Elektronický meteorologický slovník

intenzivní prachová nebo písečná bouře způsobená silným větrem a zviditelněná na svém čele mohutnou prachovou stěnou, přičemž zvířený materiál může dosáhnout výšky 1,5 až 3 km. Haboob je zpravidla spjat s náhlou změnou směru a zesílením rychlosti větru, výrazným poklesem teploty vzduchu a extrémně nízkou dohledností. Často bývá způsoben gust frontou silné konvektivní bouře, vyvolán však může být i jevy synoptického měřítka, a to přechodem studené fronty nebo vlhkostního rozhraní.
Termín haboob se původně používal pro silnou prachovou nebo písečnou bouři v Súdánu, která zde nastává při vpádu chladného vzduchu na již. okraji studené fronty ve Středomoří. V okolí Chartúmu se vyskytuje průměrně 24krát za rok, obvykle od května do září. Nejčastěji se vyskytuje v odpoledních nebo večerních hodinách s prům. dobou trvání tři hodiny. Nyní se tento termín používá i dalších aridních či semiaridním oblastech světa, především na Sahaře, na Arabském poloostrově, v Malé Asii, v centrální Austrálii a v aridních částech Severní Ameriky od Sonorské pouště a Arizony až k západním částem Velkých plání v USA.

Termín haboob pochází z arabského slova habb "vát, foukat".

nejstarší z eonů prekambria, zahrnující období před 4600 – 4000 mil. roků. Planeta byla zpočátku velmi žhavá v důsledku kondenzace plynů sluneční mlhoviny a akrece pevných těles, impaktů meteoritů a bouřlivého vulkanizmu. Tyto procesy odstartovaly evoluci atmosféry Země, přičemž kondenzací vodní páry ze sopečných plynů začal vznikat světový oceán. Navzdory tzv. paradoxu slabého Slunce dosahovala teplota vzduchu kvůli silnému skleníkovému efektu několik set °C, nicméně existenci kapalné vody umožňoval oproti dnešku mnohonásobně větší tlak vzduchu.

Termín pochází z angl. Hadean, které zavedl v r. 1972 amer. geolog P. Cloud původně jako označení období před nejstaršími známými horninami na Zemi; je odvozen od jména řec. boha podsvětí Háda.

[hejlped] – pozemní zařízení vystavené padajícím kroupám a určené ke stanovení spektra jejich velikosti a hmotnosti. Zpravidla sestává z vrstvy pěnové hmoty pokryté hliníkovou nebo jinou folií, na niž dopadající kroupy zanechávají své stopy ve tvaru důlků. Na základě těchto otisků se následně stanoví rozměry a hmotnost zachycených krup. Pro vyhodnocování otisků se využívá vhodná fotografická metoda, která umožňuje automatické zařazení otisků krup do vhodných kategorií. Hailpady se zpravidla staví skupinově. Při vytváření algoritmu pro hodnocení měření jednotlivých hailpadů se využívají výsledky předchozích laboratorních testů.
V české meteorologii běžně používáme označení z angličtiny, český výraz ve smyslu zachycovač padajících krup se nepoužívá.

syn. samum.

duhově zbarvené světelné kruhy kolem Slunce představující obdobu malého hala nebo velkého hala, avšak s odlišnými úhlovými poloměry. Vytvářejí se dvojitým lomem paprsků na ledových krystalcích, když vstupní, resp. výstupní stěnou krystalku pro příslušný paprsek je stěna pyramidálního (jehlanovitého) zakončení sloupkových nebo destičkových krystalků (často se vyskytující pyramidální nástavby nad stěnami podstav sloupkových nebo destičkových krystalků). Nejčastěji se v literatuře v tomto směru uvádějí hala o úhlovém poloměru ca: 9° (Buiysenovo halo), 18° (Rankinovo halo), 20° (Burneyovo halo), 23° (Barkowovo halo), 24° (Dutheilovo halo) a 35° (Feuilleovo halo). U pyramidálních hal mohou vzácně vznikat jevy obdobné parheliím a tečným obloukům u malého hala.

viz vítr halný.

viz hala pyramidální.

viz hala pyramidální.

viz hala pyramidální.

viz heiligenschein.

viz hala pyramidální.

viz hala pyramidální.

syn. halo 22°, kolo malé – fotometeor, projevující se jako bělavý nebo duhově zbarvený světelný kruh kolem zdroje světla (Slunce nebo Měsíce) v úhlové vzdálenosti 22°. Vnitřní strana má červený, vnější fialový nádech. Plocha uvnitř kruhu se jeví poněkud tmavší než okolní obloha. Patří k častým halovým jevům. Vzniká dvojitým lomem světelných paprsků na šestibokých hranolcích ledových krystalků, kdy paprsek do krystalku vstupuje i z něho vystupuje stěnami pláště, tzn. že jde o lom na hranolu s lámavým úhlem 60°. V české literatuře se jako synonymum někdy vyskytuje malé kolo, z čehož však mohou vznikat nedorozumění, neboť do vydání české verze Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965 se termínem malé kolo rozuměla koróna, zatímco velké kolo se používalo jak pro velké halo, tak pro malé halo.

vzácný halový jev v podobě brýlovitého světelného útvaru kolem malého hala. Vzniká propojením horního a dolního tečného oblouku malého hala.

viz hala pyramidální.

syn. halo 46°, kolo velké – fotometeor, patřící mezi halové jevy a jevící se obvykle jako slabší bělavě nebo duhově zbarvený světelný kruh kolem zdroje světla (Slunce nebo Měsíce) se zdánlivým úhlovým poloměrem 46°. Jeho intenzita bývá podstatně slabší než intenzita malého hala a též jeho výskyt je mnohem méně častý. Vzniká dvojitým lomem světelných paprsků na šestibokých hranolcích ledových krystalků, kdy paprsek do hranolku vstupuje plochou podstavy a vystupuje plochou pláště nebo naopak, tzn. že jde o lom na hranolu s lámavým úhlem 90°. V české literatuře se jako synonymum někdy vyskytuje velké kolo, z čehož však mohou vznikat nedorozumění, neboť do vydání české verze Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965 se termín velké halo též vyskytoval jako označení pro velké i malé halo.

látky, které, kromě jiných halogenů, obsahují v molekule i nejméně jeden atom bromu. Používají se v hasících přístrojích pro svou nízkou toxicitu. Produkce halonů byla redukována Montrealským protokolem o látkách poškozujících ozonovou vrstvu a jeho dodatky, protože obdobně jako tvrdé freony silně poškozují ozonovou vrstvu.

Termín je zkratka pro označení halogenderivátů (slovo halogen pochází z řec. ἅλς [hals, gen. halós] „sůl“ a z přípony -gen s významem „rodit, tvořit“, tedy doslova „výrobce soli“, podle toho, že se při reakcích s těmito prvky tvoří soli).

místní název sv. pasátu na pobřeží záp. Afriky a v oblasti Guinejského zálivu, kde vane v období sucha (od listopadu do března) ze Sahary. Harmatan je velmi suchý, s velkým obsahem prachu.

Termín je zřejmě přejat ze západoafrických jazyků Fante a Twi. Vznikl zkomolením slova Aherramantah, které zahrnuje sloveso s významem „vát“ a výraz pro tuk, kterým si místní lidé chrání pokožku.

nevh. označení pro hydrometeorologické ohrožení.

[hít index] – viz teplota pocitová.

prudké zvýšení teploty vzduchu (až o 10 °C či více) v rozmezí několika minut, doprovázené výrazným zesílením větru, včetně silných nárazů, a výrazným poklesem vlhkosti vzduchu. Předpokládá se, že se jedná o jev obdobný downburstu, avšak beze srážek, přičemž o mechanizmu ohřevu vzduchu se zatím pouze spekuluje. Vyskytuje se zpravidla ve večerních a nočních hodinách v blízkosti slábnoucích nebo rozpadajících se konvektivních bouří, častěji v blízkosti horských hřebenů; podobně jako downburst může působit svými nárazy větru značné škody. Doba trvání heatburstu dosahuje od několika minut až po desítky minut, výjimečně i déle. Jedná se o poměrně vzácný jev, vyskytující se v USA, kde se vyskytuje nejčastěji, ale i v jiných geografických oblastech, včetně Evropy.

Termín je přejat z angličtiny. Skládá se z angl. heat „horko“ a burst „výbuch, poryv“.

někdy používaný mezinárodní termín něm. jazykového původu pro jev glórie kolem stínu vrženého lidskou postavou (zejména její hlavou a k ní přilehlou částí těla) na zemský povrch pokrytý kapičkami rosy nebo do vrstvy přízemní mlhy. Termín se v literatuře někdy používá i pro analogický jev podstatně menší výraznosti v souvislosti se stíny vrženými na povrchy granulového charakteru (povrch písku apod.) nebo např. v případě stínu letadla letícího nad lesními masivy produkujícími v době svého kvetení velké soubory pylových částic. Zde bývá zmiňováno jednoduché vysvětlení v podobě vysoké intenzity světla rozptýleného příslušnými částicemi. Jev pak může mít podobu pouze světelné skvrny kolem vrženého stínu bez zřetelných světelných maxim a minim typických pro ohybové jevy. V literatuře se někdy ve smyslu synonyma vyskytuje označení Celliniho halo (Benvenuto Cellini, popis jevu z r. 1562).

Termín je přejat z němčiny, v překladu znamená svatozář.

obecně vlastnost proudění tekutiny, reprezentující rotační pohyb částic tekutiny kolem osy rotace rovnoběžné se směrem proudění. Velikost helicity je v daném bodě úměrná skalárnímu součinu vektorů rychlosti a vorticity proudění a je konzervativní veličinou za předpokladu konstantní hustoty tekutiny a nulového vnitřního tření. V meteorologii se helicita používá zejména jako ukazatel potenciálu konvektivního prostředí způsobovat rotaci silného výstupného konvektivního proudu v konvektivní bouři, přičemž se vyčísluje pomocí relativní helicity. Koncept helicity tak např. může pomoci lépe pochopit vznik a vývoj supercel a tornád.

(Storm Relative Environmental Helicity – SREH) – helicita vyjádřená v souřadnicové soustavě vztažené ke konvektivní bouři; při jejím výpočtu se uvažuje vertikální profil horizontální složky rychlosti větru a vektor pohybu bouře. Pro výpočet SREH se běžně používá vertikální profil od zemského povrchu do výšky 3 km nebo k horní hranici konvektivně efektivní vrstvy. Např. při integraci do 3 km výšky se vypočte podle vzorce
$SREH={\int }_0^{3km}\left(v-c\right)(k\times \frac{\partial v}{\partial z})dz\text{,}$
kde je v vektor rychlosti větru, c vektor pohybu bouře a k jednotkový vektor orientovaný ve směru vert. osy. Helicita dosahuje vyšších hodnot, pokud oblast relativního vtoku vzduchu do bouře je vlivem vertikálního střihu větru charakterizována horizontální vorticitou s významnou složkou ve směru proudění. Graficky je SREH reprezentována plochou na hodografu určenou vektory větru relativními k pohybu bouře. SREH se používá v předpovědi silných konvektivních bouří, považuje se za míru tendence supercel rotovat.

syn. slunoměr.

Termín se skládá z řec. ἥλιος [hélios] „Slunce“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

záznam slunoměru.

Termín vznikl odvozením od termínu heliograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. slov ἥλιος [hélios] „Slunce“ a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“; tj. doslova „záznam o slunci“.

dnes již neužívaný přístroj k měření přímého slunečního záření. Tepelné účinky dopadajícího záření se zjišťovaly pomocí citlivého teploměru. Heliotermometr zkonstruoval švýcarský přírodovědec H. B. de Saussure v r. 1774. Viz též teploměr insolační.

Termín se skládá z řec. ἥλιος [hélios] „Slunce“,  θερμός [thermos] „horký, teplý“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

část atmosféry Země nad výškou zhruba 90 km, kde se začíná uplatňovat difuzní rovnováha, která se ustaví podle parciálního tlaku jednotlivých plynů. Koncentrace lehčích plynů ubývá s výškou pomaleji, a proto ve výškách několika tisíc km převládá atomární vodík. V heterosféře se významně uplatňuje elektromagnetické sluneční záření, které způsobuje fotoionizaci a fotodisociaci. Uplatňují se však i vlivy záření korpuskulárního. Vznikají tak ionty a volné elektrony, v případě fotodisociace štěpí záření krátkých vlnových délek molekuly na atomy. Vlivem absorpce sluneční energie dosahuje teplota v řídké heterosféře hodnot řádově stovek kelvinů. K největší produkci elektronů a iontů dochází ve výškách kolem 300 km. Vrstva pod heterosférou se nazývá homosféra.

Termín zavedl britský přírodovědec S. Chapman v r. 1950. Skládá se z řec. slov ἕτερος [heteros] „druhý, jiný“ a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).

nevh. označení pro izobarickou hladinu.

syn. plocha ekvipotenciální – obecně hladina (plocha) konstantní hodnoty určitého potenciálu. V meteorologii jde zpravidla o hladinu konstantní hodnoty geopotenciálu. V tom případě nulovou ekvipotenciální (neboli geopotenciální) hladinu obvykle ztotožňujeme s ideální mořskou hladinou.

hladina v atmosféře, v níž absolutní vorticita je konzervativní vlastností vzduchových částic a její lokální změny jsou působeny pouze horiz. geostrofickou advekcí. V reálné atmosféře obvykle bývají tyto podmínky přibližně splněny ve vrstvě 500 až 400 hPa. V minulosti byla ekvivalentně barotropní hladina často ztotožňována se standardní izobarickou hladinou 500 hPa. Vzhledem k tomu, že rovnice vorticity má v ekvivalentně barotropní hladině stejný tvar jako v hladině nondivergence v barotropní atmosféře, někdy se tyto dvě hladiny nesprávně ztotožňují. Viz též model barotropní, vítr geostrofický.

hladina (plocha) konstantního geopotenciálu. Viz též hladina ekvipotenciální.

viz plocha izentropická.

syn. plocha izobarická – hladina s konstantním tlakem vzduchu, jejíž výška nad zemí nebo vzdálenost od jiné izobarické hladiny závisí na teplotních, resp. hustotních vlastnostech sloupce vzduchu, vyjádřených např. jeho stř. virtuální teplotou. Mapy izobarických hladin jsou označovány jako mapy absolutní a relativní topografie. Nevhodné označení pro izobarickou hladinu je tlaková, příp. barická hladina. Viz též izobara, sklon izobarické plochy, solenoidy izobaricko-izosterické.

izobarická hladina vybraná mezinárodní dohodou pro popis podmínek v atmosféře. Za standradní jsou zvoleny hladiny 1 000, 925, 850, 700, 500, 400, 300, 250, 200, 150, 100, 70, 50, 30, 20 a 10 hPa. Údaje o výšce hladin a hodnotách jednotlivých meteorologických prvků v nich měřených jsou předávány povinně ve zprávách TEMP a TEMP SHIP. Ve zprávách PILOT a PILOT SHIP se uvádějí hodnoty směru a rychlosti větru ve standardních izobarických hladinách 850 až 10 hPa. Výše položené synoptické stanice (v ČR ve výšce nad 550 m. n. m.) uvádějí ve zprávách SYNOP výšku stanovené standardní izobarické hladiny místo tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře.

syn. plocha izopyknická.

syn. plocha izosterická.

syn. plocha izotermická.

hladina v atmosféře, určená svou výškou, popř. tlakem vzduchu, v níž se vzduch stává nasyceným vodní párou při adiabatickém ději. Přechod k nasycení je vyvolán ochlazením vzduchu při adiabatické expanzi. Podle podmínek, za kterých adiabatický děj probíhá, rozlišujeme kondenzační hladinu výstupnou, konvekční a turbulentní. Viz též kondenzace vodní páry.

kondenzační hladina dosažená vzduchovou částicí, jejíž počáteční teplota odpovídá hodnotě konvekční teploty a vlhkost odpovídá hodnotě přízemní vlhkosti, při výstupu z přízemní hladiny. Na termodynamickém diagramu určujeme konv. kondenzační hladinu průsečíkem izogramy vedené z teploty přízemního rosného bodu a křivky teplotního zvrstvení. Viz též teplota konvekční kondenzační hladiny.

kondenzační hladina dosažená vzduchovou částicí při vert. turbulentním promíchávání ve vzduchové hmotě. Viz též turbulence.

(VKH, popř. LCL z angl. lifting condensation level) – kondenzační hladina, ve které vystupující nenasycená vzduchová částice přejde do stavu nasycení vodní párou následkem ochlazování při adiabatické expanzi. Výstupný pohyb může být způsoben termickou nebo vynucenou konvekcí. Výstupnou kondenzační hladinu určujeme na termodynamickém diagramu jako hladinu, v níž se protíná stavová křivka vystupující částice a izograma proložená teplotou rosného bodu v počáteční hladině výstupu. Výstupnou kondenzační hladinu určujeme nejčastěji pro adiabatický výstup z přízemní hladiny. Lze ji však určit pro výstup z libovolného bodu křivky teplotního zvrstvení. Viz též teplota výstupné kondenzační hladiny.

hladina (výška), ve které ustávají konv. výstupné pohyby. Pojem horní hladina konvekce se nejčastěji užívá v souvislosti s termickou konvekcí, vyvolanou nerovnoměrným radiačním ohříváním zemského povrchu. Výšku horní hladiny konvekce určujeme na termodynamickém diagramu zpravidla metodou částice. Lze využít i vhodnou aplikaci metody vrstvy nebo metody vtahování. Viz též hladina volné konvekce.

atmosférická hladina, v níž je hodnota horizontální, popř. izobarické divergence proudění blízká nule. Podmínku nondivergence obvykle dobře splňují hladiny ve stř. troposféře mezi 700 a 500 hPa, přičemž divergence proudění v horní a ve spodní troposféře má opačné znaménko. V konkrétní synoptické situaci může existovat i více hladin nondivergence. Pojem hladina nondivergence lze považovat za vystižení plochy, která odděluje hlavní oblasti horizontální divergence a konvergence spojené s typickou vertikální strukturou tlakových výší a níží v synoptickém měřítku. Tento pojem sehrál značnou úlohu v historickém vývoji numerických modelů atmosféry, pracuje se s ním např. v barotropních modelech. Viz též hladina ekvivalentně barotropní.

(HNV, popř. EL z angl. equilibrium level) – hladina, v níž se teplota vzduchové částice, vystupující nasyceně adiabaticky z výstupné kondenzační hladiny, naposledy vyrovná teplotě okolí v podmíněně instabilní atmosféře. Na termodynamickém diagramu se určuje jako nejvýše ležící průsečík nasycené adiabaty, proložené charakteristickým bodem, s křivkou zvrstvení. Viz též hladina volné konvekce, CAPE.

hladina s dostatečně výrazným, ustáleným a co do směru nepříliš plošně proměnlivým přenosem vzduchu ve stř. troposféře, v jehož směru se v podstatě přemísťují přízemní tlakové útvary (odtud řídící proudění). Za hladinu řídícího proudění se obvykle považuje hladina, ve které leží osa výškové frontální zóny. V létě to bývá hladina okolo 500 hPa, v zimě okolo 700 hPa. Viz též proudění řídící.

hladina (výška) v atmosféře, ve které tají ledové krystalky a sněhové vločky při pádu k zemi. Odpovídá výšce izotermy 0 °C. Její poloha se mění s denní a roční dobou, v závislosti na zeměp. šířce a na vlastnostech vzduchové hmoty.

nevh. označení pro izobarickou hladinu.

(HVK, popř. LFC z angl. level of free convection) – hladina (výška), v níž se teplota vzduchové částice, vystupující nasyceně adiabaticky z výstupné kondenzační hladiny, poprvé vyrovná teplotě okolí v podmíněně instabilní atmosféře. Nad hladinou volné konvekce až do hladiny, v níž se částice stává opět chladnější než okolí, získává vzduchová částice kladné zrychlení na úkor CAPE. Na termodynamickém diagramu se poloha hladiny volné konvekce určuje jako průsečík nasycené adiabaty proložené charakteristickým bodem a křivky teplotního zvrstvení. Viz též teplota hladiny volné konvekce, instabilita atmosféry podmíněná.

zařízení nebo přístroj k měření vodního stavu. Nejjednodušším hladinoměrem je vodočet, složitějšími různé typy limnigrafů.

(FL-flight levels) – hladiny (výšky) v atmosféře mezinárodně určené k zabezpečení letů hlavně dopravních letadel. Výška letu v letových hladinách se udržuje podle výškoměru nastaveného na tlak vzduchu 1 013,2 hPa, takže jsou letové hladiny hladinami konstantního atm. tlaku. První letovou hladinou (v praxi nepoužívanou) je tlaková hladina 1 013,2 hPa. Další letové hladiny jsou od sebe vzdáleny o konstantní tlakové intervaly, které ve standardní atmosféře odpovídají vert. vzdálenosti 300 m. Letové hladiny letových cest se udávají čís. symbolem, který značí výšku ve standardní atmosféře ve stovkách stop (např. 290, 310 atd.).

hladiny uváděné ve zprávách PILOT a TEMP, v nichž podle aerologických měření nabývá teplota vzduchu, relativní vlhkost vzduchu, směr a rychlost větru hodnot, významných pro sestrojení křivek vertikálního profilu teploty, vlhkosti vzduchu a větru. Za význačné hladiny teploty se v troposféře považují zejména dolní a horní hranice inverzí teploty, resp. izotermií v případě, že tlakový rozdíl mezi základnou a horní hranicí těchto vrstev je alespoň 20 hPa, nebo je-li vrstva charakterizována významnou změnou vlhkosti vzduchu. Výběr dalších význačných hladin u teploty a vlhkosti vzduchu se provádí tak, aby se rozdíl změřené teploty a vlhkosti vzduchu nelišil od profilu zkonstruovaného pomocí význačných hladin o více než 1 °C do výšky hladiny 300 hPa, nebo první tropopauzy, o 2 °C nad touto výškou a o 15 % rel. vlhkosti v celém rozsahu měření vlhkosti. Pro výběr význačných hladin větru jsou rozhodující odchylky od vert. průběhu změřené rychlosti a směru větru o více než 10° u směru a 5 m.s^–1 u rychlosti větru. Za význačnou hladinu se považuje i tropopauza, hladina maximálního větru, počáteční a nejvyšší bod měření. Jestliže se vert. průběh měřeného prvku vynáší do termodynamického diagramu pomocí lomené čáry, označují se význačné hladiny často jako zlomové body, popř. „zlomy".

zařízení automaticky indikující pravděpodobnost příchodu bouřky pomocí detekce zvýšeného gradientu elektrického potenciálu atmosféry způsobeného výskytem blesků.

hlášení, která musí podávat všechna letadla, kdykoliv jsou pozorovány nebo dojde-li ke střetu s následujícími podmínkami: mírná nebo silná turbulence, nebo mírná nebo silná námraza, nebo silná horská vlna, nebo bouřky bez krup, zastřené popř. prorůstající vrstevnatou oblačností, pokrývající rozsáhlé oblasti nebo vyskytující se na squall lines (čarách instability), nebo bouřky s kroupami, zastřené, prorůstající vrstevnatou oblačností, pokrývající rozsáhlé oblasti nebo vyskytující se na squall lines (čárách instability), silná prachová vichřice nebo silná písečná vichřice nebo oblak tvořený vulkanickým popelem, nebo přederupční vulkanická aktivita nebo vulkanická erupce. Mimořádná hlášení jsou zasílána buď datovým spojem letadlo–země nebo radiotelefonním spojením. Je-li meteorologickou výstražnou službou přijato mimořádné hlášení z letadla, ale podle mínění meteorologa nebude mít hlášený jev trvání a není tedy důvod k vydání informace SIGMET, musí být toto mimořádné hlášení rozšířeno vydáním ARS stejným způsobem, jako se rozšiřují informace SIGMET, t.j. meteorologickým výstražným službám, centrům WAFC a dalším meteorologickým služebnám, v souladu s regionálními postupy ICAO.

pravidelná hlášení o pozorování z letadel během letu jsou zpravidla předávána datovým spojem a mají následující strukturu skládající se ze dvou datových bloků. V 1. bloku jsou údaje o zeměpisné šířce a délce, hladině a času pozorování a ve 2. bloku pak údaje o směru a rychlosti výškového větru, teplotě a pokud jsou k dispozici tak údaje o turbulenci a vlhkosti. Údaje jsou předávány v dohodnutých intervalech závislých na hustotě provozu a fázi letu.

geometrická délka dráhy paprsku (například slunečního) při průchodu atmosférou Země. Termín odráží skutečnost, že integrací hustoty vzduchu podél trajektorie paprsku dostaneme hmotnost vzduchu obsaženou v trubici o jednotkovém průřezu, jejíž osou je trajektorie daného paprsku v celé zemské atmosféře. Viz též hmota atmosféry optická relativní, tloušťka atmosféry optická.

poměr absolutní optické hmoty atmosféry při poloze nebeského tělesa (nejčastěji Slunce) ve výšce nad obzorem vyjádřené úhlem h k absolutní optické hmotě při poloze tělesa v zenitu. Relativní optická hmota atmosféry, označovaná někdy zkráceně jako optická hmota, se vyskytuje ve vztazích popisujících zejména šíření přímého slunečního záření v zemské atmosféře. Při výškách h větších než 30° se relativní optická hmota atmosféry, označovaná jako m, zpravidla počítá pomocí jednoduchého vzorce
$m={(sinh)}^{-1}.$
Při menších výškách je vhodné použít opravu na zakřivení zemském povrchu a na lom světla v atmosféře.

obecně vžité zkrácené označení pro relativní optickou hmotu atmosféry.

množství vzduchu v troposféře, souměřitelné co do plošných rozměrů s velkými plochami moří a pevnin, které má zhruba stejné vlastnosti a pohybuje se ve směru všeobecné cirkulace atmosféry. Vzduchová hmota vzniká v ohnisku, tedy oblasti, kde přijímá své charakteristické vlastnosti. Pro vznik vzduchové hmoty je důležitá cirkulační soustava, která zaručuje, že vzduch v dané oblasti setrvá dostatečně dlouho, aby vertikální gradient teploty a rozdělení vlhkosti dosáhly rovnovážného stavu se svým podkladem. Při pohybu dochází k transformaci vzduchové hmoty. Uvnitř vzduchové hmoty jsou prostorové změny meteorologických prvků pomalé a spojité, zatímco na rozhraní se sousední vzduchovou hmotou se mění prudce. Na rozhraní vzduchových hmot leží většinou atmosférická fronta, případně vlhkostní rozhraní. V rámci klasifikace vzduchových hmot se určitá vzduchová hmota může stručně označovat i jako „vzduch" s blíže určujícím přídavným jménem. Viz též vlastnosti vzduchových hmot konzervativní, homology vzduchových hmot.

syn. hmota vzduchová labilní – vzduchová hmota, která má alespoň ve spodní části instabilní zvrstvení, tedy vertikální teplotní gradient větší než nasyceně adiabatický. Vyznačuje se rel. vysokou turbulencí a při dostatečné vlhkosti vzduchu se v ní vyskytují konvektivní oblaky, přeháňky a bouřky (hlavně v teplé části roku). Viz též hmota vzduchová stabilní.

syn. hmota vzduchová instabilní.

vzduchová hmota setrvávající delší dobu v jedné oblasti. Je v tepelné a radiační rovnováze s aktivním povrchem. Vlastnosti místní vzduchové hmoty závisí na geogr. poloze a roč. době. Termín navrhl S. P. Chromov.

vzduchová hmota, která má alespoň ve spodní části stabilní zvrstvení, tedy vertikální teplotní gradient menší než nasyceně adiabatický. Ve stabilní vzduchové hmotě se často vyskytují inverze teploty, izotermie a jen malá turbulence. Při dostatečné vlhkosti vzduchu v ní vznikají mlhy nebo nízké vrstevnaté oblaky, hlavně v chladné části roku. Viz též hmota vzduchová instabilní.

celková hmotnost atmosféry Země je podle A. Ch. Chrgiana (1978) 5,157 . 10¹⁸ kg, podle F. J. Monkhouse (1974) 5,9 . 10¹⁸ kg. Zejména první z těchto dvou údajů dobře odpovídá dnes uváděným hodnotám. Hmotnost atmosféry tvoří přibližně jednu milióntinu hmotnosti Země (5,98 . 10²⁴ kg). Vzhledem k tomu, že tlak a hustota vzduchu s výškou rychle klesají, ve vrstvě od 0 do 5,5 km se vyskytuje přibližně 50 %, ve vrstvě od 0 do 11 km 75 % a ve vrstvě od 0 do 36 km 99 % celkové hmotnosti atmosféry. V horních vrstvách ovzduší nad 36 km se tedy vyskytuje jen asi 1 % celkové hmotnosti atmosféry.

syn. hustota vodní páry, vlhkost vzduchu absolutní.

syn. hustota vzduchu.

výška vodní vrstvy, která vznikne rozpuštěním sněhové pokrývky, resp. její hmotnost, vztažená na jednotku plochy. Vodní hodnota sněhové pokrývky se udává v mm vodního sloupce nebo v kg.m^–2. Pro zatížení stavebních konstrukcí se používají jednotky kg.m^—2 nebo kPa. Viz též sněhoměr.

nejnižší a nejvyšší hodnoty meteorologického prvku v určitém časovém intervalu, např. během dne (denní minimum a maximum), měsíce (měsíční minimum a maximum), roku (roční minimum a maximum), příp. za celou dobu pozorování stanice (absolutní minimum a maximum). Viz též extrém.

čára spojující koncové body vektorů, které jsou znázorněné v polárních souřadnicích a vycházejí z počátku souřadnicového systému. V meteorologii se nejčastěji využívá hodograf rychlosti větru. Pomocí hodografu rychlosti větru se zpravidla vyjadřuje vertikální profil větru, popř. denní chod rychlosti větru apod. Bod na hodografu tak vyjadřuje rychlost a směr, kterým vítr v dané hladině, popř. v daném čase vane. Velmi známé je např. znázornění výškového profilu větru v mezní vrstvě atmosféry v podobě Taylorovy (nebo Ekmanovy) spirály.

Termín zavedl irský matematik W. R. Hamilton v r. 1847 pro označení křivky znázorňující pohyb tělesa v gravitačním poli. V met. významu termín použil americký meteorolog H. R. Byers v r. 1944. Skládá se z řec. slov ὁδός [hodos] „cesta, rozcestí“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“, což odpovídá původnímu významu termínu.

syn. čtvrtohory mladší – současná geol. epocha, označovaná dříve též jako doba poledová neboli postglaciál, trvající od konce posledního glaciálu před 11,7 tisíci roků. Holocén představuje v rámci kvartéru zatím poslední interglaciál, takže kolísání klimatu během holocénu je méně výrazné než během kvartéru jako celku. Holocén byl tradičně členěn pomocí pylové analýzy do klimatických fází, které však zřejmě neměly globální charakter. V severní části Evropy po preboreálu a boreálu (do cca 8 000 BP) se spíše kontinentálním klimatem následoval atlantik (do cca 5 000 BP), který bývá dáván do souvislosti s hlavním holocenním klimatickým optimem. Mladšími klimatickými fázemi byly subboreál (do cca 2 500 BP) a subatlantik (do současnosti). Příznivější klimatické podmínky v holocénu umožnily nástup zemědělství (tzv. neolitická revoluce) a civilizace, čímž se lidská aktivita zařadila mezi podstatné klimatotvorné faktory.

Termín navrhl franc. paleontolog P. Gervais v r. 1850. Skládá se z řec. ὅλος [holos] „celý, úplný“ a z komponentu -cén, obsaženého v názvu všech epoch současné geol. éry neboli kenozoika (angl. cenozoic; z řec. καινός [kainos] „nový“). Řec. ὅλος „úplný“ zde vyjadřuje, že holocén je vůbec nejmladší epochou, s veškerou současnou flórou a faunou.

mráz (teplota vzduchu nižší než 0,0 °C) bez přítomnosti sněhové pokrývky.

pole meteorologických veličin je homogenní a izotropní, jestliže jeho stř. hodnota je konstantní a korelační funkce závisí jen na vzdálenosti bodů pole. Tato zjednodušující vlastnost se používá při formulaci algoritmů numerické analýzy.

vlastnost klimatologických řad spočívající v tom, že tyto řady reagují jen na přirozenou variabilitu počasí a klimatu, nikoliv na změny v umístění meteorologické stanice, v expozici meteorologických přístrojů a jejich typu, v metodice a termínech pozorování aj. V homogenních klimatologických řadách se rovněž neprojevují změny mikroklimatu, mezoklimatu, resp. místního klimatu, které mohou vznikat v důsledku změn zástavby nebo vzrůstu stromů v nejbližším okolí met. stanice, růstu města, industrializace oblasti apod. Posouzení homogenity klimatologických řad, které je předpokladem úspěšné aplikace klimatologického materiálu, se provádí numerickými nebo graf. metodami.

označení jednoho ze zvláštních oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Vývoj zvláštních oblaků homogenitus je přímým důsledkem lidské činnosti. Jde např. o kondenzační pruhy za letadly nebo o kupovité oblaky vyvolané teplým a vlhkým vzduchem, který vystupuje z ústí chladících věží. U oblaků, které jednoznačně vznikají a vyvíjejí se jako důsledek lidské aktivity, se označení homogenitus připojuje za označení druhu, popř. tvaru, odrůdy a zvláštnosti.  Např. Cu tvořící se nad průmyslovými podniky může být označen jako cumulus humilis homogenitus. Persistentní kondenzační pruhy za letadly nesou morfologický název cirrus homogenitus.

Termín se skládá z lat. homo „člověk“ a genitus „zrozený, vzniklý“ (z gignere „plodit, rodit“), tedy doslova „stvořený člověkem“.

klimatologicky zpracované prům. vertikální profily teploty vzduchu v troposféře pro různé vzduchové hmoty, tříděné podle teplotních charakteristik (arktické, polární, tropické) a podle vlhkosti (maritimní, kontinentální) v jednotlivých měsících nebo ročních dobách v dané oblasti (místě). Porovnáním aktuální křivky radiosondážního měření s homologem se určoval typ a vert. rozsah vzduchové hmoty. Z historického hlediska zajímavý pojem s jehož používáním se přestalo ve druhé polovině 20. století.

označení jednoho ze zvláštních oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Zvláštní oblaky homomutatus se vyvíjejí transformací persistentních kondenzačních pruhů (cirrus homogenitus). Oblaky cirrus homogenitus mohou vlivem silného větru v horních hladinách růst, rozšířit se na velkou část oblohy a transformovat svou strukturu tak, že nakonec odpovídají morfologicky odlišné přirozené cirovité oblačnosti. V tom případě označujeme výsledný oblak jménem odpovídajícího druhu (cirrus, cirrocumulus nebo cirrostratus) nasledovaným vhodným označením tvaru, odrůdy nebo zvláštnosti oblaku a označením homomutatus. Viz např. výsledné oblaky Ci floccus homomutatus nebo Ci fibratus homomutatus.

Termín se skládá z lat. homo „člověk“ a mutatus „změněný“, příčestí minulého slovesa mutare „měnit“ (srov. mutovat; viz mutatus).

tenká přechodová vrstva mezi homosférou a heterosférou ve výšce přibližně 90 km. Je prakticky totožná s turbopauzou.

Termín zavedl brit. přírodovědec S. Chapman v r. 1950. Skládá se z řec. ὁμός [homos] „stejný, rovný“ a lat. pausa „přerušení, ukončení“.

část atmosféry Země, v níž se podstatně nemění relativní zastoupení plynů ve vzdušné směsi. Hlavní příčinou téměř konstantního složení homosféry v horiz. i vert. směru je turbulentní promíchávání. I v homosféře však existují látky v prostorově proměnném množství. Patří k nim především vodní pára, ozon, oxid uhličitý, oxid siřičitý a dusičitý, čpavek, částice prachu, částice vody v tekuté i pevné fázi. Homosféra sahá od zemského povrchu do výšky homopauzy kolem 90 km; nad ní se nachází heterosféra. Viz též rovnováha difuzní, bilance záření.

Termín zavedl brit. přírodovědec S. Chapman v r. 1950. Skládá se z řec. ὁμός [homos] „stejný, rovný“ a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).

v meteorologii zast. syn. pro izotermii.

Termín se skládá z řec. ὁμός [homos] „stejný, rovný“ a θερμός [thermos] „horký, teplý“.

syn. obzor.

Termín pochází z řec. ὁρίζων [horizón, gen. horizontos] „ohraničující, oddělující“, příčestí činného slovesa ὁρίζειν [horizein] „oddělovat, ohraničovat“ (z ὅρος [horos] „hranice“).

horní hranice vrstvy zákalu, která při šikmém pohledu shora působí dojmem souvislého horizontu.

subj. pocit intenzivního účinku tepla. Viz též vedro, dusno, vlna veder.

Slovo horko je příbuzné se slovesem hořet; pochází z indoevropského kořene *guher- „horký“, stejně jako angl. warm „teplý“, či řec. θερμός [thermos] téhož významu.

teoretická kulová plocha obepínající vesmírné těleso v takové výšce, kde již z daného hlediska nemusíme uvažovat vliv jeho atmosféry. Vzhledem k tomu, že atmosféra Země plynule přechází do meziplanetárního prostoru, není určení její horní hranice jednoznačné. Můžeme ji umístit do výšky cca 30.000 km, kde se ztrácejí poslední volné atomy vodíku, jejichž pohyb je ještě ovlivňován rotací zemského tělesa. Pro účely různých oborů ji však uvažujeme podstatně níže. Např. v aktinometrii zpravidla znamená hladinu (výšku), nad níž z energetického hlediska lze zanedbat vliv ovzduší na sluneční záření, např. při určování solární konstanty, z hlediska vlivu na rozptyl a absorpci záření apod. Tyto podmínky bývají v dostatečné míře splněny již v mezosféře a nad ní.

viz den dusný, dusno.

hladina v atmosféře, v níž ve směru zdola nahoru začíná, resp. končí inverze teploty vzduchu nebo jiného meteorologického prvku (dolní a horní hranice inverze). Hranice teplotní inverze se na křivce teplotního zvrstvení jeví jako zlomové body a pokud se tlak vzduchu na horní a dolní hranici inverze liší o více než 20 hPa počítají se mezi význačné hladiny.

zóna oddělující různé klimatické oblasti. Může mít charakter výrazného klimatického předělu nebo pozvolného přechodu. Při klasifikaci klimatu je aproximována linií, jejíž poloha bývá stanovena konvenčně.

čára spojující nejzazší místa zapojeného lesa. Hranice lesa je jednak vert. (horní), závisející na nadm. výšce, jednak horiz., závisející na zeměp. šířce. U přirozené hranice lesa rozlišujeme hranici lesa klimatickou, orografickou a edafickou (půdní a substrátovou) podle podmínek, které jsou pro polohu hranice lesa rozhodující.

hranice, za níž klimatické podmínky vylučují existenci zapojeného lesa. Na klimatickou hranici lesa mají z klimatických podmínek rozhodující vliv zejména teplotní poměry ve vegetačním období. Např. na sev. polokouli polární hranice lesa odpovídá červencové izotermě 10 °C. Z dalších podmínek je významný vítr, který mnohde určuje horní hranici lesa. V suchých oblastech je klimatická hranice lesa podmíněna zejména množstvím srážek a vlhkostí vzduchu.

výška, v níž vektor větru přestává být ovlivňován zemským povrchem (třením apod.) a pohyb vzduchových částic je způsobován jen silou tlakového gradientu, silou zemské tíže a Coriolisovou silou. Vektor větru lze proto už aproximovat geostroficky nebo gradientově, nejvýše se započtením těch ageostrofických složek, které mají původ v makromet. polích volné atmosféry (izalobarický vítr apod.). Prům. nadm. výška horní hranice mezní vrstvy atmosféry je asi 1,5 km, což odpovídá zhruba výšce izobarické hladiny 850 hPa. Denní chod teploty vzduchu nad touto výškou už není prakticky ovlivňován zemským povrchem. Viz též vítr ageostrofický, vítr geostrofický, vítr gradientový.

(HHO) – výšková hladina, ve které dochází k poklesu koncentrace oblačných částic nejvyšší oblačné vrstvy pod možnost jejich detekce daným pozorovacím prostředkem. Výška horní hranice oblačnosti je tak závislá na metodě pozorování, resp. na spektrálním pásmu či vlnové délce použitého přístroje.

1. hladina, do které lze v prvním přiblížení předpokládat neměnnost hodnot vert. turbulentního toku hybnosti tepla a vlhkosti s výškou. Mění se ve velmi širokém intervalu od několika metrů do 100 až 200 m nad terénem podle vert. teplotního zvrstvení, rychlosti větru a charakteru aktivního povrchu;
2. v mikroklimatologii se za horní hranici přízemní vrstvy atmosféry někdy považovala výška 1,5 až 2 m nad zemí, v níž bylo možné provádět standardní met. měření. Viz též vrstva atmosféry přízemní.

viz vrstva zákalová.

syn. zahřmění – akust. průvodní jev blesku. Jeho zdrojem je tlaková vlna, která vzniká náhlým zvětšením objemu vzduchu v kanálu blesku při jeho ohřátí na teplotu až kolem 30 000 K. K pozorovateli dochází zvuk z různých kanálů blesku, popř. po odrazech od oblaků a zemského povrchu, a proto může hrom trvat i několik sekund. Čím je výboj blesku blíže pozorovateli, tím má hrom kratší trvání a vyšší kmitočet. Akust. spektrum se pohybuje od 10 Hz do 3 kHz. Hrom je obvykle slyšitelný do vzdálenosti 15 až 20 km. Viz též bouřka na stanici, bouřka vzdálená, blýskavice, izobronta, mapa izobront.

Termín je odvozen od slovesa hřmít, které pochází z indoevropského základu *ghrem- „temně znít, zuřit“.

syn. bleskosvod, zařízení hromosvodné – zařízení sloužící k ochraně objektů před přímým úderem blesku. Skládá se z jímacího zařízení, svodu a zemniče. Účelem jímacího zařízení je zachytit v určité výšce nad chráněným objektem sestupující vůdčí výboj, a tak zabránit úderu blesku do chráněné části objektu. Účelem svodů je svést proud blesku z jímacího zařízení k zemi s min. úbytky napětí. Zemnič hromosvodu má svést tento el. proud do země tak, aby v chráněném objektu vznikly pokud možno co nejmenší rozdíly napětí. Princip dnes používaných hromosvodů navrhl amer. vědec a politik z období boje za nezávislost B. Franklin. Poněkud odlišný přístup se uplatňoval u zařízení, které zkonstruoval P. Diviš v Příměticích na Moravě roku 1754. Zařízení bylo spíše určeno k odsávání elektřiny z dolní části bouřkových oblaků a podle představ svého vynálezce mělo především sloužit k zabránění vzniku bouřky. Viz též blesk mezi oblakem a zemí, bleskojistka.

Termín vznikl složením slov hrom a svod. Odkazuje na starší význam slova hrom, které se používalo pro označení úderu blesku (srov. rčení „aby do toho hrom udeřil“).

syn. výběžek vysokého tlaku vzduchu, nevhodně klín vysokého tlaku vzduchu – oblast vyššího tlaku vzduchu bez uzavřených izobar či izohyps. Vyskytuje se obvykle mezi dvěma oblastmi nízkého tlaku vzduchu. Na synoptické mapě bývá vyjádřena izobarami či izohypsami s anticyklonálním zakřivením, někdy ve tvaru písmene U. Hřeben může být také částí anticyklony. V hřebenu vysokého tlaku vzduchu lze vyznačit osu hřebene. Podél ní dochází k divergenci proudění, s níž jsou spojeny sestupné pohyby vzduchu mající obvykle za následek rozpouštění oblaků nebo všeobecně málo oblačné počasí. Proudnice v hřebenu mají anticyklonální zakřivení. Hřeben vysokého tlaku vzduchu je jedním z tlakových útvarů. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu.

hřeben vysokého tlaku vzduchu ve střední a horní troposféře, identifikovatelný na mapách absolutní topografie 700 hPa a vyšších hladin. Pod výškovým hřebenem se obvykle vyskytuje nevýrazné tlakové pole nebo oblast nízkého tlaku vzduchu, tj. cyklona nebo brázda nízkého tlaku vzduchu. Viz též brázda výšková.

akustická složka bouřky,  tvořená nejméně jedním, zpravidla však větším počtem hromů.

Termín je odvozen od slovesa hřmít, které pochází z indoevropského základu *ghrem- „temně znít, zuřit“.
 

1. náhlé a prudké zvýšení rychlosti větru, který je značně nárazovitý a často mění směr. Jev trvá několik minut a náhle ustává. Húlava je projevem přechodu gust fronty přes místo pozorování.
2. nevh. se termín húlava občas vyskytuje i v širším smyslu jako označení pro prudké zhoršení počasí (silný vítr, srážky, oblačnost zvláštnosti arcus), které souvisí s čelem studeného vzduchu přibližující se konvektivní bouře nebo studené fronty. Viz též oblak húlavový, cumulonimbus.

Termín do české odborné literatury zavedl A. Gregor v r. 1920 v širším smyslu náhlé přeháňky provázené prudkým větrem. Převzal ho z nářečí východní Moravy, kde se v tomto významu používá (nářeční původ je vysvětlením pro „ú“ uprostřed slova).

vlhkost klimatu – vlastnost klimatu způsobená neúměrně velkým množstvím vypadlých srážek oproti výparu (opak aridity klimatu). Jde o významnou charakteristiku klimatu podmíněnou srážkami, teplotou a vlhkostí vzduchu, oblačností, větrnými poměry, vlastnostmi půdy, expozicí území apod. Oblasti s humidním klimatem, popř. subhumidním klimatem nebo perhumidním klimatem, se vymezují pomocí nejrůznějších indexů humidity. Humidita klimatu se může projevovat celoročně nebo pouze v určité části roku, kterou označujeme jako období dešťů, střídané obdobím sucha.

(hum) – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu kup malého vert. rozsahu, které se jeví jako zploštělé. Užívá se u druhu cumulus. Termín humilis poprvé užil belgický meteorolog J. Vincent v Atlasu oblaků, vydaném v Bruselu v r. 1907. Viz též oblak kupovitý, mediocris, congestus.

Termín zavedl belgický meteorolog J. Vincent v r. 1907. Byl přejat z lat. humilis „nízký, mělký“.

regionální označení plně vyvinuté tropické cyklony v oblastech sev. Atlantského oceánu, sv. Tichého oceánu východně od datové hranice a jv. Tichého oceánu východně od 160° v. d. Desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti přízemního větru v hurikánu dosahuje nejméně 33 m.s^–1. Intenzita hurikánu se určuje nejčastěji na základě Saffirovy-Simpsonovy stupnice.

Termín je odvozen od španělského výrazu huracán, přejatého z karibského jazyka Taino, v němž označoval boha nepříznivého počasí. Je možné, že má původ ve slově hunraken „noha“, kterým Mayové označovali oj Velkého vozu, jež se u nich na obloze objevovala v době hurikánové sezóny. Španělský termín se v mnoha podobách rozšířil do dalších jazyků. Podoba hurikán do češtiny pronikla přes angličtinu, ovšem až poté, co byla z němčiny převzata forma orkán a z francouzštiny uragán, přičemž každý z těchto termínů má v současnosti odlišný význam.

viz stupnice Saffirova-Simpsonova.

míra zeslabení viditelného záření od Slunce při průchodu oblačnou vrstvou kvůli rozptylu a absorpcí záření oblačnými částicemi (kapkami vody a ledovými krystalky). Využívá se např. jako jeden z parametrů v modelech přenosu záření danou oblačnou vrstvou i na jiných vlnových délkách než ve viditelném oboru. Jeho hodnota je závislá na vlnové délce záření. Je rovněž významným parametrem klimatických modelů z hlediska výpočtu radiační a energetické bilance atmosféry nebo Země.

hmotnost objemové jednotky sněhové pokrývky vyjádřená v kg.m^–3, případně v poměru k hustotě vody. Hustota nově napadlého sněhu se pohybuje v závislosti na teplotě vzduchu a rychlosti  větru od 50 do 150 kg.m^–3, hustota starého sněhu často přesahuje 400 kg.m^–3. Viz též firn.

hmotnost jednotky objemu suchého vzduchu. Hustotu suchého vzduchu ρ_d v kg.m^–3 lze určit ze stavové rovnice suchého vzduchu podle vzorce
${\rho }_d=\frac{p_d}{R_{d}T},$
kde p_d je tlak suchého vzduchu v Pa, T teplota vzduchu v K, a R_d = 287,4 J.kg^–1.K^–1 je měrná plynová konstanta suchého vzduchu. Při teplotě 0 °C a tlaku suchého vzduchu 1 013,25 hPa je ρ_d = 1,293 kg.m^–3.

hmotnost jednotky objemu vlhkého vzduchu. Hustotu vlhkého vzduchu ρ v kg.m^–3 lze určit ze stavové rovnice vlhkého vzduchu podle vzorce
$\rho =\frac{p}{R_d{T}_v}$
kde p = p_d + e je tlak vlhkého vzduchu v Pa, p_d tlak suchého vzduchu v Pa, e tlak vodní páry v Pa, R_d = 287,4 J.kg^–1.K^–1 je měrná plynová konstanta suchého vzduchu a T_v značí virtuální teplotu v K. Za stejné teploty a za stejného tlaku suchého a vlhkého vzduchu je hustota vlhkého vzduchu vždy menší než hustota suchého vzduchu.

hmotnost vodní páry v jednotce objemu vlhkého vzduchu. Udává se v kg.m^–3. V meteorologii se užívá také tradiční označení absolutní vlhkost vzduchu.

syn. hmotnost vzduchu měrná – hmotnost jednotky objemu vzduchu. Udává se v kg.m^–3 a je převrácenou hodnotou měrného objemu vzduchu. Plochy konstantní hustoty vzduchu se nazývají izopyknickými plochami. Viz též profil hustoty vzduchu vertikální.

elektromagnetický signál, který se šíří plazmatem ionosféry či magnetosféry podél magnetické siločáry. Vzniká disperzí širokopásmového pulsu emitovaného bleskovým výbojem. V plazmatickém prostředí se šíří různé frekvence původního širokopásmového signálu různou rychlostí, a po převedení elektromagnetického signálu na akustický signál proto vzniká typický hvízdavý zvuk. Délka jeho trvání (zlomky vteřiny a ž jednotky vteřin) je dána vlastnostmi prostředí, ve kterém se šíří, a to především hustotou elektronů v plazmatu. Mechanismus vzniku hvizdů byl vysvětlen až v padesátých letech (O. Storey, 1953). Viz též sfériky.

věda zabývající se zákonitostmi časového a prostorového rozdělení vody na Zemi, jejím pohybem v rámci hydrologického cyklu, fyz., chem. a biologickými vlastnostmi apod. K rozmachu české hydrologie došlo po roce 1875, kdy byla založena Hydrografická komise pro Království České se dvěma sekcemi: ombrometrickou sekci vedl F. J. Studnička, hydrometrickou sekci A. R. Harlacher. Viz též hydrosféra, hydrometeorologie, předpověď hydrologická, rok hydrologický, ohrožení hydrologické.

Termín se skládá z řec. ὕδωρ [hydór] „voda“ a z komponentu -λoγία [-logia] „nauka, věda“, který je příbuzný se slovem λόγoς [logos] „výklad, slovo“.

meteor tvořený soustavou vodních částic v kapalném či pevném skupenství, vznášejících se ve vzduchu, padajících k zemskému povrchu, zdvižených větrem ze zemského povrchu nebo usazených na předmětech na zemském povrchu či ve volné atmosféře. Mezinárodní atlas oblaků zavádí kategorii "hydrometeory jiné než oblaky". Do této kategorie řadí srážky padající a usazené, mlhu, kouřmo, zvířený sníh, vodní tříšť aj.

Termín se skládá z řec. ὕδωρ [hydór] „voda“ a slova meteor.

(HMÚ) – předchůdce dnešního Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) založený vládním nařízením č. 96/1953 Sb. ze dne 27. listopadu 1953, které nabylo účinnosti dnem 1. ledna 1954. Svou působností ústav při svém vzniku navázal na činnosti Státního ústavu meteorologického a Státního ústavu hydrologického, pozdější Hydrologické a hydrografické služby vodohospodářského rozvojového střediska, založených v roce 1919 bezprostředně po vzniku samostatného československého státu. Viz meteorologie v ČR.

1. vědní obor na pomezí hydrologie a meteorologie, studující část hydrologického cyklu realizovanou v atmosféře a na zemském povrchu. Zabývá se především vzájemnými vztahy procesů v atmosféře a hydrosféře. Průkopníkem české hydrometeorologie byl F. Augustin, který v 90. letech 19. století studoval met. příčiny tehdejších povodní a sucha. Viz též ohrožení hydrometeorologické.
2. věcně nepřesné souborné označení pro činnosti, jimž se věnují hydrologická a meteorologická služba.

Termín se skládá z řec. ὕδωρ [hydór] „voda“ a slova meteorologie.

vodní obal Země, který zahrnuje veškerou vodu na Zemi ve všech skupenstvích a formách, tedy i vodu v atmosféře a podpovrchovou vodu. Studiem hydrosféry se zabývá hydrologie. Viz též voda půdní.

Termín se skládá z řec. ὕδωρ [hydór] „voda“ a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“); vznikl analogicky k termínu atmosféra.

viz ombrograf.

Termín se skládá z řec. ὑετός [hyetos] „déšť“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

zast. označení pro klimatologii atm. srážek.

Termín se skládá z řec. ὑετός [hyetos] „déšť“ a z komponentu -γραφια [-grafia], odvozeného od komponentu -γραφos [-grafos] (od slovesa γράφειν [grafein] „psát“).

viz ombrograf.

Termín vznikl odvozením od termínu hyetograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. ὑετός [hyetos] „déšť“ a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“.

viz izanomála.

Termín se skládá z řec. ὑετός [hyetos] „déšť“ a slova izanomála.

zast. název pro srážkoměr.

Termín se skládá z řec. ὑετός [hyetos] „déšť“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

syn. ombrometrie.

Termín se skládá z řec. ὑετός [hyetos] „déšť“ a -μετρία [-metria] „měření“.

dílčí část vědního oboru hygieny, jež se zabývá studiem vztahů mezi znečišťujícími látkami ve venkovním a vnitřním ovzduší a reakcí lidského organizmu na ně, popř. na produkty vzniklé při jejich transformaci v atmosféře. Dále se hygiena ovzduší zabývá zjišťováním biologické a fyziologické odezvy organismu na koncentrace znečišťujících látek a stanovením limitních koncentrací pro potřeby sledování a řízení kvality ovzduší. Hygiena ovzduší spolupracuje s meteorologií zejména při studiu vlivu met. faktorů na stav, transport a transformaci znečišťujících látek v ovzduší. Viz též ochrana čistoty ovzduší, šíření znečišťujících látek, znečištění ovzduší.

registr. vlhkoměr, jehož čidlem je nejčastěji svazek lidských vlasů nebo organická (zlatotepecká) blána.

Termín se skládá z řec. ὑγρός [hygros] „vlhký, mokrý“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

záznam hygrografu.

Termín vznikl odvozením od termínu hygrograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. ὑγρός [hygros] „vlhký, tekutý“ a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“.

syn. vlhkoměr.

Termín se skládá z řec. ὑγρός [hygros] „vlhký, tekutý“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

obor zabývající se měřením vlhkosti vzduchu a jeho metodikou. Viz též evaporimetrie, ombrometrie.

Termín se skládá z řec. ὑγρός [hygros] „vlhký, tekutý“ a -μετρία [-metria] „měření“.

zařízení umožňující kvalit. určování změn vlhkosti vzduchu.

Termín se skládá z řec. ὑγρός [hygros] „vlhký, tekutý“ a σκοπεῖν [skopein] „pozorovat, zkoumat“.

schopnost látek pohlcovat a vázat vodní páru.

Termín se skládá z řec. ὑγρός [hygros] „vlhký, tekutý“ a σκοπεῖν [skopein] „pozorovat, zkoumat“. Vyjadřuje tak skutečnost, že u látek s touto schopností můžeme pozorovat zachycenou vodu.

syn. termohygrograf.

Termín se skládá z řec. ὑγρός [hygros] „vlhký, tekutý“, θερμός [thermos] „horký, teplý“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

z hlediska turbulentního proudění v atmosféře má značný význam tzv. první a druhá Kolmogorovova hypotéza. První hypotéza říká, že: „Při dostatečně velkém Reynoldsově čísle má v každém turbulentním proudění statistika pohybů malých měřítek (tj. malých vírových turbulentních elementů) univerzální charakter určený jednoznačně kinematickou vazkostí proudící tekutiny a rychlostí disipace“, zatímco druhou hypotézu lze aplikovat na větší turbulentní víry, pro něž podle ní platí: „V každém turbulentním proudění má při dostatečně velkém Reynoldsově čísle statistika pohybů od jisté definované velikosti měřítka univerzální charakter, který závisí na disipaci turbulentní kinetické energie, nikoli však na kinematické vazkosti.“ Tyto hypotézy mají při modelování turbulentního proudění mj. ten praktický důsledek, že je-li dosaženo Reynoldsova čísla dostatečně velkého pro plně vyvinutou turbulenci, je možné zanedbat změny charakteristik turbulence s dalším růstem tohoto čísla.

syn. hypsotermometr – přístroj, který byl dříve užíván ke stanovení tlaku vzduchu měřením teploty bodu varu vody nebo jiných kapalin. V hypsometru se měří teplota páry vystupující z hladiny vroucí kapaliny. Bod varu závisí na aktuálním tlaku vzduchu.

Termín se skládá z řec. ὕψος [hypsos] „výše, výška“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“; přístroj byl takto označen proto, že býval kvůli snadné přenositelnosti užíván také k barometrickému zjišťování nadm. výšky, především v horských a těžko dostupných oblastech.

obecně měření nadm. výšky, resp. její znázornění v mapách. V meteorologii označení hist. metody měření tlaku vzduchu pomocí hypsometru.

Termín se skládá z řec. ὕψος [hypsos] „výše, výška“ a -μετρία [-metria] „měření“, viz hypsometr.

syn. hypsometr.

Termín se skládá z řec. ὕψος [hypsos] „výše, výška“, θερμός [thermos] „horký, teplý“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

vlastnost aneroidu, vyplývající z principu hysterezní křivky při pružné deformaci, která vyvolává systematickou chybu při měření tlaku vzduchu, projevující se především při velké a rychlé změně. Aneroid ukazuje nižší než správnou hodnotu při vzestupu tlaku, při poklesu naopak vyšší. Při přirozených změnách tlaku vzduchu se hystereze aneroidu rušivě neuplatňuje, poněvadž tyto změny jsou příliš pomalé. Má však význam při zkoušení aneroidu v podtlakových komorách.

klimatologický diagram, který v pravoúhlé souřadnicové soustavě znázorňuje roční chod teploty vzduchu a atm. srážek. Má tvar obrazce, jehož vrcholy reprezentují jednotlivé měsíce, přičemž na vodorovné ose se zobrazuje jejich prům. teplota, na vertikální ose úhrn srážek v daném měsíci. Hytergraf se používá zpravidla k porovnání roč. chodu teploty vzduchu a srážek z různých met. stanic nebo k porovnání chodu teploty a srážek z různých období na téže stanici. Viz též chod meteorologického prvku roční.

Termín zavedl geograf T. G. Taylor, který tento diagram navrhl v r. 1918. Slovo sestavil z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“, a termínu hyther, který vytvořil v r. 1907 W. F. Tyler zkrácením slov hydro (z řec. ὕδωρ [hydór] „voda“) a thermos (z řec. θερμός [thermos] „horký, teplý“).