záření emitované Sluncem, a to především elektromagnetické, dále pak i korpuskulární. Energeticky významná část elmag. záření povrchu Slunce má vlnové délky mezi 0,1 až 10 µm s max. energií u vlnové délky 0,475 µm. Na horní hranici atmosféry vytváří při stř. vzdálenosti Země od Slunce zářivý tok, který má na ploše kolmé ke směru dopadu intenzitu (1 366 ± 5) W.m–2, nazývaný solární konstanta. Rozdělení energie ve slunečním spektru lze v hrubém přiblížení aproximovat Planckovým zákonem. Z Wienova zákona vyplývá, že povrch Slunce můžeme pokládat za černé těleso zářící při teplotě asi 6 100 K. Převážná část energie záření Slunce je přenášena v oboru krátkovlnného záření. Záření Slunce se dělí na ultrafialovou složku o vlnových délkách menších než 0,4 µm, tvořící při vstupu do zemské atmosféry přibližně 7 % celkového záření Slunce, na viditelné záření (47 % záření Slunce) a na infračervené sluneční záření s vlnovými délkami většími než 0,75 µm (46 % záření Slunce).
V záření Slunce je obsaženo i rentgenové záření a záření gama. Energetický podíl těchto složek je nepatrný, mají však význam např. pro atmosférickou ionizaci. Rovněž energeticky nepatrný je energetický podíl větších vlnových délek spadajících již do oblasti radiovln.
záření sluneční
angl: solar radiation; slov: žiarenie Slnka; něm: Sonnenstrahlung f; rus: солнечная радиация 1993-b3, ed. 2025