Elektronický meteorologický slovník

ionosférická vrstva s lokálním maximem, někdy jen s malou hodnotou vert. gradientu el. nabitých částic, vyskytující se ve výšce 140 až 220 km, nejčastěji kolem 160 km. Vlastnosti této vrstvy jsou závislé na zeměp. š., nejvýraznější je v blízkosti rovníku, má roč. i denní chod a je lépe vyjádřena v období maxima sluneční činnosti. Vzniká obvykle v létě, avšak je pozorována i v jiných ročních obdobích za podmínek výrazného zvýšení geomagnetické aktivity. Převažujícími ionty jsou O₂⁺, NO⁺ a O⁺. Maximum elektronové koncentrace se pohybuje ve výšce okolo 170 km. Tato výška odpovídá hladině fotonů o vlnových délkách 17–91 nm. Se západem slunce vrstva F₁ mizí. Byla objevena E. Appletonem v roce 1927.

syn. vrstva Appletonova – nachází se nad vrstvou F₁ a obvykle vykazuje maximální hodnoty ionizace. Na rozdíl od ostatních ionosférických vrstev je stále přítomna. Její výška se pohybuje zhruba v mezích 240 až 400 km, nejčastěji kolem 300 km. Výška vrstvy F₂, stejně jako koncentrace a rozložení el. nabitých částic v ní, se během času rychle mění v souvislosti s denní dobou (koncentrace elektronů prudce narůstá po východu slunce a klesá po západu slunce), krátkoperiodickými změnami sluneční činnosti a zemského magnetického pole. Koncentrace volných elektronů dosahuje hodnot 105–106 eV/cm³. Vzhledem k maximální koncentraci volných elektronů je vrstva F₂ velmi důležitá pro rádiový přenos. Nad maximem vrstvy F₂ se nachází tzv. topside ionosféra. Vrstva F₂ byla objevena E. Appletonem v roce 1927.

teplotní stupnice, která je se stupnicí Celsiovou spjata převodním vztahem:
$T\left(°F\right)=\frac{9}{5}T\left(°C\right)+\mathrm{32,}$
v němž T(°F), resp. T(°C) značí údaj teploty ve stupních Fahrenheita, resp. Celsia. Fahrenheitova stupnice se nazývá podle D. G. Fahrenheita, který ji navrhl v roce 1714 a stanovil jako 0 °F rovnovážnou teplotu chladící směsi ledu, vody a salmiaku, jako 32 °F teplotu mrznutí vody a jako 212 °F teplotu varu vody. Normální teplota lidského těla je 96 °F. Fahrenheitova teplotní stupnice se doposud používá v některých anglosaských zemích, např. v USA. Viz též stupnice teplotní Rankinova.

viz mapa faksimilová.

Termín pochází z lat. fac simile „udělej podobné“ (z facere „dělat“ a similis „podobný“).

dříve používaná meteorologická mapa přijatá fototelegrafním přenosovým zařízením, které rozkládá na vysílací straně předlohu do řádků a v řádcích do bodových prvků. Rozměr přenášeného bodového prvku udává rozlišovací schopnost přenosu, dosahující řádově desetin mm na předloze. Na přijímací straně se obraz fototelegrafním přijímačem postupně skládal z bodových prvků buď na elektrosenzitivní, nebo fotosenzitivní papír. Faksimilové vysílání met. grafických materiálů zabezpečovala meteorologická centra. Materiály bylo možné přijímat na jakémkoliv místě vybaveném vhodným telekomunikačním a fototelegrafním přijímačem. V dnešní době se k šíření met. map používá pouze internetový přenos.

světlé místo ve sluneční fotosféře, mající obvykle vláknitou strukturu. Tzv. fakulová pole se vyskytují zpravidla v okolí slunečních skvrn při zvýšené sluneční aktivitě.

současný eon, který začal před 541 mil. roků. Zahrnuje éry paleozoikum (prvohory), mezozoikum (druhohory) a současné kenozoikum (třetihory a čtvrtohory).

Termín pochází z angl. Phanerozoic, které v r. 1930 zavedl amer. geolog G. H. Chadwick. Skládá se z řec. φανερός [faneros] „zjevný, patrný“ a ζωή [zóé] „život“; odkazuje na hojné důkazy života zachované v horninách z tohoto období.

viz modř oblohy.

syn. teplota chromatická – radiační charakteristika světelného zdroje nebo povrchu reálného tělesa. Barevná teplota daného zdroje odpovídá hodnotě teploty povrchu absolutně černého tělesa, které vyzařuje světlo stejné barvy (stejného vyzařovaného spektra) jako daný zdroj. V určitém přiblížení ji lze určit pomocí Wienova zákona.

sníh zabarvený, zpravidla žlutě nebo červeně, organickými, popř. prachovými částicemi nebo drobnými živými organismy. Např. žlutý sníh bývá na území ČR způsoben přítomností pylových zrn jehličnatých stromů na jaře, oranžový až červený sníh saharským prachem. Viz též déšť krvavý, déšť žlutý.

1) optický jev vytvářený zrcadlením v atmosféře, při němž vznikají zdánlivé (virtuální) přímé i vert. obrácené obrazy skutečných objektů, jež se mohou nalézat i ve větších vzdálenostech za obzorem.
2) případy silného zvýšení obzoru, kdy zakřivení světelných paprsků přibližně odpovídá křivosti povrchu Země. Nad obzor pak mohou vystoupit nepřevrácené obrazy objektů nalézajících se v extrémních případech až několik set km za geometrickým obzorem.
V našich oblastech je fata morgána vzácným fotometeorem. Vyskytuje se více v pouštních a polárních oblastech. Název pochází z již. Itálie, kde podle lidové pověsti vytvářela fátu morganu v Messinském zálivu nad mořem víla (italsky fata, čti fáta) jménem Morgana. Ve smyslu 2) se jev typicky vyskytuje při advekci teplé vzduchové hmoty nad studený mořský povrch. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře.

jeden z tradičních a nejčastěji používaných indexů instability v ČR, jehož hodnota se stanoví podle vzorce
$FI=T_f-T_{500}$,
kde T₅₀₀ je teplota vzduchu v hladině 500 hPa a T_f značí tzv. teplotu nulového výparu, která vyjadřuje ochlazení vzduchu při výparu vody do stavu nasycení. Hodnota T_f se získává z tabulek v závislosti na teplotě v hladině 850 hPa a na součtu hodnot deficitu teploty rosného bodu v hladinách 850 hPa, 700 hPa a 500 hPa. V České republice se předpokládá, že při hodnotách Faustova indexu FI > 0 lze očekávat konvektivní srážky ve formě přeháněk pro hodnoty indexu 0 ≤ FI ≤ 3 a výskyt bouřek pro FI > 3. Index odvodil něm. meteorolog H. Faust v roce 1951 a účinnost Faustova indexu byla rozsáhle testována na datech z území ČR.

západní nebo východní fáze kvazidvouletého cyklu určená podle převládajícího směru zonálního proudění ve vybrané hladině rovníkové stratosféry. Historicky je tato hladina vybírána v rozmezí 50 – 20 hPa.

grafické vyjádření vzájemných souvislostí mezi stavovými veličinami termodynamického systému. Nejčastěji se v tomto směru používají diagramy typu p – T, kdy na horiz. osu vynášíme teplotu T a na vert. osu tlak p. Obsahuje křivky rozhraní mezi jednotlivými fázemi, jde o křivku vypařování neboli křivku nasycených par, křivku sublimační a křivku tání. Jediným společným bodem všech těchto křivek je trojný bod. V meteorologii se s tímto diagramem setkáváme nejčastěji v souvislosti s fázemi vody, tzn. vodní párou, kapalnou vodou (v přechlazené nebo nepřechlazené variantě) a ledem.

syn. změna fázová, změna skupenství – přechod dané látky z jednoho skupenství (fáze) do jiného, v meteorologii především přechod mezi skupenstvími vody. Fázové přechody mezi vodní párou a kapalnou vodou označujeme jako kondenzaci vodní páry, resp. výpar, mezi kapalnou vodou a ledem dochází k mrznutí vody, resp. tání sněhu nebo ledu, o změnách mezi vodní párou a ledem mluvíme jako o depozici, resp. sublimaci. Podmínky, za nichž dochází k jednotlivým fázovým přechodům vody, jsou znázorněny na fázovém diagramu.  Při fázových přechodem dochází k uvolňování, resp. spotřebování latentního tepla.

základní pojem používaný v teorii nelineárních dynamických systémů. V meteorologii se vyskytuje při předpovědi počasí v souvislosti s aplikací teorie deterministického chaosu v problematice prediktability atmosférických dějů. Jde o abstraktní prostor, jehož prvky jsou stavy daného systému popsané vhodnými parametry. Vývoj systému v čase popisuje křivka v tomto prostoru ustalující se po uplynutí dostatečně dlouhého času a charakterizující tzv. atraktor. Množina všech stavů, které vedou ke stejnému atraktoru se pak označuje jako oblast přitahování daného atraktoru. Atraktorem může být bod, k němuž zmíněná křivka směřuje, často jím však jsou různé periodické, kvaziperiodické nebo chaotické křivky. V meteorologické literatuře bývá zmiňován např. Lorenzův atraktor, který byl autorem zobrazen při numerických simulacích buněčné konvekce. V případech vhodných vstupních parametrů může podoba tohoto atraktoru připomínat rozevřená motýlí křídla. Viz též efekt motýlích křídel.

(Flexible Combined Imager) – zobrazovací družicový radiometr družic MTG. Tento pasivní radiometr používá celkem 16 spektrálních kanálů, v nichž snímá celý zemský disk s periodou 10 minut, resp. část severní polokoule s periodou 2,5 minuty (režim Rapid Scan Service, RSS). Rozlišení přístroje v nadiru je pro různé spektrální kanály 0,5, 1,0 a 2,0 km.

syn. fáze fenologická.

Termín se skládá z řec. komponentu φαίνο- [faino-], odvozeného od slovesa φαίνειν [fainein] „jevit se“ (srov. fenomén), a z φάσις [fasis] „objevení se, východ (o hvězdách), fáze (Měsíce)“, které je rovněž příbuzné s výše uvedeným slovesem φαίνειν.

graf znázorňující časové změny fenol. jevů, zvláště nástupy fenologických fází, v závislosti na meteorologických prvcích a povětrnostních jevech.

Termín se skládá z řec. komponentu φαίνο- [faino-], odvozeného od slovesa φαίνειν [fainein] „jevit se“ (srov. fenomén), a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“, tj. doslova „zápis o jevech".

věda o časovém průběhu významných periodicky se opakujících životních projevů rostlin a živočichů, tzv. fenologických fází, v závislosti na komplexu podmínek vnějšího prostředí, zejména na počasí a klima. Úzký vztah mezi fenol. daty a klimatickými podmínkami činí z fenologie významnou pomocnou vědu klimatologie, neboť výsledků fenologických pozorování a výzkumů lze zpětně využít k charakteristice klimatických podmínek místa nebo oblasti. Podle objektu pozorování se fenologie dělí na fytofenologii a zoofenologii. U nás byla fenol. služba zorganizována celostátně v letech 1923 až 1924 V. Novákem. Viz též předpověď fenologická.

Termín zřejmě poprvé použil pražský rodák K. Fritsch v r. 1858. Skládá se z řec. komponentu φαίνο- [faino-], odvozeného od řec. φαίνειν [fainein] „jevit se“ (srov. fenomén), a z komponentu -λoγία [-logia] „nauka, věda“, který je příbuzný se slovem λόγoς [logos] „výklad, slovo“.

syn. fenofáze – významný, dobře pozorovatelný a periodicky se opakující životní projev rostlin a živočichů, který je podmíněn střídáním sezon a změnami počasí (vývojem povětrnosti), jako např. kvetení, olistění, přílet ptactva aj. Mezi fenologické fáze v širším smyslu patří i polní práce související s pěstováním polních kultur, např. setí, sklizeň aj. Podle objektu fenologických pozorování rozlišujeme fytofenofáze a zoofenofáze. Viz též fytofenologie, zoofenologie, fenogram, izofena.

mapa zobrazující data nástupu fenologických fází nebo lidských úkonů souvisejících především s pěstováním polních kultur. Sestavuje se pro určitý rok nebo pro delší období. Plošné rozložení nástupu fenol. fází se znázorňuje pomocí izofen.

speciální předpověď sestavovaná na základě fenologických pozorování a poznatků biologie příslušných organizmů. Většinou se jedná o předpověď nástupu, trvání a ukončení vybraných fenologických fází zemědělských kultur, volně rostoucích rostlin, ojediněle i živočichů. Fenologické předpovědi se využívají v zemědělství, např. při upřesňování agrotechnických termínů nebo řízení polních prací, v lesnictví, popř. ekologii, a mohou také sloužit jako cenné podklady pro alergologickou praxi (předpověď nástupu alergologicky významných fází rostlin). Viz též fenologie.

speciální stanice sledující data nástupu tzv. fenologických fází, což jsou přesně definovaná vývojová stádia nebo periodicky se opakující životní projevy rostlin či živočichů. Po přiřazení meteorologických dat z nejbližší meteorologické stanice slouží napozorované údaje ke zkoumání vztahu mezi počasím nebo klimatem a živými organizmy, využívají se i v zemědělské a lesnické praxi, ekologii a bioklimatologii. Fenologická stanice bývá často specializovaná, např. na polní plodiny, ovocné dřeviny nebo divoce rostoucí rostliny. V současnosti jsou v ČR provozována pouze fytofenologická pozorování.

pozorování časového průběhu fenologických fází během roku konané na fenologických stanicích. Zaznamenává se nástup fází jak u rostlin, tak u živočichů, popř. začátek polních prací.

období roku vymezená etapami vývoje přírody. Fenologické roční doby jsou odděleny významnými fenologickými fázemi.

syn. vztah Ferrelův.

syn. vzorec Ferrelův – vztah umožňující přibližné určení výšky základny konvektivní oblačnosti nad zemí jako funkce deficitu teploty rosného bodu (T – T_d). Má tvar:
$z=\mathrm{122,6}\left(T-T_d\right)$
kde z je výška základny konv. oblačnosti v m, T teplota vzduchu ve °C, měřená v meteorologické budce a T_d teplota rosného bodu. Vztah se nazývá podle amer. fyzika W. Ferrela (1817–1891) a vychází z předpokladu, že teplota klesá s výškou o 9,8 °C a rosný bod o 1,8 °C na každý kilometr nadmořské výšky, což je přibližně správné v dobře promíchávané mezní vrstvě. Platnost tohoto přibližného vztahu experimentálně potvrdilo více autorů. V něm. met. literatuře bývá označován jako Henningův vzorec, v amer. literatuře se používá název „dew–point formula“. V současné době se s jeho použitím setkáváme jen zřídka.

model buňkové cirkulace v pásmu mezi 30° a 60° zeměp. šířky. Byla navržena W. Ferrelem (1856). Jde o pokus popsat meridionální přenos vzduchu mezi Hadleyovou buňkou a polární buňkou bez uvažování zonální složky proudění. Je charakterizována prouděním do vyšších zeměpisných šířek ve spodní troposféře, výstupnými pohyby vzduchu kolem 60° zeměp. šířky, výškovým zpětným prouděním a sestupnými pohyby vzduchu v subtropických anticyklonách. Ve skutečnosti mezi oblastmi subsidence a slabě převažujících výstupů ve vyšších zeměpisných šířkách dominuje západní složka proudění, jehož rychlost roste s výškou. Meridionální přenos vzduchu v rámci Ferrelovy buňky je realizován prostřednictvím Rossbyho vln a s nimi souvisejících tlakových útvarů, které podporují velkoprostorové toky hybnosti a tepla.

viz vztah Ferrelův.

syn. světlo purpurové – záře pozorovaná na bezoblačné obloze ve tvaru výseče velkého světelného kruhu. Šíří se vzhůru od obzoru, za nímž se nalézá Slunce. Její intenzita i velikost se zvětšuje až do polohy Slunce 3 až 4° pod obzorem, mizí při poloze Slunce 6° pod obzorem. Celý jev trvá asi 20 až 30 minut. Fialová záře je jedním z jevů označovaných souborně jako soumrakové barvy. Intenzita fialové záře vzrůstá s průzračností vzduchu a s nadm. výškou místa pozorování.

(fib) [fibrátus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Jednotlivé navzájem oddělené oblaky nebo tenký oblačný závoj mají vláknitou strukturu. Vlákna jsou buď přímočará, nebo více méně nepravidelně pokřivená a nejsou zakončena ani háčky ani chomáčky. Označení fibratus se užívá hlavně u druhů cirrus a cirrostratus.

Termín zavedla Komise pro studium oblaků a hydrometeorů v r. 1951 jako náhradu za starší termín filosus, zavedený amer. meteorologem H. Claytonem v r. 1896. Termín je přejat z lat. fibratus „vláknitý“ (od fibra „nitka, vlákno“).

viz šum meteorologický.

starý sníh, metamorfovaný táním a opětným mrznutím do zrnité struktury. Viz též čára firnová, ledovec.

Termín je přejat z něm. Firn, které má stejný význam (slovo je odvozeno od přídavného jména firn „loňský“, jež souvisí s fern „vzdálený“).

syn. čára rovnováhy – myšlená čára na povrchu ledovce nebo firnového pole, která odděluje zónu akumulace sněhu, tj. oblast přírůstku sněhu a ledu, od zóny ablace, v níž nastává úbytek ledovce nebo firnoviště. Dlouhodobé změny polohy firnové čáry jsou příznakem kolísání klimatu nebo klimatických změn.

slang, označení pro leteckou předpověď počasí.

Termín pochází z fr. affiche „oznámení, vývěska“.

označení jednoho ze zvláštních oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Zvláštní oblaky flammagenitus se vyvíjejí jako důsledek konvekce vyvolané teplem lesních požárů, velkých ničivých požárů nebo působením vulkanických erupcí a přitom alespoň částečně sestávají z vodních kapek. Označení flammagenitus se připojuje za označení druhu, popř. tvaru, odrůdy a zvláštnosti. Vyskytuje se u druhů Cu a Cb, viz např. cumulus congestus flammagenitus nebo cumulonimbus calvus flammagenitus. Cumulus flammagenitus se běžně neoficiálně označuje také jako pyrocumulus. Viz též pyrocumulonimbus.
 

Termín se skládá z lat. flamma „plamen, oheň“ a genitus „zrozený, vzniklý“ (z gignere „plodit, rodit“), tedy doslova „zrozený z plamene“.

(flo) [flokus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu kupovitých chomáčků nebo vloček, jejichž spodní okraje jsou více méně neostré, roztrhané a často je provází virga. Označení se užívá u druhů cirrus, cirrocumulus a altocumulus.

Termín zavedl belgický meteorolog J. Vincent v r. 1903 jako pojmenování tvaru oblaku altocumulus. Termín je přejat z lat. floccus „chumáč (vlny)“.

ryze genetická klasifikace klimatu Země, sestavená H. Flohnem (1950) na základě všeobecné cirkulace atmosféry. Vychází z existence čtyř druhů zemských větrných pásů, které se během roku šířkově posouvají v závislosti na výšce Slunce. Jsou to:
1. rovníkový pás záp. větrů;
2. pás vých. větrů neboli pasátový pás;
3. mimotropický pás záp. větrů;
4. polární pás vých. větrů.
Oblasti, v nichž po celý rok převládá jeden z uvedených větrných pásů, mají podle Flohna stálé (homogenní) klima, zatímco oblasti, v nichž se sezonně střídají sousední větrné pásy, mají klima alternující (heterogenní). Např. střídáním tropického pásu vých. větrů a mimotropického pásu záp. větrů vzniká tropický pás zimních dešťů (středomořské klima) s letním pasátem a zimními záp. větry. Flohn klasifikaci navrhl pro tzv. ideální kontinent a pro světové moře; pro skutečné kontinenty a oceány byla rozpracována dalšími klimatology, zejm. E. Kupferem (1954).

zjasněná oblast ve sluneční chromosféře s rozměry v řádu desítek tisíc km. Tzv. flokulová pole vznikají při zvýšené sluneční aktivitě, přičemž jednotlivé flokule se vyskytují zpravidla nad fakulemi.

[fluktus] – jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Jde o vlnový útvar s relativně krátkou dobou života, který se obvykle vyvíjí na horní hladině oblaku ve formě kudrn nebo zakřivených vln. Většinou se vyskytuje u horní hranice oblaků druhu cirrus, altocumulus, stratocumulus a stratus, příležitostně i u druhu cumulus. Tato zvláštnost se někdy označuje i jako Kelvinovy–Helmholtzovy oblaky,. Viz též Kelvinovy-Helmholtzovy vlny.

Do morfologické klasifikace oblaků byla zvláštnost fluctus doplněna v roce 2017. Termín byl přejat z lat. fluctus „vlna, vlnobití“ (od fluere „téci“, srov. flumen).

syn. kolísání klimatu.

(flm) [flúmen] – jeden z průvodních oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků, vázaný na oblaky druhu cumulonimbus. Jde o pás nízké oblačnosti spojený se supercelární konvektivní bouří. Tvoří pás vtoku do supercely; je uspořádán ve směru proudění ve spodních hladinách a pohybuje se do supercely nebo v jejím směru. Základna oblaků flumen je ve stejné výšce jako základna výstupného proudu a je výše než základna u wall cloudu. Flumen není propojen se strukturou wall cloud (murus). Jeden typ tohoto vtokového pásu lze označit jako "bobří ocas" (z angl. Beaver´s tail)". Je typický poměrně širokým a plochým tvarem připomínajícím ocas bobra.

Do morfologické klasifikace oblaků byl průvodní oblak flumen doplněn v roce 2017. Průvodní oblak flumen byl doplněn do mezinárodní morfologické klasifikace oblaků v roce 2017. Termín byl přejat z lat. flumen„tok, řeka“ (od fluere „téci“).

syn. fén.

Termín je přejat z něm. Föhn, které je odvozeno z lat. favonius, jímž se označoval vlahý západní vítr (slovo je nejspíše odvozeno od slovesa fovere „oteplovat, zahřívat“). Na poč. 20. století se termín začal používat přeneseně k označení vysoušeče vlasů.

syn. föhn – teplý suchý padavý vítr, který se vyskytuje na závětrné straně horských překážek. Může trvat několik hodin až několik dní a v zimě může vyvolávat prudké tání sněhu, protože rozdíl mezi teplotou vzduchu na návětrné a závětrné straně hor může dosahovat až desítky °C.
Pojem fén (föhn) vznikl v alpské oblasti, v současné době se však používá jako obecný termín pro tento typ proudění bez ohledu na místo jeho výskytu. Za fén lze považovat například chinook na východní straně Skalnatých hor v Severní Americe nebo vítr halný v jižním Polsku. Na území ČR se může projevit např. v závětří Šumavy, někdy i Beskyd a Jeseníků, na Slovensku pak zejména v závětří Vysokých Tater a Nízkých Tater.
Klasické vysvětlení vzniku fénu vychází z termodynamického modelu adiabatického přetékání horského hřebene. Na návětrné stráně hřebene v tomto případě dochází k nasycení vystupujícího vzduchu a vypadávání srážek, což se na závětrné straně projevuje oteplením vysušeného vzduchu při jeho nenasyceně adiabatickém sestupu. Uvedený model je značným zjednodušením celého procesu. Předpokládá dosažení výstupné kondenzační hladiny na návětrné straně hřebene a nebere v úvahu dynamické aspekty závětrného fénového proudění. Nezahrnuje také vliv složitější topografie horského terénu včetně horských průsmyků.
V programu MAP (Mesoscale Alpine Programme), který probíhal hlavně v prvním desetiletí tohoto století, bylo prokázáno, že prakticky polovina případů alpského fénu na rakouském území není doprovázena návětrnými srážkami. Termodynamickou teorii fénu je tedy nutné chápat jako důležité, avšak nikoliv úplné vysvětlení fénového proudění.
V současné době se zcela akceptuje, že fén může nastat bez vypadávání srážek na návětrné straně pohoří. Čím nižší je z návětrné strany horský hřeben, tím pravděpodobnější je, že advehovaný vzduch jednoduše proudí přes hřeben a následně na závětrné straně klesá. V mnoha případech přispívají k vývoji fénu oba mechanizmy, přičemž hlavní role se připisuje závětrnému adiabatickému vzestupu teploty a vypadávání srážek pak přispívá dodatečně menším dílem. Neúplně vyřešenou otázkou je pokles závětrného proudění do údolí zejména v případě, kdy je zaplněno chladným a stabilně zvrstveným vzduchem. Bylo sestaveno několik koncepčních modelů závětrného proudění, žádný z nich se však neprokázal jako univerzálně platný. Dnes se předpokládá, že neexistuje univerzálně použitelná teorie závětrného teplého fénového proudění. V závislosti na teplotě, vlhkosti a profilu větru se mohou při sestupném proudění uplatnit různé dynamické a termodynamické mechanismy.
Fén, vyvolaný prouděním nad horským terénem, při němž jsou splněny podmínky termodynamické teorie, se někdy označuje také jako fén orografický. Vyskytuje se nejčastěji v okrajovém proudění cyklon, a proto bývá označován též jako fén cyklonální. V současné odborné literatuře se však s těmito termíny setkáváme poměrně zřídka. Poměrně frekventovaný je termín volný fén se synonymem fén anticyklonální. V alpské oblasti v programu MAP bylo definováno několik dalších kategorií alpského fénu. Viz též efekt fénový, zeď fénová, mezera fénová, oblak fénový, touríello.

Termín je přejat z něm. Föhn, které je odvozeno z lat. favonius, označení vlahého západního větru (slovo je nejspíše odvozeno od slovesa fovere „oteplovat, zahřívat“). Na poč. 20. století se termín začal používat přeneseně k označení vysoušeče vlasů.

syn. okno fénové – bezoblačný prostor, který vzniká při suchoadiabatickém ohřívání vzduchu v sestupném fénovém proudění za horskou překážkou. Viz též fén orografický, oblak fénový, zeď fénová.

oblast v závětří hor, v níž se projevuje fénový efekt, tj. především zvýšení teploty vzduchu, snížení vlhkosti vzduchu, zmenšení oblačnosti a úbytek srážek, a to jak ve smyslu synop., tak klimatologickém. V Evropě je nejznámější fénová oblast na sev. Rakouska a jihu SRN v závětří Alp; projevuje se při proudění již. směrů. Fénová oblast se však vytváří v závětří všech hor, přičemž zvýšení teploty vzduchu je přímo úměrné velikosti rel. převýšení pohoří nad okolním terénem a vlhkosti vzduchu na návětrné straně.

podle K. Keila a S. P. Chromova označení pro vlnové proudění za horskou překážkou.

syn. mezera fénová.

adiabatické oteplování spojené s poklesem relativní vlhkosti v klesajícím vzduchu při výskytu fénu. Bývá pozorováno na závětrné straně hor a v přiléhajících nížinných oblastech, pokud je převládající proudění vzduchu orientováno přibližně kolmo na horský hřeben. Polohy se stejnou nadm. výškou pak mají na závětrné straně vyšší teplotu vzduchu než na straně návětrné. Fénový efekt se v závětrných polohách projevuje i zmenšením atm. srážek. Jeho vliv může v našich podmínkách dosahovat až desítky km od pohoří a bezprostředně souvisí se srážkovým stínem. Toto snížení srážkových úhrnů bývá dobře identifikovatelné např. na klimatologických mapách. Viz též fén, mezera fénová, efekt závětrný.

syn. val fénový – část fénového oblaku při orografickém fénu, která se při pohledu ze závětrné oblasti jeví jako oblačná hradba nad pohořím přetékaným fénovým prouděním. Směrem do závětří obvykle přechází ve fénovou mezeru.

oblak, jehož vývoj souvisí s orografickým fénem. Návětrné strany horských hřebenů jsou často oblastí vývoje rozsáhlých oblaků, které lemují vrchol hřebene a mohou se za ním v důsledku sestupných pohybů vzduchu rozpouštět. Jsou-li pozorovány ze závětrné strany, podobají se oblačné stěně, označované jako fénová zeď. Zejména v současné americké odborné literatuře se termín fénový oblak užívá jako označení veškeré oblačnosti vyvíjející se vlivem proudění v horském terénu. Evropská odborná literatura zpravidla zachovává původní význam termínu. Viz též mezera fénová.

syn. zeď fénová.

oblast ležící v návětrném směru od přístroje, měřícího vertikální turbulentní tok (tepla, plynu, nebo hybnosti) v atmosféře, v níž je měřený turbulentní tok generován. Velikost a tvar této oblasti (footprintu), kterou přístroj „vidí“, závisí na výšce, v níž je vertikální tok měřen, drsnosti povrchu a vertikální teplotní stabilitě atmosféry. Například nárůst výšky měření, snížení drsnosti povrchu a stabilizace teplotního zvrstvení budou mít za následek zvětšení plochy footprintu a zvětšení vzdálenosti, z níž přichází maximální příspěvek k měřenému toku, od přístroje směrem proti větru. Snížení výšky měření, nárůst drsnosti a labilizace zvrstvení naopak způsobí zmenšení plochy footprintu a posun oblasti maximálního příspěvku blíže k přístroji.

viz též vzorec.

Termín pochází z lat. formula „podoba, pravidlo, předpis“ (od forma „podoba, vnější tvar“).

rtuťový tlakoměr, v jehož nádobce s pohyblivým dnem je před každým čtením třeba nastavit hladinu rtuti k pevnému bodu, tzv. nulovému bodu stupnice tlakoměru (obvykle určenému polohou špičky svislého hrotu, původně ze slonové kosti). Nulový bod definuje nulu milimetrové neredukované stupnice, od níž se měří délka rtuťového sloupce. Nepřesnosti v průřezu barometrické trubice ani nádobky tlakoměru tak nemají vliv na údaje tohoto přístroje.

syn. smog oxidační.

syn. smog fotochemický – smog ve smyslu směsi vysoce reaktivních látek oxidačního charakteru typicky obsahující ozon a různé peroxyradikály vznikající fotochemicky (tj. za nutné účasti dostatečně intenzivního slunečního záření) z VOC. Pro vznik tohoto druhu smogu je nutná přítomnost dvou skupin tzv. prekurzorů, tzn. oxidů dusíku a VOC. Indikátorem oxidačního smogu je přízemní ozon, a zejména jeho zvýšené koncentrace. Na rozdíl od redukčního smogu není spojen s výskytem mlhy. Vzniká za teplého, slunečného počasí, proto bývá označován i jako letní smog. Poprvé byl popsán v kalifornském Los Angeles v 50. letech 20. století v souvislosti se silným znečištěním z automobilové dopravy, proto bývá méně vhodně označován jako losangeleský nebo kalifornský. Má významné negativní dopady na zdraví i vegetaci a ekosystémy. Viz též PANs.

světelný jev v atmosféře, vytvořený odrazem, lomem, ohybem nebo interferencí slunečního, popř. měs. světla. K fotometeorům, objevujícím se ve více méně jasném ovzduší, patří zrcadlení, chvění, scintilace, zelený paprsek a soumrakové barvy. V oblacích vznikají halové jevy, koróny, irizace a glórie. V některých hydrometeorech či litometeorech lze pozorovat glorie, duhy, mlhové duhy, Bishopův kruh a krepuskulární paprsky. Viz též meteor.

Termín se skládá z řec. φῶς [fós, gen. fótos] „světlo“ a ze slova meteor.

přístroj pro měření intenzity světla. V meteorologii je termín fotometr většinou vyhrazen pro přístroj měřící ve viditelné vlnové oblasti slunečního spektra (400 až 760 nm).

Termín se skládá z řec. φῶς [fós, gen. fótos] „světlo“ a μέτρον [metron] „míra, měřítko“.

vědní obor zabývající se měřením a kvantitativním popisem světla z hlediska jeho účinků na lidské oko. K tomu využívá řadu fotometrických veličin, jako jsou svítivost, světelný tok, jas, (intenzita) osvětlení, osvit apod. Z hlediska meteorologie je důležitá především problematika viditelného záření Slunce a oblohy.

Termín se skládá z řec. φῶς [fós, gen. fótos] „světlo“ a -μετρία [-metria] „měření“.

vrstva plynného tělesa hvězdy, v užším smyslu Slunce, kde toto těleso začíná být neprůhledné. Sluneční fotosféra, jejíž mocnost  se udává v rozmezí 200 – 500 km, je tak pozorována jako povrch Slunce. Fotosféra emituje až 99 % spojitého spektra elektromagnetického záření Slunce, přičemž vlastnosti tohoto záření jsou podmíněny teplotou fotosféry, která dosahuje cca 5500 – 6000 K. Fotosféra tak představuje nejchladnější část Slunce, od níž dolů i vzhůru (do chromosféry) teplota roste.
V podloží fotosféry probíhá bouřlivá konvekce žhavých plynů, která proniká i do fotosféry a způsobuje její granulaci, tedy členění do domén stoupajících a klesajících proudů plazmatu. Prostorové uspořádání granulí připomíná včelí plásty o rozměrech jednotlivých buněk cca 1000 – 1200 km. Vnitřní části granulí, v nichž proudí horké plazma vzhůru, se jeví jako světlejší; okraje granulí, kde relativně chladnější plazma klesá dolů, jsou tmavší. Při zvýšené sluneční aktivitě vznikají fotosférické deprese, označované jako sluneční skvrny, obklopené výrazně světlejšími, nepravidelně strukturovanými fakulovými poli, jejichž jednotlivé jasné prvky označujeme jako fakule.

oblast elmag. spektra o vlnových délkách od 0,4 do 0,7 µm, v níž je rozloženo pohlcování asimilačních pigmentů, vyvolávající v rostlinné buňce proces fotosyntézy. Pojem fotosynteticky aktivní záření byl přijat v Nizozemí (Committée on Plant Irradiation, 1953) při klasifikaci spektrálních oblastí podle účinků záření na zelené rostliny.

zákony půdního klimatu vyplývající z řešení rovnice molekulárního vedení tepla a vyjadřující časové změny teploty půdy v závislosti na hloubce pod jejím povrchem. Za předpokladu, že neexistuje horiz. transport tepla, lze formulovat tyto čtyři Fourierovy zákony:
a) perioda časových změn teploty půdy se s rostoucí hloubkou nemění;
b) amplituda časových změn teploty půdy se s rostoucí hloubkou zmenšuje. Označíme-li amplitudu výkyvů teploty na povrchu půdy A₀, v hloubce z jako A_z, koeficient molekulární tepelné vodivosti k_m a periodu výkyvů teploty P, platí že
$A_z=A_{0}exp\left(-z\sqrt{\frac{\pi }{k_m.P}}\right);$
c) doba výskytu maxima a minima teploty půdy se s rostoucí hloubkou zpožďuje. Zpoždění ΔT vůči času výskytu extrému na zemském povrchu lze vyjádřit vztahem
$\Delta T=\frac{z}{2}\sqrt{\frac{P}{k_m\pi }};$
d) označíme-li hloubku stálé denní teploty půdy z_d, hloubku stálé roč. teploty z_r, periodu denních výkyvů teploty půdy P_d a periodu roč. výkyvů teploty půdy P_r, pak platí, že
$\frac{z_d}{z_r}=\sqrt{\frac{P_d}{P_r}.}$
Zákony jsou nazvány podle franc. fyzika a matematika J. B. J. Fouriera (1768–1830), který formuloval v r. 1822 analytickou teorii šíření tepla.

Termín zavedl A. Poey v r. 1863, zrušen byl v r. 1949. Skládá se ze slov fractus a cumulus.

(Fs) – starší neplatné označení pro stratus fractus (St fra).

Termín zavedla Mezinárodní komise pro studium oblaků v r. 1930, zrušen byl v r. 1949. Skládá se ze slov fractus a stratus.

(fra) [fraktus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu nepravidelných roztrhaných cárů. Vyskytuje se u druhů stratus a cumulus.

Termín zavedl Komitét pro studium oblaků a hydrometeorů v r. 1949 a nahradil jím starší termíny fractostratus a fractocumulus. Je přejat z lat. fractus „zlomený, rozbitý“ (příčestí trpné slovesa frangere „lámat, rozbíjet, bořit“).

syn. oblouky protisluneční.

oblasti mikrovlnných frekvencí používané pro radarová měření jsou konvenčně značeny uvedenými písmeny. Tabulka ukazuje střední vlnové délky a střední frekvence pro jednotlivá pásma.

Pásmo	Vlnová délka [cm]	Frekvence [GHz]
K	1	30
X	3	10
C	5	6
S	10	3
L	20	1,5

původně obchodní značka firmy DuPont pro skupinu chlorfluorovaných uhlovodíků, které byly používány zejména v chladírenství. Obsahují minimálně dva halogeny, z nichž jedním musí být chlor. V dnešní době je název často používán obecněji pro všechny chlorované uhlovodíky, které mají potenciál poškozovat ozonovou vrstvu.

Termín byl zřejmě vytvořen z angl. slova fre(eze) „chladit, mrazit“ a přípony -on (snad analogicky ke slovu neon).

přístroj pro měření a registraci zchlazování (refrigerace). Je tvořen frigorimetrem, registrátorem množství spotřebované el. energie a dalšími pomocnými zařízeními.

Termín se skládá z lat. frigus (gen. frigoris) „chlad, zima, mráz“ a z řec. komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

přístroj k měření zchlazování (refrigerace). Jeho čidlem je těleso, např. začerněná měděná koule, vyhřívaná na teplotu blízkou teplotě lidského těla. Velikost zchlazování se určuje podle množství energie, které je třeba tělesu dodávat k udržení stálé teploty jeho povrchu.

Termín se skládá z lat. frigus (gen. frigoris) „chlad, zima, mráz“ a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

syn. rychlost dynamická – aerodyn. veličina používaná při studiu proudění nad drsným povrchem a definovaná vztahem
$v\ast =\sqrt{\frac{\tau }{\rho }},$
kde τ je horiz. tečné napětí na zemském povrchu a ρ hustota vzduchu. Frikční rychlost se zvětšuje s rostoucí drsností povrchu a stř. rychlostí proudění. Frikční rychlost se někdy nevhodně označuje jako rychlost tření nebo třecí rychlost. Viz též profil větru vertikální.

1. zkrácené označení atmosférické fronty, popř. frontální čáry;
2. ve dvouslovných termínech označení pro některá mezosynoptická rozhraní. Viz též pseudofronta.

Termín zavedla norská meteorologická škola. Poprvé je doložen v článku V. Bjerknese z r. 1920, a to jako součást termínu polární fronta. Byl přejat z lat. frons (gen. frontis) „čelo, přední část, předek“.

viz čára instability.

součást synoptické analýzy, zaměřená na detekci atmosférických front na přízemních, méně často i na výškových synoptických mapách. Sleduje se vznik, intenzita, druh, rychlost postupu, popř. rozpad front a s tím související počasí. K frontální analýze patří i sledování vzniku a vývoje cyklon a anticyklon. Pokud je prováděna ručně, mluvíme o frontální analýze subjektivní, při počítačovém zpracování jde o tzv. objektivní frontální analýzu. Viz též analýza synoptických map.

bouřka, která se vyskytuje v oblasti atmosférické fronty. Frontální bouřky vznikají zpravidla na studené frontě nebo studené okluzi, mnohem řidčeji na teplé frontě. Mohou vzniknout v každé roč. i denní době. Viz též bouřka teplé fronty, bouřka studené fronty.

obecně jakákoliv cyklona spojená s atmosférickou frontou. Zpravidla vzniká na hlavní frontě, a to zejména na polární frontě nebo arktické, popř. antarktické frontě. Ve svém vývoji prochází obvykle několika stadii vývoje cyklony. Převážná většina cyklon zakreslených na synoptických mapách v mimotropických zeměp. šířkách jsou frontální cyklony. Viz též série cyklon.

mlha spojená s atmosférickou frontou. Její vznik souvisí jak s advekčními změnami teploty vzduchu, tak s dodatečným nasycením vzduchu způsobeným frontálními srážkami a předfrontálním poklesem tlaku vzduchu. Podle převažující oblasti výskytu, rozlišujeme mlhu předfrontální a zafrontální. Frontální mlha se přesouvá spolu s frontou.

inverze teploty vzduchu spojená s frontální plochou, nad níž je teplota vzduchu vyšší než pod ní. Nejčastěji je pozorována na teplých frontách, avšak může se vyskytnout i na ostatních druzích atmosférických front. Vzhledem ke skutečnosti, že při přechodu front dochází k výměně vzduchových hmot a v oblasti front bývá zesílené proudění vzduchu, nepředstavují tyto teplotní inverze zpravidla problémy z hlediska ochrany čistoty ovzduší.

oblaky, které se vyskytují na atmosférických frontách a pohybují se spolu s nimi. Vytvářejí typické oblačné systémy teplé, studené a okluzní fronty. Frontální oblačnost je tvořena především oblaky druhu nimbostratus, altostratus a cirrostratus. Na studených a okluzních frontách se často vyskytují oblaky druhu cumulonimbus. Hlavní příčinou vzniku frontální oblačnosti jsou na teplé frontě výkluzné pohyby teplého vzduchu podél frontální plochy a na studené frontě výstupné pohyby v teplém vzduchu vyvolané podsouváním těžšího studeného vzduchu. Viz též systém oblačný frontální.

plocha na svrchní straně atmosférické fronty. Slouží ke geometrickému zjednodušení skutečné fronty a k určení polohy frontální čáry.

zastaralé a nepříliš vhodné označení pro libovolnou atmosférickou frontu nebo frontální systém, používané především ve styku meteorologie se širší veřejností.

1. vlnová porucha na atmosférické frontě. Rozeznávají se „stabilní“ (amplituda vlny se nezvětšuje) a instabilní frontální vlny. „Stabilní“ vlna po určité době (řádově desítkách hodin) zaniká. Instabilní vlna bývá počátkem vývoje frontální cyklony. Na jedné hlavní frontě vzniká po sobě zpravidla několik frontálních vln. V období mezi vznikem dvou po sobě následujících frontálních vln se první z nich posune a zpravidla přejde do dalšího vývojového stádia cyklony. Jednotlivé frontální vlny jsou od sebe odděleny hřebeny vysokého tlaku vzduchu nebo nízkou (postupující) anticyklonou;
2. označení pro první stadium vývoje frontální cyklony. Viz též série cyklon.

syn. pásmo frontální – synoptické a často zvlněné atmosférické rozhraní mezi dvěma vzduchovými hmotami, jehož jednotlivé úseky tvoří atmosférické fronty. Prochází zpravidla napříč celou troposférou, přičemž se především v její horní polovině projevuje velkými horizontálními tlakovými gradienty, zvýšenou rychlostí větru, v některých případech i tryskovým prouděním. Viz též vchod frontální zóny, delta frontální zóny.

Termín zavedl švédský meteorolog T. Bergeron v roce 1928.

syn. zóna frontální.

počasí v oblasti atmosférické fronty, jehož charakter závisí na druhu fronty, její výraznosti a rychlosti postupu, dále na roč. a denní době, jakož i na zeměp. poloze oblasti, v níž se fronta vyskytuje. Podle druhu fronty se projevuje typickou oblačností, srážkami, změnou teploty vzduchu a rosného bodu, tlaku vzduchu a dochází i ke změnám dohlednosti a stáčení větru při přechodu fronty přes místo pozorování. Srážky se nemusí vyskytovat na každé frontě. V extrémních případech fronta přechází i za jasné oblohy bez pozorovatelné změny větru, teploty a tlaku vzduchu, přičemž se však mění vlhkost a průzračnost vzduchu i vert. teplotní zvrstvení ovzduší. Viz též oblačnost frontální, srážky frontální, bouřka frontální, mlha frontální.

syn. termínu fronta atmosférická, používané především v případě kvazistacionární fronty.

srážky vypadávající v oblasti atmosférické fronty. Jejich intenzita závisí na vlhkosti vzduchu a na vert. pohybech vzduchu podél nebo v blízkosti frontální plochy. Na teplé frontě a studené frontě prvního druhu, především v chladném pololetí, mají zpravidla trvalý charakter. Na studené frontě druhého druhu, především v teplém pololetí, se vyskytují frontální srážky v podobě konv. přeháněk a lijáků.

sled oblaků, které se vyskytují na teplé, studené či okluzní frontě, bezprostředně na sebe navazují a souvisejí s procesy, které v oblasti frontální plochy probíhají. Např. typický oblačný systém teplé fronty se skládá z oblaků druhu cirrus, cirrostratus, altostratus a nimbostratus.

dvě (nebo více) na sebe navazující atmosférické fronty související s jednou cyklonou (výjimečně s více cyklonami). Termín se často používá ve sdělovacích prostředcích v případech, kdy není účelné rozlišovat druh atmosférických front přecházejících přes zájmové území.

parametr vhodný pro objektivní frontální analýzu definovaný vztahem:
$TFP=-\nabla \left|\nabla T\right|\cdot \frac{\nabla T}{\left|\nabla T\right|}$
První činitel vyjadřuje změnu teplotního gradientu ∇T, druhý činitel pak projekci této změny do směru teplotního gradientu. Termální frontální parametr dosahuje maximální hodnoty v místě největší změny gradientu teploty, typicky tedy v oblasti fronty.

oblast v atmosféře, v níž dochází ke vzniku a zostřování atmosférických front zvětšováním horiz. teplotního gradientu. Typickým příkladem frontogenetického pole, kde se výrazně uplatňuje konfluentní proudění, je oblast podél osy roztažení deformačního pole, jestliže izotermy svírají s touto osou malý úhel, nebo obvykle v předním a zadním sektoru cyklony. Frontogenetické pole se dále vytváří v prohlubujících se brázdách nízkého tlaku vzduchu, kde se kromě konfluentního proudění výrazně uplatňuje silný horizontální střih větru na pozadí zvýšené baroklinity. Viz též frontogeneze.

proces vzniku nebo zostření atmosférické fronty. Typickým projevem frontogeneze je zvětšování horiz. gradientu vlastností vzduchu, typicky hustoty vzduchu, což se následně projeví zvětšováním horiz. gradientu teploty vzduchu, popř. i dalších meteorologických prvků. Frontogeneze může probíhat v určité vert. omezené vrstvě v blízkosti zemského povrchu nebo ve výšce, popř. současně od mezní vrstvy atmosféry až po výškovou frontální zónu. Rozlišujeme frontogenezi individuální a lokální, z hlediska příčin frontogenezi kinematickou a orografickou (topografickou). Opakem frontogeneze je frontolýza. Viz též pole frontogenetické.

Termín se skládá ze slov fronta a geneze (z řec. γένεσις [genesis] „zrození, vznik“).

syn. rozpad fronty – proces rozpadání atmosférické fronty, opak frontogeneze. Obecně vhodné podmínky pro frontolýzu existují v difluentním proudění. Rozlišujeme frontolýzu individuální, lokální, popř. orografickou (topografickou). Frontolýza individuální se projevuje zmenšováním horiz. gradientů hustoty a tedy i teploty vzduchu, popř. i dalších meteorologických prvků v určité části ovzduší pohybující se spolu s prouděním. Lokální frontolýzu posuzujeme z hlediska zmenšování lokálních gradientů hustoty a tedy i teploty v dané oblasti pevně vztažené k zemskému povrchu. Jde-li o frontolýzu vyvolanou bezprostředním vlivem nehomogenit zemského povrchu, označujeme ji jako frontolýzu orografickou.

Termín se skládá ze slova fronta a z řec. λύσις [lysis] „uvolňování, rozpouštění“.

[frúdovo] – jedno z bezrozměrných podobnostních kritérií používané při modelování aerodyn. a hydrodyn. procesů, např. v aerodyn. tunelech. Označuje se symbolem Fr a je definováno jako poměr setrvačných sil a síly zemské tíže. Froudovo číslo lze vyjádřit vztahem
$Fr=\frac{U^2}{g\mathrm{ l}},$
kde U značí rychlost proudění, g velikost tíhového zrychlení, $l$ vhodně, vzhledem k danému problému, zvolený délkový rozměr. V meteorologii má Froudovo číslo značný význam při modelování procesů, v nichž se uplatňuje působení vztlaku, např. při termické konvekci.
 

lid. název pro silný vítr v zimě nebo pro vichřici se sněhem.

lid. název v oblasti Krkonoš pro vichřici provázenou sněžením.

Zkomolením tohoto nářečního výrazu ženského rodu vznikla další obdobná slova, např. fukejř (od slovesa foukat).

lid. název pro silný studený vítr v zimním období, doprovázený zpravidla sněžením nebo zvířeným sněhem. Nemá charakter odb. termínu.

lid. označení pro sněžení při vysoké rychlosti větru, kdy pozorujeme vysoko zvířený sníh. Kromě padajícího sněhu může být větrem unášen také již napadlý, především čerstvý sníh, zvláště při nízké teplotě vzduchu. Viz též bouře sněhová, blizard.

šestidílná stupnice navržená T. Fujitou v roce 1971 k hodnocení intenzity tornád na základě škod, které tornáda působí na budovách nebo vegetaci. Stupně poškození jsou svázány s intervalem odhadnuté maximální rychlosti větru, který může způsobit danou škodu. Z původní Fujitovy stupnice vycházejí rozšířená Fujitova stupnice a mezinárodní Fujitova stupnice.

Stupeň	Odhad max. rychlosti větru	Popis škod
F0	17–32 m.s–1	slabé škody – škody na komínech, zlámané větve, vyrvané mělce kořenící stromy
F1	33–49 m.s–1	mírné škody – poškozené krytiny střech, posunuje nebo otáčí prefabrikované domy a vytlačuje auta ze silnic
F2	50–69 m.s–1	značné škody – strhává střechy, ničí prefabrikované domy, převrací vagóny, vyvrací a láme vzrostlé stromy, z lehkých předmětů vytváří nebezpečné projektily, zdvihá automobily ze země
F3	70–92 m.s–1	vážné škody – ničí střechy i zdi dobře postavených domů, převrací vlaky, většina stromů v lesích je vyvrácena, těžká auta jsou zdvihána ze země a odvrhávána
F4	93–116 m.s–1	zničující škody – srovnává se zemí dobře postavené domy, stavby se slabými základy odnáší, auta jsou odmršťována, i těžké předměty poletují
F5	117–142 m.s–1	neuvěřitelné škody – silné konstrukce domů jsou srovnávány se zemí a odnášeny, předměty velikosti automobilu poletují vzduchem a jsou odmršťovány do vzdálenosti přesahující 100 m

doplňková funkce k absorpční funkci. Vyjadřuje poměr velikosti radičního toku, který při průchodu uvažovanou atmosférickou vrstvou není absorbován, ku velikosti radiačního toku do této vrstvy vstupujícího.

syn. bioklimatologie rostlin, fytoklimatologie – část bioklimatologie zabývající se vztahy mezi klimatem a rostlinnou složkou biosféry.

Termín se skládá z řec. φυτόν [fyton] „rostlina“ a slova bioklimatologie.

část fenologie zabývající se studiem časového průběhu významných periodicky se opakujících životních projevů rostlin v závislosti na počasí a klimatu. K rostlinným fenologickým fázím (fytofenofázím) patří vzcházení, odnožování, sloupkování, metání, žlutá čili vosková zralost, plná zralost, první listy, všeobecné listění, první květy, všeobecné kvetení, první zralé plody, všeobecné žloutnutí listů a všeobecný opad listů.

Termín se skládá z řec. φυτόν [fyton] „rostlina“ a slova fenologie.

syn. klima porostové.

Termín se skládá z řec. φυτόν [fyton] „rostlina“ a slova klima.

syn. fytobioklimatologie.

Termín se skládá z řec. φυτόν [fyton] „rostlina“ a slova klimatologie.

skutečné klima Země uspořádané do fyzických klimatických pásem a klimatických typů, vytvářené současným působením všech klimatických faktorů. Termín se používá při porovnání se zjednodušenými modely klimatu Země, jako je radiační klima nebo solární klima.

1. syn. meteorologie v užším slova smyslu;
2. souhrnné označení pro fyzikální vědy o atmosféře.
Viz též meteorologie fyzikální.

meteorologická disciplina, která studuje procesy probíhající při vzniku a vývoji oblaků a srážek, i procesy, při nichž oblaky působí na okolní prostředí. Základní oblasti fyziky oblaků a srážek jsou mikrofyzika oblaků a dynamika oblaků. Obecně zařazujeme do oblasti fyziky oblaků a srážek také oblačnou elektřinu a studium optických jevů působených oblaky a srážkami, popř. chemizmus oblaků a srážek. Kromě poznávací složky nacházejí výsledky fyziky oblaků a srážek uplatnění při vývoji parametrizace mikrofyziky a parametrizace konvekce v modelech numerické předpovědi počasí.

hist. souhrnné označení pro meteorologické obory, které se zformovaly na fyzikálním základu, a to na rozdíl od těch pěstovaných do začátku 20. století na půdě geografie. Pod označení fyzikální meteorologie jednoznačně patřily atmosférická optika, akustika a elektřina. Většinou sem byla zařazována i termodynamika atmosféry, především v souvislosti s oblačnými ději, a nauka o šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře. Označení ztratilo význam v době, kdy norská meteorologická škola dala celé meteorologii a především problematice předpovědi počasí fyzikální charakter. Viz též fyzika atmosféry.

modelování používané zejména ke studiu dopadů turbulence na atm. procesy a další děje především v mezní vrstvě atmosféry, které není založeno na matematických (numerických) výpočtech, ale na měření v aerodyn. tunelech, vodních tancích apod. Fyzikální modelování využívá zmenšených fyzických modelů konfigurace terénu, zástavby, zdrojů znečišťujících příměsí apod., vystavených proudění vzduchu, popř. proudění jiné modelové tekutiny. Zásadní otázkou je přitom zachování podobnostních kritérií mezi prouděním na modelu a prouděním v reálné modelované situaci. Tyto modely umožňují studovat mj. detailní strukturu turbulence nebo difuzi příměsí v okolí složitých terénních útvarů, v městské a jiné zástavbě apod.

nevh. označení pro evaporaci.

obdoba agronomického sucha, uvažovaného z hlediska fyziologických potřeb jednotlivých druhů rostlin. Některé vlastnosti vody (pevné skupenství, vysoká koncentrace rozpuštěných látek aj.) nebo půdy (malá velikost zrn) totiž rostlinám brání přijímat půdní vodu, jakkoliv jí může být dostatek, přičemž míra tohoto omezení není stejná pro všechny rostlinné druhy.

syn. transpirace.