Elektronický meteorologický slovník

geometrické vyjádření změn vektoru větru s výškou v mezní vrstvě atmosféry, teor. vypočtené za zjednodušujícího předpokladu, že se koeficient turbulentní difuze a hustota vzduchu s výškou nemění, proudění vzduchu je horizontální a nezrychlované, geostrofický vítr nezávisí na výšce a rychlost proudění v mezní vrstvě se s výškou asymptoticky blíží rychlosti geostrofického větru. Obalovou křivku koncových bodů vektorů znázorňujících vítr v různých hladinách mezní vrstvy a vynesených z jednoho zvoleného bodu pak nazýváme Taylorovou spirálou. Zvláštní případ Taylorovy spirály, kdy úhel sevřený směry přízemního a geostrofického větru se rovná 45°, se obvykle nazývá spirálou Ekmanovou. Někteří autoři však používají pojmy spirála Taylorova a spirála Ekmanova jako synonyma.
Teorii této spirály vypracoval V. W. Ekman (1902) pro pohyb vody ve svrchních vrstvách oceánu, vyvolaný účinkem větru. Na poměry v atmosféře ji aplikoval F. Äkerblom (1908) na základě měření větru na Eiffelově věži v Paříži. Zobecněný výklad na podkladě teorie atmosférické turbulence podal G. I. Taylor (1915). Viz též vítr přízemní, stáčení větru v mezní vrstvě atmosféry.