Elektronický meteorologický slovník

viz výška základny oblaků.

vítr dosahující vysoké rychlosti, takže může v daném místě způsobit podstatné škody. V Beaufortově stupnici větru jde přibližně o stupně 9 až 12, tedy vichřice až orkán. Může postihovat různě velké území a trvat různě dlouho v závislosti na příčinách. Rozsáhlé a často vícedenní větrné bouře jsou spojeny s hlubokými cyklonami, přičemž v tropické cykloně dosahují obecně větší intenzity než v mimotropické cykloně. V souvislosti s konvektivními bouřemi vznikají větrné bouře různých typů, viz např. derecho, downburst, húlava, tornádo. Větrné bouře mohou být podmíněny i orograficky, viz např. padavý vítr, efekt tryskový, vlnové proudění. Viz též extrémy rychlosti větru.

rtuťový tlakoměr založený na určení hmotnosti rtuťového sloupce v barometrické trubici (zavěšené na vahadle vah), nebo rtuti v nádobce tlakoměru. Je určen k registraci tlaku vzduchu. V současné době se v ČR již nepoužívá. Viz též barograf.

(WAFC, z angl. World Area Forecast Centre) – meteorologické centrum určené k přípravě a vydávání předpovědí význačného počasí a výškových předpovědí v digitální formě, v celosvětovém měřítku přímo smluvním státům příslušnými telekomunikačními prostředky letecké pevné sítě. V současnosti existují dvě světová oblastní předpovědní centra – v Exeteru (UK) pro východní polokouli a ve Washingtonu (US) pro západní polokouli.

celosvětový systém, prostřednictvím kterého centra WAFC poskytují letecké meteorologické předpovědi pro lety na tratích v jednotném standardizovaném tvaru.

zřídka používané označení pro izotermu, sestrojenou z teplotních údajů neredukovaných na hladinu moře, v protikladu k pojmu redukovaná izoterma.

vektor rychlosti větru v souřadnicové soustavě pevně spojené se zemským povrchem. Viz též vítr zdánlivý.

prům. denní hodnota meteorologického prvku stanovená integrací průběžně pozorovaných nebo plynule registrovaných hodnot tohoto prvku za 24 hodin. Lze ji např. určit graf. planimetrováním. V praxi se nejčastěji určuje jako průměr vypočtený z 24 hodinových pozorování vykonaných během jednoho dne.

(PMP, z angl. Probable Maximum Precipitation) – podle Světové meteorologické organizace (WMO) je pravděpodobná maximální srážka definována jako maximální fyzikálně možný srážkový úhrn pro oblast dané velikosti a dané geografické polohy, pro danou dobu během roku a pro dané trvání srážkové události. Odhad PMP nebere v úvahu možné klimatické změny. Z této definice vyplývá, že hodnota PMP je odhadem, který lze verifikovat jenom v negativním smyslu, tzn. že odhad PMP, který by byl při konkrétní srážce překonán, je nutné revidovat. Hodnota PMP se může měnit i s velikostí a umístěním zájmového povodí, stejně jako s meteorologickými podmínkami, za nichž zde k extrémním srážkám dochází. Základní postupem při stanovení hodnoty PMP je tzv. metoda transpozice a maximalizace extrémních srážkových událostí do zájmového území, pokud to meteorologické podmínky v dané oblasti dovolují. Při posuzování vodních děl jsou v některých zemích využívány odhady tzv. pravděpodobné maximální povodně, které odhad PMP využívají.

(PMF, z angl. Probable Maximum Flood) – odhad velikosti návrhové povodně stanovený na základě hodnoty pravděpodobné maximální srážky pro dané povodí a trvání srážky. V některých zemích se PMF používá při posuzování nových i stávajících vodních děl a jejich kapacitních, stavebních a odtokových vlastností.

čára spojující nejzazší místa zapojeného lesa. Hranice lesa je jednak vert. (horní), závisející na nadm. výšce, jednak horiz., závisející na zeměp. šířce. U přirozené hranice lesa rozlišujeme hranici lesa klimatickou, orografickou a edafickou (půdní a substrátovou) podle podmínek, které jsou pro polohu hranice lesa rozhodující.

část místní cirkulace, která vzniká na okraji lesa v důsledku rozdílu teploty mezi lesem a jeho okolím. Vane od lesa a jeho rychlost zpravidla nepřesahuje desetiny m.s^–1 s výjimkou případů, kdy po radiačním ochlazení horních částí korun stromů a vzduchu v této vrstvě, zvláště v době olistění stromů a při dostatečném korunovém zápoji, dochází ke krátkodobému zesílení cirkulace mezi lesem a okolím. Tehdy může lesní vítr dosáhnout rychlosti vyšší než 1 m.s^–1 a tím může být významný např. při leteckých aplikacích jemných látek s výrazně selektivním účinkem.

buňková cirkulace v rovníkovém pásmu, orientovaná zonálně, tedy kolmo na Hadleyovu buňku. Původně byla popsána pro oblast Tichého oceánu, kde je tvořena východním prouděním (pasáty) ve spodní troposféře, výstupnými pohyby vzduchu nad teplejší západní částí Tichého oceánu, zpětným západním prouděním v horní troposféře a sestupnými pohyby vzduchu nad rel. chladným povrchem východního Pacifiku. Později byly zjištěny obdobné cirkulační buňky i pro rovníkové oblasti Atlantského a Indického oceánu.

Termín zavedl J. Bjerknes (1969) na počest G. Walkera, který popsal výkyvy této cirkulace, jež jsou označovány jako jižní oscilace.

lokální snížení části základny supercely s horizontálním rozměrem okolo kilometru. Indikuje nasávání vlhkého a chladného vzduchu ze srážkových oblastí do mohutného výstupného konvektivního proudu. V tomto vtahovaném vzduchu pak dochází ke kondenzaci vodní páry v nižší výšce než v okolním vzduchu, čímž vzniká viditelná struktura pod původní základnou oblaku. V oblasti výrazně rotujícího wall cloudu může dojít k vývoji tornáda. Oblak morfologicky patří do zvláštností oblaků murus, kam byl zařazen v roce 2017. V české odborné terminologii nebyl český termín zaveden a používá se termín převzatý z angličtiny. Přímý překlad anglického termínu do češtiny není vhodný.

anticyklona, která se v celém svém vert. rozsahu vyskytuje v rel. teplejším vzduchu vzhledem k okolí. Teplé anticyklony jsou termicky symetrické a obvykle se projevují v celé troposféře. Nad teplou anticyklonou dosahuje v dané zeměpisné šířce tropopauza největších výšek. Při subsidenci vzduchu dochází při adiabatickém ději k jeho oteplování. Do teplých anticyklon patří především subtropické anticyklony.

část svahů kopců a hor spolu s přilehlou vrstvou vzduchu, jejíž teplota je v dlouhodobém průměru vyšší než teplota míst položených na svahu níže i výše. U svahů s jednoduchým profilem se teplá svahová zóna vyskytuje v místech nejvyššího sklonu. Na jejím vytváření se podílejí např. rozdílný příjem slunečního záření ve dne v závislosti na sklonu a orientaci svahů, vytváření inverzí teploty vzduchu v dolní části svahů ve večerních a nočních hodinách, večerní a noční stékání ochlazeného vzduchu po svazích, větší rychlosti větru ve vrcholových partiích kopců a hor. Výskyt teplé svahové zóny, znamenající anomálii v rozložení teploty vzduchu s nadmořskou výškou, se projevuje v odlišné skladbě rostlinných společenstev, v časnějším nástupu fenologických fází a byl prokázán i topoklimatologickými měřeními. Viz též topoklima.

slang. označení pro stáčení větru s výškou působené teplou advekci. Na sev. polokouli se v tomto případě vítr s rostoucí výškou stáčí vpravo, na již. polokouli vlevo. Viz též stáčení větru studené.

oblak, který se celý vyskytuje v oblasti teploty vyšší než 0 °C; jeho horní hranice tedy nezasahuje nad hladinu nulové izotermy. Významnější srážky vypadávají z teplých oblaků pouze v nízkých zeměp. šířkách. Pojem teplý oblak používají někteří autoři nevhodně jako syn. pro oblak vodní. Viz též teorie vzniku srážek koalescencí.

cyklona, která se v celém svém vert. rozsahu vyskytuje v rel. teplejším vzduchu vzhledem k okolí. Teplé cyklony jsou většinou málo pohyblivé termické cyklony, které vznikají v létě nad přehřátou pevninou a v zimě nad teplým mořem. Patří obvykle k nízkým tlakovým útvarům a jen zřídka přesahují izobarickou hladinu 700 hPa.

součet radiační bilance atmosféry, množství tepla uvolňovaného, resp. spotřebovávaného při fázových přechodech v atmosféře, a tepla, které přechází mezi atmosférou a zemským povrchem turbulentní výměnou. Tepelná bilance atmosféry se vztahuje buď ke sloupci atmosféry o jednotkovém horiz. průřezu a výšce rovné tloušťce atmosféry, nebo k celé atmosféře Země. Úhrn celkové tepelné bilance atmosféry za delší období je prakticky roven nule.

součet radiační bilance zemského povrchu R, množství tepla odváděného ze zemského povrchu do atmosféry, resp. přiváděného z atmosféry k zemskému povrchu turbulentní výměnou P, tepla spotřebovaného na výpar nebo uvolňovaného při tvorbě kondenzačních produktů na zemském povrchu V a tepla odváděného do půdy nebo přiváděného z hlubších půdních vrstev k zemskému povrchu S. Tyto složky bilance jsou kladné (záporné), představují-li pro zemský povrch zisk (ztrátu) tepla. Zemský povrch lze obvykle považovat za plochu s nulovou tepelnou kapacitou a v tomto případě musí platit vztah
$R+P+V+S=0$
který nazýváme rovnicí tepelné bilance zemského povrchu. V případě, že na zemském povrchu existují nezanedbatelné tepelné kapacity (budovy apod.), lze jejich vliv zahrnout do členu S a rovnici tepelné bilance zemského povrchu zachovat jinak beze změny. Viz též cyklus hydrologický.

1. z hlediska celé soustavy Země-atmosféra je tato bilance totožná s bilancí radiační soustavy Země-atmosféra;
2. pod tepelnou bilancí soustavy Země-atmosféra se někdy rozumí též rozdíl zisků a ztrát tepla ve vert. sloupci o jednotkovém průřezu, sahajícím přes celou atmosféru do takové hloubky pod zemském povrchem, v níž teplota přestává být ovlivněna met. faktory.

rozdíl příjmu a výdeje tepla libovolného povrchu nebo systému. Podstatnou část tepelné bilance tvoří zpravidla bilance záření. Kromě této formy přenosu tepla se na tepelné bilanci podílí turbulentní výměna, latentní teplo vydávané nebo spotřebovávané při fázových přechodech a molekulární vedení tepla. V klimatologii se zpravidla rozlišuje tepelná bilance zemského povrchu, tepelná bilance atmosféry a tepelná bilance soustavy Země-atmosféra.

viz bilance tepelná zemského povrchu.

lid. označení pro bouřku uvnitř vzduchové hmoty.

součet radiační bilance atmosféry, množství tepla uvolňovaného, resp. spotřebovávaného při fázových přechodech v atmosféře, a tepla, které přechází mezi atmosférou a zemským povrchem turbulentní výměnou. Tepelná bilance atmosféry se vztahuje buď ke sloupci atmosféry o jednotkovém horiz. průřezu a výšce rovné tloušťce atmosféry, nebo k celé atmosféře Země. Úhrn celkové tepelné bilance atmosféry za delší období je prakticky roven nule.

rozdíl příjmu a výdeje tepla libovolného povrchu nebo systému. Podstatnou část tepelné bilance tvoří zpravidla bilance záření. Kromě této formy přenosu tepla se na tepelné bilanci podílí turbulentní výměna, latentní teplo vydávané nebo spotřebovávané při fázových přechodech a molekulární vedení tepla. V klimatologii se zpravidla rozlišuje tepelná bilance zemského povrchu, tepelná bilance atmosféry a tepelná bilance soustavy Země-atmosféra.

oblast zvýšené teploty vzduchu v mezní a přízemní vrstvě atmosféry nad městem nebo průmyslovou aglomerací ve srovnání s venkovským okolím. Tepelný ostrov vzniká především v důsledku:
a) umělého aktivního povrchu (asfalt, beton apod.), který podmiňuje větší akumulaci tepla a menší albedo ve městě;
b) charakteristické vodní a vláhové bilance (např. rychlý odtok, nízká vlhkost vzduchu, malá spotřeba tepla na výpar);
c) tepelného znečištění ovzduší z antropogenních zdrojů (zvláště výrazné v topném období).
Intenzitu tepelného ostrova vyjadřují prům. nebo max. rozdíly teploty vzduchu v dané výšce nad středem města a okolím s přirozeným povrchem. Intenzita tepelného ostrova je většinou úměrná velikosti města a jeho průmyslové činnosti. Nejzřetelněji se tepelný ostrov vytváří za jasného, málo větrného počasí ve dne i v noci. Za slabého všeobecného proudění vzduchu vzniká v důsledku tepelného ostrova vlastní cirkulační buňka mezi městem a okolím s vert. cirkulací podobnou přirozené termice a připomínající brízovou cirkulaci. Má sekundární účinky, jako vyklenutí směšovací vrstvy se zákalem nad tepelným ostrovem, zvýšené množství konvektivní oblačnosti, popř. atm. srážek v závětří aj. Viz též klima městské.

faktor úměrnosti k ve vztahu
$Q_n=-k\frac{\partial T}{\partial n},$
kde Q_n je tok tepla transportovaného vedením ve směru n a ∂T/∂n značí změnu teploty připadající na jednotkovou vzdálenost ve směru n. O tomto koeficientu mluvíme v obecné fyzice zpravidla v souvislosti s molekulární vodivostí. V meteorologii se však častěji setkáváme s vodivostí turbulentní, pro niž hodnota koeficientu tepelné vodivosti ve vzduchu vzrůstá oproti molekulární vodivosti až o 6 řádů.

viz zákony Fourierovy.

zřídka užívané označení místa na Zemi, kde bylo dosaženo absolutní maximum teploty vzduchu. Viz extrémy teploty vzduchu.

relativní proudění obecně teplého a vlhkého vzduchu s výstupnou složkou pohybu ve frontální cykloně popisované v teorii přenosových pásů. Formuje se na přední straně studené fronty do souvislého proudu, který se obvykle táhne stovky kilometrů a při výstupu postupně zasahuje celou troposféru. Teplý přenosový pás je charakterizovaný vysokými hodnotami izobarické vlhké potenciální teploty, transportuje teplý a vlhký vzduch z nižších hladin do vyšších a často je hlavním mechanismem produkce srážek. Teplý přenosový pás probíhá ve vyvíjející se cykloně zpravidla rovnoběžně s přízemní studenou frontou, zhruba kolmo protíná čáru teplé fronty, následně se anticyklonálně stáčí a ve zhruba rovnoběžné poloze vůči čáře teplé fronty přestává stoupat. Během výstupu se podílí na vzniku frontálních oblačných systémů, zejména teplé fronty, a částečně také na vzniku oblačných systémů v teplém sektoru.

na sev. polokouli období od 1. dubna do 30. září, někdy nevhodně označované jako letní pololetí nebo vegetační období.

elmag. záření emitované každým fyz. tělesem o teplotě vyšší než 0 K. V met.literatuře se pojem tepelné záření často užívá jako syn. dlouhovlnného záření. V případě měření z meteorologických družic se pod pojmem tepelné záření zpravidla rozumí záření ve spektrálním pásmu 3,5 až 12,5 µm.

faktor úměrnosti C_X ve vztahu F_X = C_X u (X – X^*), kde u je rychlost větru, F_X značí turbulentní tok tepla, vodní páry, znečišťující příměsi apod. mezi zemským povrchem charakterizovaným hodnotou X příslušné veličiny (teploty, měrné vlhkosti, koncentrace látky apod.) a okolím charakterizovaným hodnotou X^* této veličiny. Koeficient přestupu v přízemní vrstvě atmosféry závisí na dynamickém stabilitním parametru.

viz zákony Fourierovy.

teplotní vlna způsobená přílivem teplého vzduchu do rel. chladnější oblasti. Ve stř. Evropě nastupují teplé vlny v teplém pololetí zpravidla od východu až jihozápadu, souvisejí s anticyklonálním počasím a mají tudíž sušší ráz. V chladném pololetí nastupují středoevropské teplé vlny nejčastěji ze záp. nebo již. kvadrantu a mívají vlhčí ráz. Oproti studeným vlnám nastupují teplé vlny pozvolněji, často však končí prudkým poklesem teploty vzduchu po přechodu studené fronty. Z hlediska agrometeorologie jsou obzvlášť rizikové teplé vlny na počátku jara, kdy mohou jako tzv. "false starts" způsobit nástup fenologické fáze kvetení, během níž teplou vlnu vystřídá vlna studená. Z hlediska biometeorologie jsou obzvlášť rizikové teplé vlny v nejteplejší části roku, ve stř. zeměp. šířkách označované jako vlny veder. Viz též oteplení advekční.

klimatické pásmo vymezené pouze na základě rozložení teploty vzduchu na Zemi, tedy bez ohledu na další klimatické prvky. Obvykle rozeznáváme horké pásmo, ohraničené izotermou prům. roč. teploty vzduchu 20 °C, dále na každé polokouli jedno mírné pásmo (po izotermu prům. teploty vzduchu v nejteplejším měsíci 10 °C), chladné pásmo (po izotermu nejteplejšího měsíce 0 °C) a pásmo trvalého mrazu. Tohoto dělení částečně využívá mj. Köppenova klasifikace klimatu.

syn. cyklona místní – cyklona vzniklá jako důsledek termické cyklogeneze. Termická cyklona je nízkou, kvazistacionární a teplou cyklonou bez dalšího vývoje.

fronta nebo její část, která se pohybuje směrem na stranu studeného vzduchu. Je anafrontou. V teplém vzduchu, který vykluzuje po frontální ploše, vzniká charakteristický oblačný systém s pásmem trvalých srážek širokým obvykle 300 až 400 km. Podle teorie přenosových pásů může za vznik oblačnosti z velké části hlavně teplý přenosový pás, nízké oblaky mohou vznikat i ve studeném přenosovém pásu. Srážky obvykle vypadávají před frontální čarou. Frontální oblačnost začíná většinou oblaky druhu cirrus a cirrostratus, které přecházejí v altostratus a nimbostratus. V oblasti srážek se pod nimi může vyskytovat stratus fractus. V případě typu „warm front shield“ se v teplém přenosovém pásu vytváří oblačnost i za frontou a mohou z ní vypadávat i trvalé srážky. Průměrný sklon teplé fronty je 1:150 až 1:250, v blízkosti zemského povrchu je v důsledku tření ještě menší. Před přechodem teplé fronty pozorujeme pokles tlaku vzduchu, čili zápornou hodnotu tlakové tendence, v zimě i předfrontální mlhy. Teplá fronta vzniká v přední části frontální cyklony. Viz též fronta studená

bouřka, která se může vyvinout před frontální čarou teplé fronty. Nutným předpokladem jejího vývoje je alespoň podmíněná instabilita atmosféry v teplém vzduchu, existence výstupných pohybů podél frontálního rozhraní a radiační ochlazování horních vrstev frontální oblačnosti, které má za následek růst instability. Bouřka teplé fronty je u nás poměrně řídkým jevem a vyskytuje se výlučně v letním období obvykle v nočních hodinách. Základny Cb leží zpravidla mnohem výše než na studených frontách a pro pozorovatele ze země bývají zakryty jinou frontální oblačností druhu Ns a As. Průvodním jevem bouřky teplé fronty bývá i náhlé zesílení frontálních srážek.

zkrácené označení pro okluzní frontu charakteru teplé fronty.

viz fronta zvlněná.

zkrácené označení pro teplou vzduchovou hmotu, vymezenou v rámci termodynamické klasifikace vzduchových hmot.

advekce působící v daném místě oteplování, takže záporně vzatý skalární součin rychlosti větru a teplotního gradientu je kladný. Viz též úhel advekce.

intenzivní příliv teplého vzduchu podmiňující nad rozsáhlými oblastmi rychlé a výrazné oteplení a vícedenní trvání nadnormálních teplot. Ve stř. Evropě při vpádu teplého vzduchu proniká nejčastěji tropický vzduch do nitra pevniny, a to většinou z již. kvadrantu. V zimním období bývá tento vpád provázen převážně sychravým, v teplém pololetí suchým počasím. Vpády teplého vzduchu nejčastěji nastávají na přední straně hlubokých brázd nízkého tlaku vzduchu a cyklon nad záp. Evropou a na zadní straně anticyklon nad jv. a vých. Evropou. Při vpádech od jihu, např. scirocca, se někdy dostává nad stř. Evropu i pouštní prach, který zbarvuje padající srážky i sněhovou pokrývku. Viz též vlna teplá, oteplování advekční.

oblast, do které pronikla teplá vzduchová hmota tak výrazným způsobem, že izotermy na přízemní nebo výškové mapě, popř. izohypsy na mapě relativní topografie mají protáhlý tvar jazyka. Jazyk teplého vzduchu se nejčastěji vyskytuje na přední straně termicky asymetrické cyklony.

část mladé cyklony mezi teplou frontou v její přední části a studenou frontou v části týlové. Teplý sektor cyklony je tvořen teplou vzduchovou hmotou a počasí v tomto sektoru závisí na jejích vlastnostech, roční době i vzdálenosti od středu cyklony. V blízkosti středu cyklony, a především v chladné polovině roku, je v teplém sektoru cyklony velká vrstevnatá oblačnost, často provázená srážkami ve tvaru mrholení. V teplé polovině roku se v teplém sektoru vyskytuje, zvláště ve větších vzdálenostech od středu cyklony, jen zvětšená vrstevnatá oblačnost, nad pevninou ve dne i kupovitá oblačnost. V procesu dalšího vývoje cyklony se teplý sektor zpravidla postupně zmenšuje, v závislosti na rychlosti okluzního procesu je vytlačován na okraj cyklony, až postupně zanikne (u zemského povrchu).

odstraňování atm. příměsí srážkami. Příměsi se dostávají do srážkových částic různým způsobem:
a) již v oblacích jako kondenzační jádra nebo jádra mrznutí;
b) proniknutím do oblačných a srážkových částic nebo přilnutím k nim zejména v důsledku Brownova pohybu, turbulentních pohybů apod.;
c) zachycením příměsí padajícími srážkovými částicemi.
Soubor procesů vymývání je důležitou součástí samočištění ovzduší, avšak negativním doprovodným jevem je vstup znečišťujících látek do ostatních složek prostředí (hydrosféry, biosféry, pedosféry, kryosféry). V užším smyslu se jako vymývání někdy označuje pouze zachycování příměsí padajícími srážkami v podoblačné vrstvě vzduchu a tomuto pojetí obvykle odpovídají cizojazyčné ekvivalenty. Viz též depozice mokrá.

nejvíce zastoupená chemická sloučenina v atmosféře Země, která se však na hmotnosti atmosféry podílí jen z cca 0,25 %. Voda v atmosféře je považována i za součást hydrosféry, na jejíž hmotnosti se podílí dokonce méně než 0,001 %. Voda se v atmosféře vyskytuje především jako vodní pára, dále pak i v ostatních dvou skupenstvích, tzn. jako kapalná voda a led ve formě oblačných a srážkových částic. Mezi skupenstvími dochází k fázovým přechodům, viz výpar a mrznutí kapalné vody, kondenzace vodní páry a její depozice, tání sněhu nebo ledu a jeho sublimace.
V kapalném skupenství by veškerá voda z atmosféry měla objem 1,3.10¹³ m³, což by na zemském povrchu představovalo vrstvu o výšce cca 25 mm. Voda je ovšem v atmosféře Země rozdělena velmi nerovnoměrně. Vlhkost vzduchu prudce klesá s nadmořskou výškou a v průměru i se zeměpisnou šířkou, takže je voda soustředěna z velké většiny jen v troposféře. Voda v atmosféře se významně podílí na hydrologickém cyklu a pomáhá kompenzovat nerovnováhu bilance záření v celé škále měřítek od lokálního po globální. Viz též voda přechlazená, vzduch vlhký, mikrofyzika oblaků a srážek.

vztah mezi příjmem, výdejem a změnou zásob vody za dané období v určité oblasti (povodí, kontinentu apod.) nebo ve vodním útvaru, které nastávají v důsledku hydrologického cyklu. Příjem je zajišťován srážkami, případně přítokem vody. Výdej vody nastává prostřednictvím výparu a zpravidla i odtoku, pokud se nejedná o bezodtokou oblast nebo vodní nádrž. Nerovnováha mezi příjmem a výdejem vody se projeví změnou zásob vody ve vodních tocích a nádržích i pod zemským povrchem (půdní vody a podzemní vody); při určování dlouhodobé hydrologické bilance je možné tento člen zanedbat. Především v případě sněžení nebo malé intenzity srážek může být hydrologická bilance významně ovlivněna intercepcí srážek. Rovnice hydrologické bilance je využívána mj. pro stanovení skutečného výparu.

difuze směřující z oblasti vyšší koncentrace vodní páry do oblasti koncentrace nižší. V mikrofyzice oblaků a srážek uvažujeme především molkulární difuzi vodní páry, která se významně uplatňuje při vzniku a počátečním růstu zárodků vodních kapiček a zárodků ledových krystalků. Z makroskopického hlediska difuzní růst kapek a krystalků představuje kondenzaci, resp. depozici. Tyto fázové přechody jsou důsledkem difuze molekul přesycené vodní páry k povrchu částic a jejich zabudování do molekulární struktury vody, resp. ledu.
Turbulentní difuze vodní páry se uplatňuje např. na okrajích oblaků při mísení nasyceného vzduchu s nenasyceným vzduchem z okolí oblaku, při mísení vzduchových hmot různého původu, při vertikálním transportu vodní páry od zemského povrchu do volné atmosféry apod.

voda v plynném skupenství. V atmosféře je vodní pára obsažena ve velmi proměnném množství; u zemského povrchu v průměru od 0 do 3 % objemu. S výškou obsah vodní páry v atmosféře velmi rychle ubývá. Při vhodných podmínkách vodní pára kondenzuje a vytváří oblaky, popř. hydrometeory. Vodní pára intenzivně pohlcuje a vyzařuje dlouhovlnné záření, a je proto významná pro radiační režim atmosféry, v rozhodující míře se podílí na skleníkovém efektu atmosféry. Viz též atmosféra Země, vzduch nasycený, vzduch vlhký, kondenzace vodní páry, okno atmosférické, tlak vodní páry.

voda v plynném skupenství. V atmosféře je vodní pára obsažena ve velmi proměnném množství; u zemského povrchu v průměru od 0 do 3 % objemu. S výškou obsah vodní páry v atmosféře velmi rychle ubývá. Při vhodných podmínkách vodní pára kondenzuje a vytváří oblaky, popř. hydrometeory. Vodní pára intenzivně pohlcuje a vyzařuje dlouhovlnné záření, a je proto významná pro radiační režim atmosféry, v rozhodující míře se podílí na skleníkovém efektu atmosféry. Viz též atmosféra Země, vzduch nasycený, vzduch vlhký, kondenzace vodní páry, okno atmosférické, tlak vodní páry.

hmotnost vodní páry v jednotce objemu vlhkého vzduchu. Udává se v kg.m^–3. V meteorologii se užívá také tradiční označení absolutní vlhkost vzduchu.

syn. tlak vodní páry.

syn. napětí vodní páry – parciální tlak vodní páry ve vzduchu. Patří k zákl. charakteristikám vlhkosti vzduchu. Jednotkou v meteorologii je hektopascal (hPa), dříve se užívaly jednotky milibar nebo torr. Viz též vodní pára, izovapora, vzorec Hannův, vztah Thomsonův, tlak nasycené vodní páry.

fázový přechod vody ze skupenství plynného (vodní pára) do skupenství kapalného (voda), při němž dochází k uvolňování latentního tepla kondenzace. Kondenzace vodní páry se uplatňuje v atmosféře při vzniku a růstu oblačných a mlžných kapiček, na zemském povrchu při vzniku kapiček rosy, nebo ovlhnutí předmětů při styku relativně teplého vlhkého vzduchu s chladnějším podkladem. Viz též heterogenní nukleace, kondenzační jádra, koalescence.

syn. napětí vodní páry – parciální tlak vodní páry ve vzduchu. Patří k zákl. charakteristikám vlhkosti vzduchu. Jednotkou v meteorologii je hektopascal (hPa), dříve se užívaly jednotky milibar nebo torr. Viz též vodní pára, izovapora, vzorec Hannův, vztah Thomsonův, tlak nasycené vodní páry.

proces separace elektrického náboje nastávající při spontánním tříštění vodních kapek, které dorostou během svého pádu v atmosféře do kritické velikosti a stanou se hydrodynamicky nestabilní. Kapka se přitom rozpadá na několik větších zbytků a určitý počet maličkých kapiček. Lenardův efekt pak spočívá v tom, že větší zbytky rozpadlých kapek nesou kladný náboj, maličké kapičky náboj záporný, který kromě toho difunduje do okolí ve formě záporných iontů. Obdobný el. jev nazývaný rovněž Lenardův efekt vzniká i při tříštění vodních kapek dopadajících jako atm. srážky na zemský povrch, ve vodopádech, apod. Lenardův efekt poprvé popsal bratislavský rodák, něm. fyzik P. Lenard (1862–1947) v r. 1904.

pyrheliometr využívající k měření přímého slunečního záření přírůstek teploty známého objemu vody protékající přístrojem. Vodní pyrheliometr zkonstruovaný C. G. Abbotem byl standardním pyrheliometrem pro Smithsonskou mezinárodní pyrheliometrickou stupnici.

výška vodní vrstvy, která vznikne rozpuštěním sněhové pokrývky, resp. její hmotnost, vztažená na jednotku plochy. Vodní hodnota sněhové pokrývky se udává v mm vodního sloupce nebo v kg.m^–2. Pro zatížení stavebních konstrukcí se používají jednotky kg.m^—2 nebo kPa. Viz též sněhoměr.

úhrnná hmotnost kapalných a tuhých částic vody v jednotce objemu oblaku, popř. mlhy. Vyjadřuje se v kg.m^–3 nebo tradičně v g.m^–3. V odborné literatuře se setkáváme s užitím zkratky CWC (z angl. Cloud Water Content). Viz obsah vodní kapalný, obsah vodní ledový.

vztah mezi příjmem, výdejem a změnou zásob vody za dané období v určité oblasti (povodí, kontinentu apod.) nebo ve vodním útvaru, které nastávají v důsledku hydrologického cyklu. Příjem je zajišťován srážkami, případně přítokem vody. Výdej vody nastává prostřednictvím výparu a zpravidla i odtoku, pokud se nejedná o bezodtokou oblast nebo vodní nádrž. Nerovnováha mezi příjmem a výdejem vody se projeví změnou zásob vody ve vodních tocích a nádržích i pod zemským povrchem (půdní vody a podzemní vody); při určování dlouhodobé hydrologické bilance je možné tento člen zanedbat. Především v případě sněžení nebo malé intenzity srážek může být hydrologická bilance významně ovlivněna intercepcí srážek. Rovnice hydrologické bilance je využívána mj. pro stanovení skutečného výparu.

tromba, nejčastěji ve formě nemezocyklonálního tornáda, která se vyskytuje nad vodní plochou. Vzhledem k nasávání vlhkého vzduchu od vodní hladiny může být vodní smršť snáze zvýrazněna po celé délce zkondenzovanými kapičkami vody. Může se vyskytnout nejen pod základnou oblaku Cb, nýbrž i pod Cu con. Hovorově se pro vodní smršť používá i angl. označení waterspout (v mužském rodě).

syn. hydrologický cyklus.

geomorfologický útvar, kterým vede orografická rozvodnice.

hranice, která rozděluje odtok do sousedních povodí. Rozlišujeme orografické rozvodnice, určené tvarem reliéfu a rozdělující povrchový odtok, a rozvodnice podzemní vody, označované též jako hydrogeologické.

výška vodní hladiny nad zvolenou výškovou úrovní v daném místě. Měří se na vodoměrných stanicích pomocí různých hladinoměrů, vyjadřuje se v centimetrech. Může sloužit k vydávání hydrologických výstrah, v případě vodních toků také k určování jejich průtoků. Viz též povodeň.

zařízení nebo přístroj k měření vodního stavu. Nejjednodušším hladinoměrem je vodočet, složitějšími různé typy limnigrafů.

syn. oblak kapalný – oblak složený výlučně z vodních kapek bez přítomnosti ledových částic. Může se jednat o oblak teplý nebo oblak přechlazený.

syn. oblak vodní.

(WCP z angl. World Climate Program) – jeden z mnoha mezin. programů spolupráce a činnosti v oboru meteorologie a klimatologie, koordinovaný Světovou meteorologickou organizací. Jeho hlavním cílem je sledování a studium přirozených a antropogenních změn klimatu Země. Program se skládá ze čtyř součástí:
a) programu klimatologických dat, který má zabezpečit spolehlivé vstupní údaje pro potřeby Světového klimatického programu;
b) programu aplikací klimatologických dat zabývajícího se zpracováním a poskytováním údajů účelově zaměřených na nejdůležitější obory lidské činnosti;
c) programu studia vlivu klimatu a jeho změn na přírodní prostředí a socioekonomické faktory;
d) programu výzkumu klimatu světa zabývajícího se klimatem oblastí a jeho trendy, modelováním a klimatickými změnami.
Od roku 2009 je Světový klimatický program (WCP) postupně doplňován Celosvětovým rámcem pro klimatické služby (Global Framework for Climate Services – GFCS). Práce v rámci Světového klimatického programu byly zahájeny v roce 1980. Viz též modely klimatu, monitorování.

vítr krátkodobě měnící směr o více než 45° (není normováno). Nejčastějším zdrojem těchto odchylek je buď mechanická turbulence v proudění za blízkými překážkami nebo termická turbulence při uvolňování přehřátého stoupajícího vzduchu.

syn. oblouky protisluneční.

vzácný halový jev v podobě oblouků rovnoběžných s parhelickým kruhem a nalézajících se poněkud výše, než by odpovídalo poloze nejvyššího bodu malého hala. Mohou dosahovat od polohy malého hala až k poloze protislunce.

syn. jinovatka – jeden z námrazových jevů. Je tvořen křehkou ledovou usazeninou ve tvaru jemných jehel nebo šupin. Vzniká zpravidla při teplotách nižších než –8 °C při mlze nebo bez ní. Na povrchu letadla vzniká hlavně při klesání z chladnějšího a suššího prostředí do teplejšího a vlhčího prostředí a také v oblačnosti druhu cirrus, cirrocumulus a cirrostratus. Krystalickou námrazu lze snadno odstranit poklepem. Není příčinou vzniku škod na vegetaci, el. vedeních a neohrožuje bezpečnost leteckého provozu.

viz obleva vánoční.

označení pro poměrně teplé a vlhké počasí, které se může vyskytnout ve stř. Evropě mezi Vánocemi a Novým rokem při proudění rel. teplého mořského vzduchu od jihozápadu až západu a které nastupuje po období tužších mrazů. V nižších a středních polohách se zpravidla projevuje deštěm, táním sněhové pokrývky a ledových krytů na vodních hladinách, zatímco ve vyšších horských polohách může při nízko položené hranici sněžení dojít k nárůstu výšky sněhové pokrývky. Existence vánoční oblevy, dříve považované za jednu ze středoevropských singularit, která údajně odděluje časnou zimu od „vlastní“ zimy, byla v novějších pracích zpochybněna. Častěji totiž dochází k pokračování relativně teplého počasí z druhé dekády prosince, kdy sněhová pokrývka v nižších polohách nebývá přítomna. Vánoční obleva je u nás zachycena v lid. povětrnostní pranostice k 24. 12. „Na Adama a Evu čekejte oblevu“.

viz též vlny.

syn. vlny pasátové, vlny tropické – vlnové poruchy v poli východního pasátového proudění, které postupují od východu k západu rychlostí zpravidla menší, než je rychlost pozaďového proudění. Na synoptické mapě se tyto poruchy projevují vytvářením mělkých brázd nízkého tlaku vzduchu a nevýrazných hřebenů vysokého tlaku vzduchu. V přední (západní) části brázdy bývá jasno nebo jen malá oblačnost. V blízkosti osy brázdy a v jejím týlu se v důsledku konvergence horiz. proudění často vytváří rozsáhlá skupina konvektivních bouří, označovaná jako tropická porucha, z níž se za vhodných podmínek může dále vyvinout tropická cyklona. Zmíněná asymetrie v projevech počasí může být nad pevninou silně narušena vlivem orografie nebo denního chodu meteorologických prvků.

proudění vzduchu interagující především v závětří hor s gravitačními vlnami, které je vázáno na vert. mohutnou vrstvu vzduchu se stabilním teplotním zvrstvením. Rychlost větru v ní obvykle převyšuje ve výšce horského hřebene 10 m.s^–1 a roste s výškou. Na závětrné straně horské překážky vzniká vlnová deformace proudění v podobě stojatých vln, pod jejichž vrchy se vyskytují dva až tři rotory přibližně ve výšce horského hřebene. Vzdálenost prvního rotoru od překážky a vzájemná vzdálenost vírů roste s rychlostí proudění a klesá se zvětšující se stabilitou teplotního zvrstvení. Podle J. Förchtgotta je tato vzdálenost zhruba rovna desetinásobku rel. převýšení závětrné strany horské překážky. Doprovodná silná až extrémní turbulence je vázána především na oblasti rotorů, které jsou při dostatečné vlhkosti vzduchu vyjádřeny oblaky cumulus fractus. Vert. složka rychlosti proudění vzduchu může dosahovat 10 až 25 m.s^–1. Při vhodném teplotním zvrstvení, příznivém profilu větru a dostatečné rel. výšce horské překážky může zóna vlnové deformace proudění zasahovat až do horní troposféry, popř. i do stratosféry, jak např. dokládá tragický let Švéda. K. E. Ovgarda na bezmotorovém letadle do výšky nad 16 000 m nad Sierrou Nevadou v prosinci 1951. Typickým jevem spojeným s vlnovým prouděním jsou vlnové oblaky tvaru lenticularis. Pro vlnové proudění se v letecké (plachtařské) meteorologii často používá označení závětrné vlny nebo horská vlna.

pomalu se pohybující frontální rozhraní, obvykle ležící v úzké brázdě nízkého tlaku vzduchu nebo v oblasti, kde izobary protínají frontu pod malým úhlem. Na tomto rozhraní se vlivem dynamických, řidčeji orografických příčin tvoří vlny. Nejčastěji se přitom určitý úsek studené fronty mění vlivem změněných cirkulačních podmínek na teplou frontu. V tomto případě mluvíme o zvlněné studené frontě. Vzácně můžeme pozorovat vlny na teplé frontě, přičemž určitý úsek teplé fronty přijímá charakter studené fronty, a potom mluvíme o zvlněné teplé frontě. Trvají-li podmínky cyklogeneze dostatečně dlouho, tvoří se na vrcholu frontální vlny nová cyklona. Viz též brázda tvaru V.

proudění vzduchu interagující především v závětří hor s gravitačními vlnami, které je vázáno na vert. mohutnou vrstvu vzduchu se stabilním teplotním zvrstvením. Rychlost větru v ní obvykle převyšuje ve výšce horského hřebene 10 m.s^–1 a roste s výškou. Na závětrné straně horské překážky vzniká vlnová deformace proudění v podobě stojatých vln, pod jejichž vrchy se vyskytují dva až tři rotory přibližně ve výšce horského hřebene. Vzdálenost prvního rotoru od překážky a vzájemná vzdálenost vírů roste s rychlostí proudění a klesá se zvětšující se stabilitou teplotního zvrstvení. Podle J. Förchtgotta je tato vzdálenost zhruba rovna desetinásobku rel. převýšení závětrné strany horské překážky. Doprovodná silná až extrémní turbulence je vázána především na oblasti rotorů, které jsou při dostatečné vlhkosti vzduchu vyjádřeny oblaky cumulus fractus. Vert. složka rychlosti proudění vzduchu může dosahovat 10 až 25 m.s^–1. Při vhodném teplotním zvrstvení, příznivém profilu větru a dostatečné rel. výšce horské překážky může zóna vlnové deformace proudění zasahovat až do horní troposféry, popř. i do stratosféry, jak např. dokládá tragický let Švéda. K. E. Ovgarda na bezmotorovém letadle do výšky nad 16 000 m nad Sierrou Nevadou v prosinci 1951. Typickým jevem spojeným s vlnovým prouděním jsou vlnové oblaky tvaru lenticularis. Pro vlnové proudění se v letecké (plachtařské) meteorologii často používá označení závětrné vlny nebo horská vlna.

teorie vycházející z předpokladu, že cyklona vzniká vlivem vlnových pohybů na frontální ploše. Vznikla na základě synop. praxe norské meteorologické školy vedené V. Bjerknesem, která určila stadia vývoje cyklony. Nejjednodušší představa vzniku vlny na frontální ploše, a tím nové cyklony, byla spojována s přiblížením se staré cyklony k polární frontě. Mat. zdůvodnění vlnové teorie cyklogeneze publikovali v r. 1933 V. Bjerknes a H. Solberg.

celosvětový systém, prostřednictvím kterého centra WAFC poskytují letecké meteorologické předpovědi pro lety na tratích v jednotném standardizovaném tvaru.

(WWW, z angl. World Weather Watch) – celosvětový met. systém založený v roce 1963, v rámci kterého členské státy Světové meteorologické organizace koordinují zavádění standardních metod měření, telekomunikačních procedur a prezentace pozorovaných a zpracovaných dat. Jeho cílem je zabezpečit pro všechny členské státy WMO dostupnost met. informací nutných pro operativní nebo výzkumné účely. Hlavními složkami Světové služby počasí jsou Globální pozorovací systém, Globální systém pro zpracování dat a předpovědi a Globální telekomunikační systém. Do agendy Světové služby počasí patří také koordinace rádiových frekvencí, správa dat WMO, spolupráce v oblasti meteorologických přístrojů a pozorovacích metod, problematika tropických cyklon, polární meteorologie a systém opatření pro krizové situace.

(WCP z angl. World Climate Program) – jeden z mnoha mezin. programů spolupráce a činnosti v oboru meteorologie a klimatologie, koordinovaný Světovou meteorologickou organizací. Jeho hlavním cílem je sledování a studium přirozených a antropogenních změn klimatu Země. Program se skládá ze čtyř součástí:
a) programu klimatologických dat, který má zabezpečit spolehlivé vstupní údaje pro potřeby Světového klimatického programu;
b) programu aplikací klimatologických dat zabývajícího se zpracováním a poskytováním údajů účelově zaměřených na nejdůležitější obory lidské činnosti;
c) programu studia vlivu klimatu a jeho změn na přírodní prostředí a socioekonomické faktory;
d) programu výzkumu klimatu světa zabývajícího se klimatem oblastí a jeho trendy, modelováním a klimatickými změnami.
Od roku 2009 je Světový klimatický program (WCP) postupně doplňován Celosvětovým rámcem pro klimatické služby (Global Framework for Climate Services – GFCS). Práce v rámci Světového klimatického programu byly zahájeny v roce 1980. Viz též modely klimatu, monitorování.

(WMO) – specializovaná mezinárodní organizace členských států OSN, která má za úkol:
a) podporovat ve světovém měřítku spolupráci při výstavbě meteorologických staničních sítí a napomáhat zřizování a provozu meteorologických center poskytujících meteorologickou službu;
b) podporovat výstavbu a provoz systému pro rychlou výměnu meteorologických informací;
c) podněcovat standardizaci meteorologického pozorování a zabezpečovat jednotnou publicitu meteorologických a klimatologických dat a informací;
d) podporovat aplikace meteorologie a klimatologie v oboru letectví, námořní plavby, vodního hospodářství, zemědělství a v dalších oborech lidské činnosti;
e) koordinovat poskytování meteorologických, klimatologických, ale i hydrologických služeb a informací pro snižování nebezpečí hydrometeorologických katastrof (povodní, vln veder, tropických cyklon, tsunami, sucha aj.);
f) podněcovat výzkum a výchovu v meteorologii, klimatologii a hydrologii.
Nejvyšším orgánem WMO je kongres (Cg), který se schází jednou za 4 roky. Mezi zasedáními kongresu řídí činnost WMO výkonná rada (EC), tvořená předsedou a místopředsedy WMO, šesti předsedy oblastních sdružení a 14 zvolenými řediteli met. služeb. Oblastní sdružení přenáší usnesení kongresu a agendu výkonné rady do zóny své odpovědnosti, v níž rovněž projednává všeobecné odborné otázky a koordinuje návazné činnosti. Pro celosvětové studium problémů ve vybraných oblastech meteorologie, klimatologie a hydrologie ustavuje kongres technické komise WMO, které mu předkládají doporučení. Administrativní, organizační a publikační úkoly WMO plní sekretariát se sídlem v Ženevě, v jehož čele je generální sekretář. Činnost WMO je financována z příspěvků členských států.
Česká republika je členem WMO od roku 1993. Československo bylo jedním z 22 zakládajících států WMO, když pověřený zástupce prof. dr. Alois Gregor podepsal 11. října 1947 ve Washingtonu „Dohodu o Světové meteorologické organizaci“, která nabyla účinnosti po ratifikaci dne 23. března 1950 (od r. 1961 se 23. březen slaví jako Světový meteorologický den). Viz též pravidla technická WMO, Mezinárodní sdružení pro meteorologii a atmosférické vědy (IAMAS).

fyzikální a fenomenologický stav meziplanetárního prostoru. Výzkum kosmického počasí usiluje pomocí pozorování, monitorování, analýz a modelování o pochopení a předpovídání stavu Slunce, meziplanetárního prostoru a vnějších obalů planet i náhlých změn tohoto stavu, vyvolaných sluneční aktivitou a dalšími zdroji, i o předpovědi možných dopadů na biologické a technologické systémy.

viz Světový meteorologický den.

23. březen, tj. výroční den, v němž v roce 1950 nabyla účinnosti Dohoda o Světové meteorologické organizaci, která je zakládací listinou této organizace. V tento den všechny met. instituce v členských státech Světové meteorologické organizace propagují na veřejnosti svůj obor v kampani, kterou tématicky řídí Světová meteorologická organizace pod každoročně obměňovaným meteorologicky zaměřeným heslem.

viz Světový meteorologický den.

viz Světová služba počasí.

viz centrum meteorologické světové.

málo používaný druh aerologického diagramu, v němž jsou na horizontální ose vyneseny hodnoty entropie a na vertikální ose tlak vzduchu ve tvaru p^0,286. Osy tvoří pravoúhlý souřadnicový systém. Izotermy jsou křivky skloněné pod úhlem přibližně 45°. Autorem tohoto diagramu, který patří mezi energetické diagramy, je švédský meteorolog W. Werenskiold, který ho navrhl v letech 1937–1938. Viz též diagram Stüveho.

silné a značně stálé větry, které vanou v pásmu západních větrů mezi 35° a 65° zeměp. šířky nad oceány a na přilehlých pevninách. Jsou výrazněji vyvinuty na již. polokouli, kde převládají rozsáhlé plochy oceánů. Kvůli dobré využitelnosti pro plavbu plachetnic bývaly nazývány „hodné“, nicméně vedly i k pojmenování příslušných zeměp. šířek jižní polokoule jako řvoucí čtyřicítky.

pásmo mezi subtropickým pásem vysokého tlaku vzduchu a polární oblastí, tj. zhruba mezi 35° a 65° zeměp. šířky příslušné polokoule, v němž převládá přenos vzduchu směrem od západu na východ. Toto zonální proudění je zřetelné zejména ve vyšších vrstvách troposféry, kde tvoří cirkumpolární vír, přičemž dochází k rozšíření pásma západních větrů jak směrem k rovníku, tak směrem k pólům. Blíže k zemskému povrchu je v důsledku rozsáhlé cyklonální činnosti směr větru značně proměnlivý, takže převaha záp. větrů je zřejmější až z klimatologického zpracování. Pásmo západních větrů je lépe vyvinuto na již. polokouli, což souvisí s homogennějším povrchem (převahou oceánu nad pevninami). Zejména na sev. polokouli dochází v některých oblastech k zesílení záp. větrů, a to i v ročním průměru, což souvisí s výskytem tryskového proudění. Viz též větry západní stálé, čtyřicítky řvoucí.

silné a značně stálé větry, které vanou v pásmu západních větrů mezi 35° a 65° zeměp. šířky nad oceány a na přilehlých pevninách. Jsou výrazněji vyvinuty na již. polokouli, kde převládají rozsáhlé plochy oceánů. Kvůli dobré využitelnosti pro plavbu plachetnic bývaly nazývány „hodné“, nicméně vedly i k pojmenování příslušných zeměp. šířek jižní polokoule jako řvoucí čtyřicítky.

stav atmosféry charakterizovaný souhrnem hodnot všech meteorologických prvků a atm. jevy v určitém místě a čase. Počasím se zpravidla rozumí okamžitý stav atmosféry, někdy též změny (průběh) met. prvků a jevů v určitém krátkém časovém intervalu (řádově minuty nebo hodiny). Počasí se charakterizuje souborem okamžitých nebo krátkodobě průměrovaných hodnot, zvláště teploty vzduchu, oblačnosti nebo slunečního svitu, směru a rychlosti větru a atm. srážek. Počasí je v podstatě vázáno na troposféru, nad níž se již většinou nevytvářejí oblaky, hydrometeory, bouřky apod. Pro počasí je charakteristická velká časová a prostorová proměnlivost. Počasí ve smyslu této definice je neopakovatelné; počasí ale mohou být podobná a lze je shrnovat do typů počasí. Viz též stav počasí, průběh počasí, proměnlivost počasí, zlepšení počasí, zhoršení počasí, změna počasí, zvrat počasí, jevy počasí význačné, jevy počasí zvláštní, bodování počasí, předpověď počasí, měření meteorologické, pozorování meteorologické, povětrnost, klima.

Výraz má ve svém základu slovo čas, které se ve staré češtině používalo ve smyslu počasí. Slovem počasie, počěsie se pak označovala i vhodná doba, srov. ruské slovo погода [pogoda] „počasí“ (od praslovanského goditi (sę) „hodit se“).

v letecké meteorologii slovní komentář meteorologa o existujících a očekávaných podmínkách počasí na letové trati určený posádce letadla. Obsahuje zejména upozornění na nebezpečné jevy. Viz též předpověď počasí letecká.

hydrometeorologické ohrožení atmosférického původu a epizodického charakteru, takže může být předmětem meteorologické výstrahy a k jeho predikci může sloužit krátkodobá nebo střednědobá předpověď počasí. Jako povětrnostní ohrožení jsou chápány jednotlivé nebezpečné meteorologické jevy (např. přívalový déšť), jejich kombinace (např. konv. bouře) i útvary, které je způsobují (např. tropická cyklona). Bývají provázena výskytem výrazných meteorologických anomálií. Pokud příslušný proces nebo jev dosahuje mimořádné intenzity, bývá označován jako povětrnostní extrém nebo extrémní povětrnostní událost. Viz též počasí nebezpečné, katastrofa hydrometeorologická.

syn. rozbor počasí, diagnóza počasí – detailní studium stavu atmosféry, které slouží jako pomocný nástroj k sestavení velmi krátkodobé předpovědi počasí a částečně i předpovědi počasí krátkodobé. Tímto termínem bývá označován i proces, při kterém je určitým způsobem znázorněn skutečný stav atmosféry na synoptických mapách. Viz též analýza synoptických map.

větší změna jednoho nebo více meteorologických prvků, probíhající v daném místě nebo oblasti, popř. i začátek nebo ukončení určitého met. jevu. Změnou počasí se zpravidla nerozumí změna hodnot met. prvků v důsledku denního chodu. K nejvýraznější změnám počasí dochází při výměně vzduchových hmot na atmosférických frontách, při změně cirkulačního typu apod. Změna počasí se může uskutečňovat v průběhu několika minut, hodin až dní. Viz též zhoršení počasí, zlepšení počasí, proměnlivost počasí.

charakteristika průběhu počasí během několika dní, měsíců, výjimečně i delších období, zvolených s ohledem na některé z činností člověka. Hodnotí se např. povětrnostní podmínky uplynulé zimy z energ. hlediska, povětrnostní podmínky zimní sezony z hlediska náročnosti zimní údržby komunikací, povětrnostní podmínky provozu letiště za minulý měsíc apod. Viz též povětrnost, podmínky klimatické.

(IMC, IFR) – met. podmínky horší než stanovená minima pro dohlednost, vzdálenost od oblaků a od základny oblaků. Viz též let s použitím přístrojů, minima letištní provozní.

(VMC, VFR) – met. podmínky stejné nebo lepší než stanovená minima pro dohlednost, vzdálenost od oblaků a od základny oblaků. Viz též let za viditelnosti povrchu Země, minima letištní provozní.

viz pozorování meteorologické.

periodická publikace, která obsahuje informaci o meteorologických měřeních a pozorováních, popř. o zpracovaných met. údajích z určitého území. V ČR byly nejznámějšími meteorologickými přehledy Denní přehled počasí a Měsíční přehled počasí, které obsahovaly podrobná data z území státu a podávaly všeobecnou informaci o celkové povětrnostní situaci v Evropě a nad Atlantským oceánem. Vydávání tištěné verze Denního přehledu počasí a Měsíčního přehledu počasí bylo ukončeno v roce 2010. Viz též ročenka meteorologická, zpráva meteorologická.

označení pro soubor pozorovaných, naměřených, zpracovaných nebo předpověděných met. údajů a příslušných identifikačních údajů (místo, čas, přístrojové vybavení apod.). Meteorologická zpráva je opatřena stanoveným telekomunikačním záhlavím a je zakódována podle mezinárodních nebo vnitrostátních meteorologických kódů a příslušných pravidel. Zprávy zakódované podle tradičních alfanumerických kódů mají přesně stanovený obsah, daný předepsaným pořadím jednotlivých prvků, z nichž některé je možné za stanovených podmínek vypustit. Mezi met. zprávy tohoto typu patří např. SYNOP, TEMP, PILOT, METAR, SPECI,  BOUŘE, CLIMAT a v současné době již nepoužívané zprávy INTER, SYRED, AERO a CLIMAT TEMP. Zcela odlišnou strukturu mají zprávy, které obsahují nejen met. data a příslušné identifikační údaje, ale také popis vlastního obsahu dané zprávy. Tento typ zpráv je většinou v binárním formátu BUFR, případně v alfanumerickém kódu CREX.

1. výraznější změna jednoho nebo více meteorologických prvků nebo ukončení některého nepříznivého met. jevu nad určitým místem nebo oblastí v průběhu několika hodin. V letecké meteorologii se zlepšení počasí charakterizuje podle mezinárodně dohodnutých pravidel, která jsou v podobě tzv. kritérií pro změnu uvedena v předpisu L3–METEOROLOGIE a mohou být dále specifikována v Dílčích dohodách o rozsahu a formě poskytovaných služeb a leteckých MET informací pro jednotlivá střediska letových a navigačních služeb Řízení letového provozu ČR;
2. rel. pojem, označující změnu počasí příznivou pro určité lidské činnosti. Za zlepšení počasí je možno považovat např. rozplynutí mlhy, ukončení srážek, podstatné zeslabení větru, nástup slunečného počasí, popř. vyjasnění, skončení mrazivého období, veder apod. Viz též zpráva o náhlé změně počasí, zhoršení počasí, změna počasí.

syn. analýza počasí.

dříve používaný název pro met. předpovědní instituci vydávající všeobecné i speciální předpovědi počasí a pracující především synop. metodou.

1. poskytování zpravidla účelově zaměřených meteorologických informací různým organizacím i jednotlivcům k tomu kompetentními institucemi. Jedná se např. o met. zabezpečení silniční, železniční, lodní a letecké dopravy, zemědělství, energetiky, vojenství, výstražnou službu před nebezpečnými meteorologickými jevy atd.;
2. instituce, která zajišťuje met. službu ve významu 1., získává, zpracovává, rozšiřuje a archivuje met. data a informace. V ČR těmito institucemi jsou Český hydrometeorologický ústav a Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad (VGHMÚř) Armády České republiky.
Viz též meteorologie v ČR, předpis L 3 – Meteorologie.

věcně nepřesný název pro instituci poskytující operativní meteorologické informace, např. údaje o současném stavu počasí nebo jeho předpovědi pro různé účely. Pod pojem povětrnostní služba bývala někdy zahrnována synoptická služba a letecká meteorologická služba.

v oboru letectví instituce poskytující nebo na základě souhlasu smluvního státu zařizující poskytování meteorologických služeb mezinárodnímu civilnímu letectví. V ČR má tuto roli Úřad pro civilní letectví (ÚCL), který leteckou meteorologickou službou pověřuje Český hydrometeorologický ústav.

(PWD) – zařízení používané ke zjišťování stavu počasí, průběhu počasí a meteorologické dohlednosti na automatických meteorologických stanicích. Detektor počasí určuje druh srážek kombinací údajů o intenzitě srážek a teplotě vzduchu a informace, získané na základě dopředného rozptylu světla. Výsledky těchto tří nezávislých měření jsou zpracovány podle příslušných algoritmů tak, aby poskytovaly údaje o stavu počasí podle požadavků Světové meteorologické organizace. Detektor počasí je schopen identifikovat déšť, mrznoucí déšť, mrholení, mrznoucí mrholení, smíšené srážky, sníh, zmrzlý déšť, mlhu, kouřmo a zákal. Zpracováním údajů o stavu počasí během stanoveného období lze získat i údaje o průběhu počasí. Viz též měření dohlednosti.

(PWD) – zařízení používané ke zjišťování stavu počasí, průběhu počasí a meteorologické dohlednosti na automatických meteorologických stanicích. Detektor počasí určuje druh srážek kombinací údajů o intenzitě srážek a teplotě vzduchu a informace, získané na základě dopředného rozptylu světla. Výsledky těchto tří nezávislých měření jsou zpracovány podle příslušných algoritmů tak, aby poskytovaly údaje o stavu počasí podle požadavků Světové meteorologické organizace. Detektor počasí je schopen identifikovat déšť, mrznoucí déšť, mrholení, mrznoucí mrholení, smíšené srážky, sníh, zmrzlý déšť, mlhu, kouřmo a zákal. Zpracováním údajů o stavu počasí během stanoveného období lze získat i údaje o průběhu počasí. Viz též měření dohlednosti.

přímé aerologické pozorování prostřednictvím speciálního letu letadla s cílem získat met. informace. Podle způsobu zjišťování meteorologických prvků a jevů někdy rozlišujeme průzkum vizuální a přístrojový neboli instrumentální. Viz též stanice meteorologická letadlová, sondáž atmosféry letadlová, zálet počasí.

viz ohrožení povětrnostní.

přímé aerologické pozorování prostřednictvím speciálního letu letadla s cílem získat met. informace. Podle způsobu zjišťování meteorologických prvků a jevů někdy rozlišujeme průzkum vizuální a přístrojový neboli instrumentální. Viz též stanice meteorologická letadlová, sondáž atmosféry letadlová, zálet počasí.

zast. a nevh. označení pro atmosférickou frontu.

atmosférické rozhraní v synoptickém měřítku mezi různými vzduchovými hmotami v troposféře. Šířka přechodové zóny v horiz. směru bývá několik desítek km, tloušťka ve vert. směru několik set metrů, popř. jednotky km. Fronta je vždy ukloněna směrem do studeného vzduchu, přičemž sklon fronty vzhledem k zemskému povrchu je nejčastěji do 1°. Pro zjednodušení můžeme tuto zónu aproximovat frontální plochou a znázorňovat jako frontální čáru. Viz též klasifikace atmosférických front, větev atmosférické fronty, počasí frontální, oblačnost frontální, frontogeneze, frontolýza, analýza frontální, profil fronty, topografie fronty, přechod fronty, izobary na atmosférické frontě, dynamika fronty, zostření fronty, deformace fronty orografická, vlna frontální, zóna frontální.

vnímavost organizmu vůči počasí neboli schopnost organizmu reagovat na stav a změny atm. prostředí. Nízký stupeň meteosenzibility, označovaný jako citlivost na počasí, se projevuje únavou, malátností, nechutenstvím, depresemi, neklidným spánkem apod., vyšší formou meteosenzibility jsou předzvěstné pocity, kdy člověk reaguje na změny atm. prostředí již 2 až 3 dny předem, např. při chronické progresivní polyartritidě. Nejvyšší formou meteosenzibility jsou meteotropní nemoci (choroby). Podle různých autorů tvoří lidé citliví na počasí 35 až 70 % celkové populace a s rostoucí civilizací těchto lidí přibývá. Meteosenzibilita je předmětem zájmu lékařské meteorologie. Viz též meteotropismus.

Termín se skládá z řec. μετέωρος [meteóros] „vznášející se ve vzduchu, ve výši“ (viz meteor) a z lat. sensibilitas „citlivost, senzibilita“ (od sensibilis „smyslově vnímatelný, smyslový“, odvozeného od sensus „smysl, smyslový vjem, pocit“; srov. senzace).

soubor údajů o stavu atmosféry nebo o hodnotách jednotlivých meteorologických prvků. Lze rozlišit dva typy met. informací:
1. prvotní met. informace, což jsou aktuální informace, bezprostředně získané jako výsledek meteorologických měření a pozorování. Na jejich kvalitě, úplnosti a včasnosti závisí správnost analýzy atm. procesů, úspěšnost předpovědí počasí a všech druhotných informací;
2. druhotné met. informace, což jsou informace o počasí ve formě přehledů počasí a předpovědí, zpráv a rozborů, synoptických map, aerologických diagramů, vertikálních řezů atmosférou, výsledků numerických předpovědních modelů apod.
Jiné členění rozlišuje informace meteorologické operativní, vypracované převážně s využitím aktuálních met. dat, a informace meteorologické režimové, vypracované převážně s využitím archivovaných dat.

soubor met. informací o podmínkách na letištích, vysílaný zprav. v půlhodinových intervalech z pozemních stanic pro posádky letadel v době letu. Vysílání VOLMET provozuje na základě dodávky dat poskytovatele meteorologické služby pro civilní letectví (v ČR ČHMÚ) poskytovatel letových navigačních služeb (v ČR Řízení letového provozu s.p.).

syn. mapa synoptická.

syn. mapa povětrnostní – meteorologická mapa, na které se zaznamenávají pomocí čís. hodnot, šifer nebo symbolů výsledky pozorování synoptických nebo aerologických stanic z téhož synoptického termínu. Synoptické mapy se zpravidla dělí na mapy přízemní a výškové a na hlavní a pomocné. Mívají měřítko od 1:2,5 mil. do 1:30 mil.a z kartografických zobrazení se používá především kuželové a azimutální. Synoptické mapy, které se v předpovědních centrech sestavují a analyzují několikrát denně, jsou základem rozboru počasí a pomocným nástrojem při předpovědi počasí. První synoptickou mapu publikoval něm. meteorolog H. W. Brandes (1826) na základě historického materiálu z r. 1783. Teprve vynález telegrafu a jeho využití v meteorologii v polovině 19. století umožnily kreslení synoptických map z údajů meteorologického pozorování z téhož dne. Termín synoptická mapa poprvé použil angl. meteorolog R. Fitz Roy koncem 50. let 19. století. Viz též kreslení povětrnostních map, analýza synoptických map, metoda synoptická, meteorologie synoptická.

operace, které se provádějí na synoptických mapách. Na přízemních mapách představuje obvykle konstrukci izobar a izalobar, zakreslení atmosférických front, ohraničení oblastí srážek, popřípadě dalších význačných jevů, jako jsou bouřky, mlhy, húlavy atd. Na výškových mapách spočívá analýza synoptických map v konstrukci izohyps absolutní či relativní topografie a izoterem příslušné izobarické hladiny, popřípadě izotach. Na mapách tzv. doplňujících charakteristik (mapy doby slunečního svitu, množství srážek, nočních minimálních teplot, denních maximálních teplot apod.) se konstruují izolinie příslušných prvků. Účelem analýzy synoptických map je co nejpřesnější zjištění a zobrazení fyz. stavu atmosféry a podmínek počasí pro diagnostické a prognostické účely. Viz též analýza frontální, analýza počasí, analýza synoptická, analýza tlakového pole, kreslení povětrnostních map.

zakreslování meteorologických informací, tj. pozorovaných hodnot meteorologických prvků nebo jevů po jejich dekódování z meteorologických zpráv do podkladových map různých zobrazení a měřítek. Informace se zakreslují pomocí znaků a číslic uspořádaných kolem staničního kroužku podle příslušného staničního modelu, odlišného podle měřítka mapy, jejího účelu a druhu. Kreslení povětrnostních map se provádí automaticky pomocí výpočetní techniky. Dříve se povětrnostní mapy kreslily ručně, což bylo časově i personálně velmi náročné. Viz též analýza synoptických map.

1. v komplexní klimatologii soubor meteorologických prvků a jevů daného dne, který je charakterizován jejich hodnotami uvnitř vhodně zvolených intervalů. Týká se zvláště teploty a vlhkosti vzduchu, oblačnosti, atm. srážek, sněhové pokrývky a větru. Znamená zobecnění případů počasí jako jevů prakticky se neopakujících, např. počasí mírně mrazivé, bez větru, málo oblačné. Typy počasí lišící se jen v jednom anebo dvou znacích se shrnují do tříd počasí;
2. v synoptické meteorologii charakter počasí odpovídající určitému synop. objektu, tj. atm. (tlakovému) útvaru, vzduchové hmotě nebo atmosférické frontě, a to zejména v závislosti na roč. době. Např. anticyklonální počasí, počasí v týlu cyklony, počasí teplé fronty. Viz též typ synoptický.

[pět b] – povětrnostní situace charakterizovaná teplotně asymetrickou cyklonou, jejíž střed se přesouvá ze severní Itálie a Jaderského moře k severovýchodu po dráze cyklon Vb podle van Bebbera (1891). V ojedinělých případech se směr postupu cyklony mění na s. až sz., čímž se cyklona stává cyklonou retrográdní. Na frontálním rozhraní spojeném s touto cyklonou, které často probíhá nad územím ČR a vyznačuje se výrazným vertikálním střihem větru, mohou vypadávat dlouhotrvající intenzivní srážky zasahující území až několika desítek tisíc km². Většina rekordních denních úhrnů srážek teplého pololetí byla zejména v horských a podhorských oblastech ČR pozorována v týlu cyklony při situaci Vb, viz extrémy atmosférických srážek. Tato situace vyvolává často velké povodně, např. v letech 1997 a 2002. Viz též cyklona janovská.

systém synoptických typů, vytvořený na základě denních synoptických map pro předpovědní, klimatologické a jiné účely. Součástí typizace povětrnostních situací je kalendář uvádějící synop. typy, které se vyskytují v jednotlivých dnech. Ve stř. Evropě je nejrozšířenější typizace povětrnostních situací Evropy, označovaná též jako typizace P. Hessa a H. Brezowského. V ČR se nejvíce používají typizace povětrnostních situací HMÚ a typizace povětrnostních situací Končka a Reina.

syn. změna typu povětrnostní situace – výrazná a často náhlá změna cirkulačních poměrů nad velkými geografickými oblastmi, způsobená vývojem a změnou polohy řídicích tlakových útvarů. Je doprovázena značnými změnami tlakového a teplotního pole vyvolávajícími změny i v polích dalších meteorologických prvků. Příkladem přestavby povětrnostní situace je změna zonální cirkulace na meridionální a opačně, změna cyklonální cirkulace na anticyklonální apod. Viz též situace povětrnostní celková.

oblak osvětlený vnitrooblačným bleskem, přičemž kanál blesku není z místa pozorovatele vidět. Tento jev bývá pozorován zejména při blýskavicích.

blesky, při nichž není slyšet hřmění, zpravidla při velmi vzdálených nočních bouřkách. V závislosti na meteorologických podmínkách, terénu a okolním světelném znečištění oblohy lze blýskavici pozorovat při vzdálenosti bouřek, které blýskavici způsobují, do cca 200 km i více.

Termín je odvozen od slovesa blýskat se, viz blesk.

označení pro soubor pozorovaných, naměřených, zpracovaných nebo předpověděných met. údajů a příslušných identifikačních údajů (místo, čas, přístrojové vybavení apod.). Meteorologická zpráva je opatřena stanoveným telekomunikačním záhlavím a je zakódována podle mezinárodních nebo vnitrostátních meteorologických kódů a příslušných pravidel. Zprávy zakódované podle tradičních alfanumerických kódů mají přesně stanovený obsah, daný předepsaným pořadím jednotlivých prvků, z nichž některé je možné za stanovených podmínek vypustit. Mezi met. zprávy tohoto typu patří např. SYNOP, TEMP, PILOT, METAR, SPECI,  BOUŘE, CLIMAT a v současné době již nepoužívané zprávy INTER, SYRED, AERO a CLIMAT TEMP. Zcela odlišnou strukturu mají zprávy, které obsahují nejen met. data a příslušné identifikační údaje, ale také popis vlastního obsahu dané zprávy. Tento typ zpráv je většinou v binárním formátu BUFR, případně v alfanumerickém kódu CREX.

raketa určená pro raketovou, popř. raketo-balonovou sondáž atmosféry, a to především jejích vyšších vrstev. Speciálními přístroji instalovanými na raketě se měří tlak vzduchu, teplota vzduchu, složení vzduchu, kosmické záření, magnetické pole Země, sluneční spektrum atd. Z trajektorie met. rakety se určuje výškové proudění, někdy se teplota vzduchu vyčísluje na zákl. změřeného tlaku a složení vzduchu. Přístroje se obvykle umísťují v hlavici rakety (nazývané často jako raketová sonda), která se po výstupu a odpojení od těla rakety snáší na padáku. Údaje se registrují nebo předávají z rakety rádiovými signály.

soubor přístrojů nebo radiosonda vynášená do stratosféry, mezosféry a ionosféry meteorologickou raketou. Je určena zpravidla pro komplexní meteorologickou radiosondáž vyšších vrstev atmosféry, spojenou se speciálními měřeními geofyz. prvků. Vyžaduje spolupráci specializovaného pozemního přijímacího a vyhodnocovacího zařízení. Viz též sondáž ovzduší raketová.

lid. průpovídka, často rýmovaná, která buď zachycuje typický průběh počasí v jednotlivých částech roku, nebo odhaduje vývoj počasí podle jeho charakteru v určitém referenčním dni nebo období. Většina povětrnostních pranostik se váže k vybraným kalendářním (tzv. kritickým) dnům roku a pro snadné zapamatování jsou spojeny se jménem příslušného světce (např. „Medardova kápě čtyřicet dní kape“). Část pranostik se týká vícedenních období, obvykle měsíců (např. „V lednu sníh a bláto, v únoru tuhé mrazy za to“). Řada pranostik má racionální jádro, u některých však obsah ustoupil rýmu, mnohé jsou pověrečné. Většina povětrnostních pranostik má jen regionální význam a pro jejich pochopení je nutné znát, kde a kdy vznikly, popř. obsah pojmů v době jejich zrodu. Poměrně značná část pranostik je odrazem povětrnostních singularit. Slovo pranostika vzniklo zkomolením slova prognostika, souvisejícího s prognózou čili předpovědí. Viz též počasí medardovské, obleva vánoční.

málo časté označení pro povětrnostní děje vyskytující se v určité geogr. oblasti v některé části roku opakovaně, a to v nestejně dlouhých intervalech za sebou. Opakovaný výskyt určitých povětrnostních situací podmiňuje opakování podobného průběhu meteorologických prvků, i když intenzita změn kolísá. Ve stř. Evropě počítáme k povětrnostním rytmům např. opakované vpády studeného vzduchu na jaře nebo jednotlivé vlny evropského letního „monzunu".

umělá družice Země určená primárně pro družicová meteorologická měření. Podle oběžné dráhy se družice dělí na družice geostacionární a družice na nízkých dráhách (nejčastěji polárních), zkráceně polární družice. Podle zaměření rozlišujeme družice operativní a výzkumné. Kromě primárních přístrojů, zaměřených na meteorologické využití, má většina současných meteorologických družic na své palubě řadu přístrojů umožňujících dálkový průzkum Země i v jiných oborech – systémy pro monitorování stavu hladiny světového oceánu, astronomické a geofyzikální přístroje, systémy pro přenos nouzových signálů aj.

samostatně stojící sériově vyráběný objekt, nebo drobná okrasná, též historizující stavba sloužící k umístění několika meteorologických přístrojů. Meteorologické sloupy byly zřizovány na často navštěvovaných veřejných prostranstvích (náměstí, promenády, parky u škol apod.) převážně od konce 19. století do 30. let 20. století. Jejich kamenná, dřevěná či železná konstrukce je zpravidla čtyřboká a dosahuje výšky 2 až 4 m. Středová část konstrukce, spojená s kamenným nebo zděným podstavcem, vytváří prostor pro výklenky nebo prosklené skříňky na měřící přístroje. Celý objekt bývá zakončen různě tvarovanou stříškou s funkční nebo jen ozdobnou větrnou korouhví. Výjimečně je sloup součástí další kamenné architektury v podobě altánu, která pak funguje jako radiační kryt. Do výklenků nebo skříněk sloupu mohl být instalován tlakoměr, teploměr, extrémní teploměry, vlhkoměr a registrační přístroje. Vrcholným či spíše pozoruhodným přístrojem své doby byl v mnohých sloupech vystavený Lambrechtův povětrnostní telegraf. Sloupy též prezentovaly různé klimatické přehledy a další informace pro obyvatelstvo. Problémem oproti standardní meteorologické budce bylo nedostatečně redukované oslunění přístrojů v určité části dne a nedostatečná ventilace uzavřených prostor sloupu s přístroji. Rovněž ošetřování a seřizování přístrojů bylo jen sporadické a nesystémové. Přesto meteorologické sloupy ve své době významně přispěly k popularizaci meteorologie mezi širokou veřejností.

loď zpravidla specializovaná na plnění úkolů v systému meteorologických a oceánologických pozorování, na prvotní zpracování těchto pozorování a rozšiřování získaných výsledků. Meteorologické lodě dnes pracují pouze jako expediční (lodě v expedicích TROPEX, POLEX, MONEX apod.) a jejich úkoly plní i dopravní lodě (včetně lodí říčních) a majáky. Kromě zákl. přízemních meteorologických pozorování se na meteorologických lodích konají i oceánologická pozorování (rychlosti oceánských proudů, výšky vln, teploty mořské vody a jejího vert. profilu, znečištění moře apod.). Výsledky měření meteorologických lodí doplňují pozorování v síti pozemních meteorologických stanic a slouží hlavně pro zabezpečování námořní dopravy, rybářských lodí i další činnosti na moři. Po 2. světové válce se rozšířily stacionární meteorologické lodě, které prováděly mj. i měření aerologická. Ovšem od 60. let docházelo k jejich útlumu, když jejich pozorování postupně nahradily meteorologické družice, bóje a dopravní lodě. Poslední stacionární meteorologická loď ukončila svůj provoz na konci roku 2009.

kód užívaný pro tvorbu a přenos met. informací podle mezinárodně platných pravidel. Dělí se na tradiční alfanumerické kódy a binární kódy. Tradiční alfanumerické kódy, např. SYNOP, TEMP, CLIMAT nebo TAF, byly vytvořeny pro jednotlivé typy zpráv nebo předpovědí a mají pevnou strukturu definovanou tvarem kódu. Jednotlivé veličiny jsou ve tvaru kódu reprezentovány symbolickými písmeny. Binární kódy BUFR a GRIB mají univerzální použití (BUFR = binární univerzální formát pro reprezentaci meteorologických dat, GRIB = obecná informace v pravidelné síti bodů v binárním formátu). Flexibilita těchto kódů je umožněna tím, že obsahují kromě vlastních dat také jejich přesný popis. To platí i pro alfanumerický kód CREX (znakový formát pro reprezentaci a výměnu dat).

místo, v němž se konají stanovená meteorologická pozorování podle dohodnutých mezinárodních nebo vnitrostátních postupů. Základním předpokladem je odpovídající technické, personální a komunikační vybavení. Meteorologické stanice je možné dělit podle různých hledisek:
a) podle odb. zaměření se rozlišují synoptické, klimatologické a letecké meteorologické stanice, agrometeorologické stanice a stanice speciální;
b) podle charakteru získávaných dat se dělí na meteorologické stanice přízemní, stanice aerologické a na stanice měřící v mezní vrstvě atmosféry;
c) podle umístění se dělí na meteorologické stanice pozemní, mořské a letadlové.
Jedna meteorologická stanice může plnit úkoly různého odborného zaměření a rozsahu.

meteorologická stanice se speciálním zaměřením, sloužící k provádění měření, která nejsou v náplni odb. činností ostatních stanic, např. pozorováním sfériků, měřením atmosférické elektřiny, přímého a rozptýleného slunečního záření, ozonu v atmosféře nebo znečištění ovzduší a srážek. Rozsah měření prováděných těmito stanicemi je určen vnitrostátními předpisy.

viz zpráva o náhlé změně počasí.

náhlá a výrazná změna počasí, způsobená zpravidla rychlou přestavbou povětrnostní situace, spojená s výměnou vzduchových hmot značně odlišných vlastností.

viz zpráva o náhlé změně počasí.

charakteristické počasí, které se vyskytlo na met. stanici v určeném časovém intervalu před synoptickým termínem. Průběh počasí se vztahuje na období posledních 6 hodin ve zprávách z hlavních synop. termínů, na období posledních 3 hodin ve zprávách z vedlejších synop. termínů a na období poslední hodiny ve zprávách z hodinových synop. termínů. Průběh počasí se předepsaným způsobem zakresluje na synoptických mapách do staničního modelu. Viz též stav počasí.

1. výraznější nepříznivá změna jednoho nebo více meteorologických prvků nebo počátek výskytu některého nepříznivého, popř. nebezpečného met. jevu nad určitým místem nebo oblastí v průběhu většinou několika hodin. V letecké meteorologii se zhoršení počasí charakterizuje podle mezinárodně dohodnutých pravidel, která jsou v podobě tzv. kritérií pro změnu uvedena v předpisu L3–METEOROLOGIE a mohou být dále specifikována v Dílčích dohodách o rozsahu a formě poskytovaných služeb a leteckých MET informací pro jednotlivá střediska letových a navigačních služeb Řízení letového provozu ČR;
2. rel. pojem označující změnu počasí nepříznivou pro určité lidské činnosti. Např. vytvoření mlhy znamená zhoršení počasí pro dopravu, podstatné zesílení větru nebo prudký pokles teploty vzduchu je zhoršení počasí pro mnohem širší okruh činností. Naopak začátek srážek považuje většina jednotlivců za zhoršení počasí, zatímco zemědělci a vodohospodáři po déle trvajícím suchém období za příznivou změnu. Viz též zlepšení počasí, změna počasí, zpráva o náhlé změně počasí.

meteorologická předpověď slovně, popř. graficky vyjadřující budoucí stav povětrnostních podmínek. Předpověď počasí vychází z podrobné analýzy termobarického a vlhkostního pole atmosféry a fyz. stavu zemského povrchu. Klasické předpovědi počasí vycházely především ze synoptické předpovědi, z níž meteorolog na základě svých subjektivních zkušeností a podle jistých empirických pravidel extrapoloval budoucí vývoj atmosférických dějů a počasí. V současné době vycházejí předpovědi počasí především z numerických předpovědí počasí založených na numerické integraci diferenciálních rovnic, jež v určitém modelovém přiblížení popisují dynamiku a termodynamiku atmosféry. K doplnění numerických předpovědí, dále pak pro jejich upřesňování nebo interpretaci na předpověď vlastních projevů počasí, se využívají i metody statistické předpovědi. Subjektivní zkušenosti meteorologa, spolu s některými empirickými pravidly však stále mají velkou roli a uplatňují se při interaktivní spolupráci člověka s počítačem, což vhodně vystihuje angl. termín „man-machine mix“. Platí to především při interpretaci výsledků numerických předpovědí pro místní podmínky, zvláště při výskytu extrémních jevů malého měřítka. Vzhledem k tomu, že jakékoliv předpovědní metody zachycují atm. děje pouze v určitém přiblížení, mají předpovědi počasí zpravidla pravděpodobnostní, a nikoli striktně deterministický charakter. Z toho vyplývá, že vytěžit z nich maximum informací může především uživatel, který je v potřebné míře obeznámen s možnostmi meteorologie a se základními vlastnostmi atmosféry. V dostatečném časovém předstihu vydaná a správně aplikovaná předpověď počasí umožňuje uživateli přijmout účinná praktická opatření v nejrůznějších oborech lidské činnosti. Viz též rovnice prognostické, úspěšnost předpovědi.

obvykle laický odhad budoucího počasí, který může být prováděn podle pozorování meteorologických prvků a jevů v daném místě nebo podle pozorování přírodních úkazů. Lidé žijící ve stálém styku s přírodou mohou někdy ze zvláštností průběhu počasí v určitém místě a na základě svých dlouhodobých zkušeností úspěšně odhadnout na krátkou dobu tamější budoucí počasí. Viz též počasí místní.

systém pro vydávání meteorologických výstrah a hydrologických výstrah Českého hydrometeorologického ústavu, určených pro veřejnost, státní správu a samosprávu, případně další uživatele. Systém byl zaveden v roce 2000. Od roku 2019 se pro distribuci výstrah používá všeobecný výstražný protokol (CAP), kterým je možné přenášet informaci o jevu předpovídaném s předstihem 3-48 hodin, doplněnou o předpokládanou intenzitu a pravděpodobnost jevu, a informaci o dalším vývoji již pozorovaného jevu. Každé výstraze je v SIVS přisouzen nízký (žlutý), vysoký (oranžový), nebo extrémní (červený) stupeň nebezpečí dle kombinace intenzity a pravděpodobnosti jevu. Výstrahy SIVS jsou vydávány na základě pravidelných, dle potřeby i nepravidelných konzultací jak mezi regionálními předpovědními pracovišti ČHMÚ a Centrálním předpovědním pracovištěm ČHMÚ, tak mezi Centrálním předpovědním pracovištěm ČHMÚ a Střediskem hydrometeorologie Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu (VGHMÚř).

výstraha před předpokládanými nebo již vyskytujícími se nebezpečnými povětrnostními jevy vydaná met. předpovědní službou a určená pro širokou veřejnost nebo speciální okruhy uživatelů. Rozšiřuje se prostřednictvím veřejných médií, pomocí internetu nebo přes účelová spojová zařízení Hasičského záchranného sboru, orgánů krizového řízenínebo státní správy a samosprávy. Pro distribuci výstrah se kromě otevřené řeči používá i všeobecný výstražný protokol (CAP).
Od roku 2000 se met. výstrahy Českého hydrometeorologického ústavu určené pro veřejnost a státní správu a samosprávu vydávají v rámci tzv. Systému integrované výstražné služby. Výstrahy se vydávají zejména na extrémní teplotní podmínky (vysoké teploty, silný mráz, náhlý pokles teploty), ale i na velmi silný vítr, sněhové jevy (silné nebo trvalé sněžení, sněhové jazyky, závěje), námrazové jevy (ledovka, náledí, silná námraza), bouřkové jevy (přívalový déšť, kroupy, nárazový vítr), vydatný déšť vedoucí k povodňovým jevům a nebezpečí vzniku požárů.

charakteristika především význačných atmosférických jevů na meteorologické stanici nebo v jejím dohledu v termínu pozorování. Při výskytu více jevů se jako stav počasí uvádí nejdůležitější jev, tj. nejvyšší kódové číslo z příslušné kódové tabulky. Pokud se v termínu pozorování nevyskytuje významný jev, považuje se za stav počasí vývoj vzhledu oblohy (změny vývoje oblačnosti) a výskyt atm. jevů v poslední hodině předcházející termínu pozorování. Údaje o stavu počasí se uvádějí ve zprávách SYNOP, SHIP, METAR aj. Viz též průběh počasí, počasí skutečné.

elektromagnetický signál, který se šíří plazmatem ionosféry či magnetosféry podél magnetické siločáry. Vzniká disperzí širokopásmového pulsu emitovaného bleskovým výbojem. V plazmatickém prostředí se šíří různé frekvence původního širokopásmového signálu různou rychlostí, a po převedení elektromagnetického signálu na akustický signál proto vzniká typický hvízdavý zvuk. Délka jeho trvání (zlomky vteřiny a ž jednotky vteřin) je dána vlastnostmi prostředí, ve kterém se šíří, a to především hustotou elektronů v plazmatu. Mechanismus vzniku hvizdů byl vysvětlen až v padesátých letech (O. Storey, 1953). Viz též sfériky.

viz rovnodennost.

nevh. koeficient tření – koeficient charakterizující vliv tření o zemský povrch na proudění vzduchu. Je definován jako poměr druhé mocniny frikční rychlosti k druhé mocnině rychlosti proudění (popř. rychlosti geostrofického větru) v určité hladině atmosféry. Odporový koeficient roste s členitostí a drsností zemského povrchu. Používá se ve fyzice mezní vrstvy atmosféry a v dynamické meteorologii k parametrizaci vlivu tření o zemský povrch na proudění v atmosféře. Viz též tření v atmosféře, drsnost povrchu.

viz teploměr odporový.

elektrický teploměr, který využívá závislost el. odporu většiny kovů a polovodičů na teplotě. U kovů je tato závislost dána vztahem:
$R_T=R_0\left(1+\alpha T+\beta T^2\right),$
kde R_T je odpor vodiče při teplotě T, R₀ odpor vodiče při 0 °C, α > 0, β jsou koeficienty závislé na druhu kovu a T je teplota ve °C. Zatímco el. odpor kovových vodičů se vzrůstající teplotou narůstá, odpor polovodičů (termistorů) exponenciálně klesá. Míra tohoto poklesu je ve srovnání se vzrůstem odporu kovových vodičů výrazně vyšší, a proto mají termistorové teploměry vyšší citlivost než kovové odporové teploměry. Na meteorologických stanicích ČR se používají odporová platinová čidla Pt100.

mezinárodní úmluva deklarovaná ve Vídni v roce 1985 s cílem zahájit aktivní ochranu ozonové vrstvy před účinky látek poškozujících ozonovou vrstvu. V následujících letech se k Vídeňské konvenci připojila většina členských zemí OSN a řada mezinárodních organizací. Prvním právně závazným dokumentem Vídeňské konvence se stal Montrealský protokol o látkách poškozujících ozonovou vrstvu.

viz Vídeňská konvence na ochranu ozonové vrstvy.

syn. zákon posunovací – zákon, jehož pomocí lze určit vlnovou délku λ_m, odpovídající maximu energie ve spektru záření absolutně černého tělesa při dané teplotě. Wienův zákon se obvykle používá ve tvaru
${\lambda }_m.T=2897,82\pm 0,13$
kde T je teplota povrchu vyzařujícího černého tělesa v K a λ_m pak vychází v μm. Pro hodnotu λ_m = 0,475.10^–6 m ve spektru slunečního záření vyplývá z Wienova zákona povrchová teplota Slunce přibližně 6 100 K. Poněvadž se podle Wienova zákona s rostoucí teplotou absolutně černého tělesa posouvá λ_m ke kratším vlnovým délkám, nazývá se uvedený zákon též někdy zákonem posunovacím. Zákon formuloval něm. fyzik W. Wien v r. 1893. Tento zákon je důsledkem obecnějšího Planckova zákona.

syn. zákon posunovací – zákon, jehož pomocí lze určit vlnovou délku λ_m, odpovídající maximu energie ve spektru záření absolutně černého tělesa při dané teplotě. Wienův zákon se obvykle používá ve tvaru
${\lambda }_m.T=2897,82\pm 0,13$
kde T je teplota povrchu vyzařujícího černého tělesa v K a λ_m pak vychází v μm. Pro hodnotu λ_m = 0,475.10^–6 m ve spektru slunečního záření vyplývá z Wienova zákona povrchová teplota Slunce přibližně 6 100 K. Poněvadž se podle Wienova zákona s rostoucí teplotou absolutně černého tělesa posouvá λ_m ke kratším vlnovým délkám, nazývá se uvedený zákon též někdy zákonem posunovacím. Zákon formuloval něm. fyzik W. Wien v r. 1893. Tento zákon je důsledkem obecnějšího Planckova zákona.

integrovaný systém pozorování Světové meteorologické organizace (WMO). Kromě existujícího Globálního pozorovacího systému (GOS) zahrnuje také další programy WMO: Global Atmosphere Watch (GAW), Global Cryosphere Watch (GCW) a World Hydrological Cycle Observing System (WHYCOS). Cílem WIGOS je dosažení efektivní koordinace činnosti všech dosavadních složek systému pro zvýšení kvality a dostupnosti dat, s přihlédnutím k požadavkům a možnostem národních meteorologických center.

nejstarší výparoměr pro měření potenciálního výparu vody z vodní hladiny v meteorologické budce. Je tvořen listovními vahami, na nichž je umístěna kruhová miska o průřezu 250 cm², naplněná destilovanou vodou. Úbytek vody vypařováním za interval měření se určí podle poklesu hmotnosti misky. Přístroj zkonstruoval švýcarský meteorolog H. Wild (1871). Tento výparoměr je jediný, který umožňuje měření výparu z povrchu ledu v zimním období. Údaje Wildova výparoměru jsou však zatíženy řadou systematických chyb a špatně korelují s výparem z vodní hladiny v přírodních i umělých nádržích. Proto se na území ČR přestal v 50. letech 20. století používat. V současné době je provozován na meteorologické stanici Praha Karlov.

nejznámější genetická klasifikace mlh, vytvořená H. Willettem v roce 1928, která člení mlhy podle podmínek a způsobu jejich vzniku a rozeznává:
a) mlhy uvnitř vzduchových hmot, k nimž patří mlhy radiační, advekční a advekčně-radiační;
b) mlhy frontální, které se dále dělí na mlhy na frontách a na mlhy předfrontální a zafrontální.
Jednotlivé typy se dále dělí podle různých hledisek. Např. mlhy advekční se dále dělí na mlhy vznikající při advekci relativně teplého vzduchu nad chladnější povrch a mlhy vznikající při advekci studeného vzduchu nad teplejší povrch s vysokou schopností odpařovat vodu (vypařování arktických moří, v našich podmínkách podzimní ranní vypařování z vodních ploch). Původní Willettova klasifikace mlh byla různými autory doplňována a upravována (např. H. R. Byersem), jiné genetické klasifikace mlh vytvořili J. J. George, S. Petterssen, A. D. Zamorskij a jiní.

1. označení pro prachový nebo písečný vír v Austrálii;
2. zastaralé regionální označení severoaustralských tropických cyklon. Viz též cyklon.

Termín má původ v některém z jazyků australských domorodců.

pohyb vzduchu vůči zemskému povrchu s výrazně převažující horizontální složku. Pro jeho popis užíváme vektor rychlosti větru, zkráceně vektor větru. Při měření větru rozlišujeme rychlost a směr větru.
Vítr vzniká především působením horiz. složky síly tlakového gradientu, v případě gravitačního větru a konvektivních bouří rovněž horizontálními rozdíly vztlaku. Směr větru je dále určován i Coriolisovou silou a silou tření, která současně mění i jeho rychlost. Vítr je prostředkem přenosu vody v atmosféře, přenosu energie, hybnosti a dalších fyz. vlastností vzduchu. Zvyšuje intenzitu výparu z vodní hladiny a z povrchu vlhkých předmětů, odnímá teplo tělesům, působí na překážky dynamickým tlakem, ovlivňuje rozložení sněhové pokrývky, vytváření námrazků apod. Viz též pole větru, profil větru, střih větru, energie větru, síla větru, tlak větru, bouře větrná.

Termín pochází ze stejného indoevr. kořene jako slovesa vát a vanout, lat. ventus „vítr“, angl. wind a něm. Wind téhož významu.

[vindprofajler] – profiler využívající radiových vln k určení vertikálního profilu větru. Jde o automatický bezobslužný přístroj, pracující na stejném principu jako dopplerovský meteorologický radar. Windprofiler vysílá krátké intenzivní impulzy elektromagnetického záření postupně v nejméně třech úzkých směrovaných svazcích, které mezi sebou svírají známý úhel. Impulzy se rozptylují na nehomogenitách indexu lomu elektromagnetického vlnění, vyvolávaných atmosférickou turbulencí. Část zpětně rozptýleného výkonu je zachycena anténou a zpracována citlivým přijímačem. Z časového rozdílu mezi vysláním a návratem impulzu se určuje výška rozptylujícího objemu atmosféry, který je unášen větrem. Z frekvenčního posunu mezi vyslaným a přijatým zářením se stanoví rychlost pohybu vzduchu ve směru šíření vlnového impulzu. Z rychlostí pohybu vzduchu, zjištěných na jednotlivých svazcích, se stanoví horizontální a vertikální složky rychlosti větru, případně další charakteristiky turbulentního proudění. Windprofiler je tak schopen určit rychlost větru i vertikální rychlost od výšky 100–200 m do několika kilometrů. Dále může měřit i vertikální profil teploty vzduchu, pokud je doplněn o akustickou komponentu, s níž tvoří systém RASS.

Termín pochází z angličtiny, skládá se ze slov wind „vítr“ a profiler.

zast. označení pro větrnou korouhev.

Termín zavedl it. astronom a matematik E. Danti (1536-1586) v lat. podobě anemoscopium jako označení přístroje, který vynalezl. Skládá se z řec. ἄνεμος [anemos] „vítr“ a σκοπεῖν [skopein] „pozorovat, zkoumat“.

viz vítr nárazovitý.

pás tvořený stromy a keři vysázený na ochranu zájmového území před škodlivými účinky větru. Větrolamy se zakládají v převážně rovinných a bezlesých oblastech se sušším klimatem ve snaze snížit rychlost výsušných větrů a omezit např. odnos půdních částic nebo sněhu z polí. Větrolamy mají komplexní účinky na vodní a tepelnou bilanci prostředí v mikroklimatickém měřítku. Viz též suchověj.

postupná prostorová změna směru větru ve vert. nebo horiz. směru (vertikální nebo horizontální střih větru). Analogicky se jako stáčení větru označují i postupné časové změny směru větru v daném místě. Viz též stočení větru.

1. vert. stáčení větru působené v mezní vrstvě atmosféry poklesem velikosti síly tření s výškou. Při zemském povrchu se směr větru odklání od izobar do strany s nižším atm. tlakem o určitý úhel, jehož velikost se v našich podmínkách nejčastěji pohybuje kolem 30° a poněkud roste s drsností zemského povrchu, se zvětšující se stabilitou teplotního zvrstvení a s klesající zeměp. šířkou. S rostoucí výškou se pak vítr postupně stáčí přibližně do směru geostrofického větru, což lze za určitých zjednodušujících předpokladů modelově vyjádřit pomocí Taylorovy spirály;
2. horiz. stáčení větru v mezní vrstvě atmosféry působené tím, že při růstu nebo poklesu drsnosti zemského povrchu ve směru proudění vzduchu se zvětšuje nebo zmenšuje odklon přízemního větru od směru izobar. Na sev. polokouli se proudění stáčí v případě rostoucí drsnosti vlevo, při jejím poklesu ve směru proudění vpravo. Na již. polokouli je tomu opačně.

tlak vyvolaný aerodyn. působením proudícího plynu na překážku, přičemž se obvykle uvažuje jen horiz. složka proudění a horiz. složka vznikající síly. Tlak větru je funkcí rychlosti proudění, tvaru překážky a hustoty proudícího vzduchu. Pro praktické účely se tlak větru někdy udává jako dynamický tlak. Viz též síla větru, energie větru.

kinetická energie proudícího vzduchu v atmosféře. Množství této energie procházející za jednotku času jednotkovou plochou kolmou ke směru proudění se označuje jako výkon větru. Ideální výkon větru N je určen výrazem
$\frac{1}{2}\rho v^3,$
kde ρ je hustota vzduchu a v rychlost větru. Na zařízeních pro využití energie větru se určuje mech. výkon větru N_R podle vztahu
$N_R=\frac{1}{2}{c}_{F}F\rho v^3,$
kde F je velikost záchytné plochy zařízení kolmé na směr větru,c_F součinitel výkonu, jehož hodnota závisí na aerodyn. a jiných vlastnostech zařízení, jakož i na rychlosti větru, přičemž celkové množství práce produkované energií větru za určitý čas se určí jako součin výkonu větru a příslušného času, popř. sumací takových součinů.

větrná směrovka, u níž se směr větru určuje vizuálně porovnáním polohy její otočné části vůči směrové růžici. Větrná korouhev bývala někdy doplněna o výkyvnou desku k určení síly větru, jako v případě Wildova anemometru.

symbol, znázorňující na synoptických mapách a grafech, např. aerologických diagramech, rychlost větru 25 m.s^–1. Užívá se místo hodnoty pěti opeření šipky větru. Má tvar plného rovnostranného trojúhelníku.

přístroj k měření směru větru. Má otočnou část, která se účinkem větru nastavuje po směru proudnic. Její poloha se určuje buď vizuálně podle pevné směrové růžice, jak tomu bylo u dříve používaných větrných korouhví, nebo při dálkovém přenosu polohového úhlu se odčítá na indikační, popř. registrační části přístroje. Většinou je otočná kolem svislé osy a měří tedy horiz. složku směru větru. Speciálně zkonstruované tzv. dvojsměrovky neboli dvoukomponentní větrné směrovky mohou měřit i vert. složku směru větru, dnes se však k tomu účelu používají spíše třírozměrné ultrasonické anemometry. Měřicí vlastnosti směrovky jsou závislé zejména na rotačním momentu a tvarování její otočné části. Např. lehké směrovky s rozbíhavými plochami ocasní části jsou citlivé na krátkodobé změny směru větru zejména při nízkých rychlostech větru, zatímco hmotné směrovky s ocasní částí kapkovitého tvaru udávají částečně shlazené hodnoty směru větru. Mezi větrné směrovky můžeme v širším smyslu řadit i větrný rukáv.

spojité vektorové spojité pole rychlosti větru, nebo spojité skalární pole velikosti této rychlosti. Vyznačuje se obecně vyššími rychlostmi ve volné atmosféře než v mezní vrstvě atmosféry, kde je významně ovlivňováno členitostí a drsností povrchu. Nejčastěji se analyzuje pole přízemního větru, pole výškového větru v jednotlivých izobarických hladinách apod. Ke znázornění vektorového pole větru se používají šipky větru, skalární pole větru lze vyjádřit např. pomocí izotach. Viz též střih větru, profil větru vertikální.

strom s asymetrickou korunou deformovanou na návětrné straně silnými větry, takže svým tvarem připomíná vlajku. Vlajkové stromy se vyskytují ve větrných lokalitách (hřebeny hor, pobřeží apod.) s výrazně převládajícím větrem, který umožňují orientačně určit. Musí však stát osaměle a na rovném terénu, aby asymetrie koruny nebyla způsobena jinými faktory, viz stín větrný.

1. vektor, který popisuje pohyb zvolené vzduchové částice v určitém místě atmosféry v daném časovém okamžiku (angl. wind velocity). Směr opačný horiz. složce tohoto vektoru označujeme jako směr větru, vert. složku jako vertikální rychlost.
2. jeden ze základních meteorologických prvků, který vyjadřuje velikost horiz. složky vektoru větru (angl. wind speed). Rychlost větru se udává v m.s^–1, v uzlech (knotech), v km.h^–1, případně v mph (míle za hodinu). Při měření větru je jako rychlost větru označován průměr velikosti vektoru větru za určitý časový úsek (nejčastěji 10 minut), takže ji můžeme označit i jako n-minutovou rychlost větru. V letecké meteorologii je rychlost větru definována jako desetiminutový průměr pro zprávy METAR a SPECI a jako dvouminutový průměr pro místní pravidelné a mimořádné zprávy. Takto stanovená rychlost větru slouží mj. k pojmenování větru pomocí Beaufortovy stupnice větru. Pro odpovídající časový úsek se dále uvádí maximální rychlost větru, při výpočtu směru větru pak průměrná rychlost větru ve smyslu velikosti průměrného vektoru větru. Viz též pulzace větru, náraz větru, húlava, extrémy rychlosti větru.

hovorové označení pro prudké a krátkodobé zesílení větru provázené ničivými účinky. Někdy se nesprávně zaměňuje za trombu.

Výraz pochází z rus. смерч [smerč] téhož významu.

označení pro libovolný atmosférický vír s přibližně vertikální osou rotace, průměrem od desítek centimetrů do několika kilometrů, bez ohledu na mechanizmus jeho vzniku a bez ohledu na to, zda se dotýká zemského povrchu či nikoliv. Tromba se může utvořit pod základnou konvektivního oblaku nebo nad zemským povrchem.  Mezi tromby pod základnou konv. oblaků patří kondenzační chobot nedotýkající se zemského povrchu, vodní smršť a tornádo. Tromba nad přehřátým zemským povrchem se označuje jako prachový nebo písečný vír či rarášek, nad vodní hladinou mlžný vír. Extrémním případem uvedeného typu tromby je požárový vír. Dalšími druhy tromb nad zemským povrchem jsou gustnádo a sněhový vír.
Ke zviditelnění tromby může dojít buď různým materiálem unášeným ze zemského povrchu (v prachovém nebo písečném víru a ve sněhovým víru), nebo kondenzací vodní páry (v kondenzačním chobotu neboli nálevce tromby, klasifikované jako tuba, dále pak v mlžném víru), v případě tornáda zpravidla oběma způsoby. Požárový vír mohou zviditelňovat plameny, kouř i produkty kondenzace vodní páry.
Mezi tromby se nezahrnují víry s přibližně horizontální osou rotace (např. rotory), ani nestabilní turbulentní víry.

Termín byl přejat z it. tromba „trubka“, srov. trombón

v aeorologii a letecké meteorologii označení pro max. rychlost větru ve vertikálním profilu větru. Označení maximální vítr se používá jen pro rychlosti větru větší než 30 m.s^–1 vyskytující se ve význačných hladinách nad izobarickou hladinou 500 hPa. Může se vyskytovat i několik hladin s maximálním větrem za předpokladu, že mezi dvěma sousedními hladinami s maximy rychlosti poklesne rychlost větru alespoň o 10 m.s^–1. Používá se též zkráceného označení MAX WIND. Uvádí se v aerol. zprávách a jeho prostorové rozložení se zobrazuje na mapách maximálního větru používaných při met. zabezpečení leteckého provozu. Viz též mapa tropopauzy.

přístroj k měření rychlosti větru nebo rychlosti a směru větru. Anemometry měřící rychlost větru pracují na několika hlavních principech:
a) mechanickém: větrem se roztáčí otočné miskové nebo vrtulové čidlo anemometru, jehož počet otáček za jednotku času je ve známé závislosti na rychlosti větru (viz anemometr miskový, anemometr lopatkový), nebo se větrem vychyluje čidlo přístroje (deska, koule, miskové kolo) z klidové polohy a úhel vychýlení je ve známé závislosti na rychlosti větru (viz anemometr s výkyvnou deskou);
b) ultrazvukovém (akustickém): mezi vysílačem a přijímačem anemometru se šíří ultrazvukové vlny, přičemž doba, za kterou se signál dostane od vysílače k přijímači je závislá na rychlosti větru podél dráhy šíření ultrazvuku (viz anemometr ultrasonický);
c) dynamickém: pomocí speciálně konstruované trubice (tzv. Pitotova trubice), která je čidlem přístroje, se snímá rozdíl dynamického a statického tlaku, který závisí na rychlosti větru (viz anemometr tlakový, anemometr Dinesův);
d) zchlazovacím: čidlem anemometru je materiál (typicky tenký drát) vyhřátý na teplotu vyšší, než je teplota měřeného prostředí, jehož ochlazování vlivem proudění vzduchu je v zákonité závislosti na rychlosti větru (viz anemometr zchlazovací);
Pro experimentální účely se využívají anemometry, které pracují na dalších principech a jen ojediněle se vyrábějí sériově, např.:
e) anemometr vírový využívá zákonité závislosti frekvence kmitání vírů v Kármánově vírové cestě za překážkou umístěnou v měřeném proudu vzduchu ve snímači přístroje, na rychlosti tohoto proudu;
f) anemometr tlakový s fluidním zesilovačem má ve snímači vytvořen pomocí trysky pomocný proud vzduchu kolmý na směr měřeného proudění. Deformace tohoto pomocného proudu vlivem větru je citlivě snímána zpravidla dvojicí tlakových čidel umístěných v trubici snímače naproti trysce;
g) anemometr s tepelným značkováním má snímač vybavený impulsním zdrojem tepla, který ohřeje vzduch protékající trubicí snímače, v níž se rychlost měří. Na závětrné straně zdroje tepla vyhodnocují časový posun tepelné značky dva bez setrvačné teploměry umístěné ve směru proudnic v konstantní vzájemné vzdálenosti. Měřená rychlost je nepřímo úměrná zjištěnému časovému posuvu.
V Česku se na meteorologických stanicích a při terénních měřeních v současnosti používají anemometry pracující na mechanickém a ultrazvukovém principu. Viz též měření větru.

Termín se skládá z řec. άνεμος [anemos] „vítr“ a μέτρον [metron] „míra, meřidlo“.

málo užívané čes. označení pro anemometr.

málo užívané čes. označení pro anemometr.

stanovení vektoru větru, popř. jeho časových fluktuací. Zpravidla se měří jen horiz. složka tohoto vektoru, a to jeho velikost neboli rychlost větru a směr, jemuž opačný je směr větru. Vert. složka vektoru větru neboli vertikální rychlost se zjišťuje pouze pro speciální účely. K přímému měření rychlosti větru se používají různé druhy anemometrů, z nichž některé měří současně i směr větru. Ten lze určit i pomocí větrné směrovky, příp. větrného rukávu.
Přízemní vítr se měří během určitého časového intervalu, na čes. stanicích převážně od roku 2010 v délce 10 minut. Kromě desetiminutové rychlosti větru se v týchž časových invervalech stanovuje i průměrná a maximální rychlost větru a jim odpovídající směry větru; zaznamenává se i čas výskytu nejvyšší denní hodnoty maximální rychlosti větru. Před automatizací se na přízemních synoptických stanicích vyhodnocovala z anemogramů desetiminutová rychlost větru, dále pak rychlost větru v nárazu, a to v případě, že přesáhla průměrnou alespoň o 5 m.s^-1. Na klimatologických stanicích se odhadovala 4-minutová rychlost větru podle měření anemoindikátoru. Pro odhad rychlosti větru se užívala a i v současnosti je v případě potřeby možné užít Beaufortovu stupnici větru.
Hlavními nástroji měření výškového větru jsou různé způsoby měření větru radiotechnickými prostředky, v mezní vrstvě atmosféry lze využít rovněž meteorologických stožárů.

symbol pro vyjádření směru větru v daném místě na synoptické mapě ve staničním modelu. Viz též opeření šipky větru, praporek větru.

zřídka užívané označení místa na Zemi s nejvyšší prům. rychlostí větru. Australský polárník D. Mawson tak označil pobřeží Adéliny země v jihovýchodní Antarktidě poté, co jeho expedice zaznamenala ve svém základním táboře na Cape Denison v letech 1912–1913 prům. roč. rychlost větru 19,4 m.s^–1. Tento údaj byl odb. veřejností zpočátku přijat s nedůvěrou, avšak pozdější měření prokázala, že vých. pobřeží Antarktidy lze označit za největrnější oblast Země. Prům. rychlost větru na zdejších stanicích Mawson a Mirnyj je 11,3 m.s^–1, přičemž denní maximum rychlosti větru po většinu rokudosahuje rychlosti orkánu. Srovnatelné podmínky se jinde na Zemi vyskytují na vybraných lokalitách, jako je např. Mount Washington ve státě New Hampshire (USA). Viz též klima antarktické, extrémy rychlosti větru.

graf. nebo mat. vyjádření změny rychlosti, popř. směru větru jako funkce výšky (vertikální profil větru) nebo horiz. vzdálenosti (horizontální profil větru).

opakované kolísání rychlosti a směru větru s malou amplitudou a s frekvencí pod 1 s, které je vyvoláváno zejm. prouděním vzduchu kolem objektů rel. malých rozměrů (např. věží, stožárů apod.). Viz též náraz větru.

záznam anemografu.

Termín vznikl odvozením od termínu anemograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. ἄνεμος [anemos] „vítr“ a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“; tj. doslova „záznam o větru“.

meteorologický prvek udávající směr, odkud vane vítr. Směr větru je proto opačný ke směru horiz. složky vektoru rychlosti větru. Udává se ve stupních azimutu nebo angl., příp. čes. zkratkou příslušné světové strany; vých. vítr tedy označujeme 90°, E nebo V, již. vítr 180°, S nebo J, záp. vítr 270°, W nebo Z a sev. vítr 360°, N nebo S. Při bezvětří se uvádí směr větru 0°. Na met. stanicích v Česku se určuje směr větru pro průměrnou rychlost větru z průměrného vektoru rychlosti během desetiminutového intervalu, dále pak směr větru při maximální rychlosti větru. Viz též vítr proměnlivý, stáčení větru, stočení větru, protivítr, zákon Buys-Ballotův, růžice větrná.

přístroj k měření směru větru. Má otočnou část, která se účinkem větru nastavuje po směru proudnic. Její poloha se určuje buď vizuálně podle pevné směrové růžice, jak tomu bylo u dříve používaných větrných korouhví, nebo při dálkovém přenosu polohového úhlu se odčítá na indikační, popř. registrační části přístroje. Většinou je otočná kolem svislé osy a měří tedy horiz. složku směru větru. Speciálně zkonstruované tzv. dvojsměrovky neboli dvoukomponentní větrné směrovky mohou měřit i vert. složku směru větru, dnes se však k tomu účelu používají spíše třírozměrné ultrasonické anemometry. Měřicí vlastnosti směrovky jsou závislé zejména na rotačním momentu a tvarování její otočné části. Např. lehké směrovky s rozbíhavými plochami ocasní části jsou citlivé na krátkodobé změny směru větru zejména při nízkých rychlostech větru, zatímco hmotné směrovky s ocasní částí kapkovitého tvaru udávají částečně shlazené hodnoty směru větru. Mezi větrné směrovky můžeme v širším smyslu řadit i větrný rukáv.

znázornění hlavních, příp. i vedlejších světových stran. V meteorologii je směrová růžice pevnou součástí větrné korouhve, přičemž vizuálním porovnáním polohy otočné části směrovky vůči směrové růžici může být určován směr větru. Viz též růžice větrná.

1. graf. znázornění režimu větru na určitém místě formou směrového (paprskového) diagramu. Délka paprsků, značících světové strany, vyjadřuje četnost větru z daného směru. Složitějším druhem tohoto diagramu je podmíněná větrná růžice, která znázorňuje charakteristiky režimu větru za současného výskytu jiných meteorologických prvků a dalších jevů. Sestrojuje se pro dny nebo termíny, v nichž byl pozorován podmiňující prvek nebo tento prvek nabyl hodnoty v určitém intervalu. Jde např. o znázornění směru větru při jeho různých rychlostech, při různých oborech hodnot met. prvků, při určitých koncentracích znečišťujících příměsí, různých typech vertikální stability atmosféry apod. Speciálním typem podmíněné větrné růžice je stabilitně a rychlostně členěná větrná růžice, která slouží jako vstup pro výpočty rozptylu emisí některými gaussovskými rozptylovými modely. Pro české gaussovské modely SYMOS´97 a ATEM se využívá stabilitní členění podle Bubníka a Koldovského, založené na hodnotě vertikálního teplotního gradientu.
2. syn. růžice směrová.

slang. označení pro větrný rukáv.

zařízení pro orientační určení směru a částečně i rychlosti větru. Skládá se z otevřeného kužele zhotoveného z tkaniny a upevněného na širším konci ke kovovému kruhu volně otočnému kolem svislé osy tak, aby se působením větru mohl spolu s ním otáčet. Větrný rukáv má být na každém letišti. Používá se rovněž pro orientační určení větru na dálnicích, především jako upozornění na boční vítr, a na průmyslových, zpravidla chem. zařízeních s produkcí škodlivých látek do ovzduší. Slang. bývá nazýván větrný pytel.

prostor za překážkou, v němž dochází k poklesu rychlosti větru. Rozsah větrného stínu souvisí s tvarem i výškou překážky a zvětšuje se s rychlostí proudění vzduchu. Viz též závětří, efekt závětrný.

poměrně trvalá hranice v poli větru, oddělující dvě oblasti se značně rozdílnými směry převládajícího větru. Příkladem větrného předělu je osa hřebene vysokého tlaku vzduchu, který v zimě směřuje ze sibiřské anticyklony západně přes střední Evropu nad Francii a v létě z azorské anticyklony přes Španělsko a Francii nad střední Evropu. Je patrná na klimatologických mapách.

lokální prostorová změna vektoru rychlosti větru vztažená na jednotkovou vzdálenost. V dynamické meteorologii rozlišujeme horizontální a vertikální střih větru. V případech, kdy uvažujeme jen rychlost proudění bez ohledu na směr, hovoříme o gradientu rychlosti proudění, slang. gradientu větru, který vyjadřujeme v případě vert. změny v m.s^–1 na 100 m či na 1 000 m, případně v uzlech na 1 000 stop; v případě horiz. změny uvádíme tento gradient nejčastěji v m.s^–1 na 100 km. Střih větru je bezpečnostním rizikem zejména pro leteckou dopravu, proto je letecká meteorologická služba povinna vydávat výstrahu při překročení určitých hodnot střihu větru podle směrnic ICAO. Viz též stáčení větru, počasí střihové.

registrační anemometr, zaznamenávající obvykle prům. a okamžitou rychlost větru a směr větru. Jeho čidlem mohou být miskový kříž, lopatkové kolo, vrtule, aerodyn. trubice nebo brzděný systém pro rychlost větru a tlumená větrná směrovka pro směr větru. Viz též měření větru.

Termín se skládá z řec. ἄνεμος [anemos] „vítr“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

pomocné zařízení k ochraně srážkoměru, obklopující okraj srážkoměru s cílem zmenšit chybu měření srážek, k níž dochází vlivem turbulence vzduchu proudícího kolem jeho těla. Používá se především v exponovaných polohách, hlavně na horách, případně na letištích.  V minulosti se v Česku užívaly především tři druhy větrných štítů. Tzv. ochrana podle Niphera, která se dosud užívá na totalizátorech, je tvořena tuhým kovovým ochranným prstencem ve tvaru trychtýře. Ochrana podle Altera se skládá z kovových pohyblivých lamel na kruhovém prstenci, který obklopuje srážkoměrnou nádobu a je připevněn k podstavci srážkoměru. Třetím typem štítů byla tzv. ochrana podle Treťjakova, která představuje přechod mezi výše uvedenými typy. V současné době je v ČHMÚ používán štít MWS 500, skládající se z kovových lamel, umístěných na pevném prstenci. Je instalován na připravený betonový povrch nebo na výsuvný podstavec.

pás tvořený stromy a keři vysázený na ochranu zájmového území před škodlivými účinky větru. Větrolamy se zakládají v převážně rovinných a bezlesých oblastech se sušším klimatem ve snaze snížit rychlost výsušných větrů a omezit např. odnos půdních částic nebo sněhu z polí. Větrolamy mají komplexní účinky na vodní a tepelnou bilanci prostředí v mikroklimatickém měřítku. Viz též suchověj.

pás tvořený stromy a keři vysázený na ochranu zájmového území před škodlivými účinky větru. Větrolamy se zakládají v převážně rovinných a bezlesých oblastech se sušším klimatem ve snaze snížit rychlost výsušných větrů a omezit např. odnos půdních částic nebo sněhu z polí. Větrolamy mají komplexní účinky na vodní a tepelnou bilanci prostředí v mikroklimatickém měřítku. Viz též suchověj.

rytmické pohyby vodní hladiny vyvolané větrem na oceánech, mořích, jezerech, přehradách atd., jejichž rozměry jsou přímo závislé na rychlosti větru, jeho trvání, na velikosti vodní hladiny a hloubce nádrže. Jsou významné jak ve vodní dopravě, tak při stavbě hydrotechnických děl. Viz též vlny stojaté.

náhlá změna směru větru v horiz. směru nebo s výškou, způsobená především termodynamickými nebo orografickými vlivy. S výškou pozorujeme stočení větru zejména na hranicích inverzí teploty vzduchu a na frontálních plochách, v horiz. směru na atmosférických frontách, na mořském pobřeží, na orografických překážkách, pod oblaky druhu cumulonimbus apod. Obdobně mluvíme o stočení větru i v časovém smyslu, např. při přechodu fronty přes dané místo. Viz též střih větru, stáčení větru.

setrvačná síla projevující se dyn. účinky proudícího vzduchu na překážky. Tyto účinky tvoří základ Beaufortovy stupnice větru. První přístroj k měření síly větru zkonstruoval angl. fyzik R. Hooke v r. 1667. Viz též měření větru, tlak větru.

vítr o prům. rychlosti 0,0 až 0,2 m.s^–1 (méně než 1 km.h^–1). Odpovídá nultému stupni Beaufortovy stupnice větru. Viz též calm.

viz tišiny rovníkové, tišiny subtropické.

syn. náraz větru.

syn. poryv větru – prudké krátkodobé zvýšení rychlosti větru oproti jejímu desetiminutovému průměru, přičemž může dojít i k náhlému, často přechodnému stočení větru. Délka nárazu větru je zpravidla uvažována mezi 1 a 20 s (srov. pulzace větru, resp. húlava). Prahové hodnoty převýšení rychlosti větru se mohou v různých zemích či aplikacích lišit. Ve zprávách SYNOP z Česka se náraz větru uvádí, pokud maximální rychlost větru za posledních 10 minut před termínem zprávy překročí desetiminutovou rychlost větru o 5 m.s^–1 a/nebo v období stanoveném pro průběh počasí dosáhne nejméně 11 m.s^–1. V případě, že rychlost větru v nárazu vystoupí na 20 m.s^–1 nebo více, je vydána zpráva BOUŘE. V letecké meteorologii se nárazem větru rozumí odchylka maximální rychlosti větru od průměru za posledních 10 minut před pozorováním, a to o 10 kt nebo více ve zprávách METAR a SPECI, resp. o 5 kt nebo více v případě místních pravidelných a mimořádných zpráv, jsou-li uplatněny postupy pro snižování hluku.
Nárazy větru bývají vyvolány mech. nebo termickými vlivy a v některých případech mají znatelnou opakovací frekvenci. K nárazům větru typicky dochází kvůli turbulenci nebo působením závětrných vírů, dále např. při húlavách, přechodech atmosférických front apod. V odborném slangu se někdy jako náraz větru označuje maximální rychlost větru za určité delší období (maximální denní náraz větru apod.). Viz též amplituda nárazu větru, vítr nárazovitý, gust fronta.

délka křivky, kterou opisuje vzduchová částice za určitý časový interval.

miskový nebo lopatkový anemometr, u něhož je počet otáček rotujícího systému udáván mech. počítadlem v jednotkách „uběhnuté“ dráhy větru. Měří-li se současně čas, lze pomocí součtového anemometru stanovit prům. rychlost větru. Bývá konstruován jako přenosný přístroj malých rozměrů, upravený k instalaci na tyči nebo opatřený držadlem. V této úpravě bývá nazýván ruční anemometr součtový. Na principu součtového anemometru je založeno také měření prům. rychlosti větru (dráhy větru) univerzálním anemografem. V současnosti se již tento princip v meteorologickém provozu nepoužívá a místo součtového principu používají elektronické metody záznamu dat.

miskový nebo lopatkový anemometr, u něhož je počet otáček rotujícího systému udáván mech. počítadlem v jednotkách „uběhnuté“ dráhy větru. Měří-li se současně čas, lze pomocí součtového anemometru stanovit prům. rychlost větru. Bývá konstruován jako přenosný přístroj malých rozměrů, upravený k instalaci na tyči nebo opatřený držadlem. V této úpravě bývá nazýván ruční anemometr součtový. Na principu součtového anemometru je založeno také měření prům. rychlosti větru (dráhy větru) univerzálním anemografem. V současnosti se již tento princip v meteorologickém provozu nepoužívá a místo součtového principu používají elektronické metody záznamu dat.

rytmické pohyby vodní hladiny vyvolané větrem na oceánech, mořích, jezerech, přehradách atd., jejichž rozměry jsou přímo závislé na rychlosti větru, jeho trvání, na velikosti vodní hladiny a hloubce nádrže. Jsou významné jak ve vodní dopravě, tak při stavbě hydrotechnických děl. Viz též vlny stojaté.

jedna z hlavních klimatických, příp. fenologických sezon ve vyšších zeměp. šířkách dané polokoule, vymezená např. takto:
1. období od zimního slunovratu do jarní rovnodennosti (astronomická zima);
2. trojice zimních měsíců, na sev. polokouli prosinec, leden a únor (tzv. klimatologická zima);
3. období s prům. denními teplotami 5 °C a nižšími. Někteří autoři považují za zimu období výskytu sněhové pokrývky, období s trváním denní minimální teploty vzduchu pod 0 °C apod. Viz též tuhost zimy.

bouřka, která se vyskytuje při vývoji srážkových konvektivních oblaků v zimním období, nejčastěji při přechodu rychle postupující výrazné studené nebo podružné studené fronty. Občas se může vyskytnouti za situace, kdy konv. oblaky v rámci frontální oblačnosti nelze rozlišit, pak je vázána na oblačnost typu nimbostratus. Je zpravidla doprovázena náhlým zesílením větru a silným sněžením. Horní hranice konv. oblačnosti bývá ve výšce pouze 4 až 5 km. Při přechodu zimní bouřky zaznamenáváme obyčejně jen několik velmi silných výbojů. Zimní bouřky jsou u nás řídké, nad oceány jsou však častým jevem.

monzun, jenž je podmíněn převládáním vyššího tlaku vzduchu nad velkými oblastmi pevnin v zimě, vanoucí většinou z pevniny na moře. Je převážně suchý, srážky přináší jen do ostrovních a dalších lokalit, pokud v určitém úseku vane nad mořem, odkud čerpá vodní páru. Zimní monzun je hlavní příčinou období sucha v oblastech s monzunovým klimatem.

viz smog redukční.

viz slunovrat.

syn. tuhost zimy.

syn. drsnost zimy – nepřesně vymezený pojem charakterizující průběh zimy z met. hlediska. Někteří autoři do něho zahrnují jen teplotní charakteristiky zimy, jiní i údaje o sněhových poměrech, hloubce promrzání půdy, popř. délce zámrzu vodních toků, jezer a moří. Z teplotních ukazatelů tuhosti zimy se užívají zvláště odchylky teploty vzduchu od normálů, počty ledových dní, sumy záporných prům. denních teplot vzduchu nebo prům. absolutní minima teploty vzduchu. Ze sněhových charakteristik slouží k hodnocení tuhosti zimy především údaje o trvání sněhové pokrývky a její max. výšce.

rovnice, která je v z-systému obvykle uváděna ve tvaru
$\frac{d}{dt}\left(\xi +\lambda \right)=-\left(\xi +\lambda \right){\nabla }_H.v-k.{\nabla }_H\alpha \times {\nabla }_{H}p+k.\frac{\partial v}{\partial z}\times {\nabla }_H{v}_z,$
a v p-systému
$\frac{d}{dt}(\xi +\lambda )=-\left(\xi +\lambda \right){\nabla }_p.v+k.\frac{\partial v}{\partial p}\times {\nabla }_p\omega ,$
Symbol ξ představuje rel. vorticitu, λ Coriolisův parametr, t čas, v vektor rychlosti proudění, ${\nabla }_H.v$ značí horiz. divergenci proudění, ${\nabla }_H\alpha$ horiz. gradient měrného objemu, ${\nabla }_{H}p$ horiz. gradient tlaku vzduchu p, $\partial v/\partial z$ vertikální střih větru, ${\nabla }_H{v}_z$ horiz. gradient vert. složky rychlosti proudění v_z, k jednotkový vektor orientovaný ve směru vert. osy, ${\nabla }_p.v$ vyjadřuje izobarickou divergenci proudění, ${\nabla }_p\omega$ izobarický gradient vertikální rychlosti v p-systému ω.
Rovnici vorticity lze odvodit tak, že ve vyjádřeních pohybové rovnice pro první, resp. druhou horiz. složku rychlosti proudění zderivujeme všechny členy podle souřadnice y, resp. x a obě takto vzniklé rovnice od sebe odečteme. Rovnice vorticity patří spolu s rovnicí tendence relativní topografie k základním prognostickým rovnicím, které popisují mechanizmus tlakových změn v atmosféře a jeho souvislosti s dynamikou proudění vzduchu. Rovnice vorticity je důležitá v modelech používaných při numerické předpovědi počasí, které nejsou založeny na přímé integraci základních rovnic. Předpovědní význam rovnice vorticity spočívá v tom, že např. při geostrofíckém proudění umožňuje výpočet lokální změny výšky zvolené izobarické plochy. Rovnici vorticity poprvé použil L. Marchi v roce 1882. Její význam zdůraznil v roce 1922 A. A. Fridman, avšak k předpovědním účelům ji poprvé použil C. G. Rossby (1939). Rovnice vorticity ve výše uvedeném tvaru je určena pro popis proudění synoptického měřítka, kdy horiz. složky vorticity můžeme zanedbat. Při popisu proudění subsynoptického měřítka a analýze jeho dynamiky je nutné uvažovat všechny tři složky vektoru vorticity. V těchto případech se také rovnice vorticity užívá v obecném třísložkovém tvaru. Viz též teorie vývojová Sutcliffeova.

syn. spektrum turbulentních vírů.

syn. spektrum vírové – rozdělení velikostí turbulentních vírů vytvářejících se v proudící tekutině, z met. hlediska především ve vzduchu, jestliže Reynoldsovo číslo dosáhne jisté kritické hodnoty. Spektrum turbulentních vírů je určováno transformací kinetické energie základního uspořádaného proudění v kinetickou energii neuspořádaných vířivých turbulentních pohybů. Kinetická energie základního proudění se přímo transformuje v kinetickou energii největších turbulentních vírů, ta se dále transformuje v kinetickou energii stále jemnějších vířivých pohybů, až nakonec nejmenší turbulentní víry zanikají působením molekulární vazkosti a jim příslušející kinetická energie se přeměňuje na teplo. Viz též turbulence.

informační systém Světové meteorologické organizace. Je budován rozvíjením a zdokonalováním Světového telekomunikačního systému (GTS) tak, aby mohl zajistit sběr a automatickou distribuci měřených, pozorovaných a zpracovaných dat nejen členům Světové meteorologické organizace, ale i dalším oprávněným uživatelům meteorologických informací, zejména v případě povodní, jaderných nebo chemických havárií apod. Hlavní funkci mají centra GISC (Global Information System Centres) spojená telekomunikační sítí s vysokou rychlostí přenosu; úlohu regionálních telekomunikačních center v rámci WIS plní centra DCPC (Data Collection or Production Centres); úkolem národních center NC je sběr a distribuce dat na národní úrovni. WIS umožňuje online přístup k některým datům uloženým v GISC a DCPC.

starší výraz pro počasí. V současné době je mnohem více než substantivum povětrnost užíváno adjektivum povětrnostní, např. povětrnostní děj, situace, služba, podmínky apod. Někteří autoři pojmy povětrnost a počasí nepovažují zcela za synonyma (podobně v němčině se rozlišuje Witterung a Wetter) a povětrností rozumějí průběh počasí za delší období (např. několik dní, roční dobu atd.). Viz též podmínky povětrnostní.

Výraz je odvozen od slova vítr.

málo časté označení pro povětrnostní děje vyskytující se v určité geogr. oblasti v některé části roku opakovaně, a to v nestejně dlouhých intervalech za sebou. Opakovaný výskyt určitých povětrnostních situací podmiňuje opakování podobného průběhu meteorologických prvků, i když intenzita změn kolísá. Ve stř. Evropě počítáme k povětrnostním rytmům např. opakované vpády studeného vzduchu na jaře nebo jednotlivé vlny evropského letního „monzunu".

oblasti, na které Světová meteorologická organizace (WMO) rozdělila svět za účelem plnění úkolů s přihlédnutím ke specifickým podmínkám v různých regionech. V rámci územních oblastí řídí činnost jednotlivých meteorologických a hydrologických služeb oblastní sdružení (RA, Regional Associations), která jsou vedle kongresu a tech. komisí zákl. orgány WMO. RA I zaujímá Afriku, RA II Asii, RA III Jižní Ameriku, RA IV Severní a Střední Ameriku, RA V Austrálii a RA VI zaujímá Evropu a středomořské země Blízkého východu a bývalé sovětské republiky v oblasti Kavkazu.

oblak, jehož vznik nebo vývoj je podmíněn vlnovou deformací proudění. Příčinou vývoje vlnových oblaků může být proudění přes horské hřebeny, orientované přibližně kolmo na směr proudění. Je-li vzduch dostatečně vlhký, tvoří se vlnová oblačnost na závětrné straně hřebene, často v řadách rovnoběžných s hřebenem, a to do vzdáleností až několika desítek km. V Krkonoších se oblak nad vrcholem hřebenu nazýval v místním něm. nářečí moazagotl. Vlnové oblaky mohou vzniknout i ve volné atmosféře ve vrcholech vln na rozhraní vzduchových vrstev s rozdílným vektorem větru nebo s různým vertikálním teplotním gradientem. Tyto vlnové oblaky se často vyskytují před studenou frontou. Viz též oblak stacionární, proudění vlnové, vlny Helmholtzovy.

oblak, jehož vznik nebo vývoj je podmíněn vlnovou deformací proudění. Příčinou vývoje vlnových oblaků může být proudění přes horské hřebeny, orientované přibližně kolmo na směr proudění. Je-li vzduch dostatečně vlhký, tvoří se vlnová oblačnost na závětrné straně hřebene, často v řadách rovnoběžných s hřebenem, a to do vzdáleností až několika desítek km. V Krkonoších se oblak nad vrcholem hřebenu nazýval v místním něm. nářečí moazagotl. Vlnové oblaky mohou vzniknout i ve volné atmosféře ve vrcholech vln na rozhraní vzduchových vrstev s rozdílným vektorem větru nebo s různým vertikálním teplotním gradientem. Tyto vlnové oblaky se často vyskytují před studenou frontou. Viz též oblak stacionární, proudění vlnové, vlny Helmholtzovy.

syn. číslo curyšské, číslo relativní – jeden z čís. ukazatelů sluneční aktivity. Počítá se ze vztahu
$W=k\left(10n+f\right),$
kde k je koeficient závislý na podmínkách pozorování a na použitém přístroji pro pozorování slunečních skvrn, n je počet skupin skvrn, f je celkový počet slunečních skvrn, jak ve skupinách, tak jednotlivých skvrn. Wolfovo číslo je vyhodnoceno od roku 1749 až do současnosti. Do roku 1980 se výsledky pozorování slunečních skvrn na různých místech zeměkoule soustřeďovaly v Curychu (odtud označení „curyšská čísla“), od roku 1981 v Bruselu. Rozbor hodnot Wolfových čísel umožňuje studovat periodicitu sluneční činnosti, se kterou se někdy dává do souvislosti vývoj atm. procesů na Zemi.

neodborné označení pro oblak. Odb. termínem je den zamračený, ne však výraz zamračeno. Viz též oblačnost.

Slovo má základ v indoevropském kořeni *merg- „míhat se; zatmívat se“ (zde se projevil druhý význam; srov. také sloveso smrákat se), s nímž souvisí i termín mrholení.

1. podle definice WMO viditelná soustava nepatrných vodních kapek nebo ledových částic nebo obojího v atmosféře. Tato soustava může zároveň obsahovat i větší částice srážkové vody nebo ledu a také jiné částice pocházející např. z průmyslových exhalací, kouře nebo prachu. Oblaky můžeme klasifikovat z různých hledisek. Mezinárodní morfologická klasifikace oblaků klasifikuje oblaky podle jejich vnějšího vzhledu. Podle mikrofyzikálního složení můžeme oblaky dělit na oblaky vodní, oblaky ledové a oblaky smíšené. Rozdělení na oblaky konvektivní a oblaky vrstevnaté odráží kromě tvaru i rozdílné hodnoty vertikální rychlosti. Oblaky lze dále dělit např. na oblaky srážkové a oblaky nesrážkové. Oblaky se vyvíjejí v různých výškách volné atmosféry. Mlha se liší od oblaku pouze tím, že se v místě pozorování vyskytuje u zemského povrchu, kde ovlivňuje přízemní dohlednost;
2. v současné době také soustava oblačných částic, které jsou nepostižitelné lidským zrakem, ale detekovatelné jinými prostředky, např. družicovým pozorováním v infračervené oblasti;
3. jakýkoliv viditelný soubor částic v atmosféře jako oblak prachu, oblak kouře aj.
Neodborně bývají některé oblaky označovány jako mraky, popř. mračna. Viz též patra oblaků, oblačnost, základna oblaků.

Termín pochází z praslovanského *ob(v)olkъ, odvozeného od slovesa *obvelkti „obléci, povléci“, znamená tedy „to, čím se obléká obloha“.

meteorologická disciplina, která studuje procesy probíhající při vzniku a vývoji oblaků a srážek, i procesy, při nichž oblaky působí na okolní prostředí. Základní oblasti fyziky oblaků a srážek jsou mikrofyzika oblaků a dynamika oblaků. Obecně zařazujeme do oblasti fyziky oblaků a srážek také oblačnou elektřinu a studium optických jevů působených oblaky a srážkami, popř. chemizmus oblaků a srážek. Kromě poznávací složky nacházejí výsledky fyziky oblaků a srážek uplatnění při vývoji parametrizace mikrofyziky a parametrizace konvekce v modelech numerické předpovědi počasí.

kategorie mezinárodní morfologické klasifikace oblaků, která blíže určuje vzhled, velikost, strukturu a vývoj oblaku. Oblak určitého druhu může být označen jménem jen jednoho tvaru, určitý tvar se však může vyskytnout u několika druhů oblaků. Podle mezinárodně přijaté klasifikace oblaků rozeznáváme tyto tvary oblaků: calvus, capillatus, castellanus, congestus, fibratus, floccus, fractus, humilis, lenticularis, mediocris, nebulosus, spissatus, stratiformis, uncinus a volutus.

viz Mezinárodní album oblaků pro pozorovatele v letadlech.

nejnižší část oblaku, v níž se výrazně odlišuje horiz. dohlednost od podmínek v bezoblačné atmosféře. V reálných podmínkách není základna oblaku ostrou hranicí, ale přechodovou vrstvou o tloušťce několika desítek metrů, v níž se s rostoucí výškou snižuje vert. i horiz. dohlednost. Výška základny oblaků nad daným místem se může poměrně rychle měnit. V některých případech činí tato změna desítky až stovky metrů za několik minut. Viz též měření výšky základny oblaků.

viz oblačnost.

syn. ovlivňování vývoje oblaků.

syn. modifikace oblaků – zásah do vývoje oblaku, který vede k rozpadu oblaku, nebo k urychlení jeho vývoje a vzniku srážek, či k potlačení vývoje krup. Viz též infekce oblaků umělá, ochrana před krupobitím.

vizuální pozorování oblačnosti nebo určení některých charakteristik oblaků např. ceilometrem nebo met. radarem. Výsledkem je stanovení druhů oblaků podle mezinárodní morfologická klasifikace oblaků, celkového pokrytí oblohy, pokrytí oblohy jednotlivými druhy oblaků a výšky základny.

zast. nebo lid. označení pro přívalový déšť. V odb. pracích tak byla nazývána krátkodobá intenzita srážek s dobou opakování v dané lokalitě 100 a více let.

část fyziky oblaků a srážek, která aplikuje principy dynamiky kapalin na vývoj oblaků a srážek. Studuje vlastnosti pole proudění v oblaku i v jeho okolí, které jsou důsledkem nehydrostatických změn tlaku vzduchu, a jejichž důsledkem je časově a prostorově proměnné rozložení teploty, vlhkosti a mikrofyzikálních charakteristik oblaku. Viz též mikrofyzika oblaků a srážek.

část fyziky oblaků a srážek, která aplikuje principy dynamiky kapalin na vývoj oblaků a srážek. Studuje vlastnosti pole proudění v oblaku i v jeho okolí, které jsou důsledkem nehydrostatických změn tlaku vzduchu, a jejichž důsledkem je časově a prostorově proměnné rozložení teploty, vlhkosti a mikrofyzikálních charakteristik oblaku. Viz též mikrofyzika oblaků a srážek.

1. obecné označení veškerých ledových částic (jednotlivých ledových krystalků, jejich shluků - sněhových vloček, ledových krupek a krup) v oblaku;
2. při parametrizaci mikrofyziky v modelech numerické předpovědi počasí se užívá kategorie oblačného ledu, která zahrnuje malé ledové částice unášené prouděním v oblaku, jejichž pádovou rychlost lze zanedbat. Viz též autokonverze, voda oblačná.

syn. částice oblačná.

syn. element oblačný
1. obecné označení pro vodní kapky a ledové částice, které jsou součástí oblaku;
2. v numerických modelech označení malých vodních kapiček nebo ledových krystalků, jejichž ekvivalentní průměr je řádu 10^–6 až 10^–5 m. Vzhledem k jejich malé pádové rychlosti lze předpokládat, že oblačné částice jsou zcela unášeny prouděním v oblaku. Srážkotvorné procesy v oblacích jsou spojeny s růstem části oblačných částic difuzí vodní páry a koalescencí do velikosti částic srážkových. Za hranici velikosti mezi oblačnými a srážkovými částicemi se obvykle pokládá hodnota ekvivalentního průměru částic 10^–4 m. Viz též fyzika oblaků a srážek, rozdělení velikosti oblačných kapek, voda oblačná, led oblačný, autokonverze.

blesk, jímž se neutralizují náboje opačné polarity uvnitř oblaků, a to v rámci jedné jednoduché cely nebo mezi různými celami v rámci multicely. Je nejčastějším druhem blesku, přičemž poměr mezi počty blesků mezi oblaky a blesků mezi oblakem a zemí je v tropech až 10:1, zatímco u nás 5:1 až 2:1. Počáteční stadium blesku mezi oblaky začíná obvykle stupňovitým vůdčím výbojem. Změna elektrického gradientu je podstatně pomalejší než u blesku do země. Délka výboje může dosáhnout několika km, v extrémním případě až několim set km. Blesk mezi oblaky může způsobit škody na letadlech, vyvolává nebezpečné indukované napětí ve venkovních i kabelových sdělovacích vedeních a el. sítích nízkého napětí. Viz též intenzita blesků mezi oblaky.

velmi složité, obvykle nespojité pole, skládající se z oblačných systémů, např. ve tvaru pásů a vírů různého měřítka i z jednotlivých oblaků. Vyskytuje se v troposféře, v některých případech zasahuje i do spodní stratosféry. K upřesnění znalostí o poli oblačnosti, získaných běžným přízemním pozorováním, se široce využívá údajů z meteorologických družic, radarů a z letadlových průzkumů počasí. Viz též oblačnost.

mělká konvekce, při níž výstupné konvektivní proudy nedosahují do výšky kondenzační hladiny, a tak nedochází k vývoji konvektivních oblaků. V některých případech, končí-li výstupné proudy v blízkosti kondenzační hladiny, může být jejich horní hranice patrná pouhým okem jako místní zběleni modré barvy oblohy vlivem slabé koncentrace drobných kondenzačních produktů (slang. označované jako mlžinka). Viz též konvekce oblačná.

základní kategorie mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Vystihuje podstatné znaky vzhledu oblaku, které se jeví pozorovateli na zemském povrchu. Každý oblak, který se vyskytuje v troposféře, lze zařadit do jednoho z následujících 10 druhů: cirrus (Ci), cirrocumulus (Cc), cirrostratus (Cs), altocumulus (Ac), altostratus (As), nimbostratus (Ns), stratocumulus (Sc), stratus (St), cumulus (Cu), cumulonimbus (Cb). Jeden a týž oblak nemůže současně náležet k více druhům, takže označení druhů se u téhož oblaku vzájemně vylučují.

viz výška základny oblaků.

syn. ceilometr.

syn. měřič základny oblaků – přístroj pro měření výšky základny oblaků a množství oblačnosti v jednotlivých vrstvách, vertikální dohlednosti a koncentrace aerosolových částic v mezní vrstvě atmosféry. Pro stanovení výšky základny oblaků a množství oblačnosti se využívá část softwarové výbavy ceilometru Sky Condition Algorithm. Informace o stavu oblohy jsou pravidelně aktualizovány v minutových intervalech, přičemž se vychází z dat naměřených v průběhu posledních 30 minut. Ceilometr poskytuje informace až o čtyřech vrstvách oblaků. Odrazy z jednotlivých měření jsou podle jejich výšky přiřazeny k jednotlivým vrstvám, podle počtu odrazů v určitých výškách je odhadnuto množství oblačnosti v dané vrstvě. Moderní ceilometry obsahuji prezentační modul, který umožňuje měřit a zobrazovat strukturu mezní vrstvy atmosféry na základě algoritmu, který určuje tloušťku směšovací vrstvy v závislosti na koncentraci částic atmosférického aerosolu. Směšovací výška je klíčovým parametrem pro sledování znečištění ovzduší emisemi v závislosti na počasí, např. na větru, oblačnosti a srážkách. Viz též lidar.

Termín se skládá z angl. ceiling „strop, horní mez“ a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“; stropem je míněna základna oblaků.

určení výšky základny oblaků nad zemí. Provádí se ceilometrem, příp. lidarem. Princip měření je založen na zjišťování času, který potřebuje krátký světelný impulz na průchod atmosférou z vysílače ceilometru k oblaku rozptylujícímu světlo a zpět do přijímače ceilometru. Okamžitá amplituda vráceného signálu pak poskytuje informace o charakteristikách zpětného rozptylu záření v atmosféře na určité výšce. Z přijatého rozptýleného signálu lze odvodit informace o oblačnosti a také o mlze a srážkách. V minulosti se výška základny oblaků určovala pomocí tzv. píchacího balonku se známou stoupací rychlostí, a to výpočtem z doby jeho letu od vypuštění do zmizení v základně oblaku, nebo trigonometrickou metodou z měření oblakoměrným světlometem.

rozptylování uměle připravených částic do oblaku ve snaze změnit jeho přirozený vývoj žádaným způsobem. Dodané částice mohou působit jako dodatečná kondenzační jádra nebo ledová jádra, která vyvolají změnu koncentrace kapek nebo ledových krystalů. Cílem umělé infekce oblaků v určité oblasti může být vyvolání nebo zvýšení srážek, rozpuštění oblaku nebo mlhy, nebo potlačení vývoje krup. Jako reagenty se nejčastěji používají pyrotechnické směsi obsahující hygroskopické částice NaCl jako umělá kondenzační jádra nebo částice AgI jako umělá ledová jádra. Byla však testována nukleační aktivita řady dalších látek. Umělá infekce se provádí letecky nebo pomocí raket odpalovaných ze země. V některých zemích se používají i pozemní generátory. Umělá infekce oblaků je nákladná a její výsledek není vždy jednoznačný. Viz též heterogenní nukleace, ochrana před krupobitím, instabilita oblaku koloidní, ovlivňování oblaků.

méně vhodné označení pro oblak orografický.

přibližně symetrický orografický oblak, přikrývající osamocené horské vrcholy. Zatímco jeho horní okraj je nad horským vrcholem, výška jeho vzhůru vyklenuté základny je pod úrovní vrcholu. Viz též pileus.

třídění oblaků do kategorií na základě určitých společných charakteristik. Nejčastější je klasifikace oblaků podle:
a) vzhledu, viz morfologická klasifikace oblaků;
b) vzniku a vývoje, viz genetická klasifikace oblaků;
c) výšky výskytu, viz patra oblaků;
d) mikrofyzikálního složení, viz oblak vodní, oblak ledový a oblak smíšený;
e) produkce srážek, viz oblak srážkový a oblak nesrážkový.

(z angl. cloud hole) – kruhová nebo eliptická bezoblačná mezera, v jejímž středu může být patrná virga. Jev byl identifikován v oblacích altocumulus nebo cirrocumulus, v nichž se mohou vyskytnout přechlazené vodní kapky, které nemrznou vzhledem k nedostatku ledových jader. Na družicových snímcích byl zaznamenán i v oblacích druhu altostratus či cirrostratus. Náhlý vzrůst koncentrace ledových jader může vyvolat vznik drobných ledových krystalků a jejich růst na úkor vypařujícich se kapek. Vypadávání krystalů může vytvořit virgu. Ke zvýšení koncentrace aktivních ledových jader nebo náhlému zmrznutí malých přechlazených kapek může dojít turbulencí a poklesem tlaku při průletu letadla. Jde o velmi řídký jev, který je však při svém výskytu na obloze jasně patrný a bývá občas nesprávně interpretován. Morfologicky byl jev zařazen v roce 2017 do kategorie zvláštnosti oblaků pod označením cavum. Viz též teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova, pruh rozpadový.

(z angl. cloud hole) – kruhová nebo eliptická bezoblačná mezera, v jejímž středu může být patrná virga. Jev byl identifikován v oblacích altocumulus nebo cirrocumulus, v nichž se mohou vyskytnout přechlazené vodní kapky, které nemrznou vzhledem k nedostatku ledových jader. Na družicových snímcích byl zaznamenán i v oblacích druhu altostratus či cirrostratus. Náhlý vzrůst koncentrace ledových jader může vyvolat vznik drobných ledových krystalků a jejich růst na úkor vypařujícich se kapek. Vypadávání krystalů může vytvořit virgu. Ke zvýšení koncentrace aktivních ledových jader nebo náhlému zmrznutí malých přechlazených kapek může dojít turbulencí a poklesem tlaku při průletu letadla. Jde o velmi řídký jev, který je však při svém výskytu na obloze jasně patrný a bývá občas nesprávně interpretován. Morfologicky byl jev zařazen v roce 2017 do kategorie zvláštnosti oblaků pod označením cavum. Viz též teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova, pruh rozpadový.

vrstva oblaků, jejíž horní hranice má vzhled menších nebo větších vln, takže při pohledu shora, tj. z horských stanic nebo letadel, působí dojmem vln na moři. Oblačné moře zpravidla souvisí s vrstvou inverze teploty vzduchu. Viz též mlha údolní.

1. stupeň pokrytí oblohy oblaky. Je důležitým meteorologickým prvkem, který nepřímo udává trvání slunečního svitu. Určuje se zpravidla odhadem. V synoptické meteorologii se vyjadřuje oblačnost v osminách nebo procentech, v klimatologii v desetinách pokrytí oblohy oblaky. Nula znamená jasno, osm osmin, popř. deset desetin, zataženo. V ČR se používají tato slovní označení pro jednotlivé stupně pokrytí oblohy: jasno 0/8, skoro jasno 1/8 nebo 2/8, polojasno 3/8 nebo 4/8, oblačno 5/8 nebo 6/8, skoro zataženo 7/8, zataženo 8/8.
2. Souhrnné, terminologicky ne zcela přesné označení pro skupinu určitých oblaků, např. oblačnost frontální, kupovitá, vrstevnatá, vysoká apod. Viz též pozorování oblačnosti, izonefa, pole oblačnosti.

Termín je odvozen od slova oblak.

syn. ovlivňování vývoje oblaků.

syn. modifikace oblaků – zásah do vývoje oblaku, který vede k rozpadu oblaku, nebo k urychlení jeho vývoje a vzniku srážek, či k potlačení vývoje krup. Viz též infekce oblaků umělá, ochrana před krupobitím.

(HHO) – výšková hladina, ve které dochází k poklesu koncentrace oblačných částic nejvyšší oblačné vrstvy pod možnost jejich detekce daným pozorovacím prostředkem. Výška horní hranice oblačnosti je tak závislá na metodě pozorování, resp. na spektrálním pásmu či vlnové délce použitého přístroje.

nejvyšší část oblaku, v níž vzduch ještě obsahuje detekovatelné množství oblačných částic. Viz též základna oblaku, rozsah oblaku vertikální.

(tub) – jedna ze zvláštností oblaku podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je definována jako oblačný sloup nebo obrácený oblačný kužel (nálevka) vycházející ze základny oblaku. Je příznakem kondenzace vodní páry v silném víru (tornádu nebo jiné trombě). Vyskytuje se u druhu cumulonimbus, velmi zřídka i u druhu cumulus.

Termín pochází z lat. tuba „trubka“ (slovo je příbuzné s lat. tubus „roura, trubice“).

(nespr. mrakoměrný, mrakový) přístroj používaný v minulosti pro měření výšky základny oblaků. V noci oblakoměrný světlomet vysílá kolmo vzhůru úzký svazek paprsků, který vytváří na základně oblaků světelnou skvrnu. Výška základny oblačnosti se vypočítává ze vzorce:
$h=d\mathrm{tg}\alpha ,$
kde d je vzdálenost místa pozorování od oblakoměrného světlometu a α je úhel nad obzorem, pod kterým je zmíněná skvrna viditelná. Viz též měření výšky základny oblaků.

atm. vrstva, v níž dochází k vývoji oblaků, které pokrývají značnou část oblohy a mají spodní základny přibližně ve stejné výšce.

oblačná pokrývka tak tenká a průsvitná, že za ní lze určit polohu Slunce nebo Měsíce. Viz též translucidus.

doplňující kategorie mezinárodní morfologické klasifikace oblaků, která si všímá zvláštních detailů ve tvaru oblaků, jejich výčnělků, útržků apod. Týž oblak se může vyznačovat několika zvláštnostmi. V současné době rozeznáváme celkem 11 zvláštností oblaků. Ke zvláštnostem označeným jako incus, mamma, virga, praecipitatio, arcus a tuba byly v roce 2017 přidány zvláštnosti označené jako asperitas, cauda, cavum, fluctus a murus.

viz nefoskop.

podle nadm. výšky svého převažujícího výskytu se oblaky třídí do tzv. pater. V mírných zeměp. šířkách sahá nízké patro od zemského povrchu do 2 km, střední od 2 do 7 km a vysoké od 5 do 13 km. V tropických oblastech sahá stř., resp. vysoké patro do větších výšek (8, resp. 18 km), v polárních oblastech naopak do nižších výšek (4, resp. 8 km). Podle obvyklých nadm. výšek základen patří mezi oblaky nízkého patra stratocumulus a stratus, středního patra altocumulus a vysokého patra cirrus, cirrocumulus a cirrostratus. Altostratus zpravidla zasahuje ze středního až do vysokého patra, nimbostratus se vyskytuje vždy ve středním patru, může však zasahovat i do obou pater zbývajících. Cumulus a cumulonimbus mají základny obvykle v nízkém patru, často však zasahují jak do stř., tak do vysokého patra. Členění oblaků do pater, které je součástí mezinárodní morfologické klasifikace oblaků, usnadňuje vizuální pozorování výšky základny oblaků, nebo naopak určení druhu oblaku při známé nadm. výšce jeho základny. Viz též oblaky nízkého patra, oblaky středního patra, oblaky vysokého patra.

dlouhé řady oblaků sestávající z nesrážkové kupovité oblačnosti, které lze pozorovat z meteorologických družic, popř. i ze země či z letadel. Délka oblačných ulic může dosahovat řádu 10² km. Vyskytují se nad homogenním zemským povrchem, zejména nad mořskou hladinou. Jsou projevem horizontálního rotorového proudění s opačné orientovanými sousedními víry, přičemž oblačnost vzniká v oblasti vystupujícího vzduchu u dvou sousedních rotorů.  Osy rotorů směřují přibližně ve směru homogenního proudění v přízemní vrstvě. Tento typ konvekce se vyskytuje v instabilně zvrstvené přízemní vrstvě ohraničené shora stabílním vzduchem, zejména spodní hranicí inverze. Označení oblačné ulice je přímým překladem anglického termínu cloud streets.
 

syn. element oblačný
1. obecné označení pro vodní kapky a ledové částice, které jsou součástí oblaku;
2. v numerických modelech označení malých vodních kapiček nebo ledových krystalků, jejichž ekvivalentní průměr je řádu 10^–6 až 10^–5 m. Vzhledem k jejich malé pádové rychlosti lze předpokládat, že oblačné částice jsou zcela unášeny prouděním v oblaku. Srážkotvorné procesy v oblacích jsou spojeny s růstem části oblačných částic difuzí vodní páry a koalescencí do velikosti částic srážkových. Za hranici velikosti mezi oblačnými a srážkovými částicemi se obvykle pokládá hodnota ekvivalentního průměru částic 10^–4 m. Viz též fyzika oblaků a srážek, rozdělení velikosti oblačných kapek, voda oblačná, led oblačný, autokonverze.

1. obecné označení pro kapky v oblacích;
2. kapalná částice o průměru menším než 200 µm, jejíž pádová rychlost je zanedbatelná. V oblacích a mlhách se setkáváme s oblačnými kapkami o koncentracích řádu 10⁷–10⁸ m^–3 (10–100 kapek v cm³) a střední průměr oblačných kapek dosahuje velikosti kolem 20–40 µm. Oblačné kapky mají kulový tvar. Viz též voda oblačná, rozdělení velikosti oblačných kapek, kapka dešťová.

viz rozdělení velikosti oblačných kapek

kategorie mezinárodní morfologické klasifikace oblaků, která vystihuje uspořádání oblačných částí (např. v podobě vln) nebo průsvitnost. Určitá odrůda oblaků se může vyskytovat u několika druhů oblaků, a naopak daný druh oblaků může mít rysy vyjádřené několika různými odrůdami. Při určování oblaků rozeznáváme odrůdy intortus, vertebratus, undulatus, radiatus, lacunosus, duplicatus, translucidus, perlucidus a opacus.

1. obecné označení veškeré kapalné vody v oblaku, přičemž někteří autoři zahrnují pod tento pojem vodu ve všech fázích obsaženou v oblaku;
2. při parametrizaci mikrofyziky v modelech numerické předpovědi počasí se užívá kategorie oblačné vody, která zahrnuje kapky malých rozměrů, unášené prouděním v oblaku, jejichž pádovou rychlost lze zanedbat. Viz též autokonverze.

1. seskupení oblačnosti pozorované např. na družicových snímcích. Vyskytují se jednak velké víry, např. cyklony, nebo víry menšího měřítka, např. v závětří ostrovů či izolovaných hor.
2. jakýkoliv oblačný vír pozorovaný ze zemského povrchu, např. vír související s trombou či tornádem, různé turbulentní víry na spodní základně oblačnosti konvektivních bouří nebo vytvářející se za silnějšího proudění v blízkosti výrazných orografických překážek proudění (např. hor).

určení směru a rychlosti pohybu oblaků při pozemním vizuálním pozorování nebo pomocí nefoskopu; na met. stanicích ČR se neprovádí. Podle tahu oblaků je možné odhadnout směr a rychlost větru ve výšce základny oblaků. Tuto informaci lze přesněji získat měřením větru radiotechnickými prostředky.

viz oblačnost.

Termín je odvozen od slova oblak.

(WMC, z angl. World Meteorological Center) – jedna ze složek Globálního systému pro zpracování dat a předpovědi. Světové meteorologické centrum plní funkce tohoto systému na globální úrovni ve spolupráci s regionálními specializovanými meteorologickými centry a národními meteorologickými centry. Světová meteorologická centra jsou v Melbourne, Moskvě a Washingtonu.

viz vztah Wussowův.

empir. vztah kategorizující intenzitu srážek, převážně dešťových, podle jejich množství a trvání. Platí-li pro srážky s trváním do 2 hodin nerovnost $h\le \sqrt{5t},$ kde h je množství srážek v mm vodního sloupce a t doba jejich trvání v minutách, označuje se déšť jako normální. Pro $2\sqrt{5t}\ge h>\sqrt{5t},$ je déšť označován jako silný liják a pro $h>2\sqrt{5t}$ jako katastrofální liják („vis maior“). Pro deště s trváním nad 2 hodiny se vztah pod odmocninou modifikuje na tvar $5t-\frac{1}{576}{t}^2.$ Uvedené prahové hodnoty, které odvodil pro Německo G. Wussow (1922), se používaly i pro naše území. Viz též vztah Němcův.

v Köppenově klasifikaci klimatu typ suchého klimatu, označovaný BW; dále se dělí na horké (BWh) a chladné (BWk). Obecně se klima pouště vyznačuje velkou ariditou, způsobenou především velmi řídkým výskytem padajících srážek; pokud se vyskytnou, mají často charakter přívalového deště. Dalším znakem je malá oblačnost a dlouhé relativní trvání slunečního svitu. Nedostatek vegetace a vody v krajině vede k nízké spotřebě tepla na výpar, což spolu s velkým efektivním vyzařováním zemského povrchu způsobuje největší denní amplitudy teploty vzduchu na Zemi. Nechráněný povrch pouště je vystaven intenzivní větrné erozi; charakteristický je tedy velký zákal, často se vyskytují písečné víry a písečné bouře. Relativní vlhkost bývá hlavně přes den velmi nízká, s výjimkou tzv. mlžných pouští při pobřežích omývaných studenými oceánskými proudy. Tyto pouště patří mezi nejsušší místa na Zemi, vyskytují se zde prakticky pouze skryté srážky. Viz též extrémy srážek.

vítr vanoucí z pouště. Je velmi suchý a obvykle prašný, takže snižuje dohlednost, velmi horký v létě, chladnější v zimě, s velkými denními amplitudami teploty. Místní názvy pouštního větru jsou např. harmatan, chamsin, samum, gibli, případně scirocco. Viz též bouře písečná.

viz čtyřicítky řvoucí.