Elektronický meteorologický slovník

relativní číslo, vyjadřující poměr rychlosti proudění, resp. rychlosti letu v k rychlosti zvuku c.
$M=\frac{v}{c}.$
Pro mezinárodní standardní atmosféru ICAO je hodnota c dána vztahem
$c=20,046794\sqrt{T,}$
kde T je teplota vzduchu v K; c vychází v m.s^–1. Viz též vlna rázová, třesk sonický, kritéria podobnostní.

lid. název pro drobné oblaky, uspořádané na obloze do charakteristických skupin nebo řad. Rozlišují se:
1) malé beránky, což jsou oblaky druhu Cc. Vyskytují se zejména při vertikální instabilitě atmosféry ve vrstvě svého výskytu a spolu s mírným poklesem tlaku vzduchu v místě pozorování jsou obvykle spojovány s blížící se atmosférickou frontou;
2) velké beránky, což jsou oblaky středního patra druhu Ac, a to zpravidla Ac un. Jejich výskyt bývá rovněž spojován se zhoršením počasí a s advekčním ochlazením. Výskyt beránků může být zejména ve večerních hodinách spojen také s rozpadem oblaků jiných druhů např. Cb a Cu. Viz též předpověď počasí podle místního pozorování.

[makrobé(r)st] – downburst velkého měřítka s horiz. průměrem přesahujícím cca 4 km. Ničivé větry trvají zpravidla 5 až 30 minut a dosahují rychlosti až 60 m.s^–1. Macroburst je nebezpečný meteorologický jev, který může ovlivnit rozsáhlé území a způsobit podobné škody jako tornádo.

Termín vznikl z termínu downburst dosazením řec. μακρός [makros] „velký“ na místo jeho první části, analogicky k termínu microburst.

klima utvářené převážně vlivy atmosférických vírů s vert. osou v oblastech o horiz. rozměru aspoň stovek km. Určujícím faktorem makroklimatu je všeobecná cirkulace atmosféry a energetická bilance závisející na zeměp. šířce a na rozložení pevnin a oceánů. Horní hranicí makroklimatu je tropopauza, dolní hranicí je výška, nad níž aktivní povrch již nepodmiňuje utváření mezoklimatu, která tedy závisí na vert. rozsahu jednotlivých druhů mezoklimatu. Met. měření na stanicích konaná ve výšce 2 m nad zemí je možno považovat za makroklimatologicky reprezentativní jen v případě, že výstižně charakterizují klimatické poměry dostatečně širokého okolí nebo je zpracován jejich dostatečný soubor. V názorech na horiz. i vert. rozměr makroklimatu existuje mezi autory značná nejednotnost způsobená i tím, že k definování makroklimatu lze přistupovat z různých hledisek. Pod pojem makroklima můžeme zahrnout mnohé jiné kategorie klimatu, jako např. klima velkoprostorové, zonální (zón), geogr. oblastí, rozsáhlých krajin, klima světové aj. Čes. pojem velkopodnebí se pro makroklima neujal. Viz též kategorizace klimatu, makroklimatologie.

Termín zavedl indický meteorolog L. A. Ramdas v r. 1934 jako protiklad termínu mikroklima. Skládá se z řec. μακρός [makros] „velký“ a slova klima.

část klimatologie zabývající se makroklimatem. Studuje vlastnosti klimatických pásem Země, klima pevnin a oceánů a jejich částí většího plošného rozsahu. Lze však hovořit např. nejen o makroklimatologii stř. zeměp. šířek, nýbrž i o makroklimatologii Čech, Moravy apod. Viz též mezoklimatologie, mikroklimatologie.

Termín zavedl indický meteorolog L. A. Ramdas v r. 1934 jako protiklad termínu mikroklimatologie. Skládá se z řec. μακρός [makros] „velký“ a slova klimatologie.

část meteorologie pojednávající o met. dějích velkého měřítka. Jedná se o děje charakterizované přítomností atmosférických vírů s vert. osou rotace a s poloměry řádu nejméně stovek km. Viz též mezometeorologie, mikrometeorologie.

Termín se skládá z řec. μακρός [makros] „velký“ a slova meteorologie.

viz klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.

Termín se skládá z řec. μακρός [makros] „velký“ a slova měřítko.

pojem někdy používaný v souvislosti s modely proudění v tekutinách. Odpovídá zákl. úrovni popisu proudění, kdy se zcela abstrahuje od přímého vyjádření molekulárních dějů a proudící tekutina se v plném rozsahu uvažuje jako kontinuum.

(MJO) – významná vysokofrekvenční oscilace podmínek v troposféře v tropické oblasti, která se nejvýrazněji projevuje v zonální složce cirkulace v mezní vrstvě atmosféry a v horní troposféře. Vyskytuje se hlavně nad Indickým oceánem a nad západní částí rovníkového Tichého oceánu. Perioda MJO se pohybuje mezi 30 a 60 dny. Projevuje se jako kolísání výskytu vertikální mohutné konvekce a s ní spojených srážek, přičemž výkyvy postupují směrem na východ rychlostí 4 až 8 km.h^-1. V jednotlivých místech se tak střídá vlhká fáze, spojená s podporou konvekce a výskytem nadnormálních srážek, s fází suchou, ve které je bouřková činnost potlačena. MJO je hlavním faktorem proměnlivosti počasí v tropických oblastech od východní Afriky po střední Pacifik, nicméně může působit na počasí i mimo tuto oblast. Mj. ovlivňuje nástup, vývoj a intenzitu hlavních center monzunové cirkulace a ve své vlhké fázi rovněž podporuje vývoj tropických cyklón.

Oscilace je pojmenována podle amer. meteorologů R. Maddena a P. Juliana, kteří ji popsali v roce 1971.

vnější hranice magnetosféry, ležící ve výšce řádově 10 zemských poloměrů na denní straně Země, na noční straně tvořící magnetický chvost Země dlouhý několik stovek tisíc km. Poloha magnetoupauzy je dána podmínkou rovnosti tlaku slunečního větru a tlaku magnetického pole Země.

Termín zavedli amer. astronomové C. P. Sonett a I. J. Abrams v r. 1963. Sestavili ho ze slov magnet (z řec. Μαγνῆτις λίθος [magnétis lithos] „magnetický kámen“) a lat. pausa „přerušení, ukončení“.

empir. vzorec pro závislost tlaku nasycené vodní páry e_s nad rovinným vodním povrchem na teplotě vzduchu. Má tvar:
$e_s=e_{s0}{10}^{\frac{\mathrm{7,45}T}{235+T}},$
kde e_s0 = 6,10 hPa je tlak nasycené vodní páry při 0 °C a T teplota vzduchu ve °C. Z Magnusova vzorce vyplývá, že tlak nasycené vodní páry je funkcí pouze teploty vzduchu. Vzorec je použitelný i pro přechlazenou vodu. Viz též vztah Thomsonův.

viz termín synoptický.

v české elektrotechnické literatuře označení pro el. výboj o vysoké proudové intenzitě, opticky se projevující vysokou svítivosti, jenž je způsoben neutralizací kladných a záporných nábojů při interakci vůdčího výboje se zemí nebo s oblakem opačné polarity. Obvykle se realizuje jako zpětný výboj. Podle typických parametrů proudu blesku se řeší a dimenzuje technická ochrana elektrických zařízení před účinky blesků. Viz též hromosvod.

spojovací okruh mezi světovými meteorologickými centry Světové služby počasí, který je vyhrazený pro přenos met. dat a informací. Tento okruh prochází např. regionálním telekomunikačním centrem Světové služby počasí v Praze.

viz stupnice Saffirova-Simpsonova.

(mam) – jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Má tvar zaoblených výběžků podoby prsů, které visí na spodní straně oblaku. Vyskytuje se u druhů cirrus, cirrocumulus, altocumulus, altostratus, stratocumulus a nejčastěji cumulonimbus.

Termín je přejat z lat. mamma „prs, vemeno“.

přístroj určený k měření rozdílu tlaku buď mezi dvěma uzavřenými prostory, nebo uzavřeným prostorem a okolní atmosférou. Jako manometr může sloužit po malých konstrukčních úpravách tlakoměr.

Termín pochází z franc. manomètre, složeného z řec. μανός [manos] „řídký, volný“ a μέτρον [metron] „míra, meřidlo“.

srážkoměr tvořený dvěma záchytnými nádobami, nálevkou se stejnou záchytnou plochou, konvicí a odměrkou. Při měření se vystavuje vždy jedna nádoba na podstavec tak, aby její záchytná plocha byla ve výšce 1 m nad terénem, popř. nad sněhovou pokrývkou. V letním období se na nádobu nasazuje nálevka omezující výpar zachycené srážkové vody. Kapalné srážky se měří po přelití ze záchytné nádoby do odměrky, která je rozdělená na dílky odpovídající milimetrům srážek. Tuhé srážky se před měřením objemu nechají roztát v mírně teplém prostředí. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z manuálních srážkoměrů používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým srážkoměrem.

kvantit. změna meteorologického prvku s časem. V klimatologii se sleduje zejména denní a roční chod meteorologického prvku.

vzorec, který vyjadřuje úhel sklonu frontální plochy v závislosti na rychlosti proudění a teplotě vzduchových hmot po obou stranách frontální plochy. Pro stacionární frontu ho odvodil M. Margules (1906) ve tvaru
$\mathrm{tg}\alpha =\frac{\lambda }{g}\frac{v_1{T}_2-v_2{T}_1}{T_2-T_1},$
kde α je úhel sklonu atmosférické fronty, λ Coriolisův parametr, g velikost tíhového zrychlení, T₁ teplota v K a v₁ rychlost proudění studeného vzduchu, T₂ teplota a v₂ rychlost proudění teplého vzduchu. Předpokládá se při tom, že obě proudění jsou geostrofická a rovnoběžná s frontální plochou. Viz též vítr geostrofický.

rtuťový tlakoměr dříve užívaný na lodích, charakteristický konstrukcí barometrické trubice (např. zúžením její části do kapilárního průřezu), jíž se potlačují oscilace tlaku vzduchu, a tedy i délky rtuťového sloupce, způsobené pohyby lodi.

speciální disciplína meteorologie zabývající se interakcemi mezi moři (oceány) a atmosférou, tj. zvláštnostmi vlivu moří a oceánů na atm. procesy jak místního rozsahu (pobřežní cirkulační systémy a jevy), tak procesy všeobecné cirkulace atmosféry. Součástí mořské meteorologie je meteorologie námořní. Mořská meteorologie vychází ze systému met. pozorování přímo na oceánech (pomocí bójí) a také z informací meteorologických družic či specializovaných družic pro sledování oceánů, ze zpráv z letadel a z měření meteorologických radarů. Pozorování na meteorologických lodích se v polovině 20. století rozvinulo zejména v sev. části Atlantského oceánu. Síť devíti stálých lodí NAOS (North atlantic observation system), vytvořená roku 1948, sloužila především zabezpečování letecké dopravy mezi Evropou a Amerikou. V souvislosti s rozvojem nových zabezpečovacích systémů byla síť NAOS redukována. Od roku 1978 byly v rámci NAOS v činnosti tyto stálé lodě: C (Sovětský svaz, 52°45' s. š., 35°30' z. d.), L (Velká Británie, 57° s. š., 20° z. d.), M (Nizozemsko, Norsko a Švédsko, 66° s. š., 2° v. d.) a R (Francie, 47° s. š., 17° z. d.). Činnost stacinonárních lodí skončila na konci roku 2009, kdy svůj provoz ukončila norská loď Polarfront. Pravidelné informace o povětrnostních podmínkách se ale stále získávají z výzkumných, obchodních a oceánských lodí. Viz též loď meteorologická.

syn. zákon Boyleův–Mariotteův.

syn. vzduch maritimní, vzduch oceánský – vzduchová hmota, která vznikla nebo se transformovala nad mořem. V typech vymezených geografickou klasifikací vzduchových hmot se liší od pevninského vzduchu především větší vlhkostí vzduchu, menší průměrnou denní i průměrnou roční amplitudou teploty vzduchu aj.

syn. klima oceánické.

syn. klima maritimní – klima s výraznou oceánitou klimatu.

klima pobřežních oblastí. V případě oceánů a okrajových moří jde o oceánické klima; pobřeží omývaná studenými oceánskými proudy a pobřeží vnitřních moří mají oproti tomu větší kontinentalitu klimatu.

syn. index oceánity.

charakteristika rovnoměrnosti ročního chodu srážek, navržená C. G. Markhamem (1970). Určuje se jako velikost vektorového součtu dvanácti vektorů relativních srážek, vynesených na polopřímky se společným počátkem a svírající úhly 30°. Minimálních hodnot dosahuje při rovnoměrném rozdělení srážek během roku, případně při existenci více srážkových maxim v navzájem opačných částech roku. Jedním z faktorů, které způsobují nerovnoměrnost rozdělení srážek během roku, je ombrická kontinentalita klimatu, proto v rámci jednoho klimatického typu může Markhamův index sloužit i jako index kontinentality. Je však třeba uvažovat i směr výsledného vektoru. Ombrická oceánita klimatu se projevuje nízkými hodnotami Markhamova indexu, silně oceánické klima ve stř. zeměp. šířkách se nicméně vyznačuje vyššími hodnotami indexu s vektorem orientovaným do zimních měsíců.

syn. spektrum  Marshallovo–Palmerovo – rozdělení velikosti dešťových kapek, které stanovili J. S. Marshall a W. M. Palmer v roce 1948 na základě měření na zemském povrchu. Vyjadřuje hustotu rozdělení četnosti f(D) [m^–3mm^–1] pro dešťové kapky o ekvivalentním průměru D [mm] a má tvar:
$f(D)=N_0\exp (-\lambda D),$
přičemž parametry rozdělení nabývají hodnot N₀ = 800 m^–3mm^–1 a λ = 4,1I_R^–0,21 mm^–1, kde I_R [mm.h^–1] značí intenzitu srážek. Marshallovo–Palmerovo rozdělení velikosti kapek se i v současnosti považuje za vhodnou reprezentaci časově a prostorově středovaného spektra velikosti dešťových kapek, zejména u deště z vrstevnaté oblačnosti středních zeměpisných šířek.

viz vztah Z–I.

atmosférická fronta, jejíž polohu nelze pomocí příznaků na přízemní synoptické mapě určit buď vůbec, nebo jen velmi obtížně, popř. o níž přízemní pozorování dávají nesprávné představy. Nejčastější příčinou maskované fronty bývá bezprostřední vliv zemského povrchu na teplotu přízemních vrstev vzduchu (výskyt přízemních radiačních inverzí teploty vzduchu, silné ohřívání vzduchu nad pevninou v létě, popř. vliv fénu). Pro správné určení maskované fronty musíme mít k dispozici výškové synoptické mapy a vyhodnocené křivky teplotního zvrstvení atmosféry.

stacionární a synchronní měření meteorologických prvků, popř. dalších parametrů, pomocí snímačů umístěných na konstrukci meteorologického stožáru ve vertikále nad sebou do výšky desítek až stovek metrů. K nejvyšším meteorologickým stožárům patří stožár v Obninsku (315 m). V České republice se stožárové meteorologické měření provádí na met. stanicích Košetice (250 m), Dukovany (136 m), Temelín (40 m), Kopisty (80 m) a Tušimice (80 m). Slouží k monitoringu met. podmínek v přízemní, někdy i v mezní vrstvě atmosféry, pro využití v různých praktických aplikacích (ochrana čistoty ovzduší, provoz tepelných a atomových elektráren aj.) i jako zdroj vstupních dat pro různé vědecké studie (např. měření vertikálních profilů rychlosti větru třídimenzionálními anemometry včetně turbulentních fluktuací rychlosti větru a některých z nich odvozených charakteristik turbulence).

viz měření meteorologické stožárové.

syn. klima solární.

nejvyšší hodnota teploty vzduchu zaznamenaná za určité časové období, např. za den, měsíc nebo rok. Ve zprávách SYNOP z Evropy a Afriky se uvádí maximální teplota za období od 06 do 18 UTC ve zprávě z 18 UTC, pro ostatní regiony jsou období i termíny zprávy určeny příslušnými regionálními pravidly. Pro klimatologické účely je maximální denní teplota vzduchu stanovena za období 24 hodin před večerním klimatologickým termínem. 
Maximální teplota vzduchu na většině stanic ČR se získává automatickým vyhodnocením dat měřených elektrickým teploměrem ve výšce 2 m nad zemí za dané období. Na některých stanicích se maximální teplota dosud měří maximálním teploměrem. V předpovědích počasí je maximální teplota obvykle označována jako nejvyšší denní teplota. Viz též teploty vzduchu extrémní.

teploměr používaný v meteorologii pro měření maximální teploty vzduchu v daném časovém intervalu, obvykle za 24 hodiny. Nejčastěji bývá užíván skleněný rtuťový teploměr se zúženým průřezem kapiláry nad nádobkou. Tímto průřezem rtuť proniká pouze při zvyšování teploty, při poklesu teploty dojde v tomto místě k přetržení rtuťového sloupce, jehož délka v kapiláře určuje dosažené teplotní maximum. Po přečtení údaje se teploměr nastaví pro další měření sklepáním (na stejném principu je založen lékařský teploměr). Instaluje se v meteorologické budce ve vodorovné poloze. V meteorologii se používal i k přibližnému určení nejvyšší denní intenzity globálního a odraženého slunečního záření jako součást pyranometru Aragova–Davyova. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z maximálního teploměru používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s elektrickým teploměrem.

v aeorologii a letecké meteorologii označení pro max. rychlost větru ve vertikálním profilu větru. Označení maximální vítr se používá jen pro rychlosti větru větší než 30 m.s^–1 vyskytující se ve význačných hladinách nad izobarickou hladinou 500 hPa. Může se vyskytovat i několik hladin s maximálním větrem za předpokladu, že mezi dvěma sousedními hladinami s maximy rychlosti poklesne rychlost větru alespoň o 10 m.s^–1. Používá se též zkráceného označení MAX WIND. Uvádí se v aerol. zprávách a jeho prostorové rozložení se zobrazuje na mapách maximálního větru používaných při met. zabezpečení leteckého provozu. Viz též mapa tropopauzy.

met. mapa, na které jsou zobrazeny výšky s maximální rychlostí větru, dále je na nich zobrazena velikost maximální rychlosti větru, v závislosti na směru větru, a rychlost větru ve stanovených hladinách nad i pod hladinou maximálního větru. Využívá se zejména při meteorologickém zabezpečení letectva. Viz též vítr maximální.

vztah mezi měrným teplem plynů za stálého tlaku a měrným teplem plynů za stálého objemu, uváděný ve tvaru:
$c_p-c_v=R,$
kde c_p je měrné teplo daného plynu za stálého tlaku, c_v měrné teplo za stálého objemu a R měrná plynová konstanta. Mayerův vztah platí přesně pouze pro ideální plyn. Uvedený vztah, který objevil a formuloval něm. lékař a fyzik J. R. von Mayer v r. 1867, má časté uplatnění v termodynamice atmosféry.

průměr ročních maxim meteorologického prvku za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. roční maximum teploty vzduchu 32,4 °C.

průměr ročních minim meteorologického prvku za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. roční minimum teploty vzduchu –9,1 °C.

průměr denních maxim meterologického prvku, a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc) nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. denní maximum teploty vzduchu v lednu 1,2 °C (vypočtené z denních maxim v lednových dnech), pro 1. leden pak 1,0 °C (vypočtené z denních maxim 1. 1.). Viz též amplituda denní průměrná.

průměr denních minim meteorologického prvku, a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc), nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. denní minimum teploty vzduchu v lednu –3,2 °C (vypočtené z denních minim v lednových dnech), pro 1. leden pak –3,1 °C (vypočtené z denních minim 1. 1.). Viz též amplituda denní průměrná.

průměr denních amplitud nebo též rozdíl mezi průměrným denním maximem a průměrným denním minimem meteorologického prvku a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc), nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 prům. denní amplituda teploty vzduchu v lednu 4,4 °C (vypočítaná z denních amplitud v lednových dnech), pro 1. leden pak 4,1 °C (vypočtená z denních amplitud 1. 1.).

prům. hodnota teploty vzduchu vypočtená z hodnot naměřených v klimatologických nebo synoptických termínech. Podle doporučení WMO se denní průměr teploty počítá jako aritmetický průměr hodnot teploty měřených v pravidelných intervalech. Na vnitrostátní úrovni se v ČR průměrná denní teplota vzduchu počítá někdy podle vzorce:
$\overline{T}=\frac{T_7+T_{14}+2T_{21}}{4},$
kde indexy 7, 14 a 21 vyjadřují termíny pozorování. Počítá-li se průměrná denní teplota vzduchu z 24 hodnot, označuje se jako pravý denní průměr teploty. K hrubému odhadu průměrné denní teploty se též někdy užívá vzorce:
$\overline{T}=\frac{T_{\max }+T_{\min }}{2},$
kde T_max je max. a T_min min. denní teplota vzduchu. Viz též průměr meteorologického prvku denní, průměr meteorologického prvku denní pravý.

průměr měsíčních maxim meteorologického prvku dosažených v daném kalendářním měsíci za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. lednové maximum teploty vzduchu 8,3 °C.

průměr měsíčních minim meteorologického prvku dosažených v daném kalendářním měsíci za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. lednové minimum teploty vzduchu –6,7 °C.

nejčastěji aritmetický průměr vypočtený z většího počtu hodnot meteorologického prvku. Rozlišujeme především časové a prostorové průměry meteorologických prvků, popř. jejich kombinaci; v ansámblové předpovědi počasí se dále používá průměr ansámblu. Viz též extrémy meteorologického prvku.

průměr hodnot meteorologického prvku naměřených v daném místě, popř. pro dané místo předpovídaných, během určitého časového úseku. Počet průměrovaných hodnot záleží na délce uvažovaného období a vzorkovací frekvenci měření nebo počtu termínů pozorování, popř. časovém kroku prognostického modelu atmosféry. Za účelem zjednodušení výpočtu nebo pro zachování homogenity klimatologických řad mohou být průměrovány pouze hodnoty z vybraných termínů, viz průměr teploty vzduchu denní.
V meteorologii se nejčastěji pracuje s n-minutovými (např. n-minutová rychlost větru), hodinovými a denními průměry, v klimatologii pak s měsíčními, sezónními a ročními průměry meteorologických prvků a s průměry za delší období. Průměry meteorologicých prvků za více roků, určitých kalendářních měsíců nebo kalendářních dní patří mezi klimatické prvky. Pokud je takový průměr vypočten z dostatečně dlouhého období, může sloužit jako klimatický normál. Viz též průměr meteorologického prvku prostorový, úhrn meteorologického prvku.
 

1. v klimatologii průměr rychlosti větru ve smyslu průměru velikosti vektoru větru za určité dlouhé období, např. měsíc, rok nebo klimatologický normál.
2. při měření větru v Česku desetiminutový vektorový průměr rychlosti větru, tj. velikost průměrného vektoru větru, který určuje směr větru.
Viz též směr větru převládající.

1. v klimatologii průměr rychlosti větru ve smyslu průměru velikosti vektoru větru za určité dlouhé období, např. měsíc, rok nebo klimatologický normál.
2. při měření větru v Česku desetiminutový vektorový průměr rychlosti větru, tj. velikost průměrného vektoru větru, který určuje směr větru.
Viz též směr větru převládající.

soubor měření a postupů, kterými jsou získávány veličiny potřebné pro určení stavu drah ovlivněných povětrnostními vlivy. Změřené hodnoty brzdných účinků poskytované provozovatelem letiště pak musí být v souladu s regionálními postupy ICAO uváděny ve zprávách METAR a SPECI v doplňujících informacích.

určení výšky základny oblaků nad zemí. Provádí se ceilometrem, příp. lidarem. Princip měření je založen na zjišťování času, který potřebuje krátký světelný impulz na průchod atmosférou z vysílače ceilometru k oblaku rozptylujícímu světlo a zpět do přijímače ceilometru. Okamžitá amplituda vráceného signálu pak poskytuje informace o charakteristikách zpětného rozptylu záření v atmosféře na určité výšce. Z přijatého rozptýleného signálu lze odvodit informace o oblačnosti a také o mlze a srážkách. V minulosti se výška základny oblaků určovala pomocí tzv. píchacího balonku se známou stoupací rychlostí, a to výpočtem z doby jeho letu od vypuštění do zmizení v základně oblaku, nebo trigonometrickou metodou z měření oblakoměrným světlometem.

určení množství vodní páry, které je za zvolený časový interval předáno do atmosféry sledovaným vodním nebo jiným vlhkým povrchem. Výpar se měří v mm vodního sloupce, který by se vytvořil z vypařené vody na ploše shodné velikosti s velikostí vypařujícího se povrchu. Výpar z volné vodní hladiny se měří výparoměry, které jsou umístěny v půdě nebo na jejím povrchu. V ČR se výpar měří na vybraných stanicích ČHMÚ výparoměrem EWM, který nahradil starší výparoměr GGI 3000.

viz evapotranspirometr.

meteorologické měření prováděné přístrojem umístěným nebo se pohybujícím v atmosféře nad její přízemní vrstvou. Tento druh měření zahrnuje především radiosondážní měření a většinu dalších přímých aerologických měření, včetně stožárových meteorologických měření. Do zavedení radiosond počátkem 30. let 20. století byla měření v mezní vrstvě a ve volné atmosféře prováděna pomocí meteorografů, vynášených do ovzduší balony nebo upoutanými meteorologickými draky, případně přímo posádkami volných balonů. Viz též sondáž ovzduší, stanice měřící v mezní vrstvě atmosféry.

(RVR, Runway Visual Range) – objektivní postup při stanovení hodnot dráhové dohlednosti na letištích. Dráhová dohlednost se z praktických důvodů nemůže měřit přímo nad vzletovou a přistávací dráhou. Ve smyslu platných předpisů se její měření uskutečňuje rovnoběžně s osou vzletové a přistávací dráhy ve vzdálenosti maximálně 120 m od této osy a ve výšce 7,5 FT, přičemž údaj o dráhové dohlednosti, který reprezentuje podmínky v bodě dotyku, má být z prostoru zhruba 300 m od prahu a ve směru příslušné dráhy. Měření RVR se provádí v případě, když horizontální dohlednost klesne pod 2 000 m a to v kroku 25 m při RVR menší než 400 m, v kroku 50 m pro RVR v intervalu 400–800 m a v kroku 100 m při RVR větší než 800 m. Naměřené hodnoty jsou zakódovány jednak ve zprávách METAR, jednak při změně dráhové dohlednosti (v souladu s kritérii v předpisu L3 – Meteorologie a stanovenými poskytovatelem letecké meteorologické služby na základě konzultací s příslušným úřadem ATS, provozovateli a provozovatelelm letiště) ve zprávách SPECI. K měření dráhové dohlednosti se používají měřiče průzračnosti neboli transmisometry nebo měřiče dopředného rozptylu neboli forward scatterometry. Dráhová dohlednost není měřena přímo. Transmisometry nebo forward scatterometry měří MOR a RVR je následně vyhodnocována automatizovaným meteorologickým systémem (AWOS). Viz též systém RVR.

zjišťování výšky a vodní hodnoty sněhové pokrývky. U sněhové pokrývky se měří výška celkové sněhové pokrývky v klimatologickém termínu 7 h, na synoptických stanicích ještě také v termínu 06 UTC a 18 UTC. Měření se provádí pomocí sněhoměrné latě a na vybraných automatických meteorologických stanicích použitím ultrasonických nebo laserových senzorů. Výška nového sněhu se měří na sněhoměrném prkénku v klimatologickém termínu 7 h za období 24 hodin, na synoptických stanicích ČR také za 1 hodinu, pokud je výška nového sněhu 1 cm nebo více. U nesouvislé sněhové pokrývky se výška sněhové pokrývky neměří. Vodní hodnota sněhové pokrývky se měří sněhoměry a na vybraných meteorologických stanicích s použitím sněhového polštáře. Výška sněhové pokrývky se udává v cm, vodní hodnota sněhové pokrývky v mm vodního sloupce, nebo v kg.m^–2 a ve stavebnictví také v kPa.

stanovení vektoru větru, popř. jeho časových fluktuací. Zpravidla se měří jen horiz. složka tohoto vektoru, a to jeho velikost neboli rychlost větru a směr, jemuž opačný je směr větru. Vert. složka vektoru větru neboli vertikální rychlost se zjišťuje pouze pro speciální účely. K přímému měření rychlosti větru se používají různé druhy anemometrů, z nichž některé měří současně i směr větru. Ten lze určit i pomocí větrné směrovky, příp. větrného rukávu.
Přízemní vítr se měří během určitého časového intervalu, na čes. stanicích převážně od roku 2010 v délce 10 minut. Kromě desetiminutové rychlosti větru se v týchž časových invervalech stanovuje i průměrná a maximální rychlost větru a jim odpovídající směry větru; zaznamenává se i čas výskytu nejvyšší denní hodnoty maximální rychlosti větru. Před automatizací se na přízemních synoptických stanicích vyhodnocovala z anemogramů desetiminutová rychlost větru, dále pak rychlost větru v nárazu, a to v případě, že přesáhla průměrnou alespoň o 5 m.s^-1. Na klimatologických stanicích se odhadovala 4-minutová rychlost větru podle měření anemoindikátoru. Pro odhad rychlosti větru se užívala a i v současnosti je v případě potřeby možné užít Beaufortovu stupnici větru.
Hlavními nástroji měření výškového větru jsou různé způsoby měření větru radiotechnickými prostředky, v mezní vrstvě atmosféry lze využít rovněž meteorologických stožárů.

nevh. označení pro vynucenou konvekci.

turbulence vyvolaná mech. příčinami. Vytváří se zejména v mezní vrstvě atmosféry působením vertikálního střihu větru, který je důsledkem tření proudícího vzduchu o zemský povrch, dále vzniká při obtékání orografických překážek a nerovností zemského povrchu (orografická turbulence). Mechanická turbulence se však může vytvářet i ve volné atmosféře působením vertikálního i horizontálního střihu větru vzniklých z dyn. příčin, a to v oblastech silné baroklinity nebo tryskového proudění a v blízkosti atm. diskontinuit, jako např. v oblasti tropopauzy, v blízkosti hranic inverzí teploty, frontálních ploch apod. Mechanická turbulence, při jejímž vzniku se bezprostředně neuplatňuje vliv zemského povrchu, tedy zpravidla turbulence ve volné atmosféře vznikající z dyn. příčin, se obvykle označuje jako dynamická turbulence. Viz též vlny Helmholtzovy.

součást humánní bioklimatologie, která studuje vlivy klimatu na zdraví a nemoci člověka. Jejím cílem je jednak zlepšení (ozdravení) přírodních, zvláště atm. podmínek pro život člověka, jednak využití příznivých vlastností klimatu k léčbě a rekreaci, popř. preventivní upozorňování na biometeorologicky nepříznivé změny počasí. Viz též nemoci meteotropní, předpověď biometeorologická.

odvětví aplikované meteorologie zkoumající meteorologické prvky a jevy, popř. jejich soubory ve vztahu ke zdraví člověka. Zvláštní pozornost věnuje meteotropním nemocem, vnímavosti lidí na průběh počasí, tzv. meteosenzibilitě a využití klimatu pro léčení nemocí a utužování zdraví, tzv. klimatoterapii. V ČR se pojem lékařská meteorologie považuje za syn. lékařské bioklimatologie. Viz též lázně klimatické, klimatologie lékařská.

viz předpověď biometeorologická.

cyklona o průměru několik málo stovek kilometrů, která se vyskytuje v průměru jednou až dvakrát za rok v oblasti Středomoří, případně Černomoří, a to obvykle v chladném pololetí. Svým vzhledem na družicových snímcích připomíná tropickou cyklonu a projevuje se přívalovými srážkami, silným větrem a vysokými vlnami. Pro medikán je typická kruhová oblast s malou oblačností ve středu cyklony, podobající se oku tropické cyklony. Kolem centra se spirálovitě otáčejí výrazné oblačné pásy s výskytem konvektivních bouří často velmi silné intenzity. V centru medikánu je relativně vyšší teplota vzduchu než v okolí a charakteristické je pro něj též minimum rychlosti větru. V bezprostředním okolí centra je rychlost větru maximální a v ojedinělých případech zde může dosáhnout síly orkánu.
Vznik a vývoj medikánu je podmíněn fyzikálními mechanizmy, které jsou určující jak pro tropické cyklony, tak pro baroklinní mimotropické cyklony. Medikán se vytváří nad relativně teplým mořem, které je hlavním zdrojem vlhkosti i energie potřebné pro cyklogenezi. Podstatnou roli hrají zejména uvolňování latentního tepla při kondenzaci vodní páry, příp. toky zjevného tepla od moře do atmosféry. Pro generování a udržení potřebných výstupných pohybů vzduchu jsou nutné často též dostatečně silná baroklinita ve spodní troposféře, spojená např. s výškovou brázdou nebo izolovanou cyklonou, a instabilní teplotní zvrstvení atmosféry, které se vyskytují zpravidla při vpádech studeného vzduchu z vyšších zeměp. šířek.
Termín medikán je odvozen z anglických slov „Mediterranean“ a „hurricane“, proto je někdy nevhodně označován jako „středomořský hurikán“. Viz též cyklona subtropická.

(MWP) – několik staletí kolem roku 1 000 n. l., kdy v některých oblastech Země byla prům. teplota vzduchu vyšší oproti předchozímu i následujícímu období, do kterého spadá i tzv. malá doba ledová. Prokazatelně tomu tak bylo v severoatlantickém prostoru, kde oteplení o 1 až 2 °C mj. umožnilo tzv. vikingskou kolonizaci Islandu, Grónska a Newfoundlandu. Většina autorů se nicméně přiklání k tomu, že toto oteplení nemělo globální charakter, proto označení středověkého teplého období jako (malého) klimatického optima není vhodné.

(med) [medyokris] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu kupy stř. vertikálního rozsahu a vrcholek oblaku má jen poměrně malé výběžky. Vyskytuje se pouze u oblaků druhu cumulus. Viz též humilis, congestus.

větev polární fronty, která vzniká především na podzim a v zimě v oblasti Středozemního moře. Odděluje vzduch mírných šířek z Atlantiku a Evropy od tropického vzduchu ze sev. Afriky. Cyklonální činnost na středomořské frontě je rozhodující pro srážkový režim Středomoří, kde je příčinou podzimního nebo zimního maxima v ročním chodu srážek. Se středomořskou frontou souvisí také podružné srážkové maximum v některých oblastech ČR.

typ klimatu, kterému v Köppenově klasifikaci klimatu odpovídá mírné dešťové klima se suchým létem (Cs), v Alisovově klasifikaci klimatu pak přibližně subtropické klima západních břehů pevnin. Zastaralé označení etéziové klima odkazuje na větry zvané etézie. Kromě oblasti Středozemního moře se středomořské klima vyskytuje i v Kalifornii, na jihu Afriky a Austrálie a ve stř. Chile. Je charakterizováno teplým a suchým létem, podmíněným posunem subtropických anticyklon do vyšších zeměpisných šířek, a mírnou zimou bez trvalé sněhové pokrývky. Koncentrace srážek do chladného půlroku souvisí s pronikáním polární fronty a s ní spojených mimotropických cyklon do těchto oblastí, které zde často způsobují i vysoké rychlosti větru. Zdejší biom je charakterizován tvrdolistými stromy a křovinami.

oblaky vyskytující se v polárních oblastech přibližně v nadm. výškách od 2 do 4 km, ve stř. zeměp. šířkách od 2 do 7 km a v tropických oblastech od 2 do 8 km. Oblakem stř. patra je především altocumulus. Do tohoto patra však zasahují i další druhy oblaků:
a) altostratus se většinou vyskytuje ve stř. patře, často však zasahuje i do vysokého patra;
b) nimbostratus se vyskytuje vždy ve stř. patře, ale většinou zasahuje současně i do ostatních pater;
c) cumulus a cumulonimbus mají obvykle základny v nízkém patře, jsou však tak velkého vert. rozsahu, že jejich vrcholky mohou dosahovat do stř. i vysokého patra.
Viz též klasifikace oblaků, patra oblaků, oblaky nízkého patra, oblaky vysokého patra.

předpověď počasí na období od 3 do 10 dnů. V současné praxi se její metodika liší od metodiky předpovědí krátkodobých jen poměrně málo; největší odlišnosti spočívají ve větším používání metody ansámblové předpovědi a ve větším zdůrazňování obecnějších trendů vývoje počasí vzhledem k nejistotě předpovědi. Dříve se pod pojmem střednědobá předpověď počasí rozuměla předpověď zpravidla na tři až pět dní, založená na aplikacích empir. zjištěných statisticko-synoptických vztahů. Viz též předpověď počasí krátkodobá, předpověď počasí dlouhodobá, ECMWF.

málo používané označení pro tropické dešťové klima, které odkazuje na jedno z vegetačních pásem, vymezených v 19. století botanikem A. P. de Candollem. Podle C. W. Thornthwaitea zde potenciální výpar přesahuje 1 140 mm za rok. Viz též klasifikace klimatu Thornthwaiteova.

viz anomálie klimatická.

Termín je přejat z řec. μείων [meión] „menší“.

viz etézie.

Termín je přejat z novořeckého slova μελτέμι [meltemi], které má původ v tureckém výrazu meltem téhož významu; obě slova možná pocházejí z italského maltempo „špatné počasí“.

hladina (výška) v atmosféře, ve které tají ledové krystalky a sněhové vločky při pádu k zemi. Odpovídá výšce izotermy 0 °C. Její poloha se mění s denní a roční dobou, v závislosti na zeměp. šířce a na vlastnostech vzduchové hmoty.

křivka na fázovém diagramu, která představuje rozhraní mezi pevnou a kapalnou fází sledované látky (v meteorologii mezi ledem a kapalnou vodou). Vychází z trojného bodu a určuje podmínky, za nichž je pevná a kapalná fáze v termodynamické rovnováze.

syn. teplota tání – teplota, při níž dochází k fázovému přechodu dané látky ze skupenství pevného do skupenství kapalného při rovinném fázovém rozhraní. Ohříváme-li pevnou látku, její teplota se zvyšuje až k bodu tání. Další ohřev již vyvolá tání a dodané teplo je spotřebováváno na latentní teplo tání, přičemž teplota tající látky zůstává zachována. Po úplném roztátí pevné fáze pak teplota vzniklé kapaliny při dalším ohřívání roste. Teplota tání závisí na tlaku. U většiny látek teplota tání s rostoucím tlakem roste, u ledu a několika dalších látek však s růstem tlaku klesá (viz regelace ledu). Čistý led při normálním tlaku má bod tání 0 °C (273,15 K). Při inverzní změně skupenství odpovídá bodu tání bod tuhnutí (bod mrznutí).

syn. bod tání.

tlakoměr deformační využívající deformaci křemíkové membrány, která uzavírá vakuovaný prostor uvnitř mikromechanického senzoru. Používá se v současných elektronických čidlech pro měření tlaku. Opačné strany vakuované mezery jsou pokoveny a tvoří kondenzátor, jehož kapacita závisí na prohnutí membrány. Jedná se o tzv. BAROCAP sensor. Výhodou je přesnost, malá hystereze, nízká teplotní závislost a dlouhodobá stabilita.

viz tlakoměr. Viz též tlakoměr rtuťový.

kapalinový tlakoměr, jehož princip navrhl E. Torricelli a pokus s jeho použitím provedl V. Viviani (1643). U rtuťového tlakoměru je tlak vzduchu v rovnováze s tíhou rtuťového sloupce. Délka tohoto sloupce se pro met. účely měří s přesností na 0,1 mm nebo vyšší a redukuje se na teplotu 0 °C a normální (standardní) tíhové zrychlení 9,80665 m.s^–2. Podle konstrukce se rtuťové tlakoměry dělí na tlakoměry nádobkové, násoskové, nádobkové–násoskové a váhové. Vzhledem k tomu, že rtuťový tlakoměr měří tlak vzduchu pomocí délky rtuťového sloupce, byly první jednotky tlaku vzduchu délkové. Proto se užívala např. jednotka milimetr rtuťového sloupce (mm Hg), nahrazená později jednotkou torr. Vzhledem k závislosti údaje na teplotě je vhodné umístění rtuťových tlakoměrů uvnitř budov v místech, kde nedochází k rychlým změnám teploty vzduchu, navíc se tak tlumí oscilace vyvolané nárazovitosti proudění. Pro měření tlaku vzduchu na stanicích na území ČR se už rtuťové tlakoměry nepoužívají. Viz též trubice barometrická, „pumpování" tlakoměru.

jedná se o opravu tlaku vzduchu na tíhové zrychlení, opravu tlaku vzduchu na teplotu, opravu tlaku vzduchu na kapilaritu a opravu tlaku vzduchu na vakuum. Oprava tlaku vzduchu na tíhové zrychlení převádí měřený údaj tlaku vzduchu na hodnotu, kterou by měl v místě s tíhovým zrychlením g = 9,80665 m.s^–2. Oprava tlaku vzduchu na teplotu převádí měřený údaj tlaku vzduchu na hodnotu, kterou by měl při teplotě 0 °C. Oprava tlaku vzduchu na kapilaritu eliminuje vliv kapilární síly v menisku na horním konci rtuťového sloupce a je zahrnuta do přístrojové opravy. Oprava tlaku vzduchu na vakuum převádí měřený údaj tlaku vzduchu na hodnotu při dokonalém vakuu v barometrické trubici.

sloupec rtuti ve skleněné barometrické trubici, jehož hydrostatický tlak je v rovnováze s aktuálním tlakem vzduchu a jehož délka je proto mírou velikosti tlaku vzduchu. Pokud se pro barometrické účely používala délka rtuťového sloupce, bylo třeba ji při každém měření opravit s přihlédnutím k teplotě rtuti, lokálnímu tíhovému zrychlení, popř. kapilárním silám působícím v místě styku menisku rtuti s vnitřní stěnou trubice. Viz též měření tlaku vzduchu, oprava tlaku vzduchu měřeného rtuťovým teploměrem.

kapalinový teploměr, jehož čidlem je ocelová nádobka naplněná rtutí (kapalinou) a spojená kapilárním vedením s Bourdonovou trubicí, sloužící jako indikátor tlakových změn v nádobce.

kapalinový teploměr, jehož teploměrnou kapalinou je rtuť. Bod tuhnutí rtuti je –38,8 °C. V meteorologii se používal převážně v provedení jako staniční, maximální a půdní. Prodej rtuťových teploměrů byl již v ČR zakázán.

radiolokační informace o oblačnosti, nebezpečných jevech s ní spojených a intenzitě srážek nad větším územím. Vytváří se na základě údajů dvou nebo více met. radarů, které se dotýkají nebo překrývají svými efektivními dosahy. Sloučená radiolokační informace se zpracovává pomocí stanovených kritérií a algoritmů a předává uživatelům.

1. souhrn meridionálích složek proudění vzduchu a na ně navazujících vertikálních pohybů vzduchu v systému všeobecné cirkulace atmosféry;
2. atmosférická cirkulace s nenulovou meridionální složkou, která v dané oblasti působí významnou mezišířkovou výměnu vzduchu a tím i přenos tepla a hybnosti. Viz též index rneridionální cirkulace.

průmět vektoru větru popisujícího v daném místě a hladině všeobecnou cirkulaci atmosféry na místní poledník. Pokud je meridionální složka cirkulace orientována od jihu k severu, považuje se za kladnou, v opačném případě za zápornou. Viz též cirkulace meridionální, složka cirkulace zonální.

přenos vzduchových hmot mezi vyššími a nižšími zeměp. šířkami v důsledku meridionální cirkulace. Ve spodní troposféře sev. polokoule je tato výměna realizována pronikáním studených vzduchových hmot k jihu a teplých vzduchových hmot k severu. V systému všeobecné cirkulace atmosféry je mezišířková výměna vzduchu realizována v souvislosti s cirkulačními buňkami (Hadleyova buňka, Ferrelova buňka, polární buňka), eventuálně ve vyšších vrstvách atmosféry je spojena s transportem např. ozonu v rámci Brewerovy–Dobsonovy cirkulace. Viz též vpád teplého vzduchu, vpád studeného vzduchu.

syn. složka proudění vzduchu meridionální.

syn. index meridionality – index cirkulace vyjadřující intenzitu mezišířkové výměny vzduchu v důsledku meridionální cirkulace v dané oblasti. Jako index meridionální cirkulace lze použít např. zonální složku horizontálního tlakového gradientu zprůměrovanou podél vhodně zvolené části určitého poledníku, velikost meridionální složky geostrofického větru zprůměrovanou v uvažované oblasti, popř. počet izobar protínajících rovnoběžku ve zvoleném úseku apod. Viz též index zonální cirkulace.

nejčastěji brázda nízkého tlaku vzduchu v mírných zeměp. šířkách, jejíž osa je orientována ve směru poledníků. Na její záp. straně převládá sz. až sev. proudění, které přenáší na sev. polokouli většinou studené vzduchové hmoty, a na vých. straně naopak již. proudění přenášející teplé vzduchové hmoty. Tato brázda značně podporuje meridionální výměnu vzduchu. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu zonální, proudění meridionální.

syn. proudění meridionální – složka proudění vzduchu ve směru místního poledníku. Pokud směřuje od jihu k severu, bere se jako kladná, v opačném případě jako záporná. Viz též složka cirkulace meridionální, složka proudění vzduchu zonální.

u nás dnes jen velmi zřídka užívané označení pro izobaru s prům. tlakem vzduchu 1013 hPa, které zřejmě historicky pochází z německé jazykové oblasti. Mezobara pak na klimatologických mapách odděluje oblast vyššího tlaku vzduchu (izobary s hodnotami nad 1013 hPa se potom nazývají pliobary, popř. pleiobary) od oblasti nižšího tlaku vzduchu (izobary s hodnotami pod 1013 hPa se v tomto pojetí nazývají miobary popř. meiobary). Viz též meion, pleión.

Termín se skládá z řec. μέσος [mesos] „střední, prostřední“ a zkráceniny slova izobara.

klima oblastí o horiz. rozměru obvykle jednotek až desítek km, v němž se kromě vlivů cirkulačních prvků s vert. osou vírů výrazně uplatňují i vlivy cirkulačních prvků s horiz. osou vírů. Je klimatem prostoru, ve kterém se projevují vlivy tření o zemský povrch a v němž se uplatňuje vert. promíchávání vzduchu turbulencí ve větší míře než u makroklimatu. Vert. rozsah mezoklimatu je dán polohou planetární mezní vrstvy atmosféry, která je horní hranicí mezoklimatu. Je to prostor, v němž mezoklimatické vlastnosti překrývají vlastnosti místně klimatické a mikroklimatické. Viz též kategorizace klimatu, mikroklima, klima místní, mezometeorologie.

Termín poprvé použil franc. meteorolog H. M. C. Scaëtta v r. 1935; skládá se z řec. μέσος [mesos] „střední, prostřední“ a slova klima.

část klimatologie zabývající se mezoklimatem. Zkoumá především klimatotvorné faktory, které modifikují makroklima na mezoklima, a specifické vlastnosti mezoklimatu, jako např. zvláštnosti cirkulačních poměrů (podmínek), rozložení srážek, šíření exhalátů apod. Mezoklimatologie se opírá jednak o standardní met. měření a pozorování, jednak o speciální metody (stožárová meteorologická měření) a jiná měření vert. gradientů meteorologických prvků. Za součást mezoklimatologie lze považovat klimatologii znečištění ovzduší.

Termín se skládá z řec. μέσος [mesos] „střední, prostřední“ a slova klimatologie.

1. Rotující vír spojený s výstupným proudem v supercele, který může mít jak cyklonální, tak anticyklonální směr rotace. Doba trvání výskytu mezocyklony je maximálně několik hodin a horizontální rozsah je 3–8 km. S mezocyklonou spojená vertikální vorticita je řádu 10^–2 s^–1, vzniká transformací horizontální vorticity vzniklé v důsledku vertikálního střihu větru. Pokles tlaku vzduchu v mezocyklóně přispívá ke stabilizaci a prodloužení života supercely. Mezocyklony jsou detekovatelné dopplerovskými meteorologickými radary.
2. V čes. literatuře v minulosti používané označení polární cyklony. V současnosti je někdy používáno jako syn. pro mezosynoptickou cyklonu, což není příliš vhodné vzhledem k možné záměna s prvně uvedeným významem.

Termín zavedl japonsko-amer. meteorolog T. Fujita v r. 1963. Skládá se z řec. μέσος [mesos] „střední, prostřední“ a slova cyklona.

tornádo, které je spojeno s mezocyklonou v supercele. Tornádo získává vertikální vorticitu nasáváním vorticity vzniklé na gust frontě do výstupného proudu supercely. Viz též tornádo nemezocyklonální.

cyklona s rozměry mezosynoptického měřítka. K mezosynoptickým cyklonám patří některé termické cyklony, dále pak cyklony, při jejichž vzniku hrají podstatnou roli uvolnění latentního tepla kondenzace a toky zjevného tepla, totiž tropické cyklony, subtropické cyklony, medikány a polární cyklony. Hlavním nástrojem jejich detekce jsou meteorologické družice. Mezosynoptickou cyklonu lze též označit zkráceně jako mezocyklonu, pokud nehrozí terminologická záměna s rotujícím vírem uvnitř supercely.

syn. mezosynoptická meteorologie, mezoměřítková meteorologie – část meteorologie pojednávající o met. procesech a jevech mezosynoptického měřítka. K mezometeorologickým jevům patří např. konvektivní bouře, mezosynoptické cyklony, tornáda, místní cirkulace aj. Viz též klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.

Termín se skládá z řec. μέσος [mesos] „střední, prostřední“ a slova meteorologie.

horní hranice oblasti s prudce klesající teplotou (mezosféry). Odděluje mezosféru a termosféru; leží ve výšce kolem 85 km nad zemským povrchem.

Termín zavedl britský přírodovědec S. Chapman v r. 1950. Skládá se z řec. μέσος [mesos] „střední, prostřední“ a lat. pausa „přerušení, ukončení“.

zast. označení stratopauzy.

Termín vznikl počeštěním angl. slova mesopeak, které zavedl britský přírodovědec S. Chapman v r. 1950; skládá se z řec. μέσος [mesos] „střední, prostřední“ a angl. peak „vrchol“. S. Chapman totiž navrhoval širší vymezení mezosféry, do které řadil i svrchní část stratosféry, kde teplota vzduchu roste s výškou. Termínem mesopeak označoval hladinu, kde teplota směrem vzhůru přestává růst a začíná klesat.

viz klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.

Termín se skládá z řec. μέσος [mesos] „střední, prostřední“ a slova měřítko.

atmosférické rozhraní dosahující v podélném směru rozměrů odpovídajících mezosynoptickému měřítku. Ve vertikálním směru dosahují do výšky maximálně několika kilometrů. Mezosynoptickými rozhraními jsou především pobřežní fronty, brízové fronty, gust fronty a většina vlhkostních rozhraní, dále pak nejrůznější horizontálně orientované diskontinuity v polích meteorologických prvků, především inverzní vrstvy v teplotním poli. Viz též rozhraní synoptické.

(MCC), syn. komplex konvektivní mezoměřítkový – mezosynoptický konvektivní systém (MCS) jednoznačně definovaný na základě pozorování z geosynchronních meteorologických družic tvarem a rozměry teplotního pole horní hranice oblačnosti a dobou trvání (Maddox, USA, 1980). U MCS splňujícího podmínky pro klasifikaci jako MCC musí plocha chladné horní hranice oblaků o teplotě T ≤ –32 °C přesáhnout 10⁵ km² a vnitřní plocha horní hranice oblačnosti o teplotě T ≤ –52 °C přesáhnout 5.10⁴ km². Obě podmínky musí být splněny po dobu ≥ 6 h. Tvar MCC je poměrně symetrický s hodnotou poměru rozměrů podél vedlejší a hlavní osy ≥ 0,7 v době maximálního plošného rozsahu.
Mezoměřítkové konvektivní komplexy jsou málo pohyblivé a často doprovázené dlouhodobými intenzivními srážkami, silným větrem, krupobitím a velkým množstvím blesků; nelze vyloučit ani výskyt tornád. MCC může vzniknout spojením několika původně samostatných bouří, nejčastěji multicel nebo supercel, do jednoho velkého celku v prostředí se slabým okolním prouděním. Jako MCC však může být na základě družicových měření označena i konvektivní bouře, klasifikovaná současně na základě měření radarových jako squall line.

syn. komplex konvektivní mezosynoptický.

syn. systém konvektivní mezosynoptický.

(MCS), syn. systém konvektivní mezoměřítkový – organizovaná soustava oblaků druhu cumulonimbus, která vytváří souvislou oblast konvektivních srážek o horizontálním rozměru nejméně 100 km alespoň v jednom směru a je doplněna oblastí se stratiformními srážkami. MCS mohou zahrnovat dílčí konvektivní bouře typu multicel i supercel, přičemž během vývoje MCS se jejich struktura zpravidla vyvíjí. Prostorové uspořádání konvektivní i vrstevnaté oblačnosti může nabývat různých forem. Příkladem lineární struktury MCS je squall line, příp. bow echo, dosahuje-li alespoň přibližně požadovaných rozměrů; příkladem oválně uspořádaného MCS je MCC. Vzhledm k definici jednotlivých druhů MCS na základě radarových, resp. družicových měření se zmíněné druhy mohou překrývat.
Podle způsobu vzniku se rozlišují dva typy MCS. První typ vzniká poměrně rychle, a to velkoplošnou iniciací konvekce např. v prostředí atmosférické fronty. MCS druhého typu vzniká z jednotlivých konvektivních bouří spojením jejich bazénů studeného vzduchu, kde výsledná gust fronta je schopna iniciovat nové konvektivní buňky takřka po celém svém rozsahu. Typická doba existence MCS je 10 hodin, přičemž vrstevnatá složka MCS a kovadliny konv. složky mohou přetrvat i podstatně déle. Nad oceánem se MCS mohou transformovat v tropické, příp. subtropické cyklony.

syn. mezometeorologie.

část atmosféry Země, ležící zhruba mezi 50 až 80 km výšky, tj. mezi stratopauzou a mezopauzou. Mezosféru vymezujeme při vertikálním členění atmosféry podle průběhu teploty vzduchu s výškou; teplota vzduchu v ní s výškou klesá a v blízkosti horní hranice mesosféra dosahuje ve vysokých zeměp. šířkách v létě hodnot –80 až –90 °C, v zimě asi –40 až –50 °C. Podle přímých měření je proudění vzduchu v mezosféře značně proměnlivé. V blízkosti mezopauzy pozorujeme někdy v létě noční svítící oblaky.

Termín zavedl britský přírodovědec S. Chapman v r. 1950, nicméně navrhoval pod něj řadit i svrchní část stratosféry, v níž teplota vzduchu s výškou roste. Termín se skládá z řec. μέσος [mesos] „střední, prostřední“ a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).

charakteristické horizontální měřítko atm. jevů, které mají lineární horiz. rozměry řádu 10⁰ až 10² km, což odpovídá např. rozměrům místních cirkulačních systémů, mezosynoptických konv. systémů, konv. bouří, konv. oblaků apod. Viz též měřítko synoptické, měřítko subsynoptické, klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.

málo používané označení pro mírné dešťové klima, které odkazuje na jedno z vegetačních pásem vymezených v 19. století botanikem A. P. de Candollem. C. W. Thornthwaite pro ně uvádí hodnoty potenciálního výparu mezi 571 a 1 140 mm za rok. Z tohoto hlediska lze pod mezotermické klima částečně řadit i suché klima. Viz též klasifikace klimatu Thornthwaiteova.

syn. mezozoikum.

syn. druhohory – prostřední geologická éra v rámci fanerozoika mezi paleozoikem a kenozoikem, zahrnující období před 252 – 66 mil. roků. Do této éry spadají tři periody: trias, jura a křída. Během této éry se rozpadl permský superkontinent Pangea na kontinenty, které svým tvarem již připomínaly dnešní, avšak v odlišné vzájemné poloze. Mezozoikum se vyznačovalo velmi teplým klimatem, postupně rostla humidita klimatu. Objevují se krytosemenné rostliny, které od té doby na Zemi dominují. Hlavní živočišnou skupinou mezozoika byli plazi, kteří ovládli souš i vzduch, vedle nich však již žili i ptáci a drobní savci. Zhoršování podmínek na konci křídy bylo završeno dopadem tzv. Chicxulubského meteoritu do Mexického zálivu v blízkosti poloostrova Yucatan.  Drastické snížení insolace vedlo k propadu produkce biomasy a spolu s kyselým deštěm způsobilo vyhynutí většiny živočišných druhů, mj. dinosaurů.

Termín zavedl angl. geolog J. Phillips v r. 1841. Skládá se z řec. μέσος [mesos] „střední, prostřední“ a ζωή [zóé] „život“.

soubor dat a/nebo informací sestavených a předávaných podle platných mezinárodních nebo vnitrostátních předpisů. Viz též zpráva meteorologická.

údaje o meteorologické stanici, jmenovitě indikativ stanice, jméno stanice, souřadnice meteorologické stanice, období pozorování na stanici a změny ovlivňující reprezentativnost pozorování, informace o přístrojovém vybavení (typ, datum instalace), výšky senzorů nad zemí v místě, kde je přístroj umístěn (pro měření teploty, větru, srážek, dohlednosti a pro detektor počasí), a další informace (typ stanice, standardní izobarická hladina pro stanice s nadmořskou výškou stanice větší než 550 m, hlášení oblačnosti se základnou pod úrovní stanice, vydávání zpráv METAR, SPECI a vydávání zpráv CLIMAT). Pokud se zprávy z dané stanice zařazují do mezinárodní výměny met. informací, jsou metadata stanice uložena v databázi OSCAR/Surface Světové meteorologické organizace.

syn. tlakoměr aneroidový.

viz zpráva letecká meteorologická pravidelná (METAR).

Termín je zkratkové slovo, jehož vysvětlení není jednoznačné; uvádí se např. METeorological Aviation Report „meteorologická letecká zpráva“, MEteorological Terminal Air Report „meteorologická letištní zpráva o ovzduší“ nebo METeorological Aerodrome Routine Report „meteorologická letištní pravidelná zpráva“ (oproti zprávě SPECI).

graf znázorňující chod meteorologického prvku v určitém místě. Může znázornit jak výsledky měření určitého prvku, tak i jeho prognostické hodnoty. Horizontální osa vyjadřuje čas, na vertikální osu se vynáší hodnoty sledovaného meteorologického prvku, přičemž se často využívá více vertikálních stupnic k zobrazení více prvků současně. Může také sloužit k vyjádření průběhu předpovědi počasí pro dané místo.

Termín vznikl v 80. letech 20. století zjednodušením termínu meteorogram.

v met. smyslu jev (úkaz) pozorovaný v atmosféře nebo na zemském povrchu. Může mít charakter srážek, suspenzí a usazenin pevných nebo kapalných částic, vodních nebo jiných; může jím být také jev opt. nebo el. povahy. Podle složení a podmínek vzniku se meteory dělí na hydrometeory, litometeory, fotometeory a elektrometeory.

Termín pochází z řec. slova μετέωρον [meteóron], které se v antice používalo pouze v množném čísle (ta meteóra, „věci ve výšce“) pro označení jevů v ovzduší i na nebi (z řec. μετέωρος [meteóros] „vznášející se ve vzduchu, ve výši“, z μετά [meta] „uprostřed, mezi; za, přes“ a ἀείρειν [aeirein] „zvedat, zdvihnout“). Aristotelés (4. stol. př. n. l.) význam zúžil na jevy vyskytující se v oblasti mezi Zemí a Měsícem (jinými slovy jevy neastronomické). Termín se dnes používá i v astronomii pro označení světelného jevu pozorovaného při průchodu kosmické částice atmosférou Země.

záznam meteorografu.

Termín vznikl odvozením od termínu meteorograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. μετέωρος [meteóros] „vznášející se ve vzduchu, ve výši“ (viz meteor) a řec. γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“.

přístroj pro současný záznam několika meteorologických prvků (nejčastěji teploty, vlhkosti a tlaku vzduchu) na jednu registrační pásku. Je upraven tak, aby mohl být zavěšen pod meteorologický balon nebo jiný dopravní prostředek a jím vynesen do volné atmosféry. Je-li meteorograf vynášen balonem, je jeho záznam k dispozici až po sestupu přístroje na zem.

Přístroj i jeho pojmenování navrhl v r. 1780 portugalský přírodovědec J. H. de Magellan. Termín se skládá z řec. μετέωρος [meteóros] „vznášející se ve vzduchu, ve výši“ (viz meteor) a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

met. měření a pozorování konané z letícího letadla. Při běžném letu je provádí buď posádka jako doplňkový program činnosti, nebo probíhá automaticky. Při speciálním letu za účelem získání met. dat tvoří hlavní náplň činnosti specialistů na palubě letadla, popř. posádky letadla, může být však prováděno i automaticky. K letadlovému met. měření se používá i bezpilotních letadel. Světová meteorologická organizace koordinuje letadlová meteorologická měření v programu AMDAR (Aircraft Meteorological Data Relay).

odchylka meteorologického prvku od jeho průměrné hodnoty v dané fázi roku, podmíněná proměnlivostí počasí. Na rozdíl od klimatické anomálie přetrvává v omezené oblasti maximálně několik dní, neboť je vázána na určitou povětrnostní situaci. Mimořádně silné meteorologické anomálie mohou být projevem povětrnostních ohrožení, případně mohou vést k jejich vzniku. V tom případě má jejich výskyt prognostický význam, viz např. anomálie potenciální vorticity.

v oboru letectví instituce poskytující nebo na základě souhlasu smluvního státu zařizující poskytování meteorologických služeb mezinárodnímu civilnímu letectví. V ČR má tuto roli Úřad pro civilní letectví (ÚCL), který leteckou meteorologickou službou pověřuje Český hydrometeorologický ústav.

v letecké meteorologii slovní komentář meteorologa o existujících a očekávaných podmínkách počasí na letové trati určený posádce letadla. Obsahuje zejména upozornění na nebezpečné jevy. Viz též předpověď počasí letecká.

soubor měřených, pozorovaných nebo předpovídaných hodnot meteorologických prvků vhodný pro distribuci v telekomunikační síti. Záhlaví bulletinu tvoří údaj o druhu přenášené informace, o zeměp. poloze, čtyřpísmenné označení centra, které data sestavilo, den a čas, ke kterému se data vztahují nebo kdy byl bulletin vytvořen. Záhlaví bulletinu může být doplněno třípísmenným údajem, který umožňuje identifikaci opravených nebo opožděných dat.

čes. odborný časopis, který publikuje odborné statě a informativní články z oborů meteorologie, klimatologie, ochrany čistoty ovzduší a hydrologie. Meteorologické zprávy vydává Český hydrometeorologický ústav v Praze. Ročně vychází 6 čísel a první číslo Meteorologických zpráv vyšlo 30. dubna 1947. Příspěvky jsou uveřejňovány v čes., slov. a angl. jazyce. Čes. a slov. příspěvky obsahují shrnutí v angličtině a titulky k obrázkům a tabulkám v čes. i angl. verzi.

mapa podávající meteorologické informace. Nejrozšířenějšími meteorologickými mapami jsou mapy synoptické a klimatologické.

kód užívaný pro tvorbu a přenos met. informací podle mezinárodně platných pravidel. Dělí se na tradiční alfanumerické kódy a binární kódy. Tradiční alfanumerické kódy, např. SYNOP, TEMP, CLIMAT nebo TAF, byly vytvořeny pro jednotlivé typy zpráv nebo předpovědí a mají pevnou strukturu definovanou tvarem kódu. Jednotlivé veličiny jsou ve tvaru kódu reprezentovány symbolickými písmeny. Binární kódy BUFR a GRIB mají univerzální použití (BUFR = binární univerzální formát pro reprezentaci meteorologických dat, GRIB = obecná informace v pravidelné síti bodů v binárním formátu). Flexibilita těchto kódů je umožněna tím, že obsahují kromě vlastních dat také jejich přesný popis. To platí i pro alfanumerický kód CREX (znakový formát pro reprezentaci a výměnu dat).

pracoviště provádějící sběr a výměnu meteorologických informací a zpráv, většinou v mezinárodním měřítku. V rámci Světové služby počasí plní funkci met. spojovacího ústředí světová meteorologická centra, regionální telekomunikační centra a národní meteorologická centra.

označení pro proces modifikující výstupy numerického modelu s využitím naměřených dat ze zadaného časového intervalu, který se nazývá asimilačním oknem. Cílem asimilace je příprava počátečních podmínek pro numerický model. Motivací pro aplikaci asimilace dat je předpoklad, že pokud model dobře simuluje předpověď v asimilačním okně, kde ji lze verifikovat, pak lze očekávat, že i vlastní předpověď bude přesnější než s využitím jiných počátečních podmínek. Speciálním případem asimilace dat je objektivní analýza. Výhodou asimilace dat ve srovnání s aplikací objektivní analýzy je to, že využívá více dat a využívá i časového vývoje modelových veličin.
Metody asimilace lze rozdělit na metody objektivní analýzy, nudging, 4D variační metoda (4D-VAR) a metody založené na aplikaci Kalmánova filtru (KF; ansámblový Kalmánův filtr, částicový Kalmánův filtr). Metody objektivní analýzy jsou snadno aplikovatelné, avšak postrádají informaci o vývoji, a proto nedostatečně ovlivňují dynamiku modelovaných procesů. Nudging je empirická metoda, která dodáním umělého členu na pravou stranu modelových rovnic „nutí“ model, aby simuloval naměřená data. Je to velmi snadno aplikovatelná metoda, která však nemá teoretický základ a vliv asimilace se zpravidla velmi rychle ztrácí během integrace. Metody 4D-VAR a KF jsou velmi sofistikované metody, které dávají teoreticky optimální počáteční podmínky. Jejich praktická aplikace však vyžaduje řadu zjednodušení, které způsobují, že výsledek není optimální. Současné implementace těchto metod mají také problémy s asimilací veličin, které jsou významně ovlivněny silně nelineárními procesy, např. srážky.

radiolokátor, který umožňuje měření radiálních rychlostí meteorologických cílů. Dopplerovské meteorologické radary s impulzním režimem umožňují lokalizovat a studovat strukturu nebezpečných met. jevů, jako jsou tropické cyklony, supercely, tornáda, aj. Dále mohou být využity k výpočtu vertikálního profilu proudění nad radiolokátorem. Dopplerovské meteorologické radary s nepřetržitou vlnou se využívají k měření spektrálního rozložení velikosti kapalných, popř. pevných částic v atmosféře, profilů rychlostí jejich pohybu, růst velikosti srážkových elementů, turbulence, střihu větru.

dron využívaný pro met. měření a pozorování. Viz též stanice meteorologická letadlová.

sucho definované pomocí meteorologických prvků, především srážek, resp. jejich deficitu, často vztahovaného ke klimatologickému normálu. Vzniká následkem dlouhých nebo často se opakujících suchých období, přičemž důležitou roli hrají i další faktory, především výpar. Indexy sucha k hodnocení meteorologického sucha proto berou často v úvahu kromě množství a intenzity srážek buď přímo výpar, nebo meteorologické prvky, které ho ovlivňují: teplotu vzduchu, rychlost větru, vlhkost vzduchu aj. V teplé části roku přitom bývá srážkový deficit často provázen nadnormální teplotou vzduchu, nižší relativní vlhkostí vzduchu, zmenšenou oblačností a delším trváním slunečního svitu. Tyto faktory mají za následek větší evapotranspiraci a zmenšování vlhkosti půdy, což vyvolává agronomické sucho. Viz též hydrologická bilance.

prům. roční poloha osy rovníkové deprese neboli intertropické zóny konvergence. Obepíná Zemi v blízkosti 5. stupně s. š., proto bývá někdy jako meteorologický rovník označována přímo tato rovnoběžka. Viz též rovník termický.

předpověď počasí, popř. jednotlivých meteorologických prvků nebo jejich polí, vypracovaná na základě met. poznatků. Meteorologické předpovědi lze třídit podle několika kritérií:
a) podle účelu, pro který jsou vydávány, se rozlišují předpověď počasí všeobecná a speciální;
b) podle metody zpracování se rozlišují předpověď počasí numerická, synoptická, klimatologická, statistická a perzistentní;
c) podle předstihu předpovědi se rozlišují předpověď počasí velmi krátkodobá, krátkodobá, střednědobá a dlouhodobá;
d) podle místa, oblasti nebo trasy, pro něž jsou vydávány, se rozlišují např. předpověď počasí místní, oblastní atd.

pracoviště letecké meteorologické služby, které zabezpečuje činnost letectva v určené letecké informační oblasti (FIR). V ČR plní uvedené úkoly pro FIR Praha meteorologická služebna na letišti Václava Havla Praha, organizačně začleněná do odboru letecké meteorologie ČHMÚ.

časový interval, ve kterém se předpokládá uskutečnění vývoje počasí uvedeného v předpovědi. Podle doporučení Světové meteorologické organizace je v tabulce uvedena doba platnosti stanovená pro jednotlivé typy předpovědí. Viz též předstih předpovědi.

Definice doby platnosti předpovědi
Nowcasting	0 až 2 hodiny
Velmi krátkodobá předpověď počasí	0 až 12 hodin
Krátkodobá předpověď počasí	12 až 72 hodin
Střednědobá předpověď počasí	72 až 240 hodin
Prodloužená střednědobá předpověď počasí	10 dní až 30 dní
Dlouhodobá předpověď počasí	30 dní až 2 roky
Měsíční výhled	1 měsíc (nikoliv nutně hned následující měsíc)
Výhled na 3 měsíce nebo 90 dní	90 dní (nikoliv nutně hned následujících 90 dní)
Sezonní výhled	Jaro, léto, podzim, zima (např. zima na sev. polokouli = prosinec, leden, únor)
Klimatologická předpověď počasí	Více než 2 roky

soubor údajů o stavu atmosféry nebo o hodnotách jednotlivých meteorologických prvků. Lze rozlišit dva typy met. informací:
1. prvotní met. informace, což jsou aktuální informace, bezprostředně získané jako výsledek meteorologických měření a pozorování. Na jejich kvalitě, úplnosti a včasnosti závisí správnost analýzy atm. procesů, úspěšnost předpovědí počasí a všech druhotných informací;
2. druhotné met. informace, což jsou informace o počasí ve formě přehledů počasí a předpovědí, zpráv a rozborů, synoptických map, aerologických diagramů, vertikálních řezů atmosférou, výsledků numerických předpovědních modelů apod.
Jiné členění rozlišuje informace meteorologické operativní, vypracované převážně s využitím aktuálních met. dat, a informace meteorologické režimové, vypracované převážně s využitím archivovaných dat.

soubor met. informací o podmínkách na letištích, vysílaný zprav. v půlhodinových intervalech z pozemních stanic pro posádky letadel v době letu. Vysílání VOLMET provozuje na základě dodávky dat poskytovatele meteorologické služby pro civilní letectví (v ČR ČHMÚ) poskytovatel letových navigačních služeb (v ČR Řízení letového provozu s.p.).

viz meteorologie v ČR.

přístroj k měření kvantit. údajů (zpravidla přímo ve fyz. jednotkách) o jednom, popř. několika meteorologických prvcích nebo jevech, nebo pro zjištění výskytu či zaměření polohy meteorologického jevu. Podle způsobu získávání a záznamu výsledků prováděných meteorologických měření rozlišujeme meteorologické přístroje manuální a automatické, příp. registrační.

zařízení těžší než vzduch, které se ve vzduchu udržuje pomocí aerodynamického vztlaku a s pozemním stanovištěm je spojeno lanem; před zavedením radiosondážních měření bylo používáno k drakové sondáži atmosféry. Meteorologický drak je kombinací vztlakových a stabilizačních ploch, přičemž buňková konstrukce draka je potažena bavlněným plátnem o ploše 5 až 8 m². Drakové výstupy dosahovaly prům. výšky 3 km, prům. doba trvání výstupu činila asi 3 hodiny.

viz měření meteorologické stožárové.

zjišťování hodnot jednoho nebo více meteorologických prvků pomocí meteorologického přístroje. Meteorologická měření mohou být bodová, liniová, plošná nebo prostorová. Bodová měření se provádějí nejčastěji na meteorologických stanicích, podle jejichž charakteru můžeme měření dále dělit. Liniová měření označujeme jako sondáž atmosféry, která může být prováděna i pomocí distančních meteorologických měření; některé druhy distančních měření umožňují získat i plošné či prostorové informace. Kvalita měření je ovlivněna použitou technikou a metodikou měření, proto by příslušná metadata měla vždy být doplňkem souboru met. údajů. Viz též pozorování meteorologické, monitoring atmosféry.

stálé kmitání zemského povrchu ve formě elastických vln, které se šíří od pobřeží na velké vzdálenosti do nitra kontinentů. Časová perioda kmitů se řádově rovná jednotkám sekund, rychlost šíření je nejčastěji 2 až 4 km.s^–1 a amplituda odpovídá 10^–6 m a méně. Příčiny vzniku spočívají v atmosféricko-oceánické cirkulaci, značná úloha se přisuzuje zejména pohybům tropických i mimotropických cyklon.

zajišťování námořní a letecké dopravy vzhledem ke klimatickým podmínkám a aktuálním i očekávaným met. podmínkám v příslušném regionu. Jejím cílem je minimalizace rizik a optimalizace z hlediska rychlosti dopravy, spotřeby paliva apod.

systém meteorologických stanic rozložených podle odb. hledisek a požadavků praxe na určitém území. Rozlišujeme především síť synoptických stanic a síť klimatologických stanic.

v synoptické a dynamické meteorologii atm. procesy, které jsou nezajímavé z hlediska předpovědi počasí (např. zvukové vlny), případně jsou nerealisticky zesíleny v modelech atmosféry (gravitační vlny) apod. K oddělení žádoucích složek časových řad od nežádoucích (šumu) se používá tzv. filtrace. V numerických předpovědích počasí se meteorologický šum odstraňuje filtrací počáteční podmínky (inicializace vstupních dat), anebo se použijí vhodně aproximované (filtrované) rovnice. Zvukové vlny se vylučují hydrostatickou nebo anelastickou aproximací, vliv gravitačních vln vysokých rychlostí se omezuje geostrofickou aproximací. Meteorologický šum se uplatňuje i při meteorologických měřeních, kde k jeho potlačení slouží vhodná konstrukce (setrvačnost) meteorologického přístroje, resp. vhodné průměrování vzorků měření.

získávání kvantitativních, popř. kvalitativních údajů o jednom nebo více meteorologických prvcích a jevech, prováděná především na stálých meteorologických stanicích. Většina pozorování se provádí meteorologickým měřením pomocí meteorologických přístrojů, z nichž některé umožňují nepřetržité pozorování s danou vzorkovací frekvencí; jinak meteorologická pozorování probíhají ve stanovených pozorovacích termínech. Meteorologická pozorování můžeme dělit podle různých kritérií: podle místa pozorování na pozemní, námořní, letadlová a družicová, podle výšky nad terénem na přízemní a výšková, podle rozsahu na základní a doplňková, podle času pozorování na hlavní a vedlejší, podle účelu na klimatologická, synoptická, letecká, aktinometrická, aerologická apod. Viz též pozorovatel meteorologický, monitoring atmosféry.

meteorologické pozorování, které se provádí v určených časech, tj. termínech pozorování. Viz též standardní čas pozorování.

pracoviště, jehož činnost je zaměřena na podrobná, přesná a pečlivá meteorologická pozorování a na studium meteorologických prvků za pomoci speciálního vybavení, které nemají k dispozici jiné typy meteorologických stanic.

vyškolený nebo zacvičený pracovník meteorologické služby, její dobrovolný spolupracovník, popř. zaměstnanec jiné organizace, který koná podle platných metodických předpisů meteorologická pozorování a předává met. službě pravidelně jejich výsledky. Viz též meteorolog.

místo, kde se poskytují met. služby pro zabezpečení potřeb letového provozu na letišti. Plní všechny, nebo některé z těchto funkcí nezbytných k uspokojení potřeb letového provozu na letišti:
a) přípravu a obstarávání předpovědí a dalších příslušných informací pro dané lety; míra odpovědnosti za přípravu předpovědí záleží na místní dostupnosti a využití materiálů pro traťové a letištní předpovědi získané z jiných služeben;
b) přípravu a obstarávání předpovědí místních meteorologických podmínek;
c) nepřetržité sledování meteorologických podmínek nad letišti, pro která připravuje předpovědi;
d) poskytování briefingu, konzultací a letové meteorologické dokumentace členům letových posádek a jinému personálu letového provozu;
e) dodávání dalších meteorologických informací leteckým uživatelům;
f) vystavování dostupných meteorologických informací;
g) výměnu meteorologických informací s jinými meteorologickými služebnami;
h) dodávání přijatých informací týkajících se přederupční vulkanické aktivity, vulkanické erupce, nebo oblaku tvořeného vulkanickým popelem přidruženým stanovištím letových provozních služeb, letecké informační službě a meteorologické výstražné službě, podle dohody mezi meteorologickým úřadem a příslušným úřadem ATS.

viz meteorologie v ČR.

(Meteorological Optical Range, MOR) – délka dráhy v atmosféře, podél níž se světelný tok ve svazku vytvořeném žárovkou o barevné teplotě 2 700 K zeslabí na 5 % původní hodnoty. Viz též dohlednost meteorologická.

v meteorologické službě označení pro všechny jevy v atmosféře nebo na zemském povrchu, které jsou pozorovány na meteorologických stanicích a v jejich okolí s výjimkou oblaků. Patří k nim především meteory, jako jsou např. mlha, déšť, bouřka, sněhová pokrývka, zákal a duha, a dále jiné jevy, např. nárazovitý vítr, výborná dohlednost apod. U meteorologických jevů met. pozorovatelé zaznamenávají časové údaje o jejich trvání, vzdálenost od místa pozorování a jejich intenzitu. Někteří autoři považují meteorologické jevy za meteorologické prvky v širším smyslu. Viz též jevy počasí zvláštní.

předpověď počasí, popř. jednotlivých meteorologických prvků nebo jejich polí, vypracovaná na základě met. poznatků. Meteorologické předpovědi lze třídit podle několika kritérií:
a) podle účelu, pro který jsou vydávány, se rozlišují předpověď počasí všeobecná a speciální;
b) podle metody zpracování se rozlišují předpověď počasí numerická, synoptická, klimatologická, statistická a perzistentní;
c) podle předstihu předpovědi se rozlišují předpověď počasí velmi krátkodobá, krátkodobá, střednědobá a dlouhodobá;
d) podle místa, oblasti nebo trasy, pro něž jsou vydávány, se rozlišují např. předpověď počasí místní, oblastní atd.

viz radiolokační rovnice.

zvýšená pravděpodobnost výskytu určitého počasí v průběhu roku, která se nedá vysvětlit střídáním roč. období a souvisí s typickým charakterem všeobecné cirkulace atmosféry. H. Flohn považuje za meteorologickou pravidelnost výskyt určité povětrnostní situace v určitém kalendářním období za dlouhou řadu roků s pravděpodobností 67 % a větší. Viz též singularita.

označení pro soubor pozorovaných, naměřených, zpracovaných nebo předpověděných met. údajů a příslušných identifikačních údajů (místo, čas, přístrojové vybavení apod.). Meteorologická zpráva je opatřena stanoveným telekomunikačním záhlavím a je zakódována podle mezinárodních nebo vnitrostátních meteorologických kódů a příslušných pravidel. Zprávy zakódované podle tradičních alfanumerických kódů mají přesně stanovený obsah, daný předepsaným pořadím jednotlivých prvků, z nichž některé je možné za stanovených podmínek vypustit. Mezi met. zprávy tohoto typu patří např. SYNOP, TEMP, PILOT, METAR, SPECI,  BOUŘE, CLIMAT a v současné době již nepoužívané zprávy INTER, SYRED, AERO a CLIMAT TEMP. Zcela odlišnou strukturu mají zprávy, které obsahují nejen met. data a příslušné identifikační údaje, ale také popis vlastního obsahu dané zprávy. Tento typ zpráv je většinou v binárním formátu BUFR, případně v alfanumerickém kódu CREX.

raketa určená pro raketovou, popř. raketo-balonovou sondáž atmosféry, a to především jejích vyšších vrstev. Speciálními přístroji instalovanými na raketě se měří tlak vzduchu, teplota vzduchu, složení vzduchu, kosmické záření, magnetické pole Země, sluneční spektrum atd. Z trajektorie met. rakety se určuje výškové proudění, někdy se teplota vzduchu vyčísluje na zákl. změřeného tlaku a složení vzduchu. Přístroje se obvykle umísťují v hlavici rakety (nazývané často jako raketová sonda), která se po výstupu a odpojení od těla rakety snáší na padáku. Údaje se registrují nebo předávají z rakety rádiovými signály.

umělá družice Země určená primárně pro družicová meteorologická měření. Podle oběžné dráhy se družice dělí na družice geostacionární a družice na nízkých dráhách (nejčastěji polárních), zkráceně polární družice. Podle zaměření rozlišujeme družice operativní a výzkumné. Kromě primárních přístrojů, zaměřených na meteorologické využití, má většina současných meteorologických družic na své palubě řadu přístrojů umožňujících dálkový průzkum Země i v jiných oborech – systémy pro monitorování stavu hladiny světového oceánu, astronomické a geofyzikální přístroje, systémy pro přenos nouzových signálů aj.

získávání, zpracování a vyhodnocení údajů o stavu atmosféry, případně zemského povrchu a mořské hladiny pomocí přístrojů umístěných na meteorologických družicích. Monitorují především pole oblačnosti a její základní vlastnosti (mikrofyzikální složení horní hranice oblačnosti a její jasovou teplotu, optickou mohutnost, typ oblačnosti aj.), vertikálních profily některých meteorologických prvků, dynamiku různých jevů (vývoj a pohyb různých meteorologických jevů či systémů, vč. družicové detekce blesků), pole větru, přítomnost sněhové pokrývky a mořského ledu, teplotu povrchu moře aj. Dlouhodobé řady družicových meteorologických měření jsou následně využívány v klimatologii.

1. poskytování zpravidla účelově zaměřených meteorologických informací různým organizacím i jednotlivcům k tomu kompetentními institucemi. Jedná se např. o met. zabezpečení silniční, železniční, lodní a letecké dopravy, zemědělství, energetiky, vojenství, výstražnou službu před nebezpečnými meteorologickými jevy atd.;
2. instituce, která zajišťuje met. službu ve významu 1., získává, zpracovává, rozšiřuje a archivuje met. data a informace. V ČR těmito institucemi jsou Český hydrometeorologický ústav a Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad (VGHMÚř) Armády České republiky.
Viz též meteorologie v ČR, předpis L 3 – Meteorologie.

viz meteorologie v ČR.

umělá družice Země určená primárně pro družicová meteorologická měření. Podle oběžné dráhy se družice dělí na družice geostacionární a družice na nízkých dráhách (nejčastěji polárních), zkráceně polární družice. Podle zaměření rozlišujeme družice operativní a výzkumné. Kromě primárních přístrojů, zaměřených na meteorologické využití, má většina současných meteorologických družic na své palubě řadu přístrojů umožňujících dálkový průzkum Země i v jiných oborech – systémy pro monitorování stavu hladiny světového oceánu, astronomické a geofyzikální přístroje, systémy pro přenos nouzových signálů aj.

viz jaro.

místo, v němž se konají stanovená meteorologická pozorování podle dohodnutých mezinárodních nebo vnitrostátních postupů. Základním předpokladem je odpovídající technické, personální a komunikační vybavení. Meteorologické stanice je možné dělit podle různých hledisek:
a) podle odb. zaměření se rozlišují synoptické, klimatologické a letecké meteorologické stanice, agrometeorologické stanice a stanice speciální;
b) podle charakteru získávaných dat se dělí na meteorologické stanice přízemní, stanice aerologické a na stanice měřící v mezní vrstvě atmosféry;
c) podle umístění se dělí na meteorologické stanice pozemní, mořské a letadlové.
Jedna meteorologická stanice může plnit úkoly různého odborného zaměření a rozsahu.

kvalitativní charakteristika místa, kde pracuje meteorologická stanice, a to z hlediska geogr. nebo expozičních podmínek. Poloha met. stanice z hlediska terénních podmínek může být vrcholová, údolní, svahová, nížinná, horská apod., z hlediska působení klimatických faktorů chráněná, otevřená, inverzní, větrná apod. Viz též stanice meteorologická reprezentativní, expozice meteorologických přístrojů, souřadnice meteorologické stanice.

1. písmena nebo číslice používané pro popis meteorologických prvků na synoptické mapě;
2. graf. znaky pro met. prvky, jevy a děje, popř. jejich intenzitu. Používají se především pro znázornění počasí na přízemních synoptických mapách a ve výkazech meteorologických pozorování. Meteorologické symboly jsou mezinárodně dohodnuté.

obecné označení meteorologického objektu či jevu, který může být detekován, sledován a analyzován distančním meteorologickým měřením. Podle použitého prostředku mohou být meteorologickými cíli shluky meteorologicky významných atmosférických částic (oblaky, další hydrometeory, litometeory), výrazné nehomogenity v ovzduší (např. diskontinuity hustoty vzduchu), turbulence nebo elektrometeory. Tyto objekty či jevy odrážejí, popř. samy generují vlny různého charakteru, které jsou příslušnými přístroji zaznamenávány. Viz též cíl radiolokační, odrazivost radarová, plocha rozptylu efektivní.

viz Globální telekomunikační systém.

viz měření meteorologické stožárové.

syn. meteotsunami.

fyz. charakteristika stavu atmosféry, např. teplota, vlhkost a tlak vzduchu nebo atm. jev, např. výskyt oblaků, mlhy, srážek, bouřek apod. Soubor meteorologických prvků v určitém místě a čase charakterizuje počasí. Někteří autoři považují za met. prvky pouze kvantit. charakteristiky stavu atmosféry, nikoliv atm. jevy. Viz též prvek klimatický, chod meteorologického prvku, proměnlivost meteorologického prvku, pole meteorologického prvku, extrém.

ve dne největší vzdálenost, na kterou lze spolehlivě rozeznat černý předmět o úhlové velikosti mezi 0,5 až 5°, umístěný u země na pozadí mlhy nebo oblohy; v noci největší vzdálenost, na kterou jsou spolehlivě rozeznatelná světla určité stálé a směrově málo proměnlivé svítivosti.
Tato definice je závislá na vlastnostech lidského oka. Pro účely vizuálního pozorování meteorologické dohlednosti se předpokládá, že pozorovatel má normální zrak. Pro účely přístr. měření meteorologické dohlednosti ve dne se definuje práh kontrastové citlivosti hodnotou 0,025, v noci se definuje prahová hodnota osvětlení např. za občanského soumraku 10⁶ luxů a za tmavé noci při svitu hvězd 10^7,5 luxů. Použití těchto hodnot zaručuje srovnatelnost výsledků vizuálních a přístr. pozorování. Meteorologická dohlednost závisí na množství vody v různých fázích, prachu, kouře a mikroorganismů v ovzduší mezi pozorovatelem a pozorovaným předmětem. Může proto nabývat v různých směrech různých hodnot. Vyjadřuje se v m, popř. v km.
V letecké meteorologii jsou zavedeny termíny dohlednost, dráhová dohlednost (RVR), šikmá dohlednost a letová dohlednost. Obj. fyz. veličinou, charakterizující stav opt. průzračnosti atmosféry, je meteorologický optický dosah. Viz též měření dohlednosti, měření dráhové dohlednosti, měřič průzračnosti, objekt pro zjišťování dohlednosti, vztah Allardův, vztah Koschmiederův.

pracoviště letecké meteorologické služby, nepřetržitě sledující vývoj meteorologických prvků a jevů významných pro letecký provoz. Vydává informace SIGMET a další výstrahy pro oblast své odpovědnosti a poskytuje je příslušným leteckým orgánům. Hranice odpovědnosti daného pracoviště se zpravidla shodují s hranicemi příslušné letové informační oblasti.

odborník s příslušným meteorologickým formálním nebo neformálním vzděláním, který se v tematické oblasti meteorologie profesně angažuje. Podle stupně vzdělání a dosažené praxe se v některých státech na doporučení Světové meteorologické organizace rozeznávají meteorologové 1. až 4. třídy, což kvalifikačně pokrývá celou oblast od technických pracovníků v praxi až po meteorologický výzkum. Viz též klimatolog, synoptik, prognostik.

Termín je přejat z řec. μετεωρολόγος [meteórologos] „ten, kdo zkoumá jevy ve výši, nad zemským povrchem“, původně též „astronom“ (z řec. μετέωρος [meteóros] „vznášející se ve vzduchu, ve výši“ a komponentu -λόγoς [logos] „vědec“).

základní věda o zemské atmosféře, o jejím složení, vlastnostech, atmosférických procesech a jevech, a to včetně vazeb s ostatními složkami klimatického systému a při uvažování vlivu Slunce a dalších kosmických faktorů. V nejširším smyslu meteorologie zahrnuje všechny vědy o atmosféře včetně klimatologie, chemie atmosféry apod. V tomto smyslu pod ni spadá i aeronomie, jakkoliv hlavním předmětem meteorologie jsou procesy a jevy v troposféře. Jádrem meteorologie je fyzika atmosféry, na kterou navazuje celá řada oborů aplikované meteorologie a hraniční disciplíny, jako např. biometeorologie a hydrometeorologie. Podle měřítka studovaných jevů rozlišujeme především synoptickou a mezosynoptickou meteorologii, příp. mikrometeorologii. Podle metod práce vymezujeme mj. dynamickou meteorologii, podle studovaného prostředí dále označujeme např. tropickou, mořskou nebo horskou meteorologii.
Počátky meteorologie sahají do antického Řecka. Důležitým mezníkem vývoje byla  1. polovina 17. století, kdy byly vynalezeny základní meteorologické přístroje, čímž bylo zahájeno tzv. přístrojové období meteorologie. V souvislosti s meteorologickými měřeními se etablovaly i jim příslušné obory, jako např. aktinometrie, fotometrie apod. Kromě získávání empirických vědeckých poznatků o atmosféře Země se především od poloviny 19. století rozvíjel systematický monitoring atmosféry, na němž se v současnosti podílí rovněž aerologie, družicová a radarová meteorologie. Neméně důležitou činností dnešní meteorologie je předpověď počasí a vydávání případných meteorologických výstrah.
Operativní úlohy meteorologie v jednotlivých státech plní národní meteorologické služby, jejich koordinaci v celosvětovém měřítku se věnuje Světová meteorologická organizace, v Evropě organizace EUMETNET. Důležitými nástroji evropské spolupráce jsou dále Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (ECMWF), EUMETSAT aj. Na mezinárodní spolupráci v oblasti met. výzkumu se podílí mj. Mezinárodní sdružení pro meteorologii a atmosférické vědy (IAMAS) a Evropská meteorologická společnost. Viz též meteorologie v ČR.

Termín byl přejat z řec. slova μετεωρολογία [meteórologia], které je složeno z řec. μετέωρος [meteóros] „vznášející se ve vzduchu, ve výši“ (viz meteor) a z komponentu -λoγία [logia] „nauka, věda“, tj. věda studující jevy nad zemským povrchem. Původně se vztahoval ke všem jevům ve výšce, včetně těch astronomických. Teprve pod vlivem Aristotela (4. stol. př. n. l.) se předmět zkoumání meteorologie zúžil na jevy v oblasti mezi Zemí a Měsícem.

v České republice zajišťuje provoz a aplikovaný výzkum v oboru meteorologie Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) se sídlem v Praze a Hydrometeorologická služba Armády ČR, které organizují zejména sběr, přenos, zpracování a poskytování met. údajů pro operativní i režimové účely, jakož i archivaci dat. Uvedené organizace udržují v provozu rozsáhlé sítě meteorologických stanic, obsluhované profesionálními i dobrovolnými pozorovateli. Spolupracují s obdobnou organizací v SR, kterou je Slovenský hydrometeorologický ústav (SHMÚ) se sídlem v Bratislavě.
Výzkumem v oboru meteorologie a klimatologie se jako svou hlavní činností zabývá Ústav fyziky atmosféry AV ČR, v. v. i., a v rámci své vědecké činnosti řada vysokých škol. Meteorologický a klimatologický výzkum je dílčí součástí práce i v dalších vědeckých ústavech AV ČR v rámci výzkumu problémů specifických pro jejich zaměření.
Výchovu a vzdělávání vysokoškolsky kvalifikovaných meteorologů a klimatologů zajišťují hlavně Matematicko-fyzikální fakulta UK v Praze, Přírodovědecká fakulta UK v Praze, Univerzita obrany v Brně a Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity v Brně. Meteorologické předměty se kromě toho přednášejí na několika dalších fakultách ve studijních oborech zaměřených na geografii, zemědělství, lesní a vodní hospodářství, životní prostředí, medicínu atp.
Jednotlivé instituce reprezentují ČR ve vybraných mezinárodních organizacích, jejichž činnost se k meteorologii a klimatologii vztahuje. ČHMÚ zastupuje ČR ve Světové meteorologické organizaci (WMO), v EUMETSAT, ECMWF, EUMETNET, IPCC, GEO a dalších. Kromě toho většina jmenovaných organizací navazuje dvoustranné dohody o spolupráci s partnerskými orgány v řadě zemí.
Zájmovou činnost v oboru meteorologie organizují Česká meteorologická společnost (dříve Československá meteorologická společnost při ČSAV) a Česká bioklimatologická společnost. Česká meteorologická společnost má svého zástupce i v Evropské meteorologické organizaci (EMS).

vnímavost organizmu vůči počasí neboli schopnost organizmu reagovat na stav a změny atm. prostředí. Nízký stupeň meteosenzibility, označovaný jako citlivost na počasí, se projevuje únavou, malátností, nechutenstvím, depresemi, neklidným spánkem apod., vyšší formou meteosenzibility jsou předzvěstné pocity, kdy člověk reaguje na změny atm. prostředí již 2 až 3 dny předem, např. při chronické progresivní polyartritidě. Nejvyšší formou meteosenzibility jsou meteotropní nemoci (choroby). Podle různých autorů tvoří lidé citliví na počasí 35 až 70 % celkové populace a s rostoucí civilizací těchto lidí přibývá. Meteosenzibilita je předmětem zájmu lékařské meteorologie. Viz též meteotropismus.

Termín se skládá z řec. μετέωρος [meteóros] „vznášející se ve vzduchu, ve výši“ (viz meteor) a z lat. sensibilitas „citlivost, senzibilita“ (od sensibilis „smyslově vnímatelný, smyslový“, odvozeného od sensus „smysl, smyslový vjem, pocit“; srov. senzace).

nemoci, jejichž vznik nebo průběh jsou spjaty s komplexem met. faktorů, k nimž patří např. teplota a vlhkost vzduchu, změny tlaku vzduchu, nadbytek nebo nedostatek ultrafialového záření, el. vlastnosti ovzduší apod. U některých meteotropních nemocí byl podíl počasí bezpečně prokázán, u jiných je jeho spoluúčast pravděpodobná. V současné době se mezi meteotropní nemoci počítají srdečně cévní onemocnění, alergické stavy, některé nemoci kožní, infekční a také nemoci dýchacího ústrojí aj. Viz též meteotropismus.

geostacionární meteorologické družice provozované evropskou organizací EUMETSAT. Družice Meteosat-1 (1977) až Meteosat-7 patřily do první generace družic Meteosat, Meteosat-8 (2002) byl první družicí Meteosat druhé generace (MSG), která sestávala ještě z dalších tří družic (Meteosat-9 až Meteosat-11). Start první družice Meteosat třetí generace (MTG) se uskutečnil 13. prosince 2022, v současné době je družice MTG-I1 (budoucí Meteosat-12) postupně testována. Družice Meteosat monitorují hlavně Evropu, Afriku a východní Atlantik, dále pak Indický oceán a většinu Asie.

syn. meteotropismus.

syn. meteorotropismus, meteotropie, biotropie počasí – fyziologické i patologické reakce na změny počasí. Prvek nebo komplex počasí, u něhož se předpokládá účinek na organizmus, se nazývá meteotropní činitel. Účinky vyvolávající biologickou odezvu se označují jako biotropní, resp. meteotropní účinky. Studiem meteotropismu se zabývá lékařská meteorologie. Viz též meteosenzibilita, nemoci meteotropní.

Termín se skládá z řec. μετέωρος [meteóros] „vznášející se ve vzduchu, ve výši“ (viz meteor), τρόπος [tropos] „obrat; způsob“, příp. τρόπη [tropé] „změna, obrat“, a přípony –ismus (též řec. původu).

syn. tsunami meteorologické – ojedinělá mimořádně velká vlna nebo jejich série na moři či velké vodní nádrží, způsobená procesy v atmosféře. Vzniká v důsledku prudkého výkyvu tlaku vzduchu při rychlém pohybu určitého atmosférického útvaru, nejčastěji squall line, nad rozsáhlou vodní plochou. Podobně jako v případě tsunami vyvolaného např. zemětřesením, také vlny meteotsunami se v mělkých vodách při pobřeží zkracují a roste jejich výška, která může v závislosti na tvaru pobřeží a morfologii mořského dna dosáhnout i několika metrů. Viz též vzdutí způsobené bouří.

(CH₄), v chemii methan – plynná organická sloučenina, která je přirozenou složkou atmosféry Země.  Chemicky se jedná o nejjednodušší stabilní uhlovodík, tzv. alkan. Ačkoliv je jeho podíl na chemickém složení atmosféry Země velmi nízký, hraje důležitou roli v chemii atmosféry, kdy se např. podílí na vzniku troposférického ozonu. Neméně podstatná je funkce metanu jakožto skleníkového plynu, přičemž vzhledem k jeho radiačně-absorbčním vlastnostem je jeho potenciál globálního oteplování (GWP) asi 28krát vyšší než v případě oxidu uhličitého.
Přibližně 90 % metanu vzniká v důsledku anaerobních procesů (činností mikroorganismů při rozkladu organické hmoty bez přístupu kyslíku), zbývajících cca 10 % se uvolňuje při geologických aktivitách (např. tavením magmatu). Hlavními přirozenými emisními zdroji jsou mokřady a vodní ekosystémy. V současné době množství metanu v atmosféře prudce roste vlivem člověka, přičemž se udává podíl antropogenních emisí asi 60 %. Hlavním antropogenním zdrojem je zemědělství, zejména chov hospodářských zvířat či pěstování rýže. Při probíhající změně klimatu se značné emise metanu mohou do atmosféry uvolňovat při tání permafrostu. Střední doba setrvání metanu v atmosféře se odhaduje na 10–12 let. Hlavním propadem metanu jsou reakce s hydroxylovými radikály (OH).

vypočítávají buď dlouhodobé (klimatické) nebo krátkodobé (denní i kratší) očekávané koncentrace znečišťujících látek (imise), popř. se určuje délka doby překročení nějaké hraniční koncentrace znečišťujících látek nebo celková dávka znečišťujících látek na zvolené období. Metody výpočtu jsou buď empirické, založené na jednoduchých statist. modelech (regrese, rozptyl podle Gaussova rozložení atd.) a met. poznatcích o větru a stabilitě teplotního zvrstvení ovzduší, nebo teoretické, založené na řešení systému rovnic atmosferické dynamiky pro mezní vrstvu atmosféry s uvažováním turbulentního promíchávání a faktorů emise. Existují rovněž experimentální fyzikální modely, na nichž se simuluje emise a měří rozptyl příměsí v ovzduší (emitovaných látek). Viz též znečištění ovzduší, model Suttonův.

označení polárních meteorologických družic provozovaných organizací EUMETSAT. V letech 2006 až 2018 byla postupně vypuštěna trojice těchto družic první generace, vybavených mj. radiometrem AVHRR.

Termín je akronym pro Meteorological Operational Satellite „meteorologická provozní družice“.

index humidity navržený A. Meyerem (1926) ve tvaru
$Q_M=\frac{R}{D}$
kde R je prům. roč. úhrn srážek v mm a D prům. roč. sytostní doplněk v mm rtuťového sloupce neboli torrech.

aktinometr, jehož čidlem je jemný začerněný bimetalický pásek. Výchylka bimetalu po zahřátí slunečním zářením, která je úměrná intenzitě slunečnímu záření, se čte pomocí slabě zvětšujícího mikroskopu. Doba potřebná k určení záření je 20 až 30 sekund. Použitím barevných filtrů je možné určit intenzitu slunečního záření v různých oblastech spektra. Původní verze přístroje pochází od rus. fyzika V. M. Michelsona z r. 1905, později byl přístroj několikrát zdokonalen, a to především W. Martenem v Německu r. 1928 (aktinometr Michelsonův–Martenův). Stupnice aktinometru se kalibruje srovnáním s pyrheliometrem.

záznam mikrobarografu.

Termín vznikl odvozením od termínu mikrobarograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. μικρός [mikros] „malý“ a slova barogram.

přesný a citlivý barograf, jehož záznam časových změn tlaku vzduchu je detailnější než u barografu. V zahraniční literatuře někdy označení pro mikrobarovariograf.

Přístroj sestrojil britský meteorolog W. H. Dines v r. 1904 na návrh W. N. Shawa; společně také navrhli jeho název. Termín se skládá z řec. μικρός [mikros] „malý“ a slova barograf.

syn. variograf – citlivý barograf zapisující s velkým zvětšením krátkodobé odchylky tlaku vzduchu od jeho původně zvolené hodnoty. Tento přístroj se někdy v zahraniční literatuře nazývá též mikrobarograf.

Termín se skládá z řec. μικρός [mikros] „malý“, βάρoς [baros] „tíha, váha“ (srov. bar) a slova variograf.

[majkrobé(r)st] – downburst malého měřítka s horiz. průměrem nepřesahujícím cca 4 km. Ničivé větry trvají zpravidla 2 – 5 minut a změna rychlosti větru u středu roztékání přesahuje 10 m.s^–1. Detekce tohoto jevu je velmi obtížná, často dokonce nemožná, pro jeho krátké trvání a malé rozměry. Microburst se projevuje silným střihem větru, který způsobil řadu vážných nehod v leteckém provozu, zejména při vzlétání nebo přistávání letadel v okolí konvektivní bouře. Někdy se rozlišuje vlhký miroburst, při němž vypadne více než 25 mm srážek nebo radarová odrazivost převyšuje 35 dBZ, a suchý microburst, při němž tyto hodnoty nejsou dosaženy.

Termín zavedl japonsko-amer. meteorolog T. T. Fujita v r. 1978. Vytvořil ho z termínu downburst dosazením řec. μικρός [mikros] „malý“ na místo jeho první části.

klima nejmenších prostorů obvykle o horiz. rozměrech do 1 km, v němž se uplatňují vlivy cirkulačních prvků s jakoukoliv polohou osy vírů. Praktičtěji pojaté definice spojují mikroklima s homogenním aktivním povrchem, nad nímž se podmínky utváření mikroklimatu liší od okolí (např. mikroklima pole, lesa, terénních tvarů, ulic aj.). Mikroklima je vert. omezeno na vrstvu vzduchu přiléhající k zemskému povrchu, v níž se projevují odlišnosti od klimatu širšího okolí. Zvláštním druhem mikroklimatu je mikroklima uzavřených prostor neboli kryptoklima. Čes. pojem malopodnebí místo mikroklima se neujal. Viz též kategorizace klimatu, makroklima, mezoklima, klima místní, topoklima, klima porostové, klima půdní, klima skleníkové.

Termín zavedl ruský mykolog L. F. Rusakov v r. 1922. Skládá se z řec. μικρός [mikros] „malý“ a slova klima.

část klimatologie zabývající se mikroklimatem, a to jak otevřených prostorů (reliéfů, porostů, půdy, ulic aj.), tak uzavřených prostor (místností, stájí, skleníků aj.). Vzhledem k vysokým hodnotám horiz. i vert. gradientů teploty v rozsahu mikroklimatu využívá mikroklimatologický průzkum a výzkum speciálních metod měření, pokud se týká umístění, tj. expozici meteorologických přístrojů, délku měření a u moderních metod také frekvenci měření. Za zakladatele mikroklimatologie se zpravidla považuje něm. botanik G. Kraus, který v r. 1911 publikoval práci o půdě a klimatu nejmenších prostorů, i když praktickým studiem mikroklimatu se zabýval např. český přírodovědec E. Purkyně již v 60. letech 19. století. Viz též měření meteorologická terénní ambulantní, Bowenův poměr.

Termín zavedl indický meteorolog L. A. Ramdas v r. 1934. Skládá se z řec. μικρός [mikros] „malý“ a slova klimatologie.

část meteorologie, jež pojednává o met. dějích v měřítku 1 km a méně. Jde o děje charakterizované přítomností vírových pohybů v atmosféře s osami rotace v obecné poloze a s poloměry nejvýše řádu stovek m. Zvláštní pozornost je v mikrometeorologii věnována studiu toků látek a energie mezi aktivními povrchy (např. půdou, vegetací a jejími složkami, vodním povrchem) a atmosférou. Součástí mikrometeorologie v širším smyslu je mikroklimatologie. Viz též makrometeorologie, mezometeorologie, eddy kovarianční systém.

Termín se skládá z řec. μικρός [mikros] „malý“ a slova meteorologie.

přístroj pro registraci srážek natolik slabých, že je nelze změřit nebo zaregistrovat běžným srážkoměrem. Využíval např. pohybujícího se chem. upraveného pásku papíru, který změní barvu, dopadnou-li na něj štěrbinou srážky. V současné době se v ČR pro daný účel užívá detektor počasí nebo detektor srážek.

Termín se skládá z řec. μικρός [mikros] „malý“ a slova pluviograf.

zast. označení pro srážkoměr.

Termín je poprvé doložen v práci britského přírodovědce R. Pickeringa z r. 1744. Skládá se z řec. ὄμβρος [ombros] „dešťová přeháňka, příval“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

viz klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.

Termín se skládá z řec. μικρός [mikros] „malý“ a slova měřítko.

málo používané označení pro boreální klima, které odkazuje na jedno z vegetačních pásem vymezených v 19. století botanikem A. P. de Candollem. C. W. Thornthwaite pro ně uvádí hodnoty potenciálního výparu mezi 286 a 570 mm za rok. Viz též klasifikace klimatu Thornthwaiteova.

oblasti mikrovlnných frekvencí používané pro radarová měření jsou konvenčně značeny uvedenými písmeny. Tabulka ukazuje střední vlnové délky a střední frekvence pro jednotlivá pásma.

Pásmo	Vlnová délka [cm]	Frekvence [GHz]
K	1	30
X	3	10
C	5	6
S	10	3
L	20	1,5

nejednoznačný pojem označující
1/ část atmosféry mezi tropopauzou a mezopauzou, tzn. zahrnující stratosféru a mezosféru;
2/ část homosféry nad troposférou, kde turbulentní promíchávání ještě převažuje nad molekulární difuzí a ionizace nemá významnější dopad;
3/ oblast, kde se výrazně projevují externí faktory jako proměna charakteristik dopadajícího záření Slunce, nebo vulkanické erupce.
Viz též členění atmosféry vertikální.

viz oblaky středního patra.

viz klasifikace atmosférických iontů.

kroužek na synoptické mapě, který je situován v místě meteorologické stanice a kolem něhož se zakreslují mezinárodně dohodnutým způsobem výsledky met. pozorování na této stanici. Poloha horských meteorologických stanic je vyznačena čtverečkem. Viz též model staniční.

oblaky vyskytující se v polárních oblastech přibližně v nadm. výškách od 2 do 4 km, ve stř. zeměp. šířkách od 2 do 7 km a v tropických oblastech od 2 do 8 km. Oblakem stř. patra je především altocumulus. Do tohoto patra však zasahují i další druhy oblaků:
a) altostratus se většinou vyskytuje ve stř. patře, často však zasahuje i do vysokého patra;
b) nimbostratus se vyskytuje vždy ve stř. patře, ale většinou zasahuje současně i do ostatních pater;
c) cumulus a cumulonimbus mají obvykle základny v nízkém patře, jsou však tak velkého vert. rozsahu, že jejich vrcholky mohou dosahovat do stř. i vysokého patra.
Viz též klasifikace oblaků, patra oblaků, oblaky nízkého patra, oblaky vysokého patra.

zvětšování podílu dopředného rozptylu záření s rostoucí hodnotou poměru poloměru r rozptylujících částic a vlnové délky rozptylovaného záření λ na sférických částicích, pro jejichž poloměr platí nerovnost 2πr ≥ λ. Mieův efekt lze vysvětlit pomocí teorie Mieova rozptylu. V meteorologii se s ním setkáváme zejména při rozptylu přímého slunečního záření na oblačných částicích, na kapičkách mlhy nebo na různých aerosolových částicích v atmosféře, kdy vytváří výrazné protažení rozptylové indikatrice ve směru dopadajících paprsků. Prostřednictvím Mieova efektu se vysvětlují vzácné optické atmosférické jevy modré nebo zelené slunce a modrý nebo zelený měsíc.

rozptyl záření na libovolně velkých částicích sférického tvaru. Zvláštním případem Mieova rozptylu je Rayleighův rozptyl na dostatečně malých, elektricky nevodivých částicích, jemuž s výjimkou jevu polarizace dobře odpovídá molekulární rozptyl. Na rozdíl od něj rozptyl na atmosférických částicích nezávisí na vlnové délce rozptylovaného záření a rozptylová indikatrice má silně protažený tvar ve směru původního paprsku. Pole takto rozptýleného záření vyjadřujeme podle obecné Mieovy teorie jako superpozici pole vyzařování elektrického a magnetického dipólu, kvadrupólu a vyšších multipólů (zatímco u Rayleighova rozptylu uvažujeme pouze el. dipól). Rozšíření Mieovy teorie na částice tvaru např. rotačního elipsoidu se někdy využívá v radarové meteorologii, neboť velké vodní kapky a ledové částice oblaků a srážek nemají sférický tvar. V souvislosti s rozptylem záření na různých typech atmosférických aerosolů se dnes používají i různé modely složitějšího rozptylu na obecně nesférických částicích. Viz též efekt Mieův.

viz rozptyl Mieův.

syn. anticyklona postupující.

syn. anticyklona putující – anticyklona, která se pohybuje ve směru řídícího proudění. Postupující anticyklona je zpravidla termicky asymetrická a vytváří se většinou za poslední cyklonou ze série cyklon polární fronty. Má tendenci směřovat do nižších zeměp. šířek, v nichž dochází k její stabilizaci, přičemž se postupně mění z nízké na vysokou a termicky symetrickou (teplou) anticyklonu. Postupující anticyklona se vytváří i mezi jednotlivými cyklonami ze série cyklon; v tom případě však zůstává většinou termicky asymetrická.

syn. cyklona putující – frontální cyklona hlavně v prvých stadiích vývoje. Postupuje ve směru řídicího proudění s rychlostí rovnající se 0,6 až 0,8 rychlosti geostrofického větru zjištěného v hladině tohoto proudění. Nad Evropou činí rychlost postupujících cyklon v průměru kolem 30 km.h^–1, max. až 100 km.h^–1.

dlouhodobé kvaziperiodické výkyvy orbitálních parametrů Země, které jsou podle astronomické teorie paleoklimatu zodpovědné za kvartérní klimatický cyklus. V rámci cyklu s periodou cca 100 000 roků se mění excentricita oběžné dráhy Země kolem Slunce. S nárůstem výstřednosti se zvětšuje rozdíl mezi periheliem a afeliem z hlediska množství slunečního záření dopadajícího na Zemi. Druhý z cyklů, s periodou cca 41 000 roků, spočívá ve změnách sklonu zemské osy k rovině ekliptiky. Při nárůstu sklonu se v létě příslušné polokoule prodlužuje světlý den a roste výška Slunce, v zimě naopak, čímž narůstají rozdíly mezi sezonami. Třetí cyklus, s periodou cca 21 000 roků, souvisí s precesním stáčením zemské osy, která v prostoru opisuje dvojkužel s osou kolmou k rovině ekliptiky. To má za následek posun perihelia z jedné sezony do druhé, přičemž jeho posun do léta dané polokoule má opět za následek nárůst rozdílů mezi sezonami. Cykly jsou nazývány podle M. Milankoviče, který ve 20. letech 20. století poprvé podrobně propočítal periodické změny orbitálních parametrů a odpovídající změny sum sluneční radiace v chladném a teplém pololetí každé polokoule.

vyhodnocování vlivu počasí na činnost nejrůznějších vojenských systémů, ale i na charakter, stav a vývoj ostatních složek prostředí pro potřeby Armády ČR. Hydrometeorologická služba tak představuje nedílnou součást složek bojového zabezpečení vojsk. Hlavní úkol Hydrometeorologické služby AČR na území ČR nebo v rámci zahraničních operací NATO/EU představuje poskytování leteckých meteorologických služeb v podmínkách vojenského letectví podle požadavků a pravidel ICAO, při současném uplatňování dílčích rezortních nebo aliančních (NATO) odchylek a dále provádění hydrometeorologického zabezpečení činností nejrůznějších systémů rezortu obrany. Hydrometeorologická služba AČR je tvořena řídicími a provozními součástmi, které jsou začleněny v rámci příslušných organizačních složek rezortu obrany. Řídicí složkou je Oddělení vojenské geografie a hydrometeorologie Ministerstva obrany, které zabezpečuje výkon státní správy v oblasti vojenské hydrometeorologie. Provozní složky jsou tvořeny hydrometeorologickými složkami Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu, leteckými meteorologickými služebnami leteckých základen Vzdušných sil AČR a dále meteorologickými družstvy dělostřelectva a chemického vojska Pozemních sil AČR. V rámci rezortu obrany rovněž působí další dvě nezávislé organizační složky vojenské hydrometeorologie. Úkoly v oblasti vzdělávání personálu plní Katedra vojenské geografie a meteorologie Fakulty vojenských technologií Univerzity obrany. Ověřování odborné způsobilosti personálu a kvality poskytovaných služeb provádí Inspektor leteckých meteorologických služeb Odboru vojenského letectví Ministerstva obrany. Viz též zabezpečení Armády ČR hydrometeorologické.

jednotka tlaku vzduchu, 10^–3 baru, pro niž platí vztah:
1 mbar [mb] = 10² Pa = 1 hPa.
Milibar byl do konce roku 1979 v Československu používán jako zákl. jednotka tlaku vzduchu v meteorologii. Po zavedení nové mezinárodní soustavy jednotek SI, která bar a jeho odvozeniny nepřipouští, se postupně přešlo k používání jednotky hektopascal (hPa), doporučené pro met. účely Světovou meteorologickou organizací a číselně rovné jednotce milibar. Viz též měření tlaku vzduchu.

Termín se skládá z lat. mille „tisíc“ a slova bar.

viz jistota vláhová.

součet koncentrací rozpuštěných látek s výjimkou plynů, které se dostávají do srážkových elementů (kapek deště, sněhových vloček) při jejich průchodu atmosférou většinou v blízkosti zemského povrchu. Srážková voda je roztokem velmi slabě mineralizovaným. Mineralizaci je možné stanovit na základě měření elektrické vodivosti, které je běžnou součástí chemického rozboru srážek.

nejnižší hodnota teploty vzduchu zaznamenaná za určité časové období, např. za den, měsíc nebo rok. Ve zprávách SYNOP z Evropy a Afriky se uvádí minimální teplota za období od 18 do 06 UTC ve zprávě z 06 UTC, pro ostatní regiony jsou období i termíny zprávy určeny příslušnými regionálními pravidly. Pro klimatologické účely je minimální denní teplota vzduchu stanovena za období 24 hodin před večerním klimatologickým termínem.
Minimální teplota vzduchu na většině stanic ČR se získává automatickým vyhodnocením dat měřených elektrickým teploměrem ve výšce 2 m nad zemí za dané období. Na některých stanicích se minimální teplota dosud měří minimálním teploměrem. V předpovědích počasí je minimální teplota obvykle označována jako nejnižší noční teplota. Viz též teplota minimální přízemní, teploty vzduchu extrémní.

(MSA) – nejmenší nadm. výška, v níž se ještě může uskutečnit let v případě nouze. Letadlo letící v této výšce má zabezpečeno alespoň 300 m převýšení nad všemi překážkami daného sektoru. Sektorem se rozumí část prostoru vymezená kruhovou výsečí s poloměrem 46 km (25 námořních mil) a se středem v příslušném radionavigačním zařízení. MSA se musí respektovat v let. met. službě při použití hesla CAVOK. Výška základny význačné oblačnosti nemusí mít totiž hodnotu jen 1500 m a více, ale současně musí být výška základny význačné oblačnosti také větší než minimální sektorová výška. V případě, že je pro dané letiště určeno více minimálních sektorových výšek, uvažuje se jen nejvyšší hodnota. V ČR mají všechna letiště minimální sektorovou výšku do 1500 m. Vyšší minimální sektorovou výšku má např. Poprad-Tatry (2300 m).

teploměr používaný v meteorologii k měření minimální teploty vzduchu v daném časovém intervalu, obvykle za 24 hodiny. Nejčastěji se používá skleněný lihový teploměr, který má v kapiláře uvnitř sloupce teploměrné kapaliny umístěnou malou tmavě zabarvenou skleněnou tyčinku (index), která je při poklesu teploty stahována povrchovým napětím hladiny lihu směrem k nádobce. Při vzestupu teploty teploměrná kapalina index obtéká, takže jeho poloha zůstává beze změny. Po přečtení údaje se index posune ke konci lihového sloupce nakloněním. Instaloval se v meteorologické budce ve vodorovné poloze a používal se též k měření přízemního minima teploty vzduchu. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z minimálního teploměru používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s elektrickým teploměrem.

světelná skvrna doutníkového tvaru s ostře ohraničeným okrajem vytvářející se na povrchu s vysokou odrazivostí pro světelné paprsky, v přírodě nejčastěji na sněhové pokrývce. Vzniká dvojitým lomem světelných paprsků na ledových krystalcích při lámavém úhlu 60°, tj. v tomto směru obdobně jako malé halo, avšak na krystalek dopadající paprsky musí tvořit rozbíhavý svazek, nejsou tedy vzájemně rovnoběžné, jako např. paprsky přímého slunečního záření. Světelné paprsky v tomto případě zpravidla pocházejí z umělého světelného zdroje malých rozměrů, nalézajícího se v relativně nevelké vzdálenosti. K jejich lomu pak dochází na ledových krystalcích rozptýlených v přízemních hladinách atmosféry. Popisy a výklad tohoto jevu se dnes sporadicky vyskytují v meteorologické literatuře v souvislosti s halovými jevy.

viz mezobara.

Termín se skládá z řec. μείων [meión] „menší“ a zkráceniny slova izobara.

fotometeor vytvářený lomem a totálním odrazem světelných paprsků ve vzduchových vrstvách, který se projevuje vznikem nepravých obrazů blízkých nebo vzdálených předmětů. Rozlišuje se spodní zrcadlení, při němž je obraz převrácený a leží níže než příslušný reálný objekt, a svrchní zrcadlení s obrazem ve větší výšce než odpovídá výšce reálného předmětu, který se popř. může nalézat i za obzorem. Spodní zrcadlení vzniká nad silně zahřátými povrchy (pouštním pískem, asfaltovými a betonovými plochami v létě apod.), nad nimiž se vytváří vzduchová vrstva s inverzí hustoty vzduchu, což vyvolává opt. dojem zrcadlící vodní hladiny. Svrchní zrcadlení bývá naopak pozorováno nad studenými povrchy (např. studenými vodními plochami, ledovými a sněhovými poli) nebo může vznikat v souvislosti s výškovými inverzemi teploty vzduchu. Následkem velkých horiz. gradientů hustoty vzduchu, působených výrazným nerovnoměrným ohříváním aktivního povrchu, se vytváří boční zrcadlení, kdy fiktivní obraz je vzhledem k odpovídajícímu předmětu bočně posunut. Vzájemnou kombinací uvedených typů zrcadlení nebo např. současným výskytem svrchního zrcadlení na dvou nebo více nad sebou ležících vrstvách s inverzí teploty vzniká vícenásobné zrcadlení. Opt. úkazy související se zrcadlením se též označují jako fata morgána. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře, zvýšení obzoru.

viz nefoskop.

jeden z typů kondenzačního vlhkoměru.

hydrometeor snižující vodorovnou dohlednost nejvýše na 1 km. Kouřmo je atmosférický aerosol z mikroskopických vodních kapiček nebo vlhkých hygroskopických částeček vznášejících se ve vrstvě vzduchu při zemi. V pozorovatelské praxi se kouřmo zaznamenává jen při dohlednosti od 1 do 10 km, obecně však horní hranice dohlednosti pro kouřmo není stanovena. Na rozdíl od mlhy, v níž vodorovná dohlednost je menší než 1 km, při kouřmu není vzduch vodními parami nasycen, i když relativní vlhkost vzduchu je i při něm vysoká. Kouřmo nelze zaměňovat se zákalem, patřícím mezi litometeory.

Termín je odvozen od slova kouř, s nímž však z hlediska met. významu nesouvisí.

vrstva, v níž je dohlednost snížena kouřmem. Může se vyskytovat při zemském povrchu nebo v určité výšce nad ním, zpravidla pod zadržujícími vrstvami.

silný, chladný, nárazovitý a suchý sev. až sv. vítr charakteru bóry, vanoucí v údolí Rhôny ve Francii. Vyskytuje se po celý rok, nejčastěji však v prosinci, lednu a červnu při převládajícím sz. až sev. proudění, které je v úzkém severojižně orientovaném údolí Rhôny zesilováno tryskovým efektem. Obvykle vzniká v souvislosti s vývojem cyklony nad Tyrhénským mořem nebo Janovským zálivem, když se azorská anticyklona přesouvá nad stř. Francii. Rychlost mistralu v oblasti Marseille dosahuje 80 až 130 km.h^–1 a jeho vert. rozsah bývá 2 až 3 km. Působí četné škody, mimo jiné ztěžuje námořní a leteckou dopravu a nepříznivě působí na osoby se zvýšenou meteosensibilitou. V přilehlých oblastech má řadu místních názvů.

Termín je přejat z francouzštiny, kam pronikl z okcitánštiny. Pochází z lat. (ventus) magistralis „hlavní, dominantní (vítr)“ (od magister „vůdce, učitel“, srov. magistr, magistrála, mistr).

cílená aktivita člověka omezující zdroje skleníkových plynů nebo snižující jejich koncentrace v ovzduší. V širším významu se jedná i o zásahy omezující zdroje a koncentrace jiných látek, které mohou přímo či nepřímo přispívat k antropogenní změně klimatu (např. snižování množství prašného aerosolu) nebo cílené odčerpávání oxidu uhličitého z atmosféry (CCS – Carbon dioxide Capture and Storage). Viz též efekt skleníkový, adaptace, IPCC.

Termín pochází z lat. mitigatio „zmírnění, zklidnění“ (od mitigare „mírnit, krotit“).

oblak složený z vodních kapek i ledových částic. Oblast koexistence obou fází vody se rozkládá nad izotermou 0 °C a dosahuje zpravidla do oblasti kolem teploty –20 °C. Smíšený oblak je koloidně instabilní a mohou z něho vypadávat atmosférické srážky. Mezinárodní morfologická klasifikace oblaků označuje jako smíšené oblaky především nimbostratus, cumulonimbus a často altostratus, při nízkých teplotách též altocumulus, stratus a stratocumulus. Viz též instabilita oblaku koloidní, teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova, oblak ledový, oblak vodní, oblak srážkový.

syn. vrstva mísení – vrstva ovzduší mezi zemským povrchem a spodní hranicí nejnižší zadržující vrstvy; vertikální teplotní gradient ve směšovací vrstvě odpovídá instabilnímu nebo indiferentnímu nebo mírně stabilnímu teplotnímu zvrstvení ovzduší. Příměsi emitované do směšovací vrstvy se rozptylují v celém jejím rozsahu. Tloušťka směšovací vrstvy se nazývá směšovací výška. Viz též index ventilační.

hydrometeor tvořený současně kapalnými srážkami a tuhými srážkami. Smíšené srážky se vyskytují nejčastěji při přízemních teplotách vzduchu kolem 0 °C.

viz promíchávání izentropické, promíchávání turbulentní v atmosféře.

kondenzační hladina dosažená vzduchovou částicí při vert. turbulentním promíchávání ve vzduchové hmotě. Viz též turbulence.

mlha, která vzniká v důsledku promíchávání dvou vzduchových hmot blízkých nasycení s různou teplotou a vlhkostí. Tyto mlhy mají krátké trvání a malý vert. rozsah.

syn. vrstva směšovací.

syn. vrstva mísení – vrstva ovzduší mezi zemským povrchem a spodní hranicí nejnižší zadržující vrstvy; vertikální teplotní gradient ve směšovací vrstvě odpovídá instabilnímu nebo indiferentnímu nebo mírně stabilnímu teplotnímu zvrstvení ovzduší. Příměsi emitované do směšovací vrstvy se rozptylují v celém jejím rozsahu. Tloušťka směšovací vrstvy se nazývá směšovací výška. Viz též index ventilační.

veličina v klasické teorii atm. turbulence, definovaná L. Prandtlem jako vzdálenost, na níž se individuální částice turbulentní proudící tekutiny (v meteorologii vzduchové částice) během pohybu napříč proudu beze zbytku smísí s okolním prostředím při zachování své konstantní hybnosti. Z hlediska formální analogie mezi charakteristikami vazkého laminárního proudění a turbulentního proudění se v jistém smyslu jedná o protějšek pojmu volná dráha molekuly. Obdobnou teorii směšovací délky vypracoval G. I. Taylor, jenž však místo konzervace hybnosti individuální částice tekutiny (vzduchu) uvažoval konzervaci vorticity. Směšovací délka se používá k vyjádření koeficientu turbulentní difuze. V teoriích turbulence se používá kromě směšovací délky podobná veličina nazývaná charakteristický rozměr turbulentních vírů nebo měřítko vírů, která se obvykle interpretuje jako střední rozměr turbulentních vírů.

charakteristika vlhkosti vzduchu definovaná jako podíl hmotnosti vodní páry m_v k hmotnosti suchého vzduchu m_d v daném objemu vzduchu
$w=\frac{m_v}{m_d}.$
S pomocí stavové rovnice pro suchý vzduch a pro vodní páru lze směšovací poměr vyjádřit pomocí tlaku vodní páry e a tlaku vzduchu p vztahem
$w=\frac{\epsilon e}{p-e}\cong \frac{\epsilon e}{p},$
kde konstanta ε ≈ 0,622 je poměr hodnot měrné plynové konstanty pro suchý vzduch a pro vodní páru. Směšovací poměr je bezrozměrná veličina, která v atmosféře dosahuje hodnot řádu 10^–3. V meteorologii ji proto často udáváme v jednotkách g.kg^–1. Číselnou hodnotou se směšovací poměr blíží hodnotě měrné vlhkosti vzduchu.
V rozšířeném významu, zejména při matematickém modelování procesů mikrofyziky oblaků a srážek, používáme směšovací poměr také jako charakteristiku hmotnosti dané kategorie kapalné vody popř. ledu opět relativně k hmotnosti suchého vzduchu. Hovoříme potom např. o směšovacím poměru oblačné vody, o směšovacím poměru oblačného ledu apod. V chemii atmosféry se používá zobecněná definice, vyjadřující směšovací poměr jako podíl hmotnosti atmosférické příměsi a hmotnosti suchého a čistého vzduchu v daném objemu.

původně místní označení pro orografický oblak pozorovaný na sev. straně Krkonoš při převládajícím jz. proudění. Vzhledem k tomu, že oblast patří ke kolébkám bezmotorového létání, rozšířil se tento termín na stacionární oblaky vyskytující se i v jiných částech světa a někdy se používá i pro fén, s nímž je výskyt tohoto oblaku spojen. Viz též oblak vlnový.

Termín pochází z Dolního Slezska, kde v obci Warmbrunn (dnes Cieplice Śląskie-Zdrój poblíž města Jelenia Góra) údajně působil jako „prorok povětrnosti" rolník jménem Gottlieb Matz. Protože podle výskytu uvedeného oblaku úspěšně předpovídal zhoršení počasí, začali tamní obyvatelé oblak označovat v dialektu jako „Moazagotls Waterwulke" (Matz Gottliebs Wetterwolke).

syn. stanice meteorologická lodní – meteorologická stanice umístěná na lodi, na níž se měření a pozorování provádí během plavby.

meteorologická stanice instalovaná dočasně na místě, kde není stálá met. stanice nebo kde je třeba provádět specializovaná měření. Mobilní met. stanice může provádět přízemní i aerologická měření.

zvlášť jasné světelné skvrny na paraselenickém kruhu, který patří k halovým jevům. Jde o souborné označení pro paraselenia neboli paměsíce, parantselenia neboli boční měsíce a antiselenium neboli protiměsíc.

syn. paraselenium, viz kruh paraselenický.

Termín obsahuje předponu pa- ve smyslu „nepravý“.

syn. parhelium.

Termín obsahuje předponu pa- ve smyslu „nepravý“.

syn. slunce vedlejší – zvláštní jasné skvrny na parhelickém kruhu, který patří k halovým jevům. Jde o souborné označení pro parhelia neboli paslunce, paranthelia neboli boční slunce a antihelium neboli protislunce. Viz též měsíc nepravý.

syn. paslunce – velmi častý halový jev v podobě světelných skvrn nalézajících se na parhelickém kruhu vně malého hala. Jsou obvykle výrazněji duhově zbarveny, s červeným okrajem na straně bližší Slunci. Při poloze Slunce na obzoru by se parhelia nalézala na malém halu, s rostoucí výškou Slunce nad obzorem se od malého hala bočně vzdalují v rozsahu několika úhlových stupňů. Vznikají dvojitým lomem slunečních paprsků při průchodu šestibokými ledovými krystalky při lámavém úhlu 60° a vert. poloze hlavní krystalové osy.

syn. kruh horizontální, kruh vedlejších sluncí – fotometeor, projevující se jako bílý horiz. kruh, který má stejnou úhlovou výšku nad horizontem jako Slunce. V některých bodech parhelického kruhu bývají pozorovány světlé nebo dokonce duhově zářící skvrny. Tato světelná ohniska jsou nejčastěji v blízkosti průsečíků s malým halem, tzv. parhelia (paslunce), občas ve vzdálenosti 120° od Slunce, tzv. paranthelia (boční slunce) a velmi zřídka naproti Slunci, tzv. antihelium (protislunce). Parhelia někdy spojují s malým halem Lowitzovy oblouky. Parhelický kruh patří mezi halové jevy a vzniká odrazem světelných (slunečních) paprsků na vertikálně orientovaných stěnách ledových krystalků. Někdy bývají na obloze patrné pouze jeho části. Viz též slunce nepravé, kruh paraselenický.

1. schematický model znázorňující podstatné charakteristiky skutečné cyklony. Obvykle bývá sestavován z dílčích modelů pro určitá stadia vývoje cyklony, např. model mladé cyklony, model okludované cyklony aj. Mezi základní a v Evropě nejpoužívanější modely cyklony patří model cyklony podle norské meteorologické školy a Shapirův-Keyserův model cyklony.
2. Matematické vyjádření dynamiky atmosféry, které popisuje atmosférické pohyby a podmínky typické pro cyklonu.

(MOS) – metoda postprocessingu využívající regresních vztahů mezi výstupy prognostického modelu atmosféry a hodnotami zvolených meteorologických prvků, zjištěných za testovací období. Tento statistický nástroj zpravidla využívá vícerozměrnou regresi, v níž prediktory jsou, na rozdíl od starší metody perfektní předpovědi, prognostické veličiny spočtené příslušným modelem, dále klimatologické veličiny, popř. i výsledky předchozích měření. Prediktanty jsou uživatelem požadované veličiny, které nejsou součástí souboru prognostických veličin a jejichž hodnoty přímo odvozené z modelových výstupů by byly zatíženy nejistotou modelu. Pro nalezení regresních vztahů se nejčastěji používají výsledky měření z přízemních meteorologických stanic. Metodou MOS je pak možno budoucí hodnoty požadovaných veličin odvodit z operativních výstupů modelu numerické předpovědi počasí (NWP), popř. z výstupů klimatického modelu.
Řada met. služeb, včetně např. DWD, využívala metodu MOS pro předpověď rozsáhlých souborů meteorologických veličin. Případné změny NWP modelu byly do těchto postupů zahrnuty formou vhodných korekcí. Význam a rozsah aplikace metody MOS v procesu předpovědi počasí poklesl s růstem rozlišení a dalším zlepšováním kvality NWP modelů. Viz též meteorologie energetická.

vítr o prům. rychlosti 5,5 až 7,9 m.s^–1 nebo 20 až 28 km.h^–1. Odpovídá čtvrtému stupni Beaufortovy stupnice větru.

velmi vzácný halový jev popsaný r. 1996 na základě pozorování z roku 1995. Má tvar písmene V a nalézá se cca 11° nad Sluncem při jeho velmi nízkých polohách nad obzorem.

křivka na termodynamickém diagramu, vyjadřující vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi teplotou a tlakem) při adiabatickém ději v nasyceném vzduchu, který může obsahovat i zkondenzovanou vodu v kapalné fázi. Sklon křívky  tedy odpovídá nasyceně adiabatickému teplotnímu gradientu a slabě závisí na množství zkondenzované kapalné vody. Protože teplo potřebné ke změně teploty kapalné vody přítomné v nasyceném vzduchu je velmi malé, je rozdíl mezi nasycenou adiabatou a pseudoadiabatou zanedbatelný. Na termodynamickém diagramu se proto při znázornění adiabatického děje v nasyceném vzduchu používají pseudoadiabaty. V americké terminologii se nasycená adiabata označuje jako vlhká adiabata.

1. v termodynamice atmosféry vzduch tvořený směsí suchého vzduchu a vodní páry;
2. v obecném smyslu vzduch s vysokou relativní vlhkostí.
Viz též vlhkost vzduchu, vzduch nasycený.

konvekce, při níž dochází k vývoji konvektivních oblaků. V závislosti na jejím vertikálním rozsahu může jít o mělkou nebo vertikálně mohutnou konvekci. Viz též konvekce bezoblačná.

jazykovité rozšíření nebo pronikání vlhkého vzduchu do oblasti, ve které je vlhkost vzduchu všeobecně nižší.

v meteorologii souvislý vodní povlak na předmětech, např. kamenech nebo částech vegetace, zpravidla v blízkosti zemského povrchu. Příčinou vzniku ovlhnutí mohou být padající nebo usazené atm. srážky. Doba trvání ovlhnutí je významná v zemědělství jako jedna z podmínek pro výskyt závažných rostlinných chorob, zejména plísní. Měří se ovlhoměrem nebo registrátorem ovlhnutí.

1. nevh. označení pro půdní vodu, viz bilance půdní vody;
2. neurčité označení pro vodu z atmosférických srážek, např. zimní vláhu, akumulovanou v půdě z deště a tajícího sněhu do začátku vegetačního období. Častěji se užívá přídavné jméno vláhový, viz např. jistota vláhová, index vláhový Končkův.

syn. index zavlažení – tradiční označení pro některé indexy humidity.

spojité skalární pole některé z charakteristik vlhkosti vzduchu. Vyznačuje se značnou prostorovou proměnlivostí vertikálních profilů vlhkosti vzduchu i velkými horizontálními gradienty. Vlhkostní pole se analyzuje nejčasěji u země a v jednotlivých izobarických, izentropických nebo i jiných hladinách; zobrazovat se může pomocí izogram nebo izolinií jiných charakteristik vlhkosti. Zvláštní význam má pole relativní vlhkosti vzduchu, které do značné míry koresponduje s polem oblačnosti.

1. syn. index humidity;
2. klimatologický index, který navrhl C. W. Thornthwaite (1948) jako kritérium Thornthwaiteovy klasifikace klimatu. Vyjadřuje míru humidity klimatu, a to porovnáním sezonního nadbytku srážek (viz index humidity) se sezonním nedostatkem srážek (viz index aridity). Výsledný index vlhkosti má tvar
$I_m=\left(100s-60d\right)/n,$
kde n je roční úhrn potenciálního výparu a s resp. d vyjadřují sumu kladných, resp. abs. hodnotu sumy záporných rozdílů měs. úhrnů srážek a potenciálního výparu v příslušných měsících.

vzrůst absolutní, příp. měrné vlhkosi vzduchui nebo směšovacího poměru vodní páry v atmosféře s výškou v určité vertikálně omezené vrstvě. Vytváří se především v mezní vrstvě atmosféry v noci a v zimě pod zadržujícími vrstvami. Má mimo jiné význam pro šíření centimetrových elmag. vln v troposféře. Viz též profil vlhkosti vzduchu vertikální.

objem jednoho molu dané látky. Pro plyny odpovídající ideálnímu plynu má při standardních podmínkách 1013,25 hPa a 0 °C hodnotu 22,414 dm³.

zákl. fyz. jednotka látkového množství. Jeden mol dané látky obsahuje stejný počet částic, jako je obsaženo atomů ve 12 g izotopu uhlíku ¹²C (v atomovém jádru 6 protonů a 6 neutronů). Tento počet udává Avogadrova konstanta. V termodynamice atmosféry v aplikacích na atmosférické plyny se částicemi rozumí molekuly.

Termín v uvedeném smyslu zavedl něm. chemik W. Ostwald v r. 1894. Vznikl zkrácením slova molekula.

v meteorologii difuze způsobená chaotickým tepelným pohybem molekul vzduchu při teplotách nad absolutní nulou. Rychlost tohoto pohybu je funkcí teploty vzduchu, molekulární viskozity vzduchu a velikosti molekul. Difuzní děj obdobný molekulární difuzi lze uvažovat i pro nejmenší částice atmosférického aerosolu typu Aitkenových jader. V atmosféře Země je molekulární difuze obecně mnohem slabší než turbulentní difuze, nad turbopauzou však vlivem síly zemské tíže způsobuje ustavení difuzní rovnováhy. Molekulární difuze vodní páry hraje významnou roli v procesu vzniku oblačných a srážkových částic.

vzájemná výměna molekul mezi různými vrstvami nebo jinými objemy v plynu nebo kapalině. Příčinou molekulární výměny je difuze molekul, která u plynů probíhá přibližně podle kinetické teorie ideálního plynu. Molekulární výměna působí molekulární přenos hybnosti, tepla, vodní páry, popř. různých znečišťujících příměsí. V reálné atmosféře je účinnost molekulární výměny prakticky zanedbatelná ve srovnání s turbulentní výměnou.

rozptyl záření, popř. konkrétněji rozptyl světla na molekulách vzduchu. Molekulární rozptyl vyhovuje, kromě odchylek týkajících se polarizace elektromagnetických vln, velmi dobře konceptu Rayleighova rozptylu.

syn. viskozita molekulární – viz tření v atmosféře.

syn. solarimetr Molla a Gorczyňskiho – termoel. radiometr k měření globálního slunečního záření. Jeho čidlo v podobě termobaterie je chráněno dvěma koncentrickými skleněnými polokoulemi. Chladné spoje jsou zakryté pouzdrem přístroje a teplé pokryty černou absorpční vrstvou. Termobaterie je pravoúhle symetrická, takže je nutné dbát na přesnou orientaci přístroje. Tento typ pyranometru je nejčastěji používán pro dlouhodobá měření globálního a rozptýleného slunečního záření.

viz nomogram radiační.

viz nomogram radiační.

atmosférická příměs pevného nebo kapalného skupenství tvořící atmosférický aerosol, jejíž všechny částice mají stejnou (v reálné praxi alespoň přibližně stejnou) velikost, tvar a hustotu. Při přenosu, difuzi, sedimentaci apod. v atmosféře proto tyto částice vykazují obdobné chování. Viz též příměs polydisperzní.

složka monzunové cirkulace s více méně stálým převládajícím směrem proudění v jednom pololetí, tedy letní nebo zimní monzun. Z geogr. hlediska se rozlišuje monzun tropický a mimotropický. Často je pod pojmem monzun myšlen pouze letní monzun, viz např. období monzunové, mlha monzunová, nástup monzunu. Pokud však opačné proudění neexistuje, je označení monzun nesprávné, viz monzun evropský.

Termín pochází z arabského mausim „sezóna“; kolem r. 1500 pronikl do portugalštiny a z ní do dalších jazyků. Také v met. smyslu označoval původně období, kdy monzuny vanou. V některých cizích jazycích má termín i v současnosti více významů, mj. jako synonymum pro monzunové období nebo monzunové srážky.

málo používané kritérium pro vymezení monzunových oblastí na základě sezonních změn směru proudění definovaných jako úhel mezi vektory převládajícího větru v měsících, v nichž dominuje letní a zimní monzun (např. v červenci a lednu). S. P. Chromov označil jako monzunové ty oblasti, ve kterých monzunový úhel přesahuje 120°.

viz centrum atmosféry akční sezonní.

součást všeobecné cirkulace atmosféry s převládajícím větrem, který se mezi hlavními klimatickými sezonami mění na opačný nebo blízký k opačnému, viz úhel monzunový. Jde o složitý systém, který hraje významnou roli při kompenzaci nerovnovážných stavů v atmosféře mezi oceánem a pevninou. Roční periodicita monzunů je dána střídáním sezonních akčních center atmosféry nad kontinenty. Kontinentální anticyklona způsobuje zimní monzun vanoucí z pevniny na moře, kde dominuje monzunová cyklona. Ta se v létě dané polokoule nachází nad pevninou, čímž vyvolává letní monzun, který sem přináší vydatné monzunové srážky. Charakteristický srážkový režim je hlavním znakem monzunového klimatu. Monzunová cirkulace je více vyjádřena v tropických oblastech (tropický monzun), především v již. a jv. Asii, vyskytuje se však i ve vyšších zeměp. šířkách (mimotropický monzun). Intenzita cirkulace i délka monzunového období meziročně kolísá, mj. v souvislosti s ENSO. Zeslabení monzunové cirkulace, v Indii často spojené s fází El Niño, způsobuje v dotčených oblastech katastrofální sucho.

1. v Köppenově klasifikaci klimatu typ tropického dešťového klimatu, označovaný Am;
2. obecně klima ovlivňované monzunovou cirkulací. Ta se uplatňuje v některých oblastech zmíněného typu Am, avšak i v rámci dalších klimatických typů se suchou zimou: tropického dešťového klimatu (Aw), mírného dešťového klimatu (Cw) a dokonce i boreálního klimatu (Dw). Společným znakem všech těchto typů je suché a jasné počasí v zimě, zatímco v létě převládá oblačné počasí bohaté na monzunové srážky. Viz též pól dešťů, deště tropické.

zřídka se vyskytující pobřežní mlha, která vzniká při postupu letního monzunu nad chladný povrch pevniny.

syn. cyklona sezonní – cyklona vznikající v důsledku silného prohřátí pevniny v teplém pololetí a podílející se na vzniku monzunové cirkulace. Nejvýraznější monzunová cyklona setrvává v létě nad Íránem, přičemž může někdy proniknout až do vých. Středomoří. Viz též seistan, etézie.

srážky přinášené do oblastí s monzunovým klimatem převážně prostřednictvím letního monzunu, v případě např. ostrovních lokalit i zimním monzunem, který se nad mořem obohatil vodní párou. Bývají velmi vydatné, zvláště v případě orografického zesílení srážek. V zasažených oblastech představují hlavní období dešťů, přičemž směrem do nitra pevnin nastávají obecně později a jejich vydatnost klesá. Viz též pól dešťů, extrémy srážek.

viz srážky monzunové.

období dešťů na pevnině s monzunovým klimatem, kdy vane letní monzun. Je charakteristické vlhkým deštivým počasím, při němž spadne převážná část roč. úhrnu srážek.

rozdíl mezi měsíčním absolutním maximem a měsíčním absolutním minimem meteorologického prvku zjištěný v témž kalendářním měsíci na met. stanici za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší absolutní měsíční amplituda teploty vzduchu v březnu, a to 50,1 °C, vypočítaná z denního minima –27,6 °C (1. 3. 1785) a denního maxima 22,5 °C (29. 3. 1968).

rozdíl mezi měsíčním absolutním maximem a měsíčním absolutním minimem meteorologického prvku zjištěný v témž kalendářním měsíci na met. stanici za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší absolutní měsíční amplituda teploty vzduchu v březnu, a to 50,1 °C, vypočítaná z denního minima –27,6 °C (1. 3. 1785) a denního maxima 22,5 °C (29. 3. 1968).

rozdíl mezi měsíčním maximem a měsíčním minimem meteorologického prvku v témž měsíci. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší měsíční amplituda teploty vzduchu 37,4 °C (z února 1871), vypočtená z denního minima –24,4 °C (13. 2.) a denního maxima 13,0 °C (27. 2.).

nejvyšší hodnota meteorologického prvku dosažená během kalendářního měsíce v určitém roce.

nejnižší hodnota meteorologického prvku dosažená během kalendářního měsíce v určitém roce.

rozdíl mezi měsíčním maximem a měsíčním minimem meteorologického prvku v témž měsíci. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší měsíční amplituda teploty vzduchu 37,4 °C (z února 1871), vypočtená z denního minima –24,4 °C (13. 2.) a denního maxima 13,0 °C (27. 2.).

formulář s účelně uspořádanými tabulkami, obsahujícími výsledky met. měření a pozorování během měsíce. Ve výkazu jsou dále uvedena tzv. metadata, tedy základní údaje o dané meteorologické stanici, o používaných met. přístrojích a jejich opravách, vysvětlivky, některé pokyny pro pozorovatele apod. V současné době je na většině stanic nahrazen elektronickým výkazem, který se následně odešle do centra a zpracuje do databáze klimatologických pozorování. Viz též přehled meteorologický, ročenka meteorologická.

viz Montrealský protokol o látkách poškozujících ozonovou vrstvu.

první právně závazný dokument navazující na Vídeňskou konvenci na ochranu ozonové vrstvy, který byl schválen v Montrealu v roce 1987. Stanovil seznam látek poškozujících ozonovou vrstvu a časový harmonogram omezování jejich výroby a spotřeby. Montrealský protokol byl v následujících letech značně rozšířen a zpřísněn formou dodatků. Pro jejich signatáře vyplývají právně závazná realizační opatření. ČR je signatářem Videňské konvence i Montrealského protokolu včetně všech jeho dodatků.

duha v měs. světle. Její barvy jsou velmi chudé.

viz sloup halový.

syn. svítání.

klasifikace oblaků podle jejich vzhledu. Základem je dělení do 10 druhů, u nichž lze dále rozlišovat tvary, odrůdy, případně i zvláštností, průvodní oblaky a mateřské oblaky. Základem pro současnou mezinárodní morfologickou klasifikaci oblaků se stalo roztřídění oblaků do čtyř druhů z r. 1803 podle návrhu L. Howarda (1772–1864), který rozeznával cirrus, stratus, cumulus a nimbus. Viz též Mezinárodní atlas oblaků, Mezinárodní album oblaků pro pozorovatele v letadlech, oblaky zvláštní, oblaky horní atmosféry.

druh oblaku, z něhož vývojem vznikl oblak jiného druhu. Morfologická klasifikace oblaků rozlišuje dva způsoby takového vývoje; změní-li se pouze část oblaku, používáme označení genitus, změní-li se oblak jako celek, používáme označení mutatus. K druhu nově vzniklého oblaku se pak připojuje přívlastek, jehož první část vyjadřuje druh mateřského oblaku, druhá část způsob vývoje nového oblaku, např. stratocumulus cumulogenitus (Sc cugen) nebo cumulus stratocumulomutatus (Cu scmut).

syn. oblaky stratosférické polární ledové – polární stratosférické oblaky složené z ledových krystalků, vznikají při teplotě kolem −85 °C, což je hodnota nižší než průměr ve spodní stratosféře. Podobají se oblakům druhu cirrus nebo altocumulus lenticularis a velmi výrazně se na nich projevuje irizace, takže nabývají vzhledu perleti. Nejživější barvy jsou pozorovány při poloze Slunce několik stupňů pod obzorem. Výrazná irizace se současným výskytem různých spektrálních barev odpovídá ohybu a interferenci světla na kulových částicích o průměru kolem 10 µm. V případě perleťových oblaků však tento ohybový jev zřejmě vzniká při dostatečně nízké teplotě ohybem slunečních paprsků na souborech náhodně orientovaných jehlicovitých ledových krystalků.
Perleťové oblaky se jeví jako stacionární a během dne se podobají bledým cirrům. Při západu slunce se objevuje spektrální zbarvení, které se zvýrazňuje při soumraku. Jak slunce klesá níže pod obzor, pestré zbarvení mizí a je nahrazeno zbarvením nejprve oranžovým a později růžovým. To silně kontrastuje s tmavnoucí oblohou a postupně šedne. I později po západu Slunce je lze stále rozeznat jako nevýrazné a šedivé oblaky. Lze je pozorovat i v noci při měsíčním světle. Před východem Slunce probíhá vývoj irizace v opačném pořadí.
Perleťové oblaky jsou obvyklé v Antarktidě, ale byly pozorovány i nad Arktidou a řadou lokalit severní Evropy. Perleťové oblaky ve tvaru čočkovitých vlnových oblaků se mohou vyskytovat po směru proudění od horských hřebenů, které indukují gravitační vlny ve stratosféře. Vznik těchto oblaků může být spojen i s podobným působením silných troposférických bouří. V  mikrostrukturálním složení perleťových oblaků a procesu jejich vzniku stále ještě existují otevřené otázky.

vítr místní cirkulace s denní periodicitou v horských údolích a přilehlých rovinách, který se vyskytuje současně se svahovým větrem. Při anticyklonálním počasí se údolní vzduch ve dne intenzívně prohřívá, což vede ke vzniku anabatického větru ve směru osy údolí vzhůru (tzv. údolní vítr). Naopak v noci stéká radiačně ochlazený vzduch ve formě katabatického větru údolím dolů. Tento tzv. horský vítr bývá zpravidla rychlejší (až 8 m.s^–1) než údolní vítr. Nad horským a údolním větrem zpravidla existuje kompenzující protisměrné proudění. Jakožto místní vítr mívá horský a údolní vítr různá regionální označení, např. tivano (horský vítr) a breva (údolní vítr) v oblasti jezera Lago di Como v sev. Itálii. Vysvětlení horských a údolních větrů podal rakouský meteorolog A. Wagner (1932).

rtuťový tlakoměr se stupnicí prodlouženou do nízkých hodnot tlaku, jímž lze měřit tlak vzduchu ve zvětšeném rozpětí nadm. výšek, tj. od 0 asi do 3 000 m. Bývá konstruován shodně jako staniční tlakoměr. Pro měření tlaku vzduchu na horských stanicích na území ČR se už rtuťové tlakoměry nepoužívají.

klima v horských oblastech, které je určováno především nadm. výškou, členitostí orografie a orientací horských hřebenů vzhledem ke směru převládajícího proudění vzduchu, viz návětrný a závětrný efekt, dále pakorograficky vyvolanou místní cirkulací. Horské klima se vyznačuje nižším tlakem vzduchu, intenzivnějším slunečním zářením, bohatým především na ultrafialovou složku, čistotou vzduchu, nižší teplotou vzduchu, její menší roční amplitudou a větší rychlostí větru ve srovnání s přilehlými nížinami. Velikost průměrné denní amplitudy teploty vzduchu je podstatně ovlivněna konvexností reliéfu, přičemž výrazně klesá na hřebenech hor, viz oceánita klimatu. Vlivem orografického zesílení srážek jejich úhrny s výškou obvykle vzrůstají až po hladinu inverze srážek, jejich rozložení však závisí i na expozici svahů. Vlastností horského klimatu se využívá mj. v klimatoterapii. Viz též meteorologie horská, pozorování meteorologické horské,stanice meteorologická horská, klima svahové.

monografie A. Bečváře a B. Šimáka (Praha 1953), která obsahuje soubor fotografií oblaků pozorovaných na horských meteorologických stanicích ve Vysokých Tatrách. Zahrnuje i četné snímky orografických oblaků. Názvy oblaků v této publikaci však neodpovídají mezinárodní morfologické klasifikaci oblaků. Autoři užívají speciální terminologii (např. Orographicus lenticularis, Altostratus nivosus apod.), která klasifikuje oblaky podle vzhledu i podle vývoje nad horským terénem. Kromě 154 fotografií oblaků obsahuje atlas i 7 fotografií fotometeorů a jednu fotografii polární záře. A. Bečvář (1901–1965) je považován za průkopníka v čs. met. fotografii.

meteorologické pozorování prováděné na horské meteorologické stanici. Viz též meteorologie horská.

část meteorologie zabývající se povětrnostními, v širším smyslu i klimatickými zvláštnostmi horských oblastí, které jsou podmíněny především nadm. výškou, členitostí horského reliéfu a orientací horských hřebenů vzhledem ke směru převládajícího proudění vzduchu. Studuje vliv hor na pole větru, srážek a oblačnosti, výskyt námrazků, bilanci záření apod. Viz též klima horské, stanice meteorologická horská, vítr horský a údolní, inverze srážek.

meteorologická stanice zařazená do kategorie přízemních stanic a umístěná v horském terénu. Kromě úkolů synop. nebo klimatol. stanice někdy plní i úkoly stanice speciální. Ve zprávách z horské met. stanice se místo tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře uvádí geopotenciál nejbližší standardní izobarické hladiny (např. 850 nebo 700 hPa). Horské met. stanice pozorují také oblačnost se základnou pod úrovní stanice. Nejvýše položená synoptická stanice v Evropě je Jungfraujoch (3 576 m). V ČR je v činnosti např. Lysá hora (1 322 m).

podle K. Keila a S. P. Chromova označení pro vlnové proudění za horskou překážkou.

méně vhodné označení pro vlnové proudění za horskou překážkou.

vítr místní cirkulace s denní periodicitou v horských údolích a přilehlých rovinách, který se vyskytuje současně se svahovým větrem. Při anticyklonálním počasí se údolní vzduch ve dne intenzívně prohřívá, což vede ke vzniku anabatického větru ve směru osy údolí vzhůru (tzv. údolní vítr). Naopak v noci stéká radiačně ochlazený vzduch ve formě katabatického větru údolím dolů. Tento tzv. horský vítr bývá zpravidla rychlejší (až 8 m.s^–1) než údolní vítr. Nad horským a údolním větrem zpravidla existuje kompenzující protisměrné proudění. Jakožto místní vítr mívá horský a údolní vítr různá regionální označení, např. tivano (horský vítr) a breva (údolní vítr) v oblasti jezera Lago di Como v sev. Itálii. Vysvětlení horských a údolních větrů podal rakouský meteorolog A. Wagner (1932).

syn. cyklona putující – frontální cyklona hlavně v prvých stadiích vývoje. Postupuje ve směru řídicího proudění s rychlostí rovnající se 0,6 až 0,8 rychlosti geostrofického větru zjištěného v hladině tohoto proudění. Nad Evropou činí rychlost postupujících cyklon v průměru kolem 30 km.h^–1, max. až 100 km.h^–1.

(Meteosat Second Generation, Meteosat druhé generace) [emesdží] – série čtyř geostacionárních družic Meteosat vypouštěná postupně v období 2002 až 2015. Hlavním přístrojem na jejich palubě je radiometr SEVIRI.

(Meteosat Third Generation, Meteosat třetí generace) [emtýdží] – nejnovější generace geostacionárních družic Meteosat. Je rozdělena na dvě větve, MTG-I (MTG Imager) a MTG-S (MTG Sounder). Družice MTG-I jsou vybaveny dvěma hlavními přístroji, zobrazovacími radiometry FCI (Flexible Combined Imager) a LI (Lightning Imager). Družice MTG-S ponesou dva hlavní přístroje, sondážní radiometr IRS (Infrared Sounder) a spektrometr UVN (Ultraviolet, Visible and Near-Infrared Spectrometer), alternativně označovaný i jako Sentinel-4. Družice MTG-I budou vypuštěny celkem čtyři (první odstartovala 13. prosince 2022), družice MTG-S dvě.

déšť, jehož kapky obsahují abnormálně velké množství jemných minerálních částic, zachycených při vzniku nebo pádu kapek v ovzduší znečištěném prachovou bouří. Viz též déšť krvavý, déšť žlutý.

subj. nepříjemný pocit, vyvolaný kombinovaným účinkem teploty vzduchu, vlhkosti vzduchu a malé rychlosti větru na lidský organismus. Je do jisté míry opakem zchlazování, protože čím je menší zchlazování, tím je větší dusno. Dusno se charakterizuje buď pomocí izobarické ekvivalentní teploty (např. F. Linke považoval za začátek dusna 56 °C), nebo jen pomocí tlaku vodní páry. Za hranici dusna se obecně přijala hodnota tlaku vodní páry 18,8 hPa (dříve 14,08 torr). Podle K. Scharlana (1942) nastávají podmínky pro pocit dusna např. tehdy, když při relativní vlhkosti vzduchu r = 100 % je teplota vzduchu t = 16,5 °C, dále při r = 70 % a t = 22,2 °C, při r = 50 % a t = 27,9 °C, popř. při r = 30 % a t = 36,9 °C. Dusno vzniká nejčastěji v létě v dopoledních hodinách, zpravidla před konvektivní bouří (bouřkou z tepla). Viz též den dusný, teplota pocitová.

Termín je odvozen od slovesa dusit, které se vyvinulo z praslovanského *dušiti, z něhož pocházejí např. slova duch, dech a vzduch. Doslova jsou to tedy „podmínky, kdy člověk těžce dýchá“.

z historického hlediska zajímavá synoptická metoda střednědobé a dlouhodobé předpovědi počasí, vypracovaná B. P. Multanovským. Základem předpovědi byly dvě hypotézy:
1. všechny synoptické procesy jsou určovány akčními centry atmosféry;
2. postupující cyklony a anticyklony se přemísťují ve směru proudění vzduchu ve stř. vrstvách troposféry.
Multanovskij objevil a formuloval řadu zákonitostí vývoje makroprocesů v atmosféře, k jeho nejvýznamnějším přínosům patří vymezení pojmu přirozeného synoptického období. Metoda Multanovského měla prognostický význam hlavně v 1. polovině 20. století, částečně se ale využívala pro prognostické účely do 70. let 20. století.

konvektivní bouře sestávající z několika jednoduchých cel v různém stádiu vývoje, které při sledování radarem, družicí či vizuálně ze zemského povrchu tvoří jednolitý oblačný systém. Multicela se od běžných konv. bouří liší delší dobou trvání až několik hodin a během její existence obvykle postupně vzniká až několik desítek jednotlivých konv. buněk. Tato struktura je příčinou značné časové a prostorové proměnlivosti průvodních jevů, např. výskytu silných srážek a krup.
Pohyb multicely je dán součtem vektoru průměrné rychlosti pohybu jednotlivých cel v okolním proudění a vektoru rychlosti diskrétního šíření bouře v důsledku vývoje nových cel na okraji multicely. Vznik nových cel může nastávat kdekoli podél gust fronty v závislosti na okolních podmínkách, především na střihu větru. V extrémním případě, kdy budou oba vektory rychlosti přibližně opačné, budou se nové cely vyvíjet na zadní straně multicely. Výsledný pohyb bouře bude velmi pomalý a srážky z jednotlivých cel tak budou vypadávat přibližně na stejném místě. Taková konfigurace proudění může vést ke vzniku přívalových povodní.
Pomocí radaru lze v každém okamžiku vývoje multicely rozlišit několik výrazných jader vysoké radarové odrazivosti (ca 40–50 dBZ) společně uzavřených izolinií nižší odrazivosti (ca 20 dBZ). Na družicových snímcích je zpravidla možné multicelu odlišit od supercely větším počtem přestřelujících vrcholků, a to jak na snímcích ve viditelném či blízkém infračerveném pásmu, tak v tepelném oboru elmag. záření.

Termín v češtině a dalších jazycích vznikl zpodstatněním angl. přídavného jména multicell „mnohobuněčný“, složeného z lat. komponentu multi- „více než jeden“ a cella „schránka, komůrka, buňka (medového plástu)“.

viz zrcadlení.

dvě i více vrstev, odpovídajících definici tropopauzy, které leží kvazihorizontálně nad základní neboli první tropopauzou. Vícevrstvá tropopauza se vyskytuje nejčastěji v subtropických oblastech v souvislosti se subtropickým tryskovým prouděním. Viz též listovitost tropopauzy.

blesk, který se skládá ze dvou nebo více dílčích výbojů. Tyto blesky tvoří asi polovinu všech blesků mezi oblakem a zemí. Viz též blesk jednoduchý.

[murus] – jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Jde o označení zvolené pro jev známý jako wall cloud.

Do morfologické klasifikace oblaků byla zvláštnost murus doplněna v roce 2017. Termín byl přejat z lat. murus „zeď“, tedy ekvivalentu angl. wall.

(mut) – označení oblaku, který vznikl transformací jiného, tzv. mateřského oblaku. Přitom se celý mateřský oblak vnitřním vývojem změnil v oblak jiného druhu. Označení nově vytvořeného oblaku se pak skládá z názvu nového druhu, k němuž se připojuje adjektivum složené z názvu druhu mateřského oblaku a z komponentu mutatus (mut). Podle druhu mateřského oblaku rozeznáváme Cc a Cs cirromutatus (cimut), Cs a Ac cirrocumulomutatus (ccmut), Ci, Cc a As cirrostratomutatus (csmut), Cc, Ns, Sc altocumulomutatus (acmut), Cs, Ac a Ns altostratomutatus (asmut), Ac, As a Sc nimbostratomutatus (nsmut), Sc a Cu stratomutatus (stmut), Ac, Ns, Sc, St a Cu stratocumulomutatus (scmut), Cb cumulomutatus (cumut). 
Podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků ve verzi z roku 2017 je označení mutatus také součástí názvu jednoho ze zvláštních oblaků ve tvaru adjektiva homomutatus (homut), které se připojí k názvu druhu vzniklého oblaku. Viz též genitus.

Termín je přejat z lat. mutatus „změněný“, příčestí minulého slovesa mutare „měnit“ (srov. mutovat).