Elektronický meteorologický slovník

vrstva v ionosféře, jež působí občas změny v podmínkách šíření krátkých a velmi krátkých rádiových vln. Vyskytuje se ve výšce zhruba 50 až 80 km (podle jiných autorů 70 až 90 km). Obvykle není charakterizována výraznějším lokálním maximem ve vert. profilu koncentrace el. nabitých částic, a její občasné vytváření zpravidla souvisí s náhlým zvýšením sluneční činnosti. Pojmenování vrstvy pochází od F. Appletona.

1. zákon, podle něhož v daném objemu směsi ideálních plynů nepůsobících na sebe chem. má každý plyn takový tlak, jakoby sám vyplňoval celý objem. Jinými slovy, tlak směsi ideálních plynů v daném objemu, čili celkový tlak, je roven součtu dílčích tlaků. Lze psát
$p=\sum _{k=1}^{\mathrm{s}}{p}_k,$
kde p je tlak směsi ideálních plynů a p_k dílčí tlak k–té složky směsi (k = 1, 2... s). Uvedený zákon zformuloval J. Dalton v r. 1801. S dostatečnou přesností platí i pro reálné plyny, a proto má široké uplatnění v meteorologii, zejména v termodynamice atmosféry. Atmosféra se obvykle považuje za směs suchého vzduchu s vodní párou, tj. je tvořena vlhkým vzduchem. Pokud nenastává kondenzace nebo sublimace, řídí se vlhký vzduch zákony ideálního plynu a jeho celkový tlak p je podle Daltonova zákona dán součtem
$p=e+p_d,$
kde e je dílčí tlak vodní páry a p_d tlak suchého vzduchu. V důsledku platnosti Daltonova zákona by při absenci dostatečně intenzivního vert. promíchávání vzduchu, nalézajícího se v tíhovém poli Země, ubývalo s výškou rychleji lehčích plynů.
2. Empir. vztah, podle něhož je rychlost vypařování přímo úměrná sytostnímu doplňku ve vrstvě vzduchu přiléhající k vodnímu povrchu a nepřímo úměrná tlaku vzduchu. Má tvar
$V=k.\frac{e_s-e}{p},$
kde V je rychlost vypařování, tj. množství vody vypařené za jednotku času z jednotky plochy, e_s tlak nasycené vodní páry při teplotě povrchu vypařující se vody, e značí tlak vodní páry ve vzduchu nad vypařujícím se povrchem, p tlak vzduchu a k je koeficient úměrnosti, jehož hodnota závisí hlavně na rychlosti větru. Za bezvětří je rychlost vypařování značně menší než při větru.

přechodná doba mezi dnem a nocí nebo mezi nocí a dnem, kdy je Slunce za geometrickým obzorem. Zemský povrch je za soumraku osvětlován pouze slunečním světlem rozptýleným ve vyšších vrstvách zemské atmosféry, a to ještě po západu Slunce, tedy za večerního soumraku nebo již před východem Slunce, tj. za ranního soumraku neboli za svítání. Čím je Slunce níže pod obzorem a osvětluje menší část zemské atmosféry, tím je osvětlení zem. povrchu slabší. Podle toho rozlišujeme soumrak občanský, námořní (nautický) a astronomický. Při polohách Slunce pod 18° pod horizontem soumrak zaniká, rozptýlené sluneční světlo již není na obloze patrné a jedná se pak o astronomickou noc. Délka soumraku závisí na úhlu, který svírá zdánlivá sluneční dráha s obzorem, a proto se soumrak prodlužuje se zeměp. šířkou a na dané rovnoběžce také v obdobích blíže ke slunovratům. Intenzita světla se při soumraku nemění jen s polohou Slunce pod horizontem, nýbrž závisí i na výskytu oblačnosti, srážek, na vlhkosti vzduchu apod. Viz též barvy soumrakové, oblouk soumrakový, oblouk protisoumrakový, spektrum soumrakové.

fotometeor, jenž patří k soumrakovým barvám. Vytváří jej stín Země a je pozorován na opačné straně obzoru proti zapadajícímu Slunci. Má tvar kruhové úseče a tmavomodrou barvu, často s fialovým nádechem. Nahoře bývá ohraničen nafialovělým pruhem. Oblouk soumrakový poprvé popsal něm. přírodovědec J. H. Lambert v r. 1760. Okraj soumrakového oblouku bývá při vhodných pozorovacích podmínkách zvýrazněn v podobě Venušina pásu.

viz barvy soumrakové, červánky.

fotometeor pozorovaný během soumraku. Tvoří se lomem, rozptylem nebo selektivní absorpcí záření při průchodu atmosférou. K nejčastějším formám soumrakových barev patří fialová záře, soumrakový oblouk, ozáření vrcholů a krepuskulární paprsky. Viz též červánky.

vžité označení pro světelné jevy v atmosféře v období východu a západu Slunce, není-li obloha zcela zatažena oblaky. Červánky jsou pozorovatelné v té části oblohy, kde se nachází Slunce. Se zmenšováním výšky Slunce nad obzorem se barva slunečního světla mění postupně ze žluté přes oranžovou na červenou. Zanikají při výšce Slunce asi 5° pod obzorem. Vznikají lomem slunečních paprsků v atmosféře a rozptylem na molekulách vzduchu, částicích prachu apod. Velikost rozptylu se zmenšuje s rostoucí vlnovou délkou procházejícího záření. Červená část slunečního spektra prochází v období západu Slunce atmosférou s menším zeslabením než ostatní části spektra, a proto ve slunečním záření převažuje. Viz též barvy soumrakové, modř oblohy.

spektrum světla oblohy v době soumraku.

mlha, která vzniká vypařováním vody z povrchu teplejší vodní plochy do chladnějšího vzduchu. Vyskytuje se v oblastech arkt. moří, u okrajů ledovců v kterékoliv roč. době a nad vnitřními moři (Černé, Baltské moře) v zimě. Nad pevninou se tyto mlhy vytvářejí zvláště na podzim nad řekami a jezery, je-li voda teplejší než přilehlé vrstvy vzduchu. Mohou však vznikat též následkem vypařování rel. teplých dešťových kapek, padají-li vrstvou studeného vzduchu. Viz též vír mlžný.

syn. útlum radiovln – zeslabení radiovln při průchodu atmosférou způsobené jednak pohlcováním neboli absorpcí záření atm. plyny (vodní párou, kyslíkem), jednak absorpcí a rozptylem na vodních kapkách či ledových částicích v oblacích, mlze a ve srážkách. Útlum se obvykle vyjadřuje v decibelech na km vzdálenosti (dB.km^–1). Zeslabení radiovln atm. plyny je u vlnových délek větších než 2 cm malé a při měření radary na menší vzdálenosti se zanedbává. Útlum způsobený oblaky a srážkami závisí na velikosti a skupenství částic, ze kterých je složen meteorologický cíl. Koeficient útlumu obecně klesá se vzrůstající vlnovou délkou. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře.

pokles amplitudy zvukových vln a tím intenzity zvuku s rostoucí vzdáleností od jeho zdroje. Ve zcela klidném prostředí termodynamicky ideálního plynu by tento útlum byl dán především narušováním adiabatického charakteru zvukových vln, tj. porušením vzájemné tepelné izolace mezi oblastmi zředění a zhuštění ve zvukových vlnách. Odtud vyplývá, že velikost tohoto útlumu by byla úměrná druhé mocnině frekvence zvukových vln, neboť s růstem frekvence klesá ve zvukové vlně vzdálenost mezi sousedními oblastmi zhuštění a zředění a rostou gradienty hustoty i teploty vzduchu mezi nimi. Dále tento útlum roste s tepelnou vodivostí plynu a s jeho vazkostí. V atm. prostředí je však reálný útlum zvuku podstatně větší než takto teoreticky vyhodnocený útlum pro klidné prostředí. Na reálném útlumu se totiž velmi podstatně podílí turbulence a v přízemní vrstvě výrazně přispívá i útlum na nerovnostech a drsných elementech zemského povrchu.

první a posledníden období s místně průměrnou denní teplotou vzduchu. Určují se z křivky ročního chodu teploty sestrojené z měs. průměrů teplot nebo výpočtem. Data nástupu a ukončení teploty 0 °C a vyšší, 5 °C a vyšší, 10 °C a vyšší atd. včetně trvání těchto teplot patří k významným teplotním a bioklimatickým charakteristikám. Např. období s teplotou 10 °C a vyšší je hlavním veget. obdobím, s teplotou 0 °C a nižší klimatickou zimou; sumy teplot z prvního období vyjadřují tepelnou potenci léta, z druhého tuhost zimy apod.

syn. permafrost.

syn. půda dlouhodobě zmrzlá – vrstva půdy a hornin s teplotou celoročně nižší než 0 °C. Je součástí kryosféry. Současný rozsah permafrostu je zčásti pozůstatkem glaciálů (fosilní permafrost), zčásti důsledkem současného klimatu (recentní permafrost). Podmínkami pro jeho vznik jsou prům. roč. teplota vzduchu pod bodem mrazu a dlouhá, studená a suchá zima. Tyto podmínky jsou splněny téměř ve všech oblastech se sněhovým klimatem a v kontinentálních oblastech s boreálním klimatem. Hloubka promrznutí může být i více než 1 000 m, přičemž závisí na teplotním režimu zim, výšce sněhové pokrývky i na geol. a geomorf. podmínkách. Tzv. činná vrstva na povrchu permafrostu periodicky rozmrzá, přičemž její mocnost v různých oblastech (desítky centimetrů až několik metrů) závisí mj. na délce a teplotním režimu léta. Viz též promrzání půdy.

Termín navrhl S. W. Muller v r. 1943. Vytvořil ho zkrácením angl. spojení permanently frozen ground „trvale zmrzlá půda (zem)“.

druh padajících srážek s víceméně stálou intenzitou někdy i po dobu několika hodin či dokonce desítek hodin. Krátkodobé zesílení trvalých srážek může být vyvoláno vnořenou konvekcí. Vzhledem k tomu, že trvalé srážky vypadávají z vrstevnatých oblaků, označujeme je i jako stratiformní. Mohou mít formu deště, mrholení, sněhu, sněhových zrn nebo zmrzlého deště. Trvalé srážky bývají často pozorovány nad většími územními celky. Jestliže na určitou dobu ustávají, nazývají se občasnými srážkami (např. občasný déšť), které se nesmí zaměňovat za přeháňky. Viz též déšť trvalý.

syn. déšť regionální – déšť vypadávající po delší dobu z oblaků druhu nimbostratus nebo altostratus. Bývá tvořen dešťovými kapkami střední velikosti. Trvá většinou několik hodin, někdy však i několik dní, během tohoto období se však mohou vyskytnout i krátké přestávky. Mívá zpravidla větší plošný rozsah a dosti stálou intenzitu, v našich oblastech obvykle slabou až mírnou. Vzniká před teplou frontou nebo v teplém sektoru cyklony, v oblasti studené fronty 1. druhu, zvlněné studené fronty, v oblasti výškové brázdy nebo výškové cyklony. K trvalosti deště významně přispívá orografie. Viz též srážky trvalé.

viz tlakoměr.

v meteorologii část pole větru, kde mají proudnice hyperbolický tvar se dvěma navzájem kolmými asymptotami nazývanými osa roztažení a osa stlačení. Podél těchto os dochází ke konfluenci, resp. difluenci proudění. Deformační pole má rozhodující vliv na frontogenezi a frontolýzu prostřednictvím procesů, které závisejí na rozdělení izoterem vůči osám roztažení a stlačení. Typickým příkladem deformačního pole je oblast se šachovnicovým rozložením cyklon a anticyklon. V praxi rozeznáváme deformační pole:
a) symetrické, tvořené dvěma dvojicemi stejně velkých cyklon a anticyklon;
b) nesymetrické, odpovídající reálným podmínkám, kdy cyklony a anticyklony vytvářející pole mají zpravidla různé rozměry a intenzitu.

teploměr využívající deformaci čidla při změně teploty. Čidlem bývá buď bimetal v bimetalických teploměrech, nebo Bourdonova trubice. Výchylky volných konců čidel se převádějí na stupnici teploty. Používaly se převážně jako termografy, v aerologii jako teplotní čidla radiosond.

čára ve výškovém deformačním poli, podél níž dochází ke konfluenci proudění. Čím izotermy svírají s osou roztažení větší úhel (max. 90°), tím vznikají ve směru osy roztažení lepší podmínky pro frontolýzu. Osa roztažení je kolmá k ose stlačení.

1. období deseti po sobě následujících dnů začínajících 1., 11. a 21. dne v měsíci (poslední dekáda končí posledním dnem v měsíci bez ohledu na jeho délku). Používá se při podrobnějším rozboru klimatického režimu jednoho nebo více meteorologických prvků, když kalendářní měsíc je pro daný účel považován za příliš dlouhý.
2. desetiletí (též decennium). Viz též pentáda.

Termín pochází z lat. decas (gen. decadis) „desítka, desetiletí“ (z řec. δεκάς [dekas, gen. dekados] „skupina desíti, desítka“).

viz porucha ionosférická náhlá.

oblast frontální zóny, v níž dochází k difluenci (rozbíhání) izohyps absolutní topografie, a tím i k dynamickému poklesu tlaku vzduchu, zejména v nižších hladinách atmosféry. Viz též pole deformační (výškové), vchod frontální zóny.

v meteorologii jeden ze základních tvarů ledových krystalků, který se tvoří v oblaku zejména v silně přesyceném vzduchu vzhledem k ledu. Ve finální podobě má tvar bohatě rozvětvené šesterečné hvězdice, jejímž základem je často ledová destička. Přednostní a tedy i rychlejší růst difuzí vodní páry v rozích šesterečné destičky je vyvolán větším gradientem hustoty vodní páry v této oblasti povrchu.  Dendritický růst je dále zesílen obtékáním krystalu při jeho pádu v atmosféře. Růst primárních šesti větví dendritu a jejich případné další větvení je příkladem růstové instability označované také jako instabilita při větvení, přičemž sekundární větvení může být již chaoticky nestejnoměrné. Jednotlivé dendrity bývají zejména v populární literatuře nesprávně označovány jako sněhové vločky. 

odvětví klimatologie zabývající se vztahy mezi vývojem dřevin a klimatem. Studium přírůstkových kruhů (letokruhů) v kmenech stromů přispívá k poznání změn a kolísaní klimatu v minulosti a k zjišťování klimatických cyklů.

Termín se skládá z řec. δένδρον [dendron] „strom“ a slova klimatologie.

syn. křivka rosného bodu.

Termín pochází z angl. zkratky pro teplotu rosného bodu D(ew)P(oint) a řec. γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“.

zmenšení polarizace elektromagnetických vln, způsobené zejména jejich mnohonásobným odrazem, rozptylem a ohybem na obecně nesférických částicích atmosférického aerosolu. Polarizace dopadající vlny se mění, např. kruhová se mění na eliptickou nebo se mění rovina polarizace dopadající vlny. Chaoticky rozmístěné elipsoidální částice vody, ledu a sněhu rozptylují dopadající energii více než sférické částice stejného objemu. Tak vzniká doplňková složka energie zpětného rozptylu, jejíž rovina polarizace je kolmá k rovině polarizace dopadající vlny. Jev popisujeme koeficientem depolarizace, který vyjadřuje vztah mezi příčně polarizovanou složkou rozptýlené energie a složkou energie polarizované v rovině dopadající vlny.

1. v chemii atmosféry označení pro proces ukládání znečišťující příměsi na zemském povrchu, resp. hmotnost této příměsi, která je uložena na jednotku plochy za jednotku času; v obou těchto významech rozlišujeme depozici suchou a mokrou,
2. v meteorologii označení fázového přechodu vody, při němž roste led přímo z vodní páry (bez přítomnosti kapalné vody). Viz též sublimace.

Termín pochází z lat. depositio „odložení, uložení“, které je odvozeno od slovesa deponere „odložit, uschovat“ (z de „od, z“ a ponere „položit“).

1. v chemii atmosféry označení pro proces ukládání znečišťující příměsi na zemském povrchu, resp. hmotnost této příměsi, která je uložena na jednotku plochy za jednotku času; v obou těchto významech rozlišujeme depozici suchou a mokrou,
2. v meteorologii označení fázového přechodu vody, při němž roste led přímo z vodní páry (bez přítomnosti kapalné vody). Viz též sublimace.

Termín pochází z lat. depositio „odložení, uložení“, které je odvozeno od slovesa deponere „odložit, uschovat“ (z de „od, z“ a ponere „položit“).

ledová jádra umožňující vznik stabilních zárodečných ledových krystalků při heterogenní nukleací ledu z vodní páry, tzn. při přímém fázovém přechodu vodní páry na led. V současné době nahrazuje tento termín starší označení jádra sublimační. Úloha depozičních jader se zdůrazňuje zejména ve starší literatuře z oboru fyziky oblaků a srážek. V současné době se předpokládá, že v troposféře a stratosféře vznikají ledové částice především mrznutím přechlazených vodních kapek. Heterogenní nukleace ledu na depozičních jádrech probíhá zejména ve vrstevnatých oblacích, kde se uplatňuje Bergeronova–Findeisenova teorie vzniku srážek. V konvektivních oblacích převažuje vznik ledových částic mrznutím přechlazených kapek. Viz též jádra mrznutí.

obecně snížení, např. hodnoty meteorologického prvku. Bez přívlastku se termín používá jako syn. tlakové deprese.

Termín pochází z lat. depressio „stlačení, potlačení“, které je odvozeno od slovesa deprimere „stlačovat“ (z de „od, z“ a premere „tlačit, tisknout“).

syn. cyklona.

[derečo] – rozsáhlá a rychle se pohybující větrná bouře spojená s linií silných konvektivních bouří. Derecho může produkovat škody do jisté míry srovnatelné s tornádem, které jsou však převážně orientované stejným směrem (ve směru postupu jevu). Aby se dala větrná bouře klasifikovat jako derecho, musí na většině dráhy bouře být pás škod nebo nárazů větru nad 25 m.s^–1 alespoň 400 km dlouhý, s výskytem několika nárazů větru alespoň 33 m.s^–1 nebo škodami odpovídajícími tornádu o síle alespoň F1. Rozložení škod v postižené oblasti by nemělo být náhodné z hlediska dob vzniku škod, ale mělo by jasně ukazovat na postup větrné bouře jakožto celku. Viz též bow echo, squall line.

Termín zavedl amer. fyzik G. D. Hinrichs v r. 1888, znovu pak v r. 1987 meteorologové R. H. Johns a W. D. Hirt. Je přejat ze špan. derecho „rovný, přímý“, které pochází z lat. directus téhož významu. Původ odkazuje k přímočarému působení silného větru (v protikladu k tornádu).

definuje nebo popisuje data, která jsou uvedena ve zprávách v kódu BUFR nebo CREX. Deskriptor může mít podobu deskriptoru datových prvků, replikačního deskriptoru, operátorového deskriptoru nebo sekvenčního deskriptoru.

Termín byl přejat z lat. descriptor „kdo popisuje, vysvětluje“.

definuje nebo popisuje data, která jsou uvedena ve zprávách v kódu BUFR nebo CREX. Deskriptor může mít podobu deskriptoru datových prvků, replikačního deskriptoru, operátorového deskriptoru nebo sekvenčního deskriptoru.

Termín byl přejat z lat. descriptor „kdo popisuje, vysvětluje“.

vlastnost dynamického systému, který vykazuje chaotické a nepředpověditelné chování v tom smyslu, že i malé změny v počátečním stavu systému vedou k velkým a nepředpověditelným změnám jeho pozdějšího stavu. Základní předpokladem chaotického chování je nelinearita dynamického systému. Typickým příkladem systému s chaotickým chováním v tomto smyslu je počasí a klima. Jednou z příčin deterministického chaosu v chování těchto systémů je omezená přesnost meteorologických měření, která vede k nejistotě v určení počátečních podmínek v modelech numerické předpovědi počasí. Pro postižení nejistoty v předpovědi počasí, která je důsledkem tohoto chaotického chování systému, využíváme koncept ansámblové předpovědi počasí. Vznik pojmu úzce souvisí s pracemi Edwarda Lorenze (Massachusetts Institute of Technology) ze 70. let minulého století týkajícími se předpovědí počasí prostřednictví tehdejších relativně jednoduchých numerických modelů. Viz též prostor fázový, efekt motýlích křídel.

čtvrtá geol. perioda paleozoika (prvohor) mezi silurem a karbonem, zahrnující období před 419–359 mil. roků. V tomto období se na pevninách rozšířil hmyz a objevily se první rostliny se semeny, díky nimž mohly být kolonizovány i sušší oblasti. Kromě rozvoje ryb se objevili i první obojživelníci.

(decibel radarové odrazivosti) – jednotka radarové odrazivosti, používaná při radiolokaci především meteorologických cílů.

(decibel radarové odrazivosti) – jednotka radarové odrazivosti, používaná při radiolokaci především meteorologických cílů.

viz rovnice prognostické.

jednoduché, velmi malé ledové krystalky, převážně tvaru jehlic, vznášející se ve vzduchu nebo klesající k zemi s nepatrnou pádovou rychlostí. Mohou vznikat při bezoblačné obloze za velmi nízkých teplot kolem –40 °C a při vysoké relativní vlhkosti, kdy promíchávání vzduchu vede k nukleaci ledových krystalů a jejich růstu depozicí. Vznikají ve stabilních vzduchových hmotách často nad výškovou teplotní inverzí. Jsou časté v polárních krajinách, avšak při silných mrazech se vyskytují i ve stř. zeměpisných šířkách. Často jsou viditelné jen při vhodném osvětlení, kdy se třpytí ve slunečním světle a někdy vytvářejí halové sloupy nebo jiné halové jevy.

hmotnost jednotky objemu vlhkého vzduchu. Hustotu vlhkého vzduchu ρ v kg.m^–3 lze určit ze stavové rovnice vlhkého vzduchu podle vzorce
$\rho =\frac{p}{R_d{T}_v}$
kde p = p_d + e je tlak vlhkého vzduchu v Pa, p_d tlak suchého vzduchu v Pa, e napětí vodní páry v Pa, R_d = 287,4 J.kg^–1.K^–1 je měrná plynová konstanta suchého vzduchu a T_v značí virtuální teplotu v K. Za stejné teploty a za stejného tlaku suchého a vlhkého vzduchu je hustota vlhkého vzduchu vždy menší než hustota suchého vzduchu.

syn. hustota vzduchu.

hmotnost jednotky objemu suchého vzduchu. Hustotu suchého vzduchu ρ_d v kg.m^–3 lze určit ze stavové rovnice suchého vzduchu podle vzorce
${\rho }_d=\frac{p_d}{R_{d}T},$
kde p_d je tlak suchého vzduchu v Pa, T teplota vzduchu v K, a R_d = 287,4 J.kg^–1.K^–1 je měrná plynová konstanta suchého vzduchu. Při teplotě 0 °C a tlaku suchého vzduchu 1 013,25 hPa je ρ_d = 1,293 kg.m^–3.

syn. hustota vodní páry, vlhkost vzduchu absolutní.

vert. vzdálenost mezi dvěma izobarickými plochami měřená v geometrických nebo geopotenciálních metrech. V meteorologii se užívá u map relativní topografie.

látky uvolňované do atmosféry Země v důsledku lidské činnosti, které pronikají až do spodní stratosféry. Zde se pod vlivem ultrafialového záření (UV-C) rozkládají a vzniklé radikály následně rozkládají molekuly ozonu. Seznam látek poškozujících ozonovou vrstvu a časový harmonogram omezování jejich výroby a spotřeby stanovil Montrealský protokol o látkách poškozujících ozonovou vrstvu, který navázal na Vídeňskou konvenci na ochranu ozonové vrstvy. Mezi nejdůležitější látky poškozující ozonovou vrstvu patří chlorfluorované uhlovodíky CFC neboli tvrdé freony a obdobné látky obsahující i brom zvané halony. Z jednotlivých látek možno jako příklady uvést tetrachlormetan, metylchloroform, metylbromid, formaldehyd apod. Ve srovnání s tvrdými freony jsou pro ozonovou vrstvu poněkud menším nebezpečím neúplně halogenované uhlovodíky – hydrochlorfluorovodíky HCFC neboli měkké freony, a to pro svoji menší stálost během vertikálního transportu v atmosféře až do ozonové vrstvy. Látky typu HCFC jsou postupně nahrazovány látkami typu HFC (hydrofluorouhlovodíky), které vzhledem k absenci atomu chloru nepoškozují ozonovou vrstvu, většinou jsou to však silné skleníkové plyny. Jejich postupná náhrada je předmětem dodatku Montrealského protokolu z Kigali (2016).
V 60. a 70. letech minulého století, kdy se (z dnešního pohledu mylně) předpokládal brzký masový přesun mezikontinentální letecké dopravy do výšek kolem 20 km, se intenzivně zvažovalo též ohrožení ozonové vrstvy emisemi oxidů dusíku z leteckých motorů.

místo, kde se poskytují met. služby pro zabezpečení potřeb letového provozu na letišti. Plní všechny, nebo některé z těchto funkcí nezbytných k uspokojení potřeb letového provozu na letišti:
a) přípravu a obstarávání předpovědí a dalších příslušných informací pro dané lety; míra odpovědnosti za přípravu předpovědí záleží na místní dostupnosti a využití materiálů pro traťové a letištní předpovědi získané z jiných služeben;
b) přípravu a obstarávání předpovědí místních meteorologických podmínek;
c) nepřetržité sledování meteorologických podmínek nad letišti, pro která připravuje předpovědi;
d) poskytování briefingu, konzultací a letové meteorologické dokumentace členům letových posádek a jinému personálu letového provozu;
e) dodávání dalších meteorologických informací leteckým uživatelům;
f) vystavování dostupných meteorologických informací;
g) výměnu meteorologických informací s jinými meteorologickými služebnami;
h) dodávání přijatých informací týkajících se přederupční vulkanické aktivity, vulkanické erupce, nebo oblaku tvořeného vulkanickým popelem přidruženým stanovištím letových provozních služeb, letecké informační službě a meteorologické výstražné službě, podle dohody mezi meteorologickým úřadem a příslušným úřadem ATS.

pracoviště letecké meteorologické služby, které zabezpečuje činnost letectva v určené letecké informační oblasti (FIR). V ČR plní uvedené úkoly pro FIR Praha meteorologická služebna na letišti Václava Havla Praha, organizačně začleněná do odboru letecké meteorologie ČHMÚ.

aktinometr měřící jas oblohy v nejbližším okolí Slunce jako rozdíl celkového záření procházejícího vstupním otvorem tubusu radiometru a záření vysílaného samotným slunečním diskem. V ČR se diferenciální aktinometry nepoužívají.

proudění charakterizované rozbíhajícími se proudnicemi. Viz též difluence, proudění konfluentní.

vlastnost pole větru charakterizovaná rozbíhavostí proudnic. Někdy se nesprávně zaměňuje s divergencí proudění. Viz též čára difluence, pole deformační, konfluence.

Termín pochází z lat. diffluentia „rozlévání se, rozptylování se“, které je odvozeno od slovesa diffluere „rozlévat, rozptylovat“ (z dis- „roz-“ a fluere „téci“).

čára na přízemní nebo výškové mapě, podél níž dochází k rozbíhání proudnic. V oblasti přízemní čáry difluence zpravidla vznikají sestupné pohyby vzduchu. Viz též čára konfluence.

syn. záření sluneční rozptýlené.

syn. světlo rozptýlené – v meteorologii světlo rozptýlené molekulami vzduchu a aerosolovými částicemi přítomnými v atmosféře.

pyranometr měřící v krátkovlnném oboru pouze rozptýlené sluneční záření; je opatřen stínidlem ve tvaru prstence, posuvného ve směru rovnoběžném se zemskou osou nebo pohyblivým stínícím kotoučem, který zabraňuje dopadu přímého slunečního záření na čidlo. Jako difuzometr může být použit v podstatě každý pyranometr s vodorovným čidlem obráceným vzhůru po doplnění příslušným stínidlem.

Termín se skládá z lat. diffusio „rozprostření, rozptýlení“ a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

ve fyzice atmosféry vert. rozložení plynů v atmosféře neovlivňované turbulentním promícháváním. Podle Daltonova zákona se v tomto případě jednotlivé plyny ve směsi chovají tak, jako kdyby existovaly samostatně, takže dílčí tlak lehčích plynů klesá s výškou pomaleji než dílčí tlak plynů těžších. V reálné atmosféře se difuzní rovnováha uplatňuje pouze v heterosféře tzn. ve vrstvách výše než zhruba 90 km nad zemským povrchem. V níže ležící homosféře se vlivem turbulentního promíchávání relativní zastoupení základních plynných složek vzduchu s výškou prakticky nemění. Viz též difuzosféra.

rovnice popisující difuzi působenou v daném prostředí molekulárními procesy nebo turbulentním promícháváním. V atmosféře, která je typickým turbulentním prostředím, je molekulární difuze obvykle zanedbatelná, v meteorologii proto zpravidla používáme rovnici difuze v turbulentní variantě k popisu difuze vodní páry, různých znečišťujících příměsí, tepla apod. V praktických aplikacích se turbulentní procesy nejčastěji vyjadřují pomocí koeficientu turbulentní difuze a rovnici difuze lze pak psát ve tvaru
$\frac{\partial c}{\partial t}=-v.\nabla c+\frac{1}{\rho }\frac{\partial }{\partial x}\left(\rho K_x\frac{\partial c}{\partial x}\right)+\frac{1}{\rho }\frac{\partial }{\partial y}\left(\rho K_y\frac{\partial c}{\partial y}\right)+\frac{1}{\rho }\frac{\partial }{\partial z}\left(\rho K_z\frac{\partial c}{\partial z}\right),$
kde t je čas, v vektor rychlosti proudění, ρ hustota vzduchu, K_x, K_y, K_z koeficienty turbulentní difuze pro směry souřadnicových os x, y, z a podle účelu, k němuž rovnici difuze používáme, značí c buď koncentraci vodní páry, koncentraci dané znečišťující příměsi, nebo entalpii apod. Prvý člen na pravé straně reprezentuje přenos veličiny c prouděním (advekcí), zatímco následující tři členy postupně vyjadřují příspěvky turbulentní difuze ve směrech souřadnicových os x, y, z. V případě, kdy je třeba uvažovat určité zdroje nebo negativní zdroje veličiny c (např. dodávku nebo spotřebu tepla neadiabatickými procesy, emise znečišťující příměsi nebo její odstraňování z atmosféry sedimentací, vymýváním srážkami, chem. reakcemi atd.), musíme na pravou stranu připojit další členy v podobě tzv. zdrojových funkcí.

viz koeficient turbulentní difuze.

označení užívané pro změnu elektrického momentu tohoto oblaku při výboji blesku, je tvořen součinem náboje bouřkového oblaku, tj. cumulonimbu, který se neutralizoval výbojem blesku, a vzdálenosti, jež je:
a) při úderu do země dvojnásobek vzdálenosti mezi středem náboje oblaku a zemí;
b) při výboji blesku mezi oblaky vzdálenost mezi nábojem oblaku jedné polarity a zrcadlovým obrazem proti zemi středu náboje druhé polarity.
Moment dipólu má rozměr Coulomb na metr [C.m]. Užívá se k výpočtu indukovaného elektrostatického napětí na izolovaných objektech na zemi (el. silnoproudých a sdělovacích vedeních, anténách, izolovaných střechách, zábradlích atd.). Hodnoty tohoto momentu dosahují až velikostí kolem 100 C.km.

(Direct Numerical Simulation) – metoda numerického modelování turbulence, která vychází z přímého řešení pohybových (Navierových – Stokesových) rovnic na zvolené prostorové oblasti pro velmi rychle se měnící okamžité hodnoty složek rychlosti proudění, teploty, tlaku, popř. dalších veličin, např. koncentrací příměsí při vhodně zadaných počátečních a okrajových podmínkách. Nalezení obecného řešení tohoto problému je velice obtížné zejména z hlediska nároků na výpočetní techniku, neboť výpočetní síť musí být natolik hustá, aby zachytila i nejmenší turbulentní víry, a této hustotě musí odpovídat i velikost časového kroku při numerické integraci. Přibližně od 80. let 20. století se v odborné literatuře objevují různá dílčí řešení, zejména pro případy proudění v oblasti charakterizované Reynoldsovým číslem o velikosti odpovídající max. řádu 10³.

krátkovlnné záření přicházející z malého prostorového úhlu kolem středu slunečního kotouče (5.10^-3 sr). Přímé sluneční záření dopadající na plochu kolmou k paprskům se měří pyrheliometry nebo aktinometry. Intenzita přímého slunečního záření klesá s růstem délky dráhy slunečních paprsků v atmosféře, tedy s poklesem nadm. výšky místa měření a s poklesem výšky Slunce nad obzorem, dále klesá i s růstem zakalení atmosféry. Je-li Slunce zakryto oblaky, je intenzita přímého slunečního záření nulová.

viz záření sluneční přímé.

viz koeficient laterální disperze, koeficient vertikální disperze.

bezoblačný pruh, který lze pozorovat po průletu letadla tenkou vrstvou oblačnosti středního a horního patra. Rozpadový pruh se může vytvořit při ohřátí oblačného vzduchu, který obsahuje vodní kapky nebo ledové krystalky, horkými výfukovými plyny letadla. Při zvýšení teploty relativní vlhkost klesne, oblačné elementy se vypaří a v oblaku vzniká bezoblačná mezera. Alternativní vysvětlení pro vznik rozpadového pruhu při průletu letadla oblakem s přechlazenými kapkami spočívá v rychlém mrznutí přechlazených kapek nebo vzniku ledových krystalků v důsledku turbulence a poklesu tlaku vyvolaných průletem letadla. Vznikající ledové krystalky rostou v přesyceném prostředí a vypadávají do nižších hladin, kde se vypařují. Při pádu před vypařením mohou vytvářet virgu. Rozpadový pruh se může transformovat v tzv. oblačnou díru. Viz též pruh kondenzační, teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova.

přístroj pro stanovení charakteristik padajících dešťových kapek, popř. i jiných srážkových částic, především krup, krupek a sněhových vloček. Podle fyzikálního principu, na němž je založeno měření charakteristik padajících kapek, lze identifikovat několik skupin měřících zařízení. Nejstarší metody využívají registraci kapek dopadajících na pevnou podložku. Předchůdcem distrometru bylo hodnocení stop kapek zachycených na obarvený filtrační papír. Významným pokrokem byl známý distrometr Josse a Waldvogela z roku 1967, který automaticky registroval a převáděl na elektrický signál deformační sílu úderu kapek dopadajících na podložku. Tento typ zařízení se často užívá jako referenční ve srovnávacích studiích. Využití piezoelektrických vlastností podložky je další modifikací tohoto principu.
Distrometry často souhrnně označované jako optické měří nejčastěji zeslabení záření při průchodu srážkových částic ozářenou oblastí. Používá se záření různých frekvencí a uspořádání světelných zdrojů. Hodnocení útlumu umožňuje určit nejen velikost, nýbrž i pádovou rychlost částice. Z časového záznamu základních charakteristik srážkových částic lze stanovit rozdělení jejich velikosti i další globální charakteristiky, jako jsou intenzita srážek, kapalný vodní obsah, koeficient radarové odrazivosti, útlum elektromagnetických vln srážkovými částicemi, kinetická energie částic aj. Zvláštním typem optického distrometru je videodistrometr, který pomocí vysokofrekvenčního snímkování srážkových částic navíc zjišťuje i jejich tvar.

Termín pochází z angl. disdrometer, což je akronym slov distribution „rozdělení“, drop „kapka“ a meter „měřič“, tedy „měřič rozdělení kapek“. Do češtiny se termín dostal přes němčinu, což vysvětluje změnu souhlásky (něm. Tropfen „kapka“). Varianta distrometer se někdy vyskytuje i v anglických textech, což lze vysvětlit důrazem na slovo distribution, a to obecně různých typů částic bez omezení pouze na kapky.

1. obecně proudění s nenulovou trojrozměrnou divergencí, které je podle rovnice kontinuity spojeno se změnou hustoty tekutiny. Opakem je proudění nedivergentní.
2. v meteorologii zpravidla proudění s kladnou dvojrozměrnou (horizontální, izobarickou apod.) divergencí. Opakem je konvergentní proudění se zápornou divergencí neboli konvergencí. Pro odlišení obou významů se v tomto případě někdy používá označení proudění divergující. Nelze ho zaměňovat s difluentním prouděním; je sice většinou spojeno s difluencí, avšak může být spojeno i s konfluencí, kdy se horizontální proudnice v dané oblasti sbíhají, avšak v důsledku zrychlování proudění podél nich je celkový tok hmotnosti vzduchu přes hranice oblasti kladný, takže vytékání převládá nad vtékáním. V takovém případě mluvíme o divergujícím konfluentním proudění.

atmosférická hladina, v níž je hodnota horizontální, popř. izobarické divergence proudění blízká nule. Podmínku nondivergence obvykle dobře splňují hladiny ve stř. troposféře mezi 700 a 500 hPa, přičemž divergence proudění v horní a ve spodní troposféře má opačné znaménko. V konkrétní synoptické situaci může existovat i více hladin nondivergence. Pojem hladina nondivergence lze považovat za vystižení plochy, která odděluje hlavní oblasti horizontální divergence a konvergence spojené s typickou vertikální strukturou tlakových výší a níží v synoptickém měřítku. Tento pojem sehrál značnou úlohu v historickém vývoji numerických modelů atmosféry, pracuje se s ním např. v barotropních modelech. Viz též hladina ekvivalentně barotropní.

teorém divergenční rovnice nejčastěji uváděný ve tvaru odvozeném v p-systému:
$\frac{d}{dt}\left({\nabla }_p.v\right)+{\left(\frac{\partial v_x}{\partial x}\right)}^2+2\frac{\partial v_x}{\partial y}\frac{\partial v_y}{\partial x}+{\left(\frac{\partial v_y}{\partial y}\right)}^2+\frac{\partial \varpi }{\partial x}\frac{\partial v_x}{\partial p}+\frac{\partial \varpi }{\partial y}\frac{\partial v_y}{\partial p}-\lambda \xi +v_x\frac{\partial \lambda }{\partial y}-v_y\frac{\partial \lambda }{\partial x}=-{\nabla }_p^2\Phi ,$
kde ${\nabla }_p.v$ značí izobarickou divergenci proudění, jehož rychlost v má horiz. složky v_x a v_y,
${\nabla }_p^2=\frac{{\partial }^2}{\partial x^2}+\frac{{\partial }^2}{\partial y^2},$
představuje Laplaceův operátor aplikovaný v izobarické ploše, ξ relativní vorticitu, t je čas, p tlak vzduchu, ω vertikální rychlost v p-systému, λ Coriolisův parametr a Φ geopotenciál. Tuto rovnici lze odvodit tak, že ve vyjádřeních pohybové rovnice pro první, resp. druhou horiz. složku rychlosti proudění zderivujeme všechny členy podle souřadnice x, resp. y a obě takto vzniklé rovnice sečteme. Rovnice divergence doplňuje skupinu prognostických rovnic, které popisují mechanizmus tlakových změn v atmosféře a jeho souvislosti s dynamikou proudění. Zanedbáme-li v ní členy
$\frac{d}{dt}\left({\nabla }_p.v\right)$, $\frac{\partial \varpi }{\partial x}\frac{\partial v_x}{\partial p}$ a $\frac{\partial \varpi }{\partial y}\frac{\partial v_y}{\partial p}$, které jsou při atm. dějích synoptického měřítka zpravidla řádově menší než ostatní členy, dostaneme balanční rovnici. Viz též rovnice vorticity, rovnice tendence relativní topografie.

syn. rovnice divergence.

teorie, podle níž cyklony vznikají a prohlubují se v důsledku rozbíhavosti čili difluence proudnic ve stř. troposféře, a anticyklony v důsledku sbíhavosti čili konfluence proudnic. V praxi byly pro tyto účely používány mapy absolutní topografie 700 hPa a 500 hPa. Divergenční teorii cyklogeneze vypracoval něm. meteorolog R. Scherhag v r. 1933, z hlediska současných poznatků je již překonána.

(D.U.) – jednotka celkového množství daného plynu v zemské atmosféře, pojmenovaná podle profesora oxfordské univerzity G. Dobsona, konstruktéra stejnojmenného spektrofotometru. Většinou se používá jako jednotka celkového množství ozonu. 1 D.U. celkového ozonu je definována jako množství ozonu obsažené ve vertikálním sloupci zemské atmosféry, které by po stlačení na 1 013 hPa při teplotě 0 °C vytvořilo vrstvu silnou 10^-3 cm. Například celkové množství ozonu 300 D.U. by vytvořilo za uvedených podmínek homogenní ozonovou vrstvu silnou 3 mm.

(D.U.) – jednotka celkového množství daného plynu v zemské atmosféře, pojmenovaná podle profesora oxfordské univerzity G. Dobsona, konstruktéra stejnojmenného spektrofotometru. Většinou se používá jako jednotka celkového množství ozonu. 1 D.U. celkového ozonu je definována jako množství ozonu obsažené ve vertikálním sloupci zemské atmosféry, které by po stlačení na 1 013 hPa při teplotě 0 °C vytvořilo vrstvu silnou 10^-3 cm. Například celkové množství ozonu 300 D.U. by vytvořilo za uvedených podmínek homogenní ozonovou vrstvu silnou 3 mm.

přístroj, který slouží k určení celkového množství ozonu ve vert. sloupci atmosféry se spodní základnou na zemském povrchu a s horní základnou na vnější hranici atmosféry. Dobsonův spektrofotometr umožňuje měřit absorpci slunečního záření v oblasti absorpčních čar O₃ v ultrafialové části slunečního spektra. Z těchto měření se pak vypočítává celkový obsah ozonu v atmosféře. Tyto údaje slouží současně jako referenční data pro kontrolu správnosti výsledků ozonometrické sondáže, prováděné pomocí ozonových sond. Světová síť pro měření celkového ozonu pomocí Dobsonova spektrofotometru vznikla z iniciativy Světové meteorologické organizace, která ji metodicky řídí. 

syn. hrom.

syn. zahřmění – akust. průvodní jev blesku. Jeho zdrojem je tlaková vlna, která vzniká náhlým zvětšením objemu vzduchu v kanálu blesku při jeho ohřátí na teplotu až kolem 30 000 K. K pozorovateli dochází zvuk z různých kanálů blesku, popř. po odrazech od oblaků a zemského povrchu, a proto může hrom trvat i několik sekund. Čím je výboj blesku blíže pozorovateli, tím má hrom kratší trvání a vyšší kmitočet. Akust. spektrum se pohybuje od 10 Hz do 3 kHz. Hrom je obvykle slyšitelný do vzdálenosti 15 až 20 km. Viz též bouřka na stanici, bouřka vzdálená, blýskavice, izobronta, mapa izobront.

Termín je odvozen od slovesa hřmít, které pochází z indoevropského základu *ghrem- „temně znít, zuřit“.

synchronní pilotovací měření dvěma optickými pilotovacími teodolity umístěnými na konci základny s přesně zjištěnými koncovými body. Pomocí délky průmětu základny a čtyř zjištěných úhlových souřadnic, tj. dvou azimutálních a dvou výškových úhlů zaměřovaného pilotovacího prostředku (zpravidla pilotovacího balonu), se trigonometricky vyhodnocují prostorové souřadnice pilotovacího prostředku jako zákl. parametry pro výpočet výškového větru. Ve srovnání s jednopilotáží, poskytuje dvoupilotáž přesnější výsledky, poněvadž nemusí vycházet z předpokladu konstantní stoupací rychlosti zaměřovaného pilotovacího prostředku.

Termín se skládá z komponentu dvoj- a slova pilotáž.

radiolokátor, který umožňuje měření radiálních rychlostí meteorologických cílů. Dopplerovské meteorologické radary s impulzním režimem umožňují lokalizovat a studovat strukturu nebezpečných met. jevů, jako jsou tropické cyklony, supercely, tornáda, aj. Dále mohou být využity k výpočtu vertikálního profilu proudění nad radiolokátorem. Dopplerovské meteorologické radary s nepřetržitou vlnou se využívají k měření spektrálního rozložení velikosti kapalných, popř. pevných částic v atmosféře, profilů rychlostí jejich pohybu, růst velikosti srážkových elementů, turbulence, střihu větru.

syn. zákon bouří – pravidlo charakterizující stáčení větru ve vyšších zeměp. šířkách na daném místě, které zformuloval H. W. Dove v r. 1835. Zní: vítr se na sev. polokouli stáčí za Sluncem, což je ve směru pohybu hodinových ručiček, na již. polokouli se stáčí v opačném směru. Uvedený poznatek přispěl ke stanovení některých navigačních pravidel v námořní plavbě v oblasti nebezpečných cyklon. Proto Doveho zákon bývá někdy též nazýván zákon bouří. Podle současných poznatků toto pravidlo platí pouze při pohybu cyklon od západu na východ, na sev. polokouli v oblastech, jimiž prochází již. část postupujících cyklon, na již. polokouli v oblastech sev. části těchto cyklon. Uvedený jev nesouvisí se zdánlivým pohybem Slunce.

v odborném slangu označení pro sestupný konvektivní proud.

Termín je přejat z angličtiny. Skládá se z angl. down „dole, dolů“ a draft, které ve starší podobě draught znamená mj. „tah“ (např. v komíně).

prostorově omezený sestupný pohyb vzduchu, typický pro konvektivní bouře, zpravidla doprovázený silnými srážkami (deštěm či kroupami). Maximální vertikální rychlost sestupných proudů dosahuje přibližně poloviční hodnoty rychlosti výstupných proudů. Pro extrémně silné sestupné konv. proudy se používá termín downburst, popř. microburst. V supercele rozlišujeme přední a zadní sestupný proud. Slangově se v češtině používá původní angl. termín downdraft [daundraft].

syn. aerostat – balon obvykle aerodyn. tvaru, který se vypouští do spodních vrstev atmosféry na laně. Slouží jako nosič upoutaných sond, měřících v přibližně konstantní výšce nad zemi.

historický způsob sondáže atmosféry, kdy jako dopravní prostředek sloužil speciálně upravený meteorologický drak. První měření vertikálního profilu teploty vzduchu pomocí draků uskutečnil v r. 1748 A. Wilson. Později zdokonalené konstrukce draků umožnily vynášet speciálně upravené meteorografy do výšky 4 až 6 km. Koncem 19. století byla v Evropě zorganizovaná síť stanic, v níž se pravidelně prováděla draková sondáž atmosféry. Největších úspěchů dosáhla stanice Lindenberg v Německu, kde byla dosažena i rekordní výška drakového výstupu 9 740 m. Předností drakové sondáže oproti jiným tehdy používaným metodám výzkumu volné atmosféry bylo, že současně s měřením teploty, tlaku a vlhkosti vzduchu umožňovala i měření rychlosti větru a že údaje byly po skončení měření okamžitě k dispozici.

zřídka užívané syn. bod trojný.

horizontální vzdálenost radiosondy od radiosondážní stanice v okamžiku měření. V kódu BUFR je poloha sondy v každé hladině dána uvedením rozdílu mezi zeměp. šířkou, resp. zeměp. délkou radiosondy a zeměp. šířkou, resp. zeměp. délkou místa, odkud byla sonda vypuštěna. Zpráva TEMP údaje o snosu radiosondy neobsahuje.

balon z elastického materiálu, naplněný plynem lehčím než vzduch a vyvážený břemenem tak, aby v určité hladině užitečná stoupací síla balonu byla rovná nule. Používá se k určování horiz., popř. vert. rychlostí větru.

syn. dropsonda, sonda klesavá – radiosonda, která provádí měření při svém sestupu atmosférou. Do výšky bývá vynášena obvykle letounem, meteorologickou raketou, nebo nesena transoceánskou sondou, méně často balonem nebo dělostřeleckým granátovým kontejnerem. Příslušné přijímací zařízení bývá obvykle umístěno ve speciálních prostředcích (letadlo, mobilní radiosondážní stanice apod.). Při měření bývá klesavá radiosonda nejčastěji aerodynamicky brzděna padáčkem. Klesavé radiosondy se používají např. při met. měřeních nad polárními moři, v tropických cyklonách apod.

syn. radiosonda klesavá.

Termín pochází z angl. dropsonde, doloženého poprvé v odborném tisku v r. 1946. Skládá se z angl. slovesa drop „shodit, spustit“ a slova sonda.

syn. radiosonda klesavá.

registrátor množství rosy pracující zpravidla na váhovém principu. V ČR byly dříve používány drosografy jiného principu, jejichž deformačním čidlem byl konopný provázek. Drosograf umožňuje sledovat časový průběh nárůstu, popř. i vypařování rosy na umělých tělesech. Výsledky nesouhlasí přesně se stavem orosení porostů. Někdy se drosograf označuje nevhodným hybridním názvem rosograf.

Termín se skládá z řec. δρόσος [drosos] „rosa" a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

syn. rosoměr.

Termín se skládá z řec. δρόσος [drosos] „rosa“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

drosometr – historický přístroj ke zjišťování výskytu, popř. množství rosy na povrchu určitého tělesa. V nejjednodušším případě se vizuálně odhadovalo množství rosy usazené na povrchu Duvdevaniho rosoměrné destičky, umístěné do výše listů porostu. Jiné rosoměry byly tvořeny síťkou zavěšenou na vahadle vah, jimiž se určoval přírůstek hmotnosti síťky s usazenou rosou. Tento princip se využíval rovněž při registraci rosy drosografy. Viz též ovlhoměr.

jedna ze zákl. fyz. veličin, která vyjadřuje působení síly kolmo na jednotkovou plochu. Síla zemské tíže způsobuje v nepohybujících se tekutinách statický tlak, který v případě atmosféry Země označujeme jako tlak vzduchu neboli atmosférický tlak. Protože je vzduch tvořen směsí plynů, můžeme rozlišovat parciální tlaky jednotlivých plynů, především tlak vodní páry. Pohyb tekutin navíc vyvolává dynamický tlak; v atmosféře  tímto způsobem vzniká tlak větru. Součet statického a dynamického tlaku můžeme označit jako tlak celkový.
Jednotkou tlaku v soustavě SI je pascal (Pa), v meteorologii se převážně používá jeho stonásobek neboli hektopascal (hPa). Zast. jednotkou tlaku je atmosféra.

mapa, do níž jsou pomocí izalobar zakresleny změny tlaku vzduchu za určitý časový interval. Viz též metoda izalobar, mapa izalohyps.

syn. anemometr tlakový.

anemometr pracující na principu Pitotovy trubice a využívající k měření rychlosti větru tlakové rozdíly, vyvolané na čidle proudícím vzduchem. Pro správnou orientaci vůči proudění bývá umístěn na návětrné straně větrné směrovky. V současnosti není tento princip provozně používán pouze např. v souvislosti s užitím univerzálního anemografu. Viz též anemometr Dinesův.

syn. krabička aneroidová Vidieho.

syn. pole tlakové.

syn. pole barické – spojité skalární pole tlaku, v meteorologii zpravidla tlaku vzduchu. Vyznačuje se charakteristickým vertikálním profilem tlaku vzduchu a podstatně menšími horizontálními tlakovými gradienty, které jsou nicméně určující pro vymezení tlakových útvarů a podobu pole větru.Tlakové pole je charakterizováno izobarickými hladinami, jejichž průsečnice s libovolnou plochou se nazývají izobary. Ty se nejčastěji konstruují na přízemních synoptických mapách k vyjádření pole tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře. K vyjádření tlakového pole na výškových synoptických mapách se používají izohypsy. Časové změny přízemního tlakového pole znázorňují izalobary, výškového tlakového pole izalohypsy. Viz též pole termobarické.

synoptická meteorologie druhé poloviny 19. stol. Tehdejší synoptická analýza spočívala především v rozboru přízemního tlakového pole pomocí izobar a ještě nebyla prováděna frontální analýza. Izobarická synoptická meteorologie objevila tlakové útvary, jejich vzájemné působení a převládající směry pohybu, např. dráhy cyklon, statist. zkoumala rozložení met. prvků v tlakových útvarech, poznala souvislost mezi směrem větru a rozdělením tlaku vzduchu a stanovila řadu empir. pravidel dosud využívaných v synop. praxi. Na popsané stadium synop. meteorologie přímo navázaly objevy norské meteorologické školy.

syn. gradient barický – gradient v tlakovém poli směřující kolmo na izobarické plochy. V meteorologii zpravidla vyjadřuje změnu tlaku vzduchu p připadající na jednotkovou vzdálenost ve směru jeho maximálního poklesu, takže jeho vektor je určen záporně vzatými parciálními derivacemi podle kartézských souřadnic x, y, z (–∂p/∂x, –∂p/∂y, –∂z/∂z). Obvykle uvažujeme odděleně horizontální a vertikální složku, přičemž horizontální tlakový gradient bývá ve spodní troposféře o tři řády menší než vertikální tlakový gradient. Viz též síla tlakového gradientu.

syn. síla tlakového gradientu.

syn. síla barického gradientu – síla působící v tlakovém poli, v němž je nenulový tlakový gradient. Směřuje kolmo na izobarické plochy, na stranu s nižším atm. tlakem. Označíme-li sílu tlakového gradientu vztaženou k jednotce hmotnosti symbolem b, pak platí:
$b=-\frac{1}{\rho }\nabla p,$
kde p značí tlak vzduchu a ρ hustotu vzduchu. Horiz. složky síly tlakového gradientu a Coriolisovy síly jsou ve volné atmosféře nejdůležitějšími činiteli ovlivňujícími horiz. proudění vzduchu. Vert. složka síly tlakového gradientu$-\frac{1}{\rho }\frac{\partial p}{\partial z},$
označovaná též jako hydrostatická vztlaková síla, která je číselně více než 1000krát větší než horiz. složka, je v atmosféře v přibližné rovnováze se silou zemské tíže. Viz též rovnice pohybová, rovnováha hydrostatická, vítr geostrofický.

syn. maximum tlakové.

syn. maximum barické – zast. označení pro anticyklonu; střed tlakového maxima býval dříve na synoptických mapách označován písmenem M.

syn. minimum tlakové.

syn. minimum barické – zast. označení pro cyklonu; střed tlakového minima býval dříve na synoptických mapách označován písmenem m.

anemometr, jehož čidlem je lehká deska, orientovaná kolmo na směr proudění a jejíž výchylka od svislice je úměrná rychlosti větru. Má nelineární stupnici. V současné meteorologické praxi není tento princip používán. Viz též anemometr Wildův.

anemometr založený na principu Pitotovy trubice, v němž se využívá tlakového rozdílu vytvářeného v aerodyn. trubici k vyvolání zdvihu plováku speciálního manometru. Tlakový rozdíl Δp závisí na rychlosti větru v a hustotě vzduchu ρ podle vztahu
$\Delta p=k.\rho \frac{v^2}{2}$
kde k je bezrozměrná konstanta, jejíž velikost závisí na vlastnostech aerodyn. trubice. Zdvih plováku je v převážné části stupnice lineárně úměrný přírůstku rychlosti větru. Dinesův anemometr je vhodný k měření krátkodobých fluktuací rychlostí větru. Tvoří součást univerzálního anemografu, který byl v Česku do konce 90. let 20. století hojně používán. První anemometr tohoto typu zkonstruoval angl. meteorolog W. H. Dines v r. 1890. Viz též anemometr tlakový.

viz střed anticyklony, střed cyklony.

slang. označení pro vlhkostní rozhraní.

Termín je přejat z angličtiny, vznikl v USA. Skládá se z angl. dry „suchý“ a line „čára“.

pojem vyskytující se v současné době u řady autorů v souvislosti s vnitřní strukturou blesku a jejím časovým vývojem. Předpokládá se, že jde o přechodovou fázi v trvání řádově ms mezi vůdčím a zpětným výbojem. Přestože při ní dochází k velké emisi rychlých elektronů, je tato přechodová fáze opticky téměř neviditelná, bývá však doprovázena výraznými záblesky rádiového záření a záření gama.

1. celková sněhová pokrývka o výšce méně než 0,5 cm, pokrývá-li alespoň polovinu plochy reprezentativního okolí stanice;
2. nový sníh o výšce méně než 0,5 cm. Sněhový poprašek vzniká za slabých sněhových přeháněk a bývá často vlivem větru plošně nesourodý.

zjednodušení, při kterém se tloušťka zemské atmosféry považuje za zanedbatelnou ve srovnání s poloměrem Země. V soustavě prognostických rovnic je vzdálenost od středu Země nahrazena poloměrem Země. Aby soustava rovnic využívající aproximaci tenké vrstvy zachovávala moment hybnosti a energie, je nutné zanedbat některé metrické členy a vertikální členy Coriolisovy síly. Tato aproximace je jedním ze základních zjednodušení, používaných v meteorologii.

hydrometeor snižující vodorovnou dohlednost nejvýše na 1 km. Kouřmo je atmosférický aerosol z mikroskopických vodních kapiček nebo vlhkých hygroskopických částeček vznášejících se ve vrstvě vzduchu při zemi. V pozorovatelské praxi se kouřmo zaznamenává jen při dohlednosti od 1 do 10 km, obecně však horní hranice dohlednosti pro kouřmo není stanovena. Na rozdíl od mlhy, v níž vodorovná dohlednost je menší než 1 km, při kouřmu není vzduch vodními parami nasycen, i když relativní vlhkost vzduchu je i při něm vysoká. Kouřmo nelze zaměňovat se zákalem, patřícím mezi litometeory.

Termín je odvozen od slova kouř, s nímž však z hlediska met. významu nesouvisí.

horní hranice vrstvy zákalu, která při šikmém pohledu shora působí dojmem souvislého horizontu.

vrstva, v níž je dohlednost snížena kouřmem. Může se vyskytovat při zemském povrchu nebo v určité výšce nad ním, zpravidla pod zadržujícími vrstvami.

vrstva, v níž se vyskytuje zákal. Sahá obvykle od zemského povrchu k první zadržující vrstvě. Pozorovateli na vyvýšeném stanovišti se někdy jeví jako tmavý horizontální pruh, na jehož horním okraji existuje výrazná diskontinuita v zabarvení oblohy. Ta bývá označována jako hranice zákalu.

(du) [duplikátus] – jedna z odrůd oblaku podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizována jako menší nebo větší oblačné skupiny nebo vrstvy naskládané hustě nad sebou v malých vzdálenostech, někdy částečně spojené. Vyskytuje se u druhů cirrus, cirrostratus, altocumulus a stratocumulus.

Termín navrhl franc. meteorolog A. Maze na mezinárodním met. kongresu v Paříži v r. 1889 jako označení odrůdy oblaku druhu cirrus. Je přejat z lat. duplicatus „zdvojený, dvojitý“ (příčestí trpné slovesa duplicare „rozdvojovat, zvětšovat“).

sněhová pokrývka, která pokrývá méně než polovinu plochy reprezentativního okolí stanice. Výška nesouvislé sněhové pokrývky se neměří.

diskontinuita ve výšce tropopauzy spojená s výrazným frontogenetickým polem v troposféře. Nastává na rozhraní dvou vzduchových hmot výrazně odlišných vlastností, které mají značně rozdílné výšky tropopauzy. K protržení tropopauzy dochází ve výškové frontální zóně a v oblasti tryskového proudění.

1. objem vody, která proteče příčným profilem vodního toku za jednotku času, zpravidla jednu sekundu. Je přímo úměrný ploše profilu a průtočné rychlosti. Extrémní průtoky jsou dosahovány při povodni, resp. za hydrologického sucha.
2. obecně pohyb vody průtočným profilem.
Viz též odtok, stav vodní.

viz vzduch průzračný, měřič průzračnosti, propustnost atmosféry.

syn. koeficient transmisní – poměr intenzity přímého slunečního záření v úrovni zemského povrchu k intenzitě přímého slunečního záření na horní hranici atmosféry, přepočtený pro referenční stav, kdy sluneční paprsky procházejí ovzduším kolmo k zemskému povrchu. Protože schopnost atmosféry propouštět přímé sluneční záření závisí na vlnové délce (zhruba roste se zvětšující se vlnovou délkou), určuje se koeficient propustnosti atmosféry zpravidla pro různé dostatečně úzké části spektra. Potom hovoříme o spektrálním, popř. monochromatickém koeficientu propustnosti atmosféry. Spolu s Linkeho zákalovým faktorem patří koeficient propustnosti atmosféry k základním charakteristikám vyjadřujícím schopnost zemské atmosféry propouštět sluneční záření; souvisí s vlhkostí a s mírou znečištění vzduchu. V suché a čisté atmosféře má koeficient propustnosti atmosféry celkově pro spektrum slunečního záření hodnotu blízkou 0,9; v reálné atmosféře zpravidla od 0,70 do 0,85. Koeficient propustnosti atmosféry f souvisí s objemovým koeficientem extinkce β_ex vztahem
$f=exp\left(-{\int }_0^{\infty }{\beta }_{ex}dz\right)$
Pokud se jedná o viditelný obor slunečního záření, označuje se též jako koeficient průzračnosti atmosféry. Viz též koeficient absorpce, koeficient rozptylu.

1. proudění vzduchu v uzavřených objektech (budovy, sila, doly, tunely apod.), vyvolané zpravidla rozdílnou teplotou nebo rozdílným tlakem vzduchu uvnitř a vně těchto objektů. Subjektivně může být pociťováno příjemně i nepříjemně;
2. nevh. název pro proudění vzduchu zesílené vlivem místních zvláštností terénu, např. na vrcholech kopců, v sedlech, průsmycích apod. Viz též efekt tryskový, efekt nálevkový.

obecné označení pro nedostatek vody v krajině. Je vyvoláno nedostatkem srážek a ovlivňováno výparem a dalšími faktory, včetně antropogenních. Definice sucha proto není jednoznačná a různí autoři k hodnocení jeho intenzity používají různé indexy sucha. C. W. Thornthwaite rozlišoval tři hlavní druhy sucha:
a) stálé sucho, způsobující ariditu klimatu;
b) sezonní sucho, nastávající periodicky v období sucha;
c) nepravidelně se vyskytující nahodilé sucho, postihující epizodicky i oblasti s humidním klimatem.
Nedostatek vody  se šíří různými složkami přírodní sféry, křičemž na sebe navazuje meteorologické sucho, půdní neboli zemědělské sucho, hydrologické sucho a socioekonomické sucho. Sucho patří mezi největší atmosféricky podmíněná přírodní ohrožení zejména v chudých zemích. Viz též období suché.

neurčitý pojem pro obzvlášť dlouhé suché období, nebo pro období obecně chudé na atmosférické srážky, provázené vysokou teplotou vzduchu a nízkou relativní vlhkostí vzduchu.

v meteorologii zesílení přízemního větru (proudění v mezní vrstvě atmosféry) na pricipu Venturiho efektu v místech, kde z orografických důvodů dochází ke zhuštění proudnic především v horiz. směru. Je pozorováno v širších údolích, průsmycích apod. Nejpříznivější podmínky pro tryskový efekt nastávají, když při stabilním zvrstvení atmosféry tlakový gradient směřuje podél osy průsmyku nebo údolí. Tryskový efekt se projevuje v různém měřítku v závislosti na velikosti tvarů zemského povrchu a povětrnostní situaci, které jej podmiňují. Ve stř. Evropě se tryskový efekt nejvýrazněji projevuje v průlomu Dunaje mezi Karpaty a Alpami, kde je pozorován až do vzdálenosti 100 až 200 km. Tryskový efekt se lokálně vyskytuje i v městské zástavbě, která ovlivňuje pole větru. Vítr zesílený tryskovým efektem může dosahovat značných rychlostí a ohrožovat některé lidské činnosti, např. dopravu. Viz též mistral, efekt nálevkový.

zařízení k určování množství rosy. Je tvořeno dřevěnou destičkou opatřenou speciálním nátěrem, umístěnou vodorovně obvykle ve výšce porostů. Exponuje se po západu Slunce, měření se provádí v ranních hodinách. Vzhled povrchu orosené destičky se srovnává se sadou charakteristických fotografií, podle nichž se odhadne přibližné množství rosy. Uvedenou metodu měření rosy navrhl S. Duvdevani v Izraeli v r. 1947. V provozní praxi ČHMÚ se tato metoda nepoužívá.

zařízení k určování množství rosy. Je tvořeno dřevěnou destičkou opatřenou speciálním nátěrem, umístěnou vodorovně obvykle ve výšce porostů. Exponuje se po západu Slunce, měření se provádí v ranních hodinách. Vzhled povrchu orosené destičky se srovnává se sadou charakteristických fotografií, podle nichž se odhadne přibližné množství rosy. Uvedenou metodu měření rosy navrhl S. Duvdevani v Izraeli v r. 1947. V provozní praxi ČHMÚ se tato metoda nepoužívá.

část meteorologie, zabývající se příčinami pohybů vzduchu v zemské atmosféře. Poznatky dynamiky atmosféry a jejich mat. formulace vytvořily základ dynamické meteorologie, jejíž praktickou aplikací jsou zejména dyn. metody předpovědi počasí. V širším smyslu se do dynamiky atmosféry zahrnuje i kinematika a statika atmosféry.

souborné označení pro časové změny vlastností atmosférické fronty v důsledku změn vlastností vzduchových hmot, které fronta odděluje, vlastností aktivního povrchu, a tlakového pole v oblasti fronty. Projevuje se změnou výraznosti fronty, změnou sklonu fronty (frontální plochy), deformací frontální čáry a tomu odpovídajícím průběhem počasí. Viz též frontogeneze, frontolýza, zostření fronty.

vžité označení pro adiabatické ochlazování určité hladiny nebo vrstvy atmosféry vlivem vertikálních pohybů vzduchu zpravidla výstupných v cyklonách a na návětrných svazích horských hřebenů. Mechanismus dynamického ochlazování lze vysvětlit adiabatickým popř. pseudoadiabatickým ochlazováním vystupujícího vzduchu při stabilním teplotním zvrstvení atmosféry. Viz též rovnice tendence relativní topografie, děj adiabatický, děj pseudoadiabatický.

jedna z teorií používaná k vysvětlení cyklogeneze. Jejími autory jsou ruští meteorologové Ch. P. Pogosjan a N. A. Taborovskij, kteří ji formulovali ve 40. letech 20. století. Teorie je založena na předpokladu, že lokální změny tlaku vzduchu jsou působeny jednak advekčními změnami teploty, jednak dyn. faktory, spojenými především s ageostrofickou advekcí, které ale zpětně ovlivňují úhel advekce. Empiricky bylo stanoveno pravidlo, že cyklona vzniká nebo se prohlubuje pod deltou frontální zóny ve výšce pouze tehdy, když ve stř. části této zóny převyšuje horiz. kontrast teploty 16 geopotenciálních dekametrů na 1 000 km na mapě relativní topografie ${}_{\text{1000}}{}^{\text{500}}\text{hPa}$. Vznik cyklony se vysvětluje podle tohoto schématu: baroklinita ve výškové frontální zóně vede k porušení stacionárnosti pohybu, tím k poklesu tlaku vzduchu a vytvoření cyklonální cirkulace. Tato teorie ztratila svůj význam po vytvoření teorie lokálních změn tlaku vzduchu. Její empir. závěry o zvláštnostech stavby termobarického pole atmosféry v různých stadiích vývoje cyklony však zůstávají v platnosti.

anticyklogeneze vyvolaná procesy souvisejícími s růstem advekce anticyklonální vorticity nebo poklesem advekce cyklonální vorticity s výškou. Za těchto podmínek dochází ke generování sestupných pohybů vzduchu a k následnému adiabatickému oteplování vzduchové hmoty. Tímto způsobem např. vznikají subtropické anticyklony. Viz též rovnice omega, subsidence vzduchu.

1. subtropická anticyklona;
2. někteří autoři tímto pojmem označují všechny teplé anticyklony i v mírných, popř. vysokých zeměp. šířkách. Viz též anticyklogeneze dynamická.

vžité označení pro adiabatické oteplování určité hladiny nebo vrstvy atmosféry vlivem vertikálních pohybů vzduchu, zpravidla sestupných v anticyklonách a v závětří horských hřebenů. Mechanismus dynamického oteplování lze vysvětlit adiabatickým oteplováním sestupujícího vzduchu při stabilním teplotním zvrstvení atmosféry. Viz též rovnice tendence relativní topografie, děj adiabatický, subsidence vzduchu.

syn. výška geodynamická – výška libovolné geopotenciální hladiny, obvykle nad úrovní moře, vyjádřená v dynamických metrech.

druh baroklinní instability, kdy uvažujeme symetrické pole proudění, v němž horizontální střih větru ve směru proudění je nulový. Symetrická instabilita může zesilovat vychýlení vzduchové částice z rovnovážné polohy i v případě absence jak vertikální instability atmosféry, tak inerční instability uplatňující se v horiz. směru. Nutnou podmínkou je větší sklon izentropických ploch S k horiz. rovině než ploch konstantní měrné hybnosti geostrofického větru v absolutní souřadnicové soustavě m_g. K uvolnění symetrické instability dojde při vychýlení vzduchové částice šikmo mezi plochy m_g a S. Tento děj bývá označován jako šikmá konvekce. Může hrát důležitou roli při vzniku srážkových pásů v blízkosti atmosférických front. Význam symetrické instability při tvorbě srážek v mírných zeměpisných šířkách narůstá v chladné polovině roku.
Další alternativní nutné podmínky pro symetrickou instabilitu, které se obvykle uvádějí v literatuře, jsou hodnota Richardsonova čísla menší než jedna nebo hodnota potenciální vorticity menší než nula (platí pro severní polokouli).

syn. modely klimatu cirkulační.

klimatologický směr, který na rozdíl od klasické klimatologie nevychází při zpracování klimatologických materiálů z pevných časových úseků, jako je den, pentáda apod., ale z různě dlouhých období, po která v daném místě nebo oblasti působily určité cirkulační a radiační podmínky (např. vyskytoval se určitý synoptický typ, vzduchová hmota, převládalo proudění kolmé na horský hřeben atd.). Z dynamické klimatologie dosáhla doposud největšího uplatnění synoptická klimatologie, která se zabývá kauzálními vazbami mezi cirkulačními typy počasí a klimatem. V posledním období zkoumá dynamická klimatologie ve větším rozsahu klima ve vztahu k složkám radiační a tepelné bilance. Zakladatelem dynamické klimatologie je švédský meteorolog T. Bergeron.

změna teplotních a vlhkostních charakteristik vzduchové hmoty především v důsledku subsidence vzduchu (zpravidla v anticyklonách). Projevuje se hlavně ve volné atmosféře, řidčeji zasahuje až k zemskému povrchu. Za dynamickou transformaci můžeme považovat i změny teploty a vlhkosti při výstupných pohybech vzduchu (typicky v cyklonách).

obor meteorologie zabývající se studiem atmosférických dějů na základě formulování a mat. řešení vztahů a rovnic popisujících statiku, dynamiku a termodynamiku atmosféry. Aplikací dynamické meteorologie jsou dynamické předpovědní metody, které se v současné době používají k objektivním, především numerickým předpovědím přízemních a výškových tlakových polí, výškových teplotních a vlhkostních polí a k předpovědi atmosférických srážek. Viz též kinematika atmosféry

viz turbulence mechanická.

tlak působící v proudící tekutině na plochu orientovanou kolmo ke směru proudění po odečtení statického tlaku. Z hlediska rozměrové analýzy je dynamický tlak ekvivalentní množství kinetické energie v jednotce objemu proudící tekutiny, tzn. je přímo úměrný čtverci rychlosti proudění. a hustotě tekutiny. U ploch, které nejsou orientovány kolmo ke směru proudění, je silové působení dynamického tlaku dáno průmětem do směru vnější normály k dané ploše. Viz též tlak větru, energie větru.

syn. brázda orografická, brázda závětrná – brázda nízkého tlaku vzduchu, která vzniká za horským hřebenem, přes který proudí vzduch s převažující složkou kolmou k hřebenu. Vznik brázdy lze vysvětlit termodynamicky adiabatickým oteplováním nebo dynamicky zesílením cyklonální cirkulace v důsledku horiz. konvergence spojené se zvětšováním vert. tloušťky vzduchového sloupce při sesedání vzduchu na závětrné straně hřebene. V Evropě vzniká např. v závětří Alp při sz. až sev. proudění, v závětří Skandinávského pohoří při proudění od západu na východ a v závětří Skalnatých hor v USA při stejném charakteru proudění. Viz též cyklogeneze orografická.

viz koeficient vazkosti.

syn. metr geodynamický – vert. vzdálenost, na níž se geopotenciál změní o 10 J. Dynamický metr je číselně asi o 2 % větší než geometrický metr a jeho přesná hodnota závisí na místním tíhovém zrychlení. Původně zavedl v meteorologii V. Bjerknes jednotku desetkrát menší, tj. dynamický decimetr. V praxi je výhodnější jednotkou metr geopotenciální, který je roven 0,98 dynamického metru.

v obecném smyslu každý proces nebo soubor procesů, který se vyvíjí v čase a jehož vývoj může být řízen soustavou fyzikálních zákonů. Termín se také užívá ve vztahu k matematickým modelům časového vývoje počasí a klimatu. Dynamické systémy mohou být jak poměrně jednoduché systémy několika proměnných, řízené několika vývojovými rovnicemi, tak systémy extrémně složité jako je systém klimatický. Typickým příkladem dynamického systému, který se chová podle zákonů deterministického chaosu, je turbulentní proudění.