Sestavila a průběžné aktualizuje terminologická skupina České meteorologické společnosti (ČMeS)

Výklad hesel podle písmene i

X
imise
množství znečišťujících příměsí přecházejících z ovzduší na příjemce (receptor). Mírou imise je koncentrace znečišťující látky v ovzduší, vyjadřovaná hmotností na objem (µg.m–3), popř. hmotností příměsi na 1 kg vzduchu. V anglosaské literatuře se setkáváme s vyjádřením ppb (parts per billion), čímž se zpravidla rozumí poměr objemu znečišťujících příměsí k objemu směsi. Viz též emisetransmise exhalátů.
Termín pochází z lat. immissio „vpouštění“, odvozeného od immitere „vpouštět“ (z in- „v, do“ a mittere „posílat, pouštět“).
angl: ambient air pollution; slov: imisia; něm: Immission f; rus: иммиссия  1993-a3
incus
(inc) [inkus] – jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Vyskytuje se pouze u oblaků druhu cumulonimbus (Cb), jestliže se horní část Cb rozšiřuje do podoby kovadliny, jejíž vzhled je buď hladký, vláknitý, nebo žebrovitý. Viz též capillatus.
Termín byl přejat z lat. incus „kovadlina“.
angl: incus; slov: incus; něm: incus, Amboss m; rus: наковальня  1993-a2
index aridity
syn. index suchosti – 1. klimatologický index k vyjádření aridity klimatu, v podstatě syn. k termínu index humidity;
2. část Thornthwaiteova indexu vlhkosti, vyjadřující sezonní nedostatek srážek v měsících, kdy je úhrn srážek menší než potenciální výpar.
angl: aridity index; slov: index aridity; něm: Ariditätsindex m, Ariditätsfaktor m, Trockenheitsindex m; rus: индекс аридности  1993-a3
index aridity de Martonneův
index humidity, který navrhl E. de Martonne (1926) ve tvaru
I=R/(T+10),
kde R je prům. roč. úhrn srážek v mm a T je prům. roč. teplota vzduchu ve °C. Lze ho aplikovat i na stanicích se zápornou hodnotou T > –10 °C, na rozdíl od staršího Langova dešťového faktoru. Prahové hodnoty pro stanovení aridity klimatu, resp. humidity klimatu bývají přizpůsobeny klimatu studovaného území.
angl: de Martonne aridity index; slov: de Martonneov index aridity; něm: Ariditätsindex nach de Martonne m; rus: индекс аридности по Де Мартонну  2014
index cirkulace
číselná charakteristika intenzity atmosférické cirkulace, často ve volné atmosféře, v dané oblasti větších měřítek, popř. nad celou polokoulí. Je jím např. rozdíl tlaku vzduchu mezi vybranými body nebo zeměpisnými šířkami, průměrná rychlost větru v určité oblasti, číselná charakteristika cyklonální činnosti apod. Někdy indexem cirkulace rozumíme index zonální cirkulace, který charakterizuje intenzitu západo-východní složky všeobecné cirkulace atmosféry nejčastěji v mírných šířkách (např. mezi 35 a 55° s. š.). Dnes je tento pojem často spojen i s charakteristikou intenzity cirkulačních systémů analyzovaných v globální cirkulaci atmosféry, jejích akčních center a dálkových vazeb, např. severoatlantické oscilace, jižní oscilace apod.
angl: circulation index; slov: index cirkulácie; něm: Zirkulationsindex m; rus: индекс циркуляции  1993-a3
index Conradův
angl: Conrad index; slov: Conradov index; rus: индекс континентальности по Конраду  2014
index expoziční
číselná charakteristika, umožňující kvantifikovat míru vystavení (expozice) živého organizmu působení vnějších vlivů, obvykle se škodlivými účinky (záření, koncentrace znečišťujících látek). Expoziční index může být konstruován různým způsobem, obecně by měl v sobě zahrnovat jak délku expozice vnějším vlivům, tak i míru intenzity jejich působení (např. stupeň překročení vhodně zvolené prahové koncentrace).
angl: exposure index; slov: expozičný index; rus: индекс экспозиции (воздействия)  2014
index expoziční AOT40
ukazatel používaný v Evropě k hodnocení potenciálního rizika ze zvýšených koncentrací přízemního ozonu pro vegetaci ekosystémy. Pomocí expozičního indexu je českou legislativou stanoven i imisní limit pro ochranu vegetace.
angl: exposure index AOT 40, ozone exposure index AOT 40; slov: expozičný index AOT40; rus: индекс экспозиции АОТ40  2014
index Faustův
jeden z tradičních a nejčastěji používaných indexů instability v ČR, jehož hodnota se stanoví podle vzorce
FI=Tf-T500 ,
kde T500 je teplota vzduchu v hladině 500 hPa a Tf značí tzv. teplotu nulového výparu, která vyjadřuje ochlazení vzduchu při výparu vody do stavu nasycení. Hodnota Tf se získává z tabulek v závislosti na teplotě v hladině 850 hPa a na součtu hodnot deficitu teploty rosného bodu v hladinách 850 hPa, 700 hPa a 500 hPa. V České republice se předpokládá, že při hodnotách Faustova indexu FI > 0 lze očekávat konvektivní srážky ve formě přeháněk pro hodnoty indexu 0 ≤ FI ≤ 3 a výskyt bouřek pro FI > 3. Index odvodil něm. meteorolog H. Faust v roce 1951 a účinnost Faustova indexu byla rozsáhle testována na datech z území ČR.
angl: Faust index; slov: Faustov index; něm: Faust-Index m; rus: индекс неустуйчивости по Фаусту  2014
index Gorczyńského
angl: Gorczyński index; slov: Gorczyńského index; rus: индекс континентальности по Горчинскoму  2014
index humidity
1. klimatologický index k vyjádření humidity klimatu (syn. index vlhkosti). Vzhledem k tomu, že nejrůznější indexy humidity hodnotí současně i ariditu klimatu, můžeme je označit i jako indexy aridity. Kromě charakteristik srážek zohledňují další veličiny, např. teplotu vzduchu, výpar nebo sytostní doplněk. Mohou být proto využity pro klasifikaci klimatu a pro studium vazeb mezi klimatem a vegetací. Mezi indexy humidity patří např. Langův dešťový faktor, de Martonneův index aridity, Thornthwaiteův index vlhkosti, Končkův index zavlažení, Seljaninovův hydrotermický koeficient, Meyerův kvocient aj. Pokud nahradíme dlouhodobé průměry hodnotami reprezentujícími např. konkrétní roky, můžeme indexy humidity použít i k hodnocení dlouhodobého sucha.
2. část Thornthwaiteova indexu vlhkosti, vyjadřující sezonní nadbytek srážek v měsících, kdy je úhrn srážek větší než potenciální výpar.
angl: humidity index; slov: index humidity; něm: Feuchtefaktor m; rus: индекс гумидности  1993-a3
index instability
angl: instability index; slov: index instability; něm: Labilitätsindex m; rus: индекс неустойчивости  1993-a1
index intenzity sucha Palmerův
(PDSI) – velmi rozšířený index sucha, navržený W. C. Palmerem (1965) k hodnocení meteorologického sucha. Kromě deficitu srážek uvažuje i další složky hydrologické bilance, přičemž bere v úvahu rozdílné typy půdy. Zohledněna je i bilance předchozích měsíců, takže pomocí PDSI vymezené epizody sucha vykazují jistou perzistenci bez ohledu na případná přechodná zeslabení sucha. Hodnoty PDSI jsou standardizovány, což umožňuje porovnat intenzitu sucha v oblastech s různým klimatem. Při extrémním suchu klesá hodnota indexu pod –4; kladné hodnoty PDSI naopak reprezentují vlhké období.
angl: Palmer Drought Severity Index; slov: Palmerov index intenzity sucha  2014
index jižní oscilace
(SOI) – ukazatel aktuální fáze jižní oscilace a jeden z indikátorů ENSO, založený na porovnání tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře na Tahiti ve Francouzské Polynésii (pT) a v australském Darwinu (pD). Má více variant; např. NOAA používá vztah
SOI=(pT p¯TσT pDp¯D σD)1σTD,
kde aktuální měsíční průměry tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře jsou standardizovány dlouhodobým průměrem a směrodatnou odchylkou od průměru (σT a σD) v daném kalendářním měsíci, načež je jejich rozdíl normován směrodatnou odchylkou hodnot pT od pD pro daný kalendářní měsíc (σTD).
angl: Southern Oscillation Index; slov: index južnej oscilácie; něm: Southern Oscillation Index m; rus: индекс южного колебания  2014
index klimatologický
veličina sloužící k vyhodnocení některé vlastnosti klimatu, nebo ke stanovení fáze určité oscilace. V prvním případě jde např. o indexy humidity a indexy kontinentality, v druhém případě o nejrůznější indexy cirkulace. Mezi klimatologické indexy dále řadíme počty charakteristických dní a další ukazatele, které umožňují sledovat mj. změny klimatu.
angl: climatic index, climatological index, climate indicator; slov: klimatologický index; něm: klimatologischer Index m; rus: климатический индекс  1993-a3
index kontinentality
klimatologický index, který vyjadřuje míru kontinentality klimatu, tedy v opačném smyslu i oceánity klimatu. Nejčastěji bývá sledována termická kontinentalita klimatu, a to zpravidla některým z řady empir. vzorců, které hodnotí roční chod teploty vzduchu, přičemž eliminují zonalitu prům. roční amplitudy potenciální insolace. Klasický index L. Gorczyńského (1920) má původní podobu
KG=  1 ,7Asinφ-20.4,
kde A značí prům. roční amplitudu teploty vzduchu, tedy rozdíl prům. měs. teploty vzduchu nejteplejšího a nejchladnějšího měsíce, a φ vyjadřuje zeměpisnou šířku. Index měl nabývat hodnot mezi 0 a 100, v případě silně oceánického klimatu se však vyskytují i záporné hodnoty, proto byly konstanty později různě upravovány. Index navíc nelze aplikovat na oblasti v blízkosti rovníku, proto se pro globální studie častěji používá index upravený Johanssonem (1926), nazývaný Conradův index
KC=  1,7Asin (φ+10)-14.
Jiné indexy kontinentality jsou založeny na porovnání teploty vzduchu na jaře a na podzim, viz např. termodromický kvocient. Ombrická kontinentalita klimatu se hodnotí vzhledem k ročnímu chodu srážek, např. prostřednictvím doby polovičních srážek nebo analýzou relativních srážek pomocí Markhamova indexu.
angl: continentality index; slov: index kontinentality; něm: Kontinentalitätsindex m, Grad der Kontinentalität m; rus: индекс континентальности  1993-a3
index lomu akustický
analog indexu lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu pro šíření zvuku v atmosféře.  Lze ho určit jako převrácenou hodnotu druhé odmocniny termodynamické teploty vzduchu.
angl: acoustic refraction index; slov: index lomu akustický; rus: акустический показатель преломления  2020
index lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu
poměr rychlosti šíření elmag. vlnění ve vakuu k rychlosti šíření téhož vlnění ve vzduchu. Vzhledem k tomu, že vzduch je nemagnetickým prostředím s nepatrnou elektrickou vodivostí, lze v něm index lomu n vyjádřit vztahem
n=εr,
v němž εr značí rel. permitivitu vzduchu. Index lomu v oblasti viditelného záření závisí na vlnové délce elmag. vlnění (s rostoucí vlnovou délkou poněkud klesá) a na hustotě vzduchu (se zvětšující se hustotou vzduchu roste). V oboru centimetrových rádiových vln, používaných např. meteorologickými radary, je index lomu v nezanedbatelné míře ovlivňován i vlhkostí vzduchu. Pro tento obor vlnových délek se v literatuře uvádí např. vztah
(n-1).106 =78T(p+4800eT),
kde T je teplota vzduchu v K, p tlak vzduchu a e tlak vodní páry v hPa. U zemského povrchu se hodnoty (n – 1) . 106 pohybují při různých met. situacích zhruba v rozmezí 260 až 460. Výraz N = (n – 1) . 106 se někdy nazývá v literatuře radiorefrakce nebo N – jednotky. V troposféře můžeme podle časového hlediska rozlišovat sezonní, denní a neperiodické změny indexu lomu, podmíněné změnami teplotního zvrstvení ovzduší, turbulencí apod. Index lomu elmag. vlnění v popsaném smyslu nazýváme též abs. indexem lomu. Rel. indexem lomu pak rozumíme vzájemný poměr rychlostí šíření elmag. vlnění ve dvou různých prostředích, v meteorologii např. ve dvou vzduchových hmotách odlišných vlastností. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře.
angl: refraction (refractive) index of electromagnetic waves in the air; slov: index lomu elektromagnetického vlnenia vo vzduchu; něm: Refraktionsindex (Brechungsindex) der elektromagnetischen Wellen in der Luft m; rus: индекс преломления электромагнитных волн в воздухе  1993-a3
index lomu světla ve vzduchu
index lomu elmag. vlnění pro oblast viditelného záření, tj. záření o vlnových délkách přibližně 0,4 až 0,7 μm. Viz též šíření elektromagnetického záření v atmosféře.
angl: refractive index in the atmosphere; slov: index lomu svetla vo vzduchu; něm: Refraktionsindex der Atmosphäre m, Brechungsindex der Atmospäre m; rus: показатель преломления в атмосфере  1993-a2
index maritimity
angl: maritimity index; slov: index maritimity; něm: Index zur Maritimität m; rus: показатель океаничности?  1993-a2
index Markhamův
charakteristika rovnoměrnosti ročního chodu srážek, navržená C. G. Markhamem (1970). Určuje se jako velikost vektorového součtu dvanácti vektorů relativních srážek, vynesených na polopřímky se společným počátkem a svírající úhly 30°. Minimálních hodnot dosahuje při rovnoměrném rozdělení srážek během roku, případně při existenci více srážkových maxim v navzájem opačných částech roku. Jedním z faktorů, které způsobují nerovnoměrnost rozdělení srážek během roku, je ombrická kontinentalita klimatu, proto v rámci jednoho klimatického typu může Markhamův index sloužit i jako index kontinentality. Je však třeba uvažovat i směr výsledného vektoru. Ombrická oceánita klimatu se projevuje nízkými hodnotami Markhamova indexu, silně oceánické klima ve stř. zeměp. šířkách se nicméně vyznačuje vyššími hodnotami indexu s vektorem orientovaným do zimních měsíců.
angl: Markham index; slov: Markhamov index; rus: индекс Мархамa  2014
index meridionální cirkulace
syn. index meridionality – číselná charakteristika přenosu vzduchové hmoty ve směru podél poledníků, vyjadřující intenzitu mezišířkové výměny vzduchu. Jako index meridionální cirkulace lze použít např. zonální složku horizontálního tlakového gradientu zprůměrovanou podél vhodně zvolené části určitého poledníku, velikost meridionální složky geostrofického větru zprůměrovanou v uvažované oblasti, popř. počet izobar protínajících rovnoběžku ve zvoleném úseku apod. Viz též proudění meridionální, index zonální cirkulace.
angl: meridional circulation index; slov: index meridionálnej cirkulácie; něm: Meridionalindex m; rus: меридиональный индекс циркуляции  1993-a2
index oceánity
syn. index maritimity – klimatologický index k vyjádření oceánity klimatu, v podstatě málo používané syn. k termínu index kontinentality.
angl: oceanity index; slov: index oceánity (maritimity); něm: Index zur Maritimität m, Ozeanitätsindex m; rus: показатель океаничности  1993-a3
index předchozích srážek
(API) – veličina k vyjádření nasycenosti povodí, založená na sumaci denních úhrnů srážek za sledované období s klesající vahou směrem do minulosti. Byl navržen Köhlerem a Linsleyem (1951) ve tvaru
APIn = i=1n Riki,
kde n je počet uvažovaných dní (nejčastěji n = 30) a Ri je denní úhrn srážek v i-tém dni sledovaného období, přičemž i = 1 pro předchozí den a směrem do minulosti roste. Tzv. evapotranspirační konstanta k odráží vlastnosti daného povodí. Pro celé území ČR se zpravidla používá její průměrná hodnota k = 0,93.
angl: Antecedent Precipitation Index; slov: index predchádzajúcich zrážok; rus: индекс выпавших осадков  2014
index severoatlantické oscilace
ukazatel aktuální fáze severoatlantické oscilace, který může mít různé podoby; jejich přehled publikovali Wanner a kol. (2001). Klasický index NAO je normovaným rozdílem tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře mezi dvěma stanicemi. První z nich reprezentuje azorskou anticyklonu (např. Ponta Delgada na Azorských ostrovech, případně Lisabon nebo Gibraltar), druhá islandskou cyklonu (nejčastěji Reykjavik). Novější varianty indexu hodnotí tlakové pole v dané oblasti, přičemž využívají pokročilé statistické metody, např. analýzu hlavních komponent.
angl: North Atlantic Oscillation Index; slov: index severoatlantickej oscilácie; něm: Index der nordatlantischen Oszillation m, NAO-Index m  2014
index Showalterův
index stability definovaný podle vzorce
SI=T500-TL,
kde T500 je teplota vzduchu v hladině 500 hPa a TL je teplota částice vzduchu adiabaticky zdvižená z hladiny 850 hPa do hladiny 500 hPa nejprve po suché adiabatě do nasycení a dále po nasycené adiabatě. Kladná hodnota Showalterova indexu značí stabilní zvrstvení, záporné hodnoty instabilní. Index formuloval A. K. Showalter v roce 1963.
angl: Showalter index; slov: Showalterov index; něm: Showalter-Index m; rus: индекс Шоуолтера  2014
index srážkový standardizovaný
(SPI) – velmi rozšířený index sucha, vyjadřující deficit, případně nadbytek srážek na daném místě za libovolný časový úsek; index navrhli McKee a kol. (1993). Dosažený úhrn srážek je porovnán s rozdělením úhrnů během normálového období, transformovaným na normované normální rozdělení. Index je počítán jako rozdíl dosaženého úhrnu a průměru transformovaného rozdělení, dělený příslušnou směrodatnou odchylkou. Hodnota SPI = 0 odpovídá klimatologickému normálu, hodnoty se pak zpravidla pohybují mezi 3 a –3, přičemž pod –1,5 mluvíme o extrémním suchu. SPI je vhodným nástrojem k vymezení epizod sucha, jejichž délka je nicméně závislá na zvoleném časovém kroku.
angl: Standardized Precipitation Index; slov: štandardizovaný zrážkový index  2014
index stability
číselně vyjádřená míra vertikální stability atmosféry. Indexy stability zpravidla hodnotí kombinovaný vliv teploty a vlhkosti vzduchu ve vybraných hladinách nebo vrstvách. Využívají se zejména pro předpověď vývoje konv. jevů, zejména vývoje přeháněk a bouřek. Výhodou indexů stability je jednoduchost výpočtu, která umožňuje stanovení indexů na základě údajů získaných radiosondážním měřením. V současné době se řada indexů stanoví i z výsledků modelu numerické předpovědi počasí. Mezi nejznámější indexy stability patří Faustův index, K-index, Lifted index, Showalterův index, SWEAT index, Total Totals index. Hodnota indexu stability roste s růstem vertikální stability atmosféry. Pokud se index vyjádří ve tvaru, kdy jeho hodnota roste s růstem vertikální instability atmosféry, označuje se také jako index instability.
angl: stability index, convective index; slov: index stability; něm: Stabilitätsindex m; rus: индекс устойчивости (неустойчивости)  1993-a3
index sucha
veličina pro kvantitativní vyhodnocení sucha (především ve smyslu nahodilého sucha), sloužící též k vymezení epizod sucha. Vzhledem k nejednoznačnosti definice sucha a různým hlediskům pro jeho hodnocení existuje takových indexů velké množství. Mnohé jsou založeny na zvolených prahových hodnotách úhrnů srážek nebo např. počtu bezsrážkových dní. Pokročilejší indexy reflektují časovou distribuci srážek (např. index předchozích srážek) nebo míru abnormality srážek (např. standardizovaný srážkový index). Další skupinu indexů sucha tvoří ty, které kromě deficitu srážek zohledňují i podmínky pro výpar (např. Palmerův index intenzity sucha). Mnoho indexů sucha lze využít i k hodnocení vlhkých období. K hodnocení celých roků, případně jejich vegetačních období, pak mohou sloužit i některé indexy aridity.
angl: drought index; slov: index sucha; něm: Ariditätsfaktor m, Trockenheitsindex m; rus: индекс засушливости  2014
index sucha Palmerův
slov: Palmerov index sucha; něm: Palmer Ariditätsfaktor m  2014
index suchosti
angl: aridity index; slov: index suchosti; něm: Ariditätsindex m, Trockenheitsindex m; rus: индекс аридности, индекс засушливости  1993-a2
index SWEAT
index stability, který je definován jako
SWEAT=20( TT-49)+12T D850+2V850+V500 +125[ sin(ΔV500-850 )+0,2 ],
kde TT je index Total Totals, TD850 je teplota rosného bodu v hladině 850 hPa, V850 resp. V500 jsou rychlosti větru v uzlech v hladinách 850 hPa resp. 500 hPa, a ΔV500–850 je rozdíl hodnot směru větru v hladinách 850 a 500 hPa. Pokud je hodnota indexu TT nižší než 49, je první člen definován jako nulový a pokud je teplota rosného bodu v hladině 850 hPa záporná, je druhý člen definován jako nulový. Poslední člen je definován jako nulový, pokud nejsou splněny všechny tyto podmínky:
1) směr větru v hladině 850 hPa je v rozmezí 130–250°,
2) směr větru v hladině 500 hPa je v rozmezí 210–310°,
3) rozdíl směrů větrů v pátém členu je kladný,
4) rychlost větru v hladině 850 hPa nebo 500 hPa se rovná nebo přesahuje 15 uzlů.
Žádný člen rovnice pak není záporný. Hodnoty indexu SWEAT nad 300 značí možnost výskytu silných konvektivních bouří.
angl: SWEAT index; slov: index SWEAT; rus: индекс угрозы суровой погоды - SWEAT индекс  2014
index Total Totals
index instability definovaný jako součet rozdílu teploty v hladinách 850 hPa a 500 hPa, který je označován jako VT (z angl. Vertical Totals), a rozdílu teploty rosného bodu v hladině 850 hPa a teploty v hladině 500 hPa, který je označován jako CT (z angl. Cross Totals).
TT=VT+CT=T 850+TD850-2T500.
Přeháňky a bouřky se očekávají od hodnoty indexu vyšší než 30, vývoj silných bouří se očekává při hodnotách indexu TT > 50.
angl: Total Totals index; slov: index Totals-Totals; něm: Total-totals-Index m  2014
index ventilační
faktor ventilační, viz vrstva směšovací.
angl: ventilation index, venting index; slov: ventilačný index  2015
index vláhový Končkův
slov: Končekov vlahový index  1993-a1
index vlhkosti
1. syn. index humidity;
2. klimatologický index, který navrhl C. W. Thornthwaite (1948) jako kritérium Thornthwaiteovy klasifikace klimatu. Vyjadřuje míru humidity klimatu, a to porovnáním sezonního nadbytku srážek (viz index humidity) se sezonním nedostatkem srážek (viz index aridity). Výsledný index vlhkosti má tvar
Im= (100s60 d)/n,
kde n je roční úhrn potenciálního výparu a s resp. d vyjadřují sumu kladných, resp. abs. hodnotu sumy záporných rozdílů měs. úhrnů srážek a potenciálního výparu v příslušných měsících.
angl: moisture index; slov: index vlhkosti; něm: Feuchtigkeitsindex m; rus: индекс влажности  1993-a3
index WBGT
(wet bulb globe temperature) – jeden z indexů sloužících pro vyjádření pocitové teploty, který popisuje tepelnou zátěž organizmu na přímém slunci (započítává tedy efekty záření). Jeho výpočet vychází z teploty vzduchu, vlhkosti vzduchu, rychlosti větru a globálního slunečního záření. Tepelnou zátěž představují hodnoty přesahující 27 °C (80 °F). Index se používá především v severní Americe, často pro účely armády nebo profesionálních sportovců. Kromě výpočtu ze standardních meteorologických prvků ho lze také přímo určit kombinací měření pomocí běžného (zastíněného) teploměru, vlhkého teploměru a teploměru umístěného v začerněné měděné kouli vystavené na slunci. Odtud anglický název indexu, jehož překlad do češtiny se nepoužívá.
angl: wet bulb globe temperature, WBGT 
index zavlažení
syn. koeficient zavlažení – tradiční označení pro některé indexy humidity.
slov: index zavlaženia  2014
index zavlažení Končkův
index vláhový Končkův index humidity, který navrhl M. Konček (1955) ve tvaru
Iz=R2+Δ r-10T-(30+v2),
kde R je úhrn srážek za období od dubna do září, Δr kladná odchylka srážek za tři zimní měsíce (prosinec až únor) od hodnoty 105 mm, T je prům. teplota vzduchu za období od dubna do září ve °C, v je prům. rychlost větru ve 14 hodin za totéž období v m.s–1.
Index byl použit při klimatologické rajonizaci bývalého Československa, přičemž byly vymezeny následující oblasti: suché (Iz < –20), mírně suché (–20  Iz < 0), mírně vlhké (0  Iz < 60), vlhké (60  Iz < 120) a velmi vlhké (120  Iz).
slov: Končekov index zavlaženia; rus: индекс увлажнения Кончека  1993-a2
index zonální cirkulace
syn. index zonality – číselná charakteristika přenosu vzduchové hmoty ve směru podél rovnoběžek, vztažená buď k určité vymezené oblasti, nebo k celé polokouli. Jako index zonální cirkulace se v praxi používá řada veličin, z nichž jsou nejznámější:
1. index zonální cirkulace C. G. Rossbyho definovaný jako rozdíl hodnot atmosférického tlaku zprůměrovaných podél 35 a 55° zeměpisné šířky;
2. index zonální cirkulace podle E. N. Blinové definovaný jako hodnota aw–1, kde w značí úhlovou rychlost zemské rotace a a vertikálně zprůměrovanou úhlovou rychlost zonálního proudění na dané zeměpisné šířce;
3. velikost zonální složky geostrofického větru zprůměrovaná v uvažované hladině atmosféry pres daný zonální pás nebo jeho část;
4. meridionální složka horizontálního tlakového gradientu zprůměrovaná podél dané rovnoběžky nebo podél její části (index zonální cirkulace podle A. L. Kace).
angl: zonal circulation index; slov: index zonálnej cirkulácie; něm: Zonalindex m; rus: зональный индекс циркуляции  1993-a2
indikativ stanice
označení met. stanice čísly nebo písmeny, které nahrazuje nebo doplňuje její název při předávání zpráv o počasí. Číselné označení WMO se skládá z dvoumístného oblastního indikativu a trojmístného indikativu stanice. Oblastní indikativ může být společný pro několik menších zemí (např. oblastní indikativ 11 je určen pro Rakousko, Českou republiku a Slovensko). Vlastní indikativ stanice je určen pro Českou republiku v rozsahu 400–799 (např. Praha-Ruzyně má 518, takže úplné WMO označení je 11518).Oblastní indikativy i indikativy stanic přiděluje Světová meteorologická organizace. Písmenné označení stanice CCCC (směrovací značka ICAO) se používá při předávání met. zpráv určených k zabezpečení letectví. Skládá se ze čtyř písmen, z nichž první dvě udávají stát (Česká republika má přiděleno LK) a další dvě označují letiště (např. Praha-Ruzyně má PR). Směrovací značky ICAO přiděluje Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO).
angl: station designator, station index number, station number; slov: indikatív stanice; něm: Kennziffer der Station f, Stationskennziffer f; rus: индекс станции (международный, местный), номер станции, числовой индекс станции  1993-a3
indikativy mezinárodní
angl: international index number; slov: medzinárodné indikatívy; rus: международные индексы-индексы станций  1993-a1
indikátory změny v přistávacích a letištních předpovědích
(BECMG, FM, TEMPO, NOSIG) – kódové zkratky vyjadřující předpokládaný vývoj meteorologického prvku nebo jevu v době platnosti předpovědi. Indikátor BECMG vyjadřuje postupnou změnu, FM změnu s uvedením času, v němž tato změna nastane, a TEMPO změnu. Pokud se neočekává v době platnosti přistávací předpovědi významná změna met. podmínek, uvádí se zkratka NOSIG. Viz též předpověď počasí letištní.
angl: change indicators in landing and airport forecasts; slov: indikátory zmeny v pristávacích a letištných predpovediach; něm: Indikatoren für die Änderung in Landung- und Flugplatzwettervorhersagen m/pl  1993-a3
indikatrice rozptylová
prostorové rozložení intenzity záření rozptýleného určitou částicí nebo souborem částic. Vyjadřuje se pomocí rozptylového diagramu.
angl: indicatrix of diffusion, scattering indicatrix; slov: rozptylová indikatrica; něm: Streufunktion f, Streuindikatrix f; rus: индикатриса рассеяния  1993-a2
infekce oblaků umělá
rozptyl uměle připravených částic v oblaku ve snaze změnit jeho přirozený vývoj žádaným způsobem. Dodané částice mohou působit jako dodatečná kondenzační jádra nebo ledová jádra, která vyvolají změnu koncentrace kapek nebo ledových krystalů. Cílem umělé infekce oblaků v určité oblasti může být vyvolání nebo zvýšení srážek, rozpuštění oblaku nebo mlhy, nebo potlačení vývoje krup. Jako reagenty se nejčastěji používají pyrotechnické směsi obsahující hygroskopické částice NaCl jako umělá kondenzační jádra nebo částice AgI jako umělá ledová jádra. Byla však testována nukleační aktivita řady dalších látek. Umělá infekce se provádí letecky nebo pomocí raket odpalovaných ze země. V některých zemích se používají i pozemní generátory. Umělá infekce oblaků je nákladná a její výsledek není vždy jednoznačný. Viz též heterogenní nukleace, ochrana před krupobitím, instabilita oblaku koloidní, ovlivňování oblaků.
angl: cloud seeding; slov: umelá infekcia oblakov; něm: Wolkenimpfung f; rus: засев облаков  1993-a3
infiltrace
syn. vsak – pohyb vody ze zemského povrchu do půdního nebo horninového prostředí, popř. objem této vody.
Termín pochází ze středolat. infiltratio „prostoupení, pronikání“.
angl: infiltration; slov: infiltrácia; něm: Infiltration f, Versickerung f; rus: инфильтрация  1993-a2
informace AIRMET
výstražná informace vydávaná ve zkrácené otevřené řeči leteckou meteorologickou výstražnou službou. Obsahuje stručný popis výskytu nebo očekávaného výskytu specifikovaných meteorologických jevů v prostoru a čase, které mohou ovlivnit bezpečnost letového provozu v nízkých hladinách, a které již nebyly uvedeny v sekci 1 oblastní předpovědi pro lety v nízkých hladinách GAMET v dané informační oblasti nebo její části. Období platnosti informace AIRMET nesmí přesáhnout 4 hodiny.
angl: AIRMET information; slov: informácia AIRMET; něm: AIRMETs n/pl, AIRMET-Information f; rus: информация AIRMET  2014
informace meteorologická
soubor údajů o stavu atmosféry nebo o hodnotách jednotlivých meteorologických prvků. Lze rozlišit dva typy met. informací:
1. prvotní met. informace, což jsou aktuální informace, bezprostředně získané jako výsledek meteorologických měření a pozorování. Na jejich kvalitě, úplnosti a včasnosti závisí správnost analýzy atm. procesů, úspěšnost předpovědí počasí a všech druhotných informací;
2. druhotné met. informace, což jsou informace o počasí ve formě přehledů počasí a předpovědí, zpráv a rozborů, synoptických map, aerologických diagramů, vertikálních řezů atmosférou, výsledků numerických předpovědních modelů apod.
Jiné členění rozlišuje informace meteorologické operativní, vypracované převážně s využitím aktuálních met. dat, a informace meteorologické režimové, vypracované převážně s využitím archivovaných dat.
angl: meteorological information; slov: meteorologická informácia; něm: meteorologische Information f, Wetterinformation f; rus: метеорологическая информация  1993-a3
informace meteorologická operativní
angl: real-time meteorological information; slov: operatívna meteorologická informácia; něm: meteorologische Echtzeit-Information f; rus: оперативная метеорологическая информация  1993-a1
informace meteorologická režimová
angl: non real-time meteorological information; slov: režimová meteorologická informácia; rus: режимная метеорологическая информация  1993-a1
informace meteorologické o podmínkách na letištích pro posádky během letu (VOLMET)
soubor met. informací o podmínkách na letištích, vysílaný zprav. v půlhodinových intervalech z pozemních stanic pro posádky letadel v době letu. Vysílání VOLMET provozuje na základě dodávky dat poskytovatele meteorologické služby pro civilní letectví (v ČR ČHMÚ) poskytovatel letových navigačních služeb (v ČR Řízení letového provozu s.p.).
angl: meteorological information on airport conditions for the crew during the flight; slov: meteorologické informácie o podmienkach na letiskách pre posádky počas letu; něm: Wetterinformationen für Luftffahrzeuge im Flug ( VOLMET) f/pl; rus: метеорологическая информация об условиях на аэродроме для экипажа во время полета (VOLMET)  1993-a3
informace radiolokační sloučená
radiolokační informace o oblačnosti, nebezpečných jevech s ní spojených a intenzitě srážek nad větším územím. Vytváří se na základě údajů dvou nebo více met. radarů, které se dotýkají nebo překrývají svými efektivními dosahy. Sloučená radiolokační informace se zpracovává pomocí stanovených kritérií a algoritmů a předává uživatelům.
angl: merged radar information; slov: zlúčená rádiolokačná informácia; rus: стыкованная радиолокационная информация  1993-a3
informace SIGMET
(Significant Meteorological Phenomena) – informace vydaná leteckou meteorologickou výstražnou službou týkající se výskytu nebo očekávaného výskytu určitých meteorologických jevů na trati, které mohou ovlivnit bezpečnost letového provozu. Informace SIGMET jsou předmětem mezinárodní výměny a vydávají se v souladu s postupy ICAO ve zkrácené otevřené řeči (anglické) vždy na jeden z následujících jevů: bouřky, tropická cyklona, silná turbulence, silná námraza, silná horská vlna, silná prachová vichřice, silná písečná vichřice, vulkanický popel a radioaktivní oblak. Období platnosti informací SIGMET je maximálně čtyři hodiny, v případě vulkanického popela a tropické cyklony je období platnosti šest hodin.
angl: SIGMET information; slov: informácia SIGMET; něm: SIGMET-Meldung f; rus: информация SIGMET  2014
inicializace vstupních dat
souhrnný název pro metody upravující vstupní data (počáteční podmínky) modelů numerické předpovědi počasí. Cílem úpravy je modifikovat počáteční podmínky tak, aby přibližně splňovaly modelové rovnice. Pokud je tato podmínka výrazně narušena, dochází během začátku integrace numerického modelu k významným změnám hodnot modelových proměnných, což se projevuje oscilací předpověděných hodnot, a k znehodnocení předpovědi. Po určité délce integrace tyto oscilace mizí. V některých případech, když nesoulad mezi modelovými proměnnými je příliš velký, může dojít i k předčasnému ukončení integrace modelu kvůli numerické chybě. Původně se inicializace dat zaměřovala na korekci polí větru a tlaku tak, aby byla alespoň přibližně splněna rovnice kontinuity. Proto se místo skutečného větru používal vítr geostrofický. Později se používala metoda normálních módů. V současnosti se téměř výhradně užívá metoda založená na aplikaci digitálního filtru a inicializují se i ostatní základní meteorologické prvky. Samotná inicializace základních modelových veličin postupně ztrácí svůj význam a to jednak tím, že probíhá v rámci asimilace dat a objektivní analýzy a také proto, že současné numerické metody použité v modelech jsou dostatečně robustní, aby jejich běh nebyl významně narušen nekonzistencí vstupních dat. Inicializace vstupních dat se stále využívá, ale inicializují se jiné než základní meteorologické prvky např. srážky a oblačnost.
angl: input data initialization; slov: inicializácia vstupných dát; něm: Initialisierung von Eingangsdaten f; rus: инициализация входных данных  1993-a3
insolace
množství přímého (v některých studiích i rozptýleného) slunečního záření, dopadající na jednotku vodorovné nebo nakloněné plochy za jednotku času. Insolace se vyjadřuje v jednotkách energie, obvykle MJ / m2 nebo v J / cm2. Ekvivalentem termínu je oslunění.
Termín pochází z lat. insolatio „vystavení slunci“, odvozeného od insolare „umístit na slunce“ (z in „v, na“ a sol „slunce“).
angl: insolation; slov: insolácia; něm: Einstrahlung f; rus: инсоляция  1993-a3
instabilita
vlastnost termodynamického systému v rovnovážném stavu, kdy velikost libovolně malé poruchy vložené do systému roste samovolně s časem na úkor vnitřní energie systému. Instabilita v atmosféře se nejčastěji analyzuje vložením poruch spojených s vychýlením vzduchové částice při hodnocení vertikální instability atmosféry nebo s vlnami v pozaďovém proudění při hodnocení baroklinní instability.
Termín pochází z lat. instabilitas „nestálost“, odvozeného od instabilis „nestálý, nestojící pevně“ (z předpony in- vyjadřující zápor a stabilis „pevný, stálý“).
angl: instability; slov: instabilita; něm: Instabilität f; rus: неустойчивость  2014
instabilita atmosféry absolutní
vertikální instabilita atmosféry pro nasycený i nenasycený, popř. suchý vzduch, kdy vertikální teplotní gradient v dané vrstvě atmosféry je větší než suchoadiabatický teplotní gradient. Pojem absolutní instabilita atmosféry má v klasické Normandově klasifikaci instability (stability) atmosféry poněkud odlišný smysl.
angl: absolute instability of atmosphere; slov: absolútna instabilita ovzdušia; něm: absolute Instabilität der Atmosphäre f; rus: абсолютная неустойчивость атмосферы  1993-a3
instabilita atmosféry advekční
instabilita vyvolaná nerovnoměrnou advekcí v důsledku výrazných změn rychlosti větru s výškou (studená advekce zesilující s výškou nebo teplá advekce slábnoucí s výškou). V tomto případě se nad určité místo dostává v nižších hladinách rel. teplejší a ve vyšších hladinách rel. chladnější vzduch.
angl: advective instability of atmosphere; slov: advekčná instabilita ovzdušia; něm: advektive Instabilität der Atmosphäre f; rus: адвективная неустойчивость атмосферы  1993-a3
instabilita atmosféry konvekční
angl: convective instability; slov: konvekčná instabilita ovzdušia; něm: konvektive Instabilität der Atmosphäre f; rus: конвективная неустойчивость атмосферы  1993-a2
instabilita atmosféry latentní
zast. označení pro stav atmosféry, kdy se při převládajícím instabilním teplotním zvrstvení atmosféry vyskytuje nejméně jedna zadržující vrstva nejčastěji u povrchu země. Výstupné konvektivní proudy se v tomto případě plně vyvinou až po rozrušení zadržujících vrstev. Rozrušení může být mechanické (např. vlivem horské překážky) nebo termické (prohřátí zemského povrchu), popř. dynamické (konvergence proudění).
angl: latent instability of atmosphere; slov: latentná instabilita ovzdušia; něm: latente Instabilität der Atmosphäre f  1993-a2
instabilita atmosféry podmíněná
vertikální instabilita atmosféry uplatňující se při nasycení vystupující vzduchové částice, pokud hodnota vertikálního teplotního gradientu v dané vrstvě atmosféry leží mezi hodnotami suchoadiabatického a nasyceně adiabatického teplotního gradientu. Sledovaná vrstva je tedy stabilní vzhledem k suchému vzduchu, ale instabilní vzhledem k nasycenému vzduchu, jehož výstup se po dosažení hladiny volné konvekce zrychluje. V klasické Normandově klasifikaci instability (stability) atmosféry má termín podmíněná instabilita odlišný význam. Viz též CAPE.
angl: conditional instability of atmosphere; slov: podmienená instabilita ovzdušia; něm: bedingte Instabilität der Atmosphäre f; rus: влажнонеустойчивость атмосферы, условная неустойчивость атмосферы  1993-a3
instabilita atmosféry potenciální
instabilní teplotní zvrstvení atmosféry ve vrstvě vzduchu vyvolané vynuceným výstupem vrstvy, která je původně stabilní z hlediska vertikální stability atmosféry. Před dosažením výstupné kondenzační hladiny a za předpokladu adiabatického ochlazování se vrstva labilizuje, neboť vertikální teplotní gradient ve vrstvě se zvětšuje v důsledku adiabatické expanze. Vrstva však nadále zůstává stabilní. Pokud směšovací poměr vodní páry ve vrstvě klesá s výškou dostatečně rychle, aby spodní část vrstvy dosáhla výstupnou kondenzační hladinu dříve než její horní část, začne se od tohoto okamžiku spodní část vrstvy ochlazovat pomaleji v důsledku uvolňování latentního tepla kondenzace. Vrstva se tak dále labilizuje a nyní se již může stát instabilní. Potenciální instabilita se tedy projeví při dostatečně velkém poklesu směšovacího poměru s výškou a/nebo při dostatečně velkém vert. teplotním gradientu ve vrstvě. Stav, kdy je vrstva charakterizovaná instabilním teplotním zvrstvením až po svém vyzdvižení jako celku k nasycení, je též někdy označován jako konvekční instabilita. Uvažovaná vrstva je potenciálně (konvekčně) instabilní, pokud ve vrstvě klesá adiabatická ekvivalentní potenciální teplota s výškou. Viz též děj adiabatický, děj pseudoadiabatický.
angl: potential instability, potential instability of atmosphere; slov: potenciálna instabilita atmosféry; něm: potentielle Instabilität der Atmosphäre f; rus: потенциальная неустойчивость атмосферы  1993-a3
instabilita atmosféry termická
vertikální instabilita atmosféry vyvolaná insolačním ohříváním zemského povrchu a způsobující termickou konvekci. Při překročení konvektivní teploty dochází k vývoji konvektivních oblaků. Množství oblaků vznikajících v důsledku termické instability atmosféry se vyznačuje výrazným denním chodem obvykle s maximem v odpoledních hodinách. V našich podmínkách je nejběžnějším druhem instability.
angl: thermal instability of atmosphere; slov: termická instabilita ovzdušia; něm: thermische Instabilität der Atmosphäre f; rus: термическая неустойчивость атмосферы  1993-a3
instabilita atmosféry vertikální
instabilita určité vrstvy atmosféry vůči posunutí vzduchové částice ve vert. směru, způsobená charakteristickým teplotním zvrstvením atmosféry. Rozeznáváme podmíněnou instabilitu atmosféry a absolutní instabilitu atmosféry. Vertikální instabilita atmosféry vytváří podmínky pro konvekci, pro vert. mísení vzduchu a vert. přenos hybnosti, tepla, vodní páry a různých příměsí. K příčinám vzniku vert. instability atmosféry obecně patří vert. nerovnoměrná advekce hustoty vzduchu ve vzduchové hmotě (viz instabilita atmosféry advekční), přehřívání zemského povrchu slunečním zářením (viz instabilita atmosféry termická), radiační ochlazení horní hranice oblačnosti apod. Vert. instabilita atmosféry se může dále rozvinout ve vrstvě s potenciální instabilitou atmosféry. Viz též klasifikace instability (stability) atmosféry Normandova, hmota vzduchová instabilní, stabilita atmosféry vertikální.
angl: vertical instability; slov: vertikálna instabilita ovzdušia; něm: vertikale Instabilität der Atmosphäre f; rus: вертикальная неустойчивость  1993-a3
instabilita baroklinní
hydrodynamická instabilita proudění v baroklinní atmosféře. Baroklinní instabilita je provázena růstem kinetické energie poruch v pozaďovém proudění na úkor dostupné potenciální energie související s horiz. teplotním gradientem. Je výsledkem zvětšování horiz. tlakového gradientu mezi oblastmi výstupných pohybů v prostředí s teplou advekcí a sestupných pohybů v prostředí se studenou advekcí. Významným projevem baroklinní instability je růst amplitudy vlnových deformací v zonálním proudění. Za vhodných podmínek, daných především vlnovou délkou deformací a stupněm vertikální stability atmosféry, to vede až k transformaci vlnových deformací na atmosférické víry s vertikální osou, které dosahují synoptického měřítka. Působením baroklinní instability tak mohou vznikat jednotlivé cyklony a anticyklony, přemísťující se v mírných zeměpisných šířkách přibližně od západu na východ. Viz též instabilita symetrická, instabilita barotropní.
angl: baroclinic instability; slov: baroklinná instabilita; něm: barokline Instabilität f; rus: бароклинная неустойчивость  2014
instabilita barotropní
hydrodynamická instabilita proudění v barotropní atmosféře. Barotropní instabilita je provázena růstem kinetické energie poruch v pozaďovém proudění na úkor kinetické energie pozaďového proudění v prostředí s nenulovým horizontálním střihem větru. Nutnou podmínkou pro barotropní instabilitu je lokální maximum absolutní vorticity, což je často splněno v oblasti tryskového proudění. Významným projevem barotropní instability jsou Rossbyho vlny, které jsou důležitou součástí všeobecné cirkulace atmosféry. Viz též instabilita baroklinní.
angl: barotropic instability; slov: barotropná instabilita; něm: barotrope Instabilität f; rus: баротропная неустойчивость  2014
instabilita Helmholtzova
angl: Helmholtz instability; slov: Helmholtzova instabilita; něm: Helmholtz-Instabilität f; rus: неустойчивость по Гельмгольцу  2014
instabilita inerční
hydrodynamická instabilita, která je výsledkem poklesu momentu hybnosti se vzdáleností od osy rotace v rotující tekutině. Při radiálním vychýlení částice tekutiny dojde k jejímu urychlení v daném směru vlivem nerovnováhy odstředivé síly působící na částici a na její okolí. Tekutina je v tomto případě inerčně instabilní.
Při hodnocení inerční instability v atmosféře se uplatňuje kombinace odstředivých sil rotace Země a zakřiveného pohybu vzduchu vzhledem k zemskému povrchu. Hodnotí se s využitím kvazigeostrofické aproximace. Vzduchová částice, která má podobu jednodimenzionální trubice orientované ve směru geostrofického větru, je vychylována horizontálně a kolmo k jeho vektoru. V rámci absolutní souřadnicové soustavy si částice zachovává moment hybnosti; prostředí je inerčně instabilní, pokud v něm moment hybnosti klesá se vzdáleností od vertikální osy kombinované rotace. V relativní souřadnicové soustavě se vychýlení vzduchové částice projeví nerovnováhou síly tlakového gradientu a zdánlivých sil, především Coriolisovy síly. Za předpokladu, že geostrofický vítr vane podél horiz. osy y a trubice je vychylována podél horiz. osy x v pravotočivé kartézské souřadnicové soustavě, lze inerční instabilitu hodnotit s použitím následujících vztahů:
ax=(m-mg ),m=v+fx=konst., mg=vg+fx,
kde ax značí výslednou složku zrychlení vychýlené trubice ve směru osy x, f je Coriolisův parametr, a m, resp. mg jsou velikosti měrné hybnosti y-ové složky proudění v v trubici, resp. y-ové složky geostrofického proudění vg v okolí trubice v absolutní souřadnicové soustavě.
S inerční instabilitou se můžeme setkat hlavně v nižších zeměpisných šířkách uvnitř silně rotujících systémů, jako jsou tropické cyklony. Viz též instabilita symetrická.
angl: inertial instability; slov: inerčná instablita; něm: Trägheitsinstabilität f  2014
instabilita Kelvinova–Helmholtzova
angl: Kelvin–Helmholtz instability; slov: Kelvinova–Helmholtzova instabilita; něm: Kelvin-Helmholtz-Instabilität f  2014
instabilita oblaku koloidní
vlastnost oblaku, která vystihuje nestabilitu spektra velikosti oblačných elementů i jejich fázového složení. Při vývoji oblaku roste část oblačných elementů na úkor ostatních a až ve formě srážek vypadává z oblaku. Typickým příkladem koloidní instability oblaku je růst kapek koalescencí, agregace ledových krystalů a růst ledových krystalů na úkor přechlazených vodních kapek ve smíšeném oblaku v důsledku rozdílného tlaku nasycené vodní páry nad vodou a ledem. Viz též teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova.
angl: colloidal instability of cloud; slov: koloidálna instabilita oblaku; něm: kolloidale Instabilität (in Wolken) f; rus: коллоидальная неустойчивость облака  1993-a3
instabilita symetrická
druh baroklinní instability, kdy uvažujeme symetrické pole proudění, v němž horizontální střih větru ve směru proudění je nulový. Symetrická instabilita může zesilovat vychýlení vzduchové částice z rovnovážné polohy i v případě absence jak vertikální instability atmosféry, tak inerční instability uplatňující se v horiz. směru. Nutnou podmínkou je větší sklon izentropických ploch S k horiz. rovině než ploch konstantní měrné hybnosti geostrofického větruabsolutní souřadnicové soustavě mg. K uvolnění symetrické instability dojde při vychýlení vzduchové částice šikmo mezi plochy mg a S. Tento děj bývá označován jako šikmá konvekce. Může hrát důležitou roli při vzniku srážkových pásů v blízkosti atmosférických front. Význam symetrické instability při tvorbě srážek v mírných zeměpisných šířkách narůstá v chladné polovině roku.
Další alternativní nutné podmínky pro symetrickou instabilitu, které se obvykle uvádějí v literatuře, jsou hodnota Richardsonova čísla menší než jedna nebo hodnota potenciální vorticity menší než nula (platí pro severní polokouli).
angl: symmetric instability; slov: symetrická instabilita; něm: symmetrische Instabilität f, dynamische Instabilit; rus: симметричная неустойчивость  2014
intenzita blesků do země
veličina vyjadřující plošnou hustotu blesků mezi oblakem a zemí směřujících do země za jednu bouřkovou událost, den s bouřkou nebo rok. V tech. praxi se udává prům. hustota úderů blesku na 1 km2 za rok, odvozená z dlouhodobého pozorování. Mapy intenzity výbojů blesku do země jsou nejvhodnějším výchozím podkladem pro stanovení pravděpodobnosti úderu blesku do objektu.
angl: ground discharge rate; slov: intenzita bleskov do zeme; něm: Stärke des Erdblitzes f; rus: интенсивность разрядов молний в землю  1993-b3
intenzita blesků mezi oblaky
veličina vyjadřující plošnou hustotu blesků mezi oblaky za jednu bouřkovou událost, den s bouřkou nebo za rok. V tech. praxi se udává prům. hustota výbojů na 1 km2 za rok, odvozená z dlouhodobého pozorování.
angl: cloud to cloud lightning intensity; slov: intenzita bleskov medzi oblakmi; něm: Stärke des Wolkenblitzes f; rus: интенсивность разрядов молний между облаками  1993-b2
intenzita bouřkové činnosti
parametr stanovený z dlouhodobého pozorování bouřek, vycházející z prům. počtu dní s bouřkou (s bouřkou na stanici nebo vzdálenou bouřkou) za rok, nebo z prům. doby trvání bouřek v hodinách za rok. Intenzita bouřkové činnosti je zákl. charakteristikou pro stanovení četnosti škod na techn., zejména elektrotechnických zařízeních. Pro tyto účely se používá k vyjádření intenzity bouřkové činnosti ještě dalších upřesňujících údajů, jako jsou prům. počet blesků mezi oblakem a zemi směřujících do země (n.rok–1.km–2) a prům. počet blesků mezi oblaky se stejným rozměrem. Ke stanovení těchto parametrů, které jsou časově značně proměnlivé, se užívá systémů detekce blesků. Za min. dobu pozorování se považuje desetileté období. Viz též mapa izobront, mapa izoceraunická, intenzita blesků do země, intenzita blesků mezi oblaky.
angl: thunderstorm intensity; slov: intenzita búrkovej činnosti; něm: Intensität der Gewittertätigkeit f, Gewitterintensität f; rus: интенсивность грозовой деятельности  1993-a3
intenzita bouřky
intenzita a četnost el. výbojů blesků bouřky na stanici nebo vzdálené bouřky, nikoliv však intenzita průvodních jevů, jako jsou srážky, húlava nebo rychlost nárazů větru. Rozlišuje se bouřka slabá, mírná a silná, přesná kritéria pro určování intenzity bouřky nejsou stanovena. Viz též intenzita bouřkové činnosti.
angl: thunderstorm intensity; slov: intenzita búrky; něm: Gewitterintensität f; rus: интенсивность грозы  1993-a3
intenzita deště
angl: rainfall intensity, rate of rainfall; slov: intenzita dažďa; něm: Regenintensität f, Regenrate f; rus: интенсивность дождя  1993-a1
intenzita fronty
kvalitativně posuzovaná charakteristika a tendence dějů probíhajících na atmosférické frontě včetně frontogeneze a frontolýzy. Opírá se zpravidla o velikost změn hodnot meteorologických prvků a průběh povětrnostních jevů při přechodu fronty.
angl: intensity of front; slov: intenzita frontu; něm: Stärke der Front f; rus: интенсивность фронта  1993-a1
intenzita mrazů
charakteristika záporných teplot vzduchu, vycházející z rozdělení těchto teplot do stanovených intervalů. V klimatologickém pojetí patří spolu s délkou mrazového období a počtem mrazových dní k nejdůležitějším charakteristikám teplotních poměrů místa nebo oblasti v chladném půlroku. Na našem území používané klasifikace zahrnují členění dle L. A. Čubukova. Ten pro účely komplexní klimatologie podle intenzity mrazů rozlišil počasí slabě mrazivé s prům. denní teplotou vzduchu T ≥ –2,4 °C, mírně mrazivé (–2,5 °C > T ≥ –7,4 °C), značně mrazivé (–7,5 °C > T ≥ –12,4 °C), silně mrazivé (–12,5 °C > T ≥ –17,4 °C) a krutě mrazivé (T < –17,5 °C). Pro teplotní poměry v rámci bývalé ČSSR upravil toto třídění S. Petrovič. V zemědělské meteorologii se podle P. Uhlíře rozlišují mrazíky slabé (teplota na povrchu půdy poklesne na –1 °C až –2 °C), silné (–3 °C až –4 °C), popř. velmi silné (–5 °C až –6 °C).
slov: intenzita mrazov; rus: интенсивность  1993-a2
intenzita námrazku
množství námrazku na el. vodičích utvořené za jednotku času. Měří se zařízením, tvořeným vodorovnou tyčí natáčenou kolmo na směr větru, jejíž změny hmotnosti se zjišťují v závislosti na čase. Viz též měření námrazku, intenzita námrazy na letadlech.
angl: icing intensity; slov: intenzita námrazku; něm: Vereisungsgrad m; rus: интенсивность обледенения  1993-a1
intenzita námrazy na letadlech
množství krystalické nebo ledové usazeniny na letadlech, která se utvoří za jednotku času. I. G. Pčolko sestavil stupnici intenzity námrazy, v níž hodnoty do 0,5 mm.min–1 znamenají slabou námrazu, 0,6 až 1,0 mm.min–1 mírnou, 1,0 až 2,0 mm.min–1 silnou a nad 2,0 mm.min–1 velmi silnou námrazu. V extrémních případech byl pozorován nárůst až 6 mm.min–1. Intenzita námrazy závisí přímo na vodním obsahu oblaku a zachycovací účinnosti, udávající množství kapalné vody zachycené letadlem. Toto množství je přímo závislé na velikosti kapek a rychlosti letadla a nepřímo závislé na geometrii sběrného povrchu, zejména na poloměru zakřivení náběžných hran. Tzn., že se námraza vytváří intenzivněji v prostředí s velkými kapkami na tenčích profilech. Při rychlostech do 500 km.h–1 intenzita námrazy při stejném vodním obsahu se vzrůstem rychlosti letadla roste. Při rychlosti nad 500 km.h–1 však se zvyšováním rychlosti klesá, a to vlivem adiabatického stlačení a tření okolního vzduchu, čímž se povrch letadla zahřívá. Viz též ohřev letadla kinetický.
angl: rime intensity; slov: intenzita námrazy na lietadlách; něm: Raufrostintensität f, Intensität der Vereisung an Flugzeugen f; rus: интенсивность обледенения самолета  1993-a3
intenzita osvětlení
syn. osvětlenost.
angl: illuminance; slov: osvetlenosť; něm: Beleuchtungsstärke f; rus: освещенность  2022
intenzita srážek
množství srážek vypadlých za jednotku času. Podle doporučení Světové meteorologické organizace se intenzita srážek udává v mm.h–1 s přesností na 10–2 mm.h–1, resp. v kg.m–2.s–1 s přesností na 10–5 kg.m–2.s–1.
Intenzita srážek má zásadní význam v hydrologii, ve vodním hospodářství a celé řadě dalších odvětví. Prům. intenzita srážek se vyhodnocuje z údajů srážkoměrů, tzv. okamžitá intenzita srážek se měří váhovým srážkoměrem. Intenzita srážek je na met. stanicích subjektivně odhadována pozorovateli s přihlédnutím na hodnotu intenzity srážek, získanou zpracováním dat srážkoměru, a zaznamenávána kódovými čísly pro stav počasí kódu SYNOP. Viz též měření srážek, extrémy srážek, vztah Wussowův, vztah Z–I.
angl: precipitation intensity; slov: intenzita zrážok; něm: Niederschlagsintensität f; rus: интенсивность осадков  1993-a3
intenzita turbulence
1. v teorii turbulence poměr směrodatné odchylky krátkoperiodických fluktuací podélné, resp. příčné, resp. vertikální složky rychlosti větru k velikosti zprůměrované horizontální rychlosti větru. Její přesné určení v praxi závisí na frekvenci snímání okamžité rychlosti větru (typicky 1 s) a délce průměrovaného intervalu (typicky 10 min).
2. pojem užívaný v letecké meteorologii. Intenzita turbulence je mírou silových účinků turbulentních pohybů vzduchu na letící letadlo („přetížení letadla"). Je měřena akcelerometry nebo akcelerografy, které mohou měřit i registrovat velikosti zrychlení udělované turbulencí letadlu, a vyjadřuje se v násobcích tíhového zrychlení (n). V případě hodnot n menších než 0,2 mluvíme o slabé turbulenci, při hodnotách od 0,2 do 0,5 jde o mírnou turbulenci, od 0,5 do 1,0 o silnou turbulenci a nad 1,0 o extrémní turbulenci.
angl: turbulence intensity; slov: intenzita turbulencie; něm: Intensität der Turbulenz f; rus: интенсивность турбулентности  1993-a3
intenzograf srážkový
zast. označení pro váhový srážkoměr.
angl: rainfall rate recorder; slov: zrážkový intenzograf; něm: Regenschreiber m; rus: прибор для измерения интенсивности осадков  1993-a3
interakce atmosféry a oceánu
vzájemné působení dvou podstatných složek klimatického systému, mezi nimiž neustále probíhá intenzivní výměna energie, vody a dalších látek, viz např. záření a hydrologický cyklus. Všeobecná cirkulace atmosféry do značné míry podmiňuje povrchové oceánské proudy, které naopak představují významné klimatické faktory. Vzájemné působení se proto významně projevuje v oscilacích, např. v ENSO. Specifické vlastnosti oceánu způsobují oceánitu klimatu a podmiňují vznik některých meteorologických jevů, jako jsou tropické cyklony., mořská mlha nebo cirkulace vzduchu mezi oceánem a pevninou (viz cirkulace monzunová, cirkulace brízová).
angl: atmosphere-ocean interaction; slov: interakcia atmosféry a oceánu; něm: Atmosphäre-Ozean-Wechselwirkung f  2014
intercepce srážek
zadržování (zachycování) části padajících srážek, v širším smyslu i tvorba usazených srážek na vegetaci nebo na vyvýšených předmětech, takže tyto srážky nedosáhnou povrchu půdy. Pokud nejsou využity rostlinami, dochází k evaporaci, případně sublimaci těchto srážek, takže se nepodílejí na odtoku ani na infiltraci. Intercepce srážek tak má nezanedbatelný vliv na hydrologickou bilanci a bilanci půdní vody, zejména u lesních porostů s velkou záchytnou plochou.
angl: interception of precipitation; slov: intercepcia zrážok; něm: Niederschlagsinterzeption f; rus: задерживание осадков, интерцепция осадков  1993-a3
interglaciál
syn. doba meziledová – fáze kvartérního klimatického cyklu mezi dvěma glaciály, vyznačující se ve stř. zeměp. šířkách značným zmírněním klimatu, a tím i ústupem zalednění, především pevninského ledovce. Nástup relativně kratších interglaciálů bývá náhlý a následuje bezprostředně po nejchladnější fázi předchozího glaciálu. Pro interglaciál je typický nárůst zalesnění krajiny a intenzivní vývoj půd. Viz též kvartér, holocén.
Termín se skládá z lat. inter „mezi“ a slova glaciál.
angl: interglacial; slov: interglaciál; něm: Interglazial n; rus: интергляциальная фаза, межледниковый период  1993-a3
interpluviál
viz kvartér.
Termín se skládá z lat. inter „mezi“ a slova pluviál.
slov: interpluviál; něm: Interpluvial n, Interpluvialzeit f  2014
interpolace optimální
statistická metoda objektivní analýzy meteorologických dat. Metoda je založena na korekci hodnot předběžného pole (zpravidla modelové předpovědi) a lineární kombinací odchylek naměřených hodnot a hodnot předběžného pole na stanicích. Koeficienty lineární kombinace se hledají za podmínky minimalizace střední kvadratické chyby analýzy. K tomu je třeba znát závislost korelace chyb předběžného pole v analyzované oblasti a střední kvadratickou chybu reprezentativnosti naměřených hodnot.
angl: optimal interpolation; slov: optimálna interpolácia; něm: optimale Interpolation f; rus: оптимальная интерполяция  2014
interstadiál
Termín se skládá z lat. inter „mezi“ a slova stadiál.
slov: interstadiál; něm: Interstadial n, Interstadialzeit f  2014
intortus
(in) [intortus] – jedna z odrůd oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Vyskytuje se u oblaků druhu cirrus, jestliže se zakřivená oblačná vlákna zdánlivě velmi nepravidelně navzájem proplétají.
Termín byl zaveden v r. 1951. Byl přejat z lat. intortus, příčestí minulého slovesa intorquere „zakroutit, zaplést, zavinout“ (z in „do, v“ a torquere „točit, kroutit“).
angl: intortus; slov: intortus; něm: intortus; rus: перепутанные облака  1993-a2
intruze (průnik) suchého vzduchu
relativní proudění suchého vzduchu se sestupnou složkou pohybu ve frontální cykloně popisované v teorii přenosových pásů. Formuje se v týlu vyvíjející se cyklony, je charakteristické velmi nízkou izobarickou vlhkou potenciální teplotou a hraje důležitou roli při cyklogenezi. Intruze suchého vzduchu je obvykle velmi dobře detekovatelná na družicových snímcích, které reagují na obsah vodní páry v troposféře. Má svůj původ v blízkosti místního snížení tropopauzy, jisté množství vzduchu může pocházet až ze stratosféry, proto se vyznačuje vysokými hodnotami potenciální vorticity. Při svém sestupu se vzduch postupně cyklonálně stáčí kolem středu cyklony a adiabaticky se otepluje. V případě, že se dostane do blízkosti teplého přenosového pásu, může mít podobnou teplotu jako vzduch v něm. Výšková studená fronta, která na styku obou vzduchových hmot vzniká, je pak definována zejména gradientem vlhkosti a nikoliv teploty.
angl: dry intrusion; slov: intrúzia suchého vzduchu; něm: Einmischung trockener Luft f; rus: интрузия (вторжение) сухого воздуха  2014
inverze
v meteorologii opačný průběh změn meteorologického prvku s výškou, než je v reálné atmosféře obvyklé. Může jít jak o okamžitý stav, tak o klimatickou zvláštnost místního měřítka. Podle met. prvku, který bereme v úvahu, rozlišujeme inverzi teploty vzduchu, vlhkosti vzduchu, hustoty vzduchu, srážek apod. Viz též vrstva inverzní.
Termín pochází z lat. inversio „obrácení“, odvozeného od inversus „obrácený“, což je příčestí minulé slovesa invertere „obrátit, převrátit“ (z in- „v, do“ a vertere „obracet“).
angl: inversion; slov: inverzia; něm: Inversion f; rus: инверсия  1993-a2
inverze hustoty vzduchu
růst hustoty vzduchu v dané vrstvě atmosféry s výškou. Nastává tehdy, když teplota vzduchu s výškou klesá o více než o 3,42 °C na 100 m, což se v reálné atmosféře zpravidla vyskytuje pouze za silného přehřátí rel. tenké vrstvy vzduchu v bezprostřední blízkosti zemského povrchu. Při inverzi hustoty vzduchu vzniká jev zrcadlení. Viz též gradient autokonvekční.
angl: air density inversion; slov: inverzia hustoty vzduchu; něm: Luftdichteinversion f; rus: инверсия плотности воздуха  1993-a1
inverze srážek
úbytek atm. srážek (pokles měs. a roč. úhrnů) s nadm. výškou, který se vyskytuje v horách ve vyšších polohách. Obvykle pozorovaný růst srážek s nadm. výškou probíhá až po tzv. výšku pásma maximálních srážek, které se nachází nejčastěji 2 až 3 km nad hladinou moře a jehož poloha souvisí s kondenzační hladinou, nad níž vznikají oblaky. V horách mírných šířek (Alpy, Kavkaz) se inverze srážek pozoruje jen v létě, v Alpách začíná od 2 500 do 2 800 m. V Himálaji při letním monzunu se inverze srážek projevuje přibližně od nadm. výšky 1 300 m. Viz též gradient srážkový.
angl: inversion of precipitation; slov: inverzia zrážok; něm: Niederschlagsinversion f; rus: инверсия осадков  1993-a2
inverze teploty vzduchu
nevh. zvrat teploty – zvláštní případ vert. rozložení teploty vzduchu, při kterém v určité vrstvě atmosféry, v tzv. inverzní vrstvě, teplota s nadm. výškou vzrůstá. Podle výšky inverzní vrstvy nad zemí rozlišujeme přízemní a výškovou inverzi teploty vzduchu, podle příčiny vzniku např. inverzi teploty vzduchu advekční, frontální, radiační, subsidenční, turbulentní a pasátovou. Inverze teploty vzduchu mají značný význam mimo jiné proto, že stabilní teplotní zvrstvení ovzduší v inverzní vrstvě brzdí promíchávání vzduchu ve vert. i horiz. směru. Tím dochází v nižších a zvláště v uzavřených polohách k vytváření mlh, jezer studeného vzduchu se silnými mrazy v zimě, v průmyslových a městských oblastech s větší hustotou zdrojů znečištění ovzduší ke zvýšeným koncentracím znečišťujících látek, vzniku smogu apod. V oblasti dolní hranice výškových inverzí teploty se často vytváří vrstevnatá oblačnost, která zejména v zimě způsobuje výrazné zkrácení slunečního svitu v nižších polohách oproti nadinverzním horským polohám. Inverze teploty vzduchu charakterizujeme výškou, v níž ji pozorujeme, tloušťkou (vert. rozsahem) vrstvy, v níž teplota vzduchu s výškou vzrůstá, a teplotním gradientem v této vrstvě. Někdy se nepřesně hovoří o „intenzitě" inverze jako rozdílu mezi teplotou horní a spodní hranice inverze. Nejpříznivější podmínky pro vznik inverzí teplot vzduchu jsou v kvazistacionárních anticyklonách. Viz též izotermie, oblak vrstevnatý, oblačnost inverzní.
angl: air temperature inversion; slov: inverzia teploty vzduchu; něm: Temperaturinversion f; rus: инверсия температуры воздуха  1993-a3
inverze teploty vzduchu advekční
teplotní inverze vznikající buď působením vertikálně nerovnoměrné teplé advekce, když ve vyšších hladinách proudí do dané oblasti rel. teplejší vzduch než v hladinách nižších, nebo prouděním rel. teplého vzduchu nad studený zemský povrch. Prvním způsobem vznikají advekční inverze výškové, druhým advekční inverze přízemní.
angl: advective inversion; slov: advekčná inverzia teploty vzduchu; něm: Advektionsinversion f; rus: адвективная инверсия  1993-a2
inverze teploty vzduchu frontální
inverze teploty vzduchu spojená s frontální plochou, nad níž je teplota vzduchu vyšší než pod ní. Nejčastěji je pozorována na teplých frontách, avšak může se vyskytnout i na ostatních druzích atmosférických front. Vzhledem ke skutečnosti, že při přechodu front dochází k výměně vzduchových hmot a v oblasti front bývá zesílené proudění vzduchu, nepředstavují tyto teplotní inverze zpravidla problémy z hlediska ochrany čistoty ovzduší.
angl: frontal inversion; slov: frontálna inverzia teploty vzduchu; něm: frontale Inversion f; rus: фронтальная инверсия  1993-a3
inverze teploty vzduchu noční
inverze teploty vzduchu vznikající v mezní vrstvě atmosféry v noci ochlazováním vzduchu od zemského povrchu, jehož teplota klesá v důsledku vyzařování dlouhovlnné radiace při absenci příkonu slunečního záření. Tyto inverze jsou typickým případem přízemních radiačních inverzí teploty vzduchu. Dobře bývají vyvinuty za jasných nocí se slabým větrem nebo bezvětřím. V kotlinách a údolních polohách podporuje tuto inverzi stékání ochlazeného vzduchu z okolních svahů do nízkých poloh. Viz též jezero studeného vzduchu.
angl: night inversion, nocturnal inversion; slov: nočná inverzia teploty vzduchu; něm: nächtliche Inversion f; rus: ночная инверсия  1993-a3
inverze teploty vzduchu pasátová
teplotní inverze v oblasti pasátové cirkulace způsobená subsidencí vzduchu z vyšších hladin. Odděluje vlhký pasátový vzduch v nižších hladinách od teplého a velmi suchého vzduchu ležícího nad ním.
angl: trade-winds inversion; slov: pasátová inverzia teploty vzduchu; něm: Passatinversion f; rus: пассатная инверсия  1993-a3
inverze teploty vzduchu přízemní
teplotní inverze začínající bezprostředně od zemského povrchu. Z hlediska příčin svého vzniku patří zpravidla k radiačním, popř. advekčním inverzím teploty vzduchu. Viz též inverze teploty výšková.
angl: ground inversion, surface inversion; slov: prízemná inverzia teploty vzduchu; něm: Bodeninversion f; rus: приземная инверсия  1993-a2
inverze teploty vzduchu radiační
teplotní inverze vznikající jako důsledek vyzařování tepla ze zemského povrchu, z povrchu sněhu nebo ledu, z horní vrstvy oblaků apod. Nejobvyklejšími přízemními radiačními inverzemi jsou noční inverze teploty vzduchu. V zimě, kdy je obecně malý příkon slunečního záření k zemskému povrchu, se však přízemní radiační inverze mohou vytvářet i v denních hodinách. Méně často vznikají radiační inverze při vyzařování oblačné nebo velmi vlhké, popř. znečištěné vrstvy vzduchu v atmosféře, kdy se teplotní inverze vytváří bezprostředně nad touto vrstvou jako radiační inverze výšková.
angl: radiation inversion; slov: radiačná inverzia teploty vzduchu; něm: Strahlungsinversion f; rus: радиационная инверсия  1993-a3
inverze teploty vzduchu sesedáním
slov: inverzia teploty vzduchu zosadaním; něm: Absinkinversion f; rus: инверсия оседания  1993-a1
inverze teploty vzduchu sněhová
přízemní inverze teploty vzduchu, jež vzniká zpravidla při advekci relativně teplého vzduchu nad zemský povrch s tající sněhovou pokrývkou v důsledku spotřeby tepla na tání sněhu. Je typickým příkladem přízemní advekční inverze teploty vzduchu.
angl: snow inversion; slov: snehová inverzia teploty vzduchu; něm: Schneeinversion f; rus: снежная инверсия  1993-a3
inverze teploty vzduchu subsidenční
syn. inverze teploty vzduchu sesedáním – výšková teplotní inverze způsobená sesedáním neboli subsidencí vzduchu z vyšších vrstev atmosféry do nižších. Vývoj subsidenční inverze je důsledkem další stabilizace původně stabilní vrstvy vzduchu při jejím adiabatickém sestupu. Subsidenční inverze se mohou vyskytovat nad rozsáhlými územími, je-li dobře vyvinut mechanizmus subsidenčních pohybů vzduchu, především v anticyklonách nebo v blízkosti os hřebenů vysokého tlaku vzduchu. Tyto inverze představují významný faktor podílející se na zhoršování rozptylových podmínek v oblastech vysokého tlaku vzduchu, v létě za slunečného anticyklonálního počasí často omezují vznik nebo vert. vývoj kupovité oblačnosti apod.
angl: subsidence inversion; slov: subsidenčná inverzia teploty vzduchu; něm: Absinkinversion f; rus: инверсия оседания  1993-a3
inverze teploty vzduchu turbulentní
vertikálně obvykle nepříliš mohutná teplotní inverze překrývající směšovací vrstvu. Výchozí situací pro vznik této inverze je stabilní teplotní zvrstvení ovzduší. Jestliže ve vrstvě vzduchu přiléhající k zemskému povrchu nastane silné turbulentní mísení, vytvoří se v této vrstvě vertikální teplotní gradient blízký adiabatickému. Přitom nad směšovací vrstvou zůstává přibližně zachován původní vertikální profil teploty vzduchu. Tím v oblasti horní hranice vrstvy směšování vznikne vrstva s inverzí teploty. Patří mezi výškové inverze. Viz též turbulence.
angl: turbulence inversion, turbulent inversion; slov: turbulentná inverzia teploty vzduchu; něm: Turbulenzinversion f; rus: турбулентная инверсия  1993-a1
inverze teploty vzduchu výšková
teplotní inverze, jejíž dolní hranice leží v určité výšce nad zemským povrchem v mezní vrstvě atmosféry nebo ve volné atmosféře. Vzniká např. v důsledku subsidence vzduchu v oblastech vysokého tlaku, advekce teplého vzduchu ve výšce, při pasátové cirkulaci a často i v oblasti tropopauzy. Viz též inverze teploty vzduchu přízemní.
angl: upper inversion; slov: výšková inverzia teploty vzduchu; něm: Höheninversion f; rus: высотная инверсия  1993-a3
inverze vlhkosti vzduchu
vzrůst absolutní, příp. měrné vlhkosi vzduchui nebo směšovacího poměru vodní páry v atmosféře s výškou v určité vertikálně omezené vrstvě. Vytváří se především v mezní vrstvě atmosféry v noci a v zimě pod zadržujícími vrstvami. Má mimo jiné význam pro šíření centimetrových elmag. vln v troposféře. Viz též profil vlhkosti vzduchu vertikální.
angl: moisture inversion; slov: inverzia vlhkosti vzduchu; něm: Feuchteinversion f; rus: инверсия влажности  1993-a3
ionizace atmosférická
proces vzniku iontů a volných elektronů v atmosféře, který ovlivňuje elektrickou vodivost vzduchu, a tím také el. jevy v atmosféře. Koncentrace volných elektronů ve vyšších vrstvách atmosféry je dána dvěma navzájem protichůdnými procesy: ionizací neutrálních částic a rekombinací iontů. Za iniciátory atmosférické ionizace se zpravidla považuje:
a) korpuskulární záření,
b) elmag. záření (krátkovlnné ultrafialové paprsky, záření radioakt. původu a ultragama záření),
c) ionty a elektrony, u nichž došlo ve vysokých el. polích k nárazové ionizaci. Na rozdíl od ionosféry je v troposféře a stratosféře ionizována jen relativně malá část molekul složek vzduchu, čemuž odpovídají hodnoty elektrické vodivosti vzduchu řádově 10–14 ohm–1.m–1. Zejména v souvislosti s ionizací vzduchu v troposféře, popř. ve stratosféře se v meteorologické literatuře používá pojem atmosférické ionty (aeroionty).
angl: ionization of atmosphere; slov: atmosférická ionizácia; něm: Ionisation der Atmosphäre f; rus: ионизация атмосферы  1993-a3
ionosféra
ionizovaná část atmosféry, tj. elektricky vodivé vrstvy v atmosféře rozkládající se ve výšce přibližně od 60 až do 1 000 km, kde postupně přechází v plazmasféru. V ionosféře, která zahrnuje část mezosféry, termosféru a spodní část exosféry, je většina částic ionizována, tj. nalézá se v plazmatickém stavu. Vysoká koncentrace iontů a volných elektronů způsobuje odraz některých frekvencí elmag. vln zpět k zemskému povrchu, čímž je ovlivňováno rádiové spojení. Směrem vzhůru přechází ionosféra v zemskou magnetosféru. Viz též bouře ionosférická, ionizace atmosférická, slapy ionosférické, vítr ionosférický, vrstvy ionosférické, vodivost vzduchu elektrická, ionosférická porucha náhlá, atmosféra horní.
Termín navrhl skotský radiotechnik R. A. Watson-Watt v r. 1926. Vytvořil ho analogicky k pojmům troposféra a stratosféra z řec. ἰόν (viz ionty atmosférické) a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).
angl: ionosphere; slov: ionosféra; něm: Ionosphäre f; rus: ионосфера  1993-a3
iont Langevinův
angl: Langevin's ion; slov: Langevinov ión; něm: Langevin-Ion n; rus: ион Ланжевена  1993-a1
iont lehký
angl: fast ion, light ion, small ion; slov: ľahký ión; něm: leichtes Ion n; rus: легкий ион  1993-a1
iont střední
angl: intermediate ion, middle ion; slov: stredný ión; něm: mittleres Ion n; rus: средний ион  1993-a1
iont těžký
angl: heavy ion, large ion; slov: ťažký ión; něm: schweres Ion n; rus: тяжелый ион  1993-a1
iont ultratěžký
angl: heavy ion, large ion; slov: ultraťažký ión; něm: ultraschweres Ion n; rus: ультратяжелый ион  1993-a1
ionty atmosférické
syn. aeroionty – elektricky nabité částice v atmosféře, působící elektrickou vodivost vzduchu. Ovlivňují elektrické pole v atmosféře, uplatňují se jako kondenzační jádra a vyznačují se fyziologickými účinky. Patří k nim molekuly, které při atmosférické ionizaci ztratily obvykle jeden elektron nebo naopak zachytily volný elektron, shluky molekul nesoucí přebytek kladného nebo záporného el. náboje (lehké ionty, podle některých autorů malé ionty) a jemné aerosolové částice zpravidla patřící k Aitkenovým jádrům, jež zachytily nabitou molekulu, popř. jejich shluk (střední, těžké a ultratěžké ionty, podle některých autorů též velké nebo Langevinovy ionty).
V blízkosti zemského povrchu dosahuje koncentrace lehkých iontů řádově 106 m–3, koncentrace těžkých a ultratěžkých iontů bývá zhruba o řád větší. S výškou těžkých a ultratěžkých iontů ubývá, zatímco koncentrace lehkých iontů roste. Koncentrace tzv. stř. iontů, které podle velikosti zařazujeme do oblasti mezi lehkými a těžkými ionty, místně i časově velmi kolísá. El. vodivost vzduchu je v rozhodující míře podmíněna existencí lehkých iontů, zatímco ionty těžké a ultratěžké se v důsledku malé pohyblivosti uplatňují jako nositelé el. proudu ve vzduchu jen velmi málo.
Důkaz existence iontů v atmosféře, a tím vysvětlení el. vodivosti vzduchu, podali něm. fyzici J. Elster a H. Geitel v r. 1899. Viz též klasifikace atmosférických iontů, ionizace atmosférická, počítač iontů.
Termín iont zavedl angl. vědec W. Whewell v r. 1834. Pochází z řec. ἰόν [ion, gen. iontos] „jdoucí“ (tvar slovesa ἰέναι [ienai] „jít“), čímž odkazuje na pohyb iontů v el. poli.
angl: atmospheric ions; slov: atmosférické ionty; něm: atmosphärische Ionen n/pl; rus: атмосферные ионы  1993-a1
IPV thinking
[ai pí ví θiŋkiŋ] – viz PV thinking.
angl: IPV thinking; slov: IPV thinking; něm: IPV-Theorie f  2014
iridescence
v atmosférické optice synonymum pro irizaci oblaků. V současné odborné literatuře, zejména anglosaského původu, se tento termín vůči irizaci upřednostňuje. V obecném smyslu však jde o širší optický pojem označující vznik barevných odstínů na některých površích, kdy vzhled těchto odstínů závisí na úhlu pohledu, event. na úhlu dopadu světelných paprsků.
Termín pochází z lat. iris (gen. iridis) „duha“ (z řec. Ἶρις [Iris] „bohyně duhy, duha“) a přípony -escens „stávající se nějakým“, doslova tedy znamená „zduhovění“.
angl: iridescence; slov: iridescencia; rus: иридесценция, радужность, сиридизация  2014
irizace
barevné, často velmi proměnlivé zabarvení okrajů nebo průsvitných částí oblaků. V barvách převládá zelená a růžová. Irizace je převážně ohybovým jevem zvláště do úhlové vzdálenosti 10° od Slunce. Viz též iridescence.
Termín pochází z lat. iris „duha“ (z řec. Ἶρις [Iris] „bohyně duhy, duha“), doslova tedy znamená „zduhovění“.
angl: irisation; slov: irizácia; něm: Irisieren n; rus: иризация  1993-a2
ITCZ
slov: ITCZ; něm: ITCZ f, innertropische Konvergenzzone f, ITKZ f  2014
izalobara
izalolinie na přízemních synoptických mapách spojující místa se stejnou tlakovou tendencí za určitý časový interval (3, 6, 24 h apod.). Rozlišujeme analobary a katalobary. Viz též mapa izalobar, metoda izalobar, střed izalobarický, vítr izalobarický, vítr alobarický.
Termín zavedl švédský meteorolog N. G. Ekholm v r. 1906. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“, ἄλλος [allos] „jiný“ a βάρος [baros] „tíha, váha“.
angl: isallobar; slov: izalobara; něm: Isallobare f; rus: изаллобара  1993-a3
izalohypsa
izalolinie spojující místa se stejnou hodnotou změny výšky standardní izobarické hladiny (absolutní izalohypsa) nebo změny tloušťky vrstvy mezi dvěma izobarickými hladinami (relativní izalohypsa) za určitý časový interval (obvykle 12 nebo 24 h.). Izalohypsy se zakreslují zpravidla do výškových map, v nichž záporné abs. izalohypsy vymezují oblasti snižování izobarické hladiny. Záporné rel. izalohypsy vymezují oblasti, v nichž se zmenšuje tloušťka vrstvy mezi dvěma izobarickými hladinami, klesá tudíž prům. virtuální teplota této vrstvy. Obrácené vztahy platí pro oblasti vymezené kladnými abs. a rel. izalohypsami. Viz též izohypsa, vítr izalohyptický, vítr alohyptický.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“, ἄλλος [allos] „jiný“ a ὕψος [hypsos] „výše, výška“.
angl: isallohypse, height-change line; slov: izalohypsa; něm: Isallohypse f; rus: изаллогипса  1993-a2
izalolinie
syn. izotendence - druh izolinie spojující na mapě nebo grafu místa se stejnou hodnotou změny proměnné za určitý časový interval. V meteorologii izalolinie vyjadřují dynamiku polí meteorologických prvků. Mezi izalolinie patří např. izalobary, izalohypsy a izalotermy.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a ἄλλος [allos] „jiný“ a slova linie (z lat. linea „lněná nit, provázek, čára“).
angl: isalloline; slov: izalolínia; něm: Isallolinie f; rus: изаллолиния  1993-a2
izaloterma
izalolinie spojující na mapě nebo grafu místa se stejnou hodnotou změny teploty vzduchu za určitý časový interval (v předpovědní službě většinou za 24 h). Viz též mapa izaloterm.
Termín zavedl rakouský meteorolog A. Defant v r. 1910. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“, ἄλλος [allos] „jiný“ a θερμóς [thermos] „teplý, horký“.
 
angl: isallotherm; slov: izaloterma; něm: Isallotherme f; rus: изаллотерма  1993-a2
izalumchrona
syn. izolumchrona.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“, lat. lumen „světlo, svit“ a řec. χρόνος [chronos] „čas, doba“.
slov: izalumchróna; něm: Isalumchrone f  1993-a1
izamplituda
syn. izoamplituda.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a slova amplituda (z lat. amplitudo „rozsah, šíře, velikost“).
slov: izamplitúda; něm: Isamplitude f; rus: изамплитуда  1993-a1
izanemona
zast. syn. pro izotachu ve smyslu izolinie spojující místa se stejnou rychlostí větru.

 
Termín zavedl L. Brault v r. 1880. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“, ἄνεμος [anemos] „vítr“ a z přípony -ona vyjadřující ženský rod (z řec. přípony -ώνη [-óné], používané u pojmenování dcer, která se odvozují od jména otce).
angl: isanemone; slov: izanemóna; něm: Isanemone f; rus: изанемона  1993-a1
izanomála
druh izolinie spojující místa se stejnou odchylkou proměnné, v meteorologii a klimatologii se stejnou intenzitou meteorologické, resp. klimatické anomálie. Např. termoizanomály znázorňují teplotní anomálie, hyetoizanomály srážkové anomálie apod.
Termín zavedl pruský meteorolog H. W. Dove v r. 1852. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a ἀνωμαλία [anómalia] „nepravidelnost“, odvozeného od  ἀνώμαλος [anómalos] „nerovný, nepravidelný“ (z předpony ἀν- [an-] vyjadřující zápor a ὁμαλός [homalos] „rovný“).
angl: isanomaly; slov: izanomála; něm: Isanomale f; rus: изаномала  1993-a3
izaritma
zast. syn. izolinie.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a ἀριθμός [arithmos] „číslo“.
angl: isarithm; slov: izaritma; něm: Isarithme f; rus: изаритма  1993-a1
izentropa
izolinie spojující místa se stejnou mírou entropie. V nenasyceném vzduchu spojuje též místa se stejnou potenciální teplotou. Viz též mapa izentropická, promíchávání izentropické.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a slova entropie.
angl: isentrope; slov: izentropa; něm: Isentrope f; rus: изэнтропа  1993-a1
izoamplituda
syn. izamplituda – druh izolinie spojující místa se stejnou hodnotou amplitudy meteorologického prvku, např. teploty vzduchu. Izoamplitudami je možné znázorňovat plošné rozložení jak abs., tak prům. amplitud met. prvků, nejčastěji prům. roč. amplitudy teploty vzduchu. Viz též izodiafora, izotalantóza.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a lat. amplitudo „velikost, početnost“.
angl: isoamplitude; slov: izoamplitúda; něm: Isoamplitude f; rus: изоамплитуда  1993-a1
izoatma
izolinie spojující místa se stejnou hodnotou výparu.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a ἀτμός [atmos] „pára“.
angl: isoathm; slov: izoatma; něm: Isoathme f; rus: изоатма  1993-a1
izoaurora
syn. izochasma.
Termín zavedl dánský astrofyzik S. Tromholt před r. 1885. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a angl. aurora „polární záře“ (z lat. aurora „svítání, ranní červánky; východ“).
angl: isoaurore; slov: izoaurora; něm: Isoaurore f; rus: изоаврора  1993-a1
izobara
izolinie spojující místa se stejnou hodnotou tlaku vzduchu. Zejména v synoptické meteorologii patří k nejužívanějším izoliniím. Na přízemních synoptických mapách izobary spojují místa stejného tlaku redukovaného na hladinu moře a jsou průsečnicemi izobarických hladin (ploch) s hladinou moře. Pomocí izobar se provádí analýza tlakového pole (přízemního) a vymezují se tlakové útvary. Zakreslují se v intervalech v závislosti na měřítku synoptické mapy a meteorologického jevu, který má být znázorněn (obvykle po 5, resp. 2,5 hPa). Ačkoliv izobary jakožto izolinie mají hladký průběh, izobary na atmosférické frontě se mohou lomit; specifický tvar mají též orografické izobary. Viz též mapa izobar, plocha izobarická, zakřivení antickylonální, zakřivení cyklonální, izalobara, mezobara.
Termín poprvé použil něm. geograf H. K. W. Berghaus v předmluvě svého díla Physikalischer Atlas z r. 1838. Termín pochází z řec. ἰσοβαρής (z ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a βάρος [baros] „tíha, váha“).
angl: isobar; slov: izobara; něm: Isobare f; rus: изобара  1993-a2
izobary na atmosférické frontě
izobary na pohybujících se atmosférických frontách se obvykle lomí. Vzduchové hmoty stýkající se na frontě se s frontou obvykle nepohybují rovnoběžně, izobarické plochy v obou vzduchových hmotách mají rozdílný sklon. Z termické struktury fronty vyplývá dyn. pokles tlaku hlavně před frontou a izobary při lomení na frontě vytvářejí brázdu nízkého tlaku vzduchu. Její výraznost závisí na sklonu atmosférické fronty, čím je sklon větší, tím je brázda ostřejší. Proto izobary na studené frontě vytvářejí ostřejší brázdu než na teplé frontě. Na kvazistacionární (geostrofické) frontě jsou izobary s frontou rovnoběžné, protože horizontální tlakový gradient v obou vzduchových hmotách je kolmý na frontu a vzduchové hmoty se pohybují s frontou rovnoběžně.
angl: isobars on atmospheric front; slov: izobary na atmosférickom fronte; něm: Isobaren an der atmosphärischen Front f/pl; rus: изобары на атмосферном фронте  1993-a2
izobary orografické
zvláštní tvar izobar zakreslených na mapách v oblastech výrazných horských překážek. Protože horská pásma brzdí postup tlakových útvarů a vzduchových hmot a oddělují teplé a studené vzduchové hmoty, bývají často po obou stranách pohoří dosti rozdílné hodnoty tlaku vzduchu. Tento efekt mohou zvětšovati různé teploty vzduchu používané při redukci tlaku vzduchu. Orografické izobary se na synoptických mapách někdy zakreslují jako vlnovkové čáry.
angl: orographic isobars; slov: orografické izobary; něm: orographische Isobaren f/pl; rus: орографические изобары  1993-a1
izobata
izolinie spojující místa stejné podmořské hloubky. Viz též izohypsa.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a βάθος [bathos] „hloubka, výška“.
angl: isobath; slov: izobata; něm: Isobathe f; rus: изобата  1993-a2
izobronta
izochrona spojující místa, v nichž v určitém dni byl ve stejné chvíli slyšet první hrom. Používá se např. ke sledování tahu bouřek. Viz též mapa izobront, izocerauna.
Termín zavedli něm. meteorologové W. von Bezold a C. Lang v r. 1879. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a βροντή [bronté] „hrom“.
angl: isobront; slov: izobronta; něm: Isobronte f; rus: изобронта  1993-a1
izocerauna
izolinie spojující místa se stejným počtem blesků za určitý časový interval. Při zpracování vizuálních pozorování bouřek se za izoceraunu považuje spojnice míst se stejným počtem dní, v nichž byly pozorovány bouřky na stanici nebo bouřky vzdálené. Viz též mapa izoceraunická, izobronta.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a κεραυνός [keraunos] „hromová rána, blesk, hrom“.
angl: isoceraunic line, isokeraunic line; slov: izocerauna; rus: изокеравническая линия, изолиния интенсивности гроз, изолиния повтараемости гроз  1993-a1
izočára
nevh. označení pro izolinii.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a slova čára.
angl: isoline; slov: izočiara; něm: Isolinie f; rus: изолиния  1993-a2
izodenza
syn. izopykna.
Termín navrhl švédský meteorolog N. G. Ekholm v r. 1890. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a lat. densus „hustý“.
angl: isodense; slov: izodenza; něm: Isodense f; rus: изоденса  1993-a1
izodiafora
izolinie spojující místa se stejným rozdílem mezi prům. tlakem vzduchu v lednu a červenci. Pokud jsou v dané oblasti uvedené měsíce z hlediska tlaku vzduchu nejrozdílnějšími měsíci, vyjadřuje izodiafora prům. roč. amplitudu tlaku vzduchu a patří mezi izoamplitudy.
Termín poprvé použil v Praze působící rakouský přírodovědec R. Spitaler v r. 1901. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a διαφορά [diafora] „rozdíl“. Z tohoto důvodu byl termín v zahr. literatuře používán i v obecnějším smyslu izolinie rozdílů hodnot libovolné veličiny.
slov: izodiafora; něm: Isodiaphore f  1993-a1
izodrosoterma
izohumida spojující místa se stejnou teplotou rosného bodu.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“, δρόσος [drosos] „rosa" a θερμóς [thermos] „teplý, horký“.
  2021
izoecho
1. v radarové meteorologii čára spojující body se stejnou intenzitou signálu odraženého od sledovaného cíle nebo body se stejnou radarovou odrazivostí;
2. název technického zařízení starších analogových radarů ke konturování radiolokačních cílů prostřednictvím zařazení kalibrovaných útlumů (uváděných v dB).
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a ἠχώ [échó] „ozvěna“.
angl: isoecho; slov: izoecho; něm: Isoecho n; rus: изоэхо  1993-a3
izofena
čára spojující místa se stejným datem výskytu určitého sezonního jevu v životě rostlin nebo zvířat, tj. fenologické fáze.
Termín zavedl něm. botanik H. Hoffmann nejpozději v r. 1885. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a z řec. komponentu -φανης [-fanés], odvozeného od slovesa φάινειν [fainein] „jevit se“, srov. fenomén.
angl: isophane, isophene; slov: izofena; něm: Isophane f; rus: изофена  1993-a2
izofota
čára spojující místa se stejnou intenzitou osvětlení krajiny nebo plochy, popř. se stejnou intenzitou světlosti oblohy.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a φῶς [fós, gen. fótos] „světlo“.
angl: isophote; slov: izofota; něm: Isophote f; rus: изофота  1993-a1
izofytochrona
izolinie spojující místa se stejnou délkou vegetačního období.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“, φυτόν [fyton] „co vyrostlo, rostlina“ a χρόνος [chronos] „čas“.
slov: izofytochróna; něm: Isophytochrone f; rus: изофитохрона  1993-a1
izogeoterma
čára spojující místa se stejnou teplotou pod zemským povrchem. Viz též stupeň geotermický.
angl: geoisotherm, isogeotherm; slov: izogeoterma; něm: Isogeotherme f; rus: изогеотерма  1993-a1
izoglacihypsa
izolinie spojující místa se stejnou nadm. výškou klimatické sněžné čáry, resp. počínajícího zalednění.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“, lat. glacies „led“ a řec. ὕψος [hypsos] „výška, vrchol“.
slov: izoglacihypsa; něm: Isoglazihypse f; rus: изогляцигипса  1993-a1
izogona
obecně izolinie spojující místa se stejnou hodnotou úhlu.
1. v meteorologii spojnice míst se stejným směrem větru;
2. v geofyzice spojnice míst se stejnou magnetickou deklinací.
Termín zavedl švédský meteorolog J. W. Sandström v r. 1910. Pochází z řec. ἰσογώνιος [isogónios] „téhož úhlu, rovnostranný“ (z ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a γωνίa [gónia] „roh, úhel“).
angl: isogon; slov: izogóna; něm: Isogone f; rus: изогона  1993-a1
izograma
1. izohumida spojující místa se stejnou měrnou vlhkostí vzduchu, resp. stejnou hodnotou směšovacího poměru;
2. čára konstantního směšovacího poměru nasyceného vzduchu na aerologickém diagramu;
3. v češtině nevhodné syn. pro izolinii.
Termín v obecném významu izolinie navrhl angl. vědec F. Galton v r. 1889. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a γραμμή [grammé] „tah perem, čára“, což naznačuje spojitost izolinií. Zúžený význam v češtině (1,2) vznikl zřejmě nedorozuměním kvůli podobnosti s jednotkou měrné vlhkosti vzduchu, resp. směšovacího poměru, kterou je g.kg-1.
slov: izograma; rus: изограмма  1993-a3
izohélie
izolinie spojující místa se stejným trváním slunečního svitu za určité období (den, měsíc, rok apod.).
Termín navrhl H. König v r. 1896. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a ἥλιος [hélios] „Slunce“.
angl: isohel, isoheliopleth; slov: izohélia; něm: Isohelie f; rus: изогелa, изогелия  1993-a1
izohumida
nepříliš časté souhrnné označení pro izolinie spojující místa se stejnou hodnotou určité charakteristiky vlhkosti vzduchu, kterou může být např. relativní vlhkostspecifická vlhkost či směšovací poměr. Mezi izohumidy řadíme izogramu, izodrosotermu a izovaporu.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a lat. humidus „vlhký“.
angl: isohume; slov: izohumida; něm: Isohumide f  1993-a2
izohyeta
v klimatologii často používaná izolinie spojující místa se stejnými úhrny srážek za určité období.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a ὕετος [hyetos] „déšť“.
angl: isohyet; slov: izohyeta; něm: Isohyete f; rus: изогиета  1993-a1
izohygromena
syn. izohyomena – izolinie spojující místa se stejným počtem vlhkých resp. suchých měsíců v roce. Používala se při hodnocení tropického a subtropického klimatu v případě, že nebyly k dispozici podrobnější údaje o roč. rozdělení srážek.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“, ὑγρός [hygros] „vlhký, tekutý“ a μήνη [méné] „měsíc“.
slov: izohygromena; něm: Isohygromene f  1993-a1
izohygroterma
čára spojující místa se stejně častým výskytem dusna, vyjádřeným počtem dusných dní za určité období.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“, ὑγρός [hygros] „vlhký, tekutý“ a θέρμη [thermé] „teplo, horko“.
slov: izohygroterma; něm: Isohygrotherme f  1993-a1
izohypsa
obecně izolinie spojující místa stejných hodnot nadm. výšky (vrstevnice), popřípadě převýšení oproti jiné hladině. Izohypsy jsou zakreslovány po smluvených intervalech. V meteorologii se používají absolutní a relativní izohypsy. Viz též mapa izohyps, izalohypsa.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a ὕψος [hypsos] „výška, vrchol“.
angl: contour line, isohypse; slov: izohypsa; něm: Isohypse f; rus: изогипса  1993-a2
izohypsa absolutní
v meteorologii izohypsa spojující místa se stejnou výškou standardní izobarické hladiny (plochy) nad hladinou moře, vyjádřenou v geopotenciálních metrech. Pomocí absolutních izohyps znázorňujeme absolutní barickou topografii, v níž absolutní izohypsy vyšších hodnot vymezují oblasti vyššího tlaku vzduchu a naopak. Na mapách absolutní topografie se zakreslují obyčejně po 40, popř. 80 geopotenciálních metrech.
angl: absolute isohypse; slov: absolútna izohypsa; něm: absolute Isohypse f; rus: абсолютная изогипса  1993-a3
izohypsa relativní
v meteorologii izohypsa spojující místa se stejnou vert. vzdáleností dvou izobarických hladin (ploch), tj. místa se stejnou tloušťkou vrstvy vzduchu mezi dvěma izobarickými hladinami, vyjádřenou v geopotenciálních metrech. Relativní izohypsu lze interpretovat jako izotermu prům. virtuální teploty vzduchu dané vrstvy. Relativní izohypsy se v met. službě nejčastěji konstruují pro vrstvu 1 000 až 500 hPa, a to po 40 geopotenciálních metrech.
angl: relative isohypse, thickness line; slov: relatívna izohypsa; něm: relative Isohypse f; rus: относительная изогипса  1993-a2
izochalaza
izolinie spojující místa se stejnou četností krupobití za určité období.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a χάλαζα [chalaza] „krupobití“.
slov: izochaláza; něm: Isochalase f  1993-a1
izochasma
syn. izoaurora – izolinie spojující místa se stejnou četností výskytu polární záře.
Termín zavedl H. Fritz v r. 1867. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a χάσμα [chasma] „díra, prohlubeň, propast“, u Aristotela „polární záře“.
angl: isaurore, isochasm; slov: izochazma; něm: Isochasme f; rus: изохасма  1993-a1
izochimena
zast. označení izotermy spojující místa se stejnými prům. teplotami v zimě. Viz též izotera.
Termín navrhl něm. přírodovědec A. von Humboldt v r. 1817. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a χεῖμα [cheima] „zimní počasí, zima“.
angl: isocheim, isocheimal, isochimene; slov: izochimena; něm: Isochimene f; rus: изохимена  1993-a1
izochiona
izolinie používaná ke znázorňování plošného rozložení jevů souvisejících se sněhem. Význam pojmu izochiona není ustálen. Znamená čáru spojující místa:
a) se stejnou výškou sněhové pokrývky,
b) se stejným trváním sněhové pokrývky vyjádřeným ve dnech,
c) se stejným počtem dní se sněžením,
d) se stejnou výškou sněžné čáry,
e) se stejným vodním obsahem sněhu.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a χιών [chión] „sníh“.
angl: isochion; slov: izochiona; něm: Isochione f; rus: изохиона  1993-a2
izochrona
izolinie spojující na mapě místa s výskytem určitého jevu ve stejném čase, např. spojuje místa se současným přechodem fronty. Viz též izobronta, izofena.
 
Termín použil angl. vědec F. Galton v r. 1881, ovšem v jiném než meteorologickém významu. Pochází z řec. ἰσόχρονος [isochronos] „stejného času“ (z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a χρόνος [chronos] „čas“).
angl: isochrone; slov: izochróna; něm: Isochrone f; rus: изохрона  1993-a1
izokontinentála
1. izolinie spojující místa se stejnou kontinentalitou klimatu. Viz též izopira, izotalantóza;
2. izolinie spojující místa stejně vzdálená od pobřeží.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a slova kontinent.
slov: izokontinentála; něm: Isokontinentale f  1993-a1
izolinie
čára na mapě nebo grafu, spojující body se stejným číselným významem, v meteorologii a klimatologii nejčastěji se stejnou hodnotou určitého meteorologického, resp. klimatického prvku. Metoda izolinií patří ve vědách o atmosféře k nejpoužívanějším grafickým metodám, uplatňuje se při konstrukci synoptických map, klimatologických map, vertikálních řezů atmosférou, aerologických i klimatologických diagramů. Izolinie na mapách a vertikálních řezech rozdělují analyzované pole meteorologického prvku či jiné veličiny na oblast s vyšší a nižší hodnotou. Vzdálenost izolinií je nepřímo úměrná gradientu příslušné veličiny, nicméně může být ovlivněna i hustotou zákl. bodů (hustotou sítě meteorologických, resp. klimatologických stanic) a prostorovým rozlišením vstupních dat. V grafech hrají izolinie především roli souřadnicové soustavy.
Rozlišujeme velký počet různých izolinií, které dostaly své názvy podle veličin, které znázorňují. Můžeme je rozdělit do několika skupin na
a) izolinie znázorňující aktuální nebo průměrné hodnoty určité meteorologické veličiny; takovými izoliniemi jsou izoterma (a její varianty izomena, izotera, izochimena a izogeoterma), izobara, izohypsa, izobata, izostera a jí obdobná izopykna (izodenza), izentropa (izoentropa), izohumida (a její druhy izovapora a izograma, popř. izodrosoterma), izotacha (izovela, izanemona), izogona, izonefa a izofota;
b) izolinie znázorňující sumu určité veličiny za daný časový úsek; takovými izoliniemi jsou izohyeta (izopluvie), izoatma a izohélie;
c) izolinie porovnávající sumu určité meteorologické veličiny za daný časový úsek vůči roční sumě; mezi ně patří izomera a ekvipluva;
d) izoamplitudy (izamplitudy), mezi které patří izodiafora a izotalantóza;
e) izolinie hodnot určitých klimatologických indexů; takovými izoliniemi jsou izonotida a izokontinentály, konkrétně izotalantóza a termoizodroma;
f) izanomály, např. termoizanomála a hyetoizanomála;
g) izolinie vystihující četnost určitého jevu, jimiž jsou izocerauna, izochalaza, izochasma (izoaurora), izohygroterma a izoryma;
h) izolinie znázorňující délku období s určitým jevem; takovými izoliniemi jsou izolumchrona (izalumchrona), izofytochrona, izomonima a izohygromena (izohyomena);
ch) izochrony; konkrétními příklady jsou izobronta a izofena;
i) izalolinie neboli izotendence, a to izalobara, izalohypsa a izaloterma;
j) další izolinie, např. izoglacihypsa, izochiona či izoecho.
Nevh. syn. izolinie je izočára, zastaralým izaritma. V zahr. literatuře se používají i výrazy izograma a izopleta, ty však mají v češtině zúžený význam.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a slova linie.
angl: isogram, isoline, contour line; slov: izolínia; něm: Isolinie f; rus: изолиния  1993-a3
izolumchrona
syn. izalumchrona – zast. označení izolinie spojující místa se stejnou délkou osvětlení za určitý časový interval. Viz též izofota.
 
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“, lat. lumen „světlo, svit“ a řec.  χρόνος [chronos] „čas, doba“.
slov: izolumchróna; něm: Isolumchrone f  1993-a1
izomena
izoterma spojující místa se stejnou prům. teplotou daného měsíce.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a μήνη [méné] „měsíc“.
slov: izomena; něm: Isomene f  1993-a1
izomera
izolinie používaná v klimatologii ke znázornění roč. rozdělení srážek. Spojuje místa se stejným úhrnem relativních srážek v daném kalendářním měsíci. V principu je totožná s ekvipluvou.
Izomery poprvé využil a termín navrhl angl. klimatolog M. de Carle Salter v r. 1914. Pochází z řec. ἰσομερής [isomerés] „mající stejný podíl“ (z ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a μέρος [meros] „podíl, účast“).
angl: isomer; slov: izomera; něm: Isomere f; rus: изомера  1993-a1
izomonima
izolinie spojující místa se stejným trváním teploty vzduchu nad nebo pod určitou hranicí.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a μόνιμος [monimos] „zůstávající na svém místě, stabilní“.
slov: izomonima; něm: Isomonime f  1993-a1
izonefa
izolinie spojující na mapě místa se stejnou oblačností, tj. stejným stupněm pokrytí oblohy oblaky vyjádřeným v %.
Termín zavedl franc. meteorolog E. Renou v r. 1879. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a νέφος [nefos] „oblak“.
angl: isoneph; slov: izonefa; něm: Isonephe f; rus: изонефа  1993-a1
izonotida
zast. označení pro izolinii spojující místa se stejnou hodnotou Langova dešťového faktoru.
Termín zavedl něm. klimatolog P. Hirth v r. 1926. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a νοτίς [notis, gen. notidos] „vlhkost“.
slov: izonotida; něm: Isonotide f  1993-a2
izopauza
horní hranice přibližně izotermální vrstvy ve spodní stratosféře, zvané izosféra.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a slova pauza.
angl: isopause; slov: izopauza; něm: Isopause f; rus: изопауза  1993-a1
izopira
izokontinentála spojující místa se stejnou ombrickou kontinentalitou klimatu.
slov: izopira; něm: Isopire f  1993-a1
izopleta
1. izolinie ve speciálním klimatologickém diagramu, který v pravoúhlé souřadnicové soustavě znázorňuje současně závislost určité veličiny na dvou navzájem nezávislých proměnných. Těmi bývají často denní a roční doba, jedna z proměnných však může mít i geometrický charakter (např. nadm. výška, hloubka, zeměp. šířka nebo délka). Proměnné tvoří souřadnicovou síť diagramu, takže každá izopleta spojuje body se stejnou hodnotou analyzované veličiny, přičemž hodnoty jednotlivých izoplet jsou pravidelně odstupňované na způsob vrstevnic. Před termín izopleta je možné doplnit název analyzované veličiny, jako je tomu např. u termoizoplety.
2. nevh. syn. izolinie.
Metodu izoplet zavedl franc. inženýr L. L. Chrétien-Lalanne v r. 1843, termín navrhl Ch. A. Vogler v r. 1877. Pochází z řec. ἰσοπληθής [isopléthés] „mající stejné množství“ (z ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a πλῆθος [pléthos] „množství, kvantita“).
angl: isopleth; slov: izopléta; něm: Isoplethe f; rus: изоплета  1993-a3
izopluvie
1. nevh. označení izohyety;
2. zast. označení izolinie spojující místa se stejnou hodnotou úhrnu srážek s dobou opakování 100 roků.
 
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a lat. pluvia „déšť“. Souvisí se zast. angl. termínem pluvial index pro označení tzv. stoleté srážky.
angl: isopluvial; slov: izopluvia; něm: Isopluvie f; rus: изоплювия  1993-a3
izopykna
syn. izodensa – izolinie spojující místa se stejnou hustotou, v meteorologii zejména hustotou vzduchu. V principu je totožná s izosterou. Viz též plocha izopyknická.
Termín zavedl švédský meteorolog N. G. Ekholm v r. 1890. Skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a πυκνός [pyknos] „hustý, pevný“.
angl: isopycnic line; slov: izopykna; něm: Isopykne f; rus: изопикна  1993-a2
izoryma
izolinie spojující místa se stejným počtem mrazových dní.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a angl. rime/ryme  „námraza, jíní“ (z pragermánského kořene *khrima- téhož významu, z něhož pochází také např. něm. Reif „jinovatka“).
angl: isoryme; slov: izoryma  1993-a1
izosféra
nepříliš časté označení nižší části stratosféry, která se rozkládá mezi tropopauzou a izopauzou a je charakteristická přibližnou izotermií.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“). Termín je tedy zkrácením logičtějšího označení „izotermosféra“.
angl: isosphere; slov: izosféra; něm: Isosphäre f; rus: изосфера  1993-a1
izostera
izolinie spojující místa se stejným měrným objemem, v meteorologii zejména se stejným měrným objemem vzduchu. V principu je totožná s izopyknou. Viz též plocha izosterická.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a angl. stere/stère označujícího kdysi jednotku tuhé míry, metr krychlový (z řec. στερεός [stereos] „tuhý, pevný“).
angl: isostere; slov: izostera; něm: Isostere f; rus: изостера  1993-a2
izotacha
syn. izovela – v meteorologii:
1. izolinie spojující místa se stejnou rychlostí větru. Izotachy jsou používány především v letecké meteorologii a jsou zakreslovány na synoptických mapách nebo na vertikálních řezech atmosférou k vyznačení oblastí se silným větrem. Viz též izoanema, izogona.
2. čára spojující místa se stejnou rychlostí postupu určitých met. jevů nebo útvarů, např. atmosférické fronty nebo bouřky.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a ταχύς [tachys] „rychlý“.
angl: isotach; slov: izotacha; něm: Isotache f; rus: изотаха  1993-a3
izotalantóza
zast. označení izoamplitudy spojující místa se stejnou průměrnou roční amplitudou teploty vzduchu. Lze ji řadit i mezi izokontinentály, a to z hlediska termické kontinentality klimatu.
Termín zavedl rakouský geograf A. Supan v r. 1880. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a ταλάντωσις [talantósis] „vážení, kolísání“, čímž odkazuje na výraznější roční chod teploty vzduchu v kontinentálním klimatu.
angl: isotalantose; slov: izotalantóza; něm: Isotalantose f; rus: изоталана  1993-a2
izotendence
málo používané syn. pro izalolinii.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a slova tendence (tj. směr vývoje, z lat. tendere „natahovat, směřovat“).
angl: isotendence; slov: izotendencia; rus: изотенденция  1993-a1
izotera
zast. označení izotermy spojující místa se stejnými prům. teplotami vzduchu v létě. Viz též izochimena.
Termín navrhl něm. přírodovědec A. von Humboldt v r. 1817. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a θέρος [theros] „léto“.
angl: isothere; slov: izotera; něm: Isothere f; rus: изотера  1993-a1
izoterma
izolinie spojující místa se stejnou teplotou, v meteorologii především teplotou vzduchu. Izotermy jsou zakreslovány do synoptických map (především výškových), vertikálních řezů atmosférou a do klimatologických map, zpravidla se vyskytují i v souřadnicových sítích aerologických diagramů. Na mapách relativní topografie plní úlohu izoterem relativní izohypsy. Viz též izotermie, izotera, izochimena.
Izotermy jsou nejstarší ze všech meteorologických izolinií. Poprvé je použil v r. 1817 něm. přírodovědec A. von Humboldt, který také zavedl jejich název. Ten se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a θέρμη [thermé] „teplo, horko“.
angl: isotherm; slov: izoterma; něm: Isotherme f; rus: изотерма  1993-a2
izoterma aktuální
zřídka používané označení pro izotermu, sestrojenou z teplotních údajů neredukovaných na hladinu moře, v protikladu k pojmu redukovaná izoterma.
angl: actual isotherm; slov: aktuálna izoterma; něm: wahre Isotherme f; rus: изотерма по фактическим данным  1993-a1
izoterma nulová
izolinie teploty vzduchu 0 °C, která má zvláštní význam zejména v letecké meteorologii, protože v její výšce mohou probíhat fázové změny vody, důležité např. pro vznik námrazy na letadlech. Vzhledem k praktickému významu je výška nulové izotermy součástí leteckých i všeobecných předpovědí počasí.
angl: null isotherm; slov: nulová izoterma; něm: Nullisotherme f; rus: нулевая изотерма  1993-a1
izoterma redukovaná
izoterma sestrojená z hodnot teploty vzduchu redukované na hladinu moře, případně na jinou nadm. výšku. Viz též izoterma aktuální.
angl: reduced isotherm; slov: redukovaná izoterma; něm: reduzierte Isotherme f; rus: изотерма приведенная к уровню моря  1993-a3
izotermie
1. druh teplotního zvrstvení atmosféry, při němž se teplota vzduchu v určité vrstvě s výškou nemění. V izotermické vrstvě se vertikální teplotní gradient rovná nule a potenciální teplotanenasyceném vzduchu za běžných meteorologických teplot a v blízkosti hladiny 1 000 hPa s výškou vzrůstá zhruba o 1 °C na 100 m. Izotermie se vytváří nejčastěji v mezní vrstvě atmosféry při přestavbě normálního zvrstvení na inverzní a naopak. Ve volné atmosféře jsou nejstálejší a nejmohutnější izotermie ve spodní stratosféře, nazývané proto izosféra. Zast. označení izotermie v uvedeném smyslu je homotermie; tento termín se nadále používá v hydrologii. Viz též inverze teploty vzduchu;
2. stálost teploty při určitém fyz. ději. Viz též děj izotermický.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a θέρμη [thermé] „teplo, horko“.
angl: isothermy; slov: izotermia; něm: Isothermie f; rus: изотермия  1993-a1
izovapora
izohumida spojující místa se stejným tlakem vodní páry.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a lat. vapor „pára“.
slov: izovapora; něm: Isovapore f; rus: изовапора  1993-a1
izovela
méně vhodné označení pro izotachu.
Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a lat. velox „rychlý“.
angl: isovel; slov: izovela; něm: Isovele f; rus: изовела  1993-a1
podpořila:
spolupracují: