Elektronický meteorologický slovník

met. měření energie záření přijaté čidlem měřicího přístroje za jednotku času v určitém místě atmosféry nebo na zemském povrchu. Vyjadřuje se zpravidla ve W.m^–2. Dříve se užívala jednotka cal.cm^–2.min^–1. Převodní vztah mezi oběma jednotkami je: 1 cal.cm^–2.min^–1 = 697,3.10^–3 W.m^–2. Změřené hodnoty se v přirozených podmínkách označují jako kladné, nebo i záporné podle toho, zda sledovaný povrch celkově více energie záření přijímá, nebo ztrácí. V atmosféře se intenzity toků záření obvykle pohybují v intervalu (–200 ; 1500) W.m^–2.
V používaných radiačních přístrojích čili radiometrech se měřené záření zpravidla přeměňuje na tepelnou energii (kalorimetrická metoda měření), nebo na energii elektrickou (fotoelektricky nebo termoelektricky). Přímé sluneční záření se měří pyrheliometry a aktinometry, globální sluneční záření pyranometry, rozptýlené sluneční záření vhodně upravenými pyranometry, albedo albedometry, efektivní vyzařování zemského povrchu nebo atmosféry pyrgeometry a bilance záření bilancometry.Chyby měření zpravidla nepřevyšují 1 % měřené veličiny. Mezi měření záření bývá zařazováno i měření trvání slunečního svitu pomocí slunoměrů. Viz též aktinometrie.