Elektronický meteorologický slovník

syn. gradient elektrický – charakteristika prostorové změny hodnot elektrického potenciálu v atmosféře. Fakticky představuje intenzitu elektrického pole (tj. sílu působící v elektrickém poli na jednotkový elektrický náboj) E, kterou lze ve vzdálenosti r od bodového elektrického náboje Q budícího dané elektrické pole ve vzduchu vyjádřit vzorcem
$E=\frac{Q{a}_r}{4\pi {\mathrm{\ε}}_0{r}^2},$
kde a_r je jednotkový vektor ve směru vektoru r od náboje Q a ε₀ je permitivita vakua (prakticky rovná permitivitě vzduchu v atmosféře).
V soustavě SI platí (4πε₀)^–1 = 9.10⁹. Má-li zdroj pole negativní náboj, potom dle právě uvedeného vzorce siločáry el. pole směřují k tomuto bodovému náboji a intenzita el. pole má záporné znaménko. Vzorec popisuje též gradient elektrického potenciálu vně symetrického kulového vodiče nesoucího náboj Q. Za podmínek elektřiny klidného ovzduší je země nabita záporně a atmosféra nad zemí kladně. Potom takto zavedený vektor el. pole nad zemí směřuje do středu Země. Tato konvence o orientaci elektrického pole se používá v obecně fyzikální a elektrotechnické literatuře. V meteorologické literatuře se však často ohledně orientace elektrického pole užívá opačná konvence, kdy se ve zde uvedeném vzorci orientuje polohový vektor tak, aby směřoval k náboji Q. Důvodem této, z obecného hlediska nestandardní konvence, je snaha, aby za podmínek elektřiny klidného ovzduší, kdy zemský povrch nese záporný a atmosféra kladný náboj, bylo vertikální el. pole považováno za kladné. Za podmínek elektřiny klidného ovzduší bývá u země gradient elektrického potenciálu v atmosféře asi 130 V.m^–1. Za bouřky dosahuje řádově desítek kV.m^–1, přičemž je orientován opačně vůči situaci za podmínek elektřiny klidného ovzduší.
Vzhledem k tomu, že horizontální složky gradientu elektrického potenciálu v atmosféře jsou za běžných podmínek zpravidla zanedbatelné ve srovnání s jeho vertikální složkou, bývá často tento gradient se svojí vertikální složkou přímo ztotožňován. Ve srovnání s rozměry zemského tělesa je v obvykle uvažovaném prostorovém měřítku zakřivení zemského povrchu natolik malé, že jej lze  považovat za rovinný a siločáry zobrazující elektrické pole v atmosféře se pak jeví jako přímkové a k němu kolmé.