Elektronický meteorologický slovník

syn. soustava souřadnicová p – pravoúhlá souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí, kde tato souřadnice vyjadřuje tlak vzduchu. Kvazihorizontální osy x a y leží ve zvolené izobarické hladině a vert. osa je orientována ve směru poklesu tlaku vzduchu. Výhoda této soustavy proti z–systému spočívá v tom, že řada rovnic používaných v meteorologii má jednodušší tvar, neboť používá hydrostatickou aproximaci. P–systém se používá zejména při popisu dějů synoptického měřítka, zpracování výsledků aerologických měření a jejich zakreslování do výškových map a aerologických diagramů. Viz též sigma-systém, soustava souřadnicová hybridní.

Termín obsahuje symbol „p“ označující tlak jako fyzikální veličinu.

viz čtyřicítky řvoucí.

(Polycyclic Aromatic Hydrocarbons, polycyklické aromatické uhlovodíky) – uhlovodíky obsahující ve své struktuře nejméně dva benzenové kruhy. V souvislosti s ochranou čistoty ovzduší se namnoze projevují jako významné škodliviny. V současné době jsou v této souvislosti zmiňovány např. pyreny obsahující čtyři benzenové kruhy, v případě tří těchto kruhů jde o antracen, velkou pozornost pak budí zejména benzo(a)pyren s pěti benzenovými kruhy.

čichové počitky vyvolané přítomností jedné nebo více těkavých příměsí v atmosféře, obvykle v nízkých koncentracích, nicméně převyšujících práh citlivosti čichového ústrojí. Příjemné pachy jsou označovány jako vůně, nepříjemné pachy jako zápachy.

syn. třetihory starší – nejstarší geol. perioda kenozoika, zahrnující období před 66 – 23 mil. roků. Viz též terciér.

Termín zavedl v r. 1866 něm. mineralog a geolog C. F. Naumann (nebo r. 1865 rak. paleontolog M. Hörnes); skládá se z řec. παλαιός [palaios] „starý“ a komponentu -γενής [-genés] s významem „narozený v určitém stavu“.  Řec. παλαιός „starý“ zde vyjadřuje, že měl paleogén označovat starší část terciéru (oproti neogénu).

klima v geol. minulosti, studované v rámci paleoklimatologie na základě tzv. proxy dat. V souladu s aktuální geologickou stratigrafií můžeme rozlišovat klima jednotlivých eonů (viz hadaikum, archaikum, proterozoikum, fanerozoikum), ér (viz paleozoikum, mezozoikum, kenozoikum), period (viz kambrium, ordovik, silur, devon, karbon, perm, trias, jura, křída, paleogén, neogén, kvartér), epoch (viz pleistocén, holocén) a dalších jednotek. Bez ohledu na změny klimatu zůstávala hlavním rysem jeho rozložení na Zemi zonalita klimatu, i když velikost a poloha klimatických pásem se v průběhu času měnila. Viz též geneze klimatu, teorie paleoklimatu, klima historické.

Termín se skládá z řec. παλαιός [palaios] „starý, dávný“ a slova klima.

vědní obor, zabývající se rekonstrukcí a interpretací paleoklimatu. Změny klimatu v geol. minulosti se snaží vysvětlit pomocí teorií paleoklimatu. K jejich ověření využívá tzv. proxy dat, přičemž se opírá o poznatky dalších disciplín, např. sedimentologie, paleontologie a geochemie; při studiu klimatu kvartéru a především holocénu se uplatňují i geomorfologie a archeologie. Viz též dendroklimatologie, klimatologie historická.

Termín se skládá z řec. παλαιός [palaios] „starý, dávný“ a slova klimatologie.

syn. prvohory – nejstarší geol. éra v rámci fanerozoika, navazující na proterozoikum a zahrnující období před 541 – 252 mil. roků. Do této éry spadá šest period: kambrium, ordovik, silur, devon, karbon a perm. Pro paleozoikum je typické postupné spojování kontinentů provázené rozsáhlými fázemi orogeneze, až nakonec spojením Laurasie a Gondwany vznikla jednotná Pangea.

Termín pochází z angl. Paleozoic, které r. 1838 zavedl brit. geolog A. Sedgwick; skládá se z řec. παλαιός [palaios] „starý“ a ζωή [zóé] „život“.

syn. paraselenium, viz kruh paraselenický.

Termín obsahuje předponu pa- ve smyslu „nepravý“.

studený nárazovitý vítr jz. směrů na pampách v Argentině a Uruguayi, obvykle vázaný na přechod čar instability s projevem studené fronty. Je často doprovázen bouřkovými lijáky s náhlým poklesem teploty. Vyskytuje se při vpádech studeného vzduchu z již. polárních oblastí, a je tedy obdobou severoamerického větru norther.

Termín je přejat ze španělštiny, jeho základem je slovo pampa.

(pan) [pánus]– jeden z průvodních oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Jsou to útržky nebo roztrhané cáry oblaků, které někdy tvoří souvislou vrstvu; objevují se pod jinými oblaky, s nimiž se mohou spojit. Vyskytují se nejčastěji u druhů altostratus, nimbostratus, cumulus a cumulonimbus.

Termín je přejat z lat. pannus „kus látky, cár".

(peroxyacylnitrates, peroxyacylnitráty) – dnes aktuálně sledovaná složka antropogenního znečištění ovzduší, zahrnuje významné škodliviny. Jde o soubor látek, jež v alkanovém řetězci obsahují skupinu C(O)OONO₂, jsou většinou toxické a podléhají při vyšší teplotě tepelnému rozkladu. Nejběžnější z nich je peroxyacetyl nitrát se strukturou molekuly CH₃C(O)OONO₂ , označovaný zkratkou PAN.

silný sv. padavý vítr z And na tichomořském pobřeží Nicaragui a Guatemaly. Vzniká při přechodu chladných vzduchových hmot (vítr „el norte“) přes horská pásma Střední Ameriky a přináší tzv. pěkné počasí. Nejčastěji se vyskytuje v lednu a v únoru, kdy často trvá 3 až 4 dny. Má charakter bóry.

Termín je přejat ze španělštiny. Byl vytvořen z části názvu Golfo de Papagayo „Záliv Papagayo“ (doslova: „Záliv papoušků“) na severozápadě Kostariky.

záblesk zelený – převážně zelené krátkodobé zabarvení oblohy, často jen záblesk, vycházející zdánlivě z vrchního okraje slunečního nebo měsíčního kotouče při jejich východu nebo západu. Zelený paprsek je pozorovatelný, pouze je-li horizont zřetelně viditelný (bez výskytu zákalu nebo kouřma). Vysvětluje se skutečností, že index lomu světelných paprsků roste s jejich klesající vlnovou délkou a sluneční disk je pak pro barvy odpovídající kratším vlnovým délkám zdánlivě více pozvednut nad obzor působením astronomické refrakce. Výskyt namodralých odstínů je však velice vzácný, neboť paprsky této barvy jsou v přímém slunečním záření výrazně oslabovány působením jeho molekulárního rozptylu. Jev bývá nejčastěji pozorován nad mořskou hladinou nebo v horách nad horní hranicí nízko položených vrstevnatých oblaků a obecně patří mezi fotometeory.

syn. záření kosmické.

temné pruhy ve směru slunečních paprsků při poloze Slunce za obzorem. V podstatě to jsou stíny oblaků, které rovněž mohou být za obzorem, promítající se na pevné nebo kapalné částice, vznášející se v atmosféře. Někdy se stíny promítají až na opačnou stranu oblohy a jsou pozorovatelné v blízkosti antisolárního bodu. V tomto případě se nazývají antikrepuskulární paprsky. Krepuskulární paprsky patří k fotometeorům. Termín paprsky krepuskulární se primárně vztahuje k situacím při zapadajícím nebo vycházejícím Slunci, popř. v době soumraku, kdy tyto paprsky vytvářejí jakoby vějíř rozevírající se vzhůru. Někdy se však jako paprsky krepuskulární označuje i obdobný jev při větších výškách Slunce nad obzorem a otvorech v oblačné vrstvě, kdy se zmíněný vějíř rozevírá dolů.

pára sytá – plynná fáze dané látky, nalézající se ve stavu termodynamické rovnováhy s kapalnou (v případě sublimace s pevnou) fází téže látky při rovinném tvaru fázového rozhraní. Za této rovnováhy je tok molekul směřující přes fázové rozhraní z kapalné (pevné) do plynné fáze stejně velký jako tok opačný. Vztah mezi tlakem nasycené páry a teplotou udává Clausiova–Clapeyronova rovnice. Na fázovém diagramu je vztah mezi tlakem a teplotou nasycené páry zobrazen křivkou vypařování, nazývanou též křivka nasycených par. V meteorologických aplikacích jde zpravidla o nasycenou vodní páru a v praxi se pro přibližné vyjádření závislosti jejího tlaku na teplotě používá např. Magnusův vzorec. Při teplotách pod teplotou trojného bodu rozlišujeme nasycenou vodní páru nad povrchem přechlazené vody a nasycenou vodní páru nad ledem.
U zakřiveného rozhraní fází vzniká složitější situace. Pro kladné zakřivení fázového rozhraní (např. u vodních kapiček) při dané teplotě roste tlak nasycené páry se zvětšujícím se zakřivením. Při záporném zakřivení (např. tvar vodní hladiny v kapiláře se stěnami smáčitelnými vodou) je tomu naopak. Příslušné kvantitativní vyjádření této závislosti poskytuje Thomsonův vztah. U vodních roztoků závisí tlak nasycené vodní páry též na koncentraci příměsi a u disociovaných roztoků (elektrolytů) na jejím druhu. Příslušnou závislost udává Raoultův zákon. Uvedené skutečnosti mají podstatný význam ve fyzice oblaků a srážek, zejména pak v mikrofyzice oblaků a srážek.

syn. pára přehřátá – pára, jejíž tlak (hustota) je při dané teplotě nižší než v případě páry nasycené. Tuto definici lze vyslovit též inverzním způsobem: Jde o páru, jejíž teplota je vyšší než teplota nasycené páry o stejné hodnotě tlaku (hustoty). Odtud vyplývá též syn. pára přehřátá, které se běžně používá v technické praxi, v meteorologické literatuře je však jeho výskyt relativně řídký.

viz pára nenasycená.

pára, jejíž tlak (hustota) je vyšší než u nasycené páry o téže teplotě. V meteorologické literatuře jde zpravidla o vodní páru nad rovinným povrchem vody nebo ledu. Přesycená pára je termodynamicky nestabilní a v atmosféře může reálně existovat za situace, kdy nejsou přítomny žádné zárodky vodních kapiček nebo ledových částic a jsou odstraněna účinná kondenzační a depoziční jádra. Prakticky to lze realizovat v laboratorních podmínkách v uzavřených komorách s účinně přefiltrovaným vzduchem, snižujeme-li teplotu vzduchu, takže hodnota tlaku nasycené vodní páry klesá.

syn. pára nasycená.

voda v plynném skupenství. V atmosféře je vodní pára obsažena ve velmi proměnném množství; u zemského povrchu v průměru od 0 do 3 % objemu. S výškou obsah vodní páry v atmosféře velmi rychle ubývá. Při vhodných podmínkách vodní pára kondenzuje a vytváří oblaky, popř. hydrometeory. Vodní pára intenzivně pohlcuje a vyzařuje dlouhovlnné záření, a je proto významná pro radiační režim atmosféry, v rozhodující míře se podílí na skleníkovém efektu atmosféry. Viz též atmosféra Země, vzduch nasycený, vzduch vlhký, kondenzace vodní páry, okno atmosférické, tlak vodní páry.

veličina definovaná výrazem $2\omega \sin \phi$, kde ω je velikost úhlové rychlosti zemské rotace a φ z. š., vyjadřovaná na sev. polokouli úhly v intervalu (0, 90°) a na již. polokouli v intervalu (0, –90°). Coriolisův parametr se často vyskytuje v rovnicích a vztazích používaných v meteorologii, neboť bezprostředně souvisí s působením Coriolisovy síly v zemské atmosféře. Jeho hodnota na 50° sev. zeměp. š. činí 1,2.10^–4 s^–1. Parametr je nazván podle franc. matematika a fyzika G. G. Coriolise (1792–1843).

syn. koeficient drsnosti – veličina s rozměrem délky, která patří svým původem do aerodynamiky. V meteorologii se používá ve fyzice mezní vrstvy atmosféry k vyjádření vlivu zemského povrchu na proudění vzduchu a na vert. transport hybnosti, tepla, vodní páry, popř. různých příměsí v přízemní vrstvě atmosféry. Parametr drsnosti lze interpretovat jako výšku drsnostních elementů, tj. různých výčnělků apod. zemského povrchu, efektivní z hlediska posuzovaného vlivu, nebo jako charakteristiku turbulentního promíchávání v úrovni zemského povrchu. Určuje se zpravidla z vert. profilu rychlosti horiz. proudění v bezprostřední blízkosti zemského povrchu, nejlépe při indiferentním teplotním zvrstvení ovzduší. Pro různé typy přirozeného rovinného povrchu dosahuje hodnot od setin mm (uhlazená sněhová pokrývka) do zhruba 10 cm (vysoká tráva). Uvnitř zástavby se volí hodnota parametru drsnosti zemského povrchu v rozmezí 1/20 až 1/10 výšky staveb. Nad vodním povrchem závisí parametr drsnosti na vlnění, a tím na rychlosti větru. Podle C. G. Rossbyho lze souvislost mezi parametrem drsnosti zemského povrchu z₀ a směšovací délkou l vyjádřit vztahem
$l(z)=\kappa (z+z_0)$
v němž z značí výšku nad zemským povrchem a κ von Kármánovu konstantu. Viz též drsnost povrchu.

parametr vhodný pro objektivní frontální analýzu definovaný vztahem:
$TFP=-\nabla \left|\nabla T\right|\cdot \frac{\nabla T}{\left|\nabla T\right|}$
První činitel vyjadřuje změnu teplotního gradientu ∇T, druhý činitel pak projekci této změny do směru teplotního gradientu. Termální frontální parametr dosahuje maximální hodnoty v místě největší změny gradientu teploty, typicky tedy v oblasti fronty.

viz parametr stabilitní.

pracovní označení pro Obuchovovu délku.

veličina popisující vlastnosti blesku. Těmito parametry jsou
a) amplituda proudu blesku I_max (kolísající v rozmezí 10² až 3.10⁵ A);
b) max. strmost proudu blesku di/dt (10³ až 10⁹ A.s^–1);
c) doba čela rázové složky tč (0,5 až 100).10^–6 s;
d) čtverec impulsu proudu blesku ∫ i² dt po dobu výboje;
e) počet dílčích výbojů blesku (1 až 24);
f) trvání blesku (10^–3 s až 2 s);
g) náboj blesku Q_b = ∫ i dt .
Z uvedených el. hodnot se stanoví úbytek el. napětí u na odporu R příslušného el. zařízení –u = iR, popř. tepelná nebo mech. energie přeměněná po úderu blesku v zasaženém objektu v závislosti na jeho vlastnostech.

syn. číslo Reynoldsovo.

syn. číslo Richardsonovo.

veličina β daná meridionálním gradientem Coriolisova parametru a definovaná vztahem:
$\beta =\frac{\partial \lambda }{\partial y},$
kde λ je Coriolisův parametr a kladný směr souřadnicové osy y směřuje k severu. Využívá se zejména v teorii Rossbyho vln.

veličina používaná pro diagnózu, popř. prognózu mechanické turbulence, nebo vlnového proudění za horskou překážkou. Ve zjednodušené podobě je definována vztahem:
$l={\left(\frac{g}{v^2}\frac{1}{\theta }\frac{\partial \theta }{\partial z}\right)}^{1/2},$
kde g je velikost tíhového zrychlení, v velikost průmětu vektoru rychlosti větru na kolmici k ose horského hřebene, Θ potenciální teplota vzduchu a z vert. souřadnice. Scorerův parametr se určuje pro jednotlivé vrstvy ovzduší, přičemž tloušťka vrstvy se volí podle stupně „monotónnosti“ změny teploty vzduchu s výškou. Při použití aerol. údajů je nejvhodnější určit Scorerův parametr pro vrstvy mezi význačnými tepl. body (tepl. „zlomy“). Příznivé podmínky pro vlnové proudění nastávají při poklesu Scorerova parametru s výškou.

kvantit. vyjádření stabilitních podmínek, tj. stability nebo instability teplotního zvrstvení atmosféry. V širším smyslu mezi stabilitní parametry patří např. vertikální teplotní gradient, Bruntova-Vaisalova frekvence a dále parametry, které zahrnují nejen termické, ale i dynamické charakteristiky stavu atmosféry, tj. parametry typu Richardsonova čísla, nebo pro přízemní vrstvu atmosféry poměr z/L, kde z je výška nad zemským povrchem a L je Obuchovova délka. Viz též vertikální instabilita atmosféry, klasifikace stabilitní.

bezrozměrný parametr, který se v meteorologii používá především v teorii koalescence vodních kapek o různých velikostech. Většinou se uvádí ve tvaru:
$2{\rho }_w{r}^2\left|v_R-v_r\right|/9\mu R,$
kde v_R, resp. v_r značí velikost pádové rychlosti kapek o poloměru R, resp. r (r << R), ρ_w hustotu vody a μ koeficient dynamické vazkosti vzduchu. Výraz $2{\rho }_w{r}^2/9\mu ,$ vyjadřuje čas, za který klesne na 1/e původní hodnoty (e je základ přirozených logaritmů) rychlost pohybu sférické částice, o dostatečně malém poloměru r a hustotě ρ_w, na niž působí pouze síla odporu prostředí daná Stokesovým zákonem. Viz též vzorec Stokesův.

souhrnné označení pro simulaci efektu fyzikálních procesů energetického a hydrologického cyklu atmosféry, jejichž prostorová a časová měřítka jsou menší, než může model atmosféry popsat. Termín parametrizace se kromě podchycení nerozlišených fyzikálních procesů používá též pro simulaci procesů diabatických, nevratných, a pro popis výměny hybnosti, tepla a vlhkosti mezi atmosférou a jejím okolím (Země, vesmír). Výsledkem parametrizace jsou matematické vztahy, které popisují vliv procesů na prognostické proměnné modelu atmosféry a také popisují jejich interakci s dalšími proměnnými, např. modelu zemského povrchu. To, které procesy jsou v modelu atmosféry parametrizovány, tak obecně závisí na jeho rozlišení. Typicky se parametrizují: radiační přenos v atmosféře; výměna hybnosti, tepla a vlhkosti s povrchem a jejich další vertikální transport efekty suché a vlhké turbulence; srážkové procesy, konvekce a s ní spojené srážky a transport hybnosti, tepla a vlhkosti; dynamické účinky nerozlišené orografie.

syn. slunce boční, viz kruh parhelický.

Termín se skládá z řec. παρα- [para-] „vedle, po straně“ a slova antihélium.

syn. měsíc boční, viz kruh paraselenický.

Termín se skládá z řec. παρα- [para-] „vedle, po straně“ a slova antiselenium.

syn. paměsíc, viz kruh paraselenický.

Termín se skládá z řec. παρα- [para-] „vedle, po straně“ a σελήνη [seléné] „Měsíc“.

mimořádný halový jev, slabé, horizontálně protáhlé světelné skvrny na parhelickém kruhu ve větších úhlových vzdálenostech za paranthelii.

syn. paslunce – velmi častý halový jev v podobě světelných skvrn nalézajících se na parhelickém kruhu vně malého hala. Jsou obvykle výrazněji duhově zbarveny, s červeným okrajem na straně bližší Slunci. Při poloze Slunce na obzoru by se parhelia nalézala na malém halu, s rostoucí výškou Slunce nad obzorem se od malého hala bočně vzdalují v rozsahu několika úhlových stupňů. Vznikají dvojitým lomem slunečních paprsků při průchodu šestibokými ledovými krystalky při lámavém úhlu 60° a vert. poloze hlavní krystalové osy.

syn. pásmo absorpční – část absorpčního spektra určitého radiačně aktivního plynu vyznačující se silnou absorpcí záření. Je tvořen komplexem vzájemně si blízkých a případně se i částečně překrývajících absorpčních čar v absorpčním spektru daného plynu. Např. vodní pára se vyznačuje absorpčními pásmy v oblastech vlnových délek kolem 1,4 µm, 1,9 µm, 2,7 µm a 6,3 µm; v oblasti vlnových délek větších než 15 µm je u vodní páry nakupeno takové množství absorpčních pásů, že zde dochází ke spojité absorpci dlouhovlnného záření a vzniká zde tzv. absorpční kontinuum. Oxid uhličitý má svůj nejvýznamnější absorpční pás v blízkosti vlnové délky 15 μm. Absorpce ultrafialového záření je způsobena především významnými absorpčními pásy ozonu, který má současně další výrazný absorpční pás v oblasti vlnových délek kolem 9,6 μm. Viz též absorpce záření selektivní.

syn. pás tmavý.

viz bright band.

syn. pruh kondenzační.

mlha, která se vlivem místních podmínek vytvořila v pásu širokém nejvýše několik stovek metrů.

pásmo s nižším tlakem vzduchu zhruba rovnoběžkového směru, které se rozkládá mezi dvěma pásy vysokého tlaku vzduchu a v průběhu roku se přesouvá na sever nebo na jih v závislosti na výšce Slunce. Takovým pásmem je např. rovníkový pás nízkého tlaku vzduchu, nazývaný též rovníková deprese, a pásy nízkého tlaku vzduchu v subpolárních oblastech obou polokoulí. V subpolárních pásech nízkého tlaku vzduchu se nacházejí jednotlivé cyklony.

relativní proudění obecně studeného a zpočátku i suchého vzduchu ve frontální cykloně popisované v teorii přenosových pásů. Formuje se na přední straně cyklony v přízemních hladinách a je pro něj charakteristické, že hodnoty izobarické vlhké potenciální teploty jsou o několik stupňů nižší než uvnitř teplého přenosového pásu. Studený přenosový pás směřuje nejprve k západu a v blízkosti teplé fronty (resp. její frontální čáry) začíná stoupat a stáčet se cyklonálně kolem středu cyklony, přičemž podchází teplý přenosový pás. V této oblasti se díky srážkám produkovaným teplým přenosovým pásem sytí vlhkostí. Při dalším výstupu vzduchu se tato vlhkost může stát zdrojem pro vznik oblaků zejména nízkého a středního patra. V místě, kde studený přenosový pás vystupuje zpod teplého přenosového pásu, se proud často rozděluje do dvou větví charakterizovaných různou výškou nad zemským povrchem. Vyšší větev se anticyklonálně stáčí, až je téměř rovnoběžná s teplým přenosovým pásem. Nižší větev se stáčí cyklonálně a směřuje do středu cyklony. Rozhraní mezi vzduchem v nižší větvi studeného přenosového pásu a vzduchovou hmotou v týlu vyvíjející se cyklony lze označit za atmosférickou frontu, která je v klasickém koncepčním modelu norské meteorologické školy analyzována jako okluzní fronta. Avšak měření dokazují, že formování této fronty nekoresponduje s okluzním procesem jako situace, kdy je teplý vzduch vytlačován studenější vzduchovou hmotou na přední straně a v týlu cyklony vzhůru.

řidčeji používané syn. intruze (průnik) suchého vzduchu.

relativní proudění obecně teplého a vlhkého vzduchu s výstupnou složkou pohybu ve frontální cykloně popisované v teorii přenosových pásů. Formuje se na přední straně studené fronty do souvislého proudu, který se obvykle táhne stovky kilometrů a při výstupu postupně zasahuje celou troposféru. Teplý přenosový pás je charakterizovaný vysokými hodnotami izobarické vlhké potenciální teploty, transportuje teplý a vlhký vzduch z nižších hladin do vyšších a často je hlavním mechanismem produkce srážek. Teplý přenosový pás probíhá ve vyvíjející se cykloně zpravidla rovnoběžně s přízemní studenou frontou, zhruba kolmo protíná čáru teplé fronty, následně se anticyklonálně stáčí a ve zhruba rovnoběžné poloze vůči čáře teplé fronty přestává stoupat. Během výstupu se podílí na vzniku frontálních oblačných systémů, zejména teplé fronty, a částečně také na vzniku oblačných systémů v teplém sektoru.

viz pás srážkový.

útvar srážkových oblaků protáhlý v jednom směru, takže je možné určit jeho orientaci. Srážkové pásy mohou být tvořeny konvektivními i vrstevnatými oblaky, mohou dosahovat různých měřítek, přičemž mívají složitější vnitřní strukturu. V mimotropické cykloně jsou srážkové pásy vázány na atmosférické fronty a případné čáry instability, které se mohou vyskytovat i samostatně. V tropické cykloně se od středu odvíjejí spirální srážkové pásy. Pohyb srážkového pásu ve směru jeho protažení, popř. setrvání pásu nad určitým povodím může vést k zesílení případné povodně.

viz bright band.

syn. pás tmavý.

syn. pás temný, pás Alexandrův – pás oblohy mezi hlavní a vedlejší duhou. Za situace, kdy jsou obě duhy výrazně patrné, má část oblohy uvnitř hlavní duhy relativně největší jas, poněkud menší jas mívá obloha na vnější straně vedlejší duhy, zatímco mezi oběma duhami je jas oblohy nejmenší. Paprsky s jedním vnitřním odrazem na vodních kapkách mohou přicházet do oka pozorovatele pouze z prostoru uvnitř hlavní duhy, paprsky se dvěma vnitřními odrazy jen z prostoru vně vedlejší duhy, zatímco prostor mezi oběma duhami je pro oba typy paprsků nepřístupný.

zpravidla slabě narůžovělý pás, jenž krátce po západu nebo před východem Slunce odděluje soumrakový oblouk od části oblohy osvětlované rozptýleným slunečním světlem. Vzniká působením zpětného rozptylu slunečních paprsků na molekulách plynných složek vzduchu. Bývá pozorován při jasné obloze v dostatečně čistém vzduchu.

pásmo s vyšším tlakem vzduchu, ponejvíce rovnoběžkového směru, které se rozkládá mezi dvěma pásy nízkého tlaku vzduchu a během roku se přesouvá směrem na sever nebo na jih v závislosti na výšce Slunce. V tomto pásmu, které lze sledovat na klimatologických i synoptických mapách, se nacházejí jednotlivé anticyklony. Na Zemi jsou nejvýraznějšími subtropické pásy vysokého tlaku vzduchu, které v chladném pololetí zasahují ze subtropických částí oceánu i nad přilehlou pevninu a prakticky tak obepínají celou zeměkouli.

pás vyššího tlaku vzduchu, vyjádřený na klimatologických mapách, který se táhne kolem Země na obou polokoulích mezi 20 a 40° z. š. a v němž se vyskytují jednotlivé subtropické anticyklony. Zatímco na již. polokouli je zřetelný po celý rok, na severní polokouli jej v letním období přerušují oblasti nižšího tlaku nad kontinenty. Viz též šířky koňské.

vítr pasátové cirkulace ve spodní troposféře, mající na sev. polokouli převážně sv. směr, na již. polokouli jv. směr. Vyznačuje se značnou stálostí jak směru, tak rychlosti proudění, která bývá nejčastěji od 6 do 8 m.s^–1; rychlost 12 m.s^–1 překračují jen zřídka. Označení pochází ze španělského „pasada“ (průjezd), protože španělští mořeplavci využívali pasáty při cestách z Evropy do Ameriky. Viz též fronta pasátová, vlny ve východním proudění.

Termín pochází z holandského slova passaat, které snad vzniklo ze špaň. pasada „průjezd“ (od lat. passare „projít“; srov. např. pasáž). Význam slova byl tedy zřejmě „vítr vhodný pro průjezd“ (myšleno při cestě z Evropy do latinské Ameriky). Do češtiny se termín dostal přes němčinu.  Podobným způsobem odráží i anglický ekvivalent původní význam slova trade „stezka, cesta“.

základní jednotka pro tlak v soustavě SI. Označuje se Pa a je definována jako síla 1 N působící kolmo na plochu jednoho metru čtverečního. Pro meteorologické účely je tato jednotka malá, v meteorologii se proto nejčastěji užívá jednotka stokrát větší, tj. hektopascal (hPa). Má to zároveň praktickou výhodu, neboť hektopascal je číselně roven jednotce tlaku milibar (mbar), která se dříve běžně používala v meteorologii. Viz též měření tlaku vzduchu.

syn. parhelium.

Termín obsahuje předponu pa- ve smyslu „nepravý“.

oblasti mikrovlnných frekvencí používané pro radarová měření jsou konvenčně značeny uvedenými písmeny. Tabulka ukazuje střední vlnové délky a střední frekvence pro jednotlivá pásma.

Pásmo	Vlnová délka [cm]	Frekvence [GHz]
K	1	30
X	3	10
C	5	6
S	10	3
L	20	1,5

syn. pás absorpční.

oblast slyšitelnosti intenzivního zvuku, např. exploze, ve velké vzdálenosti od zdroje zvuku, zpravidla za pásmem ticha. Výskyt tohoto jevu je spojen s lomem zvuku a změnou směru šíření zvukové vlny, obvykle na výškových inverzích teploty vzduchu. Viz též šíření zvuku v atmosféře.

syn. zóna frontální.

viz tišiny subtropické.

skupina klimatických oblastí se stejným charakterem makroklimatu, uspořádaných v důsledku zonality klimatu přibližně ve směru rovnoběžek a s ohledem na nadmořskou výšku. Tato pásma jsou základními jednotkami globálních klasifikací klimatu, přičemž se zpravidla dělí do více klimatických typů. Kromě fyzických (skutečných) klimatických pásem, podmíněných též působením azonálních klimatotvorných faktorů, je možné klima Země aproximovat pomocí solárních (matematických) klimatických pásem, která odpovídají solárnímu klimatu. Viz též pásmo teplotní.

oblast, v níž je slyšitelný zvuk od vzdáleného zdroje. Viz též šíření zvuku v atmosféře.

spojitý interval elmag. spektra vymezený dvěma zvolenými vlnovými délkami, resp. frekvencemi. Pro různé účely, především v souvislosti s distančními meteorologickými měřeními, se dle potřeby vymezují různá taková pásma. Viz též kanál spektrální.

klimatické pásmo vymezené pouze na základě rozložení teploty vzduchu na Zemi, tedy bez ohledu na další klimatické prvky. Obvykle rozeznáváme horké pásmo, ohraničené izotermou prům. roč. teploty vzduchu 20 °C, dále na každé polokouli jedno mírné pásmo (po izotermu prům. teploty vzduchu v nejteplejším měsíci 10 °C), chladné pásmo (po izotermu nejteplejšího měsíce 0 °C) a pásmo trvalého mrazu. Tohoto dělení částečně využívá mj. Köppenova klasifikace klimatu.

oblast, v níž není zvuk ze vzdáleného zdroje slyšitelný v důsledku útlumu zvukových vln. Mohou však nastat případy, kdy v důsledku anomálního šíření zvuku v atmosféře  je daný zvuk slyšitelný v oblasti ještě vzdálenější. Viz též stín akustický.

viz tišiny rovníkové, tišiny subtropické.

pásmo mezi subtropickým pásem vysokého tlaku vzduchu a polární oblastí, tj. zhruba mezi 35° a 65° zeměp. šířky příslušné polokoule, v němž převládá přenos vzduchu směrem od západu na východ. Toto zonální proudění je zřetelné zejména ve vyšších vrstvách troposféry, kde tvoří cirkumpolární vír, přičemž dochází k rozšíření pásma západních větrů jak směrem k rovníku, tak směrem k pólům. Blíže k zemskému povrchu je v důsledku rozsáhlé cyklonální činnosti směr větru značně proměnlivý, takže převaha záp. větrů je zřejmější až z klimatologického zpracování. Pásmo západních větrů je lépe vyvinuto na již. polokouli, což souvisí s homogennějším povrchem (převahou oceánu nad pevninami). Zejména na sev. polokouli dochází v některých oblastech k zesílení záp. větrů, a to i v ročním průměru, což souvisí s výskytem tryskového proudění. Viz též větry západní stálé, čtyřicítky řvoucí.

syn. zonalita klimatu.

málo používaný druh aerologického diagramu se souřadnicovými osami S a Z_p. Souřadnice S je definována vztahem:
$S=\frac{T-T_p}{T_p},$
kde T je změřená teplota v hladině o tlaku p a T_p teplota této hladiny ve standardní atmosféře. Druhá souřadnice Z_p je výška hladiny p ve standardní atmosféře.

Diagram i jeho označení navrhl amer. meteorolog J. C. Bellamy v r. 1945. Termín se skládá z počátečních písmen veličin vynášených na obě osy, totiž Pressure Altitude a Specific Temperature Anomaly, dále pak z řec. γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“.

podle nadm. výšky svého převažujícího výskytu se oblaky třídí do tzv. pater. V mírných zeměp. šířkách sahá nízké patro od zemského povrchu do 2 km, střední od 2 do 7 km a vysoké od 5 do 13 km. V tropických oblastech sahá stř., resp. vysoké patro do větších výšek (8, resp. 18 km), v polárních oblastech naopak do nižších výšek (4, resp. 8 km). Podle obvyklých nadm. výšek základen patří mezi oblaky nízkého patra stratocumulus a stratus, středního patra altocumulus a vysokého patra cirrus, cirrocumulus a cirrostratus. Altostratus zpravidla zasahuje ze středního až do vysokého patra, nimbostratus se vyskytuje vždy ve středním patru, může však zasahovat i do obou pater zbývajících. Cumulus a cumulonimbus mají základny obvykle v nízkém patru, často však zasahují jak do stř., tak do vysokého patra. Členění oblaků do pater, které je součástí mezinárodní morfologické klasifikace oblaků, usnadňuje vizuální pozorování výšky základny oblaků, nebo naopak určení druhu oblaku při známé nadm. výšce jeho základny. Viz též oblaky nízkého patra, oblaky středního patra, oblaky vysokého patra.

slang. označení pro zákres staničního modelu na povětrnostní mapě.

nesouvislý půdní obal Země, který vznikl zvětrávacími a půdotvornými procesy z nejvrchnějších částí zemské kůry a z organických látek. Tyto procesy jsou ovlivňovány klimatem, takže současné rozmístění půd vypovídá o klimatu Země v době jejich vzniku. Zonalita klimatu způsobuje existenci zonálních půd; naopak při vzniku azonálních půd hrají podstatnější roli jiné faktory, především složení matečné horniny. Pedosféra je sférou průniku vrchní litosféry, přízemní vrstvy atmosféry, hydrosféry a biosféry. Viz též klima půdní, vzduch půdní, kvartér.

Termín se skládá z řec. πέδον [pedon] „půda, zem“ a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).

viz detekce blesků pozemní.

nežádoucí efekt při tradiční verifikaci meteorologické předpovědi, kdy i jen trochu nepřesně lokalizovaná předpověď jevu vykazuje horší verifikační skóre než předpověď, že jev vůbec nenastane. Tento efekt vzniká započtením chyby jak v místě, kam byl jev předpovězen, avšak nenastal, tak i v místě, kde se vyskytl, aniž sem byl předpovězen. Rostoucí horizontální rozlišení modelů numerické předpovědi počasí tento efekt zesiluje, protože předpověď sice může lépe vystihnout detailní strukturu pole určitého meteorologického prvku (např. konvektivních srážek), avšak vzhledem k chaotické povaze atmosféry není možné očekávat absolutně přesnou lokalizaci jednotlivých elementů této struktury. Tento nedostatek odstraňují zejména metody prostorové verifikace a objektově orientované verifikace meteorologické předpovědi.

pětidenní období, které se často využívá při podrobnějším rozboru chodu meteorologických prvků (chodu srážek, teploty aj. prvků po pentádách). První pentáda je období od 1. do 5. ledna, poslední pentáda je od 27. do 31. prosince, na rok připadá 73 pentád. V přestupném roce je pentáda na konci února nahrazena hexádou (šestidenním obdobím). V praxi je běžně zaměňováno za období pěti po sobě následujících dnů začínajících 1., 6., 11., 16., 21. a 26. dne v každém měsíci (poslední pentáda končí posledním dnem v měsíci). Viz též dekáda.

Do meteorologie zavedl použití pentád k zobrazení chodu teploty vzduchu H. W. Dove (1854). Termín pochází z řec. πεντάς [pentas] „pětice“.

horní hranice peplosféry.

Termín zavedl německý meteorolog K. Schneider-Carius v r. 1950. Skládá se z řec. πέπλος [peplos] „oděv“ a lat. pausa „přerušení, ukončení“, viz peplosféra.

vrstva atmosféry Země, která sahá od zemského povrchu do výše 1,5 až 2 km. Je definovánajako vrstva, pro niž je charakteristický častý výskyt inverzí teploty vzduchu, které zmenšují prům. vertikální teplotní gradient ve srovnání s výše ležícími vrstvami troposféry. Horní hranice peplosféry se označuje jako peplopauza. Z prostorového hlediska odpovídá peplosféra přibližně mezní vrstvě atmosféry.

Termín zavedl německý meteorolog K. Schneider-Carius v r. 1950. Termín se skládá z řec. πέπλος [peplos] „oděv“ a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“); obrazně tím vyjadřuje polohu této vrstvy při povrchu Země.

syn. přísluní – bod na oběžné dráze Země kolem Slunce s minimální vzdáleností od jeho středu. Při současné excentricitě oběžné dráhy Země kolem Slunce je tato vzdálenost cca 147 mil. km, což má za následek zesílení slunečního záření dopadajícího na Zemi o přibližně 3,5 % oproti jeho intenzitě při střední vzdálenosti obou těles (149,6 mil. km). V současné fázi precese zemské osy prochází Země periheliem 3. nebo 4. ledna, což způsobuje zkrácení a relativní zmírnění zimy na severní polokouli oproti situaci v opačné fázi precesního cyklu. Viz též afelium.

časový interval mezi pravidelně se opakujícími výskyty jevu v důsledku jeho periodicity. V meteorologii a klimatologii se někdy pojem perioda používá nevhodně i ve významech období, cyklus, chod aj.

Termín pochází z řec. περίοδος [periodos] „oběh“ (z předpony περι- [peri] „kolem“ a slova ὁδός [hodos] „cesta“).

viz kružnice inerční.

nevh. označení pro středověké teplé období.

časový rozdíl mezi vznikem dvou za sebou následujících vírů s horiz. osou v proudění za horskou překážkou. Pro převýšení horského hřebenu h v metrech a prům. rychlost větru v uvažované vrstvě v uvedenou v m.s^–1, můžeme periodu uvolňování vírů T v minutách vypočítat podle vztahu $T=0,17h/v$.

viz frekvence vzorkovací.

v meteorologii vlastnost časové řady meteorologického prvku nebo jevu opakovat po uplynutí časového intervalu (periody) posloupnost hodnot (jevů), které se v tomto intervalu vyskytly. Meteorologicky reálnými jsou periodicita denní, daná změnami bilance záření během jedné otočky Země kolem osy, a roční, daná změnami radiační bilance během jednoho oběhu Země kolem Slunce. Tyto periodicity lze zjistit prakticky u všech met. prvků. Další periodicity, např. čtyřdenní, osmidenní, jedenáctiletá apod., jejichž příčiny jsou méně pravidelné a výrazné, bývají vyjádřeny v časových řadách méně zřetelně. Viz též rytmy povětrnostní.

Termín pochází ze slova periodický, viz perioda.

(pe) [perlúcidus] – jedna z odrůd oblaku podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizována jako menší nebo větší oblačné skupiny nebo vrstvy, které mají zřetelné, někdy i velmi malé mezery, jimiž lze vidět Slunce, Měsíc, modrou oblohu nebo oblaky ve větších výškách. Vyskytuje se u druhů altocumulus a stratocumulus. Odrůda perlucidus může být zároveň také translucidus nebo opacus.

Termín byl zaveden v r. 1951. Byl přejat z lat. perlucidus „velmi jasný, průsvitný“.

nejmladší geol. perioda paleozoika (prvohor), zahrnující období před 299 – 252 mil. roků. V důsledku zformování superkontinentu Pangea výrazně poklesla hladina světového oceánu, neboť došlo k omezení tvorby oceánské kůry ve středooceánských hřbetech. V nitru superkontinetu se oproti předchozímu karbonu projevovala podstatně větší kontinentalita klimatu, a to jak termická, tak ombrická. Větší aridita klimatu zvýhodňovala na úkor obojživelníků plazy líhnoucí se z vajíček, která již nemusela být umístěna ve vodě, což otevřelo cestu k dominanci plazů v mezozoiku.

Termín Permian zavedl brit. geolog R. Murchison v r. 1841; je odvozen od názvu města Perm v severozáp. Rusku, kde Murchison horniny z tohoto období zkoumal.

syn. půda dlouhodobě zmrzlá – vrstva půdy a hornin s teplotou celoročně nižší než 0 °C. Je součástí kryosféry. Současný rozsah permafrostu je zčásti pozůstatkem glaciálů (fosilní permafrost), zčásti důsledkem současného klimatu (recentní permafrost). Podmínkami pro jeho vznik jsou prům. roč. teplota vzduchu pod bodem mrazu a dlouhá, studená a suchá zima. Tyto podmínky jsou splněny téměř ve všech oblastech se sněhovým klimatem a v kontinentálních oblastech s boreálním klimatem. Hloubka promrznutí může být i více než 1 000 m, přičemž závisí na teplotním režimu zim, výšce sněhové pokrývky i na geol. a geomorf. podmínkách. Tzv. činná vrstva na povrchu permafrostu periodicky rozmrzá, přičemž její mocnost v různých oblastech (desítky centimetrů až několik metrů) závisí mj. na délce a teplotním režimu léta. Viz též promrzání půdy.

Termín navrhl S. W. Muller v r. 1943. Vytvořil ho zkrácením angl. spojení permanently frozen ground „trvale zmrzlá půda (zem)“.

v meteorologii jeden z rysů časových změn atm. dějů, který je protějškem jejich proměnlivosti a projevuje se tendencí k zachování existujícího typu počasí nebo existujících hodnot meteorologických prvků. V časových řadách met. prvků se persistence projevuje zachováváním současných hodnot i v blízké budoucnosti. Míra projevu persistence klesá s rostoucí délkou sledovaného období a obvykle závisí na zeměp. poloze, roč. době a řadě met. faktorů. Je různá podle toho, zda uvažujeme celkový charakter počasí nebo jednotlivé met. prvky. Z existence persistence vycházejí rovněž některé pomocné metody používané v předpovědích počasí, např. v souvislosti s využíváním přirozených synoptických období nebo při analýze klimatologických řad. Persistence je obecně podmíněna setrvačností dějů v atmosféře. Viz též předpověď počasí perzistentní.

Termín pochází z lat. persistentia „vytrvání“ (od persistere „vytrvat“).

(pil) – jeden z průvodních oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak je menšího horiz. rozsahu, má podobu čepice nebo kapuce a vyskytuje se nad vrcholky kupovitých oblaků, které jím často prorůstají. Dosti často lze pozorovat i několik průvodních oblaků pileus nad sebou. Vyskytuje se u druhů cumulonimbus a cumulus. Pileus se tvoří, je-li vrstva vzduchu lokálně vyzdviženého nad rostoucí oblak dostatečně vlhká.

Termín je přejat z lat. pil(l)eus „čepice, klobouk“.

viz zpráva z pozemní stanice o výškovém větru (PILOT).

Termín zřejmě souvisí se slovem pilotáž, pomocí níž byla data pro tuto zprávu původně získávána.

viz měření pilotovací.

Termín souvisí se slovem pilot ve významu „kdo navádí, naviguje“ (z it. piloto „kormidelník“; srov. též slovo pilotní ve smyslu testovací, např. testovací projekt). Pilotáží se totiž zkoumaly zejména podmínky pro vzlet.

viz prach nebo písek zvířený.

písmeno nebo skupina písmen, které ve tvaru kódu reprezentují jednotlivé met. veličiny.

elementární část obrazových dat charakterizovaná svou polohou v rámci snímku. Digitální hodnota přiřazená pixlu vyjadřuje určitou veličinu (např. odrazivost nebo teplotu) charakterizující oblast reprezentovanou pixlem. Tato hodnota vzniká integrací nebo průměrováním sledované veličiny přes plochu (objem) odpovídající pixlu. Jeho rozměr úzce souvisí s rozlišovací schopností přístroje (např. radiometru družice), jímž se sledovaná veličina měří. Viz též snímek družicový.

Termín je poprvé doložen v r. 1965 v angličtině. Vznikl z angl. pix (varianty hovorového výrazu pics, vzniklého zkrácením slova pictures „obrázky“) a z první slabiky slova element „prvek“, doslova „prvek obrázků“.

aeroplankton – mikroorganismy a jejich části udržující se poměrně dlouho ve vzduchu a tvořící součást atmosférického aerosolu. Hlavními složkami atmosférického planktonu jsou pylová zrna, viry, bakterie, řasy, plísně, spory, výtrusy, mikroskopičtí živočichové apod. Koncentrace a složení atmosférického planktonu se mění s denní i roč. dobou, s charakterem krajiny a značně závisí na počasí.

viz anomálie klimatická.

Termín je přejat z řec. πλείων [pleión] „větší“.

syn. čtvrtohory starší – starší geol. epocha kvartéru, zahrnující období před 2,588 – 0,0117 mil. roků. Během pleistocénu opakovaně probíhal kvartérní klimatický cyklus.

Termín zavedl skot. geolog Ch. Lyell v r. 1839; skládá se z řec. πλεῖστος [pleistos] „nejvíc“ a z komponentu -cén, obsaženého v názvu všech epoch současné geol. éry neboli kenozoika (angl. cenozoic; z řec. καινός [kainos] „nový“). Až do vymezení holocénu jako samostatné epochy totiž pleistocén představoval nejnovější úsek geologické minulosti.

viz mezobara.

Termín se skládá z řec. πλείων [pleión] „větší“ a druhé části slova izobara.

obecné označení pro počasí nepříznivé pro pobyt venku, vyznačující se padáním sněhu s deštěm, často za silnějšího nárazovitého větru. Nemá charakter odborného termínu.

Slovo vzniklo jako zvukomalebné označení, připomínající pleskání dešťových kapek.

syn. hladina ekvipotenciální.

plocha na svrchní straně atmosférické fronty. Slouží ke geometrickému zjednodušení skutečné fronty a k určení polohy frontální čáry.

syn. hladina geopotenciální.

syn. hladina izentropická – v meteorologii plocha konstantní hodnoty entropie vzduchu. Ve vzduchu nenasyceném vodní párou jsou izentropické plochy současně plochami konstantní potenciální teploty. Viz též izentropa, solenoidy izotermicko-izentropické.

syn. izobarická hladina.

syn. hladina izopyknická – v meteorologii plocha konstantní hustoty (měrné hmotnosti) vzduchu. Je současně plochou izosterickou. Průsečnice izopyknické plochy s libovolnou jinou plochou se nazývá izopykna.

syn. hladina izosterická – v meteorologii plocha konstantního měrného objemu vzduchu. Je současně plochou izopyknickou. Viz též izostera, solenoidy izobaricko-izosterické.

syn. hladina izotermická – v meteorologii plocha konstantní teploty vzduchu. Viz též izoterma.

při průchodu elmag. záření oblačností nebo atm. srážkami je část energie rozptylována všemi směry, tedy i zpět k anténě meteorologického radiolokátoru. Intenzitu záření rozptýleného proti původnímu směru šíření hodnotíme tzv. efektivní plochou rozptylu. Je to hypotetická plocha, kolmá k dopadajícímu paprsku, rovnoměrně rozptylující všechnu dopadající energii, která by vytvořila v místě příjmu stejnou hustotu záření jako skutečný cíl. Vyjadřuje se v m² nebo cm² a charakterizuje pouze odrazové vlastnosti cíle. Viz též odrazivost meteorologického cíle radiolokační, rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře.

na sev. Moravě a ve Slezsku lid. označení pro dlouhotrvající déšť, popř. deštivé počasí; je převzato z polštiny, kde znamená plískanici.

období s vydatnými srážkami v nižších zeměp. šířkách. Podle starších představ měly pluviály časově zhruba odpovídat glaciálům ve vyšších zeměp. šířkách, avšak např. poslední pluviál zřejmě nastal na konci glaciálu a přetrval až do období holocénního klimatického optima. Do většiny oblastí, kde dnes panuje horké suché klima, se rozšířilo klima savan, vytvořily se stálé vodní toky a rozsáhlá jezera, takže zde byla i vyšší hustota zalidnění než v současné době.

Termín pochází z lat. pluvialis „dešťový, deštivý“ (od pluvia „déšť“).

viz ombrograf. Viz též mikropluviograf.

Termín zavedl brit. inženýr R. Beckley, který přístroj sestrojil zhruba ve 3. čtvrtině 19. století. Termín se skládá z lat. pluvia „déšť“ a z řec. komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

viz ombrograf.

Termín vznikl odvozením od termínu pluviograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z lat. pluvia „déšť“ a z řec. γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“; tj. doslova „záznam o dešti“.

zast. označení pro srážkoměr.

Termín se skládá z lat. pluvia „déšť“ a z řec. μέτρον [metron] „míra, meřidlo“.

syn. ombrometrie.

Termín se skládá z lat. pluvia „déšť“ a z řec. -μετρία [-metria] „měření“.

zařízení pro určení výskytu, trvání, popř. i druhu atm. srážek. V ČR se nepoužíval. Viz též detektor počasí.

Termín zavedl franc. inženýr C. F. Hervé-Mangon, který přístoj sestrojil zřejmě v r. 1850. Termín se skládá z lat. pluvia „déšť“ a z řec. σκοπεῖν [skopein] „pozorovat, zkoumat“.

syn. plyn ideální.

syn. plyn dokonalý – plyn, jehož stavové veličiny přesně splňují stavovou rovnici
$\frac{p}{\rho }=RT$
v níž p značí tlak, ρ hustotu, R měrnou plynovou konstantu a T teplotu v K. Plyny tvořící atmosféru Země, včetně vodní páry, pokud není nasycená, lze s velmi dobrým přiblížením považovat za plyny ideální. Viz též zákon Amagatův–Leducův, zákon Avogadrův, zákon Boyleův–Mariotteův, zákon Daltonův.

plynné složky atmosféry Země, které ovlivňují její radiační bilanci prostřednictvím selektivní absorpce záření. Hlavní část radiačně aktivních plynů tvoří skleníkové plyny.

radiačně aktivní plyny, které vykazují významnou selektivní absorpci dlouhovlnného záření, a tak se uplatňují při skleníkovém efektu. Jedná se především o plyny s heteronukleární tří- a víceatomovou strukturou molekuly s lomenou vazbou, která umožňuje velký počet vibračních stavů s odpovídajícími absorpčními frekvencemi v oblasti infračerveného záření. Významnými skleníkovými plyny jsou především vodní pára (na skleníkovém efektu se podílí asi 60 %), oxid uhličitý (přibližně 23 %), dále metan (8 %), ozon (6 %), oxid dusný a další složitější, především antropogenní plyny, jako např. freony a další druhy halogenovaných uhlovodíků. Viz též potenciál globálního oteplování.

PM_0,1 – frakce pevných aerosolových částic suspendovaných v ovzduší, jejichž aerodynamický průměr je menší než 0,1 mikrometru, tzv. ultrajemné frakce. Tyto částice odpovídají svojí velikostí nanočásticím emitovaným do vzduchu např. benzínovými motory. Ohledně přístrojových měření platí analogicky to, co je uvedeno u PM10.

Základem termínu je zkratka angl. particulate matter „částice“.

PM₁ – frakce pevných aerosolových částic suspendovaných v ovzduší, jejichž aerodynamický průměr je menší než 1 mikrometr. Ohledně přístrojových měření platí analogicky to, co je uvedeno u PM10.

Základem termínu je zkratka angl. particulate matter „částice“.

PM₁₀ – frakce pevných aerosolových částic suspendovaných v ovzduší, jejichž aerodynamický průměr je menší než 10 mikrometrů. Z hlediska přístrojových měření je frakce PM10 definována jako soubor částic o aerodynamickém průměru do 10 mikrometrů zachycených na filtru, když zachycovací účinnost pro částice o aerodynamickém průměru právě 10 mikrometrů je rovna 50 %.

Základem termínu je zkratka angl. particulate matter „částice“.

PM_2,5 – frakce pevných aerosolových částic suspendovaných v ovzduší, jejichž aerodynamický průměr je menší než 2,5 mikrometru. Jde o jemné, respirabilní frakce. Ohledně přístrojových měření platí analogicky to, co je uvedeno u PM10.

Základem termínu je zkratka angl. particulate matter „částice“.

stav atmosféry charakterizovaný souhrnem hodnot všech meteorologických prvků a atm. jevy v určitém místě a čase. Počasím se zpravidla rozumí okamžitý stav atmosféry, někdy též změny (průběh) met. prvků a jevů v určitém krátkém časovém intervalu (řádově minuty nebo hodiny). Počasí se charakterizuje souborem okamžitých nebo krátkodobě průměrovaných hodnot, zvláště teploty vzduchu, oblačnosti nebo slunečního svitu, směru a rychlosti větru a atm. srážek. Počasí je v podstatě vázáno na troposféru, nad níž se již většinou nevytvářejí oblaky, hydrometeory, bouřky apod. Pro počasí je charakteristická velká časová a prostorová proměnlivost. Počasí ve smyslu této definice je neopakovatelné; počasí ale mohou být podobná a lze je shrnovat do typů počasí. Viz též stav počasí, průběh počasí, proměnlivost počasí, zlepšení počasí, zhoršení počasí, změna počasí, zvrat počasí, jevy počasí význačné, jevy počasí zvláštní, bodování počasí, předpověď počasí, měření meteorologické, pozorování meteorologické, povětrnost, klima.

Výraz má ve svém základu slovo čas, které se ve staré češtině používalo ve smyslu počasí. Slovem počasie, počěsie se pak označovala i vhodná doba, srov. ruské slovo погода [pogoda] „počasí“ (od praslovanského goditi (sę) „hodit se“).

syn. počasí skutečné.

1. počasí v oblasti anticyklony. Závisí na stadiu vývoje anticyklony, na druhu vzduchové hmoty, která anticyklonu tvoří, a na roč. období. Je rozdílné v různých sektorech anticyklony. V chladném pololetí můžeme ve stř. Evropě pozorovat dva typy anticyklonálního počasí. První typ počasí se vyznačuje malou oblačností a nízkou teplotou vzduchu. Je obvyklý především ve stř. části anticyklony. Je charakteristický pro ostře vyjádřené procesy anticyklogeneze při subsidenci vzduchu v anticyklonách nad pevninou, které jsou tvořeny kontinentální vzduchovou hmotou s malou měrnou vlhkostí vzduchu. Při sněhové pokrývce klesá u nás noční teplota hluboko pod bod mrazu (–20 °C a níže). Druhý typ počasí je charakterizován velkou oblačností druhu stratus a stratocumulus a vyskytuje se v pomalu se vyvíjejících, popř. rozpadajících se anticyklonách, kdy sestupné pohyby vzduchu jsou velmi malé nebo jsou vystřídány výstupnými pohyby. Za této situace mohou dokonce vypadávat srážky ve tvaru mrholení. Často se vyskytují inverze teploty vzduchu obvykle začínající v blízkosti zemského povrchu a sahající do výšky 1 až 2 km. Při dostatečné vlhkosti jsou provázeny vývojem mlh, které zasahují rozsáhlé oblasti především v blízkosti středu anticyklony. Ve vyšších vrstvách anticyklony, v horských oblastech, bývá v tomto případě jasné a relativně velmi teplé počasí. V teplém pololetí nepozorujeme v anticyklonách počasí se spojitou vrstevnatou oblačností. Pro centrální oblasti anticyklony je typické málo oblačné, popř. bezoblačné počasí, v okrajových sektorech počasí s kupovitou oblačností, která bývá největší v předním sektoru tlakové výše. V jednotlivých případech, především v zadním sektoru letních anticyklon, lze pozorovat v horských oblastech stř. Evropy i bouřky. Nejvyšší teploty jsou v centrální části a v zadním sektoru výše.
2. označení pro počasí v oblasti anticyklony velmi zjednodušeně a nepřesně charakterizované malou oblačností beze srážek, nebo jasnem, slabým větrem, nebo bezvětřím a velkou denní amplitudou teploty vzduchu.

lid. název pro proměnlivé, nestálé počasí v týlu cyklony, vyskytující se ve stř. Evropě převážně na jaře. Větrné a chladné počasí s častým střídáním vyjasnění a přeháněk, i v nížinách mnohdy sněhových, podmiňuje silná instabilita mořského vzduchu mírných šířek nad teplejší pevninou, většinou za sz. proudění. Viz též proměnlivost počasí.

1. počasí v oblasti cyklony. Závisí na stadiu vývoje cyklony, na druhu vzduchových hmot, které ji tvoří, na dráze cyklony, roč. období a je rozdílné v různých sektorech cyklony.
V mladé cykloně je počasí v její přední části charakteristické pro přibližující se teplou frontu a její přechod. Počasí stř. části mladé cyklony odpovídá počasí jejího teplého sektoru. V něm se v zimě ve stř. Evropě vyskytuje především rozsáhlá vrstevnatá oblačnost, srážky ve formě mrholení, advekční mlhy a prům. teplota vyšší než normální. Počasí v týlu cyklony odpovídá počasí při přechodu studené fronty a počasí ve studené vzduchové hmotě postupující za ní. Nejčastěji se při něm vyskytuje proměnlivá kupovitá oblačnost, srážky ve tvaru přeháněk, v horských oblastech se mohou vyskytovat srážky trvalého charakteru. V létě je přitom prům. teplota nižší než normální. Někdy se též hovoří o počasí sev. sektoru níže, které je typické velkou, často proměnlivou vrstevnatou i kupovitou oblačností, občasnými srážkami a při postupu cyklony od západu na východ vých. prouděním. Počasí i tam závisí do značné míry na vzdálenosti místa od středu cyklony.
V okludované cykloně je počasí v její přední části před okluzní frontou v chladném pololetí přibližně stejné jako v přední části mladé cyklony, protože v této roč. době se jeví okluzní fronta ve většině případů jako teplá. V teplém pololetí jsou v této části cyklony časté přeháňky, popř. bouřky. V týlové části okludované cyklony je počasí podobné jako v týlové části mladé cyklony s tím rozdílem, že protrhávání oblačnosti po přechodu okluzní fronty nenastává tak rychle. Popsané počasí v oblasti cyklony představuje jen zjednodušené schéma, ve skutečnosti cyklonální počasí podstatně závisí na mnoha dalších faktorech.
2. označení pro počasí v oblasti cyklony velmi zjednodušeně a nepřesně charakterizované velkou oblačností, trvalými srážkami a silným prouděním.

obecné označení pro počasí projevující se povětrnostními extrémy. Oproti nebezpečnému počasí ho lze chápat jako výraznější.

počasí v oblasti atmosférické fronty, jehož charakter závisí na druhu fronty, její výraznosti a rychlosti postupu, dále na roč. a denní době, jakož i na zeměp. poloze oblasti, v níž se fronta vyskytuje. Podle druhu fronty se projevuje typickou oblačností, srážkami, změnou teploty vzduchu a rosného bodu, tlaku vzduchu a dochází i ke změnám dohlednosti a stáčení větru při přechodu fronty přes místo pozorování. Srážky se nemusí vyskytovat na každé frontě. V extrémních případech fronta přechází i za jasné oblohy bez pozorovatelné změny větru, teploty a tlaku vzduchu, přičemž se však mění vlhkost a průzračnost vzduchu i vert. teplotní zvrstvení ovzduší. Viz též oblačnost frontální, srážky frontální, bouřka frontální, mlha frontální.

fyzikální a fenomenologický stav meziplanetárního prostoru. Výzkum kosmického počasí usiluje pomocí pozorování, monitorování, analýz a modelování o pochopení a předpovídání stavu Slunce, meziplanetárního prostoru a vnějších obalů planet i náhlých změn tohoto stavu, vyvolaných sluneční aktivitou a dalšími zdroji, i o předpovědi možných dopadů na biologické a technologické systémy.

lid. označení pro převážně deštivé a chladné počasí v červnu a začátkem července ve stř. Evropě, vyvolávané dlouhotrvajícím přílivem mořského vzduchu od západu až severozápadu z Atlantského oceánu do evropského vnitrozemí. Název je odvozen od svátku svatého Medarda, připadajícího na 8. červen, kolem něhož medardovské počasí obvykle nastupuje. Medardovské počasí je nejvýraznější středoevropskou singularitou. V ročním chodu teploty vzduchu se projevuje zastavením vzestupu, popřípadě poklesem prům. denní teploty vzduchu. Pro medardovské počasí je rovněž charakteristická zvýšená srážková činnost. Viz též monzun evropský, chladna ovčí.

počasí v určité oblasti (řádově od několika km² do několika tisíc km²), odlišné od počasí v sousedních oblastech, a to za téže povětrnostní situace. Je podmíněno především vlastnostmi aktivního povrchu a orografickými podmínkami blízkého a vzdálenějšího okolí. V hodnotách některých meteorologických prvků se též uplatňuje denní a roč. doba. Zvláštnosti místního počasí se projevují ve směru a rychlosti větru, v dohlednosti, v množství a výšce oblaků, v intenzitě a trvání srážek, v teplotě vzduchu apod. Viz též vlivy místní, klima místní.

obecné označení pro počasí vyznačující se nebezpečnými meteorologickými jevy. Anglický ekvivalent se kromě uvedeného významu používá i v užším smyslu ve vztahu ke konvektivním bouřím. Viz též bouře, počasí extrémní.

vžité označení pro slunečné a suché počasí, zpravidla se slabým větrem, které je typické např. v létě pro centrální část anticyklony a hřebene vysokého tlaku vzduchu. Nemá charakter odb. termínu. Viz též počasí anticyklonální.

povětrnostní podmínky rizikové z hlediska vzniku a šíření přírodních požárů, popisované obvykle vysokou teplotou vzduchu a rychlostí větru, nízkou vlhkostí vzduchu a suchem. Vyhodnocení požárního počasí nezahrnuje další podmínky nutné pro vznik a šíření přírodních požárů, jako jsou náhodné faktory vedoucí k zapálení (např. žhářství) a vlastnosti paliva.

soubor údajů o očekávaném počasí, vztahující se k určitému prostoru a časovému intervalu. Do tohoto souboru se nejčastěji zahrnují údaje o očekávaných hodnotách teploty vzduchu, směru a rychlosti větru, o výskytu oblačnosti, atm. srážek, mlh, bouřek apod.

met. podmínky, při nichž je horiz. dohlednost 10 km nebo více a není hlášena nejnižší dohlednost, není oblačnost provozního významu a nevyskytuje se význačné počasí pro letectví (atm. srážky, bouřka, nízko zvířený sníh, přízemní mlha, atd.). Uvedené podmínky se v pravidelných a mimořádných leteckých meteorologických zprávách (METAR a SPECI), stejně jako v letištních předpovědích počasí (TAF a trend), označují zkr. CAVOK (cloud and visibility OK), která nahrazuje údaje o vodorovné, popř. dráhové dohlednosti, o stavu počasí a o oblačnosti. Viz též minima letištní provozní a oblačnost provozního významu.

soubor údajů o skutečném stavu ovzduší, vztahující se k určitému místu a času. Skutečné počasí zpravidla popisujeme údaji o teplotě, tlaku a vlhkosti vzduchu, o směru a rychlosti větru, o stavu počasí (déšť, sněžení, bouřka, mlha apod.), o oblačnosti, dohlednosti, popř. dalšími charakteristikami. V letecké meteorologii se pro počasí skutečné používá i termín počasí aktuální nebo aktuál.

slang. název pro počasí s trvalými, někdy až několikadenními srážkami v oblasti, nad níž se vyskytuje výrazný vertikální střih větru, a to zpravidla ve směru o více než 90°. Střihové počasí nastává nad územím Česka zejména při situacích Vb, kdy v nižších vrstvách atmosféry (od země do výšky 1 až 3 km) je často pozorováno proudění ze sev. směrů, zatímco ve vyšších hladinách proudí vzduch z již. směrů. Ve výšce, kde výrazný střih větru podmiňuje vývoj výstupných pohybů, se ve většině případů vyskytuje málo pohyblivá atmosférická fronta. Při střihovém počasí bývají v ČR v některých případech pozorovány na rozsáhlém území vydatné srážky, dosahující vysokých až rekordních denních i několikadenních úhrnů. V teplém pololetí jsou tyto srážky, vesměs při relativně nízké teplotě při zemi, nejčastější příčinou povodní na dolních úsecích větších toků (Labe, Vltavy, Moravy a Odry), např. v letech 1997 nebo 2002.

vžité lidové označení pro počasí s trvalými nebo občasnými atm. srážkami. Špatné počasí je často spjato s výskytem oblaků tvaru fractus (stratus fractus nebo cumulus fractus „špatného počasí“). Viz též počasí cyklonální, počasí frontální.

viz jevy počasí význačné.

označení pro historické zařízení, které zaznamenává jednotlivé blesky v blízkém okolí. Tento přístroj byl užíván i na met. stanicích v ČR. V cizí odb. literatuře byl označován jako ceraunometr.
 

přístroj ke zjišťování koncentrace kondenzačních jader ve vzduchu. Je tvořen komůrkou, v níž se sledovaný vzorek nenasyceného vzduchu prudce ochladí vynucenou adiabatickou expanzí. Ochlazením dojde ke kondenzaci vodní páry na kondenzačních jádrech a vzniku zárodečných kapiček, které vypadávají na skleněnou destičku. Pomocí mikroskopu se určí počet kapiček usazených na plošné jednotky destičky a následně objemová koncentrace kondenzačních jader. Přístroj zkonstruoval skotský meteorolog J. Aitken (1839–1919) v roce 1880 a jeho původním účelem bylo měření koncentrace částic atmosférického prachu.

oblačný válec ve tvaru podkovy vyklenuté směrem vzhůru, který vzniká v prostředí s výraznou horizontální vorticitou působením výstupného konvektivního proudu. Podkova je zviditelněna díky kondenzaci vodní páry v rotujícím válci.

charakteristika klimatu určitého místa nebo oblasti s ohledem na jeho vliv na jiné přírodní jevy (např. vznik půd) nebo na činnost člověka (např. zemědělství). Termín je často nesprávně zaměňován s termínem povětrnostní podmínky.

(IMC, IFR) – met. podmínky horší než stanovená minima pro dohlednost, vzdálenost od oblaků a od základny oblaků. Viz též let s použitím přístrojů, minima letištní provozní.

(VMC, VFR) – met. podmínky stejné nebo lepší než stanovená minima pro dohlednost, vzdálenost od oblaků a od základny oblaků. Viz též let za viditelnosti povrchu Země, minima letištní provozní.

viz let za ztížených meteorologických podmínek.

hodnoty veličin popisujících stav atmosféry na okraji domény modelu předpovědi počasí na omezené oblasti, které jsou získávány z předpovědí globálního modelu předpovědi počasí nebo z modelu na omezené oblasti s menším horizontálním rozlišením, který byl integrován na větší oblasti než daný model.

hodnoty veličin popisujících stav atmosféry v celé doméně modelu numerické předpovědi počasí před začátkem vlastní integrace. Tyto podmínky jsou nejčastěji vytvářeny asimilací meteorologických dat nebo méně vhodně interpolací z analýzy, případně předpovědi modelu s menším horizontálním rozlišením.

charakteristika průběhu počasí během několika dní, měsíců, výjimečně i delších období, zvolených s ohledem na některé z činností člověka. Hodnotí se např. povětrnostní podmínky uplynulé zimy z energ. hlediska, povětrnostní podmínky zimní sezony z hlediska náročnosti zimní údržby komunikací, povětrnostní podmínky provozu letiště za minulý měsíc apod. Viz též povětrnost, podmínky klimatické.

schopnost atmosféry rozptylovat látky vypouštěné ze zdrojů znečišťování ovzduší. V předpovědní praxi ČHMÚ jsou charakterizovány ventilačním indexem. Viz též rozptyl příměsí v ovzduší.

syn. klima.

Termín pochází ze staročeského slova podnebie, které mělo význam „prostor pod nebem“. Dnešní význam získal v době národního obrození.

syn. vrstva atmosféry přízemní.

jedna z vedlejších klimatických, příp. fenologických sezon ve vyšších zeměp. šířkách dané polokoule, vymezená např. takto:
1. období od podzimní rovnodennosti do zimního slunovratu (astronomický podzim);
2. trojice podzimních měsíců, na sev. polokouli září, říjen a listopad (tzv. klimatologický podzim);
3. období s průměrnými denními teplotami vzduchu 5 až 15 °C na sestupné části křivky roč. chodu. V tomto pojetí se jeho konec kryje s ukončením velkého vegetačního období.

Výraz se skládá z předložky pod- a slova zima, tj. „období před zimou“. Vymezení jména tohoto ročního období vzhledem k zimě se v jiných jazycích nevyskytuje.

syn. absorpce záření.

syn. proudění inerční, viz kružnice inerční.

obecné označení libovolné změny polohy vzduchové částice. Pohyb této částice za určitý časový úsek popisuje její trajektorie. Pohyb vzduchu můžeme popsat celou řadou jeho vlastností, jako je jeho rychlost, směr, prostorový rozsah, cirkulace, vorticita a třírozměrná divergence proudění. Převážně horizontální pohyb označujeme jako proudění vzduchu neboli vítr, dále vymezujeme vertikální pohyby vzduchu. Pro souhrn pohybů vzduchu se používá termín atmosférická cirkulace,

syn. sestup vzduchu – vertikální pohyb vzduchu s vertikální složkou směřující dolů, směrem k zemskému povrchu. Mezi takové pohyby vzduchu patří zejména:
a) kompenzující sestupné pohyby při konvekci, především v sestupných konvektivních proudech;
b) subsidence vzduchu v centrálních částech anticyklon a hřebenů vysokého tlaku vzduchu;
c) klouzavé sestupné pohyby teplého vzduchu na katafrontách;
d) sestupné pohyby související s vlivem orografie na pole větru, především kompenzující sestupy v závětří horských hřebenů, v sestupné části vln ve vlnovém nebo vírovém proudění apod.;
e) sestupné pohyby na zvlněné spodní hranici vrstvy s inverzí teploty vzduchu.

syn. subsidence vzduchu.

pohyb vzduchu s nenulovou vertikální složkou. Podle jejího směru rozlišujeme výstupné a sestupné pohyby vzduchu, podle mechanizmu vzniku pak především konvekci a vynucené vertikální pohyby vzduchu. K vertikálním pohybům vzduchu dále dochází i při vlnovém proudění, vírovém proudění a vlivem turbulence.

vertikální (výstupný nebo sestupný) pohyb vzduchu vznikající vynuceně v původně horizontálním proudění, a to i při zápornému vztlaku. V tlakových útvarech dochází k vynuceným vertikálním pohybům vzduchu vlivem přízemní nebo výškové divergence proudění. Na atmosférických frontách a dalších obdobných rozhraních nastávají výkluzné pohyby vzduchu, případně i sestupné klouzavé pohyby vzduchu. Uvedené výstupné pohyby mívají rychlost v řádu 10^–2 až 10^–1 m.s^–1, oproti konvekci však mají podstatně větší plošný rozsah.  K vynuceným vertikálním pohybům vzduchu dále dochází vlivem orografie nebo prostorové proměnlivé drsnosti povrchu.
V případě podmíněné instability atmosféry mohou vynucené vertikální pohyby, pokud přivedou vzduchovou částici do hladiny volné konvekce, vést k uvolnění instability a vzniku konvekce, kterou označujeme jako volnou. Obdobně mohou vynucené vertikální pohyby vzduchu vést k uvolnění symetrické nebo potenciální instability atmosféry.

výstupný pohyb teplého vzduchu na anafrontě. Tyto pohyby jsou typické zejména pro teplé fronty při nasouvání teplé vzduchové hmoty nad studený vzduch. Setkáváme se s nimi i u studených front prvého druhu, zatímco na studených frontách druhého druhu se mohou vyskytovat pouze v nižších hladinách. Ve vyšších partiích je studená fronta druhého druhu vždy katafrontou.

syn. výstup vzduchu – vertikální pohyb vzduchu s vertikální složkou směřující vzhůru. Mezi takové pohyby vzduchu patří zejména:
a) pohyby vzduchu ve výstupných konvektivních proudech, jejichž rychlost může nabývat hodnot řádu až 10¹ m.s^–1;
b) vynucené výstupné pohyby v cykloně nebo brázdě nízkého tlaku vzduchu, k nimž dochází následkem konvergentního proudění v nižších hladinách; dosahují rychlosti řádově pouze 10^–2 m.s^–1, avšak vyskytují se nad rozsáhlými oblastmi a mohou trvat několik dnů;
c) výkluzné pohyby teplého vzduchu na anafrontách;
d) výstupné pohyby související s vlivem orografie na pole větru, v první řadě při přetékání horských hřebenů na jejich návětří, dále však i v jejich závětří, např. při vlnovém nebo vírovém proudění;
e) výstupné pohyby na zvlněné spodní hranici vrstvy s inverzí teploty vzduchu.

viz oblačnost.

vrstva sněhu nebo ledu, která přímo nebo nepřímo vznikla v důsledku tuhých srážek. Tento termín se vztahuje jak na celkovou sněhovou pokrývku, tak na nový sníh. Viz též měření sněhové pokrývky, hodnota sněhové pokrývky vodní, hustota sněhu, den se sněhovou pokrývkou.

vrstva sněhu nebo ledu, která přímo nebo nepřímo vznikla v důsledku tuhých srážek (sníh, kroupy, sněhové krupky, sněhová zrna, zmrzlý déšť, námrazové krupky, náledí, zmrazky; nikoliv však ledovka na zemi). Pokrývá-li celková sněhová pokrývka v daném termínu méně než polovinu plochy reprezentativního okolí stanice, jedná se o nesouvislou sněhovou pokrývku. Je-li půda na pozemku stanice a jejím reprezentativním okolí pokryta alespoň z poloviny sněhovou pokrývkou, jedná se o souvislou sněhovou pokrývku, u které se měří výška celkové sněhové pokrývky s přesností na celé cm. Je-li výška souvislé sněhové pokrývky menší než 0,5 cm, hovoříme o sněhovém poprašku. Viz též měření sněhové pokrývky.

sněhová pokrývka, která pokrývá méně než polovinu plochy reprezentativního okolí stanice. Výška nesouvislé sněhové pokrývky se neměří.

zřídka užívané označení místa na Zemi s nejvyšším prům. roč. úhrnem atm. srážek. Jeho určení není jednoznačné, neboť záleží mj. na referenčním období; uvádí se např. Cherrapunji nebo sousední Mawsynram v Indii (11 777 mm, resp. 11 872 mm), Mt. Waialeale na Havajských ostrovech (11 684 mm) nebo Lloro v Kolumbii (zdejší prům. roč. úhrn 13 300 mm je pouze odhadován). Všechna tato místa mají tropické dešťové klima, přičemž zde dochází k orografickému zesílení srážek díky návětrnému efektu. Na rozdíl od ostatních, indické lokality mají kvůli monzunovému klimatu silně nevyrovnaný srážkový režim. Viz též extrémy srážek.

místo nebo oblast na Zemi, popř. na dané polokouli, kde bylo zaznamenáno absolutní minimum teploty vzduchu, viz extrémy teploty vzduchu. Méně často se za póly chladu považují místa s nejnižší prům. roč. teplotou vzduchu. Z obou hledisek je pólem chladu východní vnitrozemí Antarktidy, resp. zdejší ruská stanice Vostok s prům. roč. teplotou vzduchu –55 °C a s naměřeným absolutním minimem –89,2 °C. Na sev.polokouli lze z těchto hledisek rozlišit dva póly chladu. Jedním je východní Sibiř, kde stanice Ojmiakon, vyznačující se zřejmě největší termickou kontinentalitou klimatu na Zemi, zaznamenala abs. minimum teploty vzduchu –67,7 °C. Druhým pólem chladu severní polokoule je severnívnitrozemí Grónska, kde prům. roč. teplota vzduchu klesá až pod –30 °C.

zřídka užívané označení místa na Zemi, kde bylo dosaženo absolutní maximum teploty vzduchu. Viz extrémy teploty vzduchu.

zřídka užívané označení místa na Zemi s nejvyšší prům. rychlostí větru. Australský polárník D. Mawson tak označil pobřeží Adéliny země v jihovýchodní Antarktidě poté, co jeho expedice zaznamenala ve svém základním táboře na Cape Denison v letech 1912–1913 prům. roč. rychlost větru 19,4 m.s^–1. Tento údaj byl odb. veřejností zpočátku přijat s nedůvěrou, avšak pozdější měření prokázala, že vých. pobřeží Antarktidy lze označit za největrnější oblast Země. Prům. rychlost větru na zdejších stanicích Mawson a Mirnyj je 11,3 m.s^–1, přičemž denní maximum rychlosti větru po většinu rokudosahuje rychlosti orkánu. Srovnatelné podmínky se jinde na Zemi vyskytují na vybraných lokalitách, jako je např. Mount Washington ve státě New Hampshire (USA). Viz též klima antarktické, extrémy rychlosti větru.

místní název pro studený a suchý padavý vítr charakteru bóry, vyskytující se v českém a moravském pohraničí, (zvl. v Orlických horách a v Jeseníkách) a na Slovensku v podtatranské oblasti při sz. a sev. proudění. Souvisí se vpády studeného polárního a arktického vzduchu postupujícího přes Polsko na naše území. Vyskytuje se nejčastěji na jaře, na počátku podzimu a v zimě. Zesiluje zvláště v Moravské bráně v důsledku proudění zúženým profilem. Viz též efekt tryskový.

přístroj k měření velikosti polarizace světla oblohy, popř. k určování polohy neutrálních bodů. Polarimetry využívají opt. vlastností hranolů a destiček z vhodných opt. materiálů ke zjišťování procenta polarizace světla vstupujícího tubusem do přístroje. K tomuto účelu lze využit např. depolarizaci měřeného světla nebo porovnání jasů srovnávacích zorných polí v polarimetru. Výsledkem měření je zpravidla úhel natočení polarizačního hranolu, z něhož lze vypočítat procento polarizace v místě oblohy, na které byl zaměřen tubus. Viz též polarizace slunečního záření v atmosféře.

Termín se skládá ze slova polarizace a z řec. μέτρον [metron] „míra, meřidlo“.

transformace nepolarizovaného elmag. vlnění ve vlnění polarizované. Polarizace může být kruhová, eliptická nebo lineární. Polarizované vlnění se využívá v radarové meteorologii ke studiu meteorologických cílů, tj. zejména tvaru a skupenství nesférických oblačných a srážkových částic. Viz též depolarizace elektromagnetických vln.

Termín zavedl franc. fyzik E. L. Malus v r. 1811 spolu s franc. slovesem polariser „polarizovat“, od něhož je odvozen. Základem těchto slov je lat. polaris „polární, týkající se zeměpisných pólů“ (od polus „konec osy, pól“, z řec. πόλος [polos] „osa; pól osy“). Jako póly totiž E. L. Malus označil okraje paprsku ve směru kolmém k jeho směru, k nimž se naklání reflexní plocha při polarizaci.

transformace přirozeného slun. záření v záření polarizované, ke které dochází při rozptylu záření v zemské atmosféře. Nejvíce jsou polarizovány paprsky kolmé ke směru šíření přímého slunečního záření. Rozptýlené sluneční záření s minimální polarizací naopak přichází od neutrálních bodů na obloze.

syn. pole tlakové.

v meteorologii část pole větru, kde mají proudnice hyperbolický tvar se dvěma navzájem kolmými asymptotami nazývanými osa roztažení a osa stlačení. Podél těchto os dochází ke konfluenci, resp. difluenci proudění. Deformační pole má rozhodující vliv na frontogenezi a frontolýzu prostřednictvím procesů, které závisejí na rozdělení izoterem vůči osám roztažení a stlačení. Typickým příkladem deformačního pole je oblast se šachovnicovým rozložením cyklon a anticyklon. V praxi rozeznáváme deformační pole:
a) symetrické, tvořené dvěma dvojicemi stejně velkých cyklon a anticyklon;
b) nesymetrické, odpovídající reálným podmínkám, kdy cyklony a anticyklony vytvářející pole mají zpravidla různé rozměry a intenzitu.

silové pole podmíněné el. napětím mezi zemským povrchem a atmosférou. Vyznačuje se přibližně vert. orientací siločar a za podmínek odpovídajících elektřině klidného ovzduší intenzitou u zemského povrchu 130 – 140 V.m^–1. Za těchto podmínek je el. náboj zemského povrchu záporný, kladný náboj je rozestřen v atmosféře. Pod základnami mohutných oblaků, zejména oblaků druhu cumulonimbus, u nichž  musíme počítat s působením oblačné, potažmo bouřkové elektřiny, bývá intenzita el. pole zesíiena až o dva řády a má opačný směr, neboť v dolní části těchto oblaků bývá koncentrován rel. velký záporný náboj.

oblast v atmosféře, v níž dochází ke vzniku a zostřování atmosférických front zvětšováním horiz. teplotního gradientu. Typickým příkladem frontogenetického pole, kde se výrazně uplatňuje konfluentní proudění, je oblast podél osy roztažení deformačního pole, jestliže izotermy svírají s touto osou malý úhel, nebo obvykle v předním a zadním sektoru cyklony. Frontogenetické pole se dále vytváří v prohlubujících se brázdách nízkého tlaku vzduchu, kde se kromě konfluentního proudění výrazně uplatňuje silný horizontální střih větru na pozadí zvýšené baroklinity. Viz též frontogeneze.

prostorové rozložení určitého meteorologického prvku v daném okamžiku. Rozlišujeme tlakové, teplotní a vlhkostní pole, pole větru, záření, oblačnosti, srážek aj. Podle charakteru met. prvků dělíme jejich pole na skalární a vektorová a na spojitá a nespojitá. Analýza polí met. prvků se provádí na meteorologických mapách a vertikálních řezech atmosférou nejčastěji pomocí izolinií. Důležitými charakteristikami polí met. prvků jsou vert. a horiz. gradienty těchto prvků (především teploty vzduchu), které mj. umožňují detekovat atmosférická rozhraní. Viz též profil meteorologického prvku vertikální.

velmi složité, obvykle nespojité pole, skládající se z oblačných systémů, např. ve tvaru pásů a vírů různého měřítka i z jednotlivých oblaků. Vyskytuje se v troposféře, v některých případech zasahuje i do spodní stratosféry. K upřesnění znalostí o poli oblačnosti, získaných běžným přízemním pozorováním, se široce využívá údajů z meteorologických družic, radarů a z letadlových průzkumů počasí. Viz též oblačnost.

1. plošné rozložení úhrnů srážek za určité období v dané oblasti; k jeho znázornění je možné použít izohyety;
2. prostorové rozložení srážkových částic v daném okamžiku. Srážkové pole v tomto smyslu je zjišťovano meteorologickými radary, popř. pomocí jiných distančních meteorologických měření.

spojité skalární pole teploty, v meteorologii nejčastěji teploty vzduchu. To se vyznačuje často složitými vertikálními profily teploty vzduchu a větší složitostí v blízkosti zemského povrchu než ve volné atmosféře. Největší horizontální teplotní gradienty se vyskytují na teplotních rozhraních a při zemi i na pomezí ploch s rozdílným aktivním povrchem. Teplotní pole se analyzuje nejčasěji ve výšce 2 m nad zemským povrchem a v jednotlivých izobarických hladinách. Zobrazovat se může pomocí izoterem, časové změny teplotního pole se znazorňují izalotermami. Na mapách relativní barické topografie se ke znázornění teplotního pole a jeho časových změn používají relativní izohypsy, resp. rel. izalohypsy.
V meteorologii se dále sledují pole teploty půdy, teploty povrchu pevniny, teploty povrchu moře apod. Viz též pole termobarické.

kombinované teplotní a tlakové pole čili současné prostorové rozložení teploty vzduchu a tlaku vzduchu. Je zobrazováno především na mapách termobarického pole. Viz též teorie cyklogeneze advekčně dynamická.

syn. pole barické – spojité skalární pole tlaku, v meteorologii zpravidla tlaku vzduchu. Vyznačuje se charakteristickým vertikálním profilem tlaku vzduchu a podstatně menšími horizontálními tlakovými gradienty, které jsou nicméně určující pro vymezení tlakových útvarů a podobu pole větru.Tlakové pole je charakterizováno izobarickými hladinami, jejichž průsečnice s libovolnou plochou se nazývají izobary. Ty se nejčastěji konstruují na přízemních synoptických mapách k vyjádření pole tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře. K vyjádření tlakového pole na výškových synoptických mapách se používají izohypsy. Časové změny přízemního tlakového pole znázorňují izalobary, výškového tlakového pole izalohypsy. Viz též pole termobarické.

tlakové pole s velmi malými horiz. tlakovými gradienty, tedy bez přítomnosti některého z tlakových útvarů.  Viz též bahno tlakové.

spojité vektorové spojité pole rychlosti větru, nebo spojité skalární pole velikosti této rychlosti. Vyznačuje se obecně vyššími rychlostmi ve volné atmosféře než v mezní vrstvě atmosféry, kde je významně ovlivňováno členitostí a drsností povrchu. Nejčastěji se analyzuje pole přízemního větru, pole výškového větru v jednotlivých izobarických hladinách apod. Ke znázornění vektorového pole větru se používají šipky větru, skalární pole větru lze vyjádřit např. pomocí izotach. Viz též střih větru, profil větru vertikální.

spojité skalární pole některé z charakteristik vlhkosti vzduchu. Vyznačuje se značnou prostorovou proměnlivostí vertikálních profilů vlhkosti vzduchu i velkými horizontálními gradienty. Vlhkostní pole se analyzuje nejčasěji u země a v jednotlivých izobarických, izentropických nebo i jiných hladinách; zobrazovat se může pomocí izogram nebo izolinií jiných charakteristik vlhkosti. Zvláštní význam má pole relativní vlhkosti vzduchu, které do značné míry koresponduje s polem oblačnosti.

prostorové rozložení záření pocházejícího z jednoho nebo více zdrojů. Pole záření, v jehož libovolném bodu nezávisí hodnota intenzity na směru zvoleného paprsku, nazýváme izotropním. V případě, že rozložení záření je prostorově konstantní, mluvíme o homogenním poli záření. Pro meteorologii jsou významná zejména pole přímého a rozptýleného slunečního záření, spolu s polem dlouhovlnného záření.

syn. doba polovičních srážek.

kvalitativní charakteristika místa, kde pracuje meteorologická stanice, a to z hlediska geogr. nebo expozičních podmínek. Poloha met. stanice z hlediska terénních podmínek může být vrcholová, údolní, svahová, nížinná, horská apod., z hlediska působení klimatických faktorů chráněná, otevřená, inverzní, větrná apod. Viz též stanice meteorologická reprezentativní, expozice meteorologických přístrojů, souřadnice meteorologické stanice.

viz oblačnost.

syn. půlkruh nebezpečný.

na sev. polokouli období od 1. října do 31. března, někdy nevhodně označované jako zimní pololetí. Viz též sezona.

na sev. polokouli období od 1. dubna do 30. září, někdy nevhodně označované jako letní pololetí nebo vegetační období.

viz průměr částic ekvivalentní.

viz kružnice inerční.

viz číslo Rossbyho.

zdánlivý poloměr křivosti zemského povrchu, nad nímž by se elmag. vlny šířily přímočaře. Užívá se pro geometrickou transformaci problému šíření elmag. vln v atmosféře za předpokladu konstantního gradientu indexu lomu s výškou. Velikost efektivního poloměru Země R_e závisí na typu refrakce elmag. vln. Obvykle se uvádí pro mikrovlny při standardní refrakci R_e = 4/3 R_z, kde poloměr Země R_z = 6 378 km.

automatické sněhoměrné zařízení, které umožňuje v reálném čase měřit a zaznamenávat vodní hodnotu sněhové pokrývky a výšku celkové sněhové pokrývky. Hmotnost sněhové pokrývky na měřicím zařízení je ekvivalentem množství vody obsažené ve sněhové pokrývce. Ke zjištění hmotnosti sněhové pokrývky jsou využívány dva základní principy. Prvním z nich je měření hydrostatického tlaku uvnitř vaku naplněného nemrznoucí směsí, na němž leží sněhová pokrývka. Druhým je vážení sněhové pokrývky ležící na desce pomocí tenzometrických vah. Výška sněhové pokrývky je měřena nad plochou sněhového polštáře. K získání hodnoty výšky sněhové pokrývky jsou využívána ultrazvuková a laserová čidla. Měřicí plocha, jejíž velikost je 2 až 16 m², může mít tvar kruhu, čtverce, obdélníku či šestihranu. Sněhový polštář je obvykle doplněn měřením dalších meteorologických prvků (např. teplota vzduchu, teplota sněhu, směr a rychlost větru) a v ČR je zpravidla umístěn ve volném terénu mimo síť klimatologických stanic. Viz též pokrývka sněhová celková, měření sněhové pokrývky, stanice srážkoměrná.

viz POP.

vlasový vlhkoměr upravený pro přibližné určení teploty rosného bodu. Má zákl. stupnici relativní vlhkosti vzduchu doplněnou souběžnou pomocnou stupnicí přibližných rozdílů mezi teplotou vzduchu a teplotou rosného bodu. Tyto rozdíly podstatně závisí na relativní vlhkosti, v menší míře i na teplotě vzduchu. O přečtený rozdíl se sníží teplota vzduchu změřená na připojeném teploměru.

poměr množství tepla, které zemský povrch předává turbulentní výměnou a molekulární vodivostí do atmosféry, k množství tepla, jež se na něm spotřebovává na vypařování vody. Čís. hodnota Bowenova poměru kolísá v širokých mezích a pro volnou hladinu oceánu se nejčastěji orientačně udává jako 0,1. Bowenův poměr je měřitelnou veličinou, v tom spočívá jeho význam pro různé teor. i praktické úvahy a výpočty. Je pojmenován podle australského meteorologa J. S. Bowena.

charakteristika vlhkosti vzduchu definovaná jako podíl hmotnosti vodní páry m_v k hmotnosti suchého vzduchu m_d v daném objemu vzduchu
$w=\frac{m_v}{m_d}.$
S pomocí stavové rovnice pro suchý vzduch a pro vodní páru lze směšovací poměr vyjádřit pomocí tlaku vodní páry e a tlaku vzduchu p vztahem
$w=\frac{\epsilon e}{p-e}\cong \frac{\epsilon e}{p},$
kde konstanta ε ≈ 0,622 je poměr hodnot měrné plynové konstanty pro suchý vzduch a pro vodní páru. Směšovací poměr je bezrozměrná veličina, která v atmosféře dosahuje hodnot řádu 10^–3. V meteorologii ji proto často udáváme v jednotkách g.kg^–1. Číselnou hodnotou se směšovací poměr blíží hodnotě měrné vlhkosti vzduchu.
V rozšířeném významu, zejména při matematickém modelování procesů mikrofyziky oblaků a srážek, používáme směšovací poměr také jako charakteristiku hmotnosti dané kategorie kapalné vody popř. ledu opět relativně k hmotnosti suchého vzduchu. Hovoříme potom např. o směšovacím poměru oblačné vody, o směšovacím poměru oblačného ledu apod. V chemii atmosféry se používá zobecněná definice, vyjadřující směšovací poměr jako podíl hmotnosti atmosférické příměsi a hmotnosti suchého a čistého vzduchu v daném objemu.

syn. klima.

(Persistent Organic Pollutants, perzistentní organické polutanty) – látky charakteru znečišťujících příměsí dlouhodobě setrvávající v prostředí, např. dioxiny, polychlorované bifenyly (PCB), DDT a mnohé další. Jde o významné škodliviny v hygienickém i obecně environmentálním smyslu, ohrožují např. reprodukční procesy živočichů včetně člověka, mohou iniciovat různá zhoubná bujení a celkově zvyšovat výskyt řady chorob. Vznikají mj. v různých chemických výrobách, při produkci a užití pesticidů, různých druhů plastů apod. Vyskytují se v potravních řetězcích, v rozmanitých složkách prostředí, jsou též transportovány v ovzduší.

(VA) – pevné částice vyvržené do atmosféry při vulkanické erupci, které mohou významně ovlivnit letecký provoz. Vulkanický popel patří mezi primární aerosoly. Viz též centrum poradenské pro vulkanický popel.

nežádoucí produkt spalovacích procesů, sestávající zpravidla z pevných částic malých rozměrů (10^–4 m i méně). Je-li rozptýlen v ovzduší, tvoří součást pevného atmosférického aerosolu. Povrch částic popílku je výrazně členitý, takže popílek má vzhledem k jednotce hmotnosti velkou povrchovou plochu (řádu 10⁰ m².g^–1), na níž může absorbovat další příměsi v atmosféře. Viz též prach atmosférický, spad prachu, prach poletavý, měření znečištění ovzduší.

Termín je zdrobnělinou slova popel, které snad vzniklo z předpony po- a indoevropského kořene *pel- „hořet“, tedy zbytek po hoření.

1. termíny používané v slovně formulované předpovědi počasí ČHMÚ pro vyjádření faktu, že výskyt předpovídaného jevu, např. srážek, bouřek nebo mlh, je očekáván jen na části daného území (viz tabulka). Pokud předpověď met. jevu neobsahuje žádný z těchto termínů, výskyt jevu je očekáván na více než 70 % plochy daného území.

Slovní formulace	Předpokládaný výskyt jevu
ojediněle	na 5 až 29 % plochy území
místy	na 30 až 69 % plochy území
na většině území	na více než 50 % plochy území

2. termíny používané v předpovědi počasí ČHMÚ pro dělení met. jevů podle nadmořské výšky:

Slovní formulace	Předpokládaný výskyt jevu
nižší polohy	v polohách do 400 m n. m.
střední polohy	v polohách od 400 do 600 m n. m.
vyšší polohy	v polohách od 600 do 800 m n. m.
horské polohy	v polohách od 800 m n. m.

1. celková sněhová pokrývka o výšce méně než 0,5 cm, pokrývá-li alespoň polovinu plochy reprezentativního okolí stanice;
2. nový sníh o výšce méně než 0,5 cm. Sněhový poprašek vzniká za slabých sněhových přeháněk a bývá často vlivem větru plošně nesourodý.

1. obecně jakékoliv porušení rovnovážného stavu v atmosféře;
2. zastaralé označení pro oblast, která jeví známky cyklonálního vývoje.

zastaralé a nepříliš vhodné označení pro libovolnou atmosférickou frontu nebo frontální systém, používané především ve styku meteorologie se širší veřejností.

syn. jev Dellingerův – náhlá změna fyz. stavu nižší ionosféry ve výšce 60 až 80 km. Vzniká prudkým zesílením ionizace ionosférické vrstvy D, které je vyvoláno zvětšením ultrafialového záření při chromosférické erupci na Slunci. Projeví se náhlým vymizením příjmu vzdálených krátkovlnných rádiových stanic na polokouli osvětlené Sluncem. Jev trvá několik desítek minut až několik hodin. Uvedenou poruchu poprvé popsal J. H. Dellinger v r. 1935.

rozsáhlá skupina konvektivních bouří v tropických, popř. subtropických oblastech, která se v poli proudění neprojevuje uzavřenou cyklonální cirkulací. Vzniká často v týlu vln ve východním proudění a za určitých podmínek se z ní může vyvinout tropická cyklona. Tropická porucha nemusí být vyjádřena na přízemní synoptické mapě. Na snímcích z meteorologických družic je charakterizována izolovanými systémy uspořádané konvekce. Tropická porucha mívá obvykle průměr 200 až 600 km a zachovává si své vlastnosti více než 24 hodin.

syn. náraz větru.

viz holocén.

Termín vznikl z lat. post „po“ a ze slova glaciál.

statistický nástroj aplikovaný na výstupy prognostického modelu atmosféry s cílem zpřesnit předpověď zvolených meteorologických prvků na základě jejich statisticky prokázaných regresních vztahů k jiným, snáze předpověditelným veličinám. Nalezené regresní vztahy mezi prediktory a prediktanty jsou v operativním provozu aplikovány na výstupy modelu numerické předpovědi počasí, v případě využití v klimatologii na výstupy klimatického modelu. Dvěma hlavními přístupy využívanými v postprocessingu jsou metoda perfektní předpovědi a model output statistics.

lid. výraz pro velmi oblačné počasí, vyznačující se malým osvětlením během dne v důsledku výskytu souvislé nízké oblačnosti (zpravidla druhu stratus nebo nimbostratus) a malé dohlednosti.

Slovo je variantou výrazu pochmurno; v některých slovanských jazycích chmura značí „mrak“ (i v češtině se toto slovo dříve používalo ve významu „temný mrak“).

syn. potenciál rychlostní.

syn. energie volná Gibbsova – termodynamický potenciál používaný v meteorologii především ve fyzice oblaků a srážek. Je definován výrazem
$G=F+pV=H-TS=U-TS+pV,$
kde F značí volnou energii dané termodyn. soustavy, H entalpii, U vnitřní energii, S entropii, T teplotu v K, p tlak a V objem. Gibbsův termodynamický potenciál zůstává konstantní při vratných dějích, které jsou izobarické a současně izotermické, tzn. že se nemění např. při fázových přechodech.

(GWP, z angl. global warming potential) – ukazatel vyjadřující relativní účinnost určitého skleníkového plynu při skleníkovém efektu atmosféry v porovnání s oxidem uhličitým, jehož GWP je definičně roven 1. Hodnota GWP pro daný plyn vyjadřuje, kolik tun oxidu uhličitého vede ke stejnému ohřevu atmosféry jako jedna tuna daného plynu. Přitom je zohledněna průměrná doba setrvání molekul daného plynu v atmosféře. Pomocí takto nastaveného mezinárodně uznávaného standardu je možno navzájem porovnat účinnost různých skleníkových plynů, které se navzájem liší svými radiačně-absorpčními vlastnostmi  i  dobou setrvání v atmosféře. Podíl daného plynu na skleníkovém efektu atmosféry je pak výsledkem jeho GWP a koncentrace.
GWP může být vyjádřen pro různě dlouhá časová období, nejčastěji se však uvažuje jako průměr za 100 roků (GWP100). Podle US EPA (United States Environmental Protection Agency) je GWP100 pro metan roven 27–30, pro N₂O 273 a pro freony se pohybuje v řádu tisíců až desetitisíců. Vzhledem k překryvu absorpčních pásů různých skleníkových plynů a nestejnoměrnému vývoji jejich koncentrací se mění i hodnoty GWP (kromě oxidu uhličitého), které jsou navíc postupně upřesňovány v souladu s vývojem vědeckého poznání. Viz též oteplování globální.

syn. volná energie Helmholtzova – část vnitřní energie termodyn. systému, která je volná z hlediska možnosti transformace na konanou práci. Označíme-li ji F, je dána vztahem
$F=U-TS,$
kde U představuje vnitřní energii systému, T jeho teplotu v K a S entropii.

označení pro stupeň vhodnosti klimatu určitého místa nebo oblasti pro různé druhy hosp. činnosti člověka. Nejčastěji se hovoří o agroklimatickém potenciálu krajiny, který vyjadřuje stupeň vhodnosti klimatu k zemědělské, především rostlinné výrobě. Dále se používá pojem energetický klimatický potenciál krajiny ve smyslu využitelné větrné nebo sluneční energie určitého místa nebo území. Vyhodnocuje se pro potřeby výstavby větrných nebo slunečních elektráren a podobných zařízení. Viz též agroklimatologie, potenciál znečištění ovzduší.

viz radiolokační rovnice.

syn. potenciál divergenční – skalární funkce φ, popisující pole divergentního nevírového horiz. proudění v atmosféře, definovaná až na aditivní konstantu vztahy:
$v_x=\frac{\partial \phi }{\partial x},v_y=\frac{\partial \phi }{\partial y}.$
kde v_x a v_y značí složku x a y rychlosti proudění. Používá se v dynamické meteorologii k vyjádření nevírových složek rychlosti proudění zejména ve vztazích odvozených z pohybových rovnic.

syn. geopotenciál.

syn. znečištění ovzduší potenciální – schopnost atmosféry bránit efektivnímu rozptylu znečišťujících látek. Potenciál znečištění ovzduší v met. smyslu je charakterizován souborem met. faktorů, které ovlivňují šíření příměsí v atmosféře z určitých typů zdrojů znečišťování ovzduší (např. z přízemních nebo vyvýšených) a vyskytují se v určité době a oblasti. V klimatologickém smyslu je charakterizován dlouhodobým režimem těchto faktorů v určité oblasti. Vysoký potenciál znečištění ovzduší znamená nepříznivé meteorologické či klimatické podmínky z hlediska ochrany čistoty ovzduší, nízký příznivé. Potenciál znečištění ovzduší závisí jen na meteorologických či klimatických poměrech, které bývají silně ovlivněny reliéfem zemského povrchu, nikoli na konkrétních zdrojích exhalací a na jejich emisích. Definování různých stupňů potenciálu znečištění ovzduší patří k významným úkolům meteorologie a klimatologie znečištění ovzduší. Klimatologické mapy potenciálu znečištění ovzduší mohou být cenným podkladem pro racionální rozmísťování zdrojů exhalací a jiná preventivní a asanační opatření na ochranu čistoty ovzduší. Viz též podmínky rozptylové.

vhodně zvolené extenzivní termodyn. veličiny s rozměrem energie. Jsou formálně analogické potenciálům silových polí, neboť jejich prostřednictvím lze vyjádřit podmínky stability termodynamické rovnováhy za situací, kdy vybrané vnější nebo vnitřní parametry systému jsou konstantní. Z veličin, které se běžněji vyskytují v termodynamice atmosféry, mají charakter termodyn. potenciálu vnitřní energie, volná energie (Helmholtzův potenciál), entalpie a Gibbsův potenciál. V obecné termodynamice se pracuje i s dalšími potenciály, např. s různými variantami tzv. grandkanonického (velkého kanonického) potenciálu.

starší výraz pro počasí. V současné době je mnohem více než substantivum povětrnost užíváno adjektivum povětrnostní, např. povětrnostní děj, situace, služba, podmínky apod. Někteří autoři pojmy povětrnost a počasí nepovažují zcela za synonyma (podobně v němčině se rozlišuje Witterung a Wetter) a povětrností rozumějí průběh počasí za delší období (např. několik dní, roční dobu atd.). Viz též podmínky povětrnostní.

Výraz je odvozen od slova vítr.

1. zast. označení pro vzduch nebo ovzduší;
2. lid. název pro větrné počasí, popř. vichřici.

Výraz je odvozen od slova vítr. Ve významu vzduch se dodnes používá v sousloví „vyhodit do povětří“ apod.

výrazné přechodné zvýšení hladiny toku, způsobené náhlým nárůstem průtoku nebo dočasným zmenšením průtočnosti koryta, přičemž může dojít k rozlivu vody mimo koryto. K nárůstu průtoku na území ČR dochází vlivem intenzivních dešťových srážek (dešťová povodeň) nebo prudkým táním sněhu při oblevě (sněhová povodeň), popř. jejich kombinací (smíšená povodeň). Dešťová povodeň může být vyvolána trvalým deštěm nebo přívalovým deštěm. Ten je nejčastější příčinou přívalových povodní (někdy nesprávně označovaných jako bleskové povodně z angl. flash flood), pro něž je typický rychlý nárůst i pokles průtoku. K dočasnému zmenšení průtočnosti koryta dochází zejména při výskytu ledových jevů (ledová povodeň). Náhlé uvolnění překážky je dalším mechanizmem vzniku přívalové povodně. Viz též hydrometeorologie.

(PMF, z angl. Probable Maximum Flood) – odhad velikosti návrhové povodně stanovený na základě hodnoty pravděpodobné maximální srážky pro dané povodí a trvání srážky. V některých zemích se PMF používá při posuzování nových i stávajících vodních děl a jejich kapacitních, stavebních a odtokových vlastností.

území ohraničené rozvodnicí, z něhož veškerý odtok směřuje do společného profilu vodního toku, popř. jiného hydrologického útvaru.

přechodná plocha mezi litosférou nebo hydrosférou a atmosférou (povrch půdy, vody, porostu, popř. umělý povrch, jako povrch vozovky, střech domů apod.), na níž dochází k odrazu záření i jeho transformaci v jiné druhy energie (především v teplo). Aktivní povrch patří k hlavním klimatotvorným faktorům. V utváření klimatu se uplatňuje především ve spojitosti s radiační bilancí soustavy Země–atmosféra a se všeobecnou cirkulací atmosféry. Aktivní povrch ovlivňuje atm. děje v mezní vrstvě atmosféry svými fyz. a fyz.-chem. vlastnostmi, k nimž patří zejména členitost reliéfu zemského povrchu, albedo, tepelná vodivost, vlhkost, složení a struktura půdy, veget. kryt atd. Pojem aktivní povrch zavedl rus. klimatolog A. I. Vojejkov (1824–1916). Viz též orografie.

meteorologické pozorování k získání údajů o mezní vrstvě atmosféry a volné atmosféře, a to především pomocí aerologických měření. Z hlediska používaných metod se aerol. pozorování dělí na přímá a nepřímá. Přímá aerol. pozorování, v odborné literatuře někdy označovaná i jako kontaktní, jsou především radiosondážní měření; dále k nim patří např. letadlový průzkum počasí. Nepřímá aerol. pozorování, která se provádějí ze zemského povrchu nebo z meteorologických družic, jsou z velké části založena na distančních meteorologických měřeních. Dále se dělí na aktivní a pasivní. Aktivní nepřímá pozorování spočívají ve vysílání a zpětné detekci různých signálů, které mohou být akustické (sodar), světelné (lidar) nebo rádiové (radar, windprofiler). Při pasivních nepřímých pozorováních dochází k měření elmag. záření přicházejícího z atmosféry nebo k vizuální detekci různých atm. jevů, především oblaků, dále polární záře, nočních svítících oblaků apod. Viz též aerologie, sondáž atmosféry, měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a volné atmosféře.

zjišťování výskytu bouřek popř. blýskavic na meteorologických stanicích, při němž se kromě časových údajů zaznamenává vzdálenost od stanice, intenzita a tah bouřky, hlavní náraz větru a srážky. Za začátek bouřky na stanici považujeme okamžik, kdy byl poprvé slyšet hrom bez ohledu na to, zda bylo či nebylo vidět blesky nebo zda se na stanici vyskytly srážky. Není-li hřmění slyšitelné, mluvíme o blýskavici. Za konec bouřky považujeme okamžik posledního slyšitelného zahřmění, jestliže po dobu 10 až 15 minut od tohoto okamžiku již hřmění nebylo slyšet. Pro klimatologické účely se rozlišuje bouřka na stanici (blízká) a bouřka vzdálená. K určování vzdálenosti bouřky od stanice se využívá rychlost zvuku. V praxi se uvažuje vzdálenost 1 km, jestliže od zablesknutí do zahřmění uběhnou 3 s. Viz též detekce blesků.

pozorování časového průběhu fenologických fází během roku konané na fenologických stanicích. Zaznamenává se nástup fází jak u rostlin, tak u živočichů, popř. začátek polních prací.

meteorologické pozorování prováděné především na klimatologických stanicích v klimatologických termínech. Mezi klimatologická pozorování v širším smyslu patří i ambulantní terénní meteorologická měření, jejichž účelem je bližší poznání mikroklimatu, topoklimatu, popř. mezoklimatu.

získávání kvantitativních, popř. kvalitativních údajů o jednom nebo více meteorologických prvcích a jevech, prováděná především na stálých meteorologických stanicích. Většina pozorování se provádí meteorologickým měřením pomocí meteorologických přístrojů, z nichž některé umožňují nepřetržité pozorování s danou vzorkovací frekvencí; jinak meteorologická pozorování probíhají ve stanovených pozorovacích termínech. Meteorologická pozorování můžeme dělit podle různých kritérií: podle místa pozorování na pozemní, námořní, letadlová a družicová, podle výšky nad terénem na přízemní a výšková, podle rozsahu na základní a doplňková, podle času pozorování na hlavní a vedlejší, podle účelu na klimatologická, synoptická, letecká, aktinometrická, aerologická apod. Viz též pozorovatel meteorologický, monitoring atmosféry.

meteorologická dohlednost je pozorována vizuálně, nebo měřena přístroji. Při vizuálním pozorování ve dne se využívá vhodně rozmístěných předmětů v okolí místa pozorování, jejichž vzdálenost je známá a jejichž vlastnosti jsou v souladu s definicí met. dohlednosti. V noci se pro toto pozorování využívá několika světel o stabilní, směrově málo proměnlivé svítivosti. Přístrojové měření se provádí pomocí měřičů průzračnosti, využívajících měření koeficientu extinkce, nebo pomocí měřičů dohlednosti, využívajících dopředného rozptylu světla v atmosféře. Jednotkou pro měření met. dohlednosti je délkový metr nebo jeho násobky.

meteorologické pozorování prováděné mimo pevně stanovené pozorovací termíny, např. měření vodní hodnoty sněhové pokrývky v jiný než stanovený den, kterým je pondělí (např. v případě předpovídaného rychlého tání sněhu s možností vzestupu hladin vodních toků).

meteorologické pozorování prováděné na horské meteorologické stanici. Viz též meteorologie horská.

meteorologické pozorování prováděné na palubě lodi. Viz též meteorologie mořská, loď meteorologická.

meteorologické pozorování prováděné pozorovatelem ze zemském povrchu bez přístrojů nebo pomocí met. přístrojů, jejichž čidla jsou pevně spojena se zemí. Viz též pozorování aerologické.

zjišťování výskytu a kvalit. i kvantit. vyhodnocování radarových odrazů od meteorologických cílů, které jsou zaznamenávány meteorologickými radary. Zjišťuje se zejména rozložení a pohyb srážkové oblačnosti, její intenzita a vertikální mohutnost. Identifikují se oblasti konvektivních bouří a s nimi souvisejících možných nebezpečných povětrnostních jevů (přívalových povodní, krup, apod.).

meteorologické pozorování, při němž jsou dodržovány předepsané postupy, např. výška sensoru nad zemí, a jehož výsledky mají platnost pro širší okolí místa pozorování. Velikost tohoto okolí závisí na prostorové proměnlivosti daného meteorologického prvku, na charakteru terénu a na účelu pozorování.

meteorologické pozorování, které se provádí v určených časech, tj. termínech pozorování. Viz též standardní čas pozorování.

pozorování bez met. přístrojů, např. pozorování druhu oblačnosti, bouřek, stavu půdy, určování dohlednosti odhadem.

viz pozorování aerologické.

viz hlášení pozorování z letadel během letu pravidelné (AIREP), mimořádné (AIREP SPECIAL – ARS).

vizuální pozorování oblačnosti nebo určení některých charakteristik oblaků např. ceilometrem nebo met. radarem. Výsledkem je stanovení druhů oblaků podle mezinárodní morfologická klasifikace oblaků, celkového pokrytí oblohy, pokrytí oblohy jednotlivými druhy oblaků a výšky základny.

viz pozorování meteorologické.

meteorologické pozorování prováděné v synoptických termínech v síti meteorologických stanic na pevninách i mořích. Údaje získané těmito pozorováními se v zakódované formě přenášejí v rámci Globálního telekomunikačního systému do meteorologických center. Podle termínu pozorování se rozlišuje hlavní a vedlejší synoptické pozorování. Některé met. stanice konají měření i v hodinových synoptických termínech. Viz též zpráva o přízemních meteorologických pozorováních z pozemní stanice (SYNOP).

synoptické pozorování v hlavních synoptických termínech, tj. v 00, 06, 12 a 18 hodin světového času.

synoptické pozorování prováděné ve vedlejších synoptických termínech, tj. v 03, 09, 15 a 21 hodin světového času.

vyškolený nebo zacvičený pracovník meteorologické služby, její dobrovolný spolupracovník, popř. zaměstnanec jiné organizace, který koná podle platných metodických předpisů meteorologická pozorování a předává met. službě pravidelně jejich výsledky. Viz též meteorolog.

nežádoucí hoření vegetace, často na rozsáhlé ploše, k jehož vzniku může dojít buď přirozenou cestou, nebo působením člověka. Kromě lesních požárů zahrnuje tento termín i požáry dalších druhů porostu. Základním faktorem prostorového a časového rozdělení přírodních požárů na Zemi je klima, které určuje charakter vegetace a podmiňuje výskyt požárního počasí. K faktorům vzniku a šíření přírodních požárů patří mj. vlhkost půdy.

(parts per bilion, parts per milion) – zkratky anglických výrazů pro jednu miliardtinu (miliontinu) celku, obdobně jako procento (setina) nebo promile (tisícina). Často se používá pro měření koncentrace příměsí a znečišťujících látek v ovzduší, ve vodě nebo v tělesných tekutinách. V atmosférické chemii odpovídá koncentrace 1 ppm přítomnosti jedné částice plynné příměsi v 1 milionu částic vzduchu. Při převodu ppm a ppb na hmotnostní koncentrace je nutno brát v úvahu tlak a teplotu vzduchu.

viz meteorologie v ČR.

pracoviště letecké meteorologické služby, nepřetržitě sledující vývoj meteorologických prvků a jevů významných pro letecký provoz. Vydává informace SIGMET a další výstrahy pro oblast své odpovědnosti a poskytuje je příslušným leteckým orgánům. Hranice odpovědnosti daného pracoviště se zpravidla shodují s hranicemi příslušné letové informační oblasti.

ústřední článek předpovědní služby ČHMÚ s působností pro celé území ČR. Mezi jeho hlavní činnosti patří vykonávání meteorologické a hydrologické předpovědní služby, vydávání výstrah na meteorologické a povodňové jevy v rámci Systému integrované výstražné služby (SIVS), zabezpečení Smogového varovného a regulačního systému (SVRS), poskytování operativních informací orgánům státní správy, Hasičskému záchrannému sboru, Státnímu úřadu pro jadernou bezpečnost, komerčním a dalším odběratelům a uživatelům.

článek předpovědní služby ČHMÚ s působností v určité části ČR. Zabezpečují na regionální úrovni vykonávání meteorologické a hydrologické předpovědní služby, výstražné služby, zajišťování Smogového varovného a regulačního systému (SVRS) a poskytování operativních informací jednotlivým uživatelům z komerční i nekomerční sféry. Regionální předpovědní pracoviště jsou umístěna na pobočkách ČHMÚ v Praze, Českých Budějovicích, Plzni, Ústí nad Labem, Hradci Králové, Ostravě a Brně. Pro koordinování jednotlivých výstupů na centrální a regionální úrovni denně probíhají mezi centrálním a regionálními pracovišti pravidelné a v případě potřeby i nepravidelné meteorologické konzultace.

(pra) – jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Znamená, že z oblaků padají atmosferické srážky (déšť, mrholení, sníh, zmrzlý déšť, krupky, kroupy aj.) dosahující až k zemskému povrchu. Vyskytuje se nejčastěji u druhů altostratus, nimbostratus, stratocumulus, stratus, cumulus a cumulonimbus. Tento jev se řadí mezi zvláštnosti oblaků, protože padající srážky tvoří jakoby prodloužení oblaku; jinak patří srážky mezi hydrometeory. Viz též virga.

Termín je přejat z lat. praecipitatio „střemhlavý pád“, odvozeného od slovesa praecipitare „srazit (dolů), svrhnout“, jež má původ v přídavném jméně praeceps „(padající) hlavou napřed, po hlavě, dolů" (z prae „před" a caput „hlava"). Viz též srážky.

syn. archaikum.

pevný aerosol anorganického i organického původu složený z částic (nikoliv ledových), které se vznášejí v atmosféře a sedimentují na zemský povrch. Za atmosférický prach se nepovažuje kouř. Základními složkami atmosférického prachu jsou půdní částice, částice mořských solí, různé částice antropogenního původu, bakterie, spory, výtrusy a různé produkty rozpadu látek, někdy také částice kosmického prachu. Typické rozměry částic jsou 10^–4 m až 10^–6 m a za horní hranici velikosti se v současné odborné literatuře nejčastěji považuje 5.10^–4 m. Pro účely ochrany čistoty ovzduší se kromě složení atmosférického prachu určuje jeho koncentrace (množství nebo hmotnost částic v jednotce objemu vzduchu) a spektrum velikosti částic. Atmosférický prach zmenšuje průzračnost atmosféry a jako zákal omezuje dohlednost. Částice atmosférického prachu vhodných fyz. a chem. vlastností mohou sloužit jako kondenzační jádra. Viz též popílek, prach poletavý, spad prachu, depozice suchá, prachoměr, aerosol atmosférický.

jednoduché, velmi malé ledové krystalky, převážně tvaru jehlic, vznášející se ve vzduchu nebo klesající k zemi s nepatrnou pádovou rychlostí. Mohou vznikat při bezoblačné obloze za velmi nízkých teplot kolem –40 °C a při vysoké relativní vlhkosti, kdy promíchávání vzduchu vede k nukleaci ledových krystalů a jejich růstu depozicí. Vznikají ve stabilních vzduchových hmotách často nad výškovou teplotní inverzí. Jsou časté v polárních krajinách, avšak při silných mrazech se vyskytují i ve stř. zeměpisných šířkách. Často jsou viditelné jen při vhodném osvětlení, kdy se třpytí ve slunečním světle a někdy vytvářejí halové sloupy nebo jiné halové jevy.

velmi malé částice pevných kosmických látek, jež dopadají do zemské atmosféry a na zemský povrch. Roč. množství činí 10⁴ až 10⁶ t. Jsou to produkty rozpadu asteroidů, komet, meteoritů apod. Byly pozorovány i oblaky kosmického prachu, tzv. meteorický prach.

zvířený prach nebo písek nedosahující výšky očí pozorovatele (cca 150 cm nad zemí), takže dohlednost není znatelně snížena. Viz též sníh nízko zvířený.

zvířený prach nebo písek dosahující nad úroveň očí pozorovatele (cca 150 cm nad zemí), takže dohlednost je znatelně snížena. Viz též sníh vysoko zvířený.

litometeor tvořený částicemi prachu a/nebo písku zdviženého větrem nad zemský povrch. Podle výšky výzdvihu rozeznáváme nízko zvířený prach nebo písek a vysoko zvířený prach nebo písek. Viz též bouře prachová nebo písečná, vír prachový nebo písečný, sníh zvířený.

pevné částice antropogenního původu rozptýlené v atmosféře, jejichž rychlost sedimentace je natolik malá, že mohou ve vzduchu setrvávat po rel. dlouhou dobu (několik dnů i více) a dostávat se do značných vzdáleností od svých zdrojů. Velikost částic polétavého prachu je řádově 10^–5 m a menší, nejvíce jsou zastoupeny částice s rozměry pod 10^–6 m. Viz též popílek, spad prachu, měření znečištění ovzduší.

viz prach nebo písek zvířený.

syn. konimetr – přístroj nebo pomůcka pro měření spadu prachu nebo obsahu poletavého prachu v atmosféře. Větší částice prachu jsou zachycovány do sedimentačních nádob zčásti naplněných záchytným roztokem, které jsou umístěny v prašné lokalitě, nejčastěji na sloupech ve výši několika metrů nad zemí. Malé prachové částice neboli poletavý prach jsou nejčastěji zachycovány na filtr, přes který je prosáván definovaný objem vzduchu. Filtr může být pevný a je exponován po dobu několika hodin až dní. Zachycené množství prachu je pak zjišťováno váhově (gravimetricky), popř. opticky měřením zákalu filtru. Pohyblivý filtrační pás, přes který je prosáván vzduch, umožňuje průběžné měření poletavého prachu sledováním opt. zákalu filtru nebo měřením útlumu záření beta zachyceného prašnou stopou. Dříve bylo často užíván rovněž Aitkenův počítač jader, který však měří mimo poletavý prach i ostatní složky atmosférického aerosolu. Viz též měření znečištění ovzduší.

lid. průpovídka, často rýmovaná, která buď zachycuje typický průběh počasí v jednotlivých částech roku, nebo odhaduje vývoj počasí podle jeho charakteru v určitém referenčním dni nebo období. Většina povětrnostních pranostik se váže k vybraným kalendářním (tzv. kritickým) dnům roku a pro snadné zapamatování jsou spojeny se jménem příslušného světce (např. „Medardova kápě čtyřicet dní kape“). Část pranostik se týká vícedenních období, obvykle měsíců (např. „V lednu sníh a bláto, v únoru tuhé mrazy za to“). Řada pranostik má racionální jádro, u některých však obsah ustoupil rýmu, mnohé jsou pověrečné. Většina povětrnostních pranostik má jen regionální význam a pro jejich pochopení je nutné znát, kde a kdy vznikly, popř. obsah pojmů v době jejich zrodu. Poměrně značná část pranostik je odrazem povětrnostních singularit. Slovo pranostika vzniklo zkomolením slova prognostika, souvisejícího s prognózou čili předpovědí. Viz též počasí medardovské, obleva vánoční.

symbol, znázorňující na synoptických mapách a grafech, např. aerologických diagramech, rychlost větru 25 m.s^–1. Užívá se místo hodnoty pěti opeření šipky větru. Má tvar plného rovnostranného trojúhelníku.

pravděpodobnost výskytu dne se srážkami, vypočítaná z dlouholeté řady pozorování a vyjádřená v procentech. Patří k zákl. klimatologickým charakteristikám časového rozložení srážek. Měs. nebo roč. srážková pravděpodobnost vyjadřuje poměr mezi počtem dní se srážkami a celkovým počtem sledovaných dní za mnohaleté období, např. srážková pravděpodobnost 33 % v měsíci září znamená, že v uvedeném měsíci byla v dlouholetém průměru třetina dní se srážkami. Denní srážková pravděpodobnost udává pravděpodobnost, s jakou je určitý kalendářní den v roce dnem srážkovým. Např. srážková pravděpodobnost 50 % pro 1. leden za období 1901–1950 znamená, že v průměru v každém druhém roce byly v uvedeném dnu pozorovány srážky.

zvýšená pravděpodobnost výskytu určitého počasí v průběhu roku, která se nedá vysvětlit střídáním roč. období a souvisí s typickým charakterem všeobecné cirkulace atmosféry. H. Flohn považuje za meteorologickou pravidelnost výskyt určité povětrnostní situace v určitém kalendářním období za dlouhou řadu roků s pravděpodobností 67 % a větší. Viz též singularita.

viz let s použitím přístrojů.

viz let za viditelnosti povrchu Země.

publikace vydávaná Světovou meteorologickou organizací (WMO), která kodifikuje podmínky, formy a způsoby mezin. spolupráce v meteorologii a hydrologii. Technická pravidla WMO obsahují zásady, postupy a doporučení pro meteorologické a hydrologické služby. První díl této publikace se týká Světové služby počasí (WWW), včetně systému pozorování, zpracování údajů a met. komunikací (část A), dále obsahuje doporučení pro klimatologii, měření chem. komponent atmosféry a pro výukovou, publikační a výzk. činnost (část B), a pro zabezpečení námořní dopravy a zemědělství (část C). Druhý díl je věnován problematice met. služeb letectví a třetí díl se zabývá otázkami hydrologie.

syn. zákon Buys-Ballotův.

viz měřítko geostrofické.

pomůcka dříve používaná k vyhodnocování výškového větru při pilotovacím měření. Pomocí ní se řešily trigonometrické rovnice charakterizující polohu pilotovacího balonu v prostoru.

slang. označení pro předpovědní mapu přízemního tlakového pole, do které se obvykle zakreslují i předpověděné polohy atmosférických front, popř. označení pro předpovědní mapu termobarického pole.

Kořen slova souvisí s termínem barické pole; viz též bar.

viz holocén.

Termín se skládá z lat. předpony prae- „před“ a ze slova boreál.

viz osa zemská.

Jev, nazvaný později precese, objevil řecký astronom a matematik Hipparchos kolem r. 125 př. Kr., termín v tomto smyslu použil polský astronom M. Koperník v r. 1543. Pochází z lat. praecessio „předcházení“ (od slovesa praecedere „předcházet“), které zde vyjadřuje posun rovnodennosti proti směru kalendářního roku, způsobený precesním pohybem zemské osy.

syn. předpověditelnost – objektivně vyjádřená schopnost předpovídat budoucí vývoj atmosférického systému a všech dějů, které v něm probíhají. V meteorologické praxi se zpravidla vztahuje k předpovědi počasí, popř. k předpovědi vývoje klimatu. Atmosféra je velmi dynamický a silně nelineární fyzikální systém, z čehož přímo vyplývá objektivně daná omezenost predikčních možností a schopností. Na úrovni dnešních znalostí se vyjádření prediktability zpravidla formuluje v rámci fenoménu deterministického chaosu. Prediktabilita podstatně souvisí s citlivostí procesů, které v daném systému probíhají, na jejich počáteční stav. V teorii deterministického chaosu je pak tato závislost vyjadřována prostřednictvím Ljapunovových exponentů a v praxi se často hodnotí na základě ansámblových předpovědí počasí. Principiální omezení prediktability má při předpovídání počasí i v klimatologických aplikacích značný význam, neboť nelinearita atmosférického systému se projevuje v některých časoprostorových oblastech systému velkou citlivostí na počáteční podmínky. Navíc např. při numerických předpovědích počasí nelze počáteční hodnoty pro časovou integraci z principiálních důvodů stanovit s neomezenou přesností. Souvisí to mj. s tím, že informace o spojitých polích veličin, které charakterizují uvažované procesy, jsou získávány z měření v omezeném počtu diskrétních bodů a měřené údaje nelze uvádět jinak než v zaokrouhlení na daný počet platných cifer. Viz též efekt motýlích křídel.

společné označení pro eony hadaikum, archaikum (prahory) a proterozoikum (starohory). Jeho počátek odpovídá vzniku planety Země před 4600 mil. roků, konec nástupu fanerozoika, přesněji kambria před 541 mil. roků.

Termín se skládá z lat. předpony prae- „před“ a slova kambrium.

v atmosférické chemii termín pro látku, ze které vzniká v atmosféře chemickou reakcí látka nová. Např. prekurzory přízemního ozonu jsou oxidy dusíku a VOC.

Termín je přejat z lat. slova praecursor „ten, kdo běží napřed (jako předvoj)“, odvozeného od slovesa praecurrere „běžet napřed“ (z prae- „napřed, dříve“ a currere „běžet“, srov. např. kurz).

dřevěná deska o rozměrech 30 × 30 cm, která slouží k určování výšky nového sněhu, což je výška sněhové vrstvy, která se na sněhoměrném prkénku vytvořila od posledního pozorovacího termínu. Výška nového sněhu se měří v místě pokud možno nerušeném větrem. Od sněhu očištěné prkénko se položí na sněhovou vrstvu a lehce zatlačí tak, aby jeho horní plocha byla ve stejné úrovni se sněhovou pokrývkou. Neleží-li na stanici souvislá sněhová pokrývka, klade se prkénko přímo na půdu. Místo, kde je prkénko položeno, je vhodné označit hůlkou. Viz též měření sněhové pokrývky.

nalezení způsobu uzavření systému Reynoldsových rovnic tím, že v nich vyjádříme korelace druhého řádu fluktuujících turbulentních částí složek okamžité rychlosti proudění. Tyto korelace určují tzv. Reynoldsova napětí. Problém lze obecně teoreticky řešit tak, že pro tyto druhé korelace odvodíme příslušné diferenciální (tzv. transportní) rovnice, avšak ty obsahují neznámé korelace třetího řádu. Postupujeme-li obdobně dále, lze nalézt obecné pravidlo, že pro určení korelací řádu n-tého potřebujeme znát korelace řádu n+1. Dospějeme tak k principiálně neuzavřené soustavě tzv. Kellerových–Friedmanových rovnic. Přijmeme-li pak na úrovni korelací určitého řádu jejich spekulativní (modelové) vyjádření, lze odtud v příslušném modelu odvodit všechny korelace nižších řádů. V tomto spočívá obecný princip tzv. RSM modelů, v nichž tedy řešíme příslušné transportní rovnice alespoň pro korelace druhého řádu. V praxi se však dnes problém uzávěru často řeší bez právě zmíněných transportních rovnic přímým vyjádřením Reynoldsových napětí prostřednictvím tzv. nularovnicových modelů, algebraických modelů, jednorovnicových modelů nebo dvourovnicových modelů.

viz též děj.

Termín pochází z lat. slova processus „postupování; vývoj“, odvozeného od slovesa procedere „postupovat“ (z pro- „kupředu, před“ a cedere „kráčet“).

viz geneze klimatu.

děj při vývoji cyklony, při němž dochází k vytlačování teplého vzduchu v teplém sektoru cyklony od zemského povrchu do vyšších hladin atmosféry a ke vzniku okluzní fronty. Okluzní proces začíná obvykle v blízkosti středu cyklony, kde teplá fronta mladé cyklony přechází ve studenou frontu. Okluzní proces může výjimečně vlivem orografických podmínek začít i v jiných místech cyklony, např. při tvoření sekluze. Okluzní proces objevil 18. listopadu 1919 švédský meteorolog T. Bergeron.

děj ultrapolární – podle B. P. Multanovského vpád arkt. vzduchových hmot od severu nebo severovýchodu do evropské části Ruska, který se projevuje na přízemních synoptických mapách postupem středů anticyklon po tzv. ultrapolární ose směrem k jihu nebo jihozápadu. V současné době jde již o historický pojem související s vývojem synoptické meteorologie zejména v někdejším Sovětském svazu. Viz též vzduch arktický, vpád polární, reper.

způsob zobrazení veličiny (obvykle radiolokační odrazivosti) měřené při konstantní poloze antény radaru. Jedná se o graf, kde na kladné poloose x je vynášena vzdálenost od radaru (resp. čas od vyslání pulsu), na ose y hodnota měřené veličiny. Používá se zejména pro servisní a diagnostické účely. Odpovídá zobrazení přijatého signálu na osciloskopu.

způsob zobrazení pole veličiny (obvykle radiolokační odrazivosti) měřené při kruhovém azimutálním otáčení antény radaru a konstantním elevačním úhlu v polárních souřadnicích. Na ose x je většinou vynášen azimut a na ose y vzdálenost od radaru. Je se však možné setkat i s prohozením os x a y. Používá se zejména pro diagnostické účely.

zobrazení pole veličiny (obvykle radiolokační odrazivosti) v horizontální hladině konstantní nadmořské výšky. Je tvořeno z dat naměřených radarem při několika azimutálních otáčkách antény s různými elevačními úhly (z různých PPI hladin) Pro výpočet bývá používána lineární interpolace ze sousedních PPI hladin případně je vybírána hodnota z nejbližší PPI hladiny. Viz též produkt radiolokační PseudoCAPPI.

horní hranice oblačnosti vyjádřená jako pole maximální výšky, ve které se ještě vyskytuje odrazivost vyšší než definovaná práhová hodnota. Tato prahová hodnota bývá obvykle stanovena v rozmezí 0 – 20 dBZ (v síti CZRAD 4 dBZ ).

pravděpodobnost výskytu krup daná výskytem vysoké odrazivosti (nad 45 dBZ) v hladinách nad nulovou izotermou; předpokládá se nulová pravděpodobnost při výšce menší než 1,625 km nad nulovou izotermou a 100% pravděpodobnost, pokud tato výška přesáhne 5,5 km. Při výpočtu je třeba získat informaci o výšce nulové izotermy z blízké aerologické sondáže.

pole maximální odrazivosti ve vertikálním sloupci určené pro každý plošný element (pixel) horizontálního pole ze všech naměřených PPI hladin. Tento produkt bývá často doplněn o boční průměty maximálních odrazivostí ve směru jih–sever a západ–východ (pseudo 3D zobrazení).

syn. produkt radiolokační MAX_Z.

způsob rovinného zobrazení pole veličiny (obvykle radiolokační odrazivosti) měřené při kruhovém azimutálním otáčení antény radaru a konstantním elevačním úhlu. Z geometrického hlediska se jedná o průmět kuželového řezu do horizontální roviny. Poloha radaru je obvykle zobrazena v počátku rovinných souřadnic, osa x míří k východu, osa y k severu.

zobrazení pole veličiny (obvykle radiolokační odrazivosti) v hladině konstantní nadmořské výšky, které se používá místo produktu CAPPI v případech, kdy není možné konstruovat CAPPI produkt nižších výškových hladin na celém dosahu radaru vlivem zakřivení zemského povrchu (případně vyšších výškových hladin v blízkosti radaru). Vzniká doplněním produktu CAPPI o data z nejnižší elevace PPI ve větších vzdálenostech od radaru (případně z nejvyšší elevace PPI blízko radaru).

způsob zobrazení pole veličiny (obvykle radiolokační odrazivosti) měřené při vertikálním kývání antény radaru a konstantním azimutu (vertikální řez). Obvykle je poloha radaru zobrazena v počátku rovinných souřadnic, na kladné poloose x je vynášena vzdálenost, na kladné ose y výška.

vertikálně integrovaný obsah kapalné vody. Produkt je vhodný pro posuzování intenzity konv. jevů. Za předpokladu Marshallova–Palmerova rozdělení se VIL [kg.m^–2] stanoví pomocí vzorce
$VIL={\mathrm{3,44.10}}^{-6}{\displaystyle \underset{h_z}{\overset{h_t}{\int }}{Z}^{\frac{4}{7}}}dh$
kde Z [mm⁶.m^–3] je radiolokační odrazivost, h_z [m] je výška základny oblačnosti a h_t [m] je výška horní hranice oblačnosti. Při praktickém výpočtu se pro každý plošný element provádí sumace přes jednotlivé PPI hladiny.

vertikální řez frontální plochou, který ukazuje, jak se mění sklon fronty s výškou. Profil atmosférické fronty závisí především na druhu fronty, rychlosti jejího postupu a na orografických poměrech oblasti, nad níž fronta postupuje. V mezní vrstvě atmosféry se vlivem tření sklon teplé fronty zmenšuje a studené fronty zvětšuje ve srovnání s jejich sklonem ve volné atmosféře. S deformací frontální plochy mohou souviset zvláštnosti v rozdělení frontální oblačnosti a srážek.

rozdělení β a γ záření v zemské atmosféře s výškou. Intenzita radioaktivního záření v atmosféře je dána jak přirozenou radioaktivitou atmosféry, tak umělou radioaktivitou atmosféry. Intenzita přirozené radioaktivity, tzv. přirozené pozadí, se v blízkosti zemského povrchu pohybuje mezi 0,025 a 0,09 µGy.h^–1 a s výškou vzrůstá tak, že ve výšce okolo 25 km je přibližně 5 až 8 µGy.h^–1. Zjišťováním odchylek od těchto hodnot lze sledovat kontaminaci atmosféry umělou radioaktivitou. Vertikální profily beta a gama záření se zjišťují při sondáži radioaktivity ovzduší pomocí sond pro měření radioaktivity.

rozdělení hustoty vzduchu v atmosféře s výškou. Kvůli poklesu tlaku vzduchu jeho hustota s výškou zpravidla exponenciálně klesá, velikost poklesu je však modifikována vertikálním profilem teploty vzduchu a vertikálním profilem vlhkosti vzduchu. Ve speciálním případě, kdy virtuální teplota s výškou klesá rychleji, než odpovídá autokonvekčnímu gradientu, hustota vzduchu s výškou roste. Viz též profil tlaku vzduchu vertikální.

vertikální rozložení koncentrace ozonu v atmosféře s výškou. Vertikální profil koncentrace ozonu je prostorově i časově proměnlivý a většinou se vyjadřuje hodnotami parciálního tlaku ozonu v mPa ve standardních tlakových hladinách nebo v hladinách významných (zlomových) bodů profilu. Mezi faktory, které nejvíce ovlivňují profil koncentrace ozonu, patří všeobecná cirkulace atmosféry a chemické procesy v atmosféře. Měření vertikálního profilu koncentrace ozonu se nejčastěji provádí pomocí ozonových sond a lidarů. Jako vertikální profil koncentrace ozonu lze označit i měření celkového množství ozonu v Dobsonových jednotkách ve zvolených vrstvách atmosféry pomocí ozonových spektrofotometrů a družicových spektrofotometrů využívajících tzv. Umkehr efekt. Viz též ozon přízemní, vrstva ozonová, sonda ozonová, sondáž ovzduší ozonometrická.

rozdělení hodnot určitého meteorologického prvku s výškou, přeneseně pak i jeho zobrazení pomocí spojnicového grafu. Vert. souřadnice takového grafu představuje nadmořskou výšku, případně jinou veličinu na nadmořské výšce jednoznačné závislou. Pomocí teoretických vertikálních profilů vybraných meteorologických prvků jsou definovány různé modelové atmosféry. Aktuální vertikální profily meteorologických prvků jsou zjišťovány sondáží atmosféry. Viz též profil tlaku vzduchu vertikální, profil hustoty vzduchu vertikální, profil teploty vzduchu vertikální, profil vlhkosti vzduchu vertikální, profil větru vertikální, pole meteorologického prvku.

rozdělení teploty vzduchu v zemské atmosféře s výškou. Závisí na rozdílném působení faktorů ovlivňujících teplotu vzduchu v různých hladinách. Vert. profil teploty vzduchu slouží k vertikálnímu členění atmosféry na troposféru, stratosféru, mezosféru a termosféru; jeho hypotetický tvar udává standardní atmosféra. V troposféře teplota vzduchu s výškou klesá v průměru o 0,65 °C na 100 m, vertikální teplotní gradient však může být přechodně i nulový nebo záporný (v případě izotermie, resp. teplotní inverze). Skutečný vert. profil teploty vzduchu se zjišťuje sondáží atmosféry. V aerologických diagramech ho vyjadřuje křivka teplotního zvrstvení.

rozdělení tlaku vzduchu v atmosféře s výškou. Tlak vzduchu s výškou obecně klesá, přičemž za předpokladu hydrostatické rovnováhy je velikost poklesu vyjádřena rovnicí hydrostatické rovnováhy. Vertikální profil tlaku vzduchu má pak obdobně jako vertikální profil hustoty vzduchu exponenciální průběh, přičemž velikost vertikálního tlakového gradientu s výškou klesá; ve studeném vzduchu je pokles tlaku vzduchu rychlejší než v teplém vzduchu. V reálné atmosféře je vertikální profil tlaku vzduchu dále modifikován odchylkami od stavu hydrostatické rovnováhy, k čemuž dochází především v místech intenzívních vertikálních pohybů vzduchu subsynoptického měřítka, např. v konvektivních bouřích. Viz též formule barometrická.

graf. nebo mat. vyjádření změny rychlosti, popř. směru větru jako funkce výšky (vertikální profil větru) nebo horiz. vzdálenosti (horizontální profil větru).

rozdělení směru a rychlosti větru v atmosféře s výškou. Je velmi složité a závisí na řadě faktorů, z nichž nejdůležitější je všeobecná cirkulace atmosféry, podmíněná rozdělením teploty a tlaku vzduchu na zemském povrchu i v atmosféře, a její časové změny, dále vliv otáčení Země a členitost zemského povrchu. Rychlost větru v troposféře obvykle roste s výškou. V mezní vrstvě atmosféry je vertikální profil větru významně ovlivňován třením a jeho základní rysy zhruba vyjadřuje Taylorova (Ekmanova) spirála, v přízemní vrstvě atmosféry např. logaritmický vertikální profil větru. Viz též hodograf.

závislost rychlosti větru v na výšce z nad zemským povrchem, empiricky odvozená pro přízemní vrstvu atmosféry E. L. Deaconem koncem 40. let 20. století. Uvádí se ve tvaru:
$v\left(z\right)=\frac{v_{\ast }}{\kappa \left(1-\beta \right)}\left[{\left(\frac{z}{z_0}\right)}^{1-\beta }-1\right],$
kde v_* značí frikční rychlost, κ von Kármánovu konstantu, z₀ parametr drsnosti; bezrozměrnou veličinu β charakterizující vliv teplotního zvrstvení ovzduší lze vyjádřit jako funkci Richardsonova čísla.

zobecnění logaritmického vertikálního profilu větru pro libovolné teplotní zvrstvení v přízemní vrstvě atmosféry. Obvykle se uvádí ve tvaru:
$v\left(z\right)=\frac{v_{\ast }}{\kappa }\left(\ln \frac{z}{z_0}+\gamma \frac{z-z_0}{L}\right),$
kde v(z) je rychlost větru ve výšce z nad zemskýmpovrchem, v_* značí frikční rychlost, κ von Kármánovu konstantu, z₀ parametr drsnosti, γ bezrozměrnou empirickou konstantu a L Obuchovovu délku. V případě indiferentního teplotního zvrstvení nabývá L nekonečné hodnoty, a tento profil se redukuje na logaritmický profil.

teor. model změny rychlosti větru v s výškou z v přízemní vrstvě atmosféry, založený na zjednodušujících předpokladech a popsaný logaritmickou funkcí výšky. Je vyjádřen např. vztahem:
$v\left(z\right)=\frac{v_{\ast }}{\kappa }\ln \frac{z+z_0}{z_0},$
kde v_* je frikční rychlost, z₀ parametr drsnosti povrchu, z výška a κ von Kármánova konstanta (κ ≈ 0,4). Skutečné rozdělení rychlosti větru v přízemní vrstvě atmosféry je při indiferentním teplotním zvrstvení velmi blízké logaritmickému vertikálnímu profilu větru.

empiricky odvozený vztah pro vyjádření závislosti rychlosti větru v na výšce z nad zemským povrchem v přízemní vrstvě atmosféry. Obvykle se uvádí ve tvaru
$v\left(z\right)=v_1{\left(\frac{z}{z_1}\right)}^{\alpha }$
kde v₁ značí změřenou rychlost ve zvolené hladině z₁ a exponent a vyjadřuje vliv teplotního zvrstvení ovzduší. Z uvedeného profilu vyplývá tzv. mocninový zákon, podle něhož koeficient turbulentní difuze K závisí na vertikální souřadnici podle vztahu
$K=konst.z^{1-a}$

rozdělení množství vodní páry v atmosféře s výškou. Tvar tohoto profilu je ovlivněn tím, kterou charakteristiku vlhkosti vzduchu uvažujeme, a to kvůli případnému vlivu vertikálního profilu teploty vzduchu a tlaku vzduchu na danou charakteristiku. Na aerologických diagramech se vert. profil vlhkosti vzduchu zpravidla vyjadřuje pomocí křivky rosného bodu. Teplota rosného bodu s výškou v průměru klesá vlivem klesající teploty vzduchu; svou roli hraje i vzdalování od zemského povrchu, který je prostřednictvím výparu primárním zdrojem vody v atmosféře. Vert. profil vlhkosti vzduchu dále závisí na řadě dalších faktorů, především na vertikální instabilitě atmosféry, vertikálních pohybech vzduchu, advekci vlhkosti vzduchu a turbulentním promíchávání v atmosféře. Vert. profil vlhkosti vzduchu proto často mívá složitý průběh, včetně případných inverzí vlhkosti vzduchu.
Ačkoli v tropopauze dochází k zastavení poklesu teploty vzduchu s výškou, vodní páry nad ní dál rychle ubývá, protože stratosféra je vlivem vertikální stability pro vert. přenos vodní páry zadržující vrstvou. Občasný výskyt perleťových oblaků ve výškách okolo 25 km a stříbřitých oblaků kolem 80 km se však uvádí jako důkaz existence vodní páry i v těchto výškách.

[profajler]
1. obecné označení přístroje určeného k sondáži atmosféry pomocí radiových vln, světelných paprsků nebo akustických vln. Základními typy profilerů jsou windprofiler, lidar a sodar; kombinaci radiových a akustických vln využívá systém RASS. Vysílače profilerů generují krátké intenzivní pulzy radiového záření, světla nebo zvuku, jejichž zpětný rozptyl, ovlivněný fyz. a chem. vlastnostmi prostředí, je zachycován velmi citlivými a vysoce selektivními přijímači. Ze zpoždění signálu a rychlosti světla, resp. rychlosti zvuku lze určit vzdálenost k místu zpětného rozptylu signálu.
2. syn. windprofiler.

Termín je přejat z angličtiny. Pochází z angl. profile, které vyjadřuje změnu určité veličiny v daném směru a má původ v it. slovese profilare „obšít, lemovat; nakreslit obrys, načrtnout“, v němž je obsažena předpona pro- a it. slovo filo „nit, vlákno“ (z lat. filum téhož významu).

v meteorologii vžité označení pro pracovníka předpovědní služby pověřeného vydáváním předpovědí počasí. Viz též meteorolog, synoptik.

Termín pochází ze slova prognóza.

syn. předpověď počasí.

Termín pochází z řec. πρόγνωσις [prognósis] „prognóza, předpověď“ (z předpony προ- [pro-] „předem“.a γνῶσις [gnósis] „poznání, vědění“).

stadium vývoje cyklony, ve kterém tlak vzduchu ve středu cyklony klesá. Toto stadium obvykle zahrnuje stadium mladé cyklony a stadium jejího největšího rozvoje. Viz též vyplňování cyklony.

viz stmívání globální.

intersekvenční proměnlivost meteorologického prvku z roku na rok, vypočtená z prům. roč. hodnot meteorologického prvku. Patří k významným charakteristikám klimatu.

intersekvenční proměnlivost meteorologického prvku ode dne ke dni. Počítá se nejčastěji z denních průměrů meteorologického prvku nebo z jeho hodnot zjištěných v termínech pozorování.

intersekvenční proměnlivost meteorologického prvku měsíc po měsíci. Počítá se z prům. měs. hodnot meteorologického prvku.

obecně míra variability, definovaná jako aritmetický průměr abs. hodnot rozdílů po sobě následujících hodnot znaku. V klimatologii se používá především k vyjádření prům. kolísání meteorologických prvků v časových řadách. Rozlišuje se interdiurní, intermenzuální a interanuální proměnlivost meteorologického prvku.

1. typická vlastnost počasí, zvláště ve stř. zeměp. šířkách, projevující se velkou interdiurní proměnlivostí meteorologických prvků, zejména teploty vzduchu, oblačnosti a slunečního svitu, dohlednosti a atm. srážek. Je vyvolána častými přechody front a cyklonální činností především v dosahu výškové frontální zóny;
2. změny počasí během dne v krátkých časových intervalech (minuty, hodiny), kdy se střídá velká oblačnost s přeháňkami, popř. bouřkami s vyjasňováním a slunečním svitem. V oblasti ČR se proměnlivost počasí vyskytuje zvláště v jarním období v týlu cyklon při převážně sz. proudění chladného vzduchu, kdy se hovoří o tzv. aprílovém počasí. Viz též změna počasí, oblačnost proměnlivá.

promíchávání vzduchu, při němž si jednotlivé vzduchové částice zachovávají konstantní entropii. K izentropickému promíchávání dochází např. tehdy, jestliže ve vzduchových částicích nenasycených vodní párou probíhají při turbulentním promíchávání adiabatické děje, tzn. potenciální teplota se s časem nemění.

promíchávání vzduchu v turbulentním proudění. Nejvýrazněji se uplatňuje v mezní vrstvě atmosféry, kde je rozhodujícím činitelem při vert. transportu vodní páry, tepla a hybnosti. Turbulentní promíchávání v atmosféře se zvětšuje s rostoucí rychlostí větru a s klesající stabilitou atmosféry, v blízkosti zemského povrchu bývá silně ovlivňováno jeho drsností. Ve volné atmosféře se významné turbulentní promíchávání může vyskytovat zejména ve vrstvách s výrazným vertikálním střihem větru a s instabilním teplotním zvrstvením.

tuhnutí půdního roztoku při poklesu teploty pod jeho bod mrznutí. Hloubka promrzání půdy závisí kromě intenzity mrazů a doby jejich trvání na vlastnostech a způsobu obdělávání půdy, na jejím pokrytí sněhovou pokrývkou, vegetací apod. Z hlediska promrzání půdy rozeznáváme teplotní režimy půd, které mohou být nepromrzající, sezónně promrzající nebo dlouhodobě zmrzlé, označované jako permafrost. Viz též měření promrzání půdy, teplota půdy.

syn. transmitance – v meteorologii schopnost atmosféry propouštět elmag. záření. V užším odb. smyslu je propustnost atmosféry definována jako poměr intenzity záření, které prošlo atmosférou nebo její určitou vrstvou, k počáteční intenzitě. Propustnost atmosféry se zpravidla vztahuje k jednotlivým spektrálním oblastem (ultrafialové, viditelné, infračervené záření) nebo spektrálním pásmům vymezeným krajními vlnovými délkami. V oboru viditelného záření se místo o propustnosti někdy mluví o průzračnosti atmosféry. Synonymy propustnosti atmosféry převzatými z angličtiny jsou transparence, transmitance, zatímco opakem je opacita.

základní pojem používaný v teorii nelineárních dynamických systémů. V meteorologii se vyskytuje při předpovědi počasí v souvislosti s aplikací teorie deterministického chaosu v problematice prediktability atmosférických dějů. Jde o abstraktní prostor, jehož prvky jsou stavy daného systému popsané vhodnými parametry. Vývoj systému v čase popisuje křivka v tomto prostoru ustalující se po uplynutí dostatečně dlouhého času a charakterizující tzv. atraktor. Množina všech stavů, které vedou ke stejnému atraktoru se pak označuje jako oblast přitahování daného atraktoru. Atraktorem může být bod, k němuž zmíněná křivka směřuje, často jím však jsou různé periodické, kvaziperiodické nebo chaotické křivky. V meteorologické literatuře bývá zmiňován např. Lorenzův atraktor, který byl autorem zobrazen při numerických simulacích buněčné konvekce. V případech vhodných vstupních parametrů může podoba tohoto atraktoru připomínat rozevřená motýlí křídla. Viz též efekt motýlích křídel.

vymezený vzdušný prostor, pro který je poskytována letová informační a výstražná služba včetně met. informací. Viz též zabezpečení letectva meteorologické.

slang. označení pro uspořádání podmínek v atmosféře, vhodných k vývoji konvekce. Konvektivní prostředí je popisováno indexy stability a charakteristikami vertikálního střihu větru, které hodnotí potenciál atmosféry k vývoji konvekce.

část materiálních činitelů životního prostředí, kterou vytvářejí biotické i abiotické složky přírody. Abiotickými složkami přírodního prostředí jsou atmosféra, hydrosféra a litosféra, biotickou složkou je biosféra; pedosféra se považuje obvykle za průnik abiotické a biotické složky přírodního prostředí. Předmětem zájmu meteorologie je ta část přírodního prostředí, pro niž jsou významné atm. jevy a děje. Protikladem přírodního prostředí je umělé životní prostředí, jehož složkami jsou uměle vytvořené objekty. Viz též potenciál krajiny klimatický.

souhrn vnějších materiálních i nemateriálních činitelů působících na člověka a ostatní živé organismy. Z užívaných definic lze uvést:
1. část světa, s níž je člověk ve vzájemné interakci, kterou využívá, mění a které se sám přizpůsobuje (UNESCO 1968);
2. soubor abiotických (přírodních neživých), biotických (přírodních živých) a socio-ekonomických (člověkem vytvořených) prvků, které člověka obklopují, které mu poskytují základní životní potřeby a ve kterých pracuje a odpočívá (J. Demek 1977).
Jednotlivé přírodní a socio-ekonomické prvky životního prostředí jsou navzájem spjaty bezprostředními a zpětnými vazbami. Někdy se pod pojmem životního prostředí rozumí jen jeho přírodní složka neboli přírodní prostředí. Podle rozsahu se zpravidla rozlišuje:
a) globální životní prostředí v měřítku celé planety;
b) makroprostředí, tj. krajina s jejími přírodními zdroji, ovzduším, vodami, půdou a biotou, ale také s výtvory člověka;
c) mezoprostředí, tj. např. prostředí měst a vesnic;
d) mikroprostředí, tj. pracovní, obytné a kulturní prostředí.

syn. starohory – nejmladší z eonů prekambria, zahrnující období před 2500 – 541 mil. roků. Evoluce atmosféry Země pokračovala na počátku proterozoika obdobím prvotního nárůstu koncentrace kyslíku, který umožnil existenci aerobních eukaryotických organizmů a vývoj ozonové vrstvy. Způsobil však i pokles koncentrace metanu, takže v důsledku zeslabení skleníkového efektu nastala opakovaně rozsáhlá zalednění, která se posléze opakovala ke konci proterozoika v souvislosti s dalším prudkým nárůstem koncentrace kyslíku. Podle tzv. teorie sněhové koule mohla zalednění vícekrát postihnout celou planetu, která by se z jejich sevření vymanila působením sopečné činnosti. Jiné teorie připouštějí nezamrzlé tropy, jež měly zůstat útočištěm organizmů, jejichž mnohobuněčné formy se objevily na samém konci proterozoika jako tzv. ediakarská fauna a následně se naplno rozvinuly ve fanerozoiku.

Termín pochází z angl. Proterozoic, které zavedl v r. 1887 amer. geolog S. F Emmons; skládá se z řec. πρότερος [proteros] „předchozí, dřívější“ a ζωή [zóé] „život“.

syn. antiselenium – viz kruh paraselenický.

syn. antihélium – viz kruh parhelický.

záře, jež se objevuje na opačné straně oblohy než vychází nebo zapadá Slunce. Vzniká zpětným rozptylem a odrazem slunečních paprsků v atmosféře.

slabá světelná skvrna kruhového nebo oválného tvaru, která se objevuje za bezměsíčných jasných nocí v průzračném vzduchu na opačném místě oblohy než je Slunce. Jedná se pravděpodobně o Sluncem osvětlený kosmický prach vně zemské atmosféry, podobně jako u zvířetníkového světla.

vítr vanoucí proti směru pohybu letadla, lodi apod. Z met. hlediska nemá charakter odb. termínu. Viz též vítr boční, vítr zádový.

výsledek kalibrace meteorologických přístrojů obsahující přesnou identifikaci meteorologického přístroje, popis a výsledky provedené kalibrace. Stanovené přístrojové opravy musí být použity při každém měření. Platnost kalibrace je časově omezena.

viz Montrealský protokol o látkách poškozujících ozonovou vrstvu.

(CAP – Common Alerting Protocol) – strojově zpracovatelný formát určený k publikování a výměnu varování před nebezpečnými jevy a k popisu jejich dalšího vývoje, a to bez ohledu na použitou aplikaci nebo technologii. Umožňuje: a) zcela volné určení oblasti, ke které se varování vztahuje, formou obecného polygonu nebo množiny dílčích oblastí se stanovenými identifikátory; b) distribuci textového popisu jevu a dalších instrukcí ve více jazycích a pro různé odběratele; c) různé způsoby rozfázování časů platnosti varování; d) různé způsoby aktualizace nebo rušení varování; e) podporu různých šablon pro sestavení varovných zpráv; f) použití digitálního podpisu; g) přenos odkazů na digitalizované obrazové materiály, audiozáznamy nebo videozáznamy. Technicky vzato se jedná o jedno konkrétní schéma xml souboru, sestavené organizací OASIS. CAP není určen výhradně pro přenos varování před hydrometeorologickými ohroženími, ale může být použit i k výměně zpráv mezi složkami záchranného systému ohledně zemětřesení, tsunami, sopečné činnosti, jaderných katastrof atd. V Českém hydrometeorologickém ústavu se CAP používá pro distribuci informací v rámci Systému integrované výstražné služby (SIVS) a Smogového varovného a regulačního systému (SVRS).

ubývání oblačnosti ze stupně zataženo do stupně oblačno. Viz též vyjasňování, oblačnost.

diskontinuita ve výšce tropopauzy spojená s výrazným frontogenetickým polem v troposféře. Nastává na rozhraní dvou vzduchových hmot výrazně odlišných vlastností, které mají značně rozdílné výšky tropopauzy. K protržení tropopauzy dochází ve výškové frontální zóně a v oblasti tryskového proudění.

výron relativně chladnějšího, hustšího plazmatu z fotosféry přes chromosféru do žhavé sluneční koróny. Tyto útvary jsou typické pro období zvýšené sluneční aktivity. Při pozorování se jeví jako výběžky boulovitého tvaru, plameny nebo oblouky, vybíhající ze slunečního tělesa. Někdy se mohou od Slunce úplně odpoutat, pak je označujeme jako výrony korónové hmoty; pokud zasáhnou zemskou magnetosféru, způsobí zde geomagnetickou bouři.

studený oceánský proud ve východním segmentu jihoatlantského subtropického koloběhu oceánské vody. V jihovýchodním Atlantiku se odděluje od Západního příhonu a směřuje podél západního pobřeží Afriky do ekvatoriální zóny, kde se vlivem pasátů stáčí k severozápadu a přechází v Jižní rovníkový proud. Ochlazováním přilehlého vzduchu způsobuje vznik hustých mlh a stabilizaci teplotního zvrstvení atmosféry, která příspívá k ariditě klimatu pouště Namib.

jednorázový impulz záporné nebo kladné polarity velmi krátkého trvání (několik desítek nebo stovek µs) v rámci dílčího výboje blesku; vyznačuje se vysokou amplitudou proudu blesku od 10² do 3.10⁵ A.

proud protékající v kanálu blesku mezi jednotlivými dílčími výboji blesku. Nazývá se též udržovací proud. Amplituda tohoto proudu je pouze v řádu desítek A, avšak protéká bleskovým kanálem výrazně delší dobu (desetiny vteřiny) než zpětný výboj (setiny vteřiny) a přenesený elektrický náboj dosahuje podstatné části celkového přeneseného náboje.

teplý oceánský proud v západním segmentu jihoatlantského subtropického koloběhu oceánské vody. Vzniká u východního výběžku jihoamerické pevniny z jižní větve Jižního rovníkového proudu a směřuje podél pobřeží Brazílie k jihozápadu. Jeho vliv na klima jižní části Jižní Ameriky je omezen studeným Falklandským proudem, který se za Drakeovým průlivem odděluje od Západního příhonu a s Brazilským proudem se střetá východně od zálivu La Plata.

teplý oceánský proud v západním segmentu severoatlantského subtropického koloběhu oceánské vody. Z hlediska mezišířkového přenosu tepla patří k nejvýznamnějším na Zemi. Směřuje od okraje Mexického zálivu podél východního pobřeží Floridy a dál k severu. V chladné části roku zde zvětšuje horizontální teplotní gradient mezi teplým mořským a studeným pevninským vzduchem, čímž přispívá k časté intenzivní cyklogenezi a potažmo zvyšuje humiditu klimatu východního pobřeží USA. Golfský proud ovlivňuje kromě mimotropických cyklon i prostorové rozdělení tropických cyklon tím, že poskytuje zdroj latentního tepla a umožňuje tak jejich pronikání do relativně vysokých zeměp. šířek.
V blízkosti Newfoundlandu se Golfský proud střetává se studeným Labradorským proudem, což zde způsobuje častou tvorbu mořské mlhy. Dále pokračuje k východu pod názvem Severoatlantský proud, jehož různé větve zvyšují oceánitu klimatu západní Evropy a zmírňují klima Norska, Islandu i jihovýchodního Grónska. Jedna z jeho větví, nazývaná Norský proud, dosahuje až do Barentsova moře a končí výrazným downwellingem povrchové oceánské vody. Jiná větev Severoatlantského proudu se mění na studený Kanárský proud.

syn. proud Peruánský.

studený oceánský proud ve východním segmentu severopacifického subtropického koloběhu oceánské vody. Je pokračováním té části Severního tichomořského proudu, která míří podél západního pobřeží Severní Ameriky k jihu. Přispívá mj. k ariditě klimatu Kalifornského poloostrova. V tropech se vlivem pasátů stáčí k jihozápadu a přechází do Severního rovníkového proudu.

studený oceánský proud ve východním segmentu severoatlantského subtropického koloběhu oceánské vody. Odděluje se ze Severoatlantského proudu před jeho přiblížením k břehům Evropy a směřuje k jihu, ohřívá se, posléze je působením pasátů stáčen k jihozápadu a přechází do Severního rovníkového proudu. Svými ochlazujícími účinky přispívá k ariditě klimatu pobřeží severní Afriky a těch ostrovů Makaronézie, které se nevyznačují výraznou orografií.

prostorově omezený sestupný pohyb vzduchu, typický pro konvektivní bouře, zpravidla doprovázený silnými srážkami (deštěm či kroupami). Maximální vertikální rychlost sestupných proudů dosahuje přibližně poloviční hodnoty rychlosti výstupných proudů. Pro extrémně silné sestupné konv. proudy se používá termín downburst, popř. microburst. V supercele rozlišujeme přední a zadní sestupný proud. Slangově se v češtině používá původní angl. termín downdraft [daundraft].

(FFD, z angl. Forward-Flank Downdraft) syn. proud konvektivní sestupný čelní – hlavní sestupný konvektivní proud v supercele, který je většinou spojen se silnými srážkami. Nachází se v přední části supercely vzhledem ke směru jejího pohybu. Je zodpovědný za vznik gust fronty a pro ni typické oblačnosti ve formě zvláštnosti arcus. Na rozdíl od zadního sestupného proudu je tvořen studeným a vlhkým vzduchem, neboť se do něj vypařují srážkové částice.

(RFD, z angl. Rear-Flank Downdraft) syn. proud konvektivní sestupný týlový – sestupný kovektivní proud v supercele, který většinou není spojen s vypadáváním srážek a který se nachází v zadní části supercely vzhledem ke směru jejího pohybu. Na rozdíl od předního sestupného konvektivního proudu je tvořen suchým a teplým vzduchem a obsahuje menší množství srážkových a oblačných částic. Oblast zadního sestupného proudu se může jevit bezoblačná, nicméně velké částice, které zbyly v sestupném proudu, vytvářejí na radaru tzv. hákovité echo.

prostorově omezený výstupný pohyb vzduchu, vyvolaný instabilitou okolního prostředí, který dává vznik oblakům cumulus a cumulonimbus. V případě silnějších výstupných proudů uvnitř konvektivních bouří mohou hodnoty maxima vertikální rychlosti dosáhnout až kolem 60 m.s^-1. Projevem nejvyšších partií výstupných proudů konv. bouří jsou přestřelující vrcholy, přičemž nejsilnější výstupné konv. proudy generují nejvýraznější přestřelující vrcholy. Slangově se v češtině používá původní angl. termín updraft.

teplý oceánský proud v západním segmentu severopacifického subtropického koloběhu oceánské vody. Směřuje z oblasti Filipín k jihovýchodnímu pobřeží Japonska, jehož klima zmirňuje. Setkává se zde se studeným proudem Ojašio a míří k východu, kde přechází do Severního tichomořského proudu.

studený oceánský proud, který omývá východní pobřeží Kanady a způsobuje zde relativně chladnější léto. U Newfoundlandu se střetává s Golfským proudem, takže zde často dochází ke vzniku mořské mlhy.

syn. proud oceánský.

syn. proud mořský – souvislý horizontální jednosměrný pohyb svrchní vrstvy oceánské vody, který je součástí cirkulačního systému, pro nějž je hlavním zdrojem hybnosti vítr v rámci všeobecné cirkulace atmosféry. Oceánské proudy patří mezi důležité geografické klimatotvorné faktory neboť umožňují mezišířkovou výměnu tepla a pomáhají tak vyrovnávat nerovnováhu bilance záření mezi různými zeměp. šířkami. V závislosti na teplotě proudící vody rozeznáváme teplé a studené oceánské proudy, jejichž vlivy na klima jsou značně odlišné. Zatímco teplé oceánské proudy zvyšují humiditu a oceánitu klimatu přilehlých pevnin, studené proudy způsobují naopak klima spíše kontinentální a aridní.
Základem systému povrchových oceánských proudů je pětice hlavních koloběhů v oblastech subtropických anticyklon. V ekvatoriální části těchto koloběhů směřují oceánské proudy, označované souborně jako Severní a Jižní rovníkový proud, vlivem pasátové cirkulace od východu na západ, přičemž v nich teplota povrchu moře postupně narůstá. Na západních okrajích oceánů na ně navazují teplé západní okrajové proudy, které transportují teplo do vyšších zeměpisných šířek, kde pokračují se západní složkou určovanou stálými západními větry: v severním Atlantiku to je Golfský a na něj navazující Severoatlantský proud, v severním Pacifiku proud Kurošio a na něj navazující Severní tichomořské proud, v jižním Pacifiku Východoaustralský proud, v jižním Atlantiku Brazilský proud, v jižním Indickém oceánu Agulhaský a Mozambický proud. Na jižní polokouli se jižní segmenty tří subtropických koloběhů spojují do souvislého studeného Západního příhonu, od něhož se při východních okrajích příslušných oceánů oddělují k severu mířící studené východní okrajové proudy, které subtropické koloběhy jižní polokoule uzavírají: Peruánský proud, Benguelský proud a Západoaustralský proud. Jejich obdobou v severním Atlantiku a Pacifiku jsou studený Kanárský, resp. Kalifornský proud. Systém subtropických koloběhů oceánské vody má určitou obdobu v subpolárních oblastech, kde hrají roli polární východní větry. Na severní polokouli tak k oběma subtropickým koloběhům od severozápadu směřují studený Labradorský proud, resp. proud Ojašio.
Intenzita oceánských proudů se může během roku výrazně měnit, poloha většiny proudů však zůstává vcelku stabilní. Výjimkou je severní Indický oceán, kde se vlivem monzunové cirkulace subtropický koloběh vyvíjí pouze v teplé části roku. V zimě zde naopak severovýchodní zimní monzun způsobuje převádající proudění oceánské vody k jihozápadu. Poloha a intenzita oceánských proudů může dále kolísat i meziročně, a to v souvilosti s klimatickými oscilacemi. Dlouhodobé změny oceánských proudů v souvislosti s pohybem kontinentů pak zásadně ovlivnily vývoj paleoklimatu v geologické minulosti Země.
Základní schéma proudění ve světovém oceánu doplňuje řada dalších proudů a protiproudů, které jsou podmíněny např. rozdíly výšek hladiny v různých částech světového oceánu. Systém povrchových oceánských proudů je dále provázán s další složkou oceánské cirkulace, termohalinní cirkulací, přičemž k propojení cirkulace v různých hloubkách dochází prostřednictvím upwellingu a downwellingu.

studený oceánský proud, který směřuje od východního pobřeží Kamčatky podél Kurilských ostrovů k jihozápadu. Především na jaře a v létě zde snižuje teplotu vzduchu, čímž znesnadňuje růst stromů. Východně od Japonska se střetává s teplým proudem Kurošio, přičemž dochází ke vzniku husté mořské mlhy.

syn. proud Humboldtův – studený oceánský proud ve východním segmentu jihopacifického subtropického koloběhu oceánské vody. V jihovýchodním Pacifiku se odděluje od Západního příhonu a směřuje podél západního pobřeží Jižní Ameriky k severu. Nízká teplota povrchu moře je zde umocňována intenzivním upwellingem. Způsobuje ochlazování přilehlého vzduchu, což v kombinaci s velkou vlhkostí vzduchu vede ke vzniku hustých mlh nazývaných garua. Současně zde dochází ke stabilizaci teplotního zvrstvení atmosféry, která podmiňuje výskyt silně aridního klimatu v tropické části pobřeží, které Peruánský proud omývá. V blízkosti rovníku na něj navazuje Jižní rovníkový proud. Viz též El Niño, La Niña.

syn. vítr ageostrofický.

syn. vítr antibarický.

proudění, při kterém mají proudnice anticyklonální zakřivení.

syn. vítr barický.

proudění, při kterém mají proudnice cyklonální zakřivení.

syn. vítr cyklostrofický.

proudění charakterizované rozbíhajícími se proudnicemi. Viz též difluence, proudění konfluentní.

1. obecně proudění s nenulovou trojrozměrnou divergencí, které je podle rovnice kontinuity spojeno se změnou hustoty tekutiny. Opakem je proudění nedivergentní.
2. v meteorologii zpravidla proudění s kladnou dvojrozměrnou (horizontální, izobarickou apod.) divergencí. Opakem je konvergentní proudění se zápornou divergencí neboli konvergencí. Pro odlišení obou významů se v tomto případě někdy používá označení proudění divergující. Nelze ho zaměňovat s difluentním prouděním; je sice většinou spojeno s difluencí, avšak může být spojeno i s konfluencí, kdy se horizontální proudnice v dané oblasti sbíhají, avšak v důsledku zrychlování proudění podél nich je celkový tok hmotnosti vzduchu přes hranice oblasti kladný, takže vytékání převládá nad vtékáním. V takovém případě mluvíme o divergujícím konfluentním proudění.

viz proudění divergentní.

syn. vítr geostrofický.

syn. vítr gradientový.

proudění vzduchu v závětří horské překážky, jestliže tloušťka vrstvy vzduchu proudícího přes hřeben nepřesahuje o více než polovinu převýšení hřebenu nad okolním terénem. Chaotické proudění má neuspořádaný charakter se silnou nárazovitostí v závětrném prostoru. Pojem uvedeného významu zavedl český meteorolog J. Förchtgott.

syn. pohyb inerční – viz kružnice inerční.

proudění charakterizované sbíhajícími se proudnicemi. Viz též konfluence, proudění difluentní.

syn. proudění konvergující – proudění se zápornou divergencí. Nelze ho zaměňovat s konfluentním prouděním; je sice většinou spojeno s konfluencí, avšak může být spojeno i s difluencí, kdy se horizontální proudnice v dané oblasti rozbíhají, avšak v důsledku zpomalování proudění podél nich je celkový tok hmotnosti vzduchu přes hranice oblasti záporný, takže vtékání převládá nad vytékáním. V takovém případě mluvíme o konvergujícím difluentním proudění. Viz též proudění divergentní.

syn. proudění konvergentní.

proudění bez turbulentních vířivých pohybů. Jednotlivé makroskopické částice proudící tekutiny (ve vzduchu jednotlivé vzduchové částice) se pohybují ve vrstvách rovnoběžných se směrem proudění, mezi sousedními vrstvami se mohou vzájemně vyměňovat pouze molekuly, nikoli makroskopické částice. Proudnice mají hladký průběh a v případě vhodného obarvení proudící tekutiny je lze sledovat na značnou vzdálenost. V atmosféře se s laminárním prouděním setkáváme pouze v tzv. laminární vrstvě, která se někdy vytváří nad hladkými povrchy, např. nad vodním povrchem při slabém větru, uhlazenou sněhovou pokrývkou apod. a dosahuje tloušťky řádově 10^–3 až 10^–2 m. Nad laminární vrstvou existuje přechodová vrstva s nedokonale vyvinutou turbulencí. Laminární proudění samovolně přechází v turbulentní, jestliže Reynoldsovo číslo překročí kritickou mez. Viz též rychlost proudění kritická, proudění turbulentní.

syn. složka proudění vzduchu meridionální.

slang. označení pro proudění vzduchu na návětrné straně orografické, popř. jiné překážky, pokud ještě není touto překážkou ovlivněno. Ve stejném smyslu při modelových nebo laboratorních experimentech proudění na vstupní návětrné straně modelové domény.

proudění vzduchu v závětří hor, které je vázáno na vert. nepříliš mohutnou vrstvu vzduchu s dostatečně silným prouděním zhruba kolmým k ose pohoří, přičemž tato vrstva má převážně stabilní zvrstvení. Charakteristickým jevem rotorového proudění je vzájemné prostorové přibližování jednotlivých rotorů, často až do té míry, že v závětrném prostoru vznikají dvojice opačně rotujících rotorů ve spojení se silnou až extrémní turbulencí. Rotory lze někdy identifikovat na základě výskytu oblaků cumulus fractus. Viz též oblak rotorový.

málo zakřivené ustálené proudění vzduchu ve stř. troposféře, v jehož směru se všeobecně přemísťují nízké tlakové útvary. Za směr řídícího proudění se v synop. praxi považuje směr izohyps na mapách absolutní topografie hladin 500 nebo 700 hPa. Při subj. předpovědi přízemního tlakového pole se obvykle předpokládalo, že rychlost přesunu tlakových útvarů je přibližně rovna 0,8 rychlosti geostrofického větru v hladině 700 hPa nebo 0,6 rychlosti v hladině 500 hPa. Ve skutečnosti se rychlost přesunu mění v dosti širokých mezích a závisí na typu tlakového útvaru a jeho vývojovém stadiu. V současné době se jedná již o zastaralý pojem spojený s klasickými synoptickými metodami předpovědi počasí.

syn. jet stream [džet strím] – silné proudění vzduchu ve tvaru zploštělé trubice s kvazi horiz. osou max. rychlosti proudění vzduchu, zpravidla 1–2 km pod tropopauzou, jež je charakterizováno nejen velkými rychlostmi, nýbrž i výrazným horizontálním a vertikálním střihem  větru. Podle definice WMO je tryskové proudění vymezeno izotachou 30 m.s^–1, horiz. střihem větru alespoň 5 m.s^–1 na 100 km a vert. střihem větru 5 až 10 m.s^–1 na 1 km. Horiz. rozměry podél osy tryskového proudění jsou tisíce km a vert. rozměry jsou jednotky km. Je strukturně spojeno s planetární výškovou frontální zónou. Tryskové proudění se vyskytuje i ve stratosféře a mezosféře. Poprvé bylo toto proudění prokázáno za 2. svět. války nad Tichým oceánem při letech nad Japonskem. V literatuře se uvádějí rychlosti tryskového proudění až přes 500 km.h^–1. Nad územím ČR byly naměřeny hodnoty okolo 300 km.h^–1. Viz též klasifikace tryskového proudění geografická.

tryskové proudění, které je vázáno na polární i arkt. planetární výškovou frontální zónu. Dělí se na tryskové proudění mírných šířek a tryskové proudění arktické. Mimotropické tryskové proudění se vyznačuje velkou proměnlivostí zeměp. polohy i rychlostí. Typickým znakem je velká meandrovitost tohoto proudění, hlavně v mírných šířkách. Viz též proudění tryskové subtropické.

syn. proudění tryskové v mezní vrstvě – výrazné zesílení horiz. proudění vzduchu ve spodní troposféře, nejčastěji v horní části mezní vrstvy atmosféry, které se projevuje lokálním maximem ve vertikálním profilu větru, ale většinou neodpovídá definici tryskového proudění podle WMO. Obvykle souvisí s výškovými nebo přízemními inverzemi teploty vzduchu, přičemž hladina max. rychlosti větru bývá blízká horní hranici inverze. Nízkohladinové tryskové proudění má různé příčiny, jednou z nich jsou setrvačné oscilace rychlosti proudění, které se projevují zejména v nočních hodinách a jsou způsobeny Coriolisovou silou při zeslabeném turbulentním tření. Orografické příčiny se uplatňují např. v předpolí horské překážky, která při stabilním teplotním zvrstvení blokuje proudění směřující kolmo na překážku, stáčí ho podél překážky a zrychluje ho. Nízkohladinové tryskové proudění se může vyskytovat i v oblasti místní cirkulace, která má denní periodicitu. Je ovlivňováno teplotním zvrstvením ve spodní troposféře, baroklinitou a nestacionárností dějů v mezní vrstvě atmosféry. Viz též košava.
 

syn. proudění tryskové tropické – tryskové proudění na sev. polokouli v blízkosti rovníku. Má vých. směr, a proto se někdy označuje termínem „rovníkový východní jet stream“. Bývá součástí letního stratosférického tryskového proudění, je nejvýraznější od června do srpna. Jeho osa bývá ve výšce 20–30 km a nevzdaluje se od rovníku více než 15–20°. Rovníkové tryskové proudění se vyskytuje především nad již. Arábií, Afrikou, Indií a rovníkovými oblastmi Tichého oceánu. V šířkovém směru má rovníkové tryskové proudění relativně malý rozsah.

tryskové proudění záp. směru ve stratosféře a spodní mezosféře vyskytující se v zimním období. Souvisí s radiačním ochlazováním a se vznikem výškové cyklony v polární oblasti během polární noci. Stratosférické tryskové proudění se vyskytuje v poměrně širokém pásmu, avšak nejvýraznější bývá v zimě okolo 70° sev. zeměp. šířky s osou ve výšce asi 50 km a označuje se též jako tryskové proudění na okraji polární noci. V letním období je toto tryskové proudění vystřídáno větry vých. směru, kterým se obvykle nedá přisoudit charakter tryskového proudění. K stratosférickému tryskovému proudění obvykle počítáme i rovníkové tryskové proudění, které se vyskytuje ve spodní stratosféře, popř. může zasahovat i do horní troposféry.

tryskové proudění v horní troposféře, jehož osa bývá v zimě přibližně na 30. a v létě na 40. až 45. rovnoběžce sev. polokoule, většinou ve výšce izobarické hladiny 200 hPa. Nejvyšší rychlosti proudění se vyskytují nad vých. pobřežím kontinentů sev. polokoule a nad přilehlým mořem. Na rozdíl od mimotropického tryskového proudění není subtropické tryskové proudění vázáno na frontální zónu a je nejlépe vyvinuto v zimě. Subtropické tryskové proudění má obdobu i na již. polokouli. Viz též proudění tryskové tropické.

syn. proudění tryskové rovníkové.

syn. proudění tryskové nízkohladinové.

v meteorologii proudění vzduchu, v němž se vyskytují nepravidelné turbulentní víry a fluktuace rychlosti. Při turbulentním proudění pronikají z jedné vrstvy do druhé nejen jednotlivé molekuly, ale i makroskopické vzduchové částice. Proudění bez turbulentních vířivých pohybů nazýváme prouděním laminárním. V reálné atmosféře je proudění zpravidla turbulentní. Viz též turbulence.

1. proudění vzduchu v oblasti hor, které je vázáno na vrstvu vzduchu s rychlostí větru rostoucí s výškou, přičemž však rychlost zpravidla nepřevyšuje 10 m.s^–1 a v úrovni horského hřebene dochází k jejímu ustálení. Za horskou překážkou se vytváří pouze jeden vír s horiz. osou. Význačná turbulence se vyskytuje jen za překážkou a obvykle se nevytvářejí typické vlnové oblaky;
2. v dynamické meteorologii se termínem vírové proudění označuje proudění s nenulovou rel. vorticitou. Termín vírové proudění se v tomto smyslu nevztahuje k vířivým turbulentním pohybům.

proudění vzduchu interagující především v závětří hor s gravitačními vlnami, které je vázáno na vert. mohutnou vrstvu vzduchu se stabilním teplotním zvrstvením. Rychlost větru v ní obvykle převyšuje ve výšce horského hřebene 10 m.s^–1 a roste s výškou. Na závětrné straně horské překážky vzniká vlnová deformace proudění v podobě stojatých vln, pod jejichž vrchy se vyskytují dva až tři rotory přibližně ve výšce horského hřebene. Vzdálenost prvního rotoru od překážky a vzájemná vzdálenost vírů roste s rychlostí proudění a klesá se zvětšující se stabilitou teplotního zvrstvení. Podle J. Förchtgotta je tato vzdálenost zhruba rovna desetinásobku rel. převýšení závětrné strany horské překážky. Doprovodná silná až extrémní turbulence je vázána především na oblasti rotorů, které jsou při dostatečné vlhkosti vzduchu vyjádřeny oblaky cumulus fractus. Vert. složka rychlosti proudění vzduchu může dosahovat 10 až 25 m.s^–1. Při vhodném teplotním zvrstvení, příznivém profilu větru a dostatečné rel. výšce horské překážky může zóna vlnové deformace proudění zasahovat až do horní troposféry, popř. i do stratosféry, jak např. dokládá tragický let Švéda. K. E. Ovgarda na bezmotorovém letadle do výšky nad 16 000 m nad Sierrou Nevadou v prosinci 1951. Typickým jevem spojeným s vlnovým prouděním jsou vlnové oblaky tvaru lenticularis. Pro vlnové proudění se v letecké (plachtařské) meteorologii často používá označení závětrné vlny nebo horská vlna.

syn. vítr.

1. syn. složka proudění vzduchu zonální;
2. vžité označení pro proudění s dominantní kladnou zonální složkou, tedy od západu na východ, ve středních zeměpisných šířkách. Pro opačný směr se někdy používá termín antizonální proudění. Viz též cirkulace zonální, složka cirkulace zonální, proudění meridionální.

čára v poli pohybu kapaliny nebo plynu, v meteorologii obvykle v poli větru, v jejímž každém bodě má rychlost proudění v daném okamžiku směr tečny. Nemění-li se pole větru s časem, tj. při stacionárním proudění, jsou proudnice totožné s trajektoriemi vzduchových částic. Hustota proudnic je úměrná rychlosti proudění. Proudnice popisují pohybové pole v atmosféře, které úzce souvisí s tlakovým polem. Na výškových met. mapách proudnice zhruba odpovídají izohypsám. Viz též mapa kinematická.

letový provoz bez ohledu na nevhodné povětrnostní podmínky (All weather operations, zkr. AWO). K provozu za každého počasí se vztahují tzv. letištní provozní minima (kategorie ICAO):
I. kategorii představuje úroveň zabezpečení, která umožňuje provoz při hodnotách dráhové dohlednosti (VIS) ne méně než 800 m nebo RVR ne méně než 550 m a výšce základny význačné oblačnosti (výšce rozhodnutí, DH-decision height) ne nižší než 200 FT (60 m).
II. kategorie umožňuje provoz při hodnotách DH nižších než 200 FT, ale ne nižších než 100 FT (30 m) a RVR ne nižší než 300 m.
IIIa kategorii odpovídá dráhová dohlednost ne nižší než 175 m a DH nižší než 100 FT, nebo bez stanovené DH, IIIb kategorii odpovídá dráhová dohlednost nižší než 175 m, ale ne méně než 50 m a DH nižší než 50 FT (15 m) nebo bez stanovené DH a IIIc kategorií je provoz za každého počasí tj. bez stanoveného limitu pro DH a RVR.
V ČR je letiště Václava Havla Praha letištěm CAT IIIb a letiště Ostrava Mošnov CAT II. Letiště Karlovy Vary a Brno Tuřany letišti CAT I. Viz též let s použitím přístrojů, let za ztížených meteorologických podmínek.

nepřímé indikátory, které umožňují rekonstruovat paleoklima, popř. historické klima, a určit přibližné vlastnosti klimatického sytému v minulosti. Podmínkou jejich využití v paleoklimatologii je možnost alespoň přibližného datování a poznatky o jejich klimatické podmíněnosti. Základními druhy proxy dat jsou data geologická (analýza hlubokomořských, jezerních a navátých sedimentů, ledovcových jevů, fosilních půd), glaciologické (analýza vrtných jader ledovců) a biologická (analýza letokruhů, malakofauny, hmyzu a pylová analýza). V širším smyslu patří mezi proxy data i nepřímé historické prameny užívané historickou klimatologií, které dokumentují jevy vázané na počasí a klima (např. údaje o povodních, záznamy o počátcích žní apod.).

charakteristické počasí, které se vyskytlo na met. stanici v určeném časovém intervalu před synoptickým termínem. Průběh počasí se vztahuje na období posledních 6 hodin ve zprávách z hlavních synop. termínů, na období posledních 3 hodin ve zprávách z vedlejších synop. termínů a na období poslední hodiny ve zprávách z hodinových synop. termínů. Průběh počasí se předepsaným způsobem zakresluje na synoptických mapách do staničního modelu. Viz též stav počasí.

syn. pás kondenzační, stopa kondenzační – umělý oblak vzhledu cirru až cirrocumulu, který vzniká za letadlem nebo raketou v horní troposféře a ve spodní stratosféře. Kondenzační pruhy bývají zpočátku široké 5 až 10 m a vytvářejí se ve vzdálenosti 50 až 100 m za letadlem. Jejich trvání zpravidla nepřesahuje 40 minut. Nejčastěji se vyskytují při teplotě –40 až –50 °C ve výšce 7 až 12 km. Vert. tloušťka vrstvy s vhodnými podmínkami pro vznik kondenzačních pruhů bývá asi 2 km. Kondenzační pruh vzniká kondenzací vodní páry na kondenzačních jádrech, která dodávají letadla a rakety do ovzduší, a následným mrznutím vzniklých přechlazených kapek. Jeho vznik je ovlivňován i poklesem tlaku vzduchu v oblasti adiabatického rozpínání vzduchu. Z angl. condensation trail vznikl mezinárodně často používaný termín (zkratka) contrail. Ve starší české literature se lze setkat s nevhodným označením „kondenzační sledy“, které vzniklo přímým převzetím ruského termínu.

bezoblačný pruh, který lze pozorovat po průletu letadla tenkou vrstvou oblačnosti středního a horního patra. Rozpadový pruh se může vytvořit při ohřátí oblačného vzduchu, který obsahuje vodní kapky nebo ledové krystalky, horkými výfukovými plyny letadla. Při zvýšení teploty relativní vlhkost klesne, oblačné elementy se vypaří a v oblaku vzniká bezoblačná mezera. Alternativní vysvětlení pro vznik rozpadového pruhu při průletu letadla oblakem s přechlazenými kapkami spočívá v rychlém mrznutí přechlazených kapek nebo vzniku ledových krystalků v důsledku turbulence a poklesu tlaku vyvolaných průletem letadla. Vznikající ledové krystalky rostou v přesyceném prostředí a vypadávají do nižších hladin, kde se vypařují. Při pádu před vypařením mohou vytvářet virgu. Rozpadový pruh se může transformovat v tzv. oblačnou díru. Viz též pruh kondenzační, teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova.

syn. virga.

charakteristika velikosti aerosolových částic definovaná jako průměr kulové částice o hustotě 1000 kg.m^–3, která má stejnou pádovou rychlost jako daná aerosolová částice. Orientačně lze tedy za aerodynamický průměr považovat průměr vodní kapky, která má stejnou pádovou rychlost jako daná aerosolová částice.

ve fyzice oblaků a srážek charakteristika velikosti vodních kapek a ledových částic užívaná zejména při matematickém modelování nebo parametrizaci mikrofyzikálních procesů v atmosféře. Ekvivalentní průměr vodní kapky odpovídá průměru koule o stejném objemu, jako má reálná kapka. Umožňuje vzít v úvahu nesférický tvar větších kapek. Ledové částice (ledové krystaly, sněhové vločky, krupky a kroupy) zpravidla nemají sférický tvar. Jejich ekvivalentní průměr odpovídá průměru sférické vodní kapky, která by vznikla táním ledové částice. Kromě ekvivalentního průměru užíváme často i ekvivalentní poloměr částic. Velikost ledových částic často charakterizujeme také největším geometrickým rozměrem částice. Viz též rozdělení velikosti oblačných kapek, rozdělení velikosti dešťových kapek, průměr aerodynamický.

nejčastěji aritmetický průměr vypočtený z většího počtu hodnot meteorologického prvku. Rozlišujeme především časové a prostorové průměry meteorologických prvků, popř. jejich kombinaci; v ansámblové předpovědi počasí se dále používá průměr ansámblu. Viz též extrémy meteorologického prvku.

průměr hodnot meteorologického prvku naměřených v daném místě, popř. pro dané místo předpovídaných, během určitého časového úseku. Počet průměrovaných hodnot záleží na délce uvažovaného období a vzorkovací frekvenci měření nebo počtu termínů pozorování, popř. časovém kroku prognostického modelu atmosféry. Za účelem zjednodušení výpočtu nebo pro zachování homogenity klimatologických řad mohou být průměrovány pouze hodnoty z vybraných termínů, viz průměr teploty vzduchu denní.
V meteorologii se nejčastěji pracuje s n-minutovými (např. n-minutová rychlost větru), hodinovými a denními průměry, v klimatologii pak s měsíčními, sezónními a ročními průměry meteorologických prvků a s průměry za delší období. Průměry meteorologicých prvků za více roků, určitých kalendářních měsíců nebo kalendářních dní patří mezi klimatické prvky. Pokud je takový průměr vypočten z dostatečně dlouhého období, může sloužit jako klimatický normál. Viz též průměr meteorologického prvku prostorový, úhrn meteorologického prvku.
 

průměrná denní hodnota meteorologického prvku vypočtená z hodnot naměřených nebo pozorovaných v klimatologických nebo synoptických termínech. Podle doporučení WMO se denní průměr met. prvku počítá jako aritmetický průměr hodnot daného prvku měřených v pravidelných intervalech. Na vnitrostátní úrovni se v České republice denní průměry met. prvků počítají jako aritmetické průměry hodnot pozorovaných v termínech 7, 14 a 21 hodin místního času. Prům. denní teplota vzduchu se počítá podle vzorce
$\overline{T}=\frac{T_7+T_{14}+2T_{21}}{4}.$

prům. denní hodnota meteorologického prvku stanovená integrací průběžně pozorovaných nebo plynule registrovaných hodnot tohoto prvku za 24 hodin. Lze ji např. určit graf. planimetrováním. V praxi se nejčastěji určuje jako průměr vypočtený z 24 hodinových pozorování vykonaných během jednoho dne.

průměr meteorologického prvku podél určité linie, v určité ploše nebo v určitém objemu vzduchu. Pokud je prostorový průměr počítán z měření v síti meteorologických stanic, provádí se nejprve interpolace naměřených hodnot do pravidelné sítě. Hodnoty meteorologického prvku v uzlových bodech této sítě charakterizují jeho průměry v příslušných prostorových elementech této sítě. Prostorovými průměry jsou většinou i hodnoty získané pomocí distančních meteorologických měření v jednotlivých pixlech.
Hodnoty z pravidelné sítě mohou být dále průměrovány za účelem výpočtu prostorových průměrů za větší území. Dříve se k tomuto účelu užívalo planimetrování ploch vymezených izoliniemi na mapě daného meteorologického prvku. Viz též průměr meteorologického prvku časový.

proniknutí vrcholků oblačnosti konvektivních bouří do spodní stratosféry. Meteorologická radarová a družicová měření prokázala, že tropopauza není limitující horní hranicí vertikálního vývoje oblaků druhu cumulonimbus (Cb). Proniknutí vrcholků Cb o 3 až 5 km nad tropopauzu bylo prokázáno i ve stř. zeměp. šířkách. Meteorologická radiolokační měření na území ČR zaznamenala vrcholky Cb až ve výšce 16 km nad zemí.

1. objem vody, která proteče příčným profilem vodního toku za jednotku času, zpravidla jednu sekundu. Je přímo úměrný ploše profilu a průtočné rychlosti. Extrémní průtoky jsou dosahovány při povodni, resp. za hydrologického sucha.
2. obecně pohyb vody průtočným profilem.
Viz též odtok, stav vodní.