Elektronický meteorologický slovník

[la niňa] – studená fáze ENSO, provázená kladnou fází jižní oscilace, tedy zesílením Walkerovy cirkulace. Projevuje se v obecně chladnější východní části Tichého oceánu poklesem teploty povrchu moře podél rovníku oproti normálu až o více než 3 °C. Způsobuje zesílení srážek v záp. Tichomoří a naopak sucho v jeho centrální části. Nárůst tlaku vzduchu ve vých. Tichomoří způsobuje zesílení pasátů, takže zesilují povrchové oceánské proudy i upwelling hlubinné vody při záp. pobřeží Jižní Ameriky. Označení La Niña (holčička) vzniklo jako protiklad k pojmenování dříve poznané, opačné fáze El Niño.

viz smog oxidační.

syn. hmota vzduchová instabilní.

méně vhodné označení pro vertikální instabilitu atmosféry.

viz index stability.

studený oceánský proud, který omývá východní pobřeží Kanady a způsobuje zde relativně chladnější léto. U Newfoundlandu se střetává s Golfským proudem, takže zde často dochází ke vzniku mořské mlhy.

(la) [lakúnózus] – jedna z odrůd oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizována jako menší nebo větší oblačné skupiny nebo vrstvy, které mají v souvislé, obvykle v dosti tenké vrstvě, více méně pravidelně rozložené zaokrouhlené otvory, jejichž okraje jsou někdy vláknité (třásnité). Jednotlivé části oblaku a bezoblačné mezery jsou uspořádány tak, že působí dojmem sítě nebo včelího plástu. Vyskytuje se hlavně u druhů cirrocumulus a altocumulus; může se také vyskytnout, ačkoliv jen zřídka, u druhu stratocumulus.

Termín navrhl J. Vincent v r. 1903 ve formě lacunar (doslova „strop s prohlubněmi, kazetový strop“), do mezinárodní klasifikace byl zařazen v r. 1930 ve tvaru lacunaris „místy prohloubený“, současná podoba termínu je z r. 1951. Je přejat z lat. lacunosus „s prohlubněmi, vydutý“ (od lacuna „prohlubeň, díra, mezera“; srov. laguna).

horní část bouřkového oblaku nese převážně kladné náboje, zatímco dolní část náboje záporné. Tímto prostorovým rozdělením náboje je vytvořena hlavní el. struktura bouřkového oblaku, který se chová jako vert. el. dipól. Střed kladně nabitého pólu obvykle leží v oblasti izotermy –20 °C, střed záporně nabitého pólu je umístěn poněkud nad nulovou izotermou. Hodnota těchto nábojů odpovídá řádově několika stovkám coulombů. Kromě hlavního dipólu může vzniknout při základně oblaku menší centrum kladných nábojů. Viz též moment dipólu bouřkového oblaku.

viz separace elektrického náboje v oblacích.

procesy, jejichž prostřednictvím dochází v oblacích k oddělování kladného a záporného el. náboje a ke vzniku center zvýšené koncentrace těchto nábojů. Tyto procesy jsou předpokladem pro vznik oblačné elektřiny a bouřkové elektřiny. Z metodologického hlediska lze procesy rozdělit na dvě skupiny: jednak na ty, které mohou probíhat bez působení počátečního el. pole, a za druhé na ty, jež předpokládají iniciační roli již dříve existujícího el. pole. Někdy se v odborné literatuře v souvislosti s těmito dvěma skupinami dějů objevují označení neinduktivní, resp. induktivní separace el. náboje.
Do první skupiny patří především děje, jež zřejmě hrají podstatnou roli při vzniku bouřkové elektřiny a uplatňují se při intenzivním narůstání ledových částic v oblacích. Probíhají při vzájemných srážkách, odrazech a tříštění různě velkých ledových částic nebo v průběhu obalování ledových částic povrchovou vrstvou přechlazené vody při velmi intenzivním zachycování přechlazených vodních kapiček ledovými částicemi. V obou případech dochází k tomu, že relativně velké a rychle narůstající oblačné částice se nabíjejí záporně, zatímco malé částice kladně. K oddělování pak dochází působením pole zemské tíže za spolupůsobení vertikálních pohybů vzduchu v oblacích a turbulence.
Do druhé skupiny lze zařadit děje, které souvisejí s el. polarizací oblačných částic (hydrometeorů) v již existujícím el. poli, čímž v oblačném prostředí vznikají soustavy orientovaných el. dipólů. Následně pak jde např. o selektivní zachycování kladných nebo záporných iontů, o působení hrotových výbojů na koncích polarizovaných jehlicovitých ledových krystalů apod.
Procesy separace el. náboje v oblacích významně interagují s celkovou mikrostrukturou oblaků, a představují tak dnes její integrální součást.

kvalitativní charakteristika místa, kde pracuje meteorologická stanice, a to z hlediska geogr. nebo expozičních podmínek. Poloha met. stanice z hlediska terénních podmínek může být vrcholová, údolní, svahová, nížinná, horská apod., z hlediska působení klimatických faktorů chráněná, otevřená, inverzní, větrná apod. Viz též stanice meteorologická reprezentativní, expozice meteorologických přístrojů, souřadnice meteorologické stanice.

výpočetní model, v němž je prostorový transport určité příměsi nebo charakteristiky stavu atmosféry v poli proudění uvažován prostřednictvím lagrangeovského přístupu k popisu tohoto pole. Při tomto přístupu se modeluje pohyb individuálních vzduchových částic po jejich trajektoriích a v průběhu tohoto pohybu se uvažují změny probíhající v takto se pohybujících individuálních částicích. V současné době se pojem lagrangeovský model v meteorologii vyskytuje především v souvislostech s modely znečištění ovzduší. V příslušných modelech se pak zpravidla jako součást modelových algoritmů konstruují trajektorie vycházející ze zdrojů znečišťujících příměsí. Viz též model vlečkový.

vztah vyjadřující změnu rychlosti větru s výškou v závislosti na vert. teplotním gradientu a na velikosti tření vzduchu o zemský povrch. Lajchtmanův vztah lze psát ve tvaru
$\frac{v_1}{v_2}=\frac{z_1^{1-n}-z_0^{1-n}}{z_2^{1-n}-z_0^{1-n}},$
kde v₁ a v₂ je rychlost větru v hladině 1 a v hladině 2, z₁ a z₂ výška hladiny 1 a hladiny 2, n značí koeficient závislý na teplotním zvrstvení ovzduší a z₀ parametr drsnosti zemského povrchu. Uvedený vztah, nazvaný podle D. L. Lajchtmana, se používal při studiu přízemní a mezní vrstvy atmosféry.

viz zákon Beerův.

syn. zákon Bouguerův.

vzorec pro výpočet prům. směru větru z četností směru větru pozorovaného v osmidílné větrné růžici. Za předpokladu, že rychlosti větru jsou ve všech osmi směrech stejné, má tvar:
$tg\alpha =\frac{E-W+\left(NE+SE-NW-SW\right)\cos 45°}{N-S+\left(NE+NW-SE-SW\right)\cos 45°},$
kde α je úhel mezi poledníkem a prům. směrem větru a symboly pro osm směrů větru vyjadřují počet případů výskytu větru daného směru.

syn. zákon Beerův.

historický kombinovaný meteorologický přístroj, který se skládal z Lambrechtova termo-hygroskopu a aneroidu. Termo-hygroskop, který kombinoval funkci vlasového vlhkoměru a bimetalického teploměru, ukazoval přibližně změnu teploty rosného bodu za určitý časový interval, aneroid umožňoval zjistit změnu tlaku vzduchu. Kombinací obou údajů se prováděla místní předpověď počasí na následující den, a to za pomoci tabulky s devíti druhy a až sedmnácti variantami různých povětrnostních situací.
Lambrechtův povětrnostní telegraf se stal standardem ve všech meteorologických sloupech z produkce firmy Wilhelma Lambrechta z Göttingenu od roku 1881. Byl vyráběn i v nástěnném a přenosném provedení. Označován byl též jako Lambrechtův telegraf na počasí či oznamovatel povětrnosti.

vlasový vlhkoměr upravený pro přibližné určení teploty rosného bodu. Má zákl. stupnici relativní vlhkosti vzduchu doplněnou souběžnou pomocnou stupnicí přibližných rozdílů mezi teplotou vzduchu a teplotou rosného bodu. Tyto rozdíly podstatně závisí na relativní vlhkosti, v menší míře i na teplotě vzduchu. O přečtený rozdíl se sníží teplota vzduchu změřená na připojeném teploměru.

proudění bez turbulentních vířivých pohybů. Jednotlivé makroskopické částice proudící tekutiny (ve vzduchu jednotlivé vzduchové částice) se pohybují ve vrstvách rovnoběžných se směrem proudění, mezi sousedními vrstvami se mohou vzájemně vyměňovat pouze molekuly, nikoli makroskopické částice. Proudnice mají hladký průběh a v případě vhodného obarvení proudící tekutiny je lze sledovat na značnou vzdálenost. V atmosféře se s laminárním prouděním setkáváme pouze v tzv. laminární vrstvě, která se někdy vytváří nad hladkými povrchy, např. nad vodním povrchem při slabém větru, uhlazenou sněhovou pokrývkou apod. a dosahuje tloušťky řádově 10^–3 až 10^–2 m. Nad laminární vrstvou existuje přechodová vrstva s nedokonale vyvinutou turbulencí. Laminární proudění samovolně přechází v turbulentní, jestliže Reynoldsovo číslo překročí kritickou mez. Viz též rychlost proudění kritická, proudění turbulentní.

viz vrstva atmosféry mezní.

proudění bez turbulentních vířivých pohybů. Jednotlivé makroskopické částice proudící tekutiny (ve vzduchu jednotlivé vzduchové částice) se pohybují ve vrstvách rovnoběžných se směrem proudění, mezi sousedními vrstvami se mohou vzájemně vyměňovat pouze molekuly, nikoli makroskopické částice. Proudnice mají hladký průběh a v případě vhodného obarvení proudící tekutiny je lze sledovat na značnou vzdálenost. V atmosféře se s laminárním prouděním setkáváme pouze v tzv. laminární vrstvě, která se někdy vytváří nad hladkými povrchy, např. nad vodním povrchem při slabém větru, uhlazenou sněhovou pokrývkou apod. a dosahuje tloušťky řádově 10^–3 až 10^–2 m. Nad laminární vrstvou existuje přechodová vrstva s nedokonale vyvinutou turbulencí. Laminární proudění samovolně přechází v turbulentní, jestliže Reynoldsovo číslo překročí kritickou mez. Viz též rychlost proudění kritická, proudění turbulentní.

starší označení pro brízu.

letecká předpověď počasí obsahující předpovědi některých z těchto meteorologických prvků: přízemní vítr, dohlednost, význačné počasí (začátek a konec bouřky, mrznoucí srážky, húlava, kroupy, zvířený písek nebo prach aj.) a oblačnost. Období platnosti předpovědi nesmí přesahovat 2 hodiny. Tyto předpovědi jsou určeny pro letadla vzdálená od letiště přistání méně než 1 hodinu letu a vydávají se pravidelně, zpravidla každou půlhodinu, nebo nepravidelně pro jednotlivá přistávající letadla. Vydávají se v otevřené řeči nebo nejčastěji jako přistávací předpovědi typu „trend“, podle pokynů Mezinárodní organizace civilního letectví. Předpovědi typu „trend“ se připravují a mezi letišti se vyměňují spolu s let. met. zprávami v kódu METAR, k nimž jsou připojeny. Viz též indikátory změny v přistávacích a letištních předpovědích.

obvykle laický odhad budoucího počasí, který může být prováděn podle pozorování meteorologických prvků a jevů v daném místě nebo podle pozorování přírodních úkazů. Lidé žijící ve stálém styku s přírodou mohou někdy ze zvláštností průběhu počasí v určitém místě a na základě svých dlouhodobých zkušeností úspěšně odhadnout na krátkou dobu tamější budoucí počasí. Viz též počasí místní.

syn. déšť trvalý.

zast. označení pro trvalý déšť.

meteorologická stanice umístěná na pevnině, na pobřeží nebo na větších ostrovech. Mezi pozemní meteorologické stanice patří přízemní meteorologické stanice, aerologické stanice a stanice měřící v mezní vrstvě atmosféry.

bríza vanoucí v noci z chladnější pevniny nad relativně teplejší povrch moře nebo jiné rozsáhlé vodní plochy. V důsledku menších nočních rozdílů teploty mezi pevninou a mořem a většího tření na souši je pevninská bríza v blízkosti pobřežní čáry slabší než mořská bríza a její směr je méně stálý. Výška vrstvy, v níž je patrná, je rovněž podstatně menší, činí asi jednu třetinu ve srovnání s mořskou brízou. Podobně menší je i horiz. dosah, směrem do moře zasahuje pevninská bríza maximálně 10 až 15 km. Viz též cirkulace brízová.

starší označení pro pevninskou brízu.

syn. sucho půdní.

syn. sucho půdní.

syn. sucho agronomické, sucho zemědělské – nedostatek vody v půdě projevující se nízkou půdní vlhkostí, způsobený meteorologickým suchem. Z dalších vlivů mají značný význam vlastnosti půdy, způsob jejího obhospodařování a celá řada dalších faktorů. Posuzování agronomického sucha je úkolem agrometeorologie, přičemž je třeba uvažovat i poznatky hydropedologie, fyziologie rostlin apod. Viz též přísušek, sucho fyziologické, bilance půdní vody.

index humidity, který navrhl R. Lang (1920) ve tvaru
$I=R/T,$
kde R je prům. roč. úhrn srážek v mm a T prům. roč. teplota vzduchu ve °C. Tato veličina měla původně vyjadřovat podmínky pro vytváření půdního humusu; později byla použita pro klasifikaci klimatu v planetárním měřítku. K tomu však není vhodná, neboť je definována jen pro T > 0. V ČR je modifikovaný Langův dešťový faktor vypočtený z dat za vegetační období používán k charakteristice sucha v jednotlivých letech. Mapa Langova dešťového faktoru je součástí Atlasu podnebí Česka (2007), viz atlas klimatologický. Viz též izonotida.

1. v letecké meteorologii nevhodné označení pro vlnové proudění v závětří horských hřebenů, které vzniká při proudění vzduchu kolmo na překážku, je-li dostatečně rychlé, vert. mohutné a při stabilním teplotním zvrstvení ovzduší;
2. v synoptické meteorologii nevhodné označení pro vlny Rossbyho.

viz klasifikace atmosférických iontů.

předpověď počasí na období od 30 dnů do dvou let, především na měsíc, sezonu, rok. Zpočátku se pro dlouhodobou předpověď počasí používaly statist. metody studující změny meteorologických prvků v různých místech v závislosti na čase. Později byly rozvinuty statisticko-synoptické metody dlouhodobé předpovědi počasí, vycházející ze zákonitostí atmosférické cirkulace nad určitým územím, z nichž se nejvíce osvědčila metoda analogu. Od 90. let 20. stol. se začaly používat objektivní metody založené na ansámblové předpovědi počasí, používající numerické modely předpovědi počasí, většinou spojené s modely popisujícími proudění a teplotu hladiny oceánu. Viz též předpověď počasí krátkodobá, předpověď počasí střednědobá.

předpověď počasí na období od 30 dnů do dvou let, především na měsíc, sezonu, rok. Zpočátku se pro dlouhodobou předpověď počasí používaly statist. metody studující změny meteorologických prvků v různých místech v závislosti na čase. Později byly rozvinuty statisticko-synoptické metody dlouhodobé předpovědi počasí, vycházející ze zákonitostí atmosférické cirkulace nad určitým územím, z nichž se nejvíce osvědčila metoda analogu. Od 90. let 20. stol. se začaly používat objektivní metody založené na ansámblové předpovědi počasí, používající numerické modely předpovědi počasí, většinou spojené s modely popisujícími proudění a teplotu hladiny oceánu. Viz též předpověď počasí krátkodobá, předpověď počasí střednědobá.

předpověď počasí na období od 10 do 30 dnů, především s využitím metody ansámblové (skupinové) předpovědi počasí a při hodnocení lokální extremity také analýzy klimatických dat. Viz též předpověď počasí střednědobá, předpověď počasí dlouhodobá.

syn. vyzařování atmosféry – tok dlouhovlnného záření plynných složek, oblaků, popř. aerosolů v atmosféře. Hlavními plynnými složkami podílejícími se na záření atmosféry jsou vodní pára a oxid uhličitý. Spektrum záření atmosféry je při jasné obloze závislé na aktuálním množství vyzařujících složek atmosféry a jeho intenzita může být až o řád menší než intenzita záření černého povrchu zářícího při stejné teplotě. Homogenní vrstva hustých oblaků naopak vyzařuje prakticky stejně jako absolutně černé těleso. Záření atmosféry pozorujeme jednak jako záření směřující dolů, které při pozorování na zemském povrchu nazýváme zpětným zářením atmosféry, jednak jako záření směřující nahoru. Při studiu radiační bilance soustavy Země – atmosféra se používá pojmu záření atmosféry Země, kterým označujeme úhrn záření atmosféry směřujícího vzhůru a unikajícího do kosmického prostoru.

v meteorologii elmag. záření o vlnových délkách 3–100 µm. Viz též záření krátkovlnné, okno atmosférické.

jedna z verzí barometrické formule, používaná ve tvaru:
$z=8000\left(1+\alpha T\right)\ln \frac{p_0}{p},$
nebo
$z=18400\left(1+\alpha T\right)\log \frac{p_0}{p},$
kde z je výška v m nad výchozí hladinou, p₀ tlak vzduchu ve výchozí hladině, p tlak vzduchu ve výšce z, α je konstanta rovná 0,00366 a T je teplota vzduchu ve °C. Pro reálné ovzduší, v němž se teplota mění s výškou, se symbolem T rozumí prům. teplota ovzduší v dané vrstvě vzduchu, počítaná obvykle jako aritmetický průměr teploty v hladinách s tlakem p₀ a p. V uvedených vzorcích se nebere zřetel na vliv vlhkosti vzduchu. Viz též vzorec Babinetův, vzorec Laplaceův–Rühlmannův.

syn. formule barometrická úplná – nejpřesnější barometrický vzorec, který přihlíží jak k vlhkosti vzduchu, tak k závislosti síly zemské tíže na zeměp. šířce a výšce nad hladinou moře. Uvádí se ve tvaru:
$\log \frac{p_1}{p_2}=\left(1-\alpha T_m\right)\left(1-\mathrm{0,377}\frac{\overline{e}}{\overline{p}}\right)\left(1-\mathrm{0,002644}\cos 2\phi \right)\left(1-\beta z_m\right)\frac{\Delta z}{18400},$
kde Δz = z₂ – z₁ je rozdíl nadm. výšek [m] tlakových hladin p₂ a p₁, T_m prům. teplota ve °C, $\overline{e}$ prům. tlak vodní páry a $\overline{p}$ prům. tlak vzduchu ve vrstvě mezi oběma hladinami, z_m = ½(z₁ + z₂) je nadm. výška středu uvažované vrstvy, φ značí zeměp. šířku, α je konstanta rovná 0,003 66, β konstanta rovná 0,000 000 314 pro volnou atmosféru a 0,000 000 196 pro horské oblasti. Tento vzorec vznikl zdokolnalením původního Laplaceova vzorce z let 1799 až 1805, které provedl R. Rühlmann v roce 1870.

vztah pro rychlost šíření zvuku v atmosféře. Podle něj je rychlost zvuku dána vztahem
$c=\sqrt{\kappa \frac{p}{\rho }},$
kde c je rychlost zvuku, p tlak vzduchu, ρ hustota vzduchu, κ Poissonova konstanta (κ = c_p / c_v , c_p značí měrné teplo vzduchu při stálém tlaku a c_v měrné teplo vzduchu při stálém objemu). Laplaceův zákon byl odvozen za předpokladu, že rozpínání a odpovídající stlačování plynného prostředí při akust. vlnění probíhá adiabaticky. V suchém vzduchu (κ ≈ 1,405) při norm. podmínkách tlaku (p = 1 013,25 hPa) a teploty (T = 273,15 K ≈ 0 °C) je rychlost šíření zvuku podle Laplaceova zákona přibližněrovna 331 m.s^–1, což odpovídá naměřeným údajům. Uvedený vzorec pro rychlost zvuku odvodil franc. přírodovědec P. S. Laplace v r. 1826. S použitím stavové rovnice nabývá Laplaceův zákon tvar
$c=\sqrt{\kappa \frac{R^{\*}T}{m}},$
kde R* je univerzální plynová konstanta, T teplota vzduchu v K a m jeho poměrná molekulová hmotnost. Z tohoto vzorce vyplývá, že rychlost zvuku závisí v daném plynném prostředí pouze na jeho teplotě.

(Large Eddy Simulation) – metoda modelování turbulence spočívající v aplikaci filtru (prostorového, časového), pomocí něhož dojde k rozdělení spektra velikostí třírozměrných turbulentních vírů na dvě části, tj. na víry velkých měřítek a vírové pohyby měřítek malých. Víry velkých měřítek jsou přitom v modelu řízeny přímo pohybovými (Navierovými-Stokesovými) rovnicemi pro okamžité hodnoty složek rychlosti proudění, zatímco malé víry jsou parametrizovány.

viz šum meteorologický.

[lejzr] – kvantový generátor světla, produkující monochromatické, koherentní záření s malou rozbíhavostí. Všechny typy laserů sice pracují na principu zesílení světla pomocí stimulované emise záření, ale liší se velmi výrazně svou konstrukcí i vlastnostmi.
Lasery lze rozdělit podle:
a) povahy aktivního prostředí (pevná látka, kapalina, plyn, polovodič);
b) vyzařované vlnové délky (viditelné světlo, infračervené, ultrafialové, nebo rentgenové záření);
c) způsobu čerpání energie (optickým zářením, elektrickým polem, jadernou energií, chemickou reakcí atd.);
d) režimu práce (spojitý, pulzní).
Vlastností laserových paprsku se v met. aplikacích využívá k přesnému měření vzdálenosti a poloh, nebo k určování fyz-chem. vlastností zkoumaného vzorku ovzduší. Laser je zákl. částí lidaru. Principu laseru se v met. službě používá rovněž ke čtení dokumentů, zákresům met. snímků, map apod.

Termín zavedl amer. fyzik G. Gould před r. 1960. Jde o akronym angl. názvu Light Amplification by the Stimulated Emission of Radiation „zesílení světla stimulovanou emisí záření“, vytvořený analogicky k termínu maser označujícímu přístroj zesilující mikrovlnné záření.

syn. lidar.

zast. označení pro stav atmosféry, kdy se při převládajícím instabilním teplotním zvrstvení atmosféry vyskytuje nejméně jedna zadržující vrstva nejčastěji u povrchu země. Výstupné konvektivní proudy se v tomto případě plně vyvinou až po rozrušení zadržujících vrstev. Rozrušení může být mechanické (např. vlivem horské překážky) nebo termické (prohřátí zemského povrchu), popř. dynamické (konvergence proudění).

viz teplo latentní.

syn. teplo skupenské, teplo utajené – 
1. množství tepla potřebné k tomu, aby jednotka hmotnosti dané látky změnila skupenství, aniž přitom dojde ke změně její teploty. Ve fyzice atmosféry se zaměřujeme především na latentní teplo spotřebované nebo uvolněné při fázových přechodech vody. Rozeznáváme:
a) latentní teplo vypařování spotřebované při změně kapalné vody ve vodní páru;
b) latentní teplo tání spotřebované při fázovém přechodu ledu ve vodu;
c) latentní teplo sublimace spotřebované při přechodu ledu přímo ve vodní páru.
Při opačných fázových přechodech se stejné množství tepla uvolňuje a označujeme:
a) latentní teplo kondenzace uvolněné při fázovém přechodu vodní páry v kapalnou vodu;
b) latentní teplo mrznutí (tuhnutí) uvolněné při přechodu vody v led;
c) u fázového přechodu vodní páry přímo v led část autorů používá stále termín latentní teplo sublimace. V současné literatuře, zejména anglosaského původu, se často objevuje označení latentní teplo depozice.

2. v meteorologii se pojmu latentní teplo používá i k obecnému označení tepla, které se v atmosféře nebo na zemském povrchu uvolňuje při fázových přechodech vody.

viz zrcadlení.

refrakce světelných paprsků působená horiz. nehomogenitami v poli hustoty vzduchu. Má značný význam např. při geodetických měřeních.

statist. veličina σ_y rozměru délky, používaná zejména při studiu horiz. rozptylu pasivní příměsi v atmosféře, která charakterizuje turbulentní stav atmosféry v horiz. rovině. Lze ji určit např. z měření pulzací horiz. složek vektoru větru; charakterizuje intenzitu rozptylu příměsí v ovzduší v horiz. směru kolmém na směr proudění. Viz též model Suttonův, koeficient vertikální disperze, pulzace větru.

hladinoměr s pevnou stupnicí umožňující vizuální čtení vodního stavu v daném okamžiku.

vzduchová tlaková vlna vznikající při pohybu sněhových lavin a při průvodních jevech, jako jsou sesuny půdy, řícení balvanů apod. Vytváří se před čelem mas pohybujících se prudce dolů po svazích.

prostor za překážkou ve směru proudění vzduchu, v klimatologii po směru převládajícího větru, kde se ještě projevuje závětrný efekt. Jeho dosah může být i několik set km za překážkou v závislosti na jejích vlastnostech (relativním převýšení, tvaru), uvažovaném meteorologickém prvku a na podmínkách v atmosféře (rychlosti větru a jeho orientaci vůči orografii, na vertikální stabilitě atmosféry aj.). Závětří však pozorujeme i za menšími přírodními nebo umělými překážkami, např. větrolamy.

souborné označení pro změny hodnot meteorologických prvků, které lze pozorovat v závětří různých překážek. V případě horských pásem dochází kvůli předchozímu působení návětrného efektu a změnám atmosférické cirkulace vlivem orografické překážky ke vzniku srážkového stínu. K závětrným efektům dále patří zmenšování oblačnosti, nárůst dohlednosti, oteplování a zmenšení vlhkosti vzduchu působením fénového efektu, výskyt padavého větru, vlnového proudění, závětrných vírů, rotorových oblaků apod. Za výraznějšími pohořími může docházet k orografické cyklogenezi, orografické okluzi a k přechodnému zeslabování atmosférických front. K závětrným efektům však patří i srážkový stín a deformace pole proudění za menšími přírodními nebo umělými překážkami, které prostřednictvím větrného stínu zmenšují i výpar. Při existenci převládajícího větru se závětrný efekt uplatňuje i v klimatických poměrech určité oblastí nebo místa.

syn. brázda nízkého tlaku vzduchu dynamická.

prostor za překážkou ve směru proudění vzduchu, v klimatologii po směru převládajícího větru, kde se ještě projevuje závětrný efekt. Jeho dosah může být i několik set km za překážkou v závislosti na jejích vlastnostech (relativním převýšení, tvaru), uvažovaném meteorologickém prvku a na podmínkách v atmosféře (rychlosti větru a jeho orientaci vůči orografii, na vertikální stabilitě atmosféry aj.). Závětří však pozorujeme i za menšími přírodními nebo umělými překážkami, např. větrolamy.

podle K. Keila a S. P. Chromova označení pro vlnové proudění za horskou překážkou.

v praxi často používané označení pro gravitační vlny typu stojatých vln vznikající při přetékání stabilně zvrstvené vzduchové hmoty přes překážku v podobě horského pásma přibližně kolmo na jeho osu. Jsou řízeny Bruntovou–Vaisalovou frekvencí a v závětrném prostoru bývají spojeny s rotory vytvářejícími se pod jejich vrchy, s vlnovými oblaky, popř. s rotorovými oblaky.

atmosférický vír vyskytující se v závětří orografických překážek, často v sérii. Závětrné víry mohou mít buď přibližně horizontální, nebo přibližně vertikální osu. Víry první skupiny neboli rotory vznikají při přetékání horských hřebenů v podmínkách vírového, vlnového nebo rotorového proudění. Víry s přibližně vert. osou vznikají při obtékání ostrovů nebo izolovaných horských vrcholů a vytvářející tzv. Kármánovu vírovou dráhu. Ta je tvořena dvěma liniemi vzájemně protiběžně rotujících vírů, jež jsou unášeny prouděním a při svém pohybu dále do závětrného prostoru postupně zanikají. Takové víry lze často sledovat na družicových snímcích v podobě oblačných vírů (např. za ostrovem Jan Mayen). Ve starší české literatuře o závětrných jevech se pojem závětrný vír obvykle vyskytuje ve smyslu zde zmíněné první skupiny. Viz též perioda uvolňování vírů.

souborné označení pro změny hodnot meteorologických prvků, které lze pozorovat v závětří různých překážek. V případě horských pásem dochází kvůli předchozímu působení návětrného efektu a změnám atmosférické cirkulace vlivem orografické překážky ke vzniku srážkového stínu. K závětrným efektům dále patří zmenšování oblačnosti, nárůst dohlednosti, oteplování a zmenšení vlhkosti vzduchu působením fénového efektu, výskyt padavého větru, vlnového proudění, závětrných vírů, rotorových oblaků apod. Za výraznějšími pohořími může docházet k orografické cyklogenezi, orografické okluzi a k přechodnému zeslabování atmosférických front. K závětrným efektům však patří i srážkový stín a deformace pole proudění za menšími přírodními nebo umělými překážkami, které prostřednictvím větrného stínu zmenšují i výpar. Při existenci převládajícího větru se závětrný efekt uplatňuje i v klimatických poměrech určité oblastí nebo místa.

syn. deprese orografická.

vítr o prům. rychlosti 1,6 až 3,3 m.s^–1 nebo 6 až 11 km.h^–1. Odpovídá druhému stupni Beaufortovy stupnice větru.

lidový název pro zakalení vzduchu způsobené kondenzací vodní páry, která bezprostředně následuje po výparu vody z relativně teplejší vodní hladiny do chladnějšího vzdušného prostředí. Nad teplými povrchy moří se takto mluví o mořském oparu. Někdy se v analogickém smyslu hovoří i o ranním oparu nad krajinou, oparu nad lesy („lesy se paří“) apod. Viz též mlha z vypařování.

zpravidla krátkodobé (několikahodinové) snížení teploty vzduchu při zemském povrchu ve vegetačním období pod 0 °C. Při mrazíku je teplota vzduchu ve výšce 2 m obvykle nad 0 °C. Vyskytuje se zvláště na počátku a konci vegetačního období, a to především v ranních hodinách. Hlavní příčinou mrazíku bývá radiační ochlazování. Z agromet. hlediska jsou jako škodlivé označovány mrazíky, klesne-li teplota vzduchu pod kritickou hranici, rozdílnou pro různé druhy rostlin a jejich vývojová stadia. Viz též ochrana před mrazíky.

syn. vítr pobřežní – 1. vítr brízové cirkulace. Rozeznáváme brízu pevninskou a mořskou, případně jezerní. Její rychlost bývá většinou 3 až 5 m.s^–1, v tropických oblastech i vyšší;
2. např. v angl., franc. a něm. jazykové oblasti obecné označení slabšího větru, ve spojení s příslušným přídavným jménem pak pro 2. až 6. stupeň Beaufortovy stupnice větru, např. light breeze (slabý vítr).

Termín je prvně doložen v 15. a 16. století v katalánštině a španělštině jako briza, ovšem obecně ve významu „severovýchodní vítr“, tedy především pasát.  Zřejmě proto, že na atlantském pobřeží střední Ameriky má mořská bríza podobný směr, došlo k přenesení významu na mořskou brízu a v 17. století i na pevninskou brízu. Původ termínu je nejasný, snad souvisí s franc. označením místního větru bise.

viz klasifikace atmosférických iontů.

směr a výsledky prací v Geofyz. ústavu v Lipsku, které předcházely norské meteorologické škole. Lipská meteorologická škola je spjata především s působením V. Bjerknese, který v letech 1913–1917 spolu se svým asistentem R. Wengerem sestavil a publikoval detailní synoptické mapy představující nové stadium při studiu atmosférických front. Na základě balonových výstupů bylo sestaveno 10 map barické topografie od 1 000 hPa do 100 hPa, byly kresleny izohypsy a izobary pro oblast Evropy i mapy proudnic a rychlostí větru při zemi. Tím byla zavedena metoda mapového zpracování aerol. údajů, která se brzy rozšířila v synoptické meteorologii. K představitelům školy meteorologické lipské patří také L. Weickmann, v Lipsku ve 20. letech působili i T. Bergeron a G. Swoboda.

1. vítr o prům. rychlosti 0,3 až 1,5 m.s^–1 nebo 1 až 5 km.h^–1. Odpovídá prvnímu stupni Beaufortovy stupnice větru;
2. obecné označení pro zpravidla slabý vítr místní cirkulace charakteristický výraznou denní změnou směru, jakým je např. bríza.

Termín je odvozen od slovesa vanout (od vát, které má  indoevropský kořen společný s něm. wehen „vát“, dále s čes. vítr, lat. ventus i angl. wind a něm. Wind).

syn. leader [lídr] – slabě svítící prorůstající iniciální stadium blesku. Dráhu vůdčího výboje ovlivňuje max. gradient elektrického potenciálu v čele hlavy tohoto výboje a el. vodivost vzduchu na jeho dráze. Větvení vůdčího výboje blesku nastává ve směru šíření, vůdčí výboj bývá zpravidla stupňovitý, jen zřídka souvislý (tzv. trvalý).
Stupňovitý vůdčí výboj prvního dílčího výboje blesku je dvojího typu. Typ α má délku jednotlivých stupňů do 200 m (s prům. délkou 50 m) a rychlost postupu v jednotlivých stupních řádově 10⁵ m.s^–1; mezi jednotlivými stupni je pauza 30 až 100 µs, takže efektivní rychlost šíření výboje je menší. Typ β má zpočátku značně vyšší efektivní rychlost než typ α, v dalším stadiu vývoje dochází k jeho převážně horiz. větvení, jeho rychlost klesá alespoň o jeden řád, přičemž výboj někdy vůbec nedosáhne země. Proud stupňovitého vůdčího výboje bývá několik stovek ampérů až cca 2 kA.
Souvislý (tzv. trvalý) vůdčí výboj blesku nemá stupňovitý charakter. Rychlost šíření je obvykle menší než rychlost postupu stupňovitého vůdčího výboje blesku v jednotlivých stupních.

proces separace elektrického náboje nastávající při spontánním tříštění vodních kapek, které dorostou během svého pádu v atmosféře do kritické velikosti a stanou se hydrodynamicky nestabilní. Kapka se přitom rozpadá na několik větších zbytků a určitý počet maličkých kapiček. Lenardův efekt pak spočívá v tom, že větší zbytky rozpadlých kapek nesou kladný náboj, maličké kapičky náboj záporný, který kromě toho difunduje do okolí ve formě záporných iontů. Obdobný el. jev nazývaný rovněž Lenardův efekt vzniká i při tříštění vodních kapek dopadajících jako atm. srážky na zemský povrch, ve vodopádech, apod. Lenardův efekt poprvé popsal bratislavský rodák, něm. fyzik P. Lenard (1862–1947) v r. 1904.

(len) [lentykuláris] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu čoček nebo mandlí, které jsou často velmi protáhlé a mají obvykle výrazné obrysy; někdy se u nich projevuje irisace (zbarvení). Oblaky tohoto tvaru jsou nejčastěji orografického původu, mohou se však vyskynout i v oblastech bez význačné orografie. Označení tvaru len se užívá hlavně u druhů cirrocumulus, altocumulus a stratocumulus. Viz též oblak orografický.

Termín navrhl angl. meteorolog W. C. Ley v r. 1894, do mezinárodní klasifikace byl zařazen v r. 1930. Pochází z lat. lenticularis „čočkovitý“, odvozeného od lenticula, což je zdrobnělina slova lens „čočka“ (srov. lentilka).

místní název pro horký, suchý vých. nebo jv. vítr na Madeiře a Kanárských ostrovech, vanoucí ve všech ročních obdobích kromě léta. Za tohoto větru klesá relativní vlhkost vzduchu pod 20 %. Vyskytuje se na přední straně cyklony postupující přes Atlantik k východu. Je podobný sciroccu ve Středomoří a větru leveche ve Španělsku.

Termín je přejat z portugalského leste „východ; východní (vítr)“.

veličina užívaná ve fotometrii k vyjádření prostorové hustoty světelného toku vysílaného plošným zdrojem. Je definovaná jako měrná svítivost neboli svítivost jednotkové plochy zdroje. Základní jednotkou jasu je kandela na metr čtvereční [1 cd m^-2], dříve označovaná jako nit (nt). Obdobou jasu v aktinometrii je zář.

(NLC, z angl. Noctilucent Clouds) – polární mezosférické oblaky označované také jako oblaky stříbřité  představují velmi tenké oblaky, které se vyskytují v horní části mezosféry ve výškách od 75 do 90 km. Poprvé byly zjištěny v r. 1885 a projevují se stříbřitě šedým až namodralým světélkováním na tmavém pozadí noční oblohy. Bývají pozorovány dosti vzácně, a to v sev. části oblohy mezi 50° a 75° s.š. a 40° a 60° j.š. v letních měsících, když je Slunce 5° až 13° pod obzorem. Typická doba pozorování NLC z území ČR je přibližně od poloviny června do poloviny července. Zpravidla se pohybují od východu na západ rychlostí od 50 do 250 m.s^–1. V Praze je poprvé sledoval čes. geofyzik V. Láska 10. 6. 1885; systematickým pozorováním těchto oblaků se zabýval především něm. meteorolog O. Jesse, který je poprvé vyfotografoval. Předpokládalo se, že noční svítící oblaky jsou shluky částic vulkanického nebo kosmického prachu. V r. 1965 Chapman a Kendall publikovali novější hypotézu, podle níž jde o krystalky ledu, které se vytvářejí sublimací vodní páry, jež zde vzniká přímou syntézou z atm. kyslíku a vodíku pod vlivem velmi krátkých délek ze spektra slunečního záření, nebo se vodní pára do horní mezosféry dostává zdola turbulentní difuzí. Svým tvarem jsou noční svítící oblaky buď závojovité, nebo vytvářejí různě široké pásy s chuchvalcovitou či vlnovou strukturou, která vynikne zejména na fotografii.

syn. levanter – španělský název pro mírný až čerstvý vých. nebo sv. vítr ve Středomoří, v oblasti od již. Francie po Gibraltar. Při levante se vyskytuje velmi vlhké (mlhavé) a deštivé počasí, zvláště v období od října do prosince a od února do března. Prům. trvání levante bývá kolem 2 dní. Vyskytuje se při vysokém tlaku vzduchu nad stř. Evropou a cykloně v jz. oblasti Středozemního moře.

Termín je přejat ze špaň. levante „východ, východní vítr“ (z lat. levare „zvedat“, podle vycházejícího slunce; srov. levitovat).

[leveš] – španělské označení pro scirocco. Je to horký a suchý vítr v pobřežních oblastech mezi Valencií a Malagou, nesoucí prach a písek z jv. až jz. kvadrantu. Vane na přední straně cyklony na jv. pobřeží Španělska, zasahuje však pouze několik kilometrů do vnitrozemí.

Termín je přejat ze špaň. leveche či lebeche, které zřejmě pochází z it. libeccio téhož významu (z řec. λίψ [lips, gen. libos] „deštivý vítr“, přes arabštinu).

1. syn. záření viditelné;
2. v oblasti techniky někdy širší pojem, zahrnující i další části elektromagnetického záření, srov. např. laser.
Viz též fotometrie.

viz šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře.

syn. sloup halový.

syn. sloup světelný – poměrně často pozorovaný fotometeor patřící mezi halové jevy, který vzniká odrazem světla na horizontálně orientovaných stěnách ledových krystalků. Jeví se jako světlý pruh vycházející ze světelného zdroje (Slunce, vzácně i Měsíce) kolmo vzhůru nebo dolů a dosahující výšky až 20° nad nebo pod ním. Někdy je z halového sloupu lépe patrný horní úsek, jindy dolní. Jev je pozorován tehdy, když Slunce nebo Měsíc jsou blízko horizontu. Halový sloup je většinou bělavý nebo slabě načervenalý. Vzácnější je výskyt kříže, v jehož středu je Slunce. Ten vytváří halový sloup spolu s horiz. kruhem vedlejších sluncí neboli parhelickým kruhem. Pokud je světelným zdrojem Slunce, hovoříme též o slunečním sloupu, pokud je halový sloup vázán na Měsíc, nazývá se měsíční sloup.

základní fotometrická veličina charakterizující optický vjem světelného toku vysílaného zdrojem světla do prostoru. Jednotkou svítivosti je kandela (cd). Obdobou svítivosti v aktinometrii je zářivost.

fotometrická veličina, jež hodnotí zářivý tok v oboru viditelného záření z hlediska opt. vjemu, jímž působí na průměrně citlivé zdravé lidské oko. V případě vyzařování charakterizuje světelné množství vysílané zdrojem za jednotku času. Jednotkou světelného toku v soustavě SI je lumen (lm). Bodový zdroj světla vysílá do jednotkového prostorového úhlu světelný tok o velikosti jednom lumenu, jestliže jeho svítivost nezávisející na směru je rovna jedné kandele. Sledování světelných toků se uplatňuje v řadě technických aplikací meteorologie. Viz též osvětlení, jas, osvit.

souhrnné označení pro osvícení noční oblohy umělými světelnými zdroji. Působí rušivě zejména při astronomických pozorováních, narušuje některé životní rytmy živých organismů, spánkový režim apod. V této souvislosti jde nejen o světelné zdroje orientované vzhůru, ale i o světlo odražené od zemského povrchu nebo od osvětlovaných objektů. I v případě světelných toků vysílaných zdroji přibližně horizontálně se může významně uplatňovat rozptyl světla v atm. prostředí.

syn. lidar.

syn. lokátor laserový, lokátor kvantový optický, lokátor kvantový světelný – druh profileru určený k sondáži atmosféry na principu vysílání laserových pulsů a detekci zpětně rozptýleného záření. Ze zpoždění signálu a rychlosti světla lze určit vzdálenost od místa zpětného rozptylu signálu. Řada lidarů poskytuje i informace o změnách intenzity rozptýleného záření. Pomocí lidarů lze měřit řadu atmosférických parametrů: teplotu, tlak, vlhkost, koncentraci atm. plynů (např. ozonu, metanu, oxidů síry a dusíku atd.). Dále lze lidarů v meteorologii využívat k měření výšky základny oblaků, tvaru oblaků a tvaru kouřových vleček i k odhadu fyz. a chem. vlastností atmosférického aerosolu. Lidary jsou rovněž využívány na meteorologických družicích, kde kromě výše uvedených aplikaci jsou rovněž používány pro stanovení mikrofyzikálních vlastností oblačnosti. Pokud lidar umožňuje měřit změnu frekvence zpětně rozptýleného záření oproti vysílaným paprskům, využívá Ramanova rozptylu k identifikaci různých příměsí v atmosféře. Viz též ceilometr.

První lidar byl vytvořen a pojmenován v r. 1961. Jde o akronym úplného angl. názvu LIght Detection And Ranging „světelná detekce a měření vzdálenosti“, sestavený analogicky k termínu radar.

(LI) [lajtning imidžr] – přístroj pro družicovou detekci blesků na geostacionární družici MTG.

mimořádný halový jev, slabé, horizontálně protáhlé světelné skvrny na parhelickém kruhu ve větších úhlových vzdálenostech za paranthelii.

blesk, jehož viditelná část kanálu blesku není rozvětvena. Tento charakter mají častěji blesky mezi oblakem a zemí než blesky mezi oblaky. Kladné blesky mezi oblakem a zemí se převážně nevětví. Viz též blesk rozvětvený.

stupnice devíti standardních barevných odstínů modři od bílé po ultramarínovou sloužící k odhadu stupně modře oblohy. Kromě bílé využívá Linkeho stupnice osm karet s různými odstíny modři, číslované sudými čístlicemi od 2 do 16. Liché číslice se užívají pokud pozorovatel stanoví, že barva oblohy má odstín ležící mezi dvěma odstíny základní stupnice. V ČR se nepoužívá.

meteor vytvořený soustavou atmosférických částic, které jsou většinou pevného skupenství, ne však ledové. Tyto částice jsou rozptýleny ve vzduchu nebo zdviženy z povrchu země větrem. Podle klasifikace v rámci Mezinárodního atlasu oblaků mezi litometeory patří zákal, prachový zákal, kouř, zvířený prach nebo písek, prachová nebo písečná bouře a prachový nebo písečný vír. Viz též litosféra.

Termín se skládá z řec. λίθος  [lithos] „kámen“ (srov. monolit) a slova meteor.

vnější pevný obal Země, zahrnující zemskou kůru a nejsvrchnější část zemského pláště. Viz též biosféra, pedosféra, kryosféra.

Termín se skládá z řec. λίθος [lithos] „kámen“ (srov. monolit) a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“); vznikl analogicky k termínu atmosféra.

číselné charakteristiky, které v rámci teorie deterministického chaosu popisují citlivost procesů, které probíhají v daném systému, na jejich počáteční podmínky. Mají proto značný význam např. při hodnocení prediktability meteorologických předpovědí. Jejich zavedení vyplývá z příslušné matematické teorie.

jeden z tvarů kouřové vlečky. Kouřová vlečka má tvar kužele s osou nakloněnou vzhůru, takže se exhalace prakticky nedostávají k zemi. Objevuje se tehdy, když efektivní výška komína přesahuje horní hranici inverzní vrstvy. Unášení kouřové vlečky patří k nejpříznivějším podmínkám rozptylu v bližším okolí vysokých komínů. Obvykle je výskyt unášení kouřové vlečky spojen s tvořením přízemní radiační inverze teploty vzduchu před západem Slunce. Přiblíží-li se horní hranice tvořící se přízemní inverze úrovni efektivní výšky komína, přechází unášení kouřové vlečky do čeření kouřové vlečky.

zobecnění logaritmického vertikálního profilu větru pro libovolné teplotní zvrstvení v přízemní vrstvě atmosféry. Obvykle se uvádí ve tvaru:
$v\left(z\right)=\frac{v_{\ast }}{\kappa }\left(\ln \frac{z}{z_0}+\gamma \frac{z-z_0}{L}\right),$
kde v(z) je rychlost větru ve výšce z nad zemskýmpovrchem, v_* značí frikční rychlost, κ von Kármánovu konstantu, z₀ parametr drsnosti, γ bezrozměrnou empirickou konstantu a L Obuchovovu délku. V případě indiferentního teplotního zvrstvení nabývá L nekonečné hodnoty, a tento profil se redukuje na logaritmický profil.

teor. model změny rychlosti větru v s výškou z v přízemní vrstvě atmosféry, založený na zjednodušujících předpokladech a popsaný logaritmickou funkcí výšky. Je vyjádřen např. vztahem:
$v\left(z\right)=\frac{v_{\ast }}{\kappa }\ln \frac{z+z_0}{z_0},$
kde v_* je frikční rychlost, z₀ parametr drsnosti povrchu, z výška a κ von Kármánova konstanta (κ ≈ 0,4). Skutečné rozdělení rychlosti větru v přízemní vrstvě atmosféry je při indiferentním teplotním zvrstvení velmi blízké logaritmickému vertikálnímu profilu větru.

změna hodnoty meteorologického prvku v pevně zadaném bodě. Mat. se vyjadřuje pomocí parciální derivace, např. lokální změna teploty T za jednotku času t jako ∂T / ∂t. Viz též změna meteorologického prvku individuální.

činitelé vyvolávající místní zvláštnosti počasí a klimatu, ke kterým patří především odlišné fyz. a geometrické vlastnosti aktivního povrchu. Podmiňují např. častější vytváření mlh, jezer studeného vzduchu, zesilování větru, vznik tepelného ostrova měst apod. Uplatňují se v měřítkách mikroklimatu, mezoklimatu a místního klimatu. Viz též faktory klimatické, počasí místní, klima místní, srážky místní, vítr místní, efekt nálevkový, efekt návětrný, efekt závětrný.

oblačnost, která se vyskytuje v určité lokalitě nad plochou o velikosti od několika km² do několika desítek km², zatímco v okolních oblastech takovou oblačnost nepozorujeme. Vývoj místní oblačnosti je podmíněn vlastnostmi zemského povrchu a orografickými poměry bližšího i širšího okolí, přičemž se projevuje i vliv denní a roční doby. V rovinatých oblastech jde převážně o nízkou oblačnost kupovitou nebo vrstevnatou. Místní kupovité oblaky se vyvíjejí nad rychleji se ohřívajícím povrchem (např. nad tepelnými ostrovy měst) a může tak dojít až k vývoji oblaků cumulonimbus. V horských oblastech patří k místní oblačnosti i většinou vrstevnatá oblačnost na návětří hor, a dále rotorové a vlnové oblaky v horském závětří.

vzduchová hmota setrvávající delší dobu v jedné oblasti. Je v tepelné a radiační rovnováze s aktivním povrchem. Vlastnosti místní vzduchové hmoty závisí na geogr. poloze a roč. době. Termín navrhl S. P. Chromov.

předpověď počasí pro určité vymezené místo nebo malou oblast, např. pro dané letiště, rekreační středisko apod. Častěji než u oblastní předpovědi se při ní využívají pravděpodobnostní vyjádření výskytu meteorologického jevu.

proudění vzduchu nad omezeným územím, ovlivněné lokálními klimatickými faktory a podmíněné nehomogenitou zemského povrchu (pobřeží, orografie, rozdílný krajinný pokryv). Projevem místní cirkulace je místní vítr s rel. malým vertikálním rozsahem. Některé místní cirkulace mají denní periodicitu, neboť jsou vyvolány rozdíly v radiační bilanci, a jsou tudíž vázány na převážně anticyklonální počasí (bríza, svahový vítr, horský a údolní vítr, lesní vítr) Označujeme je též jako místní cirkulační systémy, neboť mají charakter buňkové cirkulace, v níž je přízemní proudění kompenzováno slabším protisměrným prouděním ve větších výškách. Směr proudění se v průběhu dne obvykle mění, to však nemusí být podmínkou. Dále existují místní cirkulace způsobené prouděním vzduchu přes horské překážky (padavý vítr) nebo přítomností ledovce (ledovcový vítr). Mezi místní cirkulace můžeme počítat i některé případy pouštního větru.

syn. cyklona termická.

činitelé vyvolávající místní zvláštnosti počasí a klimatu, ke kterým patří především odlišné fyz. a geometrické vlastnosti aktivního povrchu. Podmiňují např. častější vytváření mlh, jezer studeného vzduchu, zesilování větru, vznik tepelného ostrova měst apod. Uplatňují se v měřítkách mikroklimatu, mezoklimatu a místního klimatu. Viz též faktory klimatické, počasí místní, klima místní, srážky místní, vítr místní, efekt nálevkový, efekt návětrný, efekt závětrný.

syn. obzor lokální – obzor modifikovaný okolní orografií i dalšími, bližšími překážkami (budovami, stromy apod.).

srážky vypadávající na poměrně malou plochu, zpravidla s velmi rozdílnou intenzitou i dobou trvání. Místní srážky vypadávají z izolovaných oblaků druhu cumulonimbus a stratocumulus, zřídka i cumulus (zvláště v tropech), v zimním období i z oblaků druhu stratus. Může jít o srážky podmíněné orograficky, např. na pobřežích, návětrných svazích apod. Místní srážky mohou mít formu přeháněk, bouřkových srážek, krupobití, ale i pouze mrholení a v zimním období vypadávání sněhových krupek nebo sněhových zrn. Viz též srážky nefrontální.

klima, které je mnohem těsněji vázáno na morfologii zemského povrchu, jeho geol. složení a rostlinnou pokrývku než mezoklima. Vyvíjí se také působením mikroklimatu, které je v jeho dosahu. Vert. je vymezeno výškou mezní vrstvy atmosféry. V rozsahu místního klimatu mohou vznikat místní cirkulace, např. horský a údolní vítr, vytvářet se jezera studeného vzduchu apod. Místní klima v uvedeném pojetí je syn. topoklimatu. V odb. literatuře však není vztah místního klimatu k mezoklimatu a topoklimatu jednoznačně stanoven. Někteří autoři považují naopak za syn. termíny místní klima a mezoklima. Viz též počasí místní.

viz cirkulace místní.

počasí v určité oblasti (řádově od několika km² do několika tisíc km²), odlišné od počasí v sousedních oblastech, a to za téže povětrnostní situace. Je podmíněno především vlastnostmi aktivního povrchu a orografickými podmínkami blízkého a vzdálenějšího okolí. V hodnotách některých meteorologických prvků se též uplatňuje denní a roč. doba. Zvláštnosti místního počasí se projevují ve směru a rychlosti větru, v dohlednosti, v množství a výšce oblaků, v intenzitě a trvání srážek, v teplotě vzduchu apod. Viz též vlivy místní, klima místní.

vítr specifický pro dané místo či region. Místní větry, které jsou projevem místní cirkulace, mívají různá regionální označení, a to i v případě obdobných příčin a vlastností.

viz smog redukční.

smog ve formě směsi kouře a mlhy. Vzniká v důsledku spalování uhlí s vysokým obsahem SO₂, který smogu dodává redukční charakter. Typicky se vyskytuje v chladném půlroce, proto bývá též nazýván zimní. Jiné jeho označení jako tzv. londýnský smog odkazuje na časté smogové situace, které ještě v 50. letech 20. století postihovaly obzvlášť silně Londýn. Po katastrofální epizodě v prosinci 1952 zde byla přijata legislativní opatření k zeslabení této hrozby. Redukční smog zůstává vážným problémem v jiných zemích, např. v Číně.

kolísání ionosféry způsobené gravitačním vlivem Měsíce a gravitačním i radiačním vlivem Slunce.

prudké a nepravidelné změny koncentrace iontů v ionosféře, spojené s poruchami v celé horní atmosféře, včetně magnetosféry a termosféry. Hlavním spouštěcím mechanizmem ionosférických bouří je sluneční vítr, který působí na magnetosféru. Důsledkem těchto interakcí je přenos energie do zemské atmosféry. Nejvíce se projevuje v poruchách vrstvy F2. Korpuskule pronikají buď z interplanetárního prostoru, nebo z vnějšího zemského radiačního pásu. Ionosférické bouře jsou doprovázeny magnetickými bouřemi, tj. poruchami v zemském magnetickém poli, které se často projevují polárními zářemi a kolísáním intenzity rádiového příjmu. Jev trvá většinou několik dnů.

označení pro shluky (oblaky) ionizovaných částic v nižší ionosféře, které se pohybují spolu s nenabitými částicemi se vzdušným proudem v dané hladině.

syn. proudění tryskové v mezní vrstvě – výrazné zesílení horiz. proudění vzduchu ve spodní troposféře, nejčastěji v horní části mezní vrstvy atmosféry, které se projevuje lokálním maximem ve vertikálním profilu větru, ale většinou neodpovídá definici tryskového proudění podle WMO. Obvykle souvisí s výškovými nebo přízemními inverzemi teploty vzduchu, přičemž hladina max. rychlosti větru bývá blízká horní hranici inverze. Nízkohladinové tryskové proudění má různé příčiny, jednou z nich jsou setrvačné oscilace rychlosti proudění, které se projevují zejména v nočních hodinách a jsou způsobeny Coriolisovou silou při zeslabeném turbulentním tření. Orografické příčiny se uplatňují např. v předpolí horské překážky, která při stabilním teplotním zvrstvení blokuje proudění směřující kolmo na překážku, stáčí ho podél překážky a zrychluje ho. Nízkohladinové tryskové proudění se může vyskytovat i v oblasti místní cirkulace, která má denní periodicitu. Je ovlivňováno teplotním zvrstvením ve spodní troposféře, baroklinitou a nestacionárností dějů v mezní vrstvě atmosféry. Viz též košava.
 

řidčeji se vyskytující halový jev v podobě oblouků směřujících od parhelií šikmo tečně (obecně nahoru i dolů) k malému halu. Obvykle se však vyskytují spíše ve směru dolů. Jsou nazvány podle petrohradského přírodovědce J. T. Lowitze, jenž je poprvé popsal r. 1794.

1. zast. označení pro vzduch nebo ovzduší;
2. lid. název pro větrné počasí, popř. vichřici.

Výraz je odvozen od slova vítr. Ve významu vzduch se dodnes používá v sousloví „vyhodit do povětří“ apod.

1. směs plynů tvořících atmosféru Země. Podle množství vodní páry rozlišujeme vzduch suchý a vlhký, popř. nasycený, v hlediska přítomnosti atmosférických příměsí dále vzduch čistý a znečištěný.
2. zkrácené označení pro vzduchovou hmotu podle geografické nebo termodynamické klasifikace vzduchových hmot;
3. syn. slova atmosféra v některých souslovích, např. suchý a čistý vzduch ve smyslu suchá a čistá atmosféra.

Slovo zavedl v době národního obrození čes. filolog J. Jungmann (1773-1847), přejal je z rus. воздух [vózduch] téhož významu.

vzduchová hmota, vymezená geografickou klasifikací vzduchových hmot, s ohniskem vzniku vzduchové hmoty v mírných zeměp. šířkách. Jeho zast. označení polární vzduch pochází z doby, kdy nebyl vymezován na severní polokouli arktický, na jižní antarktický vzduch, oddělený arktickou, resp. antarktickou frontou. Na opačném okraji je vzduch mírných šířek ohraničen polární frontou. Jeho výskyt je typický celoročně pro klima mírných šířek, v chladné části roku pro subtropické klima, v teplé části roku pro subarktické klima. Mořský vzduch mírných šířek přináší do stř. Evropy oblačné počasí se srážkami. V zimě sem proniká od západu až jihozápadu a je relativně teplý, v létě je zde relativně chladný a proudí od západu až severozápadu. Četnost jeho závisí na intenzitě zonálního proudění. Směrem k východu narůstá na jeho úkor četnost výskytu pevninského vzduchu mírných šířek, který často vzniká transformací jeho mořské formy. Je zde nejčastější vzduchovou hmotou s maximem výskytu v období častých anticyklonálních situací. Bývá suchý a teplotně normální, s výjimkou zimy, kdy je především při zemském povrchu studený.

v meteorologii syn. pro balon upoutaný.

Termín se skládá z řec. ἀήρ [aér] „vzduch“ a στατός [statos] „stojící, pevný“. Met. význam je zúžený; obecně se jako aerostat označuje kterýkoli prostředek letecké dopravy lehčí než vzduch, přičemž komponent -stat nevyjadřuje jeho upevnění, nýbrž využití aerostatické vztlakové síly.

dobře rozptýlená složka znečištění ovzduší, která je součástí regionálního nebo globálního znečištění ovzduší a kterou nelze přiřadit konkrétním zdrojům znečišťování. Lze ji samostatně měřit pouze v relativně čistých oblastech. Ve znečištěných oblastech se k ní přičítá znečištění z místních zdrojů znečišťování ovzduší.

obecné označení libovolné změny polohy vzduchové částice. Pohyb této částice za určitý časový úsek popisuje její trajektorie. Pohyb vzduchu můžeme popsat celou řadou jeho vlastností, jako je jeho rychlost, směr, prostorový rozsah, cirkulace, vorticita a třírozměrná divergence proudění. Převážně horizontální pohyb označujeme jako proudění vzduchu neboli vítr, dále vymezujeme vertikální pohyby vzduchu. Pro souhrn pohybů vzduchu se používá termín atmosférická cirkulace,

syn. hmotnost vzduchu měrná – hmotnost jednotky objemu vzduchu. Udává se v kg.m^–3 a je převrácenou hodnotou měrného objemu vzduchu. Plochy konstantní hustoty vzduchu se nazývají izopyknickými plochami. Viz též profil hustoty vzduchu vertikální.

růst hustoty vzduchu v dané vrstvě atmosféry s výškou. Nastává tehdy, když teplota vzduchu s výškou klesá o více než o 3,42 °C na 100 m, což se v reálné atmosféře zpravidla vyskytuje pouze za silného přehřátí rel. tenké vrstvy vzduchu v bezprostřední blízkosti zemského povrchu. Při inverzi hustoty vzduchu vzniká jev zrcadlení. Viz též gradient autokonvekční.

syn. tlak atmosférický, tlak barometrický – meteorologický prvek vyjadřující v daném místě atmosféry nebo na zemském povrchu statický tlak, vznikající působením síly zemské tíže na vzduchový sloupec sahající od daného místa až k horní hranici atmosféry. Tlak vzduchu se v meteorologii vyjadřuje ve stonásobcích pascalu (Pa) neboli hektopascalech (hPa), případně milibarech (mbar, dříve mb), přičemž hodnoty v hektopascalech a milibarech jsou identické. Staršími jednotkami tlaku vzduchu byly milimetr rtuťového sloupce, později označovaný torr, dále barye, bar nebo centibar (cbar, dříve též cb).
Tlakové pole se vyznačuje charakteristickým vertikálním profilem tlaku vzduchu. Pomocí barometrické formule se proto provádí redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu, přičemž se tlak vzduchu na stanici převádí nejčastěji na tlak vzduchu redukovaný na hladinu moře. Horizontální tlakové gradienty jsou určujícím faktorem cirkulace atmosféry, proto se tlak vzduchu znázorňuje na synoptických mapách, a to na přízemních mapách pomocí izobar i na výškových mapách nepřímo pomocí izohyps dané izobarické hladiny. Viz též měření tlaku vzduchu, tendence tlaková, extrémy tlaku vzduchu.

syn. útvar tlakový.

syn. útvar barický
1. část tlakového pole atmosféry s charakteristickým rozdělením tlaku vzduchu, a tedy i proudění vzduchu popsaná průběhem izobar nebo izohyps na synoptické mapě. Základními tlakovými útvary jsou útvary s uzavřenými izobarami, resp. izohypsami, tedy cyklona neboli tlaková níže a anticyklona neboli tlaková výše. R. Abercromby (1887) rozlišil dalších pět tlakových útvarů: okrajovou neboli podružnou cyklonu, brázdu nízkého tlaku vzduchu, hřeben vysokého tlaku vzduchu, barické sedlo a přímočaré izobary. V met. literatuře se můžeme setkat ještě s dalšími názvy tlakových útvarů, např. výběžek vyššího tlaku vzduchu, pás nízkého tlaku vzduchu, pás vysokého tlaku vzduchu, přemostění, brázda tvaru V. Soubor tlakových útvarů v určité oblasti vytváří barický reliéf. Viz též pole tlakové nevýrazné.
2. část pole průměrného tlaku vzduchu, zobrazeného na klimatologické mapě, a to zpravidla pro určitý kalendářní měsíc nebo sezónu. Tlakové útvary v tomto smyslu jsou označovány též jako akční centra atmosféry, protože určují všeobecnou cirkulaci atmosféry.

syn. barometr – přístroj pro měření tlaku vzduchu. Podle principu měření se rozlišují tlakoměry kapalinové, deformační a hypsometry. U kapalinových tlakoměrů je hydrostatická (tíhová) síla vzduchu v místě měření vyrovnávána tíhou sloupce použité kapaliny (rtuť, voda, olej, glycerin apod.) odpovídající délky ve vakuované barometrické trubici. Vzhledem k vysoké hustotě a dalším příznivým vlastnostem se nejčastěji používá rtuť, jak je tomu např. u rtuťových tlakoměrů. Deformační tlakoměry vyrovnávají sílu tlaku vzduchu pružností stěn uzavírajících obvykle vakuovaný prostor, např. stěn kovové krabičky u tlakoměrů aneroidových neboli aneroidů, stěn Bourdonovy trubice, eventuálně křemíkové membrány u současných membránových tlakoměrů. U hypsometrů tlak určuje teplotu varu destilované vody. V úpravě pro registraci se jedná o tlakoměr registrační. Viz též barograf.

nauka o měření tlaku vzduchu.

Termín pochází z řec. βάρoς [baros] „tíha, váha“ (srov. bar) a -μετρία [-metria] „měření“.

určení hydrostatického tlaku v určitém místě atmosféry. Tlak vzduchu se měří v N.m^–2, tj. v pascalech (Pa). V meteorologii je povolena jednotka hPa, která souvisí s dalšími jednotkami používanými v dřívější době těmito převodními vztahy:
$1\text{hPa}=1\text{mbar}\text{(milibar)}={10}^3\text{dyn}{\text{.cm}}^{-2}=\text{0}\text{,75006 torr}\text{.}$
Tlak vzduchu na met. stanicích se měří staničními tlakoměry s přesností na desetiny hPa. V dříve používaných rtuťových tlakoměrech bylo nutné odečtený údaj tlaku redukovat na teplotu rtuti 0 °C a započítat přístrojovou opravu. Ve volné atmosféře se tlak vzduchu měří aneroidovými tlakoměry neboli aneroidy, popř. hypsometry. Viz též redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu.

syn. sedlo tlakové – oblast v tlakovém poli mezi dvěma oblastmi nízkého tlaku vzduchu a dvěma oblastmi vysokého tlaku vzduchu rozloženými přibližně šachovnicově. Izobarické plochy v barickém sedle mají charakteristický tvar sedla. Bod ve středu sedla se nazývá hyperbolický bod. Barické sedlo je jedním z tlakových útvarů. Viz též pole deformační.

syn. sedlo barické.

syn. stupeň barický.

syn. stupeň tlakový – převrácená hodnota vert. tlakového gradientu, tj. vert. vzdálenost, která odpovídá poklesu tlaku vzduchu o jednotkovou hodnotu, zpravidla 1 hPa. Velikost barického stupně závisí na hustotě vzduchu, proto roste s nadm. výškou. Při hladině moře je jeho hodnota přibližně 8 m.hPa^–1; v teplejším a vlhčím vzduchu je větší než v chladnějším a sušším vzduchu. Viz též profil tlaku vzduchu vertikální.

obecně změna tlaku vzduchu za jednotku času na určitém místě. V synoptických zprávách se udává změna tlaku vzduchu na stanici za tři hodiny (v tropických oblastech za 24 hodin) před termínem pozorování. V případě tříhodinové tlakové změny v úrovni stanice se určuje nejen její velikost, ale i charakteristika tlakové tendence za příslušné tříhodinové období. Tlaková tendence spolu s charakteristikou tlakové tendence udávají krátkodobé změny v tlakovém poli a mají značný prognostický význam. Viz též izalobara, mapa izalobar, rovnice tlakové tendence.

rovnice vyjadřující časovou změnu tlaku vzduchu v daném bodě atmosféry. Má tvar
$\frac{\partial p(z)}{\partial t}=-g{\displaystyle {\int }_z^{\infty }\rho \left({\nabla }_H.v\right)}\mathrm{d}z-g{\displaystyle {\int }_z^{\infty }\rho \left(v.{\nabla }_H\rho \right)}\mathrm{d}z+\rho g{v}_z,$
kde p(z) značí atm. tlak v bodě o vert. souřadnici z, t čas, g velikost tíhového zrychlení, ρ hustotu vzduchu, v je horiz. rychlost proudění, v_z vert. složka rychlosti proudění,${\nabla }_H.v$ vyjadřuje horiz. divergenci proudění a ${\nabla }_H\rho$ horiz. gradient hustoty vzduchu. Členy na pravé straně po řadě vyjadřují vliv horiz. divergence proudění, advekce hustoty vzduchu a vertikálních rychlostí na mechanismus tlakových změn v atmosféře. Rovnice tlakové tendence patří k základním vztahům v dynamické meteorologii. Odvodil ji M. Margules a upravil J. Bjerknes (1937).

blesk směřující z oblaku vzhůru, který bývá vzácně pozorován z vysokých míst ležících nad horní hranicí oblačnosti, nebo z letadel.

základní meteorologický prvek popisující množství vodní páry ve vzduchu. V meteorologii lze vlhkost vzduchu vyjádřit pomocí řady vlhkostních charakteristik, jako jsou tlak vodní páry, hustota vodní páry, měrná vlhkost, relativní vlhkost, směšovací poměr, teplota rosného bodu, deficit teploty rosného bodu, sytostní doplněk, popř. další. Viz též měření vlhkosti vzduchu, vlhkostní pole, profil vlhkosti vzduchu vertikální, vzduch vlhký.

základní meteorologický prvek popisující množství vodní páry ve vzduchu. V meteorologii lze vlhkost vzduchu vyjádřit pomocí řady vlhkostních charakteristik, jako jsou tlak vodní páry, hustota vodní páry, měrná vlhkost, relativní vlhkost, směšovací poměr, teplota rosného bodu, deficit teploty rosného bodu, sytostní doplněk, popř. další. Viz též měření vlhkosti vzduchu, vlhkostní pole, profil vlhkosti vzduchu vertikální, vzduch vlhký.

dílčí část vědního oboru hygieny, jež se zabývá studiem vztahů mezi znečišťujícími látkami ve venkovním a vnitřním ovzduší a reakcí lidského organizmu na ně, popř. na produkty vzniklé při jejich transformaci v atmosféře. Dále se hygiena ovzduší zabývá zjišťováním biologické a fyziologické odezvy organismu na koncentrace znečišťujících látek a stanovením limitních koncentrací pro potřeby sledování a řízení kvality ovzduší. Hygiena ovzduší spolupracuje s meteorologií zejména při studiu vlivu met. faktorů na stav, transport a transformaci znečišťujících látek v ovzduší. Viz též ochrana čistoty ovzduší, šíření znečišťujících látek, znečištění ovzduší.

v letecké terminologii zastaralý a nevhodný název pro intenzívní sestupné pohyby působené termickou i mechanickou turbulencí zejména nad členitým terénem.

množství vzduchu v troposféře, souměřitelné co do plošných rozměrů s velkými plochami moří a pevnin, které má zhruba stejné vlastnosti a pohybuje se ve směru všeobecné cirkulace atmosféry. Vzduchová hmota vzniká v ohnisku, tedy oblasti, kde přijímá své charakteristické vlastnosti. Pro vznik vzduchové hmoty je důležitá cirkulační soustava, která zaručuje, že vzduch v dané oblasti setrvá dostatečně dlouho, aby vertikální gradient teploty a rozdělení vlhkosti dosáhly rovnovážného stavu se svým podkladem. Při pohybu dochází k transformaci vzduchové hmoty. Uvnitř vzduchové hmoty jsou prostorové změny meteorologických prvků pomalé a spojité, zatímco na rozhraní se sousední vzduchovou hmotou se mění prudce. Na rozhraní vzduchových hmot leží většinou atmosférická fronta, případně vlhkostní rozhraní. V rámci klasifikace vzduchových hmot se určitá vzduchová hmota může stručně označovat i jako „vzduch" s blíže určujícím přídavným jménem. Viz též vlastnosti vzduchových hmot konzervativní, homology vzduchových hmot.

viz určení vzduchové hmoty.

syn. bouřka nefrontální – bouřka, která se vyskytuje v souvislosti s vývojem srážkových konvektivních oblaků druhu Cb v instabilní vzduchové hmotě bez vazby na atmosférické fronty. Vzniká zejména následkem termické konvekce v místech příznivých pro rychlé oteplování velkých objemů vzduchu.

rozdělení vzduchových hmot buď podle jejich termodynamických vlastností, tzv. termodynamická klasifikace vzduchových hmot, nebo podle geogr. polohy ohnisek jejich vzniku, tzv. geografická klasifikace vzduchových hmot.

mlha vznikající mimo oblasti atmosférických front. Patří k ní např. mlha radiační, advekční a svahová. Viz též klasifikace mlh Willettova, mlha frontální.

postupná změna vlastností a charakteristik vzduchové hmoty při jejím přemístění do geografických oblastí, ve kterých není v tepelné a radiační rovnováze s podkladem. Rozeznává se transformace vzduchové hmoty absolutní a relativní. Podle dějů, které transformace vzduchové hmoty způsobují, se někdy rozlišuje transformace vzduchové hmoty dynamická, orografická a radiační. V užším slova smyslu rozumíme pod pojmem transformace vzduchové hmoty jen lokální časové změny teploty bez zahrnutí horizontální advekce teploty.

viz klasifikace vzduchových hmot.

v meteorologii označení pro modelový objem vzduchu, o němž předpokládáme, že:
a) je dostatečně velký, takže jeho stav lze popsat hodnotami makroskopických proměnných;
b) je dostatečně malý, aby při svém pohybu nevyvolával kompenzační pohyby v okolním vzduchu.
Uvnitř vzduchové částice tedy neuvažujeme prostorové změny makroskopických proměnných (teploty, tlaku, hustoty a vlhkosti vzduchu, koncentrace znečištění apod.). Pojem vzduchová částice využíváme hlavně při modelování procesů spojených s pohybem vzduchu, zejména se změnou stavových proměnných při vertikálních pohybech. Viz též metoda částice.

syn. plankton atmosférický.

Termín byl zaveden v r. 1912 v němčině; vznikl přidáním předpony aero- (z řec. ἀήρ [aér] „vzduch“) k pojmu plankton (z řec. πλαγκτός [planktos] „bloudící, zmatený“).

aeroplankton – mikroorganismy a jejich části udržující se poměrně dlouho ve vzduchu a tvořící součást atmosférického aerosolu. Hlavními složkami atmosférického planktonu jsou pylová zrna, viry, bakterie, řasy, plísně, spory, výtrusy, mikroskopičtí živočichové apod. Koncentrace a složení atmosférického planktonu se mění s denní i roč. dobou, s charakterem krajiny a značně závisí na počasí.

fotometeor vytvářený lomem a totálním odrazem světelných paprsků ve vzduchových vrstvách, který se projevuje vznikem nepravých obrazů blízkých nebo vzdálených předmětů. Rozlišuje se spodní zrcadlení, při němž je obraz převrácený a leží níže než příslušný reálný objekt, a svrchní zrcadlení s obrazem ve větší výšce než odpovídá výšce reálného předmětu, který se popř. může nalézat i za obzorem. Spodní zrcadlení vzniká nad silně zahřátými povrchy (pouštním pískem, asfaltovými a betonovými plochami v létě apod.), nad nimiž se vytváří vzduchová vrstva s inverzí hustoty vzduchu, což vyvolává opt. dojem zrcadlící vodní hladiny. Svrchní zrcadlení bývá naopak pozorováno nad studenými povrchy (např. studenými vodními plochami, ledovými a sněhovými poli) nebo může vznikat v souvislosti s výškovými inverzemi teploty vzduchu. Následkem velkých horiz. gradientů hustoty vzduchu, působených výrazným nerovnoměrným ohříváním aktivního povrchu, se vytváří boční zrcadlení, kdy fiktivní obraz je vzhledem k odpovídajícímu předmětu bočně posunut. Vzájemnou kombinací uvedených typů zrcadlení nebo např. současným výskytem svrchního zrcadlení na dvou nebo více nad sebou ležících vrstvách s inverzí teploty vzniká vícenásobné zrcadlení. Opt. úkazy související se zrcadlením se též označují jako fata morgána. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře, zvýšení obzoru.

viz zrcadlení.

viz zrcadlení.

syn. vítr.

meteorologický prvek vyjadřující tepelný stav atmosféry. Teplotní pole je výsledkem vzájemné interakce řady faktorů, především radiační a turbulentní výměny tepla mezi zemským povrchem a spodními hladinami atmosféry i mezi jednotlivými atm. vrstvami, absorpce záření molekulami radiačně aktivních plynů a částicemi atmosférického aerosolu, uvolňování a spotřeby latentního tepla při fázových přechodech vody, teplotní advekce apod.
Měření teploty vzduchu se provádí na přízemních meteorologických stanicích ve výšce 1,25 až 2,0 m, přízemní teplota vzduchu se měří v 5 cm nad zemským povrchem. Sondáží atmosféry se zjišťuje vertikální profil teploty vzduchu. Hodnota teploty vzduchu se udává na příslušné teplotní stupnici. Viz též pole teplotní, extrémy teploty vzduchu.

výskyt různých látek v ovzduší v takové koncentraci a po tak dlouhou dobu, že škodlivě působí na zdraví, popř. na pohodu lidí, na živé organismy nebo na neživé objekty. Důležitým kritériem znečištění ovzduší jsou právně stanovené imisní limity, které určují nejvýše přípustné koncentrace znečišťující látky v ovzduší. Jiné definice považují ovzduší za znečištěné, jestliže se jeho složení významně odchyluje od normálu tím, že obsahuje cizorodé příměsi. Viz též klimatologie znečištění ovzduší, hygiena ovzduší, zdroj znečišťování ovzduší, rozptyl příměsí v ovzduší, smog, měření znečištění ovzduší.

činnosti nebo děje, jejichž důsledkem je znečištění ovzduší, tj. vnášení takových látek ze zdrojů znečišťování ovzduší, které jsou buď samy znečišťujícími látkami (primární znečisťování ovzduší), nebo které se stávají znečišťujícími látkami po chem. a fyz. změnách nebo ve směsi s jinými látkami (sekundární znečisťování ovzduší). Termín sekundární prašnost, znamenající víření prachu ze zemského povrchu, je nyní nahrazován výrazem nesuspendované částice. V širším smyslu se jako znečisťování ovzduší označuje i emitování elmag. záření, např. radioakt. záření, mikrovlnného záření (radarem, vysíláním VKV apod.), světla, hluku a tepla do atmosféry.

1. proudění vzduchu v uzavřených objektech (budovy, sila, doly, tunely apod.), vyvolané zpravidla rozdílnou teplotou nebo rozdílným tlakem vzduchu uvnitř a vně těchto objektů. Subjektivně může být pociťováno příjemně i nepříjemně;
2. nevh. název pro proudění vzduchu zesílené vlivem místních zvláštností terénu, např. na vrcholech kopců, v sedlech, průsmycích apod. Viz též efekt tryskový, efekt nálevkový.

(lm) – ve fotometrii jednotka světelného toku. Je definován jako světelný tok, který je do jednotkového prostorového úhlu vysílán bodovým zdrojem světla o svítivosti jedna kandela. Dle dřívější normy, která je dnes  zohledněna příslušnými přepočty, byl lumen definován jako světelný tok, který vysílá povrch absolutně černého tělesa o velikosti 5,305 . 10^-7 m²  při teplotě tuhnoucí platiny do celého poloprostoru.

svah spolu s předpolím orografické překážky, orientovaný proti směru proudění, v klimatologickém smyslu proti směru převládajícího větru, kde se již projevuje návětrný efekt. Návětří se vyznačuje především větší oblačností a většími úhrny srážek než závětří.

souborné označení pro změny hodnot meteorologických prvků na návětří orografických překážek, tedy i v jejich předpolí. Návětrný efekt způsobuje mj. zvětšování oblačnosti a snižování výšky základny oblaků. Podílí se na orografickém zesílení srážek a tím i následně na vzniku závětrného efektu. Návětrný efekt působí i na strmých mořských pobřežích, v Evropě např. ve Skotsku a v Norsku. Viz též srážky orografické, efekt nálevkový.

souborné označení pro změny hodnot meteorologických prvků na návětří orografických překážek, tedy i v jejich předpolí. Návětrný efekt způsobuje mj. zvětšování oblačnosti a snižování výšky základny oblaků. Podílí se na orografickém zesílení srážek a tím i následně na vzniku závětrného efektu. Návětrný efekt působí i na strmých mořských pobřežích, v Evropě např. ve Skotsku a v Norsku. Viz též srážky orografické, efekt nálevkový.

jednotka (intenzity) osvětlení.

v meteorologii přístroj k měření osvětlení viditelným zářením Slunce vyjádřeným v luxech. Je založen na fotoelektrickém principu.

Termín se skládá z lat. lux „světlo“ a řec. μέτρον [metron] „míra, meřidlo“.

přístroj k přímému měření evapotranspirace. Nejčastěji se měří množství proteklé vody nebo změna hmotnosti půdního vzorku se zkoumanou plodinou v nádobě lyzimetru. Měření se většinou provádí pod travnatým povrchem. Podle velikosti výparoměrné plochy se lyzimetry dělí na malé (< 0,5 m²), standardní (0,5–1 m²) a velké (> 1 m²). K nejrozšířenějším patří tzv. gravitační lyzimetry, ve kterých se registruje rozdíl mezi množstvím přirozeně i uměle dodané vody a vody odteklé z nádoby lyzimetru.

Termín se skládá z řec. λύσις [lysis] „uvolňování“ a μέτρον [metron] „míra, meřidlo“, přičemž uvolňováním je míněno vypařování vody.