Elektronický meteorologický slovník

syn. vrstva Kennelyho a Heavisidova – ionosférická vrstva s lokálním maximem, někdy jen s malou hodnotou vert. gradientu koncentrace el. nabitých částic, ležící zhruba ve výšce 90 až 120 km. Vytváří se ve dne. Koncentrace elektronů ve vrstvě E závisí na zeměp. š. (největší je v blízkosti rovníku), na denní i roč. době, (největší je kolem poledne a v létě) a mění se v závislosti na sluneční činnosti (největší v době jejího maxima). Molekuly O₂ jsou ionizovány měkkým rentgenovým zářením (vlnová délka 1–10 nm) a ultrafialovým zářením o kratších vlnových délkách (EUV). Dalšími ionty jsou zde NO⁺ a O₂⁺. Tato vrstva obvykle odráží rádiové vlny do frekvence 10 MHz. Vrstva E byla objevena jako první ionosférická vrstva.

v klimatologii přechodné období mezi zimou a jarem ve stř. Evropě, vymezené trváním prům. denních teplot vzduchu 0 až 5 °C na vzestupné části křivky ročního chodu teploty vzduchu sestrojené z měs. normálů. Jeho konec se kryje s počátkem velkého vegetačního období. Předjaří je součástí zimy v širším smyslu.

osa rotačního pohybu zemského tělesa. S kolmicí k rovině oběžné dráhy Země kolem Slunce, tedy i k rovině ekliptiky, svírá zemská osa v současnosti úhel cca 23,44°, stejně velký úhel proto svírají i rovina oběžné dráhy Země kolem Slunce s rovinou světového rovníku. Orientace zemské osy v prostoru určuje na Zemi světové strany, její průmět do roviny obzoru představuje spojnici sever – jih, přičemž na severní polokouli je skloněna k severu. Periodické změny sklonu zemské osy v čase způsobují jeden z Milankovičových cyklů. Další z těchto cyklů souvisí s precesním pohybem, při němž zemská osa vykresluje v prostoru dvojici kuželů se společným vrcholem a osou kolmou k rovině oběžné dráhy Země kolem Slunce. Dále existuje nutace zemské osy představovaná podélným a příčným periodickým kolísáním rychlosti precesního pohybu.

zemský pojem používaný při popisu základní el. struktury atmosféry, zejména v souvislosti s elektřinou klidného ovzduší. Záporná deska je tvořena zemským povrchem, kladná deska elektrosférou.

oblast atmosféry Země, v níž magnetické pole Země rozhodujícím způsobem ovlivňuje pohyb elektronů a iontů. Magnetosféra vytváří ochranný obal proti působení slunečního větru. Magnetická síla odklání částice slunečního větru, který se převážně skládá z rychlých protonů a elektronů, a brání jejich vniknutí do zemské atmosféry. Díky neustálému tlaku, který na magnetosféru vyvíjí sluneční vítr, dochází k částečné deformaci této vrstvy tak, že na denní straně je stlačena na tloušťku odpovídající přibližně deseti zemským poloměrům (tj. ca 60 000 km) a siločáry magnetického pole jsou zde uzavřené křivky, zatímco na noční odvrácené straně se vytváří dlouhý ohon, který zasahuje hluboko do meziplanetárního prostoru (až 600 000 km). Ve vyšších zeměpisných šířkách se vytvářejí kaspy (cusps), které oddělují uzavřené siločáry magnetického pole Země od otevřených, pocházejících ze Slunce. V místech kaspů může docházet k průniku nabitých částic do magnetosféry. Směrem dolů interaguje zemská magnetosféra s ionosférou.

teploměr určený k měření teploty půdy v různých hloubkách. Používají se nejčastěji speciálně konstruované rtuťové nebo elektrické teploměry. V Česku se měření provádí běžně v hloubkách 5, 10, 20, 50 a 100 cm. Pro hloubky do 20 cm se používají lomené půdní teploměry, jejichž stonek svírá se stupnicí úhel 135°. Stonek teploměru se zapouští do svislého otvoru v půdě tak, aby nádobka teploměru byla v požadované hloubce. Pro větší hloubky se užívá hloubkový půdní teploměr, který má rozměrnou nádobku a zasazuje se do držáku, s nímž se spouštěl do svislé ochranné trubice. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z půdních rtuťových teploměrů používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s elektrickými teploměry.
V současné době se v Česku používají elektrické odporové teploměry. Výhodou el. půdních teploměrů je možnost lepšího kontaktu čidla s půdou, jeho přesnější nastavení do požadované hloubky, vyloučení ovlivnění teploty způsobené při čtení a celkově větší odolnost proti mech. poškození než u skleněných teploměrů.

syn. ovzduší – plynný obal planety Země o hmotnosti přibližně milionkrát menší než je hmotnost zemského tělesa, s nímž je atmosféra svázána gravitační silou a v převážné míře s ním rotuje. Dosahuje od zemského povrchu až po horní hranici atmosféry ve výšce několika desítek tisíc km. Zemská atmosféra je tvořena především směsí plynů označovaných jako vzduch, dále pak v něm přítomnými kapalnými a pevnými atmosférickými částicemi. Jiným způsobem můžeme atmosféru Země rozdělit na suchou a čistou atmosféru, vodu v atmosféře a atmosférické příměsi. Chemické složení atmosféry Země je z hlediska hlavních složek přibližně do výšky 100 km konstantní, ovšem s výjimkou některých látek, především vody, oxidu uhličitého a ozonu.
Charakteristickým rysem atmosféry Země je uspořádání polí meteorologických prvků, a to především ve vertikálním směru, ve kterém rozlišujeme celou řadu vertikálních členění atmosféry. Vzduch je stlačován silou zemské tíže; výsledný pokles tlaku vzduchu s výškou podle barometrické formule je určujícím faktorem pro statiku atmosféry. Především kvůli svému skleníkovému efektu atmosféra podstatně ovlivňuje radiační bilanci zemského povrchu. Horizontální rozdíly v tepelné bilanci atmosféry způsobují existenci horizontálních tlakových gradientů, které podmiňují dynamiku atmosféry.
Aproximací skutečných podmínek v atmosféře Země je standardní atmosféra. Pro různé účely byly dále zavedeny další zjednodušující teoretické modely podmínek v atmosféře, označované jako modelové atmosféry.
Atmosféra Země se mírně překrývá s dalšími složkami přírodní sféry Země. Voda v atmosféře je považována i za součást hydrosféry, průnik atmosféry s pedosférou představuje půdní vzduch. V atmosféře je přítomen atmosférický plankton, který je součástí biosféry. Průnik můžeme najít i s kryosférou, a to v podobě vzduchu uvězněného v ledovcích.

meteorologická družice, jejíž oběžná doba je totožná s dobou rotace Země. Termín se často nesprávně zaměňuje s pojmem meteorologická družice geostacionární.

jas temné části měsíčního kotouče po novu, vyvolaný slunečním zářením odraženým od Země a její atmosféry.

jas temné části měsíčního kotouče po novu, vyvolaný slunečním zářením odraženým od Země a její atmosféry.

syn. vlny pasátové, vlny tropické – vlnové poruchy v poli východního pasátového proudění, které postupují od východu k západu rychlostí zpravidla menší, než je rychlost pozaďového proudění. Na synoptické mapě se tyto poruchy projevují vytvářením mělkých brázd nízkého tlaku vzduchu a nevýrazných hřebenů vysokého tlaku vzduchu. V přední (západní) části brázdy bývá jasno nebo jen malá oblačnost. V blízkosti osy brázdy a v jejím týlu se v důsledku konvergence horiz. proudění často vytváří rozsáhlá skupina konvektivních bouří, označovaná jako tropická porucha, z níž se za vhodných podmínek může dále vyvinout tropická cyklona. Zmíněná asymetrie v projevech počasí může být nad pevninou silně narušena vlivem orografie nebo denního chodu meteorologických prvků.

syn. excentricita oběžné dráhy Země kolem Slunce.

syn. výstřednost oběžné dráhy Země kolem Slunce – míra odlišnosti eliptické oběžné dráhy Země kolem Slunce od kružnice. Vyjadřuje se jako poměr tzv. lineární excentricity a velikosti velké osy elipsy, přičemž lineární excentricita je rovna vzdálenosti ohnisek elipsy od jejího středu. Excentricita oběžné dráhy Země kolem Slunce je velmi malá (v současnosti 0,0167), přičemž kolísá s periodou cca 100 tis. let, což je hlavní příčinou jednoho z tzv.  Milankovičových cyklů. Viz též perihelium, afelium.

běžný akustický jev, kdy se zpravidla slábnoucí měrou i vícenásobně opakuje vjem daného zvuku. Je působena odrazy zvukových vln od překážek, nalézajících se v okolí stanoviště pozorovatele. Viz též šíření zvuku v atmosféře.

jedna z podobnostních charakteristik užívaná např. ve fyzikálním modelování proudění. Je definováno vzorcem
$\text{Ec}=\frac{U^2}{c_p\Delta T},$
kde U je charakteristická rychlost proudění, c_p měrné teplo proudícího plynu při stálém tlaku a ΔT charakteristický rozdíl teplot, např. při proudění ve vrstvě vzduchu rozdíl teplot na horní a dolní hranici uvažované vrstvy. Má význam zejména při vysokých rychlostech proudění. Viz též kritéria podobnostní.

průsečnice roviny oběžné dráhy Země kolem Slunce s nebeskou sférou a zároveň dráha slunečního disku při jeho zdánlivém ročním pohybu po nebeské sféře. Pozorovateli na zemském povrchu se jeví jako kružnice na nebeské sféře, jež protíná rovinu světového rovníku v jarním bodě a v podzimním bodě a svírá s ní v současné době úhel cca 23,44°. Velikost úhlu je dána sklonem zemské osy k rovině oběžné dráhy Země kolem Slunce a zároveň odpovídá zeměpisné šířce obratníků. V oblasti oblohy rozprostírající se podél ekliptiky se nalézají tzv. zvířetníková souhvězdí (zvěrokruh). Zdánlivý roční pohyb Slunce po ekliptice probíhá od západu na východ, je tedy protiběžný vůči dennímu zdánlivému pohybu Slunce po obloze. Celková zdánlivá dráha Slunce po obloze během roku je superpozicí obou zmíněných pohybů; tvoří spirálovitý útvar symetrický k rovině světového rovníku a dosahující od něj na severní i jižní polokouli maximální úhlové vzdálenosti odpovídající zeměpisné šířce obratníků. Roční zdánlivý pohyb Slunce po ekliptice vytváří základní předpoklad pro tzv. solární klima. Viz též světlo zvířetníkové.

obecné označení pro klimatické podmínky, hodnocené z hlediska životních funkcí organizmů. Ekologický přístup však vyžaduje, aby organizmy byly studovány ve vztahu k celému souboru vnějších faktorů, který zahrnuje jak podmínky abiotické, k nimž patří podmínky klimatické, tak i podmínky biotické. Otázkami ekoklimatu se zabývá ekologická klimatologie.

Termín se skládá z řec. οἶκος [oikos] „dům, obydlí“ a slova klima.

syn. klimatologie ekologická.

Termín se skládá z  řec. οἶκος [oikos] „dům, obydlí“ a slova klimatologie.

syn. ekoklimatologie – odvětví bioklimatologie, které se zabývá vztahy mezi živými organizmy a klimatickou složkou vnějšího prostředí. Předmětem ekologické klimatologie jsou ekologické nároky organizmů, jejich anatomické, fyziologické a morfologické (habituální) adaptace a geogr. rozšíření rostlin a živočichů v závislosti na klimatických podmínkách. Viz též ekoklima.

syn. klimatologie ekologická.

Termín se skládá z  řec. οἶκος [oikos] „dům, obydlí“ a slova klimatologie.

syn. ekoklimatologie – odvětví bioklimatologie, které se zabývá vztahy mezi živými organizmy a klimatickou složkou vnějšího prostředí. Předmětem ekologické klimatologie jsou ekologické nároky organizmů, jejich anatomické, fyziologické a morfologické (habituální) adaptace a geogr. rozšíření rostlin a živočichů v závislosti na klimatických podmínkách. Viz též ekoklima.

věda o vztazích organizmů a společenstev (ekosystémů) k vnějšímu prostředí a o vztazích organizmů navzájem. Významnou částí vnějšího prostředí je jeho klimatická složka, kterou současně ekosystémy přímo i nepřímo ovlivňují. Viz též ekoklima, klimatologie ekologická.

Termín zavedl něm. biolog E. Haeckel v r. 1866. Vytvořil ho spojením  řec. οἶκος [oikos] „dům, obydlí“ a komponentu -λoγία [-logia] „nauka, věda“, který je příbuzný se slovem λόγoς [logos] „výklad, slovo“.

viz spektrum turbulentních vírů, turbulence.

podíl koeficientu turbulentní výměny a hustoty prostředí, v meteorologii tedy zpravidla hustoty vzduchu. Rozlišujeme koeficient turbulentní difuze pro hybnost, teplo, vodní páru, popř. znečišťující příměsi. Koeficient turbulentní difuze patří k nejužívanějším charakteristikám turbulence. Z hlediska form. analogie mezi charakteristikami turbulentního a vazkého laminárního proudění je koeficient turbulentní difuze pro hybnost analogem kinematického koeficientu vazkosti a koeficient turbulentní difuze pro teplo analogem koeficientu teplotní vodivosti. Viz též koeficient difuze zobecněný.

formálně zavedený pojem podle analogie s molekulární vodivostí. Zatímco molekulární vodivost v plynech je podmíněna neuspořádaným pohybem molekul, v případě turbulentní vodivosti se jedná o přenos tepelné energie turbulentním promícháváním v atmosféře. Kvantitativní mírou turbulentní vodivosti může např. být koeficient turbulentní difuze nebo koeficient turbulentní výměny.

název pro zařízení, které zjišťuje turbulentní toky např. hybnosti, tepla, vodní páry, popř. znečišťujících příměsí v přízemní vrstvě atmosféry. Je tvořeno několika čidly, zpravidla ultrazvukovým (akustickým) anemometrem a analyzátorem plynů nebo aerosolu, které pracují s frekvencí vzorkování řádově 10¹ Hz a z jejichž výstupních signálů jsou pomocí počítače vyhodnocovány požadované údaje.

vzájemná výměna makroskopických vzduchových částic probíhající mezi různými vrstvami nebo jinými objemy v proudícím vzduchu a působená turbulentním promícháváním. Turbulentní výměna vytváří v atmosféře turbulentní přenos hybnosti, tepla, vodní páry a různých znečišťujících příměsí. Viz též turbulence, koeficient turbulentní výměny.

syn. vazkost turbulentní.

syn. energie turbulentní – střední (časově průměrovaná) kinetická energie příslušející turbulentním fluktuacím rychlosti proudění. Označíme-li po řadě turbulentní fluktuace x-ové, y-ové a z-ové složky rychlosti proudění $\stackrel{}{{v^{\prime }}_x^{}}, \stackrel{}{{v^{\prime }}_y^{}}, \stackrel{}{{v^{\prime }}_z^{}},$potom energii turbulence vztaženou k jednotce hmotnosti vzduchu vyjádříme jako
$\frac{1}{2}\left(\overline{{v^{\prime }}_x^2}+\overline{{v^{\prime }}_y^2}+\overline{{v^{\prime }}_z^2}\right),$
kde pruh nad veličinou vyjadřuje časové zprůměrování. Viz též turbulence.

syn. spektrum vírové – rozdělení velikostí turbulentních vírů vytvářejících se v proudící tekutině, z met. hlediska především ve vzduchu, jestliže Reynoldsovo číslo dosáhne jisté kritické hodnoty. Spektrum turbulentních vírů je určováno transformací kinetické energie základního uspořádaného proudění v kinetickou energii neuspořádaných vířivých turbulentních pohybů. Kinetická energie základního proudění se přímo transformuje v kinetickou energii největších turbulentních vírů, ta se dále transformuje v kinetickou energii stále jemnějších vířivých pohybů, až nakonec nejmenší turbulentní víry zanikají působením molekulární vazkosti a jim příslušející kinetická energie se přeměňuje na teplo. Viz též turbulence.

syn. tření turbulentní, tření virtuální, viskozita turbulentní – v meteorologii vnitřní tření v proudícím vzduchu vznikající následkem statisticky náhodných a turbulencí podmíněných přemísťování makroskopických vzduchových částic napříč převládajícího směru proudu. Projevuje se silami působícími tečně k vrstvám proudícího vzduchu. Vztáhneme-li tyto tečné síly k jednotkové ploše, mluvíme o turbulentních tečných neboli Reynoldsových napětích. Z fyz. hlediska je turbulentní tření spjato s turbulentním přenosem hybnosti proudícího vzduchu, např. v mezní vrstvě atmosféry směrem dolů, což kompenzuje zanikání hybnosti vnějším třením proudícího vzduchu o zemský povrch. Viz též tření v atmosféře, síla tření.

při průchodu elmag. záření oblačností nebo atm. srážkami je část energie rozptylována všemi směry, tedy i zpět k anténě meteorologického radiolokátoru. Intenzitu záření rozptýleného proti původnímu směru šíření hodnotíme tzv. efektivní plochou rozptylu. Je to hypotetická plocha, kolmá k dopadajícímu paprsku, rovnoměrně rozptylující všechnu dopadající energii, která by vytvořila v místě příjmu stejnou hustotu záření jako skutečný cíl. Vyjadřuje se v m² nebo cm² a charakterizuje pouze odrazové vlastnosti cíle. Viz též odrazivost meteorologického cíle radiolokační, rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře.

(konvenční) členění Země nebo její části do regionů vymezených z hlediska projevů klimatu. Na rozdíl od genetické klasifikace klimatu nezohledňuje procesy geneze klimatu, takže k jednomu klimatickému typu mohou patřit oblasti z tohoto hlediska různorodé. Nejrůznější efektivní klasifikace klimatu vznikaly se záměrem popsat prostorovou variabilitu určitého znaku přírodní sféry, např. rozšíření biomů nebo převládajících geomorf. procesů, viz geomorfologická klasifikace klimatu. V současné době rozšířené efektivní klasifikace klimatu k tomu využívají konvenčně stanovených prahových hodnot vybraných klimatických prvků. Regionální klasifikace klimatu jsou vesměs efektivními klasifikacemi; nejznámější globální efektivní klasifikací je Köppenova klasifikace klimatu, dalšími příklady jsou z ní odvozená Trewarthaova klasifikace klimatu, dále Bergova klasifikace klimatu a Thornthwaiteova klasifikace klimatu.

zdánlivý poloměr křivosti zemského povrchu, nad nímž by se elmag. vlny šířily přímočaře. Užívá se pro geometrickou transformaci problému šíření elmag. vln v atmosféře za předpokladu konstantního gradientu indexu lomu s výškou. Velikost efektivního poloměru Země R_e závisí na typu refrakce elmag. vln. Obvykle se uvádí pro mikrovlny při standardní refrakci R_e = 4/3 R_z, kde poloměr Země R_z = 6 378 km.

množství vody, které se za daných meteorologických podmínek vypaří do atmosféry ze zemského povrchu o skutečné vlhkosti (skutečná evaporace), popř. i z těl rostlin disponujících dostupnou vodou (skutečná transpirace) nebo z obojího (aktuální evapotranspirace). Případný nedostatek vody k vypařování způsobuje, že skutečný výpar je většinou menší než potenciální výpar. To platí především pro povrch půdy v létě v odpoledních hodinách, naopak v zimě a nad velkými vodními plochami celoročně mají oba druhy výparu podobné hodnoty. Skutečný výpar je obtížně měřitelný, a většinou se jen odvozuje pro jednotlivá povodí na základě hydrologické bilance.

pojem vyjadřující využitelnost srážek ve vztahu k jiným met. procesům a charakterizující vlhkostní ráz krajiny. Malá efektivní vlhkost způsobuje ariditu klimatu, velká humiditu klimatu. Lze ji hodnotit různými indexy humidity.

vrstva vzduchu obvykle u zemského povrchu nebo v nižších hladinách troposféry, ve které bude vzduchová částice stoupající z libovolné výšky vykazovat hodnotu CAPE dostatečnou pro vznik vertikálně mohutné konvekce (obvykle se používá práh 100 J/kg) a ve které zároveň není přítomna výraznější zadržující vrstva vyjádřená CIN (za prahovou hodnotu se často považuje 100, někdy 250 J/kg). Z této vrstvy může konvektivní bouře čerpat energii pro svůj růst a další vývoj.

nevh. označení pro efektivní záření v noci.

1. v zemědělské meteorologii část padajících srážek, která povrchově neodteče, vsakuje se do půdy a může být využita rostlinstvem;
2. v hydrologii srážky vytvářející přímý odtok.

rozdíl krátkovlnného a dlouhovlnného záření, které dopadá na vodorovnou abs. černou plochu z prostorového úhlu 2π, a vlastního dlouhovlnného vyzařování této plochy. Je-li černá plocha obrácena směrem nahoru, mluvíme o efektivním záření směřujícím dolů, je-li tato plocha obrácena směrem dolů, měříme na ní efektivní záření směřující nahoru. Efektivní záření je sledováno hlavně v noci, kdy umožňuje při známé teplotě černého povrchu určovat výpočtem zpětné záření atmosféry. V tomto případě se záporně vzatá hodnota efektivního záření často nazývá nočním vyzařováním, popř. efektivním vyzařováním, a její velikost se pohybuje přibližně od –0,04 kW.m^–2 za husté mlhy a silné inverze teploty vzduchu do +0,2 kW.m^–2 při jasné obloze ve velkých nadm. výškách. Efektivní záření se měří pyrgeometry. Viz též vyzařování zemského povrchu efektivní.

výška osy kouřové vlečky po ukončení jejího vzestupu nad vodorovnou rovinou procházející patou komína, tj. součet stavební výšky komína a vznosu kouřové vlečky. Max. přízemní imise daného zdroje v rovinném terénu jsou podle nejčastěji používaných mat. modelů šíření kouřových vleček nepřímo úměrné čtverci efektivní výšky komína.

odb. termín s různými významy v jednotlivých vědních disciplínách:
1. ve fyzice záření: teplota povrchu absolutně černého tělesa, který vyzařuje z jednotky plochy stejné celkové množství energie elektromagnetického záření jako jednotka plochy povrchu daného reálného tělesa. Určuje se prostřednictvím Stefanova–Boltzmannova zákona. V heliofyzice by šlo o povrchovou teplotu Slunce za zjednodušujícího předpokladu, že Slunce se při zachování svého zářivého výkonu chová přesně jako absolutně černé těleso;
2. v bioklimatologii: jedna z variant stanovení pocitové teploty. Je rovna teplotě nehybného vzduchu o stanovené relativní vlhkosti vzduchu (zpravidla 100 nebo 50 %), která vyvolá u člověka stejný tepelný pocit jako aktuální podmínky v atmosféře. Pojem efektivní teplota zavedl franc. bioklimatolog A. Missenard (1933), který ji počítal ze vzorce
$T_{ef}=T-\mathrm{0,4}\left(T-10\right)\left(1-\frac{r_v}{100}\right),$
kde T_ef je efektivní teplota, T teplota vzduchu ve °C a r_v relativní vlhkost;
3. v agrometeorologii rozdíl aktivní teploty a tzv. biologického minima teploty neboli biologické nuly. Jako kritéria pro hodnocení vlivu teploty vzduchu na růst a vývoj rostlin se používá zpravidla sum efektivních teplot odlišných pro různé plodiny;
4. v technické klimatologii charakteristika pro hodnocení tepelných ztrát budov. Podle L. S. Gandina se počítá např. podle vztahu
$T_e=T-c{v}^2\left(T_b-T\right),$
kde T_e je efektivní teplota, T venkovní teplota vzduchu, T_b teplota vzduchu uvnitř budovy, v rychlost větru v m.s^–1 a c bezrozměrný parametr vyjadřující tepelnou propustnost stěn budov;

viz spirála Taylorova.

[el niňo] – teplá fáze ENSO, provázená zápornou fází jižní oscilace, tedy zeslabením Walkerovy cirkulace. V obecně chladnější vých. části Tichého oceánu dochází podél rovníku k nárůstu teploty povrchu moře oproti dlouhodobému průměru až o více než 3 °C. To zde způsobuje nadnormální srážky, které zasahují i na záp. pobřeží Jižní Ameriky, kde vyvolávají mnohdy katastrofální záplavy. Naopak v Austrálii, západním Tichomoří i Indii často nastává sucho. Pokles tlaku vzduchu ve vých. Tichomoří způsobuje zeslabení pasátů, takže slábnou povrchové oceánské proudy i upwelling hlubinné vody bohaté na živiny při záp. pobřeží Jižní Ameriky. To zde vede k hynutí ryb a potažmo působí značné hospodářské škody. Stejně jako opačný jev La Niña se El Niño zpravidla projevuje nejsilněji od prosince do dubna, což vedlo k jeho pojmenování (chlapeček, jezulátko).

viz tlakoměr.

rozptyl záření, při němž má rozptýlené záření stejnou vlnovou délku jako rozptylované dopadající záření. Typickým příkladem pružného rozptylu je Rayleighův rozptyl i obecnější Mieův rozptyl. Viz též rozptyl nepružný.

silové pole podmíněné el. napětím mezi zemským povrchem a atmosférou. Vyznačuje se přibližně vert. orientací siločar a za podmínek odpovídajících elektřině klidného ovzduší intenzitou u zemského povrchu 130 – 140 V.m^–1. Za těchto podmínek je el. náboj zemského povrchu záporný, kladný náboj je rozestřen v atmosféře. Pod základnami mohutných oblaků, zejména oblaků druhu cumulonimbus, u nichž  musíme počítat s působením oblačné, potažmo bouřkové elektřiny, bývá intenzita el. pole zesíiena až o dva řády a má opačný směr, neboť v dolní části těchto oblaků bývá koncentrován rel. velký záporný náboj.

el. parametr vzduchu, ovlivněný počtem a pohyblivostí ve vzduchu existujících nosičů el. náboje, tj. iontů. Elektrickou vodivost vzduchu poprvé zjistil Ch. A. Coulomb (1795), vysvětlena byla koncem 19. století J. P. L. J. Elsterem a H. F. Geitelem.
Elektrická vodivost vzduchu roste s výškou, což svědčí o rozhodující roli kosmického záření při atmosférické ionizaci. Určitý doplňující vliv však má i radioaktiní záření zemského povrchu, popř. příměsí rozptýlených přímo v atmosféře. Ve výškách přibližně nad 60 km lze už vzduch považovat za takřka dokonale vodivé prostředí, zatímco v blízkosti zemského povrchu je elektrická vodivost vzduchu velmi malá. Na elektrické vodivosti vzduchu se podílejí především malé ionty, představované ionizovanými molekulami nebo shluky několika molekul nesoucími nejčastěji jeden elementární náboj. Větší elektricky nabité aerosolové částice přispívají k elektrické vodivosti vzduchu jen málo, neboť jsou v el. poli relativně málo pohyblivé. Nejrůznější aerosolové částice naopak ve vzduchu zachycují malé ionty, a tím tyto nejdůležitější nositele proudu vyřazují. Elektrická vodivost vzduchu je proto silně snížena např. ve znečištěném vzduchu pod zadržujícími vrstvami a v oblacích nebo mlhách, kde jsou malé ionty zachycovány vodními kapičkami a ledovými částicemi. Obecně je elektrická vodivost vzduchu nad oceány větší než ve více znečištěném kontinentálním vzduchu. Viz též elektřina atmosférická, ionizace atmosférická.

zpravidla absorpční vlhkoměr, jehož čidlo mění el. vodivost nebo kapacitu při změnách vlhkosti vzduchu. Proti vlasovým a blánovým vlhkoměrům má vyšší citlivost a přesnost. Dříve uváděný nedostatek spočívající v závislosti měření na teplotě byl již u nových el. vlhkoměrů odstraněn.

teploměr, jehož čidlo má el. vlastnosti závislé na teplotě. Nejčastěji se užívají odporové teploměry s kovovými vodiči nebo polovodiči a termočlánky. V porovnání se skleněnými teploměry mají zpravidla podstatně nižší setrvačnost a menší rozměry čidla. V běžné praxi postupně nahrazují teploměry kapalinové. Na meteorologických stanicích ČR se používají odporová platinová čidla Pt100.

přístroj užívaný samostatně nebo ve spojení s radiosondou k měření el. potenciálu ve volné atmosféře.

Termín se skládá z řec. ἤλεκτρον [élektron] „jantar“ a slova sonda. Na jantaru byly elektrické jevy poprvé zkoumány, proto byla pozorovaná síla nazvána elektrickou („jantarovou“).

viz záření.

viditelný nebo slyšitelný projev atmosférické elektřiny. K elektrometeorům počítáme např. blesk, hrom (bouřku), oheň svatého Eliáše a polární záři. Viz též meteor.

Termín se skládá z řec. ἤλεκτρον [élektron] „jantar“ a slova meteor. Na jantaru byly elektrické jevy poprvé zkoumány, proto byla pozorovaná síla nazvána elektrickou („jantarovou“).

pojem používaný v souvislosti s atmosférickou elektřinou. Jde o vrstvy atmosféry ve výškách přibližně nad 50 km, kde je elektrická vodivost vzduchu již natolik velká, že pokud bychom sem vložili dodatečný el. náboj, rozestřel by se okamžitě podél celé Země.

Termín se skládá z řec. ἤλεκτρον [élektron] „jantar“ a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“). Na jantaru byly elektrické jevy poprvé zkoumány, proto byla pozorovaná síla nazvána elektrickou („jantarovou“).

konvekce, při níž dochází k výstupnému pohybu vzduchu bezprostředně nepřiléhajícího k zemskému povrchu, u kterého je vzduch stabilně zvrstvený. Nejčastěji bývá iniciována vynucenou konvekcí, dále může jít o noční termickou konvekci. Vyvýšená konvekce může způsobit silnou konvektivní bouři i v místech, kde charakteristiky konv. prostředí, vztažené k přízemní vrstvě atmosféry, vznik konvektivních bouří nenaznačují (např. nulová hodnota SBCAPE, tedy CAPE vzduchové částice u zemského povrchu).

vert. vzdálenost hladiny, bodu nebo definovaného místa od stř. hladiny moře. V angl. terminologii se pro nadmořskou výšku používají termíny: „elevation“, jde-li o nadm. výšku objektů na zemském povrchu nebo objektů pevně spojených se zemským povrchem a „altitude“, jedná-li se o nadm. výšku objektů nad zemským povrchem; nebo obecnější termín „height above mean sea level“. V češtině a slovenštině existuje jediný termín „nadmořská výška“.

úhel mezi rovinou astronomického obzoru a spojnicí místa pozorování na zemském povrchu s uvažovaným bodem na obloze, případně na nebeské sféře, např. se středem slunečního disku, hvězdou apod. Doplněk výšky nad obzorem do 90° se nazývá zenitový úhel. V atmosférických vědách má hlavní význam výška Slunce nad obzorem, která je spolu s délkou světlého dne určujícím faktorem solárního klimatu.

(EP) – vektorová veličina popisující působení atmosférických vln ve vertikálním a meridionálním směru. Složky vektoru jsou určeny turbulentními toky tepla a hybnosti. V případě, že výsledný vektor má vertikální směr, převládá vliv turbulentního toku tepla. V případě meridionálního směru vektoru převládá vliv turbulentního toku hybnosti. Divergence veličiny je využívána jako diagnostický nástroj spojený s turbulentním tokem potenciální vorticity.

druh aerologického diagramu se souřadnicovými osami T, –ln p, kde T je teplota vzduchu a p tlak vzduchu. Má vlastnosti energetického diagramu. Původní emagram, zavedený v r. 1884 H. Hertzem, měl pravoúhlé souřadnicové osy. Pozdější varianta s šikmými izotermami je nazývána zkosený diagram, v odb. slangu skew-T diagram. Viz též diagram Refsdalův.

Termín zavedl norský meteorolog A. Refsdal jako zkratku angl. energy per unit mass diagram „diagram energie na jednotku hmotnosti“, tedy energetický diagram.

1. množství znečišťující látky, zpravidla její hmotnost, vstupující za jednotku času ze zdroje znečišťování do ovzduší;
2. vypouštění nebo únik znečišťujících látek do atmosféry, tj. primární znečišťování ovzduší.
Sekundárním znečišťováním ovzduší se naproti tomu rozumí vznik znečišťující látky přímo v atmosféře v důsledku různých chem. a fyz. pochodů. Viz též imise, exhalace, transmise exhalátů, regulace emisí, vlečka kouřová.

Termín pochází z lat. emissio „vysílání, vypouštění“ (z ex „z“ a mittere „posílat“).

souhrn tech. opatření aplikovaných při nepříznivých met. podmínkách rozptylu znečišťujících příměsí na základě výstrah vydávaných odpovědnými orgány. Cílem regulace je po dobu trvání nepříznivých podmínek snížit emise v dané oblasti, a tím přispět k dočasnému snížení, resp. zpomalení zhoršování imisí. Viz též systém smogový varovný a regulační.

syn. vyzařovací schopnost, relativní vyzařovací schopnost – bezrozměrná veličina, vyjadřující míru toho, jak dalece se vyzařující těleso, např. zemský povrch či oblačná vrstva, blíží svými radiačními vlastnostmi vyzařování absolutně černého tělesa. Emisivita abs. černého tělesa má hodnotu 1. Pro většinu oblačnosti se hodnoty emisivity pohybují v rozmezí od cca 0,6 do 1 v závislosti na mikrofyzikálním složení oblaků, jejich propustnosti a na vlnové délce ve které oblačnost pozorujeme. Emisivita zemského povrchu zpravidla nabývá hodnot od 0,8 do 1. Závislost emisivity na vlastnostech vyzařujících materiálů včetně oblačnosti (chemickém a mikrofyzikálním složení) je podstatou metod analýzy dat z distančních měření.

Termín pochází z lat. emissivus „schopný vypouštět, vysílat“, odvozeného od slovesa emittere „vysílat, vypouštět“ (z ex „z“ a mittere „posílat“).

nejmenší územní jednotka s homog. aktivním povrchem, na níž jsou změny v prostorové struktuře tepelné bilance způsobovány výhradně denním nebo roč. chodem dopadající sluneční energie. Viz též klimatop.

Termín se skládá z řec. ἐνέργεια [energeia] „činnost, výkon“ a τόπος [topos] „místo“.

1. v met. literatuře velmi často syn. pro tepelnou bilanci zemského povrchu;
2. ve slovním spojení energetická bilance soustavy Země-atmosféra syn. pro tepelnou bilanci soustavy Země-atmosféra;
3. vyjádření zákona zachování energie v jednotce hmotnosti vzduchu, které lze pro tepelnou energii napsat ve tvaru
${\mathrm{\ϵ}}_1+{\mathrm{\ϵ}}_2+{\mathrm{\ϵ}}_3+D=c_v\frac{dT}{dt}+p\frac{d\alpha }{dt},$
kde ε₁ značí zisk, popř. ztrátu tepla turbulentní a molekulární difuzí v jednotce hmotnosti vzduchu za jednotku času, ε₂ zisk, popř. ztrátu tepla radiačními procesy, ε₃ teplo uvolňované, popř. spotřebovávané při fázových změnách, D je teplo vzniklé disipací mech. energie, c_v měrné teplo vzduchu při stálém objemu, t čas, T značí teplotu, p tlak a α měrný objem vzduchu. Prvý, resp. druhý člen na pravé straně popisuje časovou změnu vnitřní energie jednotky hmotnosti vzduchu, resp. práci spojenou s rozpínáním nebo stlačováním této jednotky. Při rozšíření úvahy o transformaci kinetické a potenciální energie v atmosféře lze uvedenou rovnici zobecnit do tvaru
$\frac{d}{dt}\left(\frac{v^2}{2}+gz+c_{v}T+p\alpha \right)={\mathrm{\ϵ}}_1+{\mathrm{\ϵ}}_2+{\mathrm{\ϵ}}_3+\alpha \frac{dp}{dt}+D,$
kde v je rychlost proudění, g velikost tíhového zrychlení, z výška nad nulovou geopotenciální hladinou a výrazy v²/2, gz, c_v T + pα představují kinetickou energii, poten. energii a entalpii vztaženou k jednotce hmotnosti vzduchu.

(EBM) – modely klimatu, které vycházejí z rovnice tepelné bilance soustavy Země – atmosféra, aplikované na vert. sloupec vytyčený nad určitým úsekem zemského povrchu (většinou nad zonál. pásmem o šířce 10°), sahající na jedné straně k horní hranici atmosféry a na druhé straně (v litosféře, v hydrosféře nebo kryosféře) do hloubek, v nichž lze v bilancovaném období zanedbat změny teploty. V těchto modelech se používají vertikálně zprůměrované veličiny, všechny procesy probíhající v uvažovaném sloupci se parametrizují pomocí teploty zemského povrchu, popř. oblačnosti. Vzhledem k jednoduchosti slouží především k lepšímu pochopení dějů v klimatickém systému a v menší míře ke studiu odezvy klimatického systému na některé druhy antropogenních zásahů. Viz též parametrizace, systém klimatický.

termodynamický diagram, na němž plocha vymezená uzavřenou křivkou, která vyjadřuje uzavřený transformační cyklus, je úměrná práci vykonané uzavřeným systémem (např. hmotností vzduchu), který byl tomuto cyklu podroben. Úměrnost plochy a práce musí platit po celé ploše diagramu. Na energetickém diagramu je možné kvalitativně určit mj. energii vertikální instability. Energetickým diagramem jsou např. emagram, zkosený diagram, tefigram a Refsdalův diagram.

odvětví aplikované meteorologie pro řešení speciálních úkolů pro sektor energetiky nebo i průmyslu. Hlavním úkolem energetické meteorologie je speciální předpověď počasí a jím podmíněné spotřeby energetických komodit (zejm. elektrické energie, zemního plynu), v případě elektrické energie i její výroby. K tomu využívá především modely numerické předpovědi počasí, jejichž výstupy porovnává s daty o výrobě a spotřebě energie a s výsledky meteorologických měření včetně distančních, zejm. družicových měření. K optimalizaci předpovědí hojně využívá metody statistické předpovědi počasí (především metodu model output statistics) a nověji i metody umělé inteligence.
Význam energetické meteorologie vzrostl od počátku 21. století v souvislosti se zvyšujícím se podílem tzv. obnovitelných zdrojů energie (OZE), zejm. fotovoltaických a větrných elektráren, jejichž produkce je silně závislá na počasí.

modifikace původní Fujitovy stupnice hodnotící intenzitu tornád, k čemuž používá 28 indikátorů poškození, a to především různých druhů staveb podle jejich funkce (např. škol nebo nákupních center, jejichž robustnost se v rámci USA příliš neliší). Každý indikátor pak obsahuje 3-12 stupňů poškození, ze kterých se určuje intenzita tornáda. Oproti původní Fujitově stupnici jsou v rozšířené stupnici sníženy odhady maximální rychlosti větru u silnějších tornád. Rozšířená Fujitova stupnice byla zavedena v USA v roce 2007, používaná se i v některých dalších zemích. Viz též stupnice Fujitova mezinárodní.

Stupeň	Odhad max. rychlosti větru
EF0	29–38 m.s–1
EF1	38–49 m.s–1
EF2	50–60 m.s–1
EF3	61–74 m.s–1
EF4	74–89 m.s–1
EF5	> 89 m.s–1

skupinová sada různých předpovědí počasí platných pro daný předpovědní čas. Rozdíly mezi předpověďmi poskytují informace o pravděpodobnostním rozdělení předpovídaných prvků. Předpovědi mohou vycházet z různých počátečních nebo okrajových podmínek (v případě modelů na omezené oblasti), mohou se lišit dobou startu předpovědi, nastavením parametrů numerického modelu předpovědi počasí, nebo mohou pocházet z několika různých modelů předpovědi počasí. Ansámblová předpověď se používá kvůli postižení dvou základních nejistot numerické předpovědi počasí:
1) použití nedokonalých počátečních podmínek, které popisují výchozí stav atmosféry. Počáteční podmínky pro předpověď se pozměňují malými, ale dynamicky aktivními perturbacemi spočtenými pro danou situaci, např. metodou singulárních vektorů (ECMWF), nebo jinou. Tyto perturbace jsou pak více či méně umocněny chaotickou povahou systému.
2) použití nepřesných formulací v numerickém modelu předpovědi počasí, které jsou způsobeny aproximací nebo zjednodušením popisu fyzikálních procesů v modelu.

zkratka termínů El Niño a jižní oscilace (Southern Oscillation). Používá se jako souborné označení oscilace mající původ v tropickém Tichomoří. Interakce atmosféry a oceánu zde způsobuje provázání jižní oscilace se střídáním teplé a studené fáze ENSO (El Niño a La Niña). Cyklus ENSO je nepravidelný, s délkou dva až sedm let, přičemž jednotlivé fáze v délce cca 9 až 12 měsíců jsou proloženy podmínkami blízkými klimatologickému normálu. Během cyklu se v různých částech tropického Tichého oceánu mění teplota povrchu moře, teplota vody v hloubce i výška mořské hladiny. Dochází ke vzniku klimatických anomálií, především srážek a teploty vzduchu, i ke změnám intenzity a polohy subtropického tryskového proudění. Anomálie se projevují nejen v samotném Tichomoří, nýbrž prostřednictvím dálkových vazeb i jinde na Zemi. Pro takové oblasti je predikce vývoje ENSO důležitým nástrojem dlouhodobé předpovědi počasí, neboť umožňuje např. odhalit hrozbu nahodilého sucha nebo posoudit budoucí sezonu z hlediska nebezpečí tropických cyklon.

termodyn. veličina, která vyjadřuje celkový tepelný obsah jednotky hmotnosti dané látky. Patří mezi termodynamické potenciály. Označíme-li entalpii H, pak její změna dH odpovídá teplu získanému nebo odevzdanému při izobarickém procesu a je dána vztahem dH = c_p dT, kde c_p značí měrné teplo při stálém tlaku a dT změnu teploty v K. V met. literatuře se termín entalpie též užívá jako synonymum termínu zjevné teplo v protikladu k teplu latentnímu. Viz též děj izentalpický.

Termín pochází z hol. slova enthalpie, které zavedl nizozemský fyzik H. Kamerlingh Onnes před r. 1909. Vytvořil ho odvozením od řec. ἐνθάλπειν [enthalpein] „ohřívat, zahřívat“.

v meteorologii označení pro mísení vzduchu uvnitř organizovaného proudění se vzduchem v okolí tak, že vtažený okolní vzduch se stává součástí proudu a může měnit jeho teplotu, vlhkost a hybnost. Může jít o vtahování vzduchu z okolí oblaku do výstupného proudu oblaku, zejména konv. oblaku druhu cumulus. Tzv. homogenní vtahování předpokládá, že vlastnosti vzduchu v oblaku se mění okamžitě a změna je úměrná množství vtaženého vzduchu a vzduchu v oblaku. Rozlišujeme také model laterálního vtahování z boku proudu a model vtahování u vrcholku oblaku. Vtahování označujeme jako nehomogenní, pokud charakteristická doba potřebná pro vtažení vzduchu je mnohem větší než doba výparu kapek. Za takových podmínek, které nastávají zejména na počátku vtahování vzduchu do konv. proudu, nastává výpar pouze na rozhraní mezi oblačným vzduchem a vzduchem vtaženým do oblaku. Jiným příkladem vtahování je proces, při němž turbulentní proudění ve směšovací vrstvě (turbulentní vrstvě mísení) vtahuje vzduch z přilehlé neturbulentní nebo podstatně méně turbulentní vrstvy. Vtahování tak pokračuje směrem k neturbulentní vrstvě a v nepřítomnosti advekce zvětšuje vertikální rozsah vrstvy promíchávání. Viz též metoda vtahování.

metoda hodnocení stability teplotního zvrstvení, která odstraňuje základní předpoklad metody částice, tzn. adiabatické chování vystupující vzduchové částice při adiabatické expanzi. Metoda vtahování bere v úvahu mísení oblačného vzduchu se vzduchem v okolí oblaku s využitím konceptu homogenního isobarického vtahování. Důsledkem vtahování je oprava teploty a vlhkosti adiabaticky izolované vzduchové částice a odpovídající změna stavové křivky vystupujícího vzduchu. Ve srovnání s metodou částice klesá rozdíl teploty mezi vystupujícím vzduchem a vzduchem v okolí, podobně jako u metody vrstvy. Horní hladina konvekce stanovená metodou vtahování proto lépe odpovídá skutečnosti než výsledek metody částice. Aplikace metody vtahování však vyžaduje odhad nebo znalost parametru vtahování, který udává hmotnost vtaženého vzduchu připadající na jednotku hmotnosti vzduchové částice při daném rozsahu výstupu. V některých aplikacích metody vtahování se předpokládá zvětšení hmotnosti vystupujícího vzduchu v oblaku o 20 % při výstupu o 50 hPa. Hodnota parametru vtahování však může být velmi proměnná a nutnost znát tento parametr způsobuje, že provozní použití metody vtahování není obvyklé.

oblast frontální zóny, ve které dochází ke konfluenci (sbíhání) izohyps absolutní barické topografie, a tím i k dyn. vzestupu tlaku zejména v nižších vrstvách atmosféry. Viz též pole deformační.

termodyn. veličina definovaná až na aditivní konstantu. Je mírou termické neuspořádanosti daného systému. Pro jednotku hmotnosti ideálního plynu je vyjádřena vztahem
$s=c_{p}lnT-Rlnp+konst.,$
v němž c_P značí měrné teplo při stálém tlaku, T teplotu v K, R měrnou plynovou konstantu a p tlak vzduchu. Z met. hlediska je významnou vlastností entropie její konzervativnost, tj. zachovávání konstantní hodnoty entropie při adiabatických dějích v nenasyceném vzduchu. Viz též děj izentropický, izentropa.

Termín je přejat z něm. slova Entropie, které zavedl něm. fyzik R. E. Clausius v r. 1850. Vytvořil ho analogicky ke slovu energie z řec. ἐν [en] „v“ a τρόπη [tropé] „změna, obrat“, které je příbuzné s řec. τρόπος [tropos] „obrat, způsob“, srov. např. troposféra, barotropie). Termín tedy doslova označuje „obsah změn“.

souhrn vnějších materiálních i nemateriálních činitelů působících na člověka a ostatní živé organismy. Z užívaných definic lze uvést:
1. část světa, s níž je člověk ve vzájemné interakci, kterou využívá, mění a které se sám přizpůsobuje (UNESCO 1968);
2. soubor abiotických (přírodních neživých), biotických (přírodních živých) a socio-ekonomických (člověkem vytvořených) prvků, které člověka obklopují, které mu poskytují základní životní potřeby a ve kterých pracuje a odpočívá (J. Demek 1977).
Jednotlivé přírodní a socio-ekonomické prvky životního prostředí jsou navzájem spjaty bezprostředními a zpětnými vazbami. Někdy se pod pojmem životního prostředí rozumí jen jeho přírodní složka neboli přírodní prostředí. Podle rozsahu se zpravidla rozlišuje:
a) globální životní prostředí v měřítku celé planety;
b) makroprostředí, tj. krajina s jejími přírodními zdroji, ovzduším, vodami, půdou a biotou, ale také s výtvory člověka;
c) mezoprostředí, tj. např. prostředí měst a vesnic;
d) mikroprostředí, tj. pracovní, obytné a kulturní prostředí.

syn. rovnice hydrostatická, rovnice statiky atmosféry základní – vztah vyjadřující závislost tlaku vzduchu p na vert. souřadnici z
$\frac{\partial p}{\partial z}=-g\rho ,$
kde g značí velikost tíhového zrychlení, ρ hustotu vzduchu. Rovnice hydrostatické rovnováhy předpokládá existenci rovnováhy mezi vert. složkou síly tlakového gradientu a silou zemské tíže. Platí přesně pouze v atmosféře bez pohybu vůči Zemi. Viz též aproximace hydrostatická, rovnice pohybová.

vyjádření druhého Newtonova pohybového zákona, podle něhož zrychlení vzduchové částice o jednotkové hmotnosti je rovno výslednici vnějších sil působících na tuto částici. Uvážíme-li, že zrychlení je definováno jako derivace rychlosti proudění podle času t, můžeme v souřadnicové soustavě pevně spojené s rotující Zemí psát pohybovou rovnici ve tvaru $\frac{dv}{dt}=-\frac{1}{\rho }\nabla p+2v\times \Omega +g+f,$
kde na pravé straně první člen vyjadřuje sílu tlakového gradientu, druhý Coriolisovu sílu, třetí sílu zemské tíže a čtvrtý sílu tření vztaženou k jednotce hmotnosti. $\nabla p$ značí gradient tlaku vzduchu p, ρ hustotu vzduchu, Ω vektor úhlové rychlosti zemské rotace a v vektor rychlosti proudění. Označíme-li složky vektoru v v kartézské souřadnicové soustavě tvořené osami x, y, z jako v_x,v_y, v_z, lze uvedenou vektorovou pohybovou rovnici rozepsat na tři pohybové rovnice, z nichž každá platí pro jednu ze složek rychlosti proudění, a upravit do nejčastěji používaného tvaru platného pro volnou atmosféru
$\frac{\partial v_x}{\partial t}+v_x\frac{\partial v_x}{\partial x}+v_y\frac{\partial v_x}{\partial y}+v_z\frac{\partial v_x}{\partial z}=-\frac{1}{\rho }\frac{\partial p}{\partial x}+\lambda v_y,$
$\frac{\partial v_y}{\partial t}+v_x\frac{\partial v_y}{\partial x}+v_y\frac{\partial v_y}{\partial y}+v_z\frac{\partial v_y}{\partial z}=-\frac{1}{\rho }\frac{\partial p}{\partial y}-\lambda v_x,$
$\frac{\partial v_z}{\partial t}+v_x\frac{\partial v_z}{\partial x}+v_y\frac{\partial v_z}{\partial y}+v_z\frac{\partial v_z}{\partial z}=-\frac{1}{\rho }\frac{\partial p}{\partial z}-g,$
kde λ značí Coriolisův parametr a g velikost tíhového zrychlení. V mezní vrstvě atmosféry je třeba do těchto rovnic doplnit sílu tření. V případě, že je atmosféra v klidu vůči Zemi, tj. v_x = v_y = v_z = 0, pohybová rovnice pro vert. složku proudění se zjednoduší na rovnici hydrostatické rovnováhy. Obecnými pohybovými rovnicemi pro proudění vazké tekutiny jsou Navierovy – Stokesovy rovnice, z nichž lze pro turbulentní proudění přímo odvodit Reynoldsovy rovnice.

syn. vzduch ekvatoriální.

syn. tišiny tropické – pásmo bezvětří nebo slabých proměnlivých větrů v některých úsecích vnitřní části intertropické zóny konvergence. Námořnické označení pro rovníkové tišiny je doldrums.

syn. klima ekvatoriální.

syn. klima rovníkové – v Alisovově klasifikaci klimatu jedno ze čtyř hlavních klimatických pásem, charakteristické celoroční přítomností ekvatoriálního vzduchu, které je tudíž celoročně vlhké. V Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá klima tropického dešťového pralesa, avšak někdy tak bývá nevhodně označováno celé pásmo tropického dešťového klimatu.

syn. klima rovníkových monzunů – v Alisovově klasifikaci klimatu přechodné klimatické pásmo, kde v letní polovině roku převládá ekvatoriální vzduch, v zimní polovině roku pak vzduch tropický. V Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá tropické monzunové klima a klima savany. Méně vhodné označení klima rovníkových monzunů vychází ze širšího pojetí termínu tropický monzun.

syn. brázda rovníková, deprese ekvatoriální – mělký pás nízkého tlaku vzduchu mezi subtropickými pásy vysokého tlaku vzduchu obou polokoulí. Oblast rovníkové deprese je charakteristická téměř ideální barotropní atmosférou a vysokými hodnotami absolutní vlhkosti, které mohou i při nepatrné změně vertikální stability atmosféry způsobit výrazné výkyvy počasí. Osu rovníkové deprese tvoří intertropická zóna konvergence, která spolu s ní vykonává sezonní pohyb v meridionálním směru. Viz též cirkulace pasátová, buňka Hadleyova, klima dešťové tropické.

nevh. označení pro intertropickou zónu konvergence, která ve skutečnosti nemá charakter atmosférické fronty.

syn. proudění tryskové tropické – tryskové proudění na sev. polokouli v blízkosti rovníku. Má vých. směr, a proto se někdy označuje termínem „rovníkový východní jet stream“. Bývá součástí letního stratosférického tryskového proudění, je nejvýraznější od června do srpna. Jeho osa bývá ve výšce 20–30 km a nevzdaluje se od rovníku více než 15–20°. Rovníkové tryskové proudění se vyskytuje především nad již. Arábií, Afrikou, Indií a rovníkovými oblastmi Tichého oceánu. V šířkovém směru má rovníkové tryskové proudění relativně malý rozsah.

nevh. označení pro tropický monzun.

syn. brázda rovníková, deprese ekvatoriální – mělký pás nízkého tlaku vzduchu mezi subtropickými pásy vysokého tlaku vzduchu obou polokoulí. Oblast rovníkové deprese je charakteristická téměř ideální barotropní atmosférou a vysokými hodnotami absolutní vlhkosti, které mohou i při nepatrné změně vertikální stability atmosféry způsobit výrazné výkyvy počasí. Osu rovníkové deprese tvoří intertropická zóna konvergence, která spolu s ní vykonává sezonní pohyb v meridionálním směru. Viz též cirkulace pasátová, buňka Hadleyova, klima dešťové tropické.

záp. větry ve spodní troposféře, které se mohou vyskytnout v úzké centrální části intertropické zóny konvergence.

(HNV) hladina, v níž se teplota vzduchové částice, vystupující nasyceně adiabaticky z výstupné kondenzační hladiny, naposledy vyrovná teplotě okolí v podmíněně instabilní atmosféře. Na termodynamickém diagramu se určuje jako nejvýše ležící průsečík nasycené adiabaty, proložené charakteristickým bodem, s křivkou zvrstvení. Viz též hladina volné konvekce, CAPE.

označení větrných bouří způsobených cyklonami, jejichž četnost má být nejvyšší v době kolem jarní a podzimní rovnodennosti. Tomuto rozdělení se nejvíce blíží tropické cyklony na severu Indického oceánu, kde se vyskytují po rovnodennostech a kde toto označení v polovině 18. století vzniklo. Naopak ve středních zeměp. šířkách nemá opodstatnění. Viz též cordonazo.

syn. deště zenitální – zesílení srážek, které nastává v některých oblastech s tropickým dešťovým klimatem v blízkosti rovníku asi měsíc po obou rovnodennostech, kdy zde Slunce v poledne vrcholí v zenitu. V době jednoho nebo obou slunovratů naopak dochází k zeslabení srážek.

označení větrných bouří způsobených cyklonami, jejichž četnost má být nejvyšší v době kolem jarní a podzimní rovnodennosti. Tomuto rozdělení se nejvíce blíží tropické cyklony na severu Indického oceánu, kde se vyskytují po rovnodennostech a kde toto označení v polovině 18. století vzniklo. Naopak ve středních zeměp. šířkách nemá opodstatnění. Viz též cordonazo.

okamžik, kdy Slunce při svém zdánlivém ročním pohybu po ekliptice projde rovinou světového rovníku v jarním nebo podzimním bodu. Jarní rovnodennost odděluje astronomické jaro od astronomické zimy, podzimní rovnodennost obdobně astronomický podzim od astronomického léta. Kvůli pozvolnému posunu jarního a podzimního bodu po světovém rovníku se obě rovnodennosti posouvají v čase, přičemž v současnosti nastává jarní rovnodennost kolem 20. března, podzimní rovnodennost nejčastěji 22. nebo 23. září. Viz též bouře rovnodennostní, deště rovnodennostní.

izolinie spojující místa se stejným pluviometrickým koeficientem. V principu je totožná s izomerou.

První použití ekvipluv je doloženo v díle franc. klimatologa A. Angota z r. 1895, nicméně termín zavedl až B. C. Wallis v r. 1914. Termín se skládá z lat. aequus „stejný“ a pluvia „déšť“.

syn. plocha ekvipotenciální – obecně hladina (plocha) konstantní hodnoty určitého potenciálu. V meteorologii jde zpravidla o hladinu konstantní hodnoty geopotenciálu. V tom případě nulovou ekvipotenciální (neboli geopotenciální) hladinu obvykle ztotožňujeme s ideální mořskou hladinou.

syn. plocha ekvipotenciální – obecně hladina (plocha) konstantní hodnoty určitého potenciálu. V meteorologii jde zpravidla o hladinu konstantní hodnoty geopotenciálu. V tom případě nulovou ekvipotenciální (neboli geopotenciální) hladinu obvykle ztotožňujeme s ideální mořskou hladinou.

hladina v atmosféře, v níž absolutní vorticita je konzervativní vlastností vzduchových částic a její lokální změny jsou působeny pouze horiz. geostrofickou advekcí. V reálné atmosféře obvykle bývají tyto podmínky přibližně splněny ve vrstvě 500 až 400 hPa. V minulosti byla ekvivalentně barotropní hladina často ztotožňována se standardní izobarickou hladinou 500 hPa. Vzhledem k tomu, že rovnice vorticity má v ekvivalentně barotropní hladině stejný tvar jako v hladině nondivergence v barotropní atmosféře, někdy se tyto dvě hladiny nesprávně ztotožňují. Viz též model barotropní, vítr geostrofický.

hladina v atmosféře, v níž absolutní vorticita je konzervativní vlastností vzduchových částic a její lokální změny jsou působeny pouze horiz. geostrofickou advekcí. V reálné atmosféře obvykle bývají tyto podmínky přibližně splněny ve vrstvě 500 až 400 hPa. V minulosti byla ekvivalentně barotropní hladina často ztotožňována se standardní izobarickou hladinou 500 hPa. Vzhledem k tomu, že rovnice vorticity má v ekvivalentně barotropní hladině stejný tvar jako v hladině nondivergence v barotropní atmosféře, někdy se tyto dvě hladiny nesprávně ztotožňují. Viz též model barotropní, vítr geostrofický.

viz teplota ekvivalentní.

syn. odrazivost radarová efektivní – rozšíření pojmu radarová odrazivost Z na cíle mimo oblast platnosti Rayleighova rozptylu, resp. na cíle s dielektrickou konstantou odlišnou od vody. Ekvivalentní radarová odrazivost Ze je číselně shodná s odrazivostí Z souboru sférických vodních kapek, který při Rayleighově rozptylu odráží stejné množství energie. Ze se obvykle používá pro tuhé srážky (sníh, kroupy, …) a měří se v dBZ.

viz teplota ekvivalentní.

teplota, které teor. nabude vzduch za předpokladu dokonalého vysušení zkondenzováním veškeré v něm obsažené vodní páry a úplného vypadání srážek. Rozlišujeme:
a) adiabatickou ekvivalentní teplotu T_ae, dříve též označovanou jako pseudoekvivalentní teplota. Na termodynamickém diagramu ji přibližně určíme tak, že myšlenou vzduchovou částici necháme vystoupit z výchozí hladiny po suché adiabatě do výstupné kondenzační hladiny, kde se vystupující vzduch stane nasyceným vodní párou; odtud pokračujeme po nasycené adiabatě ve výstupu až k okraji diagramu, čímž dosáhneme úplného vysušení vzduchu. Následně částici přesuneme po suché adiabatě do výchozí hladiny, kde přečteme hledanou teplotu T_ae. Posuneme-li uvažovanou vzduchovou částici po suché adiabatě do izobarické hladiny 1 000 hPa, dostaneme adiabatickou ekvivalentní potenciální teplotu, dříve též označovanou jako pseudopotenciální teplota.
b) izobarickou ekvivalentní teplotu T_ie. Při jejím určení předpokládáme, že vodní pára zkondenzuje za stálého tlaku vzduchu p a uvolněné latentní teplo kondenzace se spotřebuje na ohřátí vzduchu. Označíme-li teplotu vzduchu po tomto ohřátí T_ie, platí pro ni vzorec
$T_{ie}=T+\frac{L_{vw}w}{c_p},$
kde T značí teplotu vzduchu, L_vw latentní teplo kondenzace, w směšovací poměr vodní páry a c_p měrné teplo vzduchu při stálém tlaku. Z tohoto vzorce vyplývá, že každý gram zkondenzované vodní páry zvyšuje při stálém tlaku teplotu jednoho kilogramu vzduchu přibližně o 2,5 K. Izobarická ekvivalentní teplota je vždy nižší než adiabatická ekvivalentní teplota a spolu s ní se používá k analýze termodyn. vlastností vzduchových hmot. Přejdeme-li na termodyn. diagramu z bodu o souřadnicích p, T_ie po suché adiabatě do izobarické hladiny 1 000 hPa, dostaneme přečtením teploty izobarickou ekvivalentní potenciální teplotu, kterou však můžeme též určit jednoduchým výpočtem pomocí Poissonových rovnic adiabatického děje, známe-li T_ie. Izobarická ekvivalentní potenciání teplota se v meteorologii zpravidla považuje za nejvýraznější termodyn. konzervativní vlastnost vzduchových hmot.
V původním významu W. Bezolda (1905) se pojem ekvivalentní teplota používal jen ve smyslu izobarické ekvivalentní teploty, s čímž se lze ještě dnes sporadicky setkat. Teprve později se, zejména s rozvojem aerologie, začala rozlišovat adiabatická a izobarická ekvivalentní teplota.

(European Space Agency, Evropská vesmírná agentura) – evropská organizace zabývající se jednak výzkumem vesmíru, jednak výzkumem Země s využitím prostředků umístěných na oběžné dráze. ESA úzce spolupracuje s organizací EUMETSAT na vývoji a provozu evropských meteorologických družic. Česká republika je členem ESA od roku 2008.

křivka získaná na základě aerologických měření, která vyjadřuje adiabatickou vlhkou teplotu jako funkci tlaku vzduchu.

Termín zavedl skotský meteorolog C. W. B. Normand v r. 1931. Pochází ze zkratky angl. termínu saturation temperature „teplota nasycení“ a řec. γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“. Termínem saturation temperature se totiž dříve označovala vlhká teplota.

podle nadm. výšky svého převažujícího výskytu se oblaky třídí do tzv. pater. V mírných zeměp. šířkách sahá nízké patro od zemského povrchu do 2 km, střední od 2 do 7 km a vysoké od 5 do 13 km. V tropických oblastech sahá stř., resp. vysoké patro do větších výšek (8, resp. 18 km), v polárních oblastech naopak do nižších výšek (4, resp. 8 km). Podle obvyklých nadm. výšek základen patří mezi oblaky nízkého patra stratocumulus a stratus, středního patra altocumulus a vysokého patra cirrus, cirrocumulus a cirrostratus. Altostratus zpravidla zasahuje ze středního až do vysokého patra, nimbostratus se vyskytuje vždy ve středním patru, může však zasahovat i do obou pater zbývajících. Cumulus a cumulonimbus mají základny obvykle v nízkém patru, často však zasahují jak do stř., tak do vysokého patra. Členění oblaků do pater, které je součástí mezinárodní morfologické klasifikace oblaků, usnadňuje vizuální pozorování výšky základny oblaků, nebo naopak určení druhu oblaku při známé nadm. výšce jeho základny. Viz též oblaky nízkého patra, oblaky středního patra, oblaky vysokého patra.

syn. tlakoměr absolutní standardní.

viz klima středomořské.

převládající sev. a sz. větry ve vých. části Středomoří, zvláště v Egejském moři, vanoucí s přestávkami od dubna do října. Jsou podmíněny výskytem termické cyklony nad silně přehřátou Přední Asií, v jejímž týlu proudí z vyšších zeměp. š. do Středomoří pevninský vzduch. Převládá při nich jasné, suché a poměrně chladné počasí.

Termín pochází ze starořeckého slova ἐτησίαι [etésiai] „etéziové větry“, které popisuje již Aristotelés (Meteor. 361b35). Je odvozen z řec. ετήσιος [etésios] „každoroční“, neboť se tyto větry vracejí každý rok (z řec. ἔτος [etos] „rok“). Moderní řečtina používá označení meltemia.

převládající sev. a sz. větry ve vých. části Středomoří, zvláště v Egejském moři, vanoucí s přestávkami od dubna do října. Jsou podmíněny výskytem termické cyklony nad silně přehřátou Přední Asií, v jejímž týlu proudí z vyšších zeměp. š. do Středomoří pevninský vzduch. Převládá při nich jasné, suché a poměrně chladné počasí.

Termín pochází ze starořeckého slova ἐτησίαι [etésiai] „etéziové větry“, které popisuje již Aristotelés (Meteor. 361b35). Je odvozen z řec. ετήσιος [etésios] „každoroční“, neboť se tyto větry vracejí každý rok (z řec. ἔτος [etos] „rok“). Moderní řečtina používá označení meltemia.

v hydrodynamice v obecném smyslu rovnice popisující proudění nevazké tekutiny. Jsou obdobou Navierových–Stokesových rovnic, jež navíc zahrnují i vazkost proudící tekutiny. V pracovním slangu, používaném v tematické oblasti numerických modelů předpovědi počasí, se tento pojem někdy aplikuje v poněkud přeneseném smyslu na prognostické rovnice, při použití různých účelových aproximací, např. nehydrostatické aproximace, popř. anelastické aproximace apod. Využití takových přístupů lze nalézt v případech modelů, kdy je třeba zachytit vyšší horiz. rozlišení než cca 4 km, tj. v případech, kdy nároky na rozlišení horiz. a vert. cirkulací ve vzduchu jsou již srovnatelné.

výpočetní model, v němž je prostorový transport určité příměsi nebo charakteristiky stavu atmosféry v poli proudění uvažován prostřednictvím eulerovského přístupu k popisu tohoto pole. Eulerovský přístup v principu spočívá v tom, že se vychází z pevného zadání vektoru rychlosti proudění v dostatečně husté síti bodů pokrývající zájmovou oblast a odtud se přímo dospívá k vyjádření okamžitého stavu pole proudnic. V současné době se pojem eulerovský model v meteorologii vyskytuje především v souvislostech s modely znečištění ovzduší. Příslušné modely jsou pak obvykle založeny na numerickém řešení rovnice difuze pro uvažované znečišťující příměsi. Tato rovnice bývá většinou součástí širšího systému modelových rovnic.

vítr působený výlučně horiz. složkou síly tlakového gradientu. Vane kolmo na izobary nebo izohypsy z oblasti vyššího do oblasti nižšího tlaku vzduchu. Podmínky pro vznik Eulerova větru mohou být v reálné atmosféře přibližně splněny pouze ve volné atmosféře nad rovníkem nebo v jeho blízkosti, protože horiz. složka Coriolisovy síly klesá na rovníku k nule a ve volné atmosféře lze sílu tření zanedbat. Pojem zavedl H. Jeffreys (1922).

systém přenosu družicových snímků, dat a odvozených meteorologických produktů prostřednictvím komerčních telekomunikačních družic, provozovaný organizací EUMETSAT.

(European Meteorological Services Network, Evropská síť meteorologických služeb) – organizace koordinující činnost evropských met. služeb. V rámci jednotlivých programů je řízena činnost v oblasti pozorování, zpracování dat, numerických předpovědí, systému výstrah a výzkumu. V roce 2011 patřilo ke členům EUMETNET 29 evropských zemí včetně České republiky.

(European Organization for the Exploitation of Meteorological Satellites, Evropská organizace pro využití meteorologických družic) – evropská mezivládní organizace zřízená za účelem budování a provozování systému meteorologických družic pro potřeby jejích členských států. EUMETSAT vznikl postupným vyčleněním z Evropské vesmírné agentury (ESA), od roku 1986 je již samostatnou organizací se sídlem v německém Darmstadtu. EUMETSAT od počátku provozuje především geostacionární meteorologické družice pod názvem Meteosat, později rovněž různé polární meteorologické družice. Česká republika se stala spolupracujícím členem EUMETSATu roku 2005, od roku 2010 je již plným členem této organizace.

mezivládní organizace poskytující členským a spolupracujícím státům meteorologické služby v oblasti předpovídání počasí. Centrum bylo založeno v roce 1975; v roce 2023 mělo 23 členských a 12 spolupracujících států. Dohoda o spolupráci s Českou republikou vstoupila v platnost v srpnu 2001. Hlavní cílem ECMWF je vývoj a provoz globálního modelu pro střednědobou předpověď počasí. Dále provádí vědecký a technický výzkum v tomto oboru, asistuje při implementaci programů Světové meteorologické organizace, poskytuje školení a trénink v numerické předpovědi počasí vědcům z členských a spolupracujících států. ECMWF je světovým lídrem v oboru střednědobé předpovědi počasí pomocí numerických metod. Spoluprací se čeští experti dostávají do kontaktu s touto světovou špičkou a tím i s jedinečným know-how a technologiemi, což následně zvedá úroveň jak vědeckého poznání, tak úroveň národní meteorologické služby jako takové. Kromě ČHMÚ profituje z členství i akademická obec (vysoké školy, Akademie věd ČR). Viz též předpověď počasí střednědobá prodloužená, model numerické předpovědi počasí.

evropský kombinovaný systém pozorování. Zahrnuje pozorování z vybraných synoptických a aerologických stanic, měření z letadel (E-AMDAR), pozorování z lodí a bójí (E-SURMAR), aerologická měření z lodí (E-ASAP) a radarová měření profilu větru (E-WINPROF). Důležitou součástí systému je monitoring kvality dat. EUCOS je součástí EUMETNET.

(EMS) – společnost sdružující národní meteorologické společnosti evropského regionu WMO (mj. ČMeS, SMS) jako členy EMS a jako přidružené členy EMS také různé instituce a firmy, které se zabývají meteorologií. Přidruženými členy EMS jsou především národní meteorologické služby (mj. ČHMÚ), výrobci měřících přístrojů a pozorovací techniky, nebo mezinárodní organizace jako ECMWF, EUMETSAT, ESA apod. EMS byla založena r. 1999 v Norrköpingu po více než tříletém úsilí R. Morina, který se stal jejím prvním prezidentem. Vrcholným orgánem EMS je Valné shromáždění členů, tedy zástupců členských národních společností. Řídící jednotkou je Rada EMS, která má zpravidla 9 členů, tři stálé (zástupci zakládajících velkých společností, které od založení EMS přispívají do jejího rozpočtu vedle běžného členského poplatku fixní sumou 5000 EUR ročně) a šest rotujících s funkčním obdobím dva roky. Hlavním cílem EMS je posilovat zvláště evropskou spolupráci v meteorologii a příbuzných vědách s cílem zlepšit a rozšířit služby poskytované veřejnosti. Hlavní akcí, kterou EMS pořádá, je Výroční setkání, tj. sympozium konané každý rok střídavě spolu s Evropskou konferencí aplikované meteorologie (ECAM) a Evropskou konferencí aplikované klimatologie (ECAC).

proudění chladného mořského vzduchu zpravidla od západu nebo severozápadu nad přehřátou evropskou pevninu v letním období. Je nesprávně nazýváno monzunem, neboť postrádá zimní složku proudění opačného směru. Tzv. evropský monzun je prouděním po okraji azorské anticyklony vysunuté k severu; někteří autoři řadí k situacím evropského monzunu kromě záp. a sz. situací i sev. situace a situace centrálních cyklon. Projevuje se ochlazením, které přerušuje trvalý vzestup prům. denní teploty vzduchu od zimy do léta, nárůstem srážek a četnými bouřkami, čímž určuje ráz tzv. medardovského počasí.

výpar z vlhkých povrchů, tj. z volné vodní hladiny, z půdy, zvlhčeného povrchu rostlin apod. Zpravidla pod evaporaci zahrnujeme i sublimaci sněhové pokrývky a ledu. Intenzita evaporace závisí na fyz. vlastnostech daného povrchu (míře nasycení vodou, teplotě, drsnosti, barvě apod.) i na met. podmínkách, především na vlhkosti vzduchu, vyjádřené např. sytostním doplňkem, dále na rychlosti větru, tlaku vzduchu aj. V bioklimatologii je evaporace označována též jako neproduktivní výpar, protože není v přímé souvislosti s produkcí biomasy.

Termín pochází z lat. evaporatio „vypařování“ (z ex „z, od“ a vapor „pára, výpar“).

1. fázový přechod vody z kapalného do plynného skupenství, jímž vzniká vodní pára, přičemž dochází ke spotřebování latentního tepla výparu. V případě, že probíhá do nenasyceného vzduchu, převažuje nad opačným procesem, kondenzací vodní páry.
2. meteorologický prvek vyjadřující množství vody, které se za určitou dobu vypaří z nejrůznějších povrchů (evaporace) popř. i prostřednictvím rostlinných těl (transpirace) nebo oběma způsoby (evapotranspirace). Přitom se rozlišuje výpar potenciální (někdy též maximálně možný) a výpar skutečný (někdy též aktuální nebo efektivní). Vyjadřuje se obdobně jako úhrn srážek výškou vodního sloupce v mm. Provádí se měření výparu pomocí výparoměru, častěji však je výpar určován výpočtem. Představuje jednu z hlavních složek hydrologické bilance a významně ovlivňuje tepelnou bilanci zemského povrchu a přilehlého vzduchu. V tomto smyslu se pod výpar řadí i vznik vodní páry sublimací. Viz též vzorec Kuzminův, izoatma, izoombra, vztah Šatského.

mlha, která vzniká vypařováním vody z povrchu teplejší vodní plochy do chladnějšího vzduchu. Vyskytuje se v oblastech arkt. moří, u okrajů ledovců v kterékoliv roč. době a nad vnitřními moři (Černé, Baltské moře) v zimě. Nad pevninou se tyto mlhy vytvářejí zvláště na podzim nad řekami a jezery, je-li voda teplejší než přilehlé vrstvy vzduchu. Mohou však vznikat též následkem vypařování rel. teplých dešťových kapek, padají-li vrstvou studeného vzduchu. Viz též vír mlžný.

výparoměr tvořený dostatečně rozměrným zásobníkem vody, ve kterém lze přesně měřit výšku vodní hladiny. Pro svou nákladnost, velké rozměry a náročnost obsluhy a údržby se používá jen na specializovaných pracovištích.

syn. výparnost – maximálně možný výpar, který by nebyl limitován množstvím vody k vypařování, jako je tomu u skutečného výparu. Vyjadřuje schopnost atmosféry za daných meteorologických podmínek odnímat vodu příslušnému povrchu, tedy vodní hladině nebo povrchu vlhké půdy (potenciální evaporace), popř. i rostlinám bohatě zásobeným vodou (potenciální transpirace) nebo obojímu (potenciální evapotranspirace). Potenciální výpar může být vypočten pomocí nejrůznějších empirických vzorců, případně ho lze měřit pomocí výparoměrů se stálým dostatkem vody.

u nás nepoužívané označení pro výparoměr.

Termín se skládá z řec. ἀτμός [atmos] „pára“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

syn. výparoměr.

Termín se skládá ze slova evaporace a řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

syn. evaporimetr – přístroj k měření výparu. Nejčastěji se měří výpar z volné vodní hladiny výparoměry a výpar z půdy s vegetací evapotranspirometry. Pro mikroklimatická měření v porostech je používán tzv. Picheův výparoměr.

výparoměr používaný na vybraných stanicích ČHMÚ pro měření výparu z volné vodní hladiny. Je tvořen nerezovou kruhovou nádobou o ploše průřezu 3 000 cm², hlubokou 60 cm, která se zapouští do země tak, aby hladina vody byla v úrovni okolního terénu. Vlastní měřící zařízení je umístěno v nerezové nádobě válcovitého tvaru o průměru 7,5 cm s víkem, spojené s nádobou výparoměru. Využitím principu spojitých nádob dochází k vyrovnání hladin ve výparoměrné a měřící nádobě. Hladina vody v měřící nádobě je měřena plovákovým způsobem, přičemž poloha plováku je sledována digitálním optickým snímačem polohy s rozlišením 0,025 mm. Kontinuálně se registrují jak úbytky vody výparem, tak i vzestupy hladiny vlivem srážek. Výsledná hodnota výparu je dána součtem diferencí hladin a úhrnu spadlých srážek. Pro měření povrchové teploty vody v nádobě je využíván snímač Pt100.

starší typ výparoměru, na stanicích ČHMÚ nahrazovaný po roce 2000 výparoměrem EWM.

syn. výpar celkový – souborné označení pro evaporaci a transpiraci. Viz též výpar, evapotranspirometr.

Termín zavedl amer. klimatolog C. W. Thornthwaite v r. 1944. Vytvořil ho spojením slov evaporace a transpirace.

přístroj pro měření evapotranspirace. Jeho zákl. částí je nádoba obsahující vzorek půdy s vegetační pokrývkou. Úbytek celkového množství vody způsobený výparem se určuje vážením nádoby s půdou a vegetací, nebo změřením spadlých srážek a množství odteklé vody z přístroje. Evapotranspirace se pak určuje jako rozdíl váhy půdy před a po skončení měření, popř. jako rozdíl srážek a množství zachycené vody. Viz též lyzimetr.

syn. vývoj klimatu.

syn. evoluce klimatu – průběh stavů klimatického systému na Zemi, v konkrétním regionu nebo místě za určité období. Tento vývoj může mít buď podobu periodického či nepravidelného kolísání klimatu, spojeného často se střídáním fází určité klimatické oscilace, nebo se projevuje dlouhodobou jednosměrnou změnou klimatu. Vývoj klimatu v různých částech Země přitom může mít odlišný charakter kvůli rozdílnému vlivu příčinných klimatických faktorů. Vývoj klimatu ustavující relativně stabilní stav klimatického systému v určitém čase označujeme jako genezi klimatu.

proces vzniku atmosféry Země a změn jejího chemického složení až po současnost. Případnou prvotní atmosféru složenou především z vodíku a helia planeta Země již během hadaika ztratila a na její místo nastoupila směs plynů, které se uvolňovaly ze zemského pláště prostřednictvím impaktů vesmírných těles a vulkanizmu. Velký podíl sekundární atmosféry tvořily skleníkové plyny, především vodní pára, oxid uhličitý a metan, dále obsahovala mj. dusík, oxid uhelnatý, oxid siřičitý, naopak prakticky žádný kyslík. Chemicky měla redukční účinky, což umožnilo prvotní syntézu některých organických molekul, k čemuž by za přítomnosti kyslíku nemohlo dojít. Jednotlivé složky atmosféry s výjimkou dusíku byly z atmosféry vymývány kyselým deštěm a fosilizovány v zemské kůře. Prvotní stopové koncentrace kyslíku vznikaly v důsledku fotodisociace molekul vodní páry. Větší produkci kyslíku přinesla až fotosyntéza, kterou realizovaly zřejmě již koncem archaika sinice. V souvislosti s tím se postupně formovala ochranná ozonová vrstva, která fotodisociaci vodní páry posupně zastavila. Po prvním prudkém nárůstu pak koncentrace kyslíku během proterozoika stagnovala. Od dalšího výrazného nárůstu koncentrace kyslíku koncem proterozoika a začátkem fanerozoika se již složení atmosféry Země podobalo dnešnímu, kolísala však koncentrace některých skleníkových plynů. Dnešní setrvalý obsah kyslíku v atmosféře odpovídá rovnováze mezi jeho produkcí (fotosyntéza) a spotřebou (dýchání živých organismů, spalovací procesy apod.).

syn. dohlednost mimořádná – dohlednost nejméně 50 km na stanicích s neomezeným obzorem. Např. na Milešovce (837 m n. m.) se v období 1951–1960 vyskytovala prům. 34 dnů za rok.
 

koeficient A ve vzorci pro turbulentní tok
$Q=-A\frac{\partial s}{\partial z},$
kde Q je vert. tok fyz. vlastnosti s, vztažené k jednotce hmotnosti. Koeficient turbulentní výměny roste od zemského povrchu zhruba po horní hranici přízemní vrstvy atmosféry, nad ní je buď přibližně konstantní, nebo častěji pomalu klesá. Lze jej určit z měření větru a teploty vzduchu v různých výškách. S koeficientem turbulentní difuze K je spjat vztahem
$A=\rho K,$
kde ρ je hustota prostředí. Jako uvedená vlastnost s se může vyskytovat hybnost, teplo, vodní pára či různé znečišťující příměsi; podle toho rozlišujeme koeficient turbulentní výměny pro hybnost, teplo, vodní páru a znečišťující příměsi. Z hlediska form. analogie mezi charakteristikami turbulentního a vazkého proudění je koeficient turbulentní výměny protějškem dyn. koeficientu vazkosti.

1. znečišťující látky a jejich směsi vstupující do ovzduší ze zdrojů znečišťování ovzduší, popř. též vzduch, který je součástí spalin apod. Za exhalace se považuje rovněž vulkanický popel;
2. syn. emise, zejména ve druhém významu termínu.

Termín pochází z lat. exhalatio „vydechování, vypařování, výpar“, odvozeného od slovesa exhalare „vydechovat“ (z ex „z“ a halare „dýchat, vypařovat“).

oblast frontální zóny, v níž dochází k difluenci (rozbíhání) izohyps absolutní topografie, a tím i k dynamickému poklesu tlaku vzduchu, zejména v nižších hladinách atmosféry. Viz též pole deformační (výškové), vchod frontální zóny.

vnější část atmosféry Země s horní hranicí kolem 20 000 až 35 000 km, plynule přecházející do meziplanetárního prostoru. V této oblasti je elektronová hustota nízká a nacházejí se zde převážně volné atomy vodíku a hélia. Působení gravitace je slabé, což má za následek, že částice mohou unikat do okolního volného prostoru. Dolní hranici exosféry kladou různí autoři do odlišných výšek v rozmezí zhruba 500 až 700 km nad zemským povrchem.

Termín se skládá z řec. ἔξω [exó] „vně, mimo“ a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).

viz metody výpočtu očekávaného znečištění ovzduší.

syn. cyklogeneze rapidní – velmi intenzivní prohlubování cyklony, k němuž dochází několikrát ročně např. nad severním Atlantikem nebo při východním pobřeží USA. Za kritérium se obvykle považuje pokles tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře vyjádřeného v hPa za 24 hodin o hodnotu tzv. bergeronu, což je 24násobek poměru sinu dané zeměpisné šířky a sinu 60^o. Takto rychlému vývoji napomáhá především existence oblasti se silnou baroklinitou, zvýšenou cyklonální vorticitou a dostatečným obsahem vodní páry ve spodní a střední troposféře. Příslušné podmínky typicky odpovídají situaci, kdy ve spodní troposféře je vytvořen cyklonální vír na frontální vlně pod pravou částí vchodu výškového tryskového proudění. Nástup explozivní cyklogeneze bývá spojen se začátkem okluzního procesu ve frontální cykloně.

1. orientace svahů nebo různých povrchů vzhledem ke světovým stranám a jejich sklon k rovině horizontu, což je v daném místě a čase určující pro příjem slunečního záření, pro světelné poměry, vystavení větrům a srážkám. Klimatická expozice je velmi významným klimatickým faktorem, který se uplatňuje ve všech měřítkách klimatu. Bývá zejména předmětem studia topoklimatologie. Viz též klima svahové;
2. v pojetí A. Gregora poloha met. stanice v terénu, která rozhoduje o její reprezentativnosti pro užší nebo širší okolí.

číselná charakteristika, umožňující kvantifikovat míru vystavení (expozice) živého organizmu působení vnějších vlivů, obvykle se škodlivými účinky (záření, koncentrace znečišťujících látek). Expoziční index může být konstruován různým způsobem, obecně by měl v sobě zahrnovat jak délku expozice vnějším vlivům, tak i míru intenzity jejich působení (např. stupeň překročení vhodně zvolené prahové koncentrace).

ukazatel používaný v Evropě k hodnocení potenciálního rizika ze zvýšených koncentrací přízemního ozonu pro vegetaci ekosystémy. Pomocí expozičního indexu je českou legislativou stanoven i imisní limit pro ochranu vegetace.

umístění meteorologických přístrojů. Volí se tak, aby měřené údaje reprezentovaly skutečný stav atmosféry v okolí místa instalace čidel met. přístrojů. Viz též budka meteorologická, měření meteorologické, stanice meteorologická reprezentativní.

předpověď počasí na období od 10 do 30 dnů, především s využitím metody ansámblové (skupinové) předpovědi počasí a při hodnocení lokální extremity také analýzy klimatických dat. Viz též předpověď počasí střednědobá, předpověď počasí dlouhodobá.

ve stavebně tech. praxi označení pro teplotu vzduchu, měřenou na meteorologické stanici, které se užívá pro odlišení od teploty uvnitř budov nebo místností.

zeslabení záření procházejícího daným prostředím. V meteorologii jde nejčastěji o zeslabení přímého slunečního záření následkem jeho rozptylu nebo absorpce v zemské atmosféře. Extinkce v atmosféře závisí na vlnové délce záření a je největší v případě krátkých vlnových délek. Viz též koeficient extinkce.

syn. koeficient extinkce.

syn. koeficient extinkční, koeficient zeslabení – součet koeficientu absorpce a koeficientu rozptylu daného prostředí. Objemový koeficient extinkce je číselně roven zeslabení, způsobenému absorpcí a rozptylem, paprsku jednotkové intenzity na dráze jednotkové délky; vynásobíme-li ho převrácenou hodnotou hustoty prostředí, dostaneme hmotový koeficient extinkce. Viz též extinkce, zákon Beerův, zákon Bouguerův, absorpce záření.

pokles energie sluneční záření při průchodu atmosférou Země, způsobený absorpcí a rozptylem na molekulách vzduchu, v oblacích a atmosférických aerosolech. Viz též extinkce, zákon Beerův, zakalení atmosféry.

cyklona, která se vyskytuje v mírných nebo vysokých zeměp. šířkách. Mimotropické cyklony jsou často ztotožňovány pouze s postupujícími frontálními cyklonami. Viz též cyklona tropická.

tryskové proudění, které je vázáno na polární i arkt. planetární výškovou frontální zónu. Dělí se na tryskové proudění mírných šířek a tryskové proudění arktické. Mimotropické tryskové proudění se vyznačuje velkou proměnlivostí zeměp. polohy i rychlostí. Typickým znakem je velká meandrovitost tohoto proudění, hlavně v mírných šířkách. Viz též proudění tryskové subtropické.

projev monzunové cirkulace ve vyšších zeměp. šířkách. Je charakteristický pro vých. části pevnin, přičemž nejlépe je vyvinut ve vých. Asii, kde se zimní monzun na vých. straně sibiřské anticyklony střídá s letním monzunem v týlu havajské anticyklony. Viz též monzun tropický.

1. v klimatologii nejvyšší hodnota (maximum) nebo nejnižší hodnota (minimum) meteorologického prvku, zaznamenaná během určitého období. Rozdíl mezi maximem a minimem se nazývá amplituda. Lze hovořit o extrémech v denním nebo ročním chodu meteorologických prvků podobně jako o extrémech zjištěných v jednotlivých dnech, měsících, sezonách, letech nebo delších obdobích. Nejvyšší a nejnižší hodnoty met. prvku zaznamenané za celou dobu měření se označují jako absolutní extrémy, tj. absolutní maximum a absolutní minimum. Z extrémů jednotlivých dní, měsíců atd. je možné vypočítat průměrné extrémy, tj. průměrné denní, měsíční a roční maximum a minimum. Světové extrémy jsou evidovány WMO (http://wmo.asu.edu).
2. V meteorologii maximální, popř. minimální hodnota met. prvku za kratší období, např. 1, 3 nebo 6 hodin v případě maximálních hodnot rychlosti větru, 12 hodin v případě extrémů teplot ve zprávách SYNOP z evropských zemí.
3. Událost charakteristická přítomností výrazných meteorologických nebo klimatických anomálií, viz ohrožení hydrometeorologické.

Termín pochází z lat. extremus „nejzazší, krajní“, do češtiny pronikl přes němčinu.

souhrnné označení pro maximální teplotu, minimální teplotu a přízemní minimální teplotu vzduchu. Hodnoty extrémních teplot se vždy vztahují k určitému časovému období, které je stanoveno doporučeními Světové meteorologické organizace nebo národními předpisy. Ve zprávách v kódu BUFR jsou extrémní teploty uvedeny spolu s údaji o časovém období a výšce senzoru nad zemí pro získání přesného popisu těchto dat. Měření extrémních teplot se na většině stanic ČR provádí automatickým vyhodnocením dat měřených elektrickým teploměrem za dané období. Viz též extrémy teploty vzduchu, teploměr extrémní.

souhrnné označení pro maximální a minimální teploměr.

1. v klimatologii nejvyšší hodnota (maximum) nebo nejnižší hodnota (minimum) meteorologického prvku, zaznamenaná během určitého období. Rozdíl mezi maximem a minimem se nazývá amplituda. Lze hovořit o extrémech v denním nebo ročním chodu meteorologických prvků podobně jako o extrémech zjištěných v jednotlivých dnech, měsících, sezonách, letech nebo delších obdobích. Nejvyšší a nejnižší hodnoty met. prvku zaznamenané za celou dobu měření se označují jako absolutní extrémy, tj. absolutní maximum a absolutní minimum. Z extrémů jednotlivých dní, měsíců atd. je možné vypočítat průměrné extrémy, tj. průměrné denní, měsíční a roční maximum a minimum. Světové extrémy jsou evidovány WMO (http://wmo.asu.edu).
2. V meteorologii maximální, popř. minimální hodnota met. prvku za kratší období, např. 1, 3 nebo 6 hodin v případě maximálních hodnot rychlosti větru, 12 hodin v případě extrémů teplot ve zprávách SYNOP z evropských zemí.
3. Událost charakteristická přítomností výrazných meteorologických nebo klimatických anomálií, viz ohrožení hydrometeorologické.

Termín pochází z lat. extremus „nejzazší, krajní“, do češtiny pronikl přes němčinu.

nejnižší a nejvyšší hodnoty meteorologického prvku v určitém časovém intervalu, např. během dne (denní minimum a maximum), měsíce (měsíční minimum a maximum), roku (roční minimum a maximum), příp. za celou dobu pozorování stanice (absolutní minimum a maximum). Viz též extrém.

obecné označení pro počasí projevující se povětrnostními extrémy. Oproti nebezpečnému počasí ho lze chápat jako výraznější.

charakteristický den, v němž maximální teplota vzduchu dosáhla hodnoty 35,0 °C nebo vyšší. Uvedená prahová hodnota začíná být používána ve středoevropských zemích, v oblastech s odlišným klimatem může být zavedena jiná (např. v Kanadě 30,0 °C, v Austrálii 40,0 °C). Hovorové označení pro velmi horký den je den supertropický. Viz též den horký.

označení pro absolutní minimum a absolutní maximum tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře. Absolutní maximum vypočtené z měření nízko položené met. stanice na Zemi dosahuje 1 083,3 hPa. Bylo dosaženo 31. 12. 1968 na sibiřské stanici Agata (Rusko) v nadmořské výšce 261 m. V kategorii stanic s nadmořskou výškou přes 750 m, kde se redukce tlaku vzduchu na hladinu moře standardně neprovádí, byla zjištěna nejvyšší hodnota 1084,8 hPa, a to 19. 12. 2001 na mongolské stanici Tosontsengel v nadmořské výšce 1 724,6 m. Abs. minimum tlaku vzduchu na Zemi 870 hPa bylo zjištěno 12. 10. 1979 v centru supertajfunu Tip v Tichém oceánu (17° N, 138° E). Hodnoty tlaku vzduchu ve středu tornáda však mohou být ještě podstatně nižší.
Na území ČR je za abs. maximum tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře považována hodnota 1 057,2 hPa, zjištěná ke dni 23. 1. 1907 na stanici Bystřice pod Hostýnem. Abs. minimum tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře má v ČR hodnotu 967,2 hPa, bylo zaznamenáno 26. 2. 1989 na stanici Čáslav. Viz též anticyklona sibiřská.

označení pro absolutní minimum a absolutní maximum teploty vzduchu, naměřené standardním způsobem. Abs. maximum teploty vzduchu na Zemi podle WMO dosahuje 56,7 °C. Bylo zaznamenáno 10. 7. 1913 na stanici Furnace Creek v kalifornském Údolí smrti (USA) v nadmořské výšce –54 m. Dříve uváděná hodnota 58 °C z libyjské stanice El Azizia byla v roce 2012 po důkladném šetření zamítnuta. Abs. minimum teploty vzduchu na Zemi je –89,2 °C. Bylo naměřeno 21. 7. 1983 na stanici Vostok v Antarktidě v nadmořské výšce 3 420 m. Tato stanice bývá někdy označována jako pól chladu. Na území ČR dosahuje abs. maximum teploty vzduchu hodnoty 40,4 °C, naměřené 20. 8. 2012 na středočeské stanici Dobřichovice. Za abs. minimum teploty vzduchu se považuje hodnota –42,2 °C, změřená 11. 2. 1929 na stanici Litvínovice u Českých Budějovic. Viz též pól tepla.

absolutní maxima úhrnů srážek v závislosti na době jejich akumulace. Např. nejvyšší roční úhrn srážek na Zemi o hodnotě 26 470 mm byl zaznamenán od srpna 1860 do července 1861 na stanici Cherrapunji (Indie), označované jako jeden z pólů dešťů. Pokud uvažujeme kalendářní roky, je absolutním maximem 22 990 mm v roce 1861 na téže stanici. Za nejvyšší úhrnsrážek během 24 hodin byl prohlášen úhrn 1 825 mm, dosažený 7. – 8. 1. 1966 na stanici Foc–Foc na ostrově Réunion (často uváděný úhrn 1 870 mm z roku 1952 je chybný). V případě hodinové intenzity srážek je absolutním maximem na Zemi hodnota 305 mm, naměřená 22. 6. 1947na stanici Holt ve státě Missouri (USA).
Na území ČR je za nejvyšší roční úhrn srážek považována hodnota 2254,7 mm, dosažená v roce 1913 na stanici Lysá hora. Dosud nepřekonaný denní úhrn srážek 345,1 mm pochází z 29. 7. 1897, kdy byl dosažen v Jizerských horách na stanici Nová Louka. Oficiálně uznávané absolutní maximum hodinové intenzity srážek na území ČR je 116,6 mm, změřené 3. 9. 1956 na ombrografické stanici Hamry poblíž Chrudimi. Podstatně větší intenzita srážek však byla zjištěna v otevřených nádobách dne 25. 5. 1872 (před vznikem husté sítě srážkoměrných stanic), kdy v obci Mladotice na Plzeňsku mělo během cca jedné hodiny spadnout přibližně 234 mm srážek.
Mezi srážkové extrémy lze počítat i nejdelší dobu bez zaznamenaných srážek, a to na stanici Arica v Chile od října 1903 do ledna 1918.

absolutní maxima rychlosti přízemního větru, a to zpravidla maximální rychlosti větru. To bylo na Zemi zaznamenáno 10. 4. 1996 při přechodu cyklonu Olivia přes Barrow Island v blízkosti severozápadního pobřeží Austrálie. Maximální rychlost větru zde dosáhla 113,2 m.s^–1, maximální hodnota pětiminutové rychlosti větru 48,8 m.s^–1. Pokud neuvažujeme tropické cyklony, je nejvyšší naměřenou hodnotou maximální rychlosti větru hodnota 103,3 m.s^–1, zjištěná 12. dubna 1934 na horské meteorologické stanici Mount Washington ve státě New Hampshire (USA). Ještě podstatně vyšší rychlosti větru mohou být dosaženy v tornádu, jsou však určovány nepřímo z měření dopplerovských meteorologických radarů. Zatím nejvyšší takto stanovená rychlost větru je 135 m.s^–1, dosažená 3. 5. 1999 v Bridge Creek, Oklahoma (USA).
Na území ČR má absolutní maximum rychlosti větru v nárazu hodnotu 57,8 m.s^–1; bylo dosaženo 19. 1. 2007 na stanici Labská bouda v Krkonoších, kdy vítr o síle orkánu souvisel s mimotropickou cyklonou Kyrill. Viz též pól větrů.

kruhovitá oblast ve středu plně vyvinuté tropické cyklony o průměru nejčastěji 30 až 60 km, někdy však i více než 100 km, v níž probíhají sestupné pohyby vzduchu, které zabraňují kondenzaci vodní páry. Proto na rozdíl od převládajícího charakteru počasí v tropické cykloně je v oku tropické cyklony většinou skoro jasné počasí beze srážek a se slabým větrem nebo bezvětřím. Mohutná kupovitá oblačnost v okolí obklopuje oko tropické cyklony v podobě obrovského amfiteátru odborně nazývaného stěna oka. Sestupné pohyby vedou k adiabatickému oteplování vzduchu a ke vzniku subsideční inverze a celkově stabilního teplotního zvrstvení. Teplota ve volné atmosféře bývá v oku tropické cyklony až o 10 °C vyšší než v jeho okolí. U zemského povrchu jsou rozdíly teplot minimální, zpravidla je v oku tropické cyklony o 0 až 2 °C tepleji než v okolí. Na vzniku bezoblačného oka tropické cyklony se v zásadě podílejí dva mechanismy:
a) působení odstředivé síly na hmotu v blízkosti středu tropické cyklony, kdy je hmota vytlačována dál od středu až do okamžiku kvazirovnováhy mezi horiz. silou tlakového gradientu, Coriolisovou silou a odstředivou silou;
b) vlivem vynucených sestupných pohybů vzduchu kompenzujících intenzívní výstupné pohyby ve stěně oka.
Viz též cyklus obměny stěny oka.

kruhovitá oblast ve středu plně vyvinuté tropické cyklony o průměru nejčastěji 30 až 60 km, někdy však i více než 100 km, v níž probíhají sestupné pohyby vzduchu, které zabraňují kondenzaci vodní páry. Proto na rozdíl od převládajícího charakteru počasí v tropické cykloně je v oku tropické cyklony většinou skoro jasné počasí beze srážek a se slabým větrem nebo bezvětřím. Mohutná kupovitá oblačnost v okolí obklopuje oko tropické cyklony v podobě obrovského amfiteátru odborně nazývaného stěna oka. Sestupné pohyby vedou k adiabatickému oteplování vzduchu a ke vzniku subsideční inverze a celkově stabilního teplotního zvrstvení. Teplota ve volné atmosféře bývá v oku tropické cyklony až o 10 °C vyšší než v jeho okolí. U zemského povrchu jsou rozdíly teplot minimální, zpravidla je v oku tropické cyklony o 0 až 2 °C tepleji než v okolí. Na vzniku bezoblačného oka tropické cyklony se v zásadě podílejí dva mechanismy:
a) působení odstředivé síly na hmotu v blízkosti středu tropické cyklony, kdy je hmota vytlačována dál od středu až do okamžiku kvazirovnováhy mezi horiz. silou tlakového gradientu, Coriolisovou silou a odstředivou silou;
b) vlivem vynucených sestupných pohybů vzduchu kompenzujících intenzívní výstupné pohyby ve stěně oka.
Viz též cyklus obměny stěny oka.

viz oko tropické cyklony.

proces nastávající v některých silných tropických cyklonách, spočívající ve vzniku nové stěny oka tropické cyklony ve větší vzdálenosti od jejího středu. Důsledkem je zeslabení konvekce ve stávající stěně oka a přechodné zeslabení větru v tropické cykloně až o několik stupňů Saffirovy–Simpsonovy stupnice. Původní stěna oka je tak nahrazena novou. V průběhu dalšího vývoje se může průměr oka tropické cyklony znovu zmenšit a cyklona zesílit. Tento cyklus může během existence tropické cyklony proběhnout i opakovaně.