Elektronický meteorologický slovník

atmosférické rozhraní v synoptickém měřítku mezi různými vzduchovými hmotami v troposféře. Pro zjednodušení můžeme frontální zónu aproximovat frontální plochou. Ta se směrem vzhůru sklání nad studený vzduch; sklon atmosférické fronty vůči horizontální rovině je nejčastěji do 1°, avšak zejména u zemského povrchu může být profil atmosférické fronty výrazně deformován. Šířka frontální zóny v horiz. směru bývá několik desítek km, tloušťka ve vert. směru několik set metrů, popř. jednotky km. Na přízemní synoptické mapě atmosférickou frontu znázorňujeme pomocí frontální čáry.
Přechod fronty bývá provázen typickým frontálním počasím, mj. výskytem frontální oblačnosti. Vlastnosti atmosférických front studuje synoptická meteorologie, která k tomu vytvořila obsáhlou klasifikaci atmosférických front, přičemž hlavními druhy front jsou fronta teplá, studená, okluzní a kvazistacionární. Druh a aktuální poloha atmosférických front se určují při frontální analýze. Kromě toho se generalizovaný koncept atmosférických front používá i v modelu všeobecné cirkulace atmosféry, kde rozlišujeme na severní i jižní polokouli frontu tropickou, polární a arktickou, resp. antarktickou. Slovo fronta je dále součástí označení některých mezosynoptických rozhraní, která však atmosférickými frontami v pravém smyslu nejsou. Viz též větev atmosférické fronty, frontogeneze, frontolýza, topografie fronty, izobary na atmosférické frontě, dynamika fronty, zostření fronty, deformace fronty orografická, vlna frontální.