Elektronický meteorologický slovník

syn. oscilace kvazidvouletá.

syn. oscilace kvazidvouletá.

vztah mezi radarovou odrazivostí a intenzitou srážek, užívaný při praktických radarových měřeních. Vztah má tvar:
$Z=a{I}_R^b,$
kde Z je radarová odrazivost (mm⁶.m³) a I_R je intenzita srážek (mm.h^–1). Tento tvar vztahu využívá předpoklad platnosti Marshallova–Palmerova rozdělení velikosti dešťových kapek; jeden z prvních a stále často užívaných vztahů Z–I_R stanovili již v r. 1948 J. S. Marshall a Mc W. K. Palmer. Konstanty a, b mohou kolísat v poměrně širokých mezích (a od 50 do 2 000, b od 1 do 2,8). V Evropě jsou nejčastěji užívané hodnoty a = 200 a b = 1,6, které byly odvozeny pro dešťové srážky z vrstevnaté oblačnosti ve stř. zeměp. šířkách. Empirické vyjádření vztahu Z–I_R nahrazuje exaktní vztah mezi koeficientem radarové odrazivosti a intenzitou srážek, který může být stanoven pouze na základě znalostí spektra velikostí srážkových částic a jejich pádové rychlosti.

viz z-systém.

viz z-systém.

v meteorologii označení pro pravoúhlou relativní souřadnicovou soustavu, v níž osa z směřuje kolmo k horiz. rovině a vyjadřuje geometrickou výšku. Viz též soustava souřadnicová se zobecněnou vertikální souřadnicí.

vertikální řez atmosférou vyjadřující vývoj vertikálního profilu jednoho nebo více meteorologických prvků nad určitým místem za časový úsek, který je znázorněn na horiz. ose řezu. Tímto způsobem lze znázornit sérii aerologických měření z jedné aerologické stanice, nebo vývoj hodnot vypočtených modelem numerické předpovědi počasí ve sloupci nad jedním uzlovým bodem. Nejčastěji se zobrazuje vývoj vertikálního profilu teploty vzduchu, vertikálního profilu vlhkosti vzduchu nebo vertikálního profilu větru.

čárka vytvořená meteorologickým pozorovatelem na záznamu meteorologického registračního přístroje. Označuje okamžik, kdy byl čten údaj základního přístroje na met. stanici, podle něhož se má opravit údaj registračního přístroje.

padající srážky, které během poslední hodiny před termínem pozorování byly přerušovány, neměly však charakter přeháněk.

viz srážky občasné.

uzavřená atmosférická cirkulace vzduchu pozorovaná ve vert. rovině. Buňkové cirkulace velkého měřítka (Hadleyova buňka a s ní související pasátová cirkulace a Walkerova cirkulace, dále Ferrelova buňka a polární buňka) jsou součástí všeobecné cirkulace atmosféry. V mezosynoptickém měřítku může probíhat buněčná konvekce, buňkový charakter mají rovněž místní cirkulační systémy, a to především brízová cirkulace a systémy svahových, horských a údolních větrů.

uspořádané konvekce, která se vyskytuje za vhodných podmínek v atmosféře nebo je pozorovaná při laboratorních experimentech a projevuje se pravidelnou strukturou konvektivních buněk, z nichž každá obsahuje výstupný a sestupný proud. Horiz. rozměry konv. buněk v reálné atmosféře jsou nejčastěji řádově km a jejich tvar může nabývat rozmanitých podob. Struktura oblačnosti tohoto typu, kterou lze pozorovat na snímcích z meteorologických družic, se vyznačuje pravidelně uspořádanými oblaky označovanými jako uzavřené nebo otevřené cely. Konvekce tohoto druhu bývá v literatuře označována též jako Bénardova konvekce nebo Rayleighova–Bénardova konvekce. Často se vyskytují i buňky válcovitého tvaru s horiz. osou ve směru převládajícího proudění, které vytvářejí pásy výstupných a sestupných pohybů. Konv. oblaky pak tvoří řady, tzv. oblačné ulice.
Pro vznik konv. buněk je třeba, aby vertikální teplotní gradient přesahoval určitou kritickou hodnotu, která závisí na tloušťce vrstvy konvekce a na intenzitě turbulence. Vývoj buněčné konvekce a tvar buněk je významně ovlivňován rychlostí a vertikálním střihem větru.

syn. nadhlavník – bod na průsečíku nebeské sféry s polopřímkou vedenou z místa pozorovatele kolmo vzhůru vůči horizontální rovině. V místě, kde Slunce prochází zenitem, je potenciální insolace maximální. Viz též deště rovnodennostní, tloušťka atmosféry optická, úhel zenitový, nadir.

Termín pochází ze středolat. cenit „nadhlavník“, které vzniklo chybným přepisem první části arabského spojení samt ar-ra^ʿs, doslova „směr hlavy, cesta nad hlavou“.

syn. deště rovnodennostní.

syn. vzdálenost zenitová – úhlová vzdálenost určitého bodu nebo objektu na nebeské sféře od zenitu, tedy velikost úhlu mezi polopřímkami směřujícími z místa pozorování k zenitu a k danému bodu, resp. ke středu daného objektu. Doplněk zenitového úhlu do 90° se nazývá výška nad obzorem.

syn. úhel zenitový.

ústřední článek předpovědní služby ČHMÚ s působností pro celé území ČR. Mezi jeho hlavní činnosti patří vykonávání meteorologické a hydrologické předpovědní služby, vydávání výstrah na meteorologické a povodňové jevy v rámci Systému integrované výstražné služby (SIVS), zabezpečení Smogového varovného a regulačního systému (SVRS), poskytování operativních informací orgánům státní správy, Hasičskému záchrannému sboru, Státnímu úřadu pro jadernou bezpečnost, komerčním a dalším odběratelům a uživatelům.

1. v typizaci povětrnostních situací HMÚ pro území ČR málo pohyblivá cyklona nad stř. Evropou;
2. někdy též syn. pro řídicí cyklonu.

1. v typizaci povětrnostních situací HMÚ pro území ČR málo pohyblivá cyklona nad stř. Evropou;
2. někdy též syn. pro řídicí cyklonu.

syn. cyklona centrální – cyklona, uvnitř které se formují jedna nebo více podružných cyklon. Řídicí cyklona je poměrně hlubokou a rozsáhlou frontální cyklonou zpravidla ve stadiu okludované cyklony, která mohla též postupně vznikat spojením několika cyklon. Řídicí cyklona se často vyskytuje nad určitou oblastí (např. u Islandu) po dobu až několika týdnů. Viz též cyklona kvazistacionární, stadia vývoje cyklony.

v meteorologii se používá ve dvou významech:
1. odstředivá síla zemské rotace dána výrazem:
$\Omega \times \left(\Omega \times R\right),$
kde Ω je úhlová rychlost zemské rotace a R polohový vektor směřující od středu Země (zpravidla ztotožňovaného s těžištěm Země) k uvažovanému působišti odstředivé síly. Odstředivá síla tedy směřuje kolmo od osy zemské rotace a její velikost roste se vzdáleností od zemské osy. To v praxi znamená, že velikost odstředivé síly klesá od rovníku směrem k oběma pólům, kde je nulová, a kromě pólů zároveň roste s nadmořskou výškou.
2. kvazihorizontální odstředivá síla působící na vzduchové částice, které se pohybují po zakřivených trajektoriích. Síla směřuje kolmo od osy rotace tohoto pohybu a její velikost určujeme jako v².r^–1, kde v značí velikost rychlosti proudění a r je poloměr křivosti trajektorie. Křivost trajektorie lze u pohybů synop. měřítka zpravidla nahradit křivostí izobar nebo izohyps. Viz též síla zemské tíže, vítr gradientový, vítr cyklostrofický.

bod s nejvyšším tlakem vzduchu na přízemní povětrnostní mapě nebo s nejvyšší hodnotou geopotenciálu na mapách absolutní topografie v anticykloně. V praxi se za střed anticyklony považuje přibližný střed poslední uzavřené izobary na přízemní mapě, popř. izohypsy na výškové mapě, a označuje se buď hodnotou poslední izobary, popř. izohypsy, nebo hodnotou nejvyššího tlaku vzduchu, resp. geopotenciálu. V případě, že uvnitř anticyklony je tlak vzduchu na velké ploše prakticky stejný, považuje se za střed anticyklony střed této plochy. V pohyblivých anticyklonách se střed anticyklony s výškou přesouvá na stranu teplé části anticyklony, tj. ve směru sklonu vertikální osy anticyklony. Ve stacionárních anticyklonách leží ve všech izobarických hladinách střed anticyklony přibližně nad přízemním středem.

rozpad kapek a vznik malých kapalných fragmentů vlivem hydrodynamické nestability padajících velkých kapek nebo při přechodných srážkách kapek. První případ se označuje jako spontánní tříštění kapek a druhý jako tříštění kolizní.

1. ve fyzice a v dynamické meteorologii hodnota křivkového integrálu $C=\int vdr$ přes danou uzavřenou křivku v atmosféře. Symbol v značí rychlost proudění a dr je infinitezimální vektor tečný k uvažované křivce orientované proti pohybu hodinových ručiček. Rozlišujeme absolutní a relativní cirkulaci podle toho, je-li rychlost proudění v udána vzhledem k absolutní nebo relativní souřadnicové soustavě. Mezi absolutní cirkulací C_a a relativní cirkulací C_r platí vztah daný rovnicí C_a = C_r + 2ΩS_e, kde Ω značí úhlovou rychlost zemské rotace a S_e je plocha průmětu plošného elementu vymezeného zmíněnou uzavřenou cirkulační křivkou do roviny zemského rovníku. Cirkulace má úzkou souvislost s vorticitou, neboť hodnota cirkulace příslušná uzavřené křivce a vydělená plochou vymezenou touto křivkou je rovna průměrné hodnotě složky vorticity kolmé ke zmíněné ploše.
2. obecně setrvalý pohyb tekutiny ve víceméně uzavřeném okruhu, popř. soubor všech nebo vybraných pohybů tekutiny v uzavřeném systému, viz cirkulace atmosférická, cirkulace oceánská.

Termín pochází z lat. circumlatio „kruhový pohyb, oběh“ (z circumlatus „nošený dokola, obklopený“, příčestí trpného od slovesa circumferre „nosit okolo, rotovat“); teprve druhotně byl význam rozšířen i na pohyby s libovolným tvarem trajektorie.

klimatický faktor podmíněný charakteristickou atmosférickou cirkulací, která působí na další klimatické prvky. Tuto skupinu faktorů můžeme řadit mezi geografické klimatické faktory, přičemž měřítko jejich působení v rámci kategorizace klimatu závisí na měřítku příslušné atmosférické cirkulace. Makroklima velkých územních celků je určováno všeobecnou cirkulací atmosféry, naopak mezoklima a míkroklima může být významně ovlivňováno místní cirkulací. Cirkulační klimatické faktory se mohou uplatňovat jen v určité sezoně, v případě faktorů menšího měřítka jen v některé denní době, přičemž ovlivňují např. výskyt mlh, inverze teploty vzduchu, denní chod oblačnosti a srážek apod.
 

číselná charakteristika intenzity atmosférické cirkulace, často ve volné atmosféře, v dané oblasti větších měřítek, popř. nad celou polokoulí. Je jím např. rozdíl tlaku vzduchu mezi vybranými body nebo zeměpisnými šířkami, průměrná rychlost větru v určité oblasti, číselná charakteristika cyklonální činnosti apod. Někdy indexem cirkulace rozumíme index zonální cirkulace, který charakterizuje intenzitu západo-východní složky všeobecné cirkulace atmosféry nejčastěji v mírných šířkách (např. mezi 35 a 55° s. š.). Dnes je tento pojem často spojen i s charakteristikou intenzity cirkulačních systémů analyzovaných v globální cirkulaci atmosféry, jejích akčních center a dálkových vazeb, např. severoatlantické oscilace, jižní oscilace apod.

vztah mezi cirkulací, rozdělením tlaku a měrného objemu v atmosféře. Podle něj jsou v absolutní souřadnicové soustavě změny cirkulace podél libovolné uzavřené křivky v každém čase rovny počtu izobaricko-izosterických solenoidů na ploše vymezené touto křivkou. Bjerknesův cirkulační teorém je obecným základem pro teoretické objasnění libovolných cirkulačních pohybů v atmosféře. Odvodil jej V. Bjerknes v letech 1898–1902.

dříve často používané označení atmosférické cirkulace s definovanými vlastnostmi nad vymezenou oblastí. Cirkulační typ vystihuje podstatné rysy makrosynoptických procesů, jako polohu řídících tlakových útvarů, polohu frontální zóny apod. V. A. Vangengejm rozlišil v oblasti sev. Atlantiku a Eurasie 3 základní cirkulační typy:
a) západní (W), charakterizovaný záp. přenosem v troposféře;
b) východní (E), charakterizovaný vých. přenosem v troposféře nebo vývojem stacionární anticyklony nad pevninou;
c) meridionální (C), charakterizovaný silným přenosem vzduchových hmot mezi vyššími a nižšími zeměp. š. v důsledku meridionální cirkulace.
Typizace povětrnostních situací Evropy uvádí pro stř. Evropu 3 typy podle polohy subtropické azorské anticyklony:
a) převážně zonální cirkulace (z), při níž je subtropická anticyklona v normální poloze;
b) smíšená cirkulace (g) se subtropickou výší posunutou sev. nebo sz. až k 50° s. š.;
c) převážně meridionální cirkulace (m), kdy uzavírající anticyklona leží přibližně mezi 50 až 70° s. š. (blokující anticyklona).
Viz též cirkulace zonální.

viz cirkulace buňková.

málo používaný termín pro úhrn záření dopadajícího na kulový povrch čidla přístroje, např. lucimetru.

v meteorologii synoptická nebo klimatologická mapa sev. nebo již. polokoule, popř. jejich částí se zeměp. pólem obvykle ve středu mapy. Znázorňuje buď plošné rozdělení jednoho nebo více meteorologických prvků v určitém časovém termínu (mapa cirkumpolární synoptická), nebo průměry či úhrny met. prvků za určité časové období (mapa cirkumpolární klimatologická). Geometrickým podkladem map cirkumpolárních bývá Lambertova azimutální plochojevná projekce. V meteorologii mají mapy cirkumpolární v klasické papírové podobě nejčastěji měřítko 1:60 mil. nebo 1:70 mil., v současné době ale bývají standardní součástí výstupů numerických předpovědních modelů zobrazovaných pomocí prostředků výpočetní techniky. Využívají se především pro střednědobé předpovědi počasí.

syn. vír polární – největší atmosférický vír v systému všeobecné cirkulace atmosféry. Tvoří ho převážně západní proudění kolem geografických pólů ve středních a vysokých zeměpisných šířkách, a to ve vyšších vrstvách troposféry a ve stratosféře. Ve vyšší troposféře hovoříme o troposférickém cirkumpolárním víru, který se zde projevuje uzavřenými,  cyklonálně zakřivenými absolutními izohypsami, neboť je vyplněn studeným vzduchem. Jeho okraj přitom leží v jádru oblasti nejsilnějších západních větrů, tedy mezi 40. a 60. stupněm zeměpisné šířky. Troposférický cirkumpolární vír existuje celoročně; nejsilnější je v zimě, kdy je v jeho jádru nejstudenější vzduch. Stratosférický cirkumpolární vír sahá od horního okraje tropopauzy do vyšších hladin stratosféry, přičemž jeho intenzita i horizontální rozsah roste s výškou; v horních hladinách stratosféry leží maxima jeho rychlosti kolem 50. stupně zem. šířky. Na rozdíl od troposférického cirkumpolárního víru existuje střídavě vždy na jedné polokouli. Vytváří se na podzim příslušné polokoule, trvá do jara, obvykle na přelomu jara a léta zaniká. Viz též oteplení stratosférické.

halový jev v podobě části kružnice na obloze, který je směřuje rovnoběžné s ideálním obzorem. Jeho okraj bližší ke Slunci bývá červený, opačný okraj fialový. Rozlišujeme oblouk cirkumzenitální horní a oblouk cirkumzenitální dolní. První z nich se objevuje pouze při úhlových výškách Slunce nad obzorem menších než 32° a přibližuje se shora k velkému halu v jeho nejvyšším bodě. Může se však vyskytnout i tehdy, není-li velké halo patrné. Oblouk cirkumzenitální dolní je vzácným jevem a vyskytuje se pouze při výškách Slunce nad obzorem větších než 58° a někdy bývá označován též jako cirkumhorizontální oblouk. Přibližuje se zdola k velkému halu v jeho nejnižším bodě. Oblouk cirkumzenitální vzniká lomem světelných paprsků na šestibokých hranolcích ledových krystalků s hlavní osou ve vert. poloze, jestliže paprsek vstupuje do krystalku podstavou a vystupuje pláštěm nebo naopak. Mimo zde uvedené rozsahy výšek Slunce nad obzorem brání vzniku cirkumzenitálního oblouku totální odraz paprsků uvnitř ledových krystalků. Cirkumzenitální oblouk patří k fotometeorům.

syn. světlo zvířetníkové.

syn. světlo zodiakální – slabé bílé nebo žlutavé světlo ve tvaru kužele na noční obloze rozložené podél ekliptiky a zdánlivě vycházející z místa na horizontu, za nímž se nachází Slunce. Zvířetníkové světlo lze pozorovat pouze při dostatečně temné obloze a průzračném vzduchu. Obecně je nejlépe pozorovatelné kolem rovnodennosti. Vzhledem k tomu, že úhel sklonu roviny ekliptiky vůči astronomickému obzoru závisí na zeměpisné šířce, se v tropech a subtropech vyskytuje zvířetníkové světlo běžně po celý rok; ve středních zeměpisných šířkách je pozorováno slaběji na jaře na večerní obloze, na podzim na ranní obloze. Je působeno rozptýleným slunečním zářením na prašném oblaku vytvářejícím se v meziplanetárním prostoru kolem ekliptiky, tj. ve stopě oběhu Země kolem Slunce.

1. syn. složka proudění vzduchu zonální;
2. vžité označení pro proudění s dominantní kladnou zonální složkou, tedy od západu na východ, ve středních zeměpisných šířkách. Pro opačný směr se někdy používá termín antizonální proudění. Viz též cirkulace zonální, složka cirkulace zonální, proudění meridionální.

1. souhrn zonálních složek proudění vzduchu v systému všeobecné cirkulaci atmosféry;
2. atmosférická cirkulace s převládající zonální složkou, která v dané oblasti působí významný zonální přenos tepla a vlhkosti. Je určující mj. pro velký oběh vody na Zemi.
Viz též index zonální cirkulace.

průmět vektoru větru popisujícího v daném místě a hladině všeobecnou cirkulaci atmosféry na místní rovnoběžku. Pokud je zonální složka cirkulace orientována k východu, považuje se za kladnou, v opačném případě za zápornou. Viz též cirkulace zonální, složka cirkulace meridionální.

horizontální teplotní gradient v poledníkovém směru, přičemž rozdíl teploty vzduchu je vztažený na 1° zeměp. šířky. Užívá se v klimatologii např. pro popis pole měs. nebo roč. průměrů teploty vzduchu.

brázda nízkého tlaku vzduchu, jejíž osa je orientovaná ve směru rovnoběžek. Na sev. polokouli je na její již. straně převážně západní a na sev. straně vých. proudění. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu meridionální, proudění zonální.

syn. index zonality – index cirkulace charakterizující intenzitu zonální cirkulace v dané oblasti nebo na celé polokouli. Jako index zonální cirkulace se v praxi používá řada veličin, z nichž jsou nejznámější:
1. index zonální cirkulace C. G. Rossbyho definovaný jako rozdíl hodnot atmosférického tlaku zprůměrovaných podél 35 a 55° zeměpisné šířky;
2. index zonální cirkulace podle E. N. Blinové definovaný jako hodnota aw^–1, kde w značí úhlovou rychlost zemské rotace a a vertikálně zprůměrovanou úhlovou rychlost zonálního proudění na dané zeměpisné šířce;
3. velikost zonální složky geostrofického větru zprůměrovaná v uvažované hladině atmosféry pres daný zonální pás nebo jeho část;
4. meridionální složka horizontálního tlakového gradientu zprůměrovaná podél dané rovnoběžky nebo podél její části (index zonální cirkulace podle A. L. Kace).

syn. zonalita klimatu.

syn. pásmovitost klimatu – zákonitost uspořádání klimatických oblastí do klimatických pásem, podmíněná primárně rozložením bilance záření na Zemi. Rozeznáváme horizontální (šířkovou) a vertikální (výškovou) zonalitu klimatu; vertikální zonalita bývá označována též jako stupňovitost klimatu. Zonalita klimatu, která je hlavním rysem rozložení klimatických podmínek na Zemi, je příčinou výrazné zonality pedosféry, biosféry a do značné míry i činnosti člověka.

regionální název horského větru ve stř. Argentině. Zpravidla se tak označuje suchý vítr typu fénu, proudící v zimě dolů v závětří And. Dosahuje rychlostí až 120 km.h^–1.

Termín pochází ze španělštiny, byl pravděpodobně přejat z názvu oblasti ve střední Argentině, odkud zonda typicky vane směrem k městu San Juan.

oblast slyšitelnosti intenzivního zvuku, např. exploze, ve velké vzdálenosti od zdroje zvuku, zpravidla za pásmem ticha. Výskyt tohoto jevu je spojen s lomem zvuku a změnou směru šíření zvukové vlny, obvykle na výškových inverzích teploty vzduchu. Viz též šíření zvuku v atmosféře.

oblast, v níž není zvuk ze vzdáleného zdroje slyšitelný v důsledku útlumu zvukových vln. Mohou však nastat případy, kdy v důsledku anomálního šíření zvuku v atmosféře  je daný zvuk slyšitelný v oblasti ještě vzdálenější. Viz též stín akustický.

nepravidelně nastávající sucho, trvající několik týdnů, měsíců i roků a projevující se odchylkami indexů sucha od klimatologického normálu pro danou oblast a fázi roku. V oblastech s humidním klimatem a rovnoměrným ročním chodem atmosférických srážek je sucho vždy nahodilé. Ve stř. Evropě vznikají epizody sucha v důsledku nadnormálně četného výskytu anticyklonálních synoptických typů, při nichž se nad evropskou pevninou často vytvářejí blokující anticyklony. Velká nebezpečnost nahodilého sucha spočívá mj. v jeho neočekávaném, pozvolném nástupu a obtížné predikci, založené na případné závislosti nahodilého sucha v daném regionu na některé z klimatických oscilací.

syn. předpověď počasí slepá – předpověď počasí založená na náhodném výběru jedné z většího počtu variant, které mohou být omezeny např. variačním rozpětím určitých meteorologických prvků. Lze ji tedy přirovnat k tahání lístků, na nichž jsou napsány tyto jednotlivé varianty, z osudí. Nejde o předpověď, jež by se v meteorologii používala k vlastním prognózním účelům. Může však nalézt určité uplatnění např. ve srovnávacích studiích sloužících k hodnocení úspěšnosti jednotlivých metodik používaných v meteorologických předpovědích.

spojnice míst, jimiž prošel střed konkrétní cyklony. Sledování cyklon se provádí pomocí detekce lokálních minim tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře, geopotenciální výšky, příp. maxim relativní vorticity. Viz též dráhy cyklon.

jedna z charakteristik zjišťovaných při pozorování bouřek. Znamená směr, kterým se pohybuje pozorovaná bouřka, resp. bouřkový oblak neboli cumulonimbus. Pozorovatel při začátku bouřky, tj. při prvním zablesknutí a zahřmění, určí směr, v němž je bouřka pozorována a podobně i na konci bouřky při posledním zahřmění. Tah bouřky se udává ve stupních, zpravidla s přesností na desítky stupňů, např. zápis 230-050 znamená, že bouřka postupovala přibližně směrem od jihozápadu k severovýchodu. U bouřky, která bez pohybu zanikne na místě vzniku, se udává jen směr místa vzniku bouřky.

koridor se zvýšenou frekvencí pohybu středů anticyklon přes určitou geogr. oblast. Na rozdíl od drah cyklon směřují dráhy anticyklon většinou do nižších zeměp. šířek. B. P. Multanovskij, který dráhy anticyklon označil jako osy anticyklonálních procesů nebo osy anticyklon, rozlišil v Evropě tři zákl. skupiny drah anticyklon: azorská, směřující k východoseverovýchodu, normální polární, směřující k jihovýchodu, a ultrapolární, směřující k jihu až jihozápadu.

koridor se zvýšenou frekvencí pohybu cyklon, určený na základě studia trajektorií cyklon za delší období. Trajektorie konkrétní cyklony se přitom od typické dráhy může značně lišit. Pro tropické cyklony na sev. polokouli jsou charakteristické přibližně parabolické dráhy nejprve k severozápadu, posléze k severovýchodu, s bodem ohybu nejčastěji mezi 20° a 30° zeměp. šířky. V mimotropických oblastech dráhy cyklon směřují většinou od západu na východ ve směru řídícího proudění. Dráhy cyklon v Evropě popsal W. J. Bebber (1891). Dodnes se používá jeho označení dráha Vb [pět bé] pro pohyb janovské cyklony přes Jaderské moře a Maďarsko k severovýchodu, viz situace Vb.

jazykovité rozšíření nebo pronikání vlhkého vzduchu do oblasti, ve které je vlhkost vzduchu všeobecně nižší.

jazykovité rozšíření nebo pronikání suchého vzduchu do oblasti, ve které je všeobecně vyšší vlhkost vzduchu.

syn. číslo Wolfovo.

syn. rovnice Clapeyronova, vzorec Clapeyronův – termodynamická rovnice vyjadřující vztah mezi třemi stavovými veličinami, tj. teplotou, tlakem a hustotou ideálního plynu. Lze ji odvodit kombinací Gay-Lussacova zákona s Charlesovým zákonem. Uvádí se ve tvaru
$\frac{p}{\rho }=RT\text{ nebo }\frac{p}{\rho }=\frac{R^{\ast }}{m}T\text{,}$
kde p značí tlak, ρ hustotu, T teplotu v K, R* univerzální plynovou konstantu, R měrnou plynovou konstantu a m poměrnou molekulovou hmotnost daného plynu. Stavová rovnice patří k zákl. vztahům používaným v termodynamice atmosféry, neboť za hodnot tlaku a teploty, které se běžně vyskytují v atmosféře, platí s postačující přesností i pro reálné plyny.

obecně grafické vyjádření změn fyz. stavu vert. se pohybující vzduchové částice. V praxi grafické vyjádření změn teploty adiabaticky vystupující či sestupující vzduchové částice na termodynamickém diagramu. Viz též děj adiabatický.

vyjádření přesnosti vydané předpovědi počasí na základě její verifikace  pro určité období a dané místo nebo  území. Hlavním účelem zjištění úspěšnosti předpovědi je získání podkladů o vhodnosti různých předpovědních metod. Existuje více způsobů hodnocení úspěšnosti předpovědi, která se vyjadřuje často v % splnění vydané předpovědi.

starší označení pro přemapování družicových snímků.

syn. georeference družicových snímků – fáze zpracování družicových dat, konkrétně družicového snímku, spočívající v přiřazení zeměpisných souřadnic jednotlivým pixelům snímku a následný převod snímku do zvoleného kartografického zobrazení (mapové projekce).

viz směrovka větrná.

viz tropopauza konvenční.

syn. interglaciál.

(IPCC) – mezivládní organizace ke komplexnímu vědeckému posuzování publikovaných vědeckých, technických a sociálně-ekonomických informací o změnách klimatu, jejich potenciálních environmentálních a sociálně-ekonomických důsledcích a o možnostech přizpůsobení se těmto důsledkům (adaptace) nebo o možnostech zmírnění jejich účinků (mitigace). IPCC byl založen v roce 1988 Světovou meteorologickou organizací a programem OSN pro životní prostředí (UNEP). V několikaletých intervalech vydává shrnující hodnotící zprávy. První (FAR) byla vydána v roce 1990, druhá (SAR) v roce 1995, třetí (TAR) v roce 2001, čtvrtá (AR4) v roce 2007, pátá (AR5) v roce 2014 a šestá (AR6) v letech 2021 až 2023.

vznik, popř. zesílení již existující cyklonální cirkulace v atmosféře. Za příznivých podmínek může vést k formování cyklony nebo k jejímu prohlubování. K cyklogenezi často dochází na přední straně výškové brázdy nebo v oblasti atmosférických front, a to především studených. Speciálním případem je orografická a termická cyklogeneze. Opakem cyklogeneze je cyklolýza. Viz též teorie cyklogeneze.

Termín se skládá ze slova cyklona a z řec. γένεσις [genesis] „zrození, vznik“.

zeslabení již existující cyklonální cirkulace v atmosféře, které může vést k vyplňování, popř. zániku cyklony, ke zmenšování horizontálního tlakového gradientu a slábnutí větru. Opakem cyklolýzy je cyklogeneze.

Termín se skládá ze slova cyklona a řec. λύσις [lysis] „uvolňování, rozpouštění“.

1. čes. název pro plně vyvinutou tropickou cyklonu v oblastech Indického oceánu a v jižní části Tichého oceánu západně od 160° v. d. Desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti přízemního větru v něm dosahuje nejméně 33 m.s^–1;
2. v minulosti označení každé silné tropické cyklony bez ohledu na oblast výskytu.

Termín je odvozen z angl. cyclone, viz cyklona.

zakřivení izobar, popř. izohyps, ve smyslu cyklonální cirkulace, typické pro cyklony a brázdy nízkého tlaku vzduchu. Odstředivá síla související s pohybem po prostorově zakřivené trajektorii působí na sev. polokouli doprava od směru pohybu (na již. polokouli doleva), tj. proti horizontální složce síly tlakového gradientu a souhlasně s Coriolisovou silou. Viz též zakřivení izobar nebo izohyps anticyklonální, vítr gradientový.

1. označení pro určité synoptické typy používané v katalogu povětrnostních situací. Při cyklonální situaci převládá nad sledovaným územím cyklonální počasí. U většiny typů cyklonálních situací se používá indexu "c". Např. NWc znamená sz. cyklonální situaci;
2. někdy se pro stručnost nesprávně používá k souhrnnému označení projevů cyklonálního počasí. Viz též situace anticyklonální.

proudění, při kterém mají proudnice cyklonální zakřivení.

na sev. polokouli kladná, na již. polokouli záporná vert. složka vorticity. Cyklonální rel. vorticita se vyskytuje v oblastech nízkého tlaku vzduchu, tj. především v cyklonách a brázdách nízkého tlaku vzduchu.

1. označení pro určité synoptické typy používané v katalogu povětrnostních situací. Při cyklonální situaci převládá nad sledovaným územím cyklonální počasí. U většiny typů cyklonálních situací se používá indexu "c". Např. NWc znamená sz. cyklonální situaci;
2. někdy se pro stručnost nesprávně používá k souhrnnému označení projevů cyklonálního počasí. Viz též situace anticyklonální.

stáčení větru v horiz. rovině dané cyklonálním zakřivením proudnic. Na sev. polokouli má opačný směr než otáčení hod. ručiček, tj. míří vlevo, postavíme-li se po směru větru, zatímco na již. polokouli je tomu opačně. Viz též zakřivení izobar nebo izohyps cyklonální, cyklona, stáčení větru anticyklonální.

horizontální střih větru, který zvětšuje cyklonální vorticitu, tj. podporuje slábnutí anticyklon nebo prohlubování cyklon. Na sev. polokouli se při cyklonálním střihu větru rychlost větru zmenšuje zprava doleva, stojíme-li čelem po směru proudění.

atmosférická cirkulace v místech, kde se vzduch pohybuje s vert. osou rotace, jejíž průmět do osy rotace Země je shodně orientovaný jako osa rotace Země. V těchto místech tedy vzduchové částice mění směr svého pohybu na sev. polokouli proti směru hodinových ručiček, na již. polokouli v opačném směru. Cyklonální cirkulace je tedy na sev. polokouli kladná a na již. polokouli záporná; na rovníku není definována. Viz též zakřivení izobar nebo izohyps cyklonální, vorticita cyklonální, cirkulace anticyklonální.

viz fén.

srážky vypadávající v oblasti cyklony. Jsou to jednak frontální srážky, a ze srážek nefrontálních především srážky vypadávající v teplém sektoru cyklon a v oblastech významného střihu větru s cyklonálním zakřivením izobar či izohyps. Cyklonální srážky mohou být jak trvalé, tak v podobě přeháněk.

1. počasí v oblasti cyklony. Závisí na stadiu vývoje cyklony, na druhu vzduchových hmot, které ji tvoří, na dráze cyklony, roč. období a je rozdílné v různých sektorech cyklony.
V mladé cykloně je počasí v její přední části charakteristické pro přibližující se teplou frontu a její přechod. Počasí stř. části mladé cyklony odpovídá počasí jejího teplého sektoru. V něm se v zimě ve stř. Evropě vyskytuje především rozsáhlá vrstevnatá oblačnost, srážky ve formě mrholení, advekční mlhy a prům. teplota vyšší než normální. Počasí v týlu cyklony odpovídá počasí při přechodu studené fronty a počasí ve studené vzduchové hmotě postupující za ní. Nejčastěji se při něm vyskytuje proměnlivá kupovitá oblačnost, srážky ve tvaru přeháněk, v horských oblastech se mohou vyskytovat srážky trvalého charakteru. V létě je přitom prům. teplota nižší než normální. Někdy se též hovoří o počasí sev. sektoru níže, které je typické velkou, často proměnlivou vrstevnatou i kupovitou oblačností, občasnými srážkami a při postupu cyklony od západu na východ vých. prouděním. Počasí i tam závisí do značné míry na vzdálenosti místa od středu cyklony.
V okludované cykloně je počasí v její přední části před okluzní frontou v chladném pololetí přibližně stejné jako v přední části mladé cyklony, protože v této roč. době se jeví okluzní fronta ve většině případů jako teplá. V teplém pololetí jsou v této části cyklony časté přeháňky, popř. bouřky. V týlové části okludované cyklony je počasí podobné jako v týlové části mladé cyklony s tím rozdílem, že protrhávání oblačnosti po přechodu okluzní fronty nenastává tak rychle. Popsané počasí v oblasti cyklony představuje jen zjednodušené schéma, ve skutečnosti cyklonální počasí podstatně závisí na mnoha dalších faktorech.
2. označení pro počasí v oblasti cyklony velmi zjednodušeně a nepřesně charakterizované velkou oblačností, trvalými srážkami a silným prouděním.

syn. níže tlaková
1. základní tlakový útvar, který se projevuje na synoptické mapě alespoň jednou uzavřenou izobarou nebo izohypsou, přičemž tlak vzduchu uvnitř je nižší než v okolí. Střed cyklony se označuje na synop. mapách v ČR písmenem „N“ (níže), na mapách z angl. jazykové oblasti písmenem „L“ (low), na mapách z něm. jazykové oblasti písmenem „T“ (Tief), na mapách z rus. jazykové oblasti písmenem „H“ (nizkoje davlenije) a na mapách ze španělské jazykové oblasti písmenem „B“ (baja).
Pro cyklony je charakteristická cyklonální vorticita a cyklonální cirkulace. S přízemní konvergencí proudění v cyklonách jsou spojeny výstupné pohyby vzduchu, které určují charakter cyklonálního počasí. Ke vzniku cyklon vedou rozmanité procesy v atmosféře označované jako cyklogeneze. V tomto smyslu rozeznáváme především mimotropické a tropické cyklony, dále cyklony subtropické a polární. Viz též stadia vývoje cyklony, model cyklony, osa cyklony.
2. tlakový útvar se sníženými hodnotami průměrného tlaku vzduchu oproti okolí, patrný na klimatologické mapě za celý rok nebo za určitou sezónu. Cyklony v tomto smyslu patří mezi klimatická akční centra atmosféry, protože v dané oblasti určují všeobecnou cirkulaci atmosféry. Příkladem takových cyklon jsou cyklona aleutská, islandská, jihoatlantická a jihopacifická.

Termín pochází z angl. cyclone. Zavedl jej brit. námořní kapitán H. Piddington v r. 1848 jakožto pojem zahrnující všechny rotující větrné bouře. Odvodil jej z řec. κύκλος [kyklos] „kruh, kruhový pohyb“ (srov. cyklus). Termín do češtiny pronikl zřejmě přes němčinu, a to kromě ženského i v mužském rodě (mužský tvar cyklon má dnes užší význam).

čára, která spojuje středy cyklony v různých výškových hladinách. Je nakloněna proti směru horiz. teplotního gradientu, tj. do studeného vzduchu. Sklon osy cyklony je tím větší, čím je cyklona více termicky asymetrická. Někdy se užívá i termín výšková osa cyklony.

koridor se zvýšenou frekvencí pohybu cyklon, určený na základě studia trajektorií cyklon za delší období. Trajektorie konkrétní cyklony se přitom od typické dráhy může značně lišit. Pro tropické cyklony na sev. polokouli jsou charakteristické přibližně parabolické dráhy nejprve k severozápadu, posléze k severovýchodu, s bodem ohybu nejčastěji mezi 20° a 30° zeměp. šířky. V mimotropických oblastech dráhy cyklon směřují většinou od západu na východ ve směru řídícího proudění. Dráhy cyklon v Evropě popsal W. J. Bebber (1891). Dodnes se používá jeho označení dráha Vb [pět bé] pro pohyb janovské cyklony přes Jaderské moře a Maďarsko k severovýchodu, viz situace Vb.

syn. série cyklon.

rodina cyklon – několik frontálních cyklon, které vznikají postupně na jedné a téže polární, výjimečně i arktické hlavní frontě a postupují obvykle k východu až severovýchodu. Mezi jednotlivými cyklonami se vyskytují postupující anticyklony nebo hřebeny vyššího tlaku vzduchu. Na sev. polokouli každá z nových cyklon vzniká poněkud jižněji vzhledem k předešlé v souvislosti s postupem hlavní fronty k jihu až jihovýchodu. Série cyklon je ukončena uzavírající anticyklonou.

klasický koncepční model mimotropické cyklony založený na popisu vývoje struktury atmosférických front, jehož základy vytvořil norský meteorolog J. Bjerknes podle povětrnostní situace ze dne 15. srpna 1918. Podle tohoto modelu se cyklona vyvíjí spolu s frontální vlnou, tvořenou teplou frontou v přední a studenou frontou v zadní části cyklony. Během vývoje cyklony roste amplituda a současně se zkracuje délka frontální vlny, jak se rychleji pohybující studená fronta přibližuje k teplé frontě, což v konečném důsledku vede ke vzniku okluzní fronty. Přestože byl model původně vytvořen pouze na základě pozemních pozorování, stále zůstává dobrým přiblížením popisu reálných cyklon především nad kontinenty. Viz též Shapirův-Keyserův model cyklony.

1. schematický model znázorňující podstatné charakteristiky skutečné cyklony. Obvykle bývá sestavován z dílčích modelů pro určitá stadia vývoje cyklony, např. model mladé cyklony, model okludované cyklony aj. Mezi základní a v Evropě nejpoužívanější modely cyklony patří model cyklony podle norské meteorologické školy a Shapirův-Keyserův model cyklony.
2. Matematické vyjádření dynamiky atmosféry, které popisuje atmosférické pohyby a podmínky typické pro cyklonu.

koncepční model cyklony, který je vhodný pro popis vývoje struktury atmosférických front zejména v rychle se vyvíjejících mimotropických cyklonách nad otevřeným mořem, pro něž model cyklony podle norské meteorologické školy selhává. Model publikovali M. A. Shapiro a D. Keyser poprvé v roce 1990 na základě výsledků systematických studií cyklon nad severozápadním Atlantikem. Model zahrnuje celkem čtyři stadia vývoje počínaje:
(i) zformováním frontální vlny s teplou frontou v přední a studenou frontou v zadní části cyklony;
(ii), vznikem struktury front ve tvaru písmene T, kdy studená fronta postupuje směrem do teplého sektoru cyklony, avšak kolmo k teplé frontě, tzn. nedochází ke spojení teplé a studené fronty a ke vzniku okluzní fronty;
(iii) rozpadem části studené fronty v blízkosti středu cyklony a na něm navazujícím ohýbáním teplé fronty kolem středu cyklony;
(iv) uzavřením oblasti relativně teplejšího vzduchu v blízkosti středu cyklony chladnějším vzduchem z okolí, což vede ke vzniku teplé sekluze. Cyklony, které se vyvíjejí podle Shapirova–Keyserova modelu, mají zpravidla protáhlý tvar od západu k východu podél výrazné teplé fronty a mají tendenci se vyvíjet v místech s konfluentním prouděním, např. ve vstupní oblasti jet streamu.

sektor cyklony v její zadní části ve smyslu jejího pohybu nebo z hlediska převládajícího pohybu cyklon v dané oblasti. V případě mimotropické cyklony tak zpravidla leží západně od jejího středu, kam proniká studený vzduch z vyšších zeměp. šířek. Proto je zde typická proměnlivá oblačnost s přeháňkami, nárazovitým přízemním větrem a mimo oblast srážek velkou dohledností. Při situaci Vb je týl cyklony oblastí s velkým horizontálním tlakovým gradientem a konvergencí proudění, což vede k intenzivním, převážně trvalým srážkám, na návětří hor dále zesilovaným díky orografickému zesílení srážek.

proces v atmosféře, při němž z jedné cyklony vzniknou dvě, nebo více cyklon. K segmentaci cyklony dochází většinou tak, že na okraji staré cyklony, která se už vyplňuje, se vytvoří samostatná cyklona s uzavřenou cirkulací, jindy nastává segmentace cyklony při postupu mladé cyklony přes horskou překážku. Nově vzniklé cyklony se obyčejně vzájemně pohybují proti směru pohybu hodinových ručiček. O nepravé segmentaci cyklony se hovoří tehdy, když se rozsáhlá cyklona začíná vyplňovat, přičemž se rozpadá na několik samostatných cyklon, které se pak vyplňují nerovnoměrně. Cyklony, které vznikají segmentací, mají jednu, nebo více uzavřených izobar a jako celek jsou ohraničené dalšími izobarami, takže vytvářejí rozsáhlou oblast nízkého tlaku vzduchu.

syn. vítr cyklostrofický.

syn. proudění cyklostrofické –
1. jedna ze složek ageostrofického větru. Vektor rychlosti cyklostrofického větru v_c je pak:
$v_c=-\frac{1}{\lambda }{K}_H{v}_g^{2}t,$
kde λ značí Coriolisův parametr, K_H horiz. křivost proudnic, kterou lze aproximovat křivostí izobar nebo izohyps, v_g rychlost geostrofického větru a t jednotkový horiz. vektor orientovaný ve směru geostrofického větru. Cyklostrofický vítr má při záporné křivosti K_H (anticyklonálním zakřivení) stejný směr jako vítr geostrofický, zatímco v případě K_H > 0 (cyklonálního zakřivení) směřuje přesně proti geostrofickému větru. Cyklostrofický vítr tedy působí při cyklonálních situacích zmenšení a při anticyklonálních situacích zvětšení rychlosti skutečného horiz. proudění vůči rychlosti geostrofického větru;
2. horiz. proudění, u něhož je zrychlení působené Coriolisovou silou zanedbatelné ve srovnání s celkovým normálovým zrychlením, tj. na celkové rychlosti proudění má převažující podíl cyklostrofická složka ageostrofického větru. Příklad cyklostrofického větru poskytuje především proudění v tropických cyklonách. Termín cyklostrofického větru zavedl angl. meteorolog N. Shaw.