Elektronický meteorologický slovník

nejrozšířenější stupnice k vyjádření síly větru v hurikánu, případně v jiné plně vyvinuté tropické cykloně, navržená H. S. Saffirem (1973) a R. H. Simpsonem (1974). Kritériem pro zařazení do jedné z pěti kategorií je maximální naměřený minutový průměr rychlosti větru při zemském povrchu. Od kategorie 3 mluvíme o silném hurikánu. Stupnice slouží k odhadu potenciálně způsobených škod. Dříve uváděné údaje o minimu tlaku vzduchu a výšce vzdutí způsobeného bouří pro jednotlivé kategorie byly vypuštěny, protože jejich hodnoty se v jednotlivých případech mohou od uváděného rozpětí podstatně lišit.

Kategorie	Max. rychlost větru	Způsobené škody
1	33–42 m.s–1	velmi malé
2	43–49 m.s–1	střední
3	50–58 m.s–1	rozsáhlé
4	59–69 m.s–1	mimořádné
5	70 m.s–1 a více	katastrofální

soubor všech procesů, jejichž výsledkem je snižování množství znečišťujících příměsí v atmosféře. Zahrnuje atmosférickou depozici a chemické reakce v atmosféře. K procesům samočištění ovzduší nepatří šíření příměsí v atmosféře. Viz též znečištění ovzduší, znečišťování ovzduší.

syn. hakím – oblastní název pro silný a horký pouštní vítr (zpravidla záp. směru). Vyskytuje se v sev. Africe, v Palestině, Jordánsku, Sýrii a na Arabském poloostrově. Teplota vzduchu při samumu dosahuje až 55 °C a relativní vlhkost vzduchu klesá i pod 10 %. Jeho náhlý výskyt může vyvolat zdravotní potíže i úmrtí, neboť lidský organismus se nestačí vysoké teplotě tak rychle přizpůsobit. Maximum výskytu samumu připadá na jaro a časné léto.

Termín je přejat z arabského výrazu pro „jedovatý vítr“.

místní název větru, který má vlastnosti bóry. Sarma vzniká při ústupu cyklony a začínajícím vlivu anticyklony v oblasti záp. od Bajkalského jezera čili na vých. okraji anticyklony s chladným prouděním sev. směrů. V důsledku konfigurace terénu i orientace údolí řeky Sarmy dosahuje rychlost větru až 40 m.s^–1. V zimním období dochází pří sarmě k vytváření námrazy na lodích a na ostrově Olchon. Sarma se vyskytuje nejčastěji od října do prosince a její převládající směr je sz.

Termín je odvozen od stejnojmenné řeky Sarmy, která se vlévá do jezera Bajkal a v jejímž ústí je tento vítr pozorován.

v Köppenově klasifikaci klimatu typ tropického dešťového klimatu, označovaný Aw, případně As, s celoročně vysokou teplotou a výrazným ročním chodem srážek, takže v nejsušším měsíci klesá jejich prům. měs. úhrn pod 60 mm. Vyznačuje se střídáním období sucha a období dešťů, které přichází zpravidla v létě dané polokoule v souvislosti s pohybem ekvatoriální deprese, případně i s výskytem letního monzunu. Roční chod teploty vzduchu je nevýrazný, s větší denní amplitudou v období sucha a s maximem teploty vzduchu před začátkem období dešťů. V Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá subekvatoriální klima, jiní autoři je označují jako pasátové klima. Viz též klima monzunové.

viz vzorec Ångströmův.

podmíněná předpověď vývoje klimatu, jejímž cílem je odhadnout vývoj, rychlost a směr klimatických změn na Zemi, ke kterým by mohlo dojít při splnění určitých podmínek (např. určité trajektorie vývoje koncentrací skleníkových plynů). Vychází z klimatických modelů, v nichž se uvažují jak přírodní, tak antropogenní klimatotvorné faktory. V současné době se běžně zpracovávají scénáře změn klimatu na několik nejbližších desetiletí až cca 100 let, v závislosti na scénáři vývoje koncentrací skleníkových plynů, způsobu využívání půdy a podobně.

jev podobný optickému chvění, který se projevuje rychlými změnami (často pulzacemi) intenzity světla hvězd nebo pozemských světelných zdrojů. Patří mezi fotometeory. V češtině se též setkáváme s pojmem mihotání.

Termín pochází z lat. scintillatio „jiskření“, které je odvozeno od slovesa scintillare „jiskřit“ (od scintilla „jiskra“).

[širokko] – v původním významu teplý již. nebo jv. vítr, vanoucí ze Sahary nad Sicílii a již. Itálii. V širším smyslu se jedná o pouštní vítr proudící ze Sahary nebo arabských pouští do oblasti Středozemního moře na přední straně cyklony postupující Středomořím k východu. Původně suchý a prašný vítr, který se nad mořem zvlhčuje, při dalším postupu na sever přináší mlhu a déšť (tzv. vlhký scirocco) a za horskými překážkami má ráz fénu. Suchý scirocco v zemích Předního východu má ráz katastrofálních suchovějů.

Termín byl přejat z it. scirocco „jihovýchodní vítr“, které pochází z arabštiny.

veličina používaná pro diagnózu, popř. prognózu mechanické turbulence, nebo vlnového proudění za horskou překážkou. Ve zjednodušené podobě je definována vztahem:
$l={\left(\frac{g}{v^2}\frac{1}{\theta }\frac{\partial \theta }{\partial z}\right)}^{1/2},$
kde g je velikost tíhového zrychlení, v velikost průmětu vektoru rychlosti větru na kolmici k ose horského hřebene, Θ potenciální teplota vzduchu a z vert. souřadnice. Scorerův parametr se určuje pro jednotlivé vrstvy ovzduší, přičemž tloušťka vrstvy se volí podle stupně „monotónnosti“ změny teploty vzduchu s výškou. Při použití aerol. údajů je nejvhodnější určit Scorerův parametr pro vrstvy mezi význačnými tepl. body (tepl. „zlomy“). Příznivé podmínky pro vlnové proudění nastávají při poklesu Scorerova parametru s výškou.

proces v atmosféře, při němž z jedné cyklony vzniknou dvě, nebo více cyklon. K segmentaci cyklony dochází většinou tak, že na okraji staré cyklony, která se už vyplňuje, se vytvoří samostatná cyklona s uzavřenou cirkulací, jindy nastává segmentace cyklony při postupu mladé cyklony přes horskou překážku. Nově vzniklé cyklony se obyčejně vzájemně pohybují proti směru pohybu hodinových ručiček. O nepravé segmentaci cyklony se hovoří tehdy, když se rozsáhlá cyklona začíná vyplňovat, přičemž se rozpadá na několik samostatných cyklon, které se pak vyplňují nerovnoměrně. Cyklony, které vznikají segmentací, mají jednu, nebo více uzavřených izobar a jako celek jsou ohraničené dalšími izobarami, takže vytvářejí rozsáhlou oblast nízkého tlaku vzduchu.

[séš] – viz vlny stojaté.

Termín zavedl švýcarský hydrolog François-Alphonse Forel roku 1890; pochází z francouzského nářečního výrazu, který má nejasný původ (možná souvisí s lat. siccus „suchý“, s ohledem na přechodné vysušení pobřeží, k němuž při stojatých vlnách dochází).

viz seiche, vlny stojaté.

místní název větru v oblasti Sistan na jihovýchodě Íránu a v přilehlé části Afgánistánu. Seistan má obvykle sz. až sev. směr a vane na okraji monzunové cyklony se středem nad sev. Pákistánem. Vyskytuje se od konce května nebo počátku června téměř bez přestávky až do konce září; proto je seistan znám též jako „vítr 120 dní“. Může dosáhnout i rychlosti větší než 30 m.s^–1, vzhledem k velké prašnosti může mít některé vlastnosti prachové nebo písečné bouře.

Termín je odvozen od názvu oblasti, v níž vítr vane.

stadium v okluzním procesu, kdy ke spojení teplé a studené fronty při zemi nedojde nejdříve ve středu  frontální cyklony, ale v jisté vzdálenosti od něj. Sekluze znamená, že blízko týlové části okluzní fronty se vytvoří kapsa teplého vzduchu v nízkých hladinách, která je obklopena vzduchem chladnějším. Sekluze je ve vývoji cyklony výjimečným jevem, např. se může vyskytnout v průběhu orografické okluze, ovšem relativně často se vytváří v dospělém stadiu vývoje hlubokých mimotropických cyklon nad oceány (jak bylo potvrzeno např. experimetnem ERICA). V současné literatuře se pojem sekluze vyskytuje v poněkud modifikovaném smyslu v souvislosti se Shapirovým–Keyserovým modelem cyklony.

Termín pochází z lat. seclusio „odloučení“, odvozeného od slovesa secludere „uzavřít, odloučit“ (z předpony se- vyjadřující rozdělení, oddělení od sebe navzájem a slovesa claudere „zavřít“, srov. např. angl. close). Význam se původně týkal kapsy teplého vzduchu uzavřené a odloučené od zbytku teplého sektoru cyklony.

(MSA) – nejmenší nadm. výška, v níž se ještě může uskutečnit let v případě nouze. Letadlo letící v této výšce má zabezpečeno alespoň 300 m převýšení nad všemi překážkami daného sektoru. Sektorem se rozumí část prostoru vymezená kruhovou výsečí s poloměrem 46 km (25 námořních mil) a se středem v příslušném radionavigačním zařízení. MSA se musí respektovat v let. met. službě při použití hesla CAVOK. Výška základny význačné oblačnosti nemusí mít totiž hodnotu jen 1500 m a více, ale současně musí být výška základny význačné oblačnosti také větší než minimální sektorová výška. V případě, že je pro dané letiště určeno více minimálních sektorových výšek, uvažuje se jen nejvyšší hodnota. V ČR mají všechna letiště minimální sektorovou výšku do 1500 m. Vyšší minimální sektorovou výšku má např. Poprad-Tatry (2300 m).

dlouhodobé jednosměrné změny hodnot meteorologických prvků (během řádově 100 let), způsobující jejich postupné zvyšování nebo snižování. Mohou být dávány do souvislosti např. se sekulárním cyklem sluneční činnosti. Sekulární chod hodnot met. prvků se analyzuje pomocí prům. hodnot vypočítaných z dlouholetých řad pozorování, často po shlazení jejich průběhu s cílem vyloučit vliv krátkodobých kolísání. Viz též kolísání klimatu, změna klimatická, řada klimatická.

syn. cirkulace druhotná – 1. podle H. C. Willeta atmosférická cirkulace v měřítku cyklon a anticyklon;
2. obecně jakákoli cirkulace, která je dynamicky indukovaná nebo je součástí silnější cirkulace zpravidla většího měřítka. Viz též cirkulace primární, cirkulace terciární.

1. syn. duha vedlejší;
2. v mn. č. označení pro podružné duhové oblouky, které se vyskytují na vnitřní straně duhy hlavní a na vnější straně duhy vedlejší. Jde o interferenční jev související s uplatněním optického principu minimální odchylky.

vznik ledových částic v oblacích, který neodpovídá heterogenní nukleaci ledu na ledových jádrech. Jde např. o vznik ledových fragmentů při tříštění primárních ledových krystalků nebo při explozivním mrznutí větších kapek. Souvislost s těmito procesy má tzv. Hallettův-Mossopův proces popsaný v roce 1974. Při něm dochází ke vzniku ledových fragmentů při mrznutí kapek, které jsou zachyceny ledovou krupkou. Vzhledem k tomu, že při leteckých měřeních koncentrace ledových částic u vrcholků oblaků byly zjištěny hodnoty, které řádové převyšují koncentraci ledových jader, označuje se proces sekundární nukleace také jako multiplikace neboli navýšení ledových částic v oblacích.

syn. aerosoly nukleační – aerosolové částice, které vznikají v atmosféře procesem nukleace z původně plynných látek. Ve starší čes. tech. literatuře se označují i jako aerosoly kondenzační.

(SOA) – sekundární aerosoly, které vznikají v atmosféře cykly chemických reakcí, do nichž vstupují VOC jak přírodního (biogenního), tak antropogenního původu. Prvotními reakcemi jsou zde zejména reakce VOC s hydroxylovým radikálem OH^*, ale uplatňují se též reakce s dalšími radikály, popř. s ozonem. Navazujícími cykly reakcí se vytvářejí organické sloučeniny se stále nižší volatilitou (těkavostí), až nakonec dojde k nukleaci, tj. vzniku částic typu Aitkenových jader. Jako součást sekundárních organických aerosolů se uplatňují látky typu PAN, hydroperoxidů a další typy organických sloučenin. Cesta vedoucí ke vzniku sekundárních organických aerosolů je z hlediska celkových transformací těkavých organických látek v atmosféře sice v řadě ohledů významná, ale kvantitativně spíše minoritní. Většinovou transformační cestou jsou pak homogenní reakce v plynné fázi, jejichž konečným produktem je formaldehyd HCHO.

látka znečišťující ovzduší, která nemá vlastní významný zdroj, nýbrž vzniká v důsledku chemických reakcí v atmosféře z tzv. prekurzorů. Mezi sekundární znečišťující látky patří např. přízemní ozon, tvořící součást fotochemického smogu.

absorpce záření určitých vlnových délek radiačně aktivními plyny. Příčinou jsou změny kvantových stavů jejich atomů či molekul, k nimž dochází pouze na určitých absorpčních čárách, tvořících dohromady absorpční spektrum daného plynu. Z energ. hlediska se na selektivní absorpci záření podílejí největší měrou skleníkové plyny, pohlcující podstatnou část dlouhovlnného záření. Pro život na Zemi je neméně důležitá selektivní absorpce ultrafialového záření molekulami ozonu ve stratosféře a excitovaným atomárním kyslíkem v mezosféře a spodní termosféře. Viz též koeficient absorpce.

jeden z indexů humidity, používaný v agroklimatologii k vyjádření vlhkostních poměrů během vegetačního období. Je dán vztahem
$k=\frac{R}{0,1\mathrm{\  }T}$
kde R značí měs. úhrn srážek a T sumu prům. denní teploty vzduchu v daném měsíci. Hodnota k > 1 vyjadřuje nadbytek, hodnota k < 1 nedostatek srážek.

viz klima stepi, klasifikace klimatu Thornthwaiteova.

méně zjednodušující alternativa kvazigeostrofické aproximace, kde jsou lokální časová změna a gradient složek rychlosti větru nahrazeny lokální časovou změnou a gradientem složek rychlosti geostrofického větru. Semigeostrofická aproximace tedy předpokládá nulové zrychlení ve vert. směru a uvažuje advekci geostrofickými i ageostrofickými složkami proudění. Prostřednictvím specifické transformace souřadnic lze dosáhnout zjednodušeného tvaru základních rovnic, podobného jako v případě kvazigeostrofické aproximace. Semigeostrofická aproximace je vhodná pro analýzu atmosférických front a výrazných cyklon v mezosynoptickém měřítku. Viz též vítr ageostrofický.

v družicové meteorologii označení pro evropské meteorologické družice, resp. přístroje zaměřené na monitorování atmosféry a oceánů pro jiné primární účely než předpověď počasí. Družice Sentinel jsou iniciovány Evropskou komisí a ESA pro operativní podporu programu Copernicus. Zahrnují celou škálu různě zaměřených družic a přístrojů. Na přípravě některých z družic, resp. přístrojů Sentinel se podílí i organizace EUMETSAT.

Název pochází z angl. sentinel „hlídka, stráž“.

syn. čidlo.

Termín pochází z angl. sensor (od slova sense „rozum, smysl“, z lat. sensus „vnímání, cit, smysl“).

procesy, jejichž prostřednictvím dochází v oblacích k oddělování kladného a záporného el. náboje a ke vzniku center zvýšené koncentrace těchto nábojů. Tyto procesy jsou předpokladem pro vznik oblačné elektřiny a bouřkové elektřiny. Z metodologického hlediska lze procesy rozdělit na dvě skupiny: jednak na ty, které mohou probíhat bez působení počátečního el. pole, a za druhé na ty, jež předpokládají iniciační roli již dříve existujícího el. pole. Někdy se v odborné literatuře v souvislosti s těmito dvěma skupinami dějů objevují označení neinduktivní, resp. induktivní separace el. náboje.
Do první skupiny patří především děje, jež zřejmě hrají podstatnou roli při vzniku bouřkové elektřiny a uplatňují se při intenzivním narůstání ledových částic v oblacích. Probíhají při vzájemných srážkách, odrazech a tříštění různě velkých ledových částic nebo v průběhu obalování ledových částic povrchovou vrstvou přechlazené vody při velmi intenzivním zachycování přechlazených vodních kapiček ledovými částicemi. V obou případech dochází k tomu, že relativně velké a rychle narůstající oblačné částice se nabíjejí záporně, zatímco malé částice kladně. K oddělování pak dochází působením pole zemské tíže za spolupůsobení vertikálních pohybů vzduchu v oblacích a turbulence.
Do druhé skupiny lze zařadit děje, které souvisejí s el. polarizací oblačných částic (hydrometeorů) v již existujícím el. poli, čímž v oblačném prostředí vznikají soustavy orientovaných el. dipólů. Následně pak jde např. o selektivní zachycování kladných nebo záporných iontů, o působení hrotových výbojů na koncích polarizovaných jehlicovitých ledových krystalů apod.
Procesy separace el. náboje v oblacích významně interagují s celkovou mikrostrukturou oblaků, a představují tak dnes její integrální součást.

rodina cyklon – několik frontálních cyklon, které vznikají postupně na jedné a téže polární, výjimečně i arktické hlavní frontě a postupují obvykle k východu až severovýchodu. Mezi jednotlivými cyklonami se vyskytují postupující anticyklony nebo hřebeny vyššího tlaku vzduchu. Na sev. polokouli každá z nových cyklon vzniká poněkud jižněji vzhledem k předešlé v souvislosti s postupem hlavní fronty k jihu až jihovýchodu. Série cyklon je ukončena uzavírající anticyklonou.

syn. anticyklona kanadská.

syn. anticyklona azorská.

syn. cyklona islandská.

(NAO) – oscilace spočívající v současném kolísání intenzity islandské cyklony a azorské anticyklony; toto kolísání je kvantifikováno pomocí indexu severoatlantické oscilace. Při kladné fázi oba útvary zintenzivní, což vede k nárůstu horizontálního tlakového gradientu mezi nimi a tím i k zesílení zonální cirkulace nad severním Atlantikem; při záporné fázi dochází k zeslabení tohoto uspořádání. NAO ovlivňuje hlavně vysokofrekvenční kolísání klimatu v Evropě, Severní Americe i dalších oblastech světa. Uplatňuje se především v zimním období, kdy kladná fáze NAO přináší oteplení a více srážek do severozápadní Evropy, naopak ve Středomoří podporuje sucho. Širšímu využití NAO v sezonní předpovědi počasí v porovnání s ENSO brání menší perzistence a nedostatečná prediktabilita vývoje této oscilace. Severoatlantickou oscilaci je možno chápat jako regionální projev komplexnější arktické oscilace.

syn. anticyklona havajská.

syn. cyklona aleutská.

syn. období roční – fáze roku podmíněná sezonalitou klimatu. Astronomické vymezení sezon je dáno okamžiky rovnodenností a slunovratů. Klimatické sezony jsou vymezovány s ohledem na průběh klimatických prvků: ve vyšších zeměpisných šířkách se podle teplotních poměrů vymezuje jaro, léto, podzim a zima, případně chladné a teplé pololetí; v tropických oblastech se případné sezony liší především množstvím srážek (období sucha, období dešťů). Fenologické sezony odpovídají etapám vývoje flóry a fauny během roku, přičemž jsou odděleny významnými fenologickými fázemi.

Termín pochází z fr. saison „roční období“, dříve též ve významu „příhodný okamžik“ (z lat. satio „setí“, odvozeného od slovesa serere „sít“, jehož příčestí minulé má tvar satus).

charakteristická vlastnost většiny klimatických oblastí na Zemi, podmíněná změnami bilance záření během kalendářního roku a projevující se periodickým střídáním klimatických sezon. Projevuje se ročním chodem meteorologických prvků, přičemž mírou sezonality klimatu je jejich prům. roční amplituda. Pro tropy je rozhodující srážkový režim, v mimotropických oblastech dominuje vliv ročního chodu teploty vzduchu. Sezonalita klimatu zde roste se zeměpisnou šířkou a s kontinentalitou klimatu.

anticyklona, která se vyskytuje nad danou oblastí jen v některé sezoně. Nejtypičtějším příkladem sezonních anticyklon jsou kontinentální anticyklony, které mají charakter studených anticyklon. Z nich sibiřská anticyklona je horiz. velmi rozsáhlá a někdy zasahuje až nad vých. a stř. Evropu. Kanadská anticyklona je méně pravidelným útvarem a často se rozpadává na několik menších anticyklon. V letním období se na místě sezonních anticyklon mohou vyskytovat oblasti nižšího tlaku vzduchu.

syn. cyklona monzunová.

akční centrum atmosféry, které se vyskytuje na klimatologických mapách nad určitou geografickou oblastí pouze v teplé, nebo naopak v chladné části roku (např. jihoasijská cyklona, resp. středomořská cyklona nebo sibiřská anticyklona). Sezonní akční centra spojená s monzuny se někdy nazývají monzunová akční centra atmosféry.

zemský pojem používaný při popisu základní el. struktury atmosféry, zejména v souvislosti s elektřinou klidného ovzduší. Záporná deska je tvořena zemským povrchem, kladná deska elektrosférou.

syn. pyranometr kulový.

syn. atmosfériky – elmag. rozruchy ve tvaru krátkých impulzů, šířící se v atmosféře ve vlnovodu tvořeném povrchem Země a dnem ionosféry na velké vzdálenosti až tisíců kilometrů. Původcem sfériků jsou dílčí výboje blesků. Intenzita sfériků na místě pozorování závisí na intenzitě původního výboje na vzdálenosti mezi úderem blesků a pozorováním sfériky a na vlastnostech ionosféry (den/noc). Viz též detekce blesků pozemní.

Termín vznikl zkrácením slova atmosfériky.

koncepční model cyklony, který je vhodný pro popis vývoje struktury atmosférických front zejména v rychle se vyvíjejících mimotropických cyklonách nad otevřeným mořem, pro něž model cyklony podle norské meteorologické školy selhává. Model publikovali M. A. Shapiro a D. Keyser poprvé v roce 1990 na základě výsledků systematických studií cyklon nad severozápadním Atlantikem. Model zahrnuje celkem čtyři stadia vývoje počínaje:
(i) zformováním frontální vlny s teplou frontou v přední a studenou frontou v zadní části cyklony;
(ii), vznikem struktury front ve tvaru písmene T, kdy studená fronta postupuje směrem do teplého sektoru cyklony, avšak kolmo k teplé frontě, tzn. nedochází ke spojení teplé a studené fronty a ke vzniku okluzní fronty;
(iii) rozpadem části studené fronty v blízkosti středu cyklony a na něm navazujícím ohýbáním teplé fronty kolem středu cyklony;
(iv) uzavřením oblasti relativně teplejšího vzduchu v blízkosti středu cyklony chladnějším vzduchem z okolí, což vede ke vzniku teplé sekluze. Cyklony, které se vyvíjejí podle Shapirova–Keyserova modelu, mají zpravidla protáhlý tvar od západu k východu podél výrazné teplé fronty a mají tendenci se vyvíjet v místech s konfluentním prouděním, např. ve vstupní oblasti jet streamu.

[šelf kloud] – hustý, horizontálně orientovaný oblačný útvar s více či méně roztřepenými okraji, který se může vyskytnout na spodní přední části mohutných kupovitých oblaků. Zpravidla se vyskytuje na čele gust fronty u postupující konvektivní bouře, výjimečně na čele studené fronty i bez přítomnosti bouře. Zviditelňuje rozhraní mezi studeným vzduchem vytékajícím z bouře a teplým vzduchem do bouře vtékajícím. Podél tohoto rozhraní vytváří zpravidla zahnutý pás oblačnosti, často klínovitého tvaru na přední straně. Základna shelf cloudu bývá značně turbulentní, zatímco svrchní část mívá zpravidla hladký, až laminární povrch. Při přechodu shelf cloudu často dochází k prudkému zhoršení počasí, nástupu srážek a zesílení větru i jeho nárazů. Na rozdíl od roll cloudu je shelf cloud propojený s oblačností mateřské bouře a může se vytvářet i ve více vrstvách nad sebou. V české odborné terminologii nebyl český termín zaveden a používá se termín převzatý z angličtiny. V rámci mezinárodní morfologické klasifikace oblaků spadá shelf cloud pod zvláštnost oblaků nazývanou arcus.

index stability definovaný podle vzorce
$SI=T_{500}-T_L,$
kde T₅₀₀ je teplota vzduchu v hladině 500 hPa a T_L je teplota vzduchové částice adiabaticky zdvižené z hladiny 850 hPa do hladiny 500 hPa nejprve po suché adiabatě do nasycení a dále po nasycené adiabatě. Kladné hodnoty Showalterova indexu značí stabilní zvrstvení, záporné instabilní. Index formuloval A. K. Showalter v roce 1963.

třída anemometrů, založených za měření ochlazování vyhřátého materiálu prouděním vzduchu. Typicky je používán velmi tenký drát. Tento typ anemometru není příliš vhodný pro venkovní podmínky, protože ochlazovaný drát je poměrně křehký, jeho vlastnosti se mohou měnit v důsledku vlhkosti a znečištění a jeho použití vůbec nelze doporučit v případě vypadávání srážek. Používá se spíše pro laboratorní měření, kde je výhodou možná miniaturizace. Existují i alternativní přístroje založené na podobném principu, například na zchlazování silikonového disku.

syn. refrigerace – přenos tepelné energie z povrchu tělesa do ovzduší. V bioklimatologii se vyjadřuje jako množství tepla v mJ, které je odňato povrchu tělesa o velikosti 1 cm² a o teplotě lidského těla, tj. 36,5 °C (97,9 °F) za 1 s vlivem atm. prostředí. Zchlazování se měří ve stínu katateploměry nebo frigorimetry a do značné míry vystihuje teplotu pocitovou teplotu prostředí. Podle L. Hilla je zchlazovací veličina H dána vztahem
$H=\left(\alpha +\beta \sqrt{v}\right).\left(36,5-T\right),$
kde $v$ je rychlost větru v m.s^–1, T teplota vzduchu ve °C a α, β jsou konstanty. Podle K. Büttnera lze zchlazovací veličinu Z vypočítat podle vzorce
$Z=\left(0,26+0,34v^{0,622}\right).\left(36,5-T\right),$
V technické meteorologii se pojmu zchlazování užívá v souvislosti se ztrátami tepla, např. z budov vlivem vnějších met. podmínek.

poměr mezi kinematickou vazkostí vzduchu a koeficientem molekulární difuze dané pasivní příměsi. Používá se např. v souvislosti se zajištěním podobnostních kritérií ve fyzikálním modelování difuze pasivních příměsí v atmosféře.

kontinentální anticyklona vytvářející se v zimních měsících nad stř. a sev. částí Eurasie. Střed sibiřské anticyklony leží v dlouhodobém průměru nad Mongolskem. V sibiřské anticykloně byl naměřen nejvyšší tlak vzduchu (na Zemi) redukovaný na hladinu moře. Sibiřská anticyklona netrvá po celou zimu, nýbrž se obnovuje v důsledku stabilizace postupujících anticyklon nad ochlazenou pevninu. Někdy zasahuje až do stř. Evropy, pokud její střed leží záp. od Uralu. Ze sibiřské anticyklony se někdy oddělují postupující anticyklony, které putují až nad Tichý oceán, kde způsobují regeneraci subtropické anticyklony. Sibiřské anticyklony patří k nejrozsáhlejším anticyklonám. Její vert. mohutnost je však malá, často nedosahuje ani výšky 2000 m, nad ní je výrazná inverze teploty vzduchu. Sibiřská anticyklona je sezonním akčním centrem atmosféry. Viz též anticyklona kvazistacionární, extrémy tlaku vzduchu.

viz pozemní detekce blesků.

systém klimatologických stanic na daném území. Klimatologické stanice se dělí podle rozsahu a zaměření činnosti na klimatologické stanice základní, doplňkové a srážkoměrné. V ČR tvoří síť klimatologických stanic kromě profesionálních stanic i další stanice, z nichž některé pozorují ve třech termínech denně, jiné pouze v ranním termínu, např. srážkoměrné. Do sítě klimatologických stanic patří i dlouhodobě měřící totalizátory; rovněž se využívají data ze stanic zřizovaných pro zvláštní účely podle potřeby uživatelů, někdy i na kratší (několikaletá) období.

systém meteorologických stanic rozložených podle odb. hledisek a požadavků praxe na určitém území. Rozlišujeme především síť synoptických stanic a síť klimatologických stanic.

syn. tlakoměr násoskový.

syn. soustava souřadnicová σ – pravoúhlá souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí, kde tato souřadnice vyjadřuje normovaný tlak vzduchu. Popisujeme ho veličinou σ definovanou vztahem
$\sigma =\frac{p-p_T}{p_S-p_T}$
kde p je tlak vzduchu ve zvolené hladině, p_S tlak vzduchu v úrovni zemského povrchu a p_T tlak vzduchu na horním okraji uvažované části atmosféry. Kvazihorizontální osy x a y leží v hladině s konstantní hodnotou veličiny σ = 1, která je totožná se zemským povrchem; vert. osu označenou σ orientujeme ve směru poklesu hodnot této veličiny. Výhodou sigma-systému je nepřerušenost všech hladin orografií a jejich větší hustota v blízkosti zemského povrchu, proto se sigma-systém často používá v numerické předpovědi počasí. Viz též p-systém, soustava souřadnicová hybridní.

syn. síla tlakového gradientu.

syn. síla barického gradientu – síla působící v tlakovém poli, v němž je nenulový tlakový gradient. Směřuje kolmo na izobarické plochy, na stranu s nižším atm. tlakem. Označíme-li sílu tlakového gradientu vztaženou k jednotce hmotnosti symbolem b, pak platí:
$b=-\frac{1}{\rho }\nabla p,$
kde p značí tlak vzduchu a ρ hustotu vzduchu. Horiz. složky síly tlakového gradientu a Coriolisovy síly jsou ve volné atmosféře nejdůležitějšími činiteli ovlivňujícími horiz. proudění vzduchu. Vert. složka síly tlakového gradientu$-\frac{1}{\rho }\frac{\partial p}{\partial z},$
označovaná též jako hydrostatická vztlaková síla, která je číselně více než 1000krát větší než horiz. složka, je v atmosféře v přibližné rovnováze se silou zemské tíže. Viz též rovnice pohybová, rovnováha hydrostatická, vítr geostrofický.

tečná síla působící proti směru pohybu. V atmosféře se jedná o tření proudícího vzduchu o zemský povrch (vnější tření) a o tření uvnitř vzduchu (vnitřní tření). Vnitřní tření vzniká buď vzájemným mech. působením molekul (vazké tření), nebo následkem turbulentního promíchávání a přenosu hybnosti (turbulentní tření). V reálné atmosféře lze zpravidla účinky vazkého tření ve srovnání s turbulentním třením zanedbat. Sílu tření vztaženou k jednotce plochy nazýváme tečným napětím, v případě turbulentního tření mluvíme o Reynoldsově napětí.

setrvačná síla projevující se dyn. účinky proudícího vzduchu na překážky. Tyto účinky tvoří základ Beaufortovy stupnice větru. První přístroj k měření síly větru zkonstruoval angl. fyzik R. Hooke v r. 1667. Viz též měření větru, tlak větru.

syn. síla tíhová – výslednice gravitační síly v gravitačním poli Země a odstředivé síly vzniklé následkem rotace Země kolem zemské osy. Směr síly zemské tíže tak není, kromě pólů a rovníku, totožný se směrem gravitační síly. Síla zemské tíže směřuje kolmo k ideální mořské hladině odpovídající teoretickému tvaru geoidu. Velikost síly zemské tíže nepatrně roste s rostoucí zeměp. šířkou a v dané zeměp. šířce nepatrně klesá s rostoucí nadmořskou výškou, což ovlivňuje velikost tíhového zrychlení. Viz též rovnice pohybová, vztlak.

vítr o prům. rychlosti 24,5 až 28,4 m.s^–1 nebo 89 až 102 km.h^–1. Odpovídá desátému stupni Beaufortovy stupnice větru.

viz stupnice Saffirova-Simpsonova.

vítr o prům. rychlosti 10,8 až 13,8 m.s^–1 nebo 39 až 49 km.h^–1. Odpovídá šestému stupni Beaufortovy stupnice větru. Ve výkazech met. pozorování je jako silný vítr uváděn vítr o prům. rychlosti větru 10,8 až 17,1 m.s^–1. V době, kdy stanice nebyly vybaveny větroměrnými přístroji, byl jako silný vítr uváděn vítr odpovídající 6. až 7. stupni Beaufortovy stupnice.

třetí geol. perioda paleozoika (prvohor) mezi ordovikem a devonem, zahrnující období před 444 – 419 mil. roků. Koncentrace kyslíku v atmosféře Země dosáhla několika procent, takže ozonová vrstva již byla natolik mocná, aby umožnila rostlinám kolonizovat souš.

V geologickém významu termín zavedl R. Murchison v r. 1835; pochází z názvu keltského kmene Silurů, obývajícího jihovýchodní Wales, kde jsou horniny z tohoho období časté.

označení jednoho ze zvláštních oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Označení zvláštního oblaku silvagenitus se vztahuje na oblaky, které se vyvíjejí lokálně nad lesním porostem jako výsledek zvýšení vlhkosti vzduchu v důsledku evapotranspirace z lesního porostu. Označují se názvem vhodného druhu, popř. tvaru, odrůdy a zvláštnosti, následovaného označením silvagenitus, např. stratus silvagenitus.

Termín se skládá z lat. silva „les“ a genitus „zrozený, vzniklý“ (z gignere „plodit, rodit“), tedy doslova „zrozený lesem“.

syn. klimatologie lesnická.

Termín se skládá z lat. silva „les“ a slova klimatologie.

syn. meteorologie lesnická.

Termín se skládá z lat. silva „les“ a slova meteorologie.

v původním významu odchylka od hladké (idealizované) křivky dlouhodobého ročního chodu meteorologického prvku, zvláště teploty vzduchu a množství srážek; tato odchylka má být patrná ještě při uvažování průměrů za 100 let. V tomto smyslu se tedy jedná o jev přesně vázaný na určité kalendářní období. V širším smyslu nazýváme singularitou poměrně pravidelnou odchylku od ročního chodu počasí, podmíněnou zvýšeným výskytem určitých povětrnostních situací v dané části roku a v některé geogr. oblasti (tedy syn. pro meteorologickou pravidelnost).
Ve stř. Evropě je nejvýraznější singularitou medardovské počasí, popř. ovčí chladna, o něco méně výraznou pak babí léto. Tzv.. ledoví muži, kteří patří k nejznámějším výkyvům v roč. průběhu počasí, se na křivkách prům. roč. chodu teploty vzduchu za víceleté období výrazněji neprojevují vzhledem k značně nepravidelnému nástupu v jednotlivých rocích. Tradovaná existence vánoční oblevy bývá v novějších pracích zpochybňována. Některé singularity jsou zachyceny v povětrnostních pranostikách.
 

Termín zavedl A. Schmauss v r. 1928. Pochází z pozdnělat. singularitas „jedinečnost“, odvozeného od přídavného jména singularis „jedinečný, jednotlivý“ (od singulus „jednotlivý“, srov. např. slovo singl).

[pět b] – povětrnostní situace charakterizovaná teplotně asymetrickou cyklonou, jejíž střed se přesouvá ze severní Itálie a Jaderského moře k severovýchodu po dráze cyklon Vb podle van Bebbera (1891). V ojedinělých případech se směr postupu cyklony mění na s. až sz., čímž se cyklona stává cyklonou retrográdní. Na frontálním rozhraní spojeném s touto cyklonou, které často probíhá nad územím ČR a vyznačuje se výrazným vertikálním střihem větru, mohou vypadávat dlouhotrvající intenzivní srážky zasahující území až několika desítek tisíc km². Většina rekordních denních úhrnů srážek teplého pololetí byla zejména v horských a podhorských oblastech ČR pozorována v týlu cyklony při situaci Vb, viz extrémy atmosférických srážek. Tato situace vyvolává často velké povodně, např. v letech 1997 a 2002. Viz též cyklona janovská.

nevh. označení pro jíní.

lid. název pro jíní, hovorově označované též šedý mráz.

teploměr zkonstruovaný J. Sixem pro měření jak maximální, tak i minimální teploty vzduchu ve zvoleném časovém intervalu, obvykle 24 hodin. Teploměr je plněný dvěma kapalinami, lihem a rtutí. Má dvě stupnice, které obě ukazují aktuální teplotu. Extrémní teploty udávají dvě skleněné tyčinky se zatavenými drátky (indexy), které se pohybují v ramenech trubice ve tvaru písmene U, ve spodní části vyplněné rtutí. V důsledku změny objemu teploměrné kapaliny se mění poloha obou menisků rtuti, a tím i poloha indexů. Nastavení přístroje k měření se provádí pomocí magnetu, kterým se stahují indexy na hladinu rtuti. Sloužil původně jako staniční přístroj pro měření denních extrémů teploty vzduchu a byl umísťován v meteorologické budce. V současné době se pro svou menší přesnost na met. stanicích již nepoužívá.

cyklona, vznikající v důsledku orografické cyklogeneze v závětří Skandinávského pohoří při sz. proudění.

aktivní družicový radiometr, zaměřený na získávání informací o fyzikálních charakteristikách hladin moří a oceánů (především výška a orientace vln) a meteorologických podmínkách (směr a rychlost větru) bezprostředně nad hladinou. Viz též altimetr.

Termín se skládá z angl. scatter „rozptyl“ a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

[skjú tý] – v odb. slangu označení pro zkosený diagram.

kapalinový teploměr, z jehož skleněné nádobky je teploměrná kapalina při vzrůstu teploty vytlačována do skleněné trubičky kapilárního průřezu, pevně spojené se stupnicí. V meteorologii se používal jako teploměr staniční, maximální, minimální, půdní, Sixův, „ataché", jako hypsometr, katateploměr a teploměr aspiračního psychrometru.

fyz. podmínky uvnitř skleníku, které se vyznačují vysokou teplotou vzduchu vyvolanou zvláště skleníkovým efektem, vytápěním a omezením ztrát tepla do okolního vzduchu. Zvýšené vlhkosti vzduchu je dosahováno častým zavlažováním. V přeneseném významu se termínem skleníkové klima někdy označuje klima vlhkých tropů vzhledem k tamní vysoké teplotě a vlhkosti vzduchu.

radiačně aktivní plyny, které vykazují významnou selektivní absorpci dlouhovlnného záření, a tak se uplatňují při skleníkovém efektu. Jedná se především o plyny s heteronukleární tří- a víceatomovou strukturou molekuly s lomenou vazbou, která umožňuje velký počet vibračních stavů s odpovídajícími absorpčními frekvencemi v oblasti infračerveného záření. Významnými skleníkovými plyny jsou především vodní pára (na skleníkovém efektu se podílí asi 60 %), oxid uhličitý (přibližně 23 %), dále metan (8 %), ozon (6 %), oxid dusný a další složitější, především antropogenní plyny, jako např. freony a další druhy halogenovaných uhlovodíků. Viz též potenciál globálního oteplování.

oteplení nižších vrstev atmosféry v důsledku selektivní absorpce záření, konkrétně schopnosti atmosféry propouštět většinu slunečního krátkovlnného záření k zemskému povrchu a pohlcovat dlouhovlnné záření zemského povrchu. Dlouhovlnné záření v atmosféře pohlcují tzv. skleníkové plyny, především vodní pára (asi z 60 %), oxid uhličitý (přibližně 26 %), dále metan, oxid dusný a další plyny (ozon, freony…). Tím se atmosféra ohřívá a předává zpětným zářením energii k zemskému povrchu, což vede ke zmenšování efektivního vyzařování zemského povrchu, a tedy snížení jeho radiačního ochlazování. Analogické poměry jsou ve sklenících a pařeništích, kde tomu ale není primárně v důsledku selektivní propustnosti skla pro krátkovlnné a dlouhovlnné záření, ale spíše z důvodu izolovaného prostoru, který brání mechanické ventilaci tepla. Viz též klima skleníkové, mitigace.

syn. efekt skleníkový.

úhel, který svírá frontální plocha s horiz. rovinou vedenou ve zvolené výšce. Ve volné atmosféře je tangens sklonu atmosférické fronty řádově roven 1/300 až 1/100, v extrémních případech dosahuje hodnot až 1/50. Sklon stacionární fronty se určuje podle Margulesovy rovnice. Viz též profil atmosférické fronty.

úhel mezi izobarickou plochou a vodorovnou rovinou. Je obvykle udáván tangentou tohoto úhlu:
$\mathrm{tg}\beta =\frac{\lambda }{g}{v}_g,$
kde λ je Coriolisův parametr, g velikost tíhového zrychlení a v_g rychlost geostrofického větru. V reálných atm. podmínkách je tato tangenta řádově rovná 10^–5 až 10^–4, což odpovídá jednotkám až desítkám úhlových vteřin.

varianta emagramu, jehož souřadnicové osy T, –log p jsou kosoúhlé (T je teplota vzduchu, p tlak vzduchu). Izobary zůstávají vodorovné, izotermy jsou však vůči vertikálám pootočeny nejčastěji o 45° ve směru pohybu hodinových ručiček, aby byly lépe znázorněny plochy mezi jednotlivými křivkami na diagramu. Zkosený diagram je vhodný např. pro grafické vyjádření velikosti CAPE a CIN. Zkosení izoterem navrhl v r. 1947 N. Herlofson (1947), proto byl zkosený diagram ve starší literatuře označován jako Herlofsonův diagram. V současném odb. slangu se běžně používá anglické označení skew-T diagram.

do roku 1968 v letectví používaná meteorologická zpráva o přízemních meteorologických pozorováních z pozemní stanice.

do roku 1991 interně používané označení pro zprávu SYNOP z termínů 01, 02, 04, 05, 07, 08, 10, 11, 13, 14, 16, 17, 19, 20, 22, a 23 UTC.

viz teplo latentní.

část alfanumerického meteorologického kódu. Je to skupina znaků, v tradičních alfanumerických kódech obvykle pětimístná. Skupiny kódu jsou od sebe oddělené jednou nebo více mezerami. Viz též tvar kódu.

GEO koordinuje aktivity směřující k vybudování jednotného systému pro pozorování Země, tzv. Systému systémů pozorování Země (GEOSS – Global Earth Observation System of Systems), s cílem odstranění dosavadní roztříštěnosti a duplicit. Měření a pozorování Země slouží různým účelům a je využíváno řadou institucí, které provozují mnoho na sobě nezávislých a nekoordinovaných systémů. Jednotlivé země by měly postupně sladit své národní zájmy a cíle s aktivitami GEOSS tak, aby finanční zdroje nutné pro provoz měřicích a pozorovacích systémů byly využívány cíleně tam, kde základní datové zdroje vznikají. ČR je členem od 6. března 2007.

soubor údajů o skutečném stavu ovzduší, vztahující se k určitému místu a času. Skutečné počasí zpravidla popisujeme údaji o teplotě, tlaku a vlhkosti vzduchu, o směru a rychlosti větru, o stavu počasí (déšť, sněžení, bouřka, mlha apod.), o oblačnosti, dohlednosti, popř. dalšími charakteristikami. V letecké meteorologii se pro počasí skutečné používá i termín počasí aktuální nebo aktuál.

množství vody, které se za daných meteorologických podmínek vypaří do atmosféry ze zemského povrchu o skutečné vlhkosti (skutečná evaporace), popř. i z těl rostlin disponujících dostupnou vodou (skutečná transpirace) nebo z obojího (aktuální evapotranspirace). Případný nedostatek vody k vypařování způsobuje, že skutečný výpar je většinou menší než potenciální výpar. To platí především pro povrch půdy v létě v odpoledních hodinách, naopak v zimě a nad velkými vodními plochami celoročně mají oba druhy výparu podobné hodnoty. Skutečný výpar je obtížně měřitelný, a většinou se jen odvozuje pro jednotlivá povodí na základě hydrologické bilance.

část softwarové výbavy ceilometrů, která používá časovou sérii měření ceilometru k výpočtu pokrytí oblohy oblaky a výšky vrstev oblaků. Informace o stavu oblohy jsou pravidelně aktualizovány v minutových intervalech, přičemž se vychází z dat naměřených v průběhu posledních 30 minut. Algoritmus podává informace až o čtyřech vrstvách oblaků. Odrazy z jednotlivých měření jsou podle jejich výšky přiřazeny k jednotlivým vrstvám, podle počtu odrazů v určitých výškách je odhadnuto množství oblačnosti v dané vrstvě. Přímý překlad do češtiny se nepoužívá.

stádium vývoje anticyklony, v němž slábne anticyklonální cirkulace a subsidence a které se na synoptické mapě projevuje poklesem atmosférického tlaku nebo geopotenciálu ve středu anticyklony. Ve stadiu zeslabování bývá anticyklona obvykle vysokou a kvazistacionární anticyklonou.Viz též anticyklolýza, rozpad anticyklony.

vítr o prům. rychlosti 1,6 až 3,3 m.s^–1 nebo 6 až 11 km.h^–1. Odpovídá druhému stupni Beaufortovy stupnice větru.

syn. předpověď počasí náhodná.

syn. činnost sluneční – soubor jevů, které probíhají ve sluneční atmosféře s periodickou intenzitou. Jsou to granule, spikule, fakule a sluneční skvrny ve fotosféře, dále sluneční erupce, protuberance a erupce ve sluneční koróně. Nejsnáze pozorovatelné jsou sluneční skvrny. Pro interakci s ostatními tělesy sluneční soustavy a s meziplanetárním plazmatem jsou důležité zejména protonové erupce ve chromosféře. Sluneční aktivita se mění v rámci jedenáctiletého slunečního cyklu i v delších cyklech a ovlivňuje řadu procesů ve vysokých vrstvách zemské atmosféry, jako je atmosférická ionizace, vznik polární záře, magnetických bouří, apod. Tyto procesy zároveň druhotně ovlivňují nižší vrstvy zemské atmosféry a mohou tak působit i na počasí a živé organizmy na Zemi. Mohou také výrazně ovlivnit funkčnost kosmických a pozemských technologických zařízení (např. družice, radiokomunikační zařízení, trafostanice, plynovody, apod.) Viz též číslo Wolfovo.

syn. aktivita sluneční.

syn. erupce chromosférická – náhlé, několik minut až několik desítek minut trvající zjasnění flokulového pole ve sluneční chromosféře; při výjimečné silné erupci může dojít i ke zjasnění v oblasti sluneční fotosféry (tzv. bílá erupce). Sluneční erupce jsou typické pro období zesílené sluneční aktivity. Jsou mohutným zdrojem rentgenového, ultrafialového a korpuskulárního záření. Významně ovlivňují sluneční vítr a toky slunečního kosmického záření zasahující Zemi.

syn. konstanta solární.

vnější vrstva sluneční atmosféry nad chromosférou. Je tvořena žhavými plyny (plazmatem), unikajícími ze Slunce do vesmírného prostoru. Vysoká teplota těchto plynů (v řádu milionů K)  není prozatím plně vysvětlena, ale zřejmě je výsledkem spolupůsobení několika mechanizmů včetně útlumu rázových vln z povrchu Slunce v jeho koroně a přeměn energie akumulované v magnetickém poli Slunce. Viz též vítr sluneční.

přechodně existující oblast ve sluneční fotosféře s teplotou nižší vůči okolí o 1500 – 2000 K. Skvrny vznikají při zvýšené sluneční aktivitě v důsledku silné koncentrace slunečního magnetického pole, které zabraňuje proudění a tím omezuje přenos tepelné energie z vnitřních částí slunečního tělesa. Nejtemnější (nejchladnější) středová část skvrny se nazývá umbra. Bývá lemována méně tmavou vláknitou částí skvrny, tzv. penumbrou, která u malých skvrn může být méně zřetelná nebo může zcela chybět. Rozměry skvrn dosahují od několika stovek km až po desítky tisíc km. Doba trvání skvrn se pohybuje od několika hodin (u nejmenších z nich) po několik dnů, u největších skvrn pak až po několik měsíců. Velké skvrny se často objevují ve skupinách, popř. v komplexech až o několika desítkách menších i větších skvrn. Výskyt slunečních skvrn je rozsáhle sledovaným a populárním projevem sluneční aktivity, který je nejčastěji charakterizován pomocí tzv. Wolfova čísla. Viz též fakule.

fluktuace polarity magnetického pole Slunce s přibližně jedenáctiletou periodou. Cyklus se projevuje proměnami počtu slunečních skvrn i charakteristik záření Slunce. Výkyvy solární konstanty v rámci cyklu dosahují přibližně jedno promile, v řádu jednotek procent se mění intenzita ultrafialového záření. Cyklus má významný dopad na podmínky ve vyšších vrstvách zemské atmosféry, v rámci střední atmosféry se projevuje anomáliemi v teplotě i cirkulaci a má vliv i na stabilitu zimního cirkumpolárního víru. Viz též číslo Wolfovo.

viz sloup halový.

v meteorologii zkrácené označení pro trvání slunečního svitu.

spojitý výron plazmy ze sluneční koróny do okolního prostoru. Typická rychlost slunečního větru dosahuje hodnot přibližně od 300 do 750 km.s^–1, přičemž sluneční plazma proniká do vzdáleností převyšujících padesátinásobek vzdálenosti Země od Slunce. Sluneční vítr je jednou z forem korpuskulárních toků. Ovlivňuje fyz. procesy v zemské magnetosféře a v horní atmosféře (polární záře, magnetické pole Země atd.). Viz též aktivita sluneční.

syn. heliograf – přístroj zaznamenávající trvání slunečního svitu. Nejrozšířenějším typem slunoměru byl v minulosti Campbellův-Stokesův slunoměr tvořený skleněnou koulí, v jejímž ohnisku je umístěn papírový registrační pásek dělený po hodinách a propalovaný slunečními paprsky. S postupnou automatizací meteorologických měření jsou stále častěji používány různé typy elektronických slunoměrů, které fungují většinou na principu stínění fotoelektrických diod nebo termoelektrických článků.

okamžik, kdy Slunce dosáhne v rámci svého zdánlivého ročního pohybu po ekliptice maximální úhlové vzdálenosti od světového rovníku neboli deklinace, která při současném sklonu zemské osy činí cca 23,44°. Letní (zimní) slunovrat nastává v současnosti na severní (jižní) polokouli nejčastěji 21. června, může se však vyskytnout i o den dříve nebo později. Obdobně je tomu na severní (jižní) polokouli se zimním (letním) slunovratem s nejčastějším výskytem 21. prosince. Ve dni s letním slunovratem vystupuje Slunce na daném místě během roku nejvýše nad obzor, při slunovratu zimním pak nejníže nad obzor, popř. klesá v polárních oblastech nejhlouběji pod obzor. Slunovrat má zásadní význam při členění roku na jednotlivé sezony, přičemž letní slunovrat odděluje astronomické léto od astronomického jara, zimní slunovrat astronomickou zimu od astronomického podzimu. S dobou zejména kolem letního slunovratu je spojena řada zajímavých atmosférických jevů, např. výskyt nočních svítících oblaků nebo tzv. bílé noci ve vyšších zeměpisných šířkách.

čes. překlad termínu stratus.

čes. překlad termínu stratocumulus.

viz nečas.

Slovo se vyskytuje již ve staročeštině; pochází z praslovanského *slota (srov. např. pol. słota téhož významu).

(SBkS) – vědecká společnost sdružující zájemce o bioklimatologii v SR, popř. čestné členy ze zahraničí. SBkS vznikla v listopadu 1968 vyčleněním z Československé bioklimatologické společnosti při ČSAV v souladu se zákonem o čs. federaci. Jejím prvním předsedou byl prof. MUDr. Juraj Hensel. Její náplní je vědecká činnost, výměna informací mezi pracovníky z různých pracovišť a popularizace bioklimatologie.

(SMS) – vědecká společnost, sdružující zájemce o meteorologii na Slovensku, popř. čestné členy ze zahraničí. SMS vznikla v roce 1960 jako součást Československé meteorologické společnosti při ČSAV, jejím prvním předsedou byl prof. RNDr. Mikuláš Konček, DrSc., člen korespondent ČSAV a SAV. Samostatnou společností se stala stejně jako ČMeS v roce 1993. Sídlí v Bratislavě v sídle SHMÚ; další pobočky v Banské Bystrici a v Košicích zanikly. Náplní činnosti SMS je především výměna informací mezi pracovníky z různých pracovišť a popularizace meteorologie.

(SHMÚ) – specializovaná organizace Ministerstva životního prostředí Slovenské republiky, vykonávající hydrologickou a meteorologickou službu na národní i mezinárodní úrovni; řídí se především zákonem 201/2009 Sb. o státní hydrologické službě a meteorologické službě. Monitoruje množství a jakost ovzduší a vod na území SR, archivuje, kontroluje, hodnotí a interpretuje data a informace o stavu a režimu atmosféry a hydrosféry, vytváří předpovědi a výstrahy. Provozuje Státní meteorologickou síť a Státní hydrologickou síť, síť na měření dávkového příkonu gama záření, dále provozuje meteorologické radary a sondážní aerologická měření ve vyšších vrstvách atmosféry. Poskytuje informace o počasí, klimatu a hydrologické situaci, vodních zdrojích a radioaktivitě životního prostředí. Vytváří a distribuuje předpovědi a výstrahy na nebezpečné hydrometeorologické situace, smog, ozon a radioaktivním zamoření pro vládu SR, státní správu a samosprávu, krizové řízení, veřejnost a další uživatele. Sleduje vývoj klimatického systému, koordinuje národní programy monitorování ovzduší a vod, poskytuje informace pro civilní letectví a Armádu SR. SHMÚ se podílí na výzkumu a vývoji a spolupracuje s vysokými školami na výchově odborníků. Je členem nebo zabezpečuje členství v mezinárodních organizacích: Světová meteorologická organizace (WMO), Evropská organizace pro využívání meteorologických družic (EUMETSAT), Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (ECMWF), Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO).
SHMÚ je pověřen výkonem funkce Regionálního instrumentálního centra WMO (ROC), dočasně provozuje regionální kancelář Mezinárodního centra pro hodnocení vod (IWAC) a zabezpečuje činnost regionální kanceláře Globálního partnerství v oblasti vod (GWP). Viz též meteorologie v ČR.

meteorologický prvek udávající směr, odkud vane vítr. Směr větru je proto opačný ke směru horiz. složky vektoru rychlosti větru. Udává se ve stupních azimutu nebo angl., příp. čes. zkratkou příslušné světové strany; vých. vítr tedy označujeme 90°, E nebo V, již. vítr 180°, S nebo J, záp. vítr 270°, W nebo Z a sev. vítr 360°, N nebo S. Při bezvětří se uvádí směr větru 0°. Na met. stanicích v Česku se určuje směr větru pro průměrnou rychlost větru z průměrného vektoru rychlosti během desetiminutového intervalu, dále pak směr větru při maximální rychlosti větru. Viz též vítr proměnlivý, stáčení větru, stočení větru, protivítr, zákon Buys-Ballotův, růžice větrná.

znázornění hlavních, příp. i vedlejších světových stran. V meteorologii je směrová růžice pevnou součástí větrné korouhve, přičemž vizuálním porovnáním polohy otočné části směrovky vůči směrové růžici může být určován směr větru. Viz též růžice větrná.

v současnosti obecně užívané označení pro různé druhy silného znečištění ovzduší nad rozsáhlejším územím, hlavně nad velkoměsty. Různé druhy smogu jsou tvořeny složitým komplexem látek, z nichž některé se v ovzduší účastní chem. reakcí, takže složení smogu není konstantní. V původním smyslu byla termínem smog označována směs kouře a mlhy, vytvářející redukční smog, též označovaný jako londýnský nebo zimní. Druhým hlavním typem smogu je oxidační smog, nazývaný také fotochemický, losangeleský, kalifornský či letní. Viz též Smogový varovný a regulační systém.

Termín zavedl brit. zdravotník H. A. des Vœux v r. 1905. Je složeninou angl. slov smoke „kouř“ a fog „mlha“.

vydávání informací o výskytu mimořádně vysokých imisí škodlivin v určité oblasti, které se provádí na základě pravidel uvedených v zákoně č. 201/2012 Sb. o ochraně ovzduší. Infomace jsou podkladem pro pasivní nebo aktivní nouzová opatření, jakými jsou např. zdravotní doporučení skupinám citlivých osob, regulace emisí, nebo zvýšení teploty exhalací, a tím i vznosu kouřové vlečky. Od roku 2018 se pro distribuci zpráv o vyhlášení smogové situace, varování nebo regulace v rámci SVRS též používá všeobecný výstražný protokol (CAP). Viz též smog.

hovorové označení pro prudké a krátkodobé zesílení větru provázené ničivými účinky. Někdy se nesprávně zaměňuje za trombu.

Výraz pochází z rus. смерч [smerč] téhož významu.

tuhé padající srážky skládající se z ledových krystalků, které jsou často hvězdicovitě uspořádány a agregovány do sněhových vloček. Vypadávání sněhu se označuje jako sněžení. Pokud k němu dochází při teplotě vzduchu vyšší než 0 °C, mívá charakter mokrého sněhu nebo deště se sněhem. Po dopadu na zemský povrch s teplotou pod 0 °C dochází k akumulaci sněhu ve sněhové pokrývce. Viz též čára sněžná, chionosféra, bouře sněhová, sníh zvířený.

Slovo obsahuje indoevr. kořen s původním významem „co se lepí“; srov. též angl. snow či něm. Schnee.

přístroj na měření vodní hodnoty sněhové pokrývky a výšky celkové sněhové pokrývky. Používají se tyto základní metody měření:
1. Vodní hodnota sněhové pokrývky:
a) Vzorek sněhu se váží – používá se tzv. sněhoměr váhový, což je základní přístroj používaný v ČR na profesionálních stanicích, popř. na vybraných klimatologických stanicích, nebo polštář sněhový.
b) Odebraný vzorek se nechá roztát a změří se stejně jako kapalné srážky. V ČR se běžně používala nádoba srážkoměru a k ní příslušná skleněná odměrka.
2. Výška celkové sněhové pokrývky:
a) Používá se sněhoměrná tyč nebo lať.
b) Měření automatickými sněhoměry, v nichž se využívá odrazu nebo útlumu vyslaného paprsku (ultrasonická čidla, radioaktivní sněhoměry (gama zářiče), laserové senzory).

dřevěná deska o rozměrech 30 × 30 cm, která slouží k určování výšky nového sněhu, což je výška sněhové vrstvy, která se na sněhoměrném prkénku vytvořila od posledního pozorovacího termínu. Výška nového sněhu se měří v místě pokud možno nerušeném větrem. Od sněhu očištěné prkénko se položí na sněhovou vrstvu a lehce zatlačí tak, aby jeho horní plocha byla ve stejné úrovni se sněhovou pokrývkou. Neleží-li na stanici souvislá sněhová pokrývka, klade se prkénko přímo na půdu. Místo, kde je prkénko položeno, je vhodné označit hůlkou. Viz též měření sněhové pokrývky.

syn. tyč sněhoměrná – lať s centimetrovým dělením na měření celkové výšky sněhové pokrývky. Zapouští se svisle do země na místě, kde se netvoří závěje, na celé zimní období tak, aby nula měřítka byla v úrovni terénu. Čtení na sněhoměrné lati se provádí v klimatologických termínech, na synoptických stanicích v termínech 06:00 UTC a 18:00 UTC. Viz též měření sněhové pokrývky.

syn. lať sněhoměrná.

intenzivní sněžení nebo vysoko zvířený sníh, zpravidla způsobující značné akumulace sněhu. Nejzhoubnější účinky mají sněhové bouře na sv. USA, kde jsou jejich příčinou hluboké cyklony postupující přes již. části Nové Anglie. Za 1 až 2 dny může při sněhové bouři napadnout přes 1 m sněhu a závěje mohou dosahovat 10 až 12 m. Dochází ke ztrátám na životech a k hospodářským škodám, především v důsledku ochromení dopravy. Ze Sev. Ameriky pochází označení sněhové bouře spojené s vysokou rychlostí větru jako blizard, dalšími regionálními názvy jsou (bílý) buran, purga nebo burga.

přízemní inverze teploty vzduchu, jež vzniká zpravidla při advekci relativně teplého vzduchu nad zemský povrch s tající sněhovou pokrývkou v důsledku spotřeby tepla na tání sněhu. Je typickým příkladem přízemní advekční inverze teploty vzduchu.

v Köppenově klasifikaci klimatu nejchladnější klimatické pásmo, označené písmenem E. Prům. měs. teplota vzduchu v nejteplejším měsíci nedosahuje 10 °C, což brání vývoji lesa. Typickým znakem je permafrost. Sněhové klima se dělí do dvou klimatických typů: klima tundry (ET) a klima trvalého mrazu (EF). V Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá arktické klima a antarktické klima. Viz též klima nivální.

název pro sněhová zrna, který byl používán před vydáním Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965. Někdy se ve stejném významu používal i termín krupice.

rychlý sesuv sněhu a ledu o minimálním objemu 100 m³ po dráze delší než 50 m. Menší sesuvy označujeme jako sněhové splazy. Dochází k němu za určitých meteorologických a topografických podmínek. Z met. podmínek patří mezi nejdůležitější intenzita a trvání sněžení, teplota vzduchu a větrné poměry, k topografickým podmínkám sklon a expozice svahu. Uvedené podmínky určují stabilitu sněhového profilu, tedy rozložení vrstev sněhové pokrývky, jejich strukturu a mech. a fyz. vlastnosti, důležité pro zachování rovnovážného stavu. Narušení rovnováhy vyvolává pohyb sněhových vrstev, které se vzájemně liší morfologicky a geneticky. Laviny dělíme podle tvaru dráhy na plošné a žlabové; podle formy odtrhu na laviny s čárovým odtrhem (deskové) a laviny s bodovým odtrhem; podle skluzného horizontu na povrchové a základové; podle vlhkosti sněhu v pásmu odtrhu na laviny ze suchého sněhu či laviny z mokrého sněhu; podle příčin vzniku na laviny samovolné a uměle vyvolané. K ochraně proti sněhovým lavinám se v současnosti stavějí na lavinových svazích lavinové zábrany v podobě zátarasů z betonu a oceli (pasivní ochrana). V případě, že lavina ohrožuje silnice, obydlí, turistické trasy či například sjezdovky, připraví specialisté řízený odstřel (aktivní ochrana). Při vstupu do lavinových katastrů se doporučuje základní lavinové vybavení (lavinový vyhledávač, sonda a lopata). Stupně lavinového nebezpečí (1. až 5.) vyhlašuje v ČR Horská služba na základě analýzy sněhového profilu. Lavinové katastry v ČR jsou v Krkonoších a Jeseníkách. Viz též vítr lavinový.

vrstva sněhu nebo ledu, která přímo nebo nepřímo vznikla v důsledku tuhých srážek. Tento termín se vztahuje jak na celkovou sněhovou pokrývku, tak na nový sníh. Viz též měření sněhové pokrývky, hodnota sněhové pokrývky vodní, hustota sněhu, den se sněhovou pokrývkou.

1. v meteorologii shluk ledových krystalků. Sněhové vločky se při sněžení tvoří v oblacích, zejména ve vrstevnatých oblacích druhu nimbostratus. Většina sněhových vloček vzniká agregací navzájem propletených dendritů, a to především při teplotě vzduchu nad –5 °C. Čím vyšší je teplota vzduchu, tím větší mohou být sněhové vločky, protože jednotlivé krystalky částečně tají a snadněji se slepují. Střední průměr sněhových vloček je cca 5 mm při hmotnosti cca 4 mg; maximální dokumentovaná velikost se uvádí 38 cm.
2. lidové, avšak v meteorologii nevhodné označení jednotlivého ledového krystalku, především dendritu.

tuhé srážky složené z bílých neprůsvitných kuželovitých nebo kulatých ledových částic, jejichž průměr je 2 až 5 mm. Při dopadu na tvrdý povrch odskakují a často se tříští. Většinou se vyskytují v přeháňkách spolu se sněhovými vločkami nebo dešťovými kapkami při přízemních teplotách vzduchu kolem 0 °C. Patří mezi hydrometeory.

jeden z hydrometeorů. Je to srážka složená z velmi malých bílých a neprůhledných zrnek ledu, která jsou obvykle zploštělá nebo podlouhlá a mají průměr menší než 1 mm. Při dopadu na tvrdou půdu neodskakují ani se netříští. Obyčejně padají ve velmi malých množstvích, nejčastěji z oblaků druhu stratus nebo z mlhy, nikdy však v přeháňce. Před vydáním Mezinárodního atlasu oblaků se tento druh srážek nazýval „krupice“.

akumulace sněhu menšího rozsahu v závětří terénní nebo jiné překážky, vytvořená zvířeným sněhem. Tvoří se při sypkém nebo prachovém sněhu a rychlosti větru nad cca 7 m.s^–1. Pokud výška akumulace dosáhne cca 25 cm a šířka alespoň 2 m, označujeme ji jako sněhovou závěj. Viz též návěj sněhová.

v meteorologii nevhodné označení pro ledový krystalek.

akumulace sněhu vytvořená zvířeným sněhem na návětří terénní nebo jiné překážky. Viz též jazyk sněhový, závěj sněhová.

1. celková sněhová pokrývka o výšce méně než 0,5 cm, pokrývá-li alespoň polovinu plochy reprezentativního okolí stanice;
2. nový sníh o výšce méně než 0,5 cm. Sněhový poprašek vzniká za slabých sněhových přeháněk a bývá často vlivem větru plošně nesourodý.

automatické sněhoměrné zařízení, které umožňuje v reálném čase měřit a zaznamenávat vodní hodnotu sněhové pokrývky a výšku celkové sněhové pokrývky. Hmotnost sněhové pokrývky na měřicím zařízení je ekvivalentem množství vody obsažené ve sněhové pokrývce. Ke zjištění hmotnosti sněhové pokrývky jsou využívány dva základní principy. Prvním z nich je měření hydrostatického tlaku uvnitř vaku naplněného nemrznoucí směsí, na němž leží sněhová pokrývka. Druhým je vážení sněhové pokrývky ležící na desce pomocí tenzometrických vah. Výška sněhové pokrývky je měřena nad plochou sněhového polštáře. K získání hodnoty výšky sněhové pokrývky jsou využívána ultrazvuková a laserová čidla. Měřicí plocha, jejíž velikost je 2 až 16 m², může mít tvar kruhu, čtverce, obdélníku či šestihranu. Sněhový polštář je obvykle doplněn měřením dalších meteorologických prvků (např. teplota vzduchu, teplota sněhu, směr a rychlost větru) a v ČR je zpravidla umístěn ve volném terénu mimo síť klimatologických stanic. Viz též pokrývka sněhová celková, měření sněhové pokrývky, stanice srážkoměrná.

malá a slabá tromba vznikající jen zřídka nad sněhovou pokrývkou, a to v důsledku přízemního horizontálního střihu větru. Podle Mezinárodního atlasu oblaků patří sněhový vír mezi hydrometeory.

viz jazyk sněhový.

vypadávání sněhu ve fromě jednotlivých ledových krystalků nebo sněhových vloček. Intenzita sněžení se hodnotí podle dohlednosti, popř. podle přírůstku výšky sněhové pokrývky před termínem pozorování nebo na základě radarových měření. Rozlišujeme slabé, mírné silné a velmi silné sněžení v termínu pozorování a dále sněžení občasné a trvalé. Na území ČR se už od nadm. výšek kolem 1 300 m může vyskytnout sněžení v každém kalendářním měsíci. Viz též den se sněžením.

hranice vymezující území s celoročně možným výskytem sněhové pokrývky. Na sněžné čáře existuje rovnováha mezi přírůstkem spadlých tuhých srážek a úbytkem sněhové pokrývky během roku. Existuje dolní a horní sněžná čára. Pod dolní sněžnou čarou se sněhová pokrývka celoročně neudrží z teplotních příčin, nad horní sněžnou čarou, kde je množství srážek již malé, sněhová pokrývka zaniká sublimací v důsledku slunečního záření. Dolní a horní sněžná čára vymezují chionosféru. Praktický význam má dolní sněžná čára, která se zpravidla dělí na čáru sněžnou klimatickou a orografickou. Viz též čára firnová.

sucho definované pomocí ekonomických ukazatelů, kdy poptávka po nejrůznějších produktech a službách nemůže být uspokojena v důsledku nedostatku vody. Bývá vyvoláno meteorologickým, půdním nebo hydrologickým suchem, podstatnou roli však hrají i antropogenní faktory, jako rychlost socioekonomického vývoje, vodohospodářská opatření apod.

syn. lokátor akustický – zařízení k akustické sondáži atmosféry. Tento druh profileru pracuje na principu měření rozptylu akustických vln, k němuž dochází na turbulencí vyvolaných nehomogenitách akustického indexu lomu v atmosféře. Sodar vysílá intenzivní impulzy v oboru slyšitelných frekvencí, rozptýlený signál je přijímán citlivým směrovaným mikrofonem nebo soustavou mikrofonů. Z doby, průběhu a charakteru odezvy lze určit polohu a rozsah sledované cílové oblasti a usuzovat na charakter jevů, s nimiž je turbulence spojena (např. inverze teploty nebo vlhkosti vzduchu, vertikální střih větru apod.). Rozlišují se nejčastěji sodary monostatické (vysílač impulsů a přijímací mikrofony jsou na témže místě) a bistatické, kde je vysílač a přijímač oddělen. Starší provedení sodarů používala třísměrovou anténní soustavu uspořádanou tak, že jedna parabolická anténa byla vertikální a dvě další směřovaly obvykle pravoúhle k sobě a šikmo vzhůru. Současné systémy mají anténní systém tvořen polem reproduktorů, k nimž je vysílaný impulz přiváděn s fázovým posuvem. To umožňuje vytvářet směrované svazky v různých rovinách a pod různými vertikálními úhly. Sodar využívá Dopplerova efektu pro vyhodnocení radiálních, vert. a horiz. složek proudění. Provoz sodaru je řízen počítačem, který zajišťuje optimální generování vysílaných svazků, prvotní zpracování přijatého signálu, výpočet složek proudění a odvozených statistických charakteristik. Viz též šíření zvuku v atmosféře, radiolokátor meteorologický dopplerovský.

Termín je akronym úplného angl. názvu sonic detection and ranging „detekce a měření vzdálenosti pomocí akustických vln“.

[solér] – regionální název vých., popř. jv. větru ve střední a již. Francii. Viz též solano.

Termín byl přejat z fr. solaire „sluneční“ (z lat. solaris téhož významu, od sol „slunce“), odkazuje tím k vanutí ze směru východu Slunce.

regionální název jv., popř. vých. větru, vanoucího na jv. pobřeží Španělska v létě. Obvykle se jedná o „prodloužení“ scirocca, takže solano může být jak horký a vlhký, tak suchý a prašný vítr. Viz též solaire.

Termín byl přejat ze španělštiny; pochází z lat. solanus „východní vítr“ (odvozeného od sol „slunce“, čímž odkazuje k vanutí ze směru východu Slunce).

někdy používané nevhodné označení pro pyranograf.

Termín se skládá z lat. solaris „sluneční“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

někdy používané nevhodné označení pro pyranogram.

Termín vznikl odvozením od termínu solarigraf, analogicky k pojmům telegraf a telegram.

někdy používané nevhodné označení pro pyranometr.

Termín se skládá z lat. solaris „sluneční“ a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

syn. klima matematické – model klimatu, které by se vytvořilo na stejnorodé pevné Zemi bez atmosféry díky působení astronomických klimatotvorných faktorů. Solární klima by bylo určeno jen množstvím dopadajícího záření Slunce v závislosti na zeměp. šířce, takže solární klimatická pásma by byla ohraničena rovnoběžkami: tropické pásmo mezi obratníky, mírná pásma od obratníků po polární kruhy, dále pak polární pásma. Východiskem pro popis solárního klimatu je roční pohyb Slunce po ekliptice. Viz též klima radiační, klima fyzické.

syn. konstanta sluneční – celkové množství zářivé energie Slunce dopadající v celém spektru na horní hranici atmosféry Země za jednotku času na jednotku plochy, kolmou ke slunečním paprskům, a vztažené na stř. vzdálenost Země od Slunce. Na základě družicových měření je hodnota solární konstanty nejčastěji uváděna jako 1 366 W.m^–2. Termín solární konstanta není zcela přesný, protože její hodnoty kolísají o několik desetin %, např. v důsledku sluneční aktivity. Dlouhodobé změny solární konstanty jsou pokládány za jednu z možných příčin globálních změn klimatu. Pro meteorologii je solární konstanta důležitým výchozím parametrem radiační bilance soustavy Země – atmosféra.

málo užívané označení pro vířivé pohyby různých měřítek v zemské atmosféře, které jsou podmíněny existencí izobaricko-izosterických solenoidů v baroklinní atmosféře.

zákal podmíněný přítomností drobných částeček mořských solí v ovzduší, vzniká při vypařování vodní tříště a malých vodních kapiček, které odstříkly do vzduchu při probublávání vzduchových bublin povrchovými vrstvami mořské vody.

v meteorologii často používaný zkrácený název pro radiosondu.

Termín pochází z fr. sonde, námořnického označení olovnice k měření hloubky vody; význam se později rozšířil na jakýkoli přístoj k distančnímu měření.

speciální sonda pro měření vertikálních profilů beta a gama záření pomocí Geiger-Müllerových trubic propojených převodníkem s radiosondou. Viz též měření radioaktivity atmosféry, profil beta a gama záření vertikální.

aerologické měření umožňující sestavit zpravidla vertikální profil měřených meteorologických prvků, příp. jiných údajů. Podle druhu měřených charakteristik rozlišujeme komplexní meteorologickou radiosondáž, měření větru radiotechnickými prostředky, sondáž radioaktivity atmosféry, sondáž aktinometrickou, ozonometrickou apod.
Základní metodou sondáže atmosféry je radiosondážní měření pomocí radiosondy, nesené radiosondážním balonem. Sondáž atmosféry lze dále provádět pomocí met. přístrojů nesených i jiným dopravním prostředkem. V dřívější době byly údaje registrovány meteorografy, dnes jsou většinou bezprostředně po získání telemetricky přenášeny na zem. Podle druhu dopravního prostředku rozeznáváme sondáž drakovou, letadlovou, raketovou, popř. raketo-balonovou; k sondáži atmosféry lze využít také meteorologických dronů. Podle směru pohybu přístroje rozlišujeme vertikální a horizontální sondáž atmosféry.
Jiným způsobem sondáže atmosféry je sondáž pomocí distančních meteorologických měření. Do této kategorie spadá družicová sondáž atmosféry a sondáž pomocí signálů vysílaných ze zemského povrchu meteorologickým radarem nebo některým z profilerů. Podle druhu signálu rozlišujeme akustickou sondáž atmosféry, sondáž pomocí rádiových vln, pomocí světelných paprsků s použitím lidarů a hyperspektrální sondáž v dalších částech elektromag. spektra. Viz též měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a volné atmosféře, sonda upoutaná, pseudosondáž.

nevh. označení pro aerologické měření pomocí upoutané sondy.

jeden ze způsobů měření radioaktivity atmosféry. K sondáži radioaktivity ovzduší se zpravidla využívá sond pro měření radioaktivity. Viz též profil beta a gama záření vertikální.

v odb. slangu označení pro křivku teplotního zvrstvení.

syn. balon radiosondážní.

syn. sounder – radiometr na meteorologické družici, jehož primárním zaměřením je družicová sondáž atmosféry, doplňující radiosondážní nebo další měření ze zemského povrchu. Např. družice MTG, konkrétně MTG-S, bude vybavena sondážním radiometrem IRS.

syn. anemometr ultrasonický.

zvukový efekt rázové vlny vyvolané letadlem letícím rychlostí zvuku nebo vyšší. Působí nejen jako jev zvyšující hlučnost, ale může mít i destrukční účinky na objektech na zemi. Vhodné podmínky pro šíření sonického třesku k zemskému povrchu jsou při stabilním teplotním zvrstvení ovzduší, při růstu zádového větru nebo zeslabování protivětru s výškou. S uvedenými met. podmínkami souvisí dispečerské stanovení hladiny přechodu z podzvukové na nadzvukovou rychlost letu, tzv. přechodové výšky. Viz též číslo Machovo, akustika atmosférická.

syn. spad prašný – hmotnost prachu, který se usadí na jednotku plochy za jednotku času. Nejčastěji se udává v t.km^–2.rok^–1. Velikost spadu prachu je v rozhodující míře určena velkými částicemi s velkými pádovými rychlostmi, tedy s krátkou dobou výskytu v ovzduší. Spad prachu má proto význam spíše jako ukazatel komfortu pro účely zdravotnictví a hygieny ovzduší než jako kritérium znečištění ovzduší.

viz záření atmosféry.

stadium blesku, které nastává střetem vůdčího výboje se vstřícným výbojem. Nastává při něm neutralizace el. nábojů, která probíhá kanálem blesku, vytvořeným propojením drah vůdčího a vstřícného výboje. V elektrotechnické literatuře se v této souvislosti vyskytuje též označení hlavní výboj blesku, neboť se zde projevují největší účinky blesků na blízká elektrická zařízení.

viz zpráva letecká meteorologická mimořádná (SPECI).

Jde o zkratku angl. slova special „mimořádný“.

spojitý interval elmag. spektra vymezený dvěma zvolenými vlnovými délkami, resp. frekvencemi. Pro různé účely, především v souvislosti s distančními meteorologickými měřeními, se dle potřeby vymezují různá taková pásma. Viz též kanál spektrální.

označení části spektrálního pásma, ve které se měří elektromagnetické záření nějakým konkrétním přístrojem, např. radiometrem. Je technicky definován použitým rozsahem spektrálního pásma a technickými parametry použitého senzoru přístroje umožňujícími kalibraci dat.

přístroj k měření spektrální intenzity toku dopadajícího záření v různých vlnových oblastech elektromagnetického záření. Spektroradiometry se používají většinou při pozemních i družicových měřeních obsahu a rozložení jednotlivých složek a parametrů zemské atmosféry.

Termín se skládá z lat. spectrum „obraz“, z komponentu radio- ve smyslu „radiace“ a řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

vyjádření závislosti počtu aerosolových částic určité velikosti obsažených v jednotkovém objemu vzduchu na jejich poloměru r (popř. průměru). Popisuje se funkcí f(r), pro niž platí, že výraz f(r) dr je roven počtu částic v jednotce objemu, jejichž poloměr leží v intervalu hodnot <r, r + dr), nebo funkcí F(r) = f(r) / N, kde N značí počet všech částic v jednotce objemu. Výraz F(r) dr se rovná poměru počtu částic o poloměru z intervalu <r,r + dr) k počtu všech částic v objemové jednotce. Jako konkrétní příklady zmíněných funkcí lze uvést tzv. Jungeho rozdělení vhodné pro většinu aerosolů kontinentálního původu v oboru částic větších než 10^–7 m:
$\mathrm{f}(r)=C{r}^{-(\beta +1)},$
kde C je vhodně zvolená konstanta a hodnota β se většinou volí blízká třem, popř. logaritmicko-normální rozdělení nebo funkci:
$\mathrm{f}(r)=a{r}^{\alpha }\exp \left(-b{r}^{{\beta }^{\ast }}\right),$
pro niž a, α, b, ß^* jsou konstanty charakterizující daný typ atmosférického aerosolu.
Pro naposled uvedenou funkci používají někteří autoři název zobecněná gama-funkce a tato funkce spolu s logaritmicko-normálním rozdělením představuje příklady asymetrického jednomodálního rozdělení. Reálné spektrum velikostí částic atmosférického aerosolu obvykle představuje superpozici tří takovýchto rozdělení, v níž se pak přirozeně uplatňují tři módy, tzv. nukleační mód, akumulační mód a hrubý mód. Obalová křivka právě zmíněného celkového třímodálního rozdělení často dobře odpovídá zde již rovněž zmíněnému Jungeho rozdělení v oblasti jeho platnosti.
Analogicky k právě uvedenému lze vytvářet spektra ve vztahu k úhrnným objemům nebo hmotnostem aerosolových částic, obsažených v jednotce objemu, v závislosti na jejich poloměru. Mluvíme pak o objemových nebo hmotnostních (hmotových) spektrech. Podoba těchto spekter odpovídá skutečnosti, že s rostoucí velikostí aerosolových částic sice klesají jejich počty, ale výrazně roste jim odpovídající úhrnný objem nebo hmotnost. Viz též nukleace.

syn. spektrum vírové – rozdělení velikostí turbulentních vírů vytvářejících se v proudící tekutině, z met. hlediska především ve vzduchu, jestliže Reynoldsovo číslo dosáhne jisté kritické hodnoty. Spektrum turbulentních vírů je určováno transformací kinetické energie základního uspořádaného proudění v kinetickou energii neuspořádaných vířivých turbulentních pohybů. Kinetická energie základního proudění se přímo transformuje v kinetickou energii největších turbulentních vírů, ta se dále transformuje v kinetickou energii stále jemnějších vířivých pohybů, až nakonec nejmenší turbulentní víry zanikají působením molekulární vazkosti a jim příslušející kinetická energie se přeměňuje na teplo. Viz též turbulence.

viz rozdělení velikosti dešťových kapek.

viz rozdělení velikosti oblačných kapek

viz chromosféra.

Termín pochází z lat. spiculum „malý ostrý hrot, bodec“, které je odvozeno od slova spicum či spica „špička, hrot, klásek“.

(spi) [spisátus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Označuje závojovitý oblak, který je opticky tak hustý, že se proti Slunci zdá šedavý. Označení spissatus se používá u druhu cirrus.

Termín byl přejat z lat. spissatus „zhuštěný“, příčestí minulého slovesa spissare „zhustit“.

studená fronta vykazující dvojitou strukturu oblačnosti. V přední části je oblačnost vertikálně mohutná, zatímco v zadní části převažuje oblačnost o menším vertikálním rozsahu. Split fronta vzniká, když osa jet streamu protíná frontu téměř v pravém úhlu a s ní spojený sestupující suchý stratosférický a troposférický vzduch vede k rozpouštění oblaků vyšších pater v zadní části fronty. U této studené fronty se tedy hlavní srážková činnost odehrává v přední části fronty. V místě, kde se téměř skokově mění výška horní hranice oblaků, lze hovořit o výškové studené frontě. Pouze v případě, kdy dochází k advekci pozitivní vorticity v oblasti levé části delty tryskového proudění, může vzniknout kupovitá oblačnost s intenzivními srážkami i v zadní části fronty. Málo používaným českým ekvivalentem termínu split fronta je rozštěpená studená fronta.

halový jev tvořený v ovzduší odrazem slunečních paprsků na ledových krystalcích ledových oblaků. Jeví se jako zářivě bílá skvrna kolmo pod světelným zdrojem, tj. na vertikále pod Sluncem, a podobá se odrazu Slunce na klidné vodní hladině. Jev lze pozorovat pouze při pohledu shora, tedy z letadla nebo z vyvýšeného stanoviště v terénu, např. na horských stanicích. Je jedním z fotometeorů.

viz zrcadlení.

halový jev analogický spodnímu slunci.

proces spontánního mrznutí přechlazených kapiček v atmosféře homogenní nukleací ledu. Probíhá bez zjevné přítomnosti ledových jader a ostatních příměsí uvnitř přechlazených kapek. Spontánní krystalizace může podle pozorování nastat v oblacích při poklesu teploty pod –40 °C, někteří autoři však nevylučují možnost existence čisté přechlazené vody i při teplotách ještě nižších (–65 °C až –70 °C).

syn. vrstva E_s – vrstva v ionosféře vznikající občas v oblasti výskytu vrstvy E. Na rozdíl od normální vrstvy E se vyskytuje také v noci. Má obláčkovitou, nesouvislou strukturu. Tato velmi tenká vrstva (jednotky km) vzniká zejména ve stř. zeměp. šířkách. Nejčastěji se objevuje ve formě malých oblaků v letních měsících. Její vznik je zapříčiněn dynamickými procesy v atmosféře, zejména střihem větru, které způsobí místní zvýšení hustoty volných elektronů. Tvoří se náhle a její délka trvání se pohybuje v řádu minut až hodin. Vznik E_s vrstvy nezávisí jednoznačně na sluneční aktivitě. Malá oblaka intenzivní ionizace významně podporují odrazivost rádiových signálů o frekvencích až desítek či stovek MHz. Údaje o výšce se liší, udává se hodnota výšky v rozmezí 100–160 km. Maximální koncentrace iontů v E_s vrstvě může být vyšší než ve vrstvách, které leží výše, a částečně nebo úplně tak znemožňuje pozemní ionosférické sondování.

komplex procesů prováděných na datech naměřených meteorologickou družicí. Zpravidla zahrnuje korekci družicových dat, jejich kalibraci,  přemapování družicových snímků a další cílené zpracování – buď pro zobrazení formou digitálního snímku (resp. jejich sekvencí), nebo pro další automatizované nebo počítačové využití (např. různé odvozené meteorologické produkty, asimilace do modelů numerické předpovědi počasí aj.).

soubor dat a/nebo informací sestavených a předávaných podle platných mezinárodních nebo vnitrostátních předpisů. Viz též zpráva meteorologická.

do dubna 2010 vnitrostátní meteorologická zpráva obsahující meteorologické, klimatologické a agrometeorologické údaje za uplynulých 24 hodin s případnými dodatky za uplynulý týden.

do června 2010 meteorologická zpráva sestavovaná podle kódu CLIMAT TEMP a vysílaná pravidelně po skončení daného kalendářního měsíce. Současně se zprávou CLIMAT TEMP byla zrušena také zpráva CLIMAT TEMP SHIP o měs. průměrech aerol. hodnot ze stanice na lodi.

meteorologická zpráva sestavená podle kódu CLIMAT a vysílaná pravidelně po skončení daného kalendářního měsíce. Obsahuje identifikaci měsíce, roku a stanice, a v sekci 1 prům. měs. tlak vzduchu v úrovni stanice, tlak vzduchu redukovaný na určitou hladinu nebo prům. hodnotu geopotenciálu, prům. měs. teplotu vzduchu, prům. měs. tlak vodní páry, počet dní se srážkami alespoň jeden mm, měs. úhrn srážek s uvedením frekvenčního intervalu, do kterého tento úhrn spadá, a trvání slunečního svitu v hodinách a v procentech normálu za daný měsíc. Sekce 2 obsahuje normály prvků sekce 1. Sekce 3 a 4 obsahují údaje o počtu dní v daném měsíci, kdy určitý prvek překročil stanovenou hodnotu a údaje o výskytu extrémních hodnot s uvedením dne výskytu. Měsíční údaje ze stanice na lodi se předávají ve tvaru zpráv sestavovaných podle kódu CLIMAT SHIP analogického kódu CLIMAT.

1. zpráva o náhlém zhoršení počasí (BOUŘE) vysílaná při překročení stanovených limitů hodnot vybraných meteorologckých prvků, která začíná skupinou MMMMw₂ (w₂ je kódové číslo jevu, jehož se změna týká). Do roku 1999 se vysílala také zpráva v případě zlepšení počasí začínající skupinou BBBBw₂;
2. met. stanice vysílající pravidelné letecké meteorologické zprávy (METAR) používají pro vyjádření náhlé změny mimořádné letecké meteorologické zprávy (SPECI).

vnitrostátní zpráva k předávání informací o radiační situaci a výsledků měření radioaktivity atmosféry. Obsahuje desetiminutové údaje příkonu fotonového dávkového ekvivalentu (a identifikaci charakteru dat) za poslední hodinu. Zpráva RAD se sestavuje v synoptických termínech na stanicích SVZ (síť včasného zjištění). Při splnění stanovených kritérií nebo na výzvu z centra se vysílá navíc zpráva WARRAD, obsahující desetiminutové údaje příkonu fotonového dávkového ekvivalentu za půl hodiny od posledního synoptického termínu.

zákl. meteorologická zpráva obsahující údaje potřebné pro kreslení přízemních synoptických map a pro operativní nebo statist. zpracování. Sestavuje se podle kódu SYNOP. Zpráva SYNOP obsahuje identifikační sekci (den v měsíci, hodina, identifikace jednotek rychlosti větru, indikativ stanice a oblastní indikativ), sekci 1 (horizontální dohlednost, směr a rychlost větru, teplota vzduchu a teplota rosného bodu, tlak vzduchu, tlaková tendence, stav a průběh počasí, množství srážek a údaje o oblačnosti), sekci 3 (extrémní teploty vzduchu, stav půdy, výška sněhové pokrývky, trvání slunečního svitu, množství srážek, nárazy větru, námrazky a další informace) a sekci 4 (údaje o oblačnosti pod úrovní stanice). Pro vnitrostátní výměnu dat se používá i sekce 5 (v ČR relativní vlhkost, půdní teploty a údaje ze stožárových měření). Zpráva SYNOP se na stanicích ČR sestavuje a vysílá ve všech synoptických termínech, tj. každou hodinu.

zpráva obsahující údaje o stavu povrchu vzletové a přistávací dráhy při výskytu sněhu, ledu a podobných jevů. Za měření pro zprávu SNOWTAM a také za její sestavení zodpovídají správy letiště. V období zimního provozu letiště je ze zprávy SNOWTAM generována informace o stavu drah, která se následně zařazuje do pravidelné letecké meteorologické zprávy (METAR).

meteorologická zpráva o tlaku a teplotě vzduchu, o deficitu teploty rosného bodu a o směru a rychlosti větru ve standardních izobarických hladinách a také v hladinách významných změn vert. průběhu teploty a rychlosti větru. Zpráva se sestavuje podle kódu TEMP. Část A, resp. C této zprávy obsahuje údaje o všech uvedených parametrech volné atmosféry ve standardních izobarických hladinách do 100, resp. nad 100 hPa. V části B, resp. D, jsou uvedeny hodnoty teploty a deficitu teploty rosného bodu v hladinách významných změn vert. průběhu teploty do hladiny 100, resp. nad 100 hPa (sekce 5) a významné změny větru (sekce 6). Zpráva TEMP obsahuje i údaje o tropopauze, o max. rychlosti a vertikálním střihu větru v rozsahu daného měření. Zprávy TEMP se vysílají každých šest nebo každých dvanáct hodin a slouží kromě rozboru teplotního zvrstvení ovzduší a vertikálního profilu větru na daném místě také k sestavování výškových met. map. Zpráva z mořské stanice o tlaku, teplotě, vlhkosti a větru ve vyšších hladinách se sestavuje podle kódu TEMP SHIP. Viz též měření aerologické, měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a volné atmosféře.

meteorologická zpráva o směru a rychlosti větru ve standardních izobarických hladinách a v hladinách význačných změn větru. Sestavuje se podle kódu PILOT. V části A, resp. C této zprávy, jsou uvedeny údaje o větru ve standardních izobarických hladinách a údaje o max. rychlosti a vertikálním střihu větru do hladiny 100, resp. nad 100 hPa. Část B, resp. D, obsahuje údaje o význačných změnách směru a rychlosti větru v hladinách do 100, resp. nad 100 hPa. Zpráva PILOT se sestavuje jen při pilotovacím měření nebo při měření větru radiotechnickými prostředky. Zjednodušenou formou zprávy PILOT je PILOT SPECIAL. Obsahuje informace o větru do výšky 5 000 m po vrstvách 500 m a nad výškou 5 000 m jsou uváděny údaje o větru z hladin vzájemně vzdálených o 1 000 m. Zpráva z mořské stanice o výškovém větru se sestavuje podle kódu PILOT SHIP, který je kódu PILOT analogický.

menší oblak, který doprovází jiný (hlavní) oblak. Je většinou od hlavního oblaku oddělen, někdy však s ním částečně souvisí. Mezinárodní morfologická klasifikace oblaků rozlišuje průvodní oblaky pileus, velum, pannus a flumen. Daný pozorovaný oblak může mít i několik průvodních oblaků.

lid. označení pro dešťovou přeháňku. Viz též sprška.

1. lid. označení pro dešťovou přeháňku. Viz též přeprška.
2. ve smyslu spršky sekundárního kosmického záření viz záření kosmické.

psychrometrický vzorec používaný k praktickému určení vlhkosti vzduchu z údajů Assmannova psychrometru. Má tvar:
$e=e_s-A\left(T-T^{\prime }\right)p/755,$ kde e je tlak vodní páry v místě měření v torrech, e_s tlak nasycené vodní páry v torrech při teplotě udávané vlhkým teploměrem, p značí tlak vzduchu v torrech, A je psychrometrický koeficient, jehož hodnota je pro uměle ventilovaný psychrometr a pro vodu 0,5 (pro led 0,43), T značí teplotu suchého teploměru a T' teplotu vlhkého teploměru. Vzorec je pojmenován podle něm. meteorologa A. Sprunga (1848–1909).

[skvól lajn] – druh mezosynoptického konvektivního systému tvořeného víceméně lineárně uspořádanými dílčími konvektivními bouřemi s přidruženou vrstevnatou částí. Nové konvektivní buňky vznikají na dobře vyvinuté gust frontě systému. Squall line se často vyskytuje v teplém sektoru cyklony před studenou frontou, výjimečně i za ní, dále pak typicky na vlhkostních rozhraních. Pokud se squall line vyskytuje před studenou frontou, mohou být doprovodné projevy počasí daleko výraznější než při samotném přechodu fronty. Viz též bow echo, derecho, čára instability.

Termín je přejat z angličtiny. Skládá se z angl. squall „húlava“ a line „čára“, přičemž první slovo má v námořnickém slangu širší význam „krátká prudká bouře“. Pokus o český ekvivalent „čára húlav“ byl proto zavádějící a nepoužívá se.

srážky, jejichž srážkové částice se tvoří na rostlinách, popř. nejrůznějších předmětech, odkud padají na povrch půdy. Podle mechanizmu vzniku dělíme skryté srážky do dvou základních kategorií:
(a) zachycené (z angl. collected) skryté srážky, vznikající z kapiček mlhy či mrholení, případně z krystalků zmrzlé mlhy, které působením větru ulpívají na povrchu rostlin nebo předmětů;
(b) usazené (z angl. deposited) skryté srážky, vznikají kondenzací nebo depozicí vodní páry přímo na povrchu rostlin nebo předmětů.
Drobné kapičky zachycené příslušným povrchem nebo na něm vznikající mohou narůst koalescencí a vypadnout na zemský povrch. V tzv. mlžných pouštích, kde se téměř nevyskytují padající srážky, mohou skryté srážky představovat nezanedbatelnou složku hydrologické bilance.
Skryté srážky nemohou být změřeny standardně umístěnými srážkoměry a pro jejich indikaci se používají různá zařízení pro odběr kapalných usazených srážek. V odborném slangu se skryté srážky někdy nevhodně označují jako okultní srážky. Viz též intercepce srážek, srážky usazené, srážky horizontální.

klasifikace míry stimulace nebo potlačování vertikálních pohybů v atmosféře. Charakterizuje tendenci vzduchové částice pokračovat ve vertikálním pohybu, nebo se navrátit do výchozího bodu poté, kdy byla vnějším impulzem z této výchozí polohy vychýlena. Při instabilním zvrstvení atmosféry jsou vertikální pohyby v atmosféře podporovány a rozvíjí se intenzivní vertikální turbulentní promíchávání. Při stabilním zvrstvení jsou vertikální pohyby tlumeny a intenzita turbulence je malá. Existuje řada stabilitních klasifikací, nejznámější je klasifikace Pasquillova–Giffordova, v ČR je používaná klasifikace Bubníka a Koldovského. Jako míra stability se rovněž často používají Richardsonovo číslo a Moninova-Obuchovova délka.

viz růžice větrná.

méně často používané označení pro proces, během něhož postupující anticyklona, která obyčejně uzavírá sérii cyklon, ztrácí pohyb a mohutní. Izobary se přitom stávají stále symetričtějšími vůči jejímu středu a zvětšuje se její vert. rozsah. Viz též mohutnění anticyklony.

vzduchová hmota, která má alespoň ve spodní části stabilní zvrstvení, tedy vertikální teplotní gradient menší než nasyceně adiabatický. Ve stabilní vzduchové hmotě se často vyskytují inverze teploty, izotermie a jen malá turbulence. Při dostatečné vlhkosti vzduchu v ní vznikají mlhy nebo nízké vrstevnaté oblaky, hlavně v chladné části roku. Viz též hmota vzduchová instabilní.

1. obecně vlny, jejichž amplituda se s časem nebo s postupem při prostorovém šíření vlnového rozruchu nemění. 2. v synoptické meteorologii pojem stabilní vlna obvykle označuje frontální vlnu, jejíž amplituda s časem neroste.

viz anticyklona kvazistacionární.

syn. cyklona kvazistacionární.

nepřesné (zkrácené) označení geostacionární meteorologické družice.

teor. model atmosférické fronty, která nemění svou polohu v prostoru. Vzduchové hmoty se pohybují přesně horizontálně bez výkluzných prvků po obou stranách frontálního rozhraní, rovnoběžně s ním, mají však vzájemně opačný směr pohybu. Reálné fronty nejsou stacionární, mohou být nanejvýš frontami kvazistacionárními.

někdy používané označení pro orografický oblak, který se prakticky nepohybuje vzhledem k zemskému povrchu, i když se v hladině jeho vzniku vyskytuje silné proudění vzduchu.

postupná prostorová změna směru větru ve vert. nebo horiz. směru (vertikální nebo horizontální střih větru). Analogicky se jako stáčení větru označují i postupné časové změny směru větru v daném místě. Viz též stočení větru.

1. vert. stáčení větru působené v mezní vrstvě atmosféry poklesem velikosti síly tření s výškou. Při zemském povrchu se směr větru odklání od izobar do strany s nižším atm. tlakem o určitý úhel, jehož velikost se v našich podmínkách nejčastěji pohybuje kolem 30° a poněkud roste s drsností zemského povrchu, se zvětšující se stabilitou teplotního zvrstvení a s klesající zeměp. šířkou. S rostoucí výškou se pak vítr postupně stáčí přibližně do směru geostrofického větru, což lze za určitých zjednodušujících předpokladů modelově vyjádřit pomocí Taylorovy spirály;
2. horiz. stáčení větru v mezní vrstvě atmosféry působené tím, že při růstu nebo poklesu drsnosti zemského povrchu ve směru proudění vzduchu se zvětšuje nebo zmenšuje odklon přízemního větru od směru izobar. Na sev. polokouli se proudění stáčí v případě rostoucí drsnosti vlevo, při jejím poklesu ve směru proudění vpravo. Na již. polokouli je tomu opačně.

viz cyklus klimatický kvartérní.

Termín je přejat z angl. slova stadial „vztahující se k ledovcovému stádiu“, které je odvozeno od lat. stadium „stadium (délková míra); závodiště“, později též „časový úsek“ (z řec. στάδιον [stadion] „délková míra; závodiště“).

syn. centrum atmosféry akční permanentní.

silné a značně stálé větry, které vanou v pásmu západních větrů mezi 35° a 65° zeměp. šířky nad oceány a na přilehlých pevninách. Jsou výrazněji vyvinuty na již. polokouli, kde převládají rozsáhlé plochy oceánů. Kvůli dobré využitelnosti pro plavbu plachetnic bývaly nazývány „hodné“, nicméně vedly i k pojmenování příslušných zeměp. šířek jižní polokoule jako řvoucí čtyřicítky.

meteorologická stanice, jejíž přístroje nebo jejich čidla jsou umístěna v mezní vrstvě atmosféry. Podle použité techniky a zaměření stanice na ní mohou probíhat stožárová meteorologická měření, měření upoutanou sondou, letadlový průzkum počasí apod. Většinou měření této stanice navazuje na měření synoptické stanice nebo speciální stanice a bývá nejčastěji využíváno k výzkumu šíření příměsí v ovzduší od zdrojů těchto škodlivin. Viz též stanice meteorologická přízemní, stanice meteorologická letadlová, stanice aerologická.

radiosondážní stanice, na níž se provádí pouze měření větru radiotechnickými prostředky.

kroužek na synoptické mapě, který je situován v místě meteorologické stanice a kolem něhož se zakreslují mezinárodně dohodnutým způsobem výsledky met. pozorování na této stanici. Poloha horských meteorologických stanic je vyznačena čtverečkem. Viz též model staniční.

konvenčně uspořádaný zákres meteorologických prvků na synoptické mapě kolem staničního kroužku. Podle charakteru a měřítka synoptické mapy se používají různé typy staničních modelů. U některých met. prvků se ve staničním modelu zakresluje jen jejich výskyt pomocí symbolů, např. druh oblaků a meteorů, u jiných se do mapy vyznačuje jejich hodnota číselně nebo graficky. Staniční model se někdy slang. označuje jako „pavouk“. Viz též šipka větru.

základní přístroj pro měření teploty vzduchu na meteorologických stanicích v pozorovacích termínech. Na automatizovaných meteorologických stanicích je to elektrický teploměr s čidlem ve výšce 2 m nad povrchem země (sněhovou pokrývkou) v radiačním krytu. Na manuálních meteorologických stanicích je staničním teploměrem suchý teploměr s nádobkou ve stejné výšce, umístěný v meteorologické budce. Na profesionálních stanicích v ČR se používá suchý teploměr jako záložní přístroj.

přístroj pro měření tlaku vzduchu na meteorologické stanici. Zpravidla se umísťuje uvnitř budov nebo v ochranném krytu mimo budovu (jako součást automatické stanice), aby byl chráněn před nepříznivým vlivem počasí. Dříve se pro měření tlaku vzduchu na stanicích na území ČR používaly nádobkové rtuťové tlakoměry s redukovanou stupnicí. V současnosti se obvykle používají elektronické přístroje, zejména tlakoměry membránové.

syn. proterozoikum.

syn. pleistocén.

syn. paleogén.

1. celková sněhová pokrývka, která ležela na met. stanici v době předchozího termínu pozorování sněhové pokrývky;
2. obecnější název pro sníh z hlediska jeho kvality. Metamorfózou se krystaly pův. kyprého, prachového sněhu mohou měnit v ledová zrna a sníh postupně přechází ve firn. Zpravidla platí, že čím je sníh starší, tím má větší hustotu; na konci zimy v ulehlém sněhu může hustota sněhu přesáhnout 300 kg.m^–3, zatímco čerstvě napadlý sníh mívá hustotu 60 až 100 kg.m^–3.

viz stabilita atmosféry vertikální.

modely, jež vycházejí z fyzikálně ne zcela výstižného předpokladu, že turbulentní proudění má náhodnou povahu, a je tedy možno na ně aplikovat klasické statistické metody, při nichž je východiskem nalezení vhodných středních hodnot charakteristik uvažovaného proudění. Problémy definování a interpretace příslušných středních hodnot jsou potom zásadními otázkami struktury, vývoje a aplikací těchto modelů. Obecně jsou tyto modely tvořeny rovnicemi s vhodně formulovanými okrajovými, event. počátečními podmínkami, kdy právě zmíněné střední hodnoty vystupují v roli hledaných neznámých.

syn. tlak hydrostatický – tlak vyvolaný působením síly zemské tíže uvnitř nepohybující se tekutiny. Působí vždy kolmo na stěny libovolného tělesa vnořeného do dané tekutiny. Ve fyzice atmosféry je možné také označovat tento tlak jako aerostatický, častěji se však i v tomto případě používá pojem hydrostatický tlak. V meteorologii lze za statický tlak pokládat tlak vzduchu změřený správně umístěným tlakoměrem. Viz též rovnováha hydrostatická, tlak dynamický, tlak celkový.

část meteorologie zabývající se prostorovým rozložením stavových veličin v atmosféře, tj. rozložením tlaku, teploty a hustoty vzduchu. Přitom se předpokládá, že atmosféra je nepohyblivá vůči zemskému tělesu. Do statiky atmosféry patří mimo jiné problémy hydrostatické rovnováhy a stability teplotního zvrstvení. Viz též dynamika atmosféry.

charakteristika především význačných atmosférických jevů na meteorologické stanici nebo v jejím dohledu v termínu pozorování. Při výskytu více jevů se jako stav počasí uvádí nejdůležitější jev, tj. nejvyšší kódové číslo z příslušné kódové tabulky. Pokud se v termínu pozorování nevyskytuje významný jev, považuje se za stav počasí vývoj vzhledu oblohy (změny vývoje oblačnosti) a výskyt atm. jevů v poslední hodině předcházející termínu pozorování. Údaje o stavu počasí se uvádějí ve zprávách SYNOP, SHIP, METAR aj. Viz též průběh počasí, počasí skutečné.

kvalit. údaj o vlastnostech povrchové vrstvy půdy určovaných povětrnostními vlivy. V bezmrazovém období ovlivňují stav půdy především kapalné srážky (povrch suchý, vlhký nebo mokrý), v zimním období mráz způsobující mrznutí vody obsažené v půdě, dále sněhová pokrývka aj. Z dalších meteorologických prvků stav půdy ovlivňují sluneční záření, vítr atd. Hodnocení stavu půdy se vztahuje k holé půdě typického složení pro danou oblast, a to buď na pozemku stanice, nebo s přihlédnutím k širšímu okolí stanice. Stav půdy se hodnotí vizuálně, a to na klimatologických stanicích ve všech klimatologických termínech, na synoptických stanicích navíc ještě v termínu 06 UTC a za stanovených podmínek i v termínu 18 UTC. Údaje o stavu půdy mají značný praktický význam pro zemědělství, pozemní a leteckou dopravu apod. Viz též holomráz, půda nasycená, půda porostlá trávníkem.

obecně grafické vyjádření změn fyz. stavu vert. se pohybující vzduchové částice. V praxi grafické vyjádření změn teploty adiabaticky vystupující či sestupující vzduchové částice na termodynamickém diagramu. Viz též děj adiabatický.

syn. rovnice Clapeyronova, vzorec Clapeyronův – termodynamická rovnice vyjadřující vztah mezi třemi stavovými veličinami, tj. teplotou, tlakem a hustotou ideálního plynu. Lze ji odvodit kombinací Gay-Lussacova zákona s Charlesovým zákonem. Uvádí se ve tvaru
$\frac{p}{\rho }=RT\text{ nebo }\frac{p}{\rho }=\frac{R^{\ast }}{m}T\text{,}$
kde p značí tlak, ρ hustotu, T teplotu v K, R* univerzální plynovou konstantu, R měrnou plynovou konstantu a m poměrnou molekulovou hmotnost daného plynu. Stavová rovnice patří k zákl. vztahům používaným v termodynamice atmosféry, neboť za hodnot tlaku a teploty, které se běžně vyskytují v atmosféře, platí s postačující přesností i pro reálné plyny.

viz let za ztížených meteorologických podmínek.

fyz. zákon, podle nějž je množství energie E elmag. záření vyzářené za jednotku času jednotkou plochy absolutně černého tělesa do poloprostoru úměrné čtvrté mocnině teploty povrchu tohoto tělesa, tj.
$E=\sigma T^4,$
kde T je teplota v K a σ je Stefanova–Boltzmannova konstanta. Stefanův–Boltzmannův zákon je důsledkem obecnějšího zákona Planckova. Byl experimentálně odvozen franc. fyzikem J. Stefanem v r. 1879 a teor. podložen termodyn. úvahami rakouského fyzika L. E. Boltzmanna v r. 1884. Viz též záření zemského povrchu.

viz zákon Stefanův–Boltzmannův.

viz oko tropické cyklony.

dnes nepoužívané označení klimatotvorných faktorů regionální nebo místní povahy. Termín navrhl B. Hrudička (1935). Viz též vlivy euryklimagenní.

viz vlivy stenoklimagenní.

1. v Köppenově klasifikaci klimatu mírnější typ suchého klimatu, označovaný BS; dále se dělí na horké (BSh) a chladné (BSk). Obecně se klima stepi vyznačuje nedostatkem srážek pro přirozený výskyt lesa, naopak vyhovuje travním porostům. Vyskytuje se ve stepích a v suchých savanách. Potřeba závlah je limitujícím faktorem pro intenzivní zemědělské využití těchto oblastí, což platí především v případě výskytu agronomického sucha. Klima stepi může být též označeno jako semiaridní klima.
2. klima oblastí pokrytých biomem stepi. Jejich výskyt na Zemi je důsledkem kontinentality klimatu, která kromě nedostatku srážek způsobuje i velkou roční amplitudu teploty vzduchu. V různých částech Země má step místní názvy, např. v Jižní Americe pampa, v Severní Americe prérie. Vlivem lidské činnosti se step rozšířila i do některých oblastí, kde tento biom neodpovídá klimatických podmínkám (např. maďarská pusta).

sestupné silné proudění vzduchu mezosynoptického měřítka pocházejícího ze střední troposféry, které se vyskytuje na sev. (již.) polokouli v již. (sev.) kvadrantu mimotropických cyklon, zpravidla poměrně blízko středu cyklony. Sting jet je pozorován u předního okraje cyklonálně se stáčejícího oblačného systému (někdy analyzovaného jako ohnutá okluze), který se vytváří v oblasti studeného přenosového pásu. Přispívá k lokálnímu výraznému zvýšení rychlosti větru, která může být maximální v rámci celé cyklony s ničivými účinky u zemského povrchu. Někteří autoři spojují jeho přítomnost s rychlostmi o velikosti alespoň 30 m/s. Sting jet je typickým projevem hlubokých cyklon vznikajících nad oceánem a vyvíjejících se podle Shapirova-Keyserova modelu. Jedním z uvažovaných fyzikálních mechanismů odpovědných za jeho formování je uvolnění podmíněné symetrické instability spolu s ochlazováním vlivem spotřeby latentního tepla při sestupu vzduchových částic v oblasti vypadávání srážek. Český ekvivalent zatím není ustálen. Viz též proudění tryskové, instabilita atmosféry podmíněná.

náhlá změna směru větru v horiz. směru nebo s výškou, způsobená především termodynamickými nebo orografickými vlivy. S výškou pozorujeme stočení větru zejména na hranicích inverzí teploty vzduchu a na frontálních plochách, v horiz. směru na atmosférických frontách, na mořském pobřeží, na orografických překážkách, pod oblaky druhu cumulonimbus apod. Obdobně mluvíme o stočení větru i v časovém smyslu, např. při přechodu fronty přes dané místo. Viz též střih větru, stáčení větru.

1. obecně vlny, jež se zdánlivě nepohybují vůči svému prostředí a projevují se jako stacionární sled stabilních uzlů a kmiten. Běžným mechanizmem vzniku stojatých vln je skládání dvou sledů příčných vln, které mají shodnou vlnovou délku, ale postupují vzájemně proti sobě. Dochází k tomu např. tehdy, jedná-li se o skládání původního a odraženého vlnění. Tímto způsobem mohou někdy vznikat stojaté vlny na vodní hladině při odrazu povrchových vnějších gravitačních vln od břehů. Výskyt tohoto jevu je však poměrně vzácný, neboť předpokládá náročné podmínky pro vzájemnou geometrickou konfiguraci nabíhající vlny a břehu. Jiným případem stojatých vln jsou velmi dobře známé vnitřní gravitační vlny na dolních hranicích výškových teplotních inverzí při zanedbatelné rychlosti horiz. proudění vzduchu. Za této podmínky se vlnové rozruchy projevují vznikem dvou sledů stejných gravitačních vln, které postupují vzájemně proti sobě, a mohou tak vytvořit stojaté vlnění. Jiným případem stojatých vln v atmosféře mohou být závětrné vlny.
2. v hydrologii kolísavé rytmické pohyby celé vodní hladiny na stojatých vodách (jezerech, uzavřených částech moří apod.), jejichž příčinou bývá rozdílný tlak vzduchu v různých částech hladiny, náhlé změny atm. tlaku, nárazy větru z hor, prudké deště aj. Názvem stojaté vlny se označuje střídavé nakláněni vodní hladiny na jednu či druhou stranu kolem více méně stálých os, zvaných uzly. Perioda stojatých vln trvá od několika minut do několika hodin, amplituda činí v závislosti na velikosti nádrže mm až m. Stojaté vlny mají mnoho místních názvů, často používaný název „seiche“ pochází od Ženevského jezera, kde je studoval a pojmenoval F. A. Forel. Na jezerech stojaté vlny zcela převyšují dmutí.

nevh. označení pro stacionární oblak.

bezrozměrný parametr, který se v meteorologii používá především v teorii koalescence vodních kapek o různých velikostech. Většinou se uvádí ve tvaru:
$2{\rho }_w{r}^2\left|v_R-v_r\right|/9\mu R,$
kde v_R, resp. v_r značí velikost pádové rychlosti kapek o poloměru R, resp. r (r << R), ρ_w hustotu vody a μ koeficient dynamické vazkosti vzduchu. Výraz $2{\rho }_w{r}^2/9\mu ,$ vyjadřuje čas, za který klesne na 1/e původní hodnoty (e je základ přirozených logaritmů) rychlost pohybu sférické částice, o dostatečně malém poloměru r a hustotě ρ_w, na niž působí pouze síla odporu prostředí daná Stokesovým zákonem. Viz též vzorec Stokesův.

vzorec pro výpočet pádové rychlosti vodních kapek sférického tvaru, použitelný při malých poloměrech kapek. Má tvar:
$v=\frac{2}{9}\frac{({\rho }_w-\rho )g}{\mu }{r}^2\cong \frac{2}{9}\frac{{\rho }_{w}g}{\mu }{r}^2,$
kde v je pádová rychlost vodní kapky, r její poloměr, ρ_w hustota vody, ρ hustota vzduchu, µ dynamický koeficient vazkosti vzduchu a g tíhové tíhové zrychlení. Stokesův vzorec lze použít u kapek s poloměrem r ≤ 5.10^–5 m. Viz též zákon Stokesův.

zákon, podle nějž síla odporu F, kterou působí vazké prostředí na pohybující se dostatečně malou částici sférického tvaru, je dána vztahem
$F=-6\pi \mu \rho v,$
kde µ značí dyn. koeficient vazkosti prostředí a r poloměr částice pohybující se vůči danému prostředí rychlostí ν. Stokesův zákon se v meteorologii používá zejména k popisu pohybu malých vodních kapek ve vzduchu. Zákon byl pojmenován podle angl. matematika sira G. G. Stokese (1819–1903). Viz též vzorec Stokesův.

pozdější označení populárního spisu sestaveného lékařem Christophem von Hellwig a po roce 1700 opakovaně vydávaného v řadě evropských zemí. Vycházel ze staršího kalendáře, do kterého Mauritius Knauer, opat kláštera v německém Langheimu, zanesl výsledky svých sedmiletých meteorologických a fenologických pozorování z let 1652–1658 a výpočty polohy vesmírných těles do roku 1912. Ch. von Hellwig kalendář omezil na období 1701–1800, přičemž pod vlivem astrometeorologie předpokládal opakování počasí v sedmiletém cyklu. Pro dlouhodobou předpověď počasí je bezcenný, byl však ve své době užitečným zdrojem klimatických údajů.

viz měření meteorologické stožárové.

stacionární a synchronní měření meteorologických prvků, popř. dalších parametrů, pomocí snímačů umístěných na konstrukci meteorologického stožáru ve vertikále nad sebou do výšky desítek až stovek metrů. K nejvyšším meteorologickým stožárům patří stožár v Obninsku (315 m). V České republice se stožárové meteorologické měření provádí na met. stanicích Košetice (250 m), Dukovany (136 m), Temelín (40 m), Kopisty (80 m) a Tušimice (80 m). Slouží k monitoringu met. podmínek v přízemní, někdy i v mezní vrstvě atmosféry, pro využití v různých praktických aplikacích (ochrana čistoty ovzduší, provoz tepelných a atomových elektráren aj.) i jako zdroj vstupních dat pro různé vědecké studie (např. měření vertikálních profilů rychlosti větru třídimenzionálními anemometry včetně turbulentních fluktuací rychlosti větru a některých z nich odvozených charakteristik turbulence).

syn. zvrstvení atmosféry teplotní.

(str) [stratiformis] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má vzhled rozsáhlé horiz. plochy nebo vrstvy. Užívá se u druhů altocumulus, stratocumulus, zřídka i cirrocumulus.

Termín se skládá ze slova stratus a lat. komponentu -formis odvozeného od forma „tvar, podoba“.

(Sc) [stratokumulus] – jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Tvoří jej šedé nebo bělavé, menší, popř. větší skupiny nebo vrstvy oblaků, které mají téměř vždy tmavá místa. Oblak se skládá z částí podobných dlaždicím, oblázkům, valounům apod., má vzhled nevláknitý, s výjimkou zvláštního případu s virgou. Jednotlivé části spolu souvisejí nebo mohou být oddělené. Zdánlivá velikost jednotlivých částí Sc je větší než 5° prostorového úhlu. Sc patří k vodním nebo smíšeným oblakům nízkého patra. Mohou z něho vypadávat slabší srážky dosahující zemského povrchu. Vzniká při vlnových pohybech nebo transformací z jiných druhů oblaků, zejména druhu stratus nebo z kupovité oblačnosti. Sc je často příznakem rozpadu oblačnosti. Sc lze dále klasifikovat podle tvaru jako stratiformis, lenticularis, castellanus, nebo volutus a podle odrůdy jako translucidus, perlucidus, opacus, duplicatus, undulatus, radiatus a lacunosus. Zvláštnostmi Ac mohou být virga a mamma.

Termín zavedl něm. meteorolog L. F. Kämtz v roce 1840; skládá se ze slov stratus a cumulus. Do češtiny se v minulosti překládal jako slohová kupa, nesprávně slohokupa.

syn. stratocumulus.

podle H. E. Landsberga hladina oddělující spodní a horní stratosféru. Je definována jako hladina s min. horizontálním gradientem teploty vzduchu. V zimě ji lze ztotožnit s minimem ve vert. profilu záp. složek rychlosti proudění, v létě nebývá tímto způsobem identifikovatelná. Její výška závisí na synoptické situaci, ve stř. zeměp. šířkách se pohybuje kolem 25 km.

Termín se skládá ze zkráceniny slova stratosféra a angl. null „nula; nulový“ (z lat. nullus „žádný“).

vrstva atmosféry Země oddělující stratosféru a mezosféru. Leží ve výšce kolem 50 km. Teplota se zde pohybuje kolem 270 K (0 °C).

Termín zavedl britský přírodovědec S. Chapman v r. 1950 pro označení horní hranice stratosféry v jeho pojetí; dnešní význam byl kodifikován WMO v r. 1962. Byl vytvořen zkrácením slova stratosféra a z lat. pausa „přerušení, ukončení“

část atmosféry Země ležící v průměrné výšce 10 až 50 km, tj. mezi tropopauzou a stratopauzou. Stratosféru vymezujeme při vertikálním členění atmosféry podle průběhu teploty vzduchu s výškou; v její spodní části, do výšek 20 až 25 km, se teplota vzduchu s výškou nepatrně zvyšuje, odtud vzhůru roste. Maxima (v průměru kolem 0 °C) dosahuje teplota v blízkosti stratopauzy. Růst teploty s výškou je působen přítomností ozonu, který pohlcuje sluneční ultrafialové záření s vlnovou délkou 242 nm a silně se zahřívá. Rychlost proudění ve stratosféře s výškou nejprve klesá, dosahuje minima kolem 22 až 25 km, potom opět roste. Ve stratosféře také pozorujeme náhlé sezonní střídání převládajícího směru proudění ze záp. na vých. a opačně. Ve výškách kolem 25 km pozorujeme perleťové oblaky.
Jako stratosféra byla původně označována vrstva vzduchu nad troposférou až do výšek 80 až 100 km. Později byla uvedená vrstva rozdělena do dvou vrstev, z nichž svrchní byla nazvána mezosféra. Teplotní vlastnosti stratosféry objevili v r. 1902 nezávisle na sobě něm. meteorolog R. Assmann a franc. meteorolog L. P. Teisserenc de Bort. Viz též oscilace kvazidvouletá, monzun stratosférický, oteplení stratosférické.

Termín zavedl franc. meteorolog L. P. Teisserenc de Bort v r. 1908 současně s termínem troposféra. Po rozšíření měření do vyšších hladin navrhli v r. 1942 H. Flohn a R. Penndorf úpravu jeho použití pro vrstvu atmosféry až do 80 km, tedy včetně dnešní mezosféry; oproti tomu britský přírodovědec S. Chapman jím v r. 1950 označoval pouze izotermní vrstvu nad troposférou. Dnešní význam byl kodifikován WMO v r. 1962. Termín se skládá z lat. stratus „rozprostřený“ (příčestí minulé slovesa sternere „rozprostřít“) nebo stratum „vrstva“ (téhož původu) a řec. σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“). Vyjadřuje tím skutečnost, že stratosféra má charakter vertikálně málo promíchávané vrstvy.

označení specifické oblasti anomálně chladné tropické tropopauzy, kde se ve vybrané roční době dostává podstatné množství vzduchu z troposféry do stratosféry. Pojem zavedli Reginald Newella a Sharon Gould-Stewar, kteří ukázali na významný přenos do stratosféry v oblasti západního tropického Tichého oceánu během zimního období na severní hemisféře a rovněž v oblasti jihovýchodní Asie během letního monzunu. Aktualizovaná měření ukázala, že vzduch se dostává z troposféry do stratosféry během celého roku. Tento přenos ale vykazuje roční chod, a ačkoli není limitován pouze na určitý region, je významný zejména ve výše uvedených oblastech.

tryskové proudění záp. směru ve stratosféře a spodní mezosféře vyskytující se v zimním období. Souvisí s radiačním ochlazováním a se vznikem výškové cyklony v polární oblasti během polární noci. Stratosférické tryskové proudění se vyskytuje v poměrně širokém pásmu, avšak nejvýraznější bývá v zimě okolo 70° sev. zeměp. šířky s osou ve výšce asi 50 km a označuje se též jako tryskové proudění na okraji polární noci. V letním období je toto tryskové proudění vystřídáno větry vých. směru, kterým se obvykle nedá přisoudit charakter tryskového proudění. K stratosférickému tryskovému proudění obvykle počítáme i rovníkové tryskové proudění, které se vyskytuje ve spodní stratosféře, popř. může zasahovat i do horní troposféry.

epizoda vzestupu teploty vzduchu ve stratosféře polárních a subpolárních oblastí, související se změnami cirkumpolárního víru a růstem koncentrace stratosférického ozonu. Rozlišujeme náhlá stratosférická oteplení a sezónní, tzv. finální oteplení, k nimž dochází začátkem jara při zániku stratosférického cirkumpolárního víru a přechodu na letní uspořádání cirkulace ve stratosféře.

občas se vyskytující nevhodné označení pro sezonní změnu směru proudění ve stratosféře (ve výškách nad 20 km). V zimě ve všech zeměp. šířkách vanou záp. větry kolem chladné polární cyklony, zatímco v létě, kdy teplota a tlak vzduchu klesá směrem od pólu k rovníku, vznikají vých. větry kolem teplé polární anticyklony. Příčinou tohoto jevu jsou solární klima a radiační vlastnosti ozonu, nesouvisí tedy nijak s monzunovou cirkulací.

(St) – jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Tvoří jej šedá oblačná vrstva s dosti jednotvárnou základnou, z níž může vypadávat mrholení, popř. ledové jehličky nebo sněhová zrna. Prosvítá-li vrstvou St slunce, jsou jeho obrysy obvykle zřetelné. St vyvolává halové jevy jen výjimečně při velmi nízkých teplotách. Někdy má podobu roztrhaných chuchvalců. St je v teplé polovině roku zpravidla vodním oblakem, v zimě často obsahuje i ledové krystalky. Patří k oblakům nízkého patra a vzniká především pod výškovými inverzemi teploty vzduchu nebo v důsledku ochlazení vzduchu od podkladu. Svými mikrostrukturálními ani makrostrukturálními parametry se obvykle neliší od mlhy. St lze dále klasifikovat podle tvaru jako nebulosus nebo fractus a podle odrůdy jako translucidus, opacus nebo undulatus. Zvláštností St je praecipitatio.

Termín navrhl Angličan L. Howard v r. 1803; v dnešním významu ho poprvé užili H. M. Hildebrandsson a R. Abercromby v r. 1887. Pochází z lat. stratus „rozprostřený, rozložený“ (příčestí minulého slovesa sternere „rozprostřít, rozložit“); Howard zde zvolil příčestí místo podstatného jména stratum, které se již v meteorologii používalo v jiném významu a které by vedle dalších termínů zavedených Howardem pro klasifikaci oblaků (cirrus, cumulus a nimbus) vybočovalo svou koncovkou. Do češtiny se termín v minulosti překládal jako sloha.

bod s nejvyšším tlakem vzduchu na přízemní povětrnostní mapě nebo s nejvyšší hodnotou geopotenciálu na mapách absolutní topografie v anticykloně. V praxi se za střed anticyklony považuje přibližný střed poslední uzavřené izobary na přízemní mapě, popř. izohypsy na výškové mapě, a označuje se buď hodnotou poslední izobary, popř. izohypsy, nebo hodnotou nejvyššího tlaku vzduchu, resp. geopotenciálu. V případě, že uvnitř anticyklony je tlak vzduchu na velké ploše prakticky stejný, považuje se za střed anticyklony střed této plochy. V pohyblivých anticyklonách se střed anticyklony s výškou přesouvá na stranu teplé části anticyklony, tj. ve směru sklonu vertikální osy anticyklony. Ve stacionárních anticyklonách leží ve všech izobarických hladinách střed anticyklony přibližně nad přízemním středem.

bod s nejnižším tlakem vzduchu na přízemní povětrnostní mapě, popř. s nejnižší hodnotou geopotenciálu na mapách absolutní topografie v cykloně. V praxi se za střed cyklony považuje přibližný střed poslední uzavřené izobary na přízemní mapě, popř. izohypsy na výškových mapách, a označuje se buď hodnotou poslední izobary, popř. izohypsy, nebo hodnotou nejnižšího tlaku vzduchu, resp. geopotenciálu. V pohyblivých cyklonách se střed cyklony s výškou přesouvá na stranu studené části cyklony, tj. ve směru sklonu vertikální osy dané cyklony. Ve stacionárních cyklonách leží střed cyklony ve všech izobarických hladinách přibližně nad přízemním středem cyklony. Rozsáhlé centrální cyklony a dále především staré okludované cyklony mívají více středů. Viz též cyklona vícestředá.

nejednoznačný pojem označující
1/ část atmosféry mezi tropopauzou a mezopauzou, tzn. zahrnující stratosféru a mezosféru;
2/ část homosféry nad troposférou, kde turbulentní promíchávání ještě převažuje nad molekulární difuzí a ionizace nemá významnější dopad;
3/ oblast, kde se výrazně projevují externí faktory jako proměna charakteristik dopadajícího záření Slunce, nebo vulkanické erupce.
Viz též členění atmosféry vertikální.

viz oblaky středního patra.

oblaky vyskytující se v polárních oblastech přibližně v nadm. výškách od 2 do 4 km, ve stř. zeměp. šířkách od 2 do 7 km a v tropických oblastech od 2 do 8 km. Oblakem stř. patra je především altocumulus. Do tohoto patra však zasahují i další druhy oblaků:
a) altostratus se většinou vyskytuje ve stř. patře, často však zasahuje i do vysokého patra;
b) nimbostratus se vyskytuje vždy ve stř. patře, ale většinou zasahuje současně i do ostatních pater;
c) cumulus a cumulonimbus mají obvykle základny v nízkém patře, jsou však tak velkého vert. rozsahu, že jejich vrcholky mohou dosahovat do stř. i vysokého patra.
Viz též klasifikace oblaků, patra oblaků, oblaky nízkého patra, oblaky vysokého patra.

předpověď počasí na období od 10 do 30 dnů, především s využitím metody ansámblové (skupinové) předpovědi počasí a při hodnocení lokální extremity také analýzy klimatických dat. Viz též předpověď počasí střednědobá, předpověď počasí dlouhodobá.

předpověď počasí na období od 3 do 10 dnů. V současné praxi se její metodika liší od metodiky předpovědí krátkodobých jen poměrně málo; největší odlišnosti spočívají ve větším používání metody ansámblové předpovědi a ve větším zdůrazňování obecnějších trendů vývoje počasí vzhledem k nejistotě předpovědi. Dříve se pod pojmem střednědobá předpověď počasí rozuměla předpověď zpravidla na tři až pět dní, založená na aplikacích empir. zjištěných statisticko-synoptických vztahů. Viz též předpověď počasí krátkodobá, předpověď počasí dlouhodobá, ECMWF.

(GMT) – místní stř. sluneční čas pro nultý poledník měřený v Královské observatoři v anglickém Greenwichi pomocí sekundového kyvadla. Je ovlivňován rotační rychlostí Země i fluktuacemi tíhového zrychlení. Od 1. ledna 1972 je místo středního greenwichského času používán koordinovaný světový čas jako mezinárodní standard, kromě jiného také pro časovou identifikaci údajů z meteorologických pozorování.

viz klasifikace atmosférických iontů.

typ klimatu, kterému v Köppenově klasifikaci klimatu odpovídá mírné dešťové klima se suchým létem (Cs), v Alisovově klasifikaci klimatu pak přibližně subtropické klima západních břehů pevnin. Zastaralé označení etéziové klima odkazuje na větry zvané etézie. Kromě oblasti Středozemního moře se středomořské klima vyskytuje i v Kalifornii, na jihu Afriky a Austrálie a ve stř. Chile. Je charakterizováno teplým a suchým létem, podmíněným posunem subtropických anticyklon do vyšších zeměpisných šířek, a mírnou zimou bez trvalé sněhové pokrývky. Koncentrace srážek do chladného půlroku souvisí s pronikáním polární fronty a s ní spojených mimotropických cyklon do těchto oblastí, které zde často způsobují i vysoké rychlosti větru. Zdejší biom je charakterizován tvrdolistými stromy a křovinami.

větev polární fronty, která vzniká především na podzim a v zimě v oblasti Středozemního moře. Odděluje vzduch mírných šířek z Atlantiku a Evropy od tropického vzduchu ze sev. Afriky. Cyklonální činnost na středomořské frontě je rozhodující pro srážkový režim Středomoří, kde je příčinou podzimního nebo zimního maxima v ročním chodu srážek. Se středomořskou frontou souvisí také podružné srážkové maximum v některých oblastech ČR.

(MWP) – několik staletí kolem roku 1 000 n. l., kdy v některých oblastech Země byla prům. teplota vzduchu vyšší oproti předchozímu i následujícímu období, do kterého spadá i tzv. malá doba ledová. Prokazatelně tomu tak bylo v severoatlantickém prostoru, kde oteplení o 1 až 2 °C mj. umožnilo tzv. vikingskou kolonizaci Islandu, Grónska a Newfoundlandu. Většina autorů se nicméně přiklání k tomu, že toto oteplení nemělo globální charakter, proto označení středověkého teplého období jako (malého) klimatického optima není vhodné.

syn. oblaky svítící noční.

lokální prostorová změna vektoru rychlosti větru vztažená na jednotkovou vzdálenost. V dynamické meteorologii rozlišujeme horizontální a vertikální střih větru. V případech, kdy uvažujeme jen rychlost proudění bez ohledu na směr, hovoříme o gradientu rychlosti proudění, slang. gradientu větru, který vyjadřujeme v případě vert. změny v m.s^–1 na 100 m či na 1 000 m, případně v uzlech na 1 000 stop; v případě horiz. změny uvádíme tento gradient nejčastěji v m.s^–1 na 100 km. Střih větru je bezpečnostním rizikem zejména pro leteckou dopravu, proto je letecká meteorologická služba povinna vydávat výstrahu při překročení určitých hodnot střihu větru podle směrnic ICAO. Viz též stáčení větru, počasí střihové.

složka rel. vorticity určená horizontálním střihem větru. V přirozené souřadnicové soustavě lze střihovou vorticitu ξ_S jednoduše určit podle vztahu:
${\xi }_S=-\frac{\partial V}{\partial R_{Hs}},$ kde V představuje rychlost větru, R_Hs horiz. poloměr křivosti proudnic. Je-li střih cyklonální, je na sev. (již.) polokouli střihová vorticita kladná (záporná), je-li anticyklonální, střihová vorticita je záporná (kladná). Tato složka rel. vorticity popisuje tendenci k omezenému stáčení proudění s výrazným horiz. střihem větru, např. na cyklonální straně tryskového proudění. Termín se používá hlavně pro pohyby synoptického měřítka. Viz též vorticita křivostní, rovnice vorticity.

slang. název pro počasí s trvalými, někdy až několikadenními srážkami v oblasti, nad níž se vyskytuje výrazný vertikální střih větru, a to zpravidla ve směru o více než 90°. Střihové počasí nastává nad územím Česka zejména při situacích Vb, kdy v nižších vrstvách atmosféry (od země do výšky 1 až 3 km) je často pozorováno proudění ze sev. směrů, zatímco ve vyšších hladinách proudí vzduch z již. směrů. Ve výšce, kde výrazný střih větru podmiňuje vývoj výstupných pohybů, se ve většině případů vyskytuje málo pohyblivá atmosférická fronta. Při střihovém počasí bývají v ČR v některých případech pozorovány na rozsáhlém území vydatné srážky, dosahující vysokých až rekordních denních i několikadenních úhrnů. V teplém pololetí jsou tyto srážky, vesměs při relativně nízké teplotě při zemi, nejčastější příčinou povodní na dolních úsecích větších toků (Labe, Vltavy, Moravy a Odry), např. v letech 1997 nebo 2002.

viz vlny gravitační.

časová změna v čele rázové vlny proudu blesku; označuje se di/dt. Je rozhodujícím parametrem proudu blesku při stanovení napětí U na vodičích s vlastní nebo vzájemnou indukčností L podle vztahu
$U=L\left(\frac{\mathrm{d}i}{\mathrm{d}t}\right)$
nebo strmosti napěťové vlny na vodičích s vlnovou impedancí Z podle vztahu
$\frac{\mathrm{d}U}{\mathrm{d}t}=Z\frac{\mathrm{d}i}{\mathrm{d}t}.$

advekce působící v daném místě ochlazování, takže záporně vzatý skalární součin rychlosti větru a teplotního gradientu je záporný. Viz též úhel advekce.

anticyklona, která je termicky symetrická a vyskytuje se v rel. chladnějším vzduchu vzhledem k okolí. Je zároveň nízkou anticyklonou, neboť je dobře vyjádřena obvykle jen do výšky 1 až 2 km. Do studených anticyklon patří především arktické a antarktické anticyklony a zimní kontinentální anticyklony. Viz též anticyklona teplá.

syn. cyklona vysoká – cyklona, která se vyskytuje v celém svém vert. rozsahu v rel. chladnějším vzduchu vzhledem k okolí. Studené cyklony jsou termicky symetrické, řídicí nebo izolované cyklony, v nichž se frontální systémy mohou vyskytovat pouze na jejich okrajích. Pro studené cyklony je typický růst velikosti cyklonální cirkulace s výškou.

zkrácené označení pro okluzní frontu charakteru studené fronty.

teplotní vlna způsobená vpádem studeného vzduchu do rel. teplejší oblasti. Ve stř. Evropě nastupují studené vlny v teplém pololetí nejčastěji od severozápadu až severu a mají vlhčí ráz, v chladném pololetí od severu až jihovýchodu a provází je spíše suché počasí; období silných mrazů jsou pak spojena s anticyklonálním počasím a advekcí pevninského vzduchu z východního sektoru. Oproti teplým vlnám mívají studené vlny rychlejší nástup a odeznívají pomaleji. Obvlášť rizikové jsou studené vlny na jaře, pokud se dostaví během fenologické fáze kvetení po předchozím teplém období, zvaném v odb. slangu "false start". Viz též ochlazování advekční, den ledový, den arktický.

slang. označení pro stáčení větru s výškou působené studenou advekci. Jestliže se advekce teploty vyskytuje v určité vrstvě atmosféry, je vektor větru na horní hranici vrstvy dán vektorovým součtem vektoru větru na spodní hranici vrstvy a vektoru termálního větru. Při studené advekci se na sev. polokouli vítr stáčí s rostoucí výškou vlevo, na již. polokouli vpravo. Ke stáčení větru s výškou může docházet pouze v baroklinní atmosféře. Viz též stáčení větru teplé.

fronta nebo její část, která se pohybuje směrem na stranu teplého vzduchu. Vzniká obvykle na hlavní frontě v týlu cyklony. Na studené frontě se oblačnost vytváří především ve výstupné části teplého přenosového pásu. Typická oblačnost v blízkosti frontální čáry je charakteristická výskytem oblaků druhu cumulonimbus, v letním období je obvykle doprovázená bouřkami, húlavami, dešti v přeháňkách, popř. kroupami. Intenzita těchto jevů souvisí se sklonem fronty a mírou stability teplého vzduchu vytlačovaného klínem studeného vzduchu. Na oblast oblaků druhu cumulonimbus někdy navazuje oblačnost druhu nimbostratus, altostratus a cirrostratus, někdy však za touto oblastí následuje rychlé vyjasňování. Podle rozložení výstupných pohybů podél celé frontální plochy rozeznáváme studenou frontu charakteru anafronty a studenou frontu charakteru katafronty, přičemž jedna studená fronta může být v určité části anafrontou a v jiné katafrontou. Někteří autoři hovoří o dělení na studenou frontu prvního druhu a studenou frontu druhého druhu. U studené fronty pozorujeme obvykle pokles tlaku vzduchu před frontou a rychlý vzestup za ní. Viz též fronta teplá.

studená fronta s výstupnými pohyby teplého vzduchu pouze ve spodní části frontální plochy (do výšky 2 km až 3 km) a sestupnými pohyby ve vyšších vrstvách. Ve spodní části je anafrontou, v horní katafrontou. Její oblačný systém je zpravidla tvořen kumulonimby vázanými na čelo fronty, za čelem fronty se rychle vyjasňuje. Šířka oblačného pásma bývá jen několik desítek km, srážky jsou však intenzívní a mají přeháňkový charakter. Tato fronta se pohybuje obvykle rychleji než studená fronta prvního druhu.

studená fronta s výstupnými pohyby teplého vzduchu podél frontální plochy v celém jejím výškovém rozsahu. Je anafrontou a její oblačný systém je tvořen zpravidla oblaky druhu cumulonimbus přecházejícími v druhy nimbostratus, altostratus a cirrostratus. Srážkové pásmo studené fronty prvního druhu bývá široké 300 až 400 km a vyskytuje se za frontální čárou. Srážky na čele fronty mají charakter přeháněk, dále za frontou přecházejí v trvalé srážky. Tato fronta se pohybuje zpravidla pomaleji než studená fronta druhého druhu.

relativní proudění obecně studeného a zpočátku i suchého vzduchu ve frontální cykloně popisované v teorii přenosových pásů. Formuje se na přední straně cyklony v přízemních hladinách a je pro něj charakteristické, že hodnoty izobarické vlhké potenciální teploty jsou o několik stupňů nižší než uvnitř teplého přenosového pásu. Studený přenosový pás směřuje nejprve k západu a v blízkosti teplé fronty (resp. její frontální čáry) začíná stoupat a stáčet se cyklonálně kolem středu cyklony, přičemž podchází teplý přenosový pás. V této oblasti se díky srážkám produkovaným teplým přenosovým pásem sytí vlhkostí. Při dalším výstupu vzduchu se tato vlhkost může stát zdrojem pro vznik oblaků zejména nízkého a středního patra. V místě, kde studený přenosový pás vystupuje zpod teplého přenosového pásu, se proud často rozděluje do dvou větví charakterizovaných různou výškou nad zemským povrchem. Vyšší větev se anticyklonálně stáčí, až je téměř rovnoběžná s teplým přenosovým pásem. Nižší větev se stáčí cyklonálně a směřuje do středu cyklony. Rozhraní mezi vzduchem v nižší větvi studeného přenosového pásu a vzduchovou hmotou v týlu vyvíjející se cyklony lze označit za atmosférickou frontu, která je v klasickém koncepčním modelu norské meteorologické školy analyzována jako okluzní fronta. Avšak měření dokazují, že formování této fronty nekoresponduje s okluzním procesem jako situace, kdy je teplý vzduch vytlačován studenější vzduchovou hmotou na přední straně a v týlu cyklony vzhůru.

zkrácené označení pro studenou vzduchovou hmotu, vymezenou v rámci termodynamické klasifikace vzduchových hmot.

řídce se vyskytující druh blesku, jehož kanál má mnohem větší šířku než normální čárový blesk. Bývá vysvětlován posunem ionizovaného svítícího kanálu blesku silným větrem. Není však vyloučen ani chybný fotografický záznam dvou nebo více rychle po sobě následujících dílčích výbojů, způsobený pohybem fotografického přístroje. Stuhový blesk bývá uváděn zejména ve starší odb. literatuře; novější soustavné opt. výzkumy blesků jej nepotvrzují.

1. jednotka teploty, viz např. stupnice teplotní Celsiova, stupnice teplotní Kelvinova.
2. jednotka úhlové vzdálenosti, tj. 1/360 kruhu.
3. intenzita jevu nebo veličiny definovaná v rámci dané stupnice, např. stupnice větru Beaufortovy nebo stupnice Fujitovy.
4. ve speciálních případech vert. vzdálenost, která odpovídá změně veličiny o jednotkovou hodnotu, viz stupeň barický, stupeň geotermický.

viz zonalita klimatu.

viz diagram Stüveho.

druh aerologického diagramu, v němž je na horizontální ose lineárně vynášena teplota vzduchu T (obvykle v rozsahu +40 až –80 °C) a na vertikální ose tlak vzduchu p v exponenciální závislosti p^κ, kde κ = 0,286 je podíl měrné plynové konstanty suchého vzduchu a měrného tepla suchého vzduchu při stálém tlaku. Suché adiabaty svírají s izotermami úhel přibližně 45°, pseudoadiabaty jsou mírně obloukovitě zakřiveny. Izolinie měrné vlhkosti neboli izogramy nasyceného vzduchu (g.kg^–1) jsou představovány vzpřímenými křivkami mírně se odklánějícími doleva od vertikálně mířících izoterem. Stüveho diagram může dále obsahovat stupnici pro vynášení relativní vlhkosti vzduchu, stupnici výšky a jiné pomocné stupnice.
Přestože Stüveho diagram není energetickým diagramem, je často používán vzhledem k pravoúhlému souřadnicovému systému teploty a tlaku vzduchu s většinou přímkových nebo málo zakřivených izolinií. Jeho autorem je něm. meteorolog G. Stüve (1888–1935). V odb. slangu je Stüveho diagram nazýván též „Stüvegram“.

v Alisovově klasifikaci klimatu přechodné klimatické pásmo, kde v letní polovině roku převládá vzduch mírných šířek, v zimní polovině roku pak arktický vzduch. V Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá nejchladnější část boreálního klimatu.

viz holocén.

Termín se skládá z lat. sub „pod“ a slova atlantik.

viz holocén.

Termín se skládá z lat. sub „pod“ a slova boreál.

syn. klima rovníkových monzunů – v Alisovově klasifikaci klimatu přechodné klimatické pásmo, kde v letní polovině roku převládá ekvatoriální vzduch, v zimní polovině roku pak vzduch tropický. V Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá tropické monzunové klima a klima savany. Méně vhodné označení klima rovníkových monzunů vychází ze širšího pojetí termínu tropický monzun.

měření základních meteorologických prvků v jedné lokalitě různými přístroji nebo v různých časových intervalech. Souběžné měření se provádí hlavně při zásadních změnách přístrojového vybavení na meteorologických stanicích pro zjištění kvality nově instalovaných způsobů měření nebo pro budoucí výpočet homogenity klimatologických řad.

vítr, jehož rychlost je menší než rychlost geostrofického větru odpovídající danému horiz. tlakovému gradientu.

vítr, jehož rychlost je menší než rychlost gradientového větru odpovídající danému horiz. tlakovému gradientu a zakřivení izobar nebo izohyps.

velmi vzácný halový jev v podobě světelného oblouku vystupujícího z obzoru v blízkosti infralaterálního oblouku šikmo vzhůru k parhelickému kruhu.

viz klasifikace klimatu Thornthwaiteova.

fázový přechod z pevného skupenství do skupenství plynného, v meteorologii zpravidla přechod ledu do plynné fáze vody – vodní páry. Ve starší literatuře se termín sublimace užívá i u opačného fázového přechodu, tj. růstu ledu přímo z vodní páry a někdy se v tomto případě setkáváme i s nevhodným termínem desublimace. V současné odborné literatuře převažuje v tomto významu termín depozice.

Termín pochází z lat. sublimatio „zvednutí do výše“, ve středověku též „odpařování teplem, sublimace“, odvozeného od slovesa sublimare „zdvihat, zvedat do výše“, později i „zjemnit látku odpařením“ (od sublimis „jsoucí vysoko, ve výši“).

viz jádra depoziční

druh kinematické mapy, na kterou se zakreslují smluvenými znaky středy cyklon a anticyklon, jejich trajektorie, demarkační čáry aj. Podklady se získávají z analyzovaných přízemních či výškových map za období několika po sobě jdoucích dnů. Tato mapa umožňuje jednoduše znázorňovat synop. procesy ve vhodně vybraných časových obdobích a v různých výškových hladinách, upřesňovat synoptické typy a vybírat metodou analogů povětrnostní situace pro předpověď počasí, vymezovat přirozená synoptická období a přestavbu povětrnostní situace.

syn. sesedání vzduchu, pohyby vzduchu subsidenční – pomalé sestupné pohyby ve vzduchové hmotě, jejichž rychlost je zpravidla řádově 10^–2 m.s^–1 nebo méně. Subsidence vzduchu patří k jevům synoptického měřítka, vzniká z dyn. příčin a může mít velký význam pro vývoj podmínek počasí. Působí adiabatické oteplování vzduchu, např. sestupné pohyby o velikosti 2.10^–2 m.s^–1 působící po dobu 24 h a při vertikálním teplotním gradientu –0,5 K na 100 m zvýší teplotu dané hladiny o téměř 10 K, rozpouštění již vzniklé oblačnosti, tlumí konvekci apod. Subsidence vzduchu se vyskytuje především v předním sektoru a centrální oblasti vysokých anticyklon nebo v zesilujících hřebenech vysokého tlaku vzduchu. V důsledku subsidence vzduchu dochází ke vzniku subsidenčních inverzí teploty.

syn. inverze teploty vzduchu sesedáním – výšková teplotní inverze způsobená sesedáním neboli subsidencí vzduchu z vyšších vrstev atmosféry do nižších. Vývoj subsidenční inverze je důsledkem další stabilizace původně stabilní vrstvy vzduchu při jejím adiabatickém sestupu. Subsidenční inverze se mohou vyskytovat nad rozsáhlými územími, je-li dobře vyvinut mechanizmus subsidenčních pohybů vzduchu, především v anticyklonách nebo v blízkosti os hřebenů vysokého tlaku vzduchu. Tyto inverze představují významný faktor podílející se na zhoršování rozptylových podmínek v oblastech vysokého tlaku vzduchu, v létě za slunečného anticyklonálního počasí často omezují vznik nebo vert. vývoj kupovité oblačnosti apod.

syn. subsidence vzduchu.

hist. a nejednoznačný termín pro část atmosféry na pomezí troposféry a stratosféry.

Termín se skládá z lat. sub- „pod“ a slova stratosféra.

obecné označení pro charakteristické rozměry atm. procesů a jevů, které mají menší charakteristické horiz. rozměry (a kratší dobu trvání) než procesy a jevy tzv. synoptického měřítka. Viz též měřítko mezosynoptické, klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.

vysoká, teplá a kvazipermanentní anticyklona vyskytující se v subtropických zeměp. šířkách, a to většinou nad oceány. Všechny subtropické anticyklony jsou permanentními akčními centry atmosféry. Podle převládající geogr. polohy rozlišujeme subtropickou anticyklonu azorskou, bermudskou, havajskou, svatohelenskou, mauricijskou a jihopacifickou. Subtropické anticyklony jsou součástí subtropického pásu vysokého tlaku vzduchu na sev. a již. polokouli. Viz též anticyklona dynamická.

cyklona, která se může vyskytnout nad oceány až po zhruba 50° zeměp. šířky a vykazovat přitom znaky mimotropické i tropické cyklony. Při jejím vzniku a vývoji totiž dochází ke kombinaci fyzikálních mechanizmů, kdy důležitým zdrojem energie pro cyklogenezi je jak uvolnění baroklinní instability, tak uvolnění latentního tepla kondenzace. Typicky se jedná o transformovanou, původně mimotropickou cyklonu putující z pásma západních větrů do nižších zeměp. šířek, může však vzniknout i transformací tropické cyklony. Na rozdíl od mimotropické cyklony nemá subtropická cyklona vazbu na atmosférické fronty. Oproti tropické cykloně jsou v ní pásy konvektivních bouří méně symetricky uspořádány kolem středu cyklony; maximální rychlost větru je dosahována dále od středu (cca 100 až 200 km) a nedosahuje síly orkánu. Pokud však přesáhne hodnotu 17 m.s^-1, která v případě tropické cyklony vymezuje tropickou bouři, dostává jméno ze seznamu určeného tropickým cyklonám. Nad tropickými oceány s vysokou teplotou povrchu moře a malým horizontálním teplotním gradientem se subtropická cyklona může transformovat na tropickou cyklonu. Z hlediska mechanizmů cyklogeneze i projevů počasí, které souvisejí s výskytem konvektivních bouří velmi silné intenzity, se subtropická cyklona podobá medikánu, který je však místně specifickým útvarem.

v Alisovově klasifikaci klimatu přechodné klimatické pásmo, kde v letní polovině roku převládá tropický vzduch, v zimní polovině roku pak vzduch mírných šířek. V Köppenově klasifikaci klimatu se zčásti kryje s mírným dešťovým klimatem, při západních březích pevnin s typem Cs se suchým létem, označovaným i jako středomořské klima. Při východním pobřeží pevniny může být ovlivněno mimotropickým monzunem, viz klima monzunové. Ve vnitrozemí se subtropické klima vyznačuje značnou kontinentalitou klimatu a lze ho řadit k chladnému suchému klimatu podle W. Köppena.

tryskové proudění v horní troposféře, jehož osa bývá v zimě přibližně na 30. a v létě na 40. až 45. rovnoběžce sev. polokoule, většinou ve výšce izobarické hladiny 200 hPa. Nejvyšší rychlosti proudění se vyskytují nad vých. pobřežím kontinentů sev. polokoule a nad přilehlým mořem. Na rozdíl od mimotropického tryskového proudění není subtropické tryskové proudění vázáno na frontální zónu a je nejlépe vyvinuto v zimě. Subtropické tryskové proudění má obdobu i na již. polokouli. Viz též proudění tryskové tropické.

pásmo bezvětří nebo slabých proměnlivých větrů v subtropickém pásu vysokého tlaku vzduchu nad oceány na obou polokoulích, vyskytující se mezi pasáty a pásmem západních větrů (přibližně mezi 30 až 35° N a 30 až 35° S). Posunují se na sever a na jih asi o 5° v závislosti na výšce Slunce během roku. Subtropické tišiny jsou oblastmi s ustáleným, nad pevninou suchým a horkým počasím. Někdy se pro subtropické tišiny používal termín „pásmo kalmů". Viz též šířky koňské.

pás vyššího tlaku vzduchu, vyjádřený na klimatologických mapách, který se táhne kolem Země na obou polokoulích mezi 20 a 40° z. š. a v němž se vyskytují jednotlivé subtropické anticyklony. Zatímco na již. polokouli je zřetelný po celý rok, na severní polokouli jej v letním období přerušují oblasti nižšího tlaku nad kontinenty. Viz též šířky koňské.

syn. koeficient.

miskový nebo lopatkový anemometr, u něhož je počet otáček rotujícího systému udáván mech. počítadlem v jednotkách „uběhnuté“ dráhy větru. Měří-li se současně čas, lze pomocí součtového anemometru stanovit prům. rychlost větru. Bývá konstruován jako přenosný přístroj malých rozměrů, upravený k instalaci na tyči nebo opatřený držadlem. V této úpravě bývá nazýván ruční anemometr součtový. Na principu součtového anemometru je založeno také měření prům. rychlosti větru (dráhy větru) univerzálním anemografem. V současnosti se již tento princip v meteorologickém provozu nepoužívá a místo součtového principu používají elektronické metody záznamu dat.

atmosféra tvořená pouze směsí plynů, které jsou přirozeně přítomné v atmosféře Země a svými vlastnostmi se blíží ideálnímu plynu. Suchou a čistou atmosféru tedy tvoří suchý vzduch bez atmosférických příměsí. Viz též atmosféra čistá, složení atmosféry Země chemické.

křivka na termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi teplotou a tlakem) při adiabatickém ději v suchém vzduchu. Je zároveň izolinií potenciální teploty. Rovnicí suché adiabaty v závislosti na abs. teplotě T a tlaku vzduchu p je Poissonova rovnice
$\frac{T_0}{T}={\left(\frac{p_0}{p}\right)}^{{\kappa }_d}$
kde κ_d = R_d / c_pd ≈ 0,286, R_d je měrná plynová konstanta suchého vzduchu, c_pd měrné teplo suchého vzduchu při stálém tlaku, T₀ abs. teplota při tlaku p₀. Při užití proměnných abs. teplota T a výška z je suchá adiabata vyjádřena rovnicí
$T=T_0-{\gamma }_{d}z,$
kde γ_d je suchoadiabatický teplotní gradient aT₀ abs. teplota ve výšce z = 0.

depozice ve smyslu ukládání atm. příměsi na zemském povrchu, k níž dochází v období beze srážek, popř. hmotnost příměsi, která je tímto způsobem uložena na jednotku plochy za jednotku času. Týká se atmosférického aerosolu i plynů. Na rozdíl od mokré depozice je suchá depozice nepřetržitým procesem. Viz též spad prachu.

1. syn. pro klima aridní;
2. v Köppenově klasifikaci klimatu jedno z pěti hlavních klimatických pásem, označené písmenem B.
Roční úhrn srážek zde nedosahuje prahové hodnoty, která je přímo úměrná prům. roč. teplotě vzduchu. Podle velikosti tohoto prahu rozlišujeme klima stepi a drsnější klima pouště, v obou případech buď horké, nebo chladné s prům. roč. teplotou vzduchu pod 18 °C. Horké suché klima souvisí se subtropickým pásem vysokého tlaku vzduchu a pasátovou inverzí teploty vzduchu a částečně odpovídá tropickému klimatu v Alisovově klasifikaci klimatu; chladné suché klima je důsledkem velké kontinentality klimatu a vyznačuje se proto mj. velkou roční amplitudou teploty vzduchu.

viz klima aridní.

časový úsek, kdy se na dané met. stanici nevyskytly atmosférické srážky, nebo úhrn srážek nedosahoval konvenčně stanovené prahové hodnoty, nejčastěji 0,1 mm, ve starších pracích 0,0 mm (neměřitelné srážky). Suchá období se střídají se srážkovými obdobími. Někteří autoři pracují se zvolenou minimální délkou suchých období, jiní mezi ně počítají i samostatné bezsrážkové dny. Kromě takto definovaných, tzv. absolutních nebo též uzavřených suchých období, se někdy vymezují i parciální neboli přerušená suchá období, přičemž kritériem bývá průměrný denní úhrn srážek za toto období. Údaje o četnosti, prům. a nejdelším trvání suchých období jsou důležitými charakteristikami časového rozdělení srážek i kritériem některých klasifikací klimatu. Dlouhá suchá období, označovaná někdy jako období vyprahlá, a jejich opakovaný výskyt způsobují vznik sucha. Jsou charakteristická pro aridní klima a pro období sucha, mohou však nastat i v oblastech s humidním klimatem, resp. v období dešťů. Viz též extrémy srážek.

obecné označení pro nedostatek vody v krajině. Je vyvoláno nedostatkem srážek a ovlivňováno výparem a dalšími faktory, včetně antropogenních. Definice sucha proto není jednoznačná a různí autoři k hodnocení jeho intenzity používají různé indexy sucha. C. W. Thornthwaite rozlišoval tři hlavní druhy sucha:
a) stálé sucho, způsobující ariditu klimatu;
b) sezonní sucho, nastávající periodicky v období sucha;
c) nepravidelně se vyskytující nahodilé sucho, postihující epizodicky i oblasti s humidním klimatem.
Nedostatek vody  se šíří různými složkami přírodní sféry, křičemž na sebe navazuje meteorologické sucho, půdní neboli zemědělské sucho, hydrologické sucho a socioekonomické sucho. Sucho patří mezi největší atmosféricky podmíněná přírodní ohrožení zejména v chudých zemích. Viz též období suché.

adiabatický teplotní gradient částice suchého vzduchu. Lze jej vyjádřit vztahem
${\gamma }_d={\left(-\frac{dT}{dz}\right)}_d=\frac{g}{c_{pd}},$
kde dT je změna teploty, dz změna výšky, g tíhové zrychlení a c_pd je měrné teplo suchého vzduchu při stálém tlaku. Hodnota γ_d je 0,98 K na 100 m, v praxi se obvykle zaokrouhluje na 1 K na 100 m. Viz též adiabata suchá.

syn. aridita klimatu.

oblastní název suchého a teplého výsušného větru ve stepích a polopouštích Ukrajiny, evropské části Ruska a Kazachstánu. Při suchověji teplota vzduchu dosahuje i 35 až 40 °C, relativní vlhkost vzduchu klesá až na 10 % a ani v nočních hodinách nestoupá nad 50 %. Suchověj se nejčastěji vyskytuje v květnu, kdy je nebezpečný pro vegetaci, zvl. pro polní plodiny, v souvislosti se zvýšeným výparem. V období, kdy jsou pole bez vegetačního krytu, se při suchověji dostává do ovzduší prach a mohou vznikat prachové bouře.

Termín pochází z rus. суховей téhož významu.

řidčeji používané syn. intruze (průnik) suchého vzduchu.

proces růstu krup, při němž všechna přechlazená voda zachycená kroupou okamžitě mrzne. Latentní teplo mrznutí nestačí na ohřátí kroupy nad 0°C a vznikající struktura ledu je členitá a obsahuje dutiny – vzduchové bubliny. Viz mez Schumanova - Ludlamova.

vžité označení pro jeden ze dvojice rtuťových teploměrů, tvořících psychrometr. Na rozdíl od vlhkého teploměru má nádobku suchou a udává tedy teplotu vzduchu, která bývá někdy označována jako suchá teplota. V meteorologických budkách byl staničním teploměrem a tvořil součást Augustova psychrometru. Při měřeních mimo met. budku šlo zpravidla o aspirační teploměr Assmannova psychrometru. Na profesionálních stanicích ČR se údaje ze suchého teploměru používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem.

1. v termodynamice atmosféry vzduch, který neobsahuje žádnou vodní páru;
2. v obecném smyslu vzduch s nízkou relativní vlhkostí.
Viz též vzduch vlhký, atmosféra suchá a čistá.

přechodná doba mezi dnem a nocí nebo mezi nocí a dnem, kdy je Slunce za geometrickým obzorem. Zemský povrch je za soumraku osvětlován pouze slunečním světlem rozptýleným ve vyšších vrstvách zemské atmosféry, a to ještě po západu Slunce, tedy za večerního soumraku nebo již před východem Slunce, tj. za ranního soumraku neboli za svítání. Čím je Slunce níže pod obzorem a osvětluje menší část zemské atmosféry, tím je osvětlení zem. povrchu slabší. Podle toho rozlišujeme soumrak občanský, námořní (nautický) a astronomický. Při polohách Slunce pod 18° pod horizontem soumrak zaniká, rozptýlené sluneční světlo již není na obloze patrné a jedná se pak o astronomickou noc. Délka soumraku závisí na úhlu, který svírá zdánlivá sluneční dráha s obzorem, a proto se soumrak prodlužuje se zeměp. šířkou a na dané rovnoběžce také v obdobích blíže ke slunovratům. Intenzita světla se při soumraku nemění jen s polohou Slunce pod horizontem, nýbrž závisí i na výskytu oblačnosti, srážek, na vlhkosti vzduchu apod. Viz též barvy soumrakové, oblouk soumrakový, oblouk protisoumrakový, spektrum soumrakové.

fotometeor pozorovaný během soumraku. Tvoří se lomem, rozptylem nebo selektivní absorpcí záření při průchodu atmosférou. K nejčastějším formám soumrakových barev patří fialová záře, soumrakový oblouk, ozáření vrcholů a krepuskulární paprsky. Viz též červánky.

viz barvy soumrakové, červánky.

spektrum světla oblohy v době soumraku.

fotometeor, jenž patří k soumrakovým barvám. Vytváří jej stín Země a je pozorován na opačné straně obzoru proti zapadajícímu Slunci. Má tvar kruhové úseče a tmavomodrou barvu, často s fialovým nádechem. Nahoře bývá ohraničen nafialovělým pruhem. Oblouk soumrakový poprvé popsal něm. přírodovědec J. H. Lambert v r. 1760. Okraj soumrakového oblouku bývá při vhodných pozorovacích podmínkách zvýrazněn v podobě Venušina pásu.

konvektivní bouře většinou velmi silné intenzity, která sestává z jediné dominantní, velmi výrazné konvektivní buňky. Ta je udržována v činnosti až po dobu několika hodin jediným mohutným výstupným konvektivním proudem, rotujícím kolem své vertikální osy a dosahujícím vert. rychlosti až 50–60 m.s^–1. Definice supercely se průběžně vyvíjí v souvislosti s rostoucím poznáním a detekčními možnostmi. V současné době je supercela definována výskytem dlouhotrvajícího výstupného konv. proudu a s ním spojené mezocyklony, která se vyskytuje ve středních hladinách výstupného proudu a kterou lze detekovat meteorologickým dopplerovským radarem. Supercely s výstupným proudem rotujícím cyklonálně (resp. anticyklonálně) se na sev. polokouli stáčí vpravo (resp. vlevo) od původního směru pohybu. Kromě výstupného proudu je supercela tvořena také dvěma sestupnými proudy, předním a zadním sestupným proudem. Silně organizovaná struktura proudění je příčinou specifických projevů supercely, jako je výskyt tornád, silného krupobití včetně vývoje obřích krup i prudkého nárazovitého větru. Horizontálními rozměry se supercela od běžných konv. bouří lišit nemusí. Supercely se vyvíjejí v prostředí se výrazným vertikálním střihem větru, kde horiz. vorticita generovaná střihem větru se ve výstupném proudu transformuje na vorticitu vertikální.
Při radiolokačních pozorováních je pro supercelu charakteristická uzavřená oblast snížené radarové odrazivosti (BWER) a hákovité echo. Tyto oblasti se nacházejí v místě výstupného proudu, který je natolik intenzivní, že se v něm tvoří pouze drobné oblačné částice, obtížně zachytitelné radarem. Na přítomnost supercely lze nepřímo usuzovat i na základě specifického vzhledu oblačnosti bouře při pohledu ze zemského povrchu, obzvláště při výskytu wall cloudu. V zahraniční literatuře se kromě tzv. klasické supercely (z angl. Classic Supercell, CS), jejíž vlastnosti se neliší od výše popsaného koncepčního modelu, uvádějí dvě odvozené kategorie supercel. Jde o slabě srážkové supercely (z angl. low precipitating, LP) a mohutně srážkové (z angl. high precipitating, HP) supercely. V LP supercele převládá výstupný proud nad proudy sestupnými a podstatná část srážek se vypaří, než dopadne na povrch země. HP supercela produkuje velké množství srážek především v oblasti hákovitého echa a na své zadní straně. Vzhledem k vypařování srážkových částic mohou být oba její sestupné proudy velmi intenzivní. Viz též štěpení konvektivní bouře.

Termín poprvé (s uvozovkami) použil brit. meteorolog K. A. Browning v r. 1962 pro označení obzvlášť ničivé buňky v rámci konvektivní bouře, která zasáhla město Wokingham 9. července 1959. Skládá se z angl. předpony super-, která má u podstatných jmen význam „vynikající, předčící ostatní“ (z lat. předložky super „nad, nahoře, přes“; srov. superman), a ze slova cela.

vítr, jehož rychlost převyšuje rychlost geostrofického větru odpovídající danému horiz. tlakovému gradientu.

vítr, jehož rychlost převyšuje rychlost gradientového větru odpovídající danému horiz. tlakovému gradientu a zakřivení izobar nebo izohyps.

jev vyskytující se v radiometeorologii za přítomnosti vrstvy s rychlým úbytkem měrné vlhkosti vzduchu s výškou a zároveň s výraznou inverzí teploty, kde gradient indexu lomu elektromagnetických vln s výškou je ∂n / ∂z < –15,7 . 10^–8 m^–1. V této vrstvě dochází k zakřivení elmag. vln směrem k zemskému povrchu (poloměr křivosti je menší než poloměr Země). Následně lze pozorovat jevy anomálního šíření eletromagnetických vln (též označované jako anaprop) s viditelností předmětů obvykle skrytých pod radiohorizontem. Jedná se o mikrovlnnou analogii svrchního zrcadlení. Viz též refrakce atmosférická, typy refrakce elektromagnetických vln.

Termín se skládá z angl. předpony super-, která má u podstatných jmen význam „vynikající, předčící ostatní“ (z lat. předložky super „nad, nahoře, přes“; srov. superman), a slova refrakce.

označení pro mimořádně silný tajfun, v němž desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti přízemního větru dosahuje hodnoty nejméně 67 m.s^–1. Viz též extrémy tlaku vzduchu.

Termín se skládá z angl. předpony super-, která má u podstatných jmen význam „vynikající, předčící ostatní“ (z lat. předložky super „nad, nahoře, přes“; srov. superman), a ze slova tajfun.

poměrně častý halový jev v podobě duhově zbarveného oblouku přimykajícího se shora k velkému halu (pokud je viditelné) a rozevírajícího se dolů. Dosti často se vyskytuje spolu s cirkumzenitálním obloukem, jehož se dotýká nad Sluncem. Vytváří se pouze při polohách Slunce do 32° nad obzorem a s rostoucí výškou Slunce se poněkud více rozevírá. Vzniká dvojitým lomem paprsků při průchodu šestibokými ledovými krystalky s horizontální orientací při úhlu lomu 90°.

zeměp. šířka, zeměp. délka, nadmořská výška stanice (ELEV) a nadmořská výška tlakoměru, v případě leteckých meteorologických stanic také nadm. výška letiště. Zeměp. šířka, zeměp. délka a nadm. výška stanice se vztahují k bodu pozemku stanice, kde je umístěn srážkoměr; nemá-li stanice srážkoměr, k bodu pozemku stanice, kde je umístěn staniční teploměr. Souřadnice met. stanic jsou uvedeny v publikaci Světové meteorologické organizace WMO No. 9 – Volume A – Observing stations. Viz též metadata meteorologické stanice, indikativ stanice, poloha meteorologické stanice.

syn. systém souřadnicový – obecně trojice nezávislých proměnných sloužící k vyjádření polohy objektu v prostoru, popř. dvojice proměnných pro vyjádření polohy v ploše. V meteorologii se používají především relativní souřadnicové soustavy, a to nejčastěji pravoúhlé. Vertikální osa v nich reprezentuje buď geometrickou výšku (z-systém), nebo jinou veličinu (souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí), popř. dvě různé veličiny (hybridní souřadnicová soustava); v prvním případě směřuje osa x na východ (standardní souřadnicová soustava), popř. ve směru horizontální složky proudění vzduchu (přirozená souřadnicová soustava).

syn. p-systém.

syn. theta-systém.

syn. sigma-systém.

1. obecně pevné a kapalné částice rozptýlené a volně se vznášející v plynném prostředí,  popř. pevné částice v kapalném prostředí. V případě atmosféry označujeme tuto suspenzi jako atmosférický aerosol.
2. dnes již neaktuální označení pro aerosolové částice v legislativě týkající se ochrany čistoty ovzduší. Starší legislativa stanovovala imisní limit pro celkovou koncentraci suspendovaných částic (TSP). Metody odběru vysokoobjemovými vzorkovači neměly jasně danou horní mez aerodynamického průměru zachytávaných částic. Literatura uvádí tuto horní mez v rozmezí 20–50 µm (USA), resp. 50–100 µm (Evropa). Stávající česká legislativa (zákon č. 201/2012 Sb. o ochraně ovzduší) již s pojmem suspendované částice nepracuje a hovoří pouze o částicích PM₁₀ a PM_2,5.

mezinárodně dohodnutá soustava jednotek fyzikálních veličin, která se skládá ze základních jednotek, odvozených jednotek a násobků a dílů jednotek. Některé ze sedmi základních jednotek (metr, kilogram, sekunda, kelvin, ampér, kandela, mol) se v meteorologii běžně používají. Odvozené jednotky se tvoří výhradně jako součiny a podíly jednotek základních. S vlastním názvem se v meteorologii používá odvozená jednotka pro tlak vzduchu (pascal) a teplotu (stupeň Celsia), bez vlastního názvu např. m.s^–1 pro rychlost, kg.m^–3 pro hustotu apod. Násobky a díly (výhradně dekadické) se tvoří pomocí předpon před jednotkami. Stále se používají tzv. vedlejší jednotky, které byly dříve pro svou všeobecnou rozšířenost a užitečnost řazeny do soustavy SI, přestože nebyly odvozeny ze základních jednotek. Soustava SI akceptuje používat souběžně s jednotkami SI tyto vedlejší jednotky: minuta, hodina, den, úhlový stupeň, úhlová minuta, (úhlová) vteřina, hektar, litr a tuna.

kvantitativní vyjádření vývoje tlakového pole v atmosféře publikované v roce 1947 R. C. Sutcliffem. Tato teorie vychází z aplikace rovnice vorticity ve dvou hladinách atmosféry, např. v izobarických hladinách 1 000 hPa a 500 hPa. Sutcliffeova vývojová teorie je jedním z významných mezníků v rozvoji dynamické meteorologie.

klasický model rozptylu používaný v minulosti při numerických odhadech koncentrací znečišťujících látek v okolí bodových kontinuálních zdrojů znečišťování ovzduší, zpravidla vysokých komínů. Model byl publikován koncem 40. let 20. století. Je založen na těchto zjednodušujících předpokladech:
a) proudění je horizontální a prostorově konstantní;
b) počátek souřadnicového systému klademe na zemský povrch do paty uvažovaného komínu a kladný směr souřadnicové osy x ztotožňujeme se směrem proudění;
c) ve směru osy x je daná příměs přenášena prouděním, zatímco ve směrech os y a z difunduje působením turbulence;
d) rozložení koncentrace znečišťujících příměsí v rovinách kolmých na osu x je popsáno dvourozměrným normálním rozložením s maximem koncentrace v ose kouřové vlečky a se směrodatnými odchylkami σ_y, popř. σ_z (ve směrech osy y, popř. z), pro něž se též používá označení koeficient laterální disperze, popř. koeficient vertikální disperze;
e) neuvažujeme sedimentaci příměsi na zemském povrchu, její vymývání a zanikání chem. reakcemi.
Viz též model rozptylový gaussovský.

proud protékající v kanálu blesku mezi jednotlivými dílčími výboji blesku. Nazývá se též udržovací proud. Amplituda tohoto proudu je pouze v řádu desítek A, avšak protéká bleskovým kanálem výrazně delší dobu (desetiny vteřiny) než zpětný výboj (setiny vteřiny) a přenesený elektrický náboj dosahuje podstatné části celkového přeneseného náboje.

syn. mlha orografická – mlha, která se vytváří na návětrných svazích kopců a hor v důsledku adiabatického ochlazování vzduchu vystupujícího po svazích. Podmínkou jejího vytváření je stabilní teplotní zvrstvení nasyceného vzduchu. Pozorovateli z nižších poloh se jeví jako vrstevnatá oblačnost dosahující až na povrch svahu.

vítr místní cirkulace s denní periodicitou na svazích horských hřebenů, kopců apod. Ve dne se vzduch nad osluněnými svahy ohřívá a stoupá ve formě anabatického větru, dále od svahu pak zpravidla existují kompenzující sestupy vzduchu. Pokud stoupající vzduch dosáhne konvektivní kondenzační hladiny, začnou se tvořit orografické oblaky. Naopak v noci při intenzívním radiačním ochlazování svahů stéká vzduch do nižších poloh jako vítr katabatický. V údolích se kromě svahového větru uplatňuje i horský a údolní vítr. Viz též klima svahové.

syn. anticyklona jihoatlantická – teplá, vysoká a kvazipermanentní anticyklona nad již. částí Atlantského oceánu se středem často v oblasti ostrova Svaté Heleny. Rozkládá se v subtropických šířkách mezi Jižní Amerikou a již. Afrikou. V období léta na již. polokouli se přesouvá jižněji, v období zimy severněji. Svatohelenská anticyklona patří mezi permanentní akční centra atmosféry.

souhrnné označení pro osvícení noční oblohy umělými světelnými zdroji. Působí rušivě zejména při astronomických pozorováních, narušuje některé životní rytmy živých organismů, spánkový režim apod. V této souvislosti jde nejen o světelné zdroje orientované vzhůru, ale i o světlo odražené od zemského povrchu nebo od osvětlovaných objektů. I v případě světelných toků vysílaných zdroji přibližně horizontálně se může významně uplatňovat rozptyl světla v atm. prostředí.

syn. lidar.

hovorové označení pro světelné znečištění.

syn. sloup halový.

fotometrická veličina, jež hodnotí zářivý tok v oboru viditelného záření z hlediska opt. vjemu, jímž působí na průměrně citlivé zdravé lidské oko. V případě vyzařování charakterizuje světelné množství vysílané zdrojem za jednotku času. Jednotkou světelného toku v soustavě SI je lumen (lm). Bodový zdroj světla vysílá do jednotkového prostorového úhlu světelný tok o velikosti jednom lumenu, jestliže jeho svítivost nezávisející na směru je rovna jedné kandele. Sledování světelných toků se uplatňuje v řadě technických aplikací meteorologie. Viz též osvětlení, jas, osvit.

1. syn. záření viditelné;
2. v oblasti techniky někdy širší pojem, zahrnující i další části elektromagnetického záření, srov. např. laser.
Viz též fotometrie.

opticky (fotometricky) hodnocený tok elektromagnetického záření ve viditelném oboru vlnových délek směřující do oka pozorovatele nebo na čidlo měřicího přístroje z různých úseků oblohy ve dne mimo sluneční disk, v noci mimo disk Měsíce. V denních hodinách v tomto případě zcela dominuje viditelné rozptýlené sluneční záření. V noci se uplatňuje rozptýlené měsíční světlo, světlo hvězd, zvířetníkové světlo, přirozený svit oblohy, osvícení oblohy v důsledku světelného znečištění, v době soumraku rozptýlené sluneční světlo z příslušných částí oblohy apod.

viz bright band.

(WMO) – specializovaná mezinárodní organizace členských států OSN, která má za úkol:
a) podporovat ve světovém měřítku spolupráci při výstavbě meteorologických staničních sítí a napomáhat zřizování a provozu meteorologických center poskytujících meteorologickou službu;
b) podporovat výstavbu a provoz systému pro rychlou výměnu meteorologických informací;
c) podněcovat standardizaci meteorologického pozorování a zabezpečovat jednotnou publicitu meteorologických a klimatologických dat a informací;
d) podporovat aplikace meteorologie a klimatologie v oboru letectví, námořní plavby, vodního hospodářství, zemědělství a v dalších oborech lidské činnosti;
e) koordinovat poskytování meteorologických, klimatologických, ale i hydrologických služeb a informací pro snižování nebezpečí hydrometeorologických katastrof (povodní, vln veder, tropických cyklon, tsunami, sucha aj.);
f) podněcovat výzkum a výchovu v meteorologii, klimatologii a hydrologii.
Nejvyšším orgánem WMO je kongres (Cg), který se schází jednou za 4 roky. Mezi zasedáními kongresu řídí činnost WMO výkonná rada (EC), tvořená předsedou a místopředsedy WMO, šesti předsedy oblastních sdružení a 14 zvolenými řediteli met. služeb. Oblastní sdružení přenáší usnesení kongresu a agendu výkonné rady do zóny své odpovědnosti, v níž rovněž projednává všeobecné odborné otázky a koordinuje návazné činnosti. Pro celosvětové studium problémů ve vybraných oblastech meteorologie, klimatologie a hydrologie ustavuje kongres technické komise WMO, které mu předkládají doporučení. Administrativní, organizační a publikační úkoly WMO plní sekretariát se sídlem v Ženevě, v jehož čele je generální sekretář. Činnost WMO je financována z příspěvků členských států.
Česká republika je členem WMO od roku 1993. Československo bylo jedním z 22 zakládajících států WMO, když pověřený zástupce prof. dr. Alois Gregor podepsal 11. října 1947 ve Washingtonu „Dohodu o Světové meteorologické organizaci“, která nabyla účinnosti po ratifikaci dne 23. března 1950 (od r. 1961 se 23. březen slaví jako Světový meteorologický den). Viz též pravidla technická WMO, Mezinárodní sdružení pro meteorologii a atmosférické vědy (IAMAS).

viz Světová služba počasí.

(WWW, z angl. World Weather Watch) – celosvětový met. systém založený v roce 1963, v rámci kterého členské státy Světové meteorologické organizace koordinují zavádění standardních metod měření, telekomunikačních procedur a prezentace pozorovaných a zpracovaných dat. Jeho cílem je zabezpečit pro všechny členské státy WMO dostupnost met. informací nutných pro operativní nebo výzkumné účely. Hlavními složkami Světové služby počasí jsou Globální pozorovací systém, Globální systém pro zpracování dat a předpovědi a Globální telekomunikační systém. Do agendy Světové služby počasí patří také koordinace rádiových frekvencí, správa dat WMO, spolupráce v oblasti meteorologických přístrojů a pozorovacích metod, problematika tropických cyklon, polární meteorologie a systém opatření pro krizové situace.

(WMC, z angl. World Meteorological Center) – jedna ze složek Globálního systému pro zpracování dat a předpovědi. Světové meteorologické centrum plní funkce tohoto systému na globální úrovni ve spolupráci s regionálními specializovanými meteorologickými centry a národními meteorologickými centry. Světová meteorologická centra jsou v Melbourne, Moskvě a Washingtonu.

viz centrum meteorologické světové.

(WAFC, z angl. World Area Forecast Centre) – meteorologické centrum určené k přípravě a vydávání předpovědí význačného počasí a výškových předpovědí v digitální formě, v celosvětovém měřítku přímo smluvním státům příslušnými telekomunikačními prostředky letecké pevné sítě. V současnosti existují dvě světová oblastní předpovědní centra – v Exeteru (UK) pro východní polokouli a ve Washingtonu (US) pro západní polokouli.

(WCP z angl. World Climate Program) – jeden z mnoha mezin. programů spolupráce a činnosti v oboru meteorologie a klimatologie, koordinovaný Světovou meteorologickou organizací. Jeho hlavním cílem je sledování a studium přirozených a antropogenních změn klimatu Země. Program se skládá ze čtyř součástí:
a) programu klimatologických dat, který má zabezpečit spolehlivé vstupní údaje pro potřeby Světového klimatického programu;
b) programu aplikací klimatologických dat zabývajícího se zpracováním a poskytováním údajů účelově zaměřených na nejdůležitější obory lidské činnosti;
c) programu studia vlivu klimatu a jeho změn na přírodní prostředí a socioekonomické faktory;
d) programu výzkumu klimatu světa zabývajícího se klimatem oblastí a jeho trendy, modelováním a klimatickými změnami.
Od roku 2009 je Světový klimatický program (WCP) postupně doplňován Celosvětovým rámcem pro klimatické služby (Global Framework for Climate Services – GFCS). Práce v rámci Světového klimatického programu byly zahájeny v roce 1980. Viz též modely klimatu, monitorování.

viz Světový meteorologický den.

23. březen, tj. výroční den, v němž v roce 1950 nabyla účinnosti Dohoda o Světové meteorologické organizaci, která je zakládací listinou této organizace. V tento den všechny met. instituce v členských státech Světové meteorologické organizace propagují na veřejnosti svůj obor v kampani, kterou tématicky řídí Světová meteorologická organizace pod každoročně obměňovaným meteorologicky zaměřeným heslem.

celosvětový systém, prostřednictvím kterého centra WAFC poskytují letecké meteorologické předpovědi pro lety na tratích v jednotném standardizovaném tvaru.

syn. rovník nebeský – průmět zeměpisného rovníku na nebeskou sféru. Pozorovateli na zemském povrchu se jeví jako kružnice, jejíž střed leží v jeho stanovišti, obzorem prochází na východě a na západě, přičemž nad jižním obzorem se nalézá její nejvyšší bod, jehož zenitový úhel je roven zeměpisné šířce daného místa. Světový rovník je základním prvkem při orientaci na obloze např. v souvislosti se zdánlivým ročním pohybem Slunce po ekliptice, kterou světový rovník protíná v jarním a podzimním bodu a s níž rovina světového rovníku svírá úhel rovný zeměpisné šířce obratníků. Tento úhel činí v současnosti cca 23,44°; s jeho změnami souvisí jeden z tzv. Milankovičových cyklů.

nepřetržité vyzařování energie atomy a molekulami ve výškách 85 až 300 km ve viditelném oboru spektra. Příčinou svitu oblohy je excitace, disociace a ionizace různých molekul a iontů působená slunečním zářením s následnou rekombinací, při níž se uvolňuje energie vyzařováním v různých spektrálních čarách. Svit oblohy pozorovaný v noci se nazývá noční svit oblohy. Předpokládá se existence denního svitu oblohy, který se však nedá pozorovat, poněvadž je překryt jinými intenzivnějšími toky záření. Svit oblohy je součástí světla noční oblohy, jeho rozložení po obloze a v čase nemusí být konstantní, někdy se vyskytují časové epizody jeho zvýšené intenzity na celé obloze, nebo na jejích částech, což může v některých případech negativně ovlivňovat např. astronomická pozorování. Má charakter od rovnoměrně rozloženého závoje, přes různé nerovnoměrné pásy, až po série vln postupujících oblohou. Zvýšená aktivita nočního svitu oblohy a jeho prostorové charakteristiky souvisí mimo jiné i s výskytem silných konv. bouří, tsunami a jinými jevy, probíhajícími při zemském povrchu či v troposféře.

syn. úsvit – přechod mezi noční tmou a denním světlem. Začíná, když je Slunce 18° (astron. svítání), nebo 6° (občanské svítání) pod obzorem a končí při východu Slunce. Viz též soumrak.

lid. název pro chladné a vlhké počasí, které je doprovázené zpravidla mrholením, občasným slabým deštěm, popř. i mlhou. Nemá charakter odb. termínu.

druh baroklinní instability, kdy uvažujeme symetrické pole proudění, v němž horizontální střih větru ve směru proudění je nulový. Symetrická instabilita může zesilovat vychýlení vzduchové částice z rovnovážné polohy i v případě absence jak vertikální instability atmosféry, tak inerční instability uplatňující se v horiz. směru. Nutnou podmínkou je větší sklon izentropických ploch S k horiz. rovině než ploch konstantní měrné hybnosti geostrofického větru v absolutní souřadnicové soustavě m_g. K uvolnění symetrické instability dojde při vychýlení vzduchové částice šikmo mezi plochy m_g a S. Tento děj bývá označován jako šikmá konvekce. Může hrát důležitou roli při vzniku srážkových pásů v blízkosti atmosférických front. Význam symetrické instability při tvorbě srážek v mírných zeměpisných šířkách narůstá v chladné polovině roku.
Další alternativní nutné podmínky pro symetrickou instabilitu, které se obvykle uvádějí v literatuře, jsou hodnota Richardsonova čísla menší než jedna nebo hodnota potenciální vorticity menší než nula (platí pro severní polokouli).

viz vliv směsi znečišťujících látek na živé organismy.

viz zpráva o přízemních meteorologických pozorováních z pozemní stanice (SYNOP).

Termín vznikl zkrácením slova synoptický.

detailní studium stavu atmosféry, vyjádřeného rozložením tlaku vzduchu, vzduchových hmot, atmosférických front a povětrnostních podmínek v určité oblasti na synoptických mapách. Viz též analýza synoptických map.

část dynamické klimatologie zabývající se cirkulačními podmínkami geneze klimatu. Klima se vysvětluje zejména četnostmi synoptických typů a jejich povětrnostními projevy v daných oblastech. Základem synopticko-klimatologického zpracování jsou typizace povětrnostních situací. Vypočítané klimatické charakteristiky typů povětrnostních situací se také využívají v předpovědní praxi.

syn. mapa povětrnostní – meteorologická mapa, na které se zaznamenávají pomocí čís. hodnot, šifer nebo symbolů výsledky pozorování synoptických nebo aerologických stanic z téhož synoptického termínu. Synoptické mapy se zpravidla dělí na mapy přízemní a výškové a na hlavní a pomocné. Mívají měřítko od 1:2,5 mil. do 1:30 mil.a z kartografických zobrazení se používá především kuželové a azimutální. Synoptické mapy, které se v předpovědních centrech sestavují a analyzují několikrát denně, jsou základem rozboru počasí a pomocným nástrojem při předpovědi počasí. První synoptickou mapu publikoval něm. meteorolog H. W. Brandes (1826) na základě historického materiálu z r. 1783. Teprve vynález telegrafu a jeho využití v meteorologii v polovině 19. století umožnily kreslení synoptických map z údajů meteorologického pozorování z téhož dne. Termín synoptická mapa poprvé použil angl. meteorolog R. Fitz Roy koncem 50. let 19. století. Viz též kreslení povětrnostních map, analýza synoptických map, metoda synoptická, meteorologie synoptická.

obor meteorologie, jenž studuje atm. děje synoptického měřítka, které jsou synchronně pozorovány na zvoleném území a sledovány především pomocí synoptických map. Jejím hlavním cílem je analýza a předpověď počasí. I když synop. (povětrnostní) mapy umožňují sledovat vznik, vývoj a přemísťování cyklon a anticyklon, vzduchových hmot a atmosférických front především plošně, systém synop. map z různých izobarických hladin spolu s aerologickými diagramy a vertikálními řezy atmosférou a informacemi z met. radarů a družic umožňují studovat atm. jevy a děje prostorově. Vznik synoptické meteorologie souvisel s využitím telegrafu pro rychlou výměnu zpráv o počasí v polovině 19. století, kdy se začaly poprvé sestavovat povětrnostní mapy z širších oblastí na základě aktuálních informací. V souvislosti s numerickými předpověďmi počasí došlo ke značnému sblížení synoptické meteorologie a dynamické meteorologie. Viz též metoda synoptická, škola meteorologická norská, škola meteorologická chicagská.

metoda rozboru a předpovědi atm. procesů a jimi podmíněného počasív určitém prostoru (oblasti) pomocí synoptických map a jiných pomocných materiálů. Kvalit. stupni ve vývoji metody synoptické byly izobarická metoda, metoda izalobar a frontologická metoda. Metodu synoptickou poprvé použil – ještě bez označení termínu „synoptická“ – při studiu povětrnostních dějů většího měřítka něm. meteorolog H. W. Brandes v letech 1816-1820. V souvislosti s nástupem numerické předpovědi počasí ustoupila do pozadí a má dnes jen význam doplňkový. Viz též meteorologie synoptická izobarická, analýza frontální, analýza synoptická.

charakteristické horizontální měřítko velkoprostorových atm. jevů, které jsou vizualizací procesů studovaných na synoptických mapách. Obvykle hovoříme o synoptických jevech či procesech. Horiz. rozměr synoptických jevů činí řádově 10² až 10³ km, což odpovídá rozměrům tlakových útvarů, tj. cyklon, anticyklon, brázd nízkého tlaku vzduchu, hřebenů vysokého tlaku vzduchu apod., dále oblastí výskytu jednotlivých vzduchových hmot, hlavních atmosférických front apod. Viz též měřítko mezosynoptické, měřítko subsynoptické, klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.

předpověď budoucího rozložení tlaku vzduchu, vzduchových hmot, atmosférických front a meteorologických prvků prováděná synoptickou metodou. Synoptická předpověď počasí využívala především poznatků tzv. norské meteorologické školy. Tato metoda předpovědi závisela též na osobní zkušenosti, popř. intuici svého tvůrce (synoptika) a v tomto smyslu je jejím protějškem předpověď objektivní. V současné době je v praxi nahrazena numerickou předpovědí počasí. Viz též meteorologie synoptická.

syn. situace povětrnostní celková.

dříve používaný název pro met. předpovědní instituci vydávající všeobecné i speciální předpovědi počasí a pracující především synop. metodou.

meteorologická zpráva o výsledcích met. měření a pozorování v synoptických termínech pozorování a kódovaná podle mezinárodního kódu.

zkrácené označení přízemní synoptické stanice. Podle terminologie Světové meteorologické organizace do sítě synoptických stanic patří nejen přízemní synoptické stanice, ale i stanice aerologické.

meteorologické pozorování prováděné v synoptických termínech v síti meteorologických stanic na pevninách i mořích. Údaje získané těmito pozorováními se v zakódované formě přenášejí v rámci Globálního telekomunikačního systému do meteorologických center. Podle termínu pozorování se rozlišuje hlavní a vedlejší synoptické pozorování. Některé met. stanice konají měření i v hodinových synoptických termínech. Viz též zpráva o přízemních meteorologických pozorováních z pozemní stanice (SYNOP).

jednotná doba pozorování na synoptických stanicích stanovená podle světového času (UTC) s cílem, aby pozorování na celé Zemi byla konána současně. Synoptické termíny se dělí na hlavní, tj. 00, 06, 12 a 18 UTC, vedlejší, tj. 03, 09, 15 a 21 UTC a hodinové, tj. 01, 02, 04, 05, 07, 08, 10, 11, 13, 14, 16, 17, 19, 20, 22 a 23 UTC. Na aerologických stanicích jsou hlavní termíny 00 a 12 UTC, vedlejší termíny 06 a 18 UTC. Na základě pozorování v synoptických termínech se sestavují příslušné meteorologické zprávy a zpracovávají povětrnostní mapy.

typ celkové povětrnostní situace, využívaný při synopticko–klimatologických studiích a v předpovědní službě. Vyjadřuje generalizované rozložení tlaku vzduchu, vzduchových hmot a proudění vzduchu v konkrétní geogr. oblasti, které podmiňuje charakteristické počasí v závislosti na roč. době. Klasifikace synoptického typu se provádí podle cíle, kterému má sloužit, podle polohy a velikosti sledovaného území, délky zpracovávaného období apod. Viz též typizace povětrnostních situací.

vžité označení pro meteorologa pracujícího v met. předpovědní službě. Je odvozeno od přídavného jména synoptický (česky souhledný). Viz též mapa synoptická, meteorologie synoptická, metoda synoptická.

Termín vznikl odvozením od slova synoptický.

slang. označení pro synoptickou meteorologii.

Termín synoptický pochází z řec. συνοπτικός [synoptikos] „mající ucelený pohled“, odvozeného od σύνοψις [synopsis] „ucelený pohled“ (ze σύν [syn] „s, společně“ a ὄψις [opsis] „pohled, vidění; zrak“, srov. optika).

viz p-systém.

viz detekce blesků pozemní.

automatizovaný systém, pomocí kterého koncový uživatel (např. meteorologická služba) přijímá data z meteorologických družic a provádí jejich další zpracování. Data mohou být přijímána buď přímo z družice, která je naměřila, nebo prostřednictvím telekomunikační družice po jejich předzpracování provozovatelem družice, popř. prostřednictvím internetu.

soustava tech. prostředků sloužících k automatickému nebo poloautomatickému zjišťování dat potřebných k výpočtu vzdálenosti, na kterou jsou viditelná dráhová světla na vzletových a přistávacích drahách. Je obvykle tvořena systémem transmisometrů nebo forwardscatterometrů (měřičů dopředného rozptylu), snímačem jasu pozadí, vstupem zavádějícím okamžitou hodnotu svítivosti dráhových světel, počítačem, prostředky dálkového přenosu dat, spojovacími vedeními a výstupy dat v digitální formě. Tech. zabezpečuje obj. měření dráhové dohlednosti.

viz z-systém.

viz theta-systém.

charakteristika vlhkosti vzduchu, která vyjadřuje, jaké množství vodní páry je třeba dodat do vzduchu, aby se stal nasyceným při konstantní teplotě. Většinou se definuje jako rozdíl tlaku nasycené vodní páry a skutečného tlaku vodní páry při dané teplotě, tzn. doplněk tlaku páry. Setkáme se však i s vyjádřením sytostního doplňku směšovacího poměru či měrné vlhkosti, který je stanoven při zachování teploty a tlaku vzduchu. Někdy se nesprávně zaměňuje za deficit teploty rosného bodu.

jeden z empir. vzorců, který umožňuje odhadnout velikost výparu z volné vodní hladiny. Vychází ze závislosti výparu na teplotě vzduchu a relativní vlhkosti vzduchu v daném období. Má tvar:
$\overline{V}=0,06\left(15+\overline{T}\right)\left(100-{\overline{r}}_v\right),$
kde $\overline{V}$ je prům. měs. výpar v cm, $\overline{T}$ prům. měs. teplota vzduchu ve °C, ${\overline{r}}_v$ prům. měs. relativní vlhkost vzduchu v % a 0,06 koeficient stanovený na základě výparu podle záznamů registračních výparoměrů. Vztah, který odvodil ruský meteorolog A. L. Šatskij, má v současné době pouze historický význam.