Elektronický meteorologický slovník

rozložení tlaku vzduchu, znázorněné na synoptických mapách cyklonálním zakřivením izobar ve tvaru písmene „V“. Na rozdíl od brázdy tvaru „U“ se zpravidla jedná o pomalu postupující brázdu nízkého tlaku vzduchu, s níž bývá spojena výrazná atmosférická fronta se sklonem k vlnění. Viz též fronta zvlněná.

(VAAC, z angl. Volcanic Ash Advisory Centre) – meteorologické centrum zřízené v souladu s regionálními postupy ICAO k poskytování informačních zpráv meteorologickým výstražným službám, oblastním střediskům řízení, letovým informačním střediskům, světovým oblastním předpovědním centrům a mezinárodním databankám OPMET, pokud jde o horizontální a vertikální rozsah a předpovídaný pohyb vulkanického popela v atmosféře.

místní název větru v Makedonii. Jde o studený padavý vítr sv. směru vanoucí hlubokým údolím řeky Vardar do Soluňského zálivu. Vyskytuje se zvláště v zimě, kdy je tlak vzduchu nad vých. Evropou vyšší než nad Egejským mořem. Trvá většinou dva až tři dny a dosahuje prům. rychlosti 16 až 25 km.h^–1, v nárazech až 55 km.h^–1.

Termín je přejat z názvu stejnojmenné řeky, obsahuje zřejmě indoevr. kořen označující černou, tmavou vodu.

obecně míra variability, definovaná jako aritmetický průměr abs. hodnot rozdílů po sobě následujících hodnot znaku. V klimatologii se používá především k vyjádření prům. kolísání meteorologických prvků v časových řadách. Rozlišuje se interdiurní, intermenzuální a interanuální proměnlivost meteorologického prvku.

(4D VAR) – je metoda asimilace dat do numerického modelu předpovědi počasí, která formuluje optimální počáteční podmínku modelu tak, že tato počáteční podmínka minimalizuje váženou sumu kvadratických odchylek předpovězených a naměřených hodnot v asimilačním okně. Váhy lze použít k zohlednění přesnosti měření. Tato metoda vychází z předpokladu, že minimalizací chyby v asimilačním okně se získá počáteční podmínka, která bude minimalizovat i chybu modelové předpovědi. Řešení minimalizačního problému je velmi komplikované vzhledem k nelineárnosti modelu i vzhledem k rozměru problému, protože počáteční podmínky pro model představují typicky minimálně 10⁵ zpravidla však o několik řádů více hodnot. Praktické řešení minimalizačního problému spočívá ve zjednodušení modelu (např. použije se adiabatický model) a snížení dimenze problému (zmenšení rozlišení). Pro minimalizaci se aplikuje metoda největšího spádu, přičemž gradient se počítá pomocí adjungovaného modelu.

syn. mikrobarovariograf.

Termín se skládá z lat. varius „různorodý, pestrý“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

v meteorologii přístroj pro měření (indikaci) malých tlakových změn. Variometry jsou založeny zejména na vyrovnávání tlaku vzduchu mezi tepelně izolovanou komorou a vnější atmosférou malým otvorem. Měření se provádí většinou pomocí mikromanometru.

Termín se skládá z lat. varius „různorodý, pestrý“ a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

[pět b] – povětrnostní situace charakterizovaná teplotně asymetrickou cyklonou, jejíž střed se přesouvá ze severní Itálie a Jaderského moře k severovýchodu po dráze cyklon Vb podle van Bebbera (1891). V ojedinělých případech se směr postupu cyklony mění na s. až sz., čímž se cyklona stává cyklonou retrográdní. Na frontálním rozhraní spojeném s touto cyklonou, které často probíhá nad územím ČR a vyznačuje se výrazným vertikálním střihem větru, mohou vypadávat dlouhotrvající intenzivní srážky zasahující území až několika desítek tisíc km². Většina rekordních denních úhrnů srážek teplého pololetí byla zejména v horských a podhorských oblastech ČR pozorována v týlu cyklony při situaci Vb, viz extrémy atmosférických srážek. Tato situace vyvolává často velké povodně, např. v letech 1997 a 2002. Viz též cyklona janovská.

syn. doba vegetační – období, v němž jsou příznivé podmínky pro růst a vývoj rostlin a nepřímo celých ekosystémů (ať řízených či neřízených). V podmínkách ČR se jím zpravidla rozumí období vymezené prům. daty nástupu a ukončení určité prům. denní teploty vzduchu. Rozlišují se:
a) velké vegetační období, vymezené daty nástupu a ukončení prům. denní teploty 5 °C a vyšší;
b) hlavní neboli malé vegetační období, což je období s prům. denní teplotou 10 °C a vyšší;
c) tzv. vegetační léto s prům. denní teplotou 15 °C a vyšší.
Kritéria pro vymezení vegetačního období nejsou jednotná a to ani v rámci střední Evropy. V zahraničí se za vegetační období v prvním přiblížení považuje období bezmrazové, dále období s max. denní teplotou vzduchu vyšší než 0 °C nebo 10 °C apod. Vegetační období bývá též nevhodně ztotožňováno s teplým pololetím.

syn. období vegetační.

syn. doba vegetační – období, v němž jsou příznivé podmínky pro růst a vývoj rostlin a nepřímo celých ekosystémů (ať řízených či neřízených). V podmínkách ČR se jím zpravidla rozumí období vymezené prům. daty nástupu a ukončení určité prům. denní teploty vzduchu. Rozlišují se:
a) velké vegetační období, vymezené daty nástupu a ukončení prům. denní teploty 5 °C a vyšší;
b) hlavní neboli malé vegetační období, což je období s prům. denní teplotou 10 °C a vyšší;
c) tzv. vegetační léto s prům. denní teplotou 15 °C a vyšší.
Kritéria pro vymezení vegetačního období nejsou jednotná a to ani v rámci střední Evropy. V zahraničí se za vegetační období v prvním přiblížení považuje období bezmrazové, dále období s max. denní teplotou vzduchu vyšší než 0 °C nebo 10 °C apod. Vegetační období bývá též nevhodně ztotožňováno s teplým pololetím.

přístroj k měření sklonu a směru padajícího deště. V ČR se běžně nepoužívá.

Termín se skládá ze slova vektor (rozumí se veličina určená velikostí i směrem), které pochází z lat. vector „nosič, dopravce; jezdec“ (od vehere „vézt, přepravovat; jet“, příčestí minulé vectus), a ze slova pluviometr.

název pro vrstvu stratosféry ve výškách kolem 20 km a zeměp. š. přibližně od 20° do 60°. V této vrstvě probíhá v létě přechod od převládajícího záp. proudění v troposféře a spodní stratosféře k proudění východnímu ve vyšších vrstvách stratosféry. Název velopauza se používá hlavně v rus. odb. literatuře.

Termín pochází z rus. odborné literatury, v češtině se neujal. Skládá se z lat. velox „rychlý“ a pausa „přerušení, ukončení“.

(vel) – jeden z průvodních oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Velum je závojovitý oblak velkého horiz. rozsahu. Vyskytuje se těsně nad nebo přímo na vrcholu jednoho nebo několika kupovitých oblaků, které jím často prorůstají. Vyskytuje se u druhů cumulus a cumulonimbus.

Termín byl přejat z lat. velum, označujícího obecně větší kus nějaké tkaniny, plátna: „závoj; závěs; plachta“.

syn. větrání – zpravidla kvalititativní charakteristika přísunu vzduchu do dané lokality (oblasti) závislá na rychlosti proudění, terénních tvarech, drsnosti povrchu, uspořádání aerodyn. překážek v terénu apod. Ventilace může být přirozená (provětrávání volné krajiny, města apod.), nebo umělá (v uzavřených prostorách jako součást klimatizace). V meteorologii se termínu ventilace používá i v souvislosti s prouděním vzduchu kolem čidel met. přístrojů, např. v meteorologické budce, u aspiračního (ventilovaného) psychrometru apod.

Termín pochází z lat. ventilatio „ovanutí; větrání“ (od ventilare „ovanout; větrat“, od ventus „vítr“).

syn. index ventilační.

teploměr doplněný zařízením, které zabezpečuje umělou ventilaci nádobky proudem vzduchu stálé rychlosti, zpravidla 2 m.s^-1. Při rychlosti vyšší než 5 m.s^–1 je psychrometrický koeficient v psychrometrickém vztahu již prakticky nezávislý na ventilační rychlosti a vlhkostní charakteristiky vypočítané z údajů suchého a vlhkého teploměru psychrometrickou metodou jsou proto zatíženy jen zanedbatelnými chybami. Ventilace suchého teploměru zrychluje jeho přizpůsobení teplotě okolního vzduchu. Používal se při měření vlhkosti vzduchu v aspiračním psychrometru nebo při přesném měření teploty vzduchu.

v meteorologii lokální pokles tlaku vzduchu, lokální zesílení větru a vznik nárazů větru v určitých místech, kde dochází vlivem orografie ke zhuštění proudnic. Příkladem Venturiho efektu je efekt tryskový, efekt nálevkový a lokální jevy při přetékání vzduchu přes horské překážky. Nejnebezpečnější projevy Venturiho efektu se vyskytují na závětrné straně překážek, kde často vznikají rozsáhlé škody na lesních porostech, venkovních el. vedeních apod.

zpravidla slabě narůžovělý pás, jenž krátce po západu nebo před východem Slunce odděluje soumrakový oblouk od části oblohy osvětlované rozptýleným slunečním světlem. Vzniká působením zpětného rozptylu slunečních paprsků na molekulách plynných složek vzduchu. Bývá pozorován při jasné obloze v dostatečně čistém vzduchu.

veličina používaná v Suttonově modelu a charakterizující šíření kouřové vlečky kolmo na směr proudění. Rozeznáváme zobecněný koeficient difuze laterální a vertikální, které jsou speciálními případy koeficientu laterální disperze a koeficientu vertikální disperze.

oblačnost s velkými a rychlými změnami, které se typicky vyskytují v instabilní studené vzduchové hmotě, a to zvláště při vývoji konv. druhů cumulus a cumulonimbus. Vyskytuje se zejména po přechodu studených front v týlu rychle se pohybujících cyklon. V případě velmi rychlých změn hovoříme také o rychle se měnící oblačnosti. Někdy se u proměnlivé oblačnosti setkáme s nevhodným termínem oblačnost střídavá.

1. typická vlastnost počasí, zvláště ve stř. zeměp. šířkách, projevující se velkou interdiurní proměnlivostí meteorologických prvků, zejména teploty vzduchu, oblačnosti a slunečního svitu, dohlednosti a atm. srážek. Je vyvolána častými přechody front a cyklonální činností především v dosahu výškové frontální zóny;
2. změny počasí během dne v krátkých časových intervalech (minuty, hodiny), kdy se střídá velká oblačnost s přeháňkami, popř. bouřkami s vyjasňováním a slunečním svitem. V oblasti ČR se proměnlivost počasí vyskytuje zvláště v jarním období v týlu cyklon při převážně sz. proudění chladného vzduchu, kdy se hovoří o tzv. aprílovém počasí. Viz též změna počasí, oblačnost proměnlivá.

množství vody, které se odpaří z chladicích věží tepelných nebo jaderných elektrárena jiných průmyslových zařízení do ovzduší. Udává se v % průtoku ochlazované vody, a kromě parametrů dané chladicí soustavy závisí na vnější teplotě a vlhkosti vzduchu. Odpar v okolí velkých elektráren zvyšuje vlhkost vzduchu natolik, že se nad chladicími objekty často vytvářejí viditelné vlečky nebo průmyslové oblaky a v zimním období může být zaznamenán zvýšený výskyt námrazků.

viz teplo latentní.

výpar z vlhkých povrchů, tj. z volné vodní hladiny, z půdy, zvlhčeného povrchu rostlin apod. Zpravidla pod evaporaci zahrnujeme i sublimaci sněhové pokrývky a ledu. Intenzita evaporace závisí na fyz. vlastnostech daného povrchu (míře nasycení vodou, teplotě, drsnosti, barvě apod.) i na met. podmínkách, především na vlhkosti vzduchu, vyjádřené např. sytostním doplňkem, dále na rychlosti větru, tlaku vzduchu aj. V bioklimatologii je evaporace označována též jako neproduktivní výpar, protože není v přímé souvislosti s produkcí biomasy.

Termín pochází z lat. evaporatio „vypařování“ (z ex „z, od“ a vapor „pára, výpar“).

1. fázový přechod vody z kapalného do plynného skupenství, jímž vzniká vodní pára, přičemž dochází ke spotřebování latentního tepla výparu. V případě, že probíhá do nenasyceného vzduchu, převažuje nad opačným procesem, kondenzací vodní páry.
2. meteorologický prvek vyjadřující množství vody, které se za určitou dobu vypaří z nejrůznějších povrchů (evaporace) popř. i prostřednictvím rostlinných těl (transpirace) nebo oběma způsoby (evapotranspirace). Přitom se rozlišuje výpar potenciální (někdy též maximálně možný) a výpar skutečný (někdy též aktuální nebo efektivní). Vyjadřuje se obdobně jako úhrn srážek výškou vodního sloupce v mm. Provádí se měření výparu pomocí výparoměru, častěji však je výpar určován výpočtem. Představuje jednu z hlavních složek hydrologické bilance a významně ovlivňuje tepelnou bilanci zemského povrchu a přilehlého vzduchu. V tomto smyslu se pod výpar řadí i vznik vodní páry sublimací. Viz též vzorec Kuzminův, izoatma, izoombra, vztah Šatského.

výparoměr tvořený dostatečně rozměrným zásobníkem vody, ve kterém lze přesně měřit výšku vodní hladiny. Pro svou nákladnost, velké rozměry a náročnost obsluhy a údržby se používá jen na specializovaných pracovištích.

syn. křivka výparu, křivka nasycených par – křivka na fázovém diagramu, která představuje rozhraní mezi plynnou a kapalnou fází sledované látky (v meteorologii mezi vodní párou a kapalnou vodou). Fázový diagram vody prochází trojným bodem a určuje podmínky, za nichž je vodní pára a kapalná voda v termodynamické rovnováze. Směrem od trojného bodu k vyšším teplotám končí v kritickém bodě, směrem k nižším teplotám odpovídá přechlazené vodě. Viz též rovnice Clausiova–Clapeyronova.

u nás nepoužívané označení pro výparoměr.

Termín se skládá z řec. ἀτμός [atmos] „pára“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

syn. výparoměr.

Termín se skládá ze slova evaporace a řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

syn. evaporimetr – přístroj k měření výparu. Nejčastěji se měří výpar z volné vodní hladiny výparoměry a výpar z půdy s vegetací evapotranspirometry. Pro mikroklimatická měření v porostech je používán tzv. Picheův výparoměr.

určení množství vodní páry, které je za zvolený časový interval předáno do atmosféry sledovaným vodním nebo jiným vlhkým povrchem. Výpar se měří v mm vodního sloupce, který by se vytvořil z vypařené vody na ploše shodné velikosti s velikostí vypařujícího se povrchu. Výpar z volné vodní hladiny se měří výparoměry, které jsou umístěny v půdě nebo na jejím povrchu. V ČR se výpar měří na vybraných stanicích ČHMÚ výparoměrem EWM, který nahradil starší výparoměr GGI 3000.

mlha, která vzniká vypařováním vody z povrchu teplejší vodní plochy do chladnějšího vzduchu. Vyskytuje se v oblastech arkt. moří, u okrajů ledovců v kterékoliv roč. době a nad vnitřními moři (Černé, Baltské moře) v zimě. Nad pevninou se tyto mlhy vytvářejí zvláště na podzim nad řekami a jezery, je-li voda teplejší než přilehlé vrstvy vzduchu. Mohou však vznikat též následkem vypařování rel. teplých dešťových kapek, padají-li vrstvou studeného vzduchu. Viz též vír mlžný.

nejstarší výparoměr pro měření potenciálního výparu vody z vodní hladiny v meteorologické budce. Je tvořen listovními vahami, na nichž je umístěna kruhová miska o průřezu 250 cm², naplněná destilovanou vodou. Úbytek vody vypařováním za interval měření se určí podle poklesu hmotnosti misky. Přístroj zkonstruoval švýcarský meteorolog H. Wild (1871). Tento výparoměr je jediný, který umožňuje měření výparu z povrchu ledu v zimním období. Údaje Wildova výparoměru jsou však zatíženy řadou systematických chyb a špatně korelují s výparem z vodní hladiny v přírodních i umělých nádržích. Proto se na území ČR přestal v 50. letech 20. století používat. V současné době je provozován na meteorologické stanici Praha Karlov.

syn. námrazky.

syn. jevy námrazkové – souhrnné označení pro námrazové jevy, ledovku, lepkavý sníh a složené námrazky. Mezi námrazky se tedy nepočítá jíní, náledí ani zmrazky. Všechny druhy námrazků se liší jak vzhledem, tak původem, ovšem přechod od jednoho druhu k jinému nebývá ostrý, protože podmínky vzniku jednotlivých druhů nebývají zřetelně vymezeny, a proto hodnoty teploty vzduchu, které se uvádějí jako typické pro vznik určitých námrazků, mají jen orientační význam. V tech. praxi se někdy místo námrazků používá termínu námraza. Námrazky mohou při větších hmotnostech a zvláště při současném působení větru způsobit škody na dřevinách, el. a telefonních vedeních, rozhlasových a televizních vysílacích anténách apod. Typickými škodami způsobenými námrazky na dřevinách jsou vrcholové zlomy stromů, jejichž výskyt charakterizuje klimatická oblast s těžkými námrazky. Námrazky jsou nebezpečným jevem také v letectví, kde mohou ohrozit bezpečnost leteckého provozu, usazují-li se na povrchu letadla za letu. V letectví jsou pro námrazky zavedeny speciální termíny, a to beztvará, profilová a žlábkovitá námraza. Námrazky na vodičích el. vedení dosahují max. hmotnost na Českomoravské vrchovině, a to až 15 kg.m^–1; jejich měrná hmotnost bývá 200 až 500 kg.m^–3. Námrazky patří mezi hydrometeory. Viz též cyklus námrazový, měření námrazků, intenzita námrazku.

množství námrazku na el. vodičích utvořené za jednotku času. Měří se zařízením, tvořeným vodorovnou tyčí natáčenou kolmo na směr větru, jejíž změny hmotnosti se zjišťují v závislosti na čase. Viz též měření námrazku, intenzita námrazy na letadlech.

jednoduchý přístroj na měření max. hmotnosti námrazků na vnějších el. vedeních zpravidla za celé námrazové období. Je založen na principu Brinellova tvrdoměru, jímž se zjišťuje působící síla z velikosti vtisku kuličky zatlačené do materiálu konstantní tvrdosti. Zavěšuje se na el. vedení do řetězce izolátorů. Užívané přístroje měří v rozsahu 10² až 3.10³ kg. Přístroj je nazván podle švédského inženýra J. A. Brinella (1849–1925).

meteorologická stanice specializovaná na měření námrazků. Na těchto stanicích se také měří teplota a vlhkost vzduchu a rychlost a směr větru.

určování hmotnosti a rozměru námrazků. Pro operativní účely se podle doporučení Světové meteorologické organizace měří průměr vrstvy námrazků při výskytu jakéhokoliv typu námrazků v termínu pozorování. Za průměr námrazku se považuje max. průměr námrazku minus průměr měrné tyče. Cílem měření námrazků může být také stanovení max. hodnot námrazků ve víceletém období na daném místě. Kromě synoptických stanic se námrazky v České republice měří:
a) na běžných námrazkoměrných stanicích pomocí horizontálně exponovaných námrazkoměrných tyčí;
b) na speciálních námrazkoměrných stanicích, kde se zjišťuje usazování námrazků na různých materiálech a tvarech konstrukcí (tyče, úhelníky, lana atd.);
c) na el. vedeních pomocí Brinellových přístrojů. Podle tloušťky vrstvy námrazků, která se vyjadřuje jako kolmá vzdálenost od povrchu podkladu k povrchu námrazku, rozlišujeme slabou, mírnou a silnou „intenzitu“ jevu. Námrazky se měří ve výši 2, 6 nebo 10 m na tělesech o průměrech 5, 10 i 60 mm, někdy se používá i vert. expozice tyčí. K registraci změn hmotnosti námrazků s časem slouží námrazoměr, popř. na jeho principu upravená zařízení. Viz též intenzita námrazků.

časový interval, ve kterém lze očekávat v daném místě nebo oblasti tvoření tuhých usazených atmosférických srážek. Na území ČR v nadm. výškách do 1 000 m n. m. trvá námrazové období zpravidla od 1. 11. do 31. 3. Termín námrazové období se dříve používal v jiném smyslu, a to pro období skutečného výskytu námrazků, které se nyní označuje jako námrazový cyklus. Během jednoho námrazového období se tedy může vyskytnout několik námrazových cyklů oddělených obdobími bez námrazků. Termín námrazové období se používá především pro potřeby energetiky.

vypočítávají buď dlouhodobé (klimatické) nebo krátkodobé (denní i kratší) očekávané koncentrace znečisťujících látek (imise), popř. se určuje délka doby překročení nějaké hraniční koncentrace znečisťujících látek nebo celková dávka znečisťujících látek na zvolené období. Metody výpočtu jsou buď empirické, založené na jednoduchých statist. modelech (regrese, rozptyl podle Gaussova rozložení atd.) a met. poznatcích o větru a stabilitě teplotního zvrstvení ovzduší, nebo teoretické, založené na řešení systému rovnic atmosferické dynamiky pro mezní vrstvu atmosféry s uvažováním turbulentního promíchávání a faktorů emise. Existují rovněž experimentální fyzikální modely, na nichž se simuluje emise a měří rozptyl příměsí v ovzduší (emitovaných látek). Viz též znečištění ovzduší, model Suttonův.

viz CAPE.

část celkové potenciální energie atmosféry, jež je schopna transformace na kinetickou energii spojenou s atmosférickým prouděním. Je určena odchylkami reálného atmosférického systému od rovnovážného stavu, v němž by nedocházelo k samovolnému generování pohybů vzduchu. Takový rovnovážný stav lze např. realizovat představou horizontálně homogenní adiabatické atmosféry při globálním zachování hydrostatické rovnováhy. Dostupná potenciální energie představuje jen malou část celkové potenciální energie atmosféry v řádu jednotek procenta. Uvažujeme-li atmosféru jako energeticky izolovaný systém, je v ní součet kinetické energie a dostupné potenciální energie konstantní. Pro hlubší informaci lze zájemcům doporučit např. základní práci Lorenz E. N., 1955. Dostupná potenciální energie definovaná v tomto smyslu se vztahuje především ke generování kinetické energie velkoprostorových horizontálních pohybů v atmosféře. Nelze ji zaměňovat s CAPE, tj. s konvektivní dostupnou potenciální energií.

v čes. literatuře zřídka používané syn. pro divergenci proudění ve smyslu veličiny, která nabývá i záporných hodnot, označovaných jako konvergence proudění.

Termín pochází z lat. vergere „klesat; sklánět se, chýlit se“; srov. divergence a konvergence.

syn. zákon Wienův.

syn. vsak – pohyb vody ze zemského povrchu do půdního nebo horninového prostředí, popř. objem této vody.

Termín pochází ze středolat. infiltratio „prostoupení, pronikání“.

syn. zesilování anticyklony – stadium vývoje anticyklony, v němž zesiluje anticyklonální cirkulace a které se na synoptické mapě projevuje vzestupem tlaku vzduchu nebo geopotenciálu ve středu anticyklony. Mohutnění anticyklony začíná objevením první uzavřené izobary nebo izohypsy a končí dosažením nejvyšší hodnoty tlaku vzduchu nebo geopotenciálu. Může trvat několik dnů. Viz též slábnutí anticyklony.

(ve) [vertebrátus] – jedna z odrůd oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Části oblaku jsou uspořádány tak, že připomínají páteř, žebra nebo rybí kostru. Vyskytuje se u druhu cirrus.

Termín byl přejat z lat. vertebratus „mající klouby, mající obratle“, odvozeného od vertebra „kloub; obratel páteře“ (od vertere „otáčet, točit“).

rozdělení klimatického prvku v čase nebo prostoru, které je důsledkem časových změn a prostorové diferenciace klimatických jevů. U klimatických prvků, jevů a charakteristik studujeme jednak časové rozložení, tedy denní a roční chod, jednak jejich geogr. nebo plošné rozložení, zpravidla s pomocí kartografického znázornění. Vert. rozložení klimatických prvků nazýváme změnou klimatických prvků s nadm. výškou.

stadium vývoje cyklony, ve kterém tlak vzduchu ve středu cyklony klesá. Toto stadium obvykle zahrnuje stadium mladé cyklony a stadium jejího největšího rozvoje. Viz též vyplňování cyklony.

pohyb vzduchu s nenulovou vertikální složkou. Podle jejího směru rozlišujeme výstupné a sestupné pohyby vzduchu, podle mechanizmu vzniku pak především konvekci a vynucené vertikální pohyby vzduchu. K vertikálním pohybům vzduchu dále dochází i při vlnovém proudění, vírovém proudění a vlivem turbulence.

instabilita určité vrstvy atmosféry vůči posunutí vzduchové částice ve vert. směru, způsobená charakteristickým teplotním zvrstvením atmosféry. Rozeznáváme podmíněnou instabilitu atmosféry a absolutní instabilitu atmosféry. Vertikální instabilita atmosféry vytváří podmínky pro konvekci, pro vert. mísení vzduchu a vert. přenos hybnosti, tepla, vodní páry a různých příměsí. K příčinám vzniku vert. instability atmosféry obecně patří vert. nerovnoměrná advekce hustoty vzduchu ve vzduchové hmotě (viz instabilita atmosféry advekční), přehřívání zemského povrchu slunečním zářením (viz instabilita atmosféry termická), radiační ochlazení horní hranice oblačnosti apod. Vert. instabilita atmosféry se může dále rozvinout ve vrstvě s potenciální instabilitou atmosféry. Viz též klasifikace instability (stability) atmosféry Normandova, hmota vzduchová instabilní, stabilita atmosféry vertikální.

1. stav atmosféry, při němž dochází k útlumu poruch spojených s vychýlením vzduchové částice ve vert. směru. Je charakterizován vertikálním teplotním gradientem menším, než je suchoadiabatický teplotní gradient v případě vzduchu nenasyceného vodní párou, a menším než nasyceně adiabatický teplotní gradient v případě vzduchu nasyceného vodní párou. Ve druhém případě někdy mluvíme o absolutní stabilitě atmosféry.
2. souhrnná charakteristika teplotního zvrstvení atmosféry v porovnání s hodnotou adiabatického teplotního gradientu. Někdy používáme i označení statická stabilita atmosféry, neboť se zpravidla hodnotí v prostředí, které je v hydrostatické rovnováze. Stabilita atmosféry se v praxi nejčastěji určuje rozborem výsledků aerologických měření na termodynamickém diagramu. Viz též instabilita atmosféry vertikální, metoda částice, index stability, míra stability.

střih větru ve vertikálním směru, tedy prostorová změna vektoru rychlosti větru ve vert. směru vztažená na jednotkovou výšku. V daném bodě definujeme vert. střih větru jako parciální derivaci vektoru rychlosti proudění podle vert. souřadnice. Ve volné atmosféře je projevem baroklinity a v synoptickém měřítku je tak spojen s vývojem zejména mimotropických tlakových útvarů. V mezosynoptickém měřítku je vert. střih větru důležitý pro vznik organizované konvekce – multicel, supercel a mezosynoptických konvektivních systémů, protože generuje horiz. vorticitu zodpovědnou za organizaci těchto útvarů.  Při vertikální stabilitě atmosféry a dostatečné velikosti střihu může také dojít k rozvoji Kelvinových–Helmholtzových vln. Viz též počasí střihové, stáčení větru teplé, stáčení větru studené.

rozdíl mezi výškou základny a výškou vrcholku oblaku. Některé oblaky mají malý vert. rozsah (např. Cu hum, Cs, Ac, Ci), jiné naopak velký (Cb, Ns). Vrstvou oblaků malého vert. rozsahu může prosvítat Slunce nebo Měsíc. Vertikální rozsah oblaku se dá při malých hodnotách určit některými typy přístrojů pro měření výšky základny oblaků, v ostatních případech pomocí radiolokátorů nebo letadlových měření.

statist. veličina σ_z, používaná zejména při studiu vert. rozptylu pasivní příměsi v atmosféře, která charakterizuje turbulentní stav atmosféry a intenzitu rozptylu znečištění ve vert. směru. Lze ji určit např. z pulzací vert. složky vektoru větru. Viz též model Suttonův, koeficient laterální disperze.

průmět vektoru tlakového gradientu do vert. osy z. V meteorologii je definován záporně vzatou parciální derivací tlaku vzduchu p podle této souřadnice (–∂p/∂z), takže směřuje vzhůru do nižšího tlaku, stejně jako jím vyvolaná vztlaková síla. Jeho velikost souvisí s teplotou dané vzduchové hmoty, přičemž ve studeném vzduchu je pokles atm. tlaku rychlejší než v teplém. Viz též stupeň barický, profil tlaku vzduchu vertikální.

průmět vektoru teplotního gradientu do vert. osy z. V meteorologii je definován záporně vzatou parciální derivací teploty vzduchu T podle této souřadnice (–∂T/∂z), takže směřuje do nižší teploty. Podle vert. gradientu teploty vzduchu, popř. potenciální teploty nebo adiabatické ekvivalentní potenciální teploty, hodnotíme statickou vertikální stabilitu atmosféry. Ve většině případů je v troposféře vert. gradient teploty vzduchu kladný (teplota klesá s výškou). Je-li v některých vrstvách záporný (teplota s výškou roste) nebo nulový, mluvíme o inverzi teploty vzduchu, resp. izotermii. Viz též profil teploty vzduchu vertikální, členění atmosféry vertikální, teplota půdy, gradient geotermický.

rozdělení hustoty vzduchu v atmosféře s výškou. Kvůli poklesu tlaku vzduchu jeho hustota s výškou zpravidla exponenciálně klesá, velikost poklesu je však modifikována vertikálním profilem teploty vzduchu a vertikálním profilem vlhkosti vzduchu. Ve speciálním případě, kdy virtuální teplota s výškou klesá rychleji, než odpovídá autokonvekčnímu gradientu, hustota vzduchu s výškou roste. Viz též profil tlaku vzduchu vertikální.

rozdělení tlaku vzduchu v atmosféře s výškou. Tlak vzduchu s výškou obecně klesá, přičemž za předpokladu hydrostatické rovnováhy je velikost poklesu vyjádřena rovnicí hydrostatické rovnováhy. Vertikální profil tlaku vzduchu má pak obdobně jako vertikální profil hustoty vzduchu exponenciální průběh, přičemž velikost vertikálního tlakového gradientu s výškou klesá; ve studeném vzduchu je pokles tlaku vzduchu rychlejší než v teplém vzduchu. V reálné atmosféře je vertikální profil tlaku vzduchu dále modifikován odchylkami od stavu hydrostatické rovnováhy, k čemuž dochází především v místech intenzívních vertikálních pohybů vzduchu subsynoptického měřítka, např. v konvektivních bouřích. Viz též formule barometrická.

rozdělení teploty vzduchu v zemské atmosféře s výškou. Závisí na rozdílném působení faktorů ovlivňujících teplotu vzduchu v různých hladinách. Vert. profil teploty vzduchu slouží k vertikálnímu členění atmosféry na troposféru, stratosféru, mezosféru a termosféru; jeho hypotetický tvar udává standardní atmosféra. V troposféře teplota vzduchu s výškou klesá v průměru o 0,65 °C na 100 m, vertikální teplotní gradient však může být přechodně i nulový nebo záporný (v případě izotermie, resp. teplotní inverze). Skutečný vert. profil teploty vzduchu se zjišťuje sondáží atmosféry. V aerologických diagramech ho vyjadřuje křivka teplotního zvrstvení.

empiricky odvozený vztah pro vyjádření závislosti rychlosti větru v na výšce z nad zemským povrchem v přízemní vrstvě atmosféry. Obvykle se uvádí ve tvaru
$v\left(z\right)=v_1{\left(\frac{z}{z_1}\right)}^{\alpha }$
kde v₁ značí změřenou rychlost ve zvolené hladině z₁ a exponent a vyjadřuje vliv teplotního zvrstvení ovzduší. Z uvedeného profilu vyplývá tzv. mocninový zákon, podle něhož koeficient turbulentní difuze K závisí na vertikální souřadnici podle vztahu
$K=konst.z^{1-a}$

rozdělení množství vodní páry v atmosféře s výškou. Tvar tohoto profilu je ovlivněn tím, kterou charakteristiku vlhkosti vzduchu uvažujeme, a to kvůli případnému vlivu vertikálního profilu teploty vzduchu a tlaku vzduchu na danou charakteristiku. Na aerologických diagramech se vert. profil vlhkosti vzduchu zpravidla vyjadřuje pomocí křivky rosného bodu. Teplota rosného bodu s výškou v průměru klesá vlivem klesající teploty vzduchu; svou roli hraje i vzdalování od zemského povrchu, který je prostřednictvím výparu primárním zdrojem vody v atmosféře. Vert. profil vlhkosti vzduchu dále závisí na řadě dalších faktorů, především na vertikální instabilitě atmosféry, vertikálních pohybech vzduchu, advekci vlhkosti vzduchu a turbulentním promíchávání v atmosféře. Vert. profil vlhkosti vzduchu proto často mívá složitý průběh, včetně případných inverzí vlhkosti vzduchu.
Ačkoli v tropopauze dochází k zastavení poklesu teploty vzduchu s výškou, vodní páry nad ní dál rychle ubývá, protože stratosféra je vlivem vertikální stability pro vert. přenos vodní páry zadržující vrstvou. Občasný výskyt perleťových oblaků ve výškách okolo 25 km a stříbřitých oblaků kolem 80 km se však uvádí jako důkaz existence vodní páry i v těchto výškách.

rozdělení směru a rychlosti větru v atmosféře s výškou. Je velmi složité a závisí na řadě faktorů, z nichž nejdůležitější je všeobecná cirkulace atmosféry, podmíněná rozdělením teploty a tlaku vzduchu na zemském povrchu i v atmosféře, a její časové změny, dále vliv otáčení Země a členitost zemského povrchu. Rychlost větru v troposféře obvykle roste s výškou. V mezní vrstvě atmosféry je vertikální profil větru významně ovlivňován třením a jeho základní rysy zhruba vyjadřuje Taylorova (Ekmanova) spirála, v přízemní vrstvě atmosféry např. logaritmický vertikální profil větru. Viz též hodograf.

závislost rychlosti větru v na výšce z nad zemským povrchem, empiricky odvozená pro přízemní vrstvu atmosféry E. L. Deaconem koncem 40. let 20. století. Uvádí se ve tvaru:
$v\left(z\right)=\frac{v_{\ast }}{\kappa \left(1-\beta \right)}\left[{\left(\frac{z}{z_0}\right)}^{1-\beta }-1\right],$
kde v_* značí frikční rychlost, κ von Kármánovu konstantu, z₀ parametr drsnosti; bezrozměrnou veličinu β charakterizující vliv teplotního zvrstvení ovzduší lze vyjádřit jako funkci Richardsonova čísla.

vzdálenost, kterou při vertikálním pohybu vzduchu urazí pohybující se vzduchové částice za jednotku času ve vert. směru. V z-systému se definuje vztahem $v_z=\frac{dz}{dt},$
kde z je vert. souřadnice dané částice a t značí čas. Obdobně se definuje v souřadnicových soustavách se zobecněnou vertikální souřadnicí, kde ji označujeme jako zobecněnou vertikální rychlost.

zobecněná vertikální rychlost vyjádřená jako změna tlaku vzduchu uvnitř vzduchové částice za jednotku času následkem jejího pohybu ve vert. směru. Definuje se vztahem $\omega =\frac{dp}{dt},$
kde p značí tlak vzduchu a t čas. Rychlost ω má analogický význam jako vertikální rychlost v z-systému, přičemž při výstupných pohybech je ω < 0, při sestupných je ω > 0. Při hydrostatické aproximaci platí mezi rychlostí ω a vertikální rychlostí v_z v z-systému vztah $\omega =-v_z\frac{gp}{RT},$
v němž g značí velikost tíhového zrychlení, R měrnou plynovou konstantu a T teplotu vzduchu. V případě intenzivních vertikálních pohybů, např. v oblacích druhu cumulonimbus, však tento přibližných vztah neplatí. Viz též rovnice vertikální rychlosti v p-systému, složka proudění vzduchu vertikální.

rozdělení β a γ záření v zemské atmosféře s výškou. Intenzita radioaktivního záření v atmosféře je dána jak přirozenou radioaktivitou atmosféry, tak umělou radioaktivitou atmosféry. Intenzita přirozené radioaktivity, tzv. přirozené pozadí, se v blízkosti zemského povrchu pohybuje mezi 0,025 a 0,09 µGy.h^–1 a s výškou vzrůstá tak, že ve výšce okolo 25 km je přibližně 5 až 8 µGy.h^–1. Zjišťováním odchylek od těchto hodnot lze sledovat kontaminaci atmosféry umělou radioaktivitou. Vertikální profily beta a gama záření se zjišťují při sondáži radioaktivity ovzduší pomocí sond pro měření radioaktivity.

rozdělení teploty vzduchu v zemské atmosféře s výškou. Závisí na rozdílném působení faktorů ovlivňujících teplotu vzduchu v různých hladinách. Vert. profil teploty vzduchu slouží k vertikálnímu členění atmosféry na troposféru, stratosféru, mezosféru a termosféru; jeho hypotetický tvar udává standardní atmosféra. V troposféře teplota vzduchu s výškou klesá v průměru o 0,65 °C na 100 m, vertikální teplotní gradient však může být přechodně i nulový nebo záporný (v případě izotermie, resp. teplotní inverze). Skutečný vert. profil teploty vzduchu se zjišťuje sondáží atmosféry. V aerologických diagramech ho vyjadřuje křivka teplotního zvrstvení.

vertikální rozložení koncentrace ozonu v atmosféře s výškou. Vertikální profil koncentrace ozonu je prostorově i časově proměnlivý a většinou se vyjadřuje hodnotami parciálního tlaku ozonu v mPa ve standardních tlakových hladinách nebo v hladinách významných (zlomových) bodů profilu. Mezi faktory, které nejvíce ovlivňují profil koncentrace ozonu, patří všeobecná cirkulace atmosféry a chemické procesy v atmosféře. Měření vertikálního profilu koncentrace ozonu se nejčastěji provádí pomocí ozonových sond a lidarů. Jako vertikální profil koncentrace ozonu lze označit i měření celkového množství ozonu v Dobsonových jednotkách ve zvolených vrstvách atmosféry pomocí ozonových spektrofotometrů a družicových spektrofotometrů využívajících tzv. Umkehr efekt. Viz též ozon přízemní, vrstva ozonová, sonda ozonová, sondáž ovzduší ozonometrická.

rozdělení hodnot určitého meteorologického prvku s výškou, přeneseně pak i jeho zobrazení pomocí spojnicového grafu. Vert. souřadnice takového grafu představuje nadmořskou výšku, případně jinou veličinu na nadmořské výšce jednoznačné závislou. Pomocí teoretických vertikálních profilů vybraných meteorologických prvků jsou definovány různé modelové atmosféry. Aktuální vertikální profily meteorologických prvků jsou zjišťovány sondáží atmosféry. Viz též profil tlaku vzduchu vertikální, profil hustoty vzduchu vertikální, profil teploty vzduchu vertikální, profil vlhkosti vzduchu vertikální, profil větru vertikální, pole meteorologického prvku.

syn. řez aerologický – grafické zobrazení vertikálního profilu meteorologického prvku podél určité horiz. linie nebo jeho vývoje za určitý časový úsek. Podle toho, zda horiz. osa vyjadřuje vzdálenost nebo čas, rozlišujeme prostorové, resp. časové vertikální řezy atmosférou. Vert. osa zpravidla představuje nadmořskou výšku nebo tlak vzduchu, příp. jinou charakteristiku na nich funkčně závislou. Hodnoty jednoho nebo více znázorňovaných meteorologických prvků se vyjadřují pomocí izolinií, v případě směru a rychlosti větru pomocí šipek větru. Vertikální řezy atmosférou, sestavované z výstupů aerologických měření, byly v minulosti často využívány v synoptické a především v letecké meteorologii. V současnosti slouží především ke znázornění výstupů z modelů numerické předpovědi počasí.

největší vzdálenost, na niž pozorovatel vidí a identifikuje objekt ležící na vertikále nad ním.

1. vzduch obsahující plynné atmosférické příměsi;
2. vzduch, v němž jsou přítomny znečišťující příměsi libovolného skupenství.
Viz též znečištění ovzduší, vzduch čistý.

výskyt různých látek v ovzduší v takové koncentraci a po tak dlouhou dobu, že škodlivě působí na zdraví, popř. na pohodu lidí, na živé organismy nebo na neživé objekty. Důležitým kritériem znečištění ovzduší jsou právně stanovené imisní limity, které určují nejvýše přípustné koncentrace znečišťující látky v ovzduší. Jiné definice považují ovzduší za znečištěné, jestliže se jeho složení významně odchyluje od normálu tím, že obsahuje cizorodé příměsi. Viz též klimatologie znečištění ovzduší, hygiena ovzduší, zdroj znečišťování ovzduší, rozptyl příměsí v ovzduší, smog, měření znečištění ovzduší.

v čes. met. literatuře méně používaný termín pro znečištění ovzduší.

Termín pochází z pozdnělat. contaminatio „znečištění, pošpinění“, odvozeného od contaminare „dotýkat se, znečištit, pošpinit“.

atmosférická příměs, která je do ovzduší emitována z přirozených nebo antropogenních zdrojů v takovém množství, že v lokálním, regionálním nebo globálním měřítku mění fyz., popř. i chem. vlastnosti vzduchu. Takové látky mohou působit jako škodliviny v ovzduší, ale paušálně je nelze takto nazývat, neboť jejich případnou škodlivost nutno vztahovat nejen k danému receptoru, nýbrž i k jejich koncentraci, popř. synergickému působení s jinými znečisťujícími příměsemi. Viz též znečišťování ovzduší, pachy.

1. proudění vzduchu v oblasti hor, které je vázáno na vrstvu vzduchu s rychlostí větru rostoucí s výškou, přičemž však rychlost zpravidla nepřevyšuje 10 m.s^–1 a v úrovni horského hřebene dochází k jejímu ustálení. Za horskou překážkou se vytváří pouze jeden vír s horiz. osou. Význačná turbulence se vyskytuje jen za překážkou a obvykle se nevytvářejí typické vlnové oblaky;
2. v dynamické meteorologii se termínem vírové proudění označuje proudění s nenulovou rel. vorticitou. Termín vírové proudění se v tomto smyslu nevztahuje k vířivým turbulentním pohybům.

distrometr tvořený nejméně jednou vysokofrekvenční kamerou snímkující dešťové kapky nebo jiné srážkové částice, které padají do jeho záchytného prostoru. Pokud je detekce prováděna dvojicí kamer umístěných ve dvou navzájem kolmých směrech, označujeme přístroj jako 2D videodistrometr. Srovnání hodnot krátkodobé intenzity srážek, získaných z měření 2D videodistrometrem a citlivým člunkovým srážkoměrem, ukázalo dobrou shodu s rozdíly pod 10 %.
Kromě vlastností kapek, pro jejichž stanovení bylo zařízení hlavně vyvinuto, lze pomocí 2D videodistrometru sledovat i základní vlastnosti včetně tvaru u krup, krupek a sněhových vloček.

Termín se skládá z komponentu video- (od lat. videre „vidět“) a slova distrometr.

syn. krabička aneroidová Vidieho.

syn. dóza Vidieho – kovová krabička s tenkými stěnami z pružného materiálu, z níž je částečně nebo zcela vyčerpán vzduch. Vzdálenost stěn Vidieho aneroidové krabičky se zmenšuje při růstu tlaku vzduchu a zvětšuje při jeho poklesu. Starší Vidieho aneroidové krabičky mají vnitřní nebo vnější napínací pružiny, novější jsou samopružící. Deformaci stěn Vidieho aneroidové krabičky rušivě ovlivňuje teplota okolního vzduchu. Její vliv se kompenzuje zbytkovou náplní vzduchu v krabičce, zařazením bimetalu do převodního systému nebo volbou materiálů s vhodnými koeficienty roztažnosti. Vidieho aneroidová krabička se používá jako čidlo aneroidu nebo barografů.

(vir), syn. pruhy srážkové – jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Má tvar srážkových pruhů, které směřují svisle nebo šikmo pod základnu oblaku a nedosahují však k zemskému povrchu. Virga se řadí mezi zvláštnosti oblaků, protože srážkové pruhy lze považovat za prodloužení oblaku. Vyskytuje se nejčastěji u druhů cirrocumulus, altocumulus, altostratus, nimbostratus, stratocumulus, cumulus a cumulonimbus.

Termín byl přejat z lat. virga „prut“, přeneseně též „(úzký) pruh“.

syn. vazkost turbulentní.

charakteristika vlhkého vzduchu, která odpovídá teplotě suchého vzduchu o stejných hodnotách tlaku a hustoty jako má vzduch vlhký. Hodnotu virtuální teploty lze stanovit na základě stavové rovnice ideálního plynu pro vlhký vzduch na základě předpokladu, že suchý vzduch i vodní pára se chovají jako ideální plyny. Virtuální teplota T_v však umožňuje použít pro vlhký vzduch stavovou rovnici ideálního plynu pro suchý vzduch, dosadíme-li do ní virtuální teplotu místo teploty vzduchu, tzn.
$p/\rho =R_d{T}_v,$
kde p je tlak vlhkého vzduchu, ρ hustota vlhkého vzduchu a R_d měrná plynová konstanta suchého vzduchu. Pro danou měrnou vlhkost s lze hodnotu T_v v K určit pomocí vztahu
$T_v=T\left[(1+\left(\frac{R_v}{R_d}-1\right)s)\right]\cong T(1+\mathrm{0,61}s),$
kde T značí teplotu v K a R_v měrnou plynovou konstantu vodní páry. Obdobně lze T_v vyjádřit pomocí směšovacího poměru w, využijeme-li převodní vztah
$s=\frac{w}{1+w}.$
Platí tedy, že T_v ≥ T, kde znaménko rovnosti obou veličin odpovídá suchému vzduchu. Virtuální teplota bývá při zemi obvykle o 0,1 až 5,0 °C vyšší než skutečná teplota vzduchu, přičemž hodnota horní hranice rozdílu odpovídá napětí nasycené vodní páry při 30 °C. V meteorologii se využívá také prům. virtuální teplota vrstvy vzduchu mezi dvěma izobarickými hladinami, která je přímo úměrná jejich vertikální vzdálenosti. Relativní izohypsy na mapách relativní topografie jsou tedy zároveň izotermami prům. virtuální teploty. Ve fyzice oblaků a srážek zahrnují někteří autoři do definice virtuální teploty i přírůstek hustoty vyvolaný přítomností kondenzované fáze vody. Definice má potom tvar
$T_v=T\left(1+\mathrm{0,61}w-w_l\right),$
kde w_l je směšovací poměr kondenzované fáze vody.

viz tření v atmosféře.

viz tření v atmosféře.

syn. koeficient vazkosti.

syn. koeficient viskozity – patří k zákl. hydrodyn. veličinám, v meteorologii se s ním setkáváme zejména ve fyzice mezní vrstvy atmosféry. Rozlišujeme koeficient vazkosti dynamický a kinematický.
1. Koeficient vazkosti dynamický je faktor úměrnosti μ ve vztahu
$\tau =\mu \frac{\partial v}{\partial n},$
kde $\tau$ značí vazké napětí a ∂v/∂n změnu rychlosti proudění připadající na jednotkovou vzdálenost ve směru normály jednotkové plochy, k níž vztahujeme $\tau$. Uvedené mat. vyjádření se obvykle nazývá Newtonovým zákonem pro vazké proudění.
2. Koeficient vazkosti kinematický je poměr dynamického koeficientu vazkosti a hustoty uvažované tekutiny, v meteorologii hustoty vzduchu.

viz tření v atmosféře.

pozorování bez met. přístrojů, např. pozorování druhu oblačnosti, bouřek, stavu půdy, určování dohlednosti odhadem.

část geosféry, která se podílí na procesu geneze klimatu. Zahrnuje atmosféru Země, dále hydrosféru, kryosféru, biosféru a svrchní část litosféry, resp. pedosféry. Jednotlivé složky jsou vzájemně intenzivně provázány, neboť zde v nejrůznějších časových a prostorových měřítkách neustále probíhají fyz., chem. a biologické procesy umožňující výměnu energie, příp. látek (např. záření, vítr, hydrologický cyklus). Zvlášť intenzivní jsou interakce atmosféry a oceánu. Ze statist. souboru stavů klimatického systému je odvozeno klima. Viz též model klimatologický, signál klimatický.

(vol) [volůtus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Tvar volutus označuje dlouhý, nízko položený, horizontální válcovitý oblačný útvar, často pomalu rotující kolem své horizontální osy. Rotorový oblak volutus je samostatný a není spojen s žádným jiným oblakem. Je příkladem vlnové poruchy typu "undular bore". Tvar oblaku volutus se vyskytuje u druhů altocumulus a stratocumulus. Byl zaveden do mezinárodní morfologické klasifikace oblaků v roce 2017.

Termín byl přejat z lat. volutus „zavinutý, stočený“ (příčestí minulého slovesa volvere „valit, točit“, srov. revolver).

(FFD, z angl. Forward-Flank Downdraft) syn. proud konvektivní sestupný čelní – hlavní sestupný konvektivní proud v supercele, který je většinou spojen se silnými srážkami. Nachází se v přední části supercely vzhledem ke směru jejího pohybu. Je zodpovědný za vznik gust fronty a pro ni typické oblačnosti ve formě zvláštnosti arcus. Na rozdíl od zadního sestupného proudu je tvořen studeným a vlhkým vzduchem, neboť se do něj vypařují srážkové částice.

v klimatologii přechodné období mezi zimou a jarem ve stř. Evropě, vymezené trváním prům. denních teplot vzduchu 0 až 5 °C na vzestupné části křivky ročního chodu teploty vzduchu sestrojené z měs. normálů. Jeho konec se kryje s počátkem velkého vegetačního období. Předjaří je součástí zimy v širším smyslu.

viz též děj.

Termín pochází z lat. slova processus „postupování; vývoj“, odvozeného od slovesa procedere „postupovat“ (z pro- „kupředu, před“ a cedere „kráčet“).

soubor údajů o očekávaném počasí, vztahující se k určitému prostoru a časovému intervalu. Do tohoto souboru se nejčastěji zahrnují údaje o očekávaných hodnotách teploty vzduchu, směru a rychlosti větru, o výskytu oblačnosti, atm. srážek, mlh, bouřek apod.

V letecké meteorologii nejvyšší hodnota dohlednosti pozorovaná v souladu s definicí „Dohlednost“, které je dosaženo nejméně na polovině kruhového horizontu nebo nejméně na polovině letištní plochy. Tyto oblasti mohou tvořit spojitý sektor nebo mohou být složeny z několika nespojitých sektorů. Tato hodnota může být vyhodnocena pozorovatelem nebo přístrojovým systémem. K získání co nejlepšího odhadu převládající dohlednosti se tam, kde jsou instalovány, používají přístroje.

syn. vítr převládající.

syn. směr větru převládající – směr větru nejčastěji měřený nebo pozorovaný v daném místě za určité období, např. den, měsíc, sezonu nebo rok. Je jednou ze základních klimatických charakteristik určitého místa.

syn. předpověď počasí.

Termín pochází z řec. πρόγνωσις [prognósis] „prognóza, předpověď“ (z předpony προ- [pro-] „předem“.a γνῶσις [gnósis] „poznání, vědění“).

předpověď podmínek příznivých pro vývoj konvektivních bouří v dané oblasti. Metody předpovědi konvektivních bouří se liší podle délky předpovědního intervalu. Na velmi krátkou dobu (do 2–6 hodin) lze pro předpověď konv. bouří využít družicová a radiolokační pozorování. Na dobu asi do 12–18 hodin se vychází především z analýzy křivky teplotního zvrstvení, vertikálního střihu větru a z indexů stability získaných z aerologického měření a doplněných celkovou synoptickou analýzou. Na delší období (zejména na 12 a více hodin) jsou využívané zejména předpovědi získané z modelů numerické předpovědi počasí i předpovídané indexy stability a profily meteorologických prvků (zejména teploty vzduchu, charakteristik vlhkosti vzduchu a vektoru větru), předpovědní hodografy apod.

prostor, pro který se vydává meteorologická předpověď. Většinou se jedná o území státu nebo jeho geogr. či administrativní část.

mapa předpovídaného budoucího rozložení izohyps některé standardní tlakové hladiny, sestavené pro určitý termín, nejčastěji pro 00 UTC. Tato mapa se v současné době zpravidla zpracovává ve větších předpovědních centrech na základě výstupů modelů numerické předpovědi počasí a rozšiřuje internetovým přenosem nebo pomocí meteorologických kódů, např. kódu GRID. Uvedená předpovědní mapa, která je podkladem krátkodobých nebo střednědobých předpovědí počasí, se dříve sestavovala zejména graf. způsobem (např. metodou R. Fjörtofta nebo A. Defanta). Viz též numerická předpověď počasí, mapa relativní topografie.

syn. mapa předpovědní.

syn. mapa prognózní – v meteorologii obecně mapa, jež obsahuje předpověď kteréhokoli meteorologického prvku a jevu, např. mapa předpovědí atm. srážek, mapa výškového větru se zakreslením předpokládané polohy osy tryskového proudění nebo mapa předpovídaného počátku žní. V denní synop. praxi se význam pojmu předpovědní mapa zužuje na mapy předpovídaných hodnot budoucího rozložení přízemních a výškových polí meteorologických prvků, sestavované zpravidla pomocí numerických předpovědních modelů pro různě dlouhá období (na 24, 48 h atd.). Jedná se především o předpovědní mapy přízemní povětrnostní situace a předpovědní mapy barické topografie, sestavené na základě metod numerické předpovědi počasí v předpovědních centrech a rozšiřované zpravidla prostřednictvím internetu. Viz též mapa přízemní předpovědní, mapa absolutní topografie předpovědní, mapa relativní topografie.

časový interval, ve kterém se předpokládá uskutečnění vývoje počasí uvedeného v předpovědi. Podle doporučení Světové meteorologické organizace je v tabulce uvedena doba platnosti stanovená pro jednotlivé typy předpovědí. Viz též předstih předpovědi.

Definice doby platnosti předpovědi
Nowcasting	0 až 2 hodiny
Velmi krátkodobá předpověď počasí	0 až 12 hodin
Krátkodobá předpověď počasí	12 až 72 hodin
Střednědobá předpověď počasí	72 až 240 hodin
Prodloužená střednědobá předpověď počasí	10 dní až 30 dní
Dlouhodobá předpověď počasí	30 dní až 2 roky
Měsíční výhled	1 měsíc (nikoliv nutně hned následující měsíc)
Výhled na 3 měsíce nebo 90 dní	90 dní (nikoliv nutně hned následujících 90 dní)
Sezonní výhled	Jaro, léto, podzim, zima (např. zima na sev. polokouli = prosinec, leden, únor)
Klimatologická předpověď počasí	Více než 2 roky

středisko, kde se soustřeďují meteorologické informace a/nebo vypracovávají meteorologické předpovědi. Obvykle je předpovědní centrum blíže označováno podle území, které zabezpečuje, podle umístění centra nebo podle bližšího určení účelu, k jakému vydávané předpovědi slouží. Viz též centrum meteorologické světové, centrum meteorologické specializované regionální, centrum meteorologické národní.

doba mezi vydáním předpovědi meteorologického jevu a jeho výskytem.

v atmosférické chemii termín pro látku, ze které vzniká v atmosféře chemickou reakcí látka nová. Např. prekurzory přízemního ozonu jsou oxidy dusíku a VOC.

Termín je přejat z lat. slova praecursor „ten, kdo běží napřed (jako předvoj)“, odvozeného od slovesa praecurrere „běžet napřed“ (z prae- „napřed, dříve“ a currere „běžet“, srov. např. kurz).

rozdíl rel. vorticity na horní a dolní hranici dané vrstvy v atmosféře. Lze ji též vyjádřit vorticitou rychlosti termálního větru příslušejícího této vrstvě. Pole termální vorticity je úzce spjato s vývojem tlakového pole. Viz též teorie vývojová Sutcliffeova.

syn. vírnatost – obecně vektorová veličina, která je bodovou (mikroskopickou) mírou rotace vzduchu. Vorticita je definována jako rotace vektoru rychlosti proudění v:
$\nabla \times v=\left(\frac{\partial v_z}{\partial y}-\frac{\partial v_y}{\partial z},\frac{\partial v_x}{\partial z}-\frac{\partial v_z}{\partial x},\frac{\partial v_y}{\partial x}-\frac{\partial v_x}{\partial y}\right),$
kde v_x, v_y a v_z značí složky rychlosti proudění v kartézské souřadnicové soustavě (x, y, z). Pokud uvažujeme rychlost proudění vzhledem k absolutní souřadnicové soustavě, jde o abs. vorticitu. V případě, že rychlost proudění vyjadřujeme v relativní souřadnicové soustavě pevně spojené s rotující Zemí, mluvíme o rel. vorticitě. Směr vektoru vorticity je shodně orientovaný s osou rotace, velikost vektoru vorticity je úměrná velikosti cirkulace. V dynamické meteorologii synoptického měřítka se vorticita obvykle vztahuje pouze k horiz. pohybům a ztotožňuje se proto pouze s vert. složkou rotace vektoru v,
$\xi =\frac{\partial v_y}{\partial x}-\frac{\partial v_x}{\partial y},$
která má velký prognostický význam. Mezi vertikálními složkami abs. vorticity ξ_a a rel. vorticity ξ_r platí vztah:
${\xi }_a={\xi }_r+\lambda ,$
v němž λ značí Coriolisův parametr. V oblasti cyklon a brázd nízkého tlaku vzduchu je ξ_r > 0, naopak v oblasti anticyklon a hřebenů vysokého tlaku vzduchu je ξ_r < 0 (platí pro sev. polokouli).
Při popisu proudění a analýze jeho dynamiky v subsynoptickém měřítku je třeba uvažovat všechny tři složky vektoru vorticity. Vertikální složku vektoru vorticity spojenou s rotací v horiz. rovině pak často zkráceně označujeme jako vert. vorticitu; pod označením horiz. vorticita rozumíme výslednici obou horiz. složek vektoru vorticity spojenou s rotací ve vert. rovině. Například produkce horiz. rel. vorticity v důsledku horiz. gradientu vztlaku po obou stranách osy oblasti se sestupným pohybem vzduchu v konvektivním oblaku je podstatná pro vznik velmi nebezpečné rotorové cirkulace na čele výtoku chladného vzduchu z konvektivní bouře. Pro samotný vývoj konv. oblaku má velký význam transformace horiz. rel. vorticity v okolí oblaku na vert. rel. vorticitu uvnitř oblaku. V okolí oblaku je horiz. rel. vorticita důsledkem vzájemného působení vertikálního střihu větru a nehomogenního rozložení vztlaku. K transformaci na vert. rel. vorticitu pak dochází prostřednictvím kvazihorizontálního vtoku do oblasti se silným výstupným pohybem. Tento proces je podstatný pro vznik rotace s vert. osou v supercele. Viz též rovnice vorticity.

Termín byl nejprve zaveden v angličtině a pochází z lat. vortex „vír“ (starší podoby slova vertex, odvozeného od vertere/vortere „otáčet, točit“).

rovnice, která je v z-systému obvykle uváděna ve tvaru
$\frac{d}{dt}\left(\xi +\lambda \right)=-\left(\xi +\lambda \right){\nabla }_H.v-k.{\nabla }_H\alpha \times {\nabla }_{H}p+k.\frac{\partial v}{\partial z}\times {\nabla }_H{v}_z,$
a v p-systému
$\frac{d}{dt}(\xi +\lambda )=-\left(\xi +\lambda \right){\nabla }_p.v+k.\frac{\partial v}{\partial p}\times {\nabla }_p\omega ,$
Symbol ξ představuje rel. vorticitu, λ Coriolisův parametr, t čas, v vektor rychlosti proudění, ${\nabla }_H.v$ značí horiz. divergenci proudění, ${\nabla }_H\alpha$ horiz. gradient měrného objemu, ${\nabla }_{H}p$ horiz. gradient tlaku vzduchu p, $\partial v/\partial z$ vertikální střih větru, ${\nabla }_H{v}_z$ horiz. gradient vert. složky rychlosti proudění v_z, k jednotkový vektor orientovaný ve směru vert. osy, ${\nabla }_p.v$ vyjadřuje izobarickou divergenci proudění, ${\nabla }_p\omega$ izobarický gradient vertikální rychlosti v p-systému ω.
Rovnici vorticity lze odvodit tak, že ve vyjádřeních pohybové rovnice pro první, resp. druhou horiz. složku rychlosti proudění zderivujeme všechny členy podle souřadnice y, resp. x a obě takto vzniklé rovnice od sebe odečteme. Rovnice vorticity patří spolu s rovnicí tendence relativní topografie k základním prognostickým rovnicím, které popisují mechanizmus tlakových změn v atmosféře a jeho souvislosti s dynamikou proudění vzduchu. Rovnice vorticity je důležitá v modelech používaných při numerické předpovědi počasí, které nejsou založeny na přímé integraci základních rovnic. Předpovědní význam rovnice vorticity spočívá v tom, že např. při geostrofíckém proudění umožňuje výpočet lokální změny výšky zvolené izobarické plochy. Rovnici vorticity poprvé použil L. Marchi v roce 1882. Její význam zdůraznil v roce 1922 A. A. Fridman, avšak k předpovědním účelům ji poprvé použil C. G. Rossby (1939). Rovnice vorticity ve výše uvedeném tvaru je určena pro popis proudění synoptického měřítka, kdy horiz. složky vorticity můžeme zanedbat. Při popisu proudění subsynoptického měřítka a analýze jeho dynamiky je nutné uvažovat všechny tři složky vektoru vorticity. V těchto případech se také rovnice vorticity užívá v obecném třísložkovém tvaru. Viz též teorie vývojová Sutcliffeova.

(VA) – pevné částice vyvržené do atmosféry při vulkanické erupci, které mohou významně ovlivnit letecký provoz. Vulkanický popel patří mezi primární aerosoly. Viz též centrum poradenské pro vulkanický popel.

podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků z roku 2017 patří do skupiny zvláštních oblaků s označením flammagenitus. Vznikají při vulkanických erupcích a mají vzhled mimořádně vyvinutých a rychle rostoucích kupovitých oblaků. Ve velkých výškách se mohou rozšířit nad rozsáhlými oblastmi, přičemž obloha získává zvláštní charakteristické zbarvení, které může trvat několik týdnů. Jsou složeny hlavně z prachových nebo jiných pevných částic různé velikosti, které mohou při dostatečné vlhkosti působit jako kondenzační jádra. Části těchto oblaků mohou být potom složeny převážně z vodních kapek. Viz též pyrocumulus, pyrocumulonimbus.