Elektronický meteorologický slovník

relativní číslo, vyjadřující poměr rychlosti proudění, resp. rychlosti letu v k rychlosti zvuku c.
$M=\frac{v}{c}.$
Pro mezinárodní standardní atmosféru ICAO je hodnota c dána vztahem
$c=20,046794\sqrt{T,}$
kde T je teplota vzduchu v K; c vychází v m.s^–1. Viz též vlna rázová, třesk sonický, kritéria podobnostní.

vert. silně vyvinuté kupovité nebo vrstevnaté oblaky, zejména druhu cumulonimbus, cumulus congestus nebo nimbostratus.

viz rozsah oblaku vertikální.

vert. vzdálenost mezi dvěma izobarickými plochami měřená v geometrických nebo geopotenciálních metrech. V meteorologii se užívá u map relativní topografie.

[makrobé(r)st] – downburst velkého měřítka s horiz. průměrem přesahujícím cca 4 km. Ničivé větry trvají zpravidla 5 až 30 minut a dosahují rychlosti až 60 m.s^–1. Macroburst je nebezpečný meteorologický jev, který může ovlivnit rozsáhlé území a způsobit podobné škody jako tornádo.

Termín vznikl z termínu downburst dosazením řec. μακρός [makros] „velký“ na místo jeho první části, analogicky k termínu microburst.

vnější hranice magnetosféry, ležící ve výšce řádově 10 zemských poloměrů na denní straně Země, na noční straně tvořící magnetický chvost Země dlouhý několik stovek tisíc km. Poloha magnetoupauzy je dána podmínkou rovnosti tlaku slunečního větru a tlaku magnetického pole Země.

Termín zavedli amer. astronomové C. P. Sonett a I. J. Abrams v r. 1963. Sestavili ho ze slov magnet (z řec. Μαγνῆτις λίθος [magnétis lithos] „magnetický kámen“) a lat. pausa „přerušení, ukončení“.

oblast atmosféry Země, v níž magnetické pole Země rozhodujícím způsobem ovlivňuje pohyb elektronů a iontů. Magnetosféra vytváří ochranný obal proti působení slunečního větru. Magnetická síla odklání částice slunečního větru, který se převážně skládá z rychlých protonů a elektronů, a brání jejich vniknutí do zemské atmosféry. Díky neustálému tlaku, který na magnetosféru vyvíjí sluneční vítr, dochází k částečné deformaci této vrstvy tak, že na denní straně je stlačena na tloušťku odpovídající přibližně deseti zemským poloměrům (tj. ca 60 000 km) a siločáry magnetického pole jsou zde uzavřené křivky, zatímco na noční odvrácené straně se vytváří dlouhý ohon, který zasahuje hluboko do meziplanetárního prostoru (až 600 000 km). Ve vyšších zeměpisných šířkách se vytvářejí kaspy (cusps), které oddělují uzavřené siločáry magnetického pole Země od otevřených, pocházejících ze Slunce. V místech kaspů může docházet k průniku nabitých částic do magnetosféry. Směrem dolů interaguje zemská magnetosféra s ionosférou.

empir. vzorec pro závislost tlaku nasycené vodní páry e_s nad rovinným vodním povrchem na teplotě vzduchu. Má tvar:
$e_s=e_{s0}{10}^{\frac{\mathrm{7,45}T}{235+T}},$
kde e_s0 = 6,10 hPa je tlak nasycené vodní páry při 0 °C a T teplota vzduchu ve °C. Z Magnusova vzorce vyplývá, že tlak nasycené vodní páry je funkcí pouze teploty vzduchu. Vzorec je použitelný i pro přechlazenou vodu. Viz též vztah Thomsonův.

spojovací okruh mezi světovými meteorologickými centry Světové služby počasí, který je vyhrazený pro přenos met. dat a informací. Tento okruh prochází např. regionálním telekomunikačním centrem Světové služby počasí v Praze.

klima utvářené převážně vlivy atmosférických vírů s vert. osou v oblastech o horiz. rozměru aspoň stovek km. Určujícím faktorem makroklimatu je všeobecná cirkulace atmosféry a energetická bilance závisející na zeměp. šířce a na rozložení pevnin a oceánů. Horní hranicí makroklimatu je tropopauza, dolní hranicí je výška, nad níž aktivní povrch již nepodmiňuje utváření mezoklimatu, která tedy závisí na vert. rozsahu jednotlivých druhů mezoklimatu. Met. měření na stanicích konaná ve výšce 2 m nad zemí je možno považovat za makroklimatologicky reprezentativní jen v případě, že výstižně charakterizují klimatické poměry dostatečně širokého okolí nebo je zpracován jejich dostatečný soubor. V názorech na horiz. i vert. rozměr makroklimatu existuje mezi autory značná nejednotnost způsobená i tím, že k definování makroklimatu lze přistupovat z různých hledisek. Pod pojem makroklima můžeme zahrnout mnohé jiné kategorie klimatu, jako např. klima velkoprostorové, zonální (zón), geogr. oblastí, rozsáhlých krajin, klima světové aj. Čes. pojem velkopodnebí se pro makroklima neujal. Viz též kategorizace klimatu, makroklimatologie.

Termín zavedl indický meteorolog L. A. Ramdas v r. 1934 jako protiklad termínu mikroklima. Skládá se z řec. μακρός [makros] „velký“ a slova klima.

část klimatologie zabývající se makroklimatem. Studuje vlastnosti klimatických pásem Země, klima pevnin a oceánů a jejich částí většího plošného rozsahu. Lze však hovořit např. nejen o makroklimatologii stř. zeměp. šířek, nýbrž i o makroklimatologii Čech, Moravy apod. Viz též mezoklimatologie, mikroklimatologie.

Termín zavedl indický meteorolog L. A. Ramdas v r. 1934 jako protiklad termínu mikroklimatologie. Skládá se z řec. μακρός [makros] „velký“ a slova klimatologie.

část meteorologie pojednávající o met. dějích velkého měřítka. Jedná se o děje charakterizované přítomností atmosférických vírů s vert. osou rotace a s poloměry řádu nejméně stovek km. Viz též mezometeorologie, mikrometeorologie.

Termín se skládá z řec. μακρός [makros] „velký“ a slova meteorologie.

viz klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.

Termín se skládá z řec. μακρός [makros] „velký“ a slova měřítko.

viz klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.

Termín se skládá z řec. μακρός [makros] „velký“ a slova měřítko.

pojem někdy používaný v souvislosti s modely proudění v tekutinách. Odpovídá zákl. úrovni popisu proudění, kdy se zcela abstrahuje od přímého vyjádření molekulárních dějů a proudící tekutina se v plném rozsahu uvažuje jako kontinuum.

(mam) – jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Má tvar zaoblených výběžků podoby prsů, které visí na spodní straně oblaku. Vyskytuje se u druhů cirrus, cirrocumulus, altocumulus, altostratus, stratocumulus a nejčastěji cumulonimbus.

Termín je přejat z lat. mamma „prs, vemeno“.

přístroj určený k měření rozdílu tlaku buď mezi dvěma uzavřenými prostory, nebo uzavřeným prostorem a okolní atmosférou. Jako manometr může sloužit po malých konstrukčních úpravách tlakoměr.

Termín pochází z franc. manomètre, složeného z řec. μανός [manos] „řídký, volný“ a μέτρον [metron] „míra, meřidlo“.

kapalinový teploměr, jehož čidlem je ocelová nádobka naplněná rtutí (kapalinou) a spojená kapilárním vedením s Bourdonovou trubicí, sloužící jako indikátor tlakových změn v nádobce.

vzorec, který vyjadřuje úhel sklonu frontální plochy v závislosti na rychlosti proudění a teplotě vzduchových hmot po obou stranách frontální plochy. Pro stacionární frontu ho odvodil M. Margules (1906) ve tvaru
$\mathrm{tg}\alpha =\frac{\lambda }{g}\frac{v_1{T}_2-v_2{T}_1}{T_2-T_1},$
kde α je úhel sklonu atmosférické fronty, λ Coriolisův parametr, g velikost tíhového zrychlení, T₁ teplota v K a v₁ rychlost proudění studeného vzduchu, T₂ teplota a v₂ rychlost proudění teplého vzduchu. Předpokládá se při tom, že obě proudění jsou geostrofická a rovnoběžná s frontální plochou. Viz též vítr geostrofický.

syn. zákon Boyleův–Mariotteův.

syn. vzduch mořský.

syn. vzduch maritimní, vzduch oceánský – vzduchová hmota, která vznikla nebo se transformovala nad mořem. V typech vymezených geografickou klasifikací vzduchových hmot se liší od pevninského vzduchu především větší vlhkostí vzduchu, menší průměrnou denní i průměrnou roční amplitudou teploty vzduchu aj.

odvětví aplikované meteorologie, jež využívá zejména poznatků synoptické a dynamické meteorologie pro řešení speciálních otázek souvisejících s lodní dopravou po mořích a oceánech. Jejím cílem je přispět k bezpečnosti a hospodárnosti lodního provozu.

speciální disciplína meteorologie zabývající se interakcemi mezi moři (oceány) a atmosférou, tj. zvláštnostmi vlivu moří a oceánů na atm. procesy jak místního rozsahu (pobřežní cirkulační systémy a jevy), tak procesy všeobecné cirkulace atmosféry. Součástí mořské meteorologie je meteorologie námořní. Mořská meteorologie vychází ze systému met. pozorování přímo na oceánech (pomocí bójí) a také z informací meteorologických družic či specializovaných družic pro sledování oceánů, ze zpráv z letadel a z měření meteorologických radarů. Pozorování na meteorologických lodích se v polovině 20. století rozvinulo zejména v sev. části Atlantského oceánu. Síť devíti stálých lodí NAOS (North atlantic observation system), vytvořená roku 1948, sloužila především zabezpečování letecké dopravy mezi Evropou a Amerikou. V souvislosti s rozvojem nových zabezpečovacích systémů byla síť NAOS redukována. Od roku 1978 byly v rámci NAOS v činnosti tyto stálé lodě: C (Sovětský svaz, 52°45' s. š., 35°30' z. d.), L (Velká Británie, 57° s. š., 20° z. d.), M (Nizozemsko, Norsko a Švédsko, 66° s. š., 2° v. d.) a R (Francie, 47° s. š., 17° z. d.). Činnost stacinonárních lodí skončila na konci roku 2009, kdy svůj provoz ukončila norská loď Polarfront. Pravidelné informace o povětrnostních podmínkách se ale stále získávají z výzkumných, obchodních a oceánských lodí. Viz též loď meteorologická.

syn. klima oceánické.

syn. klima maritimní – klima s výraznou oceánitou klimatu.

syn. oceánita klimatu.

syn. maritimita klimatu – souhrn vlastností klimatu podmíněných působením oceánu na procesy geneze klimatu, v protikladu ke kontinentalitě klimatu. Hlavními faktory jsou oproti pevnině velká tepelná setrvačnost vody v důsledku jejího měrného tepla, průsvitnosti a promíchávání, dále větší výpar a menší turbulentní tření v atmosféře nad mořskou hladinou. Oceánita klimatu je typická pro pobřeží oceánů, pokud nejsou výrazně ovlivňována studenými oceánskými proudy, může však zasahovat ve směru převládajícího proudění dále na pevninu, čemuž napomáhá případná přítomnost rozsáhlých vodních ploch, především vnitřních moří. Velkou oceánitu klimatu mívají hřebeny hor, a to i ve značné vzdálenosti od oceánu. V oblastech s oceánickým klimatem se vyskytuje nevýrazný roční i denní chod teploty vzduchu s opožďováním jejího roč. maxima a minima oproti slunovratům. Dalšími projevy oceánity klimatu jsou větší vlhkost vzduchu, rychlost větru a množství srážek. Ty v takových oblastech bývají rovnoměrněji rozloženy během roku, přičemž ve středních zeměpisných šířkách se případné srážkové maximum vyskytuje v zimě. Viz též index kontinentality.

viz vztah Z–I.

viz rozdělení Marshallovo–Palmerovo.

viz vztah Z–I.

syn. spektrum  Marshallovo–Palmerovo – rozdělení velikosti dešťových kapek, které stanovili J. S. Marshall a W. M. Palmer v roce 1948 na základě měření na zemském povrchu. Vyjadřuje hustotu rozdělení četnosti f(D) [m^–3mm^–1] pro dešťové kapky o ekvivalentním průměru D [mm] a má tvar:
$f(D)=N_0\exp (-\lambda D),$
přičemž parametry rozdělení nabývají hodnot N₀ = 800 m^–3mm^–1 a λ = 4,1I_R^–0,21 mm^–1, kde I_R [mm.h^–1] značí intenzitu srážek. Marshallovo–Palmerovo rozdělení velikosti kapek se i v současnosti považuje za vhodnou reprezentaci časově a prostorově středovaného spektra velikosti dešťových kapek, zejména u deště z vrstevnaté oblačnosti středních zeměpisných šířek.

vítr o prům. rychlosti 5,5 až 7,9 m.s^–1 nebo 20 až 28 km.h^–1. Odpovídá čtvrtému stupni Beaufortovy stupnice větru.

atmosférická fronta, jejíž polohu nelze pomocí příznaků na přízemní synoptické mapě určit buď vůbec, nebo jen velmi obtížně, popř. o níž přízemní pozorování dávají nesprávné představy. Nejčastější příčinou maskované fronty bývá bezprostřední vliv zemského povrchu na teplotu přízemních vrstev vzduchu (výskyt přízemních radiačních inverzí teploty vzduchu, silné ohřívání vzduchu nad pevninou v létě, popř. vliv fénu). Pro správné určení maskované fronty musíme mít k dispozici výškové synoptické mapy a vyhodnocené křivky teplotního zvrstvení atmosféry.

syn. klima solární.

obecné označení pro počasí nepříznivé pro pobyt venku, vyznačující se padáním sněhu s deštěm, často za silnějšího nárazovitého větru. Nemá charakter odborného termínu.

Slovo vzniklo jako zvukomalebné označení, připomínající pleskání dešťových kapek.

časový interval od východu do západu Slunce, vztahující se k místu měření se skutečným obzorem. Efektivně možný sluneční svit se rovná astronomicky možnému trvání slunečního svitu zmenšenému o dobu, po kterou je slunoměr zastíněn překážkami nad ideálním, tj. volným obzorem. V efektivně možném slunečním svitu se tedy do značné míry projevuje umístění stanice v terénu; je rozdílný na stanicích rovinných, svahových, údolních, vrcholových atd.

met. mapa, na které jsou zobrazeny výšky s maximální rychlostí větru, dále je na nich zobrazena velikost maximální rychlosti větru, v závislosti na směru větru, a rychlost větru ve stanovených hladinách nad i pod hladinou maximálního větru. Využívá se zejména při meteorologickém zabezpečení letectva. Viz též vítr maximální.

nejvyšší hodnota teploty vzduchu zaznamenaná za určité časové období, např. za den, měsíc nebo rok. Ve zprávách SYNOP z Evropy a Afriky se uvádí maximální teplota za období od 06 do 18 UTC ve zprávě z 18 UTC, pro ostatní regiony jsou období i termíny zprávy určeny příslušnými regionálními pravidly. Pro klimatologické účely je maximální denní teplota vzduchu stanovena za období 24 hodin před večerním klimatologickým termínem. 
Maximální teplota vzduchu na většině stanic ČR se získává automatickým vyhodnocením dat měřených elektrickým teploměrem ve výšce 2 m nad zemí za dané období. Na některých stanicích se maximální teplota dosud měří maximálním teploměrem. V předpovědích počasí je maximální teplota obvykle označována jako nejvyšší denní teplota. Viz též teploty vzduchu extrémní.

teploměr používaný v meteorologii pro měření maximální teploty vzduchu v daném časovém intervalu, obvykle za 24 hodiny. Nejčastěji bývá užíván skleněný rtuťový teploměr se zúženým průřezem kapiláry nad nádobkou. Tímto průřezem rtuť proniká pouze při zvyšování teploty, při poklesu teploty dojde v tomto místě k přetržení rtuťového sloupce, jehož délka v kapiláře určuje dosažené teplotní maximum. Po přečtení údaje se teploměr nastaví pro další měření sklepáním (na stejném principu je založen lékařský teploměr). Instaluje se v meteorologické budce ve vodorovné poloze. V meteorologii se používal i k přibližnému určení nejvyšší denní intenzity globálního a odraženého slunečního záření jako součást pyranometru Aragova–Davyova. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z maximálního teploměru používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s elektrickým teploměrem.

vztah mezi měrným teplem plynů za stálého tlaku a měrným teplem plynů za stálého objemu, uváděný ve tvaru:
$c_p-c_v=R,$
kde c_p je měrné teplo daného plynu za stálého tlaku, c_v měrné teplo za stálého objemu a R měrná plynová konstanta. Mayerův vztah platí přesně pouze pro ideální plyn. Uvedený vztah, který objevil a formuloval něm. lékař a fyzik J. R. von Mayer v r. 1867, má časté uplatnění v termodynamice atmosféry.

nevh. označení pro vynucenou konvekci.

turbulence vyvolaná mech. příčinami. Vytváří se zejména v mezní vrstvě atmosféry působením vertikálního střihu větru, který je důsledkem tření proudícího vzduchu o zemský povrch, dále vzniká při obtékání orografických překážek a nerovností zemského povrchu (orografická turbulence). Mechanická turbulence se však může vytvářet i ve volné atmosféře působením vertikálního i horizontálního střihu větru vzniklých z dyn. příčin, a to v oblastech silné baroklinity nebo tryskového proudění a v blízkosti atm. diskontinuit, jako např. v oblasti tropopauzy, v blízkosti hranic inverzí teploty, frontálních ploch apod. Mechanická turbulence, při jejímž vzniku se bezprostředně neuplatňuje vliv zemského povrchu, tedy zpravidla turbulence ve volné atmosféře vznikající z dyn. příčin, se obvykle označuje jako dynamická turbulence. Viz též vlny Helmholtzovy.

cyklona o průměru několik málo stovek kilometrů, která se vyskytuje v průměru jednou až dvakrát za rok v oblasti Středomoří, případně Černomoří, a to obvykle v chladném pololetí. Svým vzhledem na družicových snímcích připomíná tropickou cyklonu a projevuje se přívalovými srážkami, silným větrem a vysokými vlnami. Pro medikán je typická kruhová oblast s malou oblačností ve středu cyklony, podobající se oku tropické cyklony. Kolem centra se spirálovitě otáčejí výrazné oblačné pásy s výskytem konvektivních bouří často velmi silné intenzity. V centru medikánu je relativně vyšší teplota vzduchu než v okolí a charakteristické je pro něj též minimum rychlosti větru. V bezprostředním okolí centra je rychlost větru maximální a v ojedinělých případech zde může dosáhnout síly orkánu.
Vznik a vývoj medikánu je podmíněn fyzikálními mechanizmy, které jsou určující jak pro tropické cyklony, tak pro baroklinní mimotropické cyklony. Medikán se vytváří nad relativně teplým mořem, které je hlavním zdrojem vlhkosti i energie potřebné pro cyklogenezi. Podstatnou roli hrají zejména uvolňování latentního tepla při kondenzaci vodní páry, příp. toky zjevného tepla od moře do atmosféry. Pro generování a udržení potřebných výstupných pohybů vzduchu jsou nutné často též dostatečně silná baroklinita ve spodní troposféře, spojená např. s výškovou brázdou nebo izolovanou cyklonou, a instabilní teplotní zvrstvení atmosféry, které se vyskytují zpravidla při vpádech studeného vzduchu z vyšších zeměp. šířek.
Termín medikán je odvozen z anglických slov „Mediterranean“ a „hurricane“, proto je někdy nevhodně označován jako „středomořský hurikán“. Viz též cyklona subtropická.

(med) [medyokris] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu kupy stř. vertikálního rozsahu a vrcholek oblaku má jen poměrně malé výběžky. Vyskytuje se pouze u oblaků druhu cumulus. Viz též humilis, congestus.

součást humánní bioklimatologie, která studuje vlivy klimatu na zdraví a nemoci člověka. Jejím cílem je jednak zlepšení (ozdravení) přírodních, zvláště atm. podmínek pro život člověka, jednak využití příznivých vlastností klimatu k léčbě a rekreaci, popř. preventivní upozorňování na biometeorologicky nepříznivé změny počasí. Viz též nemoci meteotropní, předpověď biometeorologická.

odvětví aplikované meteorologie zkoumající meteorologické prvky a jevy, popř. jejich soubory ve vztahu ke zdraví člověka. Zvláštní pozornost věnuje meteotropním nemocem, vnímavosti lidí na průběh počasí, tzv. meteosenzibilitě a využití klimatu pro léčení nemocí a utužování zdraví, tzv. klimatoterapii. V ČR se pojem lékařská meteorologie považuje za syn. lékařské bioklimatologie. Viz též lázně klimatické, klimatologie lékařská.

viz předpověď biometeorologická.

vert. vzdálenost hladiny, bodu nebo definovaného místa od stř. hladiny moře. V angl. terminologii se pro nadmořskou výšku používají termíny: „elevation“, jde-li o nadm. výšku objektů na zemském povrchu nebo objektů pevně spojených se zemským povrchem a „altitude“, jedná-li se o nadm. výšku objektů nad zemským povrchem; nebo obecnější termín „height above mean sea level“. V češtině a slovenštině existuje jediný termín „nadmořská výška“.

(SST, Sea Surface Temperature) – teplota vody na mořské hladině nebo v její blízkosti do hloubky několika metrů. V prvním případě se určuje na základě družicových meteorologických měření, v druhém případě na námořních meteorologických stanicích. Teplota povrchové vrstvy vody vykazuje podstatně menší gradienty a méně výrazný denní a roční chod než teplota povrchu pevniny, což je způsobeno neustálým promícháváním vody, jejím větším objemovým měrným teplem a určitou propustností pro přímé sluneční záření. Teplota povrchu moře významně ovlivňuje interakci atmosféry a oceánu, proto patří k důležitým vstupům do modelů numerické předpovědi počasí i do modelů klimatu.

syn. proud oceánský.

advekční mlha, vznikající nad mořem ve vzduchové hmotě, která se přemísťuje z teplejšího povrchu vody nad chladnější. Proto jsou hlavními oblastmi tvorby mořské mlhy oblasti, kde se setkávají oceánské proudy o různé teplotě povrchu moře, např. u Newfoundlandu na styku Golfského a Labradorského proudu nebo východně od Japonska na rozhraní proudu Kurošio a proudu Ojašio. Mořská mlha se zde často tvoří především v létě. Viz též mlha pobřežní.

málo používané označení pro tropické dešťové klima, které odkazuje na jedno z vegetačních pásem, vymezených v 19. století botanikem A. P. de Candollem. Podle C. W. Thornthwaitea zde potenciální výpar přesahuje 1 140 mm za rok. Viz též klasifikace klimatu Thornthwaiteova.

blesk, který se skládá ze dvou nebo více dílčích výbojů. Tyto blesky tvoří asi polovinu všech blesků mezi oblakem a zemí. Viz též blesk jednoduchý.

dvě i více vrstev, odpovídajících definici tropopauzy, které leží kvazihorizontálně nad základní neboli první tropopauzou. Vícevrstvá tropopauza se vyskytuje nejčastěji v subtropických oblastech v souvislosti se subtropickým tryskovým prouděním. Viz též listovitost tropopauzy.

viz etézie.

Termín je přejat z novořeckého slova μελτέμι [meltemi], které má původ v tureckém výrazu meltem téhož významu; obě slova možná pocházejí z italského maltempo „špatné počasí“.

přenos vzduchových hmot mezi vyššími a nižšími zeměp. šířkami v důsledku meridionální cirkulace. Ve spodní troposféře sev. polokoule je tato výměna realizována pronikáním studených vzduchových hmot k jihu a teplých vzduchových hmot k severu. V systému všeobecné cirkulace atmosféry je mezišířková výměna vzduchu realizována v souvislosti s cirkulačními buňkami (Hadleyova buňka, Ferrelova buňka, polární buňka), eventuálně ve vyšších vrstvách atmosféry je spojena s transportem např. ozonu v rámci Brewerovy–Dobsonovy cirkulace. Viz též vpád teplého vzduchu, vpád studeného vzduchu.

syn. složka proudění vzduchu meridionální.

1. souhrn meridionálích složek proudění vzduchu a na ně navazujících vertikálních pohybů vzduchu v systému všeobecné cirkulace atmosféry;
2. atmosférická cirkulace s nenulovou meridionální složkou, která v dané oblasti působí významnou mezišířkovou výměnu vzduchu a tím i přenos tepla a hybnosti. Viz též index rneridionální cirkulace.

průmět vektoru větru popisujícího v daném místě a hladině všeobecnou cirkulaci atmosféry na místní poledník. Pokud je meridionální složka cirkulace orientována od jihu k severu, považuje se za kladnou, v opačném případě za zápornou. Viz též cirkulace meridionální, složka cirkulace zonální.

nejčastěji brázda nízkého tlaku vzduchu v mírných zeměp. šířkách, jejíž osa je orientována ve směru poledníků. Na její záp. straně převládá sz. až sev. proudění, které přenáší na sev. polokouli většinou studené vzduchové hmoty, a na vých. straně naopak již. proudění přenášející teplé vzduchové hmoty. Tato brázda značně podporuje meridionální výměnu vzduchu. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu zonální, proudění meridionální.

syn. index meridionality – index cirkulace vyjadřující intenzitu mezišířkové výměny vzduchu v důsledku meridionální cirkulace v dané oblasti. Jako index meridionální cirkulace lze použít např. zonální složku horizontálního tlakového gradientu zprůměrovanou podél vhodně zvolené části určitého poledníku, velikost meridionální složky geostrofického větru zprůměrovanou v uvažované oblasti, popř. počet izobar protínajících rovnoběžku ve zvoleném úseku apod. Viz též index zonální cirkulace.

u nás dnes jen velmi zřídka užívané označení pro izobaru s prům. tlakem vzduchu 1013 hPa, které zřejmě historicky pochází z německé jazykové oblasti. Mezobara pak na klimatologických mapách odděluje oblast vyššího tlaku vzduchu (izobary s hodnotami nad 1013 hPa se potom nazývají pliobary, popř. pleiobary) od oblasti nižšího tlaku vzduchu (izobary s hodnotami pod 1013 hPa se v tomto pojetí nazývají miobary popř. meiobary). Viz též meion, pleión.

Termín se skládá z řec. μέσος [mesos] „střední, prostřední“ a zkráceniny slova izobara.

klima oblastí o horiz. rozměru obvykle jednotek až desítek km, v němž se kromě vlivů cirkulačních prvků s vert. osou vírů výrazně uplatňují i vlivy cirkulačních prvků s horiz. osou vírů. Je klimatem prostoru, ve kterém se projevují vlivy tření o zemský povrch a v němž se uplatňuje vert. promíchávání vzduchu turbulencí ve větší míře než u makroklimatu. Vert. rozsah mezoklimatu je dán polohou planetární mezní vrstvy atmosféry, která je horní hranicí mezoklimatu. Je to prostor, v němž mezoklimatické vlastnosti překrývají vlastnosti místně klimatické a mikroklimatické. Viz též kategorizace klimatu, mikroklima, klima místní, mezometeorologie.

Termín poprvé použil franc. meteorolog H. M. C. Scaëtta v r. 1935; skládá se z řec. μέσος [mesos] „střední, prostřední“ a slova klima.

část klimatologie zabývající se mezoklimatem. Zkoumá především klimatické faktory, které modifikují makroklima na mezoklima a specifické vlastnosti mezoklimatu, jako např. zvláštnosti cirkulačních poměrů (podmínek), rozložení srážek, šíření exhalátů apod. Mezoklimatologie se opírá jednak o standardní met. měření a pozorování, jednak o speciální metody (stožárová meteorologická měření) a jiná měření vert. gradientů meteorologických prvků. Za součást mezoklimatologie lze považovat klimatologii znečištění ovzduší.

Termín se skládá z řec. μέσος [mesos] „střední, prostřední“ a slova klimatologie.

syn. mezosynoptická meteorologie, mezoměřítková meteorologie – část meteorologie pojednávající o met. procesech a jevech mezosynoptického měřítka. K mezometeorologickým jevům patří např. konvektivní bouře, mezosynoptické cyklony, tornáda, místní cirkulace aj. Viz též klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.

Termín se skládá z řec. μέσος [mesos] „střední, prostřední“ a slova meteorologie.

horní hranice oblasti s prudce klesající teplotou (mezosféry). Odděluje mezosféru a termosféru; leží ve výšce kolem 85 km nad zemským povrchem.

Termín zavedl britský přírodovědec S. Chapman v r. 1950. Skládá se z řec. μέσος [mesos] „střední, prostřední“ a lat. pausa „přerušení, ukončení“.

(MCC), syn. komplex konvektivní mezoměřítkový – mezosynoptický konvektivní systém (MCS) jednoznačně definovaný na základě pozorování z geosynchronních meteorologických družic tvarem a rozměry teplotního pole horní hranice oblačnosti a dobou trvání (Maddox, USA, 1980). U MCS splňujícího podmínky pro klasifikaci jako MCC musí plocha chladné horní hranice oblaků o teplotě T ≤ –32 °C přesáhnout 10⁵ km² a vnitřní plocha horní hranice oblačnosti o teplotě T ≤ –52 °C přesáhnout 5.10⁴ km². Obě podmínky musí být splněny po dobu ≥ 6 h. Tvar MCC je poměrně symetrický s hodnotou poměru rozměrů podél vedlejší a hlavní osy ≥ 0,7 v době maximálního plošného rozsahu.
Mezoměřítkové konvektivní komplexy jsou málo pohyblivé a často doprovázené dlouhodobými intenzivními srážkami, silným větrem, krupobitím a velkým množstvím blesků; nelze vyloučit ani výskyt tornád. MCC může vzniknout spojením několika původně samostatných bouří, nejčastěji multicel nebo supercel, do jednoho velkého celku v prostředí se slabým okolním prouděním. Jako MCC však může být na základě družicových měření označena i konvektivní bouře, klasifikovaná současně na základě měření radarových jako squall line.

syn. komplex konvektivní mezosynoptický.

syn. systém konvektivní mezosynoptický.

(MCS), syn. systém konvektivní mezoměřítkový – organizovaná soustava oblaků druhu cumulonimbus, která vytváří souvislou oblast konvektivních srážek o horizontálním rozměru nejméně 100 km alespoň v jednom směru a je doplněna oblastí se stratiformními srážkami. MCS mohou zahrnovat dílčí konvektivní bouře typu multicel i supercel, přičemž během vývoje MCS se jejich struktura zpravidla vyvíjí. Prostorové uspořádání konvektivní i vrstevnaté oblačnosti může nabývat různých forem. Příkladem lineární struktury MCS je squall line, příp. bow echo, dosahuje-li alespoň přibližně požadovaných rozměrů; příkladem oválně uspořádaného MCS je MCC. Vzhledm k definici jednotlivých druhů MCS na základě radarových, resp. družicových měření se zmíněné druhy mohou překrývat.
Podle způsobu vzniku se rozlišují dva typy MCS. První typ vzniká poměrně rychle, a to velkoplošnou iniciací konvekce např. v prostředí atmosférické fronty. MCS druhého typu vzniká z jednotlivých konvektivních bouří spojením jejich bazénů studeného vzduchu, kde výsledná gust fronta je schopna iniciovat nové konvektivní buňky takřka po celém svém rozsahu. Typická doba existence MCS je 10 hodin, přičemž vrstevnatá složka MCS a kovadliny konv. složky mohou přetrvat i podstatně déle. Nad oceánem se MCS mohou transformovat v tropické, příp. subtropické cyklony.

část atmosféry Země, ležící zhruba mezi 50 až 80 km výšky, tj. mezi stratopauzou a mezopauzou. Mezosféru vymezujeme při vertikálním členění atmosféry podle průběhu teploty vzduchu s výškou; teplota vzduchu v ní s výškou klesá a v blízkosti horní hranice mesosféra dosahuje ve vysokých zeměp. šířkách v létě hodnot –80 až –90 °C, v zimě asi –40 až –50 °C. Podle přímých měření je proudění vzduchu v mezosféře značně proměnlivé. V blízkosti mezopauzy pozorujeme někdy v létě noční svítící oblaky.

Termín zavedl britský přírodovědec S. Chapman v r. 1950, nicméně navrhoval pod něj řadit i svrchní část stratosféry, v níž teplota vzduchu s výškou roste. Termín se skládá z řec. μέσος [mesos] „střední, prostřední“ a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).

charakteristické horizontální měřítko atm. jevů, které mají lineární horiz. rozměry řádu 10⁰ až 10² km, což odpovídá např. rozměrům místních cirkulačních systémů, mezosynoptických konv. systémů, konv. bouří, konv. oblaků apod. Viz též měřítko synoptické, měřítko subsynoptické, klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.

málo používané označení pro mírné dešťové klima, které odkazuje na jedno z vegetačních pásem vymezených v 19. století botanikem A. P. de Candollem. C. W. Thornthwaite pro ně uvádí hodnoty potenciálního výparu mezi 571 a 1 140 mm za rok. Z tohoto hlediska lze pod mezotermické klima částečně řadit i suché klima. Viz též klasifikace klimatu Thornthwaiteova.

syn. mezozoikum.

syn. druhohory – prostřední geologická éra v rámci fanerozoika mezi paleozoikem a kenozoikem, zahrnující období před 252 – 66 mil. roků. Do této éry spadají tři periody: trias, jura a křída. Během této éry se rozpadl permský superkontinent Pangea na kontinenty, které svým tvarem již připomínaly dnešní, avšak v odlišné vzájemné poloze. Mezozoikum se vyznačovalo velmi teplým klimatem, postupně rostla humidita klimatu. Objevují se krytosemenné rostliny, které od té doby na Zemi dominují. Hlavní živočišnou skupinou mezozoika byli plazi, kteří ovládli souš i vzduch, vedle nich však již žili i ptáci a drobní savci. Zhoršování podmínek na konci křídy bylo završeno dopadem tzv. Chicxulubského meteoritu do Mexického zálivu v blízkosti poloostrova Yucatan.  Drastické snížení insolace vedlo k propadu produkce biomasy a spolu s kyselým deštěm způsobilo vyhynutí většiny živočišných druhů, mj. dinosaurů.

Termín zavedl angl. geolog J. Phillips v r. 1841. Skládá se z řec. μέσος [mesos] „střední, prostřední“ a ζωή [zóé] „život“.

1. Rotující vír spojený s výstupným proudem v supercele, který může mít jak cyklonální, tak anticyklonální směr rotace. Doba trvání výskytu mezocyklony je maximálně několik hodin a horizontální rozsah je 3–8 km. S mezocyklonou spojená vertikální vorticita je řádu 10^–2 s^–1, vzniká transformací horizontální vorticity vzniklé v důsledku vertikálního střihu větru. Pokles tlaku vzduchu v mezocyklóně přispívá ke stabilizaci a prodloužení života supercely. Mezocyklony jsou detekovatelné dopplerovskými meteorologickými radary.
2. V čes. literatuře v minulosti používané označení polární cyklony. V současnosti je někdy používáno jako syn. pro mezosynoptickou cyklonu, což není příliš vhodné vzhledem k možné záměna s prvně uvedeným významem.

Termín zavedl japonsko-amer. meteorolog T. Fujita v r. 1963. Skládá se z řec. μέσος [mesos] „střední, prostřední“ a slova cyklona.

syn. čidlo.

Termín pochází z angl. sensor (od slova sense „rozum, smysl“, z lat. sensus „vnímání, cit, smysl“).

určování radioaktivity atmosféry, srážek a suchého spadu. Zjišťuje se jako radioaktivita:
a) aerosolu zachyceného na filtru, jímž byl prosát známý objem vzduchu;
b) odparku ze srážkové vody zachycené za dané období (obvykle dny až 1 měsíc);
c) spadu, tj. pevných částic, které se usadily na vodorovném suchém nebo mokrém dnu sběrné nádoby za dané období (obvykle dny až 1 měsíc);
odebrané vzorky se měří pomocí zařízení indikujícího záření α, β, γ (popř. jen některých z nich) laboratorně nebo přímo v místě odběru (automatické systémy pro odběr a měření vzorků). V případě měření vzorků přímo v místě odběru výsledky zahrnují i příspěvek radionuklidů s krátkým poločasem přeměny, při laboratorních měřeních lze tento vliv eliminovat. Dále se provádí přímá měření příkonu dávky/dávkového ekvivalentu příslušnými detektory (např. Geiger-Müllerovy počítače, proporcionální počítače). Detektory mohou být umístěny na stacionárních měřicích místech, na přízemních mobilních stanicích nebo na radiosondách pro zjišťování vertikálních profilů beta a gama záření. V případě přímého měření příkonu dávky/dávkového ekvivalentu měřená hodnota zahrnuje kromě složky atmosférické radioaktivity i složky odpovídající terestriálnímu a kosmickému záření. Radioaktivita ovzduší se obvykle vyjadřuje v jednotkách becquerel (Bq), a to pro spad v Bq.m^–2 a pro ovzduší v Bq.m^–3. Dříve používaná jednotka aktivity curie (Ci) souvisí s novou jednotkou becquerel vztahem 1 Bq = 2,7.10^–11 Ci, tj. 1 Bq = 27 pCi. Příkon dávkového ekvivalentu se vyjadřuje v jednotkách Sievert za hodinu (Sv.h^–1). Odběry vzorků a měření příkonu se provádí na vybraných met. stanicích, odebrané vzorky se předávají do měřicích laboratoří Radiační monitorovací sítě (RMS), výsledky měření prováděných na místě se průběžně předávají na centrální pracoviště RMS. Viz též spad radioaktivní, zpráva o příkonu fotonového dávkového ekvivalentu (RAD).

v agrometeorologii zjišťování hloubky pod povrchem země, v níž dochází k mrznutí půdní vody. Informace o hloubce promrznuti půdy je důležitá např. k posouzení nebezpečí poškození kořenové soustavy rostlin. Kromě zemědělství je využívána i některými technickými obory (nezámrzná hloubka ve stavebnictví). Měření promrzání půdy se provádí půdními mrazoměry. Viz též promrzání půdy, měření teploty půdy.

určení teploty čidla teploměru, které je v tepelné rovnováze s okolní vrstvou půdy. Teplota půdy se měří ve °C půdními teploměry v hloubkách 5, 10, 20, 50, 100, 150 a 300 cm (v ČR jen 5, 10, 20, 50 a 100 cm) na pozemku s přirozeným složením půdy, porostlém ošetřovaným trávníkem. K měření se používají půdní teploměry, a to elektrické, případně rtuťové. Viz též měření promrzání půdy.

soubor měření a postupů, kterými jsou získávány veličiny potřebné pro určení stavu drah ovlivněných povětrnostními vlivy. Změřené hodnoty brzdných účinků poskytované provozovatelem letiště pak musí být v souladu s regionálními postupy ICAO uváděny ve zprávách METAR a SPECI v doplňujících informacích.

viz evapotranspirometr.

(RVR, Runway Visual Range) – objektivní postup při stanovení hodnot dráhové dohlednosti na letištích. Dráhová dohlednost se z praktických důvodů nemůže měřit přímo nad vzletovou a přistávací dráhou. Ve smyslu platných předpisů se její měření uskutečňuje rovnoběžně s osou vzletové a přistávací dráhy ve vzdálenosti maximálně 120 m od této osy a ve výšce 7,5 FT, přičemž údaj o dráhové dohlednosti, který reprezentuje podmínky v bodě dotyku, má být z prostoru zhruba 300 m od prahu a ve směru příslušné dráhy. Měření RVR se provádí v případě, když horizontální dohlednost klesne pod 2 000 m a to v kroku 25 m při RVR menší než 400 m, v kroku 50 m pro RVR v intervalu 400–800 m a v kroku 100 m při RVR větší než 800 m. Naměřené hodnoty jsou zakódovány jednak ve zprávách METAR, jednak při změně dráhové dohlednosti (v souladu s kritérii v předpisu L3 – Meteorologie a stanovenými poskytovatelem letecké meteorologické služby na základě konzultací s příslušným úřadem ATS, provozovateli a provozovatelelm letiště) ve zprávách SPECI. K měření dráhové dohlednosti se používají měřiče průzračnosti neboli transmisometry nebo měřiče dopředného rozptylu neboli forward scatterometry. Dráhová dohlednost není měřena přímo. Transmisometry nebo forward scatterometry měří MOR a RVR je následně vyhodnocována automatizovaným meteorologickým systémem (AWOS). Viz též systém RVR.

určení obsahu vodní páry ve vzduchu v určitém místě atmosféry, zpravidla relativní vlhkosti vzduchu nebo tlaku vodní páry. Relativní vlhkost se měří v %, tlak vodní páry v hPa. Ostatní vlhkostní charakteristiky se v případě potřeby stanoví výpočtem s použitím hodnoty teploty a tlaku vzduchu změřených současně s vlhkostí. Vlhkost vzduchu se měří vlhkoměrem; na met. stanicích v ČR se používá vlhkostní čidlo umístěné v radiačním krytu. Dříve se měřila Augustovým psychrometrem a vlasovým vlhkoměrem umístěným v meteorologické budce. Z údajů meteorologických družic lze v důsledku pohlcování odraženého nebo vlastního záření zemského povrchu v absorpčních pásech vodní páry určit vertikální profil vlhkosti vzduchu.

určení teploty čidla teploměru, které je v tepelné rovnováze s okolním vzduchem. Pro met. účely se teplota vzduchu měří na základě Celsiovy teplotní stupnice s přesností na desetiny °C, v některých zemích na základě Fahrenheitovy teplotní stupnice. Měří se elektrickým, případně také kapalinovým nebo bimetalickým teploměrem. Teploměr musí být stíněn nebo jinak chráněn před rušivými účinky přímého slunečního záření. Na met. stanicích se proto umísťuje v meteorologické budce nebo v radiačním krytu. Zákl. přístroj pro měření teploty vzduchu je elektrický teploměr s čidlem ve výšce 2 m nad zemským povrchem. K měření hodnot extrémní teploty vzduchu za určité časové období se někdy ještě používají maximální a minimální teploměr, většinou se však tyto hodnoty získávají automatickým zpracováním údajů el. teploměru. Viz též staniční teploměr.

zjišťování množství znečišťujících příměsí v atmosféře. Při měření znečištění ovzduší se používá buď aerochemických metod (např. zachycování dané příměsi do chem. reagentu při průchodu známého množství znečištěného vzduchu), nebo fyz. metod (opt. pohltivost v dané části spektra lidary apod.), atomové absorpce a dalších analytických metod. Výsledkem je zpravidla určení koncentrace znečišťujících látek, u nás obvykle v rozměru hmotnost příměsi na objem vzduchu, např. v µg.m^–3, v anglosaské literatuře v poměrných číslech, často ppm (parts per million) nebo ppb (parts per billion). Měření znečištění ovzduší se organizuje zpravidla na více bodech kontinuálně či ve stacionárních nebo mobilních sítích měření. Časovou jednotkou měření je buď konečný časový interval čili odběrová doba, nebo se měří kontinuálně okamžité hodnoty. Informace v reálném čase poskytuje monitorování znečištění ovzduší. Viz též emise, imise.

zjišťování množství znečišťujících příměsí v atmosféře. Při měření znečištění ovzduší se používá buď aerochemických metod (např. zachycování dané příměsi do chem. reagentu při průchodu známého množství znečištěného vzduchu), nebo fyz. metod (opt. pohltivost v dané části spektra lidary apod.), atomové absorpce a dalších analytických metod. Výsledkem je zpravidla určení koncentrace znečišťujících látek, u nás obvykle v rozměru hmotnost příměsi na objem vzduchu, např. v µg.m^–3, v anglosaské literatuře v poměrných číslech, často ppm (parts per million) nebo ppb (parts per billion). Měření znečištění ovzduší se organizuje zpravidla na více bodech kontinuálně či ve stacionárních nebo mobilních sítích měření. Časovou jednotkou měření je buď konečný časový interval čili odběrová doba, nebo se měří kontinuálně okamžité hodnoty. Informace v reálném čase poskytuje monitorování znečištění ovzduší. Viz též emise, imise.

meteorologické měření prováděné přístrojem umístěným nebo se pohybujícím v atmosféře nad její přízemní vrstvou. Tento druh měření zahrnuje především radiosondážní měření a většinu dalších přímých aerologických měření, včetně stožárových meteorologických měření. Do zavedení radiosond počátkem 30. let 20. století byla měření v mezní vrstvě a ve volné atmosféře prováděna pomocí meteorografů, vynášených do ovzduší balony nebo upoutanými meteorologickými draky, případně přímo posádkami volných balonů. Viz též sondáž ovzduší, stanice měřící v mezní vrstvě atmosféry.

údaje o meteorologické stanici, jmenovitě indikativ stanice, jméno stanice, souřadnice meteorologické stanice, období pozorování na stanici a změny ovlivňující reprezentativnost pozorování, informace o přístrojovém vybavení (typ, datum instalace), výšky senzorů nad zemí v místě, kde je přístroj umístěn (pro měření teploty, větru, srážek, dohlednosti a pro detektor počasí), a další informace (typ stanice, standardní izobarická hladina pro stanice s nadmořskou výškou stanice větší než 550 m, hlášení oblačnosti se základnou pod úrovní stanice, vydávání zpráv METAR, SPECI a vydávání zpráv CLIMAT). Pokud se zprávy z dané stanice zařazují do mezinárodní výměny met. informací, jsou metadata stanice uložena v databázi OSCAR/Surface Světové meteorologické organizace.

viz zpráva letecká meteorologická pravidelná (METAR).

Termín je zkratkové slovo, jehož vysvětlení není jednoznačné; uvádí se např. METeorological Aviation Report „meteorologická letecká zpráva“, MEteorological Terminal Air Report „meteorologická letištní zpráva o ovzduší“ nebo METeorological Aerodrome Routine Report „meteorologická letištní pravidelná zpráva“ (oproti zprávě SPECI).

základní meteorologická zpráva pro letecké účely vysílaná v pravidelných, zpravidla hodinových nebo půlhodinových časových intervalech. Zpráva METAR (Meteorological Aviation Report) se sestavuje na základě pozorování pozemní meteorologické stanice na letišti a obsahuje kromě označení letiště a času pozorování údaje o větru, dohlednosti a dráhové dohlednosti, o stavu počasí, o provozně význačné oblačnosti, o teplotě vzduchu, teplotě rosného bodu a o tlaku vzduchu redukovaném na hladinu moře podle mezinárodní standardní atmosféry (QNH). Zpráva METAR může obsahovat také informaci o stavu drah a předpověď pro přistání trend. Viz též počasí příznivé pro letecký provoz.

dron využívaný pro met. měření a pozorování. Viz též stanice meteorologická letadlová.

graf znázorňující chod meteorologického prvku v určitém místě. Může znázornit jak výsledky měření určitého prvku, tak i jeho prognostické hodnoty. Horizontální osa vyjadřuje čas, na vertikální osu se vynáší hodnoty sledovaného meteorologického prvku, přičemž se často využívá více vertikálních stupnic k zobrazení více prvků současně. Může také sloužit k vyjádření průběhu předpovědi počasí pro dané místo.

Termín vznikl v 80. letech 20. století zjednodušením termínu meteorogram.

v met. smyslu jev (úkaz) pozorovaný v atmosféře nebo na zemském povrchu. Může mít charakter srážek, suspenzí a usazenin pevných nebo kapalných částic, vodních nebo jiných; může jím být také jev opt. nebo el. povahy. Podle složení a podmínek vzniku se meteory dělí na hydrometeory, litometeory, fotometeory a elektrometeory.

Termín pochází z řec. slova μετέωρον [meteóron], které se v antice používalo pouze v množném čísle (ta meteóra, „věci ve výšce“) pro označení jevů v ovzduší i na nebi (z řec. μετέωρος [meteóros] „vznášející se ve vzduchu, ve výši“, z μετά [meta] „uprostřed, mezi; za, přes“ a ἀείρειν [aeirein] „zvedat, zdvihnout“). Aristotelés (4. stol. př. n. l.) význam zúžil na jevy vyskytující se v oblasti mezi Zemí a Měsícem (jinými slovy jevy neastronomické). Termín se dnes používá i v astronomii pro označení světelného jevu pozorovaného při průchodu kosmické částice atmosférou Země.

záznam meteorografu.

Termín vznikl odvozením od termínu meteorograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. μετέωρος [meteóros] „vznášející se ve vzduchu, ve výši“ (viz meteor) a řec. γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“.

přístroj pro současný záznam několika meteorologických prvků (nejčastěji teploty, vlhkosti a tlaku vzduchu) na jednu registrační pásku. Je upraven tak, aby mohl být zavěšen pod meteorologický balon nebo jiný dopravní prostředek a jím vynesen do volné atmosféry. Je-li meteorograf vynášen balonem, je jeho záznam k dispozici až po sestupu přístroje na zem.

Přístroj i jeho pojmenování navrhl v r. 1780 portugalský přírodovědec J. H. de Magellan. Termín se skládá z řec. μετέωρος [meteóros] „vznášející se ve vzduchu, ve výši“ (viz meteor) a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

odborník s příslušným meteorologickým formálním nebo neformálním vzděláním, který se v tematické oblasti meteorologie profesně angažuje. Podle stupně vzdělání a dosažené praxe se v některých státech na doporučení Světové meteorologické organizace rozeznávají meteorologové 1. až 4. třídy, což kvalifikačně pokrývá celou oblast od technických pracovníků v praxi až po meteorologický výzkum. Viz též klimatolog, synoptik, prognostik.

Termín je přejat z řec. μετεωρολόγος [meteórologos] „ten, kdo zkoumá jevy ve výši, nad zemským povrchem“, původně též „astronom“ (z řec. μετέωρος [meteóros] „vznášející se ve vzduchu, ve výši“ a komponentu -λόγoς [logos] „vědec“).

viz vrstva atmosféry mezní, klimatologie mezní vrstvy atmosféry.

základní věda o zemské atmosféře, o jejím složení, vlastnostech, atmosférických procesech a jevech, a to včetně vazeb s ostatními složkami klimatického systému a při uvažování vlivu Slunce a dalších kosmických faktorů. V nejširším smyslu meteorologie zahrnuje všechny vědy o atmosféře včetně klimatologie, chemie atmosféry apod. V tomto smyslu pod ni spadá i aeronomie, jakkoliv hlavním předmětem meteorologie jsou procesy a jevy v troposféře. Jádrem meteorologie je fyzika atmosféry, na kterou navazuje celá řada oborů aplikované meteorologie a hraniční disciplíny, jako např. biometeorologie a hydrometeorologie. Podle měřítka studovaných jevů rozlišujeme především synoptickou a mezosynoptickou meteorologii, příp. mikrometeorologii. Podle metod práce vymezujeme mj. dynamickou meteorologii, podle studovaného prostředí dále označujeme např. tropickou, mořskou nebo horskou meteorologii.
Počátky meteorologie sahají do antického Řecka. Důležitým mezníkem vývoje byla  1. polovina 17. století, kdy byly vynalezeny základní meteorologické přístroje, čímž bylo zahájeno tzv. přístrojové období meteorologie. V souvislosti s meteorologickými měřeními se etablovaly i jim příslušné obory, jako např. aktinometrie, fotometrie apod. Kromě získávání empirických vědeckých poznatků o atmosféře Země se především od poloviny 19. století rozvíjel systematický monitoring atmosféry, na němž se v současnosti podílí rovněž aerologie, družicová a radarová meteorologie. Neméně důležitou činností dnešní meteorologie je předpověď počasí a vydávání případných meteorologických výstrah.
Operativní úlohy meteorologie v jednotlivých státech plní národní meteorologické služby, jejich koordinaci v celosvětovém měřítku se věnuje Světová meteorologická organizace, v Evropě organizace EUMETNET. Důležitými nástroji evropské spolupráce jsou dále Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (ECMWF), EUMETSAT aj. Na mezinárodní spolupráci v oblasti met. výzkumu se podílí mj. Mezinárodní sdružení pro meteorologii a atmosférické vědy (IAMAS) a Evropská meteorologická společnost. Viz též meteorologie v ČR.

Termín byl přejat z řec. slova μετεωρολογία [meteórologia], které je složeno z řec. μετέωρος [meteóros] „vznášející se ve vzduchu, ve výši“ (viz meteor) a z komponentu -λoγία [logia] „nauka, věda“, tj. věda studující jevy nad zemským povrchem. Původně se vztahoval ke všem jevům ve výšce, včetně těch astronomických. Teprve pod vlivem Aristotela (4. stol. př. n. l.) se předmět zkoumání meteorologie zúžil na jevy v oblasti mezi Zemí a Měsícem.

odchylka meteorologického prvku od jeho průměrné hodnoty v dané fázi roku, podmíněná proměnlivostí počasí. Na rozdíl od klimatické anomálie přetrvává v omezené oblasti maximálně několik dní, neboť je vázána na určitou povětrnostní situaci. Mimořádně silné meteorologické anomálie mohou být projevem povětrnostních ohrožení, případně mohou vést k jejich vzniku. V tom případě má jejich výskyt prognostický význam, viz např. anomálie potenciální vorticity.

odchylka meteorologického prvku od jeho průměrné hodnoty v dané fázi roku, podmíněná proměnlivostí počasí. Na rozdíl od klimatické anomálie přetrvává v omezené oblasti maximálně několik dní, neboť je vázána na určitou povětrnostní situaci. Mimořádně silné meteorologické anomálie mohou být projevem povětrnostních ohrožení, případně mohou vést k jejich vzniku. V tom případě má jejich výskyt prognostický význam, viz např. anomálie potenciální vorticity.

získávání kvantitativních, popř. kvalitativních údajů o jednom nebo více meteorologických prvcích a jevech, prováděná především na stálých meteorologických stanicích. Většina pozorování se provádí meteorologickým měřením pomocí meteorologických přístrojů, z nichž některé umožňují nepřetržité pozorování s danou vzorkovací frekvencí; jinak meteorologická pozorování probíhají ve stanovených pozorovacích termínech. Meteorologická pozorování můžeme dělit podle různých kritérií: podle místa pozorování na pozemní, námořní, letadlová a družicová, podle výšky nad terénem na přízemní a výšková, podle rozsahu na základní a doplňková, podle času pozorování na hlavní a vedlejší, podle účelu na klimatologická, synoptická, letecká, aktinometrická, aerologická apod. Viz též pozorovatel meteorologický, monitoring atmosféry.

jeden z pracovních nástrojů užívaných v meteorologických službách v procesu přípravy předpovědi počasí. Výsledkem konzultace je jednotný názor meteorologů na časové a prostorové aspekty předpovědi počasí v daný okamžik. V ČHMÚ se meteorologická konzultace běžně užívá pro komunikaci centrálního a regionálních prognózních pracovišť.

meteorologické pozorování prováděné na horské meteorologické stanici. Viz též meteorologie horská.

meteorologická stanice zařazená do kategorie přízemních stanic a umístěná v horském terénu. Kromě úkolů synop. nebo klimatol. stanice někdy plní i úkoly stanice speciální. Ve zprávách z horské met. stanice se místo tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře uvádí geopotenciál nejbližší standardní izobarické hladiny (např. 850 nebo 700 hPa). Horské met. stanice pozorují také oblačnost se základnou pod úrovní stanice. Nejvýše položená synoptická stanice v Evropě je Jungfraujoch (3 576 m). V ČR je v činnosti např. Lysá hora (1 322 m).

čes. odborný časopis, který publikuje odborné statě a informativní články z oborů meteorologie, klimatologie, ochrany čistoty ovzduší a hydrologie. Meteorologické zprávy vydává Český hydrometeorologický ústav v Praze. Ročně vychází 6 čísel a první číslo Meteorologických zpráv vyšlo 30. dubna 1947. Příspěvky jsou uveřejňovány v čes., slov. a angl. jazyce. Čes. a slov. příspěvky obsahují shrnutí v angličtině a titulky k obrázkům a tabulkám v čes. i angl. verzi.

meteorologická stanice provádějící měření v přízemní vrstvě atmosféry. Teplota a vlhkost vzduchu se měří ve výšce 2 m nad zemí, srážky 1 až 2 m nad zemí, vítr 10 m nad zemí apod. Přízemní met. stanice může být z hlediska umístění meteorologickou stanicí pozemní nebo mořskou.

označení pro proces modifikující výstupy numerického modelu s využitím naměřených dat ze zadaného časového intervalu, který se nazývá asimilačním oknem. Cílem asimilace je příprava počátečních podmínek pro numerický model. Motivací pro aplikaci asimilace dat je předpoklad, že pokud model dobře simuluje předpověď v asimilačním okně, kde ji lze verifikovat, pak lze očekávat, že i vlastní předpověď bude přesnější než s využitím jiných počátečních podmínek. Speciálním případem asimilace dat je objektivní analýza. Výhodou asimilace dat ve srovnání s aplikací objektivní analýzy je to, že využívá více dat a využívá i časového vývoje modelových veličin.
Metody asimilace lze rozdělit na metody objektivní analýzy, nudging, 4D variační metoda (4D-VAR) a metody založené na aplikaci Kalmánova filtru (KF; ansámblový Kalmánův filtr, částicový Kalmánův filtr). Metody objektivní analýzy jsou snadno aplikovatelné, avšak postrádají informaci o vývoji, a proto nedostatečně ovlivňují dynamiku modelovaných procesů. Nudging je empirická metoda, která dodáním umělého členu na pravou stranu modelových rovnic „nutí“ model, aby simuloval naměřená data. Je to velmi snadno aplikovatelná metoda, která však nemá teoretický základ a vliv asimilace se zpravidla velmi rychle ztrácí během integrace. Metody 4D-VAR a KF jsou velmi sofistikované metody, které dávají teoreticky optimální počáteční podmínky. Jejich praktická aplikace však vyžaduje řadu zjednodušení, které způsobují, že výsledek není optimální. Současné implementace těchto metod mají také problémy s asimilací veličin, které jsou významně ovlivněny silně nelineárními procesy, např. srážky.

označení pro proces modifikující výstupy numerického modelu s využitím naměřených dat ze zadaného časového intervalu, který se nazývá asimilačním oknem. Cílem asimilace je příprava počátečních podmínek pro numerický model. Motivací pro aplikaci asimilace dat je předpoklad, že pokud model dobře simuluje předpověď v asimilačním okně, kde ji lze verifikovat, pak lze očekávat, že i vlastní předpověď bude přesnější než s využitím jiných počátečních podmínek. Speciálním případem asimilace dat je objektivní analýza. Výhodou asimilace dat ve srovnání s aplikací objektivní analýzy je to, že využívá více dat a využívá i časového vývoje modelových veličin.
Metody asimilace lze rozdělit na metody objektivní analýzy, nudging, 4D variační metoda (4D-VAR) a metody založené na aplikaci Kalmánova filtru (KF; ansámblový Kalmánův filtr, částicový Kalmánův filtr). Metody objektivní analýzy jsou snadno aplikovatelné, avšak postrádají informaci o vývoji, a proto nedostatečně ovlivňují dynamiku modelovaných procesů. Nudging je empirická metoda, která dodáním umělého členu na pravou stranu modelových rovnic „nutí“ model, aby simuloval naměřená data. Je to velmi snadno aplikovatelná metoda, která však nemá teoretický základ a vliv asimilace se zpravidla velmi rychle ztrácí během integrace. Metody 4D-VAR a KF jsou velmi sofistikované metody, které dávají teoreticky optimální počáteční podmínky. Jejich praktická aplikace však vyžaduje řadu zjednodušení, které způsobují, že výsledek není optimální. Současné implementace těchto metod mají také problémy s asimilací veličin, které jsou významně ovlivněny silně nelineárními procesy, např. srážky.

sucho definované pomocí meteorologických prvků, především srážek, resp. jejich deficitu, často vztahovaného ke klimatologickému normálu. Vzniká následkem dlouhých nebo často se opakujících suchých období, přičemž důležitou roli hrají i další faktory, především výpar. Indexy sucha k hodnocení meteorologického sucha proto berou často v úvahu kromě množství a intenzity srážek buď přímo výpar, nebo meteorologické prvky, které ho ovlivňují: teplotu vzduchu, rychlost větru, vlhkost vzduchu aj. V teplé části roku přitom bývá srážkový deficit často provázen nadnormální teplotou vzduchu, nižší relativní vlhkostí vzduchu, zmenšenou oblačností a delším trváním slunečního svitu. Tyto faktory mají za následek větší evapotranspiraci a zmenšování vlhkosti půdy, což vyvolává agronomické sucho. Viz též hydrologická bilance.

viz informace meteorologická.

v meteorologické službě označení pro všechny jevy v atmosféře nebo na zemském povrchu, které jsou pozorovány na meteorologických stanicích a v jejich okolí s výjimkou oblaků. Patří k nim především meteory, jako jsou např. mlha, déšť, bouřka, sněhová pokrývka, zákal a duha, a dále jiné jevy, např. nárazovitý vítr, výborná dohlednost apod. U meteorologických jevů met. pozorovatelé zaznamenávají časové údaje o jejich trvání, vzdálenost od místa pozorování a jejich intenzitu. Někteří autoři považují meteorologické jevy za meteorologické prvky v širším smyslu. Viz též jevy počasí zvláštní.

meteorologické pozorování prováděné mimo pevně stanovené pozorovací termíny, např. měření vodní hodnoty sněhové pokrývky v jiný než stanovený den, kterým je pondělí (např. v případě předpovídaného rychlého tání sněhu s možností vzestupu hladin vodních toků).

syn. měření meteorologické distanční.

pracoviště provádějící sběr a výměnu meteorologických informací a zpráv, většinou v mezinárodním měřítku. V rámci Světové služby počasí plní funkci met. spojovacího ústředí světová meteorologická centra, regionální telekomunikační centra a národní meteorologická centra.

viz hlášení pozorování z letadel během letu pravidelné (AIREP), mimořádné (AIREP SPECIAL – ARS).

met. měření a pozorování konané z letícího letadla. Při běžném letu je provádí buď posádka jako doplňkový program činnosti, nebo probíhá automaticky. Při speciálním letu za účelem získání met. dat tvoří hlavní náplň činnosti specialistů na palubě letadla, popř. posádky letadla, může být však prováděno i automaticky. K letadlovému met. měření se používá i bezpilotních letadel. Světová meteorologická organizace koordinuje letadlová meteorologická měření v programu AMDAR (Aircraft Meteorological Data Relay).

viz pozorování aerologické.

šestý z jedenácti odborů komise úřadu pro leteckou navigaci Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO). Meteorologický odbor ICAO sleduje především celosvětovou unifikaci a zdokonalování pravidel a postupů při met. zabezpečování provozu civilního letectva.

soubor údajů o stavu atmosféry nebo o hodnotách jednotlivých meteorologických prvků. Lze rozlišit dva typy met. informací:
1. prvotní met. informace, což jsou aktuální informace, bezprostředně získané jako výsledek meteorologických měření a pozorování. Na jejich kvalitě, úplnosti a včasnosti závisí správnost analýzy atm. procesů, úspěšnost předpovědí počasí a všech druhotných informací;
2. druhotné met. informace, což jsou informace o počasí ve formě přehledů počasí a předpovědí, zpráv a rozborů, synoptických map, aerologických diagramů, vertikálních řezů atmosférou, výsledků numerických předpovědních modelů apod.
Jiné členění rozlišuje informace meteorologické operativní, vypracované převážně s využitím aktuálních met. dat, a informace meteorologické režimové, vypracované převážně s využitím archivovaných dat.

mapa podávající meteorologické informace. Nejrozšířenějšími meteorologickými mapami jsou mapy synoptické a klimatologické.

stacionární a synchronní měření meteorologických prvků, popř. dalších parametrů, pomocí snímačů umístěných na konstrukci meteorologického stožáru ve vertikále nad sebou do výšky desítek až stovek metrů. K nejvyšším meteorologickým stožárům patří stožár v Obninsku (315 m). V České republice se stožárové meteorologické měření provádí na met. stanicích Košetice (250 m), Dukovany (136 m), Temelín (40 m), Kopisty (80 m) a Tušimice (80 m). Slouží k monitoringu met. podmínek v přízemní, někdy i v mezní vrstvě atmosféry, pro využití v různých praktických aplikacích (ochrana čistoty ovzduší, provoz tepelných a atomových elektráren aj.) i jako zdroj vstupních dat pro různé vědecké studie (např. měření vertikálních profilů rychlosti větru třídimenzionálními anemometry včetně turbulentních fluktuací rychlosti větru a některých z nich odvozených charakteristik turbulence).

viz měření meteorologické stožárové.

zjišťování hodnot jednoho nebo více meteorologických prvků pomocí meteorologického přístroje. Meteorologická měření mohou být bodová, liniová, plošná nebo prostorová. Bodová měření se provádějí nejčastěji na meteorologických stanicích, podle jejichž charakteru můžeme měření dále dělit. Liniová měření označujeme jako sondáž atmosféry, která může být prováděna i pomocí distančních meteorologických měření; některé druhy distančních měření umožňují získat i plošné či prostorové informace. Kvalita měření je ovlivněna použitou technikou a metodikou měření, proto by příslušná metadata měla vždy být doplňkem souboru met. údajů. Viz též pozorování meteorologické, monitoring atmosféry.

stálé kmitání zemského povrchu ve formě elastických vln, které se šíří od pobřeží na velké vzdálenosti do nitra kontinentů. Časová perioda kmitů se řádově rovná jednotkám sekund, rychlost šíření je nejčastěji 2 až 4 km.s^–1 a amplituda odpovídá 10^–6 m a méně. Příčiny vzniku spočívají v atmosféricko-oceánické cirkulaci, značná úloha se přisuzuje zejména pohybům tropických i mimotropických cyklon.

zajišťování námořní a letecké dopravy vzhledem ke klimatickým podmínkám a aktuálním i očekávaným met. podmínkám v příslušném regionu. Jejím cílem je minimalizace rizik a optimalizace z hlediska rychlosti dopravy, spotřeby paliva apod.

zjišťování výskytu a kvalit. i kvantit. vyhodnocování radarových odrazů od meteorologických cílů, které jsou zaznamenávány meteorologickými radary. Zjišťuje se zejména rozložení a pohyb srážkové oblačnosti, její intenzita a vertikální mohutnost. Identifikují se oblasti konvektivních bouří a s nimi souvisejících možných nebezpečných povětrnostních jevů (přívalových povodní, krup, apod.).

viz pozorování meteorologické radarové.

raketa určená pro raketovou, popř. raketo-balonovou sondáž atmosféry, a to především jejích vyšších vrstev. Speciálními přístroji instalovanými na raketě se měří tlak vzduchu, teplota vzduchu, složení vzduchu, kosmické záření, magnetické pole Země, sluneční spektrum atd. Z trajektorie met. rakety se určuje výškové proudění, někdy se teplota vzduchu vyčísluje na zákl. změřeného tlaku a složení vzduchu. Přístroje se obvykle umísťují v hlavici rakety (nazývané často jako raketová sonda), která se po výstupu a odpojení od těla rakety snáší na padáku. Údaje se registrují nebo předávají z rakety rádiovými signály.

zvýšená pravděpodobnost výskytu určitého počasí v průběhu roku, která se nedá vysvětlit střídáním roč. období a souvisí s typickým charakterem všeobecné cirkulace atmosféry. H. Flohn považuje za meteorologickou pravidelnost výskyt určité povětrnostní situace v určitém kalendářním období za dlouhou řadu roků s pravděpodobností 67 % a větší. Viz též singularita.

získávání, zpracování a vyhodnocení údajů o stavu atmosféry, případně zemského povrchu a mořské hladiny pomocí přístrojů umístěných na meteorologických družicích. Monitorují především pole oblačnosti a její základní vlastnosti (mikrofyzikální složení horní hranice oblačnosti a její jasovou teplotu, optickou mohutnost, typ oblačnosti aj.), vertikálních profily některých meteorologických prvků, dynamiku různých jevů (vývoj a pohyb různých meteorologických jevů či systémů, vč. družicové detekce blesků), pole větru, přítomnost sněhové pokrývky a mořského ledu, teplotu povrchu moře aj. Dlouhodobé řady družicových meteorologických měření jsou následně využívány v klimatologii.

meteorologické pozorování prováděné na palubě lodi. Viz též meteorologie mořská, loď meteorologická.

ve dne největší vzdálenost, na kterou lze spolehlivě rozeznat černý předmět o úhlové velikosti mezi 0,5 až 5°, umístěný u země na pozadí mlhy nebo oblohy; v noci největší vzdálenost, na kterou jsou spolehlivě rozeznatelná světla určité stálé a směrově málo proměnlivé svítivosti.
Tato definice je závislá na vlastnostech lidského oka. Pro účely vizuálního pozorování meteorologické dohlednosti se předpokládá, že pozorovatel má normální zrak. Pro účely přístr. měření meteorologické dohlednosti ve dne se definuje práh kontrastové citlivosti hodnotou 0,025, v noci se definuje prahová hodnota osvětlení např. za občanského soumraku 10⁶ luxů a za tmavé noci při svitu hvězd 10^7,5 luxů. Použití těchto hodnot zaručuje srovnatelnost výsledků vizuálních a přístr. pozorování. Meteorologická dohlednost závisí na množství vody v různých fázích, prachu, kouře a mikroorganismů v ovzduší mezi pozorovatelem a pozorovaným předmětem. Může proto nabývat v různých směrech různých hodnot. Vyjadřuje se v m, popř. v km.
V letecké meteorologii jsou zavedeny termíny dohlednost, dráhová dohlednost (RVR), šikmá dohlednost a letová dohlednost. Obj. fyz. veličinou, charakterizující stav opt. průzračnosti atmosféry, je meteorologický optický dosah. Viz též měření dohlednosti, měření dráhové dohlednosti, měřič průzračnosti, objekt pro zjišťování dohlednosti, vztah Allardův, vztah Koschmiederův.

místo, v němž se konají stanovená meteorologická pozorování podle dohodnutých mezinárodních nebo vnitrostátních postupů. Základním předpokladem je odpovídající technické, personální a komunikační vybavení. Meteorologické stanice je možné dělit podle různých hledisek:
a) podle odb. zaměření se rozlišují synoptické, klimatologické a letecké meteorologické stanice, agrometeorologické stanice a stanice speciální;
b) podle charakteru získávaných dat se dělí na meteorologické stanice přízemní, stanice aerologické a na stanice měřící v mezní vrstvě atmosféry;
c) podle umístění se dělí na meteorologické stanice pozemní, mořské a letadlové.
Jedna meteorologická stanice může plnit úkoly různého odborného zaměření a rozsahu.

1. písmena nebo číslice používané pro popis meteorologických prvků na synoptické mapě;
2. graf. znaky pro met. prvky, jevy a děje, popř. jejich intenzitu. Používají se především pro znázornění počasí na přízemních synoptických mapách a ve výkazech meteorologických pozorování. Meteorologické symboly jsou mezinárodně dohodnuté.

meteorologické pozorování, které se provádí v určených časech, tj. termínech pozorování. Viz též standardní čas pozorování.

předpověď počasí, popř. jednotlivých meteorologických prvků nebo jejich polí, vypracovaná na základě met. poznatků. Meteorologické předpovědi lze třídit podle několika kritérií:
a) podle účelu, pro který jsou vydávány, se rozlišují předpověď počasí všeobecná a speciální;
b) podle metody zpracování se rozlišují předpověď počasí numerická, synoptická, klimatologická, statistická a perzistentní;
c) podle předstihu předpovědi se rozlišují předpověď počasí velmi krátkodobá, krátkodobá, střednědobá a dlouhodobá;
d) podle místa, oblasti nebo trasy, pro něž jsou vydávány, se rozlišují např. předpověď počasí místní, oblastní atd.

pracoviště letecké meteorologické služby, nepřetržitě sledující vývoj meteorologických prvků a jevů významných pro letecký provoz. Vydává informace SIGMET a další výstrahy pro oblast své odpovědnosti a poskytuje je příslušným leteckým orgánům. Hranice odpovědnosti daného pracoviště se zpravidla shodují s hranicemi příslušné letové informační oblasti.

prům. roční poloha osy rovníkové deprese neboli intertropické zóny konvergence. Obepíná Zemi v blízkosti 5. stupně s. š., proto bývá někdy jako meteorologický rovník označována přímo tato rovnoběžka. Viz též rovník termický.

vyškolený nebo zacvičený pracovník meteorologické služby, její dobrovolný spolupracovník, popř. zaměstnanec jiné organizace, který koná podle platných metodických předpisů meteorologická pozorování a předává met. službě pravidelně jejich výsledky. Viz též meteorolog.

kód užívaný pro tvorbu a přenos met. informací podle mezinárodně platných pravidel. Dělí se na tradiční alfanumerické kódy a binární kódy. Tradiční alfanumerické kódy, např. SYNOP, TEMP, CLIMAT nebo TAF, byly vytvořeny pro jednotlivé typy zpráv nebo předpovědí a mají pevnou strukturu definovanou tvarem kódu. Jednotlivé veličiny jsou ve tvaru kódu reprezentovány symbolickými písmeny. Binární kódy BUFR a GRIB mají univerzální použití (BUFR = binární univerzální formát pro reprezentaci meteorologických dat, GRIB = obecná informace v pravidelné síti bodů v binárním formátu). Flexibilita těchto kódů je umožněna tím, že obsahují kromě vlastních dat také jejich přesný popis. To platí i pro alfanumerický kód CREX (znakový formát pro reprezentaci a výměnu dat).

viz meteorologie v ČR.

úřad poskytující nebo zařizující na základě souhlasu Ministerstva dopravy ČR poskytování met. služby mezinárodnímu letectví. V ČR je tímto pověřeným úřadem Úřad pro civilní letectví (ÚCL). Viz též autorita meteorologická.

1. poskytování zpravidla účelově zaměřených meteorologických informací různým organizacím i jednotlivcům k tomu kompetentními institucemi. Jedná se např. o met. zabezpečení silniční, železniční, lodní a letecké dopravy, zemědělství, energetiky, vojenství, výstražnou službu před nebezpečnými meteorologickými jevy atd.;
2. instituce, která zajišťuje met. službu ve významu 1., získává, zpracovává, rozšiřuje a archivuje met. data a informace. V ČR těmito institucemi jsou Český hydrometeorologický ústav a Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad (VGHMÚř) Armády České republiky.
Viz též meteorologie v ČR, předpis L 3 – Meteorologie.

zařízení těžší než vzduch, které se ve vzduchu udržuje pomocí aerodynamického vztlaku a s pozemním stanovištěm je spojeno lanem; před zavedením radiosondážních měření bylo používáno k drakové sondáži atmosféry. Meteorologický drak je kombinací vztlakových a stabilizačních ploch, přičemž buňková konstrukce draka je potažena bavlněným plátnem o ploše 5 až 8 m². Drakové výstupy dosahovaly prům. výšky 3 km, prům. doba trvání výstupu činila asi 3 hodiny.

viz měření meteorologické stožárové.

umělá družice Země určená primárně pro družicová meteorologická měření. Podle oběžné dráhy se družice dělí na družice geostacionární a družice na nízkých dráhách (nejčastěji polárních), zkráceně polární družice. Podle zaměření rozlišujeme družice operativní a výzkumné. Kromě primárních přístrojů, zaměřených na meteorologické využití, má většina současných meteorologických družic na své palubě řadu přístrojů umožňujících dálkový průzkum Země i v jiných oborech – systémy pro monitorování stavu hladiny světového oceánu, astronomické a geofyzikální přístroje, systémy pro přenos nouzových signálů aj.

obecné označení meteorologického objektu či jevu, který může být detekován, sledován a analyzován distančním meteorologickým měřením. Podle použitého prostředku mohou být meteorologickými cíli shluky meteorologicky významných atmosférických částic (oblaky, další hydrometeory, litometeory), výrazné nehomogenity v ovzduší (např. diskontinuity hustoty vzduchu), turbulence nebo elektrometeory. Tyto objekty či jevy odrážejí, popř. samy generují vlny různého charakteru, které jsou příslušnými přístroji zaznamenávány. Viz též cíl radiolokační, odrazivost radarová, plocha rozptylu efektivní.

soubor měřených, pozorovaných nebo předpovídaných hodnot meteorologických prvků vhodný pro distribuci v telekomunikační síti. Záhlaví bulletinu tvoří údaj o druhu přenášené informace, o zeměp. poloze, čtyřpísmenné označení centra, které data sestavilo, den a čas, ke kterému se data vztahují nebo kdy byl bulletin vytvořen. Záhlaví bulletinu může být doplněno třípísmenným údajem, který umožňuje identifikaci opravených nebo opožděných dat.

fyz. charakteristika stavu atmosféry, např. teplota, vlhkost a tlak vzduchu nebo atm. jev, např. výskyt oblaků, mlhy, srážek, bouřek apod. Soubor meteorologických prvků v určitém místě a čase charakterizuje počasí. Někteří autoři považují za met. prvky pouze kvantit. charakteristiky stavu atmosféry, nikoliv atm. jevy. Viz též prvek klimatický, chod meteorologického prvku, proměnlivost meteorologického prvku, pole meteorologického prvku, extrém.

přístroj k měření kvantit. údajů (zpravidla přímo ve fyz. jednotkách) o jednom, popř. několika meteorologických prvcích nebo jevech, nebo pro zjištění výskytu či zaměření polohy meteorologického jevu. Podle způsobu získávání a záznamu výsledků prováděných meteorologických měření rozlišujeme meteorologické přístroje manuální a automatické, příp. registrační.

publikace obsahující přehled met. údajů naměřených a pozorovaných na meteorologických stanicích v určitém roce. Meteorologické ročenky bývaly obvykle sestavovány pro soubor vybraných stanic jednotlivých států, pro některé významné stanice byly publikovány i ročenky samostatné (např. Milešovka, Hurbanovo, Lomnický štít).

viz Globální telekomunikační systém.

pracoviště, jehož činnost je zaměřena na podrobná, přesná a pečlivá meteorologická pozorování a na studium meteorologických prvků za pomoci speciálního vybavení, které nemají k dispozici jiné typy meteorologických stanic.

viz radiolokační rovnice.

systém meteorologických stanic rozložených podle odb. hledisek a požadavků praxe na určitém území. Rozlišujeme především síť synoptických stanic a síť klimatologických stanic.

nemoci, jejichž vznik nebo průběh jsou spjaty s komplexem met. faktorů, k nimž patří např. teplota a vlhkost vzduchu, změny tlaku vzduchu, nadbytek nebo nedostatek ultrafialového záření, el. vlastnosti ovzduší apod. U některých meteotropních nemocí byl podíl počasí bezpečně prokázán, u jiných je jeho spoluúčast pravděpodobná. V současné době se mezi meteotropní nemoci počítají srdečně cévní onemocnění, alergické stavy, některé nemoci kožní, infekční a také nemoci dýchacího ústrojí aj. Viz též meteotropismus.

syn. meteorotropismus, meteotropie, biotropie počasí – fyziologické i patologické reakce na změny počasí. Prvek nebo komplex počasí, u něhož se předpokládá účinek na organizmus, se nazývá meteotropní činitel. Účinky vyvolávající biologickou odezvu se označují jako biotropní, resp. meteotropní účinky. Studiem meteotropismu se zabývá lékařská meteorologie. Viz též meteosenzibilita, nemoci meteotropní.

Termín se skládá z řec. μετέωρος [meteóros] „vznášející se ve vzduchu, ve výši“ (viz meteor), τρόπος [tropos] „obrat; způsob“, příp. τρόπη [tropé] „změna, obrat“, a přípony –ismus (též řec. původu).

geostacionární meteorologické družice provozované evropskou organizací EUMETSAT. Družice Meteosat-1 (1977) až Meteosat-7 patřily do první generace družic Meteosat, Meteosat-8 (2002) byl první družicí Meteosat druhé generace (MSG), která sestávala ještě z dalších tří družic (Meteosat-9 až Meteosat-11). Start první družice Meteosat třetí generace (MTG) se uskutečnil 13. prosince 2022, v současné době je družice MTG-I1 (budoucí Meteosat-12) postupně testována. Družice Meteosat monitorují hlavně Evropu, Afriku a východní Atlantik, dále pak Indický oceán a většinu Asie.

metoda předpovědi počasí založená na předpokladu, že atm. procesy, které se v minulosti rozvíjely analogicky, budou se tak rozvíjet i v budoucnu. Většinou se hledá analogie synoptických procesů (někdy pouze meteorologických prvků) na určitém území během několika dnů až měsíců. Do roku 2006 byla tato metoda používaná v provozní praxi ČHMÚ pro konstrukci měsíční předpovědi počasí.

označení polárních meteorologických družic provozovaných organizací EUMETSAT. V letech 2006 až 2018 byla postupně vypuštěna trojice těchto družic první generace, vybavených mj. radiometrem AVHRR.

Termín je akronym pro Meteorological Operational Satellite „meteorologická provozní družice“.

index humidity navržený A. Meyerem (1926) ve tvaru
$Q_M=\frac{R}{D}$
kde R je prům. roč. úhrn srážek v mm a D prům. roč. sytostní doplněk v mm rtuťového sloupce neboli torrech.

[majkrobé(r)st] – downburst malého měřítka s horiz. průměrem nepřesahujícím cca 4 km. Ničivé větry trvají zpravidla 2 – 5 minut a změna rychlosti větru u středu roztékání přesahuje 10 m.s^–1. Detekce tohoto jevu je velmi obtížná, často dokonce nemožná, pro jeho krátké trvání a malé rozměry. Microburst se projevuje silným střihem větru, který způsobil řadu vážných nehod v leteckém provozu, zejména při vzlétání nebo přistávání letadel v okolí konvektivní bouře. Někdy se rozlišuje vlhký miroburst, při němž vypadne více než 25 mm srážek nebo radarová odrazivost převyšuje 35 dBZ, a suchý microburst, při němž tyto hodnoty nejsou dosaženy.

Termín zavedl japonsko-amer. meteorolog T. T. Fujita v r. 1978. Vytvořil ho z termínu downburst dosazením řec. μικρός [mikros] „malý“ na místo jeho první části.

zvětšování podílu dopředného rozptylu záření s rostoucí hodnotou poměru poloměru r rozptylujících částic a vlnové délky rozptylovaného záření λ na sférických částicích, pro jejichž poloměr platí nerovnost 2πr ≥ λ. Mieův efekt lze vysvětlit pomocí teorie Mieova rozptylu. V meteorologii se s ním setkáváme zejména při rozptylu přímého slunečního záření na oblačných částicích, na kapičkách mlhy nebo na různých aerosolových částicích v atmosféře, kdy vytváří výrazné protažení rozptylové indikatrice ve směru dopadajících paprsků. Prostřednictvím Mieova efektu se vysvětlují vzácné optické atmosférické jevy modré nebo zelené slunce a modrý nebo zelený měsíc.

rozptyl záření na libovolně velkých částicích sférického tvaru. Zvláštním případem Mieova rozptylu je Rayleighův rozptyl na dostatečně malých, elektricky nevodivých částicích, jemuž s výjimkou jevu polarizace dobře odpovídá molekulární rozptyl. Na rozdíl od něj rozptyl na atmosférických částicích nezávisí na vlnové délce rozptylovaného záření a rozptylová indikatrice má silně protažený tvar ve směru původního paprsku. Pole takto rozptýleného záření vyjadřujeme podle obecné Mieovy teorie jako superpozici pole vyzařování elektrického a magnetického dipólu, kvadrupólu a vyšších multipólů (zatímco u Rayleighova rozptylu uvažujeme pouze el. dipól). Rozšíření Mieovy teorie na částice tvaru např. rotačního elipsoidu se někdy využívá v radarové meteorologii, neboť velké vodní kapky a ledové částice oblaků a srážek nemají sférický tvar. V souvislosti s rozptylem záření na různých typech atmosférických aerosolů se dnes používají i různé modely složitějšího rozptylu na obecně nesférických částicích. Viz též efekt Mieův.

viz rozptyl Mieův.

záznam mikrobarografu.

Termín vznikl odvozením od termínu mikrobarograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. μικρός [mikros] „malý“ a slova barogram.

přesný a citlivý barograf, jehož záznam časových změn tlaku vzduchu je detailnější než u barografu. V zahraniční literatuře někdy označení pro mikrobarovariograf.

Přístroj sestrojil britský meteorolog W. H. Dines v r. 1904 na návrh W. N. Shawa; společně také navrhli jeho název. Termín se skládá z řec. μικρός [mikros] „malý“ a slova barograf.

klima nejmenších prostorů obvykle o horiz. rozměrech do 1 km, v němž se uplatňují vlivy cirkulačních prvků s jakoukoliv polohou osy vírů. Praktičtěji pojaté definice spojují mikroklima s homogenním aktivním povrchem, nad nímž se podmínky utváření mikroklimatu liší od okolí (např. mikroklima pole, lesa, terénních tvarů, ulic aj.). Mikroklima je vert. omezeno na vrstvu vzduchu přiléhající k zemskému povrchu, v níž se projevují odlišnosti od klimatu širšího okolí. Zvláštním druhem mikroklimatu je mikroklima uzavřených prostor neboli kryptoklima. Čes. pojem malopodnebí místo mikroklima se neujal. Viz též kategorizace klimatu, makroklima, mezoklima, klima místní, topoklima, klima porostové, klima půdní, klima skleníkové.

Termín zavedl ruský mykolog L. F. Rusakov v r. 1922. Skládá se z řec. μικρός [mikros] „malý“ a slova klima.

část klimatologie zabývající se mikroklimatem, a to jak otevřených prostorů (reliéfů, porostů, půdy, ulic aj.), tak uzavřených prostor (místností, stájí, skleníků aj.). Vzhledem k vysokým hodnotám horiz. i vert. gradientů teploty v rozsahu mikroklimatu využívá mikroklimatologický průzkum a výzkum speciálních metod měření, pokud se týká umístění, tj. expozici meteorologických přístrojů, délku měření a u moderních metod také frekvenci měření. Za zakladatele mikroklimatologie se zpravidla považuje něm. botanik G. Kraus, který v r. 1911 publikoval práci o půdě a klimatu nejmenších prostorů, i když praktickým studiem mikroklimatu se zabýval např. český přírodovědec E. Purkyně již v 60. letech 19. století. Viz též měření meteorologická terénní ambulantní, Bowenův poměr.

Termín zavedl indický meteorolog L. A. Ramdas v r. 1934. Skládá se z řec. μικρός [mikros] „malý“ a slova klimatologie.

část meteorologie, jež pojednává o met. dějích v měřítku 1 km a méně. Jde o děje charakterizované přítomností vírových pohybů v atmosféře s osami rotace v obecné poloze a s poloměry nejvýše řádu stovek m. Zvláštní pozornost je v mikrometeorologii věnována studiu toků látek a energie mezi aktivními povrchy (např. půdou, vegetací a jejími složkami, vodním povrchem) a atmosférou. Součástí mikrometeorologie v širším smyslu je mikroklimatologie. Viz též makrometeorologie, mezometeorologie, eddy kovarianční systém.

Termín se skládá z řec. μικρός [mikros] „malý“ a slova meteorologie.

část fyziky oblaků a srážek, která studuje především procesy vzniku, růstu a rozpadu oblačných a srážkových částic. Tyto mikrofyzikální procesy mají charakteristické rozměry které odpovídají velikosti jednotlivých částic. Při popisu mikrofyzikálních procesů však užíváme i matematické modely, které popisují chování celého souboru částic v oblasti, která přesahuje charakteristické rozměry jednotlivých částic. Z hlediska mikrofyziky oblaků a srážek nás zajímají hlavně procesy, které vedou k vývoji srážkových částic a jejichž charakteristické rozměry zasahují do oblasti mikroměřítka. Viz též dynamika oblaků, klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.

přístroj pro registraci srážek natolik slabých, že je nelze změřit nebo zaregistrovat běžným srážkoměrem. Využíval např. pohybujícího se chem. upraveného pásku papíru, který změní barvu, dopadnou-li na něj štěrbinou srážky. V současné době se v ČR pro daný účel užívá detektor počasí nebo detektor srážek.

Termín se skládá z řec. μικρός [mikros] „malý“ a slova pluviograf.

viz klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.

Termín se skládá z řec. μικρός [mikros] „malý“ a slova měřítko.

viz klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.

Termín se skládá z řec. μικρός [mikros] „malý“ a slova měřítko.

syn. variograf – citlivý barograf zapisující s velkým zvětšením krátkodobé odchylky tlaku vzduchu od jeho původně zvolené hodnoty. Tento přístroj se někdy v zahraniční literatuře nazývá též mikrobarograf.

Termín se skládá z řec. μικρός [mikros] „malý“, βάρoς [baros] „tíha, váha“ (srov. bar) a slova variograf.

dlouhodobé kvaziperiodické výkyvy orbitálních parametrů Země, které jsou podle astronomické teorie paleoklimatu zodpovědné za kvartérní klimatický cyklus. V rámci cyklu s periodou cca 100 000 roků se mění excentricita oběžné dráhy Země kolem Slunce. S nárůstem výstřednosti se zvětšuje rozdíl mezi periheliem a afeliem z hlediska množství slunečního záření dopadajícího na Zemi. Druhý z cyklů, s periodou cca 41 000 roků, spočívá ve změnách sklonu zemské osy k rovině ekliptiky. Při nárůstu sklonu se v létě příslušné polokoule prodlužuje světlý den a roste výška Slunce, v zimě naopak, čímž narůstají rozdíly mezi sezonami. Třetí cyklus, s periodou cca 21 000 roků, souvisí s precesním stáčením zemské osy, která v prostoru opisuje dvojkužel s osou kolmou k rovině ekliptiky. To má za následek posun perihelia z jedné sezony do druhé, přičemž jeho posun do léta dané polokoule má opět za následek nárůst rozdílů mezi sezonami. Cykly jsou nazývány podle M. Milankoviče, který ve 20. letech 20. století poprvé podrobně propočítal periodické změny orbitálních parametrů a odpovídající změny sum sluneční radiace v chladném a teplém pololetí každé polokoule.

jednotka tlaku vzduchu, 10^–3 baru, pro niž platí vztah:
1 mbar [mb] = 10² Pa = 1 hPa.
Milibar byl do konce roku 1979 v Československu používán jako zákl. jednotka tlaku vzduchu v meteorologii. Po zavedení nové mezinárodní soustavy jednotek SI, která bar a jeho odvozeniny nepřipouští, se postupně přešlo k používání jednotky hektopascal (hPa), doporučené pro met. účely Světovou meteorologickou organizací a číselně rovné jednotce milibar. Viz též měření tlaku vzduchu.

Termín se skládá z lat. mille „tisíc“ a slova bar.

viz teploměr Sixův.

nejnižší hodnota teploty vzduchu zaznamenaná za určité časové období, např. za den, měsíc nebo rok. Ve zprávách SYNOP z Evropy a Afriky se uvádí minimální teplota za období od 18 do 06 UTC ve zprávě z 06 UTC, pro ostatní regiony jsou období i termíny zprávy určeny příslušnými regionálními pravidly. Pro klimatologické účely je minimální denní teplota vzduchu stanovena za období 24 hodin před večerním klimatologickým termínem.
Minimální teplota vzduchu na většině stanic ČR se získává automatickým vyhodnocením dat měřených elektrickým teploměrem ve výšce 2 m nad zemí za dané období. Na některých stanicích se minimální teplota dosud měří minimálním teploměrem. V předpovědích počasí je minimální teplota obvykle označována jako nejnižší noční teplota. Viz též teplota minimální přízemní, teploty vzduchu extrémní.

teploměr používaný v meteorologii k měření minimální teploty vzduchu v daném časovém intervalu, obvykle za 24 hodiny. Nejčastěji se používá skleněný lihový teploměr, který má v kapiláře uvnitř sloupce teploměrné kapaliny umístěnou malou tmavě zabarvenou skleněnou tyčinku (index), která je při poklesu teploty stahována povrchovým napětím hladiny lihu směrem k nádobce. Při vzestupu teploty teploměrná kapalina index obtéká, takže jeho poloha zůstává beze změny. Po přečtení údaje se index posune ke konci lihového sloupce nakloněním. Instaloval se v meteorologické budce ve vodorovné poloze a používal se též k měření přízemního minima teploty vzduchu. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z minimálního teploměru používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s elektrickým teploměrem.

světelná skvrna doutníkového tvaru s ostře ohraničeným okrajem vytvářející se na povrchu s vysokou odrazivostí pro světelné paprsky, v přírodě nejčastěji na sněhové pokrývce. Vzniká dvojitým lomem světelných paprsků na ledových krystalcích při lámavém úhlu 60°, tj. v tomto směru obdobně jako malé halo, avšak na krystalek dopadající paprsky musí tvořit rozbíhavý svazek, nejsou tedy vzájemně rovnoběžné, jako např. paprsky přímého slunečního záření. Světelné paprsky v tomto případě zpravidla pocházejí z umělého světelného zdroje malých rozměrů, nalézajícího se v relativně nevelké vzdálenosti. K jejich lomu pak dochází na ledových krystalcích rozptýlených v přízemních hladinách atmosféry. Popisy a výklad tohoto jevu se dnes sporadicky vyskytují v meteorologické literatuře v souvislosti s halovými jevy.

hydrometeor tvořený současně kapalnými srážkami a tuhými srážkami. Smíšené srážky se vyskytují nejčastěji při přízemních teplotách vzduchu kolem 0 °C.

oblak složený z vodních kapek i ledových částic. Oblast koexistence obou fází vody se rozkládá nad izotermou 0 °C a dosahuje zpravidla do oblasti kolem teploty –20 °C. Smíšený oblak je koloidně instabilní a mohou z něho vypadávat atmosférické srážky. Mezinárodní morfologická klasifikace oblaků označuje jako smíšené oblaky především nimbostratus, cumulonimbus a často altostratus, při nízkých teplotách též altocumulus, stratus a stratocumulus. Viz též instabilita oblaku koloidní, teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova, oblak ledový, oblak vodní, oblak srážkový.

viz promíchávání izentropické, promíchávání turbulentní v atmosféře.

kondenzační hladina dosažená vzduchovou částicí při vert. turbulentním promíchávání ve vzduchové hmotě. Viz též turbulence.

mlha, která vzniká v důsledku promíchávání dvou vzduchových hmot blízkých nasycení s různou teplotou a vlhkostí. Tyto mlhy mají krátké trvání a malý vert. rozsah.

syn. vrstva směšovací.

syn. vrstva mísení – vrstva ovzduší mezi zemským povrchem a spodní hranicí nejnižší zadržující vrstvy; vertikální teplotní gradient ve směšovací vrstvě odpovídá instabilnímu nebo indiferentnímu nebo mírně stabilnímu teplotnímu zvrstvení ovzduší. Příměsi emitované do směšovací vrstvy se rozptylují v celém jejím rozsahu. Tloušťka směšovací vrstvy se nazývá směšovací výška. Viz též index ventilační.

charakteristika vlhkosti vzduchu definovaná jako podíl hmotnosti vodní páry m_v k hmotnosti suchého vzduchu m_d v daném objemu vzduchu
$w=\frac{m_v}{m_d}.$
S pomocí stavové rovnice pro suchý vzduch a pro vodní páru lze směšovací poměr vyjádřit pomocí tlaku vodní páry e a tlaku vzduchu p vztahem
$w=\frac{\epsilon e}{p-e}\cong \frac{\epsilon e}{p},$
kde konstanta ε ≈ 0,622 je poměr hodnot měrné plynové konstanty pro suchý vzduch a pro vodní páru. Směšovací poměr je bezrozměrná veličina, která v atmosféře dosahuje hodnot řádu 10^–3. V meteorologii ji proto často udáváme v jednotkách g.kg^–1. Číselnou hodnotou se směšovací poměr blíží hodnotě měrné vlhkosti vzduchu.
V rozšířeném významu, zejména při matematickém modelování procesů mikrofyziky oblaků a srážek, používáme směšovací poměr také jako charakteristiku hmotnosti dané kategorie kapalné vody popř. ledu opět relativně k hmotnosti suchého vzduchu. Hovoříme potom např. o směšovacím poměru oblačné vody, o směšovacím poměru oblačného ledu apod. V chemii atmosféry se používá zobecněná definice, vyjadřující směšovací poměr jako podíl hmotnosti atmosférické příměsi a hmotnosti suchého a čistého vzduchu v daném objemu.

veličina v klasické teorii atm. turbulence, definovaná L. Prandtlem jako vzdálenost, na níž se individuální částice turbulentní proudící tekutiny (v meteorologii vzduchové částice) během pohybu napříč proudu beze zbytku smísí s okolním prostředím při zachování své konstantní hybnosti. Z hlediska formální analogie mezi charakteristikami vazkého laminárního proudění a turbulentního proudění se v jistém smyslu jedná o protějšek pojmu volná dráha molekuly. Obdobnou teorii směšovací délky vypracoval G. I. Taylor, jenž však místo konzervace hybnosti individuální částice tekutiny (vzduchu) uvažoval konzervaci vorticity. Směšovací délka se používá k vyjádření koeficientu turbulentní difuze. V teoriích turbulence se používá kromě směšovací délky podobná veličina nazývaná charakteristický rozměr turbulentních vírů nebo měřítko vírů, která se obvykle interpretuje jako střední rozměr turbulentních vírů.

oblak složený z vodních kapek i ledových částic. Oblast koexistence obou fází vody se rozkládá nad izotermou 0 °C a dosahuje zpravidla do oblasti kolem teploty –20 °C. Smíšený oblak je koloidně instabilní a mohou z něho vypadávat atmosférické srážky. Mezinárodní morfologická klasifikace oblaků označuje jako smíšené oblaky především nimbostratus, cumulonimbus a často altostratus, při nízkých teplotách též altocumulus, stratus a stratocumulus. Viz též instabilita oblaku koloidní, teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova, oblak ledový, oblak vodní, oblak srážkový.

silný, chladný, nárazovitý a suchý sev. až sv. vítr charakteru bóry, vanoucí v údolí Rhôny ve Francii. Vyskytuje se po celý rok, nejčastěji však v prosinci, lednu a červnu při převládajícím sz. až sev. proudění, které je v úzkém severojižně orientovaném údolí Rhôny zesilováno tryskovým efektem. Obvykle vzniká v souvislosti s vývojem cyklony nad Tyrhénským mořem nebo Janovským zálivem, když se azorská anticyklona přesouvá nad stř. Francii. Rychlost mistralu v oblasti Marseille dosahuje 80 až 130 km.h^–1 a jeho vert. rozsah bývá 2 až 3 km. Působí četné škody, mimo jiné ztěžuje námořní a leteckou dopravu a nepříznivě působí na osoby se zvýšenou meteosensibilitou. V přilehlých oblastech má řadu místních názvů.

Termín je přejat z francouzštiny, kam pronikl z okcitánštiny. Pochází z lat. (ventus) magistralis „hlavní, dominantní (vítr)“ (od magister „vůdce, učitel“, srov. magistr, magistrála, mistr).

nejednoznačný pojem označující
1/ část atmosféry mezi tropopauzou a mezopauzou, tzn. zahrnující stratosféru a mezosféru;
2/ část homosféry nad troposférou, kde turbulentní promíchávání ještě převažuje nad molekulární difuzí a ionizace nemá významnější dopad;
3/ oblast, kde se výrazně projevují externí faktory jako proměna charakteristik dopadajícího záření Slunce, nebo vulkanické erupce.
Viz též členění atmosféry vertikální.

nevh. označení pro středověké teplé období.

(MWP) – několik staletí kolem roku 1 000 n. l., kdy v některých oblastech Země byla prům. teplota vzduchu vyšší oproti předchozímu i následujícímu období, do kterého spadá i tzv. malá doba ledová. Prokazatelně tomu tak bylo v severoatlantickém prostoru, kde oteplení o 1 až 2 °C mj. umožnilo tzv. vikingskou kolonizaci Islandu, Grónska a Newfoundlandu. Většina autorů se nicméně přiklání k tomu, že toto oteplení nemělo globální charakter, proto označení středověkého teplého období jako (malého) klimatického optima není vhodné.

předpověď počasí na období od 3 do 10 dnů. V současné praxi se její metodika liší od metodiky předpovědí krátkodobých jen poměrně málo; největší odlišnosti spočívají ve větším používání metody ansámblové předpovědi a ve větším zdůrazňování obecnějších trendů vývoje počasí vzhledem k nejistotě předpovědi. Dříve se pod pojmem střednědobá předpověď počasí rozuměla předpověď zpravidla na tři až pět dní, založená na aplikacích empir. zjištěných statisticko-synoptických vztahů. Viz též předpověď počasí krátkodobá, předpověď počasí dlouhodobá, ECMWF.

oblaky vyskytující se v polárních oblastech přibližně v nadm. výškách od 2 do 4 km, ve stř. zeměp. šířkách od 2 do 7 km a v tropických oblastech od 2 do 8 km. Oblakem stř. patra je především altocumulus. Do tohoto patra však zasahují i další druhy oblaků:
a) altostratus se většinou vyskytuje ve stř. patře, často však zasahuje i do vysokého patra;
b) nimbostratus se vyskytuje vždy ve stř. patře, ale většinou zasahuje současně i do ostatních pater;
c) cumulus a cumulonimbus mají obvykle základny v nízkém patře, jsou však tak velkého vert. rozsahu, že jejich vrcholky mohou dosahovat do stř. i vysokého patra.
Viz též klasifikace oblaků, patra oblaků, oblaky nízkého patra, oblaky vysokého patra.

větev polární fronty, která vzniká především na podzim a v zimě v oblasti Středozemního moře. Odděluje vzduch mírných šířek z Atlantiku a Evropy od tropického vzduchu ze sev. Afriky. Cyklonální činnost na středomořské frontě je rozhodující pro srážkový režim Středomoří, kde je příčinou podzimního nebo zimního maxima v ročním chodu srážek. Se středomořskou frontou souvisí také podružné srážkové maximum v některých oblastech ČR.

viz klima středomořské.

typ klimatu, kterému v Köppenově klasifikaci klimatu odpovídá mírné dešťové klima se suchým létem (Cs), v Alisovově klasifikaci klimatu pak přibližně subtropické klima západních břehů pevnin. Zastaralé označení etéziové klima odkazuje na větry zvané etézie. Kromě oblasti Středozemního moře se středomořské klima vyskytuje i v Kalifornii, na jihu Afriky a Austrálie a ve stř. Chile. Je charakterizováno teplým a suchým létem, podmíněným posunem subtropických anticyklon do vyšších zeměpisných šířek, a mírnou zimou bez trvalé sněhové pokrývky. Koncentrace srážek do chladného půlroku souvisí s pronikáním polární fronty a s ní spojených mimotropických cyklon do těchto oblastí, které zde často způsobují i vysoké rychlosti větru. Zdejší biom je charakterizován tvrdolistými stromy a křovinami.

v meteorologickém a klimatologickém zpracování nejužívanější statist. charakteristiky, zpravidla aritmetické průměry. Viz též průměr meteorologického prvku denní.

pracovní označení pro mapu, na níž je pomocí izolinií znázorněno rozložení prům. hodnot jednoho nebo více meteteorologických prvků vypočtených za delší období, např. mapa prům. úhrnu srážek za teplé pololetí nebo prům. trvání sněhové pokrývky za období 1961 až 1990. Průměrové mapy jsou nejrozšířenějším typem klimatologických map.

viz oblaky středního patra.

(GMT) – místní stř. sluneční čas pro nultý poledník měřený v Královské observatoři v anglickém Greenwichi pomocí sekundového kyvadla. Je ovlivňován rotační rychlostí Země i fluktuacemi tíhového zrychlení. Od 1. ledna 1972 je místo středního greenwichského času používán koordinovaný světový čas jako mezinárodní standard, kromě jiného také pro časovou identifikaci údajů z meteorologických pozorování.

klimatologická charakteristika sněhových poměrů místa, popř. oblasti, definovaná pro určitý měsíc jako součet hodnot výšky celkové sněhové pokrývky v jednotlivých dnech dělený počtem dní se sněhovou pokrývkou. Tuto charakteristiku nelze zaměňovat s průměrnou výškou sněhu.

klimatologická charakteristika sněhových poměrů místa, popř. oblasti, definovaná pro určitý měsíc jako součet hodnot výšky celkové sněhové pokrývky v daném měsíci dělený počtem všech dní příslušného měsíce. Tuto charakteristiku nelze zaměňovat s průměrnou výškou sněhové pokrývky.

průměr denních amplitud nebo též rozdíl mezi průměrným denním maximem a průměrným denním minimem meteorologického prvku a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc), nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 prům. denní amplituda teploty vzduchu v lednu 4,4 °C (vypočítaná z denních amplitud v lednových dnech), pro 1. leden pak 4,1 °C (vypočtená z denních amplitud 1. 1.).

průměr denních amplitud nebo též rozdíl mezi průměrným denním maximem a průměrným denním minimem meteorologického prvku a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc), nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 prům. denní amplituda teploty vzduchu v lednu 4,4 °C (vypočítaná z denních amplitud v lednových dnech), pro 1. leden pak 4,1 °C (vypočtená z denních amplitud 1. 1.).

průměr denních minim meteorologického prvku, a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc), nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. denní minimum teploty vzduchu v lednu –3,2 °C (vypočtené z denních minim v lednových dnech), pro 1. leden pak –3,1 °C (vypočtené z denních minim 1. 1.). Viz též amplituda denní průměrná.

viz klasifikace atmosférických iontů.

průměr ročních maxim meteorologického prvku za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. roční maximum teploty vzduchu 32,4 °C.

průměr ročních minim meteorologického prvku za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. roční minimum teploty vzduchu –9,1 °C.

průměr měsíčních maxim meteorologického prvku dosažených v daném kalendářním měsíci za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. lednové maximum teploty vzduchu 8,3 °C.

průměr měsíčních minim meteorologického prvku dosažených v daném kalendářním měsíci za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. lednové minimum teploty vzduchu –6,7 °C.

průměr denních maxim meterologického prvku, a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc) nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. denní maximum teploty vzduchu v lednu 1,2 °C (vypočtené z denních maxim v lednových dnech), pro 1. leden pak 1,0 °C (vypočtené z denních maxim 1. 1.). Viz též amplituda denní průměrná.

původně místní označení pro orografický oblak pozorovaný na sev. straně Krkonoš při převládajícím jz. proudění. Vzhledem k tomu, že oblast patří ke kolébkám bezmotorového létání, rozšířil se tento termín na stacionární oblaky vyskytující se i v jiných částech světa a někdy se používá i pro fén, s nímž je výskyt tohoto oblaku spojen. Viz též oblak vlnový.

Termín pochází z Dolního Slezska, kde v obci Warmbrunn (dnes Cieplice Śląskie-Zdrój poblíž města Jelenia Góra) údajně působil jako „prorok povětrnosti" rolník jménem Gottlieb Matz. Protože podle výskytu uvedeného oblaku úspěšně předpovídal zhoršení počasí, začali tamní obyvatelé oblak označovat v dialektu jako „Moazagotls Waterwulke" (Matz Gottliebs Wetterwolke).

meteorologická stanice instalovaná dočasně na místě, kde není stálá met. stanice nebo kde je třeba provádět specializovaná měření. Mobilní met. stanice může provádět přízemní i aerologická měření.

syn. stanice meteorologická lodní – meteorologická stanice umístěná na lodi, na níž se měření a pozorování provádí během plavby.

meteorologická stanice instalovaná dočasně na místě, kde není stálá met. stanice nebo kde je třeba provádět specializovaná měření. Mobilní met. stanice může provádět přízemní i aerologická měření.

teor. schémata přízemní vrstvy atmosféry zahrnující určité zjednodušující předpoklady o jejích vlastnostech, zejména o vert. rozložení meteorologických prvků a veličin. Základem jsou funkce popisující závislost bezrozměrných gradientů meteorologických veličin na stabilitě (angl. flux-gradient relationships). Používají se různé empirické tvary univerzálních funkcí, principiálně to mohou být i funkce odvozené z teorie. Integrujeme-li univerzální funkce v gradientovém tvaru podél vertikály, získáme vertikální profily příslušných veličin v závislosti na stabilitě. Ty se používají např. pro parametrizaci přízemní vrstvy atmosféry v numerických modelech.Viz též modely mezní vrstvy atmosféry.

(Computional Fluid Dynamics) – souhrnné označení pro modely, jež jsou založeny na numerickém řešení soustav diferenciálních rovnic popisujících dynamiku proudění tekutin a na formulaci k tomu vhodných okrajových a počátečních podmínek. Z hlediska procesů v zemské atmosféře se jedná zejména o modelování turbulentního proudění nad komplexně pojatým reliéfem zemského povrchu. Lze sem zařadit starší modely založené zejména na řešení Reynoldsových rovnic nebo statistické modely turbulence, ze soudobých metod např. metodu simulace velkých vírů (LES). V obecné hydrodynamice dnes existuje řada speciálních typů těchto modelových rovnic. Další rozvoj problematiky CFD modelů evidentně přímo souvisí s rozvojem možností výpočetní techniky, zejména v oblasti nejvýkonnějších počítačů.

teor. schémata přízemní vrstvy atmosféry zahrnující určité zjednodušující předpoklady o jejích vlastnostech, zejména o vert. rozložení meteorologických prvků a veličin. Základem jsou funkce popisující závislost bezrozměrných gradientů meteorologických veličin na stabilitě (angl. flux-gradient relationships). Používají se různé empirické tvary univerzálních funkcí, principiálně to mohou být i funkce odvozené z teorie. Integrujeme-li univerzální funkce v gradientovém tvaru podél vertikály, získáme vertikální profily příslušných veličin v závislosti na stabilitě. Ty se používají např. pro parametrizaci přízemní vrstvy atmosféry v numerických modelech.Viz též modely mezní vrstvy atmosféry.

koncepční model popisující pole rel. proudění uvnitř frontální cyklony prostřednictvím trojrozměrných trajektorií vzduchových částic znázorněných v souřadnicové soustavě pevně spojené s pohybující se cyklonou. Části této teorie zmínil T. W. Harrold v roce 1973, celkově ji ale představil až T. N. Carlson v roce 1980. Ke znázornění trajektorií, které mají formu uspořádaných pásů, použil izentropickou analýzu. Finálně pak teorii přenosových pásů rozpracoval K. A. Browning v roce 1994. Základními složkami popisovanými modelem jsou teplý přenosový pás, studený přenosový pás a intruze (průnik) suchého vzduchu. V některých případech lze v cyklonách pozorovat i další přenosové pásy, např. přenosový pás rel. vlhkého vzduchu ve vyšších hladinách. Jednotlivé pásy během vývoje cyklony obvykle částečně mění svůj směr, tvar i výšku, ve které se vyskytují. Koncept přenosových pásů dokáže lépe vysvětlit podstatu dynamiky front, kterou není možné uspokojivě vysvětlit klasickým koncepčním modelem fronty podle norské meteorologické školy (např. případy, kdy se silné srážky vyskytují uvnitř teplého sektoru za přízemní frontální čárou).

teor. nebo experimentální schémata, jež slouží k popisu hlavních charakteristik mezní vrstvy atmosféry. Jsou dvojího druhu:
a) mat.-fyz. modely, tj. soustavy termodyn. a hydrodyn. rovnic, zahrnujících mimo jiné popis vert. i horiz. turbulentního promíchávání a zdrojové funkce tepla, vodní páry, znečišťujících příměsí atd. Systém rovnic se zpravidla uzavírá empir. stanovenou vzájemnou závislostí různých parametrů atm. turbulence;
b) fyz. modely uvažovaných objektů, kolem nichž se proměřují charakteristiky proudění tekutiny (vzduchu, jiného plynu, vody, jiné kapaliny apod.). Slouží k popisu těch vlastností turbulentního obtékání objektů, které pro složitost nelze početně, nebo přímým měřením ve skutečných podmínkách stanovit.
Uvedené modely se používají k určení hledaných charakteristik mezní vrstvy atmosféry, popř. rozptylu příměsí v ovzduší v konkrétních podmínkách. Viz též vrstva atmosféry mezní planetární.

syn. znečištění ovzduší potenciální – schopnost atmosféry bránit efektivnímu rozptylu znečišťujících látek. Potenciál znečištění ovzduší v met. smyslu je charakterizován souborem met. faktorů, které ovlivňují šíření příměsí v atmosféře z určitých typů zdrojů znečišťování ovzduší (např. z přízemních nebo vyvýšených) a vyskytují se v určité době a oblasti. V klimatologickém smyslu je charakterizován dlouhodobým režimem těchto faktorů v určité oblasti. Vysoký potenciál znečištění ovzduší znamená nepříznivé meteorologické či klimatické podmínky z hlediska ochrany čistoty ovzduší, nízký příznivé. Potenciál znečištění ovzduší závisí jen na meteorologických či klimatických poměrech, které bývají silně ovlivněny reliéfem zemského povrchu, nikoli na konkrétních zdrojích exhalací a na jejich emisích. Definování různých stupňů potenciálu znečištění ovzduší patří k významným úkolům meteorologie a klimatologie znečištění ovzduší. Klimatologické mapy potenciálu znečištění ovzduší mohou být cenným podkladem pro racionální rozmísťování zdrojů exhalací a jiná preventivní a asanační opatření na ochranu čistoty ovzduší. Viz též podmínky rozptylové.

velmi vzácný halový jev popsaný r. 1996 na základě pozorování z roku 1995. Má tvar písmene V a nalézá se cca 11° nad Sluncem při jeho velmi nízkých polohách nad obzorem.

zákl. fyz. jednotka látkového množství. Jeden mol dané látky obsahuje stejný počet částic, jako je obsaženo atomů ve 12 g izotopu uhlíku ¹²C (v atomovém jádru 6 protonů a 6 neutronů). Tento počet udává Avogadrova konstanta. V termodynamice atmosféry v aplikacích na atmosférické plyny se částicemi rozumí molekuly.

Termín v uvedeném smyslu zavedl něm. chemik W. Ostwald v r. 1894. Vznikl zkrácením slova molekula.

objem jednoho molu dané látky. Pro plyny odpovídající ideálnímu plynu má při standardních podmínkách 1013,25 hPa a 0 °C hodnotu 22,414 dm³.

pomůcka k sestrojení horiz. průmětu dráhy pilotovacího balonu v určitém měřítku na základě úhlů měřených optickým pilotovacím teodolitem. Z průmětu dráhy se určuje směr a rychlost větru v různých výškách. Molčanovův kruh se skládá z pevné desky s odpovídajícím nomogramem, otočného průsvitného kruhu a otočného průsvitného pravítka. Zařízení je pojmenováno podle aerologa P. A. Molčanova (1893–1941). Viz též měření pilotovací.

syn. viskozita molekulární – viz tření v atmosféře.

syn. vazkost molekulární – viz tření v atmosféře.

vzájemná výměna molekul mezi různými vrstvami nebo jinými objemy v plynu nebo kapalině. Příčinou molekulární výměny je difuze molekul, která u plynů probíhá přibližně podle kinetické teorie ideálního plynu. Molekulární výměna působí molekulární přenos hybnosti, tepla, vodní páry, popř. různých znečišťujících příměsí. V reálné atmosféře je účinnost molekulární výměny prakticky zanedbatelná ve srovnání s turbulentní výměnou.

viz nomogram radiační.

objem jednoho molu dané látky. Pro plyny odpovídající ideálnímu plynu má při standardních podmínkách 1013,25 hPa a 0 °C hodnotu 22,414 dm³.

rozdíl mezi měsíčním maximem a měsíčním minimem meteorologického prvku v témž měsíci. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší měsíční amplituda teploty vzduchu 37,4 °C (z února 1871), vypočtená z denního minima –24,4 °C (13. 2.) a denního maxima 13,0 °C (27. 2.).

rozdíl mezi měsíčním maximem a měsíčním minimem meteorologického prvku v témž měsíci. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší měsíční amplituda teploty vzduchu 37,4 °C (z února 1871), vypočtená z denního minima –24,4 °C (13. 2.) a denního maxima 13,0 °C (27. 2.).

nejvyšší hodnota meteorologického prvku dosažená během kalendářního měsíce v určitém roce.

nejnižší hodnota meteorologického prvku dosažená během kalendářního měsíce v určitém roce.

formulář s účelně uspořádanými tabulkami, obsahujícími výsledky met. měření a pozorování během měsíce. Ve výkazu jsou dále uvedena tzv. metadata, tedy základní údaje o dané meteorologické stanici, o používaných met. přístrojích a jejich opravách, vysvětlivky, některé pokyny pro pozorovatele apod. V současné době je na většině stanic nahrazen elektronickým výkazem, který se následně odešle do centra a zpracuje do databáze klimatologických pozorování. Viz též přehled meteorologický, ročenka meteorologická.

duha v měs. světle. Její barvy jsou velmi chudé.

viz sloup halový.

viz délka Obuchovova.

viz délka Obuchovova.

systém pořizování, shromažďování, popř. i zpracování a vizualizace informací o stavu atmosféry, tedy meteorologické pozorování v nejširším smyslu. V celosvětovém měřítku ho koordinuje Světová meteorologická organizace prostřednictvím Globálního pozorovacího systému, v rámci Evropy organizace EUMETNET prostřednictvím systému EUCOS. V Česku je od 90. let 20. století monitoring atmosféry z velké části automatizovaný bez nutnosti manuálních zásahů (kromě technické údržby a oprav), takže může sloužit jako primární vstup do automatizované linky pro předpověď počasí. Viz též měření meteorologické distanční.

atmosférická příměs pevného nebo kapalného skupenství tvořící atmosférický aerosol, jejíž všechny částice mají stejnou (v reálné praxi alespoň přibližně stejnou) velikost, tvar a hustotu. Při přenosu, difuzi, sedimentaci apod. v atmosféře proto tyto částice vykazují obdobné chování. Viz též příměs polydisperzní.

složka monzunové cirkulace s více méně stálým převládajícím směrem proudění v jednom pololetí, tedy letní nebo zimní monzun. Z geogr. hlediska se rozlišuje monzun tropický a mimotropický. Často je pod pojmem monzun myšlen pouze letní monzun, viz např. období monzunové, mlha monzunová, nástup monzunu. Pokud však opačné proudění neexistuje, je označení monzun nesprávné, viz monzun evropský.

Termín pochází z arabského mausim „sezóna“; kolem r. 1500 pronikl do portugalštiny a z ní do dalších jazyků. Také v met. smyslu označoval původně období, kdy monzuny vanou. V některých cizích jazycích má termín i v současnosti více významů, mj. jako synonymum pro monzunové období nebo monzunové srážky.

součást všeobecné cirkulace atmosféry s převládajícím větrem, který se mezi hlavními klimatickými sezonami mění na opačný nebo blízký k opačnému, viz úhel monzunový. Jde o složitý systém, který hraje významnou roli při kompenzaci nerovnovážných stavů v atmosféře mezi oceánem a pevninou. Roční periodicita monzunů je dána střídáním sezonních akčních center atmosféry nad kontinenty. Kontinentální anticyklona způsobuje zimní monzun vanoucí z pevniny na moře, kde dominuje monzunová cyklona. Ta se v létě dané polokoule nachází nad pevninou, čímž vyvolává letní monzun, který sem přináší vydatné monzunové srážky. Charakteristický srážkový režim je hlavním znakem monzunového klimatu. Monzunová cirkulace je více vyjádřena v tropických oblastech (tropický monzun), především v již. a jv. Asii, vyskytuje se však i ve vyšších zeměp. šířkách (mimotropický monzun). Intenzita cirkulace i délka monzunového období meziročně kolísá, mj. v souvislosti s ENSO. Zeslabení monzunové cirkulace, v Indii často spojené s fází El Niño, způsobuje v dotčených oblastech katastrofální sucho.

viz centrum atmosféry akční sezonní.

označení pro náhlý bouřlivý nástup monzunu nebo náhlé prudké zesílení průvodních jevů letní monzunové cirkulace. Vpád monzunu se projevuje zejména rychlým vznikem mohutných oblačných systémů, náhlým zesílením srážkové činnosti a větru. Setkáme se s ním především v oblasti Arabského moře, Bengálského zálivu a Arabského poloostrova.

počáteční stadium letní monzunové cirkulace, kdy se do dané oblasti pomalu rozšiřuje vzduchová hmota přinášená letním monzunem. Má-li počátek monzunových dešťů prudký nástup, mluvíme o vpádu monzunu.

1. v Köppenově klasifikaci klimatu typ tropického dešťového klimatu, označovaný Am;
2. obecně klima ovlivňované monzunovou cirkulací. Ta se uplatňuje v některých oblastech zmíněného typu Am, avšak i v rámci dalších klimatických typů se suchou zimou: tropického dešťového klimatu (Aw), mírného dešťového klimatu (Cw) a dokonce i boreálního klimatu (Dw). Společným znakem všech těchto typů je suché a jasné počasí v zimě, zatímco v létě převládá oblačné počasí bohaté na monzunové srážky. Viz též pól dešťů, deště tropické.

zřídka se vyskytující pobřežní mlha, která vzniká při postupu letního monzunu nad chladný povrch pevniny.

srážky přinášené do oblastí s monzunovým klimatem převážně prostřednictvím letního monzunu, v případě např. ostrovních lokalit i zimním monzunem, který se nad mořem obohatil vodní párou. Bývají velmi vydatné, zvláště v případě orografického zesílení srážek. V zasažených oblastech představují hlavní období dešťů, přičemž směrem do nitra pevnin nastávají obecně později a jejich vydatnost klesá. Viz též pól dešťů, extrémy srážek.

období dešťů na pevnině s monzunovým klimatem, kdy vane letní monzun. Je charakteristické vlhkým deštivým počasím, při němž spadne převážná část roč. úhrnu srážek.

viz srážky monzunové.

syn. cyklona sezonní – cyklona vznikající v důsledku silného prohřátí pevniny v teplém pololetí a podílející se na vzniku monzunové cirkulace. Nejvýraznější monzunová cyklona setrvává v létě nad Íránem, přičemž může někdy proniknout až do vých. Středomoří. Viz též seistan, etézie.

málo používané kritérium pro vymezení monzunových oblastí na základě sezonních změn směru proudění definovaných jako úhel mezi vektory převládajícího větru v měsících, v nichž dominuje letní a zimní monzun (např. v červenci a lednu). S. P. Chromov označil jako monzunové ty oblasti, ve kterých monzunový úhel přesahuje 120°.

období dešťů na pevnině s monzunovým klimatem, kdy vane letní monzun. Je charakteristické vlhkým deštivým počasím, při němž spadne převážná část roč. úhrnu srážek.

součást všeobecné cirkulace atmosféry s převládajícím větrem, který se mezi hlavními klimatickými sezonami mění na opačný nebo blízký k opačnému, viz úhel monzunový. Jde o složitý systém, který hraje významnou roli při kompenzaci nerovnovážných stavů v atmosféře mezi oceánem a pevninou. Roční periodicita monzunů je dána střídáním sezonních akčních center atmosféry nad kontinenty. Kontinentální anticyklona způsobuje zimní monzun vanoucí z pevniny na moře, kde dominuje monzunová cyklona. Ta se v létě dané polokoule nachází nad pevninou, čímž vyvolává letní monzun, který sem přináší vydatné monzunové srážky. Charakteristický srážkový režim je hlavním znakem monzunového klimatu. Monzunová cirkulace je více vyjádřena v tropických oblastech (tropický monzun), především v již. a jv. Asii, vyskytuje se však i ve vyšších zeměp. šířkách (mimotropický monzun). Intenzita cirkulace i délka monzunového období meziročně kolísá, mj. v souvislosti s ENSO. Zeslabení monzunové cirkulace, v Indii často spojené s fází El Niño, způsobuje v dotčených oblastech katastrofální sucho.

první právně závazný dokument navazující na Vídeňskou konvenci na ochranu ozonové vrstvy, který byl schválen v Montrealu v roce 1987. Stanovil seznam látek poškozujících ozonovou vrstvu a časový harmonogram omezování jejich výroby a spotřeby. Montrealský protokol byl v následujících letech značně rozšířen a zpřísněn formou dodatků. Pro jejich signatáře vyplývají právně závazná realizační opatření. ČR je signatářem Videňské konvence i Montrealského protokolu včetně všech jeho dodatků.

viz Montrealský protokol o látkách poškozujících ozonovou vrstvu.

syn. úsvit – přechod mezi noční tmou a denním světlem. Začíná, když je Slunce 18° (astron. svítání), nebo 6° (občanské svítání) pod obzorem a končí při východu Slunce. Viz též soumrak.

syn. svítání.

zast. knižní výraz pro ranní červánky.

klasifikace oblaků podle jejich vzhledu. Základem je dělení do 10 druhů, u nichž lze dále rozlišovat tvary, odrůdy, případně i zvláštností, průvodní oblaky a mateřské oblaky. Základem pro současnou mezinárodní morfologickou klasifikaci oblaků se stalo roztřídění oblaků do čtyř druhů z r. 1803 podle návrhu L. Howarda (1772–1864), který rozeznával cirrus, stratus, cumulus a nimbus. Viz též Mezinárodní atlas oblaků, Mezinárodní album oblaků pro pozorovatele v letadlech, oblaky zvláštní, oblaky horní atmosféry.

(Meteosat Second Generation, Meteosat druhé generace) [emesdží] – série čtyř geostacionárních družic Meteosat vypouštěná postupně v období 2002 až 2015. Hlavním přístrojem na jejich palubě je radiometr SEVIRI.

(Meteosat Third Generation, Meteosat třetí generace) [emtýdží] – nejnovější generace geostacionárních družic Meteosat. Je rozdělena na dvě větve, MTG-I (MTG Imager) a MTG-S (MTG Sounder). Družice MTG-I jsou vybaveny dvěma hlavními přístroji, zobrazovacími radiometry FCI (Flexible Combined Imager) a LI (Lightning Imager). Družice MTG-S ponesou dva hlavní přístroje, sondážní radiometr IRS (Infrared Sounder) a spektrometr UVN (Ultraviolet, Visible and Near-Infrared Spectrometer), alternativně označovaný i jako Sentinel-4. Družice MTG-I budou vypuštěny celkem čtyři (první odstartovala 13. prosince 2022), družice MTG-S dvě.

z historického hlediska zajímavá synoptická metoda střednědobé a dlouhodobé předpovědi počasí, vypracovaná B. P. Multanovským. Základem předpovědi byly dvě hypotézy:
1. všechny synoptické procesy jsou určovány akčními centry atmosféry;
2. postupující cyklony a anticyklony se přemísťují ve směru proudění vzduchu ve stř. vrstvách troposféry.
Multanovskij objevil a formuloval řadu zákonitostí vývoje makroprocesů v atmosféře, k jeho nejvýznamnějším přínosům patří vymezení pojmu přirozeného synoptického období. Metoda Multanovského měla prognostický význam hlavně v 1. polovině 20. století, částečně se ale využívala pro prognostické účely do 70. let 20. století.

viz zrcadlení.

konvektivní bouře sestávající z několika jednoduchých cel v různém stádiu vývoje, které při sledování radarem, družicí či vizuálně ze zemského povrchu tvoří jednolitý oblačný systém. Multicela se od běžných konv. bouří liší delší dobou trvání až několik hodin a během její existence obvykle postupně vzniká až několik desítek jednotlivých konv. buněk. Tato struktura je příčinou značné časové a prostorové proměnlivosti průvodních jevů, např. výskytu silných srážek a krup.
Pohyb multicely je dán součtem vektoru průměrné rychlosti pohybu jednotlivých cel v okolním proudění a vektoru rychlosti diskrétního šíření bouře v důsledku vývoje nových cel na okraji multicely. Vznik nových cel může nastávat kdekoli podél gust fronty v závislosti na okolních podmínkách, především na střihu větru. V extrémním případě, kdy budou oba vektory rychlosti přibližně opačné, budou se nové cely vyvíjet na zadní straně multicely. Výsledný pohyb bouře bude velmi pomalý a srážky z jednotlivých cel tak budou vypadávat přibližně na stejném místě. Taková konfigurace proudění může vést ke vzniku přívalových povodní.
Pomocí radaru lze v každém okamžiku vývoje multicely rozlišit několik výrazných jader vysoké radarové odrazivosti (ca 40–50 dBZ) společně uzavřených izolinií nižší odrazivosti (ca 20 dBZ). Na družicových snímcích je zpravidla možné multicelu odlišit od supercely větším počtem přestřelujících vrcholků, a to jak na snímcích ve viditelném či blízkém infračerveném pásmu, tak v tepelném oboru elmag. záření.

Termín v češtině a dalších jazycích vznikl zpodstatněním angl. přídavného jména multicell „mnohobuněčný“, složeného z lat. komponentu multi- „více než jeden“ a cella „schránka, komůrka, buňka (medového plástu)“.

[murus] – jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Jde o označení zvolené pro jev známý jako wall cloud.

Do morfologické klasifikace oblaků byla zvláštnost murus doplněna v roce 2017. Termín byl přejat z lat. murus „zeď“, tedy ekvivalentu angl. wall.

(mut) – označení oblaku, který vznikl transformací jiného, tzv. mateřského oblaku. Přitom se celý mateřský oblak vnitřním vývojem změnil v oblak jiného druhu. Označení nově vytvořeného oblaku se pak skládá z názvu nového druhu, k němuž se připojuje adjektivum složené z názvu druhu mateřského oblaku a z komponentu mutatus (mut). Podle druhu mateřského oblaku rozeznáváme Cc a Cs cirromutatus (cimut), Cs a Ac cirrocumulomutatus (ccmut), Ci, Cc a As cirrostratomutatus (csmut), Cc, Ns, Sc altocumulomutatus (acmut), Cs, Ac a Ns altostratomutatus (asmut), Ac, As a Sc nimbostratomutatus (nsmut), Sc a Cu stratomutatus (stmut), Ac, Ns, Sc, St a Cu stratocumulomutatus (scmut), Cb cumulomutatus (cumut). 
Podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků ve verzi z roku 2017 je označení mutatus také součástí názvu jednoho ze zvláštních oblaků ve tvaru adjektiva homomutatus (homut), které se připojí k názvu druhu vzniklého oblaku. Viz též genitus.

Termín je přejat z lat. mutatus „změněný“, příčestí minulého slovesa mutare „měnit“ (srov. mutovat).

druh oblaku, z něhož vývojem vznikl oblak jiného druhu. Morfologická klasifikace oblaků rozlišuje dva způsoby takového vývoje; změní-li se pouze část oblaku, používáme označení genitus, změní-li se oblak jako celek, používáme označení mutatus. K druhu nově vzniklého oblaku se pak připojuje přívlastek, jehož první část vyjadřuje druh mateřského oblaku, druhá část způsob vývoje nového oblaku, např. stratocumulus cumulogenitus (Sc cugen) nebo cumulus stratocumulomutatus (Cu scmut).