Elektronický meteorologický slovník

ionosférická vrstva s lokálním maximem, někdy jen s malou hodnotou vert. gradientu el. nabitých částic, vyskytující se ve výšce 140 až 220 km, nejčastěji kolem 160 km. Vlastnosti této vrstvy jsou závislé na zeměp. š., nejvýraznější je v blízkosti rovníku, má roč. i denní chod a je lépe vyjádřena v období maxima sluneční činnosti. Vzniká obvykle v létě, avšak je pozorována i v jiných ročních obdobích za podmínek výrazného zvýšení geomagnetické aktivity. Převažujícími ionty jsou O₂⁺, NO⁺ a O⁺. Maximum elektronové koncentrace se pohybuje ve výšce okolo 170 km. Tato výška odpovídá hladině fotonů o vlnových délkách 17–91 nm. Se západem slunce vrstva F₁ mizí. Byla objevena E. Appletonem v roce 1927.

syn. vrstva Appletonova – nachází se nad vrstvou F₁ a obvykle vykazuje maximální hodnoty ionizace. Na rozdíl od ostatních ionosférických vrstev je stále přítomna. Její výška se pohybuje zhruba v mezích 240 až 400 km, nejčastěji kolem 300 km. Výška vrstvy F₂, stejně jako koncentrace a rozložení el. nabitých částic v ní, se během času rychle mění v souvislosti s denní dobou (koncentrace elektronů prudce narůstá po východu slunce a klesá po západu slunce), krátkoperiodickými změnami sluneční činnosti a zemského magnetického pole. Koncentrace volných elektronů dosahuje hodnot 105–106 eV/cm³. Vzhledem k maximální koncentraci volných elektronů je vrstva F₂ velmi důležitá pro rádiový přenos. Nad maximem vrstvy F₂ se nachází tzv. topside ionosféra. Vrstva F₂ byla objevena E. Appletonem v roce 1927.

teplotní stupnice, která je se stupnicí Celsiovou spjata převodním vztahem:
$T\left(°F\right)=\frac{9}{5}T\left(°C\right)+\mathrm{32,}$
v němž T(°F), resp. T(°C) značí údaj teploty ve stupních Fahrenheita, resp. Celsia. Fahrenheitova stupnice se nazývá podle D. G. Fahrenheita, který ji navrhl v roce 1714 a stanovil jako 0 °F rovnovážnou teplotu chladící směsi ledu, vody a salmiaku, jako 32 °F teplotu mrznutí vody a jako 212 °F teplotu varu vody. Normální teplota lidského těla je 96 °F. Fahrenheitova teplotní stupnice se doposud používá v některých anglosaských zemích, např. v USA. Viz též stupnice teplotní Rankinova.

viz mapa faksimilová.

Termín pochází z lat. fac simile „udělej podobné“ (z facere „dělat“ a similis „podobný“).

dříve používaná meteorologická mapa přijatá fototelegrafním přenosovým zařízením, které rozkládá na vysílací straně předlohu do řádků a v řádcích do bodových prvků. Rozměr přenášeného bodového prvku udává rozlišovací schopnost přenosu, dosahující řádově desetin mm na předloze. Na přijímací straně se obraz fototelegrafním přijímačem postupně skládal z bodových prvků buď na elektrosenzitivní, nebo fotosenzitivní papír. Faksimilové vysílání met. grafických materiálů zabezpečovala meteorologická centra. Materiály bylo možné přijímat na jakémkoliv místě vybaveném vhodným telekomunikačním a fototelegrafním přijímačem. V dnešní době se k šíření met. map používá pouze internetový přenos.

v letecké terminologii zastaralý a nevhodný název pro intenzívní sestupné pohyby působené termickou i mechanickou turbulencí zejména nad členitým terénem.

srážky, jejichž srážkové částice vznikají růstem oblačných částic ve srážkových oblacích a vypadávají základnou oblaku směrem k zemskému povrchu. Procesy růstu srážkových částic vysvětlují teorie vzniku srážek ledovým procesem a teorie vzniku srážek koalescencí. Podle příčinných mechanizmů, které ovlivňují i prostorové rozdělení a časový průběh padajících srážek, rozlišujeme srážky konvektivní a srážky stratiformní neboli trvalé, případně i orografické.
Mezi padající srážky, které dosahují zemského povrchu, patří následující hydrometeory: déšť, mrznoucí déšť, mrholení, mrznoucí mrholení, sníh, sněhové krupky, sněhová zrna, krupky, zmrzlý déšť, kroupy a ledové jehličky. Oblaky, z nichž srážky vypadávají, jsou v rámci morfologické klasifikace oblaků označeny zvláštností praecipitatio, případně virga, pokud srážkové pruhy nedosahují zemského povrchu. Viz též srážky usazené, srážky vertikální.

pádová rychlost částic ledu v atmosféře. Vzhledem k velmi rozdílným tvarům ledových krystalů, které se vyskytují v atmosféře, jsou hodnoty pádové rychlosti ledových krystalů velmi rozdílné. Nesférický tvar ledového krystalu ovlivňuje i hydrodynamické chování krystalu a formu jeho trajektorie. Nelze proto stanovit univerzální vztah pro závislost pádové rychlosti na velikosti krystalu. Při numerickém modelování lze užít řadu teoretických vztahů, které aproximují hydrodynamické chování jednoduchých ledových sloupků a destiček, popř. ledových dendritů o různé členitosti. Experimentální studie pádových charakteristik probíhaly jak u přirozených krystalů, tak při laboratorním sledování modelů základních krystalických tvarů s využitím teorie podobnosti. V závislosti na velikosti jsou pádové rychlosti destičkových krystalů v rozsahu desetin m/s, přičemž rychlost velmi členitých dendritů prakticky nezávisí na jejich velikosti. Rychlost pádu ledových krystalů roste se stupněm jejich ozrnění namrzlými vodními kapkami. Ledové krupky, u nichž původní tvar krystalu již není rozeznatelný, mohou mít pádové rychlosti řádu jednotek m/s v závislosti na své velikosti.

pádová rychlost, kterou nabudou kroupy po dosažení rovnováhy mezi sílou tíže a sílou odporu vzduchu. Kroupy vykonávají při svém pádu oblakem řadu sekundárních pohybů jako je rotace, precesní pohyb nebo oscilace kolem jedné z os kroupy. To je dáno tvarem kroupy a často nesymetrickým rozložením její hmotnosti. Také nesymetrická vrstevnatá struktura krup a vývoj různých ledových výběžků mohou být příčinou i důsledkem chování krup při jejich pádu. Charakteristiky pádu krup byly studovány většinou s pomocí modelů krup, padajících ve volné atmosféře nebo vypouštěných do oblaku. Také při řadě laboratorních experimentů byly užity pouze modely krup. Vzhledem k velké hmotnosti krup, převyšuje jejich terminální pádová rychlost vysoko pádovou rychlost vodních kapek i pádovou rychlost ledových krystalů. Často užívaný vztah pro pádovou rychlost přibližně sférických krup a velkých krupek u_krup, jejichž střední průměr D_str leží v rozmezí 0,1 cm ≤ D_str ≤ 8 cm má tvar
$u_{krup}\approx 9D_{str}{}^{\mathrm{0,8}},$
při tlaku vzduchu 800 hPa a teplotě 0 °C.Jde o příklad vztahu, který vyplývá ze souhrnného hodnocení řady pozorování. Podstatné je, že pádové rychlosti velkých krup dosahují hodnot až kolem 45 m/s a srovnatelné hodnoty výstupné rychlosti musí tedy existovat i uvnitř konvektivní bouře, v níž kroupy vznikají a rostou. Viz též zárodek kroupový, růst krup mokrý (vlhký), růst krup suchý.

pádová rychlost oblačných nebo dešťových kapek, příp. kapek mrholení. Její velikost závisí hlavně na hmotnosti a tvaru kapek, ale i na teplotě a tlaku okolního vzduchu. Závažnost vlivu prostředí přitom klesá s velikostí kapek. Teoretické vyjádření pádové rychlosti kapek, které je důležité při numerickém modelování mikrofyzikálních procesů, bere v úvahu různé režimy hydrodynamického chování v závislosti na velikosti kapek. Existují i zjednodušená vyjádření pádové rychlosti kapek, která často aproximují hodnoty stanovené Gunnem a Kinzerem (1949) pomocí vhodné polynomiální závislostí. Experimentálně zjištěná terminální pádová rychlost kapek v klidném vzduchu nabývá hodnot řádu 0,1 m/s pro kapky o ekvivalentním průměru pod 0,3 mm a hodnot řádu 1 m/s pro kapky větší. Typické dešťové kapky o ekvivalentním průměru cca 1 mm mají pádovou rychlost kolem 4 m/s, velké dešťové kapky o ekvivalentní průměru kolem 5 mm dosahují pádovou rychlost až kolem 9 m/s.

syn. dropsonda, sonda klesavá – radiosonda, která provádí měření při svém sestupu atmosférou. Do výšky bývá vynášena obvykle letounem, meteorologickou raketou, nebo nesena transoceánskou sondou, méně často balonem nebo dělostřeleckým granátovým kontejnerem. Příslušné přijímací zařízení bývá obvykle umístěno ve speciálních prostředcích (letadlo, mobilní radiosondážní stanice apod.). Při měření bývá klesavá radiosonda nejčastěji aerodynamicky brzděna padáčkem. Klesavé radiosondy se používají např. při met. měřeních nad polárními moři, v tropických cyklonách apod.

syn. virga.

katabatický vítr na závětrné straně hor, orograficky zesílený. Může se vyznačovat vysokými rychlostmi a značnou nárazovitostí. Jde o součást místní cirkulace, která na rozdíl od gravitačního větru vzniká modifikací proudění většího měřítka. Rychlost padavého větru je tak podmíněna vlastnostmi orografické překážky (tvarem, převýšením, strmostí svahů) a synoptickou situací (především velikostí horizontálního tlakového gradientu a jeho orientací vůči překážce, teplotou a vlhkostí vzduchu, vertikální stabilitou atmosféry apod.). V užším smyslu jde o vítr charakteru bóry, v širším smyslu tak označujeme i orografický fén. Jako typický příklad ve stř. Evropě se v oblasti Vysokých Tater uvádí přetékaní rychlého proudění přes Lomnické sedlo do doliny Skalnatého plesa.

postupující sektor v týlu okludované cyklony, který je vymezený původní studenou frontou a ohnutou okluzí nebo podružnou studenou frontou. Tento sektor, slang. někdy nazývaný falešným, není v našich zeměp. šířkách nikdy tvořen tropickým vzduchem. Nepravý teplý sektor cyklony může vést při analýze synoptických map k chybám v umístění front a v určení jejich charakteru.

sníh zabarvený, zpravidla žlutě nebo červeně, organickými, popř. prachovými částicemi nebo drobnými živými organismy. Např. žlutý sníh bývá na území ČR způsoben přítomností pylových zrn jehličnatých stromů na jaře, oranžový až červený sníh saharským prachem. Viz též déšť krvavý, déšť žlutý.

syn. teplota barevná.

syn. teplota chromatická – radiační charakteristika světelného zdroje nebo povrchu reálného tělesa. Barevná teplota daného zdroje odpovídá hodnotě teploty povrchu absolutně černého tělesa, které vyzařuje světlo stejné barvy (stejného vyzařovaného spektra) jako daný zdroj. V určitém přiblížení ji lze určit pomocí Wienova zákona.

viz oblačnost.

viz oblačnost.

1) optický jev vytvářený zrcadlením v atmosféře, při němž vznikají zdánlivé (virtuální) přímé i vert. obrácené obrazy skutečných objektů, jež se mohou nalézat i ve větších vzdálenostech za obzorem.
2) případy silného zvýšení obzoru, kdy zakřivení světelných paprsků přibližně odpovídá křivosti povrchu Země. Nad obzor pak mohou vystoupit nepřevrácené obrazy objektů nalézajících se v extrémních případech až několik set km za geometrickým obzorem.
V našich oblastech je fata morgána vzácným fotometeorem. Vyskytuje se více v pouštních a polárních oblastech. Název pochází z již. Itálie, kde podle lidové pověsti vytvářela fátu morganu v Messinském zálivu nad mořem víla (italsky fata, čti fáta) jménem Morgana. Ve smyslu 2) se jev typicky vyskytuje při advekci teplé vzduchové hmoty nad studený mořský povrch. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře.

jeden z tradičních a nejčastěji používaných indexů instability v ČR, jehož hodnota se stanoví podle vzorce
$FI=T_f-T_{500}$,
kde T₅₀₀ je teplota vzduchu v hladině 500 hPa a T_f značí tzv. teplotu nulového výparu, která vyjadřuje ochlazení vzduchu při výparu vody do stavu nasycení. Hodnota T_f se získává z tabulek v závislosti na teplotě v hladině 850 hPa a na součtu hodnot deficitu teploty rosného bodu v hladinách 850 hPa, 700 hPa a 500 hPa. V České republice se předpokládá, že při hodnotách Faustova indexu FI > 0 lze očekávat konvektivní srážky ve formě přeháněk pro hodnoty indexu 0 ≤ FI ≤ 3 a výskyt bouřek pro FI > 3. Index odvodil něm. meteorolog H. Faust v roce 1951 a účinnost Faustova indexu byla rozsáhle testována na datech z území ČR.

viz vztah Ferrelův.

(Flexible Combined Imager) – zobrazovací družicový radiometr družic MTG. Tento pasivní radiometr používá celkem 16 spektrálních kanálů, v nichž snímá celý zemský disk s periodou 10 minut, resp. část severní polokoule s periodou 2,5 minuty (režim Rapid Scan Service, RSS). Rozlišení přístroje v nadiru je pro různé spektrální kanály 0,5, 1,0 a 2,0 km.

čes. překlad termínu cirrostratus.

čes. překlad termínu cirrus.

prostorové rozložení určitého meteorologického prvku v daném okamžiku. Rozlišujeme tlakové, teplotní a vlhkostní pole, pole větru, záření, oblačnosti, srážek aj. Podle charakteru met. prvků dělíme jejich pole na skalární a vektorová a na spojitá a nespojitá. Analýza polí met. prvků se provádí na meteorologických mapách a vertikálních řezech atmosférou nejčastěji pomocí izolinií. Důležitými charakteristikami polí met. prvků jsou vert. a horiz. gradienty těchto prvků (především teploty vzduchu), které mj. umožňují detekovat atmosférická rozhraní. Viz též profil meteorologického prvku vertikální.

starší, ne zcela vhodné označení pro distanční pozorovací metody, resp. distanční měření, používané zejména v souvislosti s družicovými pozorováními (nejen meteorologickými).

(DPZ) – obecné označení pro získávání dat za účelem komplexního obrazu určitého území, jeho různě cílené analýzy nebo detekce různých jevů pomocí přístrojů umístěných buď na oběžné dráze Země (na družicích či pilotovaných stanicích), nebo na dopravních prostředcích v atmosféře (na letadlech či dronech). Mezi používané přístroje patří především různé radiometry, optické kamery a radary. V rámci meteorologie můžeme pod dálkový průzkum Země řadit některá distanční meteorologická měření.

syn. měření meteorologické distanční.

syn. teploměr distanční – teploměr upravený pro dálkové měření teploty.

syn. teploměr dálkový.

syn. vztah Ferrelův.

syn. vzorec Ferrelův – vztah umožňující přibližné určení výšky základny konvektivní oblačnosti nad zemí jako funkce deficitu teploty rosného bodu (T – T_d). Má tvar:
$z=\mathrm{122,6}\left(T-T_d\right)$
kde z je výška základny konv. oblačnosti v m, T teplota vzduchu ve °C, měřená v meteorologické budce a T_d teplota rosného bodu. Vztah se nazývá podle amer. fyzika W. Ferrela (1817–1891) a vychází z předpokladu, že teplota klesá s výškou o 9,8 °C a rosný bod o 1,8 °C na každý kilometr nadmořské výšky, což je přibližně správné v dobře promíchávané mezní vrstvě. Platnost tohoto přibližného vztahu experimentálně potvrdilo více autorů. V něm. met. literatuře bývá označován jako Henningův vzorec, v amer. literatuře se používá název „dew–point formula“. V současné době se s jeho použitím setkáváme jen zřídka.

viz vztah Ferrelův.

model buňkové cirkulace v pásmu mezi 30° a 60° zeměp. šířky. Byla navržena W. Ferrelem (1856). Jde o pokus popsat meridionální přenos vzduchu mezi Hadleyovou buňkou a polární buňkou bez uvažování zonální složky proudění. Je charakterizována prouděním do vyšších zeměpisných šířek ve spodní troposféře, výstupnými pohyby vzduchu kolem 60° zeměp. šířky, výškovým zpětným prouděním a sestupnými pohyby vzduchu v subtropických anticyklonách. Ve skutečnosti mezi oblastmi subsidence a slabě převažujících výstupů ve vyšších zeměpisných šířkách dominuje západní složka proudění, jehož rychlost roste s výškou. Meridionální přenos vzduchu v rámci Ferrelovy buňky je realizován prostřednictvím Rossbyho vln a s nimi souvisejících tlakových útvarů, které podporují velkoprostorové toky hybnosti a tepla.

syn. aerostat – balon obvykle aerodyn. tvaru, který se vypouští do spodních vrstev atmosféry na laně. Slouží jako nosič upoutaných sond, měřících v přibližně konstantní výšce nad zemi.

přístroj zavěšený pod upoutaným balonem a měřící jeden nebo několik meteorologických prvků. Změřené údaje jsou přijímány pozemním přijímacím a vyhodnocovacím zařízením. Upoutané sondy bývají využívány na stanicích měřících v mezní vrstvě atmosféry, zejména v souvislosti se zjišťováním podmínek pro šíření příměsí v atmosféře.

nevh. označení pro aerologické měření pomocí upoutané sondy.

námořní meteorologické stanice na stacionární meteorologické lodi nebo na majákové lodi.

ve smyslu české odborné meteorologické terminologie hydrometeor pevného skupenství, který je tvořen ledovými částicemi dopadajícími z oblaků na zemský povrch nebo usazenými na předmětech na zemském povrchu, popř. v atmosféře, např. na plochách letadla, na povrchu balonu apod. Mezi tuhé padající srážky patří sníh, sněhové krupky, sněhová zrna, zmrzlý déšť nebo krupky, kroupy a ledové jehličky. K usazeným tuhým srážkám řadíme zmrzlou rosu, jíní, námrazu a ledovku. Viz též srážky smíšené, srážky kapalné.

křivka na termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi teplotou a tlakem) při adiabatickém ději ve vlhkém nenasyceném vzduchu. Protože rozdíl mezi adiabatou pro suchý vzduch a adiabatou pro vlhký nenasycený vzduch je velmi malý, do termodynamického diagramu se vlhké adiabaty nezakreslují a pro adiabatický děj v nenasyceném vzduchu se používají suché adiabaty. V americké terminologii se termínem vlhká adiabata (moist adiabat) označuje nasycená adiabata.

adiabatický teplotní gradient částice nasyceného vzduchu, která může obsahovat i kondenzovanou vodu. Lze jej vyjádřit přibližným vztahem
${\gamma }_s={\left(-\frac{dT}{dz}\right)}_s\cong {\gamma }_d\frac{1+\frac{\mathrm{\ε}{L}_v{e}_w}{R_{d}Tp}}{1+\frac{{\mathrm{\ε}}^2{L}_v^2{e}_w}{c_{pd}{R}_d{T}^{2}p}},$
kde dT je změna teploty, dz změna výšky, γ_d suchoadiabatický teplotní gradient, ε = 0,622 je poměr měrné plynové konstanty suchého vzduchu a měrné plynové konstanty vodní páry, L_v je latentní teplo výparu, R_d měrná plynová konstanta suchého vzduchu, e_w tlak nasycené vodní páry vzhledem k vodě při teplotě T, c_pd měrné teplo suchého vzduchu při konstantním tlaku vzduchu p. Hodnota nasyceně adiabatického teplotního gradientu závisí na teplotě a tlaku vzduchu v rozsahu přibližně od 0,2 do 1,0 K na 100 m výšky. Při teplotě 0 °C a tlaku vzduchu 1 000 hPa nabývá nasyceně adiabatický teplotní gradient hodnoty 0,6 K na 100 m. Přibližný vztah uvedený výše zanedbává množství tepla potřebné ke změně teploty kondenzované vody, a tedy i rozdíl mezi vratným nasyceně adiabatickým gradientem a pseudoadiabatickým teplotním gradientem. Při nasycení nad ledem lze použít stejný vztah, v němž však nahradíme latentní teplo výparu latentním teplem sublimace a použijeme tlak nasycené vodní páry vzhledem k ledu. Někdy se nasyceně adiabatický teplotní gradient chybně označuje jako gradient vlhkoadiabatický (toto označení je obvyklé v amerických textech, v češtině se u nasyceného vzduchu nepoužívá). Viz též adiabata nasycená, Clausiova–Clapeyronova rovnice, děj adiabatický.

1. nevh. označení pro půdní vodu, viz bilance půdní vody;
2. neurčité označení pro vodu z atmosférických srážek, např. zimní vláhu, akumulovanou v půdě z deště a tajícího sněhu do začátku vegetačního období. Častěji se užívá přídavné jméno vláhový, viz např. jistota vláhová, index vláhový Končkův.

1. v termodynamice atmosféry vzduch tvořený směsí suchého vzduchu a vodní páry;
2. v obecném smyslu vzduch s vysokou relativní vlhkostí.
Viz též vlhkost vzduchu, vzduch nasycený.

viz klima humidní.

schopnost látek pohlcovat a vázat vodní páru.

Termín se skládá z řec. ὑγρός [hygros] „vlhký, tekutý“ a σκοπεῖν [skopein] „pozorovat, zkoumat“. Vyjadřuje tak skutečnost, že u látek s touto schopností můžeme pozorovat zachycenou vodu.

1. klimatologický index k vyjádření humidity klimatu (syn. index vlhkosti). Vzhledem k tomu, že nejrůznější indexy humidity hodnotí současně i ariditu klimatu, můžeme je označit i jako indexy aridity. Kromě charakteristik srážek zohledňují další veličiny, např. teplotu vzduchu, výpar nebo sytostní doplněk. Mohou být proto využity pro klasifikaci klimatu a pro studium vazeb mezi klimatem a vegetací. Mezi indexy humidity patří např. Langův dešťový faktor, de Martonneův index aridity, Thornthwaiteův index vlhkosti, Končkův index zavlažení, Seljaninovův hydrotermický koeficient, Meyerův kvocient aj. Pokud nahradíme dlouhodobé průměry hodnotami reprezentujícími např. konkrétní roky, můžeme indexy humidity použít i k hodnocení dlouhodobého sucha.
2. část Thornthwaiteova indexu vlhkosti, vyjadřující sezonní nadbytek srážek v měsících, kdy je úhrn srážek větší než potenciální výpar.

spojité skalární pole některé z charakteristik vlhkosti vzduchu. Vyznačuje se značnou prostorovou proměnlivostí vertikálních profilů vlhkosti vzduchu i velkými horizontálními gradienty. Vlhkostní pole se analyzuje nejčasěji u země a v jednotlivých izobarických, izentropických nebo i jiných hladinách; zobrazovat se může pomocí izogram nebo izolinií jiných charakteristik vlhkosti. Zvláštní význam má pole relativní vlhkosti vzduchu, které do značné míry koresponduje s polem oblačnosti.

vzrůst absolutní, příp. měrné vlhkosi vzduchui nebo směšovacího poměru vodní páry v atmosféře s výškou v určité vertikálně omezené vrstvě. Vytváří se především v mezní vrstvě atmosféry v noci a v zimě pod zadržujícími vrstvami. Má mimo jiné význam pro šíření centimetrových elmag. vln v troposféře. Viz též profil vlhkosti vzduchu vertikální.

viz klima humidní.

viz klima humidní.

syn. klima humidní.

syn. klima vlhké –
1. obecně klima s velkou humiditou klimatu. To najdeme především v oblastech s velkým množstvím srážek, dále pak v chladnějších oblastech s dostatečnými úhrny srážek a malým výparem;
2. v některých efektivních klasifikacích klimatu označení jednoho z klimatických pásem, viz např. klasifikace klimatu Thornthwaiteova, klasifikace klimatu geomorfologická.

vžité označení pro jeden z dvojice rtuťových teploměrů tvořících psychrometr. Jeho nádobka je pokryta tkaninovým obalem, tzv. punčoškou, pomocí níž se vytváří film čisté vody nebo ledu na povrchu nádobky. Film se vypařuje při relativní vlhkosti vzduchu nižší než 100 %, čímž se nádobce odnímá teplo potřebné pro výpar, jehož množství je úměrné, mimo jiné, sytostnímu doplňku. Měřená teplota je proto většinou nižší než teplota vzduchu v okolí nádobky, tzn. nižší než údaj suchého teploměru. Může být výjimečně vyšší než teplota suchého teploměru při záporných teplotách ve °C a husté mlze, kdy je nádobce dodáváno latentní teplo kapiček mlhy, které na této nádobce mrznou. Při čtení se zjišťuje, zda při záporných teplotách je na punčošce voda nebo led a podle toho se k vyhodnocení vlhkosti vzduchu použije příslušně označený oddíl psychrometrických tabulek. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z vlhkého teploměru používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem.

v Köppenově klasifikaci klimatu jedno z pěti hlavních klimatických pásem, označené písmenem C. Prům. měs. teplota vzduchu v nejchladnějším měsíci je mezi 18 °C a –3 °C a roč. úhrn srážek je vyšší než prahová hodnota suchého klimatu. Podle roč. chodu srážek rozeznáváme tři hlavní klimatické typy mírného dešťového klimatu: celoročně vlhké (Cf), se suchým létem (Cs) a se suchou zimou (Cw). Typ se suchým létem odpovídá středomořskému klimatu, typ se suchou zimou můžeme řadit pod monzunové klima. Další členění vychází z prům. měs. teploty vzduchu v nejteplejším měsíci, která vždy dosahuje nejméně 10 °C, někdy však i přes 22 °C, jako např. u tzv. klimatu oliv (Csa). Zimy jsou zde mírné, se srážkami převážně ve formě deště, což umožňuje výskyt biomů s velkým podílem listnatých dřevin; mírné dešťové klima proto můžeme označit i jako mezotermické klima. Kryje se se subtropickým klimatem a částečně i s klimatem mírných šířek v Alisovově klasifikaci klimatu.

1. nevh. označení pro půdní vodu, viz bilance půdní vody;
2. neurčité označení pro vodu z atmosférických srážek, např. zimní vláhu, akumulovanou v půdě z deště a tajícího sněhu do začátku vegetačního období. Častěji se užívá přídavné jméno vláhový, viz např. jistota vláhová, index vláhový Končkův.

1. syn. index humidity;
2. klimatologický index, který navrhl C. W. Thornthwaite (1948) jako kritérium Thornthwaiteovy klasifikace klimatu. Vyjadřuje míru humidity klimatu, a to porovnáním sezonního nadbytku srážek (viz index humidity) se sezonním nedostatkem srážek (viz index aridity). Výsledný index vlhkosti má tvar
$I_m=\left(100s-60d\right)/n,$
kde n je roční úhrn potenciálního výparu a s resp. d vyjadřují sumu kladných, resp. abs. hodnotu sumy záporných rozdílů měs. úhrnů srážek a potenciálního výparu v příslušných měsících.

syn. index zavlažení – tradiční označení pro některé indexy humidity.

syn. vlhkoměr.

Termín se skládá z řec. ὑγρός [hygros] „vlhký, tekutý“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

obor zabývající se měřením vlhkosti vzduchu a jeho metodikou. Viz též evaporimetrie, ombrometrie.

Termín se skládá z řec. ὑγρός [hygros] „vlhký, tekutý“ a -μετρία [-metria] „měření“.

1. teplota, které teoreticky nabude původně nenasycený vzduch po nasycení vodní párou. Podle toho, zda tento proces proběhne jako adiabatický nebo izobarický děj, rozlišujeme:
a) adiabatickou vlhkou teplotu T_av. Pomocí termodynamického diagramu ji přibližně určíme tak, že uvažovanou vzduchovou částici převedeme po suché adiabatě do výstupné kondenzační hladiny, kde se vystupující vzduch stane nasyceným vodní párou. Odtud pak vzduchovou částici necháme sestoupit po nasycené adiabatě do výchozí hladiny, na níž přečteme T_av. Převedeme-li částici po nasycené adiabatě dále do tlakové hladiny 1 000 hPa, dostaneme adiabatickou vlhkou potenciální teplotu. Adiabatická vlhká potenciální teplota má ve vzduchu obsahujícím nasycenou vodní páru z hlediska podmínek pro vertikální stabilitu atmosféry analogický význam jako potenciální teplota v nenasyceném vzduchu;
b) izobarickou vlhkou teplotu T_iv. Při jejím určení předpokládáme, že k nasycení (vzhledem k rovinnému vodnímu povrchu) dojde za stálého tlaku vypařováním vody do uvažované vzduchové částice, jíž se odnímá teplo spotřebované na výpar. Tuto teplotu lze vypočítat podle vzorce
$T_{iv}=T-\frac{L_{wv}\left(w_s-w\right)}{c_p},$
kde T značí teplotu vzduchu, L_wv latentní teplo vypařování, c_p měrné teplo vzduchu při stálém tlaku, w a w_s skutečný směšovací poměr vodní páry, resp. směšovací poměr vodní páry odpovídající stavu nasycení.
Izobarická vlhká teplota je vždy vyšší než adiabatická vlhká teplota. Spolu s ní se v meteorologii používá k analýze termodyn. vlastností vzduchových hmot. Přejdeme-li na termodyn. diagramu z bodu určeného teplotou T_iv v uvažované tlakové hladině po nasycené adiabatě do hladiny 1 000 hPa, zjistíme na teplotní stupnici izobarickou vlhkou potenciální teplotu.
2. v meteorologii běžné zkrácené označení pro teplotu vlhkého teploměru, která se v ideálním případě (z hlediska funkce vlhkého teploměru a na něj působících vnějších faktorů) blíží izobarické vlhké teplotě. Ztotožňování teoreticky určené izobarické vlhké teploty a změřené teploty vlhkého teploměru, k čemuž někdy v praxi dochází, však není zcela přesné.

vžité označení pro jeden z dvojice rtuťových teploměrů tvořících psychrometr. Jeho nádobka je pokryta tkaninovým obalem, tzv. punčoškou, pomocí níž se vytváří film čisté vody nebo ledu na povrchu nádobky. Film se vypařuje při relativní vlhkosti vzduchu nižší než 100 %, čímž se nádobce odnímá teplo potřebné pro výpar, jehož množství je úměrné, mimo jiné, sytostnímu doplňku. Měřená teplota je proto většinou nižší než teplota vzduchu v okolí nádobky, tzn. nižší než údaj suchého teploměru. Může být výjimečně vyšší než teplota suchého teploměru při záporných teplotách ve °C a husté mlze, kdy je nádobce dodáváno latentní teplo kapiček mlhy, které na této nádobce mrznou. Při čtení se zjišťuje, zda při záporných teplotách je na punčošce voda nebo led a podle toho se k vyhodnocení vlhkosti vzduchu použije příslušně označený oddíl psychrometrických tabulek. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z vlhkého teploměru používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem.

podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků z roku 2017 patří do skupiny zvláštních oblaků s označením flammagenitus. Produkty hoření vystupující vzhůru při velkých požárech (velké lesní požáry, požáry tropických stepí aj.) mohou vytvářet husté, tmavé oblaky s rychlým vert. vývojem, které se vzhledem podobají silně vyvinutému konvektivnímu oblaku. Mají však rychlejší vývoj a tmavší barvu. Produkty hoření z velkých požárů mohou být neseny větrem do velké vzdálenosti od zdroje a mohou získat podobu vrstvovitého závoje, jímž prosvítá Slunce nebo Měsíc jako modře zbarvené. Viz též pyrocumulus, pyrocumulonimbus.

nesrážkový oblak druhu cumulus, který se může vyvinout při výstupu teplého vzduchu při požáru nebo při zvýšení vztlaku emisí v kouřové vlečce vystupující z průmyslových nebo energetických provozů. Viz též flammagenitus.

Termín se skládá z řec. πῦρ [pyr] „oheň“ a slova cumulus.

(fib) [fibrátus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Jednotlivé navzájem oddělené oblaky nebo tenký oblačný závoj mají vláknitou strukturu. Vlákna jsou buď přímočará, nebo více méně nepravidelně pokřivená a nejsou zakončena ani háčky ani chomáčky. Označení fibratus se užívá hlavně u druhů cirrus a cirrostratus.

Termín zavedla Komise pro studium oblaků a hydrometeorů v r. 1951 jako náhradu za starší termín filosus, zavedený amer. meteorologem H. Claytonem v r. 1896. Termín je přejat z lat. fibratus „vláknitý“ (od fibra „nitka, vlákno“).

název pro znázornění rychlosti větru na synoptických mapách připojením čárek k šipce větru ve staničním modelu. Čárky svírají se šipkou úhel 120° a kreslí se na sev. polokouli ve směru chodu hodinových ručiček. Jedna dlouhá čárka na šipce značí rychlost 5 m.s^–1, tj. 10 uzlů (knotů), plný trojúhelníček představuje rychlost 25 m.s^–1. Viz též praporek větru.

1. v astronomii část nebeské sféry, která se v dané části roku a případně i fázi dne nachází nad astronomickým obzorem;
2. v meteorologii označení pro obzorem ohraničený prostor nad zemským povrchem, kde mohou být pozorovány meteorologické jevy. Obloha může být zcela nebo částečně pokryta oblačností, případně ovlivněna zakalením atmosféry. Během světlého dne se bezoblačná část oblohy vlivem molekulárního rozptylu vyznačuje modří oblohy, která při soumraku přechází do soumrakových barev. Během jasné noci se oblohou rozumí viditelná část nebeské sféry. V případě výrazného snížení dohlednosti, např. vlivem mlhy, nelze oblohu rozeznat. Viz též světlo oblohy, svit oblohy přirozený, znečištění světelné.

Termín je odvozen od slovesa „obložit“, doslova tedy znamená „to, čím jsme obloženi“.

starý sníh, metamorfovaný táním a opětným mrznutím do zrnité struktury. Viz též čára firnová, ledovec.

Termín je přejat z něm. Firn, které má stejný význam (slovo je odvozeno od přídavného jména firn „loňský“, jež souvisí s fern „vzdálený“).

syn. čára rovnováhy – myšlená čára na povrchu ledovce nebo firnového pole, která odděluje zónu akumulace sněhu, tj. oblast přírůstku sněhu a ledu, od zóny ablace, v níž nastává úbytek ledovce nebo firnoviště. Dlouhodobé změny polohy firnové čáry jsou příznakem kolísání klimatu nebo klimatických změn.

starý sníh, metamorfovaný táním a opětným mrznutím do zrnité struktury. Viz též čára firnová, ledovec.

Termín je přejat z něm. Firn, které má stejný význam (slovo je odvozeno od přídavného jména firn „loňský“, jež souvisí s fern „vzdálený“).

anticyklona malého vert. rozsahu, kterou je možné pozorovat jen ve spodní části troposféry, nepřesahující izobarickou hladinu 500 hPa (zhruba ve výšce kolem 5,5 km). Mezi nízké anticyklony patří především studené arktické a antarktické anticyklony, zimní kontinentální anticyklony nad Sev. Amerikou a Asií, jakož i postupující anticyklony v počátečním stadiu vývoje.

konvekce omezená na spodní troposféru (do cca 3 km), která je bezoblačnou konvekcí nebo se projevuje jen vývojem nesrážkových oblaků. Z hlediska příčin jde zpravidla o termickou konvekci. Viz též konvekce vertikálně mohutná.

syn. cyklona přízemní – cyklona vyskytující se pouze ve spodní části troposféry, tj. zhruba do hladiny 700 hPa. Nízká cyklona je cyklonou termickou, nebo cyklonou frontální v počátečním stadiu vývoje.

slang. označení pro nevýraznou oblast nižšího a rovnoměrně rozloženého tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře, která se vytváří především v létě nad pevninou. Jednou z příčin je přehřátí zemského povrchu v důsledku insolace. V tlakovém bahnu mohou vznikat místní bouřky doprovázené často přívalovým deštěm.

tlakové pole s velmi malými horiz. tlakovými gradienty, tedy bez přítomnosti některého z tlakových útvarů.  Viz též bahno tlakové.

v odb. literatuře, zejména z tematické oblasti aplikací numerických výpočetních metod, často používaný název pro Navierovy–Stokesovy rovnice zjednodušené přizpůsobením k jednovrstvému modelu nestlačitelné tekutiny. V meteorologických aplikacích obvykle zahrnují hydrostatickou aproximaci a dále jsou tvořeny rovnicí kontinuity pro nestlačitelnou tekutinu spolu se dvěma pohybovými rovnicemi pro horiz. složky rychlosti proudění, do nichž v roli působících sil vstupují síla tlakového gradientu a Coriolisova síla. Není zde souvislost s aproximací tenké vrstvy.

označení jednoho ze zvláštních oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Zvláštní oblaky flammagenitus se vyvíjejí jako důsledek konvekce vyvolané teplem lesních požárů, velkých ničivých požárů nebo působením vulkanických erupcí a přitom alespoň částečně sestávají z vodních kapek. Označení flammagenitus se připojuje za označení druhu, popř. tvaru, odrůdy a zvláštnosti. Vyskytuje se u druhů Cu a Cb, viz např. cumulus congestus flammagenitus nebo cumulonimbus calvus flammagenitus. Cumulus flammagenitus se běžně neoficiálně označuje také jako pyrocumulus. Viz též pyrocumulonimbus.
 

Termín se skládá z lat. flamma „plamen, oheň“ a genitus „zrozený, vzniklý“ (z gignere „plodit, rodit“), tedy doslova „zrozený z plamene“.

viz tišiny rovníkové, tišiny subtropické.

jev podobný optickému chvění, který se projevuje rychlými změnami (často pulzacemi) intenzity světla hvězd nebo pozemských světelných zdrojů. Patří mezi fotometeory. V češtině se též setkáváme s pojmem mihotání.

Termín pochází z lat. scintillatio „jiskření“, které je odvozeno od slovesa scintillare „jiskřit“ (od scintilla „jiskra“).

(flo) [flokus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu kupovitých chomáčků nebo vloček, jejichž spodní okraje jsou více méně neostré, roztrhané a často je provází virga. Označení se užívá u druhů cirrus, cirrocumulus a altocumulus.

Termín zavedl belgický meteorolog J. Vincent v r. 1903 jako pojmenování tvaru oblaku altocumulus. Termín je přejat z lat. floccus „chumáč (vlny)“.

viz VOC.

(Volatile Organic Compounds, těkavé organické látky) – organické sloučeniny, jejichž počáteční bod varu, měřený za standardního atmosférického tlaku 101,3 kPa, je nižší nebo roven 250 °C. Důsledkem je vysoký tlak jejich nasycených par v oboru normálních (pokojových) teplot a intenzivní výpar nebo sublimace z kapalné nebo pevné fáze do okolního ovzduší, kde jsou široce rozšířené. Řada VOC je škodlivá lidskému zdraví (benzen, formaldehyd), mnohé VOC patří k významným prekurzorům přízemního ozonu (nemethanické alkany, alkeny, některé alkyny, aldehydy, ketony, uhlovodíky obsahující ve své struktuře benzenová jádra apod.).
Uvedené vymezení VOC je dáno Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/42/ES ze dne 21. dubna 2004 o omezování emisí těkavých organických sloučenin, vznikajících při používání organických rozpouštědel v některých barvách a lacích a výrobcích pro opravy nátěru vozidel, a o změně směrnice1999/13/ES. Dle této Směrnice se do VOC, na rozdíl od dříve obvyklé praxe, zařazuje i metan. Pro těkavé organické látky jiné než metan se běžně používá termín nemethanické VOC (NMVOC, non-methane volatile organic compounds). Používání a emise VOC antropogenního původu, které mají široké využití např. jako rozpouštědla, jsou regulovány legislativou. Podstatnou součástí VOC jsou též biogenní těkavé organické látky (BVOC) přírodní povahy. Patří sem především izoprén C₅H₈, monoterpeny C₁₀H₁₆ a další látky. Jejich zdroji jsou zejména lesní a křovinné porosty, plantáže citrusových plodů apod. Produktem rozpadových reakcí VOC v přírodě je především formaldehyd, procesem nukleace z nich však též vznikají sekundární organické aerosoly.

[fluktus] – jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Jde o vlnový útvar s relativně krátkou dobou života, který se obvykle vyvíjí na horní hladině oblaku ve formě kudrn nebo zakřivených vln. Většinou se vyskytuje u horní hranice oblaků druhu cirrus, altocumulus, stratocumulus a stratus, příležitostně i u druhu cumulus. Tato zvláštnost se někdy označuje i jako Kelvinovy–Helmholtzovy oblaky,. Viz též Kelvinovy-Helmholtzovy vlny.

Do morfologické klasifikace oblaků byla zvláštnost fluctus doplněna v roce 2017. Termín byl přejat z lat. fluctus „vlna, vlnobití“ (od fluere „téci“, srov. flumen).

let za podmínek, za nichž není možná nebo je velmi ztížená vizuální navigace s využitím viditelnosti povrchu Země. Obvykle jde o let v oblacích, nad oblaky pokrývajícími značnou část oblohy, při malé dohlednosti nad mořem nebo ve velkých výškách. Přesné vymezení ztížených meteorologických podmínek závisí zejména na typu letadla, na denní době a na kvalifikaci posádky letadla. V civilním letectvu se častěji používají termíny let s použitím přístrojů a podmínky meteorologické pro let podle přístrojů (IMC). Viz též dohlednost letová.

nežádoucí produkt spalovacích procesů, sestávající zpravidla z pevných částic malých rozměrů (10^–4 m i méně). Je-li rozptýlen v ovzduší, tvoří součást pevného atmosférického aerosolu. Povrch částic popílku je výrazně členitý, takže popílek má vzhledem k jednotce hmotnosti velkou povrchovou plochu (řádu 10⁰ m².g^–1), na níž může absorbovat další příměsi v atmosféře. Viz též prach atmosférický, spad prachu, prach poletavý, měření znečištění ovzduší.

Termín je zdrobnělinou slova popel, které snad vzniklo z předpony po- a indoevropského kořene *pel- „hořet“, tedy zbytek po hoření.

anemometr využívající k měření rychlosti větru úhlovou rychlost lopatkového kola, které se vlivem proudícího vzduchu otáčí kolem horiz. nebo vert. osy. Výhodou lopatkového anemometru je poněkud větší citlivost než u miskových systémů. V současné meteorologické praxi jsou přístroje založené na tomto principu používány méně často než anemometry miskové či ultrasonické.

letecká předpověď počasí, která obsahuje stručné vyjádření předpovídaných met. podmínek na letišti během určitého období. Obsahuje vždy předpověď přízemního větru, dohlednosti, stavu počasí a oblačnosti. Dále může letištní předpověď počasí obsahovat také předpovědi teploty vzduchu. Doby platnosti letištní předpovědi počasí nejsou kratší než 9 hodin, nejčastějšími dobami jsou 9, 24 a max. 30 hodin. Letištní předpověď počasí s platností méně než 12 hodin se vydávají každé 3 hodiny, ostatní každých 6 hodin. Letištní předpovědi počasí se vydávají a mezi letišti vyměňují ve formě kódu TAF. Viz též indikátory změny v přistávacích a letištních předpovědích.

viz předpověď počasí letištní.

Jedná se o zkratku spojení Terminal Aerodrome Forecast „předpověď pro cílové letiště“

vymezený vzdušný prostor, pro který je poskytována letová informační a výstražná služba včetně met. informací. Viz též zabezpečení letectva meteorologické.

aplikovaná klimatologie studující klimatické podmínky leteckého provozu. Zabývá se zejména zpracováním klimatologických podkladů pro umísťování a výstavbu letišť, zabezpečování leteckého provozu a sestavování klimatografie letišť a leteckých tratí. Viz též meteorologie letecká.

odvětví aplikované meteorologie, které zkoumá meteorologické prvky a jevy z hlediska jejich vlivu na činnost letectva i leteckou techniku a řeší teoretické problémy spojené s meteorologickým zabezpečováním letectva (leteckého provozu). Využívá aplikované poznatky z mnoha odvětví meteorologie zejména statiky, dynamiky a termodynamiky atmosféry, fyziky oblaků a srážek, synoptické meteorologie a klimatologie, nauky o met. přístrojích a numerických modelů. Hlavním cílem letecké meteorologie je přispět nejvyšší možnou mírou ke zvyšování bezpečnosti, pravidelnosti a hospodárnosti leteckého provozu. Viz též klimatologie letecká.

soubor mapových, tabulkových, popř. i dalších met. informací, které v souladu s příslušnými předpisy poskytuje letecká meteorologická služba při předletové přípravě posádkám letadel. Příslušné formuláře, měřítka map, soustava jednotek, čas vydávání předpovědí, symbolika, zkratky a další náležitosti dokumentace jsou stanoveny příslušnými doporučeními Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO), resp. národními předpisy. Poskytovaná dokumentace letecké meteorologie musí zahrnovat tyto informace: předpovědi výškového větru a teploty vzduchu ve výšce ve standardních izobarických hladinách a význačných jevů počasí (např. mapu význačného počasí), zprávy METAR nebo SPECI (včetně předpovědí trend, vydávané v souladu s regionálními postupy ICAO) pro letiště odletu a předpokládaného přistání a pro náhradní letiště při vzletu, na trati a určení; předpovědi TAF nebo opravené předpovědi TAF pro letiště odletu nebo předpokládaného přistání a pro náhradní letiště při vzletu, na trati a určení; informace SIGMET a příslušná mimořádná hlášení z letadel týkající se celé trati letu; informační zprávy o vulkanickém popelu a tropických cyklonách týkající se celé trati letu. Pro lety v nízkých hladinách pak i oblastní předpovědi GAMET a/nebo oblastní předpovědi pro lety v nízkých hladinách v mapovém formátu připravené jako podklad pro vydání informací AIRMET a informace AIRMET pro lety v nízkých hladinách, týkající se celé trati letu v souladu s regionálními postupy ICAO.

meteorologická stanice umístěná na letišti, na které se provádí met. pozorování zaměřené pro potřebu letectva. Může zároveň poskytovat zákl. informace pro let, většinou s využitím podkladů získaných od let. met. služebny nebo od pracoviště met. výstražné služby. Poskytuje rovněž orgánům řízení letového provozu operativní met. údaje z vlastní zóny odpovědnosti, a to některé nepřetržitě, některé v určených termínech, na vyžádání nebo po překročení stanovených hodnot met. prvků. V ČR vykonává obvykle rovněž funkci zákl. synoptické stanice. Viz též meteorologie letecká, zabezpečení letectva meteorologické, kódy meteorologické letecké.

část tradičních alfanumerických kódů vytvořených pro sestavování leteckých meteorologických zpráv METAR a SPECI a letištní předpovědi TAF určených pro meteorologické zabezpečení letectví. Zprávy METAR a SPECI mohou obsahovat předpověď přistávací typu „trend“. Letecké meteorologické kódy ARFOR a ROFOR se už prakticky nepoužívají.

(FL-flight levels) – hladiny (výšky) v atmosféře mezinárodně určené k zabezpečení letů hlavně dopravních letadel. Výška letu v letových hladinách se udržuje podle výškoměru nastaveného na tlak vzduchu 1 013,2 hPa, takže jsou letové hladiny hladinami konstantního atm. tlaku. První letovou hladinou (v praxi nepoužívanou) je tlaková hladina 1 013,2 hPa. Další letové hladiny jsou od sebe vzdáleny o konstantní tlakové intervaly, které ve standardní atmosféře odpovídají vert. vzdálenosti 300 m. Letové hladiny letových cest se udávají čís. symbolem, který značí výšku ve standardní atmosféře ve stovkách stop (např. 290, 310 atd.).

hodnoty vodorovné dohlednosti nebo dráhové dohlednosti a výšky základny význačné oblačnosti, určené příslušnou leteckou organizací, při nichž se ještě může uskutečnit vzlet nebo přistání letadla. Stanovují se především s ohledem na charakter překážkových rovin, přístr. vybavení letiště a denní dobu (den, noc).

souborné označení pro služby poskytované leteckými met. pracovišti pro přímé zajištění letů. Viz též dokumentace letová meteorologická.

dohlednost pozorovaná z kabiny letícího letadla ve směru letu. V oblacích druhu cirrus, cirrostratus a cirrocumulus bývá několik stovek metrů, v oblacích druhu altocumulus a altostratus desítky až stovky metrů a v základnách oblaků druhu cumulonimbus klesá někdy až na 10 metrů. Letová dohlednost se snižuje zejména pod vrstvami inverzí teploty vzduchu vlivem prachu, kouře a vodní páry. Ve vysokých vrstvách troposféry a ve stratosféře lze letovou dohlednost určovat podle barvy oblohy a jasu hvězd.

syn. předpověď pro let nebo trať – oblastní předpovědi a předpovědi pro let nebo trať pokrývají tzv. letovou fázi letu (mimo vzlet a přistání). Obsahují předpovědi výškového větru, teploty vzduchu ve výšce a význačných met. jevů, spojených zpravidla s oblačností, jako např. atmosférických front, oblastí konvergence proudění, bouřek, tropických cyklon, čar instability, oblastí s kroupami, mírnou nebo silnou turbulencí, námrazou, výrazného vlnového proudění, mrznoucích srážek, rozsáhlých prachových nebo písečných vichřic aj. Je používána buď textová forma předpovědi, zpravidla ve zkrácené otevřené řeči, např. oblastní předpověď pro lety v nízkých hladinách GAMET nebo graf. forma předpovědi, tj. mapa význačného počasí se zkratkami a symboly pro význačné met. jevy podle doporučení Mezinárodní organizace pro civilní letectví, spolu s příslušnými mapami předpovědí směru a rychlosti větru a teploty ve standardních hladinách.

instituce pověřená meteorologickým úřadem poskytovat všechny nezbytné informace pro civilní letectví. Funkci meteorologické letecké služby plní v ČR Český hydrometeorologický ústav. Viz též meteorologie letecká, zabezpečení letectva meteorologické.

meteorologická stanice umístěná na letišti, na které se provádí met. pozorování zaměřené pro potřebu letectva. Může zároveň poskytovat zákl. informace pro let, většinou s využitím podkladů získaných od let. met. služebny nebo od pracoviště met. výstražné služby. Poskytuje rovněž orgánům řízení letového provozu operativní met. údaje z vlastní zóny odpovědnosti, a to některé nepřetržitě, některé v určených termínech, na vyžádání nebo po překročení stanovených hodnot met. prvků. V ČR vykonává obvykle rovněž funkci zákl. synoptické stanice. Viz též meteorologie letecká, zabezpečení letectva meteorologické, kódy meteorologické letecké.

speciální meteorologická předpověď očekávaných met. podmínek pro určitou dobu a určitý prostor nebo určitou trať. Může mít formu otevřené řeči, zkrácené otevřené řeči (mezinárodní nebo národní zkratky), kódů (mezinárodní nebo národní kódy) nebo grafickou (mapy, tabulky aj.). V mezinárodním civilním letectví se používají letištní předpovědi počasí, předpovědi počasí pro vzlet a přistání, oblastní předpovědi počasí a předpovědi pro let nebo trať.

syn. předpověď pro let nebo trať – oblastní předpovědi a předpovědi pro let nebo trať pokrývají tzv. letovou fázi letu (mimo vzlet a přistání). Obsahují předpovědi výškového větru, teploty vzduchu ve výšce a význačných met. jevů, spojených zpravidla s oblačností, jako např. atmosférických front, oblastí konvergence proudění, bouřek, tropických cyklon, čar instability, oblastí s kroupami, mírnou nebo silnou turbulencí, námrazou, výrazného vlnového proudění, mrznoucích srážek, rozsáhlých prachových nebo písečných vichřic aj. Je používána buď textová forma předpovědi, zpravidla ve zkrácené otevřené řeči, např. oblastní předpověď pro lety v nízkých hladinách GAMET nebo graf. forma předpovědi, tj. mapa význačného počasí se zkratkami a symboly pro význačné met. jevy podle doporučení Mezinárodní organizace pro civilní letectví, spolu s příslušnými mapami předpovědí směru a rychlosti větru a teploty ve standardních hladinách.

meteorologická stanice umístěná na letišti, na které se provádí met. pozorování zaměřené pro potřebu letectva. Může zároveň poskytovat zákl. informace pro let, většinou s využitím podkladů získaných od let. met. služebny nebo od pracoviště met. výstražné služby. Poskytuje rovněž orgánům řízení letového provozu operativní met. údaje z vlastní zóny odpovědnosti, a to některé nepřetržitě, některé v určených termínech, na vyžádání nebo po překročení stanovených hodnot met. prvků. V ČR vykonává obvykle rovněž funkci zákl. synoptické stanice. Viz též meteorologie letecká, zabezpečení letectva meteorologické, kódy meteorologické letecké.

sondáž atmosféry prováděná letadlovou meteorologickou stanicí, a to ve formě meteorologického pozorování z letadel během letu nebo v rámci letadlového průzkumu počasí. Stoupá-li letadlo v prostoru letiště, třeba i s krátkými úseky vodorovného letu, jedná se o vertikální letadlovou sondáž atmosféry. Je-li prováděno měření při letu po trati, označuje se letadlová sondáž jako horizontální sondáž atmosféry.

viz stanice meteorologická letadlová.

1. meteorologická stanice, která provádí letadlové meteorologické měření během letu letadla. Měří teplotu a vlhkost vzduchu, směr a rychlost větru, turbulenci a námrazu. Každé měření je doplněno údajem o čase, poloze a fázi letu. Výsledky měření jsou automaticky zpracovávány a v kódech AMDAR nebo BUFR předávány do příslušných met. center. Viz též pozorování meteorologické z letadel během letu.
2. letoun, výjimečně kluzák nebo vrtulník (případně meteologický dron) upravený speciálně pro letadlový průzkum počasí. Kromě met. měření a pozorování meteorologických prvků a jevů může být vybavený pro vypouštění klesavých radiosond nebo pro jiná speciální měření. Tento typ letadlové meteorologické stanice provádí vert. nebo horiz. letadlovou sondáž atmosféry lokálního charakteru.

(flm) [flúmen] – jeden z průvodních oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků, vázaný na oblaky druhu cumulonimbus. Jde o pás nízké oblačnosti spojený se supercelární konvektivní bouří. Tvoří pás vtoku do supercely; je uspořádán ve směru proudění ve spodních hladinách a pohybuje se do supercely nebo v jejím směru. Základna oblaků flumen je ve stejné výšce jako základna výstupného proudu a je výše než základna u wall cloudu. Flumen není propojen se strukturou wall cloud (murus). Jeden typ tohoto vtokového pásu lze označit jako "bobří ocas" (z angl. Beaver´s tail)". Je typický poměrně širokým a plochým tvarem připomínajícím ocas bobra.

Do morfologické klasifikace oblaků byl průvodní oblak flumen doplněn v roce 2017. Průvodní oblak flumen byl doplněn do mezinárodní morfologické klasifikace oblaků v roce 2017. Termín byl přejat z lat. flumen„tok, řeka“ (od fluere „téci“).

území ohraničené rozvodnicí, z něhož veškerý odtok směřuje do společného profilu vodního toku, popř. jiného hydrologického útvaru.

hydrometeor tvořený vodními kapkami dopadajícími z oblaků na zemský povrch nebo usazenými na předmětech na zemském povrchu, popř. v atmosféře, např. na plochách letadla, na povrchu balonu apod. Mezi padající kapalné srážky patří déšť a mrholení, mrznoucí déšť a mrznoucí mrholení, k usazeným kapalným srážkám počítáme rosu. Viz též srážky tuhé, srážky smíšené.

viz tlakoměr. Viz též tlakoměr rtuťový.

teploměr, pro jehož funkci je využito rozdílné teplotní roztažnosti kapaliny a nádobky. Jako teploměrných kapalin se nejčastěji používá rtuť u rtuťových teploměrů, líh (etylalkohol) u lihových teploměrů, popř. toluen nebo petrolej. U teploměrů kapalinových skleněných se teplota stanoví podle délky sloupce teploměrné kapaliny vytlačené z nádobky do skleněné kapiláry spojené s nádobkou. U teploměrů kapalinových s kovovou nádobkou se využívá pro stanovení teploty velikosti vnitřního tlaku v nádobce.

úhrnná hmotnost vodních kapek v jednotce objemu oblaku, popř. mlhy. Vyjadřuje se v kg.m^–3 nebo tradičně v g.m^–3. V odborné literatuře se setkáváme s užitím zkratky LWC (z angl. Liquid Water Content). Viz obsah oblaku vodní, obsah vodní ledový.

viz mlha z vypařování.

syn. fén.

Termín je přejat z něm. Föhn, které je odvozeno z lat. favonius, jímž se označoval vlahý západní vítr (slovo je nejspíše odvozeno od slovesa fovere „oteplovat, zahřívat“). Na poč. 20. století se termín začal používat přeneseně k označení vysoušeče vlasů.

syn. föhn – teplý suchý padavý vítr, který se vyskytuje na závětrné straně horských překážek. Může trvat několik hodin až několik dní a v zimě může vyvolávat prudké tání sněhu, protože rozdíl mezi teplotou vzduchu na návětrné a závětrné straně hor může dosahovat až desítky °C.
Pojem fén (föhn) vznikl v alpské oblasti, v současné době se však používá jako obecný termín pro tento typ proudění bez ohledu na místo jeho výskytu. Za fén lze považovat například chinook na východní straně Skalnatých hor v Severní Americe nebo vítr halný v jižním Polsku. Na území ČR se může projevit např. v závětří Šumavy, někdy i Beskyd a Jeseníků, na Slovensku pak zejména v závětří Vysokých Tater a Nízkých Tater.
Klasické vysvětlení vzniku fénu vychází z termodynamického modelu adiabatického přetékání horského hřebene. Na návětrné stráně hřebene v tomto případě dochází k nasycení vystupujícího vzduchu a vypadávání srážek, což se na závětrné straně projevuje oteplením vysušeného vzduchu při jeho nenasyceně adiabatickém sestupu. Uvedený model je značným zjednodušením celého procesu. Předpokládá dosažení výstupné kondenzační hladiny na návětrné straně hřebene a nebere v úvahu dynamické aspekty závětrného fénového proudění. Nezahrnuje také vliv složitější topografie horského terénu včetně horských průsmyků.
V programu MAP (Mesoscale Alpine Programme), který probíhal hlavně v prvním desetiletí tohoto století, bylo prokázáno, že prakticky polovina případů alpského fénu na rakouském území není doprovázena návětrnými srážkami. Termodynamickou teorii fénu je tedy nutné chápat jako důležité, avšak nikoliv úplné vysvětlení fénového proudění.
V současné době se zcela akceptuje, že fén může nastat bez vypadávání srážek na návětrné straně pohoří. Čím nižší je z návětrné strany horský hřeben, tím pravděpodobnější je, že advehovaný vzduch jednoduše proudí přes hřeben a následně na závětrné straně klesá. V mnoha případech přispívají k vývoji fénu oba mechanizmy, přičemž hlavní role se připisuje závětrnému adiabatickému vzestupu teploty a vypadávání srážek pak přispívá dodatečně menším dílem. Neúplně vyřešenou otázkou je pokles závětrného proudění do údolí zejména v případě, kdy je zaplněno chladným a stabilně zvrstveným vzduchem. Bylo sestaveno několik koncepčních modelů závětrného proudění, žádný z nich se však neprokázal jako univerzálně platný. Dnes se předpokládá, že neexistuje univerzálně použitelná teorie závětrného teplého fénového proudění. V závislosti na teplotě, vlhkosti a profilu větru se mohou při sestupném proudění uplatnit různé dynamické a termodynamické mechanismy.
Fén, vyvolaný prouděním nad horským terénem, při němž jsou splněny podmínky termodynamické teorie, se někdy označuje také jako fén orografický. Vyskytuje se nejčastěji v okrajovém proudění cyklon, a proto bývá označován též jako fén cyklonální. V současné odborné literatuře se však s těmito termíny setkáváme poměrně zřídka. Poměrně frekventovaný je termín volný fén se synonymem fén anticyklonální. V alpské oblasti v programu MAP bylo definováno několik dalších kategorií alpského fénu. Viz též efekt fénový, zeď fénová, mezera fénová, oblak fénový, touríello.

Termín je přejat z něm. Föhn, které je odvozeno z lat. favonius, označení vlahého západního větru (slovo je nejspíše odvozeno od slovesa fovere „oteplovat, zahřívat“). Na poč. 20. století se termín začal používat přeneseně k označení vysoušeče vlasů.

adiabatické oteplování spojené s poklesem relativní vlhkosti v klesajícím vzduchu při výskytu fénu. Bývá pozorováno na závětrné straně hor a v přiléhajících nížinných oblastech, pokud je převládající proudění vzduchu orientováno přibližně kolmo na horský hřeben. Polohy se stejnou nadm. výškou pak mají na závětrné straně vyšší teplotu vzduchu než na straně návětrné. Fénový efekt se v závětrných polohách projevuje i zmenšením atm. srážek. Jeho vliv může v našich podmínkách dosahovat až desítky km od pohoří a bezprostředně souvisí se srážkovým stínem. Toto snížení srážkových úhrnů bývá dobře identifikovatelné např. na klimatologických mapách. Viz též fén, mezera fénová, efekt závětrný.

oblast v závětří hor, v níž se projevuje fénový efekt, tj. především zvýšení teploty vzduchu, snížení vlhkosti vzduchu, zmenšení oblačnosti a úbytek srážek, a to jak ve smyslu synop., tak klimatologickém. V Evropě je nejznámější fénová oblast na sev. Rakouska a jihu SRN v závětří Alp; projevuje se při proudění již. směrů. Fénová oblast se však vytváří v závětří všech hor, přičemž zvýšení teploty vzduchu je přímo úměrné velikosti rel. převýšení pohoří nad okolním terénem a vlhkosti vzduchu na návětrné straně.

syn. okno fénové – bezoblačný prostor, který vzniká při suchoadiabatickém ohřívání vzduchu v sestupném fénovém proudění za horskou překážkou. Viz též fén orografický, oblak fénový, zeď fénová.

syn. mezera fénová.

syn. zeď fénová.

syn. val fénový – část fénového oblaku při orografickém fénu, která se při pohledu ze závětrné oblasti jeví jako oblačná hradba nad pohořím přetékaným fénovým prouděním. Směrem do závětří obvykle přechází ve fénovou mezeru.

podle K. Keila a S. P. Chromova označení pro vlnové proudění za horskou překážkou.

oblak, jehož vývoj souvisí s orografickým fénem. Návětrné strany horských hřebenů jsou často oblastí vývoje rozsáhlých oblaků, které lemují vrchol hřebene a mohou se za ním v důsledku sestupných pohybů vzduchu rozpouštět. Jsou-li pozorovány ze závětrné strany, podobají se oblačné stěně, označované jako fénová zeď. Zejména v současné americké odborné literatuře se termín fénový oblak užívá jako označení veškeré oblačnosti vyvíjející se vlivem proudění v horském terénu. Evropská odborná literatura zpravidla zachovává původní význam termínu. Viz též mezera fénová.

viz též vzorec.

Termín pochází z lat. formula „podoba, pravidlo, předpis“ (od forma „podoba, vnější tvar“).

viz též formule, rovnice, věta, vztah, zákon, index.

syn. klimatologie lesnická.

Termín se skládá z lat. silva „les“ a slova klimatologie.

syn. silvioklimatologie – aplikovaná klimatologie studující klima lesa především pro potřeby lesního hospodářství, a to s ohledem na pěstování a produkci lesa i těžbu a dopravu dřeva. Vzhledem k víceúčelové funkci lesa lze do lesnické klimatologie zahrnout i klimatologický výzkum lesních oblastí pro využití k rekreaci, pro oběh vody v přírodě, pro zlepšování (melioraci) zvláště místního klimatu výsadbou větrolamů, hygien. ochrannými pásmy kolem vodních nádrží a průmyslových závodů apod. Lesnická klimatologie tedy sleduje nejen vlivy klimatu na les, nýbrž i klimatické účinky lesa na okolní prostředí. Viz též meteorologie lesnická.

syn. silviometeorologie – odvětví aplikované meteorologie, které se zabývá vzájemnými interakcemi atm. dějů a lesa. Zahrnuje jak výzkumné, tak i provozní problémy v souvislosti s hospodařením v lese, s ochranou lesa atd. Viz též klimatologie lesnická.

syn. meteorologie lesnická.

Termín se skládá z lat. silva „les“ a slova meteorologie.

rtuťový tlakoměr, v jehož nádobce s pohyblivým dnem je před každým čtením třeba nastavit hladinu rtuti k pevnému bodu, tzv. nulovému bodu stupnice tlakoměru (obvykle určenému polohou špičky svislého hrotu, původně ze slonové kosti). Nulový bod definuje nulu milimetrové neredukované stupnice, od níž se měří délka rtuťového sloupce. Nepřesnosti v průřezu barometrické trubice ani nádobky tlakoměru tak nemají vliv na údaje tohoto přístroje.

zákony půdního klimatu vyplývající z řešení rovnice molekulárního vedení tepla a vyjadřující časové změny teploty půdy v závislosti na hloubce pod jejím povrchem. Za předpokladu, že neexistuje horiz. transport tepla, lze formulovat tyto čtyři Fourierovy zákony:
a) perioda časových změn teploty půdy se s rostoucí hloubkou nemění;
b) amplituda časových změn teploty půdy se s rostoucí hloubkou zmenšuje. Označíme-li amplitudu výkyvů teploty na povrchu půdy A₀, v hloubce z jako A_z, koeficient molekulární tepelné vodivosti k_m a periodu výkyvů teploty P, platí že
$A_z=A_{0}exp\left(-z\sqrt{\frac{\pi }{k_m.P}}\right);$
c) doba výskytu maxima a minima teploty půdy se s rostoucí hloubkou zpožďuje. Zpoždění ΔT vůči času výskytu extrému na zemském povrchu lze vyjádřit vztahem
$\Delta T=\frac{z}{2}\sqrt{\frac{P}{k_m\pi }};$
d) označíme-li hloubku stálé denní teploty půdy z_d, hloubku stálé roč. teploty z_r, periodu denních výkyvů teploty půdy P_d a periodu roč. výkyvů teploty půdy P_r, pak platí, že
$\frac{z_d}{z_r}=\sqrt{\frac{P_d}{P_r}.}$
Zákony jsou nazvány podle franc. fyzika a matematika J. B. J. Fouriera (1768–1830), který formuloval v r. 1822 analytickou teorii šíření tepla.

(fra) [fraktus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu nepravidelných roztrhaných cárů. Vyskytuje se u druhů stratus a cumulus.

Termín zavedl Komitét pro studium oblaků a hydrometeorů v r. 1949 a nahradil jím starší termíny fractostratus a fractocumulus. Je přejat z lat. fractus „zlomený, rozbitý“ (příčestí trpné slovesa frangere „lámat, rozbíjet, bořit“).

Termín zavedl A. Poey v r. 1863, zrušen byl v r. 1949. Skládá se ze slov fractus a cumulus.

(Fs) – starší neplatné označení pro stratus fractus (St fra).

Termín zavedla Mezinárodní komise pro studium oblaků v r. 1930, zrušen byl v r. 1949. Skládá se ze slov fractus a stratus.

část atmosféry nad mezní vrstvou atmosféry. Ve volné atmosféře není proudění vzduchu podstatně ovlivněno třením o zemský povrch a jeho rychlost lze zpravidla alespoň hrubě aproximovat rychlostí geostrofického větru. Viz též měření aerologické.

termín samostatně užívaný zpravidla ve smyslu Helmholtzova volná energie, neboli Helmholtzův potenciál. Pojem volná energie se však též někdy vyskytuje ve spojení Gibbsova volná energie, což je syn. ke Gibbsovu potenciálu.

syn. potenciál Helmholtzův.

syn. potenciál Gibbsův.

konvekce, k níž dochází nad hladinou volné konvekce. Viz též vertikální instabilita atmosféry.

celková stoupací síla balonu zmenšená o tíhu balonu a další k němu připoutané zátěže. Užitečná stoupací síla spoluurčuje stoupací rychlost balonu.

syn. fén anticyklonální – fén vyskytující se v kvazistacionárních anticyklonách nebo v hřebenech vysokého tlaku vzduchu za slabého horiz. proudění nebo za bezvětří. Při jeho vývoji se uplatňuje subsidence vzduchu a jeho rychlosti bývají menší ve srovnání s orografickým fénem. Na horách se mj. projevuje oteplením a silným poklesem relativní vlhkosti vzduchu, zatímco v nižších polohách se při něm mohou vytvářet izolovaná jezera studeného vzduchu s vysokou inverzní mlhou nebo s nízkou oblačností nad sebou. V horském terénu v silnějším anticyklonálním proudění je vlivem výstupných pohybů vzduchu na návětrné straně pohoří subsidence potlačována a soustřeďuje se pak na závětrnou stranu, kde může vyvolat výrazné oteplení.

původně obchodní značka firmy DuPont pro skupinu chlorfluorovaných uhlovodíků, které byly používány zejména v chladírenství. Obsahují minimálně dva halogeny, z nichž jedním musí být chlor. V dnešní době je název často používán obecněji pro všechny chlorované uhlovodíky, které mají potenciál poškozovat ozonovou vrstvu.

Termín byl zřejmě vytvořen z angl. slova fre(eze) „chladit, mrazit“ a přípony -on (snad analogicky ke slovu neon).

viz problém uzávěru.

přístroj pro měření a registraci zchlazování (refrigerace). Je tvořen frigorimetrem, registrátorem množství spotřebované el. energie a dalšími pomocnými zařízeními.

Termín se skládá z lat. frigus (gen. frigoris) „chlad, zima, mráz“ a z řec. komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

přístroj k měření zchlazování (refrigerace). Jeho čidlem je těleso, např. začerněná měděná koule, vyhřívaná na teplotu blízkou teplotě lidského těla. Velikost zchlazování se určuje podle množství energie, které je třeba tělesu dodávat k udržení stálé teploty jeho povrchu.

Termín se skládá z lat. frigus (gen. frigoris) „chlad, zima, mráz“ a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

vítr o prům. rychlosti 8,0 až 10,7 m.s^–1 nebo 29 až 38 km.h^–1. Odpovídá pátému stupni Beaufortovy stupnice větru.

1. zkrácené označení atmosférické fronty, popř. frontální čáry;
2. ve dvouslovných termínech označení pro některá mezosynoptická rozhraní. Viz též pseudofronta.

Termín zavedla norská meteorologická škola. Poprvé je doložen v článku V. Bjerknese z r. 1920, a to jako součást termínu polární fronta. Byl přejat z lat. frons (gen. frontis) „čelo, přední část, předek“.

větší nebo menší úsek hlavní troposférické fronty, např. arktické nebo polární fronty, které prakticky nikdy nejsou souvislé okolo celé zemské polokoule, ale jsou zřetelně vyvinuty jen v některých oblastech. Např. polární fronta se nejčastěji rozpadá na tyto větve: polární frontu v západní části Tichého oceánu, polární frontu ve východní části Tichého oceánu, atlantskou polární frontu, která často zasahuje nad Evropu, a v chladné roční době i na středomořskou frontu. Větve atmosférické fronty vykazují značnou prostorovou proměnlivost během roku, a to i v jednotlivých měsících, přičemž se mění i jejich počet.

oblaky, které se vyskytují na atmosférických frontách a pohybují se spolu s nimi. Vytvářejí typické oblačné systémy teplé, studené a okluzní fronty. Frontální oblačnost je tvořena především oblaky druhu nimbostratus, altostratus a cirrostratus. Na studených a okluzních frontách se často vyskytují oblaky druhu cumulonimbus. Hlavní příčinou vzniku frontální oblačnosti jsou na teplé frontě výkluzné pohyby teplého vzduchu podél frontální plochy a na studené frontě výstupné pohyby v teplém vzduchu vyvolané podsouváním těžšího studeného vzduchu. Viz též systém oblačný frontální.

inverze teploty vzduchu spojená s frontální plochou, nad níž je teplota vzduchu vyšší než pod ní. Nejčastěji je pozorována na teplých frontách, avšak může se vyskytnout i na ostatních druzích atmosférických front. Vzhledem ke skutečnosti, že při přechodu front dochází k výměně vzduchových hmot a v oblasti front bývá zesílené proudění vzduchu, nepředstavují tyto teplotní inverze zpravidla problémy z hlediska ochrany čistoty ovzduší.

srážky vypadávající v oblasti atmosférické fronty. Jejich intenzita závisí na vlhkosti vzduchu a na vert. pohybech vzduchu podél nebo v blízkosti frontální plochy. Na teplé frontě a studené frontě prvního druhu, především v chladném pololetí, mají zpravidla trvalý charakter. Na studené frontě druhého druhu, především v teplém pololetí, se vyskytují frontální srážky v podobě konv. přeháněk a lijáků.

počasí v oblasti atmosférické fronty, jehož charakter závisí na druhu fronty, její výraznosti a rychlosti postupu, dále na roč. a denní době, jakož i na zeměp. poloze oblasti, v níž se fronta vyskytuje. Podle druhu fronty se projevuje typickou oblačností, srážkami, změnou teploty vzduchu a rosného bodu, tlaku vzduchu a dochází i ke změnám dohlednosti a stáčení větru při přechodu fronty přes místo pozorování. Srážky se nemusí vyskytovat na každé frontě. V extrémních případech fronta přechází i za jasné oblohy bez pozorovatelné změny větru, teploty a tlaku vzduchu, přičemž se však mění vlhkost a průzračnost vzduchu i vert. teplotní zvrstvení ovzduší. Viz též oblačnost frontální, srážky frontální, bouřka frontální, mlha frontální.

sled oblaků, které se vyskytují na teplé, studené či okluzní frontě, bezprostředně na sebe navazují a souvisejí s procesy, které v oblasti frontální plochy probíhají. Např. typický oblačný systém teplé fronty se skládá z oblaků druhu cirrus, cirrostratus, altostratus a nimbostratus.

plocha na svrchní straně atmosférické fronty. Slouží ke geometrickému zjednodušení skutečné fronty a k určení polohy frontální čáry.

zastaralé a nepříliš vhodné označení pro libovolnou atmosférickou frontu nebo frontální systém, používané především ve styku meteorologie se širší veřejností.

dvě (nebo více) na sebe navazující atmosférické fronty související s jednou cyklonou (výjimečně s více cyklonami). Termín se často používá ve sdělovacích prostředcích v případech, kdy není účelné rozlišovat druh atmosférických front přecházejících přes zájmové území.

méně vhodné označení pro frontální vlnu.

1. vlnová porucha na atmosférické frontě. Rozeznávají se „stabilní“ (amplituda vlny se nezvětšuje) a instabilní frontální vlny. „Stabilní“ vlna po určité době (řádově desítkách hodin) zaniká. Instabilní vlna bývá počátkem vývoje frontální cyklony. Na jedné hlavní frontě vzniká po sobě zpravidla několik frontálních vln. V období mezi vznikem dvou po sobě následujících frontálních vln se první z nich posune a zpravidla přejde do dalšího vývojového stádia cyklony. Jednotlivé frontální vlny jsou od sebe odděleny hřebeny vysokého tlaku vzduchu nebo nízkou (postupující) anticyklonou;
2. označení pro první stadium vývoje frontální cyklony. Viz též série cyklon.

syn. zóna frontální.

syn. pásmo frontální – synoptické a často zvlněné atmosférické rozhraní mezi dvěma vzduchovými hmotami, jehož jednotlivé úseky tvoří atmosférické fronty. Prochází zpravidla napříč celou troposférou, přičemž se především v její horní polovině projevuje velkými horizontálními tlakovými gradienty, zvýšenou rychlostí větru, v některých případech i tryskovým prouděním. Viz též vchod frontální zóny, delta frontální zóny.

Termín zavedl švédský meteorolog T. Bergeron v roce 1928.

obecně jakákoliv cyklona spojená s atmosférickou frontou. Zpravidla vzniká na hlavní frontě, a to zejména na polární frontě nebo arktické, popř. antarktické frontě. Ve svém vývoji prochází obvykle několika stadii vývoje cyklony. Převážná většina cyklon zakreslených na synoptických mapách v mimotropických zeměp. šířkách jsou frontální cyklony. Viz též série cyklon.

přesun atmosférické fronty, která odděluje dvě vzduchové hmoty, přes určité místo, přesněji průchod frontální čáry daným místem. Přechod fronty je doprovázen změnou hodnot meteorologických prvků, zvláště teploty a vlhkosti vzduchu, směru a rychlosti větru, tlaku vzduchu, oblačnosti, dohlednost, atm. srážek aj. Rychlost a velikost změny met. prvků závisejí především na druhu a výraznosti fronty, na rychlosti jejího postupu, na denní a roční době a na orografických podmínkách. K uvedeným změnám může dojít v průběhu několika minut, ale i hodin. Změna teploty vzduchu při přechodu fronty dosahuje v našich zeměpisných šířkách v extrémních případech 15 až 20 °C, většinou však jen několika stupňů. Průběh počasí při přechodu fronty bývá značně rozdílný, v ojedinělých případech prochází fronta i za jasné oblohy.

součást synoptické analýzy, zaměřená na detekci atmosférických front na přízemních, méně často i na výškových synoptických mapách. Sleduje se vznik, intenzita, druh, rychlost postupu, popř. rozpad front a s tím související počasí. K frontální analýze patří i sledování vzniku a vývoje cyklon a anticyklon. Pokud je prováděna ručně, mluvíme o frontální analýze subjektivní, při počítačovém zpracování jde o tzv. objektivní frontální analýzu. Viz též analýza synoptických map.

viz klasifikace atmosférických front.

viz klasifikace atmosférických front.

bouřka, která se vyskytuje v oblasti atmosférické fronty. Frontální bouřky vznikají zpravidla na studené frontě nebo studené okluzi, mnohem řidčeji na teplé frontě. Mohou vzniknout v každé roč. i denní době. Viz též bouřka teplé fronty, bouřka studené fronty.

průsečnice frontální plochy se zemským povrchem nebo libovolnou výškovou hladinou. Frontální čárou zpravidla rozumíme zákres atmosférické fronty na přízemních synoptických mapách, který bývá stručně označován jako fronta.

mlha spojená s atmosférickou frontou. Její vznik souvisí jak s advekčními změnami teploty vzduchu, tak s dodatečným nasycením vzduchu způsobeným frontálními srážkami a předfrontálním poklesem tlaku vzduchu. Podle převažující oblasti výskytu, rozlišujeme mlhu předfrontální a zafrontální. Frontální mlha se přesouvá spolu s frontou.

proces vzniku nebo zostření atmosférické fronty. Typickým projevem frontogeneze je zvětšování horiz. gradientu vlastností vzduchu, typicky hustoty vzduchu, což se následně projeví zvětšováním horiz. gradientu teploty vzduchu, popř. i dalších meteorologických prvků. Frontogeneze může probíhat v určité vert. omezené vrstvě v blízkosti zemského povrchu nebo ve výšce, popř. současně od mezní vrstvy atmosféry až po výškovou frontální zónu. Rozlišujeme frontogenezi individuální a lokální, z hlediska příčin frontogenezi kinematickou a orografickou (topografickou). Opakem frontogeneze je frontolýza. Viz též pole frontogenetické.

Termín se skládá ze slov fronta a geneze (z řec. γένεσις [genesis] „zrození, vznik“).

oblast v atmosféře, v níž dochází ke vzniku a zostřování atmosférických front zvětšováním horiz. teplotního gradientu. Typickým příkladem frontogenetického pole, kde se výrazně uplatňuje konfluentní proudění, je oblast podél osy roztažení deformačního pole, jestliže izotermy svírají s touto osou malý úhel, nebo obvykle v předním a zadním sektoru cyklony. Frontogenetické pole se dále vytváří v prohlubujících se brázdách nízkého tlaku vzduchu, kde se kromě konfluentního proudění výrazně uplatňuje silný horizontální střih větru na pozadí zvýšené baroklinity. Viz též frontogeneze.

syn. rozpad fronty – proces rozpadání atmosférické fronty, opak frontogeneze. Obecně vhodné podmínky pro frontolýzu existují v difluentním proudění. Rozlišujeme frontolýzu individuální, lokální, popř. orografickou (topografickou). Frontolýza individuální se projevuje zmenšováním horiz. gradientů hustoty a tedy i teploty vzduchu, popř. i dalších meteorologických prvků v určité části ovzduší pohybující se spolu s prouděním. Lokální frontolýzu posuzujeme z hlediska zmenšování lokálních gradientů hustoty a tedy i teploty v dané oblasti pevně vztažené k zemskému povrchu. Jde-li o frontolýzu vyvolanou bezprostředním vlivem nehomogenit zemského povrchu, označujeme ji jako frontolýzu orografickou.

Termín se skládá ze slova fronta a z řec. λύσις [lysis] „uvolňování, rozpouštění“.

syn. frontolýza.

syn. zostření fronty.

syn. zvýraznění fronty – proces, při němž se na atmosférické frontě zvětšuje velikost rozdílů mezi vzduchovými hmotami především v teplotě, ale i u jiných meteorologických prvků. Například na teplých frontách se pozoruje tehdy, pokud postupují v zimním období nad prochlazenou pevninu. Na studené frontě nastává zostření fronty tehdy, pokud postupuje v letním období z oceánu nad přehřátou pevninu. Zostření fronty podmiňuje i denní doba; v zimě v noci se zostřují teplé fronty, v létě ve dne studené fronty. Zostření fronty nemusí nutně vést ke zvýšení aktivity projevů počasí na ní.

teplota vzduchu nižší než 0 °C. V běžné met. praxi se výskyt mrazu zjišťuje z měření staničního teploměru, tj. zhruba ve výšce 2 m nad zemí. Viz též den mrazový, období mrazové, holomráz, intenzita mrazů, kotlina mrazová.

v klimatologii časový interval mezi prům. datem posledního mrazu na jaře a prům. datem prvního mrazu na podzim. Stanovuje se podle účelu na základě měření teploty vzduchu, zpravidla v meteorologické budce, tj. přibližně ve výšce 2 m nad zemí. Období bezmrazové, které patří k hrubým charakteristikám vegetačního období, je významné zejména pro rajonizaci zeměď. výroby. Viz též období mrazové.

konkávní (dutý) útvar reliéfu, obvykle kotlina nebo úzké údolí, v němž se mrazy vyskytují častěji než v okolí a mají větší intenzitu. Jsou podmíněny především menší ventilací (provětráváním) a nahromaděním stud. vzduchu. Mrazová kotlina se může vytvořit i za umělými překážkami, např. za železničním náspem, který brání odtékání stud. vzduchu do nižších poloh. Viz též jezero studeného vzduchu.

v klimatologii časový interval mezi prům. datem prvního mrazu na podzim a prům. datem posledního mrazu na jaře. Běžně se určuje podle denních minimálních teplot vzduchu v meteorologické budce. Viz též období bezmrazové.

opatření prováděná v zemědělství, hlavně v sadařství a zahradnictví, která mají snížit škody na vegetaci při poklesu teploty vzduchu pod 0 °C, při nočních radiačních ochlazováních za bezvětří, nebo při slabém větru. Tato opatření se provádějí zpravidla na základě met. předpovědí nočních teplotních minim na začátku vegetačního období v měsících dubnu a květnu. Jejich cílem je zabránit poklesu teploty citlivých částí rostlin pod kritickou teplotu, při níž dochází k jejich poškození. Používají se tyto metody:
a) postřik vodou, která zpomalí pokles povrchové teploty vegetace v důsledku velké tepelné kapacity vody a uvolňování latentního tepla mrznutí při dosažení teploty 0 °C;
b) zadýmování (zakuřování), jímž se zmenší radiační výměna energie mezi zemským povrchem a přilehlou vrstvou vzduchu, a tím i rychlost poklesu teploty v zadýmované vrstvě atmosféry;
c) promíchávání vzduchu v přízemní vrstvě atmosféry protimrazovými ventilátory nebo rotorem nízko letícího vrtulníku. Někdy se uvedené metody zásahů vzájemně kombinují. Vzhledem k nákladnosti opatření kladou jejich provozovatelé vysoké požadavky na přesnost met. předpovědi min. teploty vzduchu.

tech. zařízení používaná v ochraně před mrazíky ve vegetačním období. Jejich úkolem je při teplotách těsně nad nulou rozrušovat inverzi teploty vzduchu, která se při radiačním ochlazování vytváří v nočních a ranních hodinách v blízkosti zemského povrchu. Použitím protimrazových ventilátorů se sníží riziko poklesu teploty v této vrstvě pod nulu, při němž dochází v některých fázích vývoje ovocných stromů, vinné révy, popř. dalších plodin k značným ztrátám na výnosech. Protimrazové ventilátory jsou zpravidla vybaveny rozměrnou vrtulí, jíž se promíchává v kritickém období okolní vzduch. Obdobnou funkci mohou plnit i nízko letící vrtulníky.

mezinárodně standardizovaný charakteristický den, v němž minimální teplota vzduchu klesla pod 0,0 °C, takže se alespoň část dne vyskytl mráz. Podmnožinou mrazových dní jsou ledové, případně arktické dny.

syn. mrazoměr půdní.

Termín se skládá z řec. κρύος [kryos] „mráz“ (z něhož podle některých teorií pochází i slovo krystal), πέδον [pedon] „půda“ (příbuzného s lat. pes, gen. pedis „chodidlo“, srov. pedál) a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“; srov. pedosféra.

[frúdovo] – jedno z bezrozměrných podobnostních kritérií používané při modelování aerodyn. a hydrodyn. procesů, např. v aerodyn. tunelech. Označuje se symbolem Fr a je definováno jako poměr setrvačných sil a síly zemské tíže. Froudovo číslo lze vyjádřit vztahem
$Fr=\frac{U^2}{g\mathrm{ l}},$
kde U značí rychlost proudění, g velikost tíhového zrychlení, $l$ vhodně, vzhledem k danému problému, zvolený délkový rozměr. V meteorologii má Froudovo číslo značný význam při modelování procesů, v nichž se uplatňuje působení vztlaku, např. při termické konvekci.
 

jedna z vedlejších klimatických, příp. fenologických sezon ve vyšších zeměp. šířkách dané polokoule, vymezená např. takto:
1. období od jarní rovnodennosti do letního slunovratu (astronomické jaro);
2. trojice jarních měsíců, na sev. polokouli březen, duben a květen (tzv. klimatologické jaro);
3. období s prům. denními teplotami vzduchu 5 až 15 °C na vzestupné části křivky ročního chodu teploty vzduchu. Počátek jara v tomto pojetí se kryje se začátkem velkého vegetačního období.

Termín vychází z indoevropského kořene s významem „rok, teplé roční období“, stejně jako něm. Jahr a angl. year „rok“ (jaro bylo bráno jako první období roku, srov. rčení „uplynulo mnoho jar“).

viz rovnodennost.

v biometeorologii obecné označení pro teplotní charakteristiku, která kromě teploty vzduchu zahrnuje účinky i dalších faktorů, které ovlivňují tepelnou bilanci povrchu lidského těla (případně v zoobioklimatologii těl určitých živočichů). Pro vyjádření pocitové teploty se využívá celá řada indexů, které různým způsobem zohledňují vlhkost vzduchu, rychlost větru a toky krátkovlnného i dlouhovlnného záření, častěji však jen některé z těchto prvků. Mezi úplné indexy patří např. WBGT (wet bulb globe temperature), UTCI (Universal Thermal Climate Index) nebo PET (Physiological Equivalent Temperature).
Nejvíce rozšířenými zjednodušenými indexy, zahrnujícími vlivy pouze účelově vybraných faktorů, jsou Heat Index a Wind Chill Equivalent Temperature (zkráceně Wind Chill). První z nich je určen pro teplou část roku a pocitová teplota je při jeho užití vůči teplotě vzduchu zvyšována s rostoucí relativní vlhkostí vzduchu (omezování možnosti ochlazování povrchu těla transpirací). Druhý je používán v chladné části roku, pocitová teplota je vůči teplotě vzduchu snižována s rostoucí rychlostí větru (zchlazování relativně teplejšího povrchu prouděním okolního vzduchu). K vyjádření zmíněných indexů se používají  empirické vzorce nebo tabulky, které se však mohou u různých meteorologických služeb poněkud lišit, což může být dáno mj. odlišností geografických a dalších podmínek. Viz též teplota efektivní.

syn. teplo pocitové – méně vhodné syn. pro teplo zjevné.

1. syn. entalpie;
2. méně vhodné označení členu reprezentujícího v rámci tepelné bilance zemského povrchu přenos tepla od země do atmosféry turbulentní výměnou.

syn. senzor, snímač – část přístroje, která měří určitou fyz. veličinu. V případě el. přístrojů čidlo převádí el. signál na kvantitativní hodnotu, která je zaznamenávána jinou částí přístroje a následně přenášena k dalšímu zpracování.

Termín vznikl jako novotvar od zast. slovesa čít ve smyslu „vnímat“ (srov. čich).

šestidílná stupnice navržená T. Fujitou v roce 1971 k hodnocení intenzity tornád na základě škod, které tornáda působí na budovách nebo vegetaci. Stupně poškození jsou svázány s intervalem odhadnuté maximální rychlosti větru, který může způsobit danou škodu. Z původní Fujitovy stupnice vycházejí rozšířená Fujitova stupnice a mezinárodní Fujitova stupnice.

Stupeň	Odhad max. rychlosti větru	Popis škod
F0	17–32 m.s–1	slabé škody – škody na komínech, zlámané větve, vyrvané mělce kořenící stromy
F1	33–49 m.s–1	mírné škody – poškozené krytiny střech, posunuje nebo otáčí prefabrikované domy a vytlačuje auta ze silnic
F2	50–69 m.s–1	značné škody – strhává střechy, ničí prefabrikované domy, převrací vagóny, vyvrací a láme vzrostlé stromy, z lehkých předmětů vytváří nebezpečné projektily, zdvihá automobily ze země
F3	70–92 m.s–1	vážné škody – ničí střechy i zdi dobře postavených domů, převrací vlaky, většina stromů v lesích je vyvrácena, těžká auta jsou zdvihána ze země a odvrhávána
F4	93–116 m.s–1	zničující škody – srovnává se zemí dobře postavené domy, stavby se slabými základy odnáší, auta jsou odmršťována, i těžké předměty poletují
F5	117–142 m.s–1	neuvěřitelné škody – silné konstrukce domů jsou srovnávány se zemí a odnášeny, předměty velikosti automobilu poletují vzduchem a jsou odmršťovány do vzdálenosti přesahující 100 m

viz ochrana před mrazíky.

1. jeden z tvarů kouřové vlečky. Kouřová vlečka se podobá nepravidelnému závěsu dosahujícímu k zemi. Zadýmování způsobuje jednu z nejnepříznivějších situací vysokého znečištění ovzduší. V protikladu k unášení se zadýmování vyskytuje tehdy, šíří-li se kouřová vlečka pod základnou rel. nízko ležící výškové inverze teploty vzduchu, která brání pronikání exhalací do výšky. V prostoru mezi zemským povrchem a zmíněnou inverzí bývá v tomto případě indiferentní nebo instabilní teplotní zvrstvení ovzduší, podmiňující intenzivnější vert. výměnu. Exhalace se rozptylují v omezeném prostoru pod inverzí, což vede k výskytu vysokých hodnot přízemních imisí. K zadýmování často dochází při rozrušování přízemní teplotní inverze odspodu následkem zahřívání zemského povrchu po východu Slunce, nebo při advekci vzduchu s původně přízemní inverzí teploty nad rel. teplejší povrch, např. nad město s výrazným tepelným ostrovem. Viz též odrážení kouřové vlečky;
2. syn. zakuřování, viz ochrana před mrazíky.

syn. odraz radiolokační.

Termín je v obecném fyz. smyslu poprvé doložen v r. 1928. Skládá se z komponentu radio- (viz radiace) ve smyslu „týkající se rádiových vln“ a řec. ἠχώ [échó] „ozvěna“.

jev podobný optickému chvění, který se projevuje rychlými změnami (často pulzacemi) intenzity světla hvězd nebo pozemských světelných zdrojů. Patří mezi fotometeory. V češtině se též setkáváme s pojmem mihotání.

Termín pochází z lat. scintillatio „jiskření“, které je odvozeno od slovesa scintillare „jiskřit“ (od scintilla „jiskra“).

radiogoniometr se zařízením, umožňujícím registraci zjištěných údajů.

Termín se skládá z komponentu radio- (viz radiace) ve smyslu „používající rádiové vlny“, řec. γωνία [gónia] „úhel“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

zařízení k určování směru cíle pomocí radiogoniometrie. Skládá se obvykle z úzkosvazkové antény otočné v horní polosféře, z radiopřijímače a všech technických zařízení nutných pro zpracování a indikaci signálu.

Termín se skládá z komponentu radio- (viz radiace) ve smyslu „používající rádiové vlny“, řec. γωνία [gónia] „úhel“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

způsob určení směru cíle, který vyzařuje elmag. vlny. V úhlových souřadnicích se zaměřuje azimut a zpravidla i výškový (polohový) úhel. Pro určení polohy cíle v prostoru je pak nutné znát ještě jeho výšku. V meteorologii slouží jako cíl nejčastěji vysílač radiosondy vynášený balonem, jehož výška se určuje při radiosondážním měření. Jinou metodou určení polohy je vyhodnocení průsečíku ze současného zaměřování dvěma radiogoniometry z různých stanovišť. Radiogoniometrie se v meteorologii používá jako jedna z metod radiosondáže. Někdy bývá využívána též při raketové sondáži ovzduší.

Termín je poprvé doložen v r. 1921. Skládá se z komponentu radio- (viz radiace) ve smyslu „používající rádiové vlny“, řec. γωνία [gónia] „úhel“ a -μετρία [-metria] „měření“.

syn. detekce radarová – radioelektronická metoda zjišťování výskytu, prostorového rozložení, popř. dalších charakteristik objektů a jevů schopných odrážet nebo rozptylovat, popř. generovat elmag. záření v oblasti rádiových vln. Podle toho se rozlišuje primární a sekundární aktivní radiolokace a pasivní radiolokace. Radiolokace meteorologických cílů je prováděna pomocí radarů, windprofilerů, popř. pasivních detekčních systémů. Radiolokačními cíly jsou např. oblačnost, srážky, radiolokační sondy, blesky apod. Viz též meteorologie radarová, odrazivost radarová, rovnice radiolokační, odraz radarový.

Termín je v tomto významu poprvé doložen v r. 1935. Skládá se z komponentu radio- (viz radiace) ve smyslu „používající rádiové vlny“ a lat. locatio „umístění“ (od slovesa locare „umístit“, z locus „místo“).