Elektronický meteorologický slovník

viz z-systém.

v meteorologii označení pro pravoúhlou relativní souřadnicovou soustavu, v níž osa z směřuje kolmo k horiz. rovině a vyjadřuje geometrickou výšku. Viz též soustava souřadnicová se zobecněnou vertikální souřadnicí.

syn. nadhlavník – bod na průsečíku nebeské sféry s polopřímkou vedenou z místa pozorovatele kolmo vzhůru vůči horizontální rovině. V místě, kde Slunce prochází zenitem, je potenciální insolace maximální. Viz též deště rovnodennostní, tloušťka atmosféry optická, úhel zenitový, nadir.

Termín pochází ze středolat. cenit „nadhlavník“, které vzniklo chybným přepisem první části arabského spojení samt ar-ra^ʿs, doslova „směr hlavy, cesta nad hlavou“.

syn. zenit.

syn. vzdálenost zenitová – úhlová vzdálenost určitého bodu nebo objektu na nebeské sféře od zenitu, tedy velikost úhlu mezi polopřímkami směřujícími z místa pozorování k zenitu a k danému bodu, resp. ke středu daného objektu. Doplněk zenitového úhlu do 90° se nazývá výška nad obzorem.

syn. úhel zenitový.

syn. deště rovnodennostní.

syn. úhel zenitový.

pojem používaný v teoriích turbulence a v modelování mezní vrstvy atmosféry. Pro řešení problému uzávěru vyjádřením druhých korelací fluktuujících turbulentních částí složek okamžité rychlosti proudění není použita žádná rovnice, jejíž řešení by v tomto směru představovalo řídicí parametr, ale používá se pouze algebraický výraz neobsahující přímá vyjádření pomocí zmíněných turbulentních částí složek okamžité rychlosti turbulentního proudění. Typickým příkladem je řešení problému uzávěru prostřednictvím teorie směšovací délky. Viz též model algebraický.

syn. světlo zodiakální – slabé bílé nebo žlutavé světlo ve tvaru kužele na noční obloze rozložené podél ekliptiky a zdánlivě vycházející z místa na horizontu, za nímž se nachází Slunce. Zvířetníkové světlo lze pozorovat pouze při dostatečně temné obloze a průzračném vzduchu. Obecně je nejlépe pozorovatelné kolem rovnodennosti. Vzhledem k tomu, že úhel sklonu roviny ekliptiky vůči astronomickému obzoru závisí na zeměpisné šířce, se v tropech a subtropech vyskytuje zvířetníkové světlo běžně po celý rok; ve středních zeměpisných šířkách je pozorováno slaběji na jaře na večerní obloze, na podzim na ranní obloze. Je působeno rozptýleným slunečním zářením na prašném oblaku vytvářejícím se v meziplanetárním prostoru kolem ekliptiky, tj. ve stopě oběhu Země kolem Slunce.

slabá světelná skvrna kruhového nebo oválného tvaru, která se objevuje za bezměsíčných jasných nocí v průzračném vzduchu na opačném místě oblohy než je Slunce. Jedná se pravděpodobně o Sluncem osvětlený kosmický prach vně zemské atmosféry, podobně jako u zvířetníkového světla.

1. souhrn zonálních složek proudění vzduchu v systému všeobecné cirkulaci atmosféry;
2. atmosférická cirkulace s převládající zonální složkou, která v dané oblasti působí významný zonální přenos tepla a vlhkosti. Je určující mj. pro velký oběh vody na Zemi.
Viz též index zonální cirkulace.

průmět vektoru větru popisujícího v daném místě a hladině všeobecnou cirkulaci atmosféry na místní rovnoběžku. Pokud je zonální složka cirkulace orientována k východu, považuje se za kladnou, v opačném případě za zápornou. Viz též cirkulace zonální, složka cirkulace meridionální.

1. syn. složka proudění vzduchu zonální;
2. vžité označení pro proudění s dominantní kladnou zonální složkou, tedy od západu na východ, ve středních zeměpisných šířkách. Pro opačný směr se někdy používá termín antizonální proudění. Viz též cirkulace zonální, složka cirkulace zonální, proudění meridionální.

syn. index zonality – index cirkulace charakterizující intenzitu zonální cirkulace v dané oblasti nebo na celé polokouli. Jako index zonální cirkulace se v praxi používá řada veličin, z nichž jsou nejznámější:
1. index zonální cirkulace C. G. Rossbyho definovaný jako rozdíl hodnot atmosférického tlaku zprůměrovaných podél 35 a 55° zeměpisné šířky;
2. index zonální cirkulace podle E. N. Blinové definovaný jako hodnota aw^–1, kde w značí úhlovou rychlost zemské rotace a a vertikálně zprůměrovanou úhlovou rychlost zonálního proudění na dané zeměpisné šířce;
3. velikost zonální složky geostrofického větru zprůměrovaná v uvažované hladině atmosféry pres daný zonální pás nebo jeho část;
4. meridionální složka horizontálního tlakového gradientu zprůměrovaná podél dané rovnoběžky nebo podél její části (index zonální cirkulace podle A. L. Kace).

brázda nízkého tlaku vzduchu, jejíž osa je orientovaná ve směru rovnoběžek. Na sev. polokouli je na její již. straně převážně západní a na sev. straně vých. proudění. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu meridionální, proudění zonální.

složka proudění vzduchu ve směru místní rovnoběžky. Pokud směřuje od západu k východu, bere se jako kladná, v opačném případě jako záporná. Viz též proudění zonální, složka cirkulace zonální, složka proudění vzduchu meridionální.

syn. zonalita klimatu.

regionální název horského větru ve stř. Argentině. Zpravidla se tak označuje suchý vítr typu fénu, proudící v zimě dolů v závětří And. Dosahuje rychlostí až 120 km.h^–1.

Termín pochází ze španělštiny, byl pravděpodobně přejat z názvu oblasti ve střední Argentině, odkud zonda typicky vane směrem k městu San Juan.

oblast slyšitelnosti intenzivního zvuku, např. exploze, ve velké vzdálenosti od zdroje zvuku, zpravidla za pásmem ticha. Výskyt tohoto jevu je spojen s lomem zvuku a změnou směru šíření zvukové vlny, obvykle na výškových inverzích teploty vzduchu. Viz též šíření zvuku v atmosféře.

oblast, v níž je slyšitelný zvuk od vzdáleného zdroje. Viz též šíření zvuku v atmosféře.

oblast, v níž není zvuk ze vzdáleného zdroje slyšitelný v důsledku útlumu zvukových vln. Mohou však nastat případy, kdy v důsledku anomálního šíření zvuku v atmosféře  je daný zvuk slyšitelný v oblasti ještě vzdálenější. Viz též stín akustický.

syn. bioklimatologie zvířat, zooklimatologie – část bioklimatologie zabývající se vztahy mezi klimatem a živočichy, zvláště hospodářskými zvířaty.

Termín se skládá z řec. ζῷον [zóon] „živočich“ a slova bioklimatologie.

část fenologie zabývající se studiem časového průběhu významných periodicky se opakujících životních projevů živočichů neboli živočišných fenologických fází v závislosti na počasí a klimatu. K těmto fázím neboli zoofenofázím patří především první výskyt škůdců (a nástup následných generací), kulminace výskytu škůdců, přílet ptactva, první zpěv, počátek kladení vajec, houfování ptactva a odlet ptactva.

Termín se skládá z řec. ζῷον [zóon] „živočich“ a slova fenologie.

viz zoofenologie.

Termín se skládá z řec. ζῷον [zóon] „živočich“ a slova fenofáze.