Elektronický meteorologický slovník

soustava třípísmenných zkratek začínajících vždy písmenem Q, kde série QAA až QNZ zahrnuje letecké meteorologické kódy, série QOA až QQZ kódy pro námořní dopravu a QRA až QUZ kódy všeobecného použití. Obsah leteckého Q-kódu určila Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO). Zkratky Q-kódu se při korespondenci mohou doplňovat příslušnými číselnými údaji a dalšími zkratkami. Kladný smysl obsahu Q-kódu se vyjadřuje slovem YES, záporný NO a příkaz slovem ORD za příslušnou zkratkou Q-kódu. Význam nejčastěji používaných zkratek Q-kódu s met. obsahem je uveden v seznamu zkratek.

(QBO), syn. cyklus kvazidvouletý – oscilace projevující se střídáním směru zonálního větru ve stratosféře s periodou cca 26 měsíců. Uplatňuje se v centrální části tropického pásma (cca mezi 15° sev. a již. šířky), směrem k obratníkům její amplituda klesá. V různých výškách vrstvy od 20 do 35 km se zde nad sebou vyskytují východní větry Krakatoa a západní Bersonovy větry, přičemž jejich výměna se šíří shora dolů, rychlostí cca 1 km za měsíc. Vzájemný vztah obou proudění byl vysvětlen teprve na přelomu 50. a 60. let 20. století (Reed et al., 1961; Veryard, Edbon, 1961).

syn. čtvrtohory – současná geol. perioda v rámci kenozoika, která začala před 2,58 mil. roků. Zahrnuje epochy pleistocén (starší čtvrtohory) a holocén (mladší čtvrtohory). Kvartér je relativně chladným obdobím vyznačujícím se velkými výkyvy klimatu na celé zeměkouli v rámci kvartérního klimatického cyklu. To se projevovalo šířkovým posunem klimatických pásem a změnami v rozsahu kontinentálního zalednění. V mírných zeměp. šířkách docházelo k opakovanému střídání studených a teplých fází – glaciálů a interglaciálů. V nižších zeměpisných šířkách se střídaly vlhčí pluviály a sušší interpluviály. Viz též paleoklima.

Termín poprvé použil italský geolog G. Arduino v r. 1759 ve formě quarto ordine „čtvrtý řád“. Vymezil tak nejmladší horniny v sev. Itálii oproti starším vrstvám. Později byl termín vztažen na příslušnou geol. periodu, jejíž počátek byl definitivně stanoven až v r. 2009.

(QBO), syn. cyklus kvazidvouletý – oscilace projevující se střídáním směru zonálního větru ve stratosféře s periodou cca 26 měsíců. Uplatňuje se v centrální části tropického pásma (cca mezi 15° sev. a již. šířky), směrem k obratníkům její amplituda klesá. V různých výškách vrstvy od 20 do 35 km se zde nad sebou vyskytují východní větry Krakatoa a západní Bersonovy větry, přičemž jejich výměna se šíří shora dolů, rychlostí cca 1 km za měsíc. Vzájemný vztah obou proudění byl vysvětlen teprve na přelomu 50. a 60. let 20. století (Reed et al., 1961; Veryard, Edbon, 1961).

syn. oscilace kvazidvouletá.

soustava prognostických rovnic, ve kterých jsou vybrané členy aproximovány geostrofickým přiblížením na základě měřítkové analýzy. Dále jsou použity zjednodušující aproximace hydrostatické rovnováhy a tenké vrstvy. Pro praktickou předpověď počasí se používaly do 60. let 20. století. Filtrují gravitační a zvukové vlny. Prakticky se dají použít pro planetární měřítka až po rozlišení asi 400 km, při kterém jsou již podle Rossbyho poloměru jsou srovnatelné inerční a vztlakové účinky na cirkulaci. Stále se využívají pro teoretické studie a například pro řešení inverzního problému vývoje potenciální vorticity. Viz též číslo Rossbyho, aproximace kvazigeostrofická.

anticyklona vyskytující se na klimatologických mapách po celý rok téměř na stejném místě. Střed kvazipermanentní anticyklony se od zimního období k letnímu (a naopak) posouvá zpravidla jen málo. Ke kvazipermanentním anticyklonám patří všechny subtropické anticyklony vyskytující se nad oceány obou polokoulí. Kvazipermanentní anticyklony jsou permanentními akčními centry atmosféry.

západní nebo východní fáze kvazidvouletého cyklu určená podle převládajícího směru zonálního proudění ve vybrané hladině rovníkové stratosféry. Historicky je tato hladina vybírána v rozmezí 50 – 20 hPa.

zjednodušení modelu atmosféry, kde je uvažována advekce pouze geostrofickými složkami proudění. Kvazigeostrofická aproximace předpokládá velikost vektoru rychlosti větru blízkou velikosti vektoru rychlosti geostrofického větru a nulové zrychlení ve vert. směru. Důsledkem je, že všechny veličiny závisející na větru kromě divergence proudění lze aproximovat geostroficky. Kvazigeostrofická aproximace je vhodná pro analýzu vnětropických tlakových útvarů v synoptickém měřítku.

syn. družice meteorologická polární.

syn. anticyklona stacionární – anticyklona, která obvykle po dobu několika dní mění svou polohu jen minimálně. Viz též anticyklona kontinentální, anticyklona subtropická.

atmosférická fronta s nepatrným pohybem vzhledem k zemskému povrchu. Vzduchové hmoty se podél ní pohybují v opačném směru a přibližně rovnoběžně s frontální čárou. Viz též fronta stacionární.

syn. cyklona stacionární – cyklona, která obvykle po dobu několika dní mění svou polohu jen minimálně. Bývá zpravidla cyklonou řídicí, centrální nebo termickou.

akční centrum atmosféry, které se vyskytuje na klimatologických mapách nad určitou geografickou oblastí pouze v teplé, nebo naopak v chladné části roku (např. jihoasijská cyklona, resp. středomořská cyklona nebo sibiřská anticyklona). Sezonní akční centra spojená s monzuny se někdy nazývají monzunová akční centra atmosféry.

kapalinový tlakoměr, jehož princip navrhl E. Torricelli a pokus s jeho použitím provedl V. Viviani (1643). U rtuťového tlakoměru je tlak vzduchu v rovnováze s tíhou rtuťového sloupce. Délka tohoto sloupce se pro met. účely měří s přesností na 0,1 mm nebo vyšší a redukuje se na teplotu 0 °C a normální (standardní) tíhové zrychlení 9,80665 m.s^–2. Podle konstrukce se rtuťové tlakoměry dělí na tlakoměry nádobkové, násoskové, nádobkové–násoskové a váhové. Vzhledem k tomu, že rtuťový tlakoměr měří tlak vzduchu pomocí délky rtuťového sloupce, byly první jednotky tlaku vzduchu délkové. Proto se užívala např. jednotka milimetr rtuťového sloupce (mm Hg), nahrazená později jednotkou torr. Vzhledem k závislosti údaje na teplotě je vhodné umístění rtuťových tlakoměrů uvnitř budov v místech, kde nedochází k rychlým změnám teploty vzduchu, navíc se tak tlumí oscilace vyvolané nárazovitosti proudění. Pro měření tlaku vzduchu na stanicích na území ČR se už rtuťové tlakoměry nepoužívají. Viz též trubice barometrická, „pumpování" tlakoměru.

sloupec rtuti ve skleněné barometrické trubici, jehož hydrostatický tlak je v rovnováze s aktuálním tlakem vzduchu a jehož délka je proto mírou velikosti tlaku vzduchu. Pokud se pro barometrické účely používala délka rtuťového sloupce, bylo třeba ji při každém měření opravit s přihlédnutím k teplotě rtuti, lokálnímu tíhovému zrychlení, popř. kapilárním silám působícím v místě styku menisku rtuti s vnitřní stěnou trubice. Viz též měření tlaku vzduchu, oprava tlaku vzduchu měřeného rtuťovým teploměrem.

kapalinový teploměr, jehož teploměrnou kapalinou je rtuť. Bod tuhnutí rtuti je –38,8 °C. V meteorologii se používal převážně v provedení jako staniční, maximální a půdní. Prodej rtuťových teploměrů byl již v ČR zakázán.

přírodní nebo umělý objekt, z něhož se šíří do ovzduší znečišťující látky. Podle umístění nad zemským povrchem rozeznáváme zpravidla zdroje znečišťování ovzduší přízemní a vyvýšené; podle tvaru zdroje bodové, liniové, plošné a prostorové; podle časového režimu emise rozlišujeme zdroje plynulé (kontinuální) s konstantní nebo spojitě proměnnou emisí, přerušované a okamžité (exploze). Dále lze zdroje znečišťování ovzduší dělit na pohyblivé a nepohyblivé (stacionární). Mezi těmito kategoriemi zdrojů jsou různé přechodné a kombinované formy. Významným typem zdrojů je v našich podmínkách tovární komín, který je zpravidla možno považovat za bodový, vyvýšený a plynulý zdroj. Viz též vlečka kouřová.