Elektronický meteorologický slovník

skupina opt. jevů v atmosféře ve tvaru kruhů, oblouků, sloupů nebo jasných skvrn vznikajících lomem nebo odrazem světla na ledových krystalech rozptýlených v ovzduší. Patří k nim malé a velké halo, parhelia, halový sloup, tečné a cirkumzenitální oblouky, parhelický kruh, spodní slunce, pyramidální hala, supralaterální oblouk, infralaterální oblouky, Parryho oblouk aj. V literatuře, popř. na internetu lze nalézt zmínky i o velmi vzácných úkazech, pro něž v historii existuje pouze několik málo nebo dokonce jediné pozorování, často z oblasti Antarktidy. Většinou jde o velmi slabé úkazy na protisluneční straně oblohy či o světelné skvrny považované v souvislosti s různými pyramidálními haly za analogie parhelií nebo tečných oblouků malého hala. Jde např. o Wegenerovy oblouky, Hastingsovy oblouky, Kernův oblouk, Trickerův oblouk, Greenlerovy oblouky a Liljequistova parhelia. Halové jevy patří mezi fotometeory.

Termín halo pochází z řec. slova ἅλως [halós] „humno, mlat kruhového tvaru“ a odtud „světelný kruh kolem Slunce, Měsíce či hvězd“. V met. smyslu jej používal již Aristotelés (4. stol. př. n. l.), ovšem v širším významu jako bezbarvý kruhový světelný jev, vznikající kolem Slunce, Měsíce či hvězd. První soubornou teorii halových jevů podal franc. přírodovědec E. Mariotte v r. 1681.