Elektronický meteorologický slovník

syn. aeroionty – elektricky nabité částice v atmosféře, působící elektrickou vodivost vzduchu. Ovlivňují elektrické pole v atmosféře, uplatňují se jako kondenzační jádra a vyznačují se fyziologickými účinky. Patří k nim molekuly, které při atmosférické ionizaci ztratily obvykle jeden elektron nebo naopak zachytily volný elektron, shluky molekul nesoucí přebytek kladného nebo záporného el. náboje (lehké ionty, podle některých autorů malé ionty) a jemné aerosolové částice zpravidla patřící k Aitkenovým jádrům, jež zachytily nabitou molekulu, popř. jejich shluk (střední, těžké a ultratěžké ionty, podle některých autorů též velké nebo Langevinovy ionty).
V blízkosti zemského povrchu dosahuje koncentrace lehkých iontů řádově 10⁶ m^–3, koncentrace těžkých a ultratěžkých iontů bývá zhruba o řád větší. S výškou těžkých a ultratěžkých iontů ubývá, zatímco koncentrace lehkých iontů roste. Koncentrace tzv. stř. iontů, které podle velikosti zařazujeme do oblasti mezi lehkými a těžkými ionty, místně i časově velmi kolísá. El. vodivost vzduchu je v rozhodující míře podmíněna existencí lehkých iontů, zatímco ionty těžké a ultratěžké se v důsledku malé pohyblivosti uplatňují jako nositelé el. proudu ve vzduchu jen velmi málo.
Důkaz existence iontů v atmosféře, a tím vysvětlení el. vodivosti vzduchu, podali něm. fyzici J. Elster a H. Geitel v r. 1899. Viz též klasifikace atmosférických iontů, ionizace atmosférická, počítač iontů.

Termín iont zavedl angl. vědec W. Whewell v r. 1834. Pochází z řec. ἰόν [ion, gen. iontos] „jdoucí“ (tvar slovesa ἰέναι [ienai] „jít“), čímž odkazuje na pohyb iontů v el. poli.