Elektronický meteorologický slovník

syn. halo malé – ve starší české literatuře někdy užíváno jako synonymum pro korónu.

syn. halo 22°, kolo malé – fotometeor, projevující se jako bělavý nebo duhově zbarvený světelný kruh kolem zdroje světla (Slunce nebo Měsíce) v úhlové vzdálenosti 22°. Vnitřní strana má červený, vnější fialový nádech. Plocha uvnitř kruhu se jeví poněkud tmavší než okolní obloha. Patří k častým halovým jevům. Vzniká dvojitým lomem světelných paprsků na šestibokých hranolcích ledových krystalků, kdy paprsek do krystalku vstupuje i z něho vystupuje stěnami pláště, tzn. že jde o lom na hranolu s lámavým úhlem 60°. V české literatuře se jako synonymum někdy vyskytuje malé kolo, z čehož však mohou vznikat nedorozumění, neboť do vydání české verze Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965 se termínem malé kolo rozuměla koróna, zatímco velké kolo se používalo jak pro velké halo, tak pro malé halo.

syn. halo velké – ve starší české literatuře někdy užíváno jako souhrnné označení pro halo malé a halo velké.

syn. halo 46°, kolo velké – fotometeor, patřící mezi halové jevy a jevící se obvykle jako slabší bělavě nebo duhově zbarvený světelný kruh kolem zdroje světla (Slunce nebo Měsíce) se zdánlivým úhlovým poloměrem 46°. Jeho intenzita bývá podstatně slabší než intenzita malého hala a též jeho výskyt je mnohem méně častý. Vzniká dvojitým lomem světelných paprsků na šestibokých hranolcích ledových krystalků, kdy paprsek do hranolku vstupuje plochou podstavy a vystupuje plochou pláště nebo naopak, tzn. že jde o lom na hranolu s lámavým úhlem 90°. V české literatuře se jako synonymum někdy vyskytuje velké kolo, z čehož však mohou vznikat nedorozumění, neboť do vydání české verze Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965 se termín velké halo též vyskytoval jako označení pro velké i malé halo.

vnitrostátní zpráva k předávání informací o radiační situaci a výsledků měření radioaktivity atmosféry. Obsahuje desetiminutové údaje příkonu fotonového dávkového ekvivalentu (a identifikaci charakteru dat) za poslední hodinu. Zpráva RAD se sestavuje v synoptických termínech na stanicích SVZ (síť včasného zjištění). Při splnění stanovených kritérií nebo na výzvu z centra se vysílá navíc zpráva WARRAD, obsahující desetiminutové údaje příkonu fotonového dávkového ekvivalentu za půl hodiny od posledního synoptického termínu.

syn. radiolokátor – elektronické zařízení pro detekci a lokalizaci vzdálených objektů, které rozptylují nebo odrážejí rádiové elmag. záření. Radar se skládá z vysílače, anténního systému, přijímače, bloku signálového zpracování, bloku zpracování a vizualizace dat a dalších doplňkových obvodů.
Nejčastěji jsou radary konstruovány jako monostatické, kdy jeden anténní systém je využíván pro vysílání i příjem. V takovém případě radarová detekce využívá odrazu a zpětného rozptylu signálu na radiolokačních cílech. Podstatně méně časté jsou bistatické radary, které mají oddělené vysílací a přijímací anténní systémy a pro detekci využívají přímého rozptylu.
Radary lze též rozdělit podle způsobu vyzařování na impulzní a radary se stálou vlnou. Častěji jsou využívány radary impulzní, které v pravidelných cyklech vysílají do atmosféry velmi krátké pulsy mikrovlnného elmag. záření o velkém okamžitém (špičkovém) výkonu, formované anténou (parabolickou) do úzkého svazku. Radar se vždy bezprostředně po vyslání pulsu přepne do přijímacího módu. Objekty ležící v cestě radarového paprsku odrážejí, rozptylují a absorbují energii. Malá část odražené a rozptýlené energie směřuje zpět k anténě, na které je zachycena a odvedena do přijímače, kde je zesílena a dále zpracována. Pokud je přijatý signál dostatečně silný, je detekován a vyhodnocen jako radiolokační cíl. V rámci signálového zpracování je vyhodnocen přijatý výkon, případně další charakteristiky signálu. Přijatý výkon je pomocí radiolokační rovnice převeden na radarovou odrazivost. Čas mezi vysláním pulzu a přijetím odraženého signálu udává vzdálenost cíle, který společně se známou polohou antény (azimut, elevace) jednoznačně lokalizují cíl v prostoru. Podle typu radaru je možné vyhodnotit i některé další charakteristiky cíle. Dopplerovské radary mohou navíc pomocí Dopplerova efektu vyhodnotit radiální rychlost cíle ze změny frekvence přijatého signálu. Polarimetrické radary umožňují navíc současně vyhodnocovat odrazy horizontálně a vertikálně polarizovaného záření a z jejich porovnání odvodit další charakteristiky.
Radary se stálou vlnou nejsou vhodné k určování přesné polohy cíle, umožňují však lepší měření radiální rychlosti cílů (např. policejní radary pro měření rychlosti vozidel).

Termín vznikl v r. 1940 v USA. Je zkratkou původního angl. označení tohoto zařízení RAdio Detection And Ranging „detekce a měření vzdálenosti pomocí rádiových vln“.

způsob zobrazení veličiny (obvykle radiolokační odrazivosti) měřené při konstantní poloze antény radaru. Jedná se o graf, kde na kladné poloose x je vynášena vzdálenost od radaru (resp. čas od vyslání pulsu), na ose y hodnota měřené veličiny. Používá se zejména pro servisní a diagnostické účely. Odpovídá zobrazení přijatého signálu na osciloskopu.

způsob zobrazení pole veličiny (obvykle radiolokační odrazivosti) měřené při kruhovém azimutálním otáčení antény radaru a konstantním elevačním úhlu v polárních souřadnicích. Na ose x je většinou vynášen azimut a na ose y vzdálenost od radaru. Je se však možné setkat i s prohozením os x a y. Používá se zejména pro diagnostické účely.

zobrazení pole veličiny (obvykle radiolokační odrazivosti) v horizontální hladině konstantní nadmořské výšky. Je tvořeno z dat naměřených radarem při několika azimutálních otáčkách antény s různými elevačními úhly (z různých PPI hladin) Pro výpočet bývá používána lineární interpolace ze sousedních PPI hladin případně je vybírána hodnota z nejbližší PPI hladiny. Viz též produkt radiolokační PseudoCAPPI.

horní hranice oblačnosti vyjádřená jako pole maximální výšky, ve které se ještě vyskytuje odrazivost vyšší než definovaná práhová hodnota. Tato prahová hodnota bývá obvykle stanovena v rozmezí 0 – 20 dBZ (v síti CZRAD 4 dBZ ).

pravděpodobnost výskytu krup daná výskytem vysoké odrazivosti (nad 45 dBZ) v hladinách nad nulovou izotermou; předpokládá se nulová pravděpodobnost při výšce menší než 1,625 km nad nulovou izotermou a 100% pravděpodobnost, pokud tato výška přesáhne 5,5 km. Při výpočtu je třeba získat informaci o výšce nulové izotermy z blízké aerologické sondáže.

syn. produkt radiolokační MAX_Z.

pole maximální odrazivosti ve vertikálním sloupci určené pro každý plošný element (pixel) horizontálního pole ze všech naměřených PPI hladin. Tento produkt bývá často doplněn o boční průměty maximálních odrazivostí ve směru jih–sever a západ–východ (pseudo 3D zobrazení).

způsob rovinného zobrazení pole veličiny (obvykle radiolokační odrazivosti) měřené při kruhovém azimutálním otáčení antény radaru a konstantním elevačním úhlu. Z geometrického hlediska se jedná o průmět kuželového řezu do horizontální roviny. Poloha radaru je obvykle zobrazena v počátku rovinných souřadnic, osa x míří k východu, osa y k severu.

zobrazení pole veličiny (obvykle radiolokační odrazivosti) v hladině konstantní nadmořské výšky, které se používá místo produktu CAPPI v případech, kdy není možné konstruovat CAPPI produkt nižších výškových hladin na celém dosahu radaru vlivem zakřivení zemského povrchu (případně vyšších výškových hladin v blízkosti radaru). Vzniká doplněním produktu CAPPI o data z nejnižší elevace PPI ve větších vzdálenostech od radaru (případně z nejvyšší elevace PPI blízko radaru).

způsob zobrazení pole veličiny (obvykle radiolokační odrazivosti) měřené při vertikálním kývání antény radaru a konstantním azimutu (vertikální řez). Obvykle je poloha radaru zobrazena v počátku rovinných souřadnic, na kladné poloose x je vynášena vzdálenost, na kladné ose y výška.

vertikálně integrovaný obsah kapalné vody. Produkt je vhodný pro posuzování intenzity konv. jevů. Za předpokladu Marshallova–Palmerova rozdělení se VIL [kg.m^–2] stanoví pomocí vzorce
$VIL={\mathrm{3,44.10}}^{-6}{\displaystyle \underset{h_z}{\overset{h_t}{\int }}{Z}^{\frac{4}{7}}}dh$
kde Z [mm⁶.m^–3] je radiolokační odrazivost, h_z [m] je výška základny oblačnosti a h_t [m] je výška horní hranice oblačnosti. Při praktickém výpočtu se pro každý plošný element provádí sumace přes jednotlivé PPI hladiny.

syn. radiolokace.

syn. odraz radarový.

syn. radar.

Termín se skládá z komponentu radio- (viz radiace) ve smyslu „používající rádiové vlny“ a angl. locator „vyhledávač“ (z lat. locator, odvozeného od slovesa locare „umístit“).

základní rovnice radiolokace meteorologických cílů ve všeobecně užívaném zpřesněném tvaru, odvozená Probert-Jonesem v r. 1962. Vztah mezi naměřeným přijatým výkonem ${\Pi }_M$ odraženým od meteorologických cílů s radiolokační odrazivostí Z ve vzdálenosti r od radaru a technickými parametry radaru. Ve zjednodušené formě s použitím meteorologického potenciálu radaru η_M má tvar:
${\overline{P}}_r={\Pi }_M\frac{Z}{r^2}$
V úplném tvaru zní
${\overline{P}}_r=\left(\frac{{\pi }^3{P}_t{G}^2\theta \varphi c\tau {\left|K\right|}^2}{1024\ln \left(2\right){\lambda }^2}\right)\left(\frac{Z}{r^2}\right),$
Kde P_t je impulzní výkon vysílače, G zisk antény, θ a φ jsou horizontální a vertikální šířka anténního svazku, c rychlost světla, τ délka pulsu, ${\left|K\right|}^2=\mathrm{0,93}$ konstanta dielektrických vlastností vody a λ vlnová délka. Rovnice byla odvozena za předpokladu, že meteorologické cíle jsou sférické vodní kapičky splňující předpoklady Rayleighova rozptylu, které homogenně vyplňují celý objem radarového pulsu a že lze zanedbat útlum signálu na trase mezi anténou a cílem.

pracovní označení pro klimatologické zpracování a studium radarových charakteristik atmosféry, oblačnosti, srážek a některých nebezpečných meteorologických jevů. Provádí časovou a prostorovou analýzu hodnot získaných v různých klimatických oblastech pomocí aktivní a pasivní radiolokace, především metodami mat. statistiky. Viz též meteorologie radarová.

syn. meteorologie radarová.

syn. meteorologie radiolokační – specializovaná oblast meteorologie, která využívá zákonů šíření, rozptylu a zpětného odrazu elmag. energie v atmosféře ke zjišťování výskytu, lokalizace a charakteristik meteorologických radiolokačních cílů, k určování směru a rychlosti jejich pohybu i vývoje pro potřeby zabezpečení hydrometeorologických služeb a pro potřeby externích uživatelů z různých hospodářských odvětví i z veřejnosti. K tomu se využívá měření pomocí radiolokačních prostředků, především meteorologických radarů. Viz též radiometeorologie, klimatologie radarová.

systém synchronizovaných měření, zpracování a přenosu dat z několika meteorologických radiolokátorů, organizovaných obvykle v rámci jednotlivých zemí nebo regionů (např. síť CZRAD v Česku, NEXRAD v USA, NORDRAD ve Skandinávii nebo středoevropská síť CERAD). Tvorba sloučené radiolokační informace předpokládá dohodu o typu, formátu, rozlišovací schopnosti, časování a geografické projekci radarových dat. Pro mezinárodní výměnu radarových dat se používá formát WMO FM–94 BUFR nebo HDF5.

metoda radiolokace, využívající k získání informace o radiolokačním cíli jeho aktivní spolupráce s radarem. Nejčastěji je sekundární radiolokace prováděna tak, že po přijetí impulzu vyslaného radarem vydá aktivní cíl signál odpovědi vlastním vysílačem. Tím se jednak zvýší dosah sledování takového cíle, jednak zpřesní určení jeho polohy v prostoru. Sekundární radiolokace je využívána především v letectví, v meteorologii pouze u některých typů radiolokačních a transoceánských sond. Viz též radiolokace aktivní primární, radiolokace pasivní.

syn. bright band.

syn. cíl radiolokační pozemní.

syn. echo radarové, radioecho – obecně užívaný termín v radiolokaci pro radiolokační cíle, pozorované dříve na obrazovkách indikátorů radarů, v současnosti na radarových produktech. Charakter radarového odrazu je určován frekvencí a vlastnostmi dopadajícího elmag. záření, vzdáleností a rychlostí pohybu cíle vůči radaru a fyz. (zejm. dielektrickými) vlastnostmi cíle.

veličina, která charakterizuje odrazové vlastnosti radiolokačního cíle. V případě meteorologického cíle závisí radarová odrazivost jeho jednotkového objemu zejména na velikosti částic, na jejich počtu, tvaru a fyzikálních vlastnostech. Radarová odrazivost η je definována vztahem
$\eta ={\displaystyle \sum _{i\in 1\text{V}}^{}{\sigma }_i},$
kde 1V označuje jednotkový objem a σ_i efektivní plochu zpětného rozptylu od jednotlivých částic v jednotkovém objemu. Při radarových meteorologických měřeních většinou předpokládáme splnění předpokladů Rayleighova rozptylu, kde pro efektivní plochu zpětného rozptylu částice platí vztah
${\sigma }_i=\frac{{\pi }^5}{{\lambda }^4}{\left|K\right|}^2{D}_i{}^6,$
kde λ je vlnová délka elmag. záření a ${\left|K\right|}^2={\left|\left(m^2-1\right)/\left(m^2+2\right)\right|}^2,$ m = n – ik je komplexní index lomu elektronagnetického vlnění ve vodě (ledu), n je příslušný index lomu a k absorpční index. Odtud při odvozování radiolokační rovnice dostáváme vztah pro koeficient radarové odrazivosti Z
$Z={\displaystyle \sum _{i\in 1V}^{}{D}_i{}^6}={\displaystyle \underset{0}{\overset{\infty }{\int }}N(D)D^{6}dD},$
kde D_i je průměr jednotlivých částic v jednotkovém objemu a N(D) značí rozdělení velikosti částic. V praxi není radarová odrazivost η v naprosté většině případů používána a jako radarová odrazivost je označován koeficient radarové odrazivosti Z. Jednotkou radarové odrazivosti Z je [mm⁶m^–3]. Protože radarová odrazivost nabývá pro meteorologické cíle velkého rozsahu hodnot, je pro zjednodušení práce většinou vyjadřována v logaritmickém vyjádření
$Z[\text{dBZ}]=10{\log }_{10}\frac{Z[m{m}^6{m}^{-3}]}{Z_0};Z_0=1m{m}^6{m}^{-3}.$
Radarová odrazivost Z [dBZ] se používá v radarové meteorologii ke zjištění a rozlišení různých druhů oblačnosti, nebezpečných povětrnostních jevů a měření rozložení intenzity srážek. Viz též vztah Z – I, plocha rozptylu efektivní.

zařízení používané k měření výškového větru, jehož poloha je zjišťována radiolokační metodou, tj. měřením azimutu, polohového úhlu a šikmé dálky. Při pasivní radiolokaci je tímto zařízením koutový odražeč, při aktivní radiolokaci např. radiosonda. Viz též měření větru radiotechnickými prostředky.

speciální stanice provádějící radarová meteorologické pozorování. Z hlediska umístění se může jednat o meteorologickou stanici pozemní, námořní, letadlovou (možnost použití letounů, balonů a vzducholodí). Charakterem činnosti je možné radiolokační stanice zařadit mezi stanice aerologické.

syn. radiolokátor.

objekt na zemském povrchu a přeneseně i jeho radarový odraz, který je z meteorologického hlediska rušivý. V radarové meteorologii se často používá zkrácené označení pozemní cíl. Pozemní cíle se na rozdíl od cílů meteorologických vyskytují obvykle v menších, nesouvislých oblastech. Radarová odrazivost pozemního cíle se vyznačuje velkými horizontálními gradienty a značnou časovou proměnlivostí. Intenzita pozemních odrazů závisí mj. na vlnové délce, podmínkách šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře, dále na materiálu, drsnosti a vlhkosti povrchu. K eliminaci pozemních cílů se obvykle používá dopplerovských filtrů (předpokládá se přibližně nulová rychlost pozemních cílů), statistických filtrů (fluktuace pozemních cílů jsou pomalejší), polarizačních měření nebo map průměrného rozložení pozemních cílů za tzv. pěkného počasí (bez meteorologických cílů).

objekt nebo jev, který je detekován prostřednictvím radiolokace. Kromě meteorologických cílů může být radiolokačním cílem jakýkoliv jiný objekt, na němž dochází ke zpětnému odrazu vyslaných rádiových vln, např. letadlo, radiolokační sonda apod., včetně pozemních radiolokačních cílů. Viz též radarová odrazivost, útlum elektromagnetických vln.

(ra) [radiátus] – jedna z odrůd oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblaky odrůdy radiatus jsou uspořádány v širokých rovnoběžných pásech, které se vlivem perspektivy zdánlivě sbíhají v jediném bodě na obzoru; rozprostírají-li se oblačné pásy přes celou oblohu, sbíhají se zdánlivě do dvou protilehlých úběžníkových bodů. Vyskytuje se hlavně u druhů cirrus, altocumulus, altostratus, stratocumulus a cumulus. Termín radiatus (čes. paprskovitý) byl zaveden v r. 1926.

Termín byl zaveden v r. 1926. Je přejat z lat. radiatus „s paprsky, zářivý“ (od radiare „zářit“, z radius „paprsek“, srov. radiace), zde ovšem ve smyslu „radiální, paprskovitě uspořádaný“. Do češtiny býval překládán jako „paprskovitý“.

(Radio Acoustic Sounding System – systém sondážní radioakustický) – zařízení pro sondáž atmosféry za účelem měření vertikálního profilu virtuální teploty, k čemuž využívá zpětného rozptylu radiových vln na pohybující se akustické vlnové frontě. Systém se skládá z windprofileru a z vysílače emitujícího akustické vlny o frekvenci 2–3 kHz. Vertikálně se šířící akustické vlny představují posloupnost stlačení a zhuštění vzduchu a mění jeho dielektrické vlastnosti, což způsobuje rozptyl radarového signálu. Mezi vyslaným a přijatým radarovým signálem nastává frekvenční posun v důsledku toho, že zdroj rozptýleného signálu se pohybuje (Dopplerův efekt). Z frekvenčního rozdílu lze stanovit rychlost zvuku a následně jí úměrnou virtuální teplotu dané vrstvy vzduchu. Za dobrých podmínek umožňuje RASS měření vertikálního profilu virtuální teploty do výšky cca 1 000 m nad povrchem.

přístroj k měření účinku slunečního záření na výpar vody z listů rostlin. Viz též transpirace, atmometr.

viz radioaktivita atmosféry.

obecně používané označení pro nakupení produktů radioaktivního rozpadu v ovzduší, vznikající při výbuchu atomové nebo vodíkové bomby či při havárii jaderného zařízení. Krátce po výbuchu radioaktivní oblak vystoupí do velkých výšek a obsahuje i vodní, prachové a půdní částice. Po určitou dobu se udržuje v atmosféře a může být přenášen prouděním vzduchu na velké vzdálenosti. Během tohoto transportu z něj vypadávají radioaktivní částice, často spolu s atmosférickými srážkami, čímž radioaktivní oblak postupně zaniká. Viz též radioaktivita atmosféry, spad radioaktivní.

radioaktivita pevných částic usazených na jednotce vodorovné plochy za jednotku času. Viz též radioaktivita atmosféry, měření radioaktivity atmosféry, oblak radioaktivní.

přítomnost látek v atmosféře, jejichž atomová jádra se samovolně rozpadají a vysílají přitom radioaktivní záření (α, β, γ, pozitrony, neutrony apod.). Koncentrace radioakt. látek vzniklých přirozenou cestou neboli přirozená radioaktivita atmosféry je malá. Radioakt. látky vzniklé umělou cestou, např. ostřelováním jader atomů různými elementárními částicemi v jaderných reaktorech nebo při jaderných výbuších, jsou příčinou umělé radioaktivity atmosféry. Jsou-li přítomny ve větších koncentracích, mohou být příčinou radioakt. znečištění, popř. zamoření ovzduší. Viz též měření radioaktivity atmosféry, oblak radioaktivní.

druh obzoru používaný v radarové meteorologii, tvořený nejvzdálenějšími body na zemském povrchu kolem zdroje elmag. záření, kam může v jednotlivých směrech dosáhnout radarový paprsek, který je v daném místě k povrchu tečný. Vlivem výrazné atmosférické refrakce v oboru mikrovlnného záření je poloměr radiohorizontu o 8 % větší než poloměr optického obzoru a tudíž o 15 % větší než poloměr geometrického obzoru, je však přitom ovlivněn místním obzorem. Za předpokladu hladkého zemského povrchu je poloměr radiohorizontu přibližně vyjádřen vztahem
$R_{rh}=\sqrt{2R_{ef}.h},$
kde R_rh je poloměr radiohorizontu v km, R_ef efektivní poloměr Země v km rovný 4/3 skutečného zemského poloměru v dané zeměp. šířce a h výška antény nad zemským povrchem v metrech.

Termín se skládá z komponentu radio- (viz radiace) ve smyslu „týkající se rádiových vln“ a slova horizont.

hraniční obor mezi meteorologií, radiofyzikou a radiotechnikou, který se zabývá studiem vlivu atmosféry na šíření rádiových vln. V meteorologii se využívá závislosti šíření rádiových vln na stavu troposféry pro studium meteorologických cílů a jevů. Viz též meteorologie radarová.

Termín se skládá z komponentu radio- (viz radiace) ve smyslu „týkající se rádiových vln“ a slova meteorologie.

obecně přístroj k měření elektromagnetického záření.
1. na meteorologických stanicích se používají radiometry pro měření v krátkovlnné oblasti slunečního záření (pyrheliometry, aktinometry a pyranometry), záření v celém oboru spektra (pyrradiometry) nebo bilance záření (bilancometry). Tyto radiometry většinou používají termoelektrická nebo fotoelektrická čidla.
2. radiometry umístěné na meteorologických družicích se používají k získávání dat o zemském povrchu a atmosféře z měření vyzařovaného, odraženého, rozptýleného nebo pohlceného záření na různých vlnových délkách. Družicové radiometry se dělí dle způsobu měření na pasivní a aktivní, podle využití např. na zobrazovací (imager), sondážní (sounder), nebo skaterometry.

Termín se skládá z komponentu radio- ve smyslu „radiace“ a řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

fyz. obor zabývající se studiem a měřením elektromagnetického záření. V meteorologii syn. aktinometrie – měření a studium složek radiační bilance atmosféry, zemského povrchu nebo jejich soustavy.

Termín se skládá z komponentu radio- ve smyslu „radiace“ a řec. -μετρία [-metria] „měření“.

slang. označení pro atmosférickou refrakci v oboru rádiových vln, tj. pro lom elmag. vln v atmosféře. Viz index lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu.

Termín se skládá z komponentu radio- (viz radiace) ve smyslu „týkající se rádiových vln“ a slova refrakce.

v meteorologii často používaný zkrácený název pro radiosondu.

Termín pochází z fr. sonde, námořnického označení olovnice k měření hloubky vody; význam se později rozšířil na jakýkoli přístoj k distančnímu měření.

met. přístroj používaný k radiosondážním měřením, který hodnoty měřených veličin předává aerologické stanici pomocí malého vysílače. Radiosonda nejčastěji měří tlak, teplotu a vlhkost vzduchu, popř. i jiné prvky jako ozon, záření či el. potenciál; z trajektorie radiosondy se určuje směr a rychlost větru. Konstrukčně se radiosondy skládají z čidel na měření met. prvků, z převodníku, z vysílače, popř. z přijímače signálu navigačního systému a z baterie. Od vypuštění první radiosondy v roce 1930 do současné doby bylo zkonstruováno množství různých typů radiosond a jejich modifikací. Ještě v osmdesátých letech 20. století se vypouštělo 36 typů radiosond. Podle použitého typu převodníku se radiosondy dělí na chronometrické, s morseovým kódem, frekvenční a modulační (analogové a digitální). Kromě klasických radiosond, které měří během svého výstupu a případně i sestupu, rozeznáváme klesavé radiosondy a sondy upoutané. Nosičem radiosondy je nejčastěji radiosondážní balon, popř. letoun nebo meteorologická raketa. Viz též sondáž atmosféry, snos radiosondy.

Termín zavedl ruský meteorolog P. A. Molčanov nejpozději v r. 1931. Skládá se z komponentu radio- (viz radiace) ve smyslu „používající rádiové vlny“ a slova sonda.

zařízení používané k měření výškového větru, jehož poloha je zjišťována radiolokační metodou, tj. měřením azimutu, polohového úhlu a šikmé dálky. Při pasivní radiolokaci je tímto zařízením koutový odražeč, při aktivní radiolokaci např. radiosonda. Viz též měření větru radiotechnickými prostředky.

syn. balon radiosondážní.

syn. radiosondáž – přímé aerologické pozorování prováděné radiosondou, jejíž signály během výstupu, popř. sestupu zachycuje přijímací zařízení na radiosondážní stanici. Zde se potom signály z radiosondy zpracovávají a převádějí do tvaru závislosti měřených veličin na nadmořské výšce. Rozlišujeme komplexní meteorologickou radiosondáž, měření větru radiotechnickými prostředky a specializovaná radiosondážní měření vertikálního profilu ozonu, radioaktivity atmosféry apod.
Zpracované hodnoty meteorologických prvků se předávají formou zprávy TEMP nebo pomocí kódu BUFR k dalšímu met. využití a do mezinárodní výměny Zatímco zpráva TEMP zahrnuje pouze údaje ze standardních a význačných hladin během výstupu radiosondy, kód BUFR umožňuje zařadit celé radiosondážní měření s vysokým vertikálním rozlišením do jediné zprávy, přičemž každá reportovaná hladina je popsána hodnotou geopotenciální výšky, tlaku vzduchu, teploty vzduchu, teploty rosného bodu, směru a rychlosti větru.  Na rozdíl od zprávy TEMP, která neumožňuje popsat snos radiosondy ani přesný čas měření jednotlivých dat, jsou v kódu BUFR údaje v každé hladině doplněny časovou a prostorovou identifikací, která je nezbytná pro variační metodu asimilace dat do modelů numerické předpovědi počasí. Viz též měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a volné atmosféře, sondáž atmosféry.

aerologická stanice určená pro zajišťování radiosondážních měření. Umístěním může být zařazena mezi meteorologické stanice pozemní, námořní nebo letadlové. Někdy bývají dále rozlišovány radiosondážní stanice pro komplexní sondáž atmosféry a stanice pro měření větru radiotechnickými prostředky, popř. pracoviště provádějící specializovaná měření vertikálního profilu ozonu v atmosféře, radiačních parametrů aj.

radiosondážní stanice, na níž se provádí komplexní meteorologická radiosondáž. Termín bývá často zjednodušován na označení „radiosondážní stanice“.

syn. měření radiosondážní.

Termín se skládá z komponentu radio- (viz radiace) ve smyslu „používající rádiové vlny“ a slova sondáž.

syn. radiosondáž – přímé aerologické pozorování prováděné radiosondou, jejíž signály během výstupu, popř. sestupu zachycuje přijímací zařízení na radiosondážní stanici. Zde se potom signály z radiosondy zpracovávají a převádějí do tvaru závislosti měřených veličin na nadmořské výšce. Rozlišujeme komplexní meteorologickou radiosondáž, měření větru radiotechnickými prostředky a specializovaná radiosondážní měření vertikálního profilu ozonu, radioaktivity atmosféry apod.
Zpracované hodnoty meteorologických prvků se předávají formou zprávy TEMP nebo pomocí kódu BUFR k dalšímu met. využití a do mezinárodní výměny Zatímco zpráva TEMP zahrnuje pouze údaje ze standardních a význačných hladin během výstupu radiosondy, kód BUFR umožňuje zařadit celé radiosondážní měření s vysokým vertikálním rozlišením do jediné zprávy, přičemž každá reportovaná hladina je popsána hodnotou geopotenciální výšky, tlaku vzduchu, teploty vzduchu, teploty rosného bodu, směru a rychlosti větru.  Na rozdíl od zprávy TEMP, která neumožňuje popsat snos radiosondy ani přesný čas měření jednotlivých dat, jsou v kódu BUFR údaje v každé hladině doplněny časovou a prostorovou identifikací, která je nezbytná pro variační metodu asimilace dat do modelů numerické předpovědi počasí. Viz též měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a volné atmosféře, sondáž atmosféry.

v meteorologii pozemní zaměřovací přístroj k určování azimutu a polohového úhlu zpravidla radiosondy vynášené volně letícím met. balonem. Signály radiosondy jsou zachycovány úzce směrovou anténou, soustavou antén nebo rotujícím rozmítačem směrové charakteristiky antény, což umožňuje poměrně přesné změření směru k vysílači. Zařízení bývá většinou doplněno elektronickým systémem pro dekódování a zobrazování telemetrie radiosondy, pokud je prováděna zároveň komplexní meteorologická radiosondáž nebo alespoň kódování dosažených izobarických hladin. Radioteodolit nevysílá žádné impulzy k radiosondě.

Termín se skládá z komponentu radio- (viz radiace) ve smyslu „používající rádiové vlny“ a slova teodolit, přejatého z angl. výrazu theodolite nejasného původu, kterým pravděpodobně pojmenoval přístroj měřící úhly a směry jeho vynálezce angl. matematik L. Digges v r. 1571.

v met. praxi občas užívané slang. označení pro údaje o výškovém větru, zjištěné měřením větru radiotechnickými prostředky.

Termín se skládá z komponentu radio- (viz radiace) ve smyslu „týkající se rádiových vln“ a slova vítr.

radiosondážní stanice, na níž se provádí pouze měření větru radiotechnickými prostředky.

slang. označení stanice pro měření větru radiotechnickými prostředky.

viz měření větru radiotechnickými prostředky.

Termín se skládá z komponentu radio- (viz radiace) ve smyslu „používající rádiové vlny“ a slova pilotáž.

měření potřebné k výpočtu výškového větru z polohových parametrů cíle pohybujícího se ve volné atmosféře a sledovaného různými radiotechnickými prostředky. Nejčastěji používanými radiotechnickými prostředky jsou:
a) navigační systém, radioteodolit nebo radiogoniometrický systém v případě aktivního cíle, tj. radiosondy, kdy se měření označuje termínem radiopilotáž;
b) meteorologický radar jak v případě aktivního cíle (radiosondy), tak v případě pasivního cíle, tj. koutového odražeče;
c) umělé družice Země při časovém sledování poloh transoceánských sond;
Pomocí meteorologického radaru je dále možné měřit vítr sledováním pohybu vhodných meteorologických cílů. Měření větru radiotechnickými prostředky bývá někdy nevhodně označováno jako radiovětrové pozorování. Údaje o výškovém větru, zjištěné jeho měřením radiotechnickými prostředky, jsou občas označovány jako radiovítr.

viz kružnice inerční.

raketová sondáž atmosféry, při níž meteorologická raketa startuje z velkého balonu v blízkosti nejvyššího bodu jeho výstupu. Tento způsob se v minulosti používal ke zvětšení výšky dostupu rakety.

soubor přístrojů nebo radiosonda vynášená do stratosféry, mezosféry a ionosféry meteorologickou raketou. Je určena zpravidla pro komplexní meteorologickou radiosondáž vyšších vrstev atmosféry, spojenou se speciálními měřeními geofyz. prvků. Vyžaduje spolupráci specializovaného pozemního přijímacího a vyhodnocovacího zařízení. Viz též sondáž ovzduší raketová.

sondáž atmosféry, dosahující až do mezosféry a prováděná meteorologickou raketou nebo jí vynesenou raketovou sondou.   Meteorologické prvky se měří buď při letu rakety vzhůru, nebo na sestupné části letu, kdy je pád rakety nebo kontejneru s měřicím systémem brzděn padáčkem. Mohou být také zaznamenány i údaje o poloze měřicích přístrojů (nadm. výška, zeměp. šířka a zeměp. délka).

cyklona, která se formuje v blízkosti a ve spojitosti s řídicí cyklonou. Jedná se o nevelký útvar, který se zpravidla vyskytuje na již. okraji řídicí cyklony, pohybující se obvykle kolem ní ve směru cyklonální cirkulace. Podružná cyklona vzniká často na studené frontě spojené s řídicí cyklonou nebo i se starší podružnou cyklonou, jak je tomu v případě série cyklon. V Evropě se podružná cyklona typicky formuje např. nad Baltským mořem, pokud řídicí cyklona setrvává u záp. pobřeží Norska.

teplotní stupnice, jejíž nula je shodná s 0 K, tj. –273,15 °C, a velikost stupně je stejná jako u Fahrenheitovy teplotní stupnice. Má k Fahrenheitově stupnici analogický vztah jako stupnice Kelvinova k Celsiově stupnici. Byla zavedena Skotem W. J. M. Rankinem.

zákon, který vyjadřuje závislost dílčího tlaku nasycené vodní páry nad hladinou vodního roztoku na koncentraci rozpuštěné látky, lze jej vyjádřit vztahem
$e_s=e_{s_0}\frac{N}{N+n},$
kde e_s je dílčí tlak nasycené vodní páry nad hladinou roztoku, e_s0 značí dílčí tlak nasycené vodní páry nad hladinou destilované vody, N počet molů destilované vody a n počet molů rozpuštěné látky. Ze vzorce vyplývá, že při stoupající koncentraci rozpuštěné látky se tlak nasycené vodní páry snižuje. Uvedený vztah platí pouze pro nedisociované roztoky. V případě elektrolytů je nutné brát v úvahu jejich disociaci a vliv vázání polárních molekul vody na iontech na snížení tlaku nasycené vodní páry nad hladinou roztoku. Pro elektrolyty má Raoultův zákon tvar
$e_s=e_{s_0}\frac{N}{N+in},$
kde i je van´t Hoffův faktor závisející nejen na koncentraci, nýbrž i na druhu rozpuštěné látky. Raoultův zákon má značný význam ve fyzice oblaků a srážek pro růst vodních kapek, které v atmosféře vznikly na hygroskopických kondenzačních jádrech rozpustných ve vodě. Zákon odvodil F. M. Raoult v r. 1886.

produkty hoření látek všech skupenství rozptýlené ve vzduchu. Částice kouře mají různou velikost i fyz. a chem. vlastnosti. Pevné složky kouře jsou jedním z litometeorů. Viz též vlečka kouřová.

Termín pochází z praslovanského slova *kuriti, které se do jiných jazyků přeneslo ve významu „topit“.

jeden z tvarů kouřové vlečky. Vlečka je charakterizována velmi malým vert. rozptylem, zatímco laterální (boční) rozptyl může být významný. Čeření kouřové vlečky se vyskytuje v inverzní vrstvě při slabém proudění vzduchu.

prostorový útvar v ovzduší obsahující kouř a další znečišťující látky souvisle emitované z jednotlivého zdroje znečišťování ovzduší nebo skupiny zdrojů. Délka i tvar kouřové vlečky jsou podmíněny met. podmínkami pro šíření a rozptyl příměsí v ovzduší. Viz též tvar kouřové vlečky, emise, vznos kouřové vlečky, stupnice Ringelmannova.

lagrangeovský model aplikovaný na atmosférický transport znečišťujících příměsí od jejich zdrojů. Z těchto zdrojů se v poli atmosférického proudění konstruují trajektorie vzduchových částic a podél těchto trajektorií se pak modelují příslušné vlečky znečištění. Při modelování vleček se uvažují zejména procesy turbulentní difuze, suché a mokré depozice, popř. chem. reakce probíhající uvnitř těchto vleček, změny spektra částic atmosférického aerosolu apod. Tento typ modelů se používá i při modelování vleček vystupujících z chladících věží elektráren či jiných zařízení. V tom případě se jedná především o šíření tepelného znečištění a využití formalizmů lagrangeovských modelů oblaku.

syn. typ kouřové vlečky – po počátečním vzestupu kouřové vlečky závisí její tvar na struktuře turbulence, tedy nepřímo především na teplotním zvrstvení ovzduší, rychlosti a vert. profilu proudění vzduchu v mezní vrstvě atmosféry. Podle velikosti vert. průmětu difuzního úhlu kouřové vlečky, jejího sklonu a symetrie vůči vodorovné rovině v geometrické nebo efektivní výšce komína se obvykle rozlišuje pět zákl. tvarů kouřové vlečky, z nichž každý odpovídá určitým, navzájem se lišícím met. podmínkám: přemetání, vlnění, čeření, unášení, zadýmování. K nim se někdy řadí i odrážení, což je ovšem spíše šíření příměsí v atmosféře, které již nemá charakter kouřové vlečky. Mezi charakteristickými typy met. podmínek, a proto i mezi jednotlivými tvary kouřové vlečky, je ve skutečnosti plynulý přechod. Je známo více pokusů o typizaci tvarů kouřové vlečky.

syn. typ kouřové vlečky – po počátečním vzestupu kouřové vlečky závisí její tvar na struktuře turbulence, tedy nepřímo především na teplotním zvrstvení ovzduší, rychlosti a vert. profilu proudění vzduchu v mezní vrstvě atmosféry. Podle velikosti vert. průmětu difuzního úhlu kouřové vlečky, jejího sklonu a symetrie vůči vodorovné rovině v geometrické nebo efektivní výšce komína se obvykle rozlišuje pět zákl. tvarů kouřové vlečky, z nichž každý odpovídá určitým, navzájem se lišícím met. podmínkám: přemetání, vlnění, čeření, unášení, zadýmování. K nim se někdy řadí i odrážení, což je ovšem spíše šíření příměsí v atmosféře, které již nemá charakter kouřové vlečky. Mezi charakteristickými typy met. podmínek, a proto i mezi jednotlivými tvary kouřové vlečky, je ve skutečnosti plynulý přechod. Je známo více pokusů o typizaci tvarů kouřové vlečky.

viditelná vrstva znečištěného vzduchu nad velkými městy a průmyslovými oblastmi, často s ostrou horní hranicí. Tvar i výška kouřové čepice závisejí především na charakteru počasí a denní době. Viz též zákal průmyslový.

1. zkrácené označení pro zrnitou námrazu;
2. v tech. praxi zkrácené označení pro některé formy námrazků.
Z hlediska struktury rozeznáváme tři druhy námrazy: námraza krystalická (jinovatka), námraza zrnitá a námraza průsvitná. V letectví se z technického hlediska dle tvaru námrazy používá také termínů beztvará, profilová a žlábkovitá námraza, v silniční dopravě se pojmem námraza rozumějí všechny formy ledových usazenin na vozovkách, včetně náledí a zmrazků. Viz též jevy námrazové, intenzita námrazy na letadlech.

1. zkrácené označení pro zrnitou námrazu;
2. v tech. praxi zkrácené označení pro některé formy námrazků.
Z hlediska struktury rozeznáváme tři druhy námrazy: námraza krystalická (jinovatka), námraza zrnitá a námraza průsvitná. V letectví se z technického hlediska dle tvaru námrazy používá také termínů beztvará, profilová a žlábkovitá námraza, v silniční dopravě se pojmem námraza rozumějí všechny formy ledových usazenin na vozovkách, včetně náledí a zmrazků. Viz též jevy námrazové, intenzita námrazy na letadlech.

množství krystalické nebo ledové usazeniny na letadlech, která se utvoří za jednotku času. I. G. Pčolko sestavil stupnici intenzity námrazy, v níž hodnoty do 0,5 mm.min^–1 znamenají slabou námrazu, 0,6 až 1,0 mm.min^–1 mírnou, 1,0 až 2,0 mm.min^–1 silnou a nad 2,0 mm.min^–1 velmi silnou námrazu. V extrémních případech byl pozorován nárůst až 6 mm.min^–1. Intenzita námrazy závisí přímo na vodním obsahu oblaku a zachycovací účinnosti, udávající množství kapalné vody zachycené letadlem. Toto množství je přímo závislé na velikosti kapek a rychlosti letadla a nepřímo závislé na geometrii sběrného povrchu, zejména na poloměru zakřivení náběžných hran. Tzn., že se námraza vytváří intenzivněji v prostředí s velkými kapkami na tenčích profilech. Při rychlostech do 500 km.h^–1 intenzita námrazy při stejném vodním obsahu se vzrůstem rychlosti letadla roste. Při rychlosti nad 500 km.h^–1 však se zvyšováním rychlosti klesá, a to vlivem adiabatického stlačení a tření okolního vzduchu, čímž se povrch letadla zahřívá. Viz též ohřev letadla kinetický.

mapa námrazových oblastí vymezených podle výskytu max. velikosti námrazků, vyjádřené buď max. hmotností, nebo tloušťkou vrstvy v n-letém pozorování na definovaném povrchu vzorku. V ČR se používá pro techn. účely námrazová mapa, na níž jsou podle výskytu námrazků na námrazkoměrné tyči vymezeny oblasti s lehkými, středními, těžkými, popř. s kritickými námrazky. V praxi se pro uvedené oblasti používá jen označení lehká, střední atd. námrazová oblast. Námrazová mapa je každoročně zpřesňována po zhodnocení námrazového období. Využívá se především k projektování venkovních el. vedení. Viz též měření námrazků.

dnes již nepoužívané zastaralé označení pro námrazoměr.

Termín se skládá z lat. gelu „mráz“ a z řec. komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

zařízení, průběžně zaznamenávající hmotnost námrazy (námrazků) usazené na svislé tyči kruhového průřezu. Kruhový průřez tyče vylučuje závislost hmotnosti usazeného námrazku na směru větru. Dříve se pro námrazoměr používalo označení geligraf. První námrazoměr s mech. převodem, registrující na chronografu hmotnost vrstvy usazených tuhých srážek na měrném válci, sestrojil M. Konček (geligraf Končekův). Používal se na několika horských stanicích na Slovensku. Novější námrazoměry užívají el. snímač hmotnosti s možností dálkové registrace a ukládání dat. Viz též měření námrazků.

syn. koeficient drsnosti – veličina s rozměrem délky, která patří svým původem do aerodynamiky. V meteorologii se používá ve fyzice mezní vrstvy atmosféry k vyjádření vlivu zemského povrchu na proudění vzduchu a na vert. transport hybnosti, tepla, vodní páry, popř. různých příměsí v přízemní vrstvě atmosféry. Parametr drsnosti lze interpretovat jako výšku drsnostních elementů, tj. různých výčnělků apod. zemského povrchu, efektivní z hlediska posuzovaného vlivu, nebo jako charakteristiku turbulentního promíchávání v úrovni zemského povrchu. Určuje se zpravidla z vert. profilu rychlosti horiz. proudění v bezprostřední blízkosti zemského povrchu, nejlépe při indiferentním teplotním zvrstvení ovzduší. Pro různé typy přirozeného rovinného povrchu dosahuje hodnot od setin mm (uhlazená sněhová pokrývka) do zhruba 10 cm (vysoká tráva). Uvnitř zástavby se volí hodnota parametru drsnosti zemského povrchu v rozmezí 1/20 až 1/10 výšky staveb. Nad vodním povrchem závisí parametr drsnosti na vlnění, a tím na rychlosti větru. Podle C. G. Rossbyho lze souvislost mezi parametrem drsnosti zemského povrchu z₀ a směšovací délkou l vyjádřit vztahem
$l(z)=\kappa (z+z_0)$
v němž z značí výšku nad zemským povrchem a κ von Kármánovu konstantu. Viz též drsnost povrchu.

syn. koeficient drsnosti – veličina s rozměrem délky, která patří svým původem do aerodynamiky. V meteorologii se používá ve fyzice mezní vrstvy atmosféry k vyjádření vlivu zemského povrchu na proudění vzduchu a na vert. transport hybnosti, tepla, vodní páry, popř. různých příměsí v přízemní vrstvě atmosféry. Parametr drsnosti lze interpretovat jako výšku drsnostních elementů, tj. různých výčnělků apod. zemského povrchu, efektivní z hlediska posuzovaného vlivu, nebo jako charakteristiku turbulentního promíchávání v úrovni zemského povrchu. Určuje se zpravidla z vert. profilu rychlosti horiz. proudění v bezprostřední blízkosti zemského povrchu, nejlépe při indiferentním teplotním zvrstvení ovzduší. Pro různé typy přirozeného rovinného povrchu dosahuje hodnot od setin mm (uhlazená sněhová pokrývka) do zhruba 10 cm (vysoká tráva). Uvnitř zástavby se volí hodnota parametru drsnosti zemského povrchu v rozmezí 1/20 až 1/10 výšky staveb. Nad vodním povrchem závisí parametr drsnosti na vlnění, a tím na rychlosti větru. Podle C. G. Rossbyho lze souvislost mezi parametrem drsnosti zemského povrchu z₀ a směšovací délkou l vyjádřit vztahem
$l(z)=\kappa (z+z_0)$
v němž z značí výšku nad zemským povrchem a κ von Kármánovu konstantu. Viz též drsnost povrchu.

charakteristika nerovností aktivního povrchu, vystupujících jako činitel brzdící proudění vzduchu v přízemní vrstvě atmosféry. Kvantit. je určována parametrem drsnosti z₀. Někdy se tento parametr uvádí jako drsnost malých měřítek, která je v přízemní vrstvě vyvolána rostlinným porostem, nerovnostmi půdy, malými objekty apod. Drsnost velkých měřítek v mezní vrstvě atmosféry, pro kterou se zavádějí jiné kvantit. charakteristiky, je způsobována vert. členitým terénem, velkými objekty aj. Viz též stáčení větru v mezní vrstvě atmosféry.

neurčitý souhrnný pojem pro nepříznivé klimatické podmínky určitého místa nebo oblasti. Projevuje se velmi nízkými či naopak vysokými hodnotami klimatických prvků (teploty vzduchu, relativní vlhkosti, atmosférických srážek apod.), případně velkou četností nebezpečných meteorologických jevů. V bioklimatologii je drsnost klimatu hodnocena nejrůznějšími indexy a odvozenými veličinami, viz např. diagram komfortu, teplota efektivní. Viz též tuhost zimy.

syn. parametr drsnosti.

syn. kryptoklima – klimatické podmínky vnitřních prostor umělého i přírodního původu, jako jsou výrobní, provozní, dopravní, pracovní a obytné prostory nebo jeskyně, hnízdní prostory ptáků či nory zvěře, v nichž v důsledku tepelné izolace stěn, hloubky pod zemským povrchem nebo omezeného spojení s venkovním prostředím je značně změněn denní a roční chod meteorologických prvků. Mikroklima uzavřených prostor se projevuje zejména ve specifických teplotních a vlhkostních poměrech, v prašnosti prostředí (tovární haly, důlní prostory) a v podmínkách výměny vzduchu. Mikroklima uzavřených prostor bývá často upravováno vytápěním, zvlhčováním a ventilací. Viz též klimatizace, klima skleníkové.

vertikální řez atmosférou vyjadřující sérii vertikálních profilů jednoho nebo více meteorologických prvků v daném čase podél zvolené horiz. linie. Tímto způsobem lze znázornit vybranou vertikální plochu z výstupu modelu numerické předpovědi počasí, nebo aerologická měření v jednom termínu z více aerologických stanic, které leží přibližně na jedné přímce, přičemž na horiz. ose je zachováván poměr vzdáleností mezi stanicemi. Řezy orientované ve směru sever – jih se označují jako meridionální, řezy orientované ve směru východ – západ jako zonální. Kromě základních meteorologických prvků lze pomocí prostorových vertikálních řezů zobrazit např. hodnoty vertikální rychlosti, potenciální teploty apod.
 

lid. mráz šedý, šedivák, šedivec – druh tuhých usazených srážek, který vzniká přímou depozicí vodní páry při záporných teplotách aktivního povrchu. Má dobře patrnou jemnou krystalickou strukturu, kterou zmrzlá rosa nemá. Jíní se tvoří na předmětech na zemi nebo blízko povrchu země. Je jedním z hydrometeorů, který se podle platné klasifikace nezahrnuje do námrazků.

Termín vychází z praslovanského *inьjь, které je snad příbuzné s něm. Eis a angl. ice „led“.

zařízení, kterým se na vybraných stanicích určuje hmotnost a rozměr námrazku.

modelová atmosféra, ve které je procházející sluneční záření ovlivňováno pouze molekulárním rozptylem a nedochází ani k absorpci záření. Vlastnosti Rayleighovy atmosféry zhruba splňuje suchá a čistá atmosféra. Viz též rozptyl Rayleighův.

viz konvekce buněčná.

zákon vyjadřující závislost rozptylu záření na vlnové délce tohoto záření za předpokladu, že rozptylující částice jsou sférické, el. nevodivé a splňují podmínku, že hodnota 2πr / λ je řádově menší než jedna, přičemž r značí poloměr rozptylujících částic a λ vlnovou délku rozptylovaného záření. Označíme-li I_λ intenzitu rozptylovaného záření o vlnové délce λ a obdobně intenzitu rozptýleného záření i_λ, lze Rayleighův zákon vyjádřit ve tvaru
$i_{\lambda }\≈\frac{I_{\lambda }}{{\lambda }^4}.$
Nepřímá závislost účinnosti Rayleighova rozptylu na čtvrté mocnině vlnové délky rozptylovaného záření má v atmosféře za následek modř oblohy, neboť molekulární rozptyl slunečního záření přibližně splňuje podmínky platnosti Rayleighova zákona, a ve viditelné oblasti rozptýleného slunečního záření jsou proto nejvíce zastoupeny vlnové délky z modrofialového konce spektra. Zákon odvodil angl. fyzik J. W. Strutt (pozdější lord Rayleigh) v r. 1871.

speciální případ Mieova rozptylu za podmínek, kdy sférické rozptylující částice jsou elektricky nevodivé a obvod kružnice o jejich poloměru je alespoň o řád menší než vlnová délka rozptylovaného elmag. záření. V takovém případě je podle Rayleighova zákona množství rozptýleného elmag. záření nepřímo úměrné čtvrté mocnině vlnové délky. Rozptylová indikatrice má symetrický tvar se stejně velkým podílem dopředného a zpětného rozpylu. Rozptýlené paprsky, svírající se směrem původního paprsku úhel π/2, jsou zcela polarizovány. Ve směru původního paprsku a ve směru k němu přesně opačném je polarizace rozptýlených paprsků nulová, ve všech ostatních směrech pak částečná.
Z hlediska rozptylové indikatrice je Rayleighův rozptyl vhodnou aproximací pro popis molekulárního rozptylu slunečního záření, jeho polarizace však vykazuje odchylky vlivem anizotropie molekul vzduchu. Rayleihlův rozptyl lze použít i při popisu rozptylu rádiových vln na oblačných částicích, neboť tyto vlny, používané v meteorologii např. při radiolokaci, mají ve srovnání se světlem podstatně větší vlnovou délku. Viz též atmosféra Rayleighova.

viz zákon Rayleighův.

parametr Ra charakterizující podobnost z hlediska přenosu tepla prouděním (konvekcí). Lze ho určit ze vzorce
$\text{Ra}=\frac{\beta g{H}^3\Delta T}{k\nu },$
kde β značí koeficient teplotní roztažnosti, g tíhové zrychlení, H tloušťku vrstvy tekutiny, resp. vzdálenost mezi stěnami vymezujícími proudění tekutiny, ΔT tomu příslušející rozdíl teplot, k koeficient teplotní vodivosti a ν koeficient kinematické vazkosti dané tekutiny. Viz též kritéria podobnostní.

parametr Ra charakterizující podobnost z hlediska přenosu tepla prouděním (konvekcí). Lze ho určit ze vzorce
$\text{Ra}=\frac{\beta g{H}^3\Delta T}{k\nu },$
kde β značí koeficient teplotní roztažnosti, g tíhové zrychlení, H tloušťku vrstvy tekutiny, resp. vzdálenost mezi stěnami vymezujícími proudění tekutiny, ΔT tomu příslušející rozdíl teplot, k koeficient teplotní vodivosti a ν koeficient kinematické vazkosti dané tekutiny. Viz též kritéria podobnostní.

objektivní analýza met. dat aplikovaná zpětně na data za dlouhé období, zpravidla na několik desetiletí. Na rozdíl od provozní analýzy je prováděna jednotným přístupem, což umožňuje využití reanalýz např. při studiu změn klimatu. Nástrojem je model numerické předpovědi počasí, a proto mohou výstupy reanalýzy obsahovat i takové veličiny, pro něž nejsou za dané období k dispozici měření. Tvůrcem evropských reanalýz, které nicméně pokrývají celou Zemi, je Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (např. ERA–40, ERA–Interim).

Termín se skládá z předpony re- ve smyslu opakování děje a ze slova analýza, které pochází z řec. ἀνάλυσις [analysis] „uvolnění, zproštění; rozluštění, vyřešení“.

teplotní stupnice, dnes již nepoužívaná, která dělí teplotní interval mezi bodem mrznutí a bodem varu čisté vody při normálním tlaku vzduchu 1 013,25 hPa na 80 dílů (°R). Zavedl ji v roce 1731 franc. přírodovědec R. A. Ferchault de Réaumur. Mezi Réaumurovou teplotní stupnicí a Celsiovou teplotní stupnicí platí převodní vztah:
$T\left(°R\right)=\frac{4}{5}T\left(°C\right)$

1. přepočet teploty vzduchu na jinou nadm. výšku než ve které byla změřena, zpravidla na hladinu moře, viz teplota vzduchu redukovaná na hladinu moře. Provádí se pomocí konvenčně stanoveného nebo z dat odvozeného vertikálního teplotního gradientu, ve stř. Evropě např. podle Hannova vzorce
$T_0=T+0,005h,$
kde T₀ je redukovaná teplota, h nadm. výška stanice v metrech a T teplota vzduchu ve výšce h. Závislost teploty vzduchu na nadm. výšce se nicméně během roku mění a je ovlivňována i dalšími faktory, především reliéfem.
2. přepočet prům. měs., sezonní nebo roč. teploty vzduchu krátkých řad pozorování na jednotné, zpravidla normální období. Provádí se pomocí blízké referenční stanice s úplnou řadou pozorování metodou diferencí za předpokladu kvazikonstantnosti těchto diferencí.

výpočet tlaku vzduchu pro dohodnutou hladinu z hodnoty tlaku vzduchu v nadmořské výšce tlakoměru s přihlédnutím k virtuální teplotě. V synoptické meteorologii se provádí nejčastěji redukce tlaku vzduchu na střední hladinu moře, pro letecké účely na nadm. výšku vztažného bodu letiště podle mezinárodní standardní atmosféry ICAO. Viz též tlak vzduchu redukovaný na hladinu moře.

viz tlak vzduchu redukovaný na hladinu moře.

v klimatologii zpravidla redukce prům. měs., sezonních a roč. srážkových úhrnů vypočtených z krátkých řad pozorování na normální období neboli klimatologický normál. Redukce se provádí pomocí výsledků souběžného pozorování blízké referenční stanice obvykle metodou podílů neboli kvocientů. Předpokladem této redukce je, že zvolená referenční stanice pozorovala po celé normální období, její pozorování je homogenní a proměnlivost podílů srážek obou stanic je kvazikonstantní.

v meteorologii a klimatologii přepočty a opravy výsledků met. měření, prováděné za účelem srovnatelnosti a reprezentativnosti údajů. Používá se ve významu:
1. přepočet změřené hodnoty meteorologického prvku na hodnotu, kterou by měl v jiné nadm. výšce. Provádí se zpravidla podle jednotné metodiky k dosažení srovnatelnosti hodnot změřených v různých nadm. výškách, např. redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu (zpravidla hladinu moře), redukce teploty vzduchu na hladinu moře apod.;
2. přepočet hodnot klimatologických charakteristik z krátkých pozorovacích řad na hodnotu, která by odpovídala jednotnému, zpravidla normálnímu období ve snaze porovnat mnohaleté prům. hodnoty met. prvků na různých místech (stanicích). Např. redukce měs. nebo roč. průměrů teploty vzduchu, popř. srážek z různých stanic a různě dlouhých řad pozorování za období 1931–1960;
3. oprava tlaku vzduchu na normální podmínky, např. oprava na teplotu prováděná s ohledem na teplotu v místnosti, v níž je instalován tlakoměr, oprava na tíhové zrychlení apod.
Termín redukce se používá též jako nevhodné označení pro opravy met. přístrojů.

Termín pochází z lat. slova reductio „přivedení zpět, obnovení“ odvozeného od slovesa reducere „přivést zpět, obnovit“ (z předpony re- ve smyslu „zpět“ a ducere „vést“).

izoterma sestrojená z hodnot teploty vzduchu redukované na hladinu moře, případně na jinou nadm. výšku. Viz též izoterma aktuální.

viz záření sluneční globální.

viz záření atmosféry, záření sluneční globální.

jeden z tvarů kouřové vlečky, který se vzhledově podobá zadýmování; při odrážení kouřové vlečky za slabého až mírného proudění se však exhalace několikanásobně odrážejí mezi povrchem země a spodní hranicí výškové inverze teploty vzduchu. Od zadýmování se liší hlavně původem a dobou trvání. Při odrážení kouřové vlečky bývá při zemi teplotní zvrstvení ovzduší blízké indiferentnímu. Zadržující vrstva může být dosti vysoko nad zdrojem exhalací a její poloha někdy souvisí s dolní hranicí subsidence vzduchu v oblastech vysokého tlaku. V chladné roční době se situace příznivé pro odrážení kouřové vlečky udržují někdy i po více dnů, takže v průmyslových oblastech může dojít k mimořádnému znečištění ovzduší, neboť všechny druhy zdrojů znečištění se nalézají pod inverzní vrstvou.

viz záření atmosféry, záření sluneční globální.

syn. refrakce atmosférická.

poměr rychlosti šíření elmag. vlnění ve vakuu k rychlosti šíření téhož vlnění ve vzduchu. Vzhledem k tomu, že vzduch je nemagnetickým prostředím s nepatrnou elektrickou vodivostí, lze v něm index lomu n vyjádřit vztahem
$n=\sqrt{{\mathrm{\ε}}_r},$
v němž ε_r značí rel. permitivitu vzduchu. Index lomu v oblasti viditelného záření závisí na vlnové délce elmag. vlnění (s rostoucí vlnovou délkou poněkud klesá) a na hustotě vzduchu (se zvětšující se hustotou vzduchu roste). V oboru centimetrových rádiových vln, používaných např. meteorologickými radary, je index lomu v nezanedbatelné míře ovlivňován i vlhkostí vzduchu. Pro tento obor vlnových délek se v literatuře uvádí např. vztah
$\left(n-1\right){.10}^6=\frac{78}{T}\left(p+\frac{4800e}{T}\right),$
kde T je teplota vzduchu v K, p tlak vzduchu a e tlak vodní páry v hPa. U zemského povrchu se hodnoty (n – 1) . 10⁶ pohybují při různých met. situacích zhruba v rozmezí 260 až 460. Výraz N = (n – 1) . 10⁶ se někdy nazývá v literatuře radiorefrakce nebo N – jednotky. V troposféře můžeme podle časového hlediska rozlišovat sezonní, denní a neperiodické změny indexu lomu, podmíněné změnami teplotního zvrstvení ovzduší, turbulencí apod. Index lomu elmag. vlnění v popsaném smyslu nazýváme též abs. indexem lomu. Rel. indexem lomu pak rozumíme vzájemný poměr rychlostí šíření elmag. vlnění ve dvou různých prostředích, v meteorologii např. ve dvou vzduchových hmotách odlišných vlastností. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře.

index lomu elmag. vlnění pro oblast viditelného záření, tj. záření o vlnových délkách přibližně 0,4 až 0,7 μm. Viz též šíření elektromagnetického záření v atmosféře.

syn. aerogram – málo používaný druh aerologického diagramu, který má na horizontální ose vyneseny hodnoty lnT, na vertikální ose hodnoty –T ln p, kde T je teplota vzduchu a p tlak vzduchu. Na tomto diagramu svírají izotermy a izobary ostrý úhel. Suché a nasycené adiabaty jsou zakřiveny a s izotermami svírají úhel menší než 45°. Refsdalův diagram je dále doplněn izoliniemi relativní vlhkosti vzduchu a stupnicemi potřebnými k vyhodnocování aerologických měření. Refsdalův diagram je energetickým diagramem; navrhl ho v r. 1935 A. Refsdal. Viz též emagram.

tání ledu v místě zvýšeného vnějšího tlaku a opětovné mrznutí, jestliže se tlak opět sníží. Je důsledkem závislosti bodu tání ledu na tlaku, kdy bod tání (teplota tání) klesá s rostoucím tlakem. Regelace nastává pouze u látek, u nichž je hustota pevné fáze menší než hustota fáze kapalné. Regelace ledu souvisí s uspořádáním krystalické struktury ledu a ve srovnání s většinou ostatních látek v přírodě jde o anomální vlastnost. Rychlost poklesu teploty tání ledu s tlakem je velmi malá (0,0072 °C na hodnotu normálního tlaku), a proto se regelace ledu projevuje pouze při záporných hodnotách teploty blízko 0 °C. Často uváděným příkladem regelace ledu je demonstrační pokus s vert. průchodem zatížené drátěné smyčky horizontální ledovou tyčí. Uvádí se také jako důvod snadné tvorby sněhových koulí stlačením sněhu při teplotě blízko 0 °C.

kapalné padající srážky tvořené dešťovými kapkami o průměru větším než 500 µm, které dopadají na zemský povrch. Podle intenzity deště rozeznáváme déšť trvalý a přívalový. Viz též mrholení.

Termín pochází z praslovanského *dъždžь, jehož původ není jednoznačný.

syn. doba sucha – klimatická sezona s výskytem sezonního sucha, kdy spadne zanedbatelná část roč. úhrnu srážek, nebo padající srážky zcela ustávají. Střídání období sucha v zimě dané polokoule a období dešťů je typické pro klima savany a pro oblasti s monzunovým klimatem. Naopak pro středomořské klima je typický výskyt období sucha v létě.

jeden z fotometeorů. Je charakterizován jako skupina koncentrických oblouků barevného spektra kolem antisolárního bodu nebo kolem Slunce. Vzniká lomem a vnitřním odrazem slunečního nebo měsíčního světla na vodních kapkách v atmosféře. Obvykle se vyskytuje duha hlavní a duha vedlejší, které se objevují na opačné straně oblohy než je světelný zdroj. Střed jejich oblouků leží na přímce, jež prochází zdrojem světla a okem pozorovatele. Spektrum velikosti kapek ovlivňuje barvu, intenzitu a šířku barevných oblouků. Viz též oblouky duhové podružné.

O vysvětlení duhy se pokoušeli již předaristotelští učenci, např. Anaximenés z Mílétu v 6. stol. př. n. l. Rozsáhlý výklad podává ve svých Meteorologikách Aristotelés ze Stageiry (384–322 př. n. l.); k objasnění příčin vzniku duhy významně přispěl zejména R. Descartes v letech 1635–1637. Český termín pochází z praslovanského *dǫga „oblouk“.

proces, při němž anticyklona, která dříve již slábla, začíná opět mohutnět. Regenerace anticyklony se projevuje vzestupem tlaku vzduchu především ve středu anticyklony, zvětšením jejího rozsahu a oživením sestupných pohybů vzduchu v její centrální části. Regenerace anticyklony obvykle probíhá při spojení uzavírající anticyklony s málo pohyblivou tlakovou výší nebo při vývoji nové anticyklony ve výběžku existující tlakové výše. Viz též mohutnění anticyklony.

proces, při němž se zpravidla okludovaná cyklona, která se dříve již vyplňovala, začíná znovu prohlubovat. Ve většině případů souvisí regenerace cyklony se zvětšením horizontálních teplotních gradientů v dané oblasti a s narušením teplotní symetrie v oblasti cyklony. Regenerace cyklony probíhá např. při pronikání nové atmosférické fronty do oblasti cyklony, při spojení původní cyklony s mladým cyklonálním útvarem, který vznikl na úseku její studené fronty nebo při vývoji nové cyklony u okluzního bodu. Nové prohlubování již termicky symetrické cyklony, vyvolané orografickými překážkami, se někdy nazývá orografická regenerace cyklony. Viz též prohlubování cyklony.

tradiční, avšak nevhodné označení pro některé indexy humidity.

lid. výraz pro silný déšť. Nejčastěji se jedná o déšť přívalový.

syn. déšť přívalový.

viz intenzita srážek.

zast. a nevh. označení pro srážkoměr.

Termín se skládá z lat. udus „vlhký, mokrý“ a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

časový úsek po sobě jdoucích dnů se srážkami na dané met. stanici. Jako minimální denní úhrn srážek se přitom nejčastěji uvažuje 0,1 mm, ve starších pracích 0,0 mm (neměřitelné srážky). Srážková období, někdy označovaná i jako období vlhká, se střídají se suchými obdobími. Někteří autoři pracují se zvolenou minimální délkou srážkových období, jiní mezi ně počítají i samostatné dny se srážkami. Kromě takto definovaných, tzv. absolutních nebo též uzavřených srážkových období, se někdy vymezují i parciální neboli přerušená srážková období, přičemž kritériem bývá průměrný denní úhrn srážek za toto období. Údaje o četnosti, prům. a nejdelším trvání srážkových období a jejich srážkové vydatnosti jsou důležitými charakteristikami časového rozdělení srážek. Velká četnost, případně délka srážkových období jsou charakteristické pro humidní klima a pro období dešťů.

zřídka užívané označení místa na Zemi s nejvyšším prům. roč. úhrnem atm. srážek. Jeho určení není jednoznačné, neboť záleží mj. na referenčním období; uvádí se např. Cherrapunji nebo sousední Mawsynram v Indii (11 777 mm, resp. 11 872 mm), Mt. Waialeale na Havajských ostrovech (11 684 mm) nebo Lloro v Kolumbii (zdejší prům. roč. úhrn 13 300 mm je pouze odhadován). Všechna tato místa mají tropické dešťové klima, přičemž zde dochází k orografickému zesílení srážek díky návětrnému efektu. Na rozdíl od ostatních, indické lokality mají kvůli monzunovému klimatu silně nevyrovnaný srážkový režim. Viz též extrémy srážek.

viz intenzita srážek.

zmenšení úhrnu srážek i četnosti jejich výskytu v závětří překážky libovolného měřítka. Ve větším měřítku se jedná o projev závětrného efektu horské překážky, kdy jsou srážky menší nejen ve srovnání s návětřím, ale často i vůči oblastem dále ve směru proudění. Srážkový stín v klimatologickém smyslu se tvoří v případě výrazně převládajícího větru. Příkladem z území ČR je oblast Podkrušnohoří, kde se srážkový stín uplatňuje při proudění ze severozápadního kvadrantu, takže způsobuje relativní ariditu klimatu tohoto regionu. Z hlediska mikrometeorologie lze za srážkový stín považovat i mech. zastínění určitého prostoru překážkou vůči srážkám hnaným větrem. Srážkový stín může souviset s fénovým efektem.

1. lid. označení pro dešťovou přeháňku. Viz též přeprška.
2. ve smyslu spršky sekundárního kosmického záření viz záření kosmické.

čes. překlad termínu nimbostratus.

zast. označení pro váhový srážkoměr.

den se srážkami, v němž byly zaznamenány srážky v podobě trvalého deště nebo deště v přeháňkách. V Česku k zařazení mezi dny s deštěm stačí i neměřitelné srážky, v některých zemích je podmínkou dosažení určitého minimálního denního úhrnu srážek.

kapka vody o ekvivalentním průměru větším než 500 µm vypadávající z oblaků na zemský povrch. Označení někdy zahrnuje i kapky mrholení a spodní hranice velikosti kapek se potom snižuje na přibližně 200 µm. Malé dešťové kapky jsou sférické, s rostoucí velikosti kapek se jejich tvar deformuje vlivem aerodynamických sil. Padající velké kapky jsou na čelní straně silně zploštělé. Nejčastější velikost dešťových kapek je 1 až 2 mm. Kapky, jejichž ekvivalentní průměr dosahuje 6 až 7 mm, se stávají hydrodynamicky nestabilní a při pádu nebo při vzájemných kolizích se tříští na menší kapičky (laboratorní experimenty prokázaly stabilní kapky do velikosti ekvivalentního průměru až 9 mm). Dešťové kapky vznikají buď táním velkých ledových krystalů, popř. jejich shluků vzniklých agregací, nebo koalescencí menších kapek. Viz též teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova, teorie vzniku srážek koalescencí, rozdělení velikosti dešťových kapek, rozdělení Marshallovo–Palmerovo, rychlost pádová.

viz rozdělení velikosti dešťových kapek.

1. oblak, z něhož v čase pozorování vypadávají srážky.
2. označení druhu oblaků, z nichž mohou vypadávat srážky dosahující zemský povrch. Mezinárodní morfologická klasifikace oblaků vyjadřuje fakt, že z oblaku vypadávají srážky dosahující zemský povrch, použitím zvláštnosti oblaku praecipitatio. Slabé srážky se mohou vyskytovat u druhů altostratus, stratus, stratocumulus. Druhy nimbostratus a cumulonimbus jsou srážkové oblaky, které mohou produkovat i silné srážky. Z oblaků druhu cumulus mohou srážky ve formě přeháněk vypadávat pouze u tvaru cumulus congestus. Viz též oblak nesrážkový.

syn. období dešťů.

syn. doba dešťů – klimatická sezona, během níž spadne převážná část roč. úhrnu srážek. Střídání období dešťů v létě dané polokoule a období sucha je typické pro klima savany a pro oblasti s monzunovým klimatem, které bývá označováno i jako monzunové období. Naopak pro středomořské klima je typický výskyt období dešťů v zimě.

viz oblasti územní WMO.

syn. klimatologie regionální.

syn. klimatologie oblastní – část klimatologie zabývající se klimatickými poměry vymezených území různé velikosti, např. kontinentů, států, povodí, průmyslových aglomerací aj. K úkolům regionální klimatologie patří zjišťování prostorové diferenciace klimatických podmínek a vymezování klimatických oblastí, tj. klimatologická rajonizace (regionalizace). Analytický charakter regionální klimatologie ji odlišuje od klimatografie. Viz též klimatologie obecná.

syn. předpověď pro let nebo trať – oblastní předpovědi a předpovědi pro let nebo trať pokrývají tzv. letovou fázi letu (mimo vzlet a přistání). Obsahují předpovědi výškového větru, teploty vzduchu ve výšce a význačných met. jevů, spojených zpravidla s oblačností, jako např. atmosférických front, oblastí konvergence proudění, bouřek, tropických cyklon, čar instability, oblastí s kroupami, mírnou nebo silnou turbulencí, námrazou, výrazného vlnového proudění, mrznoucích srážek, rozsáhlých prachových nebo písečných vichřic aj. Je používána buď textová forma předpovědi, zpravidla ve zkrácené otevřené řeči, např. oblastní předpověď pro lety v nízkých hladinách GAMET nebo graf. forma předpovědi, tj. mapa význačného počasí se zkratkami a symboly pro význačné met. jevy podle doporučení Mezinárodní organizace pro civilní letectví, spolu s příslušnými mapami předpovědí směru a rychlosti větru a teploty ve standardních hladinách.

článek předpovědní služby ČHMÚ s působností v určité části ČR. Zabezpečují na regionální úrovni vykonávání meteorologické a hydrologické předpovědní služby, výstražné služby, zajišťování Smogového varovného a regulačního systému (SVRS) a poskytování operativních informací jednotlivým uživatelům z komerční i nekomerční sféry. Regionální předpovědní pracoviště jsou umístěna na pobočkách ČHMÚ v Praze, Českých Budějovicích, Plzni, Ústí nad Labem, Hradci Králové, Ostravě a Brně. Pro koordinování jednotlivých výstupů na centrální a regionální úrovni denně probíhají mezi centrálním a regionálními pracovišti pravidelné a v případě potřeby i nepravidelné meteorologické konzultace.

(RCM, z angl. regional climate model) – klimatický model pokrývající omezenou oblast planety. Používá se pro získání informací o klimatu s vysokým prostorovým rozlišením. Okrajové podmínky pro RCM se získávají z výstupů řídícího modelu nebo z reanalýzy. Obdobou RCM v meteorologii jsou modely předpovědi počasí na omezené oblasti. Viz též model vnořený, model klimatický globální.

viz oblasti územní WMO.

meteorologický přístroj pro grafický záznam časového průběhu meteorologického prvku mechanickou, fotografickou nebo el. cestou. Mezi registrační přístroje patří např. anemograf, barograf, hygrograf, termograf a ombrograf. V rámci procesu automatizace přebírají funkci registračních přístrojů automatické meteorologické přístroje. Viz též značka časová.

optický pilotovací teodolit se zařízením, které umožňuje registraci hodnot azimutálního a výškového úhlu, popř. také časového údaje. Viz též měření pilotovací.

brzdění pohybu vzduchu, které je spojeno s přenosem hybnosti ve směrech příčných vzhledem ke směru proudění. Uvedený přenos je působen molekulární difuzí nebo náhodnými turbulentními fluktuacemi rychlosti proudění. V prvním případě mluvíme o vazkém tření (molek. vazkosti), ve druhém o turbulentním tření označovaném v přeneseném smyslu slova též jako turbulentní vazkost. Tření v atmosféře se projevuje vznikem tečných sil tření, které, vztaženy k jednotce plochy, označujeme jako tečná napětí. Turbulentní tečná napětí se též nazývají Reynoldsova napětí, zatímco vazká tečná napětí jsou v reálné atmosféře většinou zanedbatelná. Z kvantit. hlediska jsou v atmosféře síly turbulentního tření zpravidla o několik řádů větší než síly vazké. V praxi se někdy rozlišuje vnitřní tření uvnitř vzduchu a vnější tření proudícího vzduchu o zemský povrch, což však z přísně exaktního hlediska není zcela správné. Viz též síla tření, vrstva tření, turbulence.

v meteorologii nevhodné syn. pro koeficient odporový.

tečná síla působící proti směru pohybu. V atmosféře se jedná o tření proudícího vzduchu o zemský povrch (vnější tření) a o tření uvnitř vzduchu (vnitřní tření). Vnitřní tření vzniká buď vzájemným mech. působením molekul (vazké tření), nebo následkem turbulentního promíchávání a přenosu hybnosti (turbulentní tření). V reálné atmosféře lze zpravidla účinky vazkého tření ve srovnání s turbulentním třením zanedbat. Sílu tření vztaženou k jednotce plochy nazýváme tečným napětím, v případě turbulentního tření mluvíme o Reynoldsově napětí.

v meteorologii vrstva ovzduší, v níž se bezprostředně projevuje vliv tření o zemský povrch na proudění vzduchu. Její tloušťka se pohybuje v rozmezí zhruba 500 až 2 000 m, nejčastěji 1 000 až 1 500 m nad zemským povrchem, a zvětšuje se s rostoucí rychlostí proudění, s drsností zemského povrchu a s růstem instability teplotního zvrstvení ovzduší. Pro vrstvu tření je charakteristický turbulentní přenos hybnosti od vyšších hladin směrem dolů, který kompenzuje ztráty hybnosti působené v blízkosti zemského povrchu třením. Vertikální profil větru ve vrstvě tření lze v hrubých rysech popsat pomocí Taylorovy spirály. Vrstva tření je syn. termínu mezní vrstva atmosféry, pokud je tato vrstva posuzována z hlediska proudění. Analogickým způsobem však lze zavést i teplotní nebo vlhkostní mezní vrstvu jako část atmosféry, kde se bezprostředně projevuje vliv podkladu na teplotu nebo vlhkost vzduchu. Pojem mezní vrstva atmosféry je tedy obecnější než vrstva tření.

tuhé srážky složené z bílých neprůsvitných kuželovitých nebo kulatých ledových částic, jejichž průměr je 2 až 5 mm. Při dopadu na tvrdý povrch odskakují a často se tříští. Většinou se vyskytují v přeháňkách spolu se sněhovými vločkami nebo dešťovými kapkami při přízemních teplotách vzduchu kolem 0 °C. Patří mezi hydrometeory.

syn. teplota bodu ojínění.

teplota, při níž je tlak nasycené páry nad povrchem pevné fáze dané látky roven vnějšímu tlaku, v atmosférických podmínkách tlaku vzduchu. V meteorologii se jedná o hodnotu teploty, při níž hodnota tlaku nasycené vodní páry vzhledem k ledu odpovídá tlaku vzduchu. Za podmínek obvyklých v troposféře není bod sublimace ledu dosažen. Ve starší české meteorologické literatuře se bod sublimace někdy nesprávně vyskytuje ve smyslu teplota bodu ojínění. Viz též bod varu.

syn. bod ojínění – teplota, při níž se vlhký vzduch o teplotě pod 0 °C a dané hodnotě směšovacího poměru vodní páry stane nasyceným vzhledem k ledu následkem izobarického ochlazování. Při dalším poklesu teploty vzduchu dochází k přesycení a tím i k depozici vodní páry obsažené ve vzduchu, přičemž vzniká jíní; v důsledku toho klesá i teplota bodu ojínění. Při relativní vlhkosti vzduchu menší než 100 % vzhledem k ledu je teplota bodu ojínění vždy nižší než teplota vzduchu. Dříve se pro tuto veličinu nesprávně používal termín bod sublimace. Viz též teplota rosného bodu, bod mrznutí.

teoretický koncept atmosféry tvořené pouze směsí plynů přirozeně přítomných v atmosféře Země, tedy suchou a čistou atmosférou, a vodou ve všech skupenstvích. V reálné atmosféře jsou nicméně vždy přítomné i atmosférické příměsi. Viz též vzduch čistý.

1. vzduch neobsahující žádné atmosférické příměsi;
2. vzduch, který obsahuje z daného hlediska zanedbatelné množství atmosférických příměsí.
Viz též atmosféra čistá, vzduch průzračný, vzduch znečištěný.

souhrnný název pro praktické a výzk. činnosti zabývající se studiem znečištění ovzduší a ochranou ovzduší před znečišťováním. Nevhodně se někdy zkracuje na pojem čistota ovzduší. Viz též hygiena ovzduší.

1. vzduch neobsahující žádné atmosférické příměsi;
2. vzduch, který obsahuje z daného hlediska zanedbatelné množství atmosférických příměsí.
Viz též atmosféra čistá, vzduch průzračný, vzduch znečištěný.

syn. vlhkost vzduchu relativní.

syn. vlhkost vzduchu poměrná – charakteristika vlhkosti vzduchu měřená na met. stanicích, která vyjadřuje stupeň nasycení vzduchu vodní párou. Je definována jako poměr skutečné hustoty vodní páry ρ_v a hustoty vodní páry ρ_vs ve vzduchu nasyceném vodní párou při dané teplotě. Vyjadřuje se obvykle v %, tzn.
$r=\frac{{\rho }_v}{{\rho }_{vs}}.100\%,$
Místo hustoty vodní páry lze v definici relativní vlhkosti použít tlak vodní páry a přibližně i měrnou vlhkost vzduchu nebo směšovací poměr.
Relativní vlhkost lze obecně definovat vzhledem k vodě nebo vzhledem k ledu. V meteorologické praxi se pod pojmem relativní vlhkost rozumí hodnota relativní vlhkosti vzhledem k rovné hladině kapalné vody.

v meteorologii izohypsa spojující místa se stejnou vert. vzdáleností dvou izobarických hladin (ploch), tj. místa se stejnou tloušťkou vrstvy vzduchu mezi dvěma izobarickými hladinami, vyjádřenou v geopotenciálních metrech. Relativní izohypsu lze interpretovat jako izotermu prům. virtuální teploty vzduchu dané vrstvy. Relativní izohypsy se v met. službě nejčastěji konstruují pro vrstvu 1 000 až 500 hPa, a to po 40 geopotenciálních metrech.

změna vlastností vzduchové hmoty pouze do té míry, že se nemění její základní geografický typ. K rel. transformaci dochází při přemísťování vzduchové hmoty do jiné zeměp. šířky, nad jiný aktivní povrch apod.

charakteristika poměrného rozložení srážek během roku, popř. za kratší období. Zpravidla jde o prům. měs. úhrny srážek udané v % prům. roč. úhrnu srážek. V klimatologii se relativní srážky používají především k porovnání časového rozdělení srážek na stanicích s rozdílným roč. úhrnem srážek, přičemž mohou sloužit ke stanovení ombrické kontinentality klimatu, viz Markhamův index.

poměr absolutní optické hmoty atmosféry při poloze nebeského tělesa (nejčastěji Slunce) ve výšce nad obzorem vyjádřené úhlem h k absolutní optické hmotě při poloze tělesa v zenitu. Relativní optická hmota atmosféry, označovaná někdy zkráceně jako optická hmota, se vyskytuje ve vztazích popisujících zejména šíření přímého slunečního záření v zemské atmosféře. Při výškách h větších než 30° se relativní optická hmota atmosféry, označovaná jako m, zpravidla počítá pomocí jednoduchého vzorce
$m={(sinh)}^{-1}.$
Při menších výškách je vhodné použít opravu na zakřivení zemském povrchu a na lom světla v atmosféře.

v meteorologii zkrácené označení pro trvání slunečního svitu relativní.

poměr mezi skutečným trváním slunečního svitu a efektivně možným trváním slunečního svitu za určité období, nejčastěji za den, měsíc nebo rok. Tato charakteristika umožňuje vzájemnou srovnatelnost zaznamenávaného slunečního svitu na různých místech s ohledem na terénní, popř. i jiné překážky zastiňující slunoměry. V praxi se jako relativní trvání slunečního svitu někdy méně vhodně označuje poměr mezi skutečným a astronomicky možným trváním slunečního svitu. 

rozdíl prům. teploty vzduchu daného měsíce a prům. teploty vzduchu nejchladnějšího měsíce, vyjádřený v % roční amplitudy teploty vzduchu. Nejchladnější měsíc má relativní teplotu 0 %, nejteplejší měsíc 100 %. Vzhledem k vyjádření teploty vzduchu v procentech, tedy vyloučením abs. hodnot teploty, lze relativní teplotu použít k porovnání ročního chodu teploty vzduchu na více stanicích nebo k porovnání chodu teploty vzduchu na jedné stanici v různých obdobích. Relativní teplota se používá i jako míra termické kontinentality klimatu. Relativní teplotu zavedl W. Köppen jako charakteristiku roč. chodu teploty vzduchu.

(RT) – barická topografie svislých vzdáleností dvou izobarických ploch v atmosféře, analyzovaná pomocí relativních izohyps. Protože vzdálenost izobarických ploch neboli tloušťka vrstvy vymezené těmito plochami je přímo úměrná prům. virtuální teplotě vzduchového sloupce mezi oběma hladinami, relativní barická topografie charakterizuje teplotní pole příslušné vrstvy vzduchu a rel. izohypsy jsou zároveň izotermami prům. virtuální teploty této vrstvy. Relativní barická topografie se často označuje zkratkou RT s uvedením příslušných standardních izobarických hladin, např. ${\mathrm{RT}}_{1000}^{500}$ značí relativní barickou topografii vzduchové vrstvy mezi hladinami 500 hPa a 1 000 hPa. Viz též mapa relativní topografie, rovnice tendence relativní topografie.

viz vorticita.

v meteorologii souřadnicová soustava pevně spojená s rotující Zemí. Nejčastěji se používají z-systém a p-systém, dále sigma-systém a theta-systém, případně hybridní souřadnicové soustavy a soustavy jiné než pravoúhlé. Viz též soustava souřadnicová absolutní.

v meteorologii souřadnicová soustava pevně spojená s rotující Zemí. Nejčastěji se používají z-systém a p-systém, dále sigma-systém a theta-systém, případně hybridní souřadnicové soustavy a soustavy jiné než pravoúhlé. Viz též soustava souřadnicová absolutní.

syn. měření meteorologické dálkové, detekce meteorologických jevů dálková – metoda meteorologického měření, kdy měřicí čidlo či přístroj není v bezprostřední blízkosti sledovaného jevu. V meteorologii se využívají zejména družicová měření, radarová měření, pozemní detekce blesků a měření pomocí nejrůznějších profilerů. Viz též měření aerologické, průzkum Země dálkový.

syn. měření meteorologické distanční.

meteorologické pozorování, při němž jsou dodržovány předepsané postupy, např. výška sensoru nad zemí, a jehož výsledky mají platnost pro širší okolí místa pozorování. Velikost tohoto okolí závisí na prostorové proměnlivosti daného meteorologického prvku, na charakteru terénu a na účelu pozorování.

meteorologická stanice umístěná tak, aby její měření a pozorování vystihovala režim počasí v širším okolí. Viz též pozorování meteorologické reprezentativní.

viz pozorování meteorologické reprezentativní, stanice meteorologická reprezentativní.

nesprávné označení fázového přechodu plynného skupenství vody - vodní páry na skupenství pevné - led, viz též depozice, sublimace.

Termín se skládá z lat. předpony de- „z, od“ a slova sublimace.

prům. vektor větru v daném místě a v dané hladině za určité období. Nemusí být výstižnou klimatickou charakteristikou, vyskytují-li se dvě největší četnosti opačných směrů s málo rozdílnými rychlostmi.

cyklona, jejíž směr pohybu má zonální složku opačnou vůči převládající složce zonální cirkulace. Retrográdní cyklona v mírných zeměp. šířkách je proto charakterizována trajektorií cyklony se zápornou zonální složkou, tedy od východu k západu, na rozdíl od typických drah cyklon. Retrográdní cyklony se vyskytují ve stř. Evropě poměrně zřídka a jsou často doprovázeny vydatnějšími dlouhotrvajícími srážkami, jako např. na přelomu května a června 2013.

(Reynolds Stress Models) – viz problém uzávěru.

rovnice, jež se odvozují z pohybových (Navierových-Stokesových) rovnic pro turbulentní proudění tak, že složky okamžité rychlosti turbulentního proudění vyjádříme jako součet reprezentativní průměrované hodnoty a rychle fluktuující veličiny, jež se přes první hodnotu překládá. O této fluktuující veličině se předpokládá, že její průměr přes dostatečně dlouhý časový interval se rovná nule. Zprůměrujeme-li člen po členu takto vzniklé rovnice, obdržíme Reynoldsovy rovnice, jež mají podobu původních pohybových rovnic pro průměrované části složek rychlosti proudění, avšak navíc se v nich vyskytují členy vyjadřující vliv tečných sil tzv. turbulentního tření v proudící tekutině. Základem pro tyto členy jsou tzv. Reynoldsova napětí daná korelacemi druhého řádu původních fluktuujících částí složek rychlosti proudění. Tyto korelace představují v Reynoldsových rovnicích fakticky další neznámé a celý systém je třeba uzavřít vhodnými vztahy pro jejich vyjádření, což se označuje jako problém uzávěru, jehož řešení existují na různých úrovních složitosti a z hlediska různých fyzikálních přístupů.

syn. číslo Reynoldsovo.

syn. číslo Reynoldsovo.

viz napětí tečné.

syn. parametr Reynoldsův – kvantitativní charakteristika poměrů v proudící tekutině (v meteorologii ve vzduchu). Vyjadřuje poměr setrvačných a vazkých sil. Reynoldsovo číslo úzce souvisí např. s podmínkami přechodu proudění laminárního v proudění turbulentní a v meteorologii se používá zejména ve fyzice mezní vrstvy atmosféry, např. při studiu obtékání překážek, a ve fyzice oblaků a srážek při obtékání srážkových částic. Lze je vyjádřit ve tvaru
$Re=\frac{\mathrm{\rho }v\mathrm{ l}}{\mu }\text{ nebo }Re=\frac{v\mathrm{ l}}{\nu },$
když $v$ je rychlost proudění, $l$ vhodně zvolená délka, ρ hustota proudící tekutiny a $\mu$, resp. $\nu$ značí dyn., resp. kinematický koeficient vazkosti. Viz též kritéria podobnostní.

viz napětí tečné.

málo časté označení pro povětrnostní děje vyskytující se v určité geogr. oblasti v některé části roku opakovaně, a to v nestejně dlouhých intervalech za sebou. Opakovaný výskyt určitých povětrnostních situací podmiňuje opakování podobného průběhu meteorologických prvků, i když intenzita změn kolísá. Ve stř. Evropě počítáme k povětrnostním rytmům např. opakované vpády studeného vzduchu na jaře nebo jednotlivé vlny evropského letního „monzunu".

rovnice, která má v z-systému tvar
$\frac{\partial v_z}{\partial z}=-\frac{1}{\rho }{\nabla }_H.\left(\rho v\right)-v.\frac{{\nabla }_H\Theta }{\Theta }+\frac{1}{c_{p}T}\frac{\mathrm{d}q}{\mathrm{d}t}+\frac{gp}{1-\kappa }{\displaystyle {\int }_z^{\infty }{\nabla }_H}.\left(\rho v\right).\mathrm{d}z,$
v němž ${\nabla }_H=\left(\frac{\partial }{\partial x},\frac{\partial }{\partial y}\right)$ představuje operátor horiz. gradientu, ${\nabla }_H.=\frac{\partial }{\partial x}+\frac{\partial }{\partial y}$ operátor horiz. divergence, z vert. souřadnici, v vektor horiz. rychlosti proudění, v_z vertikální rychlost,T teplotu vzduchu v K, Θ potenciální teplotu v K, ρ hustotu vzduchu, t čas, g velikost tíhového zrychlení, q množství tepla uvolňovaného nebo spotřebovávaného neadiabatickými ději v jednotce hmotnosti vzduchu, κ ≡ R/c_p je Poissonova konstanta, R značí měrnou plynovou konstantu vzduchu a c_p jeho měrné teplo při stálém tlaku. Tuto rovnici použil L. F. Richardson v roce 1922 při prvním pokusu o konkrétní numerickou předpověď polí meteorologických prvků jako vztah pro vert. rychlost. Východiskem odvození Richardsonovy rovnice je mat. vyjádření první hlavní termodynamické věty, které se upraví pomocí rovnice hydrostatické rovnováhy, rovnice kontinuity, definičního vztahu potenciální teploty a integruje od zvolené horiz. hladiny z, ke které je vztažena vert. rychlost v_z, až k horní hranici atmosféry.

syn. číslo Richardsonovo.

syn. číslo Richardsonovo.

syn. parametr Richardsonův – bezrozměrné číslo představující kvantitativní míru vertikální instability atmosféry z termického i dynamického hlediska. Používá se zejména ve fyzice mezní vrstvy atmosféry a v letecké meteorologii v souvislosti s podmínkami pro vznik a vývoj konvekce a turbulence. Richardsonovo číslo můžeme vyjádřit v gradientovém tvaru, nebo ve tvaru pro tok. Viz též parametr stabilitní, klasifikace stabilitní.

vznik cyklon ve stř. zeměp. šířkách je podle této teorie objasňován vpády studených vzduchových hmot (tzv. kapek studeného vzduchu) z polární oblasti. Vpád studeného vzduchu vytvoří ve stř. zeměp. šířce bariéru záp. větrům, a proto na závětrné straně kapky tlak vzduchu klesá a vzniká cyklona. Tuto teorii vypracoval něm. fyzik H. v. Helmholtz v letech 1888–1889 a rozšířil F. M. Exner, z hlediska současných znalostí je již překonána.

kondenzační jádra, jejichž poloměr je větší než 10^–6 m. Jsou patrně tvořena z větších krystalků hygroskopických mořských solí. Mohou mít značný význam při vzniku srážek ve vodních oblacích. Jejich koncentrace v atmosféře je zpravidla o několik řádů nižší než koncentrace všech ostatních kondenzačních jader. Viz též teorie vzniku srážek koalescencí.

šestidílná empir. stupnice pro odhad opt. průzračnosti kouřové vlečky, čili hustoty kouře. Jednotlivé stupně Ringelmannovy stupnice se určují vizuálním porovnáním šedi kouřové vlečky se srovnávacími čtverci různého začernění. Stupeň šedi těchto čtverců je dán poměrem plochy pravidelně rozmístěných bílých políček na černém podkladu čtverce. U jednotlivých stupňů bílá políčka zabírají 100, 80, 60, 40, 20 a 0 % plochy srovnávacího čtverce. Stupeň 0 vyjadřuje nejnižší hustotu kouře, stupeň 5 nejvyšší hustotu kouře. Stupnici navrhl M. Ringelmann (1898) a byla zavedena v USA v r. 1908 jako nejstarší a nejznámější pokus o obj. měření znečištění ovzduší. I když se jedná do značné míry o subj. hodnocení, slouží v některých zemích dosud jako jedno z kritérií v zákonech o čistotě ovzduší.

nomogram umožňující graf. určení jedné ze tří charakteristik stavu vzduchu (teploty vzduchu, deficitu teploty rosného bodu, relativní vlhkosti vzduchu), jestliže jsou známy zbývající dvě. Na záporné horiz. ose jsou vyneseny hodnoty deficitu teploty rosného bodu, na vert. ose relativní vlhkost vzduchu, přičemž soustava křivek odpovídajících teplotám vzduchu vychází z počátku souřadnicové soustavy. Robitzschův nomogram bývá součástí Stüveho diagramu.

[rolklaud] – oblak morfologicky patřící do zvláštností oblaků s označením arcus, kam byl zařazen v roce 2017. Na rozdíl od oblaku shelf cloud bývá roll cloud oddělen od spodní základny oblačnosti konvektivní bouře. Vzniká a postupuje na čele studeného vzduchu vytékajícího z bouře. Je rovněž považován za jednu z forem rotorového oblaku. V české odborné terminologii nebyl český termín zaveden a používá se termín převzatý z angličtiny.
 

pás vyššího tlaku vzduchu, vyjádřený na klimatologických mapách, který se táhne kolem Země na obou polokoulích mezi 20 a 40° z. š. a v němž se vyskytují jednotlivé subtropické anticyklony. Zatímco na již. polokouli je zřetelný po celý rok, na severní polokouli jej v letním období přerušují oblasti nižšího tlaku nad kontinenty. Viz též šířky koňské.

námořnické označení pro oblasti oceánů v zeměp. šířkách 25 až 40°, přesněji pro vnitřní části subtropických anticyklon se slabým větrem nebo častým bezvětřím. Název koňské šířky pochází z doby plachetnic, kdy se přepravovali koně napříč oceánem z Evropy do Ameriky. V uvedených zeměp. šířkách se pro slabý vítr plavba zdržovala a koně na palubách plachetnic hynuli nedostatkem pitné vody, když se cesta příliš prodloužila. Viz též pás vysokého tlaku vzduchu subtropický, tišiny subtropické, čtyřicítky řvoucí.

málo používaný druh aerologického diagramu, na jehož pravoúhlé souřadnicové osy jsou vyneseny stupnice směšovacího poměru vodní páry a logaritmu potenciální teploty suchého vzduchu. Izobary a izotermy tvoří kosoúhlou soustavu čar. Izolinie izobarické ekvivalentní potenciální teploty se při malých hodnotách směšovacího poměru silně zakřivují. Rossbyho diagram se používal hlavně při určování vzduchových hmot. Jeho autorem je amer. meteorolog švédského původu C. G. Rossby (1898–1957). Rossbyho diagram se někdy nevhodně označuje jako „Rossbygram“.

viz diagram Rossbyho.

Termín je odvozen od jména švédského meteorologa C.-G. Rossbyho.

viz vlny Rossbyho.

veličina β daná meridionálním gradientem Coriolisova parametru a definovaná vztahem:
$\beta =\frac{\partial \lambda }{\partial y},$
kde λ je Coriolisův parametr a kladný směr souřadnicové osy y směřuje k severu. Využívá se zejména v teorii Rossbyho vln.

veličina β daná meridionálním gradientem Coriolisova parametru a definovaná vztahem:
$\beta =\frac{\partial \lambda }{\partial y},$
kde λ je Coriolisův parametr a kladný směr souřadnicové osy y směřuje k severu. Využívá se zejména v teorii Rossbyho vln.

viz číslo Rossbyho.

syn. vlny Yanai – východní (šířící se na západ) rovníkové vlny. Mají symetrický projev kolem rovníku pro meridionální rychlost a asymetrický pro zonální rychlost, pole geopotenciálu a teploty. Hrají důležitou roli při vzniku kvazidvouletého cyklu, protože přenášejí do vyšších atmosférických hladin východní složku hybnosti.

vlnové poruchy v zonálním západo-východním přenosu vzduchových hmot v mírných zeměp. š.; projevují se ve výškovém tlakovém poli vytvářením hřebenů vysokého tlaku a brázd nízkého tlaku vzduchu. Izohypsy na výškových mapách pak nabývají podoby vln o délce několika tisíců km. Kolem zeměkoule se tvoří současně několik, zpravidla 3 až 6 těchto vln, označovaných původně jako dlouhé vlny. Jejich vlastnosti popsal v r. 1939 C. G. Rossby, který za určitých zjednodušujících předpokladů odvodil vzorec pro rychlost c postupu těchto vln:
$c=v-\frac{\beta l^2}{4{\pi }^2},$
kde v je rychlost záp. zonálního proudění, β Rossbyho parametr a l délka vlny. Je-li c < 0, pohybují se Rossbyho vlny od východu na západ, čili retrográdně. V praxi však takový pohyb nebývá pozorován, jedná se spíše o důsledek použitých zjednodušujících předpokladů. Teorie Rossbyho vln sehrála v historickém vývoji meteorologie velkou roli při rozvíjení znalostí o cirkulaci atmosféry a ve vztahu k rozvoji numerických modelů předpovědi počasí.

bezrozměrný parametr obecně definovaný výrazem
$Ro=\frac{V}{\lambda l},$
kde l značí vhodně zvolenou délku, V charakteristickou rychlost a λ je Coriolisův parametr. Rossbyho číslo obecně vyjadřuje charakteristiku pro poměr velikosti zrychlení pohybu vzduchových částic ku velikosti zrychlení působeného Coriolisovou silou. Při aplikacích v souvislosti s modelováním vírových cirkulací v atmosféře se pak v roli veličiny l uvažuje poloměr těchto cirkulací (tzv. Rossbyho poloměr), a to v prostorových měřítkách od rozměrů synoptických útvarů (např. tlakových níží) až po malá měřítka lokálních cirkulací působených např. termickou konvekcí. Ve fyzice mezní vrstvy atmosféry se Rossbyho číslo často používá ve tvaru
$Ro=\frac{v_g}{\lambda z_0},$
kde v_g je velikost rychlosti geostrofického větru a z₀ parametr drsnosti zemského povrchu. Rossbyho číslo se používá při parametrizaci vlivu zemského povrchu na proudění. Viz též kritéria podobnostní.

viz úkazy přechodné světelné.

v meteorologii rel. stabilní závětrný vír s horiz. nebo kvazihorizontální osou. Rotory se vyskytují např. při vlnovém proudění nebo při rotorovém proudění, kdy se za vhodných podmínek, jako je dostatečná vlhkost vzduchu, vytvářejí rotorové oblaky. S rotory se lze často setkat i pod předním okrajem rychle postupujících oblaků druhu cumulonimbus, kdy se projevují vznikem zvláštnosti oblaků arcus. Rotory bývají doprovázeny silnou až extrémní turbulencí, s prudkými změnami směru a rychlosti přízemního větru s nárazy často přesahujícími 20 m.s^–1 a místními variacemi tlaku vzduchu, které v extrémních případech mohou u zemského povrchu dosahovat hodnot až několika hPa. Z těchto důvodů jsou rotory nebezpečné pro leteckou činnost, dopravu a energetiku.

Termín v met. významu zavedl něm. meteorolog J. Küttner v r. 1938. Odvodil ho od něm. slovesa rotieren „točit se“, které pochází z lat. rotare „točit, kroužit“ (od rota „kolo, válec“).

proudění vzduchu v závětří hor, které je vázáno na vert. nepříliš mohutnou vrstvu vzduchu s dostatečně silným prouděním zhruba kolmým k ose pohoří, přičemž tato vrstva má převážně stabilní zvrstvení. Charakteristickým jevem rotorového proudění je vzájemné prostorové přibližování jednotlivých rotorů, často až do té míry, že v závětrném prostoru vznikají dvojice opačně rotujících rotorů ve spojení se silnou až extrémní turbulencí. Rotory lze někdy identifikovat na základě výskytu oblaků cumulus fractus. Viz též oblak rotorový.

válcovitý oblak, který se vytváří obvykle v horní části víru s horiz. osou (rotoru), který vzniká při vlnovém proudění nebo při rotorovém proudění v závětří hor. Za rotorový oblak považujeme též jednu ze zvláštností arcus. Viz též roll cloud.

na synoptické mapě čára uvnitř hřebene vysokého tlaku vzduchu, podél níž dochází k rozbíhavosti proudnic. Jestliže je hřeben vysokého tlaku vzduchu tvořen přibližně rovnoběžnými izobarami, resp. izohypsami, je osa hřebene vysokého tlaku vzduchu zároveň čárou nejvyššího tlaku vzduchu, resp. nejvyššího geopotenciálu na výškových mapách. Jestliže hřeben vysokého tlaku vzduchu má tvar obráceného písmene U, potom osa hřebene vysokého tlaku vzduchu je spojnicí míst s maximálním anticyklonálním zakřivením izobar, resp. izohyps.

stadium blesku, které nastává střetem vůdčího výboje se vstřícným výbojem. Nastává při něm neutralizace el. nábojů, která probíhá kanálem blesku, vytvořeným propojením drah vůdčího a vstřícného výboje. V elektrotechnické literatuře se v této souvislosti vyskytuje též označení hlavní výboj blesku, neboť se zde projevují největší účinky blesků na blízká elektrická zařízení.

v letectví označení pro vítr vanoucí ve směru letu.

zmenšení rychlosti větru v mezní vrstvě atmosféry způsobené drsností povrchu, terénními tvary, zástavbou, porostem apod. Vyjadřuje se obvykle tzv. relativní rychlostí, což je poměr mezi skutečnou rychlostí proudění a rychlostí netlumeného proudění ve vhodně zvolené hladině, zpravidla na horní hranici mezní vrstvy atmosféry.

řetězec navzájem podmíněných reakcí různých složek klimatického systému na narušení rovnováhy tohoto systému. Rozlišujeme záporné a kladné zpětné vazby.

sektor cyklony v její zadní části ve smyslu jejího pohybu nebo z hlediska převládajícího pohybu cyklon v dané oblasti. V případě mimotropické cyklony tak zpravidla leží západně od jejího středu, kam proniká studený vzduch z vyšších zeměp. šířek. Proto je zde typická proměnlivá oblačnost s přeháňkami, nárazovitým přízemním větrem a mimo oblast srážek velkou dohledností. Při situaci Vb je týl cyklony oblastí s velkým horizontálním tlakovým gradientem a konvergencí proudění, což vede k intenzivním, převážně trvalým srážkám, na návětří hor dále zesilovaným díky orografickému zesílení srážek.

(RFD, z angl. Rear-Flank Downdraft) syn. proud konvektivní sestupný týlový – sestupný kovektivní proud v supercele, který většinou není spojen s vypadáváním srážek a který se nachází v zadní části supercely vzhledem ke směru jejího pohybu. Na rozdíl od předního sestupného konvektivního proudu je tvořen suchým a teplým vzduchem a obsahuje menší množství srážkových a oblačných částic. Oblast zadního sestupného proudu se může jevit bezoblačná, nicméně velké částice, které zbyly v sestupném proudu, vytvářejí na radaru tzv. hákovité echo.

elektrony pocházející ze spršek sekundárního kosmického záření, které jsou v el. polích urychlovány až na relativistické hodnoty rychlosti. V el. polích dosahujících řádově 10⁴ V/m, které se typicky vyskytují v oblacích druhu cumulonimbus a bezprostředně pod nimi, je jim přisuzována schopnost jisté předionizace vzduchu, která umožní při těchto hodnotách intenzity el. polí vznik blesků.

soustava tech. prostředků sloužících k automatickému nebo poloautomatickému zjišťování dat potřebných k výpočtu vzdálenosti, na kterou jsou viditelná dráhová světla na vzletových a přistávacích drahách. Je obvykle tvořena systémem transmisometrů nebo forwardscatterometrů (měřičů dopředného rozptylu), snímačem jasu pozadí, vstupem zavádějícím okamžitou hodnotu svítivosti dráhových světel, počítačem, prostředky dálkového přenosu dat, spojovacími vedeními a výstupy dat v digitální formě. Tech. zabezpečuje obj. měření dráhové dohlednosti.