1. druh teplotního zvrstvení atmosféry, při němž se teplota vzduchu v určité vrstvě s výškou nemění. V izotermické vrstvě se vertikální teplotní gradient rovná nule a potenciální teplota v nenasyceném vzduchu za běžných meteorologických teplot a v blízkosti hladiny 1 000 hPa s výškou vzrůstá zhruba o 1 °C na 100 m. Izotermie se vytváří nejčastěji v mezní vrstvě atmosféry při přestavbě normálního zvrstvení na inverzní a naopak. Ve volné atmosféře jsou nejstálejší a nejmohutnější izotermie ve spodní stratosféře, nazývané proto izosféra. Zast. označení izotermie v uvedeném smyslu je homotermie; tento termín se nadále používá v hydrologii. Viz též inverze teploty vzduchu;
2. stálost teploty při určitém fyz. ději. Viz též děj izotermický.
izotermie
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a θέρμη [thermé] „teplo, horko“.
angl: isothermy; slov: izotermia; něm: Isothermie f; rus: изотермия 1993-a1
