Elektronický meteorologický slovník

syn. superadiabatický – vertikální teplotní gradient v atmosféře y = –∂T / ∂z, jehož velikost převyšuje hodnotu adiabatického gradientu. Obvykle se pod pojmem nadadiabatický vert. gradient teploty rozumí vert. teplotní gradient větší, než je hodnota suchoadiabatického gradientu, tj. změna teploty větší než 1 K na 100 m. Viz též gradient autokonvekční.

neurčité označení pro klima mezi dvěma odlišnými klimatickými typy, a to v daném měřítku, vyjádřeném kategorizací klimatu. V případě makroklimatu jde nejčastěji o pásmo mezi oblastmi se zřetelnou oceánitou a kontinentalitou klimatu, přičemž šířka tohoto pásma bývá vymezována pouze subjektivně. Z hlediska mikroklimatologie je přechodné klima vázáno na hranici aktivních povrchů výrazně odlišných fyz. vlastností (např. klima okraje lesa, jezerního břehu apod.).

viz pára nenasycená.

1. vzduch, který obsahuje více vodní páry, než odpovídá stavu nasycení nad rovinným povrchem čisté vody při dané teplotě. V oblacích a v mlze dosahuje přesycení řádově setiny až desetiny procenta relativní vlhkosti vzduchu, v extrémních případech, v mohutných výstupných proudech bouřkových oblaků, kolem 1 %. Dokonalým očištěním vzduchu od všech částic, které mohou působit jako kondenzační jádra, lze v labor. podmínkách dosáhnout přesycení vzduchu až stovky procent;
2. ve fyzice oblaků a srážek se pojmu přesycený vzduch používá i v souvislosti s rozdílným tlakem nasycené vodní páry nad různými povrchy kapalné vody a ledu. Vzhledem k tomu, že tlak nasycené vodní páry nad ledem je za jinak stejných podmínek vždy nižší než nad vodou, může se ve smíšených oblacích vytvořit stav, kdy vzduch je vůči kapkám přechlazené vody nenasycený, zatímco vůči ledovým částicím přesycený. Podobně v důsledku rozdílného tlaku nasycené vodní páry nad různě zakřiveným vodním povrchem může být vzduch nenasycen vůči maličkým kapičkám, zatímco vzhledem k velkým kapkám nebo rovnému fázovému rozhraní je přesycen. Podle Raoultova zákona vyvolává rozpuštění určité látky snížení tlaku nasycené vodní páry nad roztokem, a proto např. vůči kapičkám solných roztoků může být přesycený i vzduch nenasycený vůči čisté vodě. Pojem přesycený vzduch se v meteorologii běžně užívá, jde však o terminologické zjednodušení (terminologickou zkratku). Věcně korektní by mělo být: vzduch obsahující přesycenou vodní páru. Viz též teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova.

pára, jejíž tlak (hustota) je vyšší než u nasycené páry o téže teplotě. V meteorologické literatuře jde zpravidla o vodní páru nad rovinným povrchem vody nebo ledu. Přesycená pára je termodynamicky nestabilní a v atmosféře může reálně existovat za situace, kdy nejsou přítomny žádné zárodky vodních kapiček nebo ledových částic a jsou odstraněna účinná kondenzační a depoziční jádra. Prakticky to lze realizovat v laboratorních podmínkách v uzavřených komorách s účinně přefiltrovaným vzduchem, snižujeme-li teplotu vzduchu, takže hodnota tlaku nasycené vodní páry klesá.

viz vzduch přesycený.

zvukový efekt rázové vlny vyvolané letadlem letícím rychlostí zvuku nebo vyšší. Působí nejen jako jev zvyšující hlučnost, ale může mít i destrukční účinky na objektech na zemi. Vhodné podmínky pro šíření sonického třesku k zemskému povrchu jsou při stabilním teplotním zvrstvení ovzduší, při růstu zádového větru nebo zeslabování protivětru s výškou. S uvedenými met. podmínkami souvisí dispečerské stanovení hladiny přechodu z podzvukové na nadzvukovou rychlost letu, tzv. přechodové výšky. Viz též číslo Machovo, akustika atmosférická.

systém pořizování, shromažďování, popř. i zpracování a vizualizace informací o stavu atmosféry, tedy meteorologické pozorování v nejširším smyslu. V celosvětovém měřítku ho koordinuje Světová meteorologická organizace prostřednictvím Globálního pozorovacího systému, v rámci Evropy organizace EUMETNET prostřednictvím systému EUCOS. V Česku je od 90. let 20. století monitoring atmosféry z velké části automatizovaný bez nutnosti manuálních zásahů (kromě technické údržby a oprav), takže může sloužit jako primární vstup do automatizované linky pro předpověď počasí. Viz též měření meteorologické distanční.

syn. anemometr ultrasonický.

syn. anemometr ultrazvukový, anemometr sonický, anemometr akustický – přístroj k měření směru a rychlosti větru. Vysílá a přijímá ultrazvukový signál mezi pevně rozmístěnými převodníky (zpravidla tři převodníky nebo čtyři umístěné horizontálně ve vrcholech rovnostranného trojúhelníku, resp. čtverce). Rychlost větru je úměrná zpoždění nebo zrychlení signálu v závislosti na směru větru a vypočte se ze vztahu:
$V_w=0,5L\left(1/t_f-1/t_r\right),$
kde V_w je rychlost větru, L je vzdálenost mezi dvěma převodníky, t_f je čas v jednom směru měření a t_r je čas v opačném směru měření.
Výhoda proti miskovému anemometru s větrnou směrovkou je v tom, že není nutné udržovat žádné mechanické součástky, ložiska. Při záporných teplotách může sníh, námraza nebo ledovka způsobit výpadek měření a je tedy nezbytné přístroj, především převodníky, mechanicky očistit. U vyhřívaného modelu zabraňují termostaticky řízená topná tělesa v hlavicích a ramenech senzoru hromadění námrazy vlivem mrznoucího deště nebo sněhu.

syn. anemometr ultrasonický.

viz klasifikace atmosférických iontů.

elmag. záření o vlnových délkách 0,1–0,4 µm. Sluneční ultrafialové záření se dále člení na vlnové oblasti: UVA 0,315–0,400 µm, UVB: 0,280–0,315 µm a UVC: 0,100–0,280 µm. Při průchodu atmosférou je intenzívně pohlcováno v ozonové vrstvě a přispívá tak významně k energetické bilanci stratosféry. Při průniku k zemskému povrchu má zejména UVB složka intenzivní biologické účinky a je důležitým klimatotvorným faktorem.

nejstarší část okluzní fronty, která se vlivem cyklonální cirkulace ohýbá kolem středu cyklony do týlu cyklony. Vzniká v důsledku vývoje nového středu cyklony v blízkosti okluzního bodu, popř. v důsledku méně častého přemísťování středu cyklony směrem k okluznímu bodu. Ohnutá okluze, která má na počátku charakter teplé fronty, často postupně nabývá charakter studené fronty a spolu s mladší částí okluzní fronty může vytvořit nepravý teplý sektor cyklony. Na výškových mapách je ohnutá okluze spojena s existencí jazyka teplého vzduchu v týlu cyklony. Ohnutá okluze je málo častým jevem a bývá zaměňována s podružnou studenou frontou.

anomálie spočívající ve zvyšování rel. zastoupení ultrafialové složky v rozptýleném slunečním záření přicházejícím ze zenitu / nadiru, jestliže se Slunce blíží k obzoru. Je způsobena zvýšeným rozptylem slunečního záření na molekulách ozonu. Umkehrefekt umožňuje určit vertikální rozložení ozonu ve stratosféře pomocí měření pozemních i družicových spektrofotometrů.

Termín zavedl objevitel tohoto jevu, něm. geofyzik F. W. P. Götz v r. 1930 (v němčině Umkehreffekt „efekt obratu“). Slovo Umkehr „obrat“ odkazuje ke tvaru křivky závislosti množství rozptýleného světla na zenitovém úhlu Slunce, která po dosažení maxima kolem 86° prudce klesá.

vzácný halový jev v podobě brýlovitého světelného útvaru kolem malého hala. Vzniká propojením horního a dolního tečného oblouku malého hala.

souhrn vnějších materiálních i nemateriálních činitelů působících na člověka a ostatní živé organismy. Z užívaných definic lze uvést:
1. část světa, s níž je člověk ve vzájemné interakci, kterou využívá, mění a které se sám přizpůsobuje (UNESCO 1968);
2. soubor abiotických (přírodních neživých), biotických (přírodních živých) a socio-ekonomických (člověkem vytvořených) prvků, které člověka obklopují, které mu poskytují základní životní potřeby a ve kterých pracuje a odpočívá (J. Demek 1977).
Jednotlivé přírodní a socio-ekonomické prvky životního prostředí jsou navzájem spjaty bezprostředními a zpětnými vazbami. Někdy se pod pojmem životního prostředí rozumí jen jeho přírodní složka neboli přírodní prostředí. Podle rozsahu se zpravidla rozlišuje:
a) globální životní prostředí v měřítku celé planety;
b) makroprostředí, tj. krajina s jejími přírodními zdroji, ovzduším, vodami, půdou a biotou, ale také s výtvory člověka;
c) mezoprostředí, tj. např. prostředí měst a vesnic;
d) mikroprostředí, tj. pracovní, obytné a kulturní prostředí.

tepelná energie antropogenního (průmyslového, dopravního apod.) původu, která vstupuje do atmosféry a účastní se tam met. dějů, zejména v mezní vrstvě atmosféry. V širším smyslu se za složku tepelného znečištění ovzduší považuje i sálání tepla z umělých povrchů (např. stěn a střech budov, asfaltových a betonových ploch). S tepelným znečištěním ovzduší pak souvisí souborný efekt, označovaný často jako tepelný ostrov města.

(unc) [uncínus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu čar zakončených vzhůru směřujícími háčky nebo chomáčky, ale bez zaoblených vrcholků. Užívá se u druhu cirrus.

Termín zavedl franc. meteorolog C. Maze v r. 1889; byl přejat z lat. uncinus „hák“ (od uncus téhož významu).

(un) [undulátus] – jedna z odrůd oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Označuje menší nebo větší skupiny, popř. vrstvy oblaků, které jsou uspořádány do vln. Takové vlny se mohou vyskytovat buď v poměrně celistvé oblačné vrstvě nebo u oblaků složených z jednotlivých oblačných částí, které spolu mohou souviset, nebo mohou být navzájem oddělené. Mnohdy lze pozorovat i dvojitý systém vln. Vyskytuje se u druhů cirrocumulus, cirrostratus, altocumulus, altostratus, stratocumulus a stratus. Viz též oblak vlnový.

Termín zavedl v r. 1896 amer. meteorolog H. Clayton. Byl přejat z lat. undulatus „zvlněný“ (od undula „vlnka“, zdrobněliny slova unda „vlna“).

souhrnné označení pro adiabatu suchou a vlhkou.

v termodynamice atmosféry vlhký vzduch, jehož relativní vlhkost  je nižší než 100 %. Tlak vodní páry v nenasyceném vzduchu má tedy hodnotu nižší, než je hodnota tlaku nasycené vodní páry při dané teplotě vzduchu. V řadě termodyn. výpočtů jej můžeme považovat za suchý vzduch. Pojem nenasycený vzduch se v meteorologii běžně užívá, jde však o terminologické zjednodušení (terminologickou zkratku). Věcně korektní by mělo být: vzduch obsahující nenasycenou vodní páru. Viz též tlak nasycené vodní páry vzhledem k vodě, tlak nasycené vodní páry vzhledem k ledu.

syn. pára přehřátá – pára, jejíž tlak (hustota) je při dané teplotě nižší než v případě páry nasycené. Tuto definici lze vyslovit též inverzním způsobem: Jde o páru, jejíž teplota je vyšší než teplota nasycené páry o stejné hodnotě tlaku (hustoty). Odtud vyplývá též syn. pára přehřátá, které se běžně používá v technické praxi, v meteorologické literatuře je však jeho výskyt relativně řídký.

syn. dohlednost mimořádná – dohlednost nejméně 50 km na stanicích s neomezeným obzorem. Např. na Milešovce (837 m n. m.) se v období 1951–1960 vyskytovala prům. 34 dnů za rok.
 

označení pro meteorologické jevy, kterým je nutno z provozního nebo prognostického hlediska věnovat zvláštní pozornost. V synoptických zprávách z evropských zemí se povinně uvádí informace o výskytu těchto jevů: max. nárazy větru, průměr vrstvy námrazků, max. průměr krup, vysoko zvířený sníh, tromba, tornádo, prachový nebo písečný vír. Další jevy se mohou zařazovat na základě národního rozhodnutí, např. ve zprávách SYNOP z České republiky se uvádí také výška nového sněhu za poslední hodinu, pokud je alespoň 1 cm, nebo výskyt srážek současně s mlhou.

registr. anemometr (anemograf) používaný pro 24hodinový (nebo denní) záznam okamžitého směru větru, okamžité rychlosti větru (nárazů větru) a průměrné rychlosti větru. Směr větru zaznamenává větrná směrovka, jejíž otáčivý pohyb se přenáší hřídelem k registračnímu přístroji. Dráha větru, resp. průměrná rychlost větru, se zjišťuje měřením otáček miskového anemometru (viz součtový anemometr). Měření nárazů větru, resp. okamžitých rychlostí větru, je založeno na principu Dinesova, resp. tlakového anemometru. Čidlová část přístroje se umísťuje na ocelovou nosnou trubici nejméně 4 m nad nejvyšší bod střechy, registrační část se s ohledem na mechanické převody umísťuje přesně vertikálně pod čidlovou částí do vzdálenosti max. 12 m. Univerzální anemograf byl základním větroměrným přístrojem na profesionálních meteorologických stanicích v Česku do konce 90. let 20. století. Dnes zůstává srovnávacím přístrojem na vybraných stanicích provádějících souběžná měření.

odpovídá hodnotě měrné plynové konstanty daného plynu vynásobené jeho relativní (poměrnou) molekulovou hmotností. Hodnota univerzální plynové konstanty R^* = 8,314 J.K^–1.mol^–1, je stejná pro všechny ideální plyny a odpovídá součinu Avogadrova čísla a Boltzmanovy konstanty.

viz evaporace.

vodní oblak, jehož teplota je nižší než 0 °C. Viz též voda přechlazená.

syn. mlha mrznoucí.

déšť tvořený kapkami přechlazené vody. Způsobuje mrznoucí déšť a vznik ledovky.

kapalná fáze vody přítomná v atmosféře při teplotách vzduchu nižších než 0 °C. Většina oblačných a mlžných kapek zůstává v kapalném stavu i za teploty hluboko pod bodem mrznutí; existence přechlazených kapek v oblacích je prokázána až do teploty cca –42 °C. Přechlazené kapky jsou při teplotě pod 0 °C nestabilní a dostanou-li se do kontaktu s ledovou částicí, rychle mrznou. Proces mrznutí přechlazených kapiček vody v atmosféře usnadňují i ledová jádra. Běžná existence přechlazených vodních kapek v oblacích souvisí s tlakovými poměry v blanách povrchového napětí vody při jejich velkém zakřivení. Přechlazené mohou být i dešťové kapky či kapky mrholení, což vede ke vzniku mrznoucího deště, resp. mrznoucího mrholení. Viz též mlha přechlazená, oblak přechlazený, teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova, ozrnění ledových krystalků.

halový jev analogický spodnímu slunci.

halový jev tvořený v ovzduší odrazem slunečních paprsků na ledových krystalcích ledových oblaků. Jeví se jako zářivě bílá skvrna kolmo pod světelným zdrojem, tj. na vertikále pod Sluncem, a podobá se odrazu Slunce na klidné vodní hladině. Jev lze pozorovat pouze při pohledu shora, tedy z letadla nebo z vyvýšeného stanoviště v terénu, např. na horských stanicích. Je jedním z fotometeorů.

1. obecný termín pro jakékoliv výrazné vybočení (zesílení) přírodních jevů či prvků (nejen meteorologických) z normálu. V meteorologii rozeznáváme větrné bouře, prachové bouře, písečné bouře, sněhové bouře, případně ledové bouře, dále pak konvektivní bouře, které jsou celým souborem jevů. V tomto smyslu můžeme za bouři považovat i hlubokou cyklonu, jak napovídá její označení v angličtině (storm), jehož odrazem je mj. český termín tropická bouře. Anglické slovo storm dále označuje desátý stupeň Beaufortovy stupnice větru (česky ovšem silná vichřice). Mimo meteorologii jsou běžné např. termíny sluneční bouře, geomagnetická bouře aj.
2. viz zpráva o náhlé změně počasí.

Termín je odvozen od kořene *burʼa, který se vyskytuje v řadě slovanských jazyků; zřejmě existuje souvislost i s lat. furere „běsnit“. Příbuzným slovem je např. i bourat.

výraz pro nepříznivé, především deštivé a větrné počasí. Užívá se hlavně ve spojení „chránit se před nepohodou“, „jít do nepohody“. Nemá charakter odb. termínu.

Slovo má původ ve slovese „hodit se“ ve smyslu „nevhodné počasí“.

lid. označení pro tzv. špatné počasí, především z hlediska pobytu člověka venku. Myslí se jím zejména deštivé, větrné a chladné počasí. V podobném významu se používá i výrazů nepohoda, plískanice, psota, slota.

Slovo je negativním protějškem výrazu čas, který se ve staročeštině používal též ve významu počasí.

lid. výraz pro pocitově velmi nepříjemné počasí. Jako syn. psoty se používají výrazy slota, nečas, nepohoda.

Výraz je odvozen od slova pes, srov. psí počasí.

výstraha před předpokládanými nebo již vyskytujícími se nebezpečnými povětrnostními jevy vydaná met. předpovědní službou a určená pro širokou veřejnost nebo speciální okruhy uživatelů. Rozšiřuje se prostřednictvím veřejných médií, pomocí internetu nebo přes účelová spojová zařízení Hasičského záchranného sboru, orgánů krizového řízenínebo státní správy a samosprávy. Pro distribuci výstrah se kromě otevřené řeči používá i všeobecný výstražný protokol (CAP).
Od roku 2000 se met. výstrahy Českého hydrometeorologického ústavu určené pro veřejnost a státní správu a samosprávu vydávají v rámci tzv. Systému integrované výstražné služby. Výstrahy se vydávají zejména na extrémní teplotní podmínky (vysoké teploty, silný mráz, náhlý pokles teploty), ale i na velmi silný vítr, sněhové jevy (silné nebo trvalé sněžení, sněhové jazyky, závěje), námrazové jevy (ledovka, náledí, silná námraza), bouřkové jevy (přívalový déšť, kroupy, nárazový vítr), vydatný déšť vedoucí k povodňovým jevům a nebezpečí vzniku požárů.

prostorově omezený výstupný pohyb vzduchu, vyvolaný instabilitou okolního prostředí, který dává vznik oblakům cumulus a cumulonimbus. V případě silnějších výstupných proudů uvnitř konvektivních bouří mohou hodnoty maxima vertikální rychlosti dosáhnout až kolem 60 m.s^-1. Projevem nejvyšších partií výstupných proudů konv. bouří jsou přestřelující vrcholy, přičemž nejsilnější výstupné konv. proudy generují nejvýraznější přestřelující vrcholy. Slangově se v češtině používá původní angl. termín updraft.

(UTC) – mezinárodní časový standard, který je měřen pomocí atomových hodin, a proto je nezávislý na rychlosti rotace Země. Vzhledem ke změnám v rotaci Země se UTC liší od tzv. univerzálního času UT1. Ten je založen na rotaci Země, měřen v současné době interferometricky z pozorování vzdálených kvasarů a přepočítán z míst pozorování na Greenwichský poledník, včetně opravy eliminující vliv pohybu pólů na zeměpisnou délku. Pro zachování synchronizace dne a noci se UTC upravuje přibližně jednou za rok pomocí jednosekundových oprav (tzv. přestupných sekund) tak, aby rozdíl mezi UTC a univerzálním časem UT1 nepřesáhl hodnotu 0,8 sekundy. O provedení úpravy UTC rozhoduje mezinárodní organizace IERS (International Earth Rotation and Reference Systems Service) podle měření rotace Země. Vzhledem k tomu, že se rotace Země mírně zpomaluje, jsou přestupné sekundy vždy přidávány, teoreticky se však počítá i s odečtením přestupné sekundy. UTC je základem systému občanského času a jednotlivá časová pásma jsou definována odchylkami od UTC, např. středoevropský čas SEČ = UTC + 1. Údaje z meteorologických pozorování pro mezinárodní výměnu jsou uváděna s časovou identifikací v UTC.

Termín se skládá ze zkratky UV (pro ultraviolet „ultrafialový“), řec. βίος [bios] „život“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

syn. dozimetr kolorimetrický – dříve používaný jednoduchý přístroj pro měření ultrafilového záření podle změny barvy kapaliny (leukosulfitu fuchsinu) vystavené slunečnímu záření. Viz též měření záření.

(Ultra-violet, Visible and Near-infrared Spectrometer) – přístroj pro družicovou sondáž atmosféry, který bude provozován na družicích MTG Sounder. Alternativně je též označován jako Sentinel-4 programu Copernicus.