syn. radiace
1. přenos energie formou šíření elmag. vln (elmag. záření), nebo toku hmotných částic (korpuskulární záření). Velikost záření se vyjadřuje nejčastěji intenzitou toku energie, pro niž je v SI základní jednotkou W.m–2. Podle zdroje rozlišujeme kosmické záření, záření Slunce a záření Země, které je tvořeno zářením zemského povrchu a zářením atmosféry. Výsledný tok záření vznikající jako rozdíl jednotlivých složek záření se v meteorologii nazývá bilancí záření, jejíž hodnota určuje energ. zisk nebo ztrátu zemského povrchu nebo části atmosféry.
2. v meteorologii zkrácené značení pro elmag. záření. Vlnová délka elmag. záření různého původu se v atmosféře pohybuje od 10–14 do 10–2 m. Podle vlnové délky rozlišujeme záření krátkovlnné a záření dlouhovlnné, v podrobnějším členění pak záření gama, rentgenové, ultrafialové, viditelné, infračervené, mikrovlny a další radiové vlny. Pro energ. bilanci soustavy Země–atmosféra má rozhodující význam záření o vlnových délkách řádově 0,1 µm až 100 µm. V krátkovlnném oboru je to globální sluneční záření, tvořené přímým a rozptýleným slunečním zářením a jejich složkami odraženými zemským povrchem.
záření
angl: radiation; slov: žiarenie; něm: Strahlung f; rus: излучение, радиация 1993-a3