proterozoikum
syn. starohory – nejmladší z eonů prekambria, zahrnující období před 2500 – 541 mil. roků. Evoluce atmosféry Země pokračovala na počátku proterozoika obdobím prvotního nárůstu koncentrace kyslíku, který umožnil existenci aerobních eukaryotických organizmů a vývoj ozonové vrstvy. Způsobil však i pokles koncentrace metanu, takže v důsledku zeslabení skleníkového efektu nastala opakovaně rozsáhlá zalednění, která se posléze opakovala ke konci proterozoika v souvislosti s dalším prudkým nárůstem koncentrace kyslíku. Podle tzv. teorie sněhové koule mohla zalednění vícekrát postihnout celou planetu, která by se z jejich sevření vymanila působením sopečné činnosti. Jiné teorie připouštějí nezamrzlé tropy, jež měly zůstat útočištěm organizmů, jejichž mnohobuněčné formy se objevily na samém konci proterozoika jako tzv. ediakarská fauna a následně se naplno rozvinuly ve fanerozoiku.
Termín pochází z angl. Proterozoic, které zavedl v r. 1887 amer. geolog S. F Emmons; skládá se z řec. πρότερος [proteros] „předchozí, dřívější“ a ζωή [zóé] „život“.
angl: Proterozoic; slov: proterozoikum; něm: Proterozoikum n 2018
