Elektronický meteorologický slovník

1. jeden z empirických vzorců pro výpočet efektivního vyzařování zemského povrchu E při jasné obloze. Má tvar:
$E=\sigma T^4\left[A+B\exp (-Ce)\right],$
kde T značí teplotu vzduchu v K a e dílčí tlak vodní páry, v obou případech podle měření v meteorologické budce, σ je Stefanova–Boltzmannova konstanta, A, B, C značí empir. konstanty platící pro dané místo. Považujeme-li zemský povrch za dokonale černý v oboru dlouhovlnného záření, lze z Ångströmova vzorce pro zpětné záření E_z odvodit vztah:
$E_Z=\sigma T^4[1-A-Bexp(-Ce)],$
který bývá v literatuře rovněž označován jako vzorec Ångströmův. Viz též vzorec Bruntův;
2. jeden ze skupiny empir. vzorců pro výpočet denních nebo měs. úhrnů globálního slunečního záření Q. Obvykle se uvádí ve tvaru
$Q=Q_0\left(1-\left(1-\tau \right)k\right),$
kde Q₀ značí příslušný úhrn globálního slunečního záření při stále jasné obloze, $\tau$ je empir. parametr měnící se s místem a roč. dobou a za k se dosazuje 1 – s_r, kde s_r je relativní trvání slunečního svitu. Obdobný je např. vzorec Kimballův, v němž k se rovná prům. pokrytí oblohy oblaky $\overline{n}$ za uvažované období (den, měsíc), nebo vzorec Savinovův, v němž
$k=\left(\overline{n}+1-s_r\right)/2.$
Vzorec Ångströmův je pojmenován podle švédského fyzika K. Ångströma.