Elektronický meteorologický slovník

1. věda o klimatu, stojící na rozhraní geofyzikálních a geografických disciplín. Předmětem klimatologie jsou především studium geneze klimatu, prostorové rozdělení klimatu a vývoj klimatu. Obvykle vymezujeme tři hlavní obory klimatologie, a to dynamickou, synoptickou a regionální. Podle prostorového měřítka rozlišujeme makroklimatologii, mezoklimatologii a mikroklimatologii; specifickým oborem je klimatologie města. Vývoji klimatu v minulosti se věnují paleoklimatologie a historická klimatologie. Využitím poznatků klimatologie se zabývají různé obory aplikované klimatologie. Na pomezí s jinými disciplínami leží další obory klimatologie, mj. bioklimatologie, ekologická klimatologie, fenoklimatologie a glacioklimatologie. Viz též meteorologie.
2. v přeneseném významu dlouhodobý režim jakékoli veličiny charakterizující stav některé složky klimatického systému, viz např. klimatologie mezní vrstvy atmosféry, klimatologie volné atmosféry, půdní klimatologie, klimatologie kvality ovzduší, radarová klimatologie.

Termín je poprvé doložen v němčině v 18. století. Skládá se ze slova klima a z řec. komponentu -λoγία [logia] „nauka, věda“.