Sestavila a průběžné aktualizuje terminologická skupina České meteorologické společnosti (ČMeS)

vlny Kelvinovy–Helmholtzovy
gravitační vlny vytvářející se na horiz. rozhraních v atmosféře, kde se vedle diskontinuity v poli vektoru rychlosti větru uplatňuje i diskontinuita v poli hustoty vzduchu. Za daných hydrodynamických podmínek lze pro ně určit kritickou vlnovou délku, jež hraje roli kritéria pro jejich stabilitu. Pro vlnové délky menší než tato kritická vlnová délka jsou Kelvinovy–Helmholtzovy vlny instabilními vlnami, přičemž převládá destabilizující působení vert. střihu větru, v opačném případě jsou stabilními vlnami, neboť se více uplatňuje stabilizující vliv zemské tíže. Instabilita Kelvinových–Helmholtzových vln se projevuje skláněním jejich vrchů do směru střihu větru, a zejména pak uvnitř nich vznikem vírových cirkulací s horizont. osou. Při dostatečné vlhkosti vzduchu se tímto způsobem vytvářejí působivé oblačné útvary, tzv. Kelvinovy–Helmholtzovy oblaky morfologicky klasifikované jako zvláštnost fluctus. V odb. literatuře se též používá pojem Kelvinova–Helmholtzova instabilita.
angl: Kelvin–Helmholtz waves; slov: Kelvinove-Helmholtzove vlny; něm: Kelvin-Helmholtz-Wellen f/pl; rus: волны Кельвина-Гельмгольца  2014
podpořila:
spolupracují: