Sestavila a průběžné aktualizuje terminologická skupina České meteorologické společnosti (ČMeS)

Výklad hesel podle písmene o

X
období bezmrazové
v klimatologii časový interval mezi prům. datem posledního mrazu na jaře a prům. datem prvního mrazu na podzim. Stanovuje se podle účelu na základě měření teploty vzduchu, zpravidla v meteorologické budce, tj. přibližně ve výšce 2 m nad zemí. Období bezmrazové, které patří k hrubým charakteristikám vegetačního období, je významné zejména pro rajonizaci zeměď. výroby. Viz též období mrazové.
angl: frost-free period; slov: bezmrazové obdobie; něm: frostfreie Zeit/Periode f; rus: безморозный период, период без мороза  1993-a1
období bezsrážkové
slov: bezzrážkové obdobie; něm: niederschlagsfreie Zeit/Periode f; rus: период без осадков  1993-a1
období dešťů
syn. doba dešťů – klimatická sezona, během níž spadne převážná část roč. úhrnu srážek. Střídání období dešťů v létě dané polokoule a období sucha je typické pro klima savany a pro oblasti s monzunovým klimatem, které bývá označováno i jako monzunové období. Naopak pro středomořské klima je typický výskyt období dešťů v zimě.
angl: rainy season; slov: obdobie dažďov; něm: Regenzeit f; rus: сезон дождей  1993-a3
období monzunové
období dešťů na pevnině s monzunovým klimatem, kdy vane letní monzun. Je charakteristické vlhkým deštivým počasím, při němž spadne převážná část roč. úhrnu srážek.
angl: monsoon season; slov: monzúnové obdobie; něm: Monsunperiode f, Monsunzeit f; rus: муссонный сезон  1993-a3
období mrazové
v klimatologii časový interval mezi prům. datem prvního mrazu na podzim a prům. datem posledního mrazu na jaře. Běžně se určuje podle denních minimálních teplot vzduchu v meteorologické budce. Viz též období bezmrazové.
angl: frost period; slov: mrazové obdobie; něm: Frostperiode f; rus: морозный период  1993-a1
období námrazové
časový interval, ve kterém lze očekávat v daném místě nebo oblasti tvoření tuhých usazených atmosférických srážek. Na území ČR v nadm. výškách do 1 000 m n. m. trvá námrazové období zpravidla od 1. 11. do 31. 3. Termín námrazové období se dříve používal v jiném smyslu, a to pro období skutečného výskytu námrazků, které se nyní označuje jako námrazový cyklus. Během jednoho námrazového období se tedy může vyskytnout několik námrazových cyklů oddělených obdobími bez námrazků. Termín námrazové období se používá především pro potřeby energetiky.
angl: icing period; slov: námrazové obdobie; něm: Vereisungsperiode f; rus: период обледенения  1993-a2
období roční
syn. sezona.
slov: ročné obdobie; něm: Jahresperiode f  2014
období srážkové
časový úsek po sobě jdoucích dnů se srážkami na dané met. stanici. Jako minimální denní úhrn srážek se přitom nejčastěji uvažuje 0,1 mm, ve starších pracích 0,0 mm (neměřitelné srážky). Srážková období, někdy označovaná i jako období vlhká, se střídají se suchými obdobími. Někteří autoři pracují se zvolenou minimální délkou srážkových období, jiní mezi ně počítají i samostatné dny se srážkami. Kromě takto definovaných, tzv. absolutních nebo též uzavřených srážkových období, se někdy vymezují i parciální neboli přerušená srážková období, přičemž kritériem bývá průměrný denní úhrn srážek za toto období. Údaje o četnosti, prům. a nejdelším trvání srážkových období a jejich srážkové vydatnosti jsou důležitými charakteristikami časového rozdělení srážek. Velká četnost, případně délka srážkových období jsou charakteristické pro humidní klima a pro období dešťů.
angl: rainy period, wet spell; slov: zrážkové obdobie; něm: Niederschlagsperiode f, Regenperiode f; rus: дождливый период, период с осадками  1993-a3
období sucha
syn. doba sucha – klimatická sezona s výskytem sezonního sucha, kdy spadne zanedbatelná část roč. úhrnu srážek, nebo padající srážky zcela ustávají. Střídání období sucha v zimě dané polokoule a období dešťů je typické pro klima savany a pro oblasti s monzunovým klimatem. Naopak pro středomořské klima je typický výskyt období sucha v létě.
angl: dry season; slov: obdobie sucha; něm: regenarme Jahreszeit f; rus: сухой сезон  1993-a3
období suché
časový úsek, kdy se na dané met. stanici nevyskytly atmosférické srážky, nebo úhrn srážek nedosahoval konvenčně stanovené prahové hodnoty, nejčastěji 0,1 mm, ve starších pracích 0,0 mm (neměřitelné srážky). Suchá období se střídají se srážkovými obdobími. Někteří autoři pracují se zvolenou minimální délkou suchých období, jiní mezi ně počítají i samostatné bezsrážkové dny. Kromě takto definovaných, tzv. absolutních nebo též uzavřených suchých období, se někdy vymezují i parciální neboli přerušená suchá období, přičemž kritériem bývá průměrný denní úhrn srážek za toto období. Údaje o četnosti, prům. a nejdelším trvání suchých období jsou důležitými charakteristikami časového rozdělení srážek i kritériem některých klasifikací klimatu. Dlouhá suchá období, označovaná někdy jako období vyprahlá, a jejich opakovaný výskyt způsobují vznik sucha. Jsou charakteristická pro aridní klima a pro období sucha, mohou však nastat i v oblastech s humidním klimatem, resp. v období dešťů. Viz též extrémy srážek.
angl: dry period, dry spell; slov: suché obdobie; něm: Trockenperiode f; rus: сухой период  1993-a3
období synoptické přirozené
období, během něhož se nad velkou oblastí zeměkoule udržují hlavní rysy určité celkové povětrnostní situace. Podle B. P. Multanovského období, během něhož se zachovává termobarické poletroposféře, určující orientaci postupu synoptických tlakových útvarů u zemského povrchu. V průměru trvá 5 až 7 dní. Termín se v některých zemích bývalého SSSR používá pro účely dlouhodobé předpovědi počasí. Viz též metoda Multanovského.
angl: natural synoptic period; slov: prirodzené synoptické obdobie; něm: natürliche Wetterperiode f; rus: естественный синоптический период  1993-a3
období teplé středověké
(MWP) – několik staletí kolem roku 1 000 n. l., kdy v některých oblastech Země byla prům. teplota vzduchu vyšší oproti předchozímu i následujícímu období, do kterého spadá i tzv. malá doba ledová. Prokazatelně tomu tak bylo v severoatlantickém prostoru, kde oteplení o 1 až 2 °C mj. umožnilo tzv. vikingskou kolonizaci Islandu, Grónska a Newfoundlandu. Většina autorů se nicméně přiklání k tomu, že toto oteplení nemělo globální charakter, proto označení středověkého teplého období jako (malého) klimatického optima není vhodné.
angl: Medieval Warm Period; slov: stredoveké teplé obdobie; něm: mittelalterliche Warmzeit f  2014
období topné
období, ve kterém je třeba v závislosti na povětrnostních podmínkách vytápět obytné prostory.
angl: heating season; slov: vykurovacie obdobie; něm: Heizperiode f; rus: отопительный период  1993-a3
období vegetační
syn. doba vegetační – období, v němž jsou příznivé podmínky pro růst a vývoj rostlin a nepřímo celých ekosystémů (ať řízených či neřízených). V podmínkách ČR se jím zpravidla rozumí období vymezené prům. daty nástupu a ukončení určité prům. denní teploty vzduchu. Rozlišují se:
a) velké vegetační období, vymezené daty nástupu a ukončení prům. denní teploty 5 °C a vyšší;
b) hlavní neboli malé vegetační období, což je období s prům. denní teplotou 10 °C a vyšší;
c) tzv. vegetační léto s prům. denní teplotou 15 °C a vyšší.
Kritéria pro vymezení vegetačního období nejsou jednotná a to ani v rámci střední Evropy. V zahraničí se za vegetační období v prvním přiblížení považuje období bezmrazové, dále období s max. denní teplotou vzduchu vyšší než 0 °C nebo 10 °C apod. Vegetační období bývá též nevhodně ztotožňováno s teplým pololetím.
angl: growing season, vegetation season, vegetative period; slov: vegetačné obdobie; něm: Vegetationsperiode f, Vegetationszeit f; rus: вегетационный период, сезон роста  1993-a3
období vlhké
1. syn. období srážkové;
2. obecné označení časového úseku, během něhož se v určité oblasti vyskytly v porovnání s klimatologickým normálem nebo s jiným obdobím větší úhrny srážek. Uvažovaný časový úsek přitom může trvat jen několik dní, ale i celé geologické období, viz např. pluviál.
angl: wet spell; slov: vlhké obdobie; něm: nasse Periode f; rus: влажный период  1993-a3
období vyprahlé
neurčitý pojem pro obzvlášť dlouhé suché období, nebo pro období obecně chudé na atmosférické srážky, provázené vysokou teplotou vzduchu a nízkou relativní vlhkostí vzduchu.
slov: vyprahnuté obdobie; něm: Dürreperiode f; rus: период засухи?  1993-a3
oběh vody na Zemi
angl: hydrologic cycle; slov: obeh vody na Zemi; něm: Wasserkreislauf m; rus: круговорот воды в природе  1993-a3
objekt pro zjišťování dohlednosti
terénní předmět (budova, věž, skupina stromů apod.), který ve známé vzdálenosti od met. stanice výrazně vystupuje nad obzor a jenž se užívá jako orientační bod při zjišťování meteorologické dohlednosti.
angl: visibility marker, visibility object; slov: objekt pre zisťovanie dohľadnosti; něm: Sichtmarke f; rus: ориентир видимости  1993-a1
objem měrný
objem látky o jednotkové hmotnosti. Udává se v m3.kg–1 a je převrácenou hodnotou hustoty látky. V meteorologii se setkáváme zejména s měrným objemem vzduchu jakožto převrácenou hodnotou hustoty vzduchu. Viz též plocha izosterická.
angl: specific volume; slov: merný objem; něm: spezifisches Volumen n; rus: удельный объем  1993-a3
objem molární
objem jednoho molu dané látky. Pro plyny odpovídající ideálnímu plynu má při standardních podmínkách 1013,25 hPa a 0 °C hodnotu 22,414 dm3.
angl: molar volume; slov: molárny objem; něm: molares Volumen n, Molvolumen n  2016
oblačno
viz oblačnost.
Termín je odvozen od slova oblak.
angl: cloudy; slov: oblačno; něm: wolkig, bewölkt; rus: облачно  1993-a1
oblačnost
1. stupeň pokrytí oblohy oblaky. Je důležitým meteorologickým prvkem, který nepřímo udává trvání slunečního svitu. Určuje se zpravidla odhadem. V synoptické meteorologii se vyjadřuje oblačnost v osminách nebo procentech, v klimatologii v desetinách pokrytí oblohy oblaky. Nula znamená jasno, osm osmin, popř. deset desetin, zataženo. V ČR se používají tato slovní označení pro jednotlivé stupně pokrytí oblohy: jasno 0/8, skoro jasno 1/8 nebo 2/8, polojasno 3/8 nebo 4/8, oblačno 5/8 nebo 6/8, skoro zataženo 7/8, zataženo 8/8.
2. Souhrnné, terminologicky ne zcela přesné označení pro skupinu určitých oblaků, např. oblačnost frontální, kupovitá, vrstevnatá, vysoká apod. Viz též pozorování oblačnosti, izonefa, pole oblačnosti.
Termín je odvozen od slova oblak.
angl: cloud amount, cloud cover, cloudiness, nebulosity; slov: oblačnosť; něm: Bewölkung f, Wolkenmenge f, Bedeckungsgrad m; rus: количество облаков, облачность  1993-a3
oblačnost frontální
oblaky, které se vyskytují na atmosférických frontách a pohybují se spolu s nimi. Vytvářejí typické oblačné systémy teplé, studené a okluzní fronty. Frontální oblačnost je tvořena především oblaky druhu nimbostratus, altostratus a cirrostratus. Na studených a okluzních frontách se často vyskytují oblaky druhu cumulonimbus. Hlavní příčinou vzniku frontální oblačnosti jsou na teplé frontě výkluzné pohyby teplého vzduchu podél frontální plochy a na studené frontě výstupné pohyby v teplém vzduchu vyvolané podsouváním těžšího studeného vzduchu. Viz též systém oblačný frontální.
angl: frontal cloudiness; slov: frontálna oblačnosť; něm: Frontalbewölkung f; rus: фронтальная облачность  1993-a2
oblačnost inverzní
oblaky podmíněné výškovou inverzí teploty vzduchu. Patří k nim nejčastěji oblaky druhu stratus, popř. stratocumulus a altostratus. Vyskytují se v oblasti dolní hranice inverze a v důsledku vlnění této hranice mívají vlnovou strukturu. K vývoji inverzní oblačnosti dochází při nahromadění vodní páry pod zadržující vrstvou výškové inverze a radiačním ochlazením podinverzní vrstvy pod teplotu rosného bodu. Inverzní oblačnost se vytváří především v noci, v zimním období se však může udržet po dobu několika dnů.
angl: inversion cloudiness; slov: inverzná oblačnosť; něm: Inversionsbewölkung f; rus: инверсионная облачность  1993-a2
oblačnost kupovitá
slov: kopovitá oblačnosť; něm: Haufenwolken f/pl; rus: кучевая облачность  1993-a1
oblačnost místní
oblačnost, která se vyskytuje v určité lokalitě nad plochou o velikosti od několika km2 do několika desítek km2, zatímco v okolních oblastech takovou oblačnost nepozorujeme. Vývoj místní oblačnosti je podmíněn vlastnostmi zemského povrchu a orografickými poměry bližšího i širšího okolí, přičemž se projevuje i vliv denní a roční doby. V rovinatých oblastech jde převážně o nízkou oblačnost kupovitou nebo vrstevnatou. Místní kupovité oblaky se vyvíjejí nad rychleji se ohřívajícím povrchem (např. nad tepelnými ostrovy měst) a může tak dojít až k vývoji oblaků cumulonimbus. V horských oblastech patří k místní oblačnosti i většinou vrstevnatá oblačnost na návětří hor, a dále rotorové a vlnové oblaky v horském závětří.
angl: local cloudiness; slov: miestna oblačnosť; něm: lokale Bewölkung f; rus: местная облачность  1993-a2
oblačnost mohutná
vert. silně vyvinuté kupovité nebo vrstevnaté oblaky, zejména druhu cumulonimbus, cumulus congestus nebo nimbostratus.
slov: mohutná oblačnosť; něm: mächtige Wolken f/pl; rus: мощная облачность  1993-a1
oblačnost nízká
angl: low clouds; slov: nízka oblačnosť; něm: tiefe Wolken f/pl; rus: низкая облачность  1993-a1
oblačnost proměnlivá
oblačnost s velkými a rychlými změnami, které se typicky vyskytují v instabilní studené vzduchové hmotě, a to zvláště při vývoji konv. druhů cumulus a cumulonimbus. Vyskytuje se zejména po přechodu studených front v týlu rychle se pohybujících cyklon. V případě velmi rychlých změn hovoříme také o rychle se měnící oblačnosti. Někdy se u proměnlivé oblačnosti setkáme s nevhodným termínem oblačnost střídavá.
angl: variable cloudiness; slov: premenlivá oblačnosť; něm: veränderliche Bewölkung f; rus: переменная облачность  1993-a3
oblačnost provozního významu
1. v letecké meteorologii oblačnost s výškou základny buď pod 5 000 ft (1 500 m) nebo pod nejvyšší z hodnot minimální sektorové nadmořské výšky na daném letišti podle toho, která z obou výšek je větší;
2. nebo oblačnost druhu cumulonimbus nebo cumulus congestus v jakékoliv výšce.
angl: clouds of operational significance; slov: oblačnosť prevádzkového významu; rus: облачность имеющая значение для полетов  2014
oblačnost střední
angl: middle clouds; slov: stredná oblačnosť; něm: mittlere Bewölkung f; rus: облака среднего яруса  1993-a1
oblačnost vrstevnatá
angl: stratiform clouds; slov: vrstevnatá oblačnosť; něm: stratiforme Wolken f/pl; rus: слоистообразная облачность  1993-a1
oblačnost vysoká
angl: high cloudiness, high clouds; slov: vysoká oblačnosť; něm: hohe Bewölkung f, hohe Wolken f/pl; rus: высокиe облака, облака верхнего яруса  1993-a1
oblak
1. podle definice WMO viditelná soustava nepatrných vodních kapek nebo ledových částic nebo obojího v atmosféře. Tato soustava může zároveň obsahovat i větší částice srážkové vody nebo ledu a také jiné částice pocházející např. z průmyslových exhalací, kouře nebo prachu. Oblaky můžeme klasifikovat z různých hledisek. Mezinárodní morfologická klasifikace oblaků klasifikuje oblaky podle jejich vnějšího vzhledu. Podle mikrofyzikálního složení můžeme oblaky dělit na oblaky vodní, oblaky ledové a oblaky smíšené. Rozdělení na oblaky konvektivní a oblaky vrstevnaté odráží kromě tvaru i rozdílné hodnoty vertikální rychlosti. Oblaky lze dále dělit např. na oblaky srážkové a oblaky nesrážkové. Oblaky se vyvíjejí v různých výškách volné atmosféry. Mlha se liší od oblaku pouze tím, že se v místě pozorování vyskytuje u zemského povrchu, kde ovlivňuje přízemní dohlednost;
2. v současné době také soustava oblačných částic, které jsou nepostižitelné lidským zrakem, ale detekovatelné jinými prostředky, např. družicovým pozorováním v infračervené oblasti;
3. jakýkoliv viditelný soubor částic v atmosféře jako oblak prachu, oblak kouře aj.
Neodborně bývají některé oblaky označovány jako mraky, popř. mračna. Viz též patra oblaků, oblačnost, základna oblaků.
Termín pochází z praslovanského *ob(v)olkъ, odvozeného od slovesa *obvelkti „obléci, povléci“, znamená tedy „to, čím se obléká obloha“.
angl: cloud; slov: oblak; něm: Wolke f; rus: облако  1993-a3
oblak bouřkový
lidové označení pro cumulonimbus.
slov: búrkový oblak; něm: Gewitterwolke f; rus: грозовое облако  1993-a2
oblak fénový
oblak, jehož vývoj souvisí s orografickým fénem. Návětrné strany horských hřebenů jsou často oblastí vývoje rozsáhlých oblaků, které lemují vrchol hřebene a mohou se za ním v důsledku sestupných pohybů vzduchu rozpouštět. Jsou-li pozorovány ze závětrné strany, podobají se oblačné stěně, označované jako fénová zeď. Zejména v současné americké odborné literatuře se termín fénový oblak užívá jako označení veškeré oblačnosti vyvíjející se vlivem proudění v horském terénu. Evropská odborná literatura zpravidla zachovává původní význam termínu. Viz též mezera fénová.
angl: foehn cloud; slov: föhnový oblak; něm: Föhnwolke f; rus: фёновое облако  1993-a3
oblak horský
slov: horský oblak; něm: orographische Wolke f, Gipfelwolke f; rus: облако горных территорий  1993-a1
oblak húlavový
starší a v současnosti téměř nepoužívané označení horiz. nebo podlouhlého oblačného klínu na čele studeného vzduchu vytékajícího z konvektivní bouře. Oblak byl lid. označován také jako oblačný nebo húlavový límec. Viz též húlava, arcus, shelf cloud, roll cloud.
angl: squall cloud; slov: búrkový golier; něm: Böenwolke f; rus: шкваловое облако  1993-a2
oblak kapalný
syn. oblak vodní.
angl: water cloud; slov: kvapalný oblak; něm: Wasserwolke f; rus: жидко-капельное облако  2019
oblak konvektivní
syn. oblak konvekční – oblak, jehož vývoj je důsledkem výstupných pohybů vzduchu vyvolaných konvekcí. Typickými konv. oblaky jsou oblaky druhu cumulus a cumulonimbus.
angl: convective cloud; slov: konvekčný oblak; něm: konvektive Wolke f; rus: конвективное облако  1993-b3
oblak kupovitý
oblak s patrnou strukturou v podobě valounů, zaoblených vrcholků vln apod., jehož horiz. rozměry jsou srovnatelné s jeho vert. rozsahem. Vzniká v důsledku konvekce nebo dynamické a mechanické turbulence při vert. rychlostech řádu m.s–1. Typickými kupovitými oblaky jsou cumulus a cumulonimbus. Pojem kupovitý oblak se vztahuje k vnějšímu vzhledu konv. oblaků, není přesněji vymezen a v mezinárodní morfologické klasifikaci oblaků se nepoužívá. Viz též oblak vrstevnatý.
angl: cumuliform cloud; slov: kopovitý oblak; něm: Haufenwolke f; rus: кучевообразные облака  1993-a3
oblak ledový
oblak složený výlučně z ledových částic. Typickými ledovými oblaky jsou oblaky druhu cirrus, cirrostratus a cirrocumulus. Cirrocumulus však během svého vývoje může obsahovat i přechlazené vodní kapky, které rychle mrznou. Viz též oblak vodní, oblak smíšený.
angl: ice cloud; slov: ľadový oblak; něm: Eiswolke f; rus: ледяное облако  1993-a3
oblak mateřský
druh oblaku, z něhož vývojem vznikl oblak jiného druhu. Morfologická klasifikace oblaků rozlišuje dva způsoby takového vývoje; změní-li se pouze část oblaku, používáme označení genitus, změní-li se oblak jako celek, používáme označení mutatus. K druhu nově vzniklého oblaku se pak připojuje přívlastek, jehož první část vyjadřuje druh mateřského oblaku, druhá část způsob vývoje nového oblaku, např. stratocumulus cumulogenitus (Sc cugen) nebo cumulus stratocumulomutatus (Cu scmut).
angl: mother-cloud; slov: materský oblak; něm: Mutterwolke f; fr: nuage-origine; rus: материнское облако  1993-a2
oblak nesrážkový
1. oblak, z něhož v čase pozorování nevypadávají srážky.
2. označení oblaků, z nichž nemohou vypadávat srážky dopadající na zem. Mezinárodní morfologická klasifikace oblaků popisuje jako nesrážkové oblaky druhy cirrus, cirrocumulus, cirrostratus a altocumulus. U druhu cirrocumulus a altocumulus se může vyskytovat virga. Jako nesrážkový označujeme také např. cumulus humilis a cumulus mediocris. Viz též oblak srážkový.
angl: non-precipitating cloud; slov: nezrážkový oblak; něm: nichtregnende Wolke f; rus: облако недающее осадки  2014
oblak orografický
syn. oblak horský – souhrnné označení pro oblaky vznikající v důsledku proudění vzduchu přes izolovanou terénní vyvýšeninu nebo přes horský hřeben. Vyskytují se v úrovni vrcholu překážky, pod ním nebo nad ním. Přestože orografický oblak může mít často vzhled značně odlišný od ostatních oblaků mimo oblast terénních překážek, bývá při met. pozorováních zařazován vždy do jednoho z deseti druhů oblaků. Nejčastěji to bývá altocumulus, stratocumulus nebo cumulus. Tvar orografického oblaku i jeho mikrofyzikální složení musí však být v zásadě shodné s vlastnostmi druhu, do něhož je oblak zařazen. Orografický oblak se obvykle pohybuje velmi pomalu nebo nemění svou polohu vzhledem k terénní překážce, a to i při silném větru. V blízkosti vrcholu izolované terénní vyvýšeniny vytvářejí orografické oblaky často oblačnou čepici, z níž zpravidla srážky nevypadávají. Horská pásma nebo hřebeny bývají místem působení orografického fénu, kdy mohou vydatné srážky vypadávat zejména na návětrné straně. Hustou oblačnost před vrcholy a nad nimi lze ze závětrné strany pozorovat jako tzv. fénovou zeď. Často je pozorován jeden nebo několik oblaků tvaru lenticularis přímo nad vrcholem překážky, nebo za ním na závětrné straně, jako důsledek vlnového proudění. Viz též oblak stacionární, Atlas horských mraků.
angl: orographic cloud; slov: orografický oblak; něm: orographische Wolke f; rus: орографическое облако  1993-a3
oblak průmyslový
oblak, jehož vznik a vývoj souvisí s uvolňováním odpadního tepla, vodní páry, popř. různých znečišťujících příměsí při provozu průmyslových¨a energetických zařízení. Průmyslový oblak řadíme mezi tzv. umělé oblaky.
angl: cloud generated by industry; slov: priemyselný oblak; něm: Industriewolke f; rus: индустриальное облако, облако, возникающие в результате прмышленной деятельности  1993-a3
oblak průvodní
menší oblak, který doprovází jiný (hlavní) oblak. Je většinou od hlavního oblaku oddělen, někdy však s ním částečně souvisí. Mezinárodní morfologická klasifikace oblaků rozlišuje průvodní oblaky pileus, velum, pannus a flumen. Daný pozorovaný oblak může mít i několik průvodních oblaků.
angl: accessory cloud; slov: sprievodný oblak; něm: Begleitwolke f; fr: nuage annexe m; rus: дополнительное облако  1993-a3
oblak přechlazený
vodní oblak, jehož teplota je nižší než 0 °C. Viz též voda přechlazená.
angl: supercooled cloud; slov: prechladený oblak; něm: unterkühlte Wolke f; rus: переохлажденное облако  1993-a2
oblak překážkový
méně vhodné označení pro oblak orografický.
angl: crest cloud; slov: prekážkový oblak; něm: Wolkenkappe f; rus: облако препятствия  1993-a1
oblak radioaktivní
obecně používané označení pro nakupení produktů radioaktivního rozpadu v ovzduší, vznikající při výbuchu atomové nebo vodíkové bomby či při havárii jaderného zařízení. Krátce po výbuchu radioaktivní oblak vystoupí do velkých výšek a obsahuje i vodní, prachové a půdní částice. Po určitou dobu se udržuje v atmosféře a může být přenášen prouděním vzduchu na velké vzdálenosti. Během tohoto transportu z něj vypadávají radioaktivní částice, často spolu s atmosférickými srážkami, čímž radioaktivní oblak postupně zaniká. Viz též radioaktivita atmosféry, spad radioaktivní.
angl: radioactive cloud; slov: rádioaktívny oblak; něm: radioaktive Wolke f; rus: радиоактивное облако  1993-a2
oblak rotorový
válcovitý oblak, který se vytváří obvykle v horní části víru s horiz. osou (rotoru), který vzniká při vlnovém proudění nebo při rotorovém prouděnízávětří hor. Za rotorový oblak považujeme též jednu ze zvláštností arcus. Viz též roll cloud.
angl: rotor cloud; slov: rotorový oblak; něm: Rotorwolke f; rus: вихревое облако, шкваловый ворот  1993-a3
oblak smíšený
oblak složený z vodních kapek i ledových částic. Oblast koexistence obou fází vody se rozkládá nad izotermou 0 °C a dosahuje zpravidla do oblasti kolem teploty –20 °C. Smíšený oblak je koloidně instabilní a mohou z něho vypadávat atmosférické srážky. Mezinárodní morfologická klasifikace oblaků označuje jako smíšené oblaky především nimbostratus, cumulonimbus a často altostratus, při nízkých teplotách též altocumulus, stratus a stratocumulus. Viz též instabilita oblaku koloidní, teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova, oblak ledový, oblak vodní, oblak srážkový.
angl: mixed cloud; slov: zmiešaný oblak; něm: Mischwolke f, Mischphasenwolke f; rus: смешанное облако  1993-a3
oblak srážkový
1. oblak, z něhož v čase pozorování vypadávají srážky.
2. označení druhu oblaků, z nichž mohou vypadávat srážky dosahující zemský povrch. Mezinárodní morfologická klasifikace oblaků vyjadřuje fakt, že z oblaku vypadávají srážky dosahující zemský povrch, použitím zvláštnosti oblaku praecipitatio. Slabé srážky se mohou vyskytovat u druhů altostratus, stratus, stratocumulus. Druhy nimbostratus a cumulonimbus jsou srážkové oblaky, které mohou produkovat i silné srážky. Z oblaků druhu cumulus mohou srážky ve formě přeháněk vypadávat pouze u tvaru cumulus congestus. Viz též oblak nesrážkový.
angl: precipitating cloud; slov: zrážkový oblak; něm: Regenwolke f; rus: облако дающее осадки  2014
oblak stacionární
někdy používané označení pro orografický oblak, který se prakticky nepohybuje vzhledem k zemskému povrchu, i když se v hladině jeho vzniku vyskytuje silné proudění vzduchu.
angl: standing cloud; slov: stacionárny oblak; něm: stationäre Wolke f; rus: стоячее облако  1993-a3
oblak stojatý
nevh. označení pro stacionární oblak.
slov: stojatý oblak; rus: стоячее облако  1993-a1
oblak teplý
oblak, který se celý vyskytuje v oblasti teploty vyšší než 0 °C; jeho horní hranice tedy nezasahuje nad hladinu nulové izotermy. Významnější srážky vypadávají z teplých oblaků pouze v nízkých zeměp. šířkách. Pojem teplý oblak používají někteří autoři nevhodně jako syn. pro oblak vodní. Viz též teorie vzniku srážek koalescencí.
angl: warm cloud; slov: teplý oblak; něm: warme Wolke f; rus: теплое облако  1993-a2
oblak umělý
oblak vznikající v důsledku lidské činnosti. Mezi umělé oblaky řadíme kupovité oblaky vytvářející se nad komíny nebo chladícími věžemi průmyslových a energetických komplexů, při požárech způsobených člověkem, jaderných výbuších, dále kondenzační pruhy za letadly apod. Většinou jde o místní oblačnost. Viz též oblak průmyslový, oblak radioaktivní.
angl: artificial cloud; slov: umelý oblak; něm: künstliche Wolke f; rus: искусственное облако  1993-a3
oblak vlajkový
orografický oblak, který tvarem připomíná vlajku. Tvoří se při silném větru za izolovaným horským vrcholem v důsledku snížení teploty vzduchu vyvolaného poklesem tlaku v aerodyn. úplavu. Je typickým oblakem horských oblastí, který se vyskytuje v omezeném prostoru na závětrné straně jednotlivých vrcholů a při příznivém proudění se neustále obnovuje. Popisován je např. na Matterhornu v Alpách, u nás se vyskytuje např. na Milešovce v Českém Středohoří apod. Vrchol s vlajkovým oblakem bývá lid. označován jako „kouřící hora“. Vlajkový oblak nesmí být zaměňován se sněhem, který je unášen větrem z hřebenů nebo vrcholů hor.
angl: banner cloud; slov: vlajkový oblak; rus: облачное знамя, облачный флаг  1993-a2
oblak vlnový
oblak, jehož vznik nebo vývoj je podmíněn vlnovou deformací proudění. Příčinou vývoje vlnových oblaků může být proudění přes horské hřebeny, orientované přibližně kolmo na směr proudění. Je-li vzduch dostatečně vlhký, tvoří se vlnová oblačnost na závětrné straně hřebene, často v řadách rovnoběžných s hřebenem, a to do vzdáleností až několika desítek km. V Krkonoších se oblak nad vrcholem hřebenu nazýval v místním něm. nářečí „moazagotl". Vlnové oblaky mohou vzniknout i ve volné atmosféře ve vrcholech vln na rozhraní vzduch. vrstev s rozdílným vektorem větru nebo s různým vertikálním teplotním gradientem. Tyto vlnové oblaky se často vyskytují před studenou frontou. Viz též oblak stacionární, proudění vlnové, vlny Helmholtzovy.
angl: wave cloud; slov: vlnový oblak; něm: wogenförmige Wolke f, Wogenwolke f; rus: волнистое облако, волновое облако  1993-a2
oblak vodní
syn. oblak kapalný – oblak složený výlučně z vodních kapek bez přítomnosti ledových částic. Může se jednat o oblak teplý nebo oblak přechlazený.
angl: water cloud; slov: vodný oblak; něm: Wasserwolke f; rus: водяное облако  1993-a2
oblak vrstevnatý
oblak vyskytující se v horiz. rozsáhlé vrstvě. Jsou pro něj charakteristické výstupné rychlosti dosahující řádu 10–1 m.s–1. V řadě případů, např. v podinverzní vrstevnaté oblačnosti, jejíž vývoj je řízen radiačními procesy, jsou však hodnoty vertikální rychlosti zanedbatelné. Jako vrstevnaté označujeme oblaky druhu stratus, nimbostratus, altostratus a cirrostratus. Pojem vrstevnatý oblak není přesně vymezen a v mezinárodní morfologické klasifikaci oblaků se nepoužívá. Viz též oblak kupovitý.
angl: stratiform cloud; slov: vrstevnatý oblak; něm: Schichtwolke f; rus: слоистообразное облако  1993-a3
oblaky horní atmosféry
oblaky vyskytující se ve vrstvách atmosféry nad tropopauzou. Dělí se na oblaky, které se vyvíjejí ve stratosféře, a na oblaky tvořící se v mezosféře.
Ve stratosféře se ve výškách přibližně 15 až 30 km, ve vysokých zeměp. šířkách obou polokoulí a během zimních měsíců vyskytují polární stratosférické oblaky (PSC, z angl. Polar Stratosféric Clouds). Lze je rozdělit podle vzhledu a chemického složení na PSC obsahující kyselinu dusičnou a vodu a na ledové PSC, které se často označují jako oblaky perleťové.
V mezosféře ve výškách cca 80 až 85 km, blízko mezopauzy nebo na ní, se v létě tvoří polární mezosférické oblaky, které se označují jako noční svítící oblaky nebo také jako oblaky stříbřité.
Zdrojem většiny informací, uvedených v odkazech na jednotlivé třídy oblaků horní atmosféry, je Mezinárodní atlas oblaků vydaný WMO v roce 2017.
angl: upper atmospheric clouds  2022
oblaky Kelvinovy–Helmholtzovy
angl: Kelvin-Helmholtz clouds; slov: Kelvinove-Helmholtzove oblaky; něm: Kelvin-Helmholtz-Wolken f/pl  2014
oblaky mezosférické polární
angl: polar mesospheric clouds  2022
oblaky nefrontální
oblaky uvnitř vzduchové hmoty, jejichž vznik a vývoj nesouvisí s procesy na atmosférických frontách. V instabilní vzduchové hmotě se vyvíjejí především konvektivní oblaky, ve stabilní vzduchové hmotě spíše oblaky vrstevnaté.
angl: non-frontal clouds; slov: nefrontálne oblaky; něm: nichtfrontale Wolken f/pl; rus: внутримассовые облака  1993-a2
oblaky nízkého patra
oblaky vyskytující se převážně ve výškách od povrchu země do 2 km. Do této skupiny patří oblaky druhu stratus a stratocumulus. Oblaky druhu cumulus a cumulonimbus mají rovněž základny do výšky 2 km, ale jejich horní části obvykle zasahuji i do stř. a vysokého patra, takže je nelze jednoznačně klasifikovat jako oblaky nízkého patra. Viz též klasifikace oblaků, patra oblaků, oblaky středního patra, oblaky vysokého patra.
angl: low clouds, low-level clouds; slov: nízke oblaky; něm: tiefe Wolken f/pl; rus: нижние облака, облака нижнего яруса  1993-a2
oblaky perleťové
označované také jako ledové stratosférické polární oblaky, jsou složené z ledových částic a vznikají při teplotách pod bodem mrznutí typicky blízko −85 °C, což je teplota nižší než střední teplota ve spodní stratosféře. Podobají se oblakům druhu cirrus nebo altocumulus lenticularis, na nichž se velmi výrazně projevuje irizace, takže nabývají vzhledu perleti. Nejživější barvy jsou pozorovány při poloze Slunce několik stupňů pod obzorem. Výrazná irizace se současným výskytem různých spektrálních barev odpovídá ohybu a interferenci světla na kulových částicích o průměru kolem 10 µm. Perleťové oblaky se jeví jako stacionární a během dne se podobají bledým cirrům. Při západu slunce se objevuje spektrální zbarvení, které se zvýrazňuje při stmívání. Jak slunce klesá níže pod obzor, pestré zbarvení mizí a je nahrazeno zbarvením nejprve oranžovým a později růžovým. To silně kontrastuje s tmavnoucí oblohou a postupně šedne. I později po západu slunce je lze stále rozeznat jako nevýrazné a šedivé oblaky. Lze je pozorovat i v noci při měsíčním světle. Před východem slunce probíhá vývoj irizace v opačném pořadí. Perleťové oblaky jsou obvyklé v Antarktidě, ale byly pozorovány i nad Arktidou a řadou lokalit severní Evropy. Perleťové oblaky ve tvaru čočkovitých vlnových oblaků se mohou vyskytovat po směru proudění od horských hřebenů, které indukují gravitační vlny ve stratosféře. Vznik těchto oblaků může být spojen i s podobným působením silných troposférických bouří. V  mikrostrukturálním složení perleťových oblaků a teplotě jejich vzniku stále ještě existují otevřené otázky. Viz též oblaky stratosférické polární.
angl: mother-of-pearl clouds, nacreous clouds; slov: perleťové oblaky; něm: Perlmutterwolken f/pl; rus: перламутровые облака  1993-a3
oblaky stratosférické polární
(PSC z angl. polar stratospheric clouds) – specifický typ oblaků, které se vyskytují většinou v zimních měsících ve spodní polární stratosféře ve výškách 15 - 30 km. Byly poprvé identifikovány na základě družicových měření v r. 1979. Polární stratosférické oblaky vznikají při velmi nízkých teplotách (185–195 K) typických pro oblast stratosférického cirkumpolárního víru. Jsou až 100krát četnější v oblasti Antarktidy než nad Arktidou, kde je cirkumpolární vír méně výrazný.
PSC jsou jedinými oblaky v horní  atmosféře, které se vyskytují při teplotách nad i pod bodem mrznutí.  PSC obsahující kyselinu dusičnou a vodu se tvoří při teplotě nad bodem mrznutí a sestávají z částic, které obsahují vodu, kyselinu dusičnou a popř. i kyselinu sírovou. Ledové PSC vznikají při teplotě pod bodem mrznutí a jsou složeny pouze z ledových částic, vzhledem k podstatně vyšší koncentraci vodní páry v těchto hladinách ve srovnání s kyselinou dusičnou. Podle svého vzhledu jsou ledové PSC označovány jako oblaky perleťové. Tyto dva typy PSC byly dříve označovány jako typ 1 (kyselina dusičná a voda) a typ 2 (led). Podle mezinárodní klasifikace oblaků z roku 2017 se toto rozdělení již nepoužívá vzhledem k získanému lepšímu pochopení vlastností částic v různých typech PSC.
Částice polárních stratosférických oblaků tvoří ve spodní stratosféře pevné skupenství. Na jejich povrchu probíhají heterogenní reakce, které velmi zvyšují účinnost sloučenin chloru a bromu při rozkladu ozonu. Proto jsou považovány za důležitý faktor působící při vzniku tzv. ozonové díry nad Antarktidou.
angl: polar stratospheric clouds; slov: polárne stratosférické oblaky; něm: polare Stratosphärenwolken f/pl; rus: полярные стратосферные облака  2014
oblaky stratosférické polární ledové
angl: ice polar stratospheric clouds  2022
oblaky stratosférické polární obsahující kyselinu dusičnou a vodu
polární stratosférické oblaky vyskytující se v oblasti vysokých zeměpisných výšek v zimním období. Když teplota ve spodní a střední stratosféře klesá na hodnoty pod –78 °C jsou tyto PSC tvořeny trihydráty kyseliny dusičné, při poklesu pod –81 °C jde o oblaky obsahující přechlazené ternární roztoky.
PSC obsahující kyselinu dusičnou a vodu se jeví jako tenký žlutavý závoj a vzhledem k tomuto difuznímu vzhledu mohou být chybně zaměněny buď za oblaky cirrostratus nebo za vrstvu zákalu. Jsou nejlépe vidět po západu slunce nebo před jeho východem v době občanského soumraku, když Slunce je mezi přibližně 1° a 6° pod horizontem.
angl: polar stratospheric cloud with nitric acid and water  2022
oblaky středního patra
oblaky vyskytující se v polárních oblastech přibližně v nadm. výškách od 2 do 4 km, ve stř. zeměp. šířkách od 2 do 7 km a v tropických oblastech od 2 do 8 km. Oblakem stř. patra je především altocumulus. Do tohoto patra však zasahují i další druhy oblaků:
a) altostratus se většinou vyskytuje ve stř. patře, často však zasahuje i do vysokého patra;
b) nimbostratus se vyskytuje vždy ve stř. patře, ale většinou zasahuje současně i do ostatních pater;
c) cumulus a cumulonimbus mají obvykle základny v nízkém patře, jsou však tak velkého vert. rozsahu, že jejich vrcholky mohou dosahovat do stř. i vysokého patra.
Viz též klasifikace oblaků, patra oblaků, oblaky nízkého patra, oblaky vysokého patra.
angl: medium-level clouds, middle-level clouds; slov: stredné oblaky; něm: mittelhohe Wolken f/pl; rus: облака среднего яруса  1993-a2
oblaky stříbřité
slov: striebristé oblaky; rus: серебристые облака  1993-a1
oblaky svítící noční
(NLC, z angl. Noctilucent Clouds) – polární mezosférické oblaky označované také jako oblaky stříbřité  představují velmi tenké oblaky, které se vyskytují v horní části mezosféry ve výškách od 75 do 90 km. Poprvé byly zjištěny v r. 1885 a projevují se stříbřitě šedým až namodralým světélkováním na tmavém pozadí noční oblohy. Bývají pozorovány dosti vzácně, a to v sev. části oblohy mezi 50° a 75° s.š. a 40° a 60° j.š. v letních měsících, když je Slunce 5° až 13° pod obzorem. Typická doba pozorování NLC z území ČR je přibližně od poloviny června do poloviny července. Zpravidla se pohybují od východu na západ rychlostí od 50 do 250 m.s–1. V Praze je poprvé sledoval čes. geofyzik V. Láska 10. 6. 1885; systematickým pozorováním těchto oblaků se zabýval především něm. meteorolog O. Jesse, který je poprvé vyfotografoval. Předpokládalo se, že noční svítící oblaky jsou shluky částic vulkanického nebo kosmického prachu. V r. 1965 Chapman a Kendall publikovali novější hypotézu, podle níž jde o krystalky ledu, které se vytvářejí sublimací vodní páry, jež zde vzniká přímou syntézou z atm. kyslíku a vodíku pod vlivem velmi krátkých délek ze spektra slunečního záření, nebo se vodní pára do horní mezosféry dostává zdola turbulentní difuzí. Svým tvarem jsou noční svítící oblaky buď závojovité, nebo vytvářejí různě široké pásy s chuchvalcovitou či vlnovou strukturou, která vynikne zejména na fotografii.
angl: luminous night clouds, noctilucent clouds; slov: nočné svetiace oblaky; něm: leuchtende Nachtwolken f/pl; rus: ночные светящиеся облака  1993-a3
oblaky vysokého patra
oblaky vyskytující se v polárních oblastech přibližně v nadm. výškách od 3 do 8 km, ve stř. zeměp. šířkách od 5 do 13 km a v tropických oblastech od 6 do 18 km. Do této skupiny patří oblaky druhu cirrus, cirrocumulus a cirrostratus. Do vysokého patra však zasahují i oblaky druhu cumulonimbus, často též altostratus a nimbostratus. Viz též klasifikace oblaků, patra oblaků, oblaky nízkého patra, oblaky středního patra.
angl: high clouds, high-level clouds; slov: vysoké oblaky; něm: hohe Wolken f/pl; rus: высокиe облака, облака верхнего яруса  1993-a2
oblaky z požárů
podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků z roku 2017 patří do skupiny zvláštních oblaků s označením flammagenitus. Produkty hoření vystupující vzhůru při velkých požárech (velké lesní požáry, požáry tropických stepí aj.) mohou vytvářet husté, tmavé oblaky s rychlým vert. vývojem, které se vzhledem podobají silně vyvinutému konvektivnímu oblaku. Mají však rychlejší vývoj a tmavší barvu. Produkty hoření z velkých požárů mohou být neseny větrem do velké vzdálenosti od zdroje a mohou získat podobu vrstvovitého závoje, jímž prosvítá Slunce nebo Měsíc jako modře zbarvené. Viz též pyrocumulus, pyrocumulonimbus.
angl: pyro-clouds; slov: oblaky z požiarov; něm: Feuerwolke f, Pyrocumulus m  2014
oblaky ze sopečných výbuchů
podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků z roku 2017 patří do skupiny zvláštních oblaků s označením flammagenitus. Vznikají při vulkanických erupcích a mají vzhled mimořádně vyvinutých a rychle rostoucích kupovitých oblaků. Ve velkých výškách se mohou rozšířit nad rozsáhlými oblastmi, přičemž obloha získává zvláštní charakteristické zbarvení, které může trvat několik týdnů. Jsou složeny hlavně z prachových nebo jiných pevných částic různé velikosti, které mohou při dostatečné vlhkosti působit jako kondenzační jádra. Části těchto oblaků mohou být potom složeny převážně z vodních kapek. Viz též pyrocumulus, pyrocumulonimbus.
angl: volcanic clouds; slov: oblaky zo sopečných výbuchov; něm: Vullkanasche-Wolke f  2014
oblaky zvláštní
oblaky, které se tvoří nebo rostou jako důsledek lokálních přírodních faktorů nebo lidské činnosti. Mezinárodní morfologická klasifikace oblaků ve verzi z roku 2017 rozeznává zvláštní oblaky označené jako flammagenitus, homogenitus, homomutatus, cataractagenitus a silvagenitus. Tyto oblaky netvoří speciální druh oblaků a morfologicky se klasifikují přidáním označení zvláštního oblaku k označení jednoho z 10 definovaných druhů oblaku. Polární stratosférické oblaky včetně perleťových oblaků a noční svítící oblaky jsou v klasifikaci z roku 2017 uváděny jako samostatná skupina oblaků horní atmosféry.
angl: special clouds; slov: zvláštne oblaky; něm: Sonderform von Wolken f  2014
oblast aridní
angl: arid zone; slov: aridná oblasť; něm: arides Gebiet n, aride Zone f; rus: аридная зона, аридная область  1993-a2
oblast fénová
oblast v závětří hor, v níž se projevuje fénový efekt, tj. především zvýšení teploty vzduchu, snížení vlhkosti vzduchu, zmenšení oblačnosti a úbytek srážek, a to jak ve smyslu synop., tak klimatologickém. V Evropě je nejznámější fénová oblast na sev. Rakouska a jihu SRN v závětří Alp; projevuje se při proudění již. směrů. Fénová oblast se však vytváří v závětří všech hor, přičemž zvýšení teploty vzduchu je přímo úměrné velikosti rel. převýšení pohoří nad okolním terénem a vlhkosti vzduchu na návětrné straně.
angl: foehn zone; slov: föhnová oblasť; něm: Föhngebiet n; rus: фёновая область  1993-a1
oblast humidní
angl: humid zone; slov: humidná oblasť; něm: feuchtes Gebiet n, feuchte Zone f; rus: гумидная зона, гумидная область  1993-a3
oblast klimatická
oblast na zemském povrchu s poměrně homogenním klimatem, oddělená od sousední oblasti klimatickou hranicí. Při klasifikaci klimatu jsou klimatické oblasti největšími jednotkami klimatických pásem.
angl: climatic region; slov: klimatická oblasť; něm: Klimagebiet n; rus: климатическая область, климатический регион  1993-a3
oblast klimatomorfogenetická
oblast, v níž je reliéf zemského povrchu utvářen exogenními geomorfologickými procesy, které jsou klimaticky podmíněny. Poloha a velikost takové oblasti se mění v souvislosti se změnami klimatu. Dnešní reliéf povrchu pevnin je zpravidla polygenetický v důsledku pohybu klimatických pásem během geol. minulosti a současného působení endogenních sil. Viz též klimatická geomorfologie, klasifikace klimatu geomorfologická.
angl: climamorphogenetic region; slov: klimatomorfogenetická oblasť; něm: klimamorphogenetisches Gebiet n; rus: климаморфогенетическая область  1993-a3
oblast předpovědi
prostor, pro který se vydává meteorologická předpověď. Většinou se jedná o území státu nebo jeho geogr. či administrativní část.
angl: forecast area; slov: oblasť predpovede; něm: Vorhersagegebiet n; rus: район прогноза  1993-a2
oblast snížené radarové odrazivosti
(BWER, Bounded Weak Echo Region) – přibližně vertikálně orientovaná oblast snížené radarové odrazivosti, obklopená ze stran a shora vysokou odrazivostí. Tato oblast v nízkých až středních hladinách konvektivních bouří souvisí s výskytem silného výstupného konvektivního proudu, který je natolik silný, že v něm nestačí oblačné částice narůst do větších rozměrů, typických pro jádra bouří. Vyskytuje se u intenzivních bouří, především u supercel. Viz též hákovité echo.
angl: bounded weak echo region, BWER; slov: oblasť zníženej radarovej odrazivosti  2014
oblast suchá
angl: arid zone; slov: suchá oblasť; něm: Ariditätszone f, Trockengebiet n; rus: аридная область, область с сухим климатом  1993-a3
oblast synoptická přirozená
velká část zemské polokoule, pro niž se předpokládá, že synop. procesy mají určité charakteristické vlastnosti a mohou být studovány nezávisle na procesech, které probíhají nad jinými částmi polokoule. Na sev. polokouli (sev. od 30. rovnoběžky) byly určeny tři přirozené synoptické oblasti: od Grónska po Ural, od Uralu po Beringův průliv a od Beringova průlivu po Grónsko. Termín byl zaveden v bývalém SSSR pro účely střednědobé a dlouhodobé předpovědi počasí.
angl: natural synoptic region; slov: prirodzená synoptická oblasť; něm: natürliches synoptisches Gebiet n; rus: естественная синоптическая область, естественный синоптический район  1993-a3
oblast územní ICAO
jedna ze sedmi oblastí světa podle členění Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO), které se vzájemně liší z hlediska podmínek pro létání. V každé z nich je zřízena regionální kancelář ICAO, která tuto oblast spravuje. Jedná se o tyto regionální kanceláře ICAO: Paříž pro Evropu a severní Atlantik, Bangkok pro Asii a Pacifik, Káhira pro Střední Východ, Dakar pro západní a centrální Afriku, Lima pro Jižní Ameriku, Mexiko pro Severní Ameriku, centrální Ameriku a Karibik, a Nairobi pro východní a jižní Afriku.
angl: ICAO Region; slov: územná oblasť ICAO; něm: ICAO-Territorialgebiet n; rus: регион ИКАО, территориальная область Международной Организации Гражданской Авиации (МОГА)  1993-a3
oblast územní WMO
oblasti, na které Světová meteorologická organizace (WMO) rozdělila svět za účelem plnění úkolů s přihlédnutím ke specifickým podmínkám v různých regionech. V rámci územních oblastí řídí činnost jednotlivých meteorologických a hydrologických služeb oblastní sdružení (RA, Regional Associations), která jsou vedle kongresu a tech. komisí zákl. orgány WMO. RA I zaujímá Afriku, RA II Asii, RA III Jižní Ameriku, RA IV Severní a Střední Ameriku, RA V Austrálii a RA VI zaujímá Evropu a středomořské země Blízkého východu a bývalé sovětské republiky v oblasti Kavkazu.
angl: WMO Regional Association; slov: územná oblasť WMO; něm: WMO-Territorialgebiet n; rus: территориальная область ВМО, территория ВМО  1993-a3
oblast vlhká
angl: humid zone; slov: vlhká oblasť; něm: feuchtes Gebiet n, humides Gebiet n; rus: влажная зона, влажная область  1993-a3
obleva
z met. hlediska zpravidla poměrně náhlé a obvykle alespoň dvoudenní oteplení nad 0 °C, které se vyskytlo po souvislé vícedenní sérii celodenních mrazů, tj. po nepřerušeném období ledových dnů. Teplotní kritéria pro vymezení oblevy nejsou v met. literatuře jednotná. Např. podle J. Kuziemského (1973) jsou jako obleva hodnoceny případy, kdy při oteplení po období mrazů došlo ke zvýšení max. denních teplot vzduchu nad 0 °C ve dvou po sobě následujících dnech. Podle V. Hlaváče (1966) se hovoří o oblevě při nástupu období alespoň dvou po sobě jdoucích dní s prům. denní teplotou vzduchu nad 0 °C, přičemž jeden z těchto dnů měl buď kladné minimum teploty vzduchu, tj. nebyl dnem mrazovým, nebo měl alespoň maximum teploty vzduchu vyšší než 5 °C. Příčinou oblevy ve stř. Evropě je nejčastěji advekce rel. teplého mořského vzduchu mírných šířek do nitra pevniny.
Termín je odvozen od již nepoužívaného slovesa „oblevit“, obsahujícího kořen -levit, který pochází z indoevropského základu *lēu- s významem „povolit“ (srov. např. polevit).
angl: thaw; slov: odmäk; něm: Tauwetter n; rus: оттепель  1993-a1
obleva vánoční
označení pro poměrně teplé a vlhké počasí, které se může vyskytnout ve stř. Evropě mezi Vánocemi a Novým rokem při proudění rel. teplého mořského vzduchu od jihozápadu až západu a které nastupuje po období tužších mrazů. V nižších a středních polohách se zpravidla projevuje deštěm, táním sněhové pokrývky a ledových krytů na vodních hladinách, zatímco ve vyšších horských polohách může při nízko položené hranici sněžení dojít k nárůstu výšky sněhové pokrývky. Existence vánoční oblevy, dříve považované za jednu ze středoevropských singularit, která údajně odděluje časnou zimu od „vlastní“ zimy, byla v novějších pracích zpochybněna. Častěji totiž dochází k pokračování relativně teplého počasí z druhé dekády prosince, kdy sněhová pokrývka v nižších polohách nebývá přítomna. Vánoční obleva je u nás zachycena v lid. povětrnostní pranostice k 24. 12. „Na Adama a Evu čekejte oblevu“.
angl: Christmas thaw; slov: vianočný odmäk; něm: Weihnachtstauwetter n; rus: рождественская оттепель  1993-a3
obloha
1. v astronomii část nebeské sféry, která se v dané části roku a případně i fázi dne nachází nad astronomickým obzorem;
2. v meteorologii označení pro obzorem ohraničený prostor nad zemským povrchem, kde mohou být pozorovány meteorologické jevy. Obloha může být zcela nebo částečně pokryta oblačností, případně ovlivněna zakalením atmosféry. Během světlého dne se bezoblačná část oblohy vlivem molekulárního rozptylu vyznačuje modří oblohy, která při soumraku přechází do soumrakových barev. Během jasné noci se oblohou rozumí viditelná část nebeské sféry. V případě výrazného snížení dohlednosti, např. vlivem mlhy, nelze oblohu rozeznat. Viz též světlo oblohy, svit oblohy přirozený, znečištění světelné.
Termín je odvozen od slovesa „obložit“, doslova tedy znamená „to, čím jsme obloženi“.
angl: sky; slov: obloha; něm: Himmelsgewölbe n, Firmament n  2016
oblouk cirkumzenitální
halový jev v podobě části kružnice na obloze, který je směřuje rovnoběžné s ideálním obzorem. Jeho okraj bližší ke Slunci bývá červený, opačný okraj fialový. Rozlišujeme oblouk cirkumzenitální horní a oblouk cirkumzenitální dolní. První z nich se objevuje pouze při úhlových výškách Slunce nad obzorem menších než 32° a přibližuje se shora k velkému halu v jeho nejvyšším bodě. Může se však vyskytnout i tehdy, není-li velké halo patrné. Oblouk cirkumzenitální dolní je vzácným jevem a vyskytuje se pouze při výškách Slunce nad obzorem větších než 58° a někdy bývá označován též jako cirkumhorizontální oblouk. Přibližuje se zdola k velkému halu v jeho nejnižším bodě. Oblouk cirkumzenitální vzniká lomem světelných paprsků na šestibokých hranolcích ledových krystalků s hlavní osou ve vert. poloze, jestliže paprsek vstupuje do krystalku podstavou a vystupuje pláštěm nebo naopak. Mimo zde uvedené rozsahy výšek Slunce nad obzorem brání vzniku cirkumzenitálního oblouku totální odraz paprsků uvnitř ledových krystalků. Cirkumzenitální oblouk patří k fotometeorům.
angl: circumzenithal arc; slov: cirkumzenitálny oblúk; něm: Zirkumzenitalbogen m; rus: околозенитная дуга  1993-a3
oblouk helický
velmi vzácný halový jev v podobě světelné smyčky kolem Slunce směřující vzhůru k zenitu, pozorování pocházejí zejména z Antarktidy.
angl: helic arc; slov: helický oblúk  2016
oblouk Kernův
velmi vzácný halový jev popisovaný v odb. literatuře pouze na základě dvou pozorování z let 1895 a 1970. Jeví se jako bělavý oblouk v poloze protilehlé k cirkumzenitálnímu oblouku.
angl: Kern arc; slov: Kernov oblúk; něm: Kern-Bogen m  2014
oblouk Moilanenův
velmi vzácný halový jev popsaný r. 1996 na základě pozorování z roku 1995. Má tvar písmene V a nalézá se cca 11° nad Sluncem při jeho velmi nízkých polohách nad obzorem.
angl: Moilanen arc; slov: Moilanenov oblúk; něm: Moilanen-Bogen m  2014
oblouk Parryho
jeden z méně častých halových jevů v podobě světelného oblouku nalézajícího se nad malým halem. S výškou Slunce nad obzorem mění svoji polohu i tvar.
angl: arc of Parry, Parry arc; slov: Parryho oblúk; něm: Parry-Bogen m; rus: дуга Парри  2014
oblouk soumrakový
fotometeor, jenž patří k soumrakovým barvám. Vytváří jej stín Země a je pozorován na opačné straně obzoru proti zapadajícímu Slunci. Má tvar kruhové úseče a tmavomodrou barvu, často s fialovým nádechem. Nahoře bývá ohraničen nafialovělým pruhem. Oblouk soumrakový poprvé popsal něm. přírodovědec J. H. Lambert v r. 1760. Okraj soumrakového oblouku bývá při vhodných pozorovacích podmínkách zvýrazněn v podobě Venušina pásu.
angl: crepuscular arc, twilight arc; slov: súmrakový oblúk; něm: Dämmerungsbogen m; rus: сумеречная дуга  1993-a3
oblouk subhelický
velmi vzácný halový jev v podobě světelného oblouku vystupujícího z obzoru v blízkosti infralaterálního oblouku šikmo vzhůru k parhelickému kruhu.
angl: subhelic arc; slov: subhelický oblúk  2016
oblouk supralaterální
poměrně častý halový jev v podobě duhově zbarveného oblouku přimykajícího se shora k velkému halu (pokud je viditelné) a rozevírajícího se dolů. Dosti často se vyskytuje spolu s cirkumzenitálním obloukem, jehož se dotýká nad Sluncem. Vytváří se pouze při polohách Slunce do 32° nad obzorem a s rostoucí výškou Slunce se poněkud více rozevírá. Vzniká dvojitým lomem paprsků při průchodu šestibokými ledovými krystalky s horizontální orientací při úhlu lomu 90°.
angl: supralateral arc; slov: supralaterálny oblúk; něm: Supralateralbogen m; rus: супралатеральная дуга  2014
oblouky antisolární
angl: antisolar arcs; slov: antisolárne oblúky; něm: Wegeners Gegensonnenbogen m  2016
oblouky dotykové
slov: dotykové oblúky; něm: Berührungsbogen m/pl; rus: касательные дуги  1993-a1
oblouky duhové podružné
úzké barevné oblouky, které se vyskytují uvnitř hlavní nebo vně vedlejší duhy; častěji se objevují u vedlejší duhy. Jde o interferenční jev související s uplatněním optického principu minimální odchylky. Někteří autoři používají pro duhové podružné oblouky méně vhodného označení „duhy sekundární“. Duhové podružné oblouky jsou jedním z fotometeorů.
angl: supernumerary bows, supernumerary rainbows; slov: podružné dúhové oblúky; něm: Nebenregenbogen m; rus: дополнительная радуга, побочная допольнительная радуга  1993-a3
oblouky Fränkleho
angl: antisolar arcs; slov: Fränkleho oblúky  2016
oblouky Greenlerovy
velmi vzácný halový jev v podobě dvou oblouků vytvářejících tvar písmene X a vybíhajících z bodu, jehož poloha na obloze odpovídá protislunci. Pozorování se nejvíce vztahují k výškám Slunce nad obzorem 20–25 úhlových stupňů.
angl: Greenler arcs; slov: Greenlerove oblúky  2014
oblouky Hastingsovy
velmi vzácný halový jev, v literatuře se v souvislosti s ním uvádějí pouze dvě pozorování v Antarktidě (1886, 1999). Projevuje se jako určité zdvojení Wegenerových oblouků.
angl: Hastings arcs; slov: Hastingsove oblúky  2014
oblouky infralaterální
dva duhově zbarvené světelné oblouky, které jakoby vybíhaly z obzoru vzhůru po obou stranách Slunce. Jejich části nejbližší Slunci jsou od něj vzdáleny cca 46°. Vytvářejí se na šestibokých ledových krystalcích s horizontální orientací při lámavém úhlu 90° a s růstem výšky Slunce nad obzorem se jejich spodní konce k sobě navzájem přibližují. Patří k méně častým halovým jevům.
angl: infralateral bows; slov: infralaterálne oblúky; něm: Infralateralbogen m; rus: инфралатеральная дуга  2014
oblouky Lowitzovy
řidčeji se vyskytující halový jev v podobě oblouků směřujících od parhelií šikmo tečně (obecně nahoru i dolů) k malému halu. Obvykle se však vyskytují spíše ve směru dolů. Jsou nazvány podle petrohradského přírodovědce J. T. Lowitze, jenž je poprvé popsal r. 1794.
angl: arcs of Lowitz; slov: Lowitzove oblúky; něm: Lowitz-Bogen m; rus: дуги Ловица  1993-a3
oblouky protisluneční
syn. oblouky antisolární, oblouky Fränkleho – souhrnné označení pro vzácné halové jevy v podobě oblouků vyskytujících se na části oblohy protilehlé Slunci. Zahrnují se mezi ně např.: Kernův oblouk, oblouky Greenlerovy, oblouky Trickerovy, oblouky Hastingsovy, při vhodné poloze oblouky Wegenerovy.
angl: antisolar arcs; slov: protislnečné oblúky  2016
oblouky tangenciální
angl: tangent arcs; slov: tangenciálne oblúky; něm: Berührungsbogen m/pl; rus: дуга Тангентса?, касательные дуги  1993-a1
oblouky Tapeho
velmi vzácný halový jev v podobě duhově zbarvených obloučků, jehož sporadická pozorování pocházejí zejména z Antarktidy. Rozlišuje se horní Tapeho oblouk přiléhající k supralaterálnímu oblouku a dolní Tapeho oblouk vyskytující se obdobně na infralaterálním oblouku.
angl: Tape's arc; slov: Tapeho oblúky  2016
oblouky tečné
syn. oblouky dotykové, oblouky tangenciální – halový jev pozorovaný vně malého nebo velkého hala. Délka a tvar tečných oblouků se mění s úhlovou výškou světelného zdroje, tj. Slunce nebo Měsíce. Rozeznáváme horní a dolní tečné oblouky, přičemž horní oblouky jsou častější. Malého hala se tečné oblouky dotýkají v jeho nejvyšším a nejnižším bodě, vznikají dvojitým lomem paprsků na šestibokých ledových krystalcích při lámavém úhlu 60° a horiz. poloze hlavní krystalové osy. Učebnicová literatura uvádí i tečné oblouky velkého hala, jsou čtyři a velkého hala se dotýkají v bodech posunutých o 45° od jeho nejvyššího a nejnižšího bodu. Podle názoru řady současných odborníků nejsou však tyto dotykové oblouky u velkého hala reálné. Oblouky tečné patří k fotometeorům.
angl: tangent arcs; slov: dotyčnicové oblúky; něm: Berührungbogen m; rus: касательные дуги  1993-a3
oblouky Trickerovy
velmi vzácný halový jev v podobě oblouků, jež vytvářejí tvar písmene X a vybíhají z bodu, jehož poloha na obloze odpovídá protislunci. Představují obdobu Greenlerových oblouků, ale ve srovnání s nimi jsou menší a užší.
angl: Tricker arcs; slov: Trickerove oblúky  2014
oblouky Wegenerovy
vzácný halový jev v podobě oblouků rovnoběžných s parhelickým kruhem a nalézajících se poněkud výše, než by odpovídalo poloze nejvyššího bodu malého hala. Mohou dosahovat od polohy malého hala až k poloze protislunce.
angl: Wegener arcs; slov: Wegenerove oblúky; něm: Wegeners Gegensonnenbogen m  2014
obsah oblaku vodní
úhrnná hmotnost kapalných a tuhých částic vody v jednotce objemu oblaku, popř. mlhy. Vyjadřuje se v kg.m–3 nebo tradičně v g.m–3. V odborné literatuře se setkáváme s užitím zkratky CWC (z angl. Cloud Water Content). Viz obsah vodní kapalný, obsah vodní ledový.
angl: cloud water content; slov: vodný obsah oblaku; něm: Wassergehalt der Wolke m; rus: водность облаков  1993-a3
obsah vodní kapalný
úhrnná hmotnost vodních kapek v jednotce objemu oblaku, popř. mlhy. Vyjadřuje se v kg.m–3 nebo tradičně v g.m–3. V odborné literatuře se setkáváme s užitím zkratky LWC (z angl. Liquid Water Content). Viz obsah oblaku vodní, obsah vodní ledový.
angl: liquid water content; slov: kvapalný vodný obsah; něm: Flüssigwassergehalt m; rus: водность (облаков)  2014
obsah vodní ledový
úhrnná hmotnost ledových částic v jednotce objemu oblaku, popř. mlhy. Vyjadřuje se v kg.m–3 nebo tradičně v g.m–3. V odborné literatuře se setkáváme s užitím zkratky IWC (z angl. Ice Water Content). Viz obsah vodní kapalný, obsah vodní oblaku.
angl: ice water content; slov: ľadový vodný obsah; něm: Eisgehalt m; rus: лёдность (облаков)  2014
observatoř aerologická
met. pracoviště, jehož hlavní pracovní náplní je kromě aerologických měření a pozorování pro vědecké a provozní účely i řešení samostatných výzk. úkolů z aerologie. Viz též stanice aerologická.
angl: aerological observatory; slov: aerologické observatórium; něm: aerologisches Observatorium n; rus: аэрологическая обсерватория  1993-a1
observatoř agrometeorologická
syn. observatoř zemědělsko-meteorologická – pracoviště, kde se kromě běžných meteorologických pozorování provádějí speciální měření a zemědělsko-meteorologický výzkum. Slouží i potřebám zeměď. vědy a praxe. Viz též stanice zemědělsko-meteorologická, meteorologie zemědělská.
angl: agricultural meteorological observatory; slov: agrometeorologické observatórium; něm: agrarmeteorologisches Observatorium n; rus: агрометеорологическая обсерватория  1993-a1
observatoř meteorologická
pracoviště, jehož činnost je zaměřena na podrobná, přesná a pečlivá meteorologická pozorování a na studium meteorologických prvků za pomoci speciálního vybavení, které nemají k dispozici jiné typy meteorologických stanic.
angl: meteorological observatory; slov: meteorologické observatórium; něm: meteorologisches Observatorium n; rus: метеорологическая обсерватория  1993-a1
observatoř zemědělsko-meteorologická
slov: poľnohospodársko-meteorologické observatórium; něm: agrarmeteorologisches Observatorium n; rus: агрометеорологическая обсерватория  1993-a1
obzor
syn. horizont – okraj pozorovatelné části zemského povrchu, případně část zemského povrchu touto linií ohraničená. Obzor zároveň ohraničuje i skutečně nebo teoreticky pozorovatelnou část oblohy, případně nebeské sféry (astronomický obzor). Podle toho, zda uvažujeme vliv reliéfu a případných dalších překážek, rozlišujeme obzor geometrický (ideální), geografický a místní (lokální). Při zohlednění zákonitostí šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře vymezujeme optický obzor, v radarové meteorologii pak radiohorizont. Další termíny (obzor skutečný, pravý, zdánlivý apod.) nemají jednoznačné vymezení a jejich využití kolísá mezi uvedenými druhy obzoru. Viz též zvýšení obzoru, výška nad obzorem.
angl: horizon; slov: obzor; rus: горизонт  2019
obzor astronomický
obzor vymezený jako průsečnice nebeské sféry s horiz. rovinou proloženou daným místem na zemském povrchu, případně s ní rovnoběžnou rovinou vedenou středem Země. Všechny body této kružnice mají zenitový úhel 90°, takže jejich úhlová vzdálenost od zenitu i nadiru je stejná.
angl: astronomic horizon, astronomical horizon; slov: astronomický obzor; něm: astronomischer Horizont m  2016
obzor elektromagnetický
nevh. označení pro radiohorizont.
slov: elektromagnetický obzor; něm: elektromagnetischer Horizont m  1993-a3
obzor geografický
obzor modifikovaný okolní orografií, ne však dalšími, bližšími překážkami, čímž se liší od místního obzoru. Na rozsáhlých vodních plochách nebo rovinách přibližně odpovídá geometrickému obzoru.
angl: geographical horizon; slov: geografický obzor  2019
obzor geometrický
syn. obzor ideální – obzor, v němž se obloha zdánlivě setkává s hladinou konstantní nadmořské výšky, v níž leží místo pozorování; v nulové nadmořské výšce můžeme tuto hladinu ztotožnit s klidnou mořskou hladinou. Vlivy šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře přitom nejsou uvažovány. Aby bylo možné geometrický obzor vymezit, musíme uvažovat nenulové převýšení očí pozorovatele oproti nadmořské výšce místa. Geometrický obzor pak má přibližně tvar kružnice, jejíž poloměr se zvětšuje s velikostí převýšení. Uvažujeme-li Zemi jako kouli o poloměru 6378 km, můžeme pro výpočet poloměru kružnice geometrického obzoru r v km použít přibližný vzorec
r13h,
kde h je v metrech vyjádřené převýšení očí pozorovatele oproti danému místu.
angl: celestial horizon, geometric horizon; slov: geometrický obzor; něm: geometrischer Horizont m  2016
obzor ideální
angl: sea horizon, sea level horizon; slov: ideálny obzor; něm: idealer Horizont m  2016
obzor lokální
angl: local horizon; slov: lokálny obzor; rus: местный горизонт  2019
obzor místní
syn. obzor lokální – obzor modifikovaný okolní orografií i dalšími, bližšími překážkami (budovami, stromy apod.).
angl: local horizon; slov: miestny obzor; něm: lokaler Horizont m  2016
obzor optický
obzor modifikovaný oproti geometrickému obzoru působením zemské atmosféry. Vlivem atmosférické refrakce na šíření světla v atmosféře dochází k nárůstu poloměru optického obzoru o cca 7 %, jeho skutečný rozsah však závisí na vertikálním profilu hustoty vzduchu a s ní spojeného indexu lomu světla ve vzduchu. Vzdálenost optického obzoru může být zároveň podstatně snížena přítomností atmosférického aerosolu.
angl: optical horizon; slov: obzor optický; rus: видимый горизонт  2019
oceánita klimatu
syn. maritimita klimatu – souhrn vlastností klimatu podmíněných působením oceánu na procesy geneze klimatu, v protikladu ke kontinentalitě klimatu. Hlavními faktory jsou oproti pevnině velká tepelná setrvačnost vody v důsledku jejího měrného tepla, průsvitnosti a promíchávání, dále větší výpar a menší turbulentní tření v atmosféře nad mořskou hladinou. Oceánita klimatu je typická pro pobřeží oceánů, pokud nejsou výrazně ovlivňována studenými oceánskými proudy, může však zasahovat ve směru převládajícího proudění dále na pevninu, čemuž napomáhá případná přítomnost rozsáhlých vodních ploch, především vnitřních moří. Velkou oceánitu klimatu mívají hřebeny hor, a to i ve značné vzdálenosti od oceánu. V oblastech s oceánickým klimatem se vyskytuje nevýrazný roční i denní chod teploty vzduchu s opožďováním jejího roč. maxima a minima oproti slunovratům. Dalšími projevy oceánity klimatu jsou větší vlhkost vzduchu, rychlost větru a množství srážek. Ty v takových oblastech bývají rovnoměrněji rozloženy během roku, přičemž ve středních zeměpisných šířkách se případné srážkové maximum vyskytuje v zimě. Viz též index kontinentality.
angl: oceanicity, oceanity; slov: oceánita klímy; něm: Ozeanität f, Maritimität f; rus: океаничность  1993-a3
odbor meteorologický ICAO
šestý z jedenácti odborů komise úřadu pro leteckou navigaci Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO). Meteorologický odbor ICAO sleduje především celosvětovou unifikaci a zdokonalování pravidel a postupů při met. zabezpečování provozu civilního letectva.
angl: ICAO meteorological department; slov: meteorologický odbor ICAO; něm: meteorologische ICAO-Abteilung f; rus: секция метеорологии ИКАО  1993-a3
odpar
množství vody, které se odpaří z chladicích věží tepelných nebo jaderných elektrárena jiných průmyslových zařízení do ovzduší. Udává se v % průtoku ochlazované vody, a kromě parametrů dané chladicí soustavy závisí na vnější teplotě a vlhkosti vzduchu. Odpar v okolí velkých elektráren zvyšuje vlhkost vzduchu natolik, že se nad chladicími objekty často vytvářejí viditelné vlečky nebo průmyslové oblaky a v zimním období může být zaznamenán zvýšený výskyt námrazků.
slov: odpar; něm: Verdampfung f  1993-a3
odraz andělský
syn. echo andělské – radarový odraz zaznamenaný při bezoblačném počasí a bez zjevných souvislostí s umělými objekty. Podle velikosti zobrazení rozlišujeme andělský odraz bodový nebo andělský odraz s velkými horiz. rozměry. Nejčastějšími příčinami andělských odrazů jsou odrazy od oblastí s velkým gradientem indexu lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu při začínající termické konvekci, při inverzích teploty vzduchu, vlhkosti vzduchu, popř. i od letícího hejna hmyzu nebo ptáků.
angl: angel echo; slov: anjelský odraz; něm: Engelecho n; rus: ангел-эхо  1993-a3
odraz pozemní
slov: pozemný odraz; něm: Radarreflektivität des Bodens f  2014
odraz radarový
syn. echo radarové, radioecho – obecně užívaný termín v radiolokaci pro radiolokační cíle, pozorované dříve na obrazovkách indikátorů radarů, v současnosti na radarových produktech. Charakter radarového odrazu je určován frekvencí a vlastnostmi dopadajícího elmag. záření, vzdáleností a rychlostí pohybu cíle vůči radaru a fyz. (zejm. dielektrickými) vlastnostmi cíle.
angl: radar reflectivity; slov: rádiolokačný odraz; něm: Radarreflektivität f; rus: радиолокационная отражаемость  1993-b3
odraz vrstvy tání radarový
syn. bright band.
angl: radar echo of melting level; slov: rádiolokačný odraz vrstvy topenia; něm: Radarreflektivität der Schmelzzone f; rus: радиолокационное эхо уровня таяния  1993-b3
odrazivost radarová
veličina, která charakterizuje odrazové vlastnosti radiolokačního cíle. V případě meteorologického cíle závisí radarová odrazivost jeho jednotkového objemu zejména na velikosti částic, na jejich počtu, tvaru a fyzikálních vlastnostech. Radarová odrazivost η je definována vztahem
η=i1V σi,
kde 1V označuje jednotkový objem a σi efektivní plochu zpětného rozptylu od jednotlivých částic v jednotkovém objemu. Při radarových meteorologických měřeních většinou předpokládáme splnění předpokladů Rayleighova rozptylu, kde pro efektivní plochu zpětného rozptylu částice platí vztah
σi=π5 λ4| K |2 Di6,
kde λ je vlnová délka elmag. záření a | K |2= | (m21)/( m2+2) |2, m = n – ik je komplexní index lomu elektronagnetického vlnění ve vodě (ledu), n je příslušný index lomu a k absorpční index. Odtud při odvozování radiolokační rovnice dostáváme vztah pro koeficient radarové odrazivosti Z
Z=i1V Di6= 0N(D) D6dD,
kde Di je průměr jednotlivých částic v jednotkovém objemu a N(D) značí rozdělení velikosti částic. V praxi není radarová odrazivost η v naprosté většině případů používána a jako radarová odrazivost je označován koeficient radarové odrazivosti Z. Jednotkou radarové odrazivosti Z je [mm6m–3]. Protože radarová odrazivost nabývá pro meteorologické cíle velkého rozsahu hodnot, je pro zjednodušení práce většinou vyjadřována v logaritmickém vyjádření
Z[ dBZ]=10 log10Z[ mm6 m3]Z0 ;Z0=1mm6m3.
Radarová odrazivost Z [dBZ] se používá v radarové meteorologii ke zjištění a rozlišení různých druhů oblačnosti, nebezpečných povětrnostních jevů a měření rozložení intenzity srážek. Viz též vztah Z – I, plocha rozptylu efektivní.
angl: radar reflectivity; slov: rádiolokačná odrazivosť; něm: Radarreflektivität f; rus: радиолокационная отражаемость  1993-a3
odrazivost radarová efektivní
slov: efektívna rádiolokačná odrazivosť; něm: effektive Radarreflektivität f; rus: эффективная радиолокационная отражаемость  2014
odrazivost radiolokační ekvivalentní
syn. odrazivost radarová efektivní – rozšíření pojmu radarová odrazivost Z na cíle mimo oblast platnosti Rayleighova rozptylu, resp. na cíle s dielektrickou konstantou odlišnou od vody. Ekvivalentní radarová odrazivost Ze je číselně shodná s odrazivostí Z souboru sférických vodních kapek, který při Rayleighově rozptylu odráží stejné množství energie. Ze se obvykle používá pro tuhé srážky (sníh, kroupy, …) a měří se v dBZ.
angl: equivalent radar reflectivity; slov: ekvivalentná rádiolokačná odrazivosť; něm: äquivalent Radarreflektivität f; rus: эквивалентная радиолокационная отражаемость  2014
odrážení kouřové vlečky
jeden z tvarů kouřové vlečky, který se vzhledově podobá zadýmování; při odrážení kouřové vlečky za slabého až mírného proudění se však exhalace několikanásobně odrážejí mezi povrchem země a spodní hranicí výškové inverze teploty vzduchu. Od zadýmování se liší hlavně původem a dobou trvání. Při odrážení kouřové vlečky bývá při zemi teplotní zvrstvení ovzduší blízké indiferentnímu. Zadržující vrstva může být dosti vysoko nad zdrojem exhalací a její poloha někdy souvisí s dolní hranicí subsidence vzduchu v oblastech vysokého tlaku. V chladné roční době se situace příznivé pro odrážení kouřové vlečky udržují někdy i po více dnů, takže v průmyslových oblastech může dojít k mimořádnému znečištění ovzduší, neboť všechny druhy zdrojů znečištění se nalézají pod inverzní vrstvou.
angl: trapping; slov: odrážanie dymovej vlečky; něm: Reflexion der Rauchfahne f; rus: факел снижающийся до земли  1993-a1
odrůda oblaku
kategorie mezinárodní morfologické klasifikace oblaků, která vystihuje uspořádání oblačných částí (např. v podobě vln) nebo průsvitnost. Určitá odrůda oblaků se může vyskytovat u několika druhů oblaků, a naopak daný druh oblaků může mít rysy vyjádřené několika různými odrůdami. Při určování oblaků rozeznáváme odrůdy intortus, vertebratus, undulatus, radiatus, lacunosus, duplicatus, translucidus, perlucidus a opacus.
angl: cloud variety; slov: odroda oblaku; něm: Wolkenunterart f; fr: variété de nuage; rus: разновидность облака  1993-a2
odsluní
syn. afelium.
angl: afelion; slov: odslnie; rus: афелий  2019
odtok
1. pohyb vody vlivem zemské tíže jak po povrchu (povrchový odtok), tak i pod zemským povrchem v rámci hydrologického cyklu. V oblastech s klimatem trvalého mrazu se uskutečňuje prostřednictvím pohybu ledovců a jejich následnou ablací.
2. objem vody odtékající z povodí, z nádrže apod. za jednotku času, např. za den, měsíc, rok apod. V meteorologii a hydrologii je odtok sledován především jako významný člen hydrologické bilance. Pokud odtok vztáhneme na plochu povodí, získáme odtokovou výšku. Podíl odtokové výšky a úhrnu srážek v daném povodí označujeme jako koeficient odtoku. Viz též průtok.
angl: runoff; slov: odtok; něm: Abfluss m; rus: отток, сток  1993-a3
oheň svatého Eliáše
syn. světlo Eliášovo – označení pro hrotový výboj, který se projevuje viditelným světelným zářením, někdy i zvukově (praskotem). Vzniká nejčastěji pod cumulonimbem na přirozených nebo umělých hrotech (např. na špičkách věží, na stožárech a komínech lodí) nebo na vrcholcích hor a stromů. V historických pojednáních se např. popisuje výskyt ohně svatého Eliáše na stěžních Kolumbových plachetnic a v Cézarových zápiscích na hrotech kopí římských vojsk. Vzácně se stává, že toto světelné záření je viditelné za bouřky okolo naježených vousů a vlasů osob na vrcholcích hor. Český název jevu chybně navozuje souvislost se starozákonním prorokem Eliášem. Cizojazyčné ekvivalenty však vesměs obsahují jméno Elmo, což neodpovídá jménu Eliáš, nýbrž představuje jednu ze dvou variant italského překladu jména Erasmus (Elmo, Erasmo). Jde o Erasma z Antiochie, uváděného též jako Erasmus z Formie, křesťanského světce a mučedníka z doby římského císaře Diokleciána. Ten byl zejména ve středomořské oblasti uctíván námořníky a vzýván při bouřích jako ochránce před úderem blesku do lodi (nejčastěji do stěžně), což souviselo s legendárně popisovanou událostí v jeho životě.
angl: St. Elmo's fire; slov: oheň svätého Eliáša; něm: Elmsfeuer n, St.-Elms-Feuer n; rus: огонь св. Эльма  1993-a3
ohnisko vzniku vzduchové hmoty
někdy používané označení pro zeměp. oblast, v níž vzduch v důsledku delšího setrvání (dny až týdny) získává vlastnosti (teplotu, vlhkost, zakalení), které jsou pro tuto oblast charakteristické. Ohnisky vzniku vzduchových hmot jsou především horizontálně rozlehlé regiony s dostatečně homogenním aktivním povrchem, oblasti výskytu stacionárních tlakových útvarů (zejména anticyklon) nebo tlakových polí s velmi malými horizontálními tlakovými gradienty.
angl: air mass source region; slov: ohnisko vzniku vzduchovej hmoty; něm: Herkunftsgebiet einer Luftmasse n; rus: очаг воздушной массы  1993-a3
ohrožení hydrologické
nebezpečný hydrologický jev, který též řadíme mezi hydrometeorologická ohrožení, pokud je podmíněn některým z meteorologických jevů. Atmosférického původu je většina povodní, hydrologické sucho nebo např. vzdutí způsobené bouří. Pokud příslušný jev dosahuje mimořádné intenzity, bývá označován jako hydrologický extrém.
angl: hydrological hazard; slov: hydrologické ohrozenie; něm: hydrological Gefahr f  2016
ohrožení hydrometeorologická
skupina přírodních ohrožení, tedy nebezpečných přírodních jevů nebo procesů, které mají původ v atmosféře nebo hydrosféře a představují potenciální hydrometeorologické riziko pro lidskou společnost. Do této skupiny řadíme povětrnostní ohrožení, klimatická ohrožení a některá hydrologická ohrožení. Děje v atmosféře i hydrosféře nicméně podstatně ovlivňují vznik a míru rizika dalších ohrožení, např. sesuvů, požárů či epidemií. Viz též hydrometeorologická katastrofa.
angl: hydrometeorological hazard; slov: hydrometeorologické ohrozenia; něm: hydrometeorologische Gefahr f  2016
ohrožení klimatické
hydrometeorologické ohrožení atmosférického původu v délce měsíců, sezon až roků, takže k jeho predikci může sloužit pouze dlouhodobá předpověď počasí. Bývá provázeno časově omezeným výskytem výrazných klimatických anomálií a mívá kumulativní efekt. Pokud příslušný proces nebo jev dosahuje mimořádné intenzity, bývá označován jako klimatický extrém. Typickým příkladem tohoto druhu ohrožení je meteorologické sucho.
angl: climate hazard; slov: klimatické ohrozenie; něm: Klima-Gefahr f  2016
ohrožení povětrnostní
hydrometeorologické ohrožení atmosférického původu a epizodického charakteru, takže může být předmětem meteorologické výstrahy a k jeho predikci může sloužit krátkodobá nebo střednědobá předpověď počasí. Jako povětrnostní ohrožení jsou chápány jednotlivé nebezpečné meteorologické jevy (např. přívalový déšť), jejich kombinace (např. konv. bouře) i útvary, které je způsobují (např. tropická cyklona). Bývají provázena výskytem výrazných meteorologických anomálií. Pokud příslušný proces nebo jev dosahuje mimořádné intenzity, bývá označován jako povětrnostní extrém nebo extrémní povětrnostní událost. Viz též počasí nebezpečné, katastrofa hydrometeorologická.
angl: weather hazard; slov: povetrnostné ohrozenie; něm: Wetter-Gefahr f; rus: опасное явление погоды  2019
ohřev letadla kinetický
zvýšení teploty povrchu letadla, především náběžných hran křídel, vlivem jeho pohybu vzduchem. Velikost kinetického ohřevu letadla se přibližně určí ze vztahu
ΔT=ν22000,
kde ΔT je kinetický ohřev v K a v je rychlost pohybu letadla v m.s–1. V oblacích, v důsledku spotřeby tepla na vypařování oblačných částic, které se dostanou do styku s povrchem letadla, se kinetický ohřev letadla snižuje přibližně na polovinu. V letecké meteorologii má velikost kinetického ohřevu letadla význam pro předpověď námrazy na letadle. Viz intenzita námrazy na letadlech.
angl: kinetic aircraft heating; slov: kinetický ohrev lietadla; něm: kinetische Erwärmung des Flugzeuges f; rus: кинетический нагрев самолета  1993-a1
ohřev stratosférický náhlý
angl: sudden stratospheric warming; slov: náhle stratosférické oteplenie; něm: plötzliche Stratosphärenerwärmung f; fr: réchauffement stratosphérique soudain; rus: внезапное стратосферное потепление  2020
ochlazování adiabatické
angl: adiabatic cooling; slov: adiabatické ochladzovanie; něm: adiabatische Abkühlung f; rus: адиабатическое охлаждение  1993-a1
ochlazování advekční
pokles teploty vzduchu v určité oblasti při zemi nebo ve výšce, vyvolaný studenou advekcí. V souladu s definicí advekce teploty je velikost advekčního ochlazování závislá na úhlu advekce a na velikosti rychlosti proudění a teplotního gradientu v advehované vzduchové hmotě. Ve střední Evropě může velikost advekčního ochlazování dosáhnout za 24 h v krajních případech i 20 °C. Advekční ochlazování nastává obvykle po přechodu studené fronty. Viz též vpád studeného vzduchu.
angl: advective cooling; slov: advekčné ochladzovanie; něm: advektive Abkühlung f; rus: адвективное охлаждение  1993-a3
ochlazování dynamické
vžité označení pro adiabatické ochlazování určité hladiny nebo vrstvy atmosféry vlivem vertikálních pohybů vzduchu zpravidla výstupnýchcyklonách a na návětrných svazích horských hřebenů. Mechanismus dynamického ochlazování lze vysvětlit adiabatickým popř. pseudoadiabatickým ochlazováním vystupujícího vzduchu při stabilním teplotním zvrstvení atmosféry. Viz též rovnice tendence relativní topografie, děj adiabatický, děj pseudoadiabatický.
angl: dynamic cooling; slov: dynamické ochladzovanie; něm: dynamische Abkühlung f; rus: динамическое охлаждение  1993-a3
ochlazování globální
proces změny klimatu, při kterém dochází v globálním měřítku dlouhodobě k poklesu průměrné teploty a jehož intenzita se v různých oblastech může lišit. V minulosti se jednalo obvykle o fáze nástupu dob ledových v paleoklimatických cyklech, ale např. i pokles globální průměrné teploty o 0,3 °C v období 1958 až 1965 bývá označován jako globální ochlazení. Opakem je globální oteplování. Viz též cyklus klimatický kvartérní, stmívání globální.
slov: globálne ochladzovanie; něm: globale Abkühlung f  2016
ochlazování radiační
izobarické snižování teploty aktivního povrchu země a přilehlé vrstvy vzduchu v důsledku záporné bilance záření. K radiačnímu ochlazování též dochází ve vrstvách vzduchu, které obsahují zvýšené množství vodní páry, popř. kondenzační produkty, neboť vodní pára i kondenzační produkty intenzivně vyzařují dlouhovlnné záření. Radiační ochlazení bývá příčinou radiačních mlh nebo mrazíků, a to zejména v noci, kdy tepelné ztráty způsobené vyzařováním nejsou kompenzovány příkonem slunečního záření.
angl: radiational cooling, radiative cooling; slov: radiačné ochladzovanie; něm: Strahlungsabkühlung f; rus: радиационное охлаждение  1993-a1
ochrana čistoty ovzduší
souhrnný název pro praktické a výzk. činnosti zabývající se studiem znečištění ovzduší a ochranou ovzduší před znečišťováním. Nevhodně se někdy zkracuje na pojem čistota ovzduší. Viz též hygiena ovzduší.
angl: air quality protection; slov: ochrana čistoty ovzdušia; něm: Reinhaltung der Luft f; rus: защита чистоты атмосферы  1993-a1
ochrana před krupobitím
ochrana před ničivými účinky dopadajících krup, při níž se uplatňují pasivní nebo aktivní metody a prostředky. Pasivní ochrana před krupobitím spočívá v instalaci různých typů protikroupových plachet nebo sítí, které mohou zajistit lokální mechanickou ochranu aut, skleníků, sadů apod. Aktivní ochrana před krupobitím spočívá v potlačení vzniku a růstu krup umělým zásahem do vývoje konvektivního oblaku, v němž lze vývoj krup očekávat.
Nejrozšířenější a zatím jedinou aktivní metodou potlačení vývoje krup, kterou uznává WMO a která je statisticky ověřena, je umělá infekce oblaků. Při ní se do části oblaku, která je určena na základě radarového měření, dopravují vhodné umělé částice pomocí raket, dělostřeleckých granátů nebo letecky. Základní koncepce zásahu proti krupobití je založena na infekci oblaku umělými ledovými jádry. Ta mají vyvolat zvýšené koncentrace vznikajících zárodečných ledových krystalků, které při svém růstu odčerpají vodní páru potřebnou pro vývoj velkých kroupových zárodků. Malé ledové částice nemohou narůst do krup velkých rozměrů a vzniklé malé krupky stačí během svého pádu roztát. Jde o tzv. princip užitečné kompetice ledových částic. Jiná koncepce užívá infekci umělými hygroskopickými kondenzační jádry a předpokládá urychlení vývoje dešťové srážky a pokles množství přechlazené vody, která již nestačí na růst dostatečně velkých krup. Tyto metody se označují jako princip předčasného deště nebo princip snížení kroupových trajektorií. Zásah zpravidla zajišťuje specializovaná složka met. služby, která využívá met. stanice, meteorologické radiolokátory, raketovou či dělostřeleckou techniku nebo speciálně vybavená letadla.
Aktivní ochrana před krupobitím bývá prováděna v oblastech s intenzivní zeměd. výrobou, kde se krupobití vyskytuje pravidelně a s vysokou četností. Provozní ochrana proti krupobití byla dlouho praktikována v bývalém SSSR, bývalé Jugoslávii apod. V současné době probíhá se státní či jinou podporou v několika zemích jižní Evropy. Známé jsou také dlouhodobé letecké akce v kanadské Albertě. Jde o finančně náročné technologie, jejichž pozitivní výsledek je obtížně prokazatelný.
Kromě uvedených technologií se vyskytují i další, čistě komerční produkty údajně poskytující ochranu před krupobitím, založené na jiných principech (akustické efekty aj.). Úroveň jejich spolehlivosti je však velmi problematická a lze ji obtížně ověřit.
 
angl: hail protection; slov: ochrana pred krupobitím; něm: Hagelschutz m; rus: защита от града  1993-a3
ochrana před mrazíky
opatření prováděná v zemědělství, hlavně v sadařství a zahradnictví, která mají snížit škody na vegetaci při poklesu teploty vzduchu pod 0 °C, při nočních radiačních ochlazováních za bezvětří, nebo při slabém větru. Tato opatření se provádějí zpravidla na základě met. předpovědí nočních teplotních minim na začátku vegetačního období v měsících dubnu a květnu. Jejich cílem je zabránit poklesu teploty citlivých částí rostlin pod kritickou teplotu, při níž dochází k jejich poškození. Používají se tyto metody:
a) postřik vodou, která zpomalí pokles povrchové teploty vegetace v důsledku velké tepelné kapacity vody a uvolňování latentního tepla mrznutí při dosažení teploty 0 °C;
b) zadýmování (zakuřování), jímž se zmenší radiační výměna energie mezi zemským povrchem a přilehlou vrstvou vzduchu, a tím i rychlost poklesu teploty v zadýmované vrstvě atmosféry;
c) promíchávání vzduchu v přízemní vrstvě atmosféry protimrazovými ventilátory nebo rotorem nízko letícího vrtulníku. Někdy se uvedené metody zásahů vzájemně kombinují. Vzhledem k nákladnosti opatření kladou jejich provozovatelé vysoké požadavky na přesnost met. předpovědi min. teploty vzduchu.
angl: frost protection; slov: ochrana pred mrazíkmi; něm: Frostschutz m; rus: защита от заморозков  1993-a1
ochrana srážkoměru
1. opatření prováděné za účelem zmenšení rušivého vlivu větru na měření srážek pomocí na srážkoměru. Provádí se zpravidla pomocí větrného štítu srážkoměru. Alternativou je umístění srážkoměru do otvoru v zemi tak, že jeho záchytná plocha je v úrovni terénu. Tento způsob je sice účinnější, není však použitelný pro padající tuhé srážky.
2. starší označení pro větrný štít srážkoměru.
angl: raingauge shield; slov: ochrana zrážkomeru; něm: Abschirmung des Niederschlagsmessers f; rus: защита дождемера  1993-a3
ojediněle
angl: isolated; slov: ojedinele; něm: einzeln  2014
okluze
zkrácené označení pro okluzní frontu nebo okluzní proces.
Termín pochází z lat. slova occlusio „uzavření“, odvozeného od slovesa occludere „uzavřít“ (z ob- „kolem“ a claudere „zavírat“, srov. např. angl. close).
angl: occlusion; slov: oklúzia; něm: Okklusion f; rus: окклюзия  1993-a2
okluze ohnutá
nejstarší část okluzní fronty, která se vlivem cyklonální cirkulace ohýbá kolem středu cyklony do týlu cyklony. Vzniká v důsledku vývoje nového středu cyklony v blízkosti okluzního bodu, popř. v důsledku méně častého přemísťování středu cyklony směrem k okluznímu bodu. Ohnutá okluze, která má na počátku charakter teplé fronty, často postupně nabývá charakter studené fronty a spolu s mladší částí okluzní fronty může vytvořit nepravý teplý sektor cyklony. Na výškových mapách je ohnutá okluze spojena s existencí jazyka teplého vzduchu v týlu cyklony. Ohnutá okluze je málo častým jevem a bývá zaměňována s podružnou studenou frontou.
angl: back-bent occlusion; slov: zahnutá oklúzia; něm: umgebogene Okklusion f; rus: загнутая окклюзия  1993-a3
okluze orografická
1. okluzní proces probíhající při postupu studené fronty přes orografickou překážku, jestliže vrstva studeného vzduchu má menší tloušťku než je výška této překážky a vzduch ji obtéká z obou stran. Za překážkou obě části původně souvislé studené fronty vytlačují teplejší vzduch vzhůru. Vytváří se oblačnost a mohou vypadávat srážky. Orografické okluze se vyskytují především za zonálně orientovanými pohořími, v Evropě za Alpami a Kavkazem, ale i za Skandinávskými horami. A. V. Kunic (1952) v této souvislosti používá termín orografická okluzní fronta;
2. okluzní proces urychlený v důsledku zpomalení postupu teplé fronty na návětrné straně pohoří. Viz též sekluze.
angl: orographic occlusion; slov: orografická oklúzia; něm: orographische Okklusion f; rus: орографическая окклюзия  1993-a3
okluze studená
zkrácené označení pro okluzní frontu charakteru studené fronty.
angl: cold occlusion; slov: studená oklúzia; něm: Kaltfrontokklusion f; rus: окклюзия по типу холодного фронта  1993-a2
okluze teplá
zkrácené označení pro okluzní frontu charakteru teplé fronty.
angl: warm occlusion; slov: teplá oklúzia; něm: Warmfrontokklusion f; rus: окклюзия по типу теплого фронта  1993-a2
okno atmosférické
oblast elmag. záření, v níž má bezoblačná atmosféra velkou propustnost (nízkou absorpci některým z hlavních absorbentů – především vodní páry, oxidu uhličitého nebo ozonu). Pro radiační a tepelný režim Země a její atmosféry jsou významná zejména atmosférická okna v oblasti vlnových délek přibližně 8,5 až 12,5 µm. Meteorologickými družicemi jsou pro monitorování zemského povrchu a oblačnosti v tepelném záření využívána především atmos. okna v pásmech 3,5–4 µm, 8–9 µm a 10–12,5 µm. Viz též propustnost atmosféry, průzkum Země dálkový.
angl: atmospheric window; slov: atmosférické okno; něm: atmosphärisches Fenster n; rus: атмосферное окно  1993-a3
okno fénové
slov: föhnové okno; něm: Föhnlücke f ?; rus: феновое окно  1993-a1
oko tropické cyklony
kruhovitá oblast ve středu plně vyvinuté tropické cyklony o průměru nejčastěji 30 až 60 km, někdy však i více než 100 km, v níž probíhají sestupné pohyby vzduchu, které zabraňují kondenzaci vodní páry. Proto na rozdíl od převládajícího charakteru počasí v tropické cykloně je v oku tropické cyklony většinou skoro jasné počasí beze srážek a se slabým větrem nebo bezvětřím. Mohutná kupovitá oblačnost v okolí obklopuje oko tropické cyklony v podobě obrovského amfiteátru odborně nazývaného stěna oka. Sestupné pohyby vedou k adiabatickému oteplování vzduchu a ke vzniku subsideční inverze a celkově stabilního teplotního zvrstvení. Teplota ve volné atmosféře bývá v oku tropické cyklony až o 10 °C vyšší než v jeho okolí. U zemského povrchu jsou rozdíly teplot minimální, zpravidla je v oku tropické cyklony o 0 až 2 °C tepleji než v okolí. Na vzniku bezoblačného oka tropické cyklony se v zásadě podílejí dva mechanismy:
a) působení odstředivé síly na hmotu v blízkosti středu tropické cyklony, kdy je hmota vytlačována dál od středu až do okamžiku kvazirovnováhy mezi horiz. silou tlakového gradientu, Coriolisovou silou a odstředivou silou;
b) vlivem vynucených sestupných pohybů vzduchu kompenzujících intenzívní výstupné pohyby ve stěně oka.
Viz též cyklus obměny stěny oka.
angl: eye of the cyclone, eye of the storm; slov: oko tropickej cyklóny; něm: Auge des tropischen Wirbelsturmes n, Auge des Zyklons n; rus: глаз тропического циклона  1993-a3
okruh spojovací hlavní
spojovací okruh mezi světovými meteorologickými centry Světové služby počasí, který je vyhrazený pro přenos met. dat a informací. Tento okruh prochází např. regionálním telekomunikačním centrem Světové služby počasí v Praze.
angl: Main Trunk; slov: hlavný spojovací okruh; něm: Main Trunk; rus: главная магистральная цепь  1993-a3
ombrograf
registrační přístroj zaznamenávající časový průběh kapalných srážek. V Česku byly ombrografy nahrazeny člunkovými nebo váhovými srážkoměry. Starší označení pro ombrograf je pluviograf nebo hyetograf. Záznam ombrografu se nazývá ombrogram (pluviogram, hyetogram). Plovákové ombrografy, které se v ČR užívaly, soustřeďují srážkovou vodu do plovákové komory, v níž je výška hladiny indikována polohou plováku spojeného s registračním perem.
Termín se skládá z řec. ὄμβρος [ombros] „dešťová přeháňka, příval“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.
angl: pluviograph, recording raingauge; slov: ombrograf; něm: Ombrograph m; rus: плювиограф  1993-a3
ombrografie
zast. označení pro klimatologii atm. srážek.
Termín se skládá z řec. ὄμβρος [ombros] „dešťová přeháňka, příval“ a z komponentu -γραφία [-grafia], odvozeného od komponentu -γραφos [-grafos] (od slovesa γράφειν [grafein] „psát“).
angl: pluviography; slov: ombrografia; něm: Ombrographie f; rus: омбрография  1993-a3
ombrogram
záznam ombrografu.
Termín vznikl odvozením od termínu ombrograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. ὄμβρος [ombros] „dešťová přeháňka, příval“ a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“.
angl: pluviogram; slov: ombrogram; něm: Ombrogramm n; rus: плювиограмма  1993-a1
ombrometr
zast. označení pro srážkoměr.
Termín je poprvé doložen v práci britského přírodovědce R. Pickeringa z r. 1744. Skládá se z řec. ὄμβρος [ombros] „dešťová přeháňka, příval“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.
angl: micropluviometer; slov: ombrometer; něm: Ombrometer n; rus: омброметр  1993-a3
ombrometrie
syn. pluviometrie – zast. označení pro měření atmosférických srážek, resp. obor zabývající se jeho metodikou. Viz též hydrologie.
Termín se skládá z řec. ὄμβρος [ombros] „dešťová přeháňka, příval“ a -μετρία [-metria] „měření“.
angl: pluviometry; slov: ombrometria; něm: Ombrometrie f; rus: измерение количества осадков  1993-a3
ombroskop
přístroj indikující výskyt atm. srážek. V současné době nahrazen detektorem počasí.
Termín se skládá z řec. ὄμβρος [ombros] „dešťová přeháňka, příval“ a σκοπεῖν [skopein] „pozorovat, zkoumat“.
angl: pluvioscope; slov: ombroskop; něm: Ombroskop n; rus: омброскоп  1993-a3
omega – rovnice
angl: omega equation; slov: omega-rovnica; něm: Omega-Gleichung f; rus: уравнение омега  1993-a1
opacita
schopnost prostředí zeslabovat procházející záření. V meteorologii se nejčastěji jedná o schopnost atmosféry zeslabovat přímé sluneční záření jeho rozptylem a absorpcí. Viz též zakalení atmosféry, propustnost atmosféry.
Termín pochází z lat. opacitas „stinnost, tmavost“ (od opacus „stinný, tmavý“).
angl: opacity; slov: opacita; něm: Trübung f; rus: мутность  1993-a2
opacus
(op) [opákus] – jedna z odrůd oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblačné skupiny nebo vrstvy, které jsou převážně tak husté, že nelze vůbec rozpoznat polohu Slunce nebo Měsíce. Vyskytuje se u druhů altocumulus, altostratus, stratocumulus a stratus. Výskyt odrůdy opacus vylučuje odrůdu translucidus.
Termín byl zaveden fr. meteorologem L. Bessonem v r. 1921. Pochází z lat. opacus „stinný, tmavý“. Do češtiny byl překládán jako „hustý, tmavý“.
angl: opacus; slov: opacus; něm: opacus; rus: непросвечивающие  1993-a2
opalescence
bělavé zabarvení atmosféry způsobující zdánlivé změny v zabarvení předmětů. Příčinou opalescence je rozptyl světla na velmi malých aerosolových částečkách v atmosféře. Viz též aerosol atmosférický.
Základem termínu je slovo označující minerál mléčného zbarvení, opál (z řec. ὀπάλλιος [opallios], přes lat. opalus téhož významu).
angl: opalescence; slov: opalescencia; něm: Opaleszenz f; rus: опалесценция  1993-a1
opar
lidový název pro zakalení vzduchu způsobené kondenzací vodní páry, která bezprostředně následuje po výparu vody z relativně teplejší vodní hladiny do chladnějšího vzdušného prostředí. Nad teplými povrchy moří se takto mluví o mořském oparu. Někdy se v analogickém smyslu hovoří i o ranním oparu nad krajinou, oparu nad lesy („lesy se paří“) apod. Viz též mlha z vypařování.
slov: opar; něm: leichter Dunst m; rus: дымка  1993-a2
opeření šipky větru
název pro znázornění rychlosti větru na synoptických mapách připojením čárek k šipce větru ve staničním modelu. Čárky svírají se šipkou úhel 120° a kreslí se na sev. polokouli ve směru chodu hodinových ručiček. Jedna dlouhá čárka na šipce značí rychlost 5 m.s–1, tj. 10 uzlů (knotů), plný trojúhelníček představuje rychlost 25 m.s–1. Viz též praporek větru.
angl: barb, feather; slov: operenie šípky vetra; něm: Fiederung des Windpfeils f; rus: оперение стрелки  1993-a3
oprava přístrojová
oprava, která převádí údaj indikovaný přístrojem na správnou hodnotu měřené veličiny v používané soustavě jednotek. Vylučuje z měření chyby, které jsou vyvolány vlastním přístrojem.
angl: instrument correction; slov: prístrojová korekcia; něm: Instrumentenkorrektur f; rus: инструментальная поправка  1993-a3
opravy tlaku vzduchu měřeného rtuťovým tlakoměrem
jedná se o opravu tlaku vzduchu na tíhové zrychlení, opravu tlaku vzduchu na teplotu, opravu tlaku vzduchu na kapilaritu a opravu tlaku vzduchu na vakuum. Oprava tlaku vzduchu na tíhové zrychlení převádí měřený údaj tlaku vzduchu na hodnotu, kterou by měl v místě s tíhovým zrychlením g = 9,80665 m.s–2. Oprava tlaku vzduchu na teplotu převádí měřený údaj tlaku vzduchu na hodnotu, kterou by měl při teplotě 0 °C. Oprava tlaku vzduchu na kapilaritu eliminuje vliv kapilární síly v menisku na horním konci rtuťového sloupce a je zahrnuta do přístrojové opravy. Oprava tlaku vzduchu na vakuum převádí měřený údaj tlaku vzduchu na hodnotu při dokonalém vakuu v barometrické trubici.
angl: mercury barometer correction; slov: opravy tlaku vzduchu meraného ortuťovým tlakomerom; něm: Korrektur des Quecksilberbarometers; rus: поправки показаний ртутного барометра  2014
opravy údaje výškoměru
z met. hlediska oprava údaje aneroidového výškoměru při zjišťování skutečných výšek nebo výškových rozdílů. Protože stupnice přístroje je konstruována podle rozložení tlaku vzduchu ve standardní atmosféře, má na tyto opravy vliv kolísání atm. tlaku v počátečním bodě nastavení a skutečný průběh teploty vzduchu ve vrstvě změřeného výškového rozdílu. Např. pro daný konstantní rozdíl výšek je hodnota barometrického rozdílu různá, při nadnormálním tlaku je vyšší než za normálu, stejně tak při chladnějším vzduchu a naopak. Podobně platí odvozené vztahy pro přepočet výšek z naměřeného barometrického rozdílu. Je proto nutné při přesném měření započítat opravy, které se dají odvodit např. z výpočtů podle barometrické formule.
angl: altimeter corrections; slov: korekcia údaja výškomeru; něm: Korrektur der Höhenmessung f; rus: поправки высотомера  1993-a1
optika atmosférická
odvětví meteorologie, zabývající se studiem opt. vlastností atmosféry a opt. jevy vyvolanými molekulami vzduchu a většími částicemi rozptýlenými v ovzduší. Atmosférická optika zahrnuje především studium lomu, odrazu, ohybu, rozptylu a polarizace světla v ovzduší.
angl: atmospheric optics; slov: atmosférická optika; něm: atmosphärische Optik f; rus: атмосферная оптика  1993-a1
optimum klimatické
obecně období s teplejším a vlhčím klimatem oproti předchozí i následující době, a to v různých časových měřítkách. Nejčastěji se tak označuje fáze ve vývoji klimatu holocénu, která trvala cca 7 000–5 000 BP, tedy během tzv. atlantiku. Na sev. polokouli byla teplota vzduchu mírně vyšší než v současnosti, v Arktidě až o několik °C, oteplení se však zřejmě projevovalo pouze v teplém pololetí. Klimatické optimum se projevilo silným ústupem ledovců a zvýšením hladiny světového oceánu. V nižších zeměp. šířkách bylo horké suché klima do značné míry nahrazeno klimatem savan. Za klimatické optimum v širším smyslu může být dále považována např. perioda křídy v druhé polovině mezozoika (druhohor), naopak sporné je označení malé neboli středověké klimatické optimum, používané někdy pro středověké teplé období.
angl: climatic optimum; slov: klimatické optimum; něm: Klimaoptimum n; rus: климатический оптимум  1993-a3
ordovik
druhá geol. perioda paleozoika (prvohor) mezi kambriem a silurem, zahrnující období před 485 – 444 mil. roků. Oproti kambriu se během ordoviku relativně ochladilo. Životu v oceánech dominovali bezobratlí, nicméně pravděpodobně již tehdy se objevily první primitivní ryby.
Termín pochází z angl. Ordovician, které zavedl brit. geolog C. Lapworth. Je odvozen od lat. jména Ordovices, jímž byl označován keltský kmen v severním Walesu; odkazuje na rozsáhlý výzkum vrstev z tohoto období v této oblasti.
angl: Ordovician; slov: ordovik; něm: Ordovizium n  2018
orkán
vítr o prům. rychlosti 32,7 m.s–1 a více, což je 118 km.h–1 a více. Odpovídá dvanáctému (nejvyššímu) stupni Beaufortovy stupnice větru. Případy plošně rozsáhlého výskytu orkánu dostávají v Německu jména podle hlubokých mimotropických cyklon, které je způsobily (např. orkán Kyrill); název se přenáší i do českých médií.
Termín je odvozen od španělského výrazu huracán, viz hurikán; do češtiny pronikl přes holandštinu a němčinu.
angl: hurricane-force wind; slov: orkán; něm: Orkan m; rus: ураган  1993-a3
orografie
reliéf zemského povrchu, případně soubor jeho konvexních tvarů (elevací). Popisuje se pomocí nadmořské výšky uzlových bodů, přičemž limitujícím faktorem pro popis tvarů reliéfu je horizontální rozlišení zvoleného modelu reliéfu. Orografie je významným klimatickým faktorem, který se uplatňuje ve všech kategoriích, rozlišovaných v rámci kategorizace klimatu. Z met. hlediska je orografie geometrickou vlastností aktivního povrchu, která podmiňuje regionální a místní zvláštnosti počasí a klimatu, což má v případě členitého reliéfu podstatný vliv mj. na proces numerické předpovědi počasí. Viz též meteorologie horská, klima horské.
Termín se skládá z řec. ὄρος [oros] „hora, vrch“ a z komponentu -γραφία [-grafia], odvozeného od  slovesa γράφειν [grafein] „psát“. Původně měl význam „popis hor“, později byl vztažen na samotný reliéf.
angl: orography; slov: orografia; něm: Orographie f; rus: орография  1993-a3
orosení
usazování kondenzátů vodní páry obsažené ve vzduchu na povrchu předmětu, který má teplotu nižší než je teplota rosného bodu. Nastává-li orosení na zemském povrchu v přirozených podmínkách, jedná se o rosu, která je druhem usazených srážek a tudíž jedním z hydrometeorů. Vodní kapičky na povrchu některých rostlin (porostů) v bezsrážkovém období nemusí být jen fyz. původu, ale mohou být důsledkem i fyziologického procesu, tzv. gutace.
slov: orosenie; něm: Absetzen von Kondensat n; rus: выпадение росы  1993-a1
orsure
[orsýr] – místní název pro mistral, pokud pronikne nad Lví záliv při již. pobřeží Francie.
Termín snad souvisí s provensálským výrazem orso, používaným v námořnickém slangu pro návětrnou část lodi (slovo se dochovalo i v dalších románských jazycích, srov. např. it. orza; jeho původ je neznámý).
slov: orsure; rus: орсюр  1993-a3
osa anticyklony
1. čára, která spojuje středy anticyklony v různých výškových hladinách. Je nakloněna ve směru horiz. teplotního gradientu, tj. do teplého vzduchu. Sklon osy anticyklony je tím větší, čím je anticyklona více termicky asymetrická. Někdy se užívá i termín výšková osa anticyklony;
2. B. P. Multanovskij nazval osami anticyklon (osami anticyklonálních procesů) dráhy anticyklon.
angl: axis of anticyclone; slov: os anticyklóny; něm: Antizyklonenachse f; rus: ось антициклона  1993-a3
osa brázdy nízkého tlaku vzduchu
na synoptické mapě čára uvnitř brázdy nízkého tlaku vzduchu, podél níž dochází ke sbíhavosti proudnic. Jestliže je brázda nízkého tlaku tvořena přibližně rovnoběžnými izobarami, resp. izohypsami, je osa brázdy nízkého tlaku vzduchu zároveň čárou nejnižšího tlaku vzduchu, resp. čárou nejmenšího geopotenciálu na výškových mapách. Jestliže je brázda tvaru V, potom je osa brázdy nízkého tlaku vzduchu spojnicí míst s maximálním cyklonálním zakřivením izobar, resp. izohyps. V mělkých brázdách ve tvaru otevřeného písmene U je často určení osy brázdy nízkého tlaku vzduchu obtížné.
angl: axis of trough, trough line; slov: os brázdy nízkeho tlaku vzduchu; něm: Trogachse f; rus: ось ложбины  1993-a2
osa cyklony
čára, která spojuje středy cyklony v různých výškových hladinách. Je nakloněna proti směru horiz. teplotního gradientu, tj. do studeného vzduchu. Sklon osy cyklony je tím větší, čím je cyklona více termicky asymetrická. Někdy se užívá i termín výšková osa cyklony.
angl: axis of depression; slov: os cyklóny; něm: Achse des Tiefdruckgebietes f, Zyklonenachse f; rus: ось депресии, ось циклона  1993-a3
osa hřebene vysokého tlaku vzduchu
na synoptické mapě čára uvnitř hřebene vysokého tlaku vzduchu, podél níž dochází k rozbíhavosti proudnic. Jestliže je hřeben vysokého tlaku vzduchu tvořen přibližně rovnoběžnými izobarami, resp. izohypsami, je osa hřebene vysokého tlaku vzduchu zároveň čárou nejvyššího tlaku vzduchu, resp. nejvyššího geopotenciálu na výškových mapách. Jestliže hřeben vysokého tlaku vzduchu má tvar obráceného písmene U, potom osa hřebene vysokého tlaku vzduchu je spojnicí míst s maximálním anticyklonálním zakřivením izobar, resp. izohyps.
angl: axis of ridge, ridge line; slov: os hrebeňa vysokého tlaku vzduchu; něm: Rückenachse f; rus: ось гребня  1993-a2
osa roztažení (dilatace)
čára ve výškovém deformačním poli, podél níž dochází ke konfluenci proudění. Čím izotermy svírají s osou roztažení větší úhel (max. 90°), tím vznikají ve směru osy roztažení lepší podmínky pro frontolýzu. Osa roztažení je kolmá k ose stlačení.
angl: axis of dilatation, axis of stretching; slov: os roztiahnutia; něm: Dehnungsachse f; rus: ось растяжения  1993-a3
osa stlačení
syn. osa kontrakce – čára ve výškovém deformačním poli, podél níž dochází k difluenci proudění. Čím izotermy svírají s osou stlačení větší úhel (max. 90°), tím vznikají ve směru osy stlačení lepší podmínky pro frontogenezi. Osa stlačení je kolmá k ose roztažení.
angl: axis of contraction, axis of shrinking; slov: os stlačenia; něm: Schrumpfungsachse f, Kontraktionsachse f; rus: ось сжатия  1993-a3
osa tryskového proudění
jedna ze základních popisných charakteristik tryskového proudění odpovídající proudnici největší rychlosti. Osa tryskového proudění mění svou polohu v závislosti na různých podmínkách. V našich zeměpisných šířkách bývá nejčastěji ve výšce 9 až 13 km, tedy 1 až 2 km pod tropopauzou. Udává se však, že až 20 % případů výskytu tryskového proudění je charakterizovaných osou tryskového proudění nad tropopauzou.
angl: axis of jet stream; slov: os dýzového prúdenia; něm: Jetachse f, Strahlstromachse f; rus: ось струйного течения  1993-a2
osa zemská
osa rotačního pohybu zemského tělesa. S kolmicí k rovině oběžné dráhy Země kolem Slunce, tedy i k rovině ekliptiky, svírá zemská osa v současnosti úhel cca 23,44°, stejně velký úhel proto svírají i rovina oběžné dráhy Země kolem Slunce s rovinou světového rovníku. Orientace zemské osy v prostoru určuje na Zemi světové strany, její průmět do roviny obzoru představuje spojnici sever – jih, přičemž na severní polokouli je skloněna k severu. Periodické změny sklonu zemské osy v čase způsobují jeden z Milankovičových cyklů. Další z těchto cyklů souvisí s precesním pohybem, při němž zemská osa vykresluje v prostoru dvojici kuželů se společným vrcholem a osou kolmou k rovině oběžné dráhy Země kolem Slunce. Dále existuje nutace zemské osy představovaná podélným a příčným periodickým kolísáním rychlosti precesního pohybu.
angl: Earth axis; slov: zemská os; rus: земная ось  2019
oscilace
syn. mód proměnlivosti – v klimatologii neperiodické nebo periodické posuny polohy a/nebo kolísání intenzity akčních center atmosféry, často spojené s výkyvy jiných vlastností klimatického systému (především teploty povrchu moře). Mají za následek výkyvy všeobecné cirkulace atmosféry a tím i kolísání klimatu dané oblasti. Prostřednictvím dálkových vazeb se vlivy oscilací přenášejí i do jiných regionů, takže mohou mít vliv i na globální klima. Různé oscilace se navzájem liší rychlostí střídání svých opačných fází, a to od desítek roků (atlantická multidekádní oscilace, pacifická dekádní oscilace) přes jednotky roků (ENSO, indickooceánský dipól) až po desítky dnů (Maddenova–Julianova oscilace); v případě arktické a s ní spojené severoatlantické oscilace dochází k výkyvům v různých časových měřítcích. Kromě troposféry mohou oscilace probíhat i ve vyšších vrstvách atmosféry, jako např. kvazidvouletá oscilace).
Termín pochází z lat. slova oscillatio „kolísání, houpání“, odvozeného od slovesa oscillare „kolísat, houpat se“ (od oscillum „houpačka“).
angl: oscillation; slov: oscilácia; něm: Oszillation f, Schwingung f  2014
oscilace antarktická
(AAO), syn. mód proměnlivosti jižní – oscilace projevující se kolísáním tlaku vzduchu na jižní polokouli v prostoru Jižního oceánu oproti subtropickému pásu vysokého tlaku vzduchu. Při kladné fázi je tlak v antarktické oblasti podnormální a v subtropické nadnormální, což vede k zesílení stálých západních větrů a na ně vázaných frontálních cyklon, současně se s nimi spojené tryskové proudění posouvá k jihu. Při záporné fázi je situace obrácená, cyklony pak výrazněji ovlivňují počasí v jižní Austrálii nebo na jihu jižní Ameriky. Délka trvání jednotlivých fází je od několika dnů po několik týdnů.
angl: Antarctic Oscillation  2021
oscilace arktická
(AO) – oscilace projevující se kolísáním tlaku vzduchu v Arktidě oproti subtropickému pásu vysokého tlaku vzduchu. Při záporné fázi je v polární troposféře tlak vzduchu nadnormální, což vede k zeslabení cirkumpolárního víru a umožňuje pronikání studeného vzduchu do nižších zeměp. šířek, kde se naopak vyskytují záporné anomálie tlaku vzduchu. Při kladné fázi AO je tlak vzduchu podnormální v Arktidě a nadnormální v subtropech; to vede ke zintenzivnění stálých západních větrů a posunu mimotropického tryskového proudění a na ně vázaných frontálních cyklon k severu. AO kolísá v různých časových intervalech od týdnů po desítky roků. Projevem AO v severním Atlantiku je severoatlantická oscilace, která určuje vztah mezi AO a kolísáním klimatu v Evropě.
angl: Arctic Oscillation; slov: arktická oscilácia; něm: arktische Oszillation f  2014
oscilace dekádní pacifická
(PDO) – oscilace popsaná v 90. letech 20. století, typická změnami teploty povrchu moře a tlaku vzduchu v severním Tichomoří a ovlivňující kolísání klimatu Severní Ameriky v chladné části roku. Na rozdíl od ENSO zde tyto znaky vykazují větší perzistenci, takže jednotlivé fáze PDO trvají několik desetiletí. Kladná (teplá) fáze se vyznačuje chladnější vodou v centrální části severního Tichého oceánu a teplejší vodou při pobřeží Severní Ameriky, při záporné (studené) fázi je tomu naopak. Kolísání teploty mořské vody souvisí s periodickými změnami aleutské cyklony, jejíž prohloubení při kladné fázi PDO provází kladná anomálie tlaku vzduchu nad pevninskou částí USA.
angl: Pacific Decadal Oscillation; slov: dekádna pacifická oscilácia; něm: pazifische Dekaden-Oszillation f  2014
oscilace jižní
cyklické zesilování a zeslabování Walkerovy cirkulace v atmosféře tropického Tichomoří. Tato oscilace se projevuje současným výskytem opačných anomálií tlaku vzduchu ve vých., resp. záp. části této oblasti, což umožňuje kvantifikaci této oscilace pomocí indexu jižní oscilace. Při záporné fázi dosahuje tlak vzduchu ve vých. části podnormálních hodnot a v záp. části vyšších hodnot oproti normálu, což vede k zeslabení pasátů. Naopak nárůst rozdílu tlaku vzduchu mezi vých. a záp. Tichomořím při kladné fázi jižní oscilace způsobuje zesílení pasátů. Záporná fáze jižní oscilace souvisí s jevem El Niño, kladná fáze s jevem La Niña; po objevení tohoto vztahu bylo počátkem 80. let 20. století zavedeno souborné označení ENSO.
angl: Southern Oscillation; slov: južná oscilácia; něm: Southern Oscillation f; rus: южноe колебание  2014
oscilace kvazidvouletá
(QBO), syn. cyklus kvazidvouletý – oscilace projevující se střídáním směru zonálního větru ve stratosféře s periodou cca 26 měsíců. Uplatňuje se v centrální části tropického pásma (cca mezi 15° sev. a již. šířky), směrem k obratníkům její amplituda klesá. V různých výškách vrstvy od 20 do 35 km se zde nad sebou vyskytují východní větry Krakatoa a západní Bersonovy větry, přičemž jejich výměna se šíří shora dolů, rychlostí cca 1 km za měsíc. Vzájemný vztah obou proudění byl vysvětlen teprve na přelomu 50. a 60. let 20. století (Reed et al., 1961; Veryard, Edbon, 1961).
angl: Quasi-Biennial Oscillation; slov: kvázidvojročná oscilácia; něm: Quasi-biennial-oscillation, QBO f  2015
oscilace Maddenova–Julianova
(MJO) – významná vysokofrekvenční oscilace podmínek v troposféře v tropické oblasti, která se nejvýrazněji projevuje v zonální složce cirkulacemezní vrstvě atmosféry a v horní troposféře. Vyskytuje se hlavně nad Indickým oceánem a nad západní částí rovníkového Tichého oceánu. Perioda MJO se pohybuje mezi 30 a 60 dny. Projevuje se jako kolísání výskytu vertikální mohutné konvekce a s ní spojených srážek, přičemž výkyvy postupují směrem na východ rychlostí 4 až 8 km.h-1. V jednotlivých místech se tak střídá vlhká fáze, spojená s podporou konvekce a výskytem nadnormálních srážek, s fází suchou, ve které je bouřková činnost potlačena. MJO je hlavním faktorem proměnlivosti počasí v tropických oblastech od východní Afriky po střední Pacifik, nicméně může působit na počasí i mimo tuto oblast. Mj. ovlivňuje nástup, vývoj a intenzitu hlavních center monzunové cirkulace a ve své vlhké fázi rovněž podporuje vývoj tropických cyklón.
Oscilace je pojmenována podle amer. meteorologů R. Maddena a P. Juliana, kteří ji popsali v roce 1971.
angl: Madden-Julian oscilation; slov: Maddenova–Julianova oscilácia  2020
oscilace multidekádní atlantická
(AMO) – nízkofrekvenční oscilace podmínek v severním Atlantiku (od rovníku po 70. rovnoběžku) projevující se výkyvy teploty povrchu moře s periodou 60 až 80 let a průměrnou amplitudou mezi teplou a chladnou fází cca 0,5 °C. Tato oscilace se projevuje kolísáním klimatu především v Evropě a severní Americe. Teplým fázím AMO, z nichž zatím poslední začala v druhé polovině 90. let 20. století, se připisují mj. častější a intenzivnější sucha na středozápadě USA nebo větší četnost silných hurikánů v severním Atlantiku.
angl: Atlantic Multidecadal Oscillation; slov: atlantická multidekádna oscilácia  2020
oscilace severoatlantická
(NAO) – oscilace spočívající v současném kolísání intenzity islandské cyklony a azorské anticyklony; toto kolísání je kvantifikováno pomocí indexu severoatlantické oscilace. Při kladné fázi oba útvary zintenzivní, což vede k nárůstu horizontálního tlakového gradientu mezi nimi a tím i k zesílení zonální cirkulace nad severním Atlantikem; při záporné fázi dochází k zeslabení tohoto uspořádání. NAO ovlivňuje hlavně vysokofrekvenční kolísání klimatu v Evropě, Severní Americe i dalších oblastech světa. Uplatňuje se především v zimním období, kdy kladná fáze NAO přináší oteplení a více srážek do severozápadní Evropy, naopak ve Středomoří podporuje sucho. Širšímu využití NAO v sezonní předpovědi počasí v porovnání s ENSO brání menší perzistence a nedostatečná prediktabilita vývoje této oscilace. Severoatlantickou oscilaci je možno chápat jako regionální projev komplexnější arktické oscilace.
angl: North Atlantic Oscillation; slov: severoatlantická oscilácia; něm: nordatlantische Oszillation f, NAO f  2014
oslunění
v meteorologii nejednoznačný pojem používaný ve více významech. Např.:
1. ozáření určitého místa přímým slunečním zářením. Doby astronomicky možného oslunění (bez ohledu na oblačnost) se zakreslují pomocí izolinií do map oslunění;
2. v bioklimatologii někdy syn. insolace;
3. v humánní bioklimatologii expozice těla přímému slunečnímu záření.
angl: insolation; slov: oslnenie; něm: Sonneneinstrahlung f; rus: инсоляция  1993-a1
osmometr
přístroj pro měření osmotického tlaku.
Termín je poprvé doložen v r. 1854; pochází z řec. ὠσμός [ósmos] „tlačení, přetlačování“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.
angl: osmometer; slov: osmometer; něm: Osmometer n; rus: осмометр  1993-a3
ostria
místní název pro teplý již. nebo jv. vítr na pobřeží Bulharska, který je považován za předzvěst špatného počasí.
Termín zřejmě pochází z lat. auster „jižní vítr; jih“ (přes it. ostro téhož významu?).
angl: ostria; slov: ostria; něm: Ostria m  1993-a1
ostrov tepelný
oblast zvýšené teploty vzduchu v mezní a přízemní vrstvě atmosféry nad městem nebo průmyslovou aglomerací ve srovnání s venkovským okolím. Tepelný ostrov vzniká především v důsledku:
a) umělého aktivního povrchu (asfalt, beton apod.), který podmiňuje větší akumulaci tepla a menší albedo ve městě;
b) charakteristické vodní a vláhové bilance (např. rychlý odtok, nízká vlhkost vzduchu, malá spotřeba tepla na výpar);
c) tepelného znečištění ovzduší z antropogenních zdrojů (zvláště výrazné v topném období).
Intenzitu tepelného ostrova vyjadřují prům. nebo max. rozdíly teploty vzduchu v dané výšce nad středem města a okolím s přirozeným povrchem. Intenzita tepelného ostrova je většinou úměrná velikosti města a jeho průmyslové činnosti. Nejzřetelněji se tepelný ostrov vytváří za jasného, málo větrného počasí ve dne i v noci. Za slabého všeobecného proudění vzduchu vzniká v důsledku tepelného ostrova vlastní cirkulační buňka mezi městem a okolím s vert. cirkulací podobnou přirozené termice a připomínající brízovou cirkulaci. Má sekundární účinky, jako vyklenutí směšovací vrstvy se zákalem nad tepelným ostrovem, zvýšené množství konvektivní oblačnosti, popř. atm. srážek v závětří aj. Viz též klima městské.
angl: heat island; slov: tepelný ostrov; něm: Wärmeinsel f; rus: остров тепла  1993-a1
osvětlení
syn. osvětlenost.
angl: illuminance; slov: osvetlenosť; něm: Beleuchtungsstärke f; rus: освещенность  2022
osvětlení denní
osvětlení zemského povrchu a předmětů na Zemi i v atmosféře přímým a rozptýleným slunečním světlem. Měří se v luxech [lx].
angl: daily illumination, intensity of daylight; slov: denné osvetlenie; něm: Tageshelligkeit f; rus: дневная освещенность  1993-a1
osvětlenost
syn. osvětlení, intenzita osvětlení – fotometrická veličina vyjadřující světelný tok vztažený k jednotce plochy, na niž dopadá. Jednotkou osvětlení je lux [lx], který je definován jako osvětlení plochy, na jejíž každý m2 dopadá rovnoměrně rozložený světelný tok jednoho lumenu [lm]. Viz též luxmetr, izofota, osvit.
angl: illuminance; slov: osvetlenosť; něm: Beleuchtungsstärke f; rus: освещенность  1993-b2
osvit
fotometrická veličina vyjadřující časový integrál osvětlení za určitou dobu. V meteorologii bývá obvykle uvažován osvit globálním, přímým slunečním či rozptýleným slunečním zářením.
angl: quantity of illumination; slov: celkové osvetlenie; něm: Belichtung f; rus: количество освещения  1993-a3
oteplení stratosférické
epizoda vzestupu teploty vzduchu ve stratosféře polárních a subpolárních oblastí, související se změnami cirkumpolárního víru a růstem koncentrace stratosférického ozonu. Rozlišujeme náhlá stratosférická oteplení a sezónní, tzv. finální oteplení, k nimž dochází začátkem jara při zániku stratosférického cirkumpolárního víru a přechodu na letní uspořádání cirkulace ve stratosféře.
angl: stratospheric warming; slov: stratosférické oteplenie; něm: Stratosphärenerwärmung f; rus: стратосферное потепление  1993-a3
oteplení stratosférické náhlé
syn. ohřev stratosférický náhlý – prudké zvýšení teploty vzduchu ve stratosféře až o 50 °C během několika dnů, k němuž dochází v důsledku významného narušení cirkumpolárního víru prostřednictvím planetárních vln. Náhlé stratosférické oteplení ovlivňuje podmínky v celé stratosféře (nejen v polárních, ale i v rovníkových oblastech), dále v troposféře, mezosféře, a dokonce i v ionosféře.
Rozeznáváme dvě kategorie náhlých stratosférických oteplení. Slabé oteplení se objevuje na severní i jižní polokouli často několikrát během chladného půlroku. Nastává při  časově omezeném zeslabení, nikoli však rozpadu cirkumpolárního víru. Na severní polokouli pak přibližně jednou za dva roky dojde i k tzv. hlavnímu neboli silnému oteplení, jehož klíčovým znakem je na 60° sev. šířky v izobarické hladině 10 hPa (ve výšce asi 33 km) změna zimní západní cirkulace na východní. Cirkumpolární vír se může také rozdělit na dva samostatné víry. Na jižní polokouli je hlavní stratosférické oteplení pozorováno pouze výjimečně (např. v roce 2002), neboť antarktický cirkumpolární vír je oproti arktickému stabilnější díky menšímu vlnovému působení pevnin a hor ve středních a vyšších zeměpisných šířkách jižní polokoule. Po odeznění náhlého stratosférického oteplení se obnovuje zimní západní cirkulace.
Stratosférické oteplení poprvé pozoroval R. Scherhag v Berlíně v r. 1952, odtud zast. označení tohoto jevu jako berlínský fenomén.
angl: sudden stratospheric warming; slov: náhle stratosférické oteplenie; něm: plötzliche Stratosphärenerwärmung f; fr: réchauffement stratosphérique soudain; rus: внезапное стратосферное потепление  2018
oteplení vánoční
slov: vianočné oteplenie; něm: Weihnachtstauwetter n; rus: рождественское потепление  1993-a1
oteplování adiabatické
angl: adiabatic heating, adiabatic warming; slov: adiabatické ohriatie; něm: adiabatische Erwärmung f; rus: адиабатическое нагревание  1993-a1
oteplování advekční
vzestup teploty vzduchu v určité oblasti při zemi nebo ve výšce, vyvolaný teplou advekcí. V souladu s definicí advekce teploty je velikost advekčního oteplování závislá na úhlu advekce a na velikosti rychlosti proudění a teplotního gradientu v advehované vzduchové hmotě. Ve střední Evropě dosahuje advekční oteplování za 24 h několika °C, v krajních případech 15 až 20 °C. Advekční oteplování většinou nastupuje po přechodu teplé fronty. Viz též vpád teplého vzduchu.
angl: advection warming, advective warming; slov: advekčne otepľovanie; něm: advektive Erwärmung f; rus: адвективное потепление  1993-a3
oteplování dynamické
vžité označení pro adiabatické oteplování určité hladiny nebo vrstvy atmosféry vlivem vertikálních pohybů vzduchu, zpravidla sestupnýchanticyklonách a v závětří horských hřebenů. Mechanismus dynamického oteplování lze vysvětlit adiabatickým oteplováním sestupujícího vzduchu při stabilním teplotním zvrstvení atmosféry. Viz též rovnice tendence relativní topografie, děj adiabatický, subsidence vzduchu.
angl: dynamic warming; slov: dynamické otepľovanie; něm: dynamische Erwärmung f; rus: динамическое нагревание  1993-a3
oteplování globální
proces změny klimatu, při kterém dochází v globálním měřítku dlouhodobě k nárůstu průměrné teploty a jehož intenzita se v různých oblastech může lišit. Často se globálním oteplováním rozumí antropogenní změna klimatu, tedy složka současných změn klimatu způsobená zesílením skleníkového efektu emisemi skleníkových plynů vyvolaných lidskou činností. Opakem je globální ochlazování. Viz též adaptace, mitigace, Mezivládní panel pro změnu klimatu.
slov: globálne oteplovanie; něm: globale Erwärmung f  2016
ovlhnutí
v meteorologii souvislý vodní povlak na předmětech, např. kamenech nebo částech vegetace, zpravidla v blízkosti zemského povrchu. Příčinou vzniku ovlhnutí mohou být padající nebo usazené atm. srážky. Doba trvání ovlhnutí je významná v zemědělství jako jedna z podmínek pro výskyt závažných rostlinných chorob, zejména plísní. Měří se ovlhoměrem nebo registrátorem ovlhnutí.
angl: moistening; slov: ovlhnutie; něm: Befeuchtung f, Anfeuchten n; rus: жидкий налет  1993-a3
ovlhoměr
měřič ovlhnutí – přístroj ke zjišťování doby výskytu vodního povlaku (ovlhnutí) na povrchu určitého tělesa, zpravidla na listech vegetace. Měření lze provádět buď snímačem umístěným přímo na povrchu tělesa, např. el. odporovou nebo kapacitní metodou, nebo distančním snímačem umístěným ve vzduchu v blízkosti sledovaného povrchu. Jako snímač pro nepřímé měření byl dříve používán také konopný provázek, který reaguje na změny relativní vlhkosti v rozpětí 80 až 100 % výraznou změnou délky. Častěji se používá registrační ovlhoměr, umožňující stanovení souvislé doby ovlhnutí.
slov: ovlhomer  1993-a3
ovlivňování klimatu
nezáměrné i cílené působení člověka na různé složky klimatického systému, které vede ke změně klimatu v určitém prostorovém měřítku a potažmo ke změnám životního prostředí. Častěji je ovlivňování klimatu negativním a nechtěným důsledkem rozvoje lidských aktivit, které mohou vést např. k dílčím změnám aktivního povrchu či chemického složení atmosféry Země kvůli vypouštění exhalací apod. Jen v menší míře jsou prováděna cílená opatření směřující ke zlepšení klimatu, a to především v měřítku mikroklimatu, popř. místního klimatu, např. výsadba větrolamů, závlahy, zvětšování vodních ploch, zvětšování ventilace aj. Viz též faktory klimatu antropogenní, klima městské, znečišťování ovzduší.
angl: climatic control; slov: ovplyvňovanie klímy; rus: воздействие на климат, климатический контроль  2014
ovlivňování počasí umělé
každý umělý zásah člověka do přirozeného průběhu atm. procesů cestou zpravidla krátkodobé a lokální změny fyz. nebo chem. vlastností části atmosféry technickými prostředky. Je to především ovlivňování vývoje oblaků, srážek a mlh, zeslabení nebo likvidace přízemních mrazíků apod. Patří sem i tzv. antropogenní ovlivňování počasí jako označení pro obvykle nežádoucí ovlivňování průběhu počasí negativními účinky lidské činnosti, zejména průmyslu a energetiky. Umělé ovlivňování počasí může mít význam v různých oborech, zejména v zemědělství, dopravě, ve vojenství atd. Viz též infekce oblaků umělá, ventilátory protimrazové.
angl: artificial weather modification; slov: umelé ovplyvňovanie počasia; něm: künstliche Wetterbeeinflussung f; rus: искусственное воздействие на погоду  1993-a3
ovlivňování vývoje oblaků
syn. modifikace oblaků – zásah do vývoje oblaku, který vede k rozpadu oblaku, nebo k urychlení jeho vývoje a vzniku srážek, či k potlačení vývoje krup. Viz též infekce oblaků umělá, ochrana před krupobitím.
angl: cloud modification; slov: ovplyvňovanie oblakov; něm: Wolkenbeeinflussung f, Wolkenmodifikation f; rus: воздействие на облакo  1993-b2
ovzduší
v meteorologii zpravidla syn. pro atmosféru Země, používá se zejména ve vztahu k vert. rozsahu atmosféry v mezích troposféry a stratosféry.
angl: atmosphere; slov: ovzdušie; něm: Atmosphäre f; rus: атмосфера  1993-a3
oxid uhličitý
(CO2) – skleníkový plyn tvořící přirozenou součást atmosféry Země, jehož množství je proměnné v čase i prostoru vzhledem k jeho zapojení do tzv. uhlíkového cyklu. V rámci evoluce atmosféry Země ho postupně ubývalo především v důsledku jeho postupné fosilizace v zemské kůře, podstatnou roli hraje i jeho vázání v biosféře. Během kvartéru proto jeho množství kolísá v souvislosti s kvartérním klimatickým cyklem, maxima se vyskytují v interglaciálech. Během několika posledních století vzrostlo jeho objemové zastoupení z 278 ppm na více než 400 ppm v důsledku antropogenní činnosti. 
Kromě dlouhodobých změn množství oxidu uhličitého kolísá v globálním i lokálním měřítku. Z hlediska prostorové variability lze pozorovat jeho větší koncentrace nad pevninou než nad oceánem. V důsledku nerovnoměrného rozdělení kontinentů osciluje i celkové množství CO2 v atmosféře Země, minimum ročního chodu je spojeno s létem severní polokoule. V lokálním měřítku se uplatňuje denní chod jeho koncentrací s maximem na konci noci, zesílený v lesních porostech. Viz též složení atmosféry Země chemické.
angl: carbon dioxide; slov: oxid uhličitý; něm: Kohlenstoffdioxid n; fr: dioxyde de carbone; rus: диоксид углерода  2020
ozáření
jedna z variant zářivého toku.
1. Množství záření určitého druhu, které dopadá za jednotku času na jednotkovou plochu a je vyjádřeno v energ. jednotkách. V meteorologii jde nejčastěji o přímé sluneční záření nebo o globální záření;
2. z hlediska humánní bioklimatologie expozice těla určitým druhům záření;
3. pojmu ozáření se někdy nevhodně používá ve smyslu záření.
angl: irradiance; slov: ožiarenie; něm: Bestrahlung f; rus: облучение  1993-a1
ozáření vrcholů
jev pozorovaný za soumraku v horských oblastech. Zatímco údolní polohy jsou při nízké poloze Slunce ve stínu, jsou vrcholy přímo nebo odrazem ozářeny a nabývají růžové nebo žlutavé barvy. Místní název pro ozáření vrcholů je „Alpenglühen“.
angl: Alpine glow; slov: ožiarenie vrcholov; něm: Alpenglühen n; rus: альпийское сияние, пурпурный свет  1993-a3
ozon
(O3) – za normálních podmínek chemicky vysoce nestabilní chemická látka, tvořená tříatomovými molekulami kyslíku. Tento plyn tvoří přirozenou složku atmosféry Země, nicméně jeho množství je relativně nepatrné; pokud by byl koncentrován na normální tlak vzduchu 1 013,25 hPa při teplotě 0 °C, vytvářel by vrstvičku o tloušťce 1,5 až 4,5 mm. Z celkového obsahu ozonu v atmosféře se rozhodující část (80–90 %) nachází v ozonové vrstvě ve stratosféře s maximem koncentrace ve výšce cca 20–30 km. Proces vzniku a zániku stratosférického ozonu popisuje tzv. Chapmanův cyklus.
Nejvíce ozonu vzniká ve vyšších hladinách tropické stratosféry v důsledku fotodisociace molekulárního kyslíku ultrafialovým zářením. Výsledkem této fotodisociace je excitovaný atomární kyslík, jenž posléze ve specifickém procesu srážek s nedisociovanými molekulami O2 vytváří molekuly ozonu O3. Z vyšších hladin tropické stratosféry je pak ozon Brewerovou–Dobsonovou cirkulací transportován do poněkud nižších stratosférických hladin vyšších zeměpisných šířek. Určité množství ozonu vzniká i v troposféře složitými chemickými reakcemi z přírodních i antropogenních plynů. Část troposférického ozonu vyskytující se v přízemní vrstvě atmosféry je označována jako přízemní ozon.
Ozon intenzívně pohlcuje ultrafialové sluneční záření hlavně v oblasti vlnových délek λ = 0,22 μm až 0,36 μm. Ozon má niméně absorpční pásy i v dalších oblastech slunečního spektra, které jsou však méně významné. Pohlcuje i část záření zemského povrchu, takže patří mezi skleníkové plyny. Prostorové změny koncentrace ozonu závisí nejen na vrstvě jeho vzniku, ale i na jeho přenosu advekčními a konv. pohyby ve stratosféře. Viz též měření ozonu.
Termín zavedl objevitel ozonu, něm. chemik Ch. F. Schönbein v r. 1840. Vytvořil ho z řec. ὄζον [ozon] „vydávající vůni či zápach“ (jmenného tvaru slovesa ὄζειν [ozein] „být cítit, vonět, páchnout“) kvůli jeho specifické vůni.
angl: ozone; slov: ozón; něm: Ozon in der Erdatmosphäre n; rus: озон в атмосфере Земли  1993-b3
ozon přízemní
část troposférického ozonu vyskytující se v přízemní vrstvě atmosféry. Jedná se o sekundární znečišťující látku, která nemá v atmosféře vlastní významný zdroj. Vzniká v důsledku řady komplikovaných fotochemických reakcí z prekurzorů, kterými jsou především NOx a VOC z přirozených i antropogenních zdrojů. Ve zvýšených koncentracích se vytváří za slunných letních dnů. Jde o tzv. letní znečisťující příměs s maximálními koncentracemi vyskytujícími se v období duben až září. Prostorové rozložení přízemního ozonu je velmi rozdílné v závislosti na umístění emisních zdrojů a na meteorologických podmínkách. Je indikátorem fotochemického neboli oxidačního smogu. Vzhledem ke svým silným oxidačním schopnostem je ozon toxický a má negativní vliv na biosféru.
Referenční metodou pro měření koncentrací přízemního ozonu je UV–absorbance. Imisní limit pro ochranu lidského zdraví je stanoven jako denní maximum klouzavého osmihodinového průměru koncentrace 120 µg.m–3, tolerovaný počet překročení je ve 25 dnech v průměru za 3 roky. Cílový imisní limit pro ochranu vegetace a ekosystémů je stanoven na základě expozičního indexu AOT40 a je roven 18 000 µg.m–3.h v průměru za 5 let.
angl: surface ozone; slov: prízemný ozón; něm: bodennahes Ozon n; rus: приземный озон  2014
ozonosféra
Termín se skládá ze slova ozon a řec. σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“); vznikl analogicky k termínu atmosféra.
angl: ozonosphere; slov: ozónosféra; něm: Ozonosphäre f, Ozonschicht f; rus: озоносфера  1993-a3
ozonosonda
Termín se skládá ze slov ozon a sonda.
angl: ozonesonde; slov: ozónosonda; něm: Ozonsonde f; rus: озонозонд  1993-a1
ozrnění ledových krystalků
zachycování a následné okamžité mrznutí malých přechlazených vodních kapek na povrchu ledových krystalků, při němž nedochází ke ztrátě tvaru krystalku. K ozrnění může dojít u všech tvarů ledových krystalků, nejčastěji se s ním setkáváme u krystalků destičkovitých. K ozrnění dochází většinou při teplotě mezi –5 a –25 °C a kapky namrzlé na povrchu krystalku si zachovávají svůj přibližně sférický tvar. Pro ozrnění je třeba, aby ledové krystalky dosáhly dostatečnou velikost, a také přechlazené kapky musí být dostatečně velké. Z pozorování vyplývá, že k ozrnění dochází u sloupcových krystalků o velikosti základny 50–90 µm a u destičkových krystalků o průměru 300–400 µm.  Průměr namrzajících kapek překračuje 20 µm.
angl: ice crystal riming  2022
ozvěna
běžný akustický jev, kdy se zpravidla slábnoucí měrou i vícenásobně opakuje vjem daného zvuku. Je působena odrazy zvukových vln od překážek, nalézajících se v okolí stanoviště pozorovatele. Viz též šíření zvuku v atmosféře.
angl: echo; slov: ozvena; rus: эхо  2020
podpořila:
spolupracují: