Elektronický meteorologický slovník

syn. pásmo absorpční – část absorpčního spektra určitého radiačně aktivního plynu vyznačující se silnou absorpcí záření. Je tvořen komplexem vzájemně si blízkých a případně se i částečně překrývajících absorpčních čar v absorpčním spektru daného plynu. Např. vodní pára se vyznačuje absorpčními pásmy v oblastech vlnových délek kolem 1,4 µm, 1,9 µm, 2,7 µm a 6,3 µm; v oblasti vlnových délek větších než 15 µm je u vodní páry nakupeno takové množství absorpčních pásů, že zde dochází ke spojité absorpci dlouhovlnného záření a vzniká zde tzv. absorpční kontinuum. Oxid uhličitý má svůj nejvýznamnější absorpční pás v blízkosti vlnové délky 15 μm. Absorpce ultrafialového záření je způsobena především významnými absorpčními pásy ozonu, který má současně další výrazný absorpční pás v oblasti vlnových délek kolem 9,6 μm. Viz též absorpce záření selektivní.

souborné označení pro změny hodnot meteorologických prvků na návětří orografických překážek, tedy i v jejich předpolí. Návětrný efekt způsobuje mj. zvětšování oblačnosti a snižování výšky základny oblaků. Podílí se na orografickém zesílení srážek a tím i následně na vzniku závětrného efektu. Návětrný efekt působí i na strmých mořských pobřežích, v Evropě např. ve Skotsku a v Norsku. Viz též srážky orografické, efekt nálevkový.

turbulence vyvolaná letadlem během letu, popř. při jeho pohybu po pohybových plochách letiště. Účinek této turbulence na jiná letadla závisí na vzájemné vzdálenosti letadel a na poměru jejich hmotností i rychlostí pohybu. Za letu hraje významnou roli také teplotní zvrstvení atmosféry a vertikální profil větru. K podobným jevům, jako je turbulence v úplavu za letadlem, dochází při vyšších rychlostech proudění vzduchu za horskými překážkami, zvláště za izolovanými vrcholy.

buňková cirkulace v rovníkovém pásmu, orientovaná zonálně, tedy kolmo na Hadleyovu buňku. Původně byla popsána pro oblast Tichého oceánu, kde je tvořena východním prouděním (pasáty) ve spodní troposféře, výstupnými pohyby vzduchu nad teplejší západní částí Tichého oceánu, zpětným západním prouděním v horní troposféře a sestupnými pohyby vzduchu nad rel. chladným povrchem východního Pacifiku. Později byly zjištěny obdobné cirkulační buňky i pro rovníkové oblasti Atlantského a Indického oceánu.

Termín zavedl J. Bjerknes (1969) na počest G. Walkera, který popsal výkyvy této cirkulace, jež jsou označovány jako jižní oscilace.

lokální snížení části základny supercely s horizontálním rozměrem okolo kilometru. Indikuje nasávání vlhkého a chladného vzduchu ze srážkových oblastí do mohutného výstupného konvektivního proudu. V tomto vtahovaném vzduchu pak dochází ke kondenzaci vodní páry v nižší výšce než v okolním vzduchu, čímž vzniká viditelná struktura pod původní základnou oblaku. V oblasti výrazně rotujícího wall cloudu může dojít k vývoji tornáda. Oblak morfologicky patří do zvláštností oblaků murus, kam byl zařazen v roce 2017. V české odborné terminologii nebyl český termín zaveden a používá se termín převzatý z angličtiny. Přímý překlad anglického termínu do češtiny není vhodný.

advekce působící v daném místě oteplování, takže záporně vzatý skalární součin rychlosti větru a teplotního gradientu je kladný. Viz též úhel advekce.

zkrácené označení pro teplou vzduchovou hmotu, vymezenou v rámci termodynamické klasifikace vzduchových hmot.

anticyklona, která se v celém svém vert. rozsahu vyskytuje v rel. teplejším vzduchu vzhledem k okolí. Teplé anticyklony jsou termicky symetrické a obvykle se projevují v celé troposféře. Nad teplou anticyklonou dosahuje v dané zeměpisné šířce tropopauza největších výšek. Při subsidenci vzduchu dochází při adiabatickém ději k jeho oteplování. Do teplých anticyklon patří především subtropické anticyklony.

oblak, který se celý vyskytuje v oblasti teploty vyšší než 0 °C; jeho horní hranice tedy nezasahuje nad hladinu nulové izotermy. Významnější srážky vypadávají z teplých oblaků pouze v nízkých zeměp. šířkách. Pojem teplý oblak používají někteří autoři nevhodně jako syn. pro oblak vodní. Viz též teorie vzniku srážek koalescencí.

relativní proudění obecně teplého a vlhkého vzduchu s výstupnou složkou pohybu ve frontální cykloně popisované v teorii přenosových pásů. Formuje se na přední straně studené fronty do souvislého proudu, který se obvykle táhne stovky kilometrů a při výstupu postupně zasahuje celou troposféru. Teplý přenosový pás je charakterizovaný vysokými hodnotami izobarické vlhké potenciální teploty, transportuje teplý a vlhký vzduch z nižších hladin do vyšších a často je hlavním mechanismem produkce srážek. Teplý přenosový pás probíhá ve vyvíjející se cykloně zpravidla rovnoběžně s přízemní studenou frontou, zhruba kolmo protíná čáru teplé fronty, následně se anticyklonálně stáčí a ve zhruba rovnoběžné poloze vůči čáře teplé fronty přestává stoupat. Během výstupu se podílí na vzniku frontálních oblačných systémů, zejména teplé fronty, a částečně také na vzniku oblačných systémů v teplém sektoru.

fronta nebo její část, která se pohybuje směrem na stranu studeného vzduchu. Je anafrontou. V teplém vzduchu, který vykluzuje po frontální ploše, vzniká charakteristický oblačný systém s pásmem trvalých srážek širokým obvykle 300 až 400 km. Podle teorie přenosových pásů může za vznik oblačnosti z velké části hlavně teplý přenosový pás, nízké oblaky mohou vznikat i ve studeném přenosovém pásu. Srážky obvykle vypadávají před frontální čarou. Frontální oblačnost začíná většinou oblaky druhu cirrus a cirrostratus, které přecházejí v altostratus a nimbostratus. V oblasti srážek se pod nimi může vyskytovat stratus fractus. V případě typu „warm front shield“ se v teplém přenosovém pásu vytváří oblačnost i za frontou a mohou z ní vypadávat i trvalé srážky. Průměrný sklon teplé fronty je 1:150 až 1:250, v blízkosti zemského povrchu je v důsledku tření ještě menší. Před přechodem teplé fronty pozorujeme pokles tlaku vzduchu, čili zápornou hodnotu tlakové tendence, v zimě i předfrontální mlhy. Teplá fronta vzniká v přední části frontální cyklony. Viz též fronta studená

bouřka, která se může vyvinout před frontální čarou teplé fronty. Nutným předpokladem jejího vývoje je alespoň podmíněná instabilita atmosféry v teplém vzduchu, existence výstupných pohybů podél frontálního rozhraní a radiační ochlazování horních vrstev frontální oblačnosti, které má za následek růst instability. Bouřka teplé fronty je u nás poměrně řídkým jevem a vyskytuje se výlučně v letním období obvykle v nočních hodinách. Základny Cb leží zpravidla mnohem výše než na studených frontách a pro pozorovatele ze země bývají zakryty jinou frontální oblačností druhu Ns a As. Průvodním jevem bouřky teplé fronty bývá i náhlé zesílení frontálních srážek.

na sev. polokouli období od 1. dubna do 30. září, někdy nevhodně označované jako letní pololetí nebo vegetační období.

cyklona, která se v celém svém vert. rozsahu vyskytuje v rel. teplejším vzduchu vzhledem k okolí. Teplé cyklony jsou většinou málo pohyblivé termické cyklony, které vznikají v létě nad přehřátou pevninou a v zimě nad teplým mořem. Patří obvykle k nízkým tlakovým útvarům a jen zřídka přesahují izobarickou hladinu 700 hPa.

zkrácené označení pro okluzní frontu charakteru teplé fronty.

zřídka užívané označení místa na Zemi, kde bylo dosaženo absolutní maximum teploty vzduchu. Viz extrémy teploty vzduchu.

část mladé cyklony mezi teplou frontou v její přední části a studenou frontou v části týlové. Teplý sektor cyklony je tvořen teplou vzduchovou hmotou a počasí v tomto sektoru závisí na jejích vlastnostech, roční době i vzdálenosti od středu cyklony. V blízkosti středu cyklony, a především v chladné polovině roku, je v teplém sektoru cyklony velká vrstevnatá oblačnost, často provázená srážkami ve tvaru mrholení. V teplé polovině roku se v teplém sektoru vyskytuje, zvláště ve větších vzdálenostech od středu cyklony, jen zvětšená vrstevnatá oblačnost, nad pevninou ve dne i kupovitá oblačnost. V procesu dalšího vývoje cyklony se teplý sektor zpravidla postupně zmenšuje, v závislosti na rychlosti okluzního procesu je vytlačován na okraj cyklony, až postupně zanikne (u zemského povrchu).

část svahů kopců a hor spolu s přilehlou vrstvou vzduchu, jejíž teplota je v dlouhodobém průměru vyšší než teplota míst položených na svahu níže i výše. U svahů s jednoduchým profilem se teplá svahová zóna vyskytuje v místech nejvyššího sklonu. Na jejím vytváření se podílejí např. rozdílný příjem slunečního záření ve dne v závislosti na sklonu a orientaci svahů, vytváření inverzí teploty vzduchu v dolní části svahů ve večerních a nočních hodinách, večerní a noční stékání ochlazeného vzduchu po svazích, větší rychlosti větru ve vrcholových partiích kopců a hor. Výskyt teplé svahové zóny, znamenající anomálii v rozložení teploty vzduchu s nadmořskou výškou, se projevuje v odlišné skladbě rostlinných společenstev, v časnějším nástupu fenologických fází a byl prokázán i topoklimatologickými měřeními. Viz též topoklima.

teplotní vlna způsobená přílivem teplého vzduchu do rel. chladnější oblasti. Ve stř. Evropě nastupují teplé vlny v teplém pololetí zpravidla od východu až jihozápadu, souvisejí s anticyklonálním počasím a mají tudíž sušší ráz. V chladném pololetí nastupují středoevropské teplé vlny nejčastěji ze záp. nebo již. kvadrantu a mívají vlhčí ráz. Oproti studeným vlnám nastupují teplé vlny pozvolněji, často však končí prudkým poklesem teploty vzduchu po přechodu studené fronty. Z hlediska agrometeorologie jsou obzvlášť rizikové teplé vlny na počátku jara, kdy mohou jako tzv. "false starts" způsobit nástup fenologické fáze kvetení, během níž teplou vlnu vystřídá vlna studená. Z hlediska biometeorologie jsou obzvlášť rizikové teplé vlny v nejteplejší části roku, ve stř. zeměp. šířkách označované jako vlny veder. Viz též oteplení advekční.

oblast, do které pronikla teplá vzduchová hmota tak výrazným způsobem, že izotermy na přízemní nebo výškové mapě, popř. izohypsy na mapě relativní topografie mají protáhlý tvar jazyka. Jazyk teplého vzduchu se nejčastěji vyskytuje na přední straně termicky asymetrické cyklony.

cyklona, která se v celém svém vert. rozsahu vyskytuje v rel. teplejším vzduchu vzhledem k okolí. Teplé cyklony jsou většinou málo pohyblivé termické cyklony, které vznikají v létě nad přehřátou pevninou a v zimě nad teplým mořem. Patří obvykle k nízkým tlakovým útvarům a jen zřídka přesahují izobarickou hladinu 700 hPa.

odstraňování atm. příměsí srážkami. Příměsi se dostávají do srážkových částic různým způsobem:
a) již v oblacích jako kondenzační jádra nebo jádra mrznutí;
b) proniknutím do oblačných a srážkových částic nebo přilnutím k nim zejména v důsledku Brownova pohybu, turbulentních pohybů apod.;
c) zachycením příměsí padajícími srážkovými částicemi.
Soubor procesů vymývání je důležitou součástí samočištění ovzduší, avšak negativním doprovodným jevem je vstup znečišťujících látek do ostatních složek prostředí (hydrosféry, biosféry, pedosféry, kryosféry). V užším smyslu se jako vymývání někdy označuje pouze zachycování příměsí padajícími srážkami v podoblačné vrstvě vzduchu a tomuto pojetí obvykle odpovídají cizojazyčné ekvivalenty. Viz též depozice mokrá.

vztah mezi příjmem, výdejem a změnou zásob vody za dané období v určité oblasti (povodí, kontinentu apod.) nebo ve vodním útvaru, které nastávají v důsledku hydrologického cyklu. Příjem je zajišťován srážkami, případně přítokem vody. Výdej vody nastává prostřednictvím výparu a zpravidla i odtoku, pokud se nejedná o bezodtokou oblast nebo vodní nádrž. Nerovnováha mezi příjmem a výdejem vody se projeví změnou zásob vody ve vodních tocích a nádržích i pod zemským povrchem (půdní vody a podzemní vody); při určování dlouhodobé hydrologické bilance je možné tento člen zanedbat. Především v případě sněžení nebo malé intenzity srážek může být hydrologická bilance významně ovlivněna intercepcí srážek. Rovnice hydrologické bilance je využívána mj. pro stanovení skutečného výparu.

vztah mezi příjmem, výdejem a změnou zásob vody za dané období v určité oblasti (povodí, kontinentu apod.) nebo ve vodním útvaru, které nastávají v důsledku hydrologického cyklu. Příjem je zajišťován srážkami, případně přítokem vody. Výdej vody nastává prostřednictvím výparu a zpravidla i odtoku, pokud se nejedná o bezodtokou oblast nebo vodní nádrž. Nerovnováha mezi příjmem a výdejem vody se projeví změnou zásob vody ve vodních tocích a nádržích i pod zemským povrchem (půdní vody a podzemní vody); při určování dlouhodobé hydrologické bilance je možné tento člen zanedbat. Především v případě sněžení nebo malé intenzity srážek může být hydrologická bilance významně ovlivněna intercepcí srážek. Rovnice hydrologické bilance je využívána mj. pro stanovení skutečného výparu.

syn. oblak kapalný – oblak složený výlučně z vodních kapek bez přítomnosti ledových částic. Může se jednat o oblak teplý nebo oblak přechlazený.

syn. oblak vodní.

syn. oběh vody na Zemi – nepřetržitá cirkulace vody v atmosféře, na zemském povrchu a pod ním, poháněná sluneční energií a gravitační silou. Množství vody, které se v průměru ročně vypaří ze zemského povrchu a opět se na něj vrací ve formě atmosférických srážek, je odhadováno na téměř 5.10¹⁴ m³; to představuje průměrný roční výpar, resp. úhrn srážek více než 950 mm. Veškerá voda v atmosféře se tak vymění v průměru jednou za 10 dnů. Na světový oceán, který zaujímá 71 % zemského povrchu, připadá 84 % výparu. V rámci malého hydrologického cyklu se většina vody vrací přímo do světového oceánu, kam spadne 77 % celkového objemu srážek. Zbylá odpařená voda z oceánu je transportována nad pevninu v rámci velkého hydrologického cyklu, který se uzavírá prostřednictvím odtoku, ovlivňovaného i dalšími členy hydrologická bilance. Hydrologický cyklus podstatně modifikuje prostorové rozdělení tepelné bilance zemského povrchu, a to především prostřednictvím toku latentního tepla.

rozpad kapek a vznik malých kapalných fragmentů vlivem hydrodynamické nestability padajících velkých kapek nebo při přechodných srážkách kapek. První případ se označuje jako spontánní tříštění kapek a druhý jako tříštění kolizní.

ve fyzice oblaků a srážek proces zachycování vodních kapek ledovými částicemi, který probíhá zejména při růstu krup a krupek. Na rozdíl od ozrnění může při zachycování kapek ledovými krystalky dojít až ke ztrátě původního tvaru krystalu. K zachycování dochází v oblaku vlivem odlišné pádové rychlosti kapek a pádové rychlosti krup, ledových krystalků a krupek. Probíhá při pádu ledových částic v prostředí přechlazených kapek s menší pádovou rychlostí, nebo při namrzání vodních kapek, které do oblasti růstu ledových částic dopravuje výstupný proud. V širším významu se termín zachycování používá i při vzniku ledovky, při namrzání vody na letadlech apod.

syn. kapička vodní zárodečná – počáteční stádium vývoje oblačné kapky, které má charakter stabilní částice kapalné vody vznikající z vodní páry při homogenní nebo, v atmosféře častější, heterogenní nukleaci. Velikost a četnost vzniku zárodků závisí na teplotě a přesycení vzduchu vodní párou vzhledem k vodě a při heterogenní nukleaci také na vlastnostech kondenzačních jader. Zárodek vodní kapičky dále spontánně roste difuzí vodní páry do rozměrů oblačných kapek a potom koalescencí do velikosti kapek srážkových.

výška vodní vrstvy, která vznikne rozpuštěním sněhové pokrývky, resp. její hmotnost, vztažená na jednotku plochy. Vodní hodnota sněhové pokrývky se udává v mm vodního sloupce nebo v kg.m^–2. Pro zatížení stavebních konstrukcí se používají jednotky kg.m^—2 nebo kPa. Viz též sněhoměr.

pyrheliometr využívající k měření přímého slunečního záření přírůstek teploty známého objemu vody protékající přístrojem. Vodní pyrheliometr zkonstruovaný C. G. Abbotem byl standardním pyrheliometrem pro Smithsonskou mezinárodní pyrheliometrickou stupnici.

nejvíce zastoupená chemická sloučenina v atmosféře Země, která se však na hmotnosti atmosféry podílí jen z cca 0,25 %. Voda v atmosféře je považována i za součást hydrosféry, na jejíž hmotnosti se podílí dokonce méně než 0,001 %. Voda se v atmosféře vyskytuje především jako vodní pára, dále pak i v ostatních dvou skupenstvích, tzn. jako kapalná voda a led ve formě oblačných a srážkových částic. Mezi skupenstvími dochází k fázovým přechodům, viz výpar a mrznutí kapalné vody, kondenzace vodní páry a její depozice, tání sněhu nebo ledu a jeho sublimace.
V kapalném skupenství by veškerá voda z atmosféry měla objem 1,3.10¹³ m³, což by na zemském povrchu představovalo vrstvu o výšce cca 25 mm. Voda je ovšem v atmosféře Země rozdělena velmi nerovnoměrně. Vlhkost vzduchu prudce klesá s nadmořskou výškou a v průměru i se zeměpisnou šířkou, takže je voda soustředěna z velké většiny jen v troposféře. Voda v atmosféře se významně podílí na hydrologickém cyklu a pomáhá kompenzovat nerovnováhu bilance záření v celé škále měřítek od lokálního po globální. Viz též voda přechlazená, vzduch vlhký, mikrofyzika oblaků a srážek.

výška vodní hladiny nad zvolenou výškovou úrovní v daném místě. Měří se na vodoměrných stanicích pomocí různých hladinoměrů, vyjadřuje se v centimetrech. Může sloužit k vydávání hydrologických výstrah, v případě vodních toků také k určování jejich průtoků. Viz též povodeň.

geomorfologický útvar, kterým vede orografická rozvodnice.

hranice, která rozděluje odtok do sousedních povodí. Rozlišujeme orografické rozvodnice, určené tvarem reliéfu a rozdělující povrchový odtok, a rozvodnice podzemní vody, označované též jako hydrogeologické.

tromba, nejčastěji ve formě nemezocyklonálního tornáda, která se vyskytuje nad vodní plochou. Vzhledem k nasávání vlhkého vzduchu od vodní hladiny může být vodní smršť snáze zvýrazněna po celé délce zkondenzovanými kapičkami vody. Může se vyskytnout nejen pod základnou oblaku Cb, nýbrž i pod Cu con. Hovorově se pro vodní smršť používá i angl. označení waterspout (v mužském rodě).

soubor vodních kapiček, které byly odtrženy z hladiny větších vodních ploch větrem a vyneseny obvykle na krátkou vzdálenost do vzduchu. K odtrhávání kapiček dochází hlavně na hřebenech vln. U nás je vodní tříšť pozorována jen na meteorologických stanicích na březích vodních nádrží při silnějším nárazovitém větru, kde způsobuje zvlhnutí předmětů až do vzdálenosti několika set metrů od místa vzniku. Vodní tříšť patří k hydrometeorům.

výška vodní hladiny nad zvolenou výškovou úrovní v daném místě. Měří se na vodoměrných stanicích pomocí různých hladinoměrů, vyjadřuje se v centimetrech. Může sloužit k vydávání hydrologických výstrah, v případě vodních toků také k určování jejich průtoků. Viz též povodeň.

voda v plynném skupenství. V atmosféře je vodní pára obsažena ve velmi proměnném množství; u zemského povrchu v průměru od 0 do 3 % objemu. S výškou obsah vodní páry v atmosféře velmi rychle ubývá. Při vhodných podmínkách vodní pára kondenzuje a vytváří oblaky, popř. hydrometeory. Vodní pára intenzivně pohlcuje a vyzařuje dlouhovlnné záření, a je proto významná pro radiační režim atmosféry, v rozhodující míře se podílí na skleníkovém efektu atmosféry. Viz též atmosféra Země, vzduch nasycený, vzduch vlhký, kondenzace vodní páry, okno atmosférické, tlak vodní páry.

fázový přechod vody ze skupenství plynného (vodní pára) do skupenství kapalného (voda), při němž dochází k uvolňování latentního tepla kondenzace. Kondenzace vodní páry se uplatňuje v atmosféře při vzniku a růstu oblačných a mlžných kapiček, na zemském povrchu při vzniku kapiček rosy, nebo ovlhnutí předmětů při styku relativně teplého vlhkého vzduchu s chladnějším podkladem. Viz též heterogenní nukleace, kondenzační jádra, koalescence.

syn. hustota vodní páry, vlhkost vzduchu absolutní.

difuze směřující z oblasti vyšší koncentrace vodní páry do oblasti koncentrace nižší. V mikrofyzice oblaků a srážek uvažujeme především molkulární difuzi vodní páry, která se významně uplatňuje při vzniku a počátečním růstu zárodků vodních kapiček a zárodků ledových krystalků. Z makroskopického hlediska difuzní růst kapek a krystalků představuje kondenzaci, resp. depozici. Tyto fázové přechody jsou důsledkem difuze molekul přesycené vodní páry k povrchu částic a jejich zabudování do molekulární struktury vody, resp. ledu.
Turbulentní difuze vodní páry se uplatňuje např. na okrajích oblaků při mísení nasyceného vzduchu s nenasyceným vzduchem z okolí oblaku, při mísení vzduchových hmot různého původu, při vertikálním transportu vodní páry od zemského povrchu do volné atmosféry apod.

syn. napětí vodní páry – parciální tlak vodní páry ve vzduchu. Patří k zákl. charakteristikám vlhkosti vzduchu. Jednotkou v meteorologii je hektopascal (hPa), dříve se užívaly jednotky milibar nebo torr. Viz též vodní pára, izovapora, vzorec Hannův, vztah Thomsonův, tlak nasycené vodní páry.

syn. napětí vodní páry – parciální tlak vodní páry ve vzduchu. Patří k zákl. charakteristikám vlhkosti vzduchu. Jednotkou v meteorologii je hektopascal (hPa), dříve se užívaly jednotky milibar nebo torr. Viz též vodní pára, izovapora, vzorec Hannův, vztah Thomsonův, tlak nasycené vodní páry.

zařízení nebo přístroj k měření vodního stavu. Nejjednodušším hladinoměrem je vodočet, složitějšími různé typy limnigrafů.

automatický hladinoměr sloužící k záznamu časového průběhu vodního stavu.

proces separace elektrického náboje nastávající při spontánním tříštění vodních kapek, které dorostou během svého pádu v atmosféře do kritické velikosti a stanou se hydrodynamicky nestabilní. Kapka se přitom rozpadá na několik větších zbytků a určitý počet maličkých kapiček. Lenardův efekt pak spočívá v tom, že větší zbytky rozpadlých kapek nesou kladný náboj, maličké kapičky náboj záporný, který kromě toho difunduje do okolí ve formě záporných iontů. Obdobný el. jev nazývaný rovněž Lenardův efekt vzniká i při tříštění vodních kapek dopadajících jako atm. srážky na zemský povrch, ve vodopádech, apod. Lenardův efekt poprvé popsal bratislavský rodák, něm. fyzik P. Lenard (1862–1947) v r. 1904.

území ohraničené rozvodnicí, z něhož veškerý odtok směřuje do společného profilu vodního toku, popř. jiného hydrologického útvaru.

geomorfologický útvar, kterým vede orografická rozvodnice.

hranice, která rozděluje odtok do sousedních povodí. Rozlišujeme orografické rozvodnice, určené tvarem reliéfu a rozdělující povrchový odtok, a rozvodnice podzemní vody, označované též jako hydrogeologické.

viz též vlny.

oblak, jehož vznik nebo vývoj je podmíněn vlnovou deformací proudění. Příčinou vývoje vlnových oblaků může být proudění přes horské hřebeny, orientované přibližně kolmo na směr proudění. Je-li vzduch dostatečně vlhký, tvoří se vlnová oblačnost na závětrné straně hřebene, často v řadách rovnoběžných s hřebenem, a to do vzdáleností až několika desítek km. V Krkonoších se oblak nad vrcholem hřebenu nazýval v místním něm. nářečí moazagotl. Vlnové oblaky mohou vzniknout i ve volné atmosféře ve vrcholech vln na rozhraní vzduchových vrstev s rozdílným vektorem větru nebo s různým vertikálním teplotním gradientem. Tyto vlnové oblaky se často vyskytují před studenou frontou. Viz též oblak stacionární, proudění vlnové, vlny Helmholtzovy.

proudění vzduchu interagující především v závětří hor s gravitačními vlnami, které je vázáno na vert. mohutnou vrstvu vzduchu se stabilním teplotním zvrstvením. Rychlost větru v ní obvykle převyšuje ve výšce horského hřebene 10 m.s^–1 a roste s výškou. Na závětrné straně horské překážky vzniká vlnová deformace proudění v podobě stojatých vln, pod jejichž vrchy se vyskytují dva až tři rotory přibližně ve výšce horského hřebene. Vzdálenost prvního rotoru od překážky a vzájemná vzdálenost vírů roste s rychlostí proudění a klesá se zvětšující se stabilitou teplotního zvrstvení. Podle J. Förchtgotta je tato vzdálenost zhruba rovna desetinásobku rel. převýšení závětrné strany horské překážky. Doprovodná silná až extrémní turbulence je vázána především na oblasti rotorů, které jsou při dostatečné vlhkosti vzduchu vyjádřeny oblaky cumulus fractus. Vert. složka rychlosti proudění vzduchu může dosahovat 10 až 25 m.s^–1. Při vhodném teplotním zvrstvení, příznivém profilu větru a dostatečné rel. výšce horské překážky může zóna vlnové deformace proudění zasahovat až do horní troposféry, popř. i do stratosféry, jak např. dokládá tragický let Švéda. K. E. Ovgarda na bezmotorovém letadle do výšky nad 16 000 m nad Sierrou Nevadou v prosinci 1951. Typickým jevem spojeným s vlnovým prouděním jsou vlnové oblaky tvaru lenticularis. Pro vlnové proudění se v letecké (plachtařské) meteorologii často používá označení závětrné vlny nebo horská vlna.

teorie vycházející z předpokladu, že cyklona vzniká vlivem vlnových pohybů na frontální ploše. Vznikla na základě synop. praxe norské meteorologické školy vedené V. Bjerknesem, která určila stadia vývoje cyklony. Nejjednodušší představa vzniku vlny na frontální ploše, a tím nové cyklony, byla spojována s přiblížením se staré cyklony k polární frontě. Mat. zdůvodnění vlnové teorie cyklogeneze publikovali v r. 1933 V. Bjerknes a H. Solberg.

syn. vlny pasátové, vlny tropické – vlnové poruchy v poli východního pasátového proudění, které postupují od východu k západu rychlostí zpravidla menší, než je rychlost pozaďového proudění. Na synoptické mapě se tyto poruchy projevují vytvářením mělkých brázd nízkého tlaku vzduchu a nevýrazných hřebenů vysokého tlaku vzduchu. V přední (západní) části brázdy bývá jasno nebo jen malá oblačnost. V blízkosti osy brázdy a v jejím týlu se v důsledku konvergence horiz. proudění často vytváří rozsáhlá skupina konvektivních bouří, označovaná jako tropická porucha, z níž se za vhodných podmínek může dále vyvinout tropická cyklona. Zmíněná asymetrie v projevech počasí může být nad pevninou silně narušena vlivem orografie nebo denního chodu meteorologických prvků.

viz fronta zvlněná.

pomalu se pohybující frontální rozhraní, obvykle ležící v úzké brázdě nízkého tlaku vzduchu nebo v oblasti, kde izobary protínají frontu pod malým úhlem. Na tomto rozhraní se vlivem dynamických, řidčeji orografických příčin tvoří vlny. Nejčastěji se přitom určitý úsek studené fronty mění vlivem změněných cirkulačních podmínek na teplou frontu. V tomto případě mluvíme o zvlněné studené frontě. Vzácně můžeme pozorovat vlny na teplé frontě, přičemž určitý úsek teplé fronty přijímá charakter studené fronty, a potom mluvíme o zvlněné teplé frontě. Trvají-li podmínky cyklogeneze dostatečně dlouho, tvoří se na vrcholu frontální vlny nová cyklona. Viz též brázda tvaru V.

viz fronta zvlněná.

(wet bulb globe temperature) – jeden z indexů sloužících pro vyjádření pocitové teploty, který popisuje tepelnou zátěž organizmu na přímém slunci (započítává tedy efekty záření). Jeho výpočet vychází z teploty vzduchu, vlhkosti vzduchu, rychlosti větru a globálního slunečního záření. Tepelnou zátěž představují hodnoty přesahující 27 °C (80 °F). Index se používá především v severní Americe, často pro účely armády nebo profesionálních sportovců. Kromě výpočtu ze standardních meteorologických prvků ho lze také přímo určit kombinací měření pomocí běžného (zastíněného) teploměru, vlhkého teploměru a teploměru umístěného v začerněné měděné kouli vystavené na slunci. Odtud anglický název indexu, jehož překlad do češtiny se nepoužívá.

stav atmosféry charakterizovaný souhrnem hodnot všech meteorologických prvků a atm. jevy v určitém místě a čase. Počasím se zpravidla rozumí okamžitý stav atmosféry, někdy též změny (průběh) met. prvků a jevů v určitém krátkém časovém intervalu (řádově minuty nebo hodiny). Počasí se charakterizuje souborem okamžitých nebo krátkodobě průměrovaných hodnot, zvláště teploty vzduchu, oblačnosti nebo slunečního svitu, směru a rychlosti větru a atm. srážek. Počasí je v podstatě vázáno na troposféru, nad níž se již většinou nevytvářejí oblaky, hydrometeory, bouřky apod. Pro počasí je charakteristická velká časová a prostorová proměnlivost. Počasí ve smyslu této definice je neopakovatelné; počasí ale mohou být podobná a lze je shrnovat do typů počasí. Viz též stav počasí, průběh počasí, proměnlivost počasí, zlepšení počasí, zhoršení počasí, změna počasí, zvrat počasí, jevy počasí význačné, jevy počasí zvláštní, bodování počasí, předpověď počasí, měření meteorologické, pozorování meteorologické, povětrnost, klima.

Výraz má ve svém základu slovo čas, které se ve staré češtině používalo ve smyslu počasí. Slovem počasie, počěsie se pak označovala i vhodná doba, srov. ruské slovo погода [pogoda] „počasí“ (od praslovanského goditi (sę) „hodit se“).

syn. rozbor počasí, diagnóza počasí – detailní studium stavu atmosféry, které slouží jako pomocný nástroj k sestavení velmi krátkodobé předpovědi počasí a částečně i předpovědi počasí krátkodobé. Tímto termínem bývá označován i proces, při kterém je určitým způsobem znázorněn skutečný stav atmosféry na synoptických mapách. Viz též analýza synoptických map.

větší změna jednoho nebo více meteorologických prvků, probíhající v daném místě nebo oblasti, popř. i začátek nebo ukončení určitého met. jevu. Změnou počasí se zpravidla nerozumí změna hodnot met. prvků v důsledku denního chodu. K nejvýraznější změnám počasí dochází při výměně vzduchových hmot na atmosférických frontách, při změně cirkulačního typu apod. Změna počasí se může uskutečňovat v průběhu několika minut, hodin až dní. Viz též zhoršení počasí, zlepšení počasí, proměnlivost počasí.

syn. mapa synoptická.

samostatně stojící sériově vyráběný objekt, nebo drobná okrasná, též historizující stavba sloužící k umístění několika meteorologických přístrojů. Meteorologické sloupy byly zřizovány na často navštěvovaných veřejných prostranstvích (náměstí, promenády, parky u škol apod.) převážně od konce 19. století do 30. let 20. století. Jejich kamenná, dřevěná či železná konstrukce je zpravidla čtyřboká a dosahuje výšky 2 až 4 m. Středová část konstrukce, spojená s kamenným nebo zděným podstavcem, vytváří prostor pro výklenky nebo prosklené skříňky na měřící přístroje. Celý objekt bývá zakončen různě tvarovanou stříškou s funkční nebo jen ozdobnou větrnou korouhví. Výjimečně je sloup součástí další kamenné architektury v podobě altánu, která pak funguje jako radiační kryt. Do výklenků nebo skříněk sloupu mohl být instalován tlakoměr, teploměr, extrémní teploměry, vlhkoměr a registrační přístroje. Vrcholným či spíše pozoruhodným přístrojem své doby byl v mnohých sloupech vystavený Lambrechtův povětrnostní telegraf. Sloupy též prezentovaly různé klimatické přehledy a další informace pro obyvatelstvo. Problémem oproti standardní meteorologické budce bylo nedostatečně redukované oslunění přístrojů v určité části dne a nedostatečná ventilace uzavřených prostor sloupu s přístroji. Rovněž ošetřování a seřizování přístrojů bylo jen sporadické a nesystémové. Přesto meteorologické sloupy ve své době významně přispěly k popularizaci meteorologie mezi širokou veřejností.

charakteristika průběhu počasí během několika dní, měsíců, výjimečně i delších období, zvolených s ohledem na některé z činností člověka. Hodnotí se např. povětrnostní podmínky uplynulé zimy z energ. hlediska, povětrnostní podmínky zimní sezony z hlediska náročnosti zimní údržby komunikací, povětrnostní podmínky provozu letiště za minulý měsíc apod. Viz též povětrnost, podmínky klimatické.

1. výraznější nepříznivá změna jednoho nebo více meteorologických prvků nebo počátek výskytu některého nepříznivého, popř. nebezpečného met. jevu nad určitým místem nebo oblastí v průběhu většinou několika hodin. V letecké meteorologii se zhoršení počasí charakterizuje podle mezinárodně dohodnutých pravidel, která jsou v podobě tzv. kritérií pro změnu uvedena v předpisu L3–METEOROLOGIE a mohou být dále specifikována v Dílčích dohodách o rozsahu a formě poskytovaných služeb a leteckých MET informací pro jednotlivá střediska letových a navigačních služeb Řízení letového provozu ČR;
2. rel. pojem označující změnu počasí nepříznivou pro určité lidské činnosti. Např. vytvoření mlhy znamená zhoršení počasí pro dopravu, podstatné zesílení větru nebo prudký pokles teploty vzduchu je zhoršení počasí pro mnohem širší okruh činností. Naopak začátek srážek považuje většina jednotlivců za zhoršení počasí, zatímco zemědělci a vodohospodáři po déle trvajícím suchém období za příznivou změnu. Viz též zlepšení počasí, změna počasí, zpráva o náhlé změně počasí.

syn. analýza počasí.

viz ohrožení povětrnostní.

meteorologická předpověď slovně, popř. graficky vyjadřující budoucí stav povětrnostních podmínek. Předpověď počasí vychází z podrobné analýzy termobarického a vlhkostního pole atmosféry a fyz. stavu zemského povrchu. Klasické předpovědi počasí vycházely především ze synoptické předpovědi, z níž meteorolog na základě svých subjektivních zkušeností a podle jistých empirických pravidel extrapoloval budoucí vývoj atmosférických dějů a počasí. V současné době vycházejí předpovědi počasí především z numerických předpovědí počasí založených na numerické integraci diferenciálních rovnic, jež v určitém modelovém přiblížení popisují dynamiku a termodynamiku atmosféry. K doplnění numerických předpovědí, dále pak pro jejich upřesňování nebo interpretaci na předpověď vlastních projevů počasí, se využívají i metody statistické předpovědi. Subjektivní zkušenosti meteorologa, spolu s některými empirickými pravidly však stále mají velkou roli a uplatňují se při interaktivní spolupráci člověka s počítačem, což vhodně vystihuje angl. termín „man-machine mix“. Platí to především při interpretaci výsledků numerických předpovědí pro místní podmínky, zvláště při výskytu extrémních jevů malého měřítka. Vzhledem k tomu, že jakékoliv předpovědní metody zachycují atm. děje pouze v určitém přiblížení, mají předpovědi počasí zpravidla pravděpodobnostní, a nikoli striktně deterministický charakter. Z toho vyplývá, že vytěžit z nich maximum informací může především uživatel, který je v potřebné míře obeznámen s možnostmi meteorologie a se základními vlastnostmi atmosféry. V dostatečném časovém předstihu vydaná a správně aplikovaná předpověď počasí umožňuje uživateli přijmout účinná praktická opatření v nejrůznějších oborech lidské činnosti. Viz též rovnice prognostické, úspěšnost předpovědi.

zast. a nevh. označení pro atmosférickou frontu.

kapalinový tlakoměr, jehož princip navrhl E. Torricelli a pokus s jeho použitím provedl V. Viviani (1643). U rtuťového tlakoměru je tlak vzduchu v rovnováze s tíhou rtuťového sloupce. Délka tohoto sloupce se pro met. účely měří s přesností na 0,1 mm nebo vyšší a redukuje se na teplotu 0 °C a normální (standardní) tíhové zrychlení 9,80665 m.s^–2. Podle konstrukce se rtuťové tlakoměry dělí na tlakoměry nádobkové, násoskové, nádobkové–násoskové a váhové. Vzhledem k tomu, že rtuťový tlakoměr měří tlak vzduchu pomocí délky rtuťového sloupce, byly první jednotky tlaku vzduchu délkové. Proto se užívala např. jednotka milimetr rtuťového sloupce (mm Hg), nahrazená později jednotkou torr. Vzhledem k závislosti údaje na teplotě je vhodné umístění rtuťových tlakoměrů uvnitř budov v místech, kde nedochází k rychlým změnám teploty vzduchu, navíc se tak tlumí oscilace vyvolané nárazovitosti proudění. Pro měření tlaku vzduchu na stanicích na území ČR se už rtuťové tlakoměry nepoužívají. Viz též trubice barometrická, „pumpování" tlakoměru.

hydrometeorologické ohrožení atmosférického původu a epizodického charakteru, takže může být předmětem meteorologické výstrahy a k jeho predikci může sloužit krátkodobá nebo střednědobá předpověď počasí. Jako povětrnostní ohrožení jsou chápány jednotlivé nebezpečné meteorologické jevy (např. přívalový déšť), jejich kombinace (např. konv. bouře) i útvary, které je způsobují (např. tropická cyklona). Bývají provázena výskytem výrazných meteorologických anomálií. Pokud příslušný proces nebo jev dosahuje mimořádné intenzity, bývá označován jako povětrnostní extrém nebo extrémní povětrnostní událost. Viz též počasí nebezpečné, katastrofa hydrometeorologická.

1. výraznější změna jednoho nebo více meteorologických prvků nebo ukončení některého nepříznivého met. jevu nad určitým místem nebo oblastí v průběhu několika hodin. V letecké meteorologii se zlepšení počasí charakterizuje podle mezinárodně dohodnutých pravidel, která jsou v podobě tzv. kritérií pro změnu uvedena v předpisu L3–METEOROLOGIE a mohou být dále specifikována v Dílčích dohodách o rozsahu a formě poskytovaných služeb a leteckých MET informací pro jednotlivá střediska letových a navigačních služeb Řízení letového provozu ČR;
2. rel. pojem, označující změnu počasí příznivou pro určité lidské činnosti. Za zlepšení počasí je možno považovat např. rozplynutí mlhy, ukončení srážek, podstatné zeslabení větru, nástup slunečného počasí, popř. vyjasnění, skončení mrazivého období, veder apod. Viz též zpráva o náhlé změně počasí, zhoršení počasí, změna počasí.

lid. průpovídka, často rýmovaná, která buď zachycuje typický průběh počasí v jednotlivých částech roku, nebo odhaduje vývoj počasí podle jeho charakteru v určitém referenčním dni nebo období. Většina povětrnostních pranostik se váže k vybraným kalendářním (tzv. kritickým) dnům roku a pro snadné zapamatování jsou spojeny se jménem příslušného světce (např. „Medardova kápě čtyřicet dní kape“). Část pranostik se týká vícedenních období, obvykle měsíců (např. „V lednu sníh a bláto, v únoru tuhé mrazy za to“). Řada pranostik má racionální jádro, u některých však obsah ustoupil rýmu, mnohé jsou pověrečné. Většina povětrnostních pranostik má jen regionální význam a pro jejich pochopení je nutné znát, kde a kdy vznikly, popř. obsah pojmů v době jejich zrodu. Poměrně značná část pranostik je odrazem povětrnostních singularit. Slovo pranostika vzniklo zkomolením slova prognostika, souvisejícího s prognózou čili předpovědí. Viz též počasí medardovské, obleva vánoční.

viz pozorování meteorologické.

meteorologická předpověď slovně, popř. graficky vyjadřující budoucí stav povětrnostních podmínek. Předpověď počasí vychází z podrobné analýzy termobarického a vlhkostního pole atmosféry a fyz. stavu zemského povrchu. Klasické předpovědi počasí vycházely především ze synoptické předpovědi, z níž meteorolog na základě svých subjektivních zkušeností a podle jistých empirických pravidel extrapoloval budoucí vývoj atmosférických dějů a počasí. V současné době vycházejí předpovědi počasí především z numerických předpovědí počasí založených na numerické integraci diferenciálních rovnic, jež v určitém modelovém přiblížení popisují dynamiku a termodynamiku atmosféry. K doplnění numerických předpovědí, dále pak pro jejich upřesňování nebo interpretaci na předpověď vlastních projevů počasí, se využívají i metody statistické předpovědi. Subjektivní zkušenosti meteorologa, spolu s některými empirickými pravidly však stále mají velkou roli a uplatňují se při interaktivní spolupráci člověka s počítačem, což vhodně vystihuje angl. termín „man-machine mix“. Platí to především při interpretaci výsledků numerických předpovědí pro místní podmínky, zvláště při výskytu extrémních jevů malého měřítka. Vzhledem k tomu, že jakékoliv předpovědní metody zachycují atm. děje pouze v určitém přiblížení, mají předpovědi počasí zpravidla pravděpodobnostní, a nikoli striktně deterministický charakter. Z toho vyplývá, že vytěžit z nich maximum informací může především uživatel, který je v potřebné míře obeznámen s možnostmi meteorologie a se základními vlastnostmi atmosféry. V dostatečném časovém předstihu vydaná a správně aplikovaná předpověď počasí umožňuje uživateli přijmout účinná praktická opatření v nejrůznějších oborech lidské činnosti. Viz též rovnice prognostické, úspěšnost předpovědi.

lid. průpovídka, často rýmovaná, která buď zachycuje typický průběh počasí v jednotlivých částech roku, nebo odhaduje vývoj počasí podle jeho charakteru v určitém referenčním dni nebo období. Většina povětrnostních pranostik se váže k vybraným kalendářním (tzv. kritickým) dnům roku a pro snadné zapamatování jsou spojeny se jménem příslušného světce (např. „Medardova kápě čtyřicet dní kape“). Část pranostik se týká vícedenních období, obvykle měsíců (např. „V lednu sníh a bláto, v únoru tuhé mrazy za to“). Řada pranostik má racionální jádro, u některých však obsah ustoupil rýmu, mnohé jsou pověrečné. Většina povětrnostních pranostik má jen regionální význam a pro jejich pochopení je nutné znát, kde a kdy vznikly, popř. obsah pojmů v době jejich zrodu. Poměrně značná část pranostik je odrazem povětrnostních singularit. Slovo pranostika vzniklo zkomolením slova prognostika, souvisejícího s prognózou čili předpovědí. Viz též počasí medardovské, obleva vánoční.

systém synchronizovaných měření, zpracování a přenosu dat z několika meteorologických radiolokátorů, organizovaných obvykle v rámci jednotlivých zemí nebo regionů (např. síť CZRAD v Česku, NEXRAD v USA, NORDRAD ve Skandinávii nebo středoevropská síť CERAD). Tvorba sloučené radiolokační informace předpokládá dohodu o typu, formátu, rozlišovací schopnosti, časování a geografické projekci radarových dat. Pro mezinárodní výměnu radarových dat se používá formát WMO FM–94 BUFR nebo HDF5.

přímé aerologické pozorování prostřednictvím speciálního letu letadla s cílem získat met. informace. Podle způsobu zjišťování meteorologických prvků a jevů někdy rozlišujeme průzkum vizuální a přístrojový neboli instrumentální. Viz též stanice meteorologická letadlová, sondáž atmosféry letadlová, zálet počasí.

periodická publikace, která obsahuje informaci o meteorologických měřeních a pozorováních, popř. o zpracovaných met. údajích z určitého území. V ČR byly nejznámějšími meteorologickými přehledy Denní přehled počasí a Měsíční přehled počasí, které obsahovaly podrobná data z území státu a podávaly všeobecnou informaci o celkové povětrnostní situaci v Evropě a nad Atlantským oceánem. Vydávání tištěné verze Denního přehledu počasí a Měsíčního přehledu počasí bylo ukončeno v roce 2010. Viz též ročenka meteorologická, zpráva meteorologická.

málo časté označení pro povětrnostní děje vyskytující se v určité geogr. oblasti v některé části roku opakovaně, a to v nestejně dlouhých intervalech za sebou. Opakovaný výskyt určitých povětrnostních situací podmiňuje opakování podobného průběhu meteorologických prvků, i když intenzita změn kolísá. Ve stř. Evropě počítáme k povětrnostním rytmům např. opakované vpády studeného vzduchu na jaře nebo jednotlivé vlny evropského letního „monzunu".

věcně nepřesný název pro instituci poskytující operativní meteorologické informace, např. údaje o současném stavu počasí nebo jeho předpovědi pro různé účely. Pod pojem povětrnostní služba bývala někdy zahrnována synoptická služba a letecká meteorologická služba.

loď zpravidla specializovaná na plnění úkolů v systému meteorologických a oceánologických pozorování, na prvotní zpracování těchto pozorování a rozšiřování získaných výsledků. Meteorologické lodě dnes pracují pouze jako expediční (lodě v expedicích TROPEX, POLEX, MONEX apod.) a jejich úkoly plní i dopravní lodě (včetně lodí říčních) a majáky. Kromě zákl. přízemních meteorologických pozorování se na meteorologických lodích konají i oceánologická pozorování (rychlosti oceánských proudů, výšky vln, teploty mořské vody a jejího vert. profilu, znečištění moře apod.). Výsledky měření meteorologických lodí doplňují pozorování v síti pozemních meteorologických stanic a slouží hlavně pro zabezpečování námořní dopravy, rybářských lodí i další činnosti na moři. Po 2. světové válce se rozšířily stacionární meteorologické lodě, které prováděly mj. i měření aerologická. Ovšem od 60. let docházelo k jejich útlumu, když jejich pozorování postupně nahradily meteorologické družice, bóje a dopravní lodě. Poslední stacionární meteorologická loď ukončila svůj provoz na konci roku 2009.

místo, v němž se konají stanovená meteorologická pozorování podle dohodnutých mezinárodních nebo vnitrostátních postupů. Základním předpokladem je odpovídající technické, personální a komunikační vybavení. Meteorologické stanice je možné dělit podle různých hledisek:
a) podle odb. zaměření se rozlišují synoptické, klimatologické a letecké meteorologické stanice, agrometeorologické stanice a stanice speciální;
b) podle charakteru získávaných dat se dělí na meteorologické stanice přízemní, stanice aerologické a na stanice měřící v mezní vrstvě atmosféry;
c) podle umístění se dělí na meteorologické stanice pozemní, mořské a letadlové.
Jedna meteorologická stanice může plnit úkoly různého odborného zaměření a rozsahu.

1. v komplexní klimatologii soubor meteorologických prvků a jevů daného dne, který je charakterizován jejich hodnotami uvnitř vhodně zvolených intervalů. Týká se zvláště teploty a vlhkosti vzduchu, oblačnosti, atm. srážek, sněhové pokrývky a větru. Znamená zobecnění případů počasí jako jevů prakticky se neopakujících, např. počasí mírně mrazivé, bez větru, málo oblačné. Typy počasí lišící se jen v jednom anebo dvou znacích se shrnují do tříd počasí;
2. v synoptické meteorologii charakter počasí odpovídající určitému synop. objektu, tj. atm. (tlakovému) útvaru, vzduchové hmotě nebo atmosférické frontě, a to zejména v závislosti na roč. době. Např. anticyklonální počasí, počasí v týlu cyklony, počasí teplé fronty. Viz též typ synoptický.

1. typická vlastnost počasí, zvláště ve stř. zeměp. šířkách, projevující se velkou interdiurní proměnlivostí meteorologických prvků, zejména teploty vzduchu, oblačnosti a slunečního svitu, dohlednosti a atm. srážek. Je vyvolána častými přechody front a cyklonální činností především v dosahu výškové frontální zóny;
2. změny počasí během dne v krátkých časových intervalech (minuty, hodiny), kdy se střídá velká oblačnost s přeháňkami, popř. bouřkami s vyjasňováním a slunečním svitem. V oblasti ČR se proměnlivost počasí vyskytuje zvláště v jarním období v týlu cyklon při převážně sz. proudění chladného vzduchu, kdy se hovoří o tzv. aprílovém počasí. Viz též změna počasí, oblačnost proměnlivá.

výstraha před předpokládanými nebo již vyskytujícími se nebezpečnými povětrnostními jevy vydaná met. předpovědní službou a určená pro širokou veřejnost nebo speciální okruhy uživatelů. Rozšiřuje se prostřednictvím veřejných médií, pomocí internetu nebo přes účelová spojová zařízení Hasičského záchranného sboru, orgánů krizového řízenínebo státní správy a samosprávy. Pro distribuci výstrah se kromě otevřené řeči používá i všeobecný výstražný protokol (CAP).
Od roku 2000 se met. výstrahy Českého hydrometeorologického ústavu určené pro veřejnost a státní správu a samosprávu vydávají v rámci tzv. Systému integrované výstražné služby. Výstrahy se vydávají zejména na extrémní teplotní podmínky (vysoké teploty, silný mráz, náhlý pokles teploty), ale i na velmi silný vítr, sněhové jevy (silné nebo trvalé sněžení, sněhové jazyky, závěje), námrazové jevy (ledovka, náledí, silná námraza), bouřkové jevy (přívalový déšť, kroupy, nárazový vítr), vydatný déšť vedoucí k povodňovým jevům a nebezpečí vzniku požárů.

označení pro typický tvar studené vzduchové hmoty, postupující za studenou frontou na místo teplého vzduchu. O klínu studeného vzduchu lze však hovořit i pod teplou frontou, kdy studený vzduch ustupuje. Viz též profil atmosférické fronty, čelo studeného vzduchu, „blána“ studeného vzduchu.

syn. výběžek vysokého tlaku vzduchu, nevhodně klín vysokého tlaku vzduchu – oblast vyššího tlaku vzduchu bez uzavřených izobar či izohyps. Vyskytuje se obvykle mezi dvěma oblastmi nízkého tlaku vzduchu. Na synoptické mapě bývá vyjádřena izobarami či izohypsami s anticyklonálním zakřivením, někdy ve tvaru písmene U. Hřeben může být také částí anticyklony. V hřebenu vysokého tlaku vzduchu lze vyznačit osu hřebene. Podél ní dochází k divergenci proudění, s níž jsou spojeny sestupné pohyby vzduchu mající obvykle za následek rozpouštění oblaků nebo všeobecně málo oblačné počasí. Proudnice v hřebenu mají anticyklonální zakřivení. Hřeben vysokého tlaku vzduchu je jedním z tlakových útvarů. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu.

vzácný halový jev v podobě oblouků rovnoběžných s parhelickým kruhem a nalézajících se poněkud výše, než by odpovídalo poloze nejvyššího bodu malého hala. Mohou dosahovat od polohy malého hala až k poloze protislunce.

automatický srážkoměr, jehož měření je založeno na vážení nádoby, která zachycuje padající srážky, tenzometrickou váhou připojenou na řídicí elektroniku. Odstraňuje nedostatky jednoduššího člunkového srážkoměru, protože zachytí a ihned vyhodnotí i tuhé srážky a jeho přesnost není závislá na intenzitě srážek. Pro zachycení tuhých srážek je ve vážené nádobě ekologická nemrznoucí kapalina. Samovolný výpar z hladiny vážené nádoby je potlačen použitím vrstvy silikonového oleje na povrchu vážené kapaliny. Pro zamezení falešných srážek bývá vybaven detektorem srážek. Zast. označení váhového srážkoměru je chionograf, případně srážkový intenzograf.

rtuťový tlakoměr založený na určení hmotnosti rtuťového sloupce v barometrické trubici (zavěšené na vahadle vah), nebo rtuti v nádobce tlakoměru. Je určen k registraci tlaku vzduchu. V současné době se v ČR již nepoužívá. Viz též barograf.

málo používaný druh aerologického diagramu, v němž jsou na horizontální ose vyneseny hodnoty entropie a na vertikální ose tlak vzduchu ve tvaru p^0,286. Osy tvoří pravoúhlý souřadnicový systém. Izotermy jsou křivky skloněné pod úhlem přibližně 45°. Autorem tohoto diagramu, který patří mezi energetické diagramy, je švédský meteorolog W. Werenskiold, který ho navrhl v letech 1937–1938. Viz též diagram Stüveho.

pásmo mezi subtropickým pásem vysokého tlaku vzduchu a polární oblastí, tj. zhruba mezi 35° a 65° zeměp. šířky příslušné polokoule, v němž převládá přenos vzduchu směrem od západu na východ. Toto zonální proudění je zřetelné zejména ve vyšších vrstvách troposféry, kde tvoří cirkumpolární vír, přičemž dochází k rozšíření pásma západních větrů jak směrem k rovníku, tak směrem k pólům. Blíže k zemskému povrchu je v důsledku rozsáhlé cyklonální činnosti směr větru značně proměnlivý, takže převaha záp. větrů je zřejmější až z klimatologického zpracování. Pásmo západních větrů je lépe vyvinuto na již. polokouli, což souvisí s homogennějším povrchem (převahou oceánu nad pevninami). Zejména na sev. polokouli dochází v některých oblastech k zesílení záp. větrů, a to i v ročním průměru, což souvisí s výskytem tryskového proudění. Viz též větry západní stálé, čtyřicítky řvoucí.

silné a značně stálé větry, které vanou v pásmu západních větrů mezi 35° a 65° zeměp. šířky nad oceány a na přilehlých pevninách. Jsou výrazněji vyvinuty na již. polokouli, kde převládají rozsáhlé plochy oceánů. Kvůli dobré využitelnosti pro plavbu plachetnic bývaly nazývány „hodné“, nicméně vedly i k pojmenování příslušných zeměp. šířek jižní polokoule jako řvoucí čtyřicítky.

pásmo mezi subtropickým pásem vysokého tlaku vzduchu a polární oblastí, tj. zhruba mezi 35° a 65° zeměp. šířky příslušné polokoule, v němž převládá přenos vzduchu směrem od západu na východ. Toto zonální proudění je zřetelné zejména ve vyšších vrstvách troposféry, kde tvoří cirkumpolární vír, přičemž dochází k rozšíření pásma západních větrů jak směrem k rovníku, tak směrem k pólům. Blíže k zemskému povrchu je v důsledku rozsáhlé cyklonální činnosti směr větru značně proměnlivý, takže převaha záp. větrů je zřejmější až z klimatologického zpracování. Pásmo západních větrů je lépe vyvinuto na již. polokouli, což souvisí s homogennějším povrchem (převahou oceánu nad pevninami). Zejména na sev. polokouli dochází v některých oblastech k zesílení záp. větrů, a to i v ročním průměru, což souvisí s výskytem tryskového proudění. Viz též větry západní stálé, čtyřicítky řvoucí.

křivka na termodynamickém diagramu, vyjadřující vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi teplotou a tlakem) při adiabatickém ději v nasyceném vzduchu, který může obsahovat i zkondenzovanou vodu v kapalné fázi. Sklon křívky  tedy odpovídá nasyceně adiabatickému teplotnímu gradientu a slabě závisí na množství zkondenzované kapalné vody. Protože teplo potřebné ke změně teploty kapalné vody přítomné v nasyceném vzduchu je velmi malé, je rozdíl mezi nasycenou adiabatou a pseudoadiabatou zanedbatelný. Na termodynamickém diagramu se proto při znázornění adiabatického děje v nasyceném vzduchu používají pseudoadiabaty. V americké terminologii se nasycená adiabata označuje jako vlhká adiabata.

(wet bulb globe temperature) – jeden z indexů sloužících pro vyjádření pocitové teploty, který popisuje tepelnou zátěž organizmu na přímém slunci (započítává tedy efekty záření). Jeho výpočet vychází z teploty vzduchu, vlhkosti vzduchu, rychlosti větru a globálního slunečního záření. Tepelnou zátěž představují hodnoty přesahující 27 °C (80 °F). Index se používá především v severní Americe, často pro účely armády nebo profesionálních sportovců. Kromě výpočtu ze standardních meteorologických prvků ho lze také přímo určit kombinací měření pomocí běžného (zastíněného) teploměru, vlhkého teploměru a teploměru umístěného v začerněné měděné kouli vystavené na slunci. Odtud anglický název indexu, jehož překlad do češtiny se nepoužívá.

syn. den se srážkami.

den se srážkami, v němž byly zaznamenány srážky v podobě trvalého deště nebo deště v přeháňkách. V Česku k zařazení mezi dny s deštěm stačí i neměřitelné srážky, v některých zemích je podmínkou dosažení určitého minimálního denního úhrnu srážek.

syn. den srážkový – mezinárodně rozšířený charakteristický den, v němž byly zaznamenány srážky nebo denní úhrn srážek dosáhl určité nízké prahové hodnoty. Podle předpisů WMO se tento úhrn vztahuje k období od 06:00 UTC daného dne do 06:00 UTC následujícího dne. Minimální denní úhrn srážek pro vymezení srážkových dní není mezinárodně stanoven, nejčastěji se vyskytují prahové hodnoty 0,1 mm, 0,2 mm nebo 1 mm. V datech ČHMÚ se jako den se srážkami označuje období mezi klimatologickými termíny 7 h daného dne a 7 h následujícího dne,  pokud  byly v tomto období zaznamenány alespoň neměřitelné srážky. Podle charakteru srážek dále rozlišujeme den s deštěm, den se sněžením a den s krupobitím. Viz též den bezsrážkový.

depozice ve smyslu ukládání atm. příměsi na zemském povrchu, k níž dochází prostřednictvím atmoférických srážek, popř. hmotnost příměsi, která je tímto způsobem uložena na jednotku plochy za jednotku času. Rozlišujeme vertikální mokrou depozici, která vzniká následkem vymývání příměsí padajícími srážkami, a horizontální mokrou depozici, která je spojena s usazenými srážkami. Na rozdíl od suché depozice probíhá mokrá depozice epizodicky.

proces růstu krup, při němž nedochází k okamžitému mrznutí vodních kapek zachycených kroupou vzhledem k uvolněnému latentnímu teplu mrznutí, které ohřívá kroupu. Na povrchu kroupy se tvoří vrstva kapalné vody, která teprve postupně mrzne nebo stéká po povrchu a může být při pádu kroupy odstříknuta. Mrznutí stékající vody vyvolává vznik tzv. rampouchovitých výběžků. Mokrý růst nastává, pokud se teplota povrchu kroupy blíží k 0 °C. Při mrznutí zachycené kapalné vody vzniká kompaktní led převážně bez vzduchových bublin. Viz mez Schumanova-Ludlamova.

intenzivní srážka sněhu tvořená vlhkými vločkami velkých rozměrů, vypadávající při teplotách blízkých 0 °C a usazující se na předmětech na zemi, a zejména na větvích stromů, drátech apod. Vytváří silnou vrstvu, která svou tíhou může způsobit škody. Proto je lepkavý sníh řazen mezi námrazky.

časový úsek po sobě jdoucích dnů se srážkami na dané met. stanici. Jako minimální denní úhrn srážek se přitom nejčastěji uvažuje 0,1 mm, ve starších pracích 0,0 mm (neměřitelné srážky). Srážková období, někdy označovaná i jako období vlhká, se střídají se suchými obdobími. Někteří autoři pracují se zvolenou minimální délkou srážkových období, jiní mezi ně počítají i samostatné dny se srážkami. Kromě takto definovaných, tzv. absolutních nebo též uzavřených srážkových období, se někdy vymezují i parciální neboli přerušená srážková období, přičemž kritériem bývá průměrný denní úhrn srážek za toto období. Údaje o četnosti, prům. a nejdelším trvání srážkových období a jejich srážkové vydatnosti jsou důležitými charakteristikami časového rozdělení srážek. Velká četnost, případně délka srážkových období jsou charakteristické pro humidní klima a pro období dešťů.

1. syn. období srážkové;
2. obecné označení časového úseku, během něhož se v určité oblasti vyskytly v porovnání s klimatologickým normálem nebo s jiným obdobím větší úhrny srážek. Uvažovaný časový úsek přitom může trvat jen několik dní, ale i celé geologické období, viz např. pluviál.

viz psychrometr.

viz psychrometr.

1. teplota, které teoreticky nabude původně nenasycený vzduch po nasycení vodní párou. Podle toho, zda tento proces proběhne jako adiabatický nebo izobarický děj, rozlišujeme:
a) adiabatickou vlhkou teplotu T_av. Pomocí termodynamického diagramu ji přibližně určíme tak, že uvažovanou vzduchovou částici převedeme po suché adiabatě do výstupné kondenzační hladiny, kde se vystupující vzduch stane nasyceným vodní párou. Odtud pak vzduchovou částici necháme sestoupit po nasycené adiabatě do výchozí hladiny, na níž přečteme T_av. Převedeme-li částici po nasycené adiabatě dále do tlakové hladiny 1 000 hPa, dostaneme adiabatickou vlhkou potenciální teplotu. Adiabatická vlhká potenciální teplota má ve vzduchu obsahujícím nasycenou vodní páru z hlediska podmínek pro vertikální stabilitu atmosféry analogický význam jako potenciální teplota v nenasyceném vzduchu;
b) izobarickou vlhkou teplotu T_iv. Při jejím určení předpokládáme, že k nasycení (vzhledem k rovinnému vodnímu povrchu) dojde za stálého tlaku vypařováním vody do uvažované vzduchové částice, jíž se odnímá teplo spotřebované na výpar. Tuto teplotu lze vypočítat podle vzorce
$T_{iv}=T-\frac{L_{wv}\left(w_s-w\right)}{c_p},$
kde T značí teplotu vzduchu, L_wv latentní teplo vypařování, c_p měrné teplo vzduchu při stálém tlaku, w a w_s skutečný směšovací poměr vodní páry, resp. směšovací poměr vodní páry odpovídající stavu nasycení.
Izobarická vlhká teplota je vždy vyšší než adiabatická vlhká teplota. Spolu s ní se v meteorologii používá k analýze termodyn. vlastností vzduchových hmot. Přejdeme-li na termodyn. diagramu z bodu určeného teplotou T_iv v uvažované tlakové hladině po nasycené adiabatě do hladiny 1 000 hPa, zjistíme na teplotní stupnici izobarickou vlhkou potenciální teplotu.
2. v meteorologii běžné zkrácené označení pro teplotu vlhkého teploměru, která se v ideálním případě (z hlediska funkce vlhkého teploměru a na něj působících vnějších faktorů) blíží izobarické vlhké teplotě. Ztotožňování teoreticky určené izobarické vlhké teploty a změřené teploty vlhkého teploměru, k čemuž někdy v praxi dochází, však není zcela přesné.

teplota udávaná vlhkým teploměrem psychrometru, který je v dobrém tepelném kontaktu se vzduchem, správně ventilovaný a dokonale chráněný před přímým slunečním zářením. Blíží se izobarické vlhké teplotě. Při záporné teplotě je třeba údaj doplnit o informaci, zda je nádobka obalena ledem.

vžité označení pro jeden z dvojice rtuťových teploměrů tvořících psychrometr. Jeho nádobka je pokryta tkaninovým obalem, tzv. punčoškou, pomocí níž se vytváří film čisté vody nebo ledu na povrchu nádobky. Film se vypařuje při relativní vlhkosti vzduchu nižší než 100 %, čímž se nádobce odnímá teplo potřebné pro výpar, jehož množství je úměrné, mimo jiné, sytostnímu doplňku. Měřená teplota je proto většinou nižší než teplota vzduchu v okolí nádobky, tzn. nižší než údaj suchého teploměru. Může být výjimečně vyšší než teplota suchého teploměru při záporných teplotách ve °C a husté mlze, kdy je nádobce dodáváno latentní teplo kapiček mlhy, které na této nádobce mrznou. Při čtení se zjišťuje, zda při záporných teplotách je na punčošce voda nebo led a podle toho se k vyhodnocení vlhkosti vzduchu použije příslušně označený oddíl psychrometrických tabulek. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z vlhkého teploměru používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem.

rotační pohyb vzduchu, který může být zviditelněn unášenými částicemi atmosférického aerosolu. Atmosférické víry vznikají z rozmanitých příčin, které určují měřítko vírů i směr jejich rotace, jejíž osa bývá většinou orientována přibližně vertikálně. Největším takovým vírem, který tvoří součást všeobecné cirkulace atmosféry, je cirkumpolární vír. V synoptickém měřítku rozlišujeme cyklony a anticyklony, přičemž obzvlášť vysoké rotační rychlosti dosahují tropické cyklony. Kromě cyklon můžeme pomocí meteorologických družic detekovat i další oblačné víry, a to i mezosynoptického měřítka, např. polární cyklony a závětrné víry. Nejmenšími víry s přibližně vertikální osou jsou tromby, které mohou být viditelné díky rotujícím nebo na zemském povrchu vířeným pevným nebo kapalným částicím. V atmosféře se dále tvoří i stabilní víry s přibližně horiz. osou, tzv. rotory. Prakticky neustále jsou v atmosféře přítomny náhodně se pohybující nestabilní turbulentní víry s různou orientací osy rotace. Viz též vorticita, proudění vírové, měřítko atmosférických vírů.

označení pro libovolný atmosférický vír s přibližně vertikální osou rotace, průměrem od desítek centimetrů do několika kilometrů, bez ohledu na mechanizmus jeho vzniku a bez ohledu na to, zda se dotýká zemského povrchu či nikoliv. Tromba se může utvořit pod základnou konvektivního oblaku nebo nad zemským povrchem.  Mezi tromby pod základnou konv. oblaků patří kondenzační chobot nedotýkající se zemského povrchu, vodní smršť a tornádo. Tromba nad přehřátým zemským povrchem se označuje jako prachový nebo písečný vír či rarášek, nad vodní hladinou mlžný vír. Extrémním případem uvedeného typu tromby je požárový vír. Dalšími druhy tromb nad zemským povrchem jsou gustnádo a sněhový vír.
Ke zviditelnění tromby může dojít buď různým materiálem unášeným ze zemského povrchu (v prachovém nebo písečném víru a ve sněhovým víru), nebo kondenzací vodní páry (v kondenzačním chobotu neboli nálevce tromby, klasifikované jako tuba, dále pak v mlžném víru), v případě tornáda zpravidla oběma způsoby. Požárový vír mohou zviditelňovat plameny, kouř i produkty kondenzace vodní páry.
Mezi tromby se nezahrnují víry s přibližně horizontální osou rotace (např. rotory), ani nestabilní turbulentní víry.

Termín byl přejat z it. tromba „trubka“, srov. trombón

elektromagnetický signál, který se šíří plazmatem ionosféry či magnetosféry podél magnetické siločáry. Vzniká disperzí širokopásmového pulsu emitovaného bleskovým výbojem. V plazmatickém prostředí se šíří různé frekvence původního širokopásmového signálu různou rychlostí, a po převedení elektromagnetického signálu na akustický signál proto vzniká typický hvízdavý zvuk. Délka jeho trvání (zlomky vteřiny a ž jednotky vteřin) je dána vlastnostmi prostředí, ve kterém se šíří, a to především hustotou elektronů v plazmatu. Mechanismus vzniku hvizdů byl vysvětlen až v padesátých letech (O. Storey, 1953). Viz též sfériky.

bílá usazenina zmrzlých kapek rosy; nemá krystalickou strukturu. Nesmí se zaměňovat s jíním.

syn. duha mlhová – hlavní duha, vznikající lomem, vnitřním odrazem a v malé míře ohybem světla na nepatrných vodních kapičkách mlhy nebo kouřma. Tato homogenita spektra kapiček způsobuje, že bílá duha tvoří bělavý oblouk, jen někdy ohraničený tenkým červeným pruhem na vnější a slabě namodralým na vnitřní straně.

podmínky, při nichž vysoko zvířený sníh a/nebo hustá mlha snižují dohlednost a současně zemský povrch kryje sněhová pokrývka, takže není možné rozeznat obzor. Dochází tak k podstatnému ztížení orientace v prostoru. Tyto podmínky typicky nastávají při blizardu nebo při hustém sněžení.

zast. označení pro trvalý déšť.

syn. zákon posunovací – zákon, jehož pomocí lze určit vlnovou délku λ_m, odpovídající maximu energie ve spektru záření absolutně černého tělesa při dané teplotě. Wienův zákon se obvykle používá ve tvaru
${\lambda }_m.T=2897,82\pm 0,13$
kde T je teplota povrchu vyzařujícího černého tělesa v K a λ_m pak vychází v μm. Pro hodnotu λ_m = 0,475.10^–6 m ve spektru slunečního záření vyplývá z Wienova zákona povrchová teplota Slunce přibližně 6 100 K. Poněvadž se podle Wienova zákona s rostoucí teplotou absolutně černého tělesa posouvá λ_m ke kratším vlnovým délkám, nazývá se uvedený zákon též někdy zákonem posunovacím. Zákon formuloval něm. fyzik W. Wien v r. 1893. Tento zákon je důsledkem obecnějšího Planckova zákona.

nejstarší výparoměr pro měření potenciálního výparu vody z vodní hladiny v meteorologické budce. Je tvořen listovními vahami, na nichž je umístěna kruhová miska o průřezu 250 cm², naplněná destilovanou vodou. Úbytek vody vypařováním za interval měření se určí podle poklesu hmotnosti misky. Přístroj zkonstruoval švýcarský meteorolog H. Wild (1871). Tento výparoměr je jediný, který umožňuje měření výparu z povrchu ledu v zimním období. Údaje Wildova výparoměru jsou však zatíženy řadou systematických chyb a špatně korelují s výparem z vodní hladiny v přírodních i umělých nádržích. Proto se na území ČR přestal v 50. letech 20. století používat. V současné době je provozován na meteorologické stanici Praha Karlov.

syn. tlakoměr kontrolní.

nežádoucí hoření vegetace, často na rozsáhlé ploše, k jehož vzniku může dojít buď přirozenou cestou, nebo působením člověka. Kromě lesních požárů zahrnuje tento termín i požáry dalších druhů porostu. Základním faktorem prostorového a časového rozdělení přírodních požárů na Zemi je klima, které určuje charakter vegetace a podmiňuje výskyt požárního počasí. K faktorům vzniku a šíření přírodních požárů patří mj. vlhkost půdy.

nejznámější genetická klasifikace mlh, vytvořená H. Willettem v roce 1928, která člení mlhy podle podmínek a způsobu jejich vzniku a rozeznává:
a) mlhy uvnitř vzduchových hmot, k nimž patří mlhy radiační, advekční a advekčně-radiační;
b) mlhy frontální, které se dále dělí na mlhy na frontách a na mlhy předfrontální a zafrontální.
Jednotlivé typy se dále dělí podle různých hledisek. Např. mlhy advekční se dále dělí na mlhy vznikající při advekci relativně teplého vzduchu nad chladnější povrch a mlhy vznikající při advekci studeného vzduchu nad teplejší povrch s vysokou schopností odpařovat vodu (vypařování arktických moří, v našich podmínkách podzimní ranní vypařování z vodních ploch). Původní Willettova klasifikace mlh byla různými autory doplňována a upravována (např. H. R. Byersem), jiné genetické klasifikace mlh vytvořili J. J. George, S. Petterssen, A. D. Zamorskij a jiní.

1. označení pro prachový nebo písečný vír v Austrálii;
2. zastaralé regionální označení severoaustralských tropických cyklon. Viz též cyklon.

Termín má původ v některém z jazyků australských domorodců.

pohyb vzduchu vůči zemskému povrchu s výrazně převažující horizontální složku. Pro jeho popis užíváme vektor rychlosti větru, zkráceně vektor větru. Při měření větru rozlišujeme rychlost a směr větru.
Vítr vzniká především působením horiz. složky síly tlakového gradientu, v případě gravitačního větru a konvektivních bouří rovněž horizontálními rozdíly vztlaku. Směr větru je dále určován i Coriolisovou silou a silou tření, která současně mění i jeho rychlost. Vítr je prostředkem přenosu vody v atmosféře, přenosu energie, hybnosti a dalších fyz. vlastností vzduchu. Zvyšuje intenzitu výparu z vodní hladiny a z povrchu vlhkých předmětů, odnímá teplo tělesům, působí na překážky dynamickým tlakem, ovlivňuje rozložení sněhové pokrývky, vytváření námrazků apod. Viz též pole větru, profil větru, střih větru, energie větru, síla větru, tlak větru, bouře větrná.

Termín pochází ze stejného indoevr. kořene jako slovesa vát a vanout, lat. ventus „vítr“, angl. wind a něm. Wind téhož významu.

symbol pro vyjádření směru větru v daném místě na synoptické mapě ve staničním modelu. Viz též opeření šipky větru, praporek větru.

[vind čil] – viz teplota pocitová.

1. průmět vektoru rychlosti větru do jedné z os nebo rovin uvažovaného souřadnicového systému. Vektor větru je tak roven vektorovému součtu příslušných složek proudění. Nejčastěji rozlišujeme zonální, meridionální a vertikální složku proudění. Oproti vertikální složce proudění můžeme vymezit jeho horizontální složku ve standardní souřadnicové soustavě, popř. kvazihorizontální složku v souřadnicových soustavách se zobecněnou vertikální souřadnicí. Viz též cirkulace zonální, cirkulace meridionální, pohyb vzduchu vertikální.
2. model proudění vzduchu následkem jedné nebo několika sil v případě, kdy je skutečný vítr výsledkem působení většího počtu sil. V tomto smyslu zpravidla používáme zkrácené označení, např. geostrofickou složku proudění označujeme jako geostrofický vítr, ageostrofickou složku jako ageostrofické proudění apod.

zařízení pro orientační určení směru a částečně i rychlosti větru. Skládá se z otevřeného kužele zhotoveného z tkaniny a upevněného na širším konci ke kovovému kruhu volně otočnému kolem svislé osy tak, aby se působením větru mohl spolu s ním otáčet. Větrný rukáv má být na každém letišti. Používá se rovněž pro orientační určení větru na dálnicích, především jako upozornění na boční vítr, a na průmyslových, zpravidla chem. zařízeních s produkcí škodlivých látek do ovzduší. Slang. bývá nazýván větrný pytel.

meteorologický prvek udávající směr, odkud vane vítr. Směr větru je proto opačný ke směru horiz. složky vektoru rychlosti větru. Udává se ve stupních azimutu nebo angl., příp. čes. zkratkou příslušné světové strany; vých. vítr tedy označujeme 90°, E nebo V, již. vítr 180°, S nebo J, záp. vítr 270°, W nebo Z a sev. vítr 360°, N nebo S. Při bezvětří se uvádí směr větru 0°. Na met. stanicích v Česku se určuje směr větru pro průměrnou rychlost větru z průměrného vektoru rychlosti během desetiminutového intervalu, dále pak směr větru při maximální rychlosti větru. Viz též vítr proměnlivý, stáčení větru, stočení větru, protivítr, zákon Buys-Ballotův, růžice větrná.

poměrně trvalá hranice v poli větru, oddělující dvě oblasti se značně rozdílnými směry převládajícího větru. Příkladem větrného předělu je osa hřebene vysokého tlaku vzduchu, který v zimě směřuje ze sibiřské anticyklony západně přes střední Evropu nad Francii a v létě z azorské anticyklony přes Španělsko a Francii nad střední Evropu. Je patrná na klimatologických mapách.

kinetická energie proudícího vzduchu v atmosféře. Množství této energie procházející za jednotku času jednotkovou plochou kolmou ke směru proudění se označuje jako výkon větru. Ideální výkon větru N je určen výrazem
$\frac{1}{2}\rho v^3,$
kde ρ je hustota vzduchu a v rychlost větru. Na zařízeních pro využití energie větru se určuje mech. výkon větru N_R podle vztahu
$N_R=\frac{1}{2}{c}_{F}F\rho v^3,$
kde F je velikost záchytné plochy zařízení kolmé na směr větru,c_F součinitel výkonu, jehož hodnota závisí na aerodyn. a jiných vlastnostech zařízení, jakož i na rychlosti větru, přičemž celkové množství práce produkované energií větru za určitý čas se určí jako součin výkonu větru a příslušného času, popř. sumací takových součinů.

spojité vektorové spojité pole rychlosti větru, nebo spojité skalární pole velikosti této rychlosti. Vyznačuje se obecně vyššími rychlostmi ve volné atmosféře než v mezní vrstvě atmosféry, kde je významně ovlivňováno členitostí a drsností povrchu. Nejčastěji se analyzuje pole přízemního větru, pole výškového větru v jednotlivých izobarických hladinách apod. Ke znázornění vektorového pole větru se používají šipky větru, skalární pole větru lze vyjádřit např. pomocí izotach. Viz též střih větru, profil větru vertikální.

setrvačná síla projevující se dyn. účinky proudícího vzduchu na překážky. Tyto účinky tvoří základ Beaufortovy stupnice větru. První přístroj k měření síly větru zkonstruoval angl. fyzik R. Hooke v r. 1667. Viz též měření větru, tlak větru.

nesprávné označení pro střih větru.

syn. náraz větru.

zřídka užívané označení místa na Zemi s nejvyšší prům. rychlostí větru. Australský polárník D. Mawson tak označil pobřeží Adéliny země v jihovýchodní Antarktidě poté, co jeho expedice zaznamenala ve svém základním táboře na Cape Denison v letech 1912–1913 prům. roč. rychlost větru 19,4 m.s^–1. Tento údaj byl odb. veřejností zpočátku přijat s nedůvěrou, avšak pozdější měření prokázala, že vých. pobřeží Antarktidy lze označit za největrnější oblast Země. Prům. rychlost větru na zdejších stanicích Mawson a Mirnyj je 11,3 m.s^–1, přičemž denní maximum rychlosti větru po většinu rokudosahuje rychlosti orkánu. Srovnatelné podmínky se jinde na Zemi vyskytují na vybraných lokalitách, jako je např. Mount Washington ve státě New Hampshire (USA). Viz též klima antarktické, extrémy rychlosti větru.

kinetická energie proudícího vzduchu v atmosféře. Množství této energie procházející za jednotku času jednotkovou plochou kolmou ke směru proudění se označuje jako výkon větru. Ideální výkon větru N je určen výrazem
$\frac{1}{2}\rho v^3,$
kde ρ je hustota vzduchu a v rychlost větru. Na zařízeních pro využití energie větru se určuje mech. výkon větru N_R podle vztahu
$N_R=\frac{1}{2}{c}_{F}F\rho v^3,$
kde F je velikost záchytné plochy zařízení kolmé na směr větru,c_F součinitel výkonu, jehož hodnota závisí na aerodyn. a jiných vlastnostech zařízení, jakož i na rychlosti větru, přičemž celkové množství práce produkované energií větru za určitý čas se určí jako součin výkonu větru a příslušného času, popř. sumací takových součinů.

tlak vyvolaný aerodyn. působením proudícího plynu na překážku, přičemž se obvykle uvažuje jen horiz. složka proudění a horiz. složka vznikající síly. Tlak větru je funkcí rychlosti proudění, tvaru překážky a hustoty proudícího vzduchu. Pro praktické účely se tlak větru někdy udává jako dynamický tlak. Viz též síla větru, energie větru.

graf. nebo mat. vyjádření změny rychlosti, popř. směru větru jako funkce výšky (vertikální profil větru) nebo horiz. vzdálenosti (horizontální profil větru).

opakované kolísání rychlosti a směru větru s malou amplitudou a s frekvencí pod 1 s, které je vyvoláváno zejm. prouděním vzduchu kolem objektů rel. malých rozměrů (např. věží, stožárů apod.). Viz též náraz větru.

1. graf. znázornění režimu větru na určitém místě formou směrového (paprskového) diagramu. Délka paprsků, značících světové strany, vyjadřuje četnost větru z daného směru. Složitějším druhem tohoto diagramu je podmíněná větrná růžice, která znázorňuje charakteristiky režimu větru za současného výskytu jiných meteorologických prvků a dalších jevů. Sestrojuje se pro dny nebo termíny, v nichž byl pozorován podmiňující prvek nebo tento prvek nabyl hodnoty v určitém intervalu. Jde např. o znázornění směru větru při jeho různých rychlostech, při různých oborech hodnot met. prvků, při určitých koncentracích znečišťujících příměsí, různých typech vertikální stability atmosféry apod. Speciálním typem podmíněné větrné růžice je stabilitně a rychlostně členěná větrná růžice, která slouží jako vstup pro výpočty rozptylu emisí některými gaussovskými rozptylovými modely. Pro české gaussovské modely SYMOS´97 a ATEM se využívá stabilitní členění podle Bubníka a Koldovského, založené na hodnotě vertikálního teplotního gradientu.
2. syn. růžice směrová.

postupná prostorová změna směru větru ve vert. nebo horiz. směru (vertikální nebo horizontální střih větru). Analogicky se jako stáčení větru označují i postupné časové změny směru větru v daném místě. Viz též stočení větru.

1. vert. stáčení větru působené v mezní vrstvě atmosféry poklesem velikosti síly tření s výškou. Při zemském povrchu se směr větru odklání od izobar do strany s nižším atm. tlakem o určitý úhel, jehož velikost se v našich podmínkách nejčastěji pohybuje kolem 30° a poněkud roste s drsností zemského povrchu, se zvětšující se stabilitou teplotního zvrstvení a s klesající zeměp. šířkou. S rostoucí výškou se pak vítr postupně stáčí přibližně do směru geostrofického větru, což lze za určitých zjednodušujících předpokladů modelově vyjádřit pomocí Taylorovy spirály;
2. horiz. stáčení větru v mezní vrstvě atmosféry působené tím, že při růstu nebo poklesu drsnosti zemského povrchu ve směru proudění vzduchu se zvětšuje nebo zmenšuje odklon přízemního větru od směru izobar. Na sev. polokouli se proudění stáčí v případě rostoucí drsnosti vlevo, při jejím poklesu ve směru proudění vpravo. Na již. polokouli je tomu opačně.

prostor za překážkou, v němž dochází k poklesu rychlosti větru. Rozsah větrného stínu souvisí s tvarem i výškou překážky a zvětšuje se s rychlostí proudění vzduchu. Viz též závětří, efekt závětrný.

symbol pro vyjádření směru větru v daném místě na synoptické mapě ve staničním modelu. Viz též opeření šipky větru, praporek větru.

lokální prostorová změna vektoru rychlosti větru vztažená na jednotkovou vzdálenost. V dynamické meteorologii rozlišujeme horizontální a vertikální střih větru. V případech, kdy uvažujeme jen rychlost proudění bez ohledu na směr, hovoříme o gradientu rychlosti proudění, slang. gradientu větru, který vyjadřujeme v případě vert. změny v m.s^–1 na 100 m či na 1 000 m, případně v uzlech na 1 000 stop; v případě horiz. změny uvádíme tento gradient nejčastěji v m.s^–1 na 100 km. Střih větru je bezpečnostním rizikem zejména pro leteckou dopravu, proto je letecká meteorologická služba povinna vydávat výstrahu při překročení určitých hodnot střihu větru podle směrnic ICAO. Viz též stáčení větru, počasí střihové.

zařízení pro orientační určení směru a částečně i rychlosti větru. Skládá se z otevřeného kužele zhotoveného z tkaniny a upevněného na širším konci ke kovovému kruhu volně otočnému kolem svislé osy tak, aby se působením větru mohl spolu s ním otáčet. Větrný rukáv má být na každém letišti. Používá se rovněž pro orientační určení větru na dálnicích, především jako upozornění na boční vítr, a na průmyslových, zpravidla chem. zařízeních s produkcí škodlivých látek do ovzduší. Slang. bývá nazýván větrný pytel.

zařízení pro orientační určení směru a částečně i rychlosti větru. Skládá se z otevřeného kužele zhotoveného z tkaniny a upevněného na širším konci ke kovovému kruhu volně otočnému kolem svislé osy tak, aby se působením větru mohl spolu s ním otáčet. Větrný rukáv má být na každém letišti. Používá se rovněž pro orientační určení větru na dálnicích, především jako upozornění na boční vítr, a na průmyslových, zpravidla chem. zařízeních s produkcí škodlivých látek do ovzduší. Slang. bývá nazýván větrný pytel.

1. vektor, který popisuje pohyb zvolené vzduchové částice v určitém místě atmosféry v daném časovém okamžiku (angl. wind velocity). Směr opačný horiz. složce tohoto vektoru označujeme jako směr větru, vert. složku jako vertikální rychlost.
2. jeden ze základních meteorologických prvků, který vyjadřuje velikost horiz. složky vektoru větru (angl. wind speed). Rychlost větru se udává v m.s^–1, v uzlech (knotech), v km.h^–1, případně v mph (míle za hodinu). Při měření větru je jako rychlost větru označován průměr velikosti vektoru větru za určitý časový úsek (nejčastěji 10 minut), takže ji můžeme označit i jako n-minutovou rychlost větru. V letecké meteorologii je rychlost větru definována jako desetiminutový průměr pro zprávy METAR a SPECI a jako dvouminutový průměr pro místní pravidelné a mimořádné zprávy. Takto stanovená rychlost větru slouží mj. k pojmenování větru pomocí Beaufortovy stupnice větru. Pro odpovídající časový úsek se dále uvádí maximální rychlost větru, při výpočtu směru větru pak průměrná rychlost větru ve smyslu velikosti průměrného vektoru větru. Viz též pulzace větru, náraz větru, húlava, extrémy rychlosti větru.

viz střih větru.

vítr dosahující vysoké rychlosti, takže může v daném místě způsobit podstatné škody. V Beaufortově stupnici větru jde přibližně o stupně 9 až 12, tedy vichřice až orkán. Může postihovat různě velké území a trvat různě dlouho v závislosti na příčinách. Rozsáhlé a často vícedenní větrné bouře jsou spojeny s hlubokými cyklonami, přičemž v tropické cykloně dosahují obecně větší intenzity než v mimotropické cykloně. V souvislosti s konvektivními bouřemi vznikají větrné bouře různých typů, viz např. derecho, downburst, húlava, tornádo. Větrné bouře mohou být podmíněny i orograficky, viz např. padavý vítr, efekt tryskový, vlnové proudění. Viz též extrémy rychlosti větru.

větrná směrovka, u níž se směr větru určuje vizuálně porovnáním polohy její otočné části vůči směrové růžici. Větrná korouhev bývala někdy doplněna o výkyvnou desku k určení síly větru, jako v případě Wildova anemometru.

přístroj k měření směru větru. Má otočnou část, která se účinkem větru nastavuje po směru proudnic. Její poloha se určuje buď vizuálně podle pevné směrové růžice, jak tomu bylo u dříve používaných větrných korouhví, nebo při dálkovém přenosu polohového úhlu se odčítá na indikační, popř. registrační části přístroje. Většinou je otočná kolem svislé osy a měří tedy horiz. složku směru větru. Speciálně zkonstruované tzv. dvojsměrovky neboli dvoukomponentní větrné směrovky mohou měřit i vert. složku směru větru, dnes se však k tomu účelu používají spíše třírozměrné ultrasonické anemometry. Měřicí vlastnosti směrovky jsou závislé zejména na rotačním momentu a tvarování její otočné části. Např. lehké směrovky s rozbíhavými plochami ocasní části jsou citlivé na krátkodobé změny směru větru zejména při nízkých rychlostech větru, zatímco hmotné směrovky s ocasní částí kapkovitého tvaru udávají částečně shlazené hodnoty směru větru. Mezi větrné směrovky můžeme v širším smyslu řadit i větrný rukáv.

zkrácené označení vektoru rychlosti větru.

1. vektor, který popisuje pohyb zvolené vzduchové částice v určitém místě atmosféry v daném časovém okamžiku (angl. wind velocity). Směr opačný horiz. složce tohoto vektoru označujeme jako směr větru, vert. složku jako vertikální rychlost.
2. jeden ze základních meteorologických prvků, který vyjadřuje velikost horiz. složky vektoru větru (angl. wind speed). Rychlost větru se udává v m.s^–1, v uzlech (knotech), v km.h^–1, případně v mph (míle za hodinu). Při měření větru je jako rychlost větru označován průměr velikosti vektoru větru za určitý časový úsek (nejčastěji 10 minut), takže ji můžeme označit i jako n-minutovou rychlost větru. V letecké meteorologii je rychlost větru definována jako desetiminutový průměr pro zprávy METAR a SPECI a jako dvouminutový průměr pro místní pravidelné a mimořádné zprávy. Takto stanovená rychlost větru slouží mj. k pojmenování větru pomocí Beaufortovy stupnice větru. Pro odpovídající časový úsek se dále uvádí maximální rychlost větru, při výpočtu směru větru pak průměrná rychlost větru ve smyslu velikosti průměrného vektoru větru. Viz též pulzace větru, náraz větru, húlava, extrémy rychlosti větru.

rytmické pohyby vodní hladiny vyvolané větrem na oceánech, mořích, jezerech, přehradách atd., jejichž rozměry jsou přímo závislé na rychlosti větru, jeho trvání, na velikosti vodní hladiny a hloubce nádrže. Jsou významné jak ve vodní dopravě, tak při stavbě hydrotechnických děl. Viz též vlny stojaté.

pás tvořený stromy a keři vysázený na ochranu zájmového území před škodlivými účinky větru. Větrolamy se zakládají v převážně rovinných a bezlesých oblastech se sušším klimatem ve snaze snížit rychlost výsušných větrů a omezit např. odnos půdních částic nebo sněhu z polí. Větrolamy mají komplexní účinky na vodní a tepelnou bilanci prostředí v mikroklimatickém měřítku. Viz též suchověj.

[vindprofajler] – profiler využívající radiových vln k určení vertikálního profilu větru. Jde o automatický bezobslužný přístroj, pracující na stejném principu jako dopplerovský meteorologický radar. Windprofiler vysílá krátké intenzivní impulzy elektromagnetického záření postupně v nejméně třech úzkých směrovaných svazcích, které mezi sebou svírají známý úhel. Impulzy se rozptylují na nehomogenitách indexu lomu elektromagnetického vlnění, vyvolávaných atmosférickou turbulencí. Část zpětně rozptýleného výkonu je zachycena anténou a zpracována citlivým přijímačem. Z časového rozdílu mezi vysláním a návratem impulzu se určuje výška rozptylujícího objemu atmosféry, který je unášen větrem. Z frekvenčního posunu mezi vyslaným a přijatým zářením se stanoví rychlost pohybu vzduchu ve směru šíření vlnového impulzu. Z rychlostí pohybu vzduchu, zjištěných na jednotlivých svazcích, se stanoví horizontální a vertikální složky rychlosti větru, případně další charakteristiky turbulentního proudění. Windprofiler je tak schopen určit rychlost větru i vertikální rychlost od výšky 100–200 m do několika kilometrů. Dále může měřit i vertikální profil teploty vzduchu, pokud je doplněn o akustickou komponentu, s níž tvoří systém RASS.

Termín pochází z angličtiny, skládá se ze slov wind „vítr“ a profiler.

pomocné zařízení k ochraně srážkoměru, obklopující okraj srážkoměru s cílem zmenšit chybu měření srážek, k níž dochází vlivem turbulence vzduchu proudícího kolem jeho těla. Používá se především v exponovaných polohách, hlavně na horách, případně na letištích.  V minulosti se v Česku užívaly především tři druhy větrných štítů. Tzv. ochrana podle Niphera, která se dosud užívá na totalizátorech, je tvořena tuhým kovovým ochranným prstencem ve tvaru trychtýře. Ochrana podle Altera se skládá z kovových pohyblivých lamel na kruhovém prstenci, který obklopuje srážkoměrnou nádobu a je připevněn k podstavci srážkoměru. Třetím typem štítů byla tzv. ochrana podle Treťjakova, která představuje přechod mezi výše uvedenými typy. V současné době je v ČHMÚ používán štít MWS 500, skládající se z kovových lamel, umístěných na pevném prstenci. Je instalován na připravený betonový povrch nebo na výsuvný podstavec.

svah spolu s předpolím orografické překážky, orientovaný proti směru proudění, v klimatologickém smyslu proti směru převládajícího větru, kde se již projevuje návětrný efekt. Návětří se vyznačuje především větší oblačností a většími úhrny srážek než závětří.

jedna z hlavních klimatických, příp. fenologických sezon ve vyšších zeměp. šířkách dané polokoule, vymezená např. takto:
1. období od zimního slunovratu do jarní rovnodennosti (astronomická zima);
2. trojice zimních měsíců, na sev. polokouli prosinec, leden a únor (tzv. klimatologická zima);
3. období s prům. denními teplotami 5 °C a nižšími. Někteří autoři považují za zimu období výskytu sněhové pokrývky, období s trváním denní minimální teploty vzduchu pod 0 °C apod. Viz též tuhost zimy.

monzun, jenž je podmíněn převládáním vyššího tlaku vzduchu nad velkými oblastmi pevnin v zimě, vanoucí většinou z pevniny na moře. Je převážně suchý, srážky přináší jen do ostrovních a dalších lokalit, pokud v určitém úseku vane nad mořem, odkud čerpá vodní páru. Zimní monzun je hlavní příčinou období sucha v oblastech s monzunovým klimatem.

syn. drsnost zimy – nepřesně vymezený pojem charakterizující průběh zimy z met. hlediska. Někteří autoři do něho zahrnují jen teplotní charakteristiky zimy, jiní i údaje o sněhových poměrech, hloubce promrzání půdy, popř. délce zámrzu vodních toků, jezer a moří. Z teplotních ukazatelů tuhosti zimy se užívají zvláště odchylky teploty vzduchu od normálů, počty ledových dní, sumy záporných prům. denních teplot vzduchu nebo prům. absolutní minima teploty vzduchu. Ze sněhových charakteristik slouží k hodnocení tuhosti zimy především údaje o trvání sněhové pokrývky a její max. výšce.

viz smog redukční.

viz slunovrat.

bouřka, která se vyskytuje při vývoji srážkových konvektivních oblaků v zimním období, nejčastěji při přechodu rychle postupující výrazné studené nebo podružné studené fronty. Občas se může vyskytnouti za situace, kdy konv. oblaky v rámci frontální oblačnosti nelze rozlišit, pak je vázána na oblačnost typu nimbostratus. Je zpravidla doprovázena náhlým zesílením větru a silným sněžením. Horní hranice konv. oblačnosti bývá ve výšce pouze 4 až 5 km. Při přechodu zimní bouřky zaznamenáváme obyčejně jen několik velmi silných výbojů. Zimní bouřky jsou u nás řídké, nad oceány jsou však častým jevem.

přístroj zavěšený pod upoutaným balonem a měřící jeden nebo několik meteorologických prvků. Změřené údaje jsou přijímány pozemním přijímacím a vyhodnocovacím zařízením. Upoutané sondy bývají využívány na stanicích měřících v mezní vrstvě atmosféry, zejména v souvislosti se zjišťováním podmínek pro šíření příměsí v atmosféře.

nevh. označení pro aerologické měření pomocí upoutané sondy.

informační systém Světové meteorologické organizace. Je budován rozvíjením a zdokonalováním Světového telekomunikačního systému (GTS) tak, aby mohl zajistit sběr a automatickou distribuci měřených, pozorovaných a zpracovaných dat nejen členům Světové meteorologické organizace, ale i dalším oprávněným uživatelům meteorologických informací, zejména v případě povodní, jaderných nebo chemických havárií apod. Hlavní funkci mají centra GISC (Global Information System Centres) spojená telekomunikační sítí s vysokou rychlostí přenosu; úlohu regionálních telekomunikačních center v rámci WIS plní centra DCPC (Data Collection or Production Centres); úkolem národních center NC je sběr a distribuce dat na národní úrovni. WIS umožňuje online přístup k některým datům uloženým v GISC a DCPC.

integrovaný systém pozorování Světové meteorologické organizace (WMO). Kromě existujícího Globálního pozorovacího systému (GOS) zahrnuje také další programy WMO: Global Atmosphere Watch (GAW), Global Cryosphere Watch (GCW) a World Hydrological Cycle Observing System (WHYCOS). Cílem WIGOS je dosažení efektivní koordinace činnosti všech dosavadních složek systému pro zvýšení kvality a dostupnosti dat, s přihlédnutím k požadavkům a možnostem národních meteorologických center.

oblasti, na které Světová meteorologická organizace (WMO) rozdělila svět za účelem plnění úkolů s přihlédnutím ke specifickým podmínkám v různých regionech. V rámci územních oblastí řídí činnost jednotlivých meteorologických a hydrologických služeb oblastní sdružení (RA, Regional Associations), která jsou vedle kongresu a tech. komisí zákl. orgány WMO. RA I zaujímá Afriku, RA II Asii, RA III Jižní Ameriku, RA IV Severní a Střední Ameriku, RA V Austrálii a RA VI zaujímá Evropu a středomořské země Blízkého východu a bývalé sovětské republiky v oblasti Kavkazu.

komise ustanovená Světovou meteorologickou organizací pro celosvětové studium problémů ve vybraných oblastech meteorologie, klimatologie a hydrologie. Od r. 2019 existují dvě takové komise: Komise pro pozorování, infrastrukturu a informační systémy (Commission for Observation, Infrastructure and Information Systems, zkráceně Infrastructure Commission – INFCOM) a Komise pro služby a aplikace v oblasti počasí, klimatu, vody a dalších oblastech životního prostředí (Commission for Weather, Climate, Water and Related Environmental Services and Applications, zkráceně Services Commission – SERCOM).
Pod nově ustavenou technickou komisi INFCOM přešla agenda dvou zrušených komisí, jmenovitě Komise pro základní systémy (CBS) a Komise pro přístroje a pozorovací metody (CIMO). Pod nově ustavenou technickou komisi SERCOM přešla agenda pěti zrušených komisí, jmenovitě Komise pro leteckou meteorologii (CAeM), Komise pro zemědělskou meteorologii (CAgM), Komise pro atmosférické vědy (CAS), Komise pro klimatologii (CCl) a Komise pro hydrologii (CHg). Místo zrušené Společné komise WMO a IOC pro oceánografii a námořní meteorologii (JCOMM) byla ustavena Společná rada pro spolupráci WMO a IOC (Joint WMO-IOC Collaborative Board).

syn. číslo curyšské, číslo relativní – jeden z čís. ukazatelů sluneční aktivity. Počítá se ze vztahu
$W=k\left(10n+f\right),$
kde k je koeficient závislý na podmínkách pozorování a na použitém přístroji pro pozorování slunečních skvrn, n je počet skupin skvrn, f je celkový počet slunečních skvrn, jak ve skupinách, tak jednotlivých skvrn. Wolfovo číslo je vyhodnoceno od roku 1749 až do současnosti. Do roku 1980 se výsledky pozorování slunečních skvrn na různých místech zeměkoule soustřeďovaly v Curychu (odtud označení „curyšská čísla“), od roku 1981 v Bruselu. Rozbor hodnot Wolfových čísel umožňuje studovat periodicitu sluneční činnosti, se kterou se někdy dává do souvislosti vývoj atm. procesů na Zemi.

(WAFC, z angl. World Area Forecast Centre) – meteorologické centrum určené k přípravě a vydávání předpovědí význačného počasí a výškových předpovědí v digitální formě, v celosvětovém měřítku přímo smluvním státům příslušnými telekomunikačními prostředky letecké pevné sítě. V současnosti existují dvě světová oblastní předpovědní centra – v Exeteru (UK) pro východní polokouli a ve Washingtonu (US) pro západní polokouli.

celosvětový systém, prostřednictvím kterého centra WAFC poskytují letecké meteorologické předpovědi pro lety na tratích v jednotném standardizovaném tvaru.

(WCP z angl. World Climate Program) – jeden z mnoha mezin. programů spolupráce a činnosti v oboru meteorologie a klimatologie, koordinovaný Světovou meteorologickou organizací. Jeho hlavním cílem je sledování a studium přirozených a antropogenních změn klimatu Země. Program se skládá ze čtyř součástí:
a) programu klimatologických dat, který má zabezpečit spolehlivé vstupní údaje pro potřeby Světového klimatického programu;
b) programu aplikací klimatologických dat zabývajícího se zpracováním a poskytováním údajů účelově zaměřených na nejdůležitější obory lidské činnosti;
c) programu studia vlivu klimatu a jeho změn na přírodní prostředí a socioekonomické faktory;
d) programu výzkumu klimatu světa zabývajícího se klimatem oblastí a jeho trendy, modelováním a klimatickými změnami.
Od roku 2009 je Světový klimatický program (WCP) postupně doplňován Celosvětovým rámcem pro klimatické služby (Global Framework for Climate Services – GFCS). Práce v rámci Světového klimatického programu byly zahájeny v roce 1980. Viz též modely klimatu, monitorování.

(WMC, z angl. World Meteorological Center) – jedna ze složek Globálního systému pro zpracování dat a předpovědi. Světové meteorologické centrum plní funkce tohoto systému na globální úrovni ve spolupráci s regionálními specializovanými meteorologickými centry a národními meteorologickými centry. Světová meteorologická centra jsou v Melbourne, Moskvě a Washingtonu.

viz centrum meteorologické světové.

23. březen, tj. výroční den, v němž v roce 1950 nabyla účinnosti Dohoda o Světové meteorologické organizaci, která je zakládací listinou této organizace. V tento den všechny met. instituce v členských státech Světové meteorologické organizace propagují na veřejnosti svůj obor v kampani, kterou tématicky řídí Světová meteorologická organizace pod každoročně obměňovaným meteorologicky zaměřeným heslem.

(WMO) – specializovaná mezinárodní organizace členských států OSN, která má za úkol:
a) podporovat ve světovém měřítku spolupráci při výstavbě meteorologických staničních sítí a napomáhat zřizování a provozu meteorologických center poskytujících meteorologickou službu;
b) podporovat výstavbu a provoz systému pro rychlou výměnu meteorologických informací;
c) podněcovat standardizaci meteorologického pozorování a zabezpečovat jednotnou publicitu meteorologických a klimatologických dat a informací;
d) podporovat aplikace meteorologie a klimatologie v oboru letectví, námořní plavby, vodního hospodářství, zemědělství a v dalších oborech lidské činnosti;
e) koordinovat poskytování meteorologických, klimatologických, ale i hydrologických služeb a informací pro snižování nebezpečí hydrometeorologických katastrof (povodní, vln veder, tropických cyklon, tsunami, sucha aj.);
f) podněcovat výzkum a výchovu v meteorologii, klimatologii a hydrologii.
Nejvyšším orgánem WMO je kongres (Cg), který se schází jednou za 4 roky. Mezi zasedáními kongresu řídí činnost WMO výkonná rada (EC), tvořená předsedou a místopředsedy WMO, šesti předsedy oblastních sdružení a 14 zvolenými řediteli met. služeb. Oblastní sdružení přenáší usnesení kongresu a agendu výkonné rady do zóny své odpovědnosti, v níž rovněž projednává všeobecné odborné otázky a koordinuje návazné činnosti. Pro celosvětové studium problémů ve vybraných oblastech meteorologie, klimatologie a hydrologie ustavuje kongres technické komise WMO, které mu předkládají doporučení. Administrativní, organizační a publikační úkoly WMO plní sekretariát se sídlem v Ženevě, v jehož čele je generální sekretář. Činnost WMO je financována z příspěvků členských států.
Česká republika je členem WMO od roku 1993. Československo bylo jedním z 22 zakládajících států WMO, když pověřený zástupce prof. dr. Alois Gregor podepsal 11. října 1947 ve Washingtonu „Dohodu o Světové meteorologické organizaci“, která nabyla účinnosti po ratifikaci dne 23. března 1950 (od r. 1961 se 23. březen slaví jako Světový meteorologický den). Viz též pravidla technická WMO, Mezinárodní sdružení pro meteorologii a atmosférické vědy (IAMAS).

viz Světová služba počasí.

(WWW, z angl. World Weather Watch) – celosvětový met. systém založený v roce 1963, v rámci kterého členské státy Světové meteorologické organizace koordinují zavádění standardních metod měření, telekomunikačních procedur a prezentace pozorovaných a zpracovaných dat. Jeho cílem je zabezpečit pro všechny členské státy WMO dostupnost met. informací nutných pro operativní nebo výzkumné účely. Hlavními složkami Světové služby počasí jsou Globální pozorovací systém, Globální systém pro zpracování dat a předpovědi a Globální telekomunikační systém. Do agendy Světové služby počasí patří také koordinace rádiových frekvencí, správa dat WMO, spolupráce v oblasti meteorologických přístrojů a pozorovacích metod, problematika tropických cyklon, polární meteorologie a systém opatření pro krizové situace.

empir. vztah kategorizující intenzitu srážek, převážně dešťových, podle jejich množství a trvání. Platí-li pro srážky s trváním do 2 hodin nerovnost $h\le \sqrt{5t},$ kde h je množství srážek v mm vodního sloupce a t doba jejich trvání v minutách, označuje se déšť jako normální. Pro $2\sqrt{5t}\ge h>\sqrt{5t},$ je déšť označován jako silný liják a pro $h>2\sqrt{5t}$ jako katastrofální liják („vis maior“). Pro deště s trváním nad 2 hodiny se vztah pod odmocninou modifikuje na tvar $5t-\frac{1}{576}{t}^2.$ Uvedené prahové hodnoty, které odvodil pro Německo G. Wussow (1922), se používaly i pro naše území. Viz též vztah Němcův.