Elektronický meteorologický slovník

syn. p-systém.

viz p-systém.

syn. soustava souřadnicová p – pravoúhlá souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí, kde tato souřadnice vyjadřuje tlak vzduchu. Kvazihorizontální osy x a y leží ve zvolené izobarické hladině a vert. osa je orientována ve směru poklesu tlaku vzduchu. Výhoda této soustavy proti z–systému spočívá v tom, že řada rovnic používaných v meteorologii má jednodušší tvar, neboť používá hydrostatickou aproximaci. P–systém se používá zejména při popisu dějů synoptického měřítka, zpracování výsledků aerologických měření a jejich zakreslování do výškových map a aerologických diagramů. Viz též sigma-systém, soustava souřadnicová hybridní.

Termín obsahuje symbol „p“ označující tlak jako fyzikální veličinu.

syn. p-systém.

viz p-systém.

syn. soustava souřadnicová p – pravoúhlá souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí, kde tato souřadnice vyjadřuje tlak vzduchu. Kvazihorizontální osy x a y leží ve zvolené izobarické hladině a vert. osa je orientována ve směru poklesu tlaku vzduchu. Výhoda této soustavy proti z–systému spočívá v tom, že řada rovnic používaných v meteorologii má jednodušší tvar, neboť používá hydrostatickou aproximaci. P–systém se používá zejména při popisu dějů synoptického měřítka, zpracování výsledků aerologických měření a jejich zakreslování do výškových map a aerologických diagramů. Viz též sigma-systém, soustava souřadnicová hybridní.

Termín obsahuje symbol „p“ označující tlak jako fyzikální veličinu.

syn. paleogén.

syn. třetihory starší – nejstarší geol. perioda kenozoika, zahrnující období před 66 – 23 mil. roků. Viz též terciér.

Termín zavedl v r. 1866 něm. mineralog a geolog C. F. Naumann (nebo r. 1865 rak. paleontolog M. Hörnes); skládá se z řec. παλαιός [palaios] „starý“ a komponentu -γενής [-genés] s významem „narozený v určitém stavu“.  Řec. παλαιός „starý“ zde vyjadřuje, že měl paleogén označovat starší část terciéru (oproti neogénu).

klima v geol. minulosti, studované v rámci paleoklimatologie na základě tzv. proxy dat. V souladu s aktuální geologickou stratigrafií můžeme rozlišovat klima jednotlivých eonů (viz hadaikum, archaikum, proterozoikum, fanerozoikum), ér (viz paleozoikum, mezozoikum, kenozoikum), period (viz kambrium, ordovik, silur, devon, karbon, perm, trias, jura, křída, paleogén, neogén, kvartér), epoch (viz pleistocén, holocén) a dalších jednotek. Bez ohledu na změny klimatu zůstávala hlavním rysem jeho rozložení na Zemi zonalita klimatu, i když velikost a poloha klimatických pásem se v průběhu času měnila. Viz též geneze klimatu, teorie paleoklimatu, klima historické.

Termín se skládá z řec. παλαιός [palaios] „starý, dávný“ a slova klima.

teorie vysvětlující změny klimatu v geol. minulosti. Vzhledem ke komplexnímu působení klimatických faktorů při genezi klimatu nejsou zpravidla jednotlivé teorie k vysvětlení dostačující. Podstatným faktorem v různých časových měřítkách jsou změny záření Slunce a evoluce atmosféry Země. Při interpretaci klimatu kvartéru hraje hlavní roli astronomická (orbitální) teorie paleoklimatu, která za primární příčinu kvartérního klimatického cyklu označuje Milankovičovy cykly. Během nich se periodicky mění množství a sezonní rozdělení slunečního záření na Zemi, přičemž obecně platí, že menší teplotní rozdíly mezi létem a zimou jsou příznivé pro nástup glaciálu. Takto způsobené výkyvy jsou nicméně příliš malé, jsou proto považovány spíše za spouštěcí mechanizmus, který je dále zesilován systémem klimatických zpětných vazeb. Z hlediska dlouhodobějších změn klimatu se jako podstatný činitel jeví zemská tektonika, především kontinentální drift a orogeneze. Např. posun kontinentů v poledníkovém směru způsobuje změny v bilanci záření, rozdělení nebo naopak spojení kontinentů podstatně mění všeobecnou cirkulaci hydrosféry jako podstatné složky klimatického systému. Vznikající pohoří modifikují všeobecnou cirkulaci atmosféry a stávají se klimatickou bariérou. Paleoklima dále podléhalo prudkým výkyvům vlivem epizodických klimatických faktorů (impakty vesmírných těles, silné sopečné erupce).

vědní obor, zabývající se rekonstrukcí a interpretací paleoklimatu. Změny klimatu v geol. minulosti se snaží vysvětlit pomocí teorií paleoklimatu. K jejich ověření využívá tzv. proxy dat, přičemž se opírá o poznatky dalších disciplín, např. sedimentologie, paleontologie a geochemie; při studiu klimatu kvartéru a především holocénu se uplatňují i geomorfologie a archeologie. Viz též dendroklimatologie, klimatologie historická.

Termín se skládá z řec. παλαιός [palaios] „starý, dávný“ a slova klimatologie.

syn. paleozoikum.

syn. prvohory – nejstarší geol. éra v rámci fanerozoika, navazující na proterozoikum a zahrnující období před 541 – 252 mil. roků. Do této éry spadá šest period: kambrium, ordovik, silur, devon, karbon a perm. Pro paleozoikum je typické postupné spojování kontinentů provázené rozsáhlými fázemi orogeneze, až nakonec spojením Laurasie a Gondwany vznikla jednotná Pangea.

Termín pochází z angl. Paleozoic, které r. 1838 zavedl brit. geolog A. Sedgwick; skládá se z řec. παλαιός [palaios] „starý“ a ζωή [zóé] „život“.

viz index intenzity sucha Palmerův.

studený nárazovitý vítr jz. směrů na pampách v Argentině a Uruguayi, obvykle vázaný na přechod čar instability s projevem studené fronty. Je často doprovázen bouřkovými lijáky s náhlým poklesem teploty. Vyskytuje se při vpádech studeného vzduchu z již. polárních oblastí, a je tedy obdobou severoamerického větru norther.

Termín je přejat ze španělštiny, jeho základem je slovo pampa.

studený nárazovitý vítr jz. směrů na pampách v Argentině a Uruguayi, obvykle vázaný na přechod čar instability s projevem studené fronty. Je často doprovázen bouřkovými lijáky s náhlým poklesem teploty. Vyskytuje se při vpádech studeného vzduchu z již. polárních oblastí, a je tedy obdobou severoamerického větru norther.

Termín je přejat ze španělštiny, jeho základem je slovo pampa.

(pan) [pánus]– jeden z průvodních oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Jsou to útržky nebo roztrhané cáry oblaků, které někdy tvoří souvislou vrstvu; objevují se pod jinými oblaky, s nimiž se mohou spojit. Vyskytují se nejčastěji u druhů altostratus, nimbostratus, cumulus a cumulonimbus.

Termín je přejat z lat. pannus „kus látky, cár".

(pan) [pánus]– jeden z průvodních oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Jsou to útržky nebo roztrhané cáry oblaků, které někdy tvoří souvislou vrstvu; objevují se pod jinými oblaky, s nimiž se mohou spojit. Vyskytují se nejčastěji u druhů altostratus, nimbostratus, cumulus a cumulonimbus.

Termín je přejat z lat. pannus „kus látky, cár".

silný sv. padavý vítr z And na tichomořském pobřeží Nicaragui a Guatemaly. Vzniká při přechodu chladných vzduchových hmot (vítr „el norte“) přes horská pásma Střední Ameriky a přináší tzv. pěkné počasí. Nejčastěji se vyskytuje v lednu a v únoru, kdy často trvá 3 až 4 dny. Má charakter bóry.

Termín je přejat ze španělštiny. Byl vytvořen z části názvu Golfo de Papagayo „Záliv Papagayo“ (doslova: „Záliv papoušků“) na severozápadě Kostariky.

intenzivní srážka sněhu tvořená vlhkými vločkami velkých rozměrů, vypadávající při teplotách blízkých 0 °C a usazující se na předmětech na zemi, a zejména na větvích stromů, drátech apod. Vytváří silnou vrstvu, která svou tíhou může způsobit škody. Proto je lepkavý sníh řazen mezi námrazky.

souhrnné označení pro simulaci efektu fyzikálních procesů energetického a hydrologického cyklu atmosféry, jejichž prostorová a časová měřítka jsou menší, než může model atmosféry popsat. Termín parametrizace se kromě podchycení nerozlišených fyzikálních procesů používá též pro simulaci procesů diabatických, nevratných, a pro popis výměny hybnosti, tepla a vlhkosti mezi atmosférou a jejím okolím (Země, vesmír). Výsledkem parametrizace jsou matematické vztahy, které popisují vliv procesů na prognostické proměnné modelu atmosféry a také popisují jejich interakci s dalšími proměnnými, např. modelu zemského povrchu. To, které procesy jsou v modelu atmosféry parametrizovány, tak obecně závisí na jeho rozlišení. Typicky se parametrizují: radiační přenos v atmosféře; výměna hybnosti, tepla a vlhkosti s povrchem a jejich další vertikální transport efekty suché a vlhké turbulence; srážkové procesy, konvekce a s ní spojené srážky a transport hybnosti, tepla a vlhkosti; dynamické účinky nerozlišené orografie.

souhrnné označení pro simulaci efektu fyzikálních procesů energetického a hydrologického cyklu atmosféry, jejichž prostorová a časová měřítka jsou menší, než může model atmosféry popsat. Termín parametrizace se kromě podchycení nerozlišených fyzikálních procesů používá též pro simulaci procesů diabatických, nevratných, a pro popis výměny hybnosti, tepla a vlhkosti mezi atmosférou a jejím okolím (Země, vesmír). Výsledkem parametrizace jsou matematické vztahy, které popisují vliv procesů na prognostické proměnné modelu atmosféry a také popisují jejich interakci s dalšími proměnnými, např. modelu zemského povrchu. To, které procesy jsou v modelu atmosféry parametrizovány, tak obecně závisí na jeho rozlišení. Typicky se parametrizují: radiační přenos v atmosféře; výměna hybnosti, tepla a vlhkosti s povrchem a jejich další vertikální transport efekty suché a vlhké turbulence; srážkové procesy, konvekce a s ní spojené srážky a transport hybnosti, tepla a vlhkosti; dynamické účinky nerozlišené orografie.

metoda hodnocení stabilitních podmínek ve vztahu k pohybující se vzduchové částici. Nejčastěji se takto hodnotí vertikální stability atmosféry, přičemž se porovnávají hodnoty adiabatického teplotního gradientu a vertikálního teplotního gradientu v dané hladině nebo vrstvě atmosféry. Metoda částice předpokládá adiabatickou změnu teploty při vert. pohybu vzduchové částice. Tlak vzduchu v částici se okamžitě přizpůsobuje tlaku vzduchu v okolí, které je v hydrostatické rovnováze. Zrychlení vert. pohybu vzduchové částice lze vyjádřit vztahem
$a\equiv \frac{dv}{dt}=g\frac{T-T^{\prime }}{T},$
kde g značí tíhové zrychlení, T' teplotu částice a T teplotu okolního vzduchu. Při instabilním teplotním zvrstvení atmosféry je hodnota zrychlení kladná, při indiferentním nulová a stabilnímu zvrstvení odpovídá hodnota záporná. Viz též rovnice hydrostatické rovnováhy, metoda vrstvy, metoda vtahování, CAPE.

syn. kruh horizontální, kruh vedlejších sluncí – fotometeor, projevující se jako bílý horiz. kruh, který má stejnou úhlovou výšku nad horizontem jako Slunce. V některých bodech parhelického kruhu bývají pozorovány světlé nebo dokonce duhově zářící skvrny. Tato světelná ohniska jsou nejčastěji v blízkosti průsečíků s malým halem, tzv. parhelia (paslunce), občas ve vzdálenosti 120° od Slunce, tzv. paranthelia (boční slunce) a velmi zřídka naproti Slunci, tzv. antihelium (protislunce). Parhelia někdy spojují s malým halem Lowitzovy oblouky. Parhelický kruh patří mezi halové jevy a vzniká odrazem světelných (slunečních) paprsků na vertikálně orientovaných stěnách ledových krystalků. Někdy bývají na obloze patrné pouze jeho části. Viz též slunce nepravé, kruh paraselenický.

jeden z méně častých halových jevů v podobě světelného oblouku nalézajícího se nad malým halem. S výškou Slunce nad obzorem mění svoji polohu i tvar.

syn. tlak parciální.

syn. tlak dílčí – tlak vyvolaný jednou ze složek směsi plynů. Podle Daltonova zákona se plyny ve směsi chovají tak, jako kdyby každý existoval samostatně a celkový tlak směsi je součtem parciálních tlaků jednotlivých plynů. V meteorologii se nejčastěji uvádí parciální tlak vodní páry nebo ozonu.

základní jednotka pro tlak v soustavě SI. Označuje se Pa a je definována jako síla 1 N působící kolmo na plochu jednoho metru čtverečního. Pro meteorologické účely je tato jednotka malá, v meteorologii se proto nejčastěji užívá jednotka stokrát větší, tj. hektopascal (hPa). Má to zároveň praktickou výhodu, neboť hektopascal je číselně roven jednotce tlaku milibar (mbar), která se dříve běžně používala v meteorologii. Viz též měření tlaku vzduchu.

vítr pasátové cirkulace ve spodní troposféře, mající na sev. polokouli převážně sv. směr, na již. polokouli jv. směr. Vyznačuje se značnou stálostí jak směru, tak rychlosti proudění, která bývá nejčastěji od 6 do 8 m.s^–1; rychlost 12 m.s^–1 překračují jen zřídka. Označení pochází ze španělského „pasada“ (průjezd), protože španělští mořeplavci využívali pasáty při cestách z Evropy do Ameriky. Viz též fronta pasátová, vlny ve východním proudění.

Termín pochází z holandského slova passaat, které snad vzniklo ze špaň. pasada „průjezd“ (od lat. passare „projít“; srov. např. pasáž). Význam slova byl tedy zřejmě „vítr vhodný pro průjezd“ (myšleno při cestě z Evropy do latinské Ameriky). Do češtiny se termín dostal přes němčinu.  Podobným způsobem odráží i anglický ekvivalent původní význam slova trade „stezka, cesta“.

atmosférická fronta v tropech oddělující od sebe „starý" tropický vzduch od trop. vzduchu, který vznikl transformací polárního vzduchu. Pasátová fronta obvykle leží v brázdě nízkého tlaku vzduchu mezi dvěma subtropickými anticyklonami. S pasátovou frontou bývají v pasátové oblasti spojeny srážky.

teplotní inverze v oblasti pasátové cirkulace způsobená subsidencí vzduchu z vyšších hladin. Odděluje vlhký pasátový vzduch v nižších hladinách od teplého a velmi suchého vzduchu ležícího nad ním.

nepříliš časté označení pro klima savany, odkazující na vliv pasátů a sezonní výskyt pasátové inverze teploty vzduchu.

syn. vlny ve východním proudění.

složka všeobecné cirkulace atmosféry, která zajišťuje výměnu vzduchu mezi subtropickými anticyklonami a rovníkovou depresí. Je vyvolána termicky a podstatně ovlivňována rotací Země. Ve spodní troposféře vanou pasáty ze subtropických anticyklon a jsou stáčeny k západu. Na ně navazují výstupné pohyby vzduchu v intertropické zóně konvergence a zpětné výškové proudění s postupně rostoucí západní složkou (viz antipasát). Pasátovou cirkulaci uzavírá subsidence vzduchu v subtropických anticyklonách. Viz též inverze teploty vzduchu pasátová, tišiny rovníkové, Hadleyova buňka, cirkulace Walkerova.

vžité označení plynné atmosférické příměsi, která je do atmosféry emitována přírodními nebo antropogenními procesy a nemá přitom vůči okolnímu vzduchu převýšení svého energetického (tepelného) obsahu, takže na ni nepůsobí vztlak. Viz též příměs aktivní, příměs znečišťující.

metoda radiolokace, využívající k získání informace o radiolokačním cíli elmag. záření generované samotným cílem. Většinou se využívá více přijímacích antén na různých místech, aby bylo možné pomocí triangulačních metod určit polohu cíle. Pasivní radiolokace se používá při rádiové komunikaci letadel, v meteorologii např. k pozemní detekci blesků. Viz též radiolokace aktivní primární, radiolokace aktivní sekundární.

difuzní zařízení k odběru vzorků plynů z atmosféry rychlostí danou fyzikálním procesem difuze plynu ve stagnantní vrstvě vzduchu nebo porézního materiálu nebo permeací přes membránu, aniž dochází k aktivnímu pohybu vzduchu zařízením. Molekuly plynu jsou transportovány molekulární difuzí, která je funkcí teploty a atmosférického tlaku. Průměrná koncentrace sledované látky vážená časem se vypočítá na základě Fickova prvního zákona difuze.

málo používaný druh aerologického diagramu se souřadnicovými osami S a Z_p. Souřadnice S je definována vztahem:
$S=\frac{T-T_p}{T_p},$
kde T je změřená teplota v hladině o tlaku p a T_p teplota této hladiny ve standardní atmosféře. Druhá souřadnice Z_p je výška hladiny p ve standardní atmosféře.

Diagram i jeho označení navrhl amer. meteorolog J. C. Bellamy v r. 1945. Termín se skládá z počátečních písmen veličin vynášených na obě osy, totiž Pressure Altitude a Specific Temperature Anomaly, dále pak z řec. γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“.

(PDO) – oscilace popsaná v 90. letech 20. století, typická změnami teploty povrchu moře a tlaku vzduchu v severním Tichomoří a ovlivňující kolísání klimatu Severní Ameriky v chladné části roku. Na rozdíl od ENSO zde tyto znaky vykazují větší perzistenci, takže jednotlivé fáze PDO trvají několik desetiletí. Kladná (teplá) fáze se vyznačuje chladnější vodou v centrální části severního Tichého oceánu a teplejší vodou při pobřeží Severní Ameriky, při záporné (studené) fázi je tomu naopak. Kolísání teploty mořské vody souvisí s periodickými změnami aleutské cyklony, jejíž prohloubení při kladné fázi PDO provází kladná anomálie tlaku vzduchu nad pevninskou částí USA.

bezrozměrná charakteristika používaná v teorii přenosu tepla v tekutině (v meteorologii ve vzduchu). Je definována výrazem
$Pc=\frac{lV}{a},$
kde l značí vhodně zvolenou délku, V charakteristickou rychlost a a je koeficient teplotní vodivosti. Pecletovo číslo lze též vyjádřit jako součin čísla Reynoldsova a čísla Prandtlova. Viz též kritéria podobnostní.

nesouvislý půdní obal Země, který vznikl zvětrávacími a půdotvornými procesy z nejvrchnějších částí zemské kůry a z organických látek. Tyto procesy jsou ovlivňovány klimatem, takže současné rozmístění půd vypovídá o klimatu Země v době jejich vzniku. Zonalita klimatu způsobuje existenci zonálních půd; naopak při vzniku azonálních půd hrají podstatnější roli jiné faktory, především složení matečné horniny. Pedosféra je sférou průniku vrchní litosféry, přízemní vrstvy atmosféry, hydrosféry a biosféry. Viz též klima půdní, vzduch půdní, kvartér.

Termín se skládá z řec. πέδον [pedon] „půda, zem“ a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).

místo na vodním toku nebo jiném hydrologickém útvaru vybavené zařízením nebo přístrojem k měření jeho vodního stavu, popř. i průtoku.

pětidenní období, které se často využívá při podrobnějším rozboru chodu meteorologických prvků (chodu srážek, teploty aj. prvků po pentádách). První pentáda je období od 1. do 5. ledna, poslední pentáda je od 27. do 31. prosince, na rok připadá 73 pentád. V přestupném roce je pentáda na konci února nahrazena hexádou (šestidenním obdobím). V praxi je běžně zaměňováno za období pěti po sobě následujících dnů začínajících 1., 6., 11., 16., 21. a 26. dne v každém měsíci (poslední pentáda končí posledním dnem v měsíci). Viz též dekáda.

Do meteorologie zavedl použití pentád k zobrazení chodu teploty vzduchu H. W. Dove (1854). Termín pochází z řec. πεντάς [pentas] „pětice“.

horní hranice peplosféry.

Termín zavedl německý meteorolog K. Schneider-Carius v r. 1950. Skládá se z řec. πέπλος [peplos] „oděv“ a lat. pausa „přerušení, ukončení“, viz peplosféra.

vrstva atmosféry Země, která sahá od zemského povrchu do výše 1,5 až 2 km. Je definovánajako vrstva, pro niž je charakteristický častý výskyt inverzí teploty vzduchu, které zmenšují prům. vertikální teplotní gradient ve srovnání s výše ležícími vrstvami troposféry. Horní hranice peplosféry se označuje jako peplopauza. Z prostorového hlediska odpovídá peplosféra přibližně mezní vrstvě atmosféry.

Termín zavedl německý meteorolog K. Schneider-Carius v r. 1950. Termín se skládá z řec. πέπλος [peplos] „oděv“ a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“); obrazně tím vyjadřuje polohu této vrstvy při povrchu Země.

klima oblastí v předpolí kontinentálního nebo horského ledovce, které má podobné vlastnosti jako klima tundry. Dochází zde ke střídavému mrznutí a tání povrchové vrstvy permafrostu. Převládá mrazové zvětrávání hornin, důležitá je i činnost větru. Termín se používá především v paleoklimatologii. Na území ČR se periglaciální klima vyskytovalo v glaciálech při rozšíření kontinentálního ledovce.

syn. perihelium.

časový interval mezi pravidelně se opakujícími výskyty jevu v důsledku jeho periodicity. V meteorologii a klimatologii se někdy pojem perioda používá nevhodně i ve významech období, cyklus, chod aj.

Termín pochází z řec. περίοδος [periodos] „oběh“ (z předpony περι- [peri] „kolem“ a slova ὁδός [hodos] „cesta“).

v meteorologii vlastnost časové řady meteorologického prvku nebo jevu opakovat po uplynutí časového intervalu (periody) posloupnost hodnot (jevů), které se v tomto intervalu vyskytly. Meteorologicky reálnými jsou periodicita denní, daná změnami bilance záření během jedné otočky Země kolem osy, a roční, daná změnami radiační bilance během jednoho oběhu Země kolem Slunce. Tyto periodicity lze zjistit prakticky u všech met. prvků. Další periodicity, např. čtyřdenní, osmidenní, jedenáctiletá apod., jejichž příčiny jsou méně pravidelné a výrazné, bývají vyjádřeny v časových řadách méně zřetelně. Viz též rytmy povětrnostní.

Termín pochází ze slova periodický, viz perioda.

označované také jako ledové stratosférické polární oblaky, jsou složené z ledových částic a vznikají při teplotách pod bodem mrznutí typicky blízko −85 °C, což je teplota nižší než střední teplota ve spodní stratosféře. Podobají se oblakům druhu cirrus nebo altocumulus lenticularis, na nichž se velmi výrazně projevuje irizace, takže nabývají vzhledu perleti. Nejživější barvy jsou pozorovány při poloze Slunce několik stupňů pod obzorem. Výrazná irizace se současným výskytem různých spektrálních barev odpovídá ohybu a interferenci světla na kulových částicích o průměru kolem 10 µm. Perleťové oblaky se jeví jako stacionární a během dne se podobají bledým cirrům. Při západu slunce se objevuje spektrální zbarvení, které se zvýrazňuje při stmívání. Jak slunce klesá níže pod obzor, pestré zbarvení mizí a je nahrazeno zbarvením nejprve oranžovým a později růžovým. To silně kontrastuje s tmavnoucí oblohou a postupně šedne. I později po západu slunce je lze stále rozeznat jako nevýrazné a šedivé oblaky. Lze je pozorovat i v noci při měsíčním světle. Před východem slunce probíhá vývoj irizace v opačném pořadí. Perleťové oblaky jsou obvyklé v Antarktidě, ale byly pozorovány i nad Arktidou a řadou lokalit severní Evropy. Perleťové oblaky ve tvaru čočkovitých vlnových oblaků se mohou vyskytovat po směru proudění od horských hřebenů, které indukují gravitační vlny ve stratosféře. Vznik těchto oblaků může být spojen i s podobným působením silných troposférických bouří. V  mikrostrukturálním složení perleťových oblaků a teplotě jejich vzniku stále ještě existují otevřené otázky. Viz též oblaky stratosférické polární.

syn. blesk čočkový – vzácně se vyskytující blesk s pravidelně přerušovaným kanálem blesku. Má dlouhé trvání a bývá pozorován jen za silného deště v části zeslabujícího se kanálu blesku. Fyz. vysvětlení se přiklání více k opt. jevu (tenký čárový světelný zdroj pozorovaný přes dešťové kapky) než k nehomogenním el. vlastnostem kanálu blesku.

(pe) [perlúcidus] – jedna z odrůd oblaku podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizována jako menší nebo větší oblačné skupiny nebo vrstvy, které mají zřetelné, někdy i velmi malé mezery, jimiž lze vidět Slunce, Měsíc, modrou oblohu nebo oblaky ve větších výškách. Vyskytuje se u druhů altocumulus a stratocumulus. Odrůda perlucidus může být zároveň také translucidus nebo opacus.

Termín byl zaveden v r. 1951. Byl přejat z lat. perlucidus „velmi jasný, průsvitný“.

nejmladší geol. perioda paleozoika (prvohor), zahrnující období před 299 – 252 mil. roků. V důsledku zformování superkontinentu Pangea výrazně poklesla hladina světového oceánu, neboť došlo k omezení tvorby oceánské kůry ve středooceánských hřbetech. V nitru superkontinetu se oproti předchozímu karbonu projevovala podstatně větší kontinentalita klimatu, a to jak termická, tak ombrická. Větší aridita klimatu zvýhodňovala na úkor obojživelníků plazy líhnoucí se z vajíček, která již nemusela být umístěna ve vodě, což otevřelo cestu k dominanci plazů v mezozoiku.

Termín Permian zavedl brit. geolog R. Murchison v r. 1841; je odvozen od názvu města Perm v severozáp. Rusku, kde Murchison horniny z tohoto období zkoumal.

syn. půda dlouhodobě zmrzlá – vrstva půdy a hornin s teplotou celoročně nižší než 0 °C. Je součástí kryosféry. Současný rozsah permafrostu je zčásti pozůstatkem glaciálů (fosilní permafrost), zčásti důsledkem současného klimatu (recentní permafrost). Podmínkami pro jeho vznik jsou prům. roč. teplota vzduchu pod bodem mrazu a dlouhá, studená a suchá zima. Tyto podmínky jsou splněny téměř ve všech oblastech se sněhovým klimatem a v kontinentálních oblastech s boreálním klimatem. Hloubka promrznutí může být i více než 1 000 m, přičemž závisí na teplotním režimu zim, výšce sněhové pokrývky i na geol. a geomorf. podmínkách. Tzv. činná vrstva na povrchu permafrostu periodicky rozmrzá, přičemž její mocnost v různých oblastech (desítky centimetrů až několik metrů) závisí mj. na délce a teplotním režimu léta. Viz též promrzání půdy.

Termín navrhl S. W. Muller v r. 1943. Vytvořil ho zkrácením angl. spojení permanently frozen ground „trvale zmrzlá půda (zem)“.

syn. permafrost.

syn. předpověď počasí perzistentní.

viz POP.

(Persistent Organic Pollutants, perzistentní organické polutanty) – látky charakteru znečišťujících příměsí dlouhodobě setrvávající v prostředí, např. dioxiny, polychlorované bifenyly (PCB), DDT a mnohé další. Jde o významné škodliviny v hygienickém i obecně environmentálním smyslu, ohrožují např. reprodukční procesy živočichů včetně člověka, mohou iniciovat různá zhoubná bujení a celkově zvyšovat výskyt řady chorob. Vznikají mj. v různých chemických výrobách, při produkci a užití pesticidů, různých druhů plastů apod. Vyskytují se v potravních řetězcích, v rozmanitých složkách prostředí, jsou též transportovány v ovzduší.

v meteorologii jeden z rysů časových změn atm. dějů, který je protějškem jejich proměnlivosti a projevuje se tendencí k zachování existujícího typu počasí nebo existujících hodnot meteorologických prvků. V časových řadách met. prvků se persistence projevuje zachováváním současných hodnot i v blízké budoucnosti. Míra projevu persistence klesá s rostoucí délkou sledovaného období a obvykle závisí na zeměp. poloze, roč. době a řadě met. faktorů. Je různá podle toho, zda uvažujeme celkový charakter počasí nebo jednotlivé met. prvky. Z existence persistence vycházejí rovněž některé pomocné metody používané v předpovědích počasí, např. v souvislosti s využíváním přirozených synoptických období nebo při analýze klimatologických řad. Persistence je obecně podmíněna setrvačností dějů v atmosféře. Viz též předpověď počasí perzistentní.

Termín pochází z lat. persistentia „vytrvání“ (od persistere „vytrvat“).

předpověď počasí inerční – setrvačná primitivní předpověď počasí založená na předpokladu, že počasí nebo hodnota daného meteorologického prvku se nezmění v období, na které předpovídáme, ve srovnání s nedávnou minulostí. Nejjednodušší a nejpoužívanější způsob perzistentní předpovědi počasí se zakládá na předpokladu, že „jak bylo dnes, bude i zítra“. Někdy se používá jako referenční předpověď pro porovnání s jinými metodami předpovědi počasí.

syn. proud Humboldtův – studený oceánský proud ve východním segmentu jihopacifického subtropického koloběhu oceánské vody. V jihovýchodním Pacifiku se odděluje od Západního příhonu a směřuje podél západního pobřeží Jižní Ameriky k severu. Nízká teplota povrchu moře je zde umocňována intenzivním upwellingem. Způsobuje ochlazování přilehlého vzduchu, což v kombinaci s velkou vlhkostí vzduchu vede ke vzniku hustých mlh nazývaných garua. Současně zde dochází ke stabilizaci teplotního zvrstvení atmosféry, která podmiňuje výskyt silně aridního klimatu v tropické části pobřeží, které Peruánský proud omývá. V blízkosti rovníku na něj navazuje Jižní rovníkový proud. Viz též El Niño, La Niña.

část fenologie zabývající se studiem časového průběhu významných periodicky se opakujících životních projevů rostlin v závislosti na počasí a klimatu. K rostlinným fenologickým fázím (fytofenofázím) patří vzcházení, odnožování, sloupkování, metání, žlutá čili vosková zralost, plná zralost, první listy, všeobecné listění, první květy, všeobecné kvetení, první zralé plody, všeobecné žloutnutí listů a všeobecný opad listů.

Termín se skládá z řec. φυτόν [fyton] „rostlina“ a slova fenologie.

současný eon, který začal před 541 mil. roků. Zahrnuje éry paleozoikum (prvohory), mezozoikum (druhohory) a současné kenozoikum (třetihory a čtvrtohory).

Termín pochází z angl. Phanerozoic, které v r. 1930 zavedl amer. geolog G. H. Chadwick. Skládá se z řec. φανερός [faneros] „zjevný, patrný“ a ζωή [zóé] „život“; odkazuje na hojné důkazy života zachované v horninách z tohoto období.

graf znázorňující časové změny fenol. jevů, zvláště nástupy fenologických fází, v závislosti na meteorologických prvcích a povětrnostních jevech.

Termín se skládá z řec. komponentu φαίνο- [faino-], odvozeného od slovesa φαίνειν [fainein] „jevit se“ (srov. fenomén), a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“, tj. doslova „zápis o jevech".

věda o časovém průběhu významných periodicky se opakujících životních projevů rostlin a živočichů, tzv. fenologických fází, v závislosti na komplexu podmínek vnějšího prostředí, zejména na počasí a klima. Úzký vztah mezi fenol. daty a klimatickými podmínkami činí z fenologie významnou pomocnou vědu klimatologie, neboť výsledků fenologických pozorování a výzkumů lze zpětně využít k charakteristice klimatických podmínek místa nebo oblasti. Podle objektu pozorování se fenologie dělí na fytofenologii a zoofenologii. U nás byla fenol. služba zorganizována celostátně v letech 1923 až 1924 V. Novákem. Viz též předpověď fenologická.

Termín zřejmě poprvé použil pražský rodák K. Fritsch v r. 1858. Skládá se z řec. komponentu φαίνο- [faino-], odvozeného od řec. φαίνειν [fainein] „jevit se“ (srov. fenomén), a z komponentu -λoγία [-logia] „nauka, věda“, který je příbuzný se slovem λόγoς [logos] „výklad, slovo“.

pozorování časového průběhu fenologických fází během roku konané na fenologických stanicích. Zaznamenává se nástup fází jak u rostlin, tak u živočichů, popř. začátek polních prací.

období roku vymezená etapami vývoje přírody. Fenologické roční doby jsou odděleny významnými fenologickými fázemi.

mapa zobrazující data nástupu fenologických fází nebo lidských úkonů souvisejících především s pěstováním polních kultur. Sestavuje se pro určitý rok nebo pro delší období. Plošné rozložení nástupu fenol. fází se znázorňuje pomocí izofen.

syn. fáze fenologická.

Termín se skládá z řec. komponentu φαίνο- [faino-], odvozeného od slovesa φαίνειν [fainein] „jevit se“ (srov. fenomén), a z φάσις [fasis] „objevení se, východ (o hvězdách), fáze (Měsíce)“, které je rovněž příbuzné s výše uvedeným slovesem φαίνειν.

syn. fenofáze – významný, dobře pozorovatelný a periodicky se opakující životní projev rostlin a živočichů, který je podmíněn střídáním sezon a změnami počasí (vývojem povětrnosti), jako např. kvetení, olistění, přílet ptactva aj. Mezi fenologické fáze v širším smyslu patří i polní práce související s pěstováním polních kultur, např. setí, sklizeň aj. Podle objektu fenologických pozorování rozlišujeme fytofenofáze a zoofenofáze. Viz též fytofenologie, zoofenologie, fenogram, izofena.

speciální stanice sledující data nástupu tzv. fenologických fází, což jsou přesně definovaná vývojová stádia nebo periodicky se opakující životní projevy rostlin či živočichů. Po přiřazení meteorologických dat z nejbližší meteorologické stanice slouží napozorované údaje ke zkoumání vztahu mezi počasím nebo klimatem a živými organizmy, využívají se i v zemědělské a lesnické praxi, ekologii a bioklimatologii. Fenologická stanice bývá často specializovaná, např. na polní plodiny, ovocné dřeviny nebo divoce rostoucí rostliny. V současnosti jsou v ČR provozována pouze fytofenologická pozorování.

speciální předpověď sestavovaná na základě fenologických pozorování a poznatků biologie příslušných organizmů. Většinou se jedná o předpověď nástupu, trvání a ukončení vybraných fenologických fází zemědělských kultur, volně rostoucích rostlin, ojediněle i živočichů. Fenologické předpovědi se využívají v zemědělství, např. při upřesňování agrotechnických termínů nebo řízení polních prací, v lesnictví, popř. ekologii, a mohou také sloužit jako cenné podklady pro alergologickou praxi (předpověď nástupu alergologicky významných fází rostlin). Viz též fenologie.

grafické vyjádření vzájemných souvislostí mezi stavovými veličinami termodynamického systému. Nejčastěji se v tomto směru používají diagramy typu p – T, kdy na horiz. osu vynášíme teplotu T a na vert. osu tlak p. Obsahuje křivky rozhraní mezi jednotlivými fázemi, jde o křivku vypařování neboli křivku nasycených par, křivku sublimační a křivku tání. Jediným společným bodem všech těchto křivek je trojný bod. V meteorologii se s tímto diagramem setkáváme nejčastěji v souvislosti s fázemi vody, tzn. vodní párou, kapalnou vodou (v přechlazené nebo nepřechlazené variantě) a ledem.

syn. změna fázová, změna skupenství – přechod dané látky z jednoho skupenství (fáze) do jiného, v meteorologii především přechod mezi skupenstvími vody. Fázové přechody mezi vodní párou a kapalnou vodou označujeme jako kondenzaci vodní páry, resp. výpar, mezi kapalnou vodou a ledem dochází k mrznutí vody, resp. tání sněhu nebo ledu, o změnách mezi vodní párou a ledem mluvíme jako o depozici, resp. sublimaci. Podmínky, za nichž dochází k jednotlivým fázovým přechodům vody, jsou znázorněny na fázovém diagramu.  Při fázových přechodem dochází k uvolňování, resp. spotřebování latentního tepla.

viz teplo latentní.

syn. smog fotochemický – smog ve smyslu směsi vysoce reaktivních látek oxidačního charakteru typicky obsahující ozon a různé peroxyradikály vznikající fotochemicky (tj. za nutné účasti dostatečně intenzivního slunečního záření) z VOC. Pro vznik tohoto druhu smogu je nutná přítomnost dvou skupin tzv. prekurzorů, tzn. oxidů dusíku a VOC. Indikátorem oxidačního smogu je přízemní ozon, a zejména jeho zvýšené koncentrace. Na rozdíl od redukčního smogu není spojen s výskytem mlhy. Vzniká za teplého, slunečného počasí, proto bývá označován i jako letní smog. Poprvé byl popsán v kalifornském Los Angeles v 50. letech 20. století v souvislosti se silným znečištěním z automobilové dopravy, proto bývá méně vhodně označován jako losangeleský nebo kalifornský. Má významné negativní dopady na zdraví i vegetaci a ekosystémy. Viz též PANs.

syn. smog fotochemický – smog ve smyslu směsi vysoce reaktivních látek oxidačního charakteru typicky obsahující ozon a různé peroxyradikály vznikající fotochemicky (tj. za nutné účasti dostatečně intenzivního slunečního záření) z VOC. Pro vznik tohoto druhu smogu je nutná přítomnost dvou skupin tzv. prekurzorů, tzn. oxidů dusíku a VOC. Indikátorem oxidačního smogu je přízemní ozon, a zejména jeho zvýšené koncentrace. Na rozdíl od redukčního smogu není spojen s výskytem mlhy. Vzniká za teplého, slunečného počasí, proto bývá označován i jako letní smog. Poprvé byl popsán v kalifornském Los Angeles v 50. letech 20. století v souvislosti se silným znečištěním z automobilové dopravy, proto bývá méně vhodně označován jako losangeleský nebo kalifornský. Má významné negativní dopady na zdraví i vegetaci a ekosystémy. Viz též PANs.

světelný jev v atmosféře, vytvořený odrazem, lomem, ohybem nebo interferencí slunečního, popř. měs. světla. K fotometeorům, objevujícím se ve více méně jasném ovzduší, patří zrcadlení, chvění, scintilace, zelený paprsek a soumrakové barvy. V oblacích vznikají halové jevy, koróny, irizace a glórie. V některých hydrometeorech či litometeorech lze pozorovat glorie, duhy, mlhové duhy, Bishopův kruh a krepuskulární paprsky. Viz též meteor.

Termín se skládá z řec. φῶς [fós, gen. fótos] „světlo“ a ze slova meteor.

přístroj pro měření intenzity světla. V meteorologii je termín fotometr většinou vyhrazen pro přístroj měřící ve viditelné vlnové oblasti slunečního spektra (400 až 760 nm).

Termín se skládá z řec. φῶς [fós, gen. fótos] „světlo“ a μέτρον [metron] „míra, měřítko“.

vědní obor zabývající se měřením a kvantitativním popisem světla z hlediska jeho účinků na lidské oko. K tomu využívá řadu fotometrických veličin, jako jsou svítivost, světelný tok, jas, (intenzita) osvětlení, osvit apod. Z hlediska meteorologie je důležitá především problematika viditelného záření Slunce a oblohy.

Termín se skládá z řec. φῶς [fós, gen. fótos] „světlo“ a -μετρία [-metria] „měření“.

syn. smog fotochemický – smog ve smyslu směsi vysoce reaktivních látek oxidačního charakteru typicky obsahující ozon a různé peroxyradikály vznikající fotochemicky (tj. za nutné účasti dostatečně intenzivního slunečního záření) z VOC. Pro vznik tohoto druhu smogu je nutná přítomnost dvou skupin tzv. prekurzorů, tzn. oxidů dusíku a VOC. Indikátorem oxidačního smogu je přízemní ozon, a zejména jeho zvýšené koncentrace. Na rozdíl od redukčního smogu není spojen s výskytem mlhy. Vzniká za teplého, slunečného počasí, proto bývá označován i jako letní smog. Poprvé byl popsán v kalifornském Los Angeles v 50. letech 20. století v souvislosti se silným znečištěním z automobilové dopravy, proto bývá méně vhodně označován jako losangeleský nebo kalifornský. Má významné negativní dopady na zdraví i vegetaci a ekosystémy. Viz též PANs.

vrstva plynného tělesa hvězdy, v užším smyslu Slunce, kde toto těleso začíná být neprůhledné. Sluneční fotosféra, jejíž mocnost  se udává v rozmezí 200 – 500 km, je tak pozorována jako povrch Slunce. Fotosféra emituje až 99 % spojitého spektra elektromagnetického záření Slunce, přičemž vlastnosti tohoto záření jsou podmíněny teplotou fotosféry, která dosahuje cca 5500 – 6000 K. Fotosféra tak představuje nejchladnější část Slunce, od níž dolů i vzhůru (do chromosféry) teplota roste.
V podloží fotosféry probíhá bouřlivá konvekce žhavých plynů, která proniká i do fotosféry a způsobuje její granulaci, tedy členění do domén stoupajících a klesajících proudů plazmatu. Prostorové uspořádání granulí připomíná včelí plásty o rozměrech jednotlivých buněk cca 1000 – 1200 km. Vnitřní části granulí, v nichž proudí horké plazma vzhůru, se jeví jako světlejší; okraje granulí, kde relativně chladnější plazma klesá dolů, jsou tmavší. Při zvýšené sluneční aktivitě vznikají fotosférické deprese, označované jako sluneční skvrny, obklopené výrazně světlejšími, nepravidelně strukturovanými fakulovými poli, jejichž jednotlivé jasné prvky označujeme jako fakule.

oblast elmag. spektra o vlnových délkách od 0,4 do 0,7 µm, v níž je rozloženo pohlcování asimilačních pigmentů, vyvolávající v rostlinné buňce proces fotosyntézy. Pojem fotosynteticky aktivní záření byl přijat v Nizozemí (Committée on Plant Irradiation, 1953) při klasifikaci spektrálních oblastí podle účinků záření na zelené rostliny.

1. syn. meteorologie v užším slova smyslu;
2. souhrnné označení pro fyzikální vědy o atmosféře.
Viz též meteorologie fyzikální.

hist. souhrnné označení pro meteorologické obory, které se zformovaly na fyzikálním základu, a to na rozdíl od těch pěstovaných do začátku 20. století na půdě geografie. Pod označení fyzikální meteorologie jednoznačně patřily atmosférická optika, akustika a elektřina. Většinou sem byla zařazována i termodynamika atmosféry, především v souvislosti s oblačnými ději, a nauka o šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře. Označení ztratilo význam v době, kdy norská meteorologická škola dala celé meteorologii a především problematice předpovědi počasí fyzikální charakter. Viz též fyzika atmosféry.

modelování používané zejména ke studiu dopadů turbulence na atm. procesy a další děje především v mezní vrstvě atmosféry, které není založeno na matematických (numerických) výpočtech, ale na měření v aerodyn. tunelech, vodních tancích apod. Fyzikální modelování využívá zmenšených fyzických modelů konfigurace terénu, zástavby, zdrojů znečišťujících příměsí apod., vystavených proudění vzduchu, popř. proudění jiné modelové tekutiny. Zásadní otázkou je přitom zachování podobnostních kritérií mezi prouděním na modelu a prouděním v reálné modelované situaci. Tyto modely umožňují studovat mj. detailní strukturu turbulence nebo difuzi příměsí v okolí složitých terénních útvarů, v městské a jiné zástavbě apod.

obdoba agronomického sucha, uvažovaného z hlediska fyziologických potřeb jednotlivých druhů rostlin. Některé vlastnosti vody (pevné skupenství, vysoká koncentrace rozpuštěných látek aj.) nebo půdy (malá velikost zrn) totiž rostlinám brání přijímat půdní vodu, jakkoliv jí může být dostatek, přičemž míra tohoto omezení není stejná pro všechny rostlinné druhy.

syn. klima porostové.

Termín se skládá z řec. φυτόν [fyton] „rostlina“ a slova klima.

syn. klima porostové.

syn. klima vegetační, fytoklima – mikroklima prostředí, v němž žijí rostliny a jehož klimatické podmínky svou přítomností a životními ději spoluvytvářejí (modifikují). Zahrnuje jednak přízemní vrstvu ovzduší včetně prostoru nad vegetací, která je jí ovlivněna, jednak půdní vrstvu v dosahu kořenových systémů. Půdní klima kořenového prostoru (klima rhizosféry) je tedy nedílnou součástí porostového klimatu. Porostové klima se vytváří v různých měřítkách klimatu, zejména v rozsahu mikroklimatu, místního klimatu, popř. mezoklimatu.

syn. fytobioklimatologie.

Termín se skládá z řec. φυτόν [fyton] „rostlina“ a slova klimatologie.

syn. bioklimatologie rostlin, fytoklimatologie – část bioklimatologie zabývající se vztahy mezi klimatem a rostlinnou složkou biosféry.

Termín se skládá z řec. φυτόν [fyton] „rostlina“ a slova bioklimatologie.

část fenologie zabývající se studiem časového průběhu významných periodicky se opakujících životních projevů rostlin v závislosti na počasí a klimatu. K rostlinným fenologickým fázím (fytofenofázím) patří vzcházení, odnožování, sloupkování, metání, žlutá čili vosková zralost, plná zralost, první listy, všeobecné listění, první květy, všeobecné kvetení, první zralé plody, všeobecné žloutnutí listů a všeobecný opad listů.

Termín se skládá z řec. φυτόν [fyton] „rostlina“ a slova fenologie.

(pil) – jeden z průvodních oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak je menšího horiz. rozsahu, má podobu čepice nebo kapuce a vyskytuje se nad vrcholky kupovitých oblaků, které jím často prorůstají. Dosti často lze pozorovat i několik průvodních oblaků pileus nad sebou. Vyskytuje se u druhů cumulonimbus a cumulus. Pileus se tvoří, je-li vrstva vzduchu lokálně vyzdviženého nad rostoucí oblak dostatečně vlhká.

Termín je přejat z lat. pil(l)eus „čepice, klobouk“.

viz zpráva z pozemní stanice o výškovém větru (PILOT).

Termín zřejmě souvisí se slovem pilotáž, pomocí níž byla data pro tuto zprávu původně získávána.

meteorologická zpráva o směru a rychlosti větru ve standardních izobarických hladinách a v hladinách význačných změn větru. Sestavuje se podle kódu PILOT. V části A, resp. C této zprávy, jsou uvedeny údaje o větru ve standardních izobarických hladinách a údaje o max. rychlosti a vertikálním střihu větru do hladiny 100, resp. nad 100 hPa. Část B, resp. D, obsahuje údaje o význačných změnách směru a rychlosti větru v hladinách do 100, resp. nad 100 hPa. Zpráva PILOT se sestavuje jen při pilotovacím měření nebo při měření větru radiotechnickými prostředky. Zjednodušenou formou zprávy PILOT je PILOT SPECIAL. Obsahuje informace o větru do výšky 5 000 m po vrstvách 500 m a nad výškou 5 000 m jsou uváděny údaje o větru z hladin vzájemně vzdálených o 1 000 m. Zpráva z mořské stanice o výškovém větru se sestavuje podle kódu PILOT SHIP, který je kódu PILOT analogický.

balon z elastického materiálu (plněný obvykle vodíkem), který je vypouštěn volně do atmosféry stoupací rychlostí balonu 1,5 až 3,5 m.s^–1 a zaměřován vizuálními prostředky, např. optickým pilotovacím teodolitem k určení výškového větru. Viz též měření větru, měření pilotovací.

pomůcka dříve používaná k vyhodnocování výškového větru při pilotovacím měření. Pomocí ní se řešily trigonometrické rovnice charakterizující polohu pilotovacího balonu v prostoru.

jeden ze způsobů zjišťování směru a rychlosti výškového větru. Rozlišujeme jednopilotáž a dvojpilotáž podle toho, zda azimuty a výškové úhly volně letícího pilotovacího prostředku, nejčastěji pilotovacího balonu, zjišťujeme jedním nebo dvěma optickými pilotovacími teodolity. Při jednopilotáži musí být vert. rychlost pilotovacího prostředku známá. Pomocí změřených úhlových hodnot a vypočtené výšky balonu se trigonometricky vyhodnocuje prům. rychlost a směr větru ve vrstvě atmosféry, vymezené polohami pilotovacího prostředku při dvou po sobě následujících zaměřeních. V současné době je pilotovací měření téměř nahrazeno měřením větru radiotechnickými prostředky (radiopilotáží) a užívá se převážně při terénních měřeních. Viz též zpráva PILOT, kruh Molčanovův.

aerologická stanice, která provádí pilotovací měření výškového větru, zpravidla opt. zaměřováním pilotovacího balonu. V některých případech bývá jako pilotážní stanice označována i stanice pro získávání údajů rádiovým zaměřováním dráhy speciálního vysílače neseného balonem nebo radiolokačním sledováním odražeče elektromagnetických vln.

vzdálenost, na kterou pilot letadla nacházejícího se na ose vzletové nebo přistávací dráhy, vidí denní dráhové označení nebo návěstidla ohraničující vzletovou nebo přistávací dráhu, nebo vyznačující její osu. Dráhová dohlednost se dříve určovala vizuálně, nyní se na většině letišť určuje pomocí transmisometrů, umístěných obvykle na obou koncích a uprostřed vzletové nebo přistávací dráhy.

čidlo pro měření rychlosti proudění plynu či kapaliny z daného směru. Přístroj byl vynalezen francouzským inženýrem Henry Pitotem již na počátku 18. století a spočívá ve zjištění rozdílu mezi „statickým“ tlakem v nepohybujícím se vzduchu (či kapalině) a (vyšším) tlakem „dynamickým“ v trubici namířené proti směru natékajícího proudění. Principu Pitotovy trubice se využívá například pro určení relativní rychlosti letadel či lodí vůči okolnímu prostředí či při měření rychlosti vodních toků v hydrologii. V meteorologii jsou nyní senzory založené na tomto principu používány spíše v laboratorních podmínkách, například pro účely kalibrace anemometrů či pro bodová měření při simulaci proudění ve větrném tunelu. Pitotota trubice je součástí univerzálního anemografu. Viz též anemometr tlakový, anemometr Dinesův.

elementární část obrazových dat charakterizovaná svou polohou v rámci snímku. Digitální hodnota přiřazená pixlu vyjadřuje určitou veličinu (např. odrazivost nebo teplotu) charakterizující oblast reprezentovanou pixlem. Tato hodnota vzniká integrací nebo průměrováním sledované veličiny přes plochu (objem) odpovídající pixlu. Jeho rozměr úzce souvisí s rozlišovací schopností přístroje (např. radiometru družice), jímž se sledovaná veličina měří. Viz též snímek družicový.

Termín je poprvé doložen v r. 1965 v angličtině. Vznikl z angl. pix (varianty hovorového výrazu pics, vzniklého zkrácením slova pictures „obrázky“) a z první slabiky slova element „prvek“, doslova „prvek obrázků“.

zákl. zákon popisující rozdělení energie ve spektru záření absolutně černého tělesa v závislosti na jeho teplotě. Funkce E_λ, vyjadřující toto rozdělení podle vlnových délek, je dána vztahem
$E_{\lambda }=c_1\frac{{\lambda }^{-5}}{exp\left(\frac{c_2}{\lambda T}\right)-1},$
kde c₁ a c₂ jsou konstanty, λ značí vlnovou délku záření a T teplotu povrchu daného černého tělesa v K. Z Planckova zákona, který je obecným zákonem záření, lze též odvodit zákon Stefanův–Boltzmannův, popř. zákon Wienův. Planckův zákon patří k zákl. vztahům používaným v aktinometrii. Zákon teoreticky formuloval r. 1901 M. Planck, což představovalo východisko pro následnou formulaci základů kvantové fyziky.

poměr záření odraženého Zemí jako planetou k záření Slunce vstupujícímu do atmosféry Země. V současné době se na základě družicových meteorologických měření udává hodnota albeda Země přibližně 30 %.

plynný obal obklopující jednotlivé planety. Podle chem. složení lze atmosféru planet ve sluneční soustavě rozdělit do tří typů:
1. dusíko-kyslíkový (Země);
2. uhlíkový (Venuše, Mars, kde se atmosféra skládá převážně z oxidu uhličitého);
3. vodíko-metano-čpavkový (velké planety Jupiter, Saturn, Uran, Neptun).
K udržení atmosféry musí mít planeta dostatečně velkou hmotnost a nikoli příliš vysokou teplotu povrchu. Ve sluneční soustavě to lze dokumentovat např. na Merkuru, jenž je prakticky bez atmosféry. V současné době se na společném obsahovém pomezí meteorologie, geofyziky a astronomie věnuje pozornost planetárním atmosférám nejen v rámci naší sluneční soustavy, ale i v souvislosti s exoplanetami, tj. planetami příslušejícími k planetárním systémům jiných hvězd než je naše Slunce. Viz též atmosféra Země.

vlny v zonálním proudění charakteru Rossbyho vln, avšak s velkými vlnovými délkami, přibližně 10 000 km nebo více. Často oscilují kolem určité polohy a projevují se především na výškových klimatologických mapách tlakového pole.

1. syn. všeobecná cirkulace atmosféry;
2. hypotetická atmosférická cirkulace, která by existovala na planetě s hladkým homogenním povrchem.

pás zvětšených horiz. gradientů teploty a tlaku vzduchu ve stř. a horní troposféře v mírných a subtropických zeměp. šířkách. Má značné rozměry, většinou se vyskytuje nad určitou částí polokoule, v některých případech však probíhá okolo celé polokoule. Průběh této zóny může být více méně zonální nebo značně meandrující. Největší gradienty teploty a tlaku vzduchu bývají obvykle v blízkosti tropopauzy. Ve volné atmosféře se na tuto výškovou frontální zónu váže polární nebo arktická fronta. V uvedené zóně se často vyskytuje tryskové proudění.

1. mezní vrstva atmosféry v nejširším smyslu. Obsahuje tzv. vnitřní mezní vrstvy vznikající při obtékání jednotlivých překážek prouděním, při přechodu proudění nad odlišný typ povrchu apod.;
2. teor. model mezní vrstvy atmosféry, v němž se předpokládá turbulentní proudění, nezávislost všech veličin na čase a na horiz. souřadnicích.

lid. výraz pro silný déšť. Nejčastěji se jedná o déšť přívalový.

syn. déšť přívalový.

syn. příval – déšť velké intenzity a v našich oblastech převážně krátkého trvání a malého plošného rozsahu. Většinou se jedná o silné konvektivní srážky. Přívalový déšť způsobuje prudké rozvodnění malých toků a značné zatížení kanalizačních sítí. Údaje o přívalových deštích (intenzita, trvání, četnost, doba opakování apod.) jsou nezbytné v hydrotechnických výpočtech. Kritéria přívalového deště nejsou jednotná, např. podle G. Hellmanna je za přívalový považován déšť s úhrnem srážek 10 až 80 mm za dobu kratší než 180 minut. Viz též vztah Wussovův, vztah Němcův, extrémy srážek, povodeň.

viz anomálie klimatická.

Termín je přejat z řec. πλείων [pleión] „větší“.

syn. čtvrtohory starší – starší geol. epocha kvartéru, zahrnující období před 2,588 – 0,0117 mil. roků. Během pleistocénu opakovaně probíhal kvartérní klimatický cyklus.

Termín zavedl skot. geolog Ch. Lyell v r. 1839; skládá se z řec. πλεῖστος [pleistos] „nejvíc“ a z komponentu -cén, obsaženého v názvu všech epoch současné geol. éry neboli kenozoika (angl. cenozoic; z řec. καινός [kainos] „nový“). Až do vymezení holocénu jako samostatné epochy totiž pleistocén představoval nejnovější úsek geologické minulosti.

syn. jev Dellingerův – náhlá změna fyz. stavu nižší ionosféry ve výšce 60 až 80 km. Vzniká prudkým zesílením ionizace ionosférické vrstvy D, které je vyvoláno zvětšením ultrafialového záření při chromosférické erupci na Slunci. Projeví se náhlým vymizením příjmu vzdálených krátkovlnných rádiových stanic na polokouli osvětlené Sluncem. Jev trvá několik desítek minut až několik hodin. Uvedenou poruchu poprvé popsal J. H. Dellinger v r. 1935.

syn. oteplení stratosférické náhlé.

syn. ohřev stratosférický náhlý – prudké zvýšení teploty vzduchu ve stratosféře až o 50 °C během několika dnů, k němuž dochází v důsledku významného narušení cirkumpolárního víru prostřednictvím planetárních vln. Náhlé stratosférické oteplení ovlivňuje podmínky v celé stratosféře (nejen v polárních, ale i v rovníkových oblastech), dále v troposféře, mezosféře, a dokonce i v ionosféře.
Rozeznáváme dvě kategorie náhlých stratosférických oteplení. Slabé oteplení se objevuje na severní i jižní polokouli často několikrát během chladného půlroku. Nastává při  časově omezeném zeslabení, nikoli však rozpadu cirkumpolárního víru. Na severní polokouli pak přibližně jednou za dva roky dojde i k tzv. hlavnímu neboli silnému oteplení, jehož klíčovým znakem je na 60° sev. šířky v izobarické hladině 10 hPa (ve výšce asi 33 km) změna zimní západní cirkulace na východní. Cirkumpolární vír se může také rozdělit na dva samostatné víry. Na jižní polokouli je hlavní stratosférické oteplení pozorováno pouze výjimečně (např. v roce 2002), neboť antarktický cirkumpolární vír je oproti arktickému stabilnější díky menšímu vlnovému působení pevnin a hor ve středních a vyšších zeměpisných šířkách jižní polokoule. Po odeznění náhlého stratosférického oteplení se obnovuje zimní západní cirkulace.

Stratosférické oteplení poprvé pozoroval R. Scherhag v Berlíně v r. 1952, odtud zast. označení tohoto jevu jako berlínský fenomén.

období s vydatnými srážkami v nižších zeměp. šířkách. Podle starších představ měly pluviály časově zhruba odpovídat glaciálům ve vyšších zeměp. šířkách, avšak např. poslední pluviál zřejmě nastal na konci glaciálu a přetrval až do období holocénního klimatického optima. Do většiny oblastí, kde dnes panuje horké suché klima, se rozšířilo klima savan, vytvořily se stálé vodní toky a rozsáhlá jezera, takže zde byla i vyšší hustota zalidnění než v současné době.

Termín pochází z lat. pluvialis „dešťový, deštivý“ (od pluvia „déšť“).

viz ombrograf.

Termín vznikl odvozením od termínu pluviograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z lat. pluvia „déšť“ a z řec. γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“; tj. doslova „záznam o dešti“.

viz ombrograf. Viz též mikropluviograf.

Termín zavedl brit. inženýr R. Beckley, který přístroj sestrojil zhruba ve 3. čtvrtině 19. století. Termín se skládá z lat. pluvia „déšť“ a z řec. komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

zast. označení pro srážkoměr.

Termín se skládá z lat. pluvia „déšť“ a z řec. μέτρον [metron] „míra, meřidlo“.

syn. ombrometrie.

Termín se skládá z lat. pluvia „déšť“ a z řec. -μετρία [-metria] „měření“.

syn. kvocient pluviometrický – charakteristika poměrného rozložení atm. srážek během roku, stanovená jako podíl skutečného úhrnu srážek za určitý měsíc a úhrnu, který by spadl v tomto měsíci v případě rovnoměrného rozložení srážek během roku. Je obdobou častěji používaných relativních srážek. Na klimatologických mapách se znázorňuje pomocí izomer.

syn. koeficient pluviometrický.

zařízení pro určení výskytu, trvání, popř. i druhu atm. srážek. V ČR se nepoužíval. Viz též detektor počasí.

Termín zavedl franc. inženýr C. F. Hervé-Mangon, který přístoj sestrojil zřejmě v r. 1850. Termín se skládá z lat. pluvia „déšť“ a z řec. σκοπεῖν [skopein] „pozorovat, zkoumat“.

viz rovnice Poissonovy.

méně časté označení pro rovnice Poissonovy.

1. Rovnice
$p{\alpha }^{c_p/c_v}=C_1,$
$T=C_2{p}^{R/c_p},$
platné při adiabatickém ději v ideálním plynu, které lze odvodit z první hlavní termodynamické věty. V nich p značí tlak, α měrný objem plynu, c_p, resp. c_v měrné teplo při stálém tlaku, resp. při stálém objemu, T teplotu v K, R měrnou plynovou konstantu a C₁, C₂ jsou konstanty dané počátečními podmínkami. Druhá z těchto rovnic se často uvádí ve tvaru
$\frac{T_1}{T_0}={\left(\frac{p_1}{p_0}\right)}^{R/c_p},$
kde T₀, p_o, resp. T₁, p₁ značí teplotu a tlak v počátečním, resp. v konečném stavu. Z tohoto vyjádření se vychází např. při definici potenciální teploty. Poissonovy rovnice odvodil franc. fyzik a matematik S. D. Poisson v r. 1823.
2. Parciální diferenciální rovnice typu
$\frac{{\partial }^{2}u}{\partial x^2}+\frac{{\partial }^{2}u}{\partial y^2}+\frac{{\partial }^{2}u}{\partial z^2}=f\left(x,y,z\right)$
nebo ve dvojrozměrném prostoru
$\frac{{\partial }^{2}u}{\partial x^2}+\frac{{\partial }^{2}u}{\partial y^2}=\phi \left(x,y\right),$
kde u je hledaná funkce prostorových souřadnic x, y, za f nebo φ jejich zadaná funkce. Rovnice tohoto typu se používají při řešení některých problémů v dynamické meteorologii.

převládající vých. větry ve vysokých zeměp. šířkách na vnější straně subpolárního pásu nízkého tlaku vzduchu, které vanou při zemi a mají jen malý vertikální rozsah. Zvlášť stálé a silné východní větry se vyskytují na okrajích rozsáhlé a mohutné antarktické anticyklony.

(PSC z angl. polar stratospheric clouds) – specifický typ oblaků, které se vyskytují většinou v zimních měsících ve spodní polární stratosféře ve výškách 15 - 30 km. Byly poprvé identifikovány na základě družicových měření v r. 1979. Polární stratosférické oblaky vznikají při velmi nízkých teplotách (185–195 K) typických pro oblast stratosférického cirkumpolárního víru. Jsou až 100krát četnější v oblasti Antarktidy než nad Arktidou, kde je cirkumpolární vír méně výrazný.
PSC jsou jedinými oblaky v horní  atmosféře, které se vyskytují při teplotách nad i pod bodem mrznutí.  PSC obsahující kyselinu dusičnou a vodu se tvoří při teplotě nad bodem mrznutí a sestávají z částic, které obsahují vodu, kyselinu dusičnou a popř. i kyselinu sírovou. Ledové PSC vznikají při teplotě pod bodem mrznutí a jsou složeny pouze z ledových částic, vzhledem k podstatně vyšší koncentraci vodní páry v těchto hladinách ve srovnání s kyselinou dusičnou. Podle svého vzhledu jsou ledové PSC označovány jako oblaky perleťové. Tyto dva typy PSC byly dříve označovány jako typ 1 (kyselina dusičná a voda) a typ 2 (led). Podle mezinárodní klasifikace oblaků z roku 2017 se toto rozdělení již nepoužívá vzhledem k získanému lepšímu pochopení vlastností částic v různých typech PSC.
Částice polárních stratosférických oblaků tvoří ve spodní stratosféře pevné skupenství. Na jejich povrchu probíhají heterogenní reakce, které velmi zvyšují účinnost sloučenin chloru a bromu při rozkladu ozonu. Proto jsou považovány za důležitý faktor působící při vzniku tzv. ozonové díry nad Antarktidou.

model termálně podmíněné buňkové cirkulace v oblastech nad 60° zeměp. šířky bez uvažování zonální složky proudění. Oproti Hadleyově buňce relativně slabší polární buňku lze detekovat na sev. i již. polokouli prostřednictvím časově průměrovaných polí větru na vertikálních řezech atmosférou. Je charakterizována sestupnými pohyby vzduchu v oblasti zeměp. pólu, přízemním prouděním do nižších zeměp. šířek, výstupnými pohyby vzduchu v subpolárních oblastech mezi 50° a 70° zeměp. šířky (viz Ferrelova buňka) a výškovým prouděním k pólu. Při uvažování zonální složky proudění je přízemní proudění výrazně stáčeno na východní, výškové na západní.

obecné označení pro klima polárních oblastí. V Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližněodpovídá sněhové klima, v Alisovově klasifikaci klimatu pak arktické klima a antarktické klima.

hlavní fronta oddělující vzduch mírných šířek, dříve nazývaný polární vzduch, od tropického vzduchu. Nad sev. polokoulí probíhá v několika větvích, z nichž pro Evropu mají největší význam tyto: větev probíhající v zimě od Mexického zálivu nad sev. částí Atlantského oceánu k záp. pobřeží Francie a v létě se nacházející o 1 000 až 1 500 km severněji; středomořská fronta a větev táhnoucí se od Černého moře nad horní Povolží. Viz též teorie polární fronty.

teorie vycházející z poznatků norské meteorologické školy, která vysvětluje vznik a vývoj mimotropických cyklon vývojem polární fronty, oddělující polární a tropický vzduch. Tyto cyklony zesilují a postupují podél polární fronty, přičemž během svého života procházejí řadou typických vývojových stadií. Teorie polární fronty, kterou rozpracovali v letech 1921–1922 V. Bjerknes, J. Bjerknes a H. Solberg, zahájila nové období atm. analýzy a představuje jeden z mezníků ve vývoji synoptické meteorologie.

přístroj k měření velikosti polarizace světla oblohy, popř. k určování polohy neutrálních bodů. Polarimetry využívají opt. vlastností hranolů a destiček z vhodných opt. materiálů ke zjišťování procenta polarizace světla vstupujícího tubusem do přístroje. K tomuto účelu lze využit např. depolarizaci měřeného světla nebo porovnání jasů srovnávacích zorných polí v polarimetru. Výsledkem měření je zpravidla úhel natočení polarizačního hranolu, z něhož lze vypočítat procento polarizace v místě oblohy, na které byl zaměřen tubus. Viz též polarizace slunečního záření v atmosféře.

Termín se skládá ze slova polarizace a z řec. μέτρον [metron] „míra, meřidlo“.

transformace přirozeného slun. záření v záření polarizované, ke které dochází při rozptylu záření v zemské atmosféře. Nejvíce jsou polarizovány paprsky kolmé ke směru šíření přímého slunečního záření. Rozptýlené sluneční záření s minimální polarizací naopak přichází od neutrálních bodů na obloze.

transformace nepolarizovaného elmag. vlnění ve vlnění polarizované. Polarizace může být kruhová, eliptická nebo lineární. Polarizované vlnění se využívá v radarové meteorologii ke studiu meteorologických cílů, tj. zejména tvaru a skupenství nesférických oblačných a srážkových částic. Viz též depolarizace elektromagnetických vln.

Termín zavedl franc. fyzik E. L. Malus v r. 1811 spolu s franc. slovesem polariser „polarizovat“, od něhož je odvozen. Základem těchto slov je lat. polaris „polární, týkající se zeměpisných pólů“ (od polus „konec osy, pól“, z řec. πόλος [polos] „osa; pól osy“). Jako póly totiž E. L. Malus označil okraje paprsku ve směru kolmém k jeho směru, k nimž se naklání reflexní plocha při polarizaci.

jev vznikající ve horní atmosféře, obvykle ve výškách od 80 do 500 km nad zemským povrchem. Bývá pozorován v noci v podobě barevných oblouků, svitků, drapérií nebo závěsů. Příčinou polární záře je vtahování korpuskulárního záření Slunce do magnetického pole Země, kde ionizuje atm. částice, excituje atomy a molekuly a vyvolává tak světelné efekty. Polární záře se vyskytují především v období intenzívní sluneční činnosti při magnetických bouřích, a to zvláště v sev. a již. polárních oblastech v okolí zemských magnetických pólů. Mají složité spektrum, v jasných zářích je nejintenzivnější zelená nebo červená barva. Nejvyšší polární záře dosahují až 1 200 km, nejnižší asi 65 km nad zemí; vrstva, v níž se vyskytují, je nejčastěji silná 10–12 km. Podle toho, na které polokouli se vyskytuje, se též hovoří o sev. záři (aurora borealis) nebo již. záři (aurora australis). Zeměp. rozložení výskytu polární záře za určité období znázorňují izochasmy. Polární záře je jedním z elektrometeorů. Viz též ionizace atmosférická, magnetosféra zemská, záření kosmické.

1. zast. syn. pro vzduch mírných šířek;
2. ve starších pracích souborné označení pro vzduch mírných šířek a arktický nebo antarktický vzduch.

nevh. označení pro vpád studeného vzduchu.

mezosynoptická cyklona vznikající nad nezamrzlou mořskou hladinou ve vzduchu mírných šířek, popř. v arktickém vzduchu studeného sektoru řídicích cyklon. V poli přízemního tlaku vzduchu bývá zpravidla vyjádřena brázdou nižšího tlaku, popř. i uzavřenou izobarou. Rozměry polární cyklony jsou řádově stovky km a doba její existence přibližně 1 den. Vznikne-li v bezprostřední blízkosti za studenou frontou, může způsobit její zvlnění a často s ní v tomto případě splyne. Oblačnost polární cyklony má zpravidla výrazně konvektivní charakter, jednotlivé spirální větve mohou být překryty vysokou oblačností.
V sev. Atlantiku vznikají polární cyklony nejčastěji východně od již. cípu Grónska při. záp. až sz. proudění v souvislosti s horizontálním střihem větru v závětří Grónska. Dále se polární cyklony často vyskytují v oblasti Norska a Norského moře, kde při jejich vzniku hraje důležitou roli horizontální střih větru vyvolaný třením nad záp. pobřežím Skandinávie. Polární cyklony se mohou vyskytnout i v oblasti Britských ostrovů, někdy pronikají nad Baltské moře, případně až do střední Evropy. Jsou zpravidla provázeny silným větrem, intenzivními přeháňkami a v zimě sněžením.
Zast. čes. označení pro polární cyklonu je mezocyklona. Chybné je použití termínu polární cyklona ve smyslu cirkumpolární vír.

syn. družice meteorologická kvazipolární – vžité zkrácené označení pro meteorologickou družici na polární dráze, tedy s oběžnou dráhou přibližně kolmou na zemský rovník, takže při každém obletu Země přelétá i její polární oblasti. Operativní meteorologické družice na polárních dráhách mají zpravidla oběžnou dobu blízkou 100 minutám a výšku kruhové dráhy přibližně v rozmezí 700 až 1 000 km. Dráha je zpravidla heliosynchronní. Mezi polární meteorologické družice patří mj. družice NOAA a Metop.

syn. vír cirkumpolární.

syn. vír polární – největší atmosférický vír v systému všeobecné cirkulace atmosféry. Tvoří ho převážně západní proudění kolem geografických pólů ve středních a vysokých zeměpisných šířkách, a to ve vyšších vrstvách troposféry a ve stratosféře. Ve vyšší troposféře hovoříme o troposférickém cirkumpolárním víru, který se zde projevuje uzavřenými,  cyklonálně zakřivenými absolutními izohypsami, neboť je vyplněn studeným vzduchem. Jeho okraj přitom leží v jádru oblasti nejsilnějších západních větrů, tedy mezi 40. a 60. stupněm zeměpisné šířky. Troposférický cirkumpolární vír existuje celoročně; nejsilnější je v zimě, kdy je v jeho jádru nejstudenější vzduch. Stratosférický cirkumpolární vír sahá od horního okraje tropopauzy do vyšších hladin stratosféry, přičemž jeho intenzita i horizontální rozsah roste s výškou; v horních hladinách stratosféry leží maxima jeho rychlosti kolem 50. stupně zem. šířky. Na rozdíl od troposférického cirkumpolárního víru existuje střídavě vždy na jedné polokouli. Vytváří se na podzim příslušné polokoule, trvá do jara, obvykle na přelomu jara a léta zaniká. Viz též oteplení stratosférické.

rozbor četnosti a kvality pylových zrn různých druhů rostlin obsažených v povrchových nánosech, zvláště v rašeliništích, z nichž mohou být činěny závěry o změnách klimatu. Viz též proxy data.

zákal podmíněný přítomností pylových zrn v ovzduší. Vzniká nejčastěji při současném kvetení dominantních lesních dřevin, zejména na jaře za suchého větrnějšího počasí.

(Polycyclic Aromatic Hydrocarbons, polycyklické aromatické uhlovodíky) – uhlovodíky obsahující ve své struktuře nejméně dva benzenové kruhy. V souvislosti s ochranou čistoty ovzduší se namnoze projevují jako významné škodliviny. V současné době jsou v této souvislosti zmiňovány např. pyreny obsahující čtyři benzenové kruhy, v případě tří těchto kruhů jde o antracen, velkou pozornost pak budí zejména benzo(a)pyren s pěti benzenovými kruhy.

atmosférická příměs pevného nebo kapalného skupenství tvořící atmosférický aerosol, jejíž částice se při přenosu, difuzi, sedimentaci apod. v atmosféře chovají různě především pro svou nestejnou velikost, tvar nebo hustotu. Viz též příměs monodisperzní.

modelová atmosféra s konstantním vertikálním teplotním gradientem. Vert. rozložení tlaku a teploty vzduchu odpovídá působení polytropních dějů v atmosféře a je dáno vztahem:
${\left(\frac{p}{p_0}\right)}^{\frac{R\gamma }{g}}=\frac{T}{T_0},$
kde p₀ je počáteční a p konečný tlak vzduchu,T₀ počáteční a T konečná teplota vzduchu v K, g velikost tíhového zrychlení, R měrná plynová konstanta a γ vert. teplotní gradient. Zvláštními případy polytropní atmosféry jsou adiabatická a homogenní, příp. i izotermická atmosféra.

viz děj polytropní.

vratný termodyn. děj v plynu, při němž zůstává konstantním měrné teplo a je splněna rovnice polytropy
$p.{\alpha }^n=konst.,$
kde p značí tlak, α měrný objem daného plynu a n blíže charakterizuje konkrétní probíhající děj. Speciálními případy polytropního děje jsou např. děj adiabatický (n = c_p/c_v, kde c_p, resp. c_v je měrné teplo plynu při stálém tlaku, resp. objemu), děj izotermický (n = 1), izobarický (n = 0) a izosterický (n → ∞).

(Polycyclic Aromatic Hydrocarbons, polycyklické aromatické uhlovodíky) – uhlovodíky obsahující ve své struktuře nejméně dva benzenové kruhy. V souvislosti s ochranou čistoty ovzduší se namnoze projevují jako významné škodliviny. V současné době jsou v této souvislosti zmiňovány např. pyreny obsahující čtyři benzenové kruhy, v případě tří těchto kruhů jde o antracen, velkou pozornost pak budí zejména benzo(a)pyren s pěti benzenovými kruhy.

srážky, které vypadávají v oblasti atmosférické fronty za frontální čarou. Mohou být jak trvalé, tak ve formě přeháněk. Jejich intenzita a trvání na určitém místě závisí na druhu fronty, na její výraznosti, rychlosti postupu a roč. i denní době. Nejdelší trvání a největší intenzitu mívají srážky za studenou frontou prvního druhu, významné mohou být i srážky za okluzní frontou charakteru studené fronty. Viz též srážky frontální, srážky předfrontální.

viz mlha frontální.

viz holocén.

viz holocén.

Termín vznikl z lat. post „po“ a ze slova glaciál.

energie související s klidovou polohou daného tělesa nebo systému v poli působení vnějších sil. V meteorologii zpravidla jde o sílu zemské tíže a obvykle se pak mluví o geopotenciální energii. Potenciální energie zemské atmosféry je dána prostorovým rozložením hustoty vzduchu.

celkové množství vody, které se může vypařit z půdy (výpar z půdy) a vegetačního krytu (transpirace rostlin) při nasycení půdy vodou nebo při sněhové pokrývce. V přírodních podmínkách potenciální evapotranspirace zpravidla převyšuje evapotranspiraci aktuální. Pojem zavedl C. W. Thornthwaite (1948), který potenciální evapotranspiraci využíval k vyjádření humidity klimatu.

instabilní teplotní zvrstvení atmosféry ve vrstvě vzduchu vyvolané vynuceným výstupem vrstvy, která je původně stabilní z hlediska vertikální stability atmosféry. Před dosažením výstupné kondenzační hladiny a za předpokladu adiabatického ochlazování se vrstva labilizuje, neboť vertikální teplotní gradient ve vrstvě se zvětšuje v důsledku adiabatické expanze. Vrstva však nadále zůstává stabilní. Pokud směšovací poměr vodní páry ve vrstvě klesá s výškou dostatečně rychle, aby spodní část vrstvy dosáhla výstupnou kondenzační hladinu dříve než její horní část, začne se od tohoto okamžiku spodní část vrstvy ochlazovat pomaleji v důsledku uvolňování latentního tepla kondenzace. Vrstva se tak dále labilizuje a nyní se již může stát instabilní. Potenciální instabilita se tedy projeví při dostatečně velkém poklesu směšovacího poměru s výškou a/nebo při dostatečně velkém vert. teplotním gradientu ve vrstvě. Stav, kdy je vrstva charakterizovaná instabilním teplotním zvrstvením až po svém vyzdvižení jako celku k nasycení, je též někdy označován jako konvekční instabilita. Uvažovaná vrstva je potenciálně (konvekčně) instabilní, pokud ve vrstvě klesá adiabatická ekvivalentní potenciální teplota s výškou. Viz též děj adiabatický, děj pseudoadiabatický.

teplota, jakou by měla částice suchého vzduchu, kdybychom ji adiabaticky přivedli do izobarické hladiny 1 000 hPa. Z Poissonových rovnic vyplývá vztah:
$\Theta =T{\left(\frac{1000}{p}\right)}^{\text{R}/{\text{c}}_{\text{p}}},$
kde T je teplota vzduchu v K, p tlak vzduchu v hPa, R měrná plynová konstanta suchého vzduchu a c_p měrné teplo suchého vzduchu při stálém tlaku. Potenciální teplota zůstává konstantní při adiabatických dějích v suchém vzduchu, je tedy konzervativní vlastností vzduchové hmoty, pokud nedochází k fázovým změnám vody. V praxi lze potenciální teplotu používat jako termodyn. charakteristiku, v podstatě jako míru entropie nejen pro suchý, ale i pro vlhký, avšak nenasycený vzduch. Při stabilním teplotním zvrstvení atmosféry potenciální teplota s výškou vzrůstá, při indiferentním zvrstvení se s výškou nemění, při instabilním zvrstvení potenciální teplota s výškou klesá. K pojmu potenciální teplota dospěl v roce 1884 H. Helmholtz, nazýval ji však ještě obsah tepla (Wärmegehalt). Název potenciální teplota pochází od W. Bezolda (1888).

syn. výparnost – maximálně možný výpar, který by nebyl limitován množstvím vody k vypařování, jako je tomu u skutečného výparu. Vyjadřuje schopnost atmosféry za daných meteorologických podmínek odnímat vodu příslušnému povrchu, tedy vodní hladině nebo povrchu vlhké půdy (potenciální evaporace), popř. i rostlinám bohatě zásobeným vodou (potenciální transpirace) nebo obojímu (potenciální evapotranspirace). Potenciální výpar může být vypočten pomocí nejrůznějších empirických vzorců, případně ho lze měřit pomocí výparoměrů se stálým dostatkem vody.

skalární veličina, která je úměrná skalárnímu součinu vektoru abs. vorticity a gradientu potenciální teploty. Potenciální vorticita P, někdy též nazývaná jako Ertelova potenciální vorticita, je definována vztahem:
$P=\frac{1}{\rho }\left(\nabla \times v_a\right).\nabla \theta =\frac{1}{\rho }\left(2\Omega +\nabla \times v_r\right).\nabla \theta ,$
kde ρ je hustota vzduchu, v_a vektor rychlosti proudění vzhledem k absolutní souřadnicové soustavě, v_r vektor rychlosti proudění vzhledem k relativní souřadnicové soustavě, ∇ θ třídimenzionální gradient potenciální teploty v z-systému a Ω vektor úhlové rychlosti rotace Země. Hodnoty potenciální vorticity se obvykle uvádějí v jednotkách PVU, kde 1 PVU = 10^–6 K.kg^–1.m².s^–1. Uvedený definiční vztah je nejobecnějším vyjádřením potenciální vorticity. V praxi se často používají účelově zjednodušená matematická vyjádření. Potenciální vorticitu lze však vždy do určité míry považovat za míru podílu abs. vorticity a efektivní tloušťky víru. Například v dynamické meteorologii synoptického měřítka se obvykle používá forma vyjádření v theta-systému:
$P_{\theta }=-g\left({\xi }_{\theta }+\lambda \right){\left(\frac{\partial \theta }{\partial p}\right)}_{\theta }$
kde ξ_θ je vert. složka rel. vorticity v theta-systému, λ Coriolisův parametr, g velikost tíhového zrychlení a p tlak vzduchu. Potenciální vorticita je v tomto případě definována v daném bodě jako absolutní vorticita vztažená k vertikálnímu vzduchovému sloupci, jehož výšce přísluší jednotkový tlakový rozdíl a jehož obě podstavy se nalézají v hladinách konstantní entropie. Uvedené vyjádření vede k odvození tzv. teorému potenciální vorticity, podle kterého lze potenciální vorticitu vzduchové částice považovat za konstantní za předpokladu hydrostatické rovnováhy a adiabatického děje bez tření v atmosféře, tj. pro většinu pohybů synoptického měřítka. Důsledkem je např. zmenšování (zvětšování) velikosti abs. vorticity vzduchového sloupce v souladu s tím, jak se zmenšuje (zvětšuje) tloušťka sloupce na návětrné (zavětrné) straně horské překážky. Viz též anomálie potenciální vorticity.

(parts per bilion, parts per milion) – zkratky anglických výrazů pro jednu miliardtinu (miliontinu) celku, obdobně jako procento (setina) nebo promile (tisícina). Často se používá pro měření koncentrace příměsí a znečišťujících látek v ovzduší, ve vodě nebo v tělesných tekutinách. V atmosférické chemii odpovídá koncentrace 1 ppm přítomnosti jedné částice plynné příměsi v 1 milionu částic vzduchu. Při převodu ppm a ppb na hmotnostní koncentrace je nutno brát v úvahu tlak a teplotu vzduchu.

viz holocén.

Termín se skládá z lat. předpony prae- „před“ a ze slova boreál.

(pra) – jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Znamená, že z oblaků padají atmosferické srážky (déšť, mrholení, sníh, zmrzlý déšť, krupky, kroupy aj.) dosahující až k zemskému povrchu. Vyskytuje se nejčastěji u druhů altostratus, nimbostratus, stratocumulus, stratus, cumulus a cumulonimbus. Tento jev se řadí mezi zvláštnosti oblaků, protože padající srážky tvoří jakoby prodloužení oblaku; jinak patří srážky mezi hydrometeory. Viz též virga.

Termín je přejat z lat. praecipitatio „střemhlavý pád“, odvozeného od slovesa praecipitare „srazit (dolů), svrhnout“, jež má původ v přídavném jméně praeceps „(padající) hlavou napřed, po hlavě, dolů" (z prae „před" a caput „hlava"). Viz též srážky.

srážky, které vypadávají v oblasti atmosférické fronty před frontální čarou. Předfrontální srážky mohou být jak trvalé, tak ve formě přeháněk. Jejich trvání na určitém místě závisí především na rychlosti postupu fronty, na její výraznosti, roč. a denní době. Nejdelší trvání obvykle mívají srážky před teplými frontami, někdy i více než 24 h, nejkratší před studenými frontami, někdy jen několik min. Viz též srážky frontální, srážky zafrontální.

viz mlha frontální.

společné označení pro eony hadaikum, archaikum (prahory) a proterozoikum (starohory). Jeho počátek odpovídá vzniku planety Země před 4600 mil. roků, konec nástupu fanerozoika, přesněji kambria před 541 mil. roků.

Termín se skládá z lat. předpony prae- „před“ a slova kambrium.

poměr v/a, kde v je kinematický koeficient vazkosti a a koeficient teplotní vodivosti. V meteorologii se však spíše používá turbulentní analog Prandtlova čísla zavedený jako poměr koeficientu turbulentní difuze pro hybnost ku koeficientu turbulentní difuze pro teplo. Viz též kritéria podobnostní.

viz nukleace heterogenní.

syn. cirkulace prvotní – základní složka všeobecné cirkulace atmosféry. Na ni navazují cirkulace menších měřítek, označované jako cirkulace sekundární a terciární. Toto rozdělení atmosférické cirkulace navrhl H. C. Willet.

syn. duha hlavní.

aerosolové částice, které jsou do vzduchu přímo emitovány ze svých zdrojů. V čes. tech. literatuře, zejména staršího původu, se někdy označují jako disperzní aerosoly. Viz též aerosoly sekundární.

méně vhodné označení pro základní rovnice.

1. v dynamické meteorologii obecně soustava rovnic, která dává do vzájemného vztahu zákl. dynamické a termodynamické veličiny popisující pole větru, teploty a tlaku včetně rozložení obsahu vody ve všech fázích. Počítáme do ní obvykle složkové vyjádření vektorové pohybové rovnice, rovnici kontinuity proudění a vody ve všech fázích, vhodné matematické vyjádření první hlavní věty termodynamické a stavovou rovnici ideálního plynu. Za předpokladu znalosti zdrojových funkcí a počátečních, popř. okrajových podmínek, je taková soustava uzavřeným systémem rovnic. Řešené veličiny jsou pak jednoznačnými funkcemi prostorových souřadnic a času.
2. v tematické oblasti numerické předpovědi počasí se takto obvykle označuje soustava prognostických rovnic, ve kterých jsou použity zjednodušující aproximace hydrostatické rovnováhy a aproximace tenké vrstvy. Filtrují zvukové vlny. Tento typ rovnic je velmi rozšířený pro předpověď počasí od 70. let 20. století a může realisticky pracovat od planetárních škál až po rozlišení přibližně 4 km, kdy popsané horiz. a vert. cirkulace již dosahují srovnatelných měřítek. V literatuře jsou někdy též označovány termínem primitivní rovnice.

syn. doba vzorkovací – délka časového intervalu, po který se v aerochemických měřeních odebírá jeden vzorek. Měření se pak vztahuje k celému časovému intervalu. V praxi se užívá 30 minut, 1 hodina, 24 hodin, nebo i více (týden, měsíc).

syn. rovnice radiolokační.

viz transpirace.

vertikální řez frontální plochou, který ukazuje, jak se mění sklon fronty s výškou. Profil atmosférické fronty závisí především na druhu fronty, rychlosti jejího postupu a na orografických poměrech oblasti, nad níž fronta postupuje. V mezní vrstvě atmosféry se vlivem tření sklon teplé fronty zmenšuje a studené fronty zvětšuje ve srovnání s jejich sklonem ve volné atmosféře. S deformací frontální plochy mohou souviset zvláštnosti v rozdělení frontální oblačnosti a srážek.

[profajler]
1. obecné označení přístroje určeného k sondáži atmosféry pomocí radiových vln, světelných paprsků nebo akustických vln. Základními typy profilerů jsou windprofiler, lidar a sodar; kombinaci radiových a akustických vln využívá systém RASS. Vysílače profilerů generují krátké intenzivní pulzy radiového záření, světla nebo zvuku, jejichž zpětný rozptyl, ovlivněný fyz. a chem. vlastnostmi prostředí, je zachycován velmi citlivými a vysoce selektivními přijímači. Ze zpoždění signálu a rychlosti světla, resp. rychlosti zvuku lze určit vzdálenost k místu zpětného rozptylu signálu.
2. syn. windprofiler.

Termín je přejat z angličtiny. Pochází z angl. profile, které vyjadřuje změnu určité veličiny v daném směru a má původ v it. slovese profilare „obšít, lemovat; nakreslit obrys, načrtnout“, v němž je obsažena předpona pro- a it. slovo filo „nit, vlákno“ (z lat. filum téhož významu).

syn. předpověď počasí.

Termín pochází z řec. πρόγνωσις [prognósis] „prognóza, předpověď“ (z předpony προ- [pro-] „předem“.a γνῶσις [gnósis] „poznání, vědění“).

srovnání výsledků meteorologické předpovědi s odpovídajícím meteorologickým měřením nebo pozorováním. Verifikace se vždy opírá o statistické zpracování odchylek prognostických hodnot meteorologických prvků od příslušných hodnot diagnostických. Pro různé typy předpovědí a různé veličiny je k dispozici celý soubor verifikačních metod. Výsledky verifikace slouží k posouzení úspěšnosti předpovědi a jsou určeny jak uživatelům předpovědí, tak pracovníkům, kteří vyvíjejí a zlepšují algoritmus předpovědi. Při verifikaci předpovědi meteorologických prvků s velkou prostorovou variabilitou (např. úhrnů srážek) může u tradičních metod nastávat nežádoucí efekt označovaný jako dvojitá penalizace. Z tohoto důvodu byly vyvinuty verifikační metody odstraňující požadavek na přímou shodu prognostických a diagnostických polí meteorologických prvků v jednotlivých uzlových bodech. Mezi tyto metody patří zejména prostorová verifikace a objektově orientovaná verifikace meteorologické předpovědi. Viz též validace numerického modelu.

v meteorologii vžité označení pro pracovníka předpovědní služby pověřeného vydáváním předpovědí počasí. Viz též meteorolog, synoptik.

Termín pochází ze slova prognóza.

rovnice obsahující časové derivace. V meteorologii se jejich časovou integrací tvoří předpověď, takže jsou součástí jak prognostických modelů atmosféry používaných při numerické předpovědi počasí, tak modelů klimatu. Soustavy prognostických rovnic se odvozují ze základních zákonů zachování hmoty, hybnosti a energie. Pokud jde o prognostické rovnice pro rychlost atmosférického proudění, popř. její složky, jsou obecnými prognostickými rovnicemi Navierovy–Stokesovy rovnice. Podle různých zjednodušujících aproximací lze pak odvozovat různé méně obecné systémy rovnic, např. Eulerovy rovnice, kvazi-geostrofické rovnice, tzv. základní rovnice, anelastické rovnice apod. Prognostické rovnice se formulují i pro další veličiny jako např. pro teplotu nebo vlhkost vzduchu nebo se vytvářejí odvozováním z pohybových rovnic. V tomto smyslu lze zmínit např. rovnici vorticity nebo rovnici divergence. Jako svého druhu protikladný pojem k prognostickým rovnicím lze uvažovat diagnostické rovnice, které neobsahují parciální časové derivace, a lze je proto použít pouze k diagnostickým studiím stavu daného systému za předpokladu jeho stacionarity.

matematické vyjádření poznatků o dynamice atmosféry a jejím energetickém a hydrologickém cyklu. Jedná se o rozsáhlou a vnitřně bohatě diferencovanou skupinu modelů, do níž mj. patří modely numerické předpovědi počasí používané v provozních meteorologických předpovědích, dále modely pro vývoj klimatu, např. cirkulační modely klimatu, a rovněž modely využívané v základním výzkumu atmosféry. Základem modelu atmosféry je dynamické jádro, které využívá nějaký typ soustavy prognostických rovnic, které byly v počátcích modelování atmosféry velmi jednoduché, viz například barotropní model. Podle účelu použití je model atmosféry vybaven souborem parametrizací, včetně modelu zemského povrchu. Numerický předpovědní model je dále doplněn o schémata a nástroje asimilace meteorologických dat, které připravují počáteční podmínky. Řešení všech typů rovnic ve všech součástech modelu atmosféry (dynamické jádro, parametrizace, asimilace dat) vyžaduje použití numerických metod. Pouze při zjednodušení systémů rovnic, např. jejich linearizací za účelem akademických studií, lze dojít k analytickému řešení.

syn. starohory – nejmladší z eonů prekambria, zahrnující období před 2500 – 541 mil. roků. Evoluce atmosféry Země pokračovala na počátku proterozoika obdobím prvotního nárůstu koncentrace kyslíku, který umožnil existenci aerobních eukaryotických organizmů a vývoj ozonové vrstvy. Způsobil však i pokles koncentrace metanu, takže v důsledku zeslabení skleníkového efektu nastala opakovaně rozsáhlá zalednění, která se posléze opakovala ke konci proterozoika v souvislosti s dalším prudkým nárůstem koncentrace kyslíku. Podle tzv. teorie sněhové koule mohla zalednění vícekrát postihnout celou planetu, která by se z jejich sevření vymanila působením sopečné činnosti. Jiné teorie připouštějí nezamrzlé tropy, jež měly zůstat útočištěm organizmů, jejichž mnohobuněčné formy se objevily na samém konci proterozoika jako tzv. ediakarská fauna a následně se naplno rozvinuly ve fanerozoiku.

Termín pochází z angl. Proterozoic, které zavedl v r. 1887 amer. geolog S. F Emmons; skládá se z řec. πρότερος [proteros] „předchozí, dřívější“ a ζωή [zóé] „život“.

výron relativně chladnějšího, hustšího plazmatu z fotosféry přes chromosféru do žhavé sluneční koróny. Tyto útvary jsou typické pro období zvýšené sluneční aktivity. Při pozorování se jeví jako výběžky boulovitého tvaru, plameny nebo oblouky, vybíhající ze slunečního tělesa. Někdy se mohou od Slunce úplně odpoutat, pak je označujeme jako výrony korónové hmoty; pokud zasáhnou zemskou magnetosféru, způsobí zde geomagnetickou bouři.

nepřímé indikátory, které umožňují rekonstruovat paleoklima, popř. historické klima, a určit přibližné vlastnosti klimatického sytému v minulosti. Podmínkou jejich využití v paleoklimatologii je možnost alespoň přibližného datování a poznatky o jejich klimatické podmíněnosti. Základními druhy proxy dat jsou data geologická (analýza hlubokomořských, jezerních a navátých sedimentů, ledovcových jevů, fosilních půd), glaciologické (analýza vrtných jader ledovců) a biologická (analýza letokruhů, malakofauny, hmyzu a pylová analýza). V širším smyslu patří mezi proxy data i nepřímé historické prameny užívané historickou klimatologií, které dokumentují jevy vázané na počasí a klima (např. údaje o povodních, záznamy o počátcích žní apod.).

viz též proces.

viz též děj.

Termín pochází z lat. slova processus „postupování; vývoj“, odvozeného od slovesa procedere „postupovat“ (z pro- „kupředu, před“ a cedere „kráčet“).

dříve používaný termín pro kalibraci meteorologických přístrojů.

Termín je odvozen od slova cejch, které pochází z něm. Zeichen „znamení, značka“.

vertikální profil vybraných meteorologických prvků získaný z dat modelu numerické předpovědi počasí a prezentovaný zpravidla obdobně jako výsledky sondáže atmosféry. Pseudosondáže mohou být vytvořeny z modelem generované objektivní analýzy, nebo z jeho předpovědního výstupu; v prvním případě doplňují radiosondážní měření, která jsou obvykle prostorově i časově poměrně řídká. Pseudosondáže jsou využívány zejména pro posouzení vertikální instability atmosféry z hlediska možnosti vývoje konvekce, v zimním období pak především pro zhodnocení nebezpečí vzniku mrznoucího deště.

křivka na termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými, zpravidla mezi teplotou a tlakem, při pseudoadiabatickém ději. Je zároveň křivkou konstantní adiabatické ekvivalentní potenciální teploty.

Termín se skládá z řec. ψευδής [pseudés] „nepravý, falešný (lživý)“ a slova adiabata.

termodyn. proces, při němž dochází k ochlazování nasyceného vzduchu, který je tepelně izolován od okolí, a veškerá zkondenzovaná voda je okamžitě ze vzduchu odstraněna. Latentní teplo kondenzace tedy ohřívá pouze vlhký vzduch. Pokles teploty vzduchu při pseudoadiabatickém výstupu je znázorněn pseudoadiabatou na termodynamickém diagramu. Dojde-li k následnému sestupu vzduchu, probíhá růst teploty prakticky po suché adiabatě, neboť všechna zkondenzovaná voda byla při pseudoadiabatickém výstupu odstraněna. Pseudoadiabatický děj je tedy nevratný, a proto není adiabatickým dějem. Pojem pseudoadiabatický děj zavedl něm. meteorolog W. Bezold v r. 1888.

adiabatický teplotní gradient částice nasyceného vzduchu při pseudoadiabatickém ději. Viz též pseudoadiabata, gradient teplotní nasyceně adiabatický.

viz teplota vlhká.

viz teplota vlhká.

syn. pseudofronta.

syn. fronta zdánlivá – mezosynoptické rozhraní projevující se náhlou prostorovou změnou v teplotním poli, a to pouze v blízkosti zemského povrchu. Tradičně tak označujeme rozhraní vznikající na hranicích rozdílného aktivního povrchu (např. vodní hladina – led, vodní hladina – souš aj.), nebo v orograficky členitém terénu. Podle angl. terminologie můžeme za pseudofrontu považovat i gust frontu.

Termín se skládá z řec. ψευδής [pseudés] „nepravý, falešný (lživý)“ a slova fronta.

rozdíl hodnot meteorologických prvků odpovídající určitému konstantnímu výškovému rozdílu (zpravidla 100 m), zjištěný mezi místy, která neleží na vertikále. Za pseudogradient teploty vzduchu se např. označuje okamžitá nebo prům. změna teploty s výškou vypočtená z měření přízemních meteorologických stanic ležících v rozdílné nadm. výšce. Velikost pseudogradientu se liší od velikosti vert. gradientu, protože odráží bezprostřední vliv zemského povrchu na hodnoty met. prvků více než vert. gradient zjištěný aerologickým měřením.

Termín se skládá z řec. ψευδής [pseudés] „nepravý, falešný (lživý)“ a slova gradient.

viz teplota ekvivalentní.

přístroj užívaný k měření vlhkosti vzduchu. Je tvořen dvěma shodnými teploměry; jeden má čidlo suché a měří teplotu vzduchu (tzv. suchý teploměr), druhý má čidlo obalené navlhčovanou „punčoškou“, a tím pokryté filmem čisté vody nebo ledu (tzv. vlhký teploměr). Odpařováním vody z obalu se odnímá vlhkému teploměru teplo, a proto je jeho údaj zpravidla nižší než údaj suchého teploměru. V případě, že je vzduch vodní párou nasycen, např. v husté mlze, jsou si oba údaje rovny nebo dokonce při záporných teplotách je nad ledem údaj vlhkého teploměru vyšší. Charakteristiky vlhkosti vzduchu (tlak vodní páry a relativní vlhkost vzduchu) se určují z psychrometrické diference neboli psychrometrického rozdílu, tj. rozdílu údajů suchého a vlhkého teploměru, např. pomocí psychrometrických tabulek. Rozlišujeme psychrometry uměle ventilované neboli aspirační a uměle neventilované, umístěné zpravidla v meteorologické budce. Uměle ventilovaný psychrometr Assmannův (aspirační) má teploměrné nádobky v kovových trubicích a stejnoměrné proudění kolem nádobek zajišťuje ventilátor s rychlostí proudění nejčastěji 2,5 m.s^–1. Je to přenosný přístroj, který umožňuje měřit teplotu a vlhkost vzduchu i na slunci. Byl často užíván při terénních meteorologických měřeních. Předchůdcem Assmannova psychrometru je psychrometr prakový, u nějž pozorovatel dosáhl požadované proudění vzduchu kolem nádobek točením přístroje zavěšeného na provázku nebo řetízku. Uměle neventilovaný psychrometr Augustův je používaný na meteorologických stanicích v meteorologických budkách. Je tvořen dvěma staničními teploměry, z nichž vlhký teploměr má nádobku obalenou punčoškou, jejíž dolní konec je ponořen do nádobky s vodou upevněné pod teploměrem. Přístroj navrhl E. F. August (1825). Psychrometrická metoda byla v meteorologii nejužívanější metodou měření vlhkosti vzduchu. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z psychrometru používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem. Viz též vzorec psychrometrický, teplota vlhkého teploměru, koeficient psychrometrický.

Termín se skládá z řec. ψυχρός [psychros] „studený, chladný“ a μέτρον [metron] „míra, meřidlo“. Název zřejmě souvisí se zchlazováním vlhkého teploměru.

viz psychrometr.

viz psychrometr.

syn. vzorec psychrometrický.

syn. formule psychrometrická – poloempirický vzorec používaný při výpočtu psychrometrických tabulek. Má tvar:
$e=e_s-Ap\left(T-T^{\prime }\right),$
kde e je tlak vodní páry ve vzduchu, e_s tlak nasycené vodní páry určený s ohledem na fázi vody při teplotě udávané vlhkým teploměrem, A značí psychrometrický koeficient, p tlak vzduchu, T teplotu vzduchu udanou suchým teploměrem a T' teplotu udanou vlhkým teploměrem. Hodnota e_s závisí na skupenství vody ve vlhkém obalu teploměru. K praktickému určování vlhkosti vzduchu na základě měření Assmannovým psychrometrem se používá psychrometrický vzorec v úpravě Sprungově.
V termodynamice atmosféry se psychrometrický vzorec uvádí též ve tvaru:
$w=w^{″}-\frac{c_{pd}\left(T-T_{iv}\right)}{L_{wv}},$
kde w je směšovací poměr, w" směšovací poměr ve vzduchové částici nasycené při izobarické vlhké teplotě T_iv, c_pd měrné teplo při konstantním tlaku pro suchý vzduch a L_wv latentní teplo vypařování. Protože izobarickou vlhkou teplotu T_ív lze v podstatě ztotožnit s teplotou naměřenou vlhkým teploměrem, umožňuje výše uvedený vztah vypočítat z naměřených teplot suchého a vlhkého teploměru, jakož i z hodnoty max. směšovacího poměru při teplotě T_iv aktuální směšovací poměr ve vzduchové částici při teplotě T. Viz též vzorec Sprungův.

viz vzorec psychrometrický.

viz koeficient psychrometrický.

tabulky vypočtené podle psychrometrického vzorce, které slouží ke stanovení různých vlhkostních parametrů z údajů změřených psychrometrem. Jsou uspořádány tak, že v řádcích je uváděna suchá teplota a ve sloupcích vlhká teplota. V průsečíku příslušného řádku a sloupce je hodnota tlaku vodní páry a relativní vlhkosti vzduchu odpovídající změřenému psychrometrickému rozdílu. Zvláštním oddílem psychrometrických tabulek je zpravidla i tabulka umožňující vyhledání tlaku vodní páry z údajů relativní vlhkosti a teploty vzduchu. Tento oddíl se někdy označuje jako hygrometrické tabulky. Pro psychrometry uměle ventilované se užívají psychrometrické tabulky aspirační. Termín hygrometrické tabulky se používá někdy rovněž jako syn. termínu psychrometrické tabulky. Viz též koeficient psychrometrický, teplota suchého teploměru, teplota vlhkého teploměru.

viz vítr padavý.

Termín vznikl převzetím názvu jihoamerického etnika Puelche (doslova „východní lidé“), jehož členové v 18. století obývali východní svahy And v Chile a na jihozápadě Argentiny. Srov. chinook.

oscilace délky rtuťového sloupce tlakoměru vznikající kolísáním tlaku vzduchu při dyn. působení nárazovitého větru. Znesnadňuje čtení údaje tlakoměru.

intenzivní sněžení nebo vysoko zvířený sníh, zpravidla způsobující značné akumulace sněhu. Nejzhoubnější účinky mají sněhové bouře na sv. USA, kde jsou jejich příčinou hluboké cyklony postupující přes již. části Nové Anglie. Za 1 až 2 dny může při sněhové bouři napadnout přes 1 m sněhu a závěje mohou dosahovat 10 až 12 m. Dochází ke ztrátám na životech a k hospodářským škodám, především v důsledku ochromení dopravy. Ze Sev. Ameriky pochází označení sněhové bouře spojené s vysokou rychlostí větru jako blizard, dalšími regionálními názvy jsou (bílý) buran, purga nebo burga.

regionální označení pro silnou sněhovou vánici v tundrových oblastech sev. Evropy a především sev. Sibiře v zimě. Název pochází z karelského slova „purgu“ nebo finského „purku“. Viz též blizard, buran, burga.

Název je přejat z ruského purga, které zřejmě pochází z karelského a finského purku „sněhová bouře“.

syn. záře fialová.

syn. světlo purpurové – záře pozorovaná na bezoblačné obloze ve tvaru výseče velkého světelného kruhu. Šíří se vzhůru od obzoru, za nímž se nalézá Slunce. Její intenzita i velikost se zvětšuje až do polohy Slunce 3 až 4° pod obzorem, mizí při poloze Slunce 6° pod obzorem. Celý jev trvá asi 20 až 30 minut. Fialová záře je jedním z jevů označovaných souborně jako soumrakové barvy. Intenzita fialové záře vzrůstá s průzračností vzduchu a s nadm. výškou místa pozorování.

[pí ví θiŋkiŋ] – obecně rozšířený termín v anglicky psané odborné literatuře pro analýzu vlastností a vývoje termobarických útvarů v synoptickém měřítku na základě polí potenciální vorticity. Tento přístup představuje poměrně jednoduchou a názornou alternativu ke klasické metodě dynamické analýzy s využitím kvazigeostrofické aproximace, na rozdíl od níž explicitně neuvažuje existenci vertikálních pohybů vzduchu. Potenciální vorticita, která je konzervativní veličinou při adiabatických dějích a jednoznačně určuje pole proudění a teploty, se zpravidla hodnotí ve vhodně zvolených izentropických hladinách. Někdy se proto používá i označení „IPV thinking“. Z polohy anomálií potenciální vorticity lze usuzovat na oblasti konvergence a divergence proudění spojené s výstupnými a sestupnými pohyby vzduchu. Pozorované pole proudění je pak v prvním přiblížení dáno k hodnocení vlivu neadiabatických dějů na velkoprostorovou dynamiku atmosféry.

duhově zbarvené světelné kruhy kolem Slunce představující obdobu malého hala nebo velkého hala, avšak s odlišnými úhlovými poloměry. Vytvářejí se dvojitým lomem paprsků na ledových krystalcích, když vstupní, resp. výstupní stěnou krystalku pro příslušný paprsek je stěna pyramidálního (jehlanovitého) zakončení sloupkových nebo destičkových krystalků (často se vyskytující pyramidální nástavby nad stěnami podstav sloupkových nebo destičkových krystalků). Nejčastěji se v literatuře v tomto směru uvádějí hala o úhlovém poloměru ca: 9° (Buiysenovo halo), 18° (Rankinovo halo), 20° (Burneyovo halo), 23° (Barkowovo halo), 24° (Dutheilovo halo) a 35° (Feuilleovo halo). U pyramidálních hal mohou vzácně vznikat jevy obdobné parheliím a tečným obloukům u malého hala.

záznam registračního pyranometru.

Termín vznikl odvozením od termínu pyranograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. πῦρ [pyr] „oheň“, ἀνά [ana] „nahoře“ a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“; tj. doslova „záznam o ohni shora“.

pyranometr, jehož součástí je registrační zařízení zaznamenávající časový průběh intenzity globálního záření. Záznam je většinou prováděný v podobě denní křivky v časové stupnici na předtištěné papírové pásce.

Termín se skládá z. řec. πῦρ [pyr] „oheň“, ἀνά [ana] „nahoře“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“. Prostřední komponent vyjadřuje směr, odkud přichází teplo, které je přístrojem měřeno.

přístroj k měření globálního slunečního záření, pro který se někdy používá i název solarimetr. Pyranometry pracují nejčastěji na termoelektrickém principu. Jejich diferenční termočlánek, popř. termobaterie, indikuje teplotní rozdíl povrchu, který absorbuje prakticky úplně dopadající krátkovlnné záření, a povrchu, který toto záření nepohlcuje, nebo je zastíněn. Obdobný teplotní rozdíl se určuje diferenčním bimetalem v Robitzschově bimetalickém pyranografu nebo rozdílem teplot na teploměrech pyranometru Aragova–Davyova. Některé typy pyranometrů používají jako čidlo fotodiody, které vytvářejí fotoelektrické napětí úměrné dopadajícímu záření. Pyranometr destilační neboli lucimetr měří globální, popř. cirkumglobální záření tak, že záření pohlcené čidlem přístroje využívá k výparu vhodné kapaliny, jejíž objem je po zpětné kondenzaci mírou pohlceného záření. Jestliže se stínidlem odstraní přímé sluneční záření, pyranometry měří rozptýlené sluneční záření a pracují jako difuzometry. Pyranometry jsou většinou vybaveny dvěma skleněnými polokoulemi chránícími jejich čidla před rušivými účinky větru, atm. srážek, vnitřní cirkulací vzduchu v čidle a před usazováním prachu a nečistot. Polokoule současně zabraňují průchodu záření delších vlnových délek než asi 4 µm a způsobují, že pyranometr měří pouze krátkovlnné záření. Jestliže se pyranometr exponuje s polokoulemi umožňujícími průchod dlouhovlnného záření, tzn. měří jak krátkovlnné, tak dlouhovlnné záření, nazývá se pyrradiometr, v čes. literatuře někdy nevhodně též pyranometr efektivní.

Termín zavedli amer. astrofyzikové C. G. Abbot a L. B. Aldrich, kteří přístoj sestrojili v r. 1916. Termín se skládá z. řec. πῦρ [pyr] „oheň“, ἀνά [ana] „nahoře“ a μέτρον [metron] „míra, meřidlo“.

radiometr používaný k měření dlouhovlnného záření, většinou vyzařovaného atmosférou směrem k zemskému povrchu. Přístroj má obvykle termoelektrické čidlo chráněné křemennou polokoulí, která je pokrytá speciální vrstvou propouštějící pouze záření s vlnovou délkou větší než 4,5 µm.

Termín se skládá z řec. πῦρ [pyr] „oheň“, γῆ [gé]  „Země“ a μέτρον [metron] „míra, meřidlo“.

přístroj k měření přímého slunečního záření. Přeměňuje energii slunečního záření, prošlou tubusem s malým vstupním otvorem a pohlcenou černým povrchem čidla nebo dutinou, na teplo, které se určuje ze zvýšení teploty absorpčního povrchu, popř. kapalného chladicího média. Pyrheliometry, jejichž údaj lze vyjádřit přímo ve fyz. jednotkách, se nazývají absolutními, rel. pyrheliometry se nazývají aktinometry. Pyrheliometry se často používají jako referenční etalony pro kalibraci radiometrů pro měření slunečního krátkovlnného záření.

Termín zavedl franc. fyzik C. Pouillet, který přístoj sestrojil  před r. 1841. Termín se skládá z řec. πῦρ [pyr] „oheň“, ἥλιος [hélios] „Slunce“ a μέτρον [metron] „míra, meřidlo“.

pyrheliometr využívající kompenzačního principu. Jako čidla se používá dvou stejných tenkých a začerněných manganinových pásků. Teplotní diference mezi nimi se při střídavém ozařování a zastiňování určuje pomocí termočlánků přilepených na jejich neozařované straně. Zastíněný pásek se vyhřívá el. proudem takové intenzity, aby měl stejnou teplotu s teplotou ozářeného pásku. Intenzita měřeného záření je přímo úměrná čtverci kompenzačního proudu. Pyrheliometr Ångströmův byl v minulosti používán především jako standardní radiometr. Uvedený pyrheliometr zkonstruoval švédský fyzik K. Ångström v r. 1893.

stupnice používaná při měření energie toků slunečního záření. Je určena základním pyrheliometrickým normálem. V Evropě se do r. 1956 používala Ångströmova pyrheliometrická stupnice, odvozená od Ångströmova kompenzačního pyrheliometru umístěného ve Švédsku. V sev. Americe sloužil obdobně za základ Smithsonské pyrheliometrické stupnice pyrheliometr vodní. Vzájemným srovnáním údajů obou základních etalonů, které měly odchylné principy měření i odchylné podstatné konstrukční parametry, byl zjištěn mezi oběma pyrheliometrickými stupnicemi systematický rozdíl. Jako kompromis byla zavedena v r. 1957 mezinárodní pyrheliometrická stupnice IPS, která snižovala údaje podle Smithsonské stupnice o 2 % a údaje podle Ångströmovy stupnice zvyšovala o 1,5 %. V návaznosti na rozvoj technologií měření slunečního záření byla od 1. 7. 1980 zavedená pyrheliometrická stupnice označená WRR (WorldRadiation Reference), která zvyšuje naměřené hodnoty vůči IPS o 2,2 %. Pyrheliometrická stupnice WRR je definovaná referenční skupinou absolutních pyrheliometrů (World Standard Group) udržovanou ve Světovém radiačním středisku WMO v Davosu, Švýcarsko.

(pyro-Cb, morfologicky Cb flammagenitus) – extrémní forma oblaku pyrocumulus (Cu flammagenitus), jehož vývoj je důsledkem tepla a kouře uvolněných z rozsáhlých požárů, zpravidla požárů velkých lesních porostů. Pyrocumulonimbus se liší od přirozeného Cb svým mikrofyzikálním složením, s vysokým podílem produktů hoření, a našedlou barvou. Z pohledu meteorologických družic se od běžných Cb liší nižší odrazivostí své horní hranice oblačnosti a její odlišnou emisivitou v tepelných kanálech. Na rozdíl od oblaku pyrocumulus může produkovat srážky i ve formě krup, je pro něj charakteristický výskyt blesků a hřmění a vláknitá nebo difuzní horní část oblaku (podobně jako pro přirozený Cb). Může dosáhnout velmi silného stádia s výskytem extrémních jevů podobně jako supercely (včetně tornád). Srážky mohou působit pozitivně při hašení požáru. Objev stratosférických kouřových vleček hemisférického rozsahu lze spojit s výskytem oblaků pyrocumulonimbus a odhaluje energii jejich vztlaku a potenciál injektovat kouř do spodní stratosféry. Mezi pyro-Cb se někdy zařazují i Cb vzniklé v důsledku silných sopečných erupcí.

Termín se skládá z řec. πῦρ [pyr] „oheň“ a slova cumulonimbus.

podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků z roku 2017 patří do skupiny zvláštních oblaků s označením flammagenitus. Produkty hoření vystupující vzhůru při velkých požárech (velké lesní požáry, požáry tropických stepí aj.) mohou vytvářet husté, tmavé oblaky s rychlým vert. vývojem, které se vzhledem podobají silně vyvinutému konvektivnímu oblaku. Mají však rychlejší vývoj a tmavší barvu. Produkty hoření z velkých požárů mohou být neseny větrem do velké vzdálenosti od zdroje a mohou získat podobu vrstvovitého závoje, jímž prosvítá Slunce nebo Měsíc jako modře zbarvené. Viz též pyrocumulus, pyrocumulonimbus.

nesrážkový oblak druhu cumulus, který se může vyvinout při výstupu teplého vzduchu při požáru nebo při zvýšení vztlaku emisí v kouřové vlečce vystupující z průmyslových nebo energetických provozů. Viz též flammagenitus.

Termín se skládá z řec. πῦρ [pyr] „oheň“ a slova cumulus.

přístroj pro měření rozdílu celkového záření (0,3 až 100 μm) dopadajícího na horní a spodní stranu vodorovného čidla z prostorového úhlu 2π. Čidlo je nejčastěji tvořeno dvojicí tenkých černých kovových destiček, vzájemně propojených diferenční termobaterií, která měří rozdíl teplot obou destiček. Tento rozdíl je úměrný radiační bilanci záření. Použitý indikátor napětí musí mít posunutou nulu, aby bylo možné měřit kladná i záporná napětí termočlánku. Bilancometry v trvalém provozu mají chráněna čidla tenkými (0,1 mm) polyetylenovými polokoulemi známými jako lupolen-H.

Termín se skládá z lat. bilancia „váha“ (z bi- „dvojitý“ a lanx „miska“) a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

přístroj k měření krátkovlnného i dlouhovlnného záření, dopadajícího z prostorového úhlu 2π na vodor. orientovanou plochu. Je-li čidlo obráceno vzhůru, přístroj měří globální sluneční záření a dlouhovlnné záření atmosféry. Je-li čidlo obráceno směrem k zemskému povrchu přístroj měří odražené globální sluneční záření a dlouhovlnné záření zemského povrchu. Kombinací dvou opačně orientovaných pyrgeometrů lze měřit radiační bilanci zemského povrchu. Jako pyrradiometr lze použít pyranometr, který je místo skleněné polokoule vybaven polokoulí z materiálu propustného pro krátkovlnné i dlouhovlnné záření.

Termín se skládá z řec. πῦρ [pyr] „oheň“, z komponentu radio- (z lat. radius „paprsek“, viz radiace) a řec. μέτρον [metron] „míra, meřidlo“.