Elektronický meteorologický slovník

vlhkoměr měřící relativní vlhkost vzduchu. Jeho čidlem je jeden nebo několik speciálně připravených lidských vlasů. Délka vlasů se s rostoucí relativní vlhkostí v rozpětí od 0 do 100 % zvětšuje asi o 2,5 %. Změny délky vlasů se indikují ručičkou na stupnici. Údaje přístroje jsou téměř nezávislé na teplotě vzduchu v rozpětí hodnot, které se u nás běžně vyskytují. Na profesionálních stanicích v ČR se používá vlasový vlhkoměr jako záložní přístroj.

intenzivní prachová nebo písečná bouře způsobená silným větrem a zviditelněná na svém čele mohutnou prachovou stěnou, přičemž zvířený materiál může dosáhnout výšky 1,5 až 3 km. Haboob je zpravidla spjat s náhlou změnou směru a zesílením rychlosti větru, výrazným poklesem teploty vzduchu a extrémně nízkou dohledností. Často bývá způsoben gust frontou silné konvektivní bouře, vyvolán však může být i jevy synoptického měřítka, a to přechodem studené fronty nebo vlhkostního rozhraní.
Termín haboob se původně používal pro silnou prachovou nebo písečnou bouři v Súdánu, která zde nastává při vpádu chladného vzduchu na již. okraji studené fronty ve Středomoří. V okolí Chartúmu se vyskytuje průměrně 24krát za rok, obvykle od května do září. Nejčastěji se vyskytuje v odpoledních nebo večerních hodinách s prům. dobou trvání tři hodiny. Nyní se tento termín používá i dalších aridních či semiaridním oblastech světa, především na Sahaře, na Arabském poloostrově, v Malé Asii, v centrální Austrálii a v aridních částech Severní Ameriky od Sonorské pouště a Arizony až k západním částem Velkých plání v USA.

Termín haboob pochází z arabského slova habb "vát, foukat".

nejstarší z eonů prekambria, zahrnující období před 4600 – 4000 mil. roků. Planeta byla zpočátku velmi žhavá v důsledku kondenzace plynů sluneční mlhoviny a akrece pevných těles, impaktů meteoritů a bouřlivého vulkanizmu. Tyto procesy odstartovaly evoluci atmosféry Země, přičemž kondenzací vodní páry ze sopečných plynů začal vznikat světový oceán. Navzdory tzv. paradoxu slabého Slunce dosahovala teplota vzduchu kvůli silnému skleníkovému efektu několik set °C, nicméně existenci kapalné vody umožňoval oproti dnešku mnohonásobně větší tlak vzduchu.

Termín pochází z angl. Hadean, které zavedl v r. 1972 amer. geolog P. Cloud původně jako označení období před nejstaršími známými horninami na Zemi; je odvozen od jména řec. boha podsvětí Háda.

model buňkové cirkulace v pásmu mezi rovníkem a 30° zeměp. šířky. Byla popsána G. Hadleyem (1735). Představuje v podstatě idealizaci pasátové cirkulace bez uvažování její zonální složky a sezonních výkyvů. Viz též buňka Ferrelova, buňka polární, cirkulace Walkerova.

kulové, kuželovité nebo i nepravidelné kusy ledu o průměru 5 až 50 mm, někdy i větším, které mohou vznikat v konvektivních bouřích v oblacích druhu cumulonimbus s velkou vertikální mohutností a rychlostí výstupného proudu. K největším úředně zdokumentovaným kroupám patří kroupa o hmotnosti 766 g a maximálním obvodu 44 cm, která spadla za bouřky v Kansasu (USA) dne 3. září 1970; objem této kroupy je ekvivalentní objemu koule o poloměru cca 7 cm a předpokládá se, že rychlost jejího dopadu na zemský povrch činila 43 m.s^–1 (155 km.h^–1). Podmínkou pro vývoj krup je vznik zárodků krup rostoucích za vhodných podmínek zachycováním a namrzáním kapek přechlazené vody, které do oblasti vývoje krup dopravuje výstupný proud. Na řezu velkými kroupami mohou být zřetelně patrné vrstvy ledu o různé koncentraci vzduchových bublin. Jsou výsledkem vlivu tepelné bilance rostoucí kroupy na průběh namrzání zachycených přechlazených kapek. Rozeznáváme dva základní režimy růstu označované jako mokrý (vlhký) růst a suchý růst kroupy. Podle toho, který z uvedených dvou režimů narůstání ledu v určitém časovém intervalu převládá, se u velkých krup mohou střídat vrstvy více a méně homogenního ledu, které se na řezu kroupou jeví jako různě průzračné. Pádová rychlost krup dosahuje až 45 m.s^–1 a závisí na velikosti krup a jejich tvaru. Matematické modelové studie kroupotvorného oblaku neprokázaly opakované propadávání a stoupání krup oblakem. Ukázaly však, že určitá malá část modelových trajektorií může mít spirálovitý tvar. Při výskytu krup se ve zprávě SYNOP uvádí maximální průměr krup. Intenzivní forma těchto srážek (krupobití) působí značné hospodářské škody především na zeměd. kulturách. Viz též ochrana před krupobitím.

Slovo pravděpodobně pochází z indoevr. kořene s významem „drtit, bít“, původně totiž označovalo obilná zrna zbavená slupky omíláním; vzhledem k podobnému tvaru byl význam už ve středověku přenesen na srážkové částice.

speciální rakety pro dopravu různých druhů umělých částic do konvektivního oblaku, v němž se předpokládá možnost vzniku krup. Při provozní aplikaci se nejčastěji používají neřízené rakety typu „země–vzduch" a při výzkumných experimentech také rakety odpalované z letadel. Viz též ochrana před krupobitím.

částice o velikosti řádu jednotek milimetru, která je patrná na řezu velkými kroupami a tvoří počáteční stadium vývoje kroupy. Jde o ledovou krupku, která vznikla jako velký ledový krystalek nebo zmrzlá kapka rostoucí dále zachycováním kapek nebo agregací ledových krystalků.

druh padajícíh srážek tvořených kroupami. Krupobití patří k nebezpečným jevům, které se mohou vyskytnout při konvektivních bouřích. Trvá zpravidla jen několik minut, výjimečně i půl hodiny, a zasahuje obvykle jen omezenou oblast. Vyskytuje se převážně v teplé roč. době v odpoledních hodinách. Někdy mívá charakter živelních pohrom, zvláště při značné hustotě a velikosti krup a v případě, že je zasažena rozsáhlejší oblast, hlavně před sklizní. K včasné identifikaci krupobití slouží meteorologické radary. Vzhledem k malému měřítku a složitosti procesů, při nichž dochází k vývoji krup, není dostatečně prostorově a časově lokalizovaná předpověď krupobití zatím možná. Viz též ochrana před krupobitím, den s krupobitím, izochalaza.

ochrana před ničivými účinky dopadajících krup, při níž se uplatňují pasivní nebo aktivní metody a prostředky. Pasivní ochrana před krupobitím spočívá v instalaci různých typů protikroupových plachet nebo sítí, které mohou zajistit lokální mechanickou ochranu aut, skleníků, sadů apod. Aktivní ochrana před krupobitím spočívá v potlačení vzniku a růstu krup umělým zásahem do vývoje konvektivního oblaku, v němž lze vývoj krup očekávat.
Nejrozšířenější a zatím jedinou aktivní metodou potlačení vývoje krup, kterou uznává WMO a která je statisticky ověřena, je umělá infekce oblaků. Při ní se do části oblaku, která je určena na základě radarového měření, dopravují vhodné umělé částice pomocí raket, dělostřeleckých granátů nebo letecky. Základní koncepce zásahu proti krupobití je založena na infekci oblaku umělými ledovými jádry. Ta mají vyvolat zvýšené koncentrace vznikajících zárodečných ledových krystalků, které při svém růstu odčerpají vodní páru potřebnou pro vývoj velkých kroupových zárodků. Malé ledové částice nemohou narůst do krup velkých rozměrů a vzniklé malé krupky stačí během svého pádu roztát. Jde o tzv. princip užitečné kompetice ledových částic. Jiná koncepce užívá infekci umělými hygroskopickými kondenzační jádry a předpokládá urychlení vývoje dešťové srážky a pokles množství přechlazené vody, která již nestačí na růst dostatečně velkých krup. Tyto metody se označují jako princip předčasného deště nebo princip snížení kroupových trajektorií. Zásah zpravidla zajišťuje specializovaná složka met. služby, která využívá met. stanice, meteorologické radiolokátory, raketovou či dělostřeleckou techniku nebo speciálně vybavená letadla.
Aktivní ochrana před krupobitím bývá prováděna v oblastech s intenzivní zeměd. výrobou, kde se krupobití vyskytuje pravidelně a s vysokou četností. Provozní ochrana proti krupobití byla dlouho praktikována v bývalém SSSR, bývalé Jugoslávii apod. V současné době probíhá se státní či jinou podporou v několika zemích jižní Evropy. Známé jsou také dlouhodobé letecké akce v kanadské Albertě. Jde o finančně náročné technologie, jejichž pozitivní výsledek je obtížně prokazatelný.
Kromě uvedených technologií se vyskytují i další, čistě komerční produkty údajně poskytující ochranu před krupobitím, založené na jiných principech (akustické efekty aj.). Úroveň jejich spolehlivosti je však velmi problematická a lze ji obtížně ověřit.
 

syn. den s kroupami – charakteristický den, v němž došlo ke krupobití, a to buď na dané meteorologické stanici, nebo na rozsáhlejším uvažovaném území.

syn. den s krupobitím.

radarový odraz ve tvaru háku, charakteristický pro supercelu. Je důkazem přítomnosti mezocyklony v supercele. Vzniká obtáčením mezocyklony proudem srážkových částic z předního sestupného proudu. Viz též oblast snížené radarové odrazivosti.

viz oblačnost.

viz koncentrace znečisťující látky v ovzduší krátkodobá.

syn. doba polovičních srážek.

skupina opt. jevů v atmosféře ve tvaru kruhů, oblouků, sloupů nebo jasných skvrn vznikajících lomem nebo odrazem světla na ledových krystalech rozptýlených v ovzduší. Patří k nim malé a velké halo, parhelia, halový sloup, tečné a cirkumzenitální oblouky, parhelický kruh, spodní slunce, pyramidální hala, supralaterální oblouk, infralaterální oblouky, Parryho oblouk aj. V literatuře, popř. na internetu lze nalézt zmínky i o velmi vzácných úkazech, pro něž v historii existuje pouze několik málo nebo dokonce jediné pozorování, často z oblasti Antarktidy. Většinou jde o velmi slabé úkazy na protisluneční straně oblohy či o světelné skvrny považované v souvislosti s různými pyramidálními haly za analogie parhelií nebo tečných oblouků malého hala. Jde např. o Wegenerovy oblouky, Hastingsovy oblouky, Kernův oblouk, Trickerův oblouk, Greenlerovy oblouky a Liljequistova parhelia. Halové jevy patří mezi fotometeory.

Termín halo pochází z řec. slova ἅλως [halós] „humno, mlat kruhového tvaru“ a odtud „světelný kruh kolem Slunce, Měsíce či hvězd“. V met. smyslu jej používal již Aristotelés (4. stol. př. n. l.), ovšem v širším významu jako bezbarvý kruhový světelný jev, vznikající kolem Slunce, Měsíce či hvězd. První soubornou teorii halových jevů podal franc. přírodovědec E. Mariotte v r. 1681.

látky, které, kromě jiných halogenů, obsahují v molekule i nejméně jeden atom bromu. Používají se v hasících přístrojích pro svou nízkou toxicitu. Produkce halonů byla redukována Montrealským protokolem o látkách poškozujících ozonovou vrstvu a jeho dodatky, protože obdobně jako tvrdé freony silně poškozují ozonovou vrstvu.

Termín je zkratka pro označení halogenderivátů (slovo halogen pochází z řec. ἅλς [hals, gen. halós] „sůl“ a z přípony -gen s významem „rodit, tvořit“, tedy doslova „výrobce soli“, podle toho, že se při reakcích s těmito prvky tvoří soli).

anemometr, který pozorovatel drží při měření v ruce ve výšce asi 2 m nad zemí. Používá se pro operativní měření v terénu, která mají informativní charakter. Nejčastěji se používají přístroje s přímým čtením okamžité rychlosti větru, méně mech. přístroje, které měří prům. rychlost větru za stanovené období expozice (60 až 100 s). Jako čidla se používá zpravidla miskový anemometr. Na profesionálních stanicích ČR se používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému.

syn. klima expoziční – topoklima podmíněné sklonem a orientací svahu vůči světovým stranám, převládajícímu větru apod. Morfologie svahu ovlivňuje jeho insolaci, oblačnost, větrné a srážkové poměry apod. Viz též návětří, závětří, vítr svahový.

syn. mlha orografická – mlha, která se vytváří na návětrných svazích kopců a hor v důsledku adiabatického ochlazování vzduchu vystupujícího po svazích. Podmínkou jejího vytváření je stabilní teplotní zvrstvení nasyceného vzduchu. Pozorovateli z nižších poloh se jeví jako vrstevnatá oblačnost dosahující až na povrch svahu.

vítr místní cirkulace s denní periodicitou na svazích horských hřebenů, kopců apod. Ve dne se vzduch nad osluněnými svahy ohřívá a stoupá ve formě anabatického větru, dále od svahu pak zpravidla existují kompenzující sestupy vzduchu. Pokud stoupající vzduch dosáhne konvektivní kondenzační hladiny, začnou se tvořit orografické oblaky. Naopak v noci při intenzívním radiačním ochlazování svahů stéká vzduch do nižších poloh jako vítr katabatický. V údolích se kromě svahového větru uplatňuje i horský a údolní vítr. Viz též klima svahové.

jeden z empir. vzorců vyjadřujících úbytek tlaku vodní páry s nadm. výškou v horských oblastech, který má tvar:
$e_z=e_0{10}^{-\frac{z}{6300}},$
kde e_z je tlak vodní páry v převýšení z [m], e₀ tlak vodní páry ve výchozí hladině při zemi. Vzorec, který se týká prům. rozložení vodní páry, odvodil rakouský meteorolog J. Hann z pozorování na horských stanicích. V horských oblastech se tlak vodní páry snižuje na každých 2 000 m výšky zhruba o polovinu. Pro výpočet poklesu tlaku vodní páry s výškou ve volné atmosféře se používá analogických vzorců; tlak vodní páry se ve volné atmosféře snižuje přibližně na polovinu na každých 1 500 m výšky.

viz redukce teploty vzduchu.

místní název sv. pasátu na pobřeží záp. Afriky a v oblasti Guinejského zálivu, kde vane v období sucha (od listopadu do března) ze Sahary. Harmatan je velmi suchý, s velkým obsahem prachu.

Termín je zřejmě přejat ze západoafrických jazyků Fante a Twi. Vznikl zkomolením slova Aherramantah, které zahrnuje sloveso s významem „vát“ a výraz pro tuk, kterým si místní lidé chrání pokožku.

jeden z námrazových jevů, nazývaný též jen námraza. Vytváří se jako zrnitá, obvykle mléčně zbarvená, neprůhledná, ledová usazenina, ozdobená krystalky ve tvaru větviček složených z ledových zrnek, oddělených vzduchovými mezerami. Vzniká zpravidla při teplotách mezi –2 a –10 °C rychlým zmrznutím zpravidla přechlazených vodních kapek mlhy nebo oblaku, při styku s předměty na zemském povrchu nebo na plochách letadla (zde vzniká zpravidla na náběžných hranách letadla nejčastěji při teplotách –10 °C až –20 °C). Narůstá rychleji na hranách obrácených proti větru. Nejčastěji se vyskytuje ve vrstevnaté oblačnosti a nejintenzivnější bývá v oblačném systému teplé fronty v zimní části roku. Je poměrně přilnavá, může však být ještě odtržena od předmětu na němž je usazena.

(Sc) [stratokumulus] – jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Tvoří jej šedé nebo bělavé, menší, popř. větší skupiny nebo vrstvy oblaků, které mají téměř vždy tmavá místa. Oblak se skládá z částí podobných dlaždicím, oblázkům, valounům apod., má vzhled nevláknitý, s výjimkou zvláštního případu s virgou. Jednotlivé části spolu souvisejí nebo mohou být oddělené. Zdánlivá velikost jednotlivých částí Sc je větší než 5° prostorového úhlu. Sc patří k vodním nebo smíšeným oblakům nízkého patra. Mohou z něho vypadávat slabší srážky dosahující zemského povrchu. Vzniká při vlnových pohybech nebo transformací z jiných druhů oblaků, zejména druhu stratus nebo z kupovité oblačnosti. Sc je často příznakem rozpadu oblačnosti. Sc lze dále klasifikovat podle tvaru jako stratiformis, lenticularis, castellanus, nebo volutus a podle odrůdy jako translucidus, perlucidus, opacus, duplicatus, undulatus, radiatus a lacunosus. Zvláštnostmi Ac mohou být virga a mamma.

Termín zavedl něm. meteorolog L. F. Kämtz v roce 1840; skládá se ze slov stratus a cumulus. Do češtiny se v minulosti překládal jako slohová kupa, nesprávně slohokupa.

(Cu) [kumulus] – jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako osamocený oblak, obvykle hustý a s ostře ohraničenými obrysy, vyvíjející se směrem vzhůru ve tvaru kup, kupolí nebo věží. Při pohledu z boku mívá podobu květáku. Části ozářené Sluncem bývají zářivě bílé, základna oblaku bývá poměrně tmavá a téměř vodorovná. Někdy jsou Cu roztrhané. Cu je obvykle vodním oblakem, v případě velkého vert. rozsahu (Cu con) může být v horní části oblakem smíšeným. Nejčastěji vzniká působením termické konvekce. Je většinou nesrážkovým oblakem, z vert. mohutných Cu však mohou někdy vypadávat srážky v podobě krátkých přeháněk. Cu se může za vhodných podmínek někdy dále vyvíjet v Cb. Cu lze dále klasifikovat podle tvaru jako humilis, mediocris, congestus a fractus. Může být odrůdy radiatus a můžeme u něj klasifikovat zvláštnosti praecipitatio, virga, arcus, tuba a průvodní oblaky pannus, pileus a velum. Viz též patra oblaků, rozsah oblaku vertikální.

Termín navrhl angl. továrník a amatérský meteorolog L. Howard v r. 1803. Je přejat z lat. cumulus „kupa, hromada“. Do češtiny se v minulosti překládal jako kupa, pozůstatkem této zvyklosti je termín kupovitý oblak.

oblak s patrnou strukturou v podobě valounů, zaoblených vrcholků vln apod., jehož horiz. rozměry jsou srovnatelné s jeho vert. rozsahem. Vzniká v důsledku konvekce nebo dynamické a mechanické turbulence při vert. rychlostech řádu m.s^–1. Typickými kupovitými oblaky jsou cumulus a cumulonimbus. Pojem kupovitý oblak se vztahuje k vnějšímu vzhledu konv. oblaků, není přesněji vymezen a v mezinárodní morfologické klasifikaci oblaků se nepoužívá. Viz též oblak vrstevnatý.

viz oblak kupovitý.

meteorologická stanice, na níž měření a pozorování provádějí výhradně pozorovatelé s požadovanou kvalifikací, v ČR stálí zaměstnanci Českého hydrometeorologického ústavu, Akademie věd ČR nebo Armády ČR. Všechny profesionální met. stanice ČR patří mezi automatizované meteorologické stanice a jejich zprávy se zařazují do mezinárodní výměny met. informací. Viz též metadata meteorologické stanice, stanice dobrovolnická.

meteorologická stanice, na níž měření a pozorování provádějí výhradně pozorovatelé s požadovanou kvalifikací, v ČR stálí zaměstnanci Českého hydrometeorologického ústavu, Akademie věd ČR nebo Armády ČR. Všechny profesionální met. stanice ČR patří mezi automatizované meteorologické stanice a jejich zprávy se zařazují do mezinárodní výměny met. informací. Viz též metadata meteorologické stanice, stanice dobrovolnická.

v české elektrotechnické literatuře označení pro el. výboj o vysoké proudové intenzitě, opticky se projevující vysokou svítivosti, jenž je způsoben neutralizací kladných a záporných nábojů při interakci vůdčího výboje se zemí nebo s oblakem opačné polarity. Obvykle se realizuje jako zpětný výboj. Podle typických parametrů proudu blesku se řeší a dimenzuje technická ochrana elektrických zařízení před účinky blesků. Viz též hromosvod.

viz klasifikace atmosférických front.

atmosférická fronta oddělující hlavní typy vzduchových hmot, vymezených geografickou klasifikací vzduchových hmot. Hlavními frontami jsou arktická fronta, antarktická fronta, polární fronta, příp. intertropická fronta. Hlavní fronta zpravidla neobepíná celou polokouli, ale rozpadá se do větví atmosférické fronty. Viz též fronta podružná.

oblast maxima směrového vyzařovacího diagramu antény (parabolické). Jako šířka svazku hlavního laloku se obvykle uvádí dvojnásobek úhlové vzdálenosti směru maximálního výkonu (osa antény) a směru s polovinou maximálního výkonu (s výkonem o 3 dB nižším).

pozemní meteorologická stanice, která provádí met. měření a pozorování v přízemní vrstvě atmosféry za použití odpovídajícího tech. vybavení a personálu. Její zprávy se zařazují do mezinárodní výměny met. informací.

syn. etalon barometrický – přesný tlakoměr, jímž lze měřit tlak vzduchu absolutně, tj. měření atmosférického tlaku vůči ideálnímu vakuu.

tlakoměr etalonový, který je vybrán členským státem Světové meteorologické organizace nebo oblastním sdružením WMO jako zákl. přístroj pro srovnávání tlakoměrů na území své působnosti. V současné době se v České republice metrologicky navazují staniční tlakoměry na národní etalon tlaku prostřednictvím hlavního etalonu organizace (ČHMÚ). Při kalibraci se přenáší hodnoty tlaku z pracovního tlakoměru až na etalon nejvyšší kvality prostřednictvím etalonu kalibrační laboratoře. Zásadou je mít etalon tlaku minimálně dvakrát přesnější než dané pracovní měřidlo. V případě ČHMÚ se jedná o číslicový tlakoměr RPM4 od firmy FLUKE DH Instruments, který je navázaný na primární etalon Českého metrologického institutu - Pístový tlakoměr, typ DHI PG 7601 s rozšířenou nejistotou měření 0,3 Pa +0,0011 % z měřené hodnoty. Viz též kalibrace meteorologických přístrojů.

syn. duha hlavní.

syn. duha primární – duha vytvořená lomem a jedním vnitřním odrazem světla na dešťových kapkách. Rozdělení velikosti dešťových kapek určuje, které barvy jsou zastoupeny a jak široký pruh zaujímají. Vždy je však fialová barva na vnitřní (úhlový poloměr oblouku 40°) a červená na vnější (úhlový poloměr oblouku 42°) straně duhového oblouku.

tzv. hlavní termodynamické věty představují základní principy v oboru termodynamiky. První hlavní věta termodynamická je vyjádřením zákona zachování energie při termodynamických procesech a stanoví, že teplo dodané termodynamickému systému se spotřebuje na zvýšení vnitřní energie systému a na vykonání vnější práce. Pro ideální plyn lze první hlavní větu termodynamickou vyjádřit ve tvaru
$dq=du+pd\alpha ,$
kde dq je množství tepelné energie dodané jednotce hmotnosti ideálního plynu, du odpovídající přírůstek vnitřní energie, p tlak a dα přírůstek měrného objemu. Uvedený matematický zápis první hlavní věty termodynamické patří k základním rovnicím termodynamiky atmosféry. Druhá hlavní věta termodynamická postuluje princip nemožnosti trvalého přechodu tepla z chladnějšího na teplejší těleso bez vynaložení práce. Třetí hlavní věta termodynamická se týká nedosažitelnosti teploty absolutní nuly, tj. nulové teploty v Kelvinově teplotní stupnici.

syn. anticyklona severopacifická, anticyklona honolulská – teplá, vysoká a kvazipermanentní anticyklona v tropech a subtropech sev. části Tichého oceánu, patřící mezi permanentní akční centra atmosféry. Havajská anticyklona dostala název podle Havajských ostrovů, v jejichž blízkosti se většinou vyskytuje její střed. Často, zejména v chladném pololetí, se z ní odděluje samostatná anticyklona v záp. části Pacifiku a mezi nimi se vytváří tzv. druhá pacifická polární fronta.

syn. tlakoměr sifonový – rtuťový tlakoměr, v němž je jako barometrická trubice použita násoska, resp. jednoduchá U-trubice, eventuálně s krátkým a dlouhým ramenem, kde se musí číst polohy horní hladiny (v dlouhém rameni s vakuem nad touto hladinou) a dolní hladiny (v krátkém rameni otevřeném okolnímu tlaku). Délka rtuťového sloupce se stanoví jako rozdíl úrovně horní a dolní hladiny rtuti. Vzhledem k nižší přesnosti není příliš vhodný pro met. účely.

kondenzační hladina, ve které vystupující nenasycená vzduchová částice přejde do stavu nasycení vodní párou následkem ochlazování při adiabatické expanzi. Výstupný pohyb může být způsoben termickou nebo vynucenou konvekcí. Výstupnou kondenzační hladinu určujeme na termodynamickém diagramu jako hladinu, v níž se protíná stavová křivka vystupující částice a izograma proložená teplotou rosného bodu v počáteční hladině výstupu. Výstupnou kondenzační hladinu určujeme nejčastěji pro adiabatický výstup z přízemní hladiny. Lze ji však určit pro výstup z libovolného bodu křivky teplotního zvrstvení. Viz též teplota výstupné kondenzační hladiny.

viz heiligenschein.

syn. glórie.

Termín pochází z lat. gloriola „drobná sláva“ (zdrobnělina od gloria  „sláva, záře, jasnost“). Toto lat. slovo bylo přejato do dalších jazyků, v nichž se stalo označením svatozáře (např. angl. gloriole), nebo glórie; v češtině a slovenštině se termín gloriola používá v obou těchto významech.

někdy používaný mezinárodní termín něm. jazykového původu pro jev glórie kolem stínu vrženého lidskou postavou (zejména její hlavou a k ní přilehlou částí těla) na zemský povrch pokrytý kapičkami rosy nebo do vrstvy přízemní mlhy. Termín se v literatuře někdy používá i pro analogický jev podstatně menší výraznosti v souvislosti se stíny vrženými na povrchy granulového charakteru (povrch písku apod.) nebo např. v případě stínu letadla letícího nad lesními masivy produkujícími v době svého kvetení velké soubory pylových částic. Zde bývá zmiňováno jednoduché vysvětlení v podobě vysoké intenzity světla rozptýleného příslušnými částicemi. Jev pak může mít podobu pouze světelné skvrny kolem vrženého stínu bez zřetelných světelných maxim a minim typických pro ohybové jevy. V literatuře se někdy ve smyslu synonyma vyskytuje označení Celliniho halo (Benvenuto Cellini, popis jevu z r. 1562).

Termín je přejat z němčiny, v překladu znamená svatozář.

termín používaný ve zdravotnictví pro soubor fyz., chem. a biologických faktorů v atmosféře, který příznivě ovlivňuje fyziologické funkce organizmu. Léčivé klima je vhodné k prevenci a léčbě některých chorobných stavů, k posilnění organizmu ve smyslu obnovení zlepšení zdravotního stavu, pracovní schopnosti a výkonnosti. Klima lze prohlásit za léčivé jen tehdy, je-li podán důkaz o jeho léčivých vlastnostech a účincích, který je opřen o vědecký výzkum a lékařskou zkušenost s těmito účinky. Viz též klimatoterapie, lázně klimatické, místo klimatické.

místo s léčivým klimatem, v němž je zákl. léčebnou metodou klimatická léčba neboli klimatoterapie, kde jsou pro tuto metodu odpovídající léčebná zařízení, je zajištěna odb. lékařská péče a jemuž byl ministerstvem zdravotnictví udělen lázeňský statut. Na klimatické lázně se kladou vyšší požadavky z ekologického hlediska než na přírodní léčebné lázně minerální. Viz též místo klimatické.

syn. klimatologie lázeňská.

Termín se skládá z lat. balneum „lázně“ a slova klimatologie.

syn. den horký.

syn. den tropický – charakteristický den, v němž maximální teplota vzduchu dosáhla hodnoty 30,0 °C nebo vyšší. Uvedená prahová hodnota se používá ve středoevropských zemích, v oblastech s odlišným klimatem může být zavedena jiná (např. v Austrálii 35,0 °C). Podmnožinou horkých dní jsou velmi horké dny. Viz též noc tropická.

viz oblačnost.

charakteristický den, v němž prům. oblačnost byla menší než 2 desetiny, případně relativní trvání slunečního svitu bylo větší než 0,8. Viz též den oblačný, den zamračený.

období, ve kterém je třeba v závislosti na povětrnostních podmínkách vytápět obytné prostory.

dnes již neužívaný přístroj k měření přímého slunečního záření. Tepelné účinky dopadajícího záření se zjišťovaly pomocí citlivého teploměru. Heliotermometr zkonstruoval švýcarský přírodovědec H. B. de Saussure v r. 1774. Viz též teploměr insolační.

Termín se skládá z řec. ἥλιος [hélios] „Slunce“,  θερμός [thermos] „horký, teplý“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

viz vlny Helmholtzovy.

syn. volná energie Helmholtzova – část vnitřní energie termodyn. systému, která je volná z hlediska možnosti transformace na konanou práci. Označíme-li ji F, je dána vztahem
$F=U-TS,$
kde U představuje vnitřní energii systému, T jeho teplotu v K a S entropii.

gravitační vlny typu střižných vln vznikající v oblastech velmi vysokých hodnot vertikálního střihu větru, teoreticky na rozhraní dvou vzduchových vrstev s rozdílným vektorem rychlosti větru. Ve své čisté podobě, tj. není-li záležitost komplikována i diskontinuitou v poli hustoty vzduchu na tomto rozhraní, mají vždy charakter instabilního vlnění, a v souvislosti s tím se v odb. literatuře používá pojem Helmholtzova instabilita. Vlivem této instability mohou Helmholtzovy vlny ztrácet charakter uspořádaného vlnění a projevují se pak i vytvářením vzduchových vrstev s velmi silnou turbulencí. Viz též vlny Kelvinovy–Helmholtzovy.

syn. potenciál Helmholtzův.

jedna z vedlejších klimatických, příp. fenologických sezon ve vyšších zeměp. šířkách dané polokoule, vymezená např. takto:
1. období od podzimní rovnodennosti do zimního slunovratu (astronomické léto);
2. trojice podzimních měsíců, na sev. polokouli září, říjen a listopad (tzv. klimatologický podzim);
3. období s průměrnými denními teplotami vzduchu 5 až 15 °C na sestupné části křivky roč. chodu. V tomto pojetí se jeho konec kryje s ukončením velkého vegetačního období.

Výraz se skládá z předložky pod- a slova zima, tj. „období před zimou“. Vymezení jména tohoto ročního období vzhledem k zimě se v jiných jazycích nevyskytuje.

viz rovnodennost.

někdy používané označení pro zeměp. oblast, v níž vzduch v důsledku delšího setrvání (dny až týdny) získává vlastnosti (teplotu, vlhkost, zakalení), které jsou pro tuto oblast charakteristické. Ohnisky vzniku vzduchových hmot jsou především horizontálně rozlehlé regiony s dostatečně homogenním aktivním povrchem, oblasti výskytu stacionárních tlakových útvarů (zejména anticyklon) nebo tlakových polí s velmi malými horizontálními tlakovými gradienty.

zast. označení pro zkosený diagram.

ve fyzice oblaků a srážek označení nukleace kapek na kondenzačních jádrech, popř. nukleace ledu na ledových jádrech. Heterogenní nukleace vody a ledu je nutná pro další vývoj oblačných kapek i ledových krystalků v atmosféře. Nukleaci ledu na ledových jádrech označujeme také jako primární nukleaci ledu, pokud ji chceme odlišit od sekundární nukleace ledu. Viz též nukleace homogenní.

oblast nad turbopauzou do výšek přibližně nad 100 km, v níž je vert. rozložení atm. plynů určováno molekulární difuzí v poli zemské tíže a nikoliv turbulentním promícháváním. Prakticky se shoduje s heterosférou. Viz též turbosféra.

Termín se skládá z lat. diffusio „rozprostření, rozptýlení“ a z řec. σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).

část atmosféry Země nad výškou zhruba 90 km, kde se začíná uplatňovat difuzní rovnováha, která se ustaví podle parciálního tlaku jednotlivých plynů. Koncentrace lehčích plynů ubývá s výškou pomaleji, a proto ve výškách několika tisíc km převládá atomární vodík. V heterosféře se významně uplatňuje elektromagnetické sluneční záření, které způsobuje fotoionizaci a fotodisociaci. Uplatňují se však i vlivy záření korpuskulárního. Vznikají tak ionty a volné elektrony, v případě fotodisociace štěpí záření krátkých vlnových délek molekuly na atomy. Vlivem absorpce sluneční energie dosahuje teplota v řídké heterosféře hodnot řádově stovek kelvinů. K největší produkci elektronů a iontů dochází ve výškách kolem 300 km. Vrstva pod heterosférou se nazývá homosféra.

Termín zavedl britský přírodovědec S. Chapman v r. 1950. Skládá se z řec. slov ἕτερος [heteros] „druhý, jiný“ a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).

viz čtyřicítky řvoucí.

meteorologická stanice na pohybující se lodi, která je vybavena jen základními met. přístroji, často bez certifikace, a předává na vyžádání z určité oblasti nebo za určitých povětrnostních podmínek kódované zprávy o met. pozorováních nebo informace v otevřené řeči.

přízemní meteorologická stanice na pevnině, která provádí met. měření a pozorování sloužící k doplnění údajů zákl. sítě met. stanic. Zprávy těchto stanic se operativně soustřeďují v národním met. centru, avšak pro mezinárodní výměnu se nepoužívají. Stanice nemusí mít nepřetržitý provoz.

syn. rovník světový.

charakteristické modré zabarvení bezoblačné oblohy, popř. bezoblačné části oblohy, způsobené molekulárním rozptylem světla. Tento jev lze kvantit. popsat pomocí Rayleighova zákona. Ve viditelné oblasti rozptýleného slunečního záření tedy převažují kratší vlnové délky, z modrofialového konce spektra. Jsou-li v atmosféře přítomny prachové či vodní částice, rozptyl se stává méně závislým na vlnové délce, takže barva rozptýleného světla přechází k bílé. Modř oblohy je proto určitým indikátorem zakalení atmosféry.
Modř oblohy se měří pomocí různých druhů tzv. cyanometrů, jejichž základem je stupnice odstínů modré barvy, sahající od bílé přes ultramarínovou k černé. První kvantitativní měření modře oblohy provedl a popsal Horace Bénédict de Saussure v letech 1788 - 1789. Využil přitom stupnici o 53 různých odstínech modré. Pro obdobný odhad bylo užito několika dalších typů stupnic a provedena řada srovnávacích měření. Tato aktivita vyústila v definici Linkeho stupnice modře oblohy. V současné době se v ČR podobná měření provozně neprovádějí.

viz modř oblohy.

1. v astronomii část nebeské sféry, která se v dané části roku a případně i fázi dne nachází nad astronomickým obzorem;
2. v meteorologii označení pro obzorem ohraničený prostor nad zemským povrchem, kde mohou být pozorovány meteorologické jevy. Obloha může být zcela nebo částečně pokryta oblačností, případně ovlivněna zakalením atmosféry. Během světlého dne se bezoblačná část oblohy vlivem molekulárního rozptylu vyznačuje modří oblohy, která při soumraku přechází do soumrakových barev. Během jasné noci se oblohou rozumí viditelná část nebeské sféry. V případě výrazného snížení dohlednosti, např. vlivem mlhy, nelze oblohu rozeznat. Viz též světlo oblohy, svit oblohy přirozený, znečištění světelné.

Termín je odvozen od slovesa „obložit“, doslova tedy znamená „to, čím jsme obloženi“.

myšlená kulová plocha se středem uprostřed Země a s libovolně velkým poloměrem, na níž se pozorovateli promítají veškeré vesmírné objekty. Vlivem rotace Země kolem zemské osy se nebeská sféra zdánlivě pohybuje od východu k západu. Její viditelná část, někdy označovaná též jako obloha, je zdola ohraničena obzorem. Viz též rovník světový, ekliptika.

viz svit oblohy přirozený.

Termín zavedl z podnětu O. Struveho v r. 1950 amer. astronom C. T. Elvey. Skládá se z angl. slov air „vzduch“ a glow „záře“.

nepřetržité vyzařování energie atomy a molekulami ve výškách 85 až 300 km ve viditelném oboru spektra. Příčinou svitu oblohy je excitace, disociace a ionizace různých molekul a iontů působená slunečním zářením s následnou rekombinací, při níž se uvolňuje energie vyzařováním v různých spektrálních čarách. Svit oblohy pozorovaný v noci se nazývá noční svit oblohy. Předpokládá se existence denního svitu oblohy, který se však nedá pozorovat, poněvadž je překryt jinými intenzivnějšími toky záření. Svit oblohy je součástí světla noční oblohy, jeho rozložení po obloze a v čase nemusí být konstantní, někdy se vyskytují časové epizody jeho zvýšené intenzity na celé obloze, nebo na jejích částech, což může v některých případech negativně ovlivňovat např. astronomická pozorování. Má charakter od rovnoměrně rozloženého závoje, přes různé nerovnoměrné pásy, až po série vln postupujících oblohou. Zvýšená aktivita nočního svitu oblohy a jeho prostorové charakteristiky souvisí mimo jiné i s výskytem silných konv. bouří, tsunami a jinými jevy, probíhajícími při zemském povrchu či v troposféře.

opticky (fotometricky) hodnocený tok elektromagnetického záření ve viditelném oboru vlnových délek směřující do oka pozorovatele nebo na čidlo měřicího přístroje z různých úseků oblohy ve dne mimo sluneční disk, v noci mimo disk Měsíce. V denních hodinách v tomto případě zcela dominuje viditelné rozptýlené sluneční záření. V noci se uplatňuje rozptýlené měsíční světlo, světlo hvězd, zvířetníkové světlo, přirozený svit oblohy, osvícení oblohy v důsledku světelného znečištění, v době soumraku rozptýlené sluneční světlo z příslušných částí oblohy apod.

část klimatologie, která se zabývá studiem historického klimatu, především z hlediska kolísání klimatu. Opírá se přitom o poznatky z referenčního období, kdy je možné určit závislosti mezi meteorologickými měřeními a údaji z historických dokumentárních pramenů. K rekonstrukci klimatu období před počátkem pravidelných met. měření pak využívá záznamů pravidelných meteorologických pozorování bez přístrojů, dále pak kronikářských a jiných zpráv o povětrnostních extrémech, o charakteru jednotlivých sezon apod. Kromě přímých pozorování má k dispozici i proxy data dokumentární povahy, např. údaje o stavu vodních toků (o povodních, hydrologickém suchu, ledových jevech apod.) nebo záznamy hospodářského charakteru (o neúrodách, počátcích žní apod.). Stejně jako paleoklimatologie může využívat i proxy data přírodního charakteru, především poznatky z dendroklimatologie, archeologie a palinologie, která se zabývá pylovou analýzou.

přístroj, který k měření rychlosti větru využívá zchlazování el. odporového čidla ventilací. Čidlo je tvořeno tenkým (tlouštka řádu jednotek mikrometru) kovovým drátkem (platina, wolfram) a využívá změny odporu většiny kovů s teplotou. Je vyhříváno el. proudem. Měřením změn teploty je stanoven odvod tepla z čidla, jenž výrazně závisí na rychlosti větru. U starších typů je charakteristika čidla značně nelineární. Původně měl proto termoanemometr dostatečnou přesnost jen v poměrně malém rozpětí rychlostí větru. Dnešní termoanemometry svými rozsahy a přesností umožňují i běžná meteorologická měření. Kromě toho se ovšem pro velmi malý rozměr čidla a jeho malou setrvačnost termoanemometru používá především pro určení malých rychlostí větru a turbulentních pulzací při nich. Viz též měření větru, anemometr.

Termín se skládá z řec. θερμός [thermos] „teplý, horký“ a slova anemometr.

subj. pocit intenzivního účinku tepla. Viz též vedro, dusno, vlna veder.

Slovo horko je příbuzné se slovesem hořet; pochází z indoevropského kořene *guher- „horký“, stejně jako angl. warm „teplý“, či řec. θερμός [thermos] téhož významu.

stav vznikající v létě za suchého počasí při vysoké teplotě a slabém proudění vzduchu za intenzivního přímého slunečního záření zpravidla v odpoledních hodinách. Působí zvýšenou zátěž lidskému organismu, vadnutí rostlin apod. Zvláště nepříznivě se projevuje ve městech v důsledku přehřátí umělého aktivního povrchu. Vedro nemá charakter odb. termínu. Viz též den tropický, noc tropická, dny psí, vlna veder.

Slovo pochází z praslovanského *vedro „jasné, pěkné počasí“, které má pravděpodobně stejný indoevr. kořen jako angl. weather a něm. Wetter.

syn. cyklona místní – cyklona vzniklá jako důsledek termické cyklogeneze. Termická cyklona je nízkou, kvazistacionární a teplou cyklonou bez dalšího vývoje.

syn. vlna veder.

syn. vlna horká – teplá vlna v nejteplejší části roku, při níž teplota vzduchu dosahuje obzvlášť vysokých hodnot, které přesahují stanovenou prahovou hodnotu zvolené charakteristiky. K vymezení vlny veder se nejčastěji využívají denní maxima teploty vzduchu, přičemž prahová hodnota může být dána absolutně (v Česku zpravidla hranice pro tropický den 30 °C), nebo relativně vůči statistickému rozdělení hodnot této veličiny (např. 95 % percentil). Kvůli lepšímu vyjádření vlivu na lidský organizmus jsou někdy vlny veder vymezovány pomocí denních minim teploty vzduchu nebo některého indexu vyjadřujícího pocitovou teplotu, která kromě vedra zohledňuje i pocit dusna. Během vln veder prudce roste mortalita, proto patří mezi významná povětrnostní ohrožení.
Ve stř. Evropě bývají vlny veder podmíněny advekcí tropického vzduchu do nitra pevniny v kombinaci s intenzívním radiačním ohříváním zemského povrchu a subsidencí vzduchu v týlové části anticyklon. V případě souběhu vlny veder s nahodilých suchem dochází k zesilování obou jevů jejich kladnou zpětnou vazbou. Počet, délka a intenzita vln veder patří mezi významné ukazatele změn klimatu. Viz též oteplování advekční, dny psí.

syn. výše tlaková
1. základní tlakový útvar, který se projevuje na synoptické mapě alespoň jednou uzavřenou izobarou nebo izohypsou, přičemž tlak vzduchu uvnitř je vyšší než v okolí. Střed anticyklony se označuje na synop. mapách v ČR písmenem „V“ (výše), na mapách z angl. a něm. jazykové oblasti písmenem „H“ (high, Hoch), na mapách z rus. jazykové oblasti písmenem „B“ (vysokoje davlenije) a na mapách ze špan. jazykové oblasti písmenem „A“ (alta).
Pro anticyklony jsou charakteristické anticyklonální vorticita a anticyklonální cirkulace, často také subsidence vzduchu, která je určujícím faktorem anticyklonálnního počasí. Ke vzniku anticyklon vedou složité procesy v atmosféře, označované jako anticyklogeneze. K výkladu vzniku a vert. stavby anticyklon významně přispěl též český meteorolog S. Hanzlík, který rozlišil studené a teplé anticyklony. Viz též stadia vývoje anticyklony, osa anticyklony.
2. tlakový útvar se zvýšenými hodnotami průměrného tlaku vzduchu oproti okolí, patrný na klimatologické mapě za celý rok nebo za určitou sezónu. Anticyklony v tomto smyslu patří mezi klimatická akční centra atmosféry, protože v dané oblasti určují všeobecnou cirkulaci atmosféry. Mezi takové anticyklony patří anticyklona arktická, antarktická, azorská, bermudská, havajská, jihopacifická, kanadská, mauricijská, sibiřská a svatohelenská.

Termín zavedl brit. přírodovědec F. Galton v r. 1863 jako protiklad k dříve zavedenému pojmu cyclone „cyklona“, a to přidáním předpony anti- (z řec. ἀντί [anti] „proti“).

syn. anticyklona.

syn. výše tlaková
1. základní tlakový útvar, který se projevuje na synoptické mapě alespoň jednou uzavřenou izobarou nebo izohypsou, přičemž tlak vzduchu uvnitř je vyšší než v okolí. Střed anticyklony se označuje na synop. mapách v ČR písmenem „V“ (výše), na mapách z angl. a něm. jazykové oblasti písmenem „H“ (high, Hoch), na mapách z rus. jazykové oblasti písmenem „B“ (vysokoje davlenije) a na mapách ze špan. jazykové oblasti písmenem „A“ (alta).
Pro anticyklony jsou charakteristické anticyklonální vorticita a anticyklonální cirkulace, často také subsidence vzduchu, která je určujícím faktorem anticyklonálnního počasí. Ke vzniku anticyklon vedou složité procesy v atmosféře, označované jako anticyklogeneze. K výkladu vzniku a vert. stavby anticyklon významně přispěl též český meteorolog S. Hanzlík, který rozlišil studené a teplé anticyklony. Viz též stadia vývoje anticyklony, osa anticyklony.
2. tlakový útvar se zvýšenými hodnotami průměrného tlaku vzduchu oproti okolí, patrný na klimatologické mapě za celý rok nebo za určitou sezónu. Anticyklony v tomto smyslu patří mezi klimatická akční centra atmosféry, protože v dané oblasti určují všeobecnou cirkulaci atmosféry. Mezi takové anticyklony patří anticyklona arktická, antarktická, azorská, bermudská, havajská, jihopacifická, kanadská, mauricijská, sibiřská a svatohelenská.

Termín zavedl brit. přírodovědec F. Galton v r. 1863 jako protiklad k dříve zavedenému pojmu cyclone „cyklona“, a to přidáním předpony anti- (z řec. ἀντί [anti] „proti“).

syn. anticyklona.

pásmo s vyšším tlakem vzduchu, ponejvíce rovnoběžkového směru, které se rozkládá mezi dvěma pásy nízkého tlaku vzduchu a během roku se přesouvá směrem na sever nebo na jih v závislosti na výšce Slunce. V tomto pásmu, které lze sledovat na klimatologických i synoptických mapách, se nacházejí jednotlivé anticyklony. Na Zemi jsou nejvýraznějšími subtropické pásy vysokého tlaku vzduchu, které v chladném pololetí zasahují ze subtropických částí oceánu i nad přilehlou pevninu a prakticky tak obepínají celou zeměkouli.

syn. výběžek vysokého tlaku vzduchu, nevhodně klín vysokého tlaku vzduchu – oblast vyššího tlaku vzduchu bez uzavřených izobar či izohyps. Vyskytuje se obvykle mezi dvěma oblastmi nízkého tlaku vzduchu. Na synoptické mapě bývá vyjádřena izobarami či izohypsami s anticyklonálním zakřivením, někdy ve tvaru písmene U. Hřeben může být také částí anticyklony. V hřebenu vysokého tlaku vzduchu lze vyznačit osu hřebene. Podél ní dochází k divergenci proudění, s níž jsou spojeny sestupné pohyby vzduchu mající obvykle za následek rozpouštění oblaků nebo všeobecně málo oblačné počasí. Proudnice v hřebenu mají anticyklonální zakřivení. Hřeben vysokého tlaku vzduchu je jedním z tlakových útvarů. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu.

syn. výběžek vysokého tlaku vzduchu, nevhodně klín vysokého tlaku vzduchu – oblast vyššího tlaku vzduchu bez uzavřených izobar či izohyps. Vyskytuje se obvykle mezi dvěma oblastmi nízkého tlaku vzduchu. Na synoptické mapě bývá vyjádřena izobarami či izohypsami s anticyklonálním zakřivením, někdy ve tvaru písmene U. Hřeben může být také částí anticyklony. V hřebenu vysokého tlaku vzduchu lze vyznačit osu hřebene. Podél ní dochází k divergenci proudění, s níž jsou spojeny sestupné pohyby vzduchu mající obvykle za následek rozpouštění oblaků nebo všeobecně málo oblačné počasí. Proudnice v hřebenu mají anticyklonální zakřivení. Hřeben vysokého tlaku vzduchu je jedním z tlakových útvarů. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu.

1. počasí v oblasti anticyklony. Závisí na stadiu vývoje anticyklony, na druhu vzduchové hmoty, která anticyklonu tvoří, a na roč. období. Je rozdílné v různých sektorech anticyklony. V chladném pololetí můžeme ve stř. Evropě pozorovat dva typy anticyklonálního počasí. První typ počasí se vyznačuje malou oblačností a nízkou teplotou vzduchu. Je obvyklý především ve stř. části anticyklony. Je charakteristický pro ostře vyjádřené procesy anticyklogeneze při subsidenci vzduchu v anticyklonách nad pevninou, které jsou tvořeny kontinentální vzduchovou hmotou s malou měrnou vlhkostí vzduchu. Při sněhové pokrývce klesá u nás noční teplota hluboko pod bod mrazu (–20 °C a níže). Druhý typ počasí je charakterizován velkou oblačností druhu stratus a stratocumulus a vyskytuje se v pomalu se vyvíjejících, popř. rozpadajících se anticyklonách, kdy sestupné pohyby vzduchu jsou velmi malé nebo jsou vystřídány výstupnými pohyby. Za této situace mohou dokonce vypadávat srážky ve tvaru mrholení. Často se vyskytují inverze teploty vzduchu obvykle začínající v blízkosti zemského povrchu a sahající do výšky 1 až 2 km. Při dostatečné vlhkosti jsou provázeny vývojem mlh, které zasahují rozsáhlé oblasti především v blízkosti středu anticyklony. Ve vyšších vrstvách anticyklony, v horských oblastech, bývá v tomto případě jasné a relativně velmi teplé počasí. V teplém pololetí nepozorujeme v anticyklonách počasí se spojitou vrstevnatou oblačností. Pro centrální oblasti anticyklony je typické málo oblačné, popř. bezoblačné počasí, v okrajových sektorech počasí s kupovitou oblačností, která bývá největší v předním sektoru tlakové výše. V jednotlivých případech, především v zadním sektoru letních anticyklon, lze pozorovat v horských oblastech stř. Evropy i bouřky. Nejvyšší teploty jsou v centrální části a v zadním sektoru výše.
2. označení pro počasí v oblasti anticyklony velmi zjednodušeně a nepřesně charakterizované malou oblačností beze srážek, nebo jasnem, slabým větrem, nebo bezvětřím a velkou denní amplitudou teploty vzduchu.

syn. mlha inverzní, mlha podinverzní – mlha rozprostírající se na velkých plochách do výšky řádově několika set metrů. Často začíná jako oblačná vrstva nebo oblak druhu stratus pod horní hranicí subsidenční inverze teploty vzduchu, se základnou klesající postupně až na zemský povrch. Obyčejně se tvoří v kvazistacionárních anticyklonách nad souší v zimním období. Ke vzniku a udržení vysoké mlhy přispívá radiační ochlazování v podinverzní vrstvě vzduchu. Proto podle Willettovy klasifikace mlh patří mezi mlhy radiační.

anticyklona, která zasahuje nejméně do horních vrstev troposféry nebo až po tropopauzu. Vysoká anticyklona je teplá v celém svém vert. rozsahu a má uzavřenou cirkulaci i nad izobarickou hladinou 500 hPa, ležící zhruba ve výšce 5,5 km. K vysokým anticyklonám patří subtropické anticyklony a postupující anticyklony ve stadiu stabilizace.

konvekce o velkém vertikálním rozsahu, často zasahující celou troposféru a někdy i pronikající 2 až 3 km do stratosféry. Jejím projevem jsou konv. bouře. Nevhodná označení vertikálně mohutné konvekce jsou konvekce hluboká nebo pronikavá.

syn. cyklona studená.

výrazné přechodné zvýšení hladiny toku, způsobené náhlým nárůstem průtoku nebo dočasným zmenšením průtočnosti koryta, přičemž může dojít k rozlivu vody mimo koryto. K nárůstu průtoku na území ČR dochází vlivem intenzivních dešťových srážek (dešťová povodeň) nebo prudkým táním sněhu při oblevě (sněhová povodeň), popř. jejich kombinací (smíšená povodeň). Dešťová povodeň může být vyvolána trvalým deštěm nebo přívalovým deštěm. Ten je nejčastější příčinou přívalových povodní (někdy nesprávně označovaných jako bleskové povodně z angl. flash flood), pro něž je typický rychlý nárůst i pokles průtoku. K dočasnému zmenšení průtočnosti koryta dochází zejména při výskytu ledových jevů (ledová povodeň). Náhlé uvolnění překážky je dalším mechanizmem vzniku přívalové povodně. Viz též hydrometeorologie.

čára spojující koncové body vektorů, které jsou znázorněné v polárních souřadnicích a vycházejí z počátku souřadnicového systému. V meteorologii se nejčastěji využívá hodograf rychlosti větru. Pomocí hodografu rychlosti větru se zpravidla vyjadřuje vertikální profil větru, popř. denní chod rychlosti větru apod. Bod na hodografu tak vyjadřuje rychlost a směr, kterým vítr v dané hladině, popř. v daném čase vane. Velmi známé je např. znázornění výškového profilu větru v mezní vrstvě atmosféry v podobě Taylorovy (nebo Ekmanovy) spirály.

Termín zavedl irský matematik W. R. Hamilton v r. 1847 pro označení křivky znázorňující pohyb tělesa v gravitačním poli. V met. významu termín použil americký meteorolog H. R. Byers v r. 1944. Skládá se z řec. slov ὁδός [hodos] „cesta, rozcestí“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“, což odpovídá původnímu významu termínu.

syn. atmosféra vysoká – nejednoznačné označení vnější části atmosféry Země. které v některých pracích odpovídá heterosféře, v jiných ionosféře, případně části atmosféry nad stratopauzou nebo dokonce celé vrstvě atmosféry nad tropopauzou. Viz též členění atmosféry vertikální.

viz oblaky vysokého patra.

výška, v níž vektor větru přestává být ovlivňován zemským povrchem (třením apod.) a pohyb vzduchových částic je způsobován jen silou tlakového gradientu, silou zemské tíže a Coriolisovou silou. Vektor větru lze proto už aproximovat geostroficky nebo gradientově, nejvýše se započtením těch ageostrofických složek, které mají původ v makromet. polích volné atmosféry (izalobarický vítr apod.). Prům. nadm. výška horní hranice mezní vrstvy atmosféry je asi 1,5 km, což odpovídá zhruba výšce izobarické hladiny 850 hPa. Denní chod teploty vzduchu nad touto výškou už není prakticky ovlivňován zemským povrchem. Viz též vítr ageostrofický, vítr geostrofický, vítr gradientový.

1. hladina, do které lze v prvním přiblížení předpokládat neměnnost hodnot vert. turbulentního toku hybnosti tepla a vlhkosti s výškou. Mění se ve velmi širokém intervalu od několika metrů do 100 až 200 m nad terénem podle vert. teplotního zvrstvení, rychlosti větru a charakteru aktivního povrchu;
2. v mikroklimatologii se za horní hranici přízemní vrstvy atmosféry někdy považovala výška 1,5 až 2 m nad zemí, v níž bylo možné provádět standardní met. měření. Viz též vrstva atmosféry přízemní.

výška, obvykle nadmořská výška, hladiny atmosféry, v níž teplota vzduchu nabývá hodnoty 0 °C. Viz též izoterma nulová.

vert. vzdálenost mezi povrchem sněhové pokrývky a povrchem půdy (při měření výšky celkové sněhové pokrývky) nebo povrchem sněhoměrného prkénka (při měření výšky nového sněhu). Dále se rozeznává průměrná výška sněhové pokrývky a průměrná výška sněhu. Viz též měření sněhové pokrývky, den se sněhovou pokrývkou.

1. výška nejnižšího bodu oblaku nad terénem v místě pozorování, popř. nadm. výška tohoto bodu. V ČR se výška základny oblaků určuje pouze na profesionálních meteorologických stanicích. Měření výšky základny oblaků se provádí především pomocí ceilometrů. Kromě toho se výška základny oblaků odhaduje, a to především u oblaků středního patra a oblaků vysokého patra.
2. výška základny oblaků pro letecké účely, udávaná v souladu s předpisy ICAO, která musí být pro výšky nad 300 m stanovena zásadně objektivním měřením. Udává se v metrech nebo stopách (1 stopa = 0,3048 m). Tato výška je buď nadmořská (zkr. MSL nebo starší MER), anebo nad terénem (zkr. AGL, resp. SOL). Pro přistávající letadla se výška základny oblaků vztahuje k nadm. výšce nejvyššího bodu dráhového systému, tj. k oficiální výšce letiště. Viz též minima letištní provozní.

nadmořská výška senzoru tlakoměru; u dříve používaných rtuťových tlakoměrů nadm. výška nulového bodu stupnice těchto tlakoměrů.

výška cíle h se vypočítá podle vzorce
$h=r\sin \alpha +\frac{r^2}{2R_e}+h_0$
kde r je vzdálenost od radaru, α elevační úhel antény, R_e efektivní poloměr Země a h₀ nadmořská výška radaru (osy antény).

čes. překlad pro altostratus.

vert. vzdálenost hladiny, bodu nebo definovaného místa od stř. hladiny moře. V angl. terminologii se pro nadmořskou výšku používají termíny: „elevation“, jde-li o nadm. výšku objektů na zemském povrchu nebo objektů pevně spojených se zemským povrchem a „altitude“, jedná-li se o nadm. výšku objektů nad zemským povrchem; nebo obecnější termín „height above mean sea level“. V češtině a slovenštině existuje jediný termín „nadmořská výška“.

viz oblaky vysokého patra.

oblaky vyskytující se v polárních oblastech přibližně v nadm. výškách od 3 do 8 km, ve stř. zeměp. šířkách od 5 do 13 km a v tropických oblastech od 6 do 18 km. Do této skupiny patří oblaky druhu cirrus, cirrocumulus a cirrostratus. Do vysokého patra však zasahují i oblaky druhu cumulonimbus, často též altostratus a nimbostratus. Viz též klasifikace oblaků, patra oblaků, oblaky nízkého patra, oblaky středního patra.

anticyklona ve stř. a horních vrstvách troposféry, která se projevuje pouze na výškových mapách, zatímco na přízemní mapě není vyjádřena. Výšková anticyklona má charakter teplé anticyklony vyskytující se v mírných zeměp. šířkách nad pevninou a vznikající většinou ze subtropické anticyklony.

fronta ve stř. a horní troposféře. Na výškových mapách se projevuje zpravidla v poli teploty, vlhkosti a proudění vzduchu. Do blízkosti zemského povrchu tato fronta nedosahuje. Viz též fronta přízemní.

anticyklona ve stř. a horních vrstvách troposféry, která se projevuje pouze na výškových mapách, zatímco na přízemní mapě není vyjádřena. Výšková anticyklona má charakter teplé anticyklony vyskytující se v mírných zeměp. šířkách nad pevninou a vznikající většinou ze subtropické anticyklony.

teplotní inverze, jejíž dolní hranice leží v určité výšce nad zemským povrchem v mezní vrstvě atmosféry nebo ve volné atmosféře. Vzniká např. v důsledku subsidence vzduchu v oblastech vysokého tlaku, advekce teplého vzduchu ve výšce, při pasátové cirkulaci a často i v oblasti tropopauzy. Viz též inverze teploty vzduchu přízemní.

syn. mapa aerologická – synoptická mapa, na níž jsou znázorněny met. podmínky nebo prvky, které jsou vztaženy k určité izobarické hladině ve volné atmosféře, k určité atm. vrstvě, popř. ke konstantní nenulové nadm. výšce. Nejčastěji se používají mapy absolutní topografie a mapy relativní topografie. K výškovým mapám patří také mapy tropopauzy, mapy výškového větru aj.

viz izohypsa.

v družicové meteorologii označení pro aktivní radiometr, zaměřený na získávání velmi přesných údajů o výšce hladiny moří a oceánů. Data z altimetrů (společně s dalšími daty) jsou rovněž asimilována do modelů numerické předpovědi počasí. Viz též družice Jason.

Termín pochází z lat. slova altimeter, doloženého již v 11. století jako označení přístroje na měření výšky. Skládá se z lat. altus „vysoký“ a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

v družicové meteorologii označení pro aktivní radiometr, zaměřený na získávání velmi přesných údajů o výšce hladiny moří a oceánů. Data z altimetrů (společně s dalšími daty) jsou rovněž asimilována do modelů numerické předpovědi počasí. Viz též družice Jason.

Termín pochází z lat. slova altimeter, doloženého již v 11. století jako označení přístroje na měření výšky. Skládá se z lat. altus „vysoký“ a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

aneroid sloužící k barometrické nivelaci. Je vybaven stupnicí zkonstruovanou podle teor. závislosti poklesu tlaku vzduchu na nadm. výšce a je používán především v letecké dopravě. Naměřený tlak přepočítává na základě matematického modelu tzv. standardní atmosféry a zobrazuje v jednotkách výšky. Viz též hypsometr, nastavení výškoměru, opravy údaje výškoměru.

nastavení výškoměru na takovou hodnotu tlaku vzduchu, při níž přístroj udává výšku nad zvolenou referenční hladinou, např. nad dráhou letiště nebo nad hladinou moře, nebo nad tzv. převodní hladinou udává letovou hladinu. Po průletu převodní hladinou je nastaven tlak 1 013 hPa, převodní hladinou je v ČR zpravidla výška 5 000 FT MSL.

zdroj, např. vysoký komín, dodávající do ovzduší znečišťující příměsi, jehož efektivní výška přesahuje tloušťku přízemních inverzí teploty vzduchu, typicky se vyskytujících v daném místě. Znečištění pocházející z tohoto typu zdrojů se rozptyluje nad inverzí a jeho přenos k zemskému povrchu je omezen silnou stabilitou v inverzní vrstvě. V bezprostředním okolí vyvýšených zdrojů jsou proto u země při výskytu přízemních inverzí teploty pozorovány malé koncentrace znečištění.

hřeben vysokého tlaku vzduchu ve střední a horní troposféře, identifikovatelný na mapách absolutní topografie 700 hPa a vyšších hladin. Pod výškovým hřebenem se obvykle vyskytuje nevýrazné tlakové pole nebo oblast nízkého tlaku vzduchu, tj. cyklona nebo brázda nízkého tlaku vzduchu. Viz též brázda výšková.

brázda nízkého tlaku vzduchu ve stř. a horní troposféře, která je identifikovatelná na mapách absolutní topografie od 700 hPa výše.

zákal ve vrstvě, jejíž spodní hranice leží nad zemským povrchem. Viz též vrstva zákalová.

označení pro vítr vanoucí v různých hladinách mezní vrstvy a volné atmosféry, měřený nejčastěji pomocí pilotovacích balonů nebo radiotechnických prostředků. Výškový vítr takto měřený, se počítá jako prům. hodnota z určité vrstvy, jejíž tloušťka je obvykle dána stoupací rychlostí balonu za zvolený časový interval. Pojem výškový vítr se obecně považuje za komplementární ve vztahu k přízemnímu větru, a potom se za výškový vítr zpravidla považují údaje o rychlosti větru už z hladin okolo 20 m nad zemským povrchem. Pro použití v synoptické a letecké meteorologii se výškový vítr šifruje ve zprávě z pozemní (mořské) stanice o tlaku, teplotě, vlhkosti a větru ve vyšších hladinách a ve zprávě z pozemní (mořské) stanice o výškovém větru. Jiným způsobem měření výškového větru je dálková detekce pomocí sodarů nebo windprofileru. Viz též profil větru, měření větru radiotechnickými prostředky, sondáž akustická.

mapa, na níž je znázorněno rozložení větru v určité izobarické hladině ve volné atmosféře. Je jednou z výškových map.

speciální radiosonda obvykle nesená volně letícím balonem a sloužící k rádiovému určení trajektorie, po které se pohybovala. Předává rádiové signály s telemetrií tlaku, event. výšky, nebo odpovědní signály, které se využívají k výpočtu vektoru výškového větru. Viz též měření větru radiotechnickými prostředky.

úhel mezi rovinou astronomického obzoru a spojnicí místa pozorování na zemském povrchu s uvažovaným bodem na obloze, případně na nebeské sféře, např. se středem slunečního disku, hvězdou apod. Doplněk výšky nad obzorem do 90° se nazývá zenitový úhel. V atmosférických vědách má hlavní význam výška Slunce nad obzorem, která je spolu s délkou světlého dne určujícím faktorem solárního klimatu.

cyklona, která je dobře vyjádřena na výškových mapách střední a horní troposféry, avšak na přízemní synoptické mapě v dané oblasti nenajdeme žádnou uzavřenou izobaru, uvnitř které by byl tlak vzduchu nižší než v okolí. Pod výškovou cyklonou se obyčejně vyskytuje oblast s malým horizontálním tlakovým gradientem nejčastěji v poli poněkud vyššího tlaku vzduchu, někdy však i dobře vyjádřený hřeben vysokého tlaku nebo nízká anticyklona. Výšková cyklona souhlasí s oblastí studeného vzduchu v troposféře a je typická oblačným počasím se srážkami.

elmag. záření, jehož spektrální složení je přesně dáno Planckovým zákonem. Viz též těleso absolutně černé.

syn. čtvrtohory mladší – současná geol. epocha, označovaná dříve též jako doba poledová neboli postglaciál, trvající od konce posledního glaciálu před 11,7 tisíci roků. Holocén představuje v rámci kvartéru zatím poslední interglaciál, takže kolísání klimatu během holocénu je méně výrazné než během kvartéru jako celku. Holocén byl tradičně členěn pomocí pylové analýzy do klimatických fází, které však zřejmě neměly globální charakter. V severní části Evropy po preboreálu a boreálu (do cca 8 000 BP) se spíše kontinentálním klimatem následoval atlantik (do cca 5 000 BP), který bývá dáván do souvislosti s hlavním holocenním klimatickým optimem. Mladšími klimatickými fázemi byly subboreál (do cca 2 500 BP) a subatlantik (do současnosti). Příznivější klimatické podmínky v holocénu umožnily nástup zemědělství (tzv. neolitická revoluce) a civilizace, čímž se lidská aktivita zařadila mezi podstatné klimatické faktory.

Termín navrhl franc. paleontolog P. Gervais v r. 1850. Skládá se z řec. ὅλος [holos] „celý, úplný“ a z komponentu -cén, obsaženého v názvu všech epoch současné geol. éry neboli kenozoika (angl. cenozoic; z řec. καινός [kainos] „nový“). Řec. ὅλος „úplný“ zde vyjadřuje, že holocén je vůbec nejmladší epochou, s veškerou současnou flórou a faunou.

označení závislosti charakteristiky zimní polární cirkulace ve stratosféře na fázi kvazidvouleté oscilace. Byl původně popsán Jamesem Holtonem a Hsiu-Chi Tanem v roce 1980. Vysvětlení závislosti spočívá v ovlivnění působení planetárních vln na polární cirkulaci, kdy ve východní fázi kvazidvouleté oscilace je toto působení relativně větší. Pozdější studie poukázaly také na potřebu zahrnutí vlivu jedenáctiletého slunečního cyklu.

polytropní atmosféra, ve které je hustota vzduchu s výškou konstantní, přičemž je rovna hustotě vzduchu u hladiny moře ve standardní atmosféře. Vertikální teplotní gradient v homogenní atmosféře má hodnotu autokonvekčního gradientu. Výška této modelové atmosféry je přibližně 8 000 m.

syn. nukleace spontánní – ve fyzice oblaků a srážek označení nukleace vody nebo ledu, která probíhá spontánně, náhodnými kolizemi molekul nebo podkritických molekulárních shluků ve vodní páře nebo vodě, bez účasti kondenzačních či ledových jader. Za běžných podmínek v atmosféře k homogenní nukleaci nedochází, neboť přítomnost kondenzačních a ledových jader zajišťuje přednostní uplatnění heterogenní nukleace. Hodnoty přesycení vodní párou, které odpovídají detekovatelné rychlosti homogenní nukleace a klesají s rostoucí teplotou, jsou řádu 10² %.

speciální případ turbulence, kdy charakteristiky turbulentního proudění, (tj. stř. hodnoty vzájemných součinů a kvadrátů složek turbulentních fluktuací rychlosti proudění, prostorové derivace těchto stř. hodnot, koeficienty turbulentní výměny, difuze apod.), jsou prostorově konstantní. Koncepci homogenní turbulence zavedl G. I. Taylor v roce 1935.

pole meteorologických veličin je homogenní a izotropní, jestliže jeho stř. hodnota je konstantní a korelační funkce závisí jen na vzdálenosti bodů pole. Tato zjednodušující vlastnost se používá při formulaci algoritmů numerické analýzy.

vlastnost klimatologických řad spočívající v tom, že tyto řady reagují jen na přirozenou variabilitu počasí a klimatu, nikoliv na změny v umístění meteorologické stanice, v expozici meteorologických přístrojů a jejich typu, v metodice a termínech pozorování aj. V homogenních klimatologických řadách se rovněž neprojevují změny mikroklimatu, mezoklimatu, resp. místního klimatu, které mohou vznikat v důsledku změn zástavby nebo vzrůstu stromů v nejbližším okolí met. stanice, růstu města, industrializace oblasti apod. Posouzení homogenity klimatologických řad, které je předpokladem úspěšné aplikace klimatologického materiálu, se provádí numerickými nebo graf. metodami.

označení jednoho ze zvláštních oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Vývoj zvláštních oblaků homogenitus je přímým důsledkem lidské činnosti. Jde např. o kondenzační pruhy za letadly nebo o kupovité oblaky vyvolané teplým a vlhkým vzduchem, který vystupuje z ústí chladících věží. U oblaků, které jednoznačně vznikají a vyvíjejí se jako důsledek lidské aktivity, se označení homogenitus připojuje za označení druhu, popř. tvaru, odrůdy a zvláštnosti.  Např. Cu tvořící se nad průmyslovými podniky může být označen jako cumulus humilis homogenitus. Persistentní kondenzační pruhy za letadly nesou morfologický název cirrus homogenitus.

Termín se skládá z lat. homo „člověk“ a genitus „zrozený, vzniklý“ (z gignere „plodit, rodit“), tedy doslova „stvořený člověkem“.

klimatologicky zpracované prům. vertikální profily teploty vzduchu v troposféře pro různé vzduchové hmoty, tříděné podle teplotních charakteristik (arktické, polární, tropické) a podle vlhkosti (maritimní, kontinentální) v jednotlivých měsících nebo ročních dobách v dané oblasti (místě). Porovnáním aktuální křivky radiosondážního měření s homologem se určoval typ a vert. rozsah vzduchové hmoty. Z historického hlediska zajímavý pojem s jehož používáním se přestalo ve druhé polovině 20. století.

označení jednoho ze zvláštních oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Zvláštní oblaky homomutatus se vyvíjejí transformací persistentních kondenzačních pruhů (cirrus homogenitus). Oblaky cirrus homogenitus mohou vlivem silného větru v horních hladinách růst, rozšířit se na velkou část oblohy a transformovat svou strukturu tak, že nakonec odpovídají morfologicky odlišné přirozené cirovité oblačnosti. V tom případě označujeme výsledný oblak jménem odpovídajícího druhu (cirrus, cirrocumulus nebo cirrostratus) nasledovaným vhodným označením tvaru, odrůdy nebo zvláštnosti oblaku a označením homomutatus. Viz např. výsledné oblaky Ci floccus homomutatus nebo Ci fibratus homomutatus.

Termín se skládá z lat. homo „člověk“ a mutatus „změněný“, příčestí minulého slovesa mutare „měnit“ (srov. mutovat; viz mutatus).

tenká přechodová vrstva mezi homosférou a heterosférou ve výšce přibližně 90 km. Je prakticky totožná s turbopauzou.

Termín zavedl brit. přírodovědec S. Chapman v r. 1950. Skládá se z řec. ὁμός [homos] „stejný, rovný“ a lat. pausa „přerušení, ukončení“.

část atmosféry Země, v níž se podstatně nemění relativní zastoupení plynů ve vzdušné směsi. Hlavní příčinou téměř konstantního složení homosféry v horiz. i vert. směru je turbulentní promíchávání. I v homosféře však existují látky v prostorově proměnném množství. Patří k nim především vodní pára, ozon, oxid uhličitý, oxid siřičitý a dusičitý, čpavek, částice prachu, částice vody v tekuté i pevné fázi. Homosféra sahá od zemského povrchu do výšky homopauzy kolem 90 km; nad ní se nachází heterosféra. Viz též rovnováha difuzní, bilance záření.

Termín zavedl brit. přírodovědec S. Chapman v r. 1950. Skládá se z řec. ὁμός [homos] „stejný, rovný“ a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).

v meteorologii zast. syn. pro izotermii.

Termín se skládá z řec. ὁμός [homos] „stejný, rovný“ a θερμός [thermos] „horký, teplý“.

syn. anticyklona havajská.

oblast, v níž je slyšitelný zvuk od vzdáleného zdroje. Viz též šíření zvuku v atmosféře.

syn. obzor.

Termín pochází z řec. ὁρίζων [horizón, gen. horizontos] „ohraničující, oddělující“, příčestí činného slovesa ὁρίζειν [horizein] „oddělovat, ohraničovat“ (z ὅρος [horos] „hranice“).

viz divergence proudění.

sondáž atmosféry v přibližně konstantní nadmořské výšce, prováděná pomocí transoceánských sond nebo v rámci letadlové sondáže atmosféry. Horizontální sondáže atmosféry se využívají zejména k výzkumu všeobecné cirkulace atmosféry a v minulosti např. přispěly k rozšíření znalostí o tryskovém proudění.

střih větru v horizontálním směru, tedy prostorová změna vektoru rychlosti větru ve směru horiz. roviny vztažená na jednotkovou vzdálenost. V daném bodě definujeme horiz. střih větru jako parciální derivaci vektoru rychlosti proudění podle horiz. souřadnice s osou orientovanou v uvažovaném směru. Významný horizontální střih větru se zpravidla vyskytuje na nejrůznějších typech atmosférických rozhraní (atmosférických frontách, vlhkostních rozhraních, gust frontách apod.), dále pak v oblasti čar konfluence nebo čar difluence. V synoptickém měřítku hraje horiz. střih větru důležitou roli při zesilování a zeslabování tlakových útvarů. Výrazný střih, spojený s lokálním maximem absolutní vorticity, je např. nutnou podmínkou pro barotropní instabilitu; následky jejího uvolnění se projevují zejména v nižších zeměp. šířkách. V mezosynoptickém měřitku může horiz. střih větru vést ke generování vírů s vertikální osou včetně nemezocyklonálních tornád. Podmínkou je přítomnost lokálního maxima velikosti střihu, které se typicky vyskytuje na rozhraní rozdílných vzduchových hmot nebo např. podél gust front.

průmět vektoru tlakového gradientu do horiz. roviny. Je určen parciálními derivacemi tlaku podle kartézských souřadnic x a y. V meteorologii tak zpravidla označujeme gradient tlaku vzduchu p směřující kolmo na izobary do strany s nižším atm. tlakem (–∂p/∂x, –∂p/∂y), kam směřuje i jím vyvolaná horiz. složka síly tlakového gradientu. Vyjadřuje se v hPa na 100 km. Je určujícím faktorem rychlosti větru, která je přímo úměrná jeho velikosti. V p-systému bývá ztotožňován s gradientem geopotenciální výšky příslušné izobarické hladiny kolmým na izohypsy.

průmět vektoru teplotního gradientu do horiz. roviny. Je určen parciálními derivacemi teploty T podle kartézských souřadnic x a y. V meteorologii vyjadřuje především změnu teploty vzduchu na jednotku vzdálenosti, přičemž směřuje kolmo na izotermy do strany s nižší teplotou (–∂T/∂x, –∂T/∂y). Vyjadřuje se nejčastěji ve °C na 100 km. Nejvyšší hodnoty horiz. gradientu teploty vzduchu se obvykle vyskytují při zemi na různých teplotních rozhraních a dále v planetární výškové frontální zóně.
 

syn. kruh parhelický.

viz dohlednost.

syn. snížení obzoru, viz zvýšení obzoru.

syn. snížení horizontu – viz zvýšení obzoru.

syn. zvýšení obzoru.

syn. zvýšení horizontu – opt. úkaz vznikající v případech, kdy hustota vzduchu nad zemským povrchem velmi rychle klesá s výškou, např. ve výrazné přízemní inverzi teploty vzduchu. Vlivem zvýšeného zakřivení světelných paprsků v tomto případě dochází ke zdánlivému zvednutí polohy objektů na obzoru, popř. k možnosti pozorovat předměty ležící blízko za geometrickým obzorem. Dojde-li přitom k totálnímu odrazu paprsků procházejících atmosférou šikmo vzhůru, vytváří se svrchní zrcadlení. Opačným jevem je snížení obzoru, pozorované nad přehřátými povrchy ve vrstvě inverze hustoty vzduchu, jež může být doprovázeno spodním zrcadlením. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře, fata morgána.

grafické znázornění chodu meteorologického prvku podél určité linie, např. rovnoběžky. V takovém případě horizontální osa reprezentuje zeměp. délku, na vertikální ose figuruje čas (zpravidla shora dolů), hodnoty sledovaného meteorologického prvku jsou vyjádřeny pomocí barevné nebo šedé škály. Diagram zavedl dánský meteorolog E. A. Hovmöller. Viz též meteogram.

syn. bioklimatologie člověka – část bioklimatologie zabývající se vztahy mezi klimatem a člověkem jako jedincem nebo klimatem a lidskou společností.

syn. proud Peruánský.

viz klima humidní.

(hum) – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu kup malého vert. rozsahu, které se jeví jako zploštělé. Užívá se u druhu cumulus. Termín humilis poprvé užil belgický meteorolog J. Vincent v Atlasu oblaků, vydaném v Bruselu v r. 1907. Viz též oblak kupovitý, mediocris, congestus.

Termín zavedl belgický meteorolog J. Vincent v r. 1907. Byl přejat z lat. humilis „nízký, mělký“.

pozdější označení populárního spisu sestaveného lékařem Christophem von Hellwig a po roce 1700 opakovaně vydávaného v řadě evropských zemí. Vycházel ze staršího kalendáře, do kterého Mauritius Knauer, opat kláštera v německém Langheimu, zanesl výsledky svých sedmiletých meteorologických a fenologických pozorování z let 1652–1658 a výpočty polohy vesmírných těles do roku 1912. Ch. von Hellwig kalendář omezil na období 1701–1800, přičemž pod vlivem astrometeorologie předpokládal opakování počasí v sedmiletém cyklu. Pro dlouhodobou předpověď počasí je bezcenný, byl však ve své době užitečným zdrojem klimatických údajů.

lid. označení pro období největších veder, používané zejména v některých oblastech stř. a již. Evropy. Název se traduje od starověku. Řekové a Římané totiž dávali výskyt veder do souvislosti s východem hvězdy Sírius nazývané též „Psí hvězda" (canis – lat. pes), v jejíž blízkosti se Slunce na obloze nachází od 22. července do 23. srpna. Na sev. polokouli připadá období veder zpravidla na červenec a na prvou dekádu srpna, přičemž jeho délka a výraznost závisí především na stupni kontinentality daného místa a na cirkulačních poměrech.

regionální označení plně vyvinuté tropické cyklony v oblastech sev. Atlantského oceánu, sv. Tichého oceánu východně od datové hranice a jv. Tichého oceánu východně od 160° v. d. Desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti přízemního větru v hurikánu dosahuje nejméně 33 m.s^–1. Intenzita hurikánu se určuje nejčastěji na základě Saffirovy-Simpsonovy stupnice.

Termín je odvozen od španělského výrazu huracán, přejatého z karibského jazyka Taino, v němž označoval boha nepříznivého počasí. Je možné, že má původ ve slově hunraken „noha“, kterým Mayové označovali oj Velkého vozu, jež se u nich na obloze objevovala v době hurikánové sezóny. Španělský termín se v mnoha podobách rozšířil do dalších jazyků. Podoba hurikán do češtiny pronikla přes angličtinu, ovšem až poté, co byla z němčiny převzata forma orkán a z francouzštiny uragán, přičemž každý z těchto termínů má v současnosti odlišný význam.

relativní souřadnicová soustava, jejíž vert. souřadnice přechází v závislosti na výšce z jednoho systému do jiného. Kombinují se tím výhody, které má jeden systém ve spodních vrstvách a druhý systém naopak v horních vrstvách atmosféry. Hybridní souřadnicové soustavy se používají v numerické předpovědi počasí. Příkladem je hybridní σ–p systém, v němž plochy konstantní vert. souřadnice v blízkosti zemského povrchu kopírují terén (sigma-systém), ale v horních vrstvách atmosféry se ztotožňují s izobarickými plochami (p-systém).

relativní souřadnicová soustava, jejíž vert. souřadnice přechází v závislosti na výšce z jednoho systému do jiného. Kombinují se tím výhody, které má jeden systém ve spodních vrstvách a druhý systém naopak v horních vrstvách atmosféry. Hybridní souřadnicové soustavy se používají v numerické předpovědi počasí. Příkladem je hybridní σ–p systém, v němž plochy konstantní vert. souřadnice v blízkosti zemského povrchu kopírují terén (sigma-systém), ale v horních vrstvách atmosféry se ztotožňují s izobarickými plochami (p-systém).

nebezpečný hydrologický jev, který též řadíme mezi hydrometeorologická ohrožení, pokud je podmíněn některým z meteorologických jevů. Atmosférického původu je většina povodní, hydrologické sucho nebo např. vzdutí způsobené bouří. Pokud příslušný jev dosahuje mimořádné intenzity, bývá označován jako hydrologický extrém.

věda zabývající se zákonitostmi časového a prostorového rozdělení vody na Zemi, jejím pohybem v rámci hydrologického cyklu, fyz., chem. a biologickými vlastnostmi apod. K rozmachu české hydrologie došlo po roce 1875, kdy byla založena Hydrografická komise pro Království České se dvěma sekcemi: ombrometrickou sekci vedl F. J. Studnička, hydrometrickou sekci A. R. Harlacher. Viz též hydrosféra, hydrometeorologie, předpověď hydrologická, rok hydrologický, ohrožení hydrologické.

Termín se skládá z řec. ὕδωρ [hydór] „voda“ a z komponentu -λoγία [-logia] „nauka, věda“, který je příbuzný se slovem λόγoς [logos] „výklad, slovo“.

sucho definované pomocí hydrologických ukazatelů, především průtoku povrchových vodních toků. Uvažuje se přitom nejen jeho hodnota, ale i počet dní s průtokem nižším než tzv. m–denní průtok, který je v dlouhodobém průměru překročen po velkou většinu hydrologického roku (např. m = 355 dnů). V případě kratšího hydrologického sucha se provádí porovnání s měsíčními normály. Obdobně se hodnotí i stav hladiny podzemní vody, vydatnost pramenů apod. Hydrologické sucho se vyskytuje zpravidla ke konci déletrvajícího meteorologického sucha a často pokračuje i po jeho odeznění. Jinou jeho příčinou může být akumulace tuhých srážek ve sněhové pokrývce a promrzání půdy.

předpověď hodnot hydrol. prvků a výskytu hydrol. jevů (zejména průtoku, vodního stavu, ledových jevů, dále i teploty vody, stavu hladin podzemních vod aj.). Z hlediska využití naměřených nebo předpovídaných met. údajů lze rozlišit dva druhy hydrologických předpovědí:
a) předpovědi hydrometrické, založené na znalosti zákonitostí pohybu vody v otevřených korytech bez využití met. údajů;
b) předpovědi hydrometeorologické, založené na modelovém popisu zákonitostí, jimiž se řídí meteorologické a hydrologické procesy v povodí, především srážkoodtokové vztahy. Hydrometeorologická předpověď proto využívá aktuální naměřené a předpovídané hodnoty meteorologických prvků ve sledovaném povodí, zejména úhrnu a intenzity srážek, výšky a vodní hodnoty sněhové pokrývky, teploty vzduchu, rychlosti větru, výparu aj. Do procesu hydrologické předpovědi tak vstupují i výsledky modelů numerické předpovědi počasí, popř. i nowcastingu. Viz též povodeň.

viz ohrožení hydrologické.

syn. oběh vody na Zemi – nepřetržitá cirkulace vody v atmosféře, na zemském povrchu a pod ním, poháněná sluneční energií a gravitační silou. Množství vody, které se v průměru ročně vypaří ze zemského povrchu a opět se na něj vrací ve formě atmosférických srážek, je odhadováno na téměř 5.10¹⁴ m³; to představuje průměrný roční výpar, resp. úhrn srážek více než 950 mm. Veškerá voda v atmosféře se tak vymění v průměru jednou za 10 dnů. Na světový oceán, který zaujímá 71 % zemského povrchu, připadá 84 % výparu. V rámci malého hydrologického cyklu se většina vody vrací přímo do světového oceánu, kam spadne 77 % celkového objemu srážek. Zbylá odpařená voda z oceánu je transportována nad pevninu v rámci velkého hydrologického cyklu, který se uzavírá prostřednictvím odtoku, ovlivňovaného i dalšími členy hydrologická bilance. Hydrologický cyklus podstatně modifikuje prostorové rozdělení tepelné bilance zemského povrchu, a to především prostřednictvím toku latentního tepla.

souvislé období 12 kalendářních měsíců stanovené tak, aby zahrnovalo období akumulace vody i jejího odtoku ze sledovaného území. Aby nedocházelo k výraznějšímu meziročnímu převodu srážkové vody ve sněhové pokrývce, začíná v ČR hydrologický rok 1. listopadu předchozího kalendářního roku a končí 31. října. V minulosti byl u nás počátkem hydrologického roku 1. prosinec.

meteor tvořený soustavou vodních částic v kapalném či pevném skupenství, vznášejících se ve vzduchu, padajících k zemskému povrchu, zdvižených větrem ze zemského povrchu nebo usazených na předmětech na zemském povrchu či ve volné atmosféře. Mezinárodní atlas oblaků zavádí kategorii "hydrometeory jiné než oblaky". Do této kategorie řadí srážky padající a usazené, mlhu, kouřmo, zvířený sníh, vodní tříšť aj.

Termín se skládá z řec. ὕδωρ [hydór] „voda“ a slova meteor.

1. vědní obor na pomezí hydrologie a meteorologie, studující část hydrologického cyklu realizovanou v atmosféře a na zemském povrchu. Zabývá se především vzájemnými vztahy procesů v atmosféře a hydrosféře. Průkopníkem české hydrometeorologie byl F. Augustin, který v 90. letech 19. století studoval met. příčiny tehdejších povodní a sucha. Viz též ohrožení hydrometeorologické.
2. věcně nepřesné souborné označení pro činnosti, jimž se věnují hydrologická a meteorologická služba.

Termín se skládá z řec. ὕδωρ [hydór] „voda“ a slova meteorologie.

potenciál hydrometeorologického ohrožení negativně ovlivnit lidskou společnost, pokud jsou jeho působení vystaveni lidé, jejich majetek nebo přírodní zdroje. Míra rizika je kromě intenzity ohrožení dána mírou expozice a zranitelností osob, resp. majetku nebo prostředí. Podle druhu působícího ohrožení rozlišujeme povětrnostní, klimatická a hydrologická rizika. K naplnění rizika dochází při hydrometeorologické katastrofě.

skupina přírodních ohrožení, tedy nebezpečných přírodních jevů nebo procesů, které mají původ v atmosféře nebo hydrosféře a představují potenciální hydrometeorologické riziko pro lidskou společnost. Do této skupiny řadíme povětrnostní ohrožení, klimatická ohrožení a některá hydrologická ohrožení. Děje v atmosféře i hydrosféře nicméně podstatně ovlivňují vznik a míru rizika dalších ohrožení, např. sesuvů, požárů či epidemií. Viz též hydrometeorologická katastrofa.

viz předpověď hydrologická.

(HMÚ) – předchůdce dnešního Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) založený vládním nařízením č. 96/1953 Sb. ze dne 27. listopadu 1953, které nabylo účinnosti dnem 1. ledna 1954. Svou působností ústav při svém vzniku navázal na činnosti Státního ústavu meteorologického a Státního ústavu hydrologického, pozdější Hydrologické a hydrografické služby vodohospodářského rozvojového střediska, založených v roce 1919 bezprostředně po vzniku samostatného československého státu. Viz meteorologie v ČR.

potenciál hydrometeorologického ohrožení negativně ovlivnit lidskou společnost, pokud jsou jeho působení vystaveni lidé, jejich majetek nebo přírodní zdroje. Míra rizika je kromě intenzity ohrožení dána mírou expozice a zranitelností osob, resp. majetku nebo prostředí. Podle druhu působícího ohrožení rozlišujeme povětrnostní, klimatická a hydrologická rizika. K naplnění rizika dochází při hydrometeorologické katastrofě.

vodní obal Země, který zahrnuje veškerou vodu na Zemi ve všech skupenstvích a formách, tedy i vodu v atmosféře a podpovrchovou vodu. Studiem hydrosféry se zabývá hydrologie. Viz též voda půdní.

Termín se skládá z řec. ὕδωρ [hydór] „voda“ a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“); vznikl analogicky k termínu atmosféra.

zjednodušení reálné situace v atmosféře, kdy se v rovnicích příslušného modelu nebo v aproximacích některých členů těchto rovnic předpokládá stav hydrostatické rovnováhy, tj. přesná platnost rovnice hydrostatické rovnováhy. Uplatnění této aproximace má např. za následek omezení možností realistického zahrnutí procesů souvisejících s vertikálními pohyby vzduchu. Viz též profil tlaku vzduchu vertikální.

syn. rovnice hydrostatická, rovnice statiky atmosféry základní – vztah vyjadřující závislost tlaku vzduchu p na vert. souřadnici z
$\frac{\partial p}{\partial z}=-g\rho ,$
kde g značí velikost tíhového zrychlení, ρ hustotu vzduchu. Rovnice hydrostatické rovnováhy předpokládá existenci rovnováhy mezi vert. složkou síly tlakového gradientu a silou zemské tíže. Platí přesně pouze v atmosféře bez pohybu vůči Zemi. Viz též aproximace hydrostatická, rovnice pohybová.

syn. tlak statický.

stav atmosféry, kdy vert. složka síly tlakového gradientu je v rovnováze se silou zemské tíže. Vyjádřením hydrostatické rovnováhy je rovnice hydrostatické rovnováhy, která přesně platí jen v atmosféře bez pohybu vůči Zemi. V reálné zemské atmosféře je podmínka hydrostatické rovnováhy splněna pouze přibližně, avšak hydrostatickou aproximaci lze většinou použít bez velkých chyb. Výjimkou je atmosféra s intenzivními vertikálními pohyby vzduchu, např. v konv. oblacích druhu cumulonimbus nebo ve vrstvě vzduchu nad intenzivně a nerovnoměrně zahřívaným aktivním povrchem, kdy je třeba platnost rovnice hydrostatické rovnováhy posuzovat skepticky. Viz též profil tlaku vzduchu vertikální.

jeden z indexů humidity, používaný v agroklimatologii k vyjádření vlhkostních poměrů během vegetačního období. Je dán vztahem
$k=\frac{R}{0,1\mathrm{\  }T}$
kde R značí měs. úhrn srážek a T sumu prům. denní teploty vzduchu v daném měsíci. Hodnota k > 1 vyjadřuje nadbytek, hodnota k < 1 nedostatek srážek.

viz chemie atmosféry.

viz ombrograf.

Termín vznikl odvozením od termínu hyetograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. ὑετός [hyetos] „déšť“ a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“.

viz ombrograf.

Termín se skládá z řec. ὑετός [hyetos] „déšť“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

zast. označení pro klimatologii atm. srážek.

Termín se skládá z řec. ὑετός [hyetos] „déšť“ a z komponentu -γραφια [-grafia], odvozeného od komponentu -γραφos [-grafos] (od slovesa γράφειν [grafein] „psát“).

syn. ombrometrie.

Termín se skládá z řec. ὑετός [hyetos] „déšť“ a -μετρία [-metria] „měření“.

zast. syn. pro ombrickou kontinentalitu klimatu, popř. takovou, která se projevuje pouze v ročním chodu, nikoli v úhrnu srážek.

záznam hygrografu.

Termín vznikl odvozením od termínu hygrograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. ὑγρός [hygros] „vlhký, tekutý“ a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“.

registr. vlhkoměr, jehož čidlem je nejčastěji svazek lidských vlasů nebo organická (zlatotepecká) blána.

Termín se skládá z řec. ὑγρός [hygros] „vlhký, mokrý“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

syn. vlhkoměr.

Termín se skládá z řec. ὑγρός [hygros] „vlhký, tekutý“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

syn. hygrometr – přístroj pro měření vlhkosti vzduchu, zpravidla relativní vlhkosti vzduchu, tlaku vodní páry nebo teploty rosného bodu. Pracuje nejčastěji na principu:
a) psychrometrickém (psychrometry);
b) deformačním (vlasové a blánové vlhkoměry);
c) absorpčním (absolutní vlhkoměry nebo elektrické vlhkoměry);
d) kondenzačním (kondenzační vlhkoměry).

obor zabývající se měřením vlhkosti vzduchu a jeho metodikou. Viz též evaporimetrie, ombrometrie.

Termín se skládá z řec. ὑγρός [hygros] „vlhký, tekutý“ a -μετρία [-metria] „měření“.

viz tabulky psychrometrické.

zařízení umožňující kvalit. určování změn vlhkosti vzduchu.

Termín se skládá z řec. ὑγρός [hygros] „vlhký, tekutý“ a σκοπεῖν [skopein] „pozorovat, zkoumat“.

schopnost látek pohlcovat a vázat vodní páru.

Termín se skládá z řec. ὑγρός [hygros] „vlhký, tekutý“ a σκοπεῖν [skopein] „pozorovat, zkoumat“. Vyjadřuje tak skutečnost, že u látek s touto schopností můžeme pozorovat zachycenou vodu.

syn. termohygrograf.

Termín se skládá z řec. ὑγρός [hygros] „vlhký, tekutý“, θερμός [thermos] „horký, teplý“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

syn. bod neutrální – v meteorologii průsečík čáry konfluence a čáry difluence uvnitř barického sedla na meteorologické mapě. Na obě strany od tohoto bodu směrem k anticyklonám, popř. k hřebenům vysokého tlaku vzduchu tlak vzduchu stoupá, směrem k cyklonám, popř. brázdám nízkého tlaku vzduchu klesá. Hyperbolický bod je tedy bod s rel. nejvyšším tlakem mezi dvěma cyklonami a bod s rel. nejnižším tlakem mezi dvěma anticyklonami tvořícími barické sedlo. Viz též pole deformační.

syn. hypsotermometr – přístroj, který byl dříve užíván ke stanovení tlaku vzduchu měřením teploty bodu varu vody nebo jiných kapalin. V hypsometru se měří teplota páry vystupující z hladiny vroucí kapaliny. Bod varu závisí na aktuálním tlaku vzduchu.

Termín se skládá z řec. ὕψος [hypsos] „výše, výška“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“; přístroj byl takto označen proto, že býval kvůli snadné přenositelnosti užíván také k barometrickému zjišťování nadm. výšky, především v horských a těžko dostupných oblastech.

obecně měření nadm. výšky, resp. její znázornění v mapách. V meteorologii označení hist. metody měření tlaku vzduchu pomocí hypsometru.

Termín se skládá z řec. ὕψος [hypsos] „výše, výška“ a -μετρία [-metria] „měření“, viz hypsometr.

syn. hypsometr.

Termín se skládá z řec. ὕψος [hypsos] „výše, výška“, θερμός [thermos] „horký, teplý“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

syn. barotermometr – zřídka používaná označení pro hypsometr.

Termín se skládá z řec. θερμός [thermos] „teplý, horký“ a slova barometr.