Elektronický meteorologický slovník

část atmosféry Země ležící v průměrné výšce 10 až 50 km, tj. mezi tropopauzou a stratopauzou. Stratosféru vymezujeme při vertikálním členění atmosféry podle průběhu teploty vzduchu s výškou; v její spodní části, do výšek 20 až 25 km, se teplota vzduchu s výškou nepatrně zvyšuje, odtud vzhůru roste. Maxima (v průměru kolem 0 °C) dosahuje teplota v blízkosti stratopauzy. Růst teploty s výškou je působen přítomností ozonu, který pohlcuje sluneční ultrafialové záření s vlnovou délkou 242 nm a silně se zahřívá. Rychlost proudění ve stratosféře s výškou nejprve klesá, dosahuje minima kolem 22 až 25 km, potom opět roste. Ve stratosféře také pozorujeme náhlé sezonní střídání převládajícího směru proudění ze záp. na vých. a opačně. Ve výškách kolem 25 km pozorujeme perleťové oblaky.
Jako stratosféra byla původně označována vrstva vzduchu nad troposférou až do výšek 80 až 100 km. Později byla uvedená vrstva rozdělena do dvou vrstev, z nichž svrchní byla nazvána mezosféra. Teplotní vlastnosti stratosféry objevili v r. 1902 nezávisle na sobě něm. meteorolog R. Assmann a franc. meteorolog L. P. Teisserenc de Bort. Viz též oscilace kvazidvouletá, monzun stratosférický, oteplení stratosférické.

Termín zavedl franc. meteorolog L. P. Teisserenc de Bort v r. 1908 současně s termínem troposféra. Po rozšíření měření do vyšších hladin navrhli v r. 1942 H. Flohn a R. Penndorf úpravu jeho použití pro vrstvu atmosféry až do 80 km, tedy včetně dnešní mezosféry; oproti tomu britský přírodovědec S. Chapman jím v r. 1950 označoval pouze izotermní vrstvu nad troposférou. Dnešní význam byl kodifikován WMO v r. 1962. Termín se skládá z lat. stratus „rozprostřený“ (příčestí minulé slovesa sternere „rozprostřít“) nebo stratum „vrstva“ (téhož původu) a řec. σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“). Vyjadřuje tím skutečnost, že stratosféra má charakter vertikálně málo promíchávané vrstvy.