jako první prakticky uplatněn barotropní model J. G. Charneye, který však vycházel z velmi zjednodušujících předpokladů. Teprve výsledky další generace tzv. baroklinních modelů, vycházejících obvykle z rovnice vorticity a z rovnice tendence relativní topografie, byly kvalit. srovnatelné svýsledky klasických synoptických metod předpovědi tlak. polí v atmosféře. V současné době tvoří numerická předpověď počasí základ jakýchkoliv krátkodobých, střednědobých i některých dlouhodobých předpovědí počasí založených především na integraci základních rovnic, přičemž další rozvoj probíhá zejména v oblasti zdokonalování parametrizace dějů subsynoptického měřítka a zpřesňování časového i prostorového rozlišení modelu a zdokonalování metod numerické integrace. V ČR byl průkopníkem numerické předpovědi počasí prof. S. Brandejs (1918–1975). Velký rozvoj nastal v 90. letech 20. stol., kdy se v ČHMÚ začal počítat regionální numerický model ALADIN. Viz též model atmosféry prognostický, linka pro předpověď počasí automatizovaná, inicializace vstupních dat, parametrizace v meteorologii, rovnice Richardsonova.

(NWP model, numerical weather prediction model) – prognostický model atmosféry určený k provozní předpovědi počasí. Jeho základními součástmi jsou dynamické jádro, soubor parametrizací, model zemského povrchu a schéma asimilace meteorologických dat. Model zemského povrchu může obsahovat další sofistikované moduly, jako například model města, nebo model jezer. Pro integrace na delší předpovědní období (například měsíční nebo sezonní), se obvykle provádí propojení s modelem oceánu. Z hlediska modelové oblasti, na které je model řešen, rozeznáváme dva základní typy modelů: globální model a model na omezené oblasti.
Pro řešení úlohy předpovědi počasí musí mít model numerické předpovědi počasí vždy určené počáteční podmínky, na rozdíl od modelů klimatu. Pokud je model řešen pro celou zeměkouli, tzv. globální model, jsou jeho počáteční podmínky určeny asimilací meteorologických dat. U modelů na omezené oblasti je třeba určit nejen počáteční podmínky, ale též podmínky okrajové. Ty jsou získány z předpovědí jiného modelu, tzv. řídícího, který je zpravidla integrován s menším horizontálním rozlišením avšak na větší oblasti, většinou na glóbu. Počáteční podmínky lze též získat interpolací analýzy řídicího modelu. V takovém případě se jedná o dynamickou adaptaci řídicího modelu. Přidaná hodnota dynamické adaptace spočívá v tom, že model s vyšším rozlišením využívá podrobnější topografii a charakteristiky zemského povrchu. Vyšší rozlišení dále umožňuje popsat cirkulace jemnějších měřítek, které díky nelinearitě proudění ovlivňují i hrubší měřítka. Tento způsob adaptace se využívá i při klimatickém modelování (dynamical downscaling). Pro účely předpovědi počasí je však vhodnější využít vyššího rozlišení již při tvorbě počátečních podmínek asimilací dat.

bezrozměrný parametr používaný v teorii přenosu tepla a definovaný výrazem
$Nu=\frac{\alpha l}{k},$
kde α značí koeficient přestupu tepla, k koeficient tepelné vodivosti a l je vhodně zvolená délka. V meteorologii se používá při modelování přestupu tepla mezi zemským povrchem a atmosférou, atmosférickými částicemi a okolním vzduchem apod. Viz též kritéria podobnostní.

viz osa zemská.