Elektronický meteorologický slovník

syn. vrstva zádržná – vertikálně stabilní vrstva atmosféry v určité výšce nad zemským povrchem překrývající vertikálně instabilní atmosférickou vrstvu. Brání vzájemnému turbulentnímu promíchávání vzduchu mezi oběma vrstvami a vertikálnímu rozvoji konvekce probíhající v níže položené vrstvě, kterou je nejčastěji směšovací vrstva. V zadržující vrstvě s výškou roste potenciální teplota, popř. alespoň adiabatická ekvivalentní potenciální teplota, pokud je zadržující vrstva nasycena vodní parou. Obzvlášť silnou zadržující vrstvu tvoří výšková inverze teploty vzduchu či výšková izotermie. Viz též CIN.

mezinárodně přijatý model standardní atmosféry, vystihující převládající poměry v atmosféře reprezentativní během celého roku ve všech zeměp. šířkách. Tento model vychází z předpokladu, že pro atmosféru platí přesně stavová rovnice a zákl. rovnice hydrostatické rovnováhy; v nulové výšce jsou konstantní, přesně definované hodnoty zákl. meteorologických prvků; vertikální teplotní gradient je v jednotlivých vrstvách atmosféry konstantní a nabývá přesně definovaných hodnot. Smyslem zavedení mezinárodní standardní atmosféry je možnost jednotné kalibrace tlakových výškoměrů, možnost výpočtu a porovnání letových charakteristik letadel, projektování letadel a raket a sestavení balistických tabulek.
Mezinárodní standardní atmosféra přijatá ICAO v roce 1952 vychází z těchto hlavních předpokladů: nulová výška je na úrovni prům. výšky hladiny moře, v této nulové výšce je teplota vzduchu 288,15 K (15 °C), tlak vzduchu 1 013,25 hPa, hustota vzduchu 1,225 kg.m^–3 a tíhové zrychlení 9,806 6 m.s^–2; od hladiny moře do výšky 11 000 geopotenciálních metrů (gpm), tj. 11 019 m, je teplotní gradient roven 0,65 °C/100 m. Ve výšce 11 000 gpm je teplota vzduchu 216,65 K (–56,5 °C), tlak vzduchu 226,32 hPa, hustota vzduchu 0,363 19 kg.m^–3 a tíhové zrychlení 9,772 7 m.s^–2. Od výšky 11 000 do 20 000 gpm je hodnota teplotního gradientu rovna nule (izotermie). Ve výšce 20 000 gpm je teplota vzduchu 216,65 K, tlak vzduchu 54,748 7 hPa, hustota vzduchu 0,088 034 5 kg.m^–3 a tíhové zrychlení 9,745 m.s^–2. Od výšky 20 000 do 32 000 gpm je hodnota teplotního gradientu –0,1 °C/100 m, od 32 000 do 47 000 gpm –0,28 °C/100 m a od výšky 47 000 do 51 000 gpm je teplotní gradient opět rovný nule.

šestý z jedenácti odborů komise úřadu pro leteckou navigaci Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO). Meteorologický odbor ICAO sleduje především celosvětovou unifikaci a zdokonalování pravidel a postupů při met. zabezpečování provozu civilního letectva.

jedna ze sedmi oblastí světa podle členění Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO), které se vzájemně liší z hlediska podmínek pro létání. V každé z nich je zřízena regionální kancelář ICAO, která tuto oblast spravuje. Jedná se o tyto regionální kanceláře ICAO: Paříž pro Evropu a severní Atlantik, Bangkok pro Asii a Pacifik, Káhira pro Střední Východ, Dakar pro západní a centrální Afriku, Lima pro Jižní Ameriku, Mexiko pro Severní Ameriku, centrální Ameriku a Karibik, a Nairobi pro východní a jižní Afriku.

syn. doba ledová – období relativního nárůstu zalednění na Zemi. V geol. minulosti nastal tento jev vícekrát, kvazi-periodicky se opakoval v rámci kvartérního klimatického cyklu. Tehdy průměrná teplota vzduchu u povrchu Země klesala až o 10 °C oproti současnosti. Docházelo k mohutnému rozvoji zalednění, především k postupu pevninských ledovců, k periglaciálním jevům a k výraznému poklesu mořské hladiny o více než 100 metrů oproti interglaciálům. V drsném a suchém kontinentálním klimatu v blízkosti pevninských ledovců se šířila step a tundra, probíhalo intenzívní zvětrávání a rozvíjela se geol. činnost větru (eolická činnost).
Nejrozsáhlejší doby ledové pravděpodobně nastaly v daleké geologické minulosti Země, v době proterozoika.

Termín pochází z lat. glacialis „ledový“ (z glacies „led“).

oblak složený výlučně z ledových částic. Typickými ledovými oblaky jsou oblaky druhu cirrus, cirrostratus a cirrocumulus. Cirrocumulus však během svého vývoje může obsahovat i přechlazené vodní kapky, které rychle mrznou. Viz též oblak vodní, oblak smíšený.

v meteorologii krystalek ledu o velikosti oblačné nebo srážkové částice vznikající v oblaku. Jednotlivé krystalky mohou mít různé tvary převážně v rámci šesterečné krystalové soustavy. Ze zárodků ledových krystalků rostou primárně difuzí vodní páry v ledových nebo smíšených oblacích. Při dostatečné velikosti ledových krystalků, příp. při jejich agregaci do formy sněhových vloček nastává sněžení.

vlastnost ledových krystalků ovlivňovaná podmínkami při jejich vzniku a růstu v oblacích a ve srážkách. Při obvyklých hodnotách tlaku vzduchu v atmosféře a při teplotě 0 °C až –80 °C krystalizuje led v hexagonální krystalografické soustavě. Šesterečná symetrie souvisí s uspořádáním molekul vody v krystalové mřížce ledu. Základním stabilním tvarem ledového krystalku je tedy hranol se dvěma základnami ve tvaru šestiúhelníku a šesti bočními stěnami. Šikmé stěny, které lze někdy na krystalcích rozeznat, nejsou stabilní a při dalším růstu mizí. V atmosféře se setkáváme s velkou variabilitou rozměrů tohoto základního tvaru, přičemž se může měnit poměr rozměru základny a výšky hranolu a může docházet i ke vzniku členitých šesterečných hvězdic či dendritů a kombinovaných tvarů. Konkrétní tvar ledového krystalku je určen především teplotou vzduchu a v menší míře i přesycením vodní páry vzhledem k ledu v prostředí, kde se ledový krystal vyvíjí. Variabilita tvarů ledových krystalků byla popsána na základě laboratorního sledování a potvrzena i při odběrech přirozených ledových krystalů ve sněhu. Základními tvary ledových krystalků v atmosféře jsou ledová jehla, šestiboký sloupek, šestiboká destička a šesticípá hvězdice, popř. dendrit. Někdy se do základních tvarů zahrnují i krystalky ve tvaru projektilu s nestabilním šikmým ukončením. Působením turbulence, agregací krystalků při jejich vzájemných srážkách, namrzáním přechlazených vodních kapek na stěnách krystalku apod. vzniká v přírodě i velké množství kombinovaných tvarů.
Bylo sestaveno několik klasifikací tvarů ledových krystalků, přičemž nejčastěji užívaná je klasifikace japonských autorů Ch. Magona a Ch. W. Lee z roku 1966, která definuje 80 kategorií tvaru a zahrnuje i tvary kombinované a narušené. Tato klasifikace byla modifikována a rozšířena skupinou autorů vedených K. Kikuchim (2013) v rámci činnosti pracovní skupiny IACS (International Association of Classification Societies). Klasifikace třídí ledové krystalky i další pevné srážkové částice již do 121 tříd. Viz též vločka sněhová.

mezinárodně standardizovaný charakteristický den, v němž maximální teplota vzduchu nedosáhla hodnoty 0,0 °C, takže panoval celodenní mráz. Podmnožinou ledových dní jsou v české terminologii arktické dny. Viz též mrazový den.

dnes již nepoužívané zastaralé označení pro námrazoměr.

Termín se skládá z lat. gelu „mráz“ a z řec. komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

syn. krystalek ledový zárodečný – počáteční stádium vývoje ledového krystalku, které má charakter stabilní ledové částice a vzniká  při homogenní nebo, v atmosféře častější, heterogenní nukleaci z vodní páry nebo kapalné vody. Velikost a četnost zárodků vznikajících z vodní páry závisí na teplotě a přesycení vzduchu vodní párou vzhledem k ledu a při heterogenní nukleaci také na vlastnostech depozičních jader. Zárodek ledového krystalku spontánně roste difuzí vodní páry do rozměrů oblačných částic a dále procesy zachycování  a agregace do velikosti srážkových ledových částic.  Zárodek ledového krystalku může vzniknout i při mrznutí vodních kapek, kdy hlavní roli hraje teplota vody a při heterogenní nukleaci i vlastnosti jader mrznutí.  Vznik zárodku ledu v přechlazené vodě je prakticky okamžité následován mrznutím celé kapky.

vznik ledových částic v oblacích, který neodpovídá heterogenní nukleaci ledu na ledových jádrech. Jde např. o vznik ledových fragmentů při tříštění primárních ledových krystalků nebo při explozivním mrznutí větších kapek. Souvislost s těmito procesy má tzv. Hallettův-Mossopův proces popsaný v roce 1974. Při něm dochází ke vzniku ledových fragmentů při mrznutí kapek, které jsou zachyceny ledovou krupkou. Vzhledem k tomu, že při leteckých měřeních koncentrace ledových částic u vrcholků oblaků byly zjištěny hodnoty, které řádové převyšují koncentraci ledových jader, označuje se proces sekundární nukleace také jako multiplikace neboli navýšení ledových částic v oblacích.

syn. mlha zmrzlá.

syn. mlha ledová – mlha, která je složena z ledových krystalků. Vyskytuje se při silných mrazech, zejména při teplotách pod –30 °C, a proto má nízký obsah vodní páry, takže nepůsobí ani při vysoké relativní vlhkosti vzduchu sychravým dojmem. Na ledových krystalcích často dochází k opt. jevům (tzv. jiskření světla). Při zmrzlé mlze se netvoří žádné námrazky. Viz též mlha přechlazená.

zařízení, průběžně zaznamenávající hmotnost námrazy (námrazků) usazené na svislé tyči kruhového průřezu. Kruhový průřez tyče vylučuje závislost hmotnosti usazeného námrazku na směru větru. Dříve se pro námrazoměr používalo označení geligraf. První námrazoměr s mech. převodem, registrující na chronografu hmotnost vrstvy usazených tuhých srážek na měrném válci, sestrojil M. Konček (geligraf Končekův). Používal se na několika horských stanicích na Slovensku. Novější námrazoměry užívají el. snímač hmotnosti s možností dálkové registrace a ukládání dat. Viz též měření námrazků.

syn. nukleace ledu sekundární.

vznik ledových částic v oblacích, který neodpovídá heterogenní nukleaci ledu na ledových jádrech. Jde např. o vznik ledových fragmentů při tříštění primárních ledových krystalků nebo při explozivním mrznutí větších kapek. Souvislost s těmito procesy má tzv. Hallettův-Mossopův proces popsaný v roce 1974. Při něm dochází ke vzniku ledových fragmentů při mrznutí kapek, které jsou zachyceny ledovou krupkou. Vzhledem k tomu, že při leteckých měřeních koncentrace ledových částic u vrcholků oblaků byly zjištěny hodnoty, které řádové převyšují koncentraci ledových jader, označuje se proces sekundární nukleace také jako multiplikace neboli navýšení ledových částic v oblacích.

viz prach diamantový.

v současnosti souhrnné označení pro částice, které vyvolávají heterogenní nukleaci ledu, tzn. jádra mrznutí a jádra depoziční. Bez ohledu na typ nukleace lze charakteristickou koncentraci ledových jader n_i aktivních při teplotě vyšší než T [°C] vyjádřit exponenciální závislostí N. H. Fletchera ve tvaru n_i = n_0i exp(-a_iT), kde n_0i a a_i jsou parametry získané měřením. Charakteristická hodnota koncentrace ledových jader je 10³ m^–3 (1 ledové jádro v litru vzduchu). Existence dostatečného množství ledových částic v oblacích je v mírných a vysokých zeměp. šířkách nutná pro vznik významnějších srážek. Na umělé infekci oblaků pomocí umělých ledových jader jsou založeny metody, jejichž cílem je ovlivnit vývoj srážkových částic v oblacích, popř. zabránit vývoji krup. Viz též ochrana před krupobitím, teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova.

tuhé padající srážky tvořené průhlednými ledovými srážkovými částicemi kulového nebo nepravidelného tvaru o průměru 5 mm nebo menším. Při dopadu na tvrdou zemi obvykle odskakují a při nárazu je slyšet šum. Zmrzlý déšť vzniká zmrznutím dešťových kapek nebo značně roztálých sněhových vloček v blízkosti zemského povrchu. Zmrzlý déšť se nevyskytuje v přeháňkách.

syn. oblaky perleťové

syn. oblaky stratosférické polární ledové – polární stratosférické oblaky složené z ledových krystalků, vznikají při teplotě kolem −85 °C, což je hodnota nižší než průměr ve spodní stratosféře. Podobají se oblakům druhu cirrus nebo altocumulus lenticularis a velmi výrazně se na nich projevuje irizace, takže nabývají vzhledu perleti. Nejživější barvy jsou pozorovány při poloze Slunce několik stupňů pod obzorem. Výrazná irizace se současným výskytem různých spektrálních barev odpovídá ohybu a interferenci světla na kulových částicích o průměru kolem 10 µm. V případě perleťových oblaků však tento ohybový jev zřejmě vzniká při dostatečně nízké teplotě ohybem slunečních paprsků na souborech náhodně orientovaných jehlicovitých ledových krystalků.
Perleťové oblaky se jeví jako stacionární a během dne se podobají bledým cirrům. Při západu slunce se objevuje spektrální zbarvení, které se zvýrazňuje při soumraku. Jak slunce klesá níže pod obzor, pestré zbarvení mizí a je nahrazeno zbarvením nejprve oranžovým a později růžovým. To silně kontrastuje s tmavnoucí oblohou a postupně šedne. I později po západu Slunce je lze stále rozeznat jako nevýrazné a šedivé oblaky. Lze je pozorovat i v noci při měsíčním světle. Před východem Slunce probíhá vývoj irizace v opačném pořadí.
Perleťové oblaky jsou obvyklé v Antarktidě, ale byly pozorovány i nad Arktidou a řadou lokalit severní Evropy. Perleťové oblaky ve tvaru čočkovitých vlnových oblaků se mohou vyskytovat po směru proudění od horských hřebenů, které indukují gravitační vlny ve stratosféře. Vznik těchto oblaků může být spojen i s podobným působením silných troposférických bouří. V  mikrostrukturálním složení perleťových oblaků a procesu jejich vzniku stále ještě existují otevřené otázky.

syn. zmrzlíci – významná jarní povětrnostní singularita náhlého ochlazení na vzestupné části křivky ročního chodu teploty vzduchu. Projevuje se intenzivně zvláště ve stř. Evropě v první polovině května. Vpád studeného vzduchu od severu, severozápadu nebo severovýchodu způsobuje pozdní mrazy, popř. mrazíky, které většinou nastávají již v plném rozvoji vegetace a způsobují proto značné hosp. škody. Singularita se nazývá podle tří svatých: Pankráce, Serváce a Bonifáce (12. až 14. května). Nástup ledových mužů je značně nepravidelný, v některých letech se nevyskytují vůbec.

překlad angl. termínu „ice storm“, který je meteorologickou službou USA definován jako situace, kdy se při mrznoucím dešti vytvoří vrstva ledovky nejméně 0,25 palce (6,4 mm). Ledové bouře se často vyskytují na severovýchodě USA a východě Kanady (např. v období 1982 až 1994 v průměru 16krát za rok), kde působí značné materiální škody a dlouhodobé výpadky dodávek elektřiny. Vrstva ledu na exponovaných předmětech může v extrémních případech přesáhnout 10 cm.

úhrnná hmotnost ledových částic v jednotce objemu oblaku, popř. mlhy. Vyjadřuje se v kg.m^–3 nebo tradičně v g.m^–3. V odborné literatuře se setkáváme s užitím zkratky IWC (z angl. Ice Water Content). Viz obsah vodní kapalný, obsah vodní oblaku.

syn. cyklona severoatlantická – permanentní akční centrum atmosféry nad sev. částí Atlantského oceánu, s nejčastější polohou středu v oblasti Islandu. Islandská cyklona je důležitým článkem severoatlantického deformačního pole ve všeobecné cirkulaci atmosféry. Je permanentně oživována sériemi cyklon vytvářejících se na atlantické polární frontě, která probíhá jižně od ní, jakož i arktickou frontou, která probíhá na sever od ní. Islandská cyklona je rozsáhlý tlakový útvar, který má často několik samostatných středů cyklony, zvláště v prostoru mezi Kanadou a Barentsovým mořem. Má v průběhu celého roku rozhodující význam pro počasí a klima převážné části Evropy, protože usměrňuje postup frontálních systémů z Atlantiku nad evropskou pevninu, a tím i transport vláhy do vnitrozemí. Podmiňuje typickou proměnlivost počasí i nad naším územím.

syn. námrazky.

syn. jevy námrazkové – souhrnné označení pro námrazové jevy, ledovku, lepkavý sníh a složené námrazky. Mezi námrazky se tedy nepočítá jíní, náledí ani zmrazky. Všechny druhy námrazků se liší jak vzhledem, tak původem, ovšem přechod od jednoho druhu k jinému nebývá ostrý, protože podmínky vzniku jednotlivých druhů nebývají zřetelně vymezeny, a proto hodnoty teploty vzduchu, které se uvádějí jako typické pro vznik určitých námrazků, mají jen orientační význam. V tech. praxi se někdy místo námrazků používá termínu námraza. Námrazky mohou při větších hmotnostech a zvláště při současném působení větru způsobit škody na dřevinách, el. a telefonních vedeních, rozhlasových a televizních vysílacích anténách apod. Typickými škodami způsobenými námrazky na dřevinách jsou vrcholové zlomy stromů, jejichž výskyt charakterizuje klimatická oblast s těžkými námrazky. Námrazky jsou nebezpečným jevem také v letectví, kde mohou ohrozit bezpečnost leteckého provozu, usazují-li se na povrchu letadla za letu. V letectví jsou pro námrazky zavedeny speciální termíny, a to beztvará, profilová a žlábkovitá námraza. Námrazky na vodičích el. vedení dosahují max. hmotnost na Českomoravské vrchovině, a to až 15 kg.m^–1; jejich měrná hmotnost bývá 200 až 500 kg.m^–3. Námrazky patří mezi hydrometeory. Viz též cyklus námrazový, měření námrazků, intenzita námrazku.

množství námrazku na el. vodičích utvořené za jednotku času. Měří se zařízením, tvořeným vodorovnou tyčí natáčenou kolmo na směr větru, jejíž změny hmotnosti se zjišťují v závislosti na čase. Viz též měření námrazku, intenzita námrazy na letadlech.

určování hmotnosti a rozměru námrazků. Pro operativní účely se podle doporučení Světové meteorologické organizace měří průměr vrstvy námrazků při výskytu jakéhokoliv typu námrazků v termínu pozorování. Za průměr námrazku se považuje max. průměr námrazku minus průměr měrné tyče. Cílem měření námrazků může být také stanovení max. hodnot námrazků ve víceletém období na daném místě. Kromě synoptických stanic se námrazky v České republice měří:
a) na běžných námrazkoměrných stanicích pomocí horizontálně exponovaných námrazkoměrných tyčí;
b) na speciálních námrazkoměrných stanicích, kde se zjišťuje usazování námrazků na různých materiálech a tvarech konstrukcí (tyče, úhelníky, lana atd.);
c) na el. vedeních pomocí Brinellových přístrojů. Podle tloušťky vrstvy námrazků, která se vyjadřuje jako kolmá vzdálenost od povrchu podkladu k povrchu námrazku, rozlišujeme slabou, mírnou a silnou „intenzitu“ jevu. Námrazky se měří ve výši 2, 6 nebo 10 m na tělesech o průměrech 5, 10 i 60 mm, někdy se používá i vert. expozice tyčí. K registraci změn hmotnosti námrazků s časem slouží námrazoměr, popř. na jeho principu upravená zařízení. Viz též intenzita námrazků.

meteorologická stanice specializovaná na měření námrazků. Na těchto stanicích se také měří teplota a vlhkost vzduchu a rychlost a směr větru.

časový interval, ve kterém lze očekávat v daném místě nebo oblasti tvoření tuhých usazených atmosférických srážek. Na území ČR v nadm. výškách do 1 000 m n. m. trvá námrazové období zpravidla od 1. 11. do 31. 3. Termín námrazové období se dříve používal v jiném smyslu, a to pro období skutečného výskytu námrazků, které se nyní označuje jako námrazový cyklus. Během jednoho námrazového období se tedy může vyskytnout několik námrazových cyklů oddělených obdobími bez námrazků. Termín námrazové období se používá především pro potřeby energetiky.

neurčitý pojem, vyskytující se v odb. literatuře. Zpravidla pod ním rozumíme fiktivní (modelovou) atmosféru, která má z určitého hlediska ideální vlastnosti. V tomto smyslu se za ideální někdy označuje např. atmosféra standardní, jindy atmosféra suchá a čistá, atmosféra Rayleighova apod.

syn. plyn ideální.

syn. plyn dokonalý – plyn, jehož stavové veličiny přesně splňují stavovou rovnici
$\frac{p}{\rho }=RT$
v níž p značí tlak, ρ hustotu, R měrnou plynovou konstantu a T teplotu v K. Plyny tvořící atmosféru Země, včetně vodní páry, pokud není nasycená, lze s velmi dobrým přiblížením považovat za plyny ideální. Viz též zákon Amagatův–Leducův, zákon Avogadrův, zákon Boyleův–Mariotteův, zákon Daltonův.

syn. osvětlenost.

syn. osvětlenost.

syn. osvětlení, intenzita osvětlení – fotometrická veličina vyjadřující světelný tok vztažený k jednotce plochy, na niž dopadá. Jednotkou osvětlení je lux [lx], který je definován jako osvětlení plochy, na jejíž každý m² dopadá rovnoměrně rozložený světelný tok jednoho lumenu [lm]. Viz též luxmetr, izofota, osvit.

[imidžr] – syn. radiometr družicový zobrazovací.

syn. imager – radiometr na meteorologické družici, jehož primárním zaměřením je měření dvourozměrných kvazihorizontálních polí různých veličin, např. pole oblačnosti, teplotního pole zemského povrchu, aj. Např. družice MTG, konkrétně MTG-I, je vybavena zobrazovacími radiometry FCI a Lightning Imager.

množství znečišťující látky rozptýlené v ovzduší. Jsou výsledkem rozptýlení emisí z jednotlivých zdrojů znečištění, případně i následných fyz. nebo chem. procesů v atmosféře, jako jsou např. dálkový transport či procesy vedoucí ke vzniku sekundárních znečišťujících látek. Mírou imise je koncentrace znečišťující látky. Viz též limit imisní, transmise exhalátů.

Termín pochází z lat. immissio „vpouštění“, odvozeného od immitere „vpouštět“ (z in- „v, do“ a mittere „posílat, pouštět“).

často se používá pouze termín meteorologický radiolokátor – radiolokátor pracující v impulzním režimu jehož technické parametry jsou uzpůsobeny pro detekci meteorologických cílů. Jedná se o nejužívanější typ radiolokátoru v meteorologii. Viz též poloměr efektivní, sodar, lidar, potenciál radiolokační meteorologický.

úhel mezi směrem skutečného větru a směrem gradientového větru, vanoucího podél izobar, zjišťovaný na přízemních synoptických mapách. Tato úhlová odchylka se zvětšuje s drsností povrchu, rostoucí vertikální stabilitou atmosféry a s klesající zeměp. šíkou. Směřuje do strany s nižším tlakem vzduchu. V našich zeměp. šířkách dosahuje na pevnině hodnot kolem 30° (nad mořem podstatně méně), mívá však určitý denní chod. Odchylka skutečného směru větru od směru větru gradientového se může vyskytovat i ve volné atmosféře, kde svědčí o existenci ageostrofického větru.

(inc) [inkus] – jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Vyskytuje se pouze u oblaků druhu cumulonimbus (Cb), jestliže se horní část Cb rozšiřuje do podoby kovadliny, jejíž vzhled je buď hladký, vláknitý, nebo žebrovitý. Viz též capillatus.

Termín byl přejat z lat. incus „kovadlina“.

syn. index.

(IOD) – nepravidelně se vyskytující oscilace v tropickém Indickém oceánu, která se projevuje kolísáním teploty povrchu moře a následně i změnami charakteru počasí v přilehlých oblastech. Je určitou obdobou ENSO. Během kladné fáze je na západě Indického oceánu voda nadprůměrně teplá, takže se zvyšuje množství srážek na západě oceánu a v přilehlých oblastech východní Afriky; na východě indickooceánské oblasti je naopak teplota vody podnormální a srážek je méně, což vede často k nástupu sucha hlavně v Austrálii, Indonésii a Malajsii. Při záporné fázi je situace obrácená. Kladné či záporné fáze IOD nastupují zpravidla v květnu a červnu, vrcholu dosahují během září až listopadu a poté obvykle končí v souvislosti s koncem jara na jižní polokouli a nástupem tamních letních monzunů.

období málo větrného, ve dne abnormálně teplého a slunného počasí, ale s chladnými nocemi a ranními (později i celodenními) mlhami, které se vyskytuje přibližně uprostřed podzimu v USA a v Kanadě. Nemusí se vyskytnout každým rokem, naopak v některých letech jsou dvě nebo dokonce tři období indiánského léta, a to i ke konci podzimu. Pojem indiánské léto byl poprvé zaznamenán v r. 1778. Amer. indiáni zřejmě využívali tohoto příznivého počasí k zvýšení svých zimních zásob dřeva apod. Jedná se o typické anticyklonální počasí, které je podmíněno meridionálním cirkulačním typem. Odpovídá babímu létu ve stř. Evropě.

prostorové rozložení intenzity záření rozptýleného určitou částicí nebo souborem částic. Vyjadřuje se pomocí rozptylového diagramu.

slang. označení pro nepřímá aerologická pozorování.

změna hodnoty meteorologického prvku v „individuální“ vzduchové částici, pohybující se vzhledem ke zvolenému souřadnicovému systému. Mat. se vyjadřuje pomocí totální derivace, např. individuální změna teploty vzduchu T za jednotku času t jako dT / dt. Individuální časová změna veličiny A je dána Eulerovým vztahem
$\frac{dA}{dt}=\frac{\partial A}{\partial t}+v_x\frac{\partial A}{\partial x}+v_y\frac{\partial A}{\partial y}+v_z\frac{\partial A}{\partial z},$
v němž v_x, v_y, v_z jsou složky rychlosti proudění v souřadnicovém systému tvořeném osami x, y, z. Viz též změna meteorologického prvku lokální.

syn. kryptoklima – klimatické podmínky vnitřních prostor umělého i přírodního původu, jako jsou výrobní, provozní, dopravní, pracovní a obytné prostory nebo jeskyně, hnízdní prostory ptáků či nory zvěře, v nichž v důsledku tepelné izolace stěn, hloubky pod zemským povrchem nebo omezeného spojení s venkovním prostředím je značně změněn denní a roční chod meteorologických prvků. Mikroklima uzavřených prostor se projevuje zejména ve specifických teplotních a vlhkostních poměrech, v prašnosti prostředí (tovární haly, důlní prostory) a v podmínkách výměny vzduchu. Mikroklima uzavřených prostor bývá často upravováno vytápěním, zvlhčováním a ventilací. Viz též klimatizace, klima skleníkové.

cyklona, jejíž vznik je podmíněn existencí a postupem jiné cyklony. Např. postup cyklony ze stř. části vých. Atlantiku přes Britské ostrovy na sv. často vyvolává vznik cyklony nad záp. Středomořím a sev. Itálií. Tento proces nejčastěji nastává v důsledku přibližování hluboké brázdy nízkého tlaku vzduchu ve stř. a horní troposféře.

brázda nízkého tlaku vzduchu, jejíž vznik v určité oblasti je vyvolán cirkulačními změnami v jiné, více či méně vzdálené oblasti atmosféry. Např. brázda nízkého tlaku vzduchu v tropech vzniká v souvislosti s cyklonami na polární frontě mírných zeměp. šířek.

část technické klimatologie, která se zabývá vlivem průmyslu na klima a studuje též účinky klimatu na průmyslová zařízení. Viz též meteorologie průmyslová.

zákal pozorovaný v průmyslových centrech a v průmyslových aglomeracích, způsobený umělými zdroji atmosférického prachu, kouře, exhaláty apod. Nejčastěji se vyskytuje za stabilního zvrstvení atmosféry, které bývá spojeno s malými horiz. pohyby a s nepatrnou vert. výměnou vzduchu. Zvláště výrazný průmyslový zákal bývá dobře pozorován z dálky, a to v podobě šedé, oblak připomínající čepice nad městem, z níž někdy vystupují jen vrcholky komínů a výškové stavby. Viz též smog.

oblast aplikované meteorologie, popř. klimatologie zaměřená na otázky aplikací meteorologických informací v průmyslu a komerčních aktivitách. Zabývá se zabezpečením průmyslu speciálními předpověďmi počasí a dalšími meteorologickými a klimatologickými informacemi. Jedná se o meteorologické zajištění technologických operací vázaných na počasí, např. o předpovědi bouří z hlediska dálkového přenosu elektrické energie, předpovědi a klimatologické charakteristiky sněhové pokrývky, teploty vzduchu, větru, srážkového režimu apod. Do oblasti meteorologie průmyslové dále patří problematika čistoty ovzduší, pokud jde o potenciální rozptyl exhalací, podklady pro regulaci výroby, pro volbu náhradních paliv v rozptylově nepříznivých meteorologických podmínkách apod. V poslední době se rozvíjí např. meteorologické zabezpečení jaderných energetických zařízení někdy nevhodně nazývané jaderná meteorologie. Někdy se průmyslová meteorologie chápe šířeji jako meteorologie soukromého sektoru, která zahrnuje i výrobu a poskytování meteorologických přístrojů a pozorovacích systémů (např. dálkového průzkumu), vývoj meteorologických systémů a systémové integrace, často i další konzultační služby či jiné produkty s přidanou hodnotou, včetně služeb pro další sektory, jako jsou média, letecká doprava, životní prostředí, zdraví, ovlivňování počasí, řízení zemědělských a lesnických aktivit i povrchové a letecké dopravy.

vypadávání přirozeného sněhu při výskytu specifických meteorologických podmínek a s příspěvkem emisí tepla, vlhkosti a kondenzačních jader z průmyslových zdrojů.
Základní podmínkou pro průmyslové sněžení je výskyt zimní nízké vrstevnaté oblačnosti druhu stratus popř. mlhy v nočních hodinách. Vrstva stratu s nízkou základnou (0 až 150 m) musí být dostatečné vertikálně mohutná (minimum 200 m) a je zpravidla ohraničena výraznou inverzí suchého vzduchu. Nad vrstvou St musí být jasná obloha nezakrytá vyšší oblačností, což podporuje radiační ochlazování horní hranice St s charakteristickou hodnotou –0,05 °C/h. Vývoj následného konvektivního promíchávání s níže ležícími teplejšími oblačnými vrstvami podporuje mrznutí přechlazených kapek a vznik ledových krystalů v oblaku. Vznikají vhodné podmínky pro vznik srážkových částic v oblaku, z něhož za přirozených podmínek srážky dosahující zemský povrch nevypadávají. Průmyslové emise tvoří dodatečný zdroj tepla a vlhkosti, který může posílit srážkový proces a vyvolat lokální vypadávání sněhu. Sněžení je pak unášeno od zdroje emisí ve směru proudění nad oblačností.
Průmyslové sněžení nejčastěji nastává v hodinách před východem slunce a pokud se vrstva stratu nerozpadá, může nastat i několik hodin po východu slunce. Výška sněhu je obvykle malá, 1-2 mm. Ve švýcarské studii tohoto jevu byly však zaznamenány lokální extrémy výšky sněhu na vozovce až 15 cm, které bylo nutno mechanicky odstraňovat. Jde o řídký jev, kdy např. analýza výskytu průmyslového sněžení během čtyř zimních sezon ve dvou švýcarských lokalitách ukázala hodnotu 4,5 dní jako průměrný roční výskyt.

vypadávání přirozeného sněhu při výskytu specifických meteorologických podmínek a s příspěvkem emisí tepla, vlhkosti a kondenzačních jader z průmyslových zdrojů.
Základní podmínkou pro průmyslové sněžení je výskyt zimní nízké vrstevnaté oblačnosti druhu stratus popř. mlhy v nočních hodinách. Vrstva stratu s nízkou základnou (0 až 150 m) musí být dostatečné vertikálně mohutná (minimum 200 m) a je zpravidla ohraničena výraznou inverzí suchého vzduchu. Nad vrstvou St musí být jasná obloha nezakrytá vyšší oblačností, což podporuje radiační ochlazování horní hranice St s charakteristickou hodnotou –0,05 °C/h. Vývoj následného konvektivního promíchávání s níže ležícími teplejšími oblačnými vrstvami podporuje mrznutí přechlazených kapek a vznik ledových krystalů v oblaku. Vznikají vhodné podmínky pro vznik srážkových částic v oblaku, z něhož za přirozených podmínek srážky dosahující zemský povrch nevypadávají. Průmyslové emise tvoří dodatečný zdroj tepla a vlhkosti, který může posílit srážkový proces a vyvolat lokální vypadávání sněhu. Sněžení je pak unášeno od zdroje emisí ve směru proudění nad oblačností.
Průmyslové sněžení nejčastěji nastává v hodinách před východem slunce a pokud se vrstva stratu nerozpadá, může nastat i několik hodin po východu slunce. Výška sněhu je obvykle malá, 1-2 mm. Ve švýcarské studii tohoto jevu byly však zaznamenány lokální extrémy výšky sněhu na vozovce až 15 cm, které bylo nutno mechanicky odstraňovat. Jde o řídký jev, kdy např. analýza výskytu průmyslového sněžení během čtyř zimních sezon ve dvou švýcarských lokalitách ukázala hodnotu 4,5 dní jako průměrný roční výskyt.

rozptyl záření, při němž má rozptýlené záření jinou vlnovou délku než rozptylované dopadající záření. Typickým příkladem nepružného rozptylu je Ramanův rozptyl. Viz též rozptyl pružný.

syn. vlny setrvačné – kmity v horizontálně příčném směru vznikající v atmosféře působením setrvačnosti proudění vzduchu a Coriolisovy síly. Jde o teor. pojem používaný v dynamické meteorologii. Viz též kružnice inerční.

trajektorie, po níž se ve smyslu rotace hodinových ručiček, tj. anticyklonálně, pohybuje vzduchová částice, jestliže se mimo zónu v těsné blízkosti rovníku dostane s určitou rychlostí v svého pohybu vůči rotující Zemi do oblasti s nulovým horizontálním tlakovým gradientem. Vliv tření přitom zanedbáme. Inerční kružnice je v tomto případě jedinou možnou trajektorií, na níž existuje rovnováha mezi působícími horiz. silami, tj. horiz. složkou Coriolisovy síly a odstředivou silou vzniklou zakřivením této trajektorie. Podmínku zmíněné rovnováhy vyjadřuje rovnice
$\frac{v^2}{r}=\lambda v,$
kde λ je Coriolisův parametr, v rychlost pohybu vzduchové částice po inerční kružnici a r značí poloměr inerční kružnice, který se nazývá inerčním poloměrem a pro nějž zřejmě platí vztah
$r=\frac{v}{\lambda }.$
Doba τ jednoho oběhu vzduchové částice po inerční kružnici představuje tzv. inerční periodu a určíme ji ze vzorce
$\tau =\frac{2\pi }{\lambda }.$
Inerční pohyby v atmosféře mají značný význam pro všeobecnou cirkulaci atmosféry i celkovou oceánicko-atmosférickou cirkulaci a je nutno k nim přihlížet v modelech atmosféry používaných při numerických předpovědích počasí.

syn. proudění inerční, viz kružnice inerční.

syn. pohyb inerční – viz kružnice inerční.

hydrodynamická instabilita, která je výsledkem poklesu momentu hybnosti se vzdáleností od osy rotace v rotující tekutině. Při radiálním vychýlení částice tekutiny dojde k jejímu urychlení v daném směru vlivem nerovnováhy odstředivé síly působící na částici a na její okolí. Tekutina je v tomto případě inerčně instabilní.
Při hodnocení inerční instability v atmosféře se uplatňuje kombinace odstředivých sil rotace Země a zakřiveného pohybu vzduchu vzhledem k zemskému povrchu. Hodnotí se s využitím kvazigeostrofické aproximace. Vzduchová částice, která má podobu jednodimenzionální trubice orientované ve směru geostrofického větru, je vychylována horizontálně a kolmo k jeho vektoru. V rámci absolutní souřadnicové soustavy si částice zachovává moment hybnosti; prostředí je inerčně instabilní, pokud v něm moment hybnosti klesá se vzdáleností od vertikální osy kombinované rotace. V relativní souřadnicové soustavě se vychýlení vzduchové částice projeví nerovnováhou síly tlakového gradientu a zdánlivých sil, především Coriolisovy síly. Za předpokladu, že geostrofický vítr vane podél horiz. osy y a trubice je vychylována podél horiz. osy x v pravotočivé kartézské souřadnicové soustavě, lze inerční instabilitu hodnotit s použitím následujících vztahů:
$a_x=(m-m_g),m=v+fx=konst\mathrm{.,}{m}_g=v_g+fx,$
kde a_x značí výslednou složku zrychlení vychýlené trubice ve směru osy x, f je Coriolisův parametr, a m, resp. m_g jsou velikosti měrné hybnosti y-ové složky proudění v v trubici, resp. y-ové složky geostrofického proudění v_g v okolí trubice v absolutní souřadnicové soustavě.
S inerční instabilitou se můžeme setkat hlavně v nižších zeměpisných šířkách uvnitř silně rotujících systémů, jako jsou tropické cyklony. Viz též instabilita symetrická.

viz kružnice inerční.

viz kružnice inerční.

viz zrcadlení.

syn. vsak – pohyb vody ze zemského povrchu do půdního nebo horninového prostředí, popř. objem této vody.

Termín pochází ze středolat. infiltratio „prostoupení, pronikání“.

směs látek znečišťujících ovzduší působí na organismy často jinak, než by odpovídalo prostému součtu vlivu jednotlivých znečišťujících látek. Rozlišuje se:
1. synergismus – směs znečišťujících látek má zvýšené účinky oproti aditivnímu působení neboli sčítání vlivu jednotlivých znečišťujících látek;
2. potencializace – směs znečišťujících látek má výraznější účinky než součet účinků izolovaně působících znečišťujících látek, přičemž některá ze znečišťujících látek sama o sobě nemá žádný vliv, nebo má zcela jiný vliv než při působení ve směsi;
3. aditivní účinek jednotlivých znečišťujících látek;
4. antagonismus – vliv směsi znečišťujících látek je menší než aditivní účinek izolovaně působících znečišťujících látek.

dva duhově zbarvené světelné oblouky, které jakoby vybíhaly z obzoru vzhůru po obou stranách Slunce. Jejich části nejbližší Slunci jsou od něj vzdáleny cca 46°. Vytvářejí se na šestibokých ledových krystalcích s horizontální orientací při lámavém úhlu 90° a s růstem výšky Slunce nad obzorem se jejich spodní konce k sobě navzájem přibližují. Patří k méně častým halovým jevům.

elmag. záření o vlnových délkách 0,7 µm až 1 000 µm. Infračervené záření zahrnuje záření dlouhovlnné. Viz též záření Slunce.

hodnoty veličin popisujících stav atmosféry, popř. i dalších složek klimatického systému v celé doméně numerického modelu před začátkem vlastní integrace. Tyto podmínky jsou nejčastěji vytvářeny asimilací meteorologických dat nebo méně vhodně interpolací z analýzy, případně z předpovědi řídícího modelu.

souhrnný název pro metody upravující vstupní data (počáteční podmínky) modelů numerické předpovědi počasí. Cílem úpravy je modifikovat počáteční podmínky tak, aby přibližně splňovaly modelové rovnice. Pokud je tato podmínka výrazně narušena, dochází během začátku integrace numerického modelu k významným změnám hodnot modelových proměnných, což se projevuje oscilací předpověděných hodnot, a k znehodnocení předpovědi. Po určité délce integrace tyto oscilace mizí. V některých případech, když nesoulad mezi modelovými proměnnými je příliš velký, může dojít i k předčasnému ukončení integrace modelu kvůli numerické chybě. Původně se inicializace dat zaměřovala na korekci polí větru a tlaku tak, aby byla alespoň přibližně splněna rovnice kontinuity. Proto se místo skutečného větru používal vítr geostrofický. Později se používala metoda normálních módů. V současnosti se téměř výhradně užívá metoda založená na aplikaci digitálního filtru a inicializují se i ostatní základní meteorologické prvky. Samotná inicializace základních modelových veličin postupně ztrácí svůj význam a to jednak tím, že probíhá v rámci asimilace dat a objektivní analýzy a také proto, že současné numerické metody použité v modelech jsou dostatečně robustní, aby jejich běh nebyl významně narušen nekonzistencí vstupních dat. Inicializace vstupních dat se stále využívá, ale inicializují se jiné než základní meteorologické prvky např. srážky a oblačnost.

množství přímého (v některých studiích i rozptýleného) slunečního záření, dopadající na jednotku vodorovné nebo nakloněné plochy za jednotku času. Insolace se vyjadřuje v jednotkách energie, obvykle MJ / m² nebo v J / cm². Ekvivalentem termínu je oslunění.

Termín pochází z lat. insolatio „vystavení slunci“, odvozeného od insolare „umístit na slunce“ (z in „v, na“ a sol „slunce“).

v meteorologii nejednoznačný pojem používaný ve více významech. Např.:
1. ozáření určitého místa přímým slunečním zářením. Doby astronomicky možného oslunění (bez ohledu na oblačnost) se zakreslují pomocí izolinií do map oslunění;
2. v bioklimatologii někdy syn. insolace;
3. v humánní bioklimatologii expozice těla přímému slunečnímu záření.

vlastnost termodynamického systému v rovnovážném stavu, kdy velikost libovolně malé poruchy vložené do systému roste samovolně s časem na úkor vnitřní energie systému. Instabilita v atmosféře se nejčastěji analyzuje vložením poruch spojených s vychýlením vzduchové částice při hodnocení vertikální instability atmosféry nebo s vlnami v pozaďovém proudění při hodnocení baroklinní instability.

Termín pochází z lat. instabilitas „nestálost“, odvozeného od instabilis „nestálý, nestojící pevně“ (z předpony in- vyjadřující zápor a stabilis „pevný, stálý“).

viz index stability.

čelo lineárně či do oblouku uspořádaného nefrontálního pásu zesílené tvorby konvektivní oblačnosti (Cu či Cb), jehož poloha se vyznačuje i na přízemních synoptických mapách. Z hlediska synoptické meteorologie nelze čáru instability ztotožnit s atmosférickou frontou, může se však projevit jako tlaková brázda v horních hladinách. Může se vyskytovat před studenou frontou ve vzdálenosti až několika set km. Silnější forma čáry instability s výskytem silných konvektivních bouří se označuje jako squall line, slabší formy čar instability mohou mít různý původ. Mohou být důsledkem přízemní konvergence proudění, mohou se vyskytnout na čele výtoku ze vzdálených konv. bouří, případně mohou být projevem brízy. Ve starší české meteorologické literatuře se setkáváme s pojmem čára húlav, který má dnes již jenom historický význam.

veřejná výzkumná instituce, která náleží k vědeckým ústavům Akademie věd ČR. Předmětem hlavní činnosti ÚFA AV ČR, v. v. i., je vědecký výzkum atmosféry Země v celém jejím vertikálním rozsahu, tedy studium přízemní vrstvy, troposféry, horní atmosféry, ionosféry a magnetosféry Země pomocí experimentálních a teoretických metod, včetně numerických simulací. Činnost ústavu zahrnuje též monitorovací a speciální měření, vyhodnocování dat a jejich předávání do světových datových sítí a databází, vývoj speciálních přístrojů a odborné expertizy. ÚFA AV ČR, v. v. i., byl založen 1. ledna 1964 pod názvem Ústav fyziky atmosféry ČSAV jako pokračovatel předchozí Laboratoře meteorologie ČSAV. V současné době se ÚFA AV ČR, v. v. i., člení na pět vědeckých oddělení (meteorologie, klimatologie, aeronomie, horní atmosféry a kosmické fyziky) a jednu pracovní skupinu (numerických simulací heliosférického plazmatu). Ústav má pět observatoří (Meteorologické observatoře Milešovka, Kopisty, Dlouhá Louka, Observatoř a telemetrická stanice Panská Ves, Ionosférická observatoř Průhonice). Pracovníci ÚFA vyučují na Univerzitě Karlově (Praha), ČVUT (Praha), Masarykově univerzitě (Brno) a Univerzitě Pardubice. Podílejí se na postgraduální výchově. Ústav koordinuje a pořádá mezinárodní vědecká setkání a sympozia. Dále spolupracuje s mnoha domácími a zahraničními ústavy, univerzitami a agenturami a podílí se na výuce specialistů z rozvojových zemí. Viz též meteorologie v ČR.

oprava, která převádí údaj indikovaný přístrojem na správnou hodnotu měřené veličiny v používané soustavě jednotek. Vylučuje z měření chyby, které jsou vyvolány vlastním přístrojem.

rozdíl mezi údajem přístroje po vyloučení všech systematických rušivých vlivů a správnou hodnotou měřené veličiny. Viz též kalibrace meteorologických přístrojů.

let, který se uskutečňuje, bez ohledu na příp. vizuální kontakt s povrchem Země, za met. podmínek zpravidla horších, než jsou stanoveny minimy pro dohlednost, vzdálenost od oblaků a od základny oblaků. Pro tyto lety platí speciální pravidla IFR (Instrument flight rules), která lze nalézt v publikaci Letecké informační služby ŘLP ČR s.p. AIP (Aeronautical Information Publication). Viz též podmínky meteorologické pro let s použitím přístrojů.

viz let s použitím přístrojů.

(IMC, IFR) – met. podmínky horší než stanovená minima pro dohlednost, vzdálenost od oblaků a od základny oblaků. Viz též let s použitím přístrojů, minima letištní provozní.

syn. zvýraznění fronty – proces, při němž se na atmosférické frontě zvětšuje velikost rozdílů mezi vzduchovými hmotami především v teplotě, ale i u jiných meteorologických prvků. Například na teplých frontách se pozoruje tehdy, pokud postupují v zimním období nad prochlazenou pevninu. Na studené frontě nastává zostření fronty tehdy, pokud postupuje v letním období z oceánu nad přehřátou pevninu. Zostření fronty podmiňuje i denní doba; v zimě v noci se zostřují teplé fronty, v létě ve dne studené fronty. Zostření fronty nemusí nutně vést ke zvýšení aktivity projevů počasí na ní.

osvětlení zemského povrchu a předmětů na Zemi i v atmosféře přímým a rozptýleným slunečním světlem. Měří se v luxech [lx].

kvalitativně posuzovaná charakteristika a tendence dějů probíhajících na atmosférické frontě včetně frontogeneze a frontolýzy. Opírá se zpravidla o velikost změn hodnot meteorologických prvků a průběh povětrnostních jevů při přechodu fronty.

intersekvenční proměnlivost meteorologického prvku z roku na rok, vypočtená z prům. roč. hodnot meteorologického prvku. Patří k významným charakteristikám klimatu.

zadržování (zachycování) části padajících srážek, v širším smyslu i tvorba usazených srážek na vegetaci nebo na vyvýšených předmětech, takže tyto srážky nedosáhnou povrchu půdy. Pokud nejsou využity rostlinami, dochází k evaporaci, případně sublimaci těchto srážek, takže se nepodílejí na odtoku ani na infiltraci. Intercepce srážek tak má nezanedbatelný vliv na hydrologickou bilanci a bilanci půdní vody, zejména u lesních porostů s velkou záchytnou plochou.

intersekvenční proměnlivost meteorologického prvku ode dne ke dni. Počítá se nejčastěji z denních průměrů meteorologického prvku nebo z jeho hodnot zjištěných v termínech pozorování.

syn. interglaciál.

syn. doba meziledová – fáze kvartérního klimatického cyklu mezi dvěma glaciály, vyznačující se ve stř. zeměp. šířkách značným zmírněním klimatu, a tím i ústupem zalednění, především pevninského ledovce. Nástup relativně kratších interglaciálů bývá náhlý a následuje bezprostředně po nejchladnější fázi předchozího glaciálu. Pro interglaciál je typický nárůst zalesnění krajiny a intenzivní vývoj půd. Viz též kvartér, holocén.

Termín se skládá z lat. inter „mezi“ a slova glaciál.

syn. interglaciál.

(IPCC, z angl. Intergovernmental Panel on Climate Change) – mezivládní organizace ke komplexnímu vědeckému posuzování publikovaných vědeckých, technických a sociálně-ekonomických informací o změnách klimatu, jejich potenciálních environmentálních a sociálně-ekonomických důsledcích a o možnostech přizpůsobení se těmto důsledkům (adaptace) nebo o možnostech zmírnění jejich účinků (mitigace). IPCC byl založen v roce 1988 Světovou meteorologickou organizací a programem OSN pro životní prostředí (UNEP). V několikaletých intervalech vydává shrnující hodnotící zprávy. První (FAR) byla vydána v roce 1990, druhá (SAR) v roce 1995, třetí (TAR) v roce 2001, čtvrtá (AR4) v roce 2007, pátá (AR5) v roce 2014 a šestá (AR6) v letech 2021 až 2023.

přenos vzduchových hmot mezi vyššími a nižšími zeměp. šířkami v důsledku meridionální cirkulace. Ve spodní troposféře sev. polokoule je tato výměna realizována pronikáním studených vzduchových hmot k jihu a teplých vzduchových hmot k severu. V systému všeobecné cirkulace atmosféry je mezišířková výměna vzduchu realizována v souvislosti s cirkulačními buňkami (Hadleyova buňka, Ferrelova buňka, polární buňka), eventuálně ve vyšších vrstvách atmosféry je spojena s transportem např. ozonu v rámci Brewerovy–Dobsonovy cirkulace. Viz též vpád teplého vzduchu, vpád studeného vzduchu.

viz klasifikace atmosférických iontů.

viz termín synoptický.

intersekvenční proměnlivost meteorologického prvku měsíc po měsíci. Počítá se z prům. měs. hodnot meteorologického prvku.

padající srážky, které během poslední hodiny před termínem pozorování byly přerušovány, neměly však charakter přeháněk.

viz srážky občasné.

syn. variabilita klimatu vnitřní.

syn. proměnlivost klimatu vnitřní – přirozená vlastnost klimatického systému daná jeho nelineární povahou, projevující se proměnlivostí klimatických prvků kolem jejich průměrných hodnot. Vnitřní variabilita se projevuje i v případě, že všechny vnější klimatotvorné faktory zůstávají neměnné. Do vnitřní variability klimatu nezahrnujeme denní a roční chod meteorologických prvků. Viz též kolísání klimatu, oscilace.

energie systému, tvořeného soustavou částic, nezahrnuje kinetickou a potenciální energii související s působením vnějších sil na daný systém jako celek. Podílí se na ní energie translačního pohybu jednotlivých částic (molekul), energie jejich vibračních a rotačních stavů i energie související se vzájemným působením molekul. Poslední faktor se neuplatňuje v ideálním plynu a jeho vnitřní energie je pak závislá pouze na teplotě. Předpoklad ideálního plynu je obvyklý ve všech meteorologických aplikacích a vnitřní energie jednotky hmotnosti vzduchu je pak dána součinem jeho teploty vyjádřené v K a měrného tepla při stálém objemu. Zdrojem vnitřní energie atmosféry je sluneční záření. Vzrůst vnitřní energie atmosféry je spojen s jejím rozpínáním, přičemž v zemské atmosféře zůstává zachován poměr její vnitřní a potenciální energie. Souhrn obou těchto energií pak bývá označován jako celková potenciální energie atmosféry.

(IAMAS, z angl. International Association of Meteorology and Atmospheric Sciences) – jedno ze sdružení Mezinárodní unie pro geodézii a geofyziku (International Union of Geodesy and Geophysics – IUGG), se kterou spolupracuje Světová meteorologická organizace podle dohody uzavřené v roce 1955. Do roku 1993 se toto sdružení nazývalo Mezinárodní sdružení pro meteorologii a fyziku atmosféry (International Association of Meteorology and Atmospheric Physics, IAMAP).

organizace ke koordinaci civilního letového provozu. Vznikla tzv. Chicagskou úmluvou ze dne 7. prosince 1944, kterou podepsalo 52 států, mezi nimi také Československo. Dohoda nabyla platnosti ke dni 4. dubna 1947 po ratifikaci polovinou členů. V říjnu téhož roku se ICAO stalo specializovanou organizací Spojených národů. K základní dohodě o vzniku ICAO se váže od počátku 18 příloh, které definují standardy mezinárodního civilního leteckého provozu a jsou pro členské státy doporučením, které je posléze přebíráno jednotlivými státy jako zákonná norma. V roce 2013 byla přidána příloha č. 19 Řízení bezpečnosti. V českém zákonodárství tyto přílohy tvoří letecké předpisy Ministerstva dopravy ČR L1 až L19. Pro poskytovatele meteorologických služeb je nejdůležitější předpis L3–Meteorologie. Všechny tyto předpisy lze nalézt na stránkách Letecké informační služby Řízení letového provozu ČR.
Cílem ICAO, definovaným v Chicagské dohodě, je rozvoj mezinárodního civilního letectví, tak aby byla zajištěna jeho bezpečnost, spolehlivost, pravidelnost a hospodárnost. Ústředí ICAO je v kanadském Montrealu. Regionální kanceláře, kterých je celkem 7, jsou pak situovány do jednotlivých částí zeměkoule. Pro Evropu je sídlem regionální kanceláře ICAO Paříž. Nejvyšším orgánem ICAO je tzv. Valné shromáždění. Mezi nejdůležitější standardy definované touto organizací patří především jednoznačné čtyřmístné kódy letišť (4 největší letiště v ČR LKPR–Václava Havla Praha, LKKV–K.Vary, LKTB–Brno/Tuřany a LKMT–Ostrava/Mošnov), leteckých dopravců a typů letadel, které se používají v oficiálních dokumentech a komunikaci. Pro meteorologii je důležitá standardizace leteckých meteorologických kódů (METAR / SPECI, TAF, SIGMET, AIRMET, GAMET), v níž hraje významnou roli meteorologická skupina METG (Meteorological Group) při regionální kanceláři ICAO v Paříži.
Pro výkon dohledu nad civilním letectvím v ČR je ve shodě s Chicagskou úmluvou ustanoven Úřad pro civilní letectví České republiky (ÚCL), který nejen licencuje piloty a certifikuje letadla a letecká technická zařízení, ale také certifikuje meteorologická letecká pozemní zařízení, tj. systémy a senzory poskytující zejména aktuální informace o jednotlivých meteorologických prvcích (směru a rychlosti větru, dohlednosti, dráhové dohlednosti, pokrytí a výšce oblačnosti, teplotě a tlaku). Úřad je podřízen Ministerstvu dopravy ČR a v jeho čele stojí generální ředitel, který je jmenován ministrem dopravy.

publikace vydaná Světovou meteorologickou organizací v roce 1956 angl. a franc., revidovaná v r. 1975 a přeložená do dalších jazyků. Uvádí klasifikaci oblaků a meteorů, jejich definice a metodické pokyny, i jak má být klasifikace využívána v met. praxi. Mezinárodní atlas oblaků je dvoudílný, v prvním díle je textová, ve druhém obrazová část. Kromě této úplné verze vydala WMO jednodílnou zkrácenou verzi atlasu (česky vyšla v roce 1965) a Mezinárodní album oblaků pro pozorovatele v letadlech. Mezinárodní atlas oblaků navazuje na obdobnou mezinárodní publikaci vydanou v roce 1939. Je využíván při sestavování návodů pro pozorovatele met. stanic, do nichž jsou převzaty jak definice, tak i metodické pokyny uvedené v atlasu. V roce 2017 byla vydána nová elektronická (internetová) verze Mezinárodního atlasu oblaků dostupná na linku https://cloudatlas.wmo.int/home.html.

(ICAE, International Committee for Atmospheric Electricity) – orgán při Mezinárodním sdružení pro meteorologii a atmosférické vědy, které je součástí Mezinárodní unie pro geodézii a geofyziku (International Union for Geodesy and Geophysics – IUGG). Zabývá se rozvojem poznatků o el. podmínkách a jevech v atmosféře Země, včetně jejich aplikací v dalších oborech.

(IFMS, z angl. International Forum of Meteorological Societies) mezinárodní organizace zřízená za účelem podpory spolupráce národních, popř. i regionálních meteorologických společností. Členem IFMS je mj. také Česká meteorologická společnost a Evropská meteorologická společnost.

nejnovější modifikace původní Fujitovy stupnice hodnotící intenzitu tornád, k čemuž využívá 23 indikátorů poškození různých druhů vegetace nebo budov podle jejich odolnosti. Na rozdíl od rozšířené Fujitovy stupnice tedy neuvažuje stavby podle jejich účelu, neboť jejich konstrukce se může v různých oblastech zásadně lišit). Podle stupně odolnosti jsou některé indikátory dále rozčleněny do více tříd. Každý indikátor, popř. třída odolnosti obsahuje 1-10 stupňů poškození, ze kterých se určuje intenzita tornáda. Každému z devíti stupňů mezinárodní Fujitovy stupnice je přiřazen odhad tzv. „okamžité“ rychlosti větru ve zlomku sekundy způsobující příslušný stupeň poškození. Mezinárodní Fujitovu stupnici navrhla Evropská laboratoř pro silné bouře (ESSL), první ucelenou verzi publikovala v roce 2023. Narozdíl od výše zmíněných stupnic obsahuje mezinárodní Fujitova stupnice střední hodnotu intervalu maxima rychlosti větru, dolní hranice intervalu se nachází blízko středu nižší kategorie a horní hranice blízko středu vyšší kategorie.

Stupeň	Odhad střední max. rychlosti větru
IF0	25 m.s–1
IF0.5	33 m.s–1
F1	40 m.s–1
F1.5	50 m.s–1
F2	60 m.s–1
F2.5	70 m.s–1
F3	80 m.s–1
F4	105 m.s–1
F5	130 m.s–1

(MGS) – období od 1. ledna do 31. prosince 1959, během něhož pokračovala velká část rozsáhlého pozorovacího programu Mezinárodního geofyzikálního roku.

(MGR) – období od 1. července 1957 do 31. prosince 1958, stanovené Mezinárodní unií pro geodézii a geofyziku (IUGG), během něhož byla prováděna geofyz. pozorování, včetně meteorologických, s rozsáhlým programem ve světové síti stanic. Na MGR navázala akce zvaná Mezinárodní geofyzikální spolupráce.

viz indikativ stanice.

(MPR) – období let 1882–1883, 1932–1933 a 2006–2007, stanovená mezinárodní dohodou, během nichž byla prováděna geofyz. pozorování, včetně meteorologických, s rozsáhlým programem na různých dočasně zřízených stanicích zejména v polárních oblastech. Po stránce koncepční byl MPR předchůdcem Mezinárodního geofyzikálního roku.

mezinárodně dohodnutá soustava jednotek fyzikálních veličin, která se skládá ze základních jednotek, odvozených jednotek a násobků a dílů jednotek. Některé ze sedmi základních jednotek (metr, kilogram, sekunda, kelvin, ampér, kandela, mol) se v meteorologii běžně používají. Odvozené jednotky se tvoří výhradně jako součiny a podíly jednotek základních. S vlastním názvem se v meteorologii používá odvozená jednotka pro tlak vzduchu (pascal) a teplotu (stupeň Celsia), bez vlastního názvu např. m.s^–1 pro rychlost, kg.m^–3 pro hustotu apod. Násobky a díly (výhradně dekadické) se tvoří pomocí předpon před jednotkami. Stále se používají tzv. vedlejší jednotky, které byly dříve pro svou všeobecnou rozšířenost a užitečnost řazeny do soustavy SI, přestože nebyly odvozeny ze základních jednotek. Soustava SI akceptuje používat souběžně s jednotkami SI tyto vedlejší jednotky: minuta, hodina, den, úhlový stupeň, úhlová minuta, (úhlová) vteřina, hektar, litr a tuna.

(ITCZ) – vnitřní pásmo rovníkové deprese, které odděluje pasáty sev. a již. polokoule, takže tvoří bariéru energ. výměny mezi polokoulemi. V částech ITCZ dochází ke konvergenci pasátů, která zde způsobuje výstupné pohyby vzduchu, tvorbu konvektivních oblaků a tropických dešťů. ITCZ mívá rozsah přes několik šířkových stupňů, přičemž může mít i složitější strukturu s rovníkovými tišinami nebo pásmem rovníkových západních větrů. Prům. roční poloha ITCZ je vyjádřena meteorologickým rovníkem, sezonní pohyb souvisí s pohybem termického rovníku, který nad oceány přibližně odpovídá prům. poloze ITCZ v dané fázi roku. V případě pevnin s výraznou monzunovou cirkulací proniká ITCZ podstatně dále od geogr. rovníku, takže v podstatě splývá s rozhraním mezi ekvatoriálním a tropickým vzduchem (např. v oblasti Indického poloostrova); odtud nevhodné označení ITCZ jako intertropické fronty.

syn. fronta tropická – nevhodné označení pro intertropickou zónu konvergence, a to především tam, kde ekvatoriální vzduch proniká daleko od geogr. rovníku v souvislosti s monzunovou cirkulací.

(in) [intortus] – jedna z odrůd oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Vyskytuje se u oblaků druhu cirrus, jestliže se zakřivená oblačná vlákna zdánlivě velmi nepravidelně navzájem proplétají.

Termín byl zaveden v r. 1951. Byl přejat z lat. intortus, příčestí minulého slovesa intorquere „zakroutit, zaplést, zavinout“ (z in „do, v“ a torquere „točit, kroutit“).

blesk, jímž se neutralizují náboje opačné polarity uvnitř téhož oblaku.

náhlý a plošně rozsáhlý přísun vzduchové hmoty do oblasti značně vzdálené od ohniska jejího vzniku. Podle toho, zda jde o studenou nebo teplou vzduchovou hmotu, rozlišují se vpády studeného vzduchu a vpády teplého vzduchu.

rychlý a plošně rozsáhlý příliv studené vzduchové hmoty do oblasti značně vzdálené od místa jejího utváření neboli od ohniska jejího vzniku. Dochází k němu v týlu cyklon a na zadní straně brázd nízkého tlaku vzduchu anebo na přední straně anticyklon. Studené vpády, které vyvolávají největší a nejprudší advekční ochlazování, jsou podmíněny výskytem velkých mezišířkových gradientů teploty a rychlým vystřídáním hlavních geogr. typů vzduchových hmot. Ve stř. Evropě tomu tak bývá většinou tehdy, když tropický vzduch je při intenzivní mezišířkové výměně vzduchu vystřídán vzduchem arktickým, což vede ke vzniku velkých záporných anomálií. Intenzita a plošný dosah vpádu studeného vzduchu závisí dále na tloušťce vrstvy proudícího studeného vzduchu a na orografických poměrech, zejméjna na výšce a orientaci horských hřebenů. Vpády studeného vzduchu mívají značné důsledky hospodářské, a to zvláště na jaře, kdy v některých rocích způsobují rozsáhlé škody v zemědělství při poklesech teploty vzduchu pod bod mrazu. Někdy bývají označovány jako návraty zimy. Mohou být nebezpečné i v zimním období, kdy podstatně ovlivňují dopravu, těžbu, energetiku apod. Viz též vlna studená.

intenzivní příliv teplého vzduchu podmiňující nad rozsáhlými oblastmi rychlé a výrazné oteplení a vícedenní trvání nadnormálních teplot. Ve stř. Evropě při vpádu teplého vzduchu proniká nejčastěji tropický vzduch do nitra pevniny, a to většinou z již. kvadrantu. V zimním období bývá tento vpád provázen převážně sychravým, v teplém pololetí suchým počasím. Vpády teplého vzduchu nejčastěji nastávají na přední straně hlubokých brázd nízkého tlaku vzduchu a cyklon nad záp. Evropou a na zadní straně anticyklon nad jv. a vých. Evropou. Při vpádech od jihu, např. scirocca, se někdy dostává nad stř. Evropu i pouštní prach, který zbarvuje padající srážky i sněhovou pokrývku. Viz též vlna teplá, oteplování advekční.

v meteorologii opačný průběh změn meteorologického prvku s výškou, než je v reálné atmosféře obvyklé. Může jít jak o okamžitý stav, tak o klimatickou zvláštnost místního měřítka. Podle met. prvku, který bereme v úvahu, rozlišujeme inverzi teploty vzduchu, vlhkosti vzduchu, hustoty vzduchu, srážek apod. Viz též vrstva inverzní.

Termín pochází z lat. inversio „obrácení“, odvozeného od inversus „obrácený“, což je příčestí minulé slovesa invertere „obrátit, převrátit“ (z in- „v, do“ a vertere „obracet“).

oblaky podmíněné výškovou inverzí teploty vzduchu. Patří k nim nejčastěji oblaky druhu stratus, popř. stratocumulus a altostratus. Vyskytují se v oblasti dolní hranice inverze a v důsledku vlnění této hranice mívají vlnovou strukturu. K vývoji inverzní oblačnosti dochází při nahromadění vodní páry pod zadržující vrstvou výškové inverze a radiačním ochlazením podinverzní vrstvy pod teplotu rosného bodu. Inverzní oblačnost se vytváří především v noci, v zimním období se však může udržet po dobu několika dnů.

syn. mlha vysoká.

vrstva v ovzduší, v níž dochází k inverzi neboli zvratu vert. průběhu některého meteorologického prvku. O inverzi teploty, vlhkosti, popř. hustoty vzduchu mluvíme, jestliže teplota, absolutní vlhkost, popř. hustota vzduchu v inverzní vrstvě s výškou roste. V praxi mají největší význam inverze teploty vzduchu neboli inverze teplotní, které jsou typem velmi silně stabilního zvrstvení inverzní vrstvy, a proto značně omezují vert. pohyby a promíchávání vzduchu v atmosféře. Rozeznáváme inverze přízemní a inverze výškové. Někdy se používá též pojem inverze vyvýšená, což zpravidla značí výškovou teplotní inverzi s dolní hranicí v nevelké výšce (obvykle řádově stovky metrů) nad zemským povrchem. V oblasti dolní hranice teplotní inverzní vrstvy a těsně pod ní obvykle dochází ke hromadění vodní páry, popř. i kondenzačních jader, což mívá za následek vznik vrstevnaté inverzní oblačnosti. Teplotní inverze mají značný význam z hlediska ochrany čistoty atmosféry, neboť jejich výskyt má velký vliv na prostorový rozptyl znečišťujících příměsí. Podle způsobu vzniku rozlišujeme např. radiační, subsidenční, advekční, frontální a turbulentní inverze teploty vzduchu. Vrstvy s inverzemi vlhkosti vzduchu mají mj. význam při vytváření vrstevnatých oblaků a ovlivňují též šíření centimetrových rádiových vln.

úbytek atm. srážek (pokles měs. a roč. úhrnů) s nadm. výškou, který se vyskytuje v horách ve vyšších polohách. Obvykle pozorovaný růst srážek s nadm. výškou probíhá až po tzv. výšku pásma maximálních srážek, které se nachází nejčastěji 2 až 3 km nad hladinou moře a jehož poloha souvisí s kondenzační hladinou, nad níž vznikají oblaky. V horách mírných šířek (Alpy, Kavkaz) se inverze srážek pozoruje jen v létě, v Alpách začíná od 2 500 do 2 800 m. V Himálaji při letním monzunu se inverze srážek projevuje přibližně od nadm. výšky 1 300 m. Viz též gradient srážkový.

proces vzniku atmosférických iontů a volných elektronů, který ovlivňuje elektrickou vodivost vzduchu, a tím i další el. jevy v atmosféře. Koncentrace iontů je v atmosféře dána výslednicí dvou navzájem protichůdných procesů, a to ionizace neutrálních částic, zpravidla molekul, a rekombinace iontů. Hlavním iniciátorem atmosférické ionizace je ionizující záření, jmenovitě
a) do atmosféry shora pronikající kosmické záření, které má převážně charakter korpuskulárního záření; o dominantní roli tohoto záření prakticky v celém vertikálním profilu atmosféry svědčí růst koncentrace atmosférických iontů s výškou;
b) radioaktivní záření od radioaktivních příměsí obsažených v půdě, popř. odtud rozptýlených do vzduchu; uplatňuje se v nejspodnějších vrstvách atmosféry ve vertikálním rozsahu přibližně odpovídajícím mezní vrstvě atmosféry.
Kromě toho dochází v atmosféře i k tzv. ionizaci nárazem, která se zde však projevuje pouze v relativně malých objemech vzduchu v souvislosti s el. výboji blesků nebo hrotovými výboji. Princip spočívá v tom, že v lokálně dostatečně silných elektrických polích získávají volné elektrony takovou kinetickou energii svého pohybu, že při nárazech na neutrální molekuly působí jejich ionizaci. Viz též ionosféra.

v meteorologii označení pro záření způsobující atmosférickou ionizaci. Může jím být korpuskulární i elektromagnetické záření. Viz též záření radioaktivní.

ionizovaná část atmosféry, tj. elektricky vodivé vrstvy v atmosféře rozkládající se ve výšce přibližně od 60 až do 1 000 km, kde postupně přechází v plazmasféru. V ionosféře, která zahrnuje část mezosféry, termosféru a spodní část exosféry, je většina částic ionizována, tj. nalézá se v plazmatickém stavu. Vysoká koncentrace iontů a volných elektronů způsobuje odraz některých frekvencí elmag. vln zpět k zemskému povrchu, čímž je ovlivňováno rádiové spojení. Směrem vzhůru přechází ionosféra v zemskou magnetosféru. Viz též bouře ionosférická, ionizace atmosférická, slapy ionosférické, vítr ionosférický, vrstvy ionosférické, vodivost vzduchu elektrická, ionosférická porucha náhlá, atmosféra horní.

Termín navrhl skotský radiotechnik R. A. Watson-Watt v r. 1926. Vytvořil ho analogicky k pojmům troposféra a stratosféra z řec. ἰόν (viz ionty atmosférické) a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).

vrstvy v ionosféře ve výšce 60 až 500 km, které se vyznačují velkou elektrickou vodivostí vzduchu způsobenou vysokou koncentrací molekulárních i atomárních iontů a volných elektronů. Rozlišujeme několik vrstev s max. koncentrací iontů, které se označují písmeny D, E, F1 a F2. Výška a intenzita těchto vrstev se mění v závislosti na denní a roč. době a intenzitě sluneční činnosti. Jednotlivé ionosférické vrstvy lámou, pohlcují a odrážejí elmag. vlny různých vlnových délek, a jsou proto významné pro rádiové spojení na Zemi. K poznatkům o existenci el. vodivých vrstev ve vysokých hladinách atmosféry dospěli v r. 1902 současně Američan A. E. Kennelly a Angličan O. Heaviside. Předpoklad o jejich výskytu však vyslovil už v r. 1878 B. Stewart při studiu teorie denních variací magnetického pole Země. Viz též vrstva D, vrstva E, vrstva F₁, vrstva F₂.

prudké a nepravidelné změny koncentrace iontů v ionosféře, spojené s poruchami v celé horní atmosféře, včetně magnetosféry a termosféry. Hlavním spouštěcím mechanizmem ionosférických bouří je sluneční vítr, který působí na magnetosféru. Důsledkem těchto interakcí je přenos energie do zemské atmosféry. Nejvíce se projevuje v poruchách vrstvy F2. Korpuskule pronikají buď z interplanetárního prostoru, nebo z vnějšího zemského radiačního pásu. Ionosférické bouře jsou doprovázeny magnetickými bouřemi, tj. poruchami v zemském magnetickém poli, které se často projevují polárními zářemi a kolísáním intenzity rádiového příjmu. Jev trvá většinou několik dnů.

kolísání ionosféry způsobené gravitačním vlivem Měsíce a gravitačním i radiačním vlivem Slunce.

označení pro shluky (oblaky) ionizovaných částic v nižší ionosféře, které se pohybují spolu s nenabitými částicemi se vzdušným proudem v dané hladině.

viz Mezivládní panel pro změnu klimatu.

[ai pí ví θiŋkiŋ] – viz PV thinking.

v atmosférické optice synonymum pro irizaci oblaků. V současné odborné literatuře, zejména anglosaského původu, se tento termín vůči irizaci upřednostňuje. V obecném smyslu však jde o širší optický pojem označující vznik barevných odstínů na některých površích, kdy vzhled těchto odstínů závisí na úhlu pohledu, event. na úhlu dopadu světelných paprsků.

Termín pochází z lat. iris (gen. iridis) „duha“ (z řec. Ἶρις [Iris] „bohyně duhy, duha“) a přípony -escens „stávající se nějakým“, doslova tedy znamená „zduhovění“.

barevné, často velmi proměnlivé zabarvení okrajů nebo průsvitných částí oblaků. V barvách převládá zelená a růžová. Irizace je převážně ohybovým jevem zvláště do úhlové vzdálenosti 10° od Slunce. U vodních, popř. smíšených oblaků jev zpravidla vzniká ohybem slunečních paprsků na konturách sférických oblačných kapek, u ledových oblaků se uplatňuje ohyb na souborech náhodně orientovaných jehlicovitých ledových krystalků, což je typické např. pro perleťové oblaky. Viz též iridescence.

Termín pochází z lat. iris „duha“ (z řec. Ἶρις [Iris] „bohyně duhy, duha“), doslova tedy znamená „zduhovění“.

jedna z variant zářivého toku.
1. Množství záření určitého druhu, které dopadá za jednotku času na jednotkovou plochu a je vyjádřeno v energ. jednotkách. V meteorologii jde nejčastěji o přímé sluneční záření nebo o globální záření;
2. z hlediska humánní bioklimatologie expozice těla určitým druhům záření;
3. pojmu ozáření se někdy nevhodně používá ve smyslu záření.

(InfraRed Sounder) – hyperspektrální sondážní družicový radiometr, který bude hlavním přístrojem družic MTG Sounder.

izalolinie na přízemních synoptických mapách spojující místa se stejnou tlakovou tendencí za určitý časový interval (3, 6, 24 h apod.). Rozlišujeme analobary a katalobary. Viz též mapa izalobar, metoda izalobar, střed izalobarický, vítr izalobarický, vítr alobarický.

Termín zavedl švédský meteorolog N. G. Ekholm v r. 1906. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“, ἄλλος [allos] „jiný“ a βάρος [baros] „tíha, váha“.

místo na synoptické mapě, v němž byl za určitou dobu, nejčastěji za 3 hodiny, pozorován největší pokles nebo vzestup tlaku vzduchu. Viz též tendence tlaková, metoda izalobar, izalobara.

mapa, do níž jsou pomocí izalobar zakresleny změny tlaku vzduchu za určitý časový interval. Viz též metoda izalobar, mapa izalohyps.

dříve metoda používaná při předpovědi přízemního tlakového pole pomocí map izalobar. Extrapolací se určila budoucí poloha oblastí poklesů nebo vzestupů tlaku vzduchu, přičemž se odhadla změna jejich intenzity a směr postupu. Extrapolované izalobarické pole se sečetlo se současným tlakovým polem, a tím se získalo předpovídané tlakové pole na určitou dobu, většinou na 12 až 24 h dopředu. Na území ČR se používala do cca 60. let 20. století. S nástupem numerických předpovědních metod ztratila metoda izalobar význam. Viz též izolinie.

syn. vítr alobarický – jedna ze složek ageostrofického větru. Lze ho interpretovat jako odchylku vektoru skutečného větru od vektoru rychlosti geostrofického větru, způsobenou časovými změnami tlaku vzduchu a v z-systému určit pomocí vztahu
$v_{iz}=-\frac{\alpha }{{\lambda }^2}{\nabla }_H\frac{\partial p}{\partial t},$
kde v_iz značí vektor izalobarického větru, α měrný objem vzduchu, λ Coriolisův parametr, p tlak vzduchu, t čas a ${\nabla }_H$ horiz. gradient. Z toho vyplývá, že vektor izalobarického větru směřuje do místa s největším časovým poklesem atm. tlaku, čili do izalobarického středu. V p-systému se k výpočtu izalobarického větru používá vztah:
$v_{iz}=-\frac{g}{{\lambda }^2}{\nabla }_p\frac{\partial z}{\partial t},$
v němž g je velikost tíhového zrychlení, z výška absolutní barické topografie uvažované tlakové hladiny a ${\nabla }_p$ izobarický gradient. V tomto případě se však spíše používá názvu izalohyptický (méně vhodně alohyptický) vítr. Pojem izalobarický vítr definovali angl. meteorologové D. Brunt a C. K. M. Douglas r. 1928.

izalolinie spojující místa se stejnou hodnotou změny výšky standardní izobarické hladiny (absolutní izalohypsa) nebo změny tloušťky vrstvy mezi dvěma izobarickými hladinami (relativní izalohypsa) za určitý časový interval (obvykle 12 nebo 24 h.). Izalohypsy se zakreslují zpravidla do výškových map, v nichž záporné abs. izalohypsy vymezují oblasti snižování izobarické hladiny. Záporné rel. izalohypsy vymezují oblasti, v nichž se zmenšuje tloušťka vrstvy mezi dvěma izobarickými hladinami, klesá tudíž prům. virtuální teplota této vrstvy. Obrácené vztahy platí pro oblasti vymezené kladnými abs. a rel. izalohypsami. Viz též izohypsa, vítr izalohyptický, vítr alohyptický.

Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“, ἄλλος [allos] „jiný“ a ὕψος [hypsos] „výše, výška“.

mapa, do níž jsou pomocí izalohyps zakresleny změny výšky absolutní (barické) topografie  izobarické hladiny nebo tloušťky relativní (barické) topografie za určitý časový interval. Mapy izalohyps abs. topografie znázorňují změny výšky standardních izobarických hladin, a proto jsou do jisté míry analogické mapám izalobar. Mapy izalohyps rel. topografie vyjadřují změny prům. virtuální teploty ve vrstvě vzduchu mezi standardními izobarickými hladinami, a jsou tedy mapami izaloterm.

viz vítr izalobarický.

syn. izotendence - druh izolinie spojující na mapě nebo grafu místa se stejnou hodnotou změny proměnné za určitý časový interval. V meteorologii izalolinie vyjadřují dynamiku polí meteorologických prvků. Mezi izalolinie patří např. izalobary, izalohypsy a izalotermy.

Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a ἄλλος [allos] „jiný“ a slova linie (z lat. linea „lněná nit, provázek, čára“).

izalolinie spojující na mapě nebo grafu místa se stejnou hodnotou změny teploty vzduchu za určitý časový interval (v předpovědní službě většinou za 24 h). Viz též mapa izaloterm.

Termín zavedl rakouský meteorolog A. Defant v r. 1910. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“, ἄλλος [allos] „jiný“ a θερμóς [thermos] „teplý, horký“.
 

mapa rozdílů teploty vzduchu za určitý časový úsek, znázorněných pomocí izaloterm. Nejčastěji se sestavují mapy izaloterm za 24 h, aby se vyloučil vliv denního chodu teploty vzduchu. Izalotermami se vyčleňují oblasti růstu a poklesu teploty (oteplení a ochlazení). Mapa izaloterm je i mapa izalohyps relativní topografie.Tyto mapy používané v synoptické meteorologii se dnes konstruují pomocí výpočetní techniky. Kromě syn. meteorologie se mapa izaloterm využívají i v klimatologii, a to většinou pro znázornění ročního chodu teploty vzduchu. V tom případě izalotermy vyjadřují rozdíly prům. měs. teploty sousedních měsíců v dané oblasti, např.rozdíl teploty vzduchu v Evropě mezi dubnem a březnem.

zast. syn. pro izotachu ve smyslu izolinie spojující místa se stejnou rychlostí větru.

 

Termín zavedl L. Brault v r. 1880. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“, ἄνεμος [anemos] „vítr“ a z přípony -ona vyjadřující ženský rod (z řec. přípony -ώνη [-óné], používané u pojmenování dcer, která se odvozují od jména otce).

mapa znázorňující rozložení odchylek hodnot met. prvků od jejich prům. (norm.) hodnoty pomocí izanomál. Nejčastěji znázorňuje odchylky prům. denních, měs., roč. a jiných hodnot meteorologických prvků v daném roce od klimatologických normálů. V tom případě bývá mapa izanomál označována jako mapa anomálií. V jiném případě mapa izanomál znázorňuje rozložení odchylek hodnot met. prvků od prům. hodnot vypočítaných pro určitou polohu, např. rovnoběžku, nadm. výšku apod. V současné době se časteji používá označení mapa anomálií.

druh izolinie spojující místa se stejnou odchylkou proměnné, v meteorologii a klimatologii se stejnou intenzitou meteorologické, resp. klimatické anomálie. Např. termoizanomály znázorňují teplotní anomálie, hyetoizanomály srážkové anomálie apod.

Termín zavedl pruský meteorolog H. W. Dove v r. 1852. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a ἀνωμαλία [anómalia] „nepravidelnost“, odvozeného od  ἀνώμαλος [anómalos] „nerovný, nepravidelný“ (z předpony ἀν- [an-] vyjadřující zápor a ὁμαλός [homalos] „rovný“).

zast. syn. izolinie.

Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a ἀριθμός [arithmos] „číslo“.

syn. izoaurora – izolinie spojující místa se stejnou četností výskytu polární záře.

Termín zavedl H. Fritz v r. 1867. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a χάσμα [chasma] „díra, prohlubeň, propast“, u Aristotela „polární záře“.

termodyn. děj, který probíhá při konstantní hodnotě entalpie. Adiabatický děj, který probíhá při konstantním tlaku, je dějem izentalpickým. V meteorologii např. izentalpické vypařování vodních kapek v nenasyceném vzduchu. Viz též děj adiabatický, děj izobarický.

izolinie spojující místa se stejnou mírou entropie. V nenasyceném vzduchu spojuje též místa se stejnou potenciální teplotou. Viz též mapa izentropická, promíchávání izentropické.

Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a slova entropie.

analýza procesů v atmosféře, která je založena na rozboru polohy a konfigurace izentropických ploch a rozložení vlastností vzduchu a jeho pohybu na těchto plochách. Je dobře aplikovatelná na adiabatické děje v synoptickém měřítku, které nenarušují kontinuitu izentropických ploch, a ve volné atmosféře v místech se stabilním teplotním zvrstvením, kde je vert. rozložení izentropických ploch jednoznačnou funkcí tlaku vzduchu. Izentropická analýza je vhodnou součástí analýzy počasí, a to zejména vertikálních pohybů vzduchu, procesů na atmosférických frontách, advekce vlhkosti vzduchu a stabilitních poměrů. Izentropická analýza se provádí na izentropických mapách a vertikálních řezech atmosférou. Viz též anomálie potenciální vorticity.

mapa topografie dané izentropické plochy, která je v případě nenasyceného vzduchu totožná s mapou topografie určité potenciální teploty. Do izentropické mapy se zakreslují nadm. výšky ploch určité potenciální teploty a hodnoty směšovacího poměru nebo měrné vlhkosti vzduchu v této ploše. Jako doplňující údaje mohou být do izentropické mapy zakreslovány údaje o větru, izentropické potenciální vorticitě, relativní vlhkosti vzduchu a oblačnosti.

viz plocha izentropická.

promíchávání vzduchu, při němž si jednotlivé vzduchové částice zachovávají konstantní entropii. K izentropickému promíchávání dochází např. tehdy, jestliže ve vzduchových částicích nenasycených vodní párou probíhají při turbulentním promíchávání adiabatické děje, tzn. potenciální teplota se s časem nemění.

termodyn. děj, při němž zůstává konstantní hodnota entropie. V nenasyceném vzduchu je izentropickým každý adiabatický děj. Označení děj izentropický zavedl amer. fyzik J. W. Gibbs v r. 1883. Viz též izentropa.

viz plocha izentropická.

syn. hladina izentropická – v meteorologii plocha konstantní hodnoty entropie vzduchu. Ve vzduchu nenasyceném vodní párou jsou izentropické plochy současně plochami konstantní potenciální teploty. Viz též izentropa, solenoidy izotermicko-izentropické.

syn. izamplituda – druh izolinie spojující místa se stejnou hodnotou amplitudy meteorologického prvku, např. teploty vzduchu. Izoamplitudami je možné znázorňovat plošné rozložení jak abs., tak prům. amplitud met. prvků, nejčastěji prům. roč. amplitudy teploty vzduchu. Viz též izodiafora, izotalantóza.

Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a lat. amplitudo „velikost, početnost“.

izolinie spojující místa se stejnou hodnotou výparu.

Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a ἀτμός [atmos] „pára“.

syn. izochasma.

Termín zavedl dánský astrofyzik S. Tromholt před r. 1885. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a angl. aurora „polární záře“ (z lat. aurora „svítání, ranní červánky; východ“).

izolinie spojující místa se stejnou hodnotou tlaku vzduchu. Zejména v synoptické meteorologii patří k nejužívanějším izoliniím. Na přízemních synoptických mapách izobary spojují místa stejného tlaku redukovaného na hladinu moře a jsou průsečnicemi izobarických hladin (ploch) s hladinou moře. Pomocí izobar se provádí analýza tlakového pole (přízemního) a vymezují se tlakové útvary. Zakreslují se v intervalech v závislosti na měřítku synoptické mapy a meteorologického jevu, který má být znázorněn (obvykle po 5, resp. 2,5 hPa). Ačkoliv izobary jakožto izolinie mají hladký průběh, izobary na atmosférické frontě se mohou lomit; specifický tvar mají též orografické izobary. Viz též mapa izobar, plocha izobarická, zakřivení antickylonální, zakřivení cyklonální, izalobara, mezobara.

Termín poprvé použil něm. geograf H. K. W. Berghaus v předmluvě svého díla Physikalischer Atlas z r. 1838. Termín pochází z řec. ἰσοβαρής (z ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a βάρος [baros] „tíha, váha“).

výšková synoptická mapa některých standardních izobarických hladin, na níž je zakreslena výška této hladiny nad hladinou moře pomocí absolutních izohyps. Může obsahovat též údaje o teplotě a vlhkosti vzduchu, směru a rychlosti větru, při synoptické analýze se zakreslují i izotermy, popř. jiné izolinie. K nejčastěji používaným mapám absolutní (barické) topografie (zkr. AT) v předpovědní praxi patří mapy AT 850, 700, 500 a 300 hPa. Jsou sestaveny buď na základě měření v některých z hlavních synoptických termínů, nebo jsou sestaveny pro některé z budoucích termínů (např. za 24, 48, 72 hodin atd.), pak hovoříme o předpovědních mapách. V met. praxi se dnes zpravidla tyto mapy vytvářejí jako jeden z výstupů numerických předpovědních modelů, ať už ve formě analýzy nebo předpovědní mapy. Viz též mapa barické topografie, mapa relativní (barické) topografie, mapa termobarického pole, výška geopotenciální.

mapa rozložení tlaku vzduchu znázorněného pomocí izobar. Nejčastěji se používá map tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře na nichž izobary vymezují tlakové útvary. Mapy izobar znázorňují buď okamžité rozložení tlaku vzduchu, zpravidla na přízemních synoptických mapách, nebo rozložení prům., především dlouhodobých hodnot tlaku vzduchu na klimatologických mapách. Viz též redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu, mapa izohyps.

výšková synoptická mapa některých standardních izobarických hladin, na níž je zakreslena výška této hladiny nad hladinou moře pomocí absolutních izohyps. Může obsahovat též údaje o teplotě a vlhkosti vzduchu, směru a rychlosti větru, při synoptické analýze se zakreslují i izotermy, popř. jiné izolinie. K nejčastěji používaným mapám absolutní (barické) topografie (zkr. AT) v předpovědní praxi patří mapy AT 850, 700, 500 a 300 hPa. Jsou sestaveny buď na základě měření v některých z hlavních synoptických termínů, nebo jsou sestaveny pro některé z budoucích termínů (např. za 24, 48, 72 hodin atd.), pak hovoříme o předpovědních mapách. V met. praxi se dnes zpravidla tyto mapy vytvářejí jako jeden z výstupů numerických předpovědních modelů, ať už ve formě analýzy nebo předpovědní mapy. Viz též mapa barické topografie, mapa relativní (barické) topografie, mapa termobarického pole, výška geopotenciální.

viz teplota ekvivalentní.

syn. plocha izobarická – hladina s konstantním tlakem vzduchu, jejíž výška nad zemí nebo vzdálenost od jiné izobarické hladiny závisí na teplotních, resp. hustotních vlastnostech sloupce vzduchu, vyjádřených např. jeho stř. virtuální teplotou. Mapy izobarických hladin jsou označovány jako mapy absolutní a relativní topografie. Nevhodné označení pro izobarickou hladinu je tlaková, příp. barická hladina. Viz též izobara, sklon izobarické plochy, solenoidy izobaricko-izosterické.

termodyn. děj, který probíhá při konstantním tlaku. Při izobarickém ději v ideálním plynu platí pro měrný objem α a teplotu T v K vztah
$\frac{\alpha }{{\alpha }_0}=\frac{T}{T_0},$
kde α₀ a T₀ jsou měrný objem a teplota v počátečním stavu.

syn. plocha izobarická – hladina s konstantním tlakem vzduchu, jejíž výška nad zemí nebo vzdálenost od jiné izobarické hladiny závisí na teplotních, resp. hustotních vlastnostech sloupce vzduchu, vyjádřených např. jeho stř. virtuální teplotou. Mapy izobarických hladin jsou označovány jako mapy absolutní a relativní topografie. Nevhodné označení pro izobarickou hladinu je tlaková, příp. barická hladina. Viz též izobara, sklon izobarické plochy, solenoidy izobaricko-izosterické.

syn. izobarická hladina.

synoptická meteorologie druhé poloviny 19. stol. Tehdejší synoptická analýza spočívala především v rozboru přízemního tlakového pole pomocí izobar a ještě nebyla prováděna frontální analýza. Izobarická synoptická meteorologie objevila tlakové útvary, jejich vzájemné působení a převládající směry pohybu, např. dráhy cyklon, statist. zkoumala rozložení met. prvků v tlakových útvarech, poznala souvislost mezi směrem větru a rozdělením tlaku vzduchu a stanovila řadu empir. pravidel dosud využívaných v synop. praxi. Na popsané stadium synop. meteorologie přímo navázaly objevy norské meteorologické školy.

viz teplota vlhká.

viz teplota vlhká.

termodynamické solenoidy v atmosféře, které vznikají při protínání izobarických a izosterických ploch.

termodynamické solenoidy v atmosféře, které vznikají při protínání izobarických a izosterických ploch.

termodynamické solenoidy v atmosféře, které vznikají při protínání izobarických a izotermických ploch.

izobary na pohybujících se atmosférických frontách se obvykle lomí. Vzduchové hmoty stýkající se na frontě se s frontou obvykle nepohybují rovnoběžně, izobarické plochy v obou vzduchových hmotách mají rozdílný sklon. Z termické struktury fronty vyplývá dyn. pokles tlaku hlavně před frontou a izobary při lomení na frontě vytvářejí brázdu nízkého tlaku vzduchu. Její výraznost závisí na sklonu atmosférické fronty, čím je sklon větší, tím je brázda ostřejší. Proto izobary na studené frontě vytvářejí ostřejší brázdu než na teplé frontě. Na kvazistacionární (geostrofické) frontě jsou izobary s frontou rovnoběžné, protože horizontální tlakový gradient v obou vzduchových hmotách je kolmý na frontu a vzduchové hmoty se pohybují s frontou rovnoběžně.

izolinie spojující místa stejné podmořské hloubky. Viz též izohypsa.

Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a βάθος [bathos] „hloubka, výška“.

izochrona spojující místa, v nichž v určitém dni byl ve stejné chvíli slyšet první hrom. Používá se např. ke sledování tahu bouřek. Viz též mapa izobront, izocerauna.

Termín zavedli něm. meteorologové W. von Bezold a C. Lang v r. 1879. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a βροντή [bronté] „hrom“.

mapa, na níž jsou izobrontami spojena místa zemského povrchu s prvním slyšitelným zahřměním. Mapy izobront se dříve konstruovaly ke zjišťování tahu bouřek, v současnosti je nahradily výstupy detekce blesků.

v techn. praxi mapa, na níž je znázorněno rozložení četnosti nebo intenzity bouřkové činnosti v dané oblasti pomocí izoceraun. Izocerauny na mapách spojují místa se stejným počtem blesků nebo se stejným počtem dní s bouřkou za určité období. Nejběžnější je znázorňování prům. roč. počtu dní s bouřkou.

izolinie spojující místa se stejným počtem blesků za určitý časový interval. Při zpracování vizuálních pozorování bouřek se za izoceraunu považuje spojnice míst se stejným počtem dní, v nichž byly pozorovány bouřky na stanici nebo bouřky vzdálené. Viz též mapa izoceraunická, izobronta.

Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a κεραυνός [keraunos] „hromová rána, blesk, hrom“.

syn. izoaurora – izolinie spojující místa se stejnou četností výskytu polární záře.

Termín zavedl H. Fritz v r. 1867. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a χάσμα [chasma] „díra, prohlubeň, propast“, u Aristotela „polární záře“.

zast. označení izotermy spojující místa se stejnými prům. teplotami v zimě. Viz též izotera.

Termín navrhl něm. přírodovědec A. von Humboldt v r. 1817. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a χεῖμα [cheima] „zimní počasí, zima“.

zast. označení izotermy spojující místa se stejnými prům. teplotami v zimě. Viz též izotera.

Termín navrhl něm. přírodovědec A. von Humboldt v r. 1817. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a χεῖμα [cheima] „zimní počasí, zima“.

zast. označení izotermy spojující místa se stejnými prům. teplotami v zimě. Viz též izotera.

Termín navrhl něm. přírodovědec A. von Humboldt v r. 1817. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a χεῖμα [cheima] „zimní počasí, zima“.

izolinie používaná ke znázorňování plošného rozložení jevů souvisejících se sněhem. Význam pojmu izochiona není ustálen. Znamená čáru spojující místa:
a) se stejnou výškou sněhové pokrývky,
b) se stejným trváním sněhové pokrývky vyjádřeným ve dnech,
c) se stejným počtem dní se sněžením,
d) se stejnou výškou sněžné čáry,
e) se stejným vodním obsahem sněhu.

Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a χιών [chión] „sníh“.

izolinie spojující na mapě místa s výskytem určitého jevu ve stejném čase, např. spojuje místa se současným přechodem fronty. Viz též izobronta, izofena.
 

Termín použil angl. vědec F. Galton v r. 1881, ovšem v jiném než meteorologickém významu. Pochází z řec. ἰσόχρονος [isochronos] „stejného času“ (z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a χρόνος [chronos] „čas“).

syn. izopykna.

Termín navrhl švédský meteorolog N. G. Ekholm v r. 1890. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a lat. densus „hustý“.

1. v radarové meteorologii čára spojující body se stejnou intenzitou signálu odraženého od sledovaného cíle nebo body se stejnou radarovou odrazivostí;
2. název technického zařízení starších analogových radarů ke konturování radiolokačních cílů prostřednictvím zařazení kalibrovaných útlumů (uváděných v dB).

Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a ἠχώ [échó] „ozvěna“.

čára spojující místa se stejnou teplotou pod zemským povrchem. Viz též stupeň geotermický.

obecně izolinie spojující místa se stejnou hodnotou úhlu.
1. v meteorologii spojnice míst se stejným směrem větru;
2. v geofyzice spojnice míst se stejnou magnetickou deklinací.

Termín zavedl švédský meteorolog J. W. Sandström v r. 1910. Pochází z řec. ἰσογώνιος [isogónios] „téhož úhlu, rovnostranný“ (z ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a γωνίa [gónia] „roh, úhel“).

čára na mapě nebo grafu, spojující body se stejným číselným významem, v meteorologii a klimatologii nejčastěji se stejnou hodnotou určitého meteorologického, resp. klimatického prvku. Metoda izolinií patří ve vědách o atmosféře k nejpoužívanějším grafickým metodám, uplatňuje se při konstrukci synoptických map, klimatologických map, vertikálních řezů atmosférou, aerologických i klimatologických diagramů. Izolinie na mapách a vertikálních řezech rozdělují analyzované pole meteorologického prvku či jiné veličiny na oblast s vyšší a nižší hodnotou. Vzdálenost izolinií je nepřímo úměrná gradientu příslušné veličiny, nicméně může být ovlivněna i hustotou zákl. bodů (hustotou sítě meteorologických, resp. klimatologických stanic) a prostorovým rozlišením vstupních dat. V grafech hrají izolinie především roli souřadnicové soustavy.
Rozlišujeme velký počet různých izolinií, které dostaly své názvy podle veličin, které znázorňují. Můžeme je rozdělit do několika skupin na
a) izolinie znázorňující aktuální nebo průměrné hodnoty určité meteorologické veličiny; takovými izoliniemi jsou izoterma (a její varianty izomena, izotera, izochimena a izogeoterma), izobara, izohypsa, izobata, izostera a jí obdobná izopykna (izodenza), izentropa (izoentropa), izohumida (a její druhy izovapora a izograma, popř. izodrosoterma), izotacha (izovela, izanemona), izogona, izonefa a izofota;
b) izolinie znázorňující sumu určité veličiny za daný časový úsek; takovými izoliniemi jsou izohyeta (izopluvie), izoatma a izohélie;
c) izolinie porovnávající sumu určité meteorologické veličiny za daný časový úsek vůči roční sumě; mezi ně patří izomera a ekvipluva;
d) izoamplitudy (izamplitudy), mezi které patří izodiafora a izotalantóza;
e) izolinie hodnot určitých klimatologických indexů; takovými izoliniemi jsou izonotida a izokontinentály, konkrétně izotalantóza a termoizodroma;
f) izanomály, např. termoizanomála a hyetoizanomála;
g) izolinie vystihující četnost určitého jevu, jimiž jsou izocerauna, izochalaza, izochasma (izoaurora), izohygroterma a izoryma;
h) izolinie znázorňující délku období s určitým jevem; takovými izoliniemi jsou izolumchrona (izalumchrona), izofytochrona, izomonima a izohygromena (izohyomena);
ch) izochrony; konkrétními příklady jsou izobronta a izofena;
i) izalolinie neboli izotendence, a to izalobara, izalohypsa a izaloterma;
j) další izolinie, např. izoglacihypsa, izochiona či izoecho.
Nevh. syn. izolinie je izočára, zastaralým izaritma. V zahr. literatuře se používají i výrazy izograma a izopleta, ty však mají v češtině zúžený význam.

Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a slova linie.

izolinie spojující místa se stejným trváním slunečního svitu za určité období (den, měsíc, rok apod.).

Termín navrhl H. König v r. 1896. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a ἥλιος [hélios] „Slunce“.

izolinie spojující místa se stejným trváním slunečního svitu za určité období (den, měsíc, rok apod.).

Termín navrhl H. König v r. 1896. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a ἥλιος [hélios] „Slunce“.

nepříliš časté souhrnné označení pro izolinie spojující místa se stejnou hodnotou určité charakteristiky vlhkosti vzduchu, kterou může být např. relativní vlhkost, specifická vlhkost či směšovací poměr. Mezi izohumidy řadíme izogramu, izodrosotermu a izovaporu.

Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a lat. humidus „vlhký“.

v klimatologii často používaná izolinie spojující místa se stejnými úhrny srážek za určité období.

Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a ὕετος [hyetos] „déšť“.

obecně izolinie spojující místa stejných hodnot nadm. výšky (vrstevnice), popřípadě převýšení oproti jiné hladině. Izohypsy jsou zakreslovány po smluvených intervalech. V meteorologii se používají absolutní a relativní izohypsy. Viz též mapa izohyps, izalohypsa.

Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a ὕψος [hypsos] „výška, vrchol“.

v provozní met. praxi dříve obvyklé označení pro mapy absolutní (barické) topografie. Viz též mapa izobar.

izolinie spojující místa se stejným počtem blesků za určitý časový interval. Při zpracování vizuálních pozorování bouřek se za izoceraunu považuje spojnice míst se stejným počtem dní, v nichž byly pozorovány bouřky na stanici nebo bouřky vzdálené. Viz též mapa izoceraunická, izobronta.

Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a κεραυνός [keraunos] „hromová rána, blesk, hrom“.

viz popis výskytu jevů v předpovědi počasí pro ČR.

systém, mezi nímž a okolím neprobíhá žádná výměna energie.

syn. anticyklona izolovaná.

nevh. označení pro izolinii.

Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a slova čára.

čára na mapě nebo grafu, spojující body se stejným číselným významem, v meteorologii a klimatologii nejčastěji se stejnou hodnotou určitého meteorologického, resp. klimatického prvku. Metoda izolinií patří ve vědách o atmosféře k nejpoužívanějším grafickým metodám, uplatňuje se při konstrukci synoptických map, klimatologických map, vertikálních řezů atmosférou, aerologických i klimatologických diagramů. Izolinie na mapách a vertikálních řezech rozdělují analyzované pole meteorologického prvku či jiné veličiny na oblast s vyšší a nižší hodnotou. Vzdálenost izolinií je nepřímo úměrná gradientu příslušné veličiny, nicméně může být ovlivněna i hustotou zákl. bodů (hustotou sítě meteorologických, resp. klimatologických stanic) a prostorovým rozlišením vstupních dat. V grafech hrají izolinie především roli souřadnicové soustavy.
Rozlišujeme velký počet různých izolinií, které dostaly své názvy podle veličin, které znázorňují. Můžeme je rozdělit do několika skupin na
a) izolinie znázorňující aktuální nebo průměrné hodnoty určité meteorologické veličiny; takovými izoliniemi jsou izoterma (a její varianty izomena, izotera, izochimena a izogeoterma), izobara, izohypsa, izobata, izostera a jí obdobná izopykna (izodenza), izentropa (izoentropa), izohumida (a její druhy izovapora a izograma, popř. izodrosoterma), izotacha (izovela, izanemona), izogona, izonefa a izofota;
b) izolinie znázorňující sumu určité veličiny za daný časový úsek; takovými izoliniemi jsou izohyeta (izopluvie), izoatma a izohélie;
c) izolinie porovnávající sumu určité meteorologické veličiny za daný časový úsek vůči roční sumě; mezi ně patří izomera a ekvipluva;
d) izoamplitudy (izamplitudy), mezi které patří izodiafora a izotalantóza;
e) izolinie hodnot určitých klimatologických indexů; takovými izoliniemi jsou izonotida a izokontinentály, konkrétně izotalantóza a termoizodroma;
f) izanomály, např. termoizanomála a hyetoizanomála;
g) izolinie vystihující četnost určitého jevu, jimiž jsou izocerauna, izochalaza, izochasma (izoaurora), izohygroterma a izoryma;
h) izolinie znázorňující délku období s určitým jevem; takovými izoliniemi jsou izolumchrona (izalumchrona), izofytochrona, izomonima a izohygromena (izohyomena);
ch) izochrony; konkrétními příklady jsou izobronta a izofena;
i) izalolinie neboli izotendence, a to izalobara, izalohypsa a izaloterma;
j) další izolinie, např. izoglacihypsa, izochiona či izoecho.
Nevh. syn. izolinie je izočára, zastaralým izaritma. V zahr. literatuře se používají i výrazy izograma a izopleta, ty však mají v češtině zúžený význam.

Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a slova linie.

izolinie používaná v klimatologii ke znázornění roč. rozdělení srážek. Spojuje místa se stejným úhrnem relativních srážek v daném kalendářním měsíci. V principu je totožná s ekvipluvou.

Izomery poprvé využil a termín navrhl angl. klimatolog M. de Carle Salter v r. 1914. Pochází z řec. ἰσομερής [isomerés] „mající stejný podíl“ (z ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a μέρος [meros] „podíl, účast“).

izolinie spojující na mapě místa se stejnou oblačností, tj. stejným stupněm pokrytí oblohy oblaky vyjádřeným v %.

Termín zavedl franc. meteorolog E. Renou v r. 1879. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a νέφος [nefos] „oblak“.

horní hranice přibližně izotermální vrstvy ve spodní stratosféře, zvané izosféra.

Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a slova pauza.

čára spojující místa se stejným datem výskytu určitého sezonního jevu v životě rostlin nebo zvířat, tj. fenologické fáze.

Termín zavedl něm. botanik H. Hoffmann nejpozději v r. 1885. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a z řec. komponentu -φανης [-fanés], odvozeného od slovesa φάινειν [fainein] „jevit se“, srov. fenomén.

čára spojující místa se stejným datem výskytu určitého sezonního jevu v životě rostlin nebo zvířat, tj. fenologické fáze.

Termín zavedl něm. botanik H. Hoffmann nejpozději v r. 1885. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a z řec. komponentu -φανης [-fanés], odvozeného od slovesa φάινειν [fainein] „jevit se“, srov. fenomén.

čára spojující místa se stejnou intenzitou osvětlení krajiny nebo plochy, popř. se stejnou intenzitou světlosti oblohy.

Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a φῶς [fós, gen. fótos] „světlo“.

1. izolinie ve speciálním klimatologickém diagramu, který v pravoúhlé souřadnicové soustavě znázorňuje současně závislost určité veličiny na dvou navzájem nezávislých proměnných. Těmi bývají často denní a roční doba, jedna z proměnných však může mít i geometrický charakter (např. nadm. výška, hloubka, zeměp. šířka nebo délka). Proměnné tvoří souřadnicovou síť diagramu, takže každá izopleta spojuje body se stejnou hodnotou analyzované veličiny, přičemž hodnoty jednotlivých izoplet jsou pravidelně odstupňované na způsob vrstevnic. Před termín izopleta je možné doplnit název analyzované veličiny, jako je tomu např. u termoizoplety.
2. v češtině nevh. syn. izolinie.

Metodu izoplet zavedl franc. inženýr L. L. Chrétien-Lalanne v r. 1843, termín navrhl Ch. A. Vogler v r. 1877. Pochází z řec. ἰσοπληθής [isopléthés] „mající stejné množství“ (z ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a πλῆθος [pléthos] „množství, kvantita“).

1. nevh. označení izohyety;
2. zast. označení izolinie spojující místa se stejnou hodnotou úhrnu srážek s dobou opakování 100 roků.
 

Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a lat. pluvia „déšť“. Souvisí se zast. angl. termínem pluvial index pro označení tzv. stoleté srážky.

syn. plocha izopyknická.

syn. izodensa – izolinie spojující místa se stejnou hustotou, v meteorologii zejména hustotou vzduchu. V principu je totožná s izosterou. Viz též plocha izopyknická.

Termín zavedl švédský meteorolog N. G. Ekholm v r. 1890. Skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a πυκνός [pyknos] „hustý, pevný“.

termodyn. děj, který probíhá při konstantní hustotě. Je totožný s dějem izosterickým.

syn. hladina izopyknická – v meteorologii plocha konstantní hustoty (měrné hmotnosti) vzduchu. Je současně plochou izosterickou. Průsečnice izopyknické plochy s libovolnou jinou plochou se nazývá izopykna.

izolinie spojující místa se stejným počtem mrazových dní.

Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a angl. rime/ryme  „námraza, jíní“ (z pragermánského kořene *khrima- téhož významu, z něhož pochází také např. něm. Reif „jinovatka“).

nepříliš časté označení nižší části stratosféry, která se rozkládá mezi tropopauzou a izopauzou a je charakteristická přibližnou izotermií.

Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“). Termín je tedy zkrácením logičtějšího označení „izotermosféra“.

izolinie spojující místa se stejným měrným objemem, v meteorologii zejména se stejným měrným objemem vzduchu. V principu je totožná s izopyknou. Viz též plocha izosterická.

Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a angl. stere/stère označujícího kdysi jednotku tuhé míry, metr krychlový (z řec. στερεός [stereos] „tuhý, pevný“).

syn. plocha izosterická.

termodyn. děj, který probíhá při konstantním měrném objemu systému. Při izosterickém ději v ideálním plynu platí pro tlak p a teplotu T v K vztah
$\frac{p}{p_0}=\frac{T}{T_0},$
kde p₀ a T₀ jsou tlak a teplota v počátečním stavu. Je totožný s dějem izopyknickým.

syn. hladina izosterická – v meteorologii plocha konstantního měrného objemu vzduchu. Je současně plochou izopyknickou. Viz též izostera, solenoidy izobaricko-izosterické.

syn. izovela – v meteorologii:
1. izolinie spojující místa se stejnou rychlostí větru. Izotachy jsou používány především v letecké meteorologii a jsou zakreslovány na synoptických mapách nebo na vertikálních řezech atmosférou k vyznačení oblastí se silným větrem. Viz též izoanema, izogona.
2. čára spojující místa se stejnou rychlostí postupu určitých met. jevů nebo útvarů, např. atmosférické fronty nebo bouřky.

Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a ταχύς [tachys] „rychlý“.

zast. označení izoamplitudy spojující místa se stejnou průměrnou roční amplitudou teploty vzduchu. Lze ji řadit i mezi izokontinentály, a to z hlediska termické kontinentality klimatu.

Termín zavedl rakouský geograf A. Supan v r. 1880. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a ταλάντωσις [talantósis] „vážení, kolísání“, čímž odkazuje na výraznější roční chod teploty vzduchu v kontinentálním klimatu.

málo používané syn. pro izalolinii.

Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a slova tendence (tj. směr vývoje, z lat. tendere „natahovat, směřovat“).

zast. označení izotermy spojující místa se stejnými prům. teplotami vzduchu v létě. Viz též izochimena.

Termín navrhl něm. přírodovědec A. von Humboldt v r. 1817. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a θέρος [theros] „léto“.

izolinie spojující místa se stejnou teplotou, v meteorologii především teplotou vzduchu. Izotermy jsou zakreslovány do synoptických map (především výškových), vertikálních řezů atmosférou a do klimatologických map, zpravidla se vyskytují i v souřadnicových sítích aerologických diagramů. Na mapách relativní topografie plní úlohu izoterem relativní izohypsy. Viz též izotermie, izotera, izochimena.

Izotermy jsou nejstarší ze všech meteorologických izolinií. Poprvé je použil v r. 1817 něm. přírodovědec A. von Humboldt, který také zavedl jejich název. Ten se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a θέρμη [thermé] „teplo, horko“.

termodynamické solenoidy v atmosféře, které vznikají při protínání izotermických a izosterických ploch.

modelová atmosféra, ve které je teplota vzduchu s výškou konstantní. Vertikální teplotní gradient je nulový, tedy konstantní, proto lze izotermickou atmosféru považovat za druh polytropní atmosféry. Její horní hranice je v nekonečnu.

atm. vrstva, ve které se s výškou teplota vzduchu nemění.

syn. plocha izotermická.

termodyn. děj, který probíhá při konstantní teplotě. Při izotermickém ději v ideálním plynu platí zákon Boyleův–Mariotteův.

syn. hladina izotermická – v meteorologii plocha konstantní teploty vzduchu. Viz též izoterma.

1. druh teplotního zvrstvení atmosféry, při němž se teplota vzduchu v určité vrstvě s výškou nemění. V izotermické vrstvě se vertikální teplotní gradient rovná nule a potenciální teplota v nenasyceném vzduchu za běžných meteorologických teplot a v blízkosti hladiny 1 000 hPa s výškou vzrůstá zhruba o 1 °C na 100 m. Izotermie se vytváří nejčastěji v mezní vrstvě atmosféry při přestavbě normálního zvrstvení na inverzní a naopak. Ve volné atmosféře jsou nejstálejší a nejmohutnější izotermie ve spodní stratosféře, nazývané proto izosféra. Zast. označení izotermie v uvedeném smyslu je homotermie; tento termín se nadále používá v hydrologii. Viz též inverze teploty vzduchu;
2. stálost teploty při určitém fyz. ději. Viz též děj izotermický.

Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a θέρμη [thermé] „teplo, horko“.

speciální případ turbulence, kdy charakteristiky turbulentního proudění, tj. střední hodnoty vzájemných součinů a kvadrátů složek turbulentních fluktuací rychlosti proudění, prostorové derivace těchto stř. hodnot, koeficienty turbulentní difuze, výměny apod., jsou v jednotlivých bodech prostoru nezávislé na prost. orientaci os souřadného systému. Turbulence v atmosféře se většinou v praxi považuje za přibližně izotropní s výjimkou vrstvy vzduchu silné kolem 20 m a bezprostředně přiléhající k zemskému povrchu nad rovinným terénem. Pojetí homogenní a izotropní turbulence zavedl do meteorologie G. I. Taylor v roce 1935. Trvale existující přesně izotropní turbulence je však pouze teoretickým pojmem, v praxi se nevyskytuje.

méně vhodné označení pro izotachu.

Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a lat. velox „rychlý“.

teorie, která vysvětluje vznik a další růst srážkových částic nutnou účastí ledové fáze. Základem vysvětlení je popis procesů, které probíhají za účasti ledových částic ve vrstevnatých a konvektivních oblacích zejména středních zeměpisných šířek, přičemž tato teorie je rozšířením původní Bergeronovy–Findeisenovy teorie vzniku srážek, která předpokládala vznik ledových srážkových částic pouze depozicí.
Na vývoji srážek ve vrstevnatých oblacích se významně podílí difuze vodní páry uvažovaná  v Bergeronově–Findeisenově teorii. Narostou-li krystalky depozicí do velikosti, při níž jejich pádová rychlost přesahuje výstupnou rychlost v oblaku, budou padat k zemi a na své cestě mohou dále růst zachycováním a namrzáním přítomných přechlazených vodních kapek. V nižších, teplejších vrstvách atmosféry pak mohou roztát a měnit se na dešťové kapky. Ve vrstevnatých oblacích je pro pomalý růst prostřednictvím depozice k dispozici dostatek času, navíc zde kvůli relativně malé výstupné rychlosti řádu 0,1 m/s mohou začít propadat oblakem i krystaly menší velikosti.
V konvektivních oblacích s vertikální rychlostí řádu 1 – 10 m/s a při velké turbulenci se uplatňuje nejprve heterogenní nukleace na kondenzačních jádrech, na nichž se tvoří zárodečné kapky. Další růst oblačných kapek probíhá prostřednictvím koalescence, při níž rostou přednostně větší kapky zachycováním kapek menších. Po výstupu do oblasti záporných teplot může probíhat několik variant vzniku a růstu ledových částic.  Kromě heterogenní nukleace na sublimačních jádrech dochází k mrznutí kapek obsahujících jádra původně kondenzační a proces růstu ledových částic zachycováním se zásadně mění. Při všech srážkách termodynamicky stabilních ledových částic s termodynamicky nestabilními přechlazenými kapkami rostou ledové částice mrznutím zachycených kapek podstatně rychleji než při růstu depozicí. Po pádu pod nulovou izotermu mohou tyto ledové částice roztát obdobně jako v případě vrstevnatých oblaků.