Sestavila a průběžné aktualizuje terminologická skupina České meteorologické společnosti (ČMeS)

Výklad hesel podle písmene k

X
K-index
index instability definovaný podle vzorce:
KI=T850-T 500+TD850-( T700-TD700 ),
kde T850, resp. T700 a T500, jsou hodnoty teploty vzduchuhladinách 850 hPa, resp. 700 a 500 hPa a TD850, resp. TD700, je teplota rosného bodu v hladině 850 hPa, resp. 700 hPa. V praxi se neočekávají bouřky pro hodnotu K-indexu nižší než 20, pro hodnoty indexu mezi 20 a 25 se očekávají ojedinělé bouřky, pro hodnoty indexu 25 až 30 bouřky místy a pro hodnoty K-indexu nad 30 se očekávají četné bouřky.
K-index formuloval amer. meteorolog J. J. George v roce 1960.
angl: K-index; slov: K-index; něm: K-index m; rus: индекс К, К — индекс неустойчивости  2014
kalendář povětrnostních situací
přehled o výskytu povětrnostních situací v dané oblasti za určité období. Pro jednotlivé dny jsou uvedeny zkratkami, popř. značkami synoptické typy stanovené na základě určité typizace povětrnostních situací, záznamy o přestavbě povětrnostních situací apod. Některé typizace neuvádějí povětrnostní situace ve dnech, v nichž je situace nevyhraněná. Nejdelší kalendář povětrnostních situací, používaný ve stř. Evropě, vychází z typizace povětrnostních situací Evropy P. Hessa a H. Brezowského; začíná r. 1881 a je průběžně doplňován a publikován. V ČR je vypracován kalendář povětrnostních situací pracovníky předpovědní služby podle typizace povětrnostních situací HMÚ, počínaje r. 1946. V letech 1946–1990 byl sestavován jednotný kalendář pro celé území tehdejšího Československa, od roku 1991 je sestavován po vzájemné konzultaci meteorologů z ČHMÚ a SHMÚ zvlášť pro území České republiky a zvlášť pro území Slovenské republiky a každoročně je doplňován a publikován na webu ČHMÚ. Druhý československý kalendář povětrnostních situací, zpracovaný podle typizace povětrnostních situací M. Končeka a F. Reina, byl publikován za období 1950–1971. Viz též katalog povětrnostních situací.
angl: synoptic situations calendar; slov: kalendár poveternostných situácií; něm: Kalender der Grosswetterlagen m; rus: календарь синоптических положений (ситуаций)  1993-a3
kalendář stoletý
pozdější označení populárního spisu sestaveného lékařem Christophem von Hellwig a po roce 1700 opakovaně vydávaného v řadě evropských zemí. Vycházel ze staršího kalendáře, do kterého Mauritius Knauer, opat kláštera v německém Langheimu, zanesl výsledky svých sedmiletých meteorologických a fenologických pozorování z let 1652–1658 a výpočty polohy vesmírných těles do roku 1912. Ch. von Hellwig kalendář omezil na období 1701–1800, přičemž pod vlivem astrometeorologie předpokládal opakování počasí v sedmiletém cyklu. Pro dlouhodobou předpověď počasí je bezcenný, byl však ve své době užitečným zdrojem klimatických údajů.
  1993-a3
kalibrace družicových dat
fáze zpracování družicových dat spočívající v převodu dat získaných přístroji meteorologických družic na standardní fyzikální veličiny, např. intenzitu záření, jasovou teplotu, odrazivost (albedo) aj.
angl: satellite data calibration; slov: kalibrácia družicových dát; něm: Kalibrierung (Eichung) der Satellitendaten f; rus: калибровка спутниковых ганных  1993-a3
kalibrace meteorologických přístrojů
je soubor úkonů, kterými se za specifikovaných podmínek stanoví vztah mezi hodnotami měřených meteorologických veličin a odpovídajícími hodnotami, které jsou dány etalony (standardy). Výsledkem kalibračních procesů jsou přístrojové opravy, které je nutno započítat k výsledkům měření. Každý meteorologický přístroj má stanoven tzv. kalibrační interval. V případě podezření, že přístroj neměří správně, je nutné jej neprodleně vyměnit a požádat odborné pracoviště (kalibrační laboratoř) o rekalibraci.
angl: calibration of meteorological instruments; slov: kalibrácia meteorologických prístrojov; něm: Kalibrierung (Eichung) meteorologischer Geräte f; rus: колибровка метеорологическых приборов  2014
kalm
angl: calm; slov: kalm; něm: Calme f, Kalme f; rus: затишье  1993-a3
kambrium
nejstarší geol. perioda paleozoika (prvohor), zahrnující období před 541 – 485 mil. roků. Charakterizuje ho velmi teplé klima a prudký rozvoj mořských rostlin a živočichů s pevnými schránkami (např. trilobitů), označovaný jako "kambrická exploze".
Termín zavedl britský geolog A. Sedgwick ve 30. letech 19. stol.; odvodil jej z lat. názvu Walesu (Cambria, původně z keltštiny), na němž byly paleozoické geologické vrstvy zkoumány.
angl: Cambrian; slov: kambrium; něm: Kambrium n  2018
kanál blesku
vysoce ionizovaná svítící dráha vytvořená propojením vůdčího výboje se vstřícným výbojem. V závislosti na charakteru pohybu vůdčího výboje může být tato dráha přímá, častěji však stupňovitě členěná nebo různě větvená. V ní se uskutečňuje pohyb el. náboje spojený s neutralizací nábojů kladné a záporné polarity. Velmi krátkodobě probíhá kanálem blesku el. proud o velikosti desítek kA. Proudy protékající bleskovým kanálem mohou dosahovat výjimečně až stovek kA. Kanál blesku, obvykle o průměru v řádu jednotek centimetrů, bývá opticky poměrně ostře ohraničen a teplota v něm dosahuje až kolem 30 000 K, což odpovídá podmínkám pro vytvoření plazmatu. Tímto zahřátím též vzniká tlaková vlna, při jejímž prostorovém šíření vzniká akustický efekt hromu.
angl: lightning channel; slov: kanál blesku; něm: Blitzkanal m; rus: канал молнии  1993-a3
kanál spektrální
označení části spektrálního pásma, ve které se měří elektromagnetické záření nějakým konkrétním přístrojem, např. radiometrem. Je technicky definován použitým rozsahem spektrálního pásma a technickými parametry použitého senzoru přístroje umožňujícími kalibraci dat.
angl: spectral channel; slov: spektrálny kanál; něm: Spektralbereich m, Spektralkanal m; rus: спектральный канал  1993-a2
kandela
(cd) – jednotka svítivosti, definovaná jako svítivost světelného zdroje, který v daném směru vyzařuje monochromatické záření o frekvenci 540 THz a jehož zářivost v tomto směru činí 1/683 wattu na steradián. Uvedená frekvence odpovídá vlnové délce 0,555 mikrometrů, představuje odstín zelené barvy, nalézá se v blízkosti středu spektra viditelného záření a lidské oko na ni bývá při denním vidění nejcitlivější. Tato definice platí od r. 1979, předchozí definice z r. 1967 definovala kandelu jako svítivost 1/600 000 čtverečního metru povrchu absolutně černého tělesa při teplotě tuhnoucí platiny 1768 oC a normálním tlaku vzduchu. Návaznost nynější definice je zajištěna příslušnými přepočty.
angl: candela; slov: kandela; něm: Candela f; fr: candela f; rus: кандела  2022
kapička vodní zárodečná
  2022
kapilára teploměru
skleněná trubička o malém kruhovém, eliptickém nebo prizmatickém průřezu s vnitřním kapilárním otvorem, spojená s nádobkou kapalinového teploměru. Do kapiláry teploměru je vytlačována z nádobky při vzrůstající teplotě teploměrná kapalina.
angl: capillary tube of the thermometer; slov: kapilára teplomera; něm: Kapillare des Thermometers f; rus: капиллярная трубка термометра  1993-a1
kapka dešťová
kapka vody o ekvivalentním průměru větším než 500 µm vypadávající z oblaků na zemský povrch. Označení někdy zahrnuje i kapky mrholení a spodní hranice velikosti kapek se potom snižuje na přibližně 200 µm. Malé dešťové kapky jsou sférické, s rostoucí velikosti kapek se jejich tvar deformuje vlivem aerodynamických sil. Padající velké kapky jsou na čelní straně silně zploštělé. Nejčastější velikost dešťových kapek je 1 až 2 mm. Kapky, jejichž ekvivalentní průměr dosahuje 6 až 7 mm, se stávají hydrodynamicky nestabilní a při pádu nebo při vzájemných kolizích se tříští na menší kapičky (laboratorní experimenty prokázaly stabilní kapky do velikosti ekvivalentního průměru až 9 mm). Dešťové kapky vznikají buď táním velkých ledových krystalů, popř. jejich shluků vzniklých agregací, nebo koalescencí menších kapek. Viz též teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova, teorie vzniku srážek koalescencí, rozdělení velikosti dešťových kapek, rozdělení Marshallovo–Palmerovo, rychlost pádová.
angl: rain drop; slov: dažďová kvapka; něm: Regentropfen m; rus: дождевая капля  1993-a3
kapka mrholení
kapka vody o průměru menším než 500 µm vypadávající z oblaků nebo z mlhy na zemský povrch. Viz též mrholení.
angl: drizzle droplet; slov: kvapka mrholenia; něm: Nieseltropfen m, Sprühregentropfen m; rus: капля мороси  1993-a3
kapka oblačná
1. obecné označení pro kapky v oblacích;
2. kapalná částice o průměru menším než 200 µm, jejíž pádová rychlost je zanedbatelná. V oblacích a mlhách se setkáváme s oblačnými kapkami o koncentracích řádu 107–108 m–3 (10–100 kapek v cm3) a střední průměr oblačných kapek dosahuje velikosti kolem 20–40 µm. Oblačné kapky mají kulový tvar. Viz též voda oblačná, rozdělení velikosti oblačných kapek, kapka dešťová.
angl: cloud droplet; slov: oblačná kvapka; něm: Wolkentropfen m; rus: облачная капля (капелька)  2014
kapka srážková
označení používané zejména při matematickém modelování procesů v mikrofyzice oblaků a srážek pro kapky, jejichž velikost odpovídá definici srážkových částic. Kromě dešťových kapek a kapek mrholení řadíme mezi srážkové i ty kapky o velikosti srážkových částic, které nedosáhnou zemského povrchu.
angl: precipitation droplet; slov: zrážková kvapka; něm: Niederschlagstropfen  2020
kapka studeného vzduchu
studený vzduch, který se projevuje ve stř. a horní troposféře a často způsobuje vznik výškové cyklony, v jejímž středu je vzduch nejstudenější. Kapka studeného vzduchu bývá tvořena vzduchem, který se oddělil od výškové brázdy a postoupil (slangově „skápl“) do nižších zeměp. šířek. Někdy vzniká jako relikt cyklony vyplněné studeným vzduchu, jejíž přízemní střed se vyplnil. Kapka studeného vzduchu se zpravidla pohybuje ve směru přízemního proudění, ale nižší rychlostí. Někdy lze směr a rychlost pohybu jen obtížně předpovídat. Bývá spojena s výraznými projevy počasí, zejména s trvalými nefrontálními srážkami. Povětrnostní situace spojená s kapkou studeného vzduchu se u nás vyskytuje jen několikrát za rok, převážně v zimní polovině roku.
angl: cold-air drop; slov: kvapka studeného vzduchu; něm: Kaltlufttropfen m; rus: капля холодного воздуха  1993-a3
karbon
pátá geol. perioda paleozoika (prvohor) mezi devonem a permem, zahrnující období před 359 – 299 mil. roků. Na kontinentech panovalo velmi teplé a humidní klima, které umožnilo všeobecné rozšíření bujných bažinatých lesů. Zuhelnatělé rostliny z tohoto období vytvořily ložiska černého uhlí, které dalo periodě název. Na pevnině žili obojživelníci a objevili se první plazi.
Termín zavedli angl. geologové W. Conybeare a W. Phillips v r. 1822. Pochází z lat. carbo (gen. carbonis) „uhlí“ (srov. karbol, karbanátek, karburátor aj.).
angl: Carboniferous; slov: karbón; něm: Karbon n  2018
katafronta
atmosferická fronta se sestupnými pohyby teplého vzduchu nad frontální plochou. Ke katafrontám patří horní části mnohých studených front, zejména studených front druhého druhu. Sklon katafronty je menší než sklon stacionární fronty, tangens úhlu sklonu katafronty je řádově 0,001. Viz též anafronta, sklon atmosférické fronty.
Termín zavedl švédský meteorolog T. Bergeron v letech 1934–1936. Skládá se z řec. κατά [kata] „pod“ (ve smyslu směr či pohyb dolů), a ze slova fronta.
angl: katabatic front, katafront; slov: katafront; něm: Katafront f; rus: катабатический фронт, катафронт  1993-a1
katalobara
izalobara spojující místa se stejnou zápornou hodnotou tlakové tendence za daný časový interval, např. za 3, 6 nebo 24 h. Viz též analobara.
Termín ve tvaru katisallobar zavedl švédský meteorolog N. G. Ekholm v r. 1913. Skládá se z řec. κατά [kata] „pod“ (ve smyslu směr či pohyb dolů) a slova izalobara, z něhož byl kvůli snazší výslovnosti vypuštěn komponent iz(a)-.
 
angl: katallobar; slov: katalobara; něm: Katallobare f; rus: каталлобара  1993-a2
katalog povětrnostních situací
zákl. dokument o typizaci povětrnostních situací. Kromě zásad a metodiky typizace obsahuje podrobný popis jednotlivých synoptických typů, zvláště jejich cirkulační charakteristiku, údaje o jejich výskytu a trvání, průběh počasí v jednotlivých typech apod. Součástí katalogu povětrnostních situací jsou přízemní a výškové synoptické mapy, popř. schematické kinematické mapy ze dnů s typickou situací. Doplňkem katalogu povětrnostních situací bývá kalendář povětrnostních situací. Ve stř. Evropě je nejrozšířenější Katalog der Großwetterlagen Europas, jehož autory jsou P. Hess a H. Brezowsky (1952), v ČR Katalog povětrnostních situací pro území ČSSR (HMÚ, 1968). V polovině 90. let došlo k rozšíření českého katalogu o pět dalších situací a díky tomu jsou nyní u nás typizovány všechny dny.
angl: synoptic situation catalogue; slov: katalóg poveternostných situácií; něm: Katalog der Grosswetterlagen m; rus: каталог синоптических положений  1993-a2
katastrofa hydrometeorologická
výrazně negativní účinek působení některého z hydrometeorologických ohrožení na lidskou společnost, projevující se ztrátami na životech, zraněními nebo jinými zdravotními následky, rozsáhlými škodami na majetku nebo poškozením přírodních zdrojů. Podle druhu působícího ohrožení rozlišujeme povětrnostní, klimatické a hydrologické katastrofy.
angl: hydrometeorological disaster; slov: hydrometeorologická katastrofa  2016
katateploměr
hist. přístroj sloužící ke stanovení klimatického zchlazování. Byl to zjednodušený alkoholový nebo toluenový teploměr s pouhými dvěma ryskami označujícími body stupnice 35 °C a 38 °C. Zahřátím v termosce s teplou vodou se nechala zbarvená kapalina vystoupat až do rozšířeného vrcholu kapiláry. Po osušení se přístroj volně zavěsil a stopkami se změřil čas, za který kapalina v teploměru klesla od horní značky k dolní. Velikost zchlazování (mgcal.cm–2.sec–1) se vypočítala tak, že se přístrojová konstanta, obvykle vyleptaná na skle přístroje, dělila zjištěným časem ve vteřinách. K určení zchlazování vlhkého povrchu tělesa cca 36,5 °C teplého se přes nádobku katateploměru přetahoval navlhčený obal z tenkého tkaniva.
Přístroj i jeho angl. označení (katathermometer) zavedl britský fyziolog L. Hill v r. 1913. Termín se skládá z řec. κατά [kata] „pod“ (ve smyslu směr či pohyb dolů) a slova teploměr.
angl: katathermometer; slov: katateplomer; něm: Katathermometer n; rus: кататермометр  1993-a3
kategorizace klimatu
členění klimatu podle jeho horiz. a vert. rozsahu nebo působících klimatických faktorů, popř. metodiky jeho výzkumu. Nejčastěji používanými kategoriemi klimatu jsou makroklima, mezoklima, místní klima a mikroklima. Jako rozlišovací znaky pro vymezování kategorií klimatu se zpravidla volí prostorová, časová a energ. hlediska. Mezi kategoriemi však nelze vést přesnou hranici již vzhledem k velké proměnlivosti jejich rozměrů, vyplývající ze závislosti na vlastnostech aktivního povrchu. To vysvětluje značnou nejednotnost v kategorizacích klimatu od různých autorů. Viz též topoklima, klima globální, klima mezní vrstvy atmosféry, kryptoklima, klima půdní, klasifikace klimatu.
slov: kategorizácia klímy; něm: Klimaklassifikation f  1993-b2
kenozoikum
současná geol. éra v rámci fanerozoika, která navázala na mezozoikum před 66 mil. roků. Zahrnuje periody paleogén, neogén (dohromady tradičně označované jako terciér neboli třetihory) a kvartér (čtvrtohory). Během kenozoika se kontinenty přesunuly do dnešní polohy, což podstatně ovlivnilo všeobecnou cirkulaci atmosféry a oceánské proudy. Dochází k mohutnému rozvoji ptáků a savců. Klima se vyznačuje teplými a chladnými výkyvy s převahou k celkovému postupnému ochlazování.
Termín navrhl angl. geolog J. Phillips v r. 1840. Skládá se z řec. καινός [kainos] „nový“ a ζωή [zóé] „život“. Odkazuje k velkému vymírání druhů na konci mezozoika.
angl: Cenozoic; slov: kenozoikum; něm: Känozoikum n  2018
kinematika atmosféry
část dynamické meteorologie, která se zabývá popisem pohybu vzduchových částiczemské atmosféře bez ohledu na jeho příčiny. Poznatky kinematiky atmosféry vyplývají z klasické mechaniky a aplikují se prakticky ve všech odvětvích meteorologie.
angl: kinematics of atmosphere; slov: kinematika atmosféry; něm: Kinematik der Atmosphäre f; rus: кинематика атмосферы  1993-a2
klasifikace atmosférických front
vzhledem k širokému komplexu dějů probíhajících v oblasti atmosferických front používáme při jejich klasifikaci různá hlediska:
a) v závislosti na délce front a jejich významu pro cirkulační děje v atmosféře rozlišujeme hlavní (základní) fronty, podružné a okluzní fronty a čáry instability;
b) podle směru přesunu rozlišujeme teplé fronty, pohybující se na stranu studené vzduchové hmoty, studené fronty, pohybující se na stranu teplé vzduchové hmoty a málo pohyblivé neboli kvazistacionární fronty. Přitom jedna a táž hlavní fronta může být v některých částech málo pohyblivá, v jiných teplá nebo studená;
c) v závislosti na vert. rozsahu rozeznáváme troposférické fronty, zasahující prakticky celou tloušťku troposféry, přízemní fronty, sahající od zemského povrchu do výšky 2 až 3 km a výškové fronty, které se projevují jen ve stř. a vysoké troposféře. Hlavní fronty jsou obvykle troposférické, podružné přízemní;
d) podle směru vertikálních pohybů teplého vzduchu na frontálním rozhraní rozeznáváme anafronty a katafronty. Klasifikace atm. front je relativní, neboť lze často pozorovat přeměny částí front jednoho typu na jiný. Např. při změně cirkulačních podmínek se část studené fronty mění na teplou nebo naopak. Lze pozorovat i transformaci fronty, při níž např. podružná fronta získává vlastnosti fronty hlavní. Fronta jednoho typu může být jak výrazná, tj. se všemi příznaky v polích meteorologických prvků, tak rozpadávající se.
angl: classification of atmospheric fronts; slov: klasifikácia atmosférických frontov; něm: Klassifikation von atmosphärischen Fronten f; rus: классификация атмосферных фронтов  1993-a3
klasifikace atmosférických iontů
podle velikosti (poloměru r) dělíme ionty přítomné v atmosféře na:
a) lehké (r < 10–9 m);
b) střední, u nichž někdy dále rozlišujeme ionty malé (r = 10–9 m až 8.10–9 m), a ionty velké (r = 8.10–9 až 2,6.10–8 m);
c) těžké (r = 2,6.10–8 až 5,5.10–8 m);
d) ultratěžké (r > 5,5.10–8 m).
Klasifikace atmosférických iontů, v uvedené podobě označovaná jako klasifikace Israëlova, je v odborné literatuře používána nejčastěji. U některých autorů se však vyskytují určité modifikace. Užívá se např. též dělení na ionty malé, odpovídající svou velikostí shlukům molekul, a ionty velké (Langevinovy), zahrnující zhruba ionty těžké a ultratěžké, které svojí velikostí obvykle odpovídají rozměrům Aitkenových jader. Viz též ionty atmosférické, ionizace atmosférická.
angl: classification of atmospheric ions; slov: klasifikácia atmosférických iónov; něm: Klassifikation von atmosphärischen Ionen f; rus: классификация атмосферных ионов  1993-a2
klasifikace instability (stability) atmosféry Normandova
hodnocení vertikální instability (stability) atmosféry na základě velikosti tzv. „kladných“ a „záporných“ ploch na termodynamickém diagramu, které jsou ohraničeny stavovou křivkou vystupující vzduchové částice a křivkou teplotního zvrstvení (stratifikace). Za kladné se považují plochy, kdy stavová křivka je vpravo od křivky zvrstvení, tzn. na straně s vyšší teplotou vzduchu; v opačném případě jde o plochu zápornou. Z tohoto hlediska rozlišil C. W. B. Normand tyto druhy instability ovzduší:
a) abs. stabilitu, kdy neexistují „kladné“, ale pouze „záporné“ plochy;
b) abs. instabilitu, kdy existují pouze „kladné“ a neexistují „záporné“ plochy;
c) podmíněnou instabilitu latentního typu, kdy existují „kladné“ i „záporné“ plochy a „kladné“ plochy jsou větší než „záporné“;
d) podmíněnou instabilitu pseudolatentního typu, kdy existují „kladné“ i „záporné“ plochy, ale „kladné“ plochy jsou menší než „záporné“.
Toto dělení má spíše historickou hodnotu a v současné době se používá jen velmi zřídka. Viz též teplotní zvrstvení atmosféry, metoda částice, metoda vrstvy, CAPE.
angl: atmospheric instability (stability) classification by Normand; slov: Normandova klasifikácia instability (stability) ovzdušia; něm: Klassifikation der Instabilität (Stabilität) der Luft nach Normand f; rus: классификация неустойчивости (устойчивости) атмосферы Нормана  1993-b3
klasifikace klimatu
členění Země nebo její části do regionů relativně homogenních z hlediska geneze klimatu (genetické klasifikace klimatu) nebo jeho projevů (efektivní nebo též konvenční klasifikace klimatu). Z hlediska kategorizace klimatu rozlišujeme globální a regionální klasifikace klimatu. Hlavními vymezovanými jednotkami jsou klimatické oblasti sdružené do klimatických pásem, dále pak klimatické typy. Kritériem pro jejich stanovení mohou být hodnoty vybraných klimatických prvků, klimatologických indexů apod. Regionální klasifikace klimatu s výrazně aplikačním zaměřením je někdy označována i jako klimatologická rajonizace.
angl: classification of climate; slov: klasifikácia klímy; něm: Klimaklassifikation f; rus: классификация климатов  1993-b2
klasifikace klimatu Alisovova
genetická klasifikace klimatu, navržená B. P. Alisovem v 50. letech 20. století (v češtině Alisov, 1954). Vychází z geografické klasifikace vzduchových hmot. Rozlišuje sedm klimatických pásem oddělených zimní a letní polohou klimatologických front. Ve čtyřech hlavních pásmech celoročně převažuje jedna vzduchová hmota, pro tři vložená vedlejší pásma je charakteristické jejich sezonní střídání. Je vymezeno klima ekvatoriální, subekvatorální neboli rovníkových monzunů, tropické, mírných šířek, subarktické (bez ekvivalentu na jižní polokouli) a arktické, resp. antarktické. Klimatická pásma se dále mohou dělit do klimatických typů na kontinentální, oceánské, západních pobřeží a východních pobřeží.
angl: Alisov`s classification of climate; slov: Alisovova klasifikácia klímy; něm: Klimaklassifikation nach Alisov f; rus: классификация климатa по Алисову  1993-b3
klasifikace klimatu Bergova
efektivní klasifikace klimatu, sestavená L. S. Bergem (1925) na základě poznatků o rozšíření přírodních krajinných celků (zón) Země. Rozlišuje klima velkých a malých nadmořských výšek, v jejich rámci pak dvanáct klimatických typů: klima tundry, tajgy, listnatých lesů mírných šířek, monzunové klima mírných šířek, stepní klima, středomořské klima, klima vlhkých subtropických lesů, mimotropických pouští v nitrech pevnin, tropických pouští, klima savanové a klima vlhkých tropických pralesů. Některé Bergovy klimatické typy se shodují s typy Köppenovy klasifikace klimatu, na rozdíl od ní však hranice klimatických oblastí nejsou určeny hodnotami klimatických prvků, nýbrž znaky krajiny, jako je rozsah typů vegetace, půdních druhů atd.
angl: Berg`s classification of climate; slov: Bergova klasifikácia klímy; něm: Klimaklassifikation nach Berg f; rus: классификация климатов Берга  1993-b2
klasifikace klimatu ČR podle Atlasu podnebí
rozlišuje tři hlavní oblasti (teplou, mírně teplou a chladnou), které dále člení hlavně podle Končekova vláhového indexu. V původním vydání (Atlas podnebí Československé republiky z roku 1958, viz klimatologický atlas) byly použity různě dlouhé časové řady a dokonce i různé hranice některých charakteristik (např. červencová izoterma 15 °C byla v Beskydech nahrazena izotermou 16 °C). V aktualizovaném zpracování (Atlas podnebí Česka z roku 2007) byly vypuštěny agrotechnické charakteristiky (např. plná zralost žita ozimého) a klasifikace obsahuje jen 6 základních charakteristik, včetně vláhového indexu podle Končeka, který obsahuje další 4 klimatologické charakteristiky a pro výpočet bylo použito jednotné období 1961–2000. Upravená metodu výpočtu klasifikace umožňuje přepočet pro jiné časové období.
slov: klasifikácia klímy ČR podľa Atlasu podnebia; rus: классификация климатов ЧР по климатологичекому атласу  2014
klasifikace klimatu ČR Quittova
založena na představě rozčlenění území na klimatické rajony podle příslušnosti ke komplexu klimatologických charakteristik. Charakteristiky jsou v klasifikaci chápány jako velikostní třídy (např. počet letních dní), které odpovídají v dané části regionu klimatologickým hodnotám. Průnik jednotlivých tříd podmiňuje začlenění do definovaných skupin tříd. Quitova klasifikace rozlišuje 23 klimatických jednotek (rajonů) ve třech klimatických oblastech (teplá, mírně teplá, chladná) definovaných kombinacemi tříd hodnot 14 klimatologických charakteristik. Původní klasifikace byla založena na hodnotách odečtených z Atlasu podnebí Československé republiky z roku 1958, nerozsáhlejší revize a aktualizace je publikována v Atlasu podnebí Česka z roku 2007 (viz atlas podnebí).
slov: Quittova klasifikácia klímy ČR; rus: классификация климатов ЧР Квитта  2014
klasifikace klimatu efektivní
(konvenční) členění Země nebo její části do regionů vymezených z hlediska projevů klimatu. Na rozdíl od genetické klasifikace klimatu nezohledňuje procesy geneze klimatu, takže k jednomu klimatickému typu mohou patřit oblasti z tohoto hlediska různorodé. Nejrůznější efektivní klasifikace klimatu vznikaly se záměrem popsat prostorovou variabilitu určitého znaku přírodní sféry, např. rozšíření biomů nebo převládajících geomorf. procesů, viz geomorfologická klasifikace klimatu. V současné době rozšířené efektivní klasifikace klimatu k tomu využívají konvenčně stanovených prahových hodnot vybraných klimatických prvků. Regionální klasifikace klimatu jsou vesměs efektivními klasifikacemi; nejznámější globální efektivní klasifikací je Köppenova klasifikace klimatu, dalšími příklady jsou z ní odvozená Trewarthaova klasifikace klimatu, dále Bergova klasifikace klimatu a Thornthwaiteova klasifikace klimatu.
angl: effective climate classification; slov: efektívna klasifikácia klímy; něm: effektive Klimaklassifikation f  1993-b2
klasifikace klimatu Flohnova
ryze genetická klasifikace klimatu Země, sestavená H. Flohnem (1950) na základě všeobecné cirkulace atmosféry. Vychází z existence čtyř druhů zemských větrných pásů, které se během roku šířkově posouvají v závislosti na výšce Slunce. Jsou to:
1. rovníkový pás záp. větrů;
2. pás vých. větrů neboli pasátový pás;
3. mimotropický pás záp. větrů;
4. polární pás vých. větrů.
Oblasti, v nichž po celý rok převládá jeden z uvedených větrných pásů, mají podle Flohna stálé (homogenní) klima, zatímco oblasti, v nichž se sezonně střídají sousední větrné pásy, mají klima alternující (heterogenní). Např. střídáním tropického pásu vých. větrů a mimotropického pásu záp. větrů vzniká tropický pás zimních dešťů (středomořské klima) s letním pasátem a zimními záp. větry. Flohn klasifikaci navrhl pro tzv. ideální kontinent a pro světové moře; pro skutečné kontinenty a oceány byla rozpracována dalšími klimatology, zejm. E. Kupferem (1954).
angl: Flohn climate classification; slov: Flohnova klasifikácia klímy; něm: Klimaklassifikation nach Flohn f; rus: классификация климатов Флона  1993-b2
klasifikace klimatu genetická
členění Země nebo její části do regionů vymezených z hlediska geneze klimatu, zejména podle všeobecné cirkulace atmosféry. Tento způsob hrál významnou roli v minulosti, neboť na rozdíl od efektivní klasifikace klimatu nevyžaduje znalost hodnot klimatických prvků. Schematičnost genetických klasifikací však zároveň brání jejich detailnějšímu využití. K nejznámějším patří Flohnova klasifikace klimatu a Alisovova klasifikace klimatu.
angl: genetic climate classification; slov: genetická klasifikácia klímy; něm: genetische Klimaklassifikation f; rus: генетическая классификация климатов  1993-b2
klasifikace klimatu geomorfologická
druh efektivní klasifikace klimatu podle hlavních činitelů, které v daných klimatických podmínkách modelují tvary zemského povrchu. Tyto tvary jsou tedy do určité míry indikátorem klimatu, v němž se vyvíjejí. Příkladem je klasifikace A. Pencka (1910), který si z tohoto hlediska všímal srážek a dalších prvků hydrologické bilance. Rozlišil tak tři hlavní skupiny klimatických typů: humidní klima, aridní klima a nivální klima.
angl: geomorphological climate classification; slov: geomorfologická klasifikácia klímy; něm: geomorphologische Klimaklassifikation f; rus: геоморфологическая классификация климатов  1993-b2
klasifikace klimatu konvenční
slov: konvenčná klasifikácia klímy; něm: konventionelle Klimaklassifikation f  1993-b2
klasifikace klimatu Köppenova
jediná celosvětově rozšířená efektivní klasifikace klimatu, postupně vytvářená W. Köppenem (ve finální verzi Köppen, 1936). Další dílčí úpravy provedl R. Geiger (1961), proto bývá někdy označována i jako Köppenova-Geigerova. Původní Köppenova klasifikace vycházela čistě z fytogeografického hlediska, později byla vztažena k rozložení teploty vzduchu a srážek na Zemi. Rozlišuje pět hlavních klimatických pásem, označených velkými písmeny:
A – tropické dešťové klima;
B – suché klima;
C – mírné dešťové klima;
D – boreální klima;
E – sněhové klima.
Hlavní klimatická pásma se dále dělí do klimatických typů, jejichž hranice jsou určeny např. izotermami prům. měs. teploty vzduchu nejteplejších a nejchladnějších měsíců nebo poměrem úhrnů srážek v zimě a v létě. Viz též klasifikace klimatu Trewarthaova.
angl: Köppen`s classification of climate; slov: Köppenova klasifikácia klímy; něm: Klimaklassifikation nach Köpppen f; rus: классификация климатов Кеппена  1993-b2
klasifikace klimatu Penckova
slov: Penckova klasifikácia klímy; něm: Klimaklassifikation nach Penck f; rus: классификация климатов Пенка  1993-b2
klasifikace klimatu Thornthwaiteova
efektivní klasifikace klimatu, navržená C. W. Thornthwaitem (1948) pro biologické a zeměd. aplikace. V původní verzi (1931) byla založena na indexu srážkové účinnosti, později (1948) na Thornthwaiteově indexu vlhkosti (Im), přičemž zahrnuje následující klimatické typy:
Klimatický typ Im
A perhumidní Im ≥ 100
B4 humidní 80 ≤ Im < 100
B3 humidní 60 ≤ Im < 80
B2 humidní 40 ≤ Im < 60
B1 humidní 20 ≤ Im < 40
C2 vlhko-subhumidní 0 ≤ Im < 20
C1 sucho-subhumidní –20 ≤ Im < 0
D semiaridní –40 ≤ Im < –20
E aridní –60 ≤ Im < –40

Kromě této klasifikace použil týž autor k vyjádření humidity klimatu také samotnou hodnotu ročního potenciálního výparu, viz megatermické klima, mezotermické klima, mikrotermické klima, klima tundryklima trvalého mrazu.
slov: Thornthwaiteova klasifikácia klímy; něm: Klimaklassifikation nach Thornthwaite f; rus: классификация климатов Торнтвейта  1993-b2
klasifikace klimatu Trewarthaova
efektivní klasifikace klimatu Země, kterou vytvořil G. T. Trewartha (poslední verze z r. 1980). Někdy bývá označována jako Köppenova-Trewarthaova klasifikace klimatu, neboť vznikla modifikaci Köppenovy klasifikace klimatu. Oproti ní rozeznává šest hlavních klimatických pásem, označených písmeny A–F. Pásma A a B jsou v obou klasifikacích vymezena a členěna obdobně, Köppenovu pásmu E odpovídá Trewarthaovo F. Hlavní odlišností Trewarthaovy klasifikace klimatu je rozčlenění dvou Köppenových pásem (C a D) do tří (C–E). Vyčleněno bylo samostatné pásmo subtropického klimatu, v němž alespoň osm měsíců průměrná měsíční teplota vzduchu přesahuje 10 °C. Hranicí pro kontinentální typ mírného klimatu D je průměrná měsíční teplota vzduchu nejchladnějšího měsíce 0 °C, přičemž tuto prahovou hodnotu převzali i někteří současní autoři pro rozlišení mírného dešťového a boreálního klimatu v Köppenově klasifikaci klimatu. Trewarthaova klasifikace klimatu někdy vymezuje i pásmo H, popř. G, sdružující oblasti s významným vlivem nadmořské výšky na klima.
slov: Trewarthaova klasifikácia klímy; něm: Klimaklassifikation nach Trewartha f; rus: классификация климатов Треварта  1993-b2
klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho
klasifikace meteorologických procesů a jevů podle jejich charakteristických rozměrů navržená Orlanskim (1975). Meteorologické jevy o rozměru menším než 2 km se označují jako jevy mikroměřítka, jevy s charakteristickým rozměrem 2 km až 2 000 km jako jevy mezoměřítka (resp. mezosynoptického měřítka) a jevy o charakteristických rozměrech větších než 2 000 km jako jevy makroměřítka, resp. synoptického měřítka. Pro každou ze tří hlavních kategorií vymezuje klasifikace i jemnější dělení, viz tabulku.
Definice charakteristického prostorového měřítka podle Orlanskiho (1985)
Měřítko Rozsah rozměrů Příklady
mikro-γ < 20 m turbulence, vlečky, drsnost
mikro-β 20–200 m prachové nebo písečné víry, termály, brázda za lodí
mikro-α 200–2000 m tornádo, krátké gravitační vlny
mezo-γ 2–20 km bouřková konvekce, proudění ve složitém terénu, vlivy města
mezo-β 20–200 km noční jet v nízkých hladinách, shluky oblaků, mořská bríza
mezo-α 200–2 000 km atmosférické fronty, mimotropické cyklony, tropické cyklony
makro-β 2 000–20 000 km baroklinní vlny
makro-α > 20 000 km slapové vlny

Orlanskiho klasifikace meteorologických procesů se přenáší i do popisu procesů a jevů, které lze vystihnout modelem s danou rozlišovací schopností. Hovoříme pak o modelech příslušného měřítka. Klasifikace podle Orlanskiho je v současné době respektovanou a používanou klasifikací, i když i další autoři navrhli analogické klasifikace. Příkladem je i složitější klasifikace Fujity (1981).
slov: klasifikácia meteorologických procesov podľa Orlanského; něm: Skalenklassifikation atmosphärischer Prozesse nach Orlanski f; rus: классификация Орланского  2014
klasifikace mlh Willettova
nejznámější genetická klasifikace mlh, vytvořená H. Willettem v roce 1928, která člení mlhy podle podmínek a způsobu jejich vzniku a rozeznává:
a) mlhy uvnitř vzduchových hmot, k nimž patří mlhy radiační, advekční a advekčně-radiační;
b) mlhy frontální, které se dále dělí na mlhy na frontách a na mlhy předfrontální a zafrontální.
Jednotlivé typy se dále dělí podle různých hledisek. Např. mlhy advekční se dále dělí na mlhy vznikající při advekci relativně teplého vzduchu nad chladnější povrch a mlhy vznikající při advekci studeného vzduchu nad teplejší povrch s vysokou schopností odpařovat vodu (vypařování arktických moří, v našich podmínkách podzimní ranní vypařování z vodních ploch). Původní Willettova klasifikace mlh byla různými autory doplňována a upravována (např. H. R. Byersem), jiné genetické klasifikace mlh vytvořili J. J. George, S. Petterssen, A. D. Zamorskij a jiní.
angl: Willett's fog classification; slov: Willettova klasifikácia hmiel; něm: Willettsche Nebelklassifikation f; rus: классификация туманов Виллета  1993-a2
klasifikace oblaků
třídění oblaků do kategorií na základě určitých společných charakteristik. Nejčastější je klasifikace oblaků podle:
a) vzhledu, viz morfologická klasifikace oblaků;
b) vzniku a vývoje, viz genetická klasifikace oblaků;
c) výšky výskytu, viz patra oblaků;
d) mikrofyzikálního složení, viz oblak vodní, oblak ledový a oblak smíšený;
e) produkce srážek, viz oblak srážkový a oblak nesrážkový.
angl: cloud classification; slov: klasifikácia oblakov; něm: Wolkenklassifikation f; rus: классификация облаков  1993-a3
klasifikace oblaků genetická
klasifikace oblaků podle podmínek jejich vzniku. Podle klasické genetické klasifikace G. Stüveho se oblaky dělí na:
a) oblaky vzniklé jinde, než se vyskytují;
b) oblaky vzniklé v místě jejich výskytu, a to v důsledku konvekce, advekce a turbulence;
c) orografické oblaky, které se dále člení na oblaky vznikající v horských oblastech na návětrné, resp. závětrné straně, na oblaky vznikající nad pobřežím a na oblaky podmíněné teplotními či jinými kontrasty nad pevninou.
S touto klasifikací se v současné době setkáme jen zřídka. Běžně užívané je dělení na oblaky vrstevnaté a oblaky kupovité resp. konvekční a dále dělení na oblaky frontální a oblaky vznikající uvnitř vzduchové hmoty.
angl: genetic cloud classification; slov: genetická klasifikácia oblakov; něm: genetische Wolkenklassifikation f; rus: генетическая классификация облаков  1993-a3
klasifikace oblaků morfologická
klasifikace oblaků podle jejich vzhledu. Základem je dělení do 10 druhů, u nichž lze dále rozlišovat tvary, odrůdy, případně i zvláštností, průvodní oblaky a mateřské oblaky. Základem pro současnou mezinárodní morfologickou klasifikaci oblaků se stalo roztřídění oblaků do čtyř druhů z r. 1803 podle návrhu L. Howarda (1772–1864), který rozeznával cirrus, stratus, cumulus a nimbus. Viz též Mezinárodní atlas oblaků, Mezinárodní album oblaků pro pozorovatele v letadlech, oblaky zvláštní, oblaky horní atmosféry.
angl: morphological cloud classification; slov: morfologická klasifikácia oblakov; něm: morphologische Wolkenklassifikation f; rus: морфологическая классификация облаков  1993-a3
klasifikace srážek
dělení srážek podle původu a různých vlastností srážkových částic, popř. podle dalších charakteristik srážek. Podle původu srážkových částic se v čes. terminologii rozlišují srážky padající a usazené, podle skupenství srážky tuhékapalné a smíšené. Další dělení padajících srážek na srážky stratiformní a konvektivní se vztahuje k druhům oblaků, v nichž se srážky vyvíjejí a z nichž vypadávají. Uvedené dva druhy padajících srážek se liší i z hlediska časové proměnlivosti intenzity srážek, přičemž stratiformní srážky označujeme jako srážky trvalé, v rámci konvektivních srážek pak rozlišujeme přeháňky a bouřkové srážky.
Podle výskytu srážek ve vztahu k poloze atmosférických front rozlišujeme srážky nefrontální, předfrontální, frontální a zafrontální. Tyto kategorie tvoří souhrnnou skupinu označovanou jako srážky cyklonální. Z hlediska mechanizmu vzniku dále vymezujeme např. srážky monzunové a orografické, z hlediska zasaženého území srážky místní, z hlediska využití srážky efektivní. Ve vztahu k měření srážek se používají další označení, např. srážky při bezoblačné obloze, srážky neměřitelné, srážky skryté, srážky hnané větrem a srážky občasné. Při klimatologickém hodnocení se vymezují např. srážky normální a srážky relativní. Zvláštní klasifikaci mají tvary ledových krystalků.
angl: classification of the precipitation; slov: klasifikácia zrážok; něm: Niederschlagsklassifikation f; rus: классификация осадков  1993-a3
klasifikace stabilitní
klasifikace míry stimulace nebo potlačování vertikálních pohybů v atmosféře. Charakterizuje tendenci vzduchové částice pokračovat ve vertikálním pohybu, nebo se navrátit do výchozího bodu poté, kdy byla vnějším impulzem z této výchozí polohy vychýlena. Při instabilním zvrstvení atmosféry jsou vertikální pohyby v atmosféře podporovány a rozvíjí se intenzivní vertikální turbulentní promíchávání. Při stabilním zvrstvení jsou vertikální pohyby tlumeny a intenzita turbulence je malá. Existuje řada stabilitních klasifikací, nejznámější je klasifikace Pasquillova–Giffordova, v ČR je používaná klasifikace Bubníka a Koldovského. Jako míra stability se rovněž často používají Richardsonovo číslo a Moninova-Obuchovova délka.
angl: stability classification; slov: stabilitná klasifikácia  2014
klasifikace tryskového proudění geografická
třídění tryskového proudění podle oblasti výskytu. V troposféře rozlišujeme tryskové proudění rovníkové, subtropické a mimotropické, z nichž poslední ještě dále dělíme na tryskové proudění mírných šířek neboli tryskové proudění polární fronty a tryskové proudění arktické. Tryskové proudění se vyskytuje také ve stratosféře s osou nad tropopauzou a lze jej též pozorovat ve všech zeměpisných šířkách.
angl: geographic jet stream classification; slov: geografická klasifikácia dýzového prúdenia; něm: geographische Jet-Stream-Klassifikation f, geographische Strahlstromklassifikation f; rus: географическая классификация струйного течения  1993-a3
klasifikace tvarů ledových krystalků
angl: classification of ice crystal shapes; slov: klasifikácia tvarov ľadových kryštálikov; něm: Klassifikation von Eiskristallformen f; rus: классификация форм ледяных кристаллов  1993-a1
klasifikace vzduchových hmot
angl: air masses classification; slov: klasifikácia vzduchových hmôt; něm: Luftmassenklassifikation f; rus: классификация воздушных масс  1993-a1
klasifikace vzduchových hmot geografická
rozdělení vzduchových hmot podle geogr. polohy ohniska vzniku vzduchové hmoty. Někteří autoři rozlišují pouze dvě vzduchové hmoty, totiž polární vzduch a tropický vzduch, oddělené polární frontou. Častěji se dále vymezuje arktický vzduch (na jižní polokouli antarktický), oddělený arktickou, resp. antarktickou frontou; polární vzduch je pak označován jako vzduch mírných šířek. V rámci tropického vzduchu je někdy vyčleňován ekvatoriální vzduch, avšak představa tropické fronty na jeho okraji není relevantní. Kromě ekvatoriální se ostatní vzduchové hmoty dále dělí podle toho, kde nabývají své charakteristické vlastnosti, na vzduch pevninský a vzduch mořský. Viz též klasifikace klimatu Alisovova.
angl: geographic air masses classification; slov: geografická klasifikácia vzduchových hmôt; něm: geographische Luftmassenklassifikation f; rus: географическая классификация воздушных масс  1993-a3
klasifikace vzduchových hmot termodynamická
rozdělení vzduchových hmot podle termodynamických vlastností. Podle nich rozlišujeme vzduchové hmoty teplé, studené a místní. Studené vzduchové hmoty jsou ty, které při pohybu z ohniska vzniku vzduchové hmoty se dostávají nad teplejší povrch, a teplé vzduchové hmoty ty, které se při pohybu z ohniska dostávají nad chladnější povrch. Podle vert. teplotního zvrstvení rozlišujeme vzduchové hmoty stabilní a instabilní (labilní). Postupující teplé vzduchové hmoty se od chladnějšího povrchu ochlazují a stávají se stabilními, postupující studené vzduchové hmoty se od teplejšího povrchu oteplují, a proto se stávají instabilními. Místní vzduchové hmoty mohou být stabilní i instabilní.
angl: thermodynamic air masses classification; slov: termodynamická klasifikácia vzduchových hmôt; něm: thermodynamische Luftmassenklassifikation f; rus: термодинамическая классификация воздушных масс  1993-a3
klasifikace zvrstvení ovzduší
angl: classification of the atmospheric stratification; slov: klasifikácia zvrstvenia ovzdušia; něm: Klassifikation der Schichtung der Luft f; rus: классификация стратификации атмосферы  1993-a3
klima
syn. podnebí – dlouhodobý charakteristický režim počasí na Zemi nebo její části, daný variabilitou stavů klimatického systému. Studiem klimatu se zabývá klimatologie. Geneze klimatu je podmíněna společným působením klimatických faktorů a klimatických zpětných vazeb. Klima se projevuje v hodnotách klimatických prvků a z nich odvozených klimatologických indexů, přičemž je jedinečným znakem Země jako celku i každého místa na Zemi. Proces kategorizace klimatu vymezuje různá prostorová měřítka, v nichž pomocí klasifikace klimatu rozlišujeme klimatické typy uspořádané do klimatických pásem. Jejich tvar je podmíněn zonalitou klimatu, která je narušována především rozdíly v kontinentalitě klimatu. Na většině míst je podstatným znakem sezonalita klimatu. Klima podmiňuje ráz a klimatický potenciál krajiny, přičemž značnou roli hraje humidita klimatu. Dynamika klimatických faktorů způsobuje vývoj klimatu. Proměnlivost všeobecné cirkulace atmosféry je vyjádřena klimatickými oscilacemi, které jsou jednou z příčin kolísání klimatu. K eliminaci krátkodobých výkyvů je klima hodnoceno pomocí klimatologických normálů. Jednosměrné změny působení klimatických faktorů vedou ke změnám klimatu, k nimž přispívá i člověk antropogenní změnou klimatu. Viz též klimagram, atlas podnebí, modely klimatu.
Termín vznikl již v antice. Pochází z řec. slova κλίμα [klima] „sklon“ (od κλίνειν [klinein] „naklonit“; stejný základ má i slovo deklinace), které se používalo i pro označení pásu území se stejnou výškou Slunce nad obzorem v daný den, tedy se stejnou zeměpisnou šířkou. Význam „podnebí“ získal termín v pozdní latině. Do češtiny se dostal přes lat. clima a něm. Klima.
angl: climate; slov: klíma; něm: Klima n; fr: climat m; rus: климат  1993-a3
klima antarktické
Alisovově klasifikaci klimatu nejjižnější klimatické pásmo, kde celoročně převládá antarktický vzduch. V Köppenově klasifikaci klimatu spadá prakticky celá Antarktida pod klima trvalého mrazu, vyznačující se přítomností mohutného pevninského ledovce a mimořádnou drsností klimatu. Radiační bilance zemského povrchu dosahuje výrazně záporných hodnot, mj. v důsledku velkého albeda. Nízká antarktická anticyklona způsobuje mohutné přízemní inverze teploty vzduchu a přispívá k nízkým srážkovým úhrnům. Vítr přitom dosahuje vysokých rychlostí a často způsobuje blizard, a to nejen na pobřeží, kde se silně projevuje ledovcový vítr. Extrémní jsou pak hodnoty teploty vzduchu, a to i v létě, kdy prům. měs. teplota vzduchu ve vnitrozemí zůstává kolem –30 °C, v zimě pak klesá i pod –60 °C. Viz též extrémy teploty vzduchu, pól chladu, pól větrů.
angl: antarctic climate; slov: antarktická klíma; něm: antarktisches Klima n; rus: антарктический климат  1993-b3
klima aridní
1. v Köppenově klasifikaci klimatu syn. pro suché klima;
2. obecně klima s velkou ariditou klimatu. Malé úhrny srážek a velký potenciální výpar neumožňují vytváření pravidelných vodních toků ani dostatečný růst vegetace. Viz též klasifikace klimatu Thornthwaiteova, klasifikace klimatu geomorfologická.
angl: arid climate; slov: aridná klíma; něm: arides Klima n; rus: аридный климат  1993-b3
klima arktické
Alisovově klasifikaci klimatu nejsevernější klimatické pásmo, kde celoročně převládá arktický vzduch. V Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá sněhové klima severní polokoule. Obecně je mnohem mírnější než antarktické klima. Podle míry kontinentality klimatu rozeznáváme oceánický a kontinentální typ arktického klimatu, které se liší především drsností zimy. Prům. měs. teplota vzduchu v nejchladnějším měsíci je v Arktidě v rozsahu od cca –10 °C v pobřežních oblastech do méně než –30 °C ve vnitrozemí Grónska. Zde zůstávají teploty vzduchu záporné celoročně, k čemuž přispívá nadmořská výška a velké albedo Grónského ledovce. Viz též pól chladu.
angl: arctic climate; slov: arktická klíma; něm: arktisches Klima n; rus: арктический климат  1993-b3
klima boreální
Köppenově klasifikaci klimatu jedno z pěti hlavních klimatických pásem, označené písmenem D. Vyznačuje se velkými rozdíly mezi zimou a létem, kdy prům. měs. teplota vzduchu v nejteplejším měsíci dosahuje nejméně 10 °C, zatímco v nejchladnějším měsíci roku klesá pod –3 °C. Léto je natolik teplé, že umožňuje růst jehličnatých lesů; odtud označení boreálního klimatu jako klima tajgy nebo též mikrotermické klima. Naopak označení sněžné klima je pro toto klimatické pásmo chybné. Existence boreálního klimatu je vázána na přítomnost rozsáhlé pevniny, proto se vyskytuje pouze na severní polokouli a bývá někdy označováno jako severské klima. Silná termická kontinentalita klimatu uvnitř těchto pevnin způsobuje nejvýraznější roční chod teploty vzduchu na Zemi. V těchto oblastech jsou zimy mimořádně mrazivé, viz pól chladu. Prům. roč. teplota vzduchu zde klesá k výrazně záporným hodnotám, což umožňuje existenci permafrostu. Prům. roč. úhrny srážek dosahují v boreálních oblastech zpravidla stovek milimetrů, dostatečná humidita klimatu je nicméně dána malým výparem. Z hlediska roč. chodu srážek dominuje klimatický typ celoročně vlhký (Df), ve východní Asii však najdeme i typ se suchou zimou (Dw), který lze řadit k monzunovému klimatu. Boreální klima se částečně kryje s klimatem mírných šířek a se subarktickým klimatemAlisovově klasifikaci klimatu.
angl: boreal climate; slov: boreálná klíma; něm: boreales Klima n; rus: бореальный климат  1993-b3
klima civilizační
klima přetvářené lidskou společností, a to zvláště v procesu kolonizace, industrializace a urbanizace. Člověk ovlivňuje klima tím, že mění některé geografické faktory klimatu, především aktivní povrch, při rozsáhlém odlesňování, vysoušení bažin, výstavbě vodních děl, městských sídel a průmyslových aglomerací. Viz též faktory klimatu antropogenní.
angl: artificial climate, civilization climate; slov: civilizačná klíma; rus: искусственный климат  1993-b1
klima dešťové mírné
v Köppenově klasifikaci klimatu jedno z pěti hlavních klimatických pásem, označené písmenem C. Prům. měs. teplota vzduchu v nejchladnějším měsíci je mezi 18 °C a –3 °C a roč. úhrn srážek je vyšší než prahová hodnota suchého klimatu. Podle roč. chodu srážek rozeznáváme tři hlavní klimatické typy mírného dešťového klimatu: celoročně vlhké (Cf), se suchým létem (Cs) a se suchou zimou (Cw). Typ se suchým létem odpovídá středomořskému klimatu, typ se suchou zimou můžeme řadit pod monzunové klima. Další členění vychází z prům. měs. teploty vzduchu v nejteplejším měsíci, která vždy dosahuje nejméně 10 °C, někdy však i přes 22 °C, jako např. u tzv. klimatu oliv (Csa). Zimy jsou zde mírné, se srážkami převážně ve formě deště, což umožňuje výskyt biomů s velkým podílem listnatých dřevin; mírné dešťové klima proto můžeme označit i jako mezotermické klima. Kryje se se subtropickým klimatem a částečně i s klimatem mírných šířekAlisovově klasifikaci klimatu.
angl: Temperate climate; slov: daždivá mierna teplá klíma; něm: feuchtgemäßigtes Klima n; rus: умеренно теплый влажный климат, умеренный влажный климат  1993-b3
klima dešťové tropické
v Köppenově klasifikaci klimatu jedno z pěti hlavních klimatických pásem, označené písmenem A. Obecně tropické klima oblastí s velkou humiditou klimatu, kde se celoročně nebo sezonně vyskytují tropické deště. Průměrná teplota vzduchu v nejchladnějším měsíci neklesá pod 18 °C, přičemž roční chod teploty vzduchu je často zanedbatelný. Prům. roč. úhrn srážek dosahuje i několik tisíc milimetrů, přičemž podle srážkového režimu rozeznáváme čtyři klimatické typy: celoročně vlhké klima tropického dešťového pralesa (Af) a tři typy střídavě vlhké, tj. tropické monzunové klima (Am) a klima savany s obdobím sucha v zimě (Aw), ojediněle v létě (As) dané polokoule. Výrazný je denní chod meteorologických prvků, což platí především pro srážky. Tropické dešťové klima může být též označeno jako megatermické klima, naopak termín ekvatoriální klima je v této souvislosti nepřesný.
angl: Tropical Moist Climate; slov: daždivá tropická klíma; rus: тропический влажный климат  2014
klima doby ledové
syn. klima glaciálu, viz též klima glaciální.
angl: glacial climate; slov: klíma doby ľadovej; něm: Eiszeitklima n; rus: климат ледникового периода  1993-b3
klima drsné
angl: severe climate; slov: drsná klíma; něm: strenges Klima n; rus: суровый климат  1993-b2
klima ekvatoriální
syn. klima rovníkové – v Alisovově klasifikaci klimatu jedno ze čtyř hlavních klimatických pásem, charakteristické celoroční přítomností ekvatoriálního vzduchu, které je tudíž celoročně vlhké. V Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá klima tropického dešťového pralesa, avšak někdy tak bývá nevhodně označováno celé pásmo tropického dešťového klimatu.
angl: equatorial climate; slov: ekvatoriálná klíma; něm: äquatoriales Klima n; rus: экваториальный климат  1993-b3
klima etéziové
angl: etesian climate; slov: etéziová klíma; něm: Etesienklima n, Mittelmeerklima n; rus: климат этезий, климат этезийных ветров  1993-b3
klima expoziční
slov: expozičná klíma; rus: горный климат  1993-b2
klima fyzické
skutečné klima Země uspořádané do fyzických klimatických pásem a klimatických typů, vytvářené současným působením všech klimatických faktorů. Termín se používá při porovnání se zjednodušenými modely klimatu Země, jako je radiační klima nebo solární klima.
angl: physical climate; slov: fyzická klíma; rus: физический климат  1993-b3
klima glaciální
klima zaledněných oblastí, viz klima trvalého mrazu. Viz též glaciál.
angl: glacial climate; slov: glaciálná klíma; něm: Glazialklima n, Eiszeitklima n; rus: гляциальный климат  1993-b3
klima globální
označení pro hlavní charakteristiky makroklimatu celé Země, často děleného jen na hlavní klimatická pásma bez detailních charakteristik. Viz též klima planetární.
angl: global climate; slov: globálná klíma; něm: globales Klima n  1993-b3
klima historické
vžitý název pro klima v době historické, pro kterou existují historické dokumentární prameny, avšak ještě se neprováděla pravidelná met. přístrojová měření (v českých zemích zhruba do konce 18. století). Viz též klimatologie historická, období teplé středověké, doba ledová malá.
angl: historical climate; slov: historická klíma; něm: Klimageschichte f  1993-b3
klima horské
klima v horských oblastech, které je určováno především nadm. výškou, členitostí orografie a orientací horských hřebenů vzhledem ke směru převládajícího proudění vzduchu, viz návětrný a závětrný efekt, dále pakorograficky vyvolanou místní cirkulací. Horské klima se vyznačuje nižším tlakem vzduchu, intenzivnějším slunečním zářením, bohatým především na ultrafialovou složku, čistotou vzduchu, nižší teplotou vzduchu, její menší roční amplitudou a větší rychlostí větru ve srovnání s přilehlými nížinami. Velikost průměrné denní amplitudy teploty vzduchu je podstatně ovlivněna konvexností reliéfu, přičemž výrazně klesá na hřebenech hor, viz oceánita klimatu. Vlivem orografického zesílení srážek jejich úhrny s výškou obvykle vzrůstají až po hladinu inverze srážek, jejich rozložení však závisí i na expozici svahů. Vlastností horského klimatu se využívá mj. v klimatoterapii. Viz též meteorologie horská, pozorování meteorologické horské,stanice meteorologická horská, klima svahové.
angl: mountain climate; slov: horská klíma; něm: Gebirgsklima n  1993-b3
klima humidní
syn. klima vlhké –
1. obecně klima s velkou humiditou klimatu. To najdeme především v oblastech s velkým množstvím srážek, dále pak v chladnějších oblastech s dostatečnými úhrny srážek a malým výparem;
2. v některých efektivních klasifikacích klimatu označení jednoho z klimatických pásem, viz např. klasifikace klimatu Thornthwaiteova, klasifikace klimatu geomorfologická.
angl: humid climate; slov: humídna klíma; něm: feuchtes Klima n; rus: гумидный (влажный) климат  1993-b3
klima kontinentální
syn. klima pevninské – klima s výraznou kontinentalitou klimatu.
angl: continental climate; slov: kontinentálná klíma; něm: kontinentales Klima n; rus: континентальный климат  1993-b3
klima léčivé
termín používaný ve zdravotnictví pro soubor fyz., chem. a biologických faktorů v atmosféře, který příznivě ovlivňuje fyziologické funkce organizmu. Léčivé klima je vhodné k prevenci a léčbě některých chorobných stavů, k posilnění organizmu ve smyslu obnovení zlepšení zdravotního stavu, pracovní schopnosti a výkonnosti. Klima lze prohlásit za léčivé jen tehdy, je-li podán důkaz o jeho léčivých vlastnostech a účincích, který je opřen o vědecký výzkum a lékařskou zkušenost s těmito účinky. Viz též klimatoterapie, lázně klimatické, místo klimatické.
angl: therapeutic climate; slov: liečivá klíma; něm: Heilklima n  1993-b2
klima ledové
angl: glacial climate; slov: ľadová klíma; něm: Eisklima n; rus: климат вечного (постоянного) мороза  1993-b2
klima maritimní
angl: maritime climate; slov: maritímna klíma; něm: maritimes Klima n, Küstenklima n; rus: морской климат  1993-b2
klima matematické
angl: mathematical climate; slov: matematická klíma; něm: matematisches Klima n; rus: солярный климат (расчетный)  1993-b2
klima megatermické
málo používané označení pro tropické dešťové klima, které odkazuje na jedno z vegetačních pásem, vymezených v 19. století botanikem A. P. de Candollem. Podle C. W. Thornthwaitea zde potenciální výpar přesahuje 1 140 mm za rok. Viz též klasifikace klimatu Thornthwaiteova.
angl: megathermal climate; slov: megatermická klíma; něm: megathermales Klima n; rus: мегатермический климат  1993-b3
klima městské
klima velkých měst a průmyslových aglomerací, které se vytváří za spolupůsobení specifického aktivního povrchu měst, antropogenní produkce tepelné energie a průmyslové, dopravní i jiné činnosti ve městech. Aktivní povrch měst je tvořen střechami a stěnami budov, vozovkami s umělým povrchem, malou plochou zeleně a jeho vlastnosti závisí i na typu zástavby, šířce ulic apod. Od klimatu přilehlého venkovského okolí se městské klima zpravidla liší nižší prům. rychlostí větru, vytvářením tepelného ostrova města (projevuje se vyššími denními i roč. průměry teploty vzduchu), nižší relativní vlhkostí vzduchu, sníženou dohledností a podstatně vyššími emisemi znečišťujících látek, které unikají do atmosféry z různých zdrojů znečištění (tepelné elektrárny, teplárny, továrny, domácí topeniště, spalovací motory aj.). Větší znečištění ovzduší ve městech se projevuje snížením slunečního záření. Městským klimatem se zabývá klimatologie měst. Viz též smog, znečištění ovzduší tepelné.
angl: urban climate; slov: mestská klíma; něm: Stadtklima n; rus: городской климат  1993-b2
klima mezní vrstvy atmosféry
nevh. označení pro klima posuzované z hlediska faktorů projevujících se typicky v mezní vrstvě atmosféry a souvisejících s bezprostředním působením aktivního povrchu na procesy v atmosféře. Jedná se zejména o klimatologické hodnocení režimů proudění vzduchu, teplotního zvrstvení ovzduší, prostorového rozptylu znečišťujících příměsí, denních a roč. změn teploty a vlhkosti vzduchu v mezní vrstvě, které jsou ovlivňovány tvarem reliéfu a drsností zemského povrchu, jeho teplotou, schopností odrážet sluneční záření, vypařovat vodu, vlastnostmi půdy apod. Viz též klimatologie mezní vrstvy atmosféry.
angl: boundary layer climate; slov: klíma hraničnej vrstvy atmosféry; něm: Klima in der atmosphaerischen Grenzschicht n; rus: климат приземного слоя воздуха  1993-b2
klima mezotermické
málo používané označení pro mírné dešťové klima, které odkazuje na jedno z vegetačních pásem vymezených v 19. století botanikem A. P. de Candollem. C. W. Thornthwaite pro ně uvádí hodnoty potenciálního výparu mezi 571 a 1 140 mm za rok. Z tohoto hlediska lze pod mezotermické klima částečně řadit i suché klima. Viz též klasifikace klimatu Thornthwaiteova.
angl: mesothermal climate; slov: mezotermická klíma; něm: mesothermales Klima n; rus: мезотермический климат  1993-b3
klima mikrotermické
málo používané označení pro boreální klima, které odkazuje na jedno z vegetačních pásem vymezených v 19. století botanikem A. P. de Candollem. C. W. Thornthwaite pro ně uvádí hodnoty potenciálního výparu mezi 286 a 570 mm za rok. Viz též klasifikace klimatu Thornthwaiteova.
angl: microthermal climate; slov: mikrotermická klíma; rus: микротермический климат  1993-b3
klima mírných šířek
Alisovově klasifikaci klimatu jedno ze čtyř hlavních klimatických pásem, charakteristické celoroční přítomností vzduchu mírných šířek. Z důvodu různé kontinentality klimatu se značně liší oblasti ve vnitrozemí a při pobřeží, dále pak i západní a východní pobřeží mezi sebou. V efektivní Köppenově klasifikaci klimatu jsou proto mírné zeměpisné šířky rozděleny mezi tři klimatická pásma: mírné dešťové klima, chladné suché klima a boreální klima.
angl: climate of middle latitudes; slov: klíma miernych šírok; něm: Klima der mittleren Breiten n; rus: климат умеренных широт  1993-b3
klima místní
klima, které je mnohem těsněji vázáno na morfologii zemského povrchu, jeho geol. složení a rostlinnou pokrývku než mezoklima. Vyvíjí se také působením mikroklimatu, které je v jeho dosahu. Vert. je vymezeno výškou mezní vrstvy atmosféry. V rozsahu místního klimatu mohou vznikat místní cirkulace, např. horský a údolní vítr, vytvářet se jezera studeného vzduchu apod. Místní klima v uvedeném pojetí je syn. topoklimatu. V odb. literatuře však není vztah místního klimatu k mezoklimatu a topoklimatu jednoznačně stanoven. Někteří autoři považují naopak za syn. termíny místní klima a mezoklima. Viz též počasí místní.
angl: local climate; slov: miestna klíma; něm: lokales Klima n  1993-b3
klima monzunové
1. v Köppenově klasifikaci klimatu typ tropického dešťového klimatu, označovaný Am;
2. obecně klima ovlivňované monzunovou cirkulací. Ta se uplatňuje v některých oblastech zmíněného typu Am, avšak i v rámci dalších klimatických typů se suchou zimou: tropického dešťového klimatu (Aw), mírného dešťového klimatu (Cw) a dokonce i boreálního klimatu (Dw). Společným znakem všech těchto typů je suché a jasné počasí v zimě, zatímco v létě převládá oblačné počasí bohaté na monzunové srážky. Viz též pól dešťů, deště tropické.
angl: monsoon climate; slov: monzúnová klíma; něm: Monsunklima n; rus: муссонный климат  1993-b3
klima nivální
angl: nival climate; slov: niválna klíma; rus: нивальный климат  1993-b3
klima oceánické
syn. klima maritimní – klima s výraznou oceánitou klimatu.
angl: maritime climate, oceanic climate; slov: oceánska klíma; něm: ozeanisches Klima, maritimes Klima n  1993-b3
klima oliv
angl: olive climate; slov: olivová klíma; rus: климат олив  1993-b2
klima pasátové
nepříliš časté označení pro klima savany, odkazující na vliv pasátů a sezonní výskyt pasátové inverze teploty vzduchu.
angl: trade-winds climate; slov: pasátová klíma; něm: Passatklima n; rus: пассатный климат  1993-b3
klima perhumidní
angl: perhumid climate; slov: perhumidná klíma; rus: пергумидный климат  1993-b3
klima periglaciální
klima oblastí v předpolí kontinentálního nebo horského ledovce, které má podobné vlastnosti jako klima tundry. Dochází zde ke střídavému mrznutí a tání povrchové vrstvy permafrostu. Převládá mrazové zvětrávání hornin, důležitá je i činnost větru. Termín se používá především v paleoklimatologii. Na území ČR se periglaciální klima vyskytovalo v glaciálech při rozšíření kontinentálního ledovce.
angl: periglacial climate; slov: periglaciálná klíma; něm: Periglazialklima n; rus: перигляциальный климат  1993-b3
klima pevninské
angl: continental climate; slov: pevninská klíma; něm: kontinentales Klima n; rus: континентальный климат  1993-b3
klima planetární
1. klima Země jako planety, označované též jako klima globální;
2. klima různých planet.
angl: planetary climate; slov: planetárna klíma; něm: globales Klima n  1993-b2
klima polární
obecné označení pro klima polárních oblastí. V Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližněodpovídá sněhové klima, v Alisovově klasifikaci klimatu pak arktické klima a antarktické klima.
angl: polar climate; slov: polárna klíma; něm: polares Klima n; rus: полярный климат  1993-b3
klima porostové
syn. klima vegetační, fytoklima – mikroklima prostředí, v němž žijí rostliny a jehož klimatické podmínky svou přítomností a životními ději spoluvytvářejí (modifikují). Zahrnuje jednak přízemní vrstvu ovzduší včetně prostoru nad vegetací, která je jí ovlivněna, jednak půdní vrstvu v dosahu kořenových systémů. Půdní klima kořenového prostoru (klima rhizosféry) je tedy nedílnou součástí porostového klimatu. Porostové klima se vytváří v různých měřítkách klimatu, zejména v rozsahu mikroklimatu, místního klimatu, popř. mezoklimatu.
angl: phytoclimate; slov: porastová klíma; něm: Phytoklima n  1993-b2
klima pouště
Köppenově klasifikaci klimatu typ suchého klimatu, označovaný BW; dále se dělí na horké (BWh) a chladné (BWk). Obecně se klima pouště vyznačuje velkou ariditou, způsobenou především velmi řídkým výskytem padajících srážek; pokud se vyskytnou, mají často charakter přívalového deště. Dalším znakem je malá oblačnost a dlouhé relativní trvání slunečního svitu. Nedostatek vegetace a vody v krajině vede k nízké spotřebě tepla na výpar, což spolu s velkým efektivním vyzařováním zemského povrchu způsobuje největší denní amplitudy teploty vzduchu na Zemi. Nechráněný povrch pouště je vystaven intenzivní větrné erozi; charakteristický je tedy velký zákal, často se vyskytují písečné víry a písečné bouře. Relativní vlhkost bývá hlavně přes den velmi nízká, s výjimkou tzv. mlžných pouští při pobřežích omývaných studenými oceánskými proudy. Tyto pouště patří mezi nejsušší místa na Zemi, vyskytují se zde prakticky pouze skryté srážky. Viz též extrémy srážek.
angl: desert climate; slov: púšťová klíma; něm: Wüstenklima n; rus: климат пустынь , пустынный климат  1993-b3
klima přechodné
neurčité označení pro klima mezi dvěma odlišnými klimatickými typy, a to v daném měřítku, vyjádřeném kategorizací klimatu. V případě makroklimatu jde nejčastěji o pásmo mezi oblastmi se zřetelnou oceánitou a kontinentalitou klimatu, přičemž šířka tohoto pásma bývá vymezována pouze subjektivně. Z hlediska mikroklimatologie je přechodné klima vázáno na hranici aktivních povrchů výrazně odlišných fyz. vlastností (např. klima okraje lesa, jezerního břehu apod.).
angl: transition climate; slov: prechodná klíma; něm: Übergangsklima n; rus: переходный климат  1993-b3
klima přímořské
klima pobřežních oblastí. V případě oceánů a okrajových moří jde o oceánické klima; pobřeží omývaná studenými oceánskými proudy a pobřeží vnitřních moří mají oproti tomu větší kontinentalitu klimatu.
angl: maritime climate; slov: prímorská klíma; něm: Küstenklima n; rus: климат приморский (морских побережий)  1993-b3
klima půdní
dlouhodobý režim fyz. vlastností půdy, zejména její teploty a vlhkosti, který se netýká jen půdního vzduchu, nýbrž i půdní vody a tuhé složky půdy. Někdy se vyčleňuje jako samostatná součást porostového klimatu, protože se vytváří v zóně pod povrchem půdy v prostoru kořenových systémů (rhizosféry). Výzkumem půdního klimatu se zabývá půdní klimatologie. Viz též pedosféra, zákony Fourierovy.
angl: soil climate; slov: pôdna klíma; něm: Bodenklima n  1993-b2
klima radiační
model klimatu utvářeného pouze radiačními faktory klimatu. Na Zemi se mu nejvíce blíží klima oblastí s malou intenzitou hydrologického cyklu a malou oblačností, tedy především klima pouště. Termín je někdy používán též ve smyslu solární klima. Viz též klima fyzické.
angl: radiation climate; slov: radiačná klíma; něm: Strahlungsklima n; rus: радиационный климат  1993-b3
klima reliéfové
syn. topoklima.
slov: reliéfová klíma; něm: Topoklima n, Geländeklima n; rus: рельефный климат  1993-b1
klima rovníkové
angl: equatorial climate; slov: rovníková klíma; něm: äquatoriales Klima n; rus: экваториальный климат  1993-b3
klima rovníkových monzunů
angl: climate of equatorial monsoons; slov: klíma rovníkových monzúnov; rus: климат экваториальных муссонов, субэкваториальный климат  1993-b3
klima savany
Köppenově klasifikaci klimatu typ tropického dešťového klimatu, označovaný Aw, případně As, s celoročně vysokou teplotou a výrazným ročním chodem srážek, takže v nejsušším měsíci klesá jejich prům. měs. úhrn pod 60 mm. Vyznačuje se střídáním období sucha a období dešťů, které přichází zpravidla v létě dané polokoule v souvislosti s pohybem ekvatoriální deprese, případně i s výskytem letního monzunu. Roční chod teploty vzduchu je nevýrazný, s větší denní amplitudou v období sucha a s maximem teploty vzduchu před začátkem období dešťů. V Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá subekvatoriální klima, jiní autoři je označují jako pasátové klima. Viz též klima monzunové.
angl: savanna climate; slov: savanová klíma; něm: Savannenklima n; rus: климат саванн  1993-b3
klima semiaridní
angl: semiarid climate; slov: semiaridná klíma; něm: semiarides Klima n; rus: семиаридный климат  1993-b3
klima skleníkové
fyz. podmínky uvnitř skleníku, které se vyznačují vysokou teplotou vzduchu vyvolanou zvláště skleníkovým efektem, vytápěním a omezením ztrát tepla do okolního vzduchu. Zvýšené vlhkosti vzduchu je dosahováno častým zavlažováním. V přeneseném významu se termínem skleníkové klima někdy označuje klima vlhkých tropů vzhledem k tamní vysoké teplotě a vlhkosti vzduchu.
angl: glasshouse climate; slov: skleníková klíma; něm: Treibhausklima n; rus: климат теплицы  1993-b2
klima sněhové
Köppenově klasifikaci klimatu nejchladnější klimatické pásmo, označené písmenem E. Prům. měs. teplota vzduchu v nejteplejším měsíci nedosahuje 10 °C, což brání vývoji lesa. Typickým znakem je permafrost. Sněhové klima se dělí do dvou klimatických typů: klima tundry (ET) a klima trvalého mrazu (EF). V Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá arktické klima a antarktické klima. Viz též klima nivální.
angl: snow climate; slov: snehová klíma; něm: Schneeklima n; rus: снежный климат  1993-b3
klima solární
syn. klima matematické – model klimatu, které by se vytvořilo na stejnorodé pevné Zemi bez atmosféry díky působení astronomických klimatických faktorů. Solární klima by bylo určeno jen množstvím dopadajícího záření Slunce v závislosti na zeměp. šířce, takže solární klimatická pásma by byla ohraničena rovnoběžkami: tropické pásmo mezi obratníky, mírná pásma od obratníků po polární kruhy, dále pak polární pásma. Východiskem pro popis solárního klimatu je roční pohyb Slunce po ekliptice. Viz též klima radiační, klima fyzické.
angl: solar climate; slov: solárna klíma; něm: Solarklima n; rus: солярный климат (расчетный)  1993-b3
klima stepi
1. v Köppenově klasifikaci klimatu mírnější typ suchého klimatu, označovaný BS; dále se dělí na horké (BSh) a chladné (BSk). Obecně se klima stepi vyznačuje nedostatkem srážek pro přirozený výskyt lesa, naopak vyhovuje travním porostům. Vyskytuje se ve stepích a v suchých savanách. Potřeba závlah je limitujícím faktorem pro intenzivní zemědělské využití těchto oblastí, což platí především v případě výskytu agronomického sucha. Klima stepi může být též označeno jako semiaridní klima.
2. klima oblastí pokrytých biomem stepi. Jejich výskyt na Zemi je důsledkem kontinentality klimatu, která kromě nedostatku srážek způsobuje i velkou roční amplitudu teploty vzduchu. V různých částech Země má step místní názvy, např. v Jižní Americe pampa, v Severní Americe prérie. Vlivem lidské činnosti se step rozšířila i do některých oblastí, kde tento biom neodpovídá klimatických podmínkám (např. maďarská pusta).
angl: steppe climate; slov: stepná klíma; něm: Steppenklima n; rus: климат степей  1993-b3
klima středomořské
typ klimatu, kterému v Köppenově klasifikaci klimatu odpovídá mírné dešťové klima se suchým létem (Cs), v Alisovově klasifikaci klimatu pak přibližně subtropické klima západních břehů pevnin. Zastaralé označení etéziové klima odkazuje na větry zvané etézie. Kromě oblasti Středozemního moře se středomořské klima vyskytuje i v Kalifornii, na jihu Afriky a Austrálie a ve stř. Chile. Je charakterizováno teplým a suchým létem, podmíněným posunem subtropických anticyklon do vyšších zeměpisných šířek, a mírnou zimou bez trvalé sněhové pokrývky. Koncentrace srážek do chladného půlroku souvisí s pronikáním polární fronty a s ní spojených mimotropických cyklon do těchto oblastí, které zde často způsobují i vysoké rychlosti větru. Zdejší biom je charakterizován tvrdolistými stromy a křovinami.
angl: Mediterranean type of climate; slov: stredomorská klíma; něm: Mittelmeerklima n; rus: средиземноморский климат  1993-b3
klima subarktické
Alisovově klasifikaci klimatu přechodné klimatické pásmo, kde v letní polovině roku převládá vzduch mírných šířek, v zimní polovině roku pak arktický vzduch. V Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá nejchladnější část boreálního klimatu.
angl: subarctic climate; slov: subarktická klíma; něm: subarktisches Klima n; rus: субарктический климат  1993-b3
klima subekvatoriální
syn. klima rovníkových monzunů – v Alisovově klasifikaci klimatu přechodné klimatické pásmo, kde v letní polovině roku převládá ekvatoriální vzduch, v zimní polovině roku pak vzduch tropický. V Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá tropické monzunové klima a klima savany. Méně vhodné označení klima rovníkových monzunů vychází ze širšího pojetí termínu tropický monzun.
angl: equatorial climate; slov: subekvatoriálna klíma; rus: субэкваториальный климат  1993-b3
klima subhumidní
angl: subhumid climate; slov: subhumidná klíma; rus: субгумидный климат  1993-b3
klima subtropické
Alisovově klasifikaci klimatu přechodné klimatické pásmo, kde v letní polovině roku převládá tropický vzduch, v zimní polovině roku pak vzduch mírných šířek. V Köppenově klasifikaci klimatu se zčásti kryje s mírným dešťovým klimatem, při západních březích pevnin s typem Cs se suchým létem, označovaným i jako středomořské klima. Při východním pobřeží pevniny může být ovlivněno mimotropickým monzunem, viz klima monzunové. Ve vnitrozemí se subtropické klima vyznačuje značnou kontinentalitou klimatu a lze ho řadit k chladnému suchému klimatu podle W. Köppena.
angl: subtropical climate; slov: subtropická klíma; něm: subtropisches Klima n; rus: субтропический климат  1993-b3
klima suché
1. syn. pro klima aridní;
2. v Köppenově klasifikaci klimatu jedno z pěti hlavních klimatických pásem, označené písmenem B.
Roční úhrn srážek zde nedosahuje prahové hodnoty, která je přímo úměrná prům. roč. teplotě vzduchu. Podle velikosti tohoto prahu rozlišujeme klima stepi a drsnější klima pouště, v obou případech buď horké, nebo chladné s prům. roč. teplotou vzduchu pod 18 °C. Horké suché klima souvisí se subtropickým pásem vysokého tlaku vzduchu a pasátovou inverzí teploty vzduchu a částečně odpovídá tropickému klimatuAlisovově klasifikaci klimatu; chladné suché klima je důsledkem velké kontinentality klimatu a vyznačuje se proto mj. velkou roční amplitudou teploty vzduchu.
angl: arid climate; slov: suchá klíma; něm: trockenes Klima n, arides Klima n; rus: засушливый климат, сухой климат  1993-b3
klima svahové
syn. klima expoziční – topoklima podmíněné sklonem a orientací svahu vůči světovým stranám, převládajícímu větru apod. Morfologie svahu ovlivňuje jeho insolaci, oblačnost, větrné a srážkové poměry apod. Viz též návětří, závětří, vítr svahový.
angl: climate of slopes; slov: klíma svahov; něm: Hangklima n; rus: климат склонов  1993-b3
klima tajgy
angl: taiga climate; slov: klíma tajgy; něm: Taiga-Klima; rus: климат тайги  1993-b3
klima tropické
1. souborné označení pro horké klima tropických šířek, tedy klima suchých tropů (horké suché klima) i vlhkých tropů (tropické dešťové klima, resp. ekvatoriální klima a subekvatoriální klima);
2. např. v Alisovově klasifikaci klimatu označení pro klima té části tropů, kde po celý rok převládá tropický vzduch.
angl: tropical climate; slov: tropická klíma; něm: tropisches Klima n; rus: тропический климат  1993-b3
klima tropického dešťového pralesa
Köppenově klasifikaci klimatu typ tropického dešťového klimatu, označovaný Af, s celoročně vysokou teplotou a vlhkostí vzduchu a rovnoměrným rozdělením srážek během roku, přičemž ani v nejsušším měsíci neklesá jejich prům. měs. úhrn pod 60 mm. Tropické deště zde mohou mít dvě maxima ve formě rovnodennostních dešťů. Tento klimatický typ poskytuje nejpříhodnější podmínky pro růst vegetace na Zemi. V Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá ekvatoriální klima.
angl: tropical-rain-forest climate; slov: klíma tropického dažďového pralesa; něm: tropisches Regenwaldklima n; rus: климат влажных тропических лесов  1993-b3
klima trvalého mrazu
syn. klima ledové – v Köppenově klasifikaci klimatu drsnější typ sněhového klimatu, označovaný EF. Prům. měs. teplota vzduchu ani v nejteplejším měsíci nepřesahuje 0 °C, Vyskytuje se prakticky v celé Antarktidě a ve vnitrozemí Grónska, v malé míře též ve vrcholových partiích velehor. Prům. roč. úhrny srážek často dosahují jen několika desítek, na pobřeží Antarktidy několika set milimetrů. Vypadávají prakticky jen ve formě sněžení, podstatnou roli hrají i pevné usazené srážky. C. W. Thornthwaite uvádí pro ledové klima hodnoty potenciálního výparu do 142 mm za rok. Pokud je proces akumulace sněhu intenzivnější než ablace, dochází k tvorbě ledovců, jejichž prostřednictvím se realizuje odtok srážek. Viz též klasifikace klimatu Thornthwaiteova, čára sněžná, klima antarktické.
angl: frost climate; slov: klíma trvalého mrazu; něm: Eisklima n; rus: климат вечного (постоянного) мороза  1993-b3
klima tundry
Köppenově klasifikaci klimatu mírnější typ sněhového klimatu, označovaný ET. Prům. měs. teplota vzduchu v nejteplejším měsíci sice nedosahuje 10 °C, avšak přesahuje 0 °C, takže se zde nevytváří stálá pokrývka sněhu nebo ledu. Existence krátkého a chladného léta umožňuje růst typické vegetace, tvořené mechy, lišejníky, travinami, případně křovinami. Tundru najdeme v polárních oblastech spíše v blízkosti oceánu, který sice snižuje letní teplotu vzduchu, nicméně zima zde bývá často mírnější než v případě boreálního klimatu. Totéž platí pro tzv. alpinskou tundru ve vysokých horách, která se zpravidla vyznačuje větší humiditou klimatu. C. W. Thornthwaite uvádí pro tundru hodnoty potenciálního výparu 143–285 mm za rok. Viz též klasifikace klimatu Thornthwaiteova, klima periglaciální, klima horské.
angl: tundra climate; slov: klíma tundry; něm: Tundrenklima n; rus: климат тундры  1993-b3
klima vegetační
slov: vegetačná klíma; něm: Phytoklima n  1993-b1
klima vlhké
angl: humid climate; slov: vlhká klíma; něm: feuchtes Klima n; rus: влажный климат  1993-b3
klima volné atmosféry
nevh. označení pro charakteristiky dlouhodobého režimu proudění vzduchu, teplotního, tlakového a vlhkostního pole v troposféře nad mezní vrstvou a ve stratosféře. Klima volné atmosféry je předmětem studia aeroklimatologie, které se opírá o výsledky aerologických pozorování. Viz též klimatologie volné atmosféry.
angl: climate of free atmosphere; slov: klíma voľnej atmosféry; něm: Klima der freien Atmosphäre n; rus: климат свободной атмосферы  1993-b3
klimageneze
Termín se skládá ze slova klima a z řec. γένεσις [genesis] „zrození, vznik“.
slov: genéza klímy; rus: климатогенез  1993-a2
klimagram
syn. klimogram – graf znázorňující roční chod klimatických prvků pomocí jejich měsíčních průměrů nebo úhrnů.
1. v dnes obecně rozšířeném klimagramu osa x reprezentuje dvanáct měsíců; na jednu osu y se pak vynášejí měsíční průměry teploty vzduchu (většinou znázorněny lomenou čarou), na druhou průměrné měsíční úhrny srážek (znázorňovány též lomenou čarou, barevnou plochou nebo ve formě histogramu). Tento druh klimagramu byl dříve používán hlavně v bioklimatologii, odkud také pochází jeho standardizovaná verze, tzv. Walterův klimagram. V něm jsou teplota vzduchu a úhrny srážek zobrazovány v poměru 1 : 2; část roku, kdy je křivka srážek pod křivkou teploty vzduchu, lze považovat za období s nedostatkem srážek.
2. původní klimagram má formu bodového grafu, kdy hodnoty dvou klimatických prvků, nejčastěji opět teploty vzduchu a srážek, jsou vynášeny na horiz., resp. vert. osu. Jednotlivé body, spojené lomenou čárou, reprezentují kalendářní měsíce, což umožňuje porovnat klima dvou nebo více míst v jednom grafu.
Termín se skládá ze slova klima a z řec. γράμμα [gramma] „písmeno, záznam“.
angl: climagram, climatogram, climogram; slov: klimagram, klimogram; něm: Klimogramm n; rus: климатограмма  1993-a3
klimatizace
technická zařízení a jejich činnost směřující k vytváření umělých nebo upravených podmínek ovzduší. Klimatizace se provádí v uzavřených prostorách ve snaze zlepšit mikroklima pracovního nebo obytného prostředí, zejména teplotu a vlhkost vzduchu. Spočívá zejména ve vytápění (ohřívání) nebo ochlazování, vysušování nebo zvlhčování vzduchu.
Termín sestává ze slova klima a přípony -izace (pův. lat. -isatio), která je součástí dějových podst. jmen.
angl: air-conditioning; slov: klimatizácia; něm: Klimaanlage f, Klimatisierung f; rus: климатизация, кондиционирование воздуха  1993-a1
klimatografie
popis klimatu převážně v tabelární a mapové formě pomocí vybraných charakteristik klimatických prvků a jevů, sestavený pro stanici, oblast nebo celou Zemi (např. klimatografie letišť, okresů apod.).
Termín pochází ze slova klima a z komponentu -γραφία [-grafia], odvozeného od -γραφos [-grafos] (od slovesa γράφειν [grafein] „psát“).
angl: climatography; slov: klimatografia; něm: Klimatographie f; rus: климатография  1993-a1
klimatolog
pracovník kvalifikovaný pro práci v klimatologii. Viz též meteorolog.
Termín se skládá ze slova klima a z řec. komponentu -λoγος [logos] „vědec“.
angl: climatologist; slov: klimatológ; něm: Klimatologe m; rus: климатолог  1993-a1
klimatologie
věda o klimatu, studující dlouhodobé aspekty a celkové účinky met. procesů probíhajících na Zemi. Vzhledem k tomu, že met. děje probíhají v konkrétních podmínkách Země a jsou tudíž modifikovány geogr. faktory, označil K. Knoch (1930) klimatologii za regionální meteorologii. Z tohoto hlediska stojí klimatologie na rozhraní geofyz. a geogr. disciplín.
K hlavním úkolům klimatologie patří:
a) studium geneze klimatu na Zemi jako planetě i v jejích jednotlivých částech, tj. studium klimatogenetických procesů;
b) popis a objasnění klimatických zvláštností oblastí Země od velikosti kontinentů a oceánů až po nejmenší měřítka;
c) třídění neboli klasifikace klimatu a vymezování klimatických oblastí, tj. klimatologická rajonizace (regionalizace);
d) studium klimatu v dobách historických a geologických, kolísání klimatu a změn klimatu, které směřuje i k pokusům o jejich předpověď, v poslední době s využitím mat. modelů klimatu.
Klimatologie ve svém vývoji prošla od původně popisného zaměření do stadia analytického s širokým praktickým uplatněním. Z různých hledisek se dělí na klimatologii obecnou a regionální, teoretickou a aplikovanou, podle měřítka klimatu na makroklimatologii, mezoklimatologii, popř. topoklimatologii a na mikroklimatologii. Podle metodického přístupu hovoříme např. o klimatologii klasické, dynamické, synoptické, komplexní. Popisem klimatu se zabývá klimatografie. Viz též bioklimatologie, dendroklimatologie, paleoklimatologie, kategorizace klimatu.
Termín je poprvé doložen v němčině v 18. století. Skládá se ze slova klima a z řec. komponentu -λoγία [logia] „nauka, věda“.
angl: climatology; slov: klimatológia; něm: Klimatologie f; rus: климатология  1993-a2
klimatologie aplikovaná
syn. klimatologie užitá – analýza a syntéza klimatologických údajů pro jejich využití v praxi (v zemědělství, průmyslu, zdravotnictví, při výstavbě, v dopravě, energetice apod.). Viz též klimatologie lékařská, lesnická, letecká, průmyslová, technická, urbanistická, zemědělská.
angl: applied climatology; slov: aplikovaná klimatológia; něm: angewandte Klimatologie f; rus: прикладная климатология  1993-a1
klimatologie dynamická
klimatologický směr, který na rozdíl od klasické klimatologie nevychází při zpracování klimatologických materiálů z pevných časových úseků, jako je den, pentáda apod., ale z různě dlouhých období, po která v daném místě nebo oblasti působily určité cirkulační a radiační podmínky (např. vyskytoval se určitý synoptický typ, vzduchová hmota, převládalo proudění kolmé na horský hřeben atd.). Z dynamické klimatologie dosáhla doposud největšího uplatnění synoptická klimatologie, která se zabývá kauzálními vazbami mezi cirkulačními typy počasí a klimatem. V posledním období zkoumá dynamická klimatologie ve větším rozsahu klima ve vztahu k složkám radiační a tepelné bilance. Zakladatelem dynamické klimatologie je švédský meteorolog T. Bergeron.
angl: dynamic climatology, dynamic climatology; slov: dynamická klimatológia; něm: dynamische Klimatologie f; rus: динамическая климатология  1993-a1
klimatologie ekologická
syn. ekoklimatologie – odvětví bioklimatologie, které se zabývá vztahy mezi živými organizmy a klimatickou složkou vnějšího prostředí. Předmětem ekologické klimatologie jsou ekologické nároky organizmů, jejich anatomické, fyziologické a morfologické (habituální) adaptace a geogr. rozšíření rostlin a živočichů v závislosti na klimatických podmínkách. Viz též ekoklima.
angl: ecoclimatology, ecological climatology; slov: ekologická klimatológia; něm: Ökoklimatologie f; rus: экоклиматология, экологическая климатология  1993-a2
klimatologie historická
část klimatologie, která se zabývá studiem historického klimatu, především z hlediska kolísání klimatu. Opírá se přitom o poznatky z referenčního období, kdy je možné určit závislosti mezi meteorologickými měřeními a údaji z historických dokumentárních pramenů. K rekonstrukci klimatu období před počátkem pravidelných met. měření pak využívá záznamů pravidelných meteorologických pozorování bez přístrojů, dále pak kronikářských a jiných zpráv o povětrnostních extrémech, o charakteru jednotlivých sezon apod. Kromě přímých pozorování má k dispozici i proxy data dokumentární povahy, např. údaje o stavu vodních toků (o povodních, hydrologickém suchu, ledových jevech apod.) nebo záznamy hospodářského charakteru (o neúrodách, počátcích žní apod.). Stejně jako paleoklimatologie může využívat i proxy data přírodního charakteru, především poznatky z dendroklimatologie, archeologie a palinologie, která se zabývá pylovou analýzou.
angl: historical climatology; slov: historická klimatológia; něm: historische Klimatologie f; rus: историческая климатология  1993-a3
klimatologie imisí
slov: klimatológia imisií; něm: Immissionsklimatologie f  1993-a1
klimatologie inženýrská
slov: inžinierska klimatológia; rus: инженерная климатология  1993-a1
klimatologie klasická
klimatologický směr, studující klimatické prvky v jejich denním a roč. chodu podle kalendářních úseků, jako je den, pentáda, dekáda, měsíc. Zakládá se především na průměrech, resp. úhrnech a četnostech vypočtených z těchto období a na výpočtu klimatologických normálů. Vychází ze staršího chápání klimatu jako prům. stavu ovzduší. Stále však poskytuje zákl. informace o klimatu daného místa nebo oblasti. Viz též klimatologie dynamická.
angl: classical climatology; slov: klasická klimatológia; rus: классическая климатология  1993-a1
klimatologie komplexní
klimatologická metoda, jíž se studuje klima nikoliv podle jednotlivých klimatických prvků, nýbrž podle jejich souborů vytvářených na základě předem stanovených intervalů jejich hodnot. Zákl. jednotkami klimatologického zpracování jsou pak třídy a typy počasí charakterizující počasí jednotlivých dní. Klima, jakožto dlouhodobý režim počasí, je z komplexně klimatologického hlediska vyjadřováno četnostmi různých tříd a typů počasí, jejichž výskyt může být hodnocen metodami klasické nebo dynamické klimatologie. Zakladatelem komplexní klimatologie je sovětský klimatolog E. E. Fedorov (1921–1985). Komplexní klimatologií pro území ČR a SR zabýval především slovenský klimatolog Š. Petrovič, který touto metodou zpracoval zejména klima lázní na Slovensku.
angl: complex climatology; slov: komplexná klimatológia; něm: komplexe Klimatologie f; rus: комплексная климатология  1993-a1
klimatologie lázeňská
syn. balneoklimatologie - část lékařské klimatologie zabývající se klimatem lázeňských míst jako jedním z hlavních činitelů komplexní lázeňské léčby. Do lázeňské klimatologie spadá i vyhledávání míst s příznivým klimatem k využití pro klimatickou lázeňskou léčbu, resp. rekreaci. Viz též klimatoterapie.
angl: balneoclimatology; slov: kúpeľná klimatológia; něm: Kurortklimatologie f, Balneoklimatologie f; rus: климатология курортов  1993-a1
klimatologie lékařská
součást humánní bioklimatologie, která studuje vlivy klimatu na zdraví a nemoci člověka. Jejím cílem je jednak zlepšení (ozdravení) přírodních, zvláště atm. podmínek pro život člověka, jednak využití příznivých vlastností klimatu k léčbě a rekreaci, popř. preventivní upozorňování na biometeorologicky nepříznivé změny počasí. Viz též nemoci meteotropní, předpověď biometeorologická.
angl: medical climatology; slov: lekárska klimatológia; něm: Medizinklimatologie f; rus: медицинская климатология  1993-a2
klimatologie lesnická
syn. silvioklimatologie – aplikovaná klimatologie studující klima lesa především pro potřeby lesního hospodářství, a to s ohledem na pěstování a produkci lesa i těžbu a dopravu dřeva. Vzhledem k víceúčelové funkci lesa lze do lesnické klimatologie zahrnout i klimatologický výzkum lesních oblastí pro využití k rekreaci, pro oběh vody v přírodě, pro zlepšování (melioraci) zvláště místního klimatu výsadbou větrolamů, hygien. ochrannými pásmy kolem vodních nádrží a průmyslových závodů apod. Lesnická klimatologie tedy sleduje nejen vlivy klimatu na les, nýbrž i klimatické účinky lesa na okolní prostředí. Viz též meteorologie lesnická.
angl: forest climatology; slov: lesnícka klimatológia; něm: Forstklimatologie f; rus: климатология леса  1993-a1
klimatologie letecká
aplikovaná klimatologie studující klimatické podmínky leteckého provozu. Zabývá se zejména zpracováním klimatologických podkladů pro umísťování a výstavbu letišť, zabezpečování leteckého provozu a sestavování klimatografie letišť a leteckých tratí. Viz též meteorologie letecká.
angl: aeronautical climatology; slov: letecká klimatológia; něm: Flugklimatologie f; rus: авиационная климатология  1993-a1
klimatologie měst
syn. klimatologie urbanistická – část mezoklimatologie a mikroklimatologie aplikovaná na problémy velkých měst a průmyslových aglomerací. Její součástí je i klimatologie mezní vrstvy atmosféry a klimatologie znečištění ovzduší. Z hlediska mezoklimatu jde o interakci města nebo průmyslové oblasti jako celku s okolím, z hlediska mikroklimatu o části města, jako náměstí, ulice, dvory, např. v úzké součinnosti s bioklimatologií o hodnocení pohody ve venkovních prostorech zástavby apod. Do městské klimatologie zasahují i otázky hygieny ovzduší měst. Městská klimatologie je jednou z pomocných vědních disciplín pro urbanismus, tj. nauku o městě. Viz též klima městské.
angl: polisclimatology, urban climatology; slov: mestská klimatológia; něm: Städtklimatologie f; rus: климатология городов  1993-a3
klimatologie mezní vrstvy atmosféry
část klimatologie pojednávající zpravidla v měřítku mezoklimatu o klimatických charakteristikách mezní vrstvy atmosféry. Určujícími veličinami jsou většinou vertikální profily větru, stability teplotního zvrstvení ovzduší, turbulentního toku tepla, vodní páry atd. Součástí této vědní disciplíny je i klimatologie znečištění ovzduší, poskytující dlouhodobé charakteristiky imisí a potenciálu znečištění ovzduší. Viz též klima mezní vrstvy atmosféry.
angl: boundary layer climatology, climatology of atmospheric boundary layer; slov: klimatológia hraničnej vrstvy atmosféry; něm: Klimatologie der Grenzschicht der Atmosphäre f, Klimatologie der atmosphärischen Grenzschicht f; rus: климатология пограничного слоя атмосферы  1993-a1
klimatologie obecná
syn. všeobecná – část klimatologie zabývající se obecnými zákonitostmi geneze klimatu a klimatických změn, vztahy mezi klimatickými faktory a jevy i mezi klimatickými prvky navzájem. Studuje také vlivy klimatu na ostatní složky přírodního prostředí. Viz též klimatologie regionální.
angl: general climatology; slov: všeobecná klimatológia; něm: allgemeine Klimatologie f; rus: общая климатология  1993-a1
klimatologie oblastní
slov: oblastná klimatológia; něm: regionale Klimatologie f  1993-a1
klimatologie průmyslová
část technické klimatologie, která se zabývá vlivem průmyslu na klima a studuje též účinky klimatu na průmyslová zařízení. Viz též meteorologie průmyslová.
angl: industrial climatology; slov: priemyselná klimatológia; něm: Industrieklimatologie f; rus: индустриальная климатология  1993-a1
klimatologie půdní
angl: soil climatology; slov: pôdna klimatológia; něm: Bodenklimatologie f; rus: почвенная климатология  1993-a1
klimatologie radarová
pracovní označení pro klimatologické zpracování a studium radarových charakteristik atmosféry, oblačnosti, srážek a některých nebezpečných meteorologických jevů. Provádí časovou a prostorovou analýzu hodnot získaných v různých klimatických oblastech pomocí aktivní a pasivní radiolokace, především metodami mat. statistiky. Viz též meteorologie radarová.
angl: radar climatology; slov: rádarová klimatológia; něm: Radarklimatologie f; rus: радарная климатология  1993-b3
klimatologie regionální
syn. klimatologie oblastní – část klimatologie zabývající se klimatickými poměry vymezených území různé velikosti, např. kontinentů, států, povodí, průmyslových aglomerací aj. K úkolům regionální klimatologie patří zjišťování prostorové diferenciace klimatických podmínek a vymezování klimatických oblastí, tj. klimatologická rajonizace (regionalizace). Analytický charakter regionální klimatologie ji odlišuje od klimatografie. Viz též klimatologie obecná.
angl: regional climatology; slov: regionálna klimatológia; něm: regionale Klimatologie f; rus: региональная климатология  1993-a1
klimatologie synoptická
část dynamické klimatologie zabývající se cirkulačními podmínkami geneze klimatu. Klima se vysvětluje zejména četnostmi synoptických typů a jejich povětrnostními projevy v daných oblastech. Základem synopticko-klimatologického zpracování jsou typizace povětrnostních situací. Vypočítané klimatické charakteristiky typů povětrnostních situací se také využívají v předpovědní praxi.
angl: synoptic climatology; slov: synoptická klimatológia; něm: synoptische Klimatologie f; rus: синоптическая климатология  1993-a1
klimatologie technická
syn. klimatologie inženýrská – klimatologie aplikovaná v technice. Poskytuje klimatologické podklady k realizaci investičních záměrů, pro urbanistické řešení územních celků, problematiku životního prostředí, zřizování a provoz složitých technol. zařízení, pro výstavbu inženýrských sítí (např. kanalizace), vnějších el. vedení, vysokých komínů, rozhlasových a televizních vysílačů, pro vodohosp. účely, zeměď. praxi apod. Klimatologické podklady se sestavují na základě archivovaného klimatologického materiálu nebo se opírají o výsledky terénního klimatologického průzkumu.
angl: technical climatology; slov: technická klimatológia; něm: technische Klimatologie f; rus: техническая климатология  1993-a1
klimatologie terénní
slov: terénna klimatológia; něm: Geländeklimatologie f; rus: топоклиматология  1993-a1
klimatologie urbanistická
angl: urban climatology; slov: urbanistická klimatológia; něm: Stadtklimatologie f; rus: городскaя климатология, климатология городов  1993-a1
klimatologie užitá
slov: aplikovaná klimatológia; rus: прикладная климатология  1993-a1
klimatologie volné atmosféry
syn. aeroklimatologie – část klimatologie, která pojednává o klimatol. charakteristikách meteorologických prvků a veličin ve volné atmosféře. Pozornost se věnuje především dlouhodobým charakteristikám polí meteorologických prvků (veličin) v jednotlivých výškových a izobarických hladinách a vertikálních řezech atmosférou nebo statistickým charakteristikám odvozených met. veličin s cílem např. jejich parametrizace v systémech (předpovědních) rovnic dynamiky atmosféry. Viz též aerologie.
slov: klimatológia voľnej atmosféry; něm: Klimatologie der freien Atmosphäre f; rus: аэроклиматология, климатология свободной атмосферы  1993-a2
klimatologie všeobecná
slov: všeobecná klimatológia; něm: allgemeine Klimatologie f; rus: общая климатология  1993-a1
klimatologie zemědělská
angl: agricultural climatology; slov: poľnohospodárska klimatológia; něm: Agrarklimatologie f; rus: агроклиматология, сельскохозяйственная климатология  1993-a2
klimatologie znečištění ovzduší
syn. klimatologie imisí – vědní obor, který se zabývá dlouhodobým režimem výskytu znečišťujících příměsí ve spodních vrstvách atmosféry a dlouhodobým režimem met. dějů podmiňujících znečištění ovzduší, šíření a rozptyl příměsi (škodlivin). Viz též klimatologie mezní vrstvy atmosféry, emise, imise, transport znečišťujících příměsí, tvar kouřové vlečky.
angl: air pollution climatology; slov: klimatológia znečistenia ovzdušia; něm: Klimatologie der Luftverunreinigung f; rus: климатология загрязнения атмосферы  1993-a2
klimatop
ekologii a ekologické klimatologii označení klimatické (mikroklimatické) složky abiotických vlastností nejmenší prostorové jednotky, kterou lze považovat za homogenní, tj. ekotopu. Viz též energotop.
Termín se skládá ze slova klima a z řec. τόπος [topos] „místo“, čímž vyjadřuje soubor klimatických vlastností stanoviště.
angl: climatology of free atmosphere, climatope; slov: klimatop; něm: Klimatop m; rus: климатоп  1993-a1
klimatoterapie
syn. léčba klimatická – léčebná metoda, jež využívá příznivých vlastností klimatu k léčbě některých chorobných stavů nebo k prevenci. Provádí se buď v klimatických lázních v přírodních podmínkách (tzv. přirozená klimatoterapie), nebo v klimatizačních komorách za uměle vytvořených podmínek (tzv. umělá klimatoterapie).
Termín se skládá ze slova klima a z řec. θεραπεία [therapeia] „ošetřování, péče“ (z θεραπεύειν [therapeuein] „pečovat, starat se“).
angl: climatotherapy; slov: klimatoterapia; něm: Klimatherapie f; rus: климатотерапия  1993-a1
klimogram
syn. klimagram.
Termín se skládá ze slova klima a z řec. γράμμα [gramma] „písmeno, záznam“.
slov: klimogram; něm: Klimogramm n; rus: климограмма  1993-a1
klín studeného vzduchu
označení pro typický tvar studené vzduchové hmoty, postupující za studenou frontou na místo teplého vzduchu. O klínu studeného vzduchu lze však hovořit i pod teplou frontou, kdy studený vzduch ustupuje. Viz též profil atmosférické fronty, čelo studeného vzduchu, „blána“ studeného vzduchu.
angl: wedge of cold air; slov: klin studeného vzduchu; něm: Kaltluftkeil m; rus: клин холодного воздуха  1993-a1
knot
syn. uzel.
angl: knot; slov: knôt; něm: Knoten m; rus: узел  1993-a1
koagulace
souhrnné označení mikrofyzikálních procesů, při nichž vodní kapky nebo ledové částice v oblaku rostou zachycováním jiných oblačných částic při vzájemných nárazech. Vyskytuje se ve starší meteorologické literatuře. V současné době označujeme procesy růstu vodních kapek při jejich vzájemných nárazech jako koalescence, vznik shluků ledových krystalků jako agregace a růst krupek a krup namrzáním přechlazených kapek jako zachycování nebo sběr.
Termín pochází z lat. slova coagulatio „srážení, houstnutí“, odvozeného od slovesa coagulare „působit srážení, houstnutí“ (od coagulum „syřidlo; sražené mléko“, a to od cogere „shánět, shromažďovat“).
angl: coagulation; slov: koagulácia; něm: Koagulation f; rus: коагуляция  1993-a3
koalescence
ve fyzice oblaků a srážek splývání vodních kapek, k němuž může dojít při vzájemných kolizích kapek v oblaku. Koalescence je základním mechanizmem růstu kapek do velikosti srážkových kapek zejména v konvektivních oblacích. Navazuje na počáteční stadium růstu zárodků vodních kapiček prostřednictvím difuze vodní páry a její kondenzací. V tropických oblacích koalescence stačí k vyvolání dešťové srážky. Uplatňuje se však i v kapalné části oblaků vyšších zeměp. šířek, kde při nižší absolutní vlhkosti než v tropech je vznik srážek podmíněn přítomností ledové fáze. Výsledkem koalescence vodních kapek je růst šířky spektra velikosti oblačných kapiček zvýšením rychlosti růstu zejména větších kapek.
Z hlediska příčiny rozlišujeme koalescenci:
a) gravitační, při níž dochází ke srážkám kapek, které mají odlišnou velikost a tedy i pádovou rychlost;
b) turbulentní, vyvolanou turbulentními fluktuacemi rychlosti proudění vzduchu;
c) elektrostatickou, v důsledku elektrostatického přitahování mezi opačně nabitými kapičkami, nebo mezi nabitou a el. neutrální kapičkou;
d) spontánní, působenou nepravidelnými pohyby nejmenších zárodečných kapiček (Brownův pohyb) aj.
Dominantním procesem růstu kapek koalescencí v oblacích je gravitační koalescence. Rychle padající velké kapky mohou splynout s malými kapičkami vyskytujícími se v objemu vzduchu vymývaném velkou kapkou. Při matematickém modelování rozlišujeme model spojité koalescence, při níž všechny kapky dané velikosti rostou stejnou rychlostí, a model kvazistochastické koalescence, který bere v úvahu pravděpodobnostní vlastnosti procesu koalescence. Starší meteorologické práce užívají pro koalescenci termín koagulace. Viz též účinnost koalescenční, účinnost sběrová.
Termín pochází z lat. coalescentia „srůstání, sloučení“, odvozeného od coalescere „srůstat, slučovat se“ (z předpony co- s významem „s, spolu“ a alescere „růst“, srov. adolescence).
angl: coalescence; slov: koalescencia; něm: Koaleszenz f; rus: коалесценция, слияниe  1993-a3
kód meteorologický
kód užívaný pro tvorbu a přenos met. informací podle mezinárodně platných pravidel. Dělí se na tradiční alfanumerické kódy a binární kódy. Tradiční alfanumerické kódy, např. SYNOP, TEMP, CLIMAT nebo TAF, byly vytvořeny pro jednotlivé typy zpráv nebo předpovědí a mají pevnou strukturu definovanou tvarem kódu. Jednotlivé veličiny jsou ve tvaru kódu reprezentovány symbolickými písmeny. Binární kódy BUFR a GRIB mají univerzální použití (BUFR = binární univerzální formát pro reprezentaci meteorologických dat, GRIB = obecná informace v pravidelné síti bodů v binárním formátu). Flexibilita těchto kódů je umožněna tím, že obsahují kromě vlastních dat také jejich přesný popis. To platí i pro alfanumerický kód CREX (znakový formát pro reprezentaci a výměnu dat).
angl: meteorological code; slov: meteorologický kód; něm: meteorologischer Code m, Wetterschlüssel m; rus: метеорологический код  1993-b3
kódy meteorologické letecké
část tradičních alfanumerických kódů vytvořených pro sestavování leteckých meteorologických zpráv METAR a SPECI a letištní předpovědi TAF určených pro meteorologické zabezpečení letectví. Zprávy METAR a SPECI mohou obsahovat předpověď přistávací typu „trend“. Letecké meteorologické kódy ARFOR a ROFOR se už prakticky nepoužívají.
angl: aeronautical meteorological codes; slov: letecké meteorologické kódy; něm: flugmeteorologischer Code m; rus: авиационные метеорологические коды  1993-a3
koeficient absorpce
syn. koeficient absorpční, koeficient pohlcování – charakteristika schopnosti daného prostředí absorbovat záření. Objemový koeficient absorpce je číselně roven množství zářivé energie absorbované na dráze jednotkové délky z paprsku o jednotkové intenzitě. Vydělíme-li objemový koeficient absorpce hustotou absorbujícího prostředí, dostaneme hmotnostní koeficient absorpce. V meteorologii se setkáváme s absorpčním koeficientem atmosféry v souvislosti se slunečním nebo dlouhovlnným zářením. Protože hodnota koeficientu absorpce závisí na vlnové délce absorbovaného záření, uvažuje se obvykle „monochromatický“ koeficient absorpce vztažený k dostatečně úzkému intervalu vlnových délek ze spektra slunečního nebo dlouhovlnného záření. Viz též extinkce, absorpce záření, zákon Lambertův–Bouguerův, zákon zeslabení Beerův.
angl: absorption coefficient; slov: absorpčný koeficient; něm: Absorptionskoeffizient m; rus: коэффициент поглощения  1993-a2
koeficient difuze
angl: diffusion coefficient; slov: koeficient difúzie; něm: Diffusionskoeffizient m; rus: коэффициент диффузии  1993-a1
koeficient difuze zobecněný
veličina používaná v Suttonově modelu a charakterizující šíření kouřové vlečky kolmo na směr proudění. Rozeznáváme zobecněný koeficient difuze laterální a vertikální, které jsou speciálními případy koeficientu laterální disperze a koeficientu vertikální disperze.
angl: generalized diffusion coefficient; slov: zovšeobecnený koeficient difúzie; něm: verallgemeinerter Diffusionskoeffizient m; rus: обобщенный коэффициент диффузии  1993-a1
koeficient disperze
angl: dispersion coefficient; slov: koeficient disperzie; něm: Dispersionskoeffizient m; rus: коэффициент рассеяния  1993-a1
koeficient drsnosti
slov: koeficient drsnosti; něm: Rauigkeitslänge f; rus: коэффициент шероховатости  1993-a1
koeficient dynamické vazkosti
angl: dynamic viscosity coefficient; slov: koeficient dynamickej viskozity; něm: dynamischer Viskositätskoeffizient m; rus: коэффициент динамической вязкости  1993-a1
koeficient extinkce
syn. koeficient extinkční, koeficient zeslabení – součet koeficientu absorpce a koeficientu rozptylu daného prostředí. Objemový koeficient extinkce je číselně roven zeslabení, způsobenému absorpcí a rozptylem, paprsku jednotkové intenzity na dráze jednotkové délky; vynásobíme-li ho převrácenou hodnotou hustoty prostředí, dostaneme hmotový koeficient extinkce. Viz též extinkce, zákon Beerův, zákon Bouguerův, absorpce záření.
angl: extinction coefficient; slov: extinkčný koeficient; něm: Extinktionskoeffizient m; rus: коэффициент ослабления, коэффициент экстинкции  1993-a2
koeficient hydrotermický Seljaninovův
jeden z indexů humidity, používaný v agroklimatologii k vyjádření vlhkostních poměrů během vegetačního období. Je dán vztahem
k=R0,1&ThickSpace;T
kde R značí měs. úhrn srážek a T sumu prům. denní teploty vzduchu v daném měsíci. Hodnota k > 1 vyjadřuje nadbytek, hodnota k < 1 nedostatek srážek.
angl: hydrothermic coefficient; slov: Seljaninovov hydrotermický koeficient; něm: hydrothermischer Koeffizient m nach Selianinov; rus: гидротермический коэффициент  1993-a3
koeficient kinematické vazkosti
angl: kinematic viscosity coefficient; slov: koeficient kinematickej viskozity; něm: kinematischer Viskositätskoeffizient m; rus: коэффициент кинематической вязкости  1993-a1
koeficient laterální disperze
statist. veličina σy rozměru délky, používaná zejména při studiu horiz. rozptylu pasivní příměsi v atmosféře, která charakterizuje turbulentní stav atmosféry v horiz. rovině. Lze ji určit např. z měření pulzací horiz. složek vektoru větru; charakterizuje intenzitu rozptylu příměsí v ovzduší v horiz. směru kolmém na směr proudění. Viz též model Suttonův, koeficient vertikální disperze, pulzace větru.
angl: lateral dispersion coefficient; slov: koeficient laterálnej disperzie; něm: lateraler Dispersionskoeffizient m; rus: коэффициент бокового рассеяния  1993-a1
koeficient Minářův
angl: Minář coefficient; slov: Minářov koeficient; něm: Koeffizient nach Minář m  1993-a1
koeficient odporový
nevh. koeficient tření – koeficient charakterizující vliv tření o zemský povrch na proudění vzduchu. Je definován jako poměr druhé mocniny frikční rychlosti k druhé mocnině rychlosti proudění (popř. rychlosti geostrofického větru) v určité hladině atmosféry. Odporový koeficient roste s členitostí a drsností zemského povrchu. Používá se ve fyzice mezní vrstvy atmosféry a v dynamické meteorologiiparametrizaci vlivu tření o zemský povrch na proudění v atmosféře. Viz též tření v atmosféře, drsnost povrchu.
angl: drag coefficient; slov: odporový koeficient; něm: Widerstandsbeiwert m; rus: коэффициент сопротивления, коэффициент трения  1993-a2
koeficient odtoku
viz odtok.
angl: runoff coefficient; slov: koeficient odtoku; něm: Abflusskoeffizient m; rus: коэффициент стока  1993-a3
koeficient pluviometrický
syn. kvocient pluviometrický – charakteristika poměrného rozložení atm. srážek během roku, stanovená jako podíl skutečného úhrnu srážek za určitý měsíc a úhrnu, který by spadl v tomto měsíci v případě rovnoměrného rozložení srážek během roku. Je obdobou častěji používaných relativních srážek. Na klimatologických mapách se znázorňuje pomocí izomer.
angl: hyetal coefficient, pluviometric coefficient; slov: pluviometrický koeficient; něm: pluviometrischer Koeffizient m; rus: плювиометрический коэффициент  1993-a3
koeficient pohlcování
angl: absorption coefficient; slov: koeficient pohlcovania; něm: Absorptionskoeffizient m; rus: коэффициент поглащения  1993-a1
koeficient propustnosti atmosféry
syn. koeficient transmisní – poměr intenzity přímého slunečního záření v úrovni zemského povrchu k intenzitě přímého slunečního záření na horní hranici atmosféry, přepočtený pro referenční stav, kdy sluneční paprsky procházejí ovzduším kolmo k zemskému povrchu. Protože schopnost atmosféry propouštět přímé sluneční záření závisí na vlnové délce (zhruba roste se zvětšující se vlnovou délkou), určuje se koeficient propustnosti atmosféry zpravidla pro různé dostatečně úzké části spektra. Potom hovoříme o spektrálním, popř. monochromatickém koeficientu propustnosti atmosféry. Spolu s Linkeho zákalovým faktorem patří koeficient propustnosti atmosféry k základním charakteristikám vyjadřujícím schopnost zemské atmosféry propouštět sluneční záření; souvisí s vlhkostí a s mírou znečištění vzduchu. V suché a čisté atmosféře má koeficient propustnosti atmosféry celkově pro spektrum slunečního záření hodnotu blízkou 0,9; v reálné atmosféře zpravidla od 0,70 do 0,85. Koeficient propustnosti atmosféry f souvisí s objemovým koeficientem extinkce βex vztahem
f=exp(-0 βexdz)
Pokud se jedná o viditelný obor slunečního záření, označuje se též jako koeficient průzračnosti atmosféry. Viz též koeficient absorpce, koeficient rozptylu.
angl: transmission coefficient of the atmosphere; slov: koeficient priepustnosti atmosféry; něm: Durchlässigkeitsvermögen n, Transmissionskoeffizient m; rus: коэффициент пропускания  1993-a2
koeficient přestupu
faktor úměrnosti CX ve vztahu FX = CX u (X  X*), kde u je rychlost větru, FX značí turbulentní tok tepla, vodní páry, znečišťující příměsi apod. mezi zemským povrchem charakterizovaným hodnotou X příslušné veličiny (teploty, měrné vlhkosti, koncentrace látky apod.) a okolím charakterizovaným hodnotou X* této veličiny. Koeficient přestupu v přízemní vrstvě atmosféry závisí na dynamickém stabilitním parametru.
angl: heat transfer coefficient; slov: koeficient prestupu; něm: Wärmeübergangszahl f; rus: коэффициент теплоотдачи  1993-b3
koeficient psychrometrický
angl: psychrometric constant; slov: psychrometrický koeficient; něm: Psychrometerkonstante f; rus: психрометрическая постоянная  1993-a3
koeficient rozptylu
charakteristika schopnosti daného prostředí rozptylovat záření. Rozlišujeme objemový a hmotový koeficient rozptylu. Objemový koeficient rozptylu je číselně roven množství zářivé energie rozptýlené z paprsku jednotkové intenzity na dráze jednotkové délky. Vynásobením objemového koeficientu rozptylu převrácenou hodnotou hustoty rozptylujícího prostředí dostaneme hmotový koeficient rozptylu. V meteorologii se setkáváme s koeficientem rozptylu slunečního záření, jehož hodnota závisí na vlnové délce. S ohledem na tuto závislost se koeficient rozptylu obvykle udává jen pro určitou dostatečně úzkou část spektra slunečního záření, takže lze hovořit o spektrálním, popř. monochromatickém koeficientu rozptylu. Viz též koeficient absorpce, koeficient extinkce, rozptyl Rayleighův, rozptyl Mieův.
angl: scattering coefficient; slov: koeficient rozptylu; něm: Streukoeffizient m; rus: коэффициент рассеяния  1993-a1
koeficient tepelné vodivosti
faktor úměrnosti k ve vztahu
Qn=-kTn,
kde Qn je tok tepla transportovaného vedením ve směru n a ∂T/∂n značí změnu teploty připadající na jednotkovou vzdálenost ve směru n. O tomto koeficientu mluvíme v obecné fyzice zpravidla v souvislosti s molekulární vodivostí. V meteorologii se však častěji setkáváme s vodivostí turbulentní, pro niž hodnota koeficientu tepelné vodivosti ve vzduchu vzrůstá oproti molekulární vodivosti až o 6 řádů.
angl: heat conductivity coefficient; slov: koeficient tepelnej vodivosti; něm: Wärmeleitfähigkeitskoeffizient m; rus: коэффициент теплопроводности  1993-a1
koeficient teplotní vodivosti
veličina a, definovaná vztahem
a=kρc,
kde k je koeficient tepelné vodivosti, ρ hustota a c měrné teplo daného prostředí. Jedná-li se o prostředí plynné, potom jako c používáme měrné teplo při stálém tlaku cp. Koeficient teplotní vodivosti charakterizuje schopnost prostředí přenášet teplotní změny. V případě turbulentního přenosu tepla je totožný s koeficientem turbulentní difuze pro teplo.
angl: coefficient of thermometric conductivity; slov: koeficient teplotnej vodivosti; něm: Temperaturleitfähigkeit f, Temperaturleitungskoeffizient m, Temperaturleitzahl f; rus: коэффициент температуропроводности  1993-a1
koeficient transmisní
slov: transmisný koeficient; rus: трансмиссионный коэффициент  1993-a3
koeficient tření
v meteorologii nevhodné syn. pro koeficient odporový.
angl: friction coefficient; slov: koeficient trenia; něm: Reibungskoeffizient m; rus: коэффициент трения  1993-a1
koeficient turbulentní difuze
podíl koeficientu turbulentní výměny a hustoty prostředí, v meteorologii tedy zpravidla hustoty vzduchu. Rozlišujeme koeficient turbulentní difuze pro hybnost, teplo, vodní páru, popř. znečišťující příměsi. Koeficient turbulentní difuze patří k nejužívanějším charakteristikám turbulence. Z hlediska form. analogie mezi charakteristikami turbulentního a vazkého laminárního proudění je koeficient turbulentní difuze pro hybnost analogem kinematického koeficientu vazkosti a koeficient turbulentní difuze pro teplo analogem koeficientu teplotní vodivosti. Viz též koeficient difuze zobecněný.
angl: eddy coefficient, turbulent diffusion coefficient; slov: koeficient turbulentnej difúzie; něm: turbulenter Diffusionskoeffizient m; rus: коэффициент турбулентной диффузии  1993-a1
koeficient turbulentní výměny
koeficient A ve vzorci pro turbulentní tok
Q=-Asz,
kde Q je vert. tok fyz. vlastnosti s, vztažené k jednotce hmotnosti. Koeficient turbulentní výměny roste od zemského povrchu zhruba po horní hranici přízemní vrstvy atmosféry, nad ní je buď přibližně konstantní, nebo častěji pomalu klesá. Lze jej určit z měření větru a teploty vzduchu v různých výškách. S koeficientem turbulentní difuze K je spjat vztahem
A=ρK,
kde ρ je hustota prostředí. Jako uvedená vlastnost s se může vyskytovat hybnost, teplo, vodní pára či různé znečišťující příměsi; podle toho rozlišujeme koeficient turbulentní výměny pro hybnost, teplo, vodní páru a znečišťující příměsi. Z hlediska form. analogie mezi charakteristikami turbulentního a vazkého proudění je koeficient turbulentní výměny protějškem dyn. koeficientu vazkosti.
angl: exchange coefficient; slov: koeficient turbulentnej výmeny; něm: turbulenter Austauschkoeffizient m; rus: коэффициент обмена  1993-a1
koeficient vazkosti
syn. koeficient viskozity – patří k zákl. hydrodyn. veličinám, v meteorologii se s ním setkáváme zejména ve fyzice mezní vrstvy atmosféry. Rozlišujeme koeficient vazkosti dynamický a kinematický.
1. Koeficient vazkosti dynamický je faktor úměrnosti μ ve vztahu
τ=μvn,
kde τ značí vazké napětí a ∂v/∂n změnu rychlosti proudění připadající na jednotkovou vzdálenost ve směru normály jednotkové plochy, k níž vztahujeme τ. Uvedené mat. vyjádření se obvykle nazývá Newtonovým zákonem pro vazké proudění.
2. Koeficient vazkosti kinematický je poměr dynamického koeficientu vazkosti a hustoty uvažované tekutiny, v meteorologii hustoty vzduchu.
angl: viscosity coefficient; slov: koeficient viskozity; něm: Viskositätskoeffizient m; rus: коэффициент вязкости  1993-a1
koeficient vertikální disperze
statist. veličina σz, používaná zejména při studiu vert. rozptylu pasivní příměsi v atmosféře, která charakterizuje turbulentní stav atmosféry a intenzitu rozptylu znečištění ve vert. směru. Lze ji určit např. z pulzací vert. složky vektoru větru. Viz též model Suttonův, koeficient laterální disperze.
angl: vertical dispersion coefficient; slov: koeficient vertikálnej disperzie; něm: vertikaler Dispersionskoeffizient m; rus: коэффициент вертикального рассеяния  1993-a1
koeficient viskozity
slov: koeficient viskozity; něm: Viskositätskoeffizient m; rus: коэффициент вязкости  1993-a1
koeficient zavlažení
syn. index zavlažení – tradiční označení pro některé indexy humidity.
angl: moisture factor; slov: koeficient zavlaženia; něm: Feuchtigkeitskoeffizient m; rus: коэффициент увлажнения  1993-a2
koeficient zeslabení
angl: extinction coefficient; slov: koeficient zoslabenia; něm: Extinktionskoeffizient m; rus: коеффициент екстинции, коэффициент ослабления  1993-a1
kolísání klimatu
syn. fluktuace klimatu – vývoj klimatu ve formě nepravidelných, případně periodických víceletých výkyvů klimatu kolem průměrného stavu; v druhém případě někdy mluvíme o klimatických cyklech. Tzv. sekulární kolísání klimatu se odehrávají v měřítku desítek, stovek roků nebo ještě podstatně delších časových úsecích. Tento vývoj nemá jednostranný neboli progresivní charakter, čímž se liší od změn klimatu. Kolísání klimatu zasahují různě velké oblasti Země a projevují se výkyvy klimatických prvkůklimatologických řadách. Příčinami kolísání klimatu mohou být oscilace, spojené s dlouhodobějšími výkyvy všeobecné cirkulace atmosféry.
angl: climatic fluctuations; slov: kolísanie klímy; něm: Klimaschwankungen f/pl; rus: климатические флуктуации, колебания климата  1993-a3
kolo malé
syn. halo malé – ve starší české literatuře někdy užíváno jako synonymum pro korónu.
angl: halo of 22°, small halo; slov: halo 22°; něm: 22°-Ring m, kleiner Ring m; rus: гало в 22°, малое гало  1993-a3
kolo velké
syn. halo velké – ve starší české literatuře někdy užíváno jako souhrnné označení pro halo malé a halo velké.
angl: halo of 46°, large halo; slov: halo 46°; něm: 46°-Ring m, grosser Ring m; rus: большое гало , гало в 46°  1993-a3
koloběh vody v přírodě
nevh. označení pro hydrologický cyklus.
slov: kolobeh vody v prírode; něm: natürlicher Wasserkreislauf m; rus: круговорот воды в природе  1993-a3
komín termický
termín používaný především piloty bezmotorových letadel a označující zónu termicky podmíněných výstupných proudů, které svou strukturou připomínají poměry uvnitř komína. Pole vertikálních rychlostí v termickém komíně je složité následkem interakce s celkově horiz. pohybem okolního vzduchu; okrajové části komína se vyznačují brzděním vystupujícího vzduchu, čímž se ve větších výškách vytvářejí víry převážně s horiz. osou, zatímco v centrální části komína má pohyb vzduchu často spirálovitý charakter. V důsledku poklesu tlaku vzduchu se průměr termického komína s výškou zvětšuje a účinkem výškového větru se komín naklání. Viz též termiky.
slov: termický komín; něm: Thermikschlauch m  1993-a2
komise WMO technická
komise ustanovená Světovou meteorologickou organizací pro celosvětové studium problémů ve vybraných oblastech meteorologie, klimatologie a hydrologie. Od r. 2019 existují dvě takové komise: Komise pro pozorování, infrastrukturu a informační systémy (Commission for Observation, Infrastructure and Information Systems, zkráceně Infrastructure Commission – COIIS) a Komise pro služby a aplikace v oblasti počasí, klimatu, vody a dalších oblastech životního prostředí (Commission for Weather, Climate, Water and Related Environmental Services and Applications, zkráceně Services Commission – CSA).
Pod nově ustavenou technickou komisi COIIS přešla agenda dvou zrušených komisí, jmenovitě Komise pro základní systémy (CBS) a Komise pro přístroje a pozorovací metody (CIMO). Pod nově ustavenou technickou komisi CSA přešla agenda pěti zrušených komisí, jmenovitě Komise pro leteckou meteorologii (CAeM), Komise pro zemědělskou meteorologii (CAgM), Komise pro atmosférické vědy (CAS), Komise pro klimatologii (CCl) a Komise pro hydrologii (CHg). Místo zrušené Společné komise WMO a IOC pro oceánografii a námořní meteorologii (JCOMM) byla ustavena Společná rada pro spolupráci WMO a IOC (Joint WMO-IOC Collaborative Board).
angl: WMO Technical Commission; slov: technická komisia WMO; rus: техническая комиссия ВМО  2019
komora klimatizační
zařízení umožňující v uzavřeném prostoru vytvořit požadované hodnoty teploty, vlhkosti a tlaku vzduchu, popř. alespoň jednoho z těchto prvků. Podle toho, o který prvek se jedná, rozlišuje se termostat, hygrostat a barostat (termokomora, hygrokomora a barokomora). V meteorologii se užívá při kalibraci nebo zkoušení přístrojů. Užívá se též v klimatoterapii. Viz též klimatizace, mikroklima uzavřených prostor.
angl: climate test chamber; slov: klimatizačná komora; něm: Klimakammer f; rus: камера для кондиционирования воздуха  1993-a3
komplex konvektivní mezoměřítkový
angl: mesoscale convective complex; slov: mezosynoptický konvektívny komplex; něm: mesoskaliger konvektiver Komplex m  2020
komplex konvektivní mezosynoptický
(MCC), syn. komplex konvektivní mezoměřítkový – mezosynoptický konvektivní systém (MCS) jednoznačně definovaný na základě pozorování z geosynchronních meteorologických družic tvarem a rozměry teplotního pole horní hranice oblačnosti a dobou trvání (Maddox, USA, 1980). U MCS splňujícího podmínky pro klasifikaci jako MCC musí plocha chladné horní hranice oblaků o teplotě T ≤ –32 °C přesáhnout 105 km2 a vnitřní plocha horní hranice oblačnosti o teplotě T ≤ –52 °C přesáhnout 5.104 km2. Obě podmínky musí být splněny po dobu ≥ 6 h. Tvar MCC je poměrně symetrický s hodnotou poměru rozměrů podél vedlejší a hlavní osy ≥ 0,7 v době maximálního plošného rozsahu.
Mezoměřítkové konvektivní komplexy jsou málo pohyblivé a často doprovázené dlouhodobými intenzivními srážkami, silným větrem, krupobitím a velkým množstvím blesků; nelze vyloučit ani výskyt tornád. MCC může vzniknout spojením několika původně samostatných bouří, nejčastěji multicel nebo supercel, do jednoho velkého celku v prostředí se slabým okolním prouděním. Jako MCC však může být na základě družicových měření označena i konvektivní bouře, klasifikovaná současně na základě měření radarových jako squall line.
angl: mesoscale convective complex; slov: mezosynoptický konvektívny komplex; něm: mesoskaliger konvektiver Komplex m  2014
koncentrace hodinová
angl: hour concentration; slov: hodinová koncentrácia; něm: halbstündliche Konzentration f; rus: часовая концентрация  1993-b3
koncentrace znečisťujících látek
množství znečisťujících látek v jednotce objemu vzduchu. U plynných znečišťujících látek musí být objem normován při teplotě 293 K a atmosférickém tlaku 101,3 kPa. U částic a látek, které se mají v částicích analyzovat (např. olovo), se objem odběru vzorků vztahuje k vnějším podmínkám, jako jsou teplota a atmosférický tlak v den měření. Vyjadřuje se buď v rozměru hmotnost na objem, zpravidla v µg.m–3, popř. mg.m–3, nebo v rozměru objemu na objem, tj. počtem objemových částí sledované plynné látky v miliónu objemových částí vzduchu (ppm = parts per million), při menších hodnotách koncentrace znečisťujících látek v miliardě částí vzduchu (ppb = part per billion; billion v amer. angličtině = miliarda). Jednotky ppm a ppb se používají především v anglosaské literatuře. Např. pro SO2 za standardních podmínek přibližně platí, že 1 ppb = 2,66 µg.m–3, 1 µg.m–3 = 0,38 ppb. V oblasti čistoty ovzduší se jako koncentrace znečisťující látky někdy fyz. nesprávně označuje hmotnost znečisťující látky obsažená v jednotce hmotnosti vzduchu. Směrnice Evropské unie, implementované do vnitrostátního práva členských států, stanovují nejvyšší přípustné koncentrace (NPK) znečišťujících látek v ovzduší a povolené počty jejich překročení. Viz též hygiena ovzduší, imise, měření znečištění ovzduší.
angl: concentration of harmful substances; slov: koncentrácia znečiťujúcich látok; něm: Schadstoffkonzentration f; rus: концентрация вредных примесей  1993-b3
koncentrace znečišťující látky v ovzduší denní
aritmetický průměr koncentrace znečisťující látky zjištěný na stanoveném místě za interval 24 h (v ČR často od 7 h do 7 h SEČ následujícího dne).
angl: daily concentration of heterogeneous matter in the atmosphere; slov: denná koncentrácia znečisťujúcich látok v ovzduší; něm: Tageskonzentration von Fremdstoffen in der Luft f; rus: суточная концентрация инородного вещества в воздухе  1993-b3
koncentrace znečišťující látky v ovzduší krátkodobá
stř. hodnota koncentrace znečišťující látky v ovzduší zjištěná na stanoveném místě v časovém intervalu řádu minut (v ČR obvykle 60 min. apod.). Vyjadřuje krátkodobé extrémní hodnoty znečištění ovzduší způsobem postačujícím pro praxi.
angl: short-term concentration of heterogeneous matter in atmosphere; slov: krátkodobá koncentrácia znečisťujúcich látok v ovzduší; něm: Kurzzeitkonzentration von Fremdstoffen in der Luft f; rus: кратковременная концентрация инородного вещества в воздухе  1993-b3
koncentrace znečišťující látky v ovzduší roční
prům. (aritmetický průměr) hodnota koncentrace znečisťující látky v ovzduší zjištěná na stanoveném místě za období jednoho roku.
angl: annual concentration of heterogeneous matter in atmosphere; slov: ročná koncentrácia znečisťujúcich látok v ovzduší; něm: Jahreskonzentration von Fremdstoffen in der Luft f; rus: годовая концентрация инородного вещества в воздухе  1993-b3
kondenzace turbulentní
označení pro kondenzaci vodní páry, ke které dochází ve vzduchu blízkém stavu nasycení následkem neuspořádaných vert. turbulentních pohybů. Turbulentní kondenzací mohou vznikat turbulentní oblaky. Při pokročilém matematickém modelování procesů oblačné mikrofyziky je i tento proces součástí parametrizace nukleace vody.
angl: turbulent condensation; slov: turbulentná kondenzácia; něm: turbulente Kondensation f; rus: турбулентная конденсация  1993-a3
kondenzace vodní páry
fázový přechod vody ze skupenství plynného (vodní pára) do skupenství kapalného (voda), při němž dochází k uvolňování latentního tepla kondenzace. Kondenzace vodní páry se uplatňuje v atmosféře při vzniku a růstu oblačných a mlžných kapiček, na zemském povrchu při vzniku kapiček rosy, nebo ovlhnutí předmětů při styku relativně teplého vlhkého vzduchu s chladnějším podkladem. Viz též heterogenní nukleace, kondenzační jádra, koalescence.
angl: condensation of water vapour, water vapour condensation; slov: kondenzácia vodnej pary; něm: Wasserdampfkondensation f; rus: конденсация водяного пара  1993-a3
kondenzátor sférický
zemský pojem používaný při popisu základní el. struktury atmosféry, zejména v souvislosti s elektřinou klidného ovzduší. Záporná deska je tvořena zemským povrchem, kladná deska elektrosférou.
angl: earth condensator; slov: sférický kondenzátor; něm: Kugelkondensator m; rus: земной кондесатор  2016
kondenzátor zemský
slov: kondenzátor zemský; něm: Erdkondensator m  2016
konfluence
vlastnost pole větru charakterizovaná sbíhavostí proudnic. Někdy se nesprávně zaměňuje s konvergencí proudění. Viz též čára konfluence, pole deformační, difluence.
Termín pochází z pozdnělat. confluentia „stékání, spojování“, odvozeného od confluere „stékat se, sbíhat se“ (z předpony con- s významem „s“ a fluere „téci, plynout“).
angl: confluence; slov: konfluencia; něm: Konfluenz f; rus: конфлюэнция, сходимость  1993-a3
konfluence orografická
syn. konfluence topografická – konfluence podmíněná orografickou překážkou a projevující se horiz. nebo vert. zhuštěním proudnic. Nejpříznivější podmínky pro orografickou konfluenci jsou v horských průsmycích na návětří hor, v oblastech vtékání proudění do horských údolí a za orografickou překážkou obtékanou studeným vzduchem. Viz též efekt nálevkový, difluence orografická.
angl: orographic confluence; slov: orografická konfluencia; něm: orographische Konfluenz f; rus: орографическая сходимость  1993-a3
konfluence topografická
angl: topographic confluence; slov: topografická konfluencia; něm: topographische Konfluenz f; rus: топографическая сходимость  1993-a1
konimetr
syn. prachoměr.
Termín se skládá z řec. κόνις [konis] „prach“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.
angl: konimeter; slov: konimeter; něm: Konimeter n; rus: кониметр  1993-a1
konstanta Avogadrova
počet částic dané látky v jednom molu. Její hodnota činí 6,022 140 857.1023 mol-1. V literatuře se někdy jako syn. vyskytuje Avogadrovo číslo, což však není korektní, neboť tato veličina má fyzikální rozměr.
angl: Avogadro constant; slov: Avogadrova konštanta; něm: Avogadro-Zahl f  2016
konstanta Boltzmannova
množství energie potřebné k zahřátí jedné částice (molekuly) ideálního plynu o jeden kelvin, lze ji vyjádřit jako podíl univerzální plynové konstanty a Avogadrovy konstanty, má hodnotu 1,380 648.10-23 J.K-1.
angl: Boltzmann constant; slov: Boltzmannova konštanta; něm: Boltzmann-Konstante f  2016
konstanta plynová měrná
konstanta úměrnosti ve stavové rovnici daného ideálního plynu. Je vlastností plynu a lze ji vyjádřit vztahem R = R* / m, kde R* je univerzální plynová konstanta a m značí relativní (poměrnou) molekulovou hmotnost plynu. Pro suchý vzduch platí Rd = 287,04 J.kg–1.K–1 a pro vodní páru je Rv = 461,5 J.kg–1.K–1. Ve stavové rovnici pro vlhký vzduch používáme hodnotu Rd a teplotu nahrazujeme hodnotou teploty virtuální. Viz též teplo měrné, Mayerův vztah.
angl: specific gas constant; slov: merná plynová konštanta; něm: spezifische Gaskonstante f; rus: удельная газовая постоянная  1993-a3
konstanta plynová univerzální
odpovídá hodnotě měrné plynové konstanty daného plynu vynásobené jeho relativní (poměrnou) molekulovou hmotností. Hodnota univerzální plynové konstanty R* = 8,314 J.K–1.mol–1, je stejná pro všechny ideální plyny a odpovídá součinu Avogadrova čísla a Boltzmanovy konstanty.
angl: universal gas constant; slov: univerzálna plynová konštanta; něm: universelle Gaskonstante f; rus: универсальная газовая постоянная  1993-a3
konstanta psychrometrická
angl: psychrometric constant; slov: psychrometrická konštanta; něm: Psychrometerkonstante f; rus: психрометрическая постоянная  1993-a1
konstanta sluneční
angl: solar constant; slov: slnečná konštanta; rus: солнечная постоянная  1993-a1
konstanta solární
syn. konstanta sluneční – celkové množství zářivé energie Slunce dopadající v celém spektru na horní hranici atmosféry Země za jednotku času na jednotku plochy, kolmou ke slunečním paprskům, a vztažené na stř. vzdálenost Země od Slunce. Na základě družicových měření je hodnota solární konstanty nejčastěji uváděna jako 1 366 W.m–2. Termín solární konstanta není zcela přesný, protože její hodnoty kolísají o několik desetin %, např. v důsledku sluneční aktivity. Dlouhodobé změny solární konstanty jsou pokládány za jednu z možných příčin globálních změn klimatu. Pro meteorologii je solární konstanta důležitým výchozím parametrem radiační bilance soustavy Země – atmosféra.
angl: solar constant; slov: solárna konštanta; něm: Solarkonstante f; rus: солнечная постоянная  1993-a3
konstanta Stefanova–Boltzmannova
angl: Stefan and Boltzmann constant; slov: Stefanova–Boltzmannova konštanta; něm: Stefan-Boltzmann-Konstante f  2016
konstanta von Kármánova
jedna z význačných aerodyn. veličin. Nemá fyz. rozměr a její hodnota je blízká 0,4. Vystupuje jako konstanta úměrnosti κ ve vztahu pro směšovací délku l turbulentních elementů
l=κ.(z+z0),
kde z značí výšku nad zemským povrchem a z0 parametr drsnosti zemského povrchu. V met. aplikacích se vyskytuje ve vztazích vyjadřujících vert. průběh rychlosti proudění v přízemní vrstvě atmosféry. Viz též měřítko atmosférických vírů.
angl: Karman constant; slov: von Kármánova konštanta; něm: Kármán-Konstante f; rus: постоянная Кармана  1993-a3
kontaminace
v čes. met. literatuře méně používaný termín pro znečištění ovzduší.
Termín pochází z pozdnělat. contaminatio „znečištění, pošpinění“, odvozeného od contaminare „dotýkat se, znečištit, pošpinit“.
angl: contamination; slov: kontaminácia; něm: Kontamination f, Verunreinigung f; rus: загрязнение  1993-a3
kontinentalita klimatu
souhrn vlastností klimatu podmíněných působením pevniny na procesy geneze klimatu, a to v protikladu k oceánitě klimatu. Obecně vzrůstá směrem od oceánu do nitra pevniny, přičemž je charakteristická pro vnitrozemí rozlehlých pevnin a pro oblasti ležící od pobřeží proti směru převládajícího větru. Relativně kontinentální je i klima pobřeží omývaných studenými oceánskými proudy. Mezi oceánickým a kontinentálním klimatem může existovat široké pásmo přechodného klimatu nebo naopak výrazný klimatický předěl, způsobený nejčastěji meridionálně orientovanou klimatickou bariérou. V členitém reliéfu je míra kontinentality značně heterogenní v závislosti na jeho tvarech. Kontinentalita klimatu se projevuje v ročním, případně i denním chodu řady klimatických prvků, přičemž tyto projevy nemusí být stejně výrazné. Z tohoto hlediska rozlišujeme především kontinentalitu klimatu termickou a ombrickou, dále pak barickou, vyjádřenou v tlakovém poli přítomností sezonních akčních center atmosféry. Kromě toho se kontinentalita klimatu projevuje v průměru menší relativní vlhkostí vzduchu, menší rychlostí větru a menší oblačností v létě a ve dne. Dynamická klimatologie rozeznává dynamickou kontinentalitu podle četnosti výskytu pevninského, resp. mořského vzduchu. Pro vyjádření míry kontinentality klimatu bylo navrženo mnoho indexů kontinentality, ta nicméně může kolísat během roku nebo se měnit v čase v souvislosti s kolísáním klimatu, případně změnami klimatu.
angl: continentality of climate; slov: kontinentalita klímy; něm: Kontinentalität des Klimas f; rus: континентальность климата  1993-a3
kontinentalita klimatu hygrická
zast. syn. pro ombrickou kontinentalitu klimatu, popř. takovou, která se projevuje pouze v ročním chodu, nikoli v úhrnu srážek.
angl: hygric continentality of climate; slov: hygrická kontinentalita klímy; něm: hygrische Kontinentalität f  1993-a3
kontinentalita klimatu ombrická
druh kontinentality klimatu projevující se v úhrnech a režimu srážek. Návětří a hřebeny hor mívají z tohoto hlediska větší oceánitu klimatu, avšak od určité nadmořské výšky lze pozorovat inverzi srážek a v závětří hor je ombrická kontinentalita klimatu obzvlášť výrazná. Kontinentální klima se vyznačuje méně vyrovnaným srážkovým režimem, přičemž maximum srážek se přesouvá do jarních měsíců. Viz též index kontinentality.
slov: ombrická kontinentalita klímy; rus: омбрическая континентальность  1993-a3
kontinentalita klimatu termická
zákl. druh kontinentality klimatu, podmíněný specifickými tepelnými vlastnostmi aktivní vrstvy pevniny. Je silně ovlivněna tvary reliéfu, přičemž je větší v údolích a kotlinách než na hřebenech hor. Projevuje se především velmi výrazným ročním chodem teploty vzduchu i zvýrazněním jejího denního chodu, s výskytem ročního maxima i minima brzy po slunovratech. Míru termické kontinentality, resp. oceánity klimatu lze zjednodušeně vyjádřit pomocí prům. roční amplitudy teploty vzduchu, ta je nicméně ovlivňována i radiačními faktory, proto místa s různou zeměp. šířkou musí být porovnána pomocí některého indexu kontinentality.
angl: thermal continentality of climate; slov: termická kontinentalita klímy; něm: thermische Kontinentalität f; rus: термическая континентальность климата  1993-a3
kontinuum absorpční
  2022
konvekce
1. ve fyzice přenos tepla prostřednictvím proudění tekutin, v protikladu k vedení tepla (kondukci) a záření (radiaci);
2. v meteorologii výstupné a kompenzační sestupné pohyby vzduchu mezosynoptického měřítka nebo mikroměřítka, převážně vyvolané kladným vztlakem, vznikajícím následkem horiz. nehomogenit hustoty vzduchu při zemském povrchu nebo výše v atmosféře. Tyto nehomogenity jsou dány především teplotními nehomogenitami, přičemž podle příčiny jejich vzniku rozlišujeme termickou konvekci a vynucenou konvekci. Nutnou podmínkou dalšího vertikálního vývoje konvekce je přítomnost vertikální instability atmosféry, příp. symetrické instability. Vývoj konvekce je významně podporován baroklinitou v atmosféře, konfluencí v poli proudění ve spodní troposféře a odchylkami od hydrostatické rovnováhy např. v supercelách. Výstupné a sestupné konvektivní proudy spolu tvoří konvektivní buňky. Pokud nejsou v prostoru rozmístěny nahodile, mluvíme o uspořádané, příp. buněčné konvekci.
Rychlost výstupných a sestupných konvektivních proudů je řádu jednotek až desítek m.s–1. Rychlost výstupných proudů je větší, v extrémních případech dosahuje hodnot až kolem 60 m.s–1. Konvekce se tak významně podílí na vertikálním transportu hybnosti, tepla, vodní páry a dalších komponent atmosféry od zemského povrchu do vyšších hladin. Pokud výstupný konvektivní proud nedosáhne kondenzační hladiny, mluvíme o bezoblačné konvekci, naopak při oblačné konvekci se tvoří konvektivní oblaky. Podle vertikálního rozsahu rozeznáváme konvekci mělkou a konvekci vertikálně mohutnou, jejímž projevem jsou konvektivní bouře, často spojené s organizovanou konvekcí.
Termín zavedl angl. přírodovědec W. Prout v r. 1834. Pochází z lat. convectio „svezení, snesení“, odvozeného od convehere „svážet, snášet“ (z předpony con- „s“ a slovesa vehere „vézt“, s nímž jsou příbuzná čes. slova vehikl a vézt, dále něm. Weg i angl. way „cesta“). Myšleno je teplo, které je prostřednictvím proudícího vzduchu, příp. vody transportováno; srov. advekce.
angl: convection; slov: konvekcia; něm: Konvektion f; rus: конвекция  1993-a3
konvekce Bénardova
angl: Benard convection; slov: Bénardova konvekcia; něm: Bénard-Konvektion f; rus: безоблачная конвекция  2014
konvekce bezoblačná
mělká konvekce, při níž výstupné konvektivní proudy nedosahují do výšky kondenzační hladiny, a tak nedochází k vývoji konvektivních oblaků. V některých případech, končí-li výstupné proudy v blízkosti kondenzační hladiny, může být jejich horní hranice patrná pouhým okem jako místní zběleni modré barvy oblohy vlivem slabé koncentrace drobných kondenzačních produktů (slang. označované jako mlžinka). Viz též konvekce oblačná.
angl: dry convection; slov: bezoblačná konvekcia; něm: wolkenfreie Konvektion f  1993-a2
konvekce buněčná
uspořádané konvekce, která se vyskytuje za vhodných podmínek v atmosféře nebo je pozorovaná při laboratorních experimentech a projevuje se pravidelnou strukturou konvektivních buněk, z nichž každá obsahuje výstupný a sestupný proud. Horiz. rozměry konv. buněk v reálné atmosféře jsou nejčastěji řádově km a jejich tvar může nabývat rozmanitých podob. Struktura oblačnosti tohoto typu, kterou lze pozorovat na snímcích z meteorologických družic, se vyznačuje pravidelně uspořádanými oblaky označovanými jako uzavřené nebo otevřené cely. Konvekce tohoto druhu bývá v literatuře označována též jako Bénardova konvekce nebo Rayleighova–Bénardova konvekce. Často se vyskytují i buňky válcovitého tvaru s horiz. osou ve směru převládajícího proudění, které vytvářejí pásy výstupných a sestupných pohybů. Konv. oblaky pak tvoří řady, tzv. oblačné ulice.
Pro vznik konv. buněk je třeba, aby vertikální teplotní gradient přesahoval určitou kritickou hodnotu, která závisí na tloušťce vrstvy konvekce a na intenzitě turbulence. Vývoj buněčné konvekce a tvar buněk je významně ovlivňován rychlostí a vertikálním střihem větru.
angl: cellular convection; slov: celulárna konvekcia; něm: Zellularkonvektion f; rus: ячейковая кoнвекция  1993-a3
konvekce dynamická
nevh. označení pro vynucenou konvekci.
  1993-a3
konvekce hluboká
v češtině nevhodné označení pro vertikálně mohutnou konvekci.
angl: deep convection  2021
konvekce insolační
zast. označení pro termickou konvekci vyvolanou přehřátím vzduchu u zemského povrchu vlivem insolace.
  1993-a2
konvekce mechanická
nevh. označení pro vynucenou konvekci.
angl: mechanic convection; slov: mechanická konvekcia; něm: mechanische Konvektion f; rus: механическая конвекция  1993-a3
konvekce mělká
konvekce omezená na spodní troposféru (do cca 3 km), která je bezoblačnou konvekcí nebo se projevuje jen vývojem nesrážkových oblaků. Z hlediska příčin jde zpravidla o termickou konvekci. Viz též konvekce vertikálně mohutná.
angl: shallow convection; slov: plytká konvekcia; něm: flache Konvektion f; rus: мелкая конвекция  1993-a3
konvekce oblačná
konvekce, při níž dochází k vývoji konvektivních oblaků. V závislosti na jejím vertikálním rozsahu může jít o mělkou nebo vertikálně mohutnou konvekci. Viz též konvekce bezoblačná.
angl: moist convection  2021
konvekce organizovaná
vertikálně mohutná konvekce, při níž jsou výtoky studeného vzduchu ze stávajících cel iniciátory vzniku nových cel, nebo vlivem vertikálního střihu větru dochází k prodloužení existence stávající cely. Projevem organizované konvekce jsou konvektivní bouře typu multicely, resp. supercely; dále se uplatňuje i v mezosynoptických konvektivních systémech. Viz též konvekce uspořádaná.
  2021
konvekce Rayleighova–Bénardova
angl: Rayleigh – Benard convection; slov: Rayleighova-Bénardova konvekcia; něm: Rayleigh-Bénard-Konvektion f  2014
konvekce šikmá
zvláštní druh konvekce, k níž dochází při výstupu vzduchu v šikmém směru v prostředí symetrické nstability.
angl: slantwise convection; slov: šikmá konvekcia  2014
konvekce termická
konvekce vyvolaná izobarickou změnou teploty vzduchu zpravidla jeho ohřátím u zemského povrchu, a to nejčastěji v důsledku insolace. V případě noční termické konvekce působí naopak radiační ochlazování ve vyšších hladinách. V závislosti na teplotním zvrstvení atmosféry může být termická konvekce mělká nebo vertikálně mohutná. Termická konvekce bývá doprovázena termickou turbulencí. Pro termickou konvekci se zvláště ve sportovním letectví používá slang. označení „termika". Viz též termiky, komín termický.
angl: thermal convection; slov: termická konvekcia; něm: thermische Konvektion f; rus: термическая конвекция  1993-a3
konvekce termická noční
termická konvekce, která je důsledkem poklesu stability (labilizace) vrstvy ovzduší, v jejíž horní části došlo v nočních hodinách k poklesu teploty vzduchu radiačním ochlazováním (např. v oblasti horní hranice oblačnosti). Typickým příkladem je vznik či zesílení nočních konv. bouří (např. noční bouře na teplých frontách).
angl: nocturnal thermal convection; slov: nočná termická konvekcia; něm: nächtliche thermische Konvektion f; rus: ночная термическая конвекция  1993-a3
konvekce uspořádaná
konvekce, jejíž jejíž rozmístění v prostoru vykazuje určitou pravidelnost. Lineární uspořádání konvekce se vyskytuje např. na studené frontě druhého druhu, vlhkostním rozhraní, brízové frontě, čáře instability nebo v blízkosti protáhlých pohoří. Ke složitějším prostorovým uspořádáním patří oblačné ulice a buněčná konvekce. Viz též konvekce organizovaná.
angl: regular convection; slov: usporiadaná konvekcia; něm: geordnete Konvektion f; rus: упорядоченная конвекция  1993-a3
konvekce vertikálně mohutná
konvekce o velkém vertikálním rozsahu, často zasahující celou troposféru a někdy i pronikající 2 až 3 km do stratosféry. Jejím projevem jsou konv. bouře. Nevhodná označení vertikálně mohutné konvekce jsou konvekce hluboká nebo pronikavá.
angl: deep convection; slov: vertikálne mohutná konvekcia; něm: hochreichende Konvektion f; rus: мощная вертикальная конвекция  2014
konvekce vnořená
vyvýšená konvekce vznikající uvnitř vrstevnaté oblačnosti. Pokud k ní dochází uvnitř srážkových oblaků, projevuje se lokálním a přechodným zesílením trvalých srážek. K tomuto jevu dochází u cyklonálních srážek i uvnitř vrstevnaté složky mezosynoptických konvektivních systémů.
angl: embeded convection; slov: vnorená konvekcia  2021
konvekce volná
angl: free convection; slov: voľná konvekcia; něm: freie Konvektion f; rus: свободная конвекция  1993-a3
konvekce vynucená
označení pro vynucený výstup vzduchu, který může dosáhnout do hladiny volné konvekce, kde přechází ve volnou konvekci. Při vynuceném výstupu vzduchu dochází i k mechanické turbulencí, avšak rozměry turbulentních vírů jsou malé ve srovnání s rozměry konv. elementů.
angl: forced convection; slov: vynútená konvekcia; něm: erzwungene Konvektion f; rus: вынужденная конвекция  1993-a2
konvekce vyvýšená
konvekce, při níž dochází k výstupnému pohybu vzduchu bezprostředně nepřiléhajícího k zemskému povrchu, u kterého je vzduch stabilně zvrstvený. Nejčastěji bývá iniciována vynucenou konvekcí, dále může jít o noční termickou konvekci. Vyvýšená konvekce může způsobit silnou konvektivní bouři i v místech, kde charakteristiky konv. prostředí, vztažené k přízemní vrstvě atmosféry, vznik konvektivních bouří nenaznačují (např. nulová hodnota SBCAPE, tedy CAPE vzduchové částice u zemského povrchu).
angl: elevated convection; slov: vyvýšená konvekcia; rus: приподнятая конвекция  2020
konvence Vídeňská
angl: Vienna Convention; slov: Viedenská konvencia  2018
konvergence proudění
stav, kdy divergence proudění (ve smyslu veličiny) dosahuje záporných hodnot, takže mluvíme o konvergentním proudění. Viz též konfluence.
Termín konvergence pochází z novolat. convergentia „sbližování“, odvozeného od convergere „sbíhat se“ (z předpony con- „s“ a vergere „klesat; sklánět se, chýlit se“).
angl: convergence of wind; slov: konvergencia prúdenia; něm: Strömungskonvergenz f; rus: конвергенция тока  1993-a3
konzultace meteorologická
jeden z pracovních nástrojů užívaných v meteorologických službách v procesu přípravy předpovědi počasí. Výsledkem konzultace je jednotný názor meteorologů na časové a prostorové aspekty předpovědi počasí v daný okamžik. V ČHMÚ se meteorologická konzultace běžně užívá pro komunikaci centrálního a regionálních prognózních pracovišť.
slov: meteorologická konzultácia; něm: meteorologische Beratung f; rus: метеорологическая консультация  2014
korekce družicových dat
fáze zpracování družicových dat spočívající v potlačení či odstranění různých chyb a nepřesností dat, případně cílená úprava některých jejich vlastností. Zahrnuje např. geometrické korekce, filtraci šumu, odstranění chybných dat, konverzi dat na určitou nominální polohu družice (u geostacionárních družic) aj.
angl: satellite data corrections; slov: korekcie družicových údajov; něm: Korrektur der Satellitendaten f; rus: поправка (исправление) спутниковых данных  1993-a3
koróna
fotometeor, vznikající ohybem světla na vodních kapičkách kouřma, mlhy nebo oblaků; je tvořený jedním nebo více sledy (sériemi) soustředných barevných kruhů (prstenců) poměrně malého průměru kolem Slunce nebo Měsíce; sérií bývá jen zřídka více než tři. V každé sérii je uvnitř fialová nebo modrá barva, vnější kruh je červený a mezi nimi se vyskytují ostatní barvy. Velikost a jas barev koróny závisí na spektru velikostí vodních kapiček. V případě kapiček o shodných velikostech je koróna nejvýraznější. Úplné vysvětlení koróny na základě ohybu světla podal franc. fyzik E. Verdet v r. 1852. Viz též aureola, kolo malé.
Termín pochází z lat. corona „věnec, koruna, kruh kolem Slunce či Měsíce“ (z řec. κορώνη [koróné] „vrána“ a podle jejího zahnutého zobáku i „věc zakřivená do oblouku“).
angl: corona; slov: koróna; něm: Korona f; rus: венец, корона  1993-a3
koróna pylová
koróna kolem světelného zdroje, zpravidla kolem Slunce, působená ohybem přímých paprsků na konturách pylových částic rozptýlených ve vzduchu. V odb. literatuře bývá zmiňována především v souvislostech s obdobími kvetení rozsáhlých lesních komplexů severských lesů. V detailech se na jejím vzhledu uplatňují odlišnosti pylových částic (obvykle větší rozměry a výrazně nesférické tvary) od vodních kapiček, na nichž vznikají běžné koróny.
angl: pollen corona; slov: peľová koróna  2014
koróna sluneční
vnější vrstva sluneční atmosféry nad chromosférou. Je tvořena žhavými plyny (plazmatem), unikajícími ze Slunce do vesmírného prostoru. Vysoká teplota těchto plynů (v řádu milionů K)  není prozatím plně vysvětlena, ale zřejmě je výsledkem spolupůsobení několika mechanizmů včetně útlumu rázových vln z povrchu Slunce v jeho koroně a přeměn energie akumulované v magnetickém poli Slunce. Viz též vítr sluneční.
angl: Sun´s corona, solar corona; slov: slnečná koróna; něm: Sonnenkorona f; fr: couronne solaire f; rus: солнечная корона  2020
korouhev větrná
větrná směrovka, u níž se směr větru určuje vizuálně porovnáním polohy její otočné části vůči směrové růžici. Větrná korouhev bývala někdy doplněna o výkyvnou desku k určení síly větru, jako v případě Wildova anemometru.
angl: wind vane; slov: veterná koruhva; něm: Windfahne f; rus: флюгер  1993-a3
koruna vlajková
slov: zástavovitá koruna; rus: флагообразная крона  1993-a1
košava
mírný až silný nárazovitý vítr jv. směru v sev. Srbsku. Vyskytuje se v chladném pololetí (od října do dubna), nejčastěji trvá 2 až 3 dny, výjimečně až 30 dnů. Jeho nárazy dosahují 25 až 35 m.s–1, max. rychlosti dosahuje košava ve výšce kolem 300 m nad zemí. Jde o nízkohladinové tryskové proudění v mezní vrstvě atmosféry na okraji anticyklony nad Ukrajinou, zesilované orografií Karpat a Balkánu. Oblast, v níž se košava projevuje, mívá délku zpravidla kolem 300 km a šířku kolem 200 km. Při košavě převládá málooblačné počasí beze srážek s teplotami vzduchu závisejícími na charakteru advehované vzduchové hmoty. Košava působí značné škody v zemědělství (odnos osevů, nánosy písku), v dopravě a energetice (při teplé advekci škody způsobené námrazou na el. vedení).
Termín byl přejat ze srbochorvatštiny, pravděpodobně se skládá z tureckého koş „rychlý“ a hava „vzduch“. 
angl: kossava; slov: košava; něm: Kossava m; rus: кошава  1993-a1
kotlina mrazová
konkávní (dutý) útvar reliéfu, obvykle kotlina nebo úzké údolí, v němž se mrazy vyskytují častěji než v okolí a mají větší intenzitu. Jsou podmíněny především menší ventilací (provětráváním) a nahromaděním stud. vzduchu. Mrazová kotlina se může vytvořit i za umělými překážkami, např. za železničním náspem, který brání odtékání stud. vzduchu do nižších poloh. Viz též jezero studeného vzduchu.
angl: frost hollow, frost pocket; slov: mrazová kotlina; něm: Frostloch n; rus: котловина холодного воздуха, морозная ложбина, морозный карман  1993-a1
kouř
produkty hoření látek všech skupenství rozptýlené ve vzduchu. Částice kouře mají různou velikost i fyz. a chem. vlastnosti. Pevné složky kouře jsou jedním z litometeorů. Viz též vlečka kouřová.
Termín pochází z praslovanského slova *kuriti, které se do jiných jazyků přeneslo ve významu „topit“.
angl: smoke; slov: dym; něm: Rauch m; rus: дым  1993-a3
kouřmo
hydrometeor snižující vodorovnou dohlednost nejvýše na 1 km. Kouřmo je atmosférický aerosol z mikroskopických vodních kapiček nebo vlhkých hygroskopických částeček vznášejících se ve vrstvě vzduchu při zemi. V pozorovatelské praxi se kouřmo zaznamenává jen při dohlednosti od 1 do 10 km, obecně však horní hranice dohlednosti pro kouřmo není stanovena. Na rozdíl od mlhy, v níž vodorovná dohlednost je menší než 1 km, při kouřmu není vzduch vodními parami nasycen, i když relativní vlhkost vzduchu je i při něm vysoká. Kouřmo nelze zaměňovat se zákalem, patřícím mezi litometeory.
Termín je odvozen od slova kouř, s nímž však z hlediska met. významu nesouvisí.
angl: mist; slov: dymno; něm: Dunst m; rus: дымка  1993-a3
kovadlina
v meteorologii označení ploché, rozšiřující se horní části cumulonimbu často ve tvaru podobném kovadlině. Její vnější vzhled má hladkou, vláknitou, nebo i žebrovitou strukturu. Horní okraj kovadliny je často plochý vlivem zadržující vrstvy vzduchu nad oblakem. V oblasti vyústění výstupného proudu oblaku lze na  kovadlině zaznamenat přítomnost přestřelujícího vrcholku. Kovadliny se mohou šířit od centra oblaku na vzdálenost stovek kilometrů po větru, dále pak někdy i proti větru a do stran.
Morfologická klasifikace oblaků označuje kovadlinu (angl. anvil) jako zvláštnost s názvem incus, která se vyskytuje u oblaků Cb capillatus.
Kovadlina se může transformovat na oblaky druhu Ci nebo Cs s označením cumulonimbogenitus, které existují i po rozpadu mateřského oblaku. Viz též genitus.
 
angl: anvil; slov: nákova; něm: Amboss m; rus: наковaльня  2022
krabička aneroidová Vidieho
syn. dóza Vidieho – kovová krabička s tenkými stěnami z pružného materiálu, z níž je částečně nebo zcela vyčerpán vzduch. Vzdálenost stěn Vidieho aneroidové krabičky se zmenšuje při růstu tlaku vzduchu a zvětšuje při jeho poklesu. Starší Vidieho aneroidové krabičky mají vnitřní nebo vnější napínací pružiny, novější jsou samopružící. Deformaci stěn Vidieho aneroidové krabičky rušivě ovlivňuje teplota okolního vzduchu. Její vliv se kompenzuje zbytkovou náplní vzduchu v krabičce, zařazením bimetalu do převodního systému nebo volbou materiálů s vhodnými koeficienty roztažnosti. Vidieho aneroidová krabička se používá jako čidlo aneroidu nebo barografů.
angl: aneroid capsule, pressure capsule; slov: Vidieho aneroidová škatuľka; něm: Aneroiddose f, Vidiedose f; rus: анероидная коробка, коробка Види  1993-a2
kreslení povětrnostních map
zakreslování meteorologických informací, tj. pozorovaných hodnot meteorologických prvků nebo jevů po jejich dekódování z meteorologických zpráv do podkladových map různých zobrazení a měřítek. Informace se zakreslují pomocí znaků a číslic uspořádaných kolem staničního kroužku podle příslušného staničního modelu, odlišného podle měřítka mapy, jejího účelu a druhu. Kreslení povětrnostních map se provádí automaticky pomocí výpočetní techniky. Dříve se povětrnostní mapy kreslily ručně, což bylo časově i personálně velmi náročné. Viz též analýza synoptických map.
angl: drawing of weather charts; slov: kreslenie poveternostných máp; něm: Wetterkartenzeichnen n; rus: составление синоптических карт  1993-a3
kritéria podobnostní
kritéria používaná při modelování proudění tekutin k zachování tzv. dynamické podobnosti, tzn. k zajištění toho, aby proudění na modelu mělo podobnou strukturu a geometrii jako odpovídající proudění v modelované skutečnosti. K vyjádření těchto kritérií se v hydrodynamice a aerodynamice používají různá bezrozměrná čísla, např. číslo Reynoldsovo, Froudovo, Machovo, Nusseltovo, Pecletovo, Prandtlovo, Richardsonovo, Rossbyho, Rayleighovo, Eckertovo, Schmidtovo, představující vzájemné poměry dvojic různých působících sil nebo toků veličin.
angl: similarity criteria; slov: podobnostné kritéria; něm: Ähnlichkeitskriterium n  2014
kroupy
kulové, kuželovité nebo i nepravidelné kusy ledu o průměru 5 až 50 mm, někdy i větším, které mohou vznikat v konvektivních bouřích v oblacích druhu cumulonimbus s velkou vertikální mohutností a rychlostí výstupného proudu. K největším úředně zdokumentovaným kroupám patří kroupa o hmotnosti 766 g a maximálním obvodu 44 cm, která spadla za bouřky v Kansasu (USA) dne 3. září 1970; objem této kroupy je ekvivalentní objemu koule o poloměru cca 7 cm a předpokládá se, že rychlost jejího dopadu na zemský povrch činila 43 m.s–1 (155 km.h–1). Podmínkou pro vývoj krup je vznik zárodků krup rostoucích za vhodných podmínek zachycováním a namrzáním kapek přechlazené vody, které do oblasti vývoje krup dopravuje výstupný proud. Na řezu velkými kroupami mohou být zřetelně patrné vrstvy ledu o různé koncentraci vzduchových bublin. Jsou výsledkem vlivu tepelné bilance rostoucí kroupy na průběh namrzání zachycených přechlazených kapek. Rozeznáváme dva základní režimy růstu označované jako mokrý (vlhký) růst a suchý růst kroupy. Podle toho, který z uvedených dvou režimů narůstání ledu v určitém časovém intervalu převládá, se u velkých krup mohou střídat vrstvy více a méně homogenního ledu, které se na řezu kroupou jeví jako různě průzračné. Pádová rychlost krup dosahuje až 45 m.s–1 a závisí na velikosti krup a jejich tvaru. Matematické modelové studie kroupotvorného oblaku neprokázaly opakované propadávání a stoupání krup oblakem. Ukázaly však, že určitá malá část modelových trajektorií může mít spirálovitý tvar. Při výskytu krup se ve zprávě SYNOP uvádí maximální průměr krup. Intenzivní forma těchto srážek (krupobití) působí značné hospodářské škody především na zeměd. kulturách. Viz též ochrana před krupobitím.
Slovo pravděpodobně pochází z indoevr. kořene s významem „drtit, bít“, původně totiž označovalo obilná zrna zbavená slupky omíláním; vzhledem k podobnému tvaru byl význam už ve středověku přenesen na srážkové částice.
angl: hailstones; slov: krúpy; něm: Hagel m; rus: град  1993-a3
kroužek staniční
kroužek na synoptické mapě, který je situován v místě meteorologické stanice a kolem něhož se zakreslují mezinárodně dohodnutým způsobem výsledky met. pozorování na této stanici. Poloha horských meteorologických stanic je vyznačena čtverečkem. Viz též model staniční.
angl: middle part of surface plotting model; slov: staničný krúžok; něm: Stationskreis m; rus: кружок станции  1993-a1
kruh Bishopův
fotometeor, který lze pozorovat za jasné oblohy jako červenohnědý prstenec kolem Slunce a jehož vnitřní okraj má poloměr kolem 10° a vnější kolem 20°. Při snižování výšky Slunce nad obzorem se oba poloměry zvětšují. Vzniká ohybem světla na pevných atmosférických částicích, obvykle vulkanického původu. Úkaz je nazván podle S. Bishopa, který jej poprvé pozoroval a popsal 5. září 1883 v Honolulu, po výbuchu sopky Krakatoa. Viz též jev ohybový.
angl: Bishop's ring; slov: Bishopov kruh; něm: Bishop-Ring m; rus: кольцо Бишопа  1993-a1
kruh horizontální
angl: horizontal ring; slov: horizontálny kruh; něm: Horizontalkreis m; rus: горизонтальное кольцо  1993-a1
kruh Molčanovův
pomůcka k sestrojení horiz. průmětu dráhy pilotovacího balonu v určitém měřítku na základě úhlů měřených optickým pilotovacím teodolitem. Z průmětu dráhy se určuje směr a rychlost větru v různých výškách. Molčanovův kruh se skládá z pevné desky s odpovídajícím nomogramem, otočného průsvitného kruhu a otočného průsvitného pravítka. Zařízení je pojmenováno podle aerologa P. A. Molčanova (1893–1941). Viz též měření pilotovací.
angl: pilot-balloon plotting board; slov: Molčanovov kruh; něm: Molčanovsches Auswertegerät n; rus: круг Молчанова  1993-a2
kruh paraselenický
fotometeor, projevující se jako bílý horiz. kruh, který má stejnou výšku nad obzorem jako Měsíc. Je obdobou kruhu parhelického, je však vyvolán měsíčním světlem. Světelná ohniska na paraselenickém kruhu jsou označována paraselenium (paměsíc), parantselenium (boční měsíc) a antiselenium (protiměsíc). Paraselenický kruh patří mezi halové jevy. Někdy bývají na obloze patrné pouze jeho části. Viz též měsíc nepravý.
angl: paraselenic circle; slov: paraselenický kruh; něm: Nebenmondkreis m; rus: параселенный круг  1993-a1
kruh parhelický
syn. kruh horizontální, kruh vedlejších sluncí – fotometeor, projevující se jako bílý horiz. kruh, který má stejnou úhlovou výšku nad horizontem jako Slunce. V některých bodech parhelického kruhu bývají pozorovány světlé nebo dokonce duhově zářící skvrny. Tato světelná ohniska jsou nejčastěji v blízkosti průsečíků s malým halem, tzv. parhelia (paslunce), občas ve vzdálenosti 120° od Slunce, tzv. paranthelia (boční slunce) a velmi zřídka naproti Slunci, tzv. antihelium (protislunce). Parhelia někdy spojují s malým halem Lowitzovy oblouky. Parhelický kruh patří mezi halové jevy a vzniká odrazem světelných (slunečních) paprsků na vertikálně orientovaných stěnách ledových krystalků. Někdy bývají na obloze patrné pouze jeho části. Viz též slunce nepravé, kruh paraselenický.
angl: mock sun ring, parhelic circle; slov: parhelický kruh; něm: parhelischer Ring m; rus: круг ложных солнц, паргелический круг  1993-a3
kruh vedlejších sluncí
slov: kruh vedľajších sĺnc; něm: Nebensonnenkreis m; rus: круг ложных солнц  1993-a1
krupice
starý název pro sněhová zrna, který se přestal používat po vydání Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965.
Termín je odvozen od slova kroupa.
slov: krupica; něm: Griesel m; rus: снежные зерна  1993-a1
krupice sněhová
název pro sněhová zrna, který byl používán před vydáním Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965. Někdy se ve stejném významu používal i termín krupice.
slov: snehová krupica; něm: Schneegriesel m; rus: снежные зерна  1993-a1
krupky
srážky složené z průsvitných ledových částic převážně kulového, zřídka též kuželovitého tvaru o ekvivalentním průměru do 5 mm. Krupky se vyskytují výhradně v přeháňkách. V konvektivních oblacích mohou krupky tvořit kroupové zárodky. V literatuře se setkáváme i s označením krupky námrazové pro odlišení od neprůsvitných srážkových částic označených jako krupky sněhové.
Termín je zdrobnělinou slova kroupy.
angl: small hail; slov: krúpky; něm: Graupel f; rus: ледяная крупа, небольшой град  1993-a3
krupky námrazové
viz krupky.
angl: small hail; slov: námrazové krúpky; něm: kleiner Hagel m; rus: ледяная крупа  1993-a3
krupky sněhové
tuhé srážky složené z bílých neprůsvitných kuželovitých nebo kulatých ledových částic, jejichž průměr je 2 až 5 mm. Při dopadu na tvrdý povrch odskakují a často se tříští. Většinou se vyskytují v přeháňkách spolu se sněhovými vločkami nebo dešťovými kapkami při přízemních teplotách vzduchu kolem 0 °C. Patří mezi hydrometeory.
angl: snow pellets; slov: snehové krúpky; něm: Reifgraupeln f; rus: снежная крупа  1993-a2
krupobití
druh padajícíh srážek tvořených kroupami. Krupobití patří k nebezpečným jevům, které se mohou vyskytnout při konvektivních bouřích. Trvá zpravidla jen několik minut, výjimečně i půl hodiny, a zasahuje obvykle jen omezenou oblast. Vyskytuje se převážně v teplé roč. době v odpoledních hodinách. Někdy mívá charakter živelních pohrom, zvláště při značné hustotě a velikosti krup a v případě, že je zasažena rozsáhlejší oblast, hlavně před sklizní. K včasné identifikaci krupobití slouží meteorologické radary. Vzhledem k malému měřítku a složitosti procesů, při nichž dochází k vývoji krup, není dostatečně prostorově a časově lokalizovaná předpověď krupobití zatím možná. Viz též ochrana před krupobitím, den s krupobitímizochalaza.
angl: hail; slov: krupobitie; něm: Hagelschlag m; rus: градобитие  1993-a3
kružnice inerční
trajektorie, po níž se ve smyslu rotace hodinových ručiček, tj. anticyklonálně, pohybuje vzduchová částice, jestliže se mimo zónu v těsné blízkosti rovníku dostane s určitou rychlostí v svého pohybu vůči rotující Zemi do oblasti s nulovým horizontálním tlakovým gradientem. Vliv tření přitom zanedbáme. Inerční kružnice je v tomto případě jedinou možnou trajektorií, na níž existuje rovnováha mezi působícími horiz. silami, tj. horiz. složkou Coriolisovy síly a odstředivou silou vzniklou zakřivením této trajektorie. Podmínku zmíněné rovnováhy vyjadřuje rovnice
v2r=λv,
kde λ je Coriolisův parametr, v rychlost pohybu vzduchové částice po inerční kružnici a r značí poloměr inerční kružnice, který se nazývá inerčním poloměrem a pro nějž zřejmě platí vztah
r=vλ.
Doba τ jednoho oběhu vzduchové částice po inerční kružnici představuje tzv. inerční periodu a určíme ji ze vzorce
τ=2πλ.
Inerční pohyby v atmosféře mají značný význam pro všeobecnou cirkulaci atmosféry i celkovou oceánicko-atmosférickou cirkulaci a je nutno k nim přihlížet v modelech atmosféry používaných při numerických předpovědích počasí.
angl: circle of inertion, inertial circle; slov: inerciálna kružnica; něm: Trägheitskreis m, Inertialkreis m; rus: круг инерции  1993-a1
kryograf
registrační půdní mrazoměrměření promrzání půdy. Jeho záznam se označoval jako kryogram.
Termín se skládá z řec. κρύος [kryos] „mráz“ (z něhož podle některých teorií pochází i slovo krystal) a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.
angl: cryograph; slov: kryograf; něm: Kryograph m; rus: криограф  1993-a3
kryogram
záznam kryografu.
Termín vznikl odvozením od termínu kryograf, analogicky k pojmům telegraf a telegram. Skládá se z řec. κρύος [kryos] „mráz“ (z něhož podle některých teorií pochází i slovo krystal) a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“.
angl: cryogram; slov: kryogram; něm: Kryogramm n; rus: криограмма  1993-a1
kryometr
Termín se skládá z řec. κρύος [kryos] „mráz“ (z něhož podle některých teorií pochází i slovo krystal) a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.
angl: cryometer; slov: kryometer; něm: Kryometer n; rus: криометр  1993-a3
kryopedometr
Termín se skládá z řec. κρύος [kryos] „mráz“ (z něhož podle některých teorií pochází i slovo krystal), πέδον [pedon] „půda“ (příbuzného s lat. pes, gen. pedis „chodidlo“, srov. pedál) a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“; srov. pedosféra.
angl: cryopedometer; slov: kryopedometer; něm: Frosttiefenmesser m; rus: криопедометр  1993-a3
kryosféra
nesouvislý obal Země tvořený ledem (především v ledovcích), sněhovou pokrývkou a permafrostem. Kryje se tedy s částí hydrosféry, pedosféry a litosféry. Klimatickými podmínkami utváření kryosféry se zabývá glacioklimatologie. Viz též chionosféra.
Termín navrhl polský geofyzik A. B. Dobrowolski v r. 1923. Sestavil ho z řec. κρύος [kryos] „mráz“ (z něhož podle některých teorií pochází i slovo krystal) a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).
angl: cryosphere; slov: kryosféra; něm: Kryosphäre f; rus: криосфера  1993-a3
kryptoklima
Termín zavedli angl. meteorologové C. E. P. Brooks a G. J. Evans v r. 1956. Skládá se z řec. κρύπτος [kryptos] „skrytý, tajný“ (srov. krypta) a slova klima.
angl: cryptoclimate; slov: kryptoklíma; něm: Kryptoklima n; rus: криптоклимат  1993-a1
krystalek ledový
v meteorologii krystalek ledu o velikosti oblačné nebo srážkové částice vznikající v oblaku. Jednotlivé krystalky mohou mít různé tvary převážně v rámci šesterečné krystalové soustavy. Ze zárodků ledových krystalků rostou primárně difuzí vodní páryledových nebo smíšených oblacích. Při dostatečné velikosti ledových krystalků, příp. při jejich agregací do formy sněhových vloček vzniká sněžení.
angl: ice crystal; slov: ľadový kryštálik; něm: Eiskristall m; rus: ледяной кристалл  1993-b3
krystalek ledový zárodečný
krystalek sněhový
v meteorologii nevhodné označení pro ledový krystalek.
angl: snow crystal; slov: snehový kryštál; něm: Schneekristall m; rus: снежный кристалл  1993-b3
krystalizace spontánní
proces spontánního mrznutí přechlazených kapiček v atmosféře homogenní nukleací ledu. Probíhá bez zjevné přítomnosti ledových jader a ostatních příměsí uvnitř přechlazených kapek. Spontánní krystalizace může podle pozorování nastat v oblacích při poklesu teploty pod –40 °C, někteří autoři však nevylučují možnost existence čisté přechlazené vody i při teplotách ještě nižších (–65 °C až –70 °C).
angl: spontaneous freezing; slov: spontánna kryštalizácia; něm: spontane Kristallisation f; rus: самопроизвольная кристаллизация, спонтанная кристаллизация  1993-a3
kryt radiační
zpravidla plastové, polouzavřené stínítko sloužící jako ochrana jednoho nebo několika pod ním umístěných meteorologických přístrojů před rušivými účinky záření a srážek, které však umožňuje dostatečnou přirozenou ventilaci čidel přístrojů. Nahrazuje dříve používanou meteorologickou budku.
angl: radiation screen; slov: radiačný kryt; něm: Strahlungsschutz m  2014
křída
nejmladší geol. perioda mezozoika (druhohor), zahrnující období před 145 – 66 mil. roků. Do té doby blízko sebe ležící pozůstatky superkontinentu Pangea se od sebe postupně vzdálily, takže uspořádání kontinentů se začalo blížit dnešnímu. Tehdejší klimatické optimum dalo vzniknout mj. mohutným vápencovým souvrstvím i ložiskům ropy.
Křídu jako samostatný útvar poprvé definoval belgický geolog J. d'Omalius d'Halloy v r. 1822. Zavedl pro ni termín (terrain) crétacé, odvozený z lat. creta „křída“ (ve smyslu horniny, jejíž mocné usazeniny v této geol. periodě vznikly v dnešní Pařížské pánvi). Čes. slovo křída je rovněž odvozeno z lat. creta, a sice přes středohornoněm. kride (srov. něm. Kreide) téhož významu.
angl: Cretaceous; slov: krieda; něm: Kreide f  2018
křivka nasycených par
slov: krivka nasýtených pár; něm: Sättigungsdampfdruckkurve f  2017
křivka rosného bodu
syn. depegram – grafické vyjádření průběhu teploty rosného bodu s tlakem vzduchu (výškou) na termodynamickém diagramu jako výsledek aerologického měření vlhkosti vzduchu. Využívá se pro stanovení dalších vlhkostních charakteristik volné atmosféry. Viz též křivka teplotního zvrstvení.
angl: depegram; slov: krivka rosného bodu; něm: Taupunktkurve f; rus: кривая точки росы  1993-a2
křivka sondážní
v odb. slangu označení pro křivku teplotního zvrstvení.
slov: sondážna krivka  2020
křivka stavová
obecně grafické vyjádření změn fyz. stavu vert. se pohybující vzduchové částice. V praxi grafické vyjádření změn teploty adiabaticky vystupující či sestupující vzduchové částice na termodynamickém diagramu. Viz též děj adiabatický.
angl: state curve; slov: stavová krivka; něm: Zustandskurve f; rus: кривая состояния  1993-a2
křivka sublimační
křivka na fázovém diagramu, která představuje rozhraní mezi plynnou a pevnou fází sledované látky (v meteorologii mezi vodní párou a ledem). Vychází z trojného bodu a určuje podmínky, za nichž je pevná a plynná fáze v termodynamické rovnováze.
angl: sublimation phase boundary; slov: krivka sublimačná; něm: Sublimationskurve f  2017
křivka tání
křivka na fázovém diagramu, která představuje rozhraní mezi pevnou a kapalnou fází sledované látky (v meteorologii mezi ledem a kapalnou vodou). Vychází z trojného bodu a určuje podmínky, za nichž je pevná a kapalná fáze v termodynamické rovnováze.
angl: melting phase boundary; slov: krivka topenia; něm: Schmelzkurve f  2017
křivka teplotního zvrstvení
grafické vyjádření průběhu teploty vzduchu s výškou (tlakem) na termodynamickém diagramu. Křivku teplotního zvrstvení sestrojujeme především na základě údajů z radiosond.
angl: lapse rate curve, temperature stratification curve; slov: krivka teplotného zvrstvenia; něm: Temperaturschichtungskurve f; rus: кривая температурной стратификации  1993-a2
křivka vypařování
syn. křivka výparu, křivka nasycených par – křivka na fázovém diagramu, která představuje rozhraní mezi plynnou a kapalnou fází sledované látky (v meteorologii mezi vodní párou a kapalnou vodou). Fázový diagram vody prochází trojným bodem a určuje podmínky, za nichž je vodní pára a kapalná voda v termodynamické rovnováze. Směrem od trojného bodu k vyšším teplotám končí v kritickém bodě, směrem k nižším teplotám odpovídá přechlazené vodě. Viz též rovnice ClausiovaClapeyronova.
angl: vapor-pressure curve, vaporization phase boundary; slov: krivka vyparovania; něm: Verdunstungskurve f  2017
kumulonimbus
slov: kumulonimbus; něm: Cumulonimbus m; rus: кумулус, кучево-дождевые облака  1993-a1
kumulus
viz cumulus.
slov: kumulus; něm: Cumulus m; rus: кучевые облака  1993-a1
kupa
čes. překlad termínu cumulus. Viz též oblak kupovitý.
V českém termínu se odráží synonymní vztah mezi slovesy kupit a kumulovat.
slov: kopa; rus: куча  1993-a1
kupa dešťová
čes. překlad termínu cumulonimbus.
slov: dažďová kopa; rus: кучево-дождевое облако  1993-a1
kupa řasová
čes. překlad termínu cirrocumulus.
slov: riasová kopa; rus: перисто-слоистое облако  1993-a1
kupa slohová
čes. překlad termínu stratocumulus.
slov: slohová kopa; rus: слоисто-кучевое облако  1993-a1
kupa vysoká
čes. překlad termínu altocumulus.
slov: vyvýšená kopa; rus: высоко-кучевое облако  1993-a1
kvartér
syn. čtvrtohory – současná geol. perioda v rámci kenozoika, která začala před 2,58 mil. roků. Zahrnuje epochy pleistocén (starší čtvrtohory) a holocén (mladší čtvrtohory). Kvartér je relativně chladným obdobím vyznačujícím se velkými výkyvy klimatu na celé zeměkouli v rámci kvartérního klimatického cyklu. To se projevovalo šířkovým posunem klimatických pásem a změnami v rozsahu kontinentálního zalednění. V mírných zeměp. šířkách docházelo k opakovanému střídání studených a teplých fází – glaciálů a interglaciálů. V nižších zeměpisných šířkách se střídaly vlhčí pluviály a sušší interpluviály. Viz též paleoklima.
Termín poprvé použil italský geolog G. Arduino v r. 1759 ve formě quarto ordine „čtvrtý řád“. Vymezil tak nejmladší horniny v sev. Itálii oproti starším vrstvám. Později byl termín vztažen na příslušnou geol. periodu, jejíž počátek byl definitivně stanoven až v r. 2009.
angl: Quaternary; slov: kvartér; něm: Quartär n; rus: четвертичный период  1993-b3
kvocient Meyerův
index humidity navržený A. Meyerem (1926) ve tvaru
QM=RD
kde R je prům. roč. úhrn srážek v mm a D prům. roč. sytostní doplněk v mm rtuťového sloupce neboli torrech.
angl: Meyer rain factor; slov: Meyerov kvocient; něm: Meyerscher Quotient m; rus: плювиометрический коэффициент Майера  1993-a3
kvocient pluviometrický
angl: pluviometric quotient; slov: pluviometrický kvocient; něm: pluviometrischer Quotient m; rus: плювиометрический коэффициент, плювиометрическое отношение  1993-a1
kvocient termodromický
méně obvyklý index kontinentality k vyjádření termické kontinentality klimatu. Index je založen na porovnání teplotních poměrů jara a podzimu. Počítá se z rovnice
q=100δA
kde δ je rozdíl prům. teploty vzduchu v říjnu a v dubnu a A je průměrná roční amplituda teploty vzduchu. Kladné hodnoty termodromického kvocientu vyjadřují oceánitu klimatu, záporné jeho kontinentalitu; ty se v ČR vyskytují na již. Moravě. Viz též termoizodroma.
Index i jeho označení navrhl F. Kerner von Marilaun v r. 1905.
angl: thermodromic quotient; slov: termodromický kvocient; něm: thermodromischer Quotient m; rus: термодромический коэффициент  1993-a3
kymácení letadla
krátkodobé výchylky letadla ve vert., popř. horiz. směru, vyvolané turbulencí atmosféry v letové hladině. Kymácení letadla je termín používaný v letecké meteorologii.
angl: bumpy flight; slov: hádzanie lietadla; rus: болтанка самолета  1993-a2
podpořila:
spolupracují: