Elektronický meteorologický slovník

padající srážky, které během poslední hodiny před termínem pozorování byly přerušovány, neměly však charakter přeháněk.

viz srážky občasné.

fáze soumraku, nastávající po západu nebo před východem Slunce, kdy střed slunečního disku není více než 6° pod geometrickým obzorem. V této době je obvykle možno venku za jasného počasí konat běžné práce, resp. číst běžný tisk bez umělého osvětlení. V Česku trvá občanský soumrak v době kolem rovnodennosti asi 30 minut, v době kolem slunovratů asi 50 minut.

syn. doba dešťů – klimatická sezona, během níž spadne převážná část roč. úhrnu srážek. Střídání období dešťů v létě dané polokoule a období sucha je typické pro klima savany a pro oblasti s monzunovým klimatem, které bývá označováno i jako monzunové období. Naopak pro středomořské klima je typický výskyt období dešťů v zimě.

syn. doba sucha – klimatická sezona s výskytem sezonního sucha, kdy spadne zanedbatelná část roč. úhrnu srážek, nebo padající srážky zcela ustávají. Střídání období sucha v zimě dané polokoule a období dešťů je typické pro klima savany a pro oblasti s monzunovým klimatem. Naopak pro středomořské klima je typický výskyt období sucha v létě.

syn. hydrologický cyklus.

terénní předmět (budova, věž, skupina stromů apod.), který ve známé vzdálenosti od met. stanice výrazně vystupuje nad obzor a jenž se užívá jako orientační bod při zjišťování meteorologické dohlednosti.

proces interpolace nebo extrapolace naměřených či jinak získaných meteorologických dat do předem zadaných bodů v rovině nebo prostoru. Pojem objektivní analýza se používá ve dvou významech. V nejobecnějším slova smyslu tento pojem zahrnuje celý proces sestávající z kódování a dekódování naměřených dat, jejich přenosu z míst měření, z kontroly dat a z interpolace nebo extrapolace dat do zadaných bodů. V užším slova smyslu zahrnuje interpolaci nebo extrapolaci dat, jejichž nedílnou součástí je kontrola naměřených dat. Důležitou informací, která vstupuje do objektivní analýzy jako jeden ze zdrojů dat, pokud je k dispozici, je tzv. předběžné pole (z angl. „first guess“), tj. odhad hodnot analyzovaných prvků v bodech, do nichž interpolujeme naměřené hodnoty. Při objektivní analýze zaměřené na přípravu vstupních dat do numerického modelu předpovědi počasí se jako předběžné pole využívají 6-hodinové nebo 12-hodinové předpovědi. V současnosti se pro přípravu vstupních dat do numerického modelu počasí používá variační metoda 3D-VAR a metoda optimální interpolace. Metoda 3D-VAR je obecnější a numericky snadněji aplikovatelná, a proto je preferována. Obě metody počítají interpolovanou hodnotu s cílem minimalizovat její chybu, přičemž využívají statistickou strukturu chyb interpolovaných dat v prostoru. Objektivní analýza se používá i pro interpolaci nebo extrapolaci veličin, u nichž statistická struktura chyb není známa nebo je obtížně popsatelná. Pro tyto prvky se používá metoda kriging nebo korekční metody, např. Barnesova korekční metoda. Viz též reanalýza.

předpověď celkové povětrnostní situace nebo počasí prováděná metodami, které nejsou závislé na osobní zkušenosti nebo intuici meteorologa. Mezi objektivní předpovědi patří numerické předpovědi počasí a statistické předpovědi počasí.

jedna z metod verifikace meteorologické předpovědi vhodná k posouzení úspěšnosti předpovědi s vysokým prostorovým rozlišením. Kritéria používaná při objektově orientované verifikaci srovnávají objekty v poli předpovědi s objekty v poli měření. Většina kritérií vyžaduje přímé určení odpovídajících si objektů (např. CRA, MODE), některé porovnávají vlastnosti všech nalezených objektů dohromady (kritérium SAL). Objekty bývají definovány jako plochy s nadprahovou hodnotou příslušného meteorologického prvku.

syn. element oblačný
1. obecné označení pro vodní kapky a ledové částice, které jsou součástí oblaku;
2. v numerických modelech označení malých vodních kapiček nebo ledových krystalků, jejichž ekvivalentní průměr je řádu 10^–6 až 10^–5 m. Vzhledem k jejich malé pádové rychlosti lze předpokládat, že oblačné částice jsou zcela unášeny prouděním v oblaku. Srážkotvorné procesy v oblacích jsou spojeny s růstem části oblačných částic difuzí vodní páry a koalescencí do velikosti částic srážkových. Za hranici velikosti mezi oblačnými a srážkovými částicemi se obvykle pokládá hodnota ekvivalentního průměru částic 10^–4 m. Viz též fyzika oblaků a srážek, rozdělení velikosti oblačných kapek, voda oblačná, led oblačný, autokonverze.

přibližně symetrický orografický oblak, přikrývající osamocené horské vrcholy. Zatímco jeho horní okraj je nad horským vrcholem, výška jeho vzhůru vyklenuté základny je pod úrovní vrcholu. Viz též pileus.

1. elektřina generovaná mechanismy v oblacích kvalitativně stejnými jako u elektřiny bouřkové, ale kvantitativně natolik slabšími, že nedochází k výbojům blesku.
2. souhrnné označení pro veškeré elektrické děje v oblacích včetně bouřkové elektřiny.

1. obecné označení pro kapky v oblacích;
2. kapalná částice o průměru menším než 200 µm, jejíž pádová rychlost je zanedbatelná. V oblacích a mlhách se setkáváme s oblačnými kapkami o koncentracích řádu 10⁷–10⁸ m^–3 (10–100 kapek v cm³) a střední průměr oblačných kapek dosahuje velikosti kolem 20–40 µm. Oblačné kapky mají kulový tvar. Viz též voda oblačná, rozdělení velikosti oblačných kapek, kapka dešťová.

1. obecné označení veškeré kapalné vody v oblaku, přičemž někteří autoři zahrnují pod tento pojem vodu ve všech fázích obsaženou v oblaku;
2. při parametrizaci mikrofyziky v modelech numerické předpovědi počasí se užívá kategorie oblačné vody, která zahrnuje kapky malých rozměrů, unášené prouděním v oblaku, jejichž pádovou rychlost lze zanedbat. Viz též autokonverze.

atm. vrstva, v níž dochází k vývoji oblaků, které pokrývají značnou část oblohy a mají spodní základny přibližně ve stejné výšce.

vrstva oblaků, jejíž horní hranice má vzhled menších nebo větších vln, takže při pohledu shora, tj. z horských stanic nebo letadel, působí dojmem vln na moři. Oblačné moře zpravidla souvisí s vrstvou inverze teploty vzduchu. Viz též mlha údolní.

podle nadm. výšky svého převažujícího výskytu se oblaky třídí do tzv. pater. V mírných zeměp. šířkách sahá nízké patro od zemského povrchu do 2 km, střední od 2 do 7 km a vysoké od 5 do 13 km. V tropických oblastech sahá stř., resp. vysoké patro do větších výšek (8, resp. 18 km), v polárních oblastech naopak do nižších výšek (4, resp. 8 km). Podle obvyklých nadm. výšek základen patří mezi oblaky nízkého patra stratocumulus a stratus, středního patra altocumulus a vysokého patra cirrus, cirrocumulus a cirrostratus. Altostratus zpravidla zasahuje ze středního až do vysokého patra, nimbostratus se vyskytuje vždy ve středním patru, může však zasahovat i do obou pater zbývajících. Cumulus a cumulonimbus mají základny obvykle v nízkém patru, často však zasahují jak do stř., tak do vysokého patra. Členění oblaků do pater, které je součástí mezinárodní morfologické klasifikace oblaků, usnadňuje vizuální pozorování výšky základny oblaků, nebo naopak určení druhu oblaku při známé nadm. výšce jeho základny. Viz též oblaky nízkého patra, oblaky středního patra, oblaky vysokého patra.

dlouhé řady oblaků sestávající z nesrážkové kupovité oblačnosti, které lze pozorovat z meteorologických družic, popř. i ze země či z letadel. Délka oblačných ulic může dosahovat řádu 10² km. Vyskytují se nad homogenním zemským povrchem, zejména nad mořskou hladinou. Jsou projevem horizontálního rotorového proudění s opačné orientovanými sousedními víry, přičemž oblačnost vzniká v oblasti vystupujícího vzduchu u dvou sousedních rotorů.  Osy rotorů směřují přibližně ve směru homogenního proudění v přízemní vrstvě. Tento typ konvekce se vyskytuje v instabilně zvrstvené přízemní vrstvě ohraničené shora stabílním vzduchem, zejména spodní hranicí inverze. Označení oblačné ulice je přímým překladem anglického termínu cloud streets.
 

viz nefoskop.

viz oblačnost.

Termín je odvozen od slova oblak.

1. stupeň pokrytí oblohy oblaky. Je důležitým meteorologickým prvkem, který nepřímo udává trvání slunečního svitu. Určuje se zpravidla odhadem. V synoptické meteorologii se vyjadřuje oblačnost v osminách nebo procentech, v klimatologii v desetinách pokrytí oblohy oblaky. Nula znamená jasno, osm osmin, popř. deset desetin, zataženo. V ČR se používají tato slovní označení pro jednotlivé stupně pokrytí oblohy: jasno 0/8, skoro jasno 1/8 nebo 2/8, polojasno 3/8 nebo 4/8, oblačno 5/8 nebo 6/8, skoro zataženo 7/8, zataženo 8/8.
2. Souhrnné, terminologicky ne zcela přesné označení pro skupinu určitých oblaků, např. oblačnost frontální, kupovitá, vrstevnatá, vysoká apod. Viz též pozorování oblačnosti, izonefa, pole oblačnosti.

Termín je odvozen od slova oblak.

1. v letecké meteorologii oblačnost s výškou základny buď pod 5 000 ft (1 500 m) nebo pod nejvyšší z hodnot minimální sektorové nadmořské výšky na daném letišti podle toho, která z obou výšek je větší;
2. nebo oblačnost druhu cumulonimbus nebo cumulus congestus v jakékoliv výšce.

v Česku používaný charakteristický den, v němž prům. oblačnost byla v intervalu od 2 do 8 desetin, případně relativní trvání slunečního svitu byl v intervalu od 0,2 do 0,8. Viz též den jasný, den zamračený.

syn. částice oblačná.

viz oblak húlavový.

1. obecné označení veškerých ledových částic (jednotlivých ledových krystalků, jejich shluků - sněhových vloček, ledových krupek a krup) v oblaku;
2. při parametrizaci mikrofyziky v modelech numerické předpovědi počasí se užívá kategorie oblačného ledu, která zahrnuje malé ledové částice unášené prouděním v oblaku, jejichž pádovou rychlost lze zanedbat. Viz též autokonverze, voda oblačná.

1. seskupení oblačnosti pozorované např. na družicových snímcích. Vyskytují se jednak velké víry, např. cyklony, nebo víry menšího měřítka, např. v závětří ostrovů či izolovaných hor.
2. jakýkoliv oblačný vír pozorovaný ze zemského povrchu, např. vír související s trombou či tornádem, různé turbulentní víry na spodní základně oblačnosti konvektivních bouří nebo vytvářející se za silnějšího proudění v blízkosti výrazných orografických překážek proudění (např. hor).

oblačná pokrývka tak tenká a průsvitná, že za ní lze určit polohu Slunce nebo Měsíce. Viz též translucidus.

1. podle definice WMO viditelná soustava nepatrných vodních kapek nebo ledových částic nebo obojího v atmosféře. Tato soustava může zároveň obsahovat i větší částice srážkové vody nebo ledu a také jiné částice pocházející např. z průmyslových exhalací, kouře nebo prachu. Oblaky můžeme klasifikovat z různých hledisek. Mezinárodní morfologická klasifikace oblaků klasifikuje oblaky podle jejich vnějšího vzhledu. Podle mikrofyzikálního složení můžeme oblaky dělit na oblaky vodní, oblaky ledové a oblaky smíšené. Rozdělení na oblaky konvektivní a oblaky vrstevnaté odráží kromě tvaru i rozdílné hodnoty vertikální rychlosti. Oblaky lze dále dělit např. na oblaky srážkové a oblaky nesrážkové. Oblaky se vyvíjejí v různých výškách volné atmosféry. Mlha se liší od oblaku pouze tím, že se v místě pozorování vyskytuje u zemského povrchu, kde ovlivňuje přízemní dohlednost;
2. v současné době také soustava oblačných částic, které jsou nepostižitelné lidským zrakem, ale detekovatelné jinými prostředky, např. družicovým pozorováním v infračervené oblasti;
3. jakýkoliv viditelný soubor částic v atmosféře jako oblak prachu, oblak kouře aj.
Neodborně bývají některé oblaky označovány jako mraky, popř. mračna. Viz též patra oblaků, oblačnost, základna oblaků.

Termín pochází z praslovanského *ob(v)olkъ, odvozeného od slovesa *obvelkti „obléci, povléci“, znamená tedy „to, čím se obléká obloha“.

(nespr. mrakoměrný, mrakový) přístroj používaný v minulosti pro měření výšky základny oblaků. V noci oblakoměrný světlomet vysílá kolmo vzhůru úzký svazek paprsků, který vytváří na základně oblaků světelnou skvrnu. Výška základny oblačnosti se vypočítává ze vzorce:
$h=d\mathrm{tg}\alpha ,$
kde d je vzdálenost místa pozorování od oblakoměrného světlometu a α je úhel nad obzorem, pod kterým je zmíněná skvrna viditelná. Viz též měření výšky základny oblaků.

podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků z roku 2017 patří do skupiny zvláštních oblaků s označením flammagenitus. Produkty hoření vystupující vzhůru při velkých požárech (velké lesní požáry, požáry tropických stepí aj.) mohou vytvářet husté, tmavé oblaky s rychlým vert. vývojem, které se vzhledem podobají silně vyvinutému konvektivnímu oblaku. Mají však rychlejší vývoj a tmavší barvu. Produkty hoření z velkých požárů mohou být neseny větrem do velké vzdálenosti od zdroje a mohou získat podobu vrstvovitého závoje, jímž prosvítá Slunce nebo Měsíc jako modře zbarvené. Viz též pyrocumulus, pyrocumulonimbus.

podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků z roku 2017 patří do skupiny zvláštních oblaků s označením flammagenitus. Vznikají při vulkanických erupcích a mají vzhled mimořádně vyvinutých a rychle rostoucích kupovitých oblaků. Ve velkých výškách se mohou rozšířit nad rozsáhlými oblastmi, přičemž obloha získává zvláštní charakteristické zbarvení, které může trvat několik týdnů. Jsou složeny hlavně z prachových nebo jiných pevných částic různé velikosti, které mohou při dostatečné vlhkosti působit jako kondenzační jádra. Části těchto oblaků mohou být potom složeny převážně z vodních kapek. Viz též pyrocumulus, pyrocumulonimbus.

prostor, pro který se vydává meteorologická předpověď. Většinou se jedná o území státu nebo jeho geogr. či administrativní část.

(BWER, Bounded Weak Echo Region) – přibližně vertikálně orientovaná oblast snížené radarové odrazivosti, obklopená ze stran a shora vysokou odrazivostí. Tato oblast v nízkých až středních hladinách konvektivních bouří souvisí s výskytem silného výstupného konvektivního proudu, který je natolik silný, že v něm nestačí oblačné částice narůst do větších rozměrů, typických pro jádra bouří. Vyskytuje se u intenzivních bouří, především u supercel. Viz též hákovité echo.

syn. klimatologie regionální.

syn. předpověď pro let nebo trať – oblastní předpovědi a předpovědi pro let nebo trať pokrývají tzv. letovou fázi letu (mimo vzlet a přistání). Obsahují předpovědi výškového větru, teploty vzduchu ve výšce a význačných met. jevů, spojených zpravidla s oblačností, jako např. atmosférických front, oblastí konvergence proudění, bouřek, tropických cyklon, čar instability, oblastí s kroupami, mírnou nebo silnou turbulencí, námrazou, výrazného vlnového proudění, mrznoucích srážek, rozsáhlých prachových nebo písečných vichřic aj. Je používána buď textová forma předpovědi, zpravidla ve zkrácené otevřené řeči, např. oblastní předpověď pro lety v nízkých hladinách GAMET nebo graf. forma předpovědi, tj. mapa význačného počasí se zkratkami a symboly pro význačné met. jevy podle doporučení Mezinárodní organizace pro civilní letectví, spolu s příslušnými mapami předpovědí směru a rychlosti větru a teploty ve standardních hladinách.

viz oblasti územní WMO.

1. v astronomii část nebeské sféry, která se v dané části roku a případně i fázi dne nachází nad astronomickým obzorem;
2. v meteorologii označení pro obzorem ohraničený prostor nad zemským povrchem, kde mohou být pozorovány meteorologické jevy. Obloha může být zcela nebo částečně pokryta oblačností, případně ovlivněna zakalením atmosféry. Během světlého dne se bezoblačná část oblohy vlivem molekulárního rozptylu vyznačuje modří oblohy, která při soumraku přechází do soumrakových barev. Během jasné noci se oblohou rozumí viditelná část nebeské sféry. V případě výrazného snížení dohlednosti, např. vlivem mlhy, nelze oblohu rozeznat. Viz též světlo oblohy, svit oblohy přirozený, znečištění světelné.

Termín je odvozen od slovesa „obložit“, doslova tedy znamená „to, čím jsme obloženi“.

viz bow echo.

viz pixel.

kondenzační jádra, jejichž poloměr je větší než 10^–6 m. Jsou patrně tvořena z větších krystalků hygroskopických mořských solí. Mohou mít značný význam při vzniku srážek ve vodních oblacích. Jejich koncentrace v atmosféře je zpravidla o několik řádů nižší než koncentrace všech ostatních kondenzačních jader. Viz též teorie vzniku srážek koalescencí.

viz úkazy přechodné světelné.

charakteristická veličina L rozměru délky používaná v teorii podobnosti. Je definována
$L=\frac{u_{\*}^3{c}_p\rho \Theta }{\kappa gH},$
kde u_* značí frikční rychlost, c_p měrné teplo vzduchu při stálém tlaku, ρ hustotu vzduchu, Θ potenciální teplotu, κ je von Kármánova konstanta, g velikost tíhového zrychlení a H vert. turbulentní tok tepla. Exaktní vysvětlení významu Obuchovovy délky plyne z rozměrové analýzy. Názorným způsobem, avšak poněkud zjednodušeně, ji lze interpretovat např. při stabilním zvrstvení ovzduší jako výšku nad zemským povrchem, kde produkce turbulentní kinetické energie, tj. kinetické energie příslušející turbulentním fluktuacím rychlosti proudění, následkem mech. tření proudícího vzduchu o zemský povrch, je přesně v rovnováze se zanikáním této energie působením stability zvrstvení. Viz též profil větru vertikální logaritmicko-lineární.

syn. horizont – okraj pozorovatelné části zemského povrchu, případně část zemského povrchu touto linií ohraničená. Obzor zároveň ohraničuje i skutečně nebo teoreticky pozorovatelnou část oblohy, případně nebeské sféry (astronomický obzor). Podle toho, zda uvažujeme vliv reliéfu a případných dalších překážek, rozlišujeme obzor geometrický (ideální), geografický a místní (lokální). Při zohlednění zákonitostí šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře vymezujeme optický obzor, v radarové meteorologii pak radiohorizont. Další termíny (obzor skutečný, pravý, zdánlivý apod.) nemají jednoznačné vymezení a jejich využití kolísá mezi uvedenými druhy obzoru. Viz též zvýšení obzoru, výška nad obzorem.

obzor modifikovaný oproti geometrickému obzoru působením zemské atmosféry. Vlivem atmosférické refrakce na šíření světla v atmosféře dochází k nárůstu poloměru optického obzoru o cca 7 %, jeho skutečný rozsah však závisí na vertikálním profilu hustoty vzduchu a s ní spojeného indexu lomu světla ve vzduchu. Vzdálenost optického obzoru může být zároveň podstatně snížena přítomností atmosférického aerosolu.

syn. maritimita klimatu – souhrn vlastností klimatu podmíněných působením oceánu na procesy geneze klimatu, v protikladu ke kontinentalitě klimatu. Hlavními faktory jsou oproti pevnině velká tepelná setrvačnost vody v důsledku jejího měrného tepla, průsvitnosti a promíchávání, dále větší výpar a menší turbulentní tření v atmosféře nad mořskou hladinou. Oceánita klimatu je typická pro pobřeží oceánů, pokud nejsou výrazně ovlivňována studenými oceánskými proudy, může však zasahovat ve směru převládajícího proudění dále na pevninu, čemuž napomáhá případná přítomnost rozsáhlých vodních ploch, především vnitřních moří. Velkou oceánitu klimatu mívají hřebeny hor, a to i ve značné vzdálenosti od oceánu. V oblastech s oceánickým klimatem se vyskytuje nevýrazný roční i denní chod teploty vzduchu s opožďováním jejího roč. maxima a minima oproti slunovratům. Dalšími projevy oceánity klimatu jsou větší vlhkost vzduchu, rychlost větru a množství srážek. Ty v takových oblastech bývají rovnoměrněji rozloženy během roku, přičemž ve středních zeměpisných šířkách se případné srážkové maximum vyskytuje v zimě. Viz též index kontinentality.

souhrn celoročně nebo sezónně probíhajících pohybů vody ve světovém oceánu nebo v jeho určité části. Hlavními složkami oceánské cirkulace jsou termohalinní cirkulace, a systém oceánských proudů.

syn. klima maritimní – klima s výraznou oceánitou klimatu.

syn. proud mořský – souvislý horizontální jednosměrný pohyb svrchní vrstvy oceánské vody, který je součástí cirkulačního systému, pro nějž je hlavním zdrojem hybnosti vítr v rámci všeobecné cirkulace atmosféry. Oceánské proudy patří mezi důležité geografické klimatotvorné faktory neboť umožňují mezišířkovou výměnu tepla a pomáhají tak vyrovnávat nerovnováhu bilance záření mezi různými zeměp. šířkami. V závislosti na teplotě proudící vody rozeznáváme teplé a studené oceánské proudy, jejichž vlivy na klima jsou značně odlišné. Zatímco teplé oceánské proudy zvyšují humiditu a oceánitu klimatu přilehlých pevnin, studené proudy způsobují naopak klima spíše kontinentální a aridní.
Základem systému povrchových oceánských proudů je pětice hlavních koloběhů v oblastech subtropických anticyklon. V ekvatoriální části těchto koloběhů směřují oceánské proudy, označované souborně jako Severní a Jižní rovníkový proud, vlivem pasátové cirkulace od východu na západ, přičemž v nich teplota povrchu moře postupně narůstá. Na západních okrajích oceánů na ně navazují teplé západní okrajové proudy, které transportují teplo do vyšších zeměpisných šířek, kde pokračují se západní složkou určovanou stálými západními větry: v severním Atlantiku to je Golfský a na něj navazující Severoatlantský proud, v severním Pacifiku proud Kurošio a na něj navazující Severní tichomořské proud, v jižním Pacifiku Východoaustralský proud, v jižním Atlantiku Brazilský proud, v jižním Indickém oceánu Agulhaský a Mozambický proud. Na jižní polokouli se jižní segmenty tří subtropických koloběhů spojují do souvislého studeného Západního příhonu, od něhož se při východních okrajích příslušných oceánů oddělují k severu mířící studené východní okrajové proudy, které subtropické koloběhy jižní polokoule uzavírají: Peruánský proud, Benguelský proud a Západoaustralský proud. Jejich obdobou v severním Atlantiku a Pacifiku jsou studený Kanárský, resp. Kalifornský proud. Systém subtropických koloběhů oceánské vody má určitou obdobu v subpolárních oblastech, kde hrají roli polární východní větry. Na severní polokouli tak k oběma subtropickým koloběhům od severozápadu směřují studený Labradorský proud, resp. proud Ojašio.
Intenzita oceánských proudů se může během roku výrazně měnit, poloha většiny proudů však zůstává vcelku stabilní. Výjimkou je severní Indický oceán, kde se vlivem monzunové cirkulace subtropický koloběh vyvíjí pouze v teplé části roku. V zimě zde naopak severovýchodní zimní monzun způsobuje převádající proudění oceánské vody k jihozápadu. Poloha a intenzita oceánských proudů může dále kolísat i meziročně, a to v souvilosti s klimatickými oscilacemi. Dlouhodobé změny oceánských proudů v souvislosti s pohybem kontinentů pak zásadně ovlivnily vývoj paleoklimatu v geologické minulosti Země.
Základní schéma proudění ve světovém oceánu doplňuje řada dalších proudů a protiproudů, které jsou podmíněny např. rozdíly výšek hladiny v různých částech světového oceánu. Systém povrchových oceánských proudů je dále provázán s další složkou oceánské cirkulace, termohalinní cirkulací, přičemž k propojení cirkulace v různých hloubkách dochází prostřednictvím upwellingu a downwellingu.

syn. vzduch mořský.

viz metody výpočtu očekávaného znečištění ovzduší.

z met. hlediska zpravidla poměrně náhlé a obvykle alespoň dvoudenní oteplení nad 0 °C, které se vyskytlo po souvislé vícedenní sérii celodenních mrazů, tj. po nepřerušeném období ledových dnů. Teplotní kritéria pro vymezení oblevy nejsou v met. literatuře jednotná. Např. podle J. Kuziemského (1973) jsou jako obleva hodnoceny případy, kdy při oteplení po období mrazů došlo ke zvýšení max. denních teplot vzduchu nad 0 °C ve dvou po sobě následujících dnech. Podle V. Hlaváče (1966) se hovoří o oblevě při nástupu období alespoň dvou po sobě jdoucích dní s prům. denní teplotou vzduchu nad 0 °C, přičemž jeden z těchto dnů měl buď kladné minimum teploty vzduchu, tj. nebyl dnem mrazovým, nebo měl alespoň maximum teploty vzduchu vyšší než 5 °C. Příčinou oblevy ve stř. Evropě je nejčastěji advekce rel. teplého mořského vzduchu mírných šířek do nitra pevniny.

Termín je odvozen od již nepoužívaného slovesa „oblevit“, obsahujícího kořen -levit, který pochází z indoevropského základu *lēu- s významem „povolit“ (srov. např. polevit).

množství vody, které se odpaří z chladicích věží tepelných nebo jaderných elektrárena jiných průmyslových zařízení do ovzduší. Udává se v % průtoku ochlazované vody, a kromě parametrů dané chladicí soustavy závisí na vnější teplotě a vlhkosti vzduchu. Odpar v okolí velkých elektráren zvyšuje vlhkost vzduchu natolik, že se nad chladicími objekty často vytvářejí viditelné vlečky nebo průmyslové oblaky a v zimním období může být zaznamenán zvýšený výskyt námrazků.

nevh. koeficient tření – koeficient charakterizující vliv tření o zemský povrch na proudění vzduchu. Je definován jako poměr druhé mocniny frikční rychlosti k druhé mocnině rychlosti proudění (popř. rychlosti geostrofického větru) v určité hladině atmosféry. Odporový koeficient roste s členitostí a drsností zemského povrchu. Používá se ve fyzice mezní vrstvy atmosféry a v dynamické meteorologii k parametrizaci vlivu tření o zemský povrch na proudění v atmosféře. Viz též tření v atmosféře, drsnost povrchu.

elektrický teploměr, který využívá závislost el. odporu většiny kovů a polovodičů na teplotě. U kovů je tato závislost dána vztahem:
$R_T=R_0\left(1+\alpha T+\beta T^2\right),$
kde R_T je odpor vodiče při teplotě T, R₀ odpor vodiče při 0 °C, α > 0, β jsou koeficienty závislé na druhu kovu a T je teplota ve °C. Zatímco el. odpor kovových vodičů se vzrůstající teplotou narůstá, odpor polovodičů (termistorů) exponenciálně klesá. Míra tohoto poklesu je ve srovnání se vzrůstem odporu kovových vodičů výrazně vyšší, a proto mají termistorové teploměry vyšší citlivost než kovové odporové teploměry. Na meteorologických stanicích ČR se používají odporová platinová čidla Pt100.

viz záření sluneční globální.

viz záření atmosféry, záření sluneční globální.

zpětné záření atmosféry odražené od zemského povrchu, popř. záření atmosféry odražené horní hranicí oblaků a směřující nahoru.

jeden z tvarů kouřové vlečky, který se vzhledově podobá zadýmování; při odrážení kouřové vlečky za slabého až mírného proudění se však exhalace několikanásobně odrážejí mezi povrchem země a spodní hranicí výškové inverze teploty vzduchu. Od zadýmování se liší hlavně původem a dobou trvání. Při odrážení kouřové vlečky bývá při zemi teplotní zvrstvení ovzduší blízké indiferentnímu. Zadržující vrstva může být dosti vysoko nad zdrojem exhalací a její poloha někdy souvisí s dolní hranicí subsidence vzduchu v oblastech vysokého tlaku. V chladné roční době se situace příznivé pro odrážení kouřové vlečky udržují někdy i po více dnů, takže v průmyslových oblastech může dojít k mimořádnému znečištění ovzduší, neboť všechny druhy zdrojů znečištění se nalézají pod inverzní vrstvou.

kategorie mezinárodní morfologické klasifikace oblaků, která vystihuje uspořádání oblačných částí (např. v podobě vln) nebo průsvitnost. Určitá odrůda oblaků se může vyskytovat u několika druhů oblaků, a naopak daný druh oblaků může mít rysy vyjádřené několika různými odrůdami. Při určování oblaků rozeznáváme odrůdy intortus, vertebratus, undulatus, radiatus, lacunosus, duplicatus, translucidus, perlucidus a opacus.

syn. afelium.

v meteorologii se používá ve dvou významech:
1. odstředivá síla zemské rotace dána výrazem:
$\Omega \times \left(\Omega \times R\right),$
kde Ω je úhlová rychlost zemské rotace a R polohový vektor směřující od středu Země (zpravidla ztotožňovaného s těžištěm Země) k uvažovanému působišti odstředivé síly. Odstředivá síla tedy směřuje kolmo od osy zemské rotace a její velikost roste se vzdáleností od zemské osy. To v praxi znamená, že velikost odstředivé síly klesá od rovníku směrem k oběma pólům, kde je nulová, a kromě pólů zároveň roste s nadmořskou výškou.
2. kvazihorizontální odstředivá síla působící na vzduchové částice, které se pohybují po zakřivených trajektoriích. Síla směřuje kolmo od osy rotace tohoto pohybu a její velikost určujeme jako v².r^–1, kde v značí velikost rychlosti proudění a r je poloměr křivosti trajektorie. Křivost trajektorie lze u pohybů synop. měřítka zpravidla nahradit křivostí izobar nebo izohyps. Viz též síla zemské tíže, vítr gradientový, vítr cyklostrofický.

syn. anticyklona izolovaná.

syn. cyklona izolovaná.

1. pohyb vody vlivem zemské tíže jak po povrchu (povrchový odtok), tak i pod zemským povrchem v rámci hydrologického cyklu. V oblastech s klimatem trvalého mrazu se uskutečňuje prostřednictvím pohybu ledovců a jejich následnou ablací.
2. objem vody odtékající z povodí, z nádrže apod. za jednotku času, např. za den, měsíc, rok apod. V meteorologii a hydrologii je odtok sledován především jako významný člen hydrologické bilance. Pokud odtok vztáhneme na plochu povodí, získáme odtokovou výšku. Podíl odtokové výšky a úhrnu srážek v daném povodí označujeme jako koeficient odtoku. Viz též průtok.

viz odtok.

nadm. výška letiště, kterou se rozumí nadm. výška nejvýše položeného bodu v systému vzletových a přistávacích drah. Oficiální výška letiště Václava Havla Praha je 380 m, Brno–Tuřany 238 m.

syn. světlo Eliášovo – označení pro hrotový výboj, který se projevuje viditelným světelným zářením, někdy i zvukově (praskotem). Vzniká nejčastěji pod cumulonimbem na přirozených nebo umělých hrotech (např. na špičkách věží, na stožárech a komínech lodí) nebo na vrcholcích hor a stromů. V historických pojednáních se např. popisuje výskyt ohně svatého Eliáše na stěžních Kolumbových plachetnic a v Cézarových zápiscích na hrotech kopí římských vojsk. Vzácně se stává, že toto světelné záření je viditelné za bouřky okolo naježených vousů a vlasů osob na vrcholcích hor. Český název jevu chybně navozuje souvislost se starozákonním prorokem Eliášem. Cizojazyčné ekvivalenty však vesměs obsahují jméno Elmo, což neodpovídá jménu Eliáš, nýbrž představuje jednu ze dvou variant italského překladu jména Erasmus (Elmo, Erasmo). Jde o Erasma z Antiochie, uváděného též jako Erasmus z Formie, křesťanského světce a mučedníka z doby římského císaře Diokleciána. Ten byl zejména ve středomořské oblasti uctíván námořníky a vzýván při bouřích jako ochránce před úderem blesku do lodi (nejčastěji do stěžně), což souviselo s legendárně popisovanou událostí v jeho životě.

někdy používané označení pro zeměp. oblast, v níž vzduch v důsledku delšího setrvání (dny až týdny) získává vlastnosti (teplotu, vlhkost, zakalení), které jsou pro tuto oblast charakteristické. Ohnisky vzniku vzduchových hmot jsou především horizontálně rozlehlé regiony s dostatečně homogenním aktivním povrchem, oblasti výskytu stacionárních tlakových útvarů (zejména anticyklon) nebo tlakových polí s velmi malými horizontálními tlakovými gradienty.

nevh. označení pro požárový vír.

jev vznikající v atmosféře ohybem a interferencí světla na malých vodních, zřídka ledových nebo tuhých částicích. Takto vznikají koróna, irizace a glórie, na tuhých částicích Bishopův kruh. Viz též fotometeor.

souhrnný název pro praktické a výzk. činnosti zabývající se studiem znečištění ovzduší a ochranou ovzduší před znečišťováním. Nevhodně se někdy zkracuje na pojem čistota ovzduší. Viz též hygiena ovzduší.

ochrana před ničivými účinky dopadajících krup, při níž se uplatňují pasivní nebo aktivní metody a prostředky. Pasivní ochrana před krupobitím spočívá v instalaci různých typů protikroupových plachet nebo sítí, které mohou zajistit lokální mechanickou ochranu aut, skleníků, sadů apod. Aktivní ochrana před krupobitím spočívá v potlačení vzniku a růstu krup umělým zásahem do vývoje konvektivního oblaku, v němž lze vývoj krup očekávat.
Nejrozšířenější a zatím jedinou aktivní metodou potlačení vývoje krup, kterou uznává WMO a která je statisticky ověřena, je umělá infekce oblaků. Při ní se do části oblaku, která je určena na základě radarového měření, dopravují vhodné umělé částice pomocí raket, dělostřeleckých granátů nebo letecky. Základní koncepce zásahu proti krupobití je založena na infekci oblaku umělými ledovými jádry. Ta mají vyvolat zvýšené koncentrace vznikajících zárodečných ledových krystalků, které při svém růstu odčerpají vodní páru potřebnou pro vývoj velkých kroupových zárodků. Malé ledové částice nemohou narůst do krup velkých rozměrů a vzniklé malé krupky stačí během svého pádu roztát. Jde o tzv. princip užitečné kompetice ledových částic. Jiná koncepce užívá infekci umělými hygroskopickými kondenzační jádry a předpokládá urychlení vývoje dešťové srážky a pokles množství přechlazené vody, která již nestačí na růst dostatečně velkých krup. Tyto metody se označují jako princip předčasného deště nebo princip snížení kroupových trajektorií. Zásah zpravidla zajišťuje specializovaná složka met. služby, která využívá met. stanice, meteorologické radiolokátory, raketovou či dělostřeleckou techniku nebo speciálně vybavená letadla.
Aktivní ochrana před krupobitím bývá prováděna v oblastech s intenzivní zeměd. výrobou, kde se krupobití vyskytuje pravidelně a s vysokou četností. Provozní ochrana proti krupobití byla dlouho praktikována v bývalém SSSR, bývalé Jugoslávii apod. V současné době probíhá se státní či jinou podporou v několika zemích jižní Evropy. Známé jsou také dlouhodobé letecké akce v kanadské Albertě. Jde o finančně náročné technologie, jejichž pozitivní výsledek je obtížně prokazatelný.
Kromě uvedených technologií se vyskytují i další, čistě komerční produkty údajně poskytující ochranu před krupobitím, založené na jiných principech (akustické efekty aj.). Úroveň jejich spolehlivosti je však velmi problematická a lze ji obtížně ověřit.
 

opatření prováděná v zemědělství, hlavně v sadařství a zahradnictví, která mají snížit škody na vegetaci při poklesu teploty vzduchu pod 0 °C, při nočních radiačních ochlazováních za bezvětří, nebo při slabém větru. Tato opatření se provádějí zpravidla na základě met. předpovědí nočních teplotních minim na začátku vegetačního období v měsících dubnu a květnu. Jejich cílem je zabránit poklesu teploty citlivých částí rostlin pod kritickou teplotu, při níž dochází k jejich poškození. Používají se tyto metody:
a) postřik vodou, která zpomalí pokles povrchové teploty vegetace v důsledku velké tepelné kapacity vody a uvolňování latentního tepla mrznutí při dosažení teploty 0 °C;
b) zadýmování (zakuřování), jímž se zmenší radiační výměna energie mezi zemským povrchem a přilehlou vrstvou vzduchu, a tím i rychlost poklesu teploty v zadýmované vrstvě atmosféry;
c) promíchávání vzduchu v přízemní vrstvě atmosféry protimrazovými ventilátory nebo rotorem nízko letícího vrtulníku. Někdy se uvedené metody zásahů vzájemně kombinují. Vzhledem k nákladnosti opatření kladou jejich provozovatelé vysoké požadavky na přesnost met. předpovědi min. teploty vzduchu.

1. opatření prováděné za účelem zmenšení rušivého vlivu větru na měření srážek pomocí na srážkoměru. Provádí se zpravidla pomocí větrného štítu srážkoměru. Alternativou je umístění srážkoměru do otvoru v zemi tak, že jeho záchytná plocha je v úrovni terénu. Tento způsob je sice účinnější, není však použitelný pro padající tuhé srážky.
2. starší označení pro větrný štít srážkoměru.

viz popis výskytu jevů v předpovědi počasí pro ČR.

frontální cyklona v posledním stadiu vývoje. Okludovaná cyklona je spojena s formováním okluzní fronty a s velmi malou nebo nulovou advekcí teploty.

zkrácené označení pro okluzní frontu nebo okluzní proces.

Termín pochází z lat. slova occlusio „uzavření“, odvozeného od slovesa occludere „uzavřít“ (z ob- „kolem“ a claudere „zavírat“, srov. např. angl. close).

bod na přízemní synoptické mapě, který tvoří vrchol teplého sektoru cyklony a z něhož se směrem do vyššího tlaku vzduchu rozbíhají v okludované cykloně zbývající části teplé a studené fronty. Během procesu okluze se okluzní bod přemísťuje k okraji cyklony. Někdy se poblíž okluzního bodu vytváří nový střed cyklony. Viz též fronta okluzní.

atmosférická fronta, která vznikla spojením studené a teplé fronty při okludování cyklony. Okluzní fronty řadíme ke frontám podružným. Rozlišujeme teplou okluzní frontu (s dopředu skloněnou frontální plochou), když studený vzduch za původní studenou frontou byl teplejší než vzduch před původní teplou frontou a studenou okluzní frontu (s dozadu skloněnou frontální plochou), když studený vzduch za původní studenou frontou byl chladnější než vzduch před původní teplou frontou. V prvním případě mluvíme též o okluzní frontě charakteru teplé fronty, ve druhém o okluzní frontě charakteru studené fronty. Ve stř. Evropě jsou v zimě častější teplé okluzní fronty, v létě studené okluzní fronty. U obou typů okluzní fronty můžeme někdy určit přízemní frontu (u teplé okluzní fronty je to teplá fronta, u studené okluzní fronty studená fronta) a horní výškovou frontu (u teplé okluzní fronty studenou, u studené okluzní fronty teplou). Protože horiz. vzdálenost přízemní a výškové fronty v systému okluzní fronty je rel. malá, nepodaří se ve většině případů bez speciálních měření obě fronty od sebe na synoptické mapě odlišit a za čáru okluzní fronty považujeme průsečnici příslušné přízemní fronty se zemským povrchem. V každém případě je typickým znakem okluzní fronty hřeben teplého vzduchu na výškové mapě nejčastěji 850 nebo 700 hPa nebo na mapě relativní topografie 1 000 až 500 hPa. Jak vyplynulo z družicových sledování, vznik okluzní fronty spojením teplé a studené fronty podle představ Norské meteorologické školy, tedy zužování teplého sektoru a jeho vzdalování od centra cyklony, je pozorovatelný jen výjimečně. Spíše dochází k protahování oblačnosti okluzní fronty západním směrem při současném zkracování fronty teplé. V některých případech vzniká oblačnost okluzní fronty, aniž by došlo k vlastnímu procesu spojování obou front, ale vytváří se oblačná spirála, zpravidla menšího vertikální rozsahu, z okluzního bodu. Oblačný systém a srážky okluzní fronty jsou podle Norské met. školy dány spojením oblačného systému a srážek původní teplé a studené fronty. Teorie přenosových pásů počítá s vlivem suchého, teplého a studeného přenosového pásu i vlhkého relativního proudu ve vyšších hladinách na anticyklonální straně tryskového proudění. Podle konkrétního průběhu přenosových pásů pak můžeme rozlišit okluzní fronty typu studeného přenosového pásu a okluzní fronty typu teplého přenosového pásu. S tím pak souvisí i relativní komplikovanost projevů počasí na okluzní frontě. Viz též okluze, bod okluzní.

děj při vývoji cyklony, při němž dochází k vytlačování teplého vzduchu v teplém sektoru cyklony od zemského povrchu do vyšších hladin atmosféry a ke vzniku okluzní fronty. Okluzní proces začíná obvykle v blízkosti středu cyklony, kde teplá fronta mladé cyklony přechází ve studenou frontu. Okluzní proces může výjimečně vlivem orografických podmínek začít i v jiných místech cyklony, např. při tvoření sekluze. Okluzní proces objevil 18. listopadu 1919 švédský meteorolog T. Bergeron.

kruhovitá oblast ve středu plně vyvinuté tropické cyklony o průměru nejčastěji 30 až 60 km, někdy však i více než 100 km, v níž probíhají sestupné pohyby vzduchu, které zabraňují kondenzaci vodní páry. Proto na rozdíl od převládajícího charakteru počasí v tropické cykloně je v oku tropické cyklony většinou skoro jasné počasí beze srážek a se slabým větrem nebo bezvětřím. Mohutná kupovitá oblačnost v okolí obklopuje oko tropické cyklony v podobě obrovského amfiteátru odborně nazývaného stěna oka. Sestupné pohyby vedou k adiabatickému oteplování vzduchu a ke vzniku subsideční inverze a celkově stabilního teplotního zvrstvení. Teplota ve volné atmosféře bývá v oku tropické cyklony až o 10 °C vyšší než v jeho okolí. U zemského povrchu jsou rozdíly teplot minimální, zpravidla je v oku tropické cyklony o 0 až 2 °C tepleji než v okolí. Na vzniku bezoblačného oka tropické cyklony se v zásadě podílejí dva mechanismy:
a) působení odstředivé síly na hmotu v blízkosti středu tropické cyklony, kdy je hmota vytlačována dál od středu až do okamžiku kvazirovnováhy mezi horiz. silou tlakového gradientu, Coriolisovou silou a odstředivou silou;
b) vlivem vynucených sestupných pohybů vzduchu kompenzujících intenzívní výstupné pohyby ve stěně oka.
Viz též cyklus obměny stěny oka.

hodnoty veličin popisujících stav atmosféry na okraji domény modelu předpovědi počasí na omezené oblasti, které jsou získávány z předpovědí globálního modelu předpovědi počasí nebo z modelu na omezené oblasti s menším horizontálním rozlišením, který byl integrován na větší oblasti než daný model.

nevh. označení pro skryté srážky.

srážky, jejichž srážkové částice se tvoří na rostlinách, popř. nejrůznějších předmětech, odkud padají na povrch půdy. Podle mechanizmu vzniku dělíme skryté srážky do dvou základních kategorií:
(a) zachycené (z angl. collected) skryté srážky, vznikající z kapiček mlhy či mrholení, případně z krystalků zmrzlé mlhy, které působením větru ulpívají na povrchu rostlin nebo předmětů;
(b) usazené (z angl. deposited) skryté srážky, vznikají kondenzací nebo depozicí vodní páry přímo na povrchu rostlin nebo předmětů.
Drobné kapičky zachycené příslušným povrchem nebo na něm vznikající mohou narůst koalescencí a vypadnout na zemský povrch. V tzv. mlžných pouštích, kde se téměř nevyskytují padající srážky, mohou skryté srážky představovat nezanedbatelnou složku hydrologické bilance.
Skryté srážky nemohou být změřeny standardně umístěnými srážkoměry a pro jejich indikaci se používají různá zařízení pro odběr kapalných usazených srážek. V odborném slangu se skryté srážky někdy nevhodně označují jako okultní srážky. Viz též intercepce srážek, srážky usazené, srážky horizontální.

viz klima dešťové mírné.

druh kontinentality klimatu projevující se v úhrnech a režimu srážek. Návětří a hřebeny hor mívají z tohoto hlediska větší oceánitu klimatu, avšak od určité nadmořské výšky lze pozorovat inverzi srážek a v závětří hor je ombrická kontinentalita klimatu obzvlášť výrazná. Kontinentální klima se vyznačuje méně vyrovnaným srážkovým režimem, přičemž maximum srážek se přesouvá do jarních měsíců. Viz též index kontinentality.

registrační přístroj zaznamenávající časový průběh kapalných srážek. V Česku byly ombrografy nahrazeny člunkovými nebo váhovými srážkoměry. Starší označení pro ombrograf je pluviograf nebo hyetograf. Záznam ombrografu se nazývá ombrogram (pluviogram, hyetogram). Plovákové ombrografy, které se v ČR užívaly, soustřeďují srážkovou vodu do plovákové komory, v níž je výška hladiny indikována polohou plováku spojeného s registračním perem.

Termín se skládá z řec. ὄμβρος [ombros] „dešťová přeháňka, příval“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

zast. označení pro klimatologii atm. srážek.

Termín se skládá z řec. ὄμβρος [ombros] „dešťová přeháňka, příval“ a z komponentu -γραφία [-grafia], odvozeného od komponentu -γραφos [-grafos] (od slovesa γράφειν [grafein] „psát“).

záznam ombrografu.

Termín vznikl odvozením od termínu ombrograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. ὄμβρος [ombros] „dešťová přeháňka, příval“ a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“.

zast. označení pro srážkoměr.

Termín je poprvé doložen v práci britského přírodovědce R. Pickeringa z r. 1744. Skládá se z řec. ὄμβρος [ombros] „dešťová přeháňka, příval“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

syn. pluviometrie – zast. označení pro měření atmosférických srážek, resp. obor zabývající se jeho metodikou. Viz též hydrologie.

Termín se skládá z řec. ὄμβρος [ombros] „dešťová přeháňka, příval“ a -μετρία [-metria] „měření“.

přístroj indikující výskyt atm. srážek. V současné době nahrazen detektorem počasí.

Termín se skládá z řec. ὄμβρος [ombros] „dešťová přeháňka, příval“ a σκοπεῖν [skopein] „pozorovat, zkoumat“.

syn. rovnice vertikální rychlosti v p-systému.

schopnost prostředí zeslabovat procházející záření. V meteorologii se nejčastěji jedná o schopnost atmosféry zeslabovat přímé sluneční záření jeho rozptylem a absorpcí. Viz též zakalení atmosféry, propustnost atmosféry.

Termín pochází z lat. opacitas „stinnost, tmavost“ (od opacus „stinný, tmavý“).

(op) [opákus] – jedna z odrůd oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblačné skupiny nebo vrstvy, které jsou převážně tak husté, že nelze vůbec rozpoznat polohu Slunce nebo Měsíce. Vyskytuje se u druhů altocumulus, altostratus, stratocumulus a stratus. Výskyt odrůdy opacus vylučuje odrůdu translucidus.

Termín byl zaveden fr. meteorologem L. Bessonem v r. 1921. Pochází z lat. opacus „stinný, tmavý“. Do češtiny byl překládán jako „hustý, tmavý“.

bělavé zabarvení atmosféry způsobující zdánlivé změny v zabarvení předmětů. Příčinou opalescence je rozptyl světla na velmi malých aerosolových částečkách v atmosféře. Viz též aerosol atmosférický.

Základem termínu je slovo označující minerál mléčného zbarvení, opál (z řec. ὀπάλλιος [opallios], přes lat. opalus téhož významu).

lidový název pro zakalení vzduchu způsobené kondenzací vodní páry, která bezprostředně následuje po výparu vody z relativně teplejší vodní hladiny do chladnějšího vzdušného prostředí. Nad teplými povrchy moří se takto mluví o mořském oparu. Někdy se v analogickém smyslu hovoří i o ranním oparu nad krajinou, oparu nad lesy („lesy se paří“) apod. Viz též mlha z vypařování.

viz informace meteorologická.

název pro znázornění rychlosti větru na synoptických mapách připojením čárek k šipce větru ve staničním modelu. Čárky svírají se šipkou úhel 120° a kreslí se na sev. polokouli ve směru chodu hodinových ručiček. Jedna dlouhá čárka na šipce značí rychlost 5 m.s^–1, tj. 10 uzlů (knotů), plný trojúhelníček představuje rychlost 25 m.s^–1. Viz též praporek větru.

vzácný halový jev v podobě brýlovitého světelného útvaru kolem malého hala. Vzniká propojením horního a dolního tečného oblouku malého hala.

jedná se o opravu tlaku vzduchu na tíhové zrychlení, opravu tlaku vzduchu na teplotu, opravu tlaku vzduchu na kapilaritu a opravu tlaku vzduchu na vakuum. Oprava tlaku vzduchu na tíhové zrychlení převádí měřený údaj tlaku vzduchu na hodnotu, kterou by měl v místě s tíhovým zrychlením g = 9,80665 m.s^–2. Oprava tlaku vzduchu na teplotu převádí měřený údaj tlaku vzduchu na hodnotu, kterou by měl při teplotě 0 °C. Oprava tlaku vzduchu na kapilaritu eliminuje vliv kapilární síly v menisku na horním konci rtuťového sloupce a je zahrnuta do přístrojové opravy. Oprava tlaku vzduchu na vakuum převádí měřený údaj tlaku vzduchu na hodnotu při dokonalém vakuu v barometrické trubici.

obecně vžité zkrácené označení pro relativní optickou hmotu atmosféry.

součin hustoty vzduchu a hmotového koeficientu extinkce, integrovaný podél celé dráhy uvažovaného paprsku v atmosféře. Vystupuje ve vztazích popisujících šíření radiačních paprsků v zemském ovzduší a je např. významnou charakteristikou zeslabení přímého slunečního záření při průchodu atmosférou. Poměr mezi optickou tloušťkou atmosféry při poloze nebeského tělesa (nejčastěji Slunce) s určitým zenitovým úhlem a optickou tloušťkou atmosféry při jeho myšlené poloze přímo v zenitu přibližně odpovídá relativní optické hmotě atmosféry. Viz též zákon Bouguerův.

míra zeslabení viditelného záření od Slunce při průchodu oblačnou vrstvou kvůli rozptylu a absorpcí záření oblačnými částicemi (kapkami vody a ledovými krystalky). Využívá se např. jako jeden z parametrů v modelech přenosu záření danou oblačnou vrstvou i na jiných vlnových délkách než ve viditelném oboru. Jeho hodnota je závislá na vlnové délce záření. Je rovněž významným parametrem klimatických modelů z hlediska výpočtu radiační a energetické bilance atmosféry nebo Země.

fotometeor projevující se jako zdánlivé chvění objektů pozorovaných nad prohřátým zemským povrchem. Vzniká krátkodobými změnami indexu lomu světla ve vzduchu a často může snižovat dohlednost. Viz též scintilace.

syn. lidar.

přístroj pro opt. zaměřování azimutu a výškového úhlu pilotovacího nebo radiosondážního balonu. Lomený opt. systém teodolitu umožňuje pozorování při libovolné poloze sledovaného objektu. Pro noční měření je optický pilotovací teodoloit opatřen osvětlením zaměřovacích značek v opt. systému i stupnic pro čtení úhlových údajů. Viz též měření pilotovací, radioteodolit.

statistická metoda objektivní analýzy meteorologických dat. Metoda je založena na korekci hodnot předběžného pole (zpravidla modelové předpovědi) a lineární kombinací odchylek naměřených hodnot a hodnot předběžného pole na stanicích. Koeficienty lineární kombinace se hledají za podmínky minimalizace střední kvadratické chyby analýzy. K tomu je třeba znát závislost korelace chyb předběžného pole v analyzované oblasti a střední kvadratickou chybu reprezentativnosti naměřených hodnot.

druhá geol. perioda paleozoika (prvohor) mezi kambriem a silurem, zahrnující období před 485 – 444 mil. roků. Oproti kambriu se během ordoviku relativně ochladilo. Životu v oceánech dominovali bezobratlí, nicméně pravděpodobně již tehdy se objevily první primitivní ryby.

Termín pochází z angl. Ordovician, které zavedl brit. geolog C. Lapworth. Je odvozen od lat. jména Ordovices, jímž byl označován keltský kmen v severním Walesu; odkazuje na rozsáhlý výzkum vrstev z tohoto období v této oblasti.

viz POP.

vítr o prům. rychlosti 32,7 m.s^–1 a více, což je 118 km.h^–1 a více. Odpovídá dvanáctému (nejvyššímu) stupni Beaufortovy stupnice větru. Případy plošně rozsáhlého výskytu orkánu dostávají v Německu jména podle hlubokých mimotropických cyklon, které je způsobily (např. orkán Kyrill); název se přenáší i do českých médií.

Termín je odvozen od španělského výrazu huracán, viz hurikán; do češtiny pronikl přes holandštinu a němčinu.

reliéf zemského povrchu, případně soubor jeho konvexních tvarů (elevací). Popisuje se pomocí nadmořské výšky uzlových bodů, přičemž limitujícím faktorem pro popis tvarů reliéfu je horizontální rozlišení zvoleného modelu reliéfu. Orografie je významným klimatotvorným faktorem, který se uplatňuje ve všech kategoriích, rozlišovaných v rámci kategorizace klimatu. Z met. hlediska je orografie geometrickou vlastností aktivního povrchu, která podmiňuje regionální a místní zvláštnosti počasí a klimatu, což má v případě členitého reliéfu podstatný vliv mj. na proces numerické předpovědi počasí. Viz též meteorologie horská, klima horské.

Termín se skládá z řec. ὄρος [oros] „hora, vrch“ a z komponentu -γραφία [-grafia], odvozeného od  slovesa γράφειν [grafein] „psát“. Původně měl význam „popis hor“, později byl vztažen na samotný reliéf.

syn. brázda nízkého tlaku vzduchu dynamická.

bouřka spojená s orografickým zesílením konvekce, zejména termické konvekce nad osluněnými svahy. Vývoj konvektivní oblačnosti a vznik orografické bouřky je dále podporován orograficky podmíněným vynuceným výstupným prouděním na návětrné straně hor. Orografické bouřky řadíme mezi bouřky uvnitř vzduchové hmoty.

cyklogeneze probíhající na závětrné straně horské překážky. Nejpříznivější podmínky pro orografickou cyklogenezi vytvářejí při převládajícím zonálním proudění více méně meridionálně orientovaná pohoří, jako jsou Skalnaté hory, Apalačské pohoří, Skandinávské pohoří a pohoří vých. Asie, avšak i Alpy, méně Pyreneje, Karpaty a Kavkaz. Viz též brázda nizkého tlaku vzduchu dynamická.

změna atmosférické fronty při jejím postupu přes orografickou překážku v důsledku rozdílného zpomalení postupu fronty v jejích různých úsecích. Deformuje se frontální čára a mění se i sklon frontální plochy, což se projevuje i v průběhu některých meteorologických prvků. Viz též sekluze.

syn. deprese závětrná – v meteorologii a klimatologii se tímto termínem označuje tlaková deprese, která vzniká při proudění přes horskou překážku v závětří této překážky. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu dynamická.

syn. difluence topografická – difluence vyvolaná orografickou překážkou a projevující se v určitém směru zředěním proudnic. Dochází k ní např. při přetékání vzduchu přes hory v jejich závětří, za horskými průsmyky nebo za zúženými údolími orientovanými přibližně ve směru proudění. Lze se s ní setkat i při horizontálním obtékání typicky studeného vzduchu kolem horského masivu v případě stabilního teplotního zvrstvení atmosféry, a to zejména v náběhové oblasti proudění na překážku, zatímco v závětrném prostoru se v tomto případě projevuje spíše orografická konfluence.

syn. mlha svahová.

syn. konfluence topografická – konfluence podmíněná orografickou překážkou a projevující se horiz. nebo vert. zhuštěním proudnic. Nejpříznivější podmínky pro orografickou konfluenci jsou v horských průsmycích na návětří hor, v oblastech vtékání proudění do horských údolí a za orografickou překážkou obtékanou studeným vzduchem. Viz též efekt nálevkový, difluence orografická.

1. okluzní proces probíhající při postupu studené fronty přes orografickou překážku, jestliže vrstva studeného vzduchu má menší tloušťku než je výška této překážky a vzduch ji obtéká z obou stran. Za překážkou obě části původně souvislé studené fronty vytlačují teplejší vzduch vzhůru. Vytváří se oblačnost a mohou vypadávat srážky. Orografické okluze se vyskytují především za zonálně orientovanými pohořími, v Evropě za Alpami a Kavkazem, ale i za Skandinávskými horami. A. V. Kunic (1952) v této souvislosti používá termín orografická okluzní fronta;
2. okluzní proces urychlený v důsledku zpomalení postupu teplé fronty na návětrné straně pohoří. Viz též sekluze.

dolní sněžná čára rozšíření sněžných polí (sněžníků) po celý rok. Její poloha závisí především na orografických poměrech, protože sněžníky se vytvářejí ve sníženinách zemského povrchu a v zastíněných částech horských svahů. Orografická sněžná čára leží níže než klimatická sněžná čára, výškový rozdíl může být i několik set metrů.

změna charakteristik vzduchu pozorovaná v horských oblastech při přechodu vzduchové hmoty přes horský hřeben. Je výraznější v případech, kdy kondenzační hladina na návětří leží níže, než je výška hřebene a vypadávají tam atmosférické srážky. Projevuje se hlavně v teplotě, vlhkosti vzduchu a v oblačnosti.

viz turbulence mechanická.

zvláštní tvar izobar zakreslených na mapách v oblastech výrazných horských překážek. Protože horská pásma brzdí postup tlakových útvarů a vzduchových hmot a oddělují teplé a studené vzduchové hmoty, bývají často po obou stranách pohoří dosti rozdílné hodnoty tlaku vzduchu. Tento efekt mohou zvětšovati různé teploty vzduchu používané při redukci tlaku vzduchu. Orografické izobary se na synoptických mapách někdy zakreslují jako vlnovkové čáry.

zvýšení srážkových úhrnů popř. četnosti srážkových událostí vlivem orografie zejména v horských oblastech. Obecný význam pojmu zahrnuje souhrnné působení procesů, které jsou vázány na konkrétní tvar reliéfu a které mohou zesílit konvektivní srážky i stratiformní srážky v horském terénu ve srovnání s rovinným povrchem. Hlavním důvodem vzniku orografických srážek jsou vynucené výstupné pohyby vzduchu při přetékání horských hřebenů, popř. v důsledku konvergence proudění, dále pak letní prohřívání horských svahů při jejich vhodné expozici vzhledem ke slunečnímu záření. Jednotlivé procesy se přitom mohou kombinovat. Při stabilním teplotním zvrstvení atmosféry v natékajícím proudění probíhá vývoj srážek v oblasti horského hřebene v souvislosti se vznikem orografického fénu.  V případě podmíněně instabilního teplotního zvrstvení atmosféry se jedná o vývoj srážkových konvektivních oblaků, kdy vynucené výstupné pohyby a prohřívání vzduchu od horských svahů zajišťují potřebný počáteční impulz pro vývoj srážkové konvekce. Může také dojít k zesílení slabých srážek, které vypadávají z výšší vrstvy oblačnosti a propadávájí orografickými oblaky (tzv. mechanizmus seeder-feeder). Někdy se v odborné literatuře pod pojmem orografické zesílení srážek rozumí pouze tento proces. V České republice se orografické zesílení srážek projevuje především v pohraničních horských oblastech, kde zaznamenáváme zvýšené roční, měsíční i denní srážkové úhrny ve srovnání s rovinnými oblastmi ve vnitrozemí. Přesně modelově vystihnout lokální procesy, které vyvolávají orografické zesílení srážek, je obtížné a jde stále o předmět výzkumu.

 

srážky vytvořené nebo zesílené v důsledku procesů orografického zesílení srážek. Orografické srážky mají často charakter trvalých srážek, ovlivněných výstupnými pohyby vzduchu při přetékání horské překážky a případně ještě zesílených nálevkovým efektem. Takové srážky se vyskytují nejen na horách, nýbrž i v jejich návětří. K orografickým srážkám dále řadíme konvektivní srážky podmíněné orografií, které mohou vznikat nebo se šířit i v závětří hor. Prostorové rozdělení orografických srážek tak podmiňuje klimatické poměry hor i přilehlých oblastí. Viz též oblak orografický.

viz fén.

syn. oblak horský – souhrnné označení pro oblaky vznikající v důsledku proudění vzduchu přes izolovanou terénní vyvýšeninu nebo přes horský hřeben. Vyskytují se v úrovni vrcholu překážky, pod ním nebo nad ním. Přestože orografický oblak může mít často vzhled značně odlišný od ostatních oblaků mimo oblast terénních překážek, bývá při met. pozorováních zařazován vždy do jednoho z deseti druhů oblaků. Nejčastěji to bývá altocumulus, stratocumulus nebo cumulus. Tvar orografického oblaku i jeho mikrofyzikální složení musí však být v zásadě shodné s vlastnostmi druhu, do něhož je oblak zařazen. Orografický oblak se obvykle pohybuje velmi pomalu nebo nemění svou polohu vzhledem k terénní překážce, a to i při silném větru. V blízkosti vrcholu izolované terénní vyvýšeniny vytvářejí orografické oblaky často oblačnou čepici, z níž zpravidla srážky nevypadávají. Horská pásma nebo hřebeny bývají místem působení orografického fénu, kdy mohou vydatné srážky vypadávat zejména na návětrné straně. Hustou oblačnost před vrcholy a nad nimi lze ze závětrné strany pozorovat jako tzv. fénovou zeď. Často je pozorován jeden nebo několik oblaků tvaru lenticularis přímo nad vrcholem překážky, nebo za ním na závětrné straně, jako důsledek vlnového proudění. Viz též oblak stacionární, Atlas horských mraků.

málo používané společné označení pro orograficky podmíněné druhy místního větru, tedy pro padavý vítr, svahový vítr a horský a údolní vítr.

usazování kondenzátů vodní páry obsažené ve vzduchu na povrchu předmětu, který má teplotu nižší než je teplota rosného bodu. Nastává-li orosení na zemském povrchu v přirozených podmínkách, jedná se o rosu, která je druhem usazených srážek a tudíž jedním z hydrometeorů. Vodní kapičky na povrchu některých rostlin (porostů) v bezsrážkovém období nemusí být jen fyz. původu, ale mohou být důsledkem i fyziologického procesu, tzv. gutace.

[orsýr] – místní název pro mistral, pokud pronikne nad Lví záliv při již. pobřeží Francie.

Termín snad souvisí s provensálským výrazem orso, používaným v námořnickém slangu pro návětrnou část lodi (slovo se dochovalo i v dalších románských jazycích, srov. např. it. orza; jeho původ je neznámý).

sloupec rtuti ve skleněné barometrické trubici, jehož hydrostatický tlak je v rovnováze s aktuálním tlakem vzduchu a jehož délka je proto mírou velikosti tlaku vzduchu. Pokud se pro barometrické účely používala délka rtuťového sloupce, bylo třeba ji při každém měření opravit s přihlédnutím k teplotě rtuti, lokálnímu tíhovému zrychlení, popř. kapilárním silám působícím v místě styku menisku rtuti s vnitřní stěnou trubice. Viz též měření tlaku vzduchu, oprava tlaku vzduchu měřeného rtuťovým teploměrem.

kapalinový teploměr, jehož teploměrnou kapalinou je rtuť. Bod tuhnutí rtuti je –38,8 °C. V meteorologii se používal převážně v provedení jako staniční, maximální a půdní. Prodej rtuťových teploměrů byl již v ČR zakázán.

kapalinový tlakoměr, jehož princip navrhl E. Torricelli a pokus s jeho použitím provedl V. Viviani (1643). U rtuťového tlakoměru je tlak vzduchu v rovnováze s tíhou rtuťového sloupce. Délka tohoto sloupce se pro met. účely měří s přesností na 0,1 mm nebo vyšší a redukuje se na teplotu 0 °C a normální (standardní) tíhové zrychlení 9,80665 m.s^–2. Podle konstrukce se rtuťové tlakoměry dělí na tlakoměry nádobkové, násoskové, nádobkové–násoskové a váhové. Vzhledem k tomu, že rtuťový tlakoměr měří tlak vzduchu pomocí délky rtuťového sloupce, byly první jednotky tlaku vzduchu délkové. Proto se užívala např. jednotka milimetr rtuťového sloupce (mm Hg), nahrazená později jednotkou torr. Vzhledem k závislosti údaje na teplotě je vhodné umístění rtuťových tlakoměrů uvnitř budov v místech, kde nedochází k rychlým změnám teploty vzduchu, navíc se tak tlumí oscilace vyvolané nárazovitosti proudění. Pro měření tlaku vzduchu na stanicích na území ČR se už rtuťové tlakoměry nepoužívají. Viz též trubice barometrická, „pumpování" tlakoměru.

1. čára, která spojuje středy anticyklony v různých výškových hladinách. Je nakloněna proti směru horizontálního teplotního gradientu, tj. do teplého vzduchu. Sklon osy anticyklony je tím větší, čím je anticyklona více termicky asymetrická. Někdy se užívá i termín kvazivertikální, popř. výšková osa anticyklony.
2. B. P. Multanovskij nazval osami anticyklon (osami anticyklonálních procesů) dráhy anticyklon.

na synoptické mapě čára uvnitř brázdy nízkého tlaku vzduchu, podél níž dochází ke sbíhavosti proudnic. Jestliže je brázda nízkého tlaku tvořena přibližně rovnoběžnými izobarami, resp. izohypsami, je osa brázdy nízkého tlaku vzduchu zároveň čárou nejnižšího tlaku vzduchu, resp. čárou nejmenšího geopotenciálu na výškových mapách. Jestliže je brázda tvaru V, potom je osa brázdy nízkého tlaku vzduchu spojnicí míst s maximálním cyklonálním zakřivením izobar, resp. izohyps. V mělkých brázdách ve tvaru otevřeného písmene U je často určení osy brázdy nízkého tlaku vzduchu obtížné.

čára, která spojuje středy cyklony v různých výškových hladinách. Je nakloněna ve směru horizontálního teplotního gradientu, tj. do studeného vzduchu. Sklon osy cyklony je tím větší, čím je cyklona více termicky asymetrická. Někdy se užívá i termín kvazivertikální, popř. výšková osa cyklony.

jedna ze základních popisných charakteristik tryskového proudění odpovídající proudnici největší rychlosti. Osa tryskového proudění mění svou polohu v závislosti na různých podmínkách. V našich zeměpisných šířkách bývá nejčastěji ve výšce 9 až 13 km, tedy 1 až 2 km pod tropopauzou. Udává se však, že až 20 % případů výskytu tryskového proudění je charakterizovaných osou tryskového proudění nad tropopauzou.

na synoptické mapě čára uvnitř hřebene vysokého tlaku vzduchu, podél níž dochází k rozbíhavosti proudnic. Jestliže je hřeben vysokého tlaku vzduchu tvořen přibližně rovnoběžnými izobarami, resp. izohypsami, je osa hřebene vysokého tlaku vzduchu zároveň čárou nejvyššího tlaku vzduchu, resp. nejvyššího geopotenciálu na výškových mapách. Jestliže hřeben vysokého tlaku vzduchu má tvar obráceného písmene U, potom osa hřebene vysokého tlaku vzduchu je spojnicí míst s maximálním anticyklonálním zakřivením izobar, resp. izohyps.

čára ve výškovém deformačním poli, podél níž dochází ke konfluenci proudění. Čím izotermy svírají s osou roztažení větší úhel (max. 90°), tím vznikají ve směru osy roztažení lepší podmínky pro frontolýzu. Osa roztažení je kolmá k ose stlačení.

syn. osa kontrakce – čára ve výškovém deformačním poli, podél níž dochází k difluenci proudění. Čím izotermy svírají s osou stlačení větší úhel (max. 90°), tím vznikají ve směru osy stlačení lepší podmínky pro frontogenezi. Osa stlačení je kolmá k ose roztažení.

syn. mód proměnlivosti – v klimatologii neperiodické nebo periodické posuny polohy a/nebo kolísání intenzity akčních center atmosféry, často spojené s výkyvy jiných vlastností klimatického systému (především teploty povrchu moře). Mají za následek výkyvy všeobecné cirkulace atmosféry a tím i kolísání klimatu dané oblasti. Prostřednictvím dálkových vazeb se vlivy oscilací přenášejí i do jiných regionů, takže mohou mít vliv i na globální klima. Různé oscilace se navzájem liší rychlostí střídání svých opačných fází, a to od desítek roků (atlantická multidekádní oscilace, pacifická dekádní oscilace) přes jednotky roků (ENSO, indickooceánský dipól) až po desítky dnů (Maddenova–Julianova oscilace); v případě arktické a s ní spojené severoatlantické oscilace dochází k výkyvům v různých časových měřítcích. Kromě troposféry mohou oscilace probíhat i ve vyšších vrstvách atmosféry, jako např. kvazidvouletá oscilace).

Termín pochází z lat. slova oscillatio „kolísání, houpání“, odvozeného od slovesa oscillare „kolísat, houpat se“ (od oscillum „houpačka“).

v meteorologii nejednoznačný pojem používaný ve více významech. Např.:
1. ozáření určitého místa přímým slunečním zářením. Doby astronomicky možného oslunění (bez ohledu na oblačnost) se zakreslují pomocí izolinií do map oslunění;
2. v bioklimatologii někdy syn. insolace;
3. v humánní bioklimatologii expozice těla přímému slunečnímu záření.

přístroj pro měření osmotického tlaku.

Termín je poprvé doložen v r. 1854; pochází z řec. ὠσμός [ósmos] „tlačení, přetlačování“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

místní název pro teplý již. nebo jv. vítr na pobřeží Bulharska, který je považován za předzvěst špatného počasí.

Termín zřejmě pochází z lat. auster „jižní vítr; jih“ (přes it. ostro téhož významu?).

lid. mráz šedý, šedivák, šedivec – druh tuhých usazených srážek, který vzniká přímou depozicí vodní páry při záporných teplotách aktivního povrchu. Má dobře patrnou jemnou krystalickou strukturu, kterou zmrzlá rosa nemá. Jíní se tvoří na předmětech na zemi nebo blízko povrchu země. Je jedním z hydrometeorů, který se podle platné klasifikace nezahrnuje do námrazků.

Termín vychází z praslovanského *inьjь, které je snad příbuzné s něm. Eis a angl. ice „led“.

syn. osvětlenost.

syn. osvětlenost.

syn. osvětlení, intenzita osvětlení – fotometrická veličina vyjadřující světelný tok vztažený k jednotce plochy, na niž dopadá. Jednotkou osvětlení je lux [lx], který je definován jako osvětlení plochy, na jejíž každý m² dopadá rovnoměrně rozložený světelný tok jednoho lumenu [lm]. Viz též luxmetr, izofota, osvit.

syn. cela otevřená.

syn. buňka otevřená – konvektivní buňka s vertikální osou, která má ve svém středu sestupný proud; výstupné pohyby se vyskytují na její periferii. Jeví se tedy jako bezoblačný střed obklopený oblačností. Otevřené cely vytvářejí víceméně pravidelně uspořádané prostorové struktury kupovité oblačnosti, které lze pozorovat na snímcích z meteorologických družic. Viz též cela uzavřená.

ochlazení ve stř. Evropě, které nastává dosti pravidelně v první polovině června v důsledku vzestupu tlaku vzduchu v oblasti Azorských ostrovů, a tím zesílení sz. složky proudění. Příliv chladnějšího mořského vzduchu se projevuje i zvýšenou srážkovou činností. Název této singularity pochází z něm. hovořících zemí a souvisí s tím, že v uvedeném období bývají čerstvě ostříhány ovce, které potom trpí chladem. Chladna ovčí jsou součástí delšího období chladnějšího deštivého počasí nazývaného medardovské počasí. Viz též muži ledoví.

v meteorologii souvislý vodní povlak na předmětech, např. kamenech nebo částech vegetace, zpravidla v blízkosti zemského povrchu. Příčinou vzniku ovlhnutí mohou být padající nebo usazené atm. srážky. Doba trvání ovlhnutí je významná v zemědělství jako jedna z podmínek pro výskyt závažných rostlinných chorob, zejména plísní. Měří se ovlhoměrem nebo registrátorem ovlhnutí.

měřič ovlhnutí – přístroj ke zjišťování doby výskytu vodního povlaku (ovlhnutí) na povrchu určitého tělesa, zpravidla na listech vegetace. Měření lze provádět buď snímačem umístěným přímo na povrchu tělesa, např. el. odporovou nebo kapacitní metodou, nebo distančním snímačem umístěným ve vzduchu v blízkosti sledovaného povrchu. Jako snímač pro nepřímé měření byl dříve používán také konopný provázek, který reaguje na změny relativní vlhkosti v rozpětí 80 až 100 % výraznou změnou délky. Častěji se používá registrační ovlhoměr, umožňující stanovení souvislé doby ovlhnutí.

nezáměrné i cílené působení člověka na různé složky klimatického systému, které vede ke změně klimatu v určitém prostorovém měřítku a potažmo ke změnám životního prostředí. Častěji je ovlivňování klimatu negativním a nechtěným důsledkem rozvoje lidských aktivit, které mohou vést např. k dílčím změnám aktivního povrchu či chemického složení atmosféry Země kvůli vypouštění exhalací apod. Jen v menší míře jsou prováděna cílená opatření směřující ke zlepšení klimatu, a to především v měřítku mikroklimatu, popř. místního klimatu, např. výsadba větrolamů, závlahy, zvětšování vodních ploch, zvětšování ventilace aj. Viz též faktory klimatotvorné antropogenní, klima městské, znečišťování ovzduší.

syn. modifikace oblaků – zásah do vývoje oblaku, který vede k rozpadu oblaku, nebo k urychlení jeho vývoje a vzniku srážek, či k potlačení vývoje krup. Viz též infekce oblaků umělá, ochrana před krupobitím.

v meteorologii zpravidla syn. pro atmosféru Země, používá se zejména ve vztahu k vert. rozsahu atmosféry v mezích troposféry a stratosféry.

syn. srážky. V současné meteorologii se vyskytuje zřídka.

(CO₂) – skleníkový plyn tvořící přirozenou součást atmosféry Země, jehož množství je proměnné v čase i prostoru vzhledem k jeho zapojení do tzv. uhlíkového cyklu. V rámci evoluce atmosféry Země ho postupně ubývalo především v důsledku jeho postupné fosilizace v zemské kůře, podstatnou roli hraje i jeho vázání v biosféře. Během kvartéru proto jeho množství kolísá v souvislosti s kvartérním klimatickým cyklem, maxima se vyskytují v interglaciálech. Během několika posledních století vzrostlo jeho objemové zastoupení z 278 ppm na více než 400 ppm v důsledku antropogenní činnosti. 
Kromě dlouhodobých změn množství oxidu uhličitého kolísá v globálním i lokálním měřítku. Z hlediska prostorové variability lze pozorovat jeho větší koncentrace nad pevninou než nad oceánem. V důsledku nerovnoměrného rozdělení kontinentů osciluje i celkové množství CO₂ v atmosféře Země, minimum ročního chodu je spojeno s létem severní polokoule. V lokálním měřítku se uplatňuje denní chod jeho koncentrací s maximem na konci noci, zesílený v lesních porostech. Viz též složení atmosféry Země chemické.

(O₃) – za normálních podmínek chemicky vysoce nestabilní chemická látka, tvořená tříatomovými molekulami kyslíku. Tento plyn tvoří přirozenou složku atmosféry Země, nicméně jeho množství je relativně nepatrné; pokud by byl koncentrován na normální tlak vzduchu 1 013,25 hPa při teplotě 0 °C, vytvářel by vrstvičku o tloušťce 1,5 až 4,5 mm. Z celkového obsahu ozonu v atmosféře se rozhodující část (80–90 %) nachází v ozonové vrstvě ve stratosféře s maximem koncentrace ve výšce cca 20–30 km. Proces vzniku a zániku stratosférického ozonu popisuje tzv. Chapmanův cyklus.
Nejvíce ozonu vzniká ve vyšších hladinách tropické stratosféry v důsledku fotodisociace molekulárního kyslíku ultrafialovým zářením. Výsledkem této fotodisociace je excitovaný atomární kyslík, jenž posléze ve specifickém procesu srážek s nedisociovanými molekulami O₂ vytváří molekuly ozonu O₃. Z vyšších hladin tropické stratosféry je pak ozon Brewerovou–Dobsonovou cirkulací transportován do poněkud nižších stratosférických hladin vyšších zeměpisných šířek. Určité množství ozonu vzniká i v troposféře složitými chemickými reakcemi z přírodních i antropogenních plynů. Část troposférického ozonu vyskytující se v přízemní vrstvě atmosféry je označována jako přízemní ozon.
Ozon intenzívně pohlcuje ultrafialové sluneční záření hlavně v oblasti vlnových délek λ = 0,22 μm až 0,36 μm. Ozon má niméně absorpční pásy i v dalších oblastech slunečního spektra, které jsou však méně významné. Pohlcuje i část záření zemského povrchu, takže patří mezi skleníkové plyny. Prostorové změny koncentrace ozonu závisí nejen na vrstvě jeho vzniku, ale i na jeho přenosu advekčními a konv. pohyby ve stratosféře. Viz též měření ozonu.

Termín zavedl objevitel ozonu, něm. chemik Ch. F. Schönbein v r. 1840. Vytvořil ho z řec. ὄζον [ozon] „vydávající vůni či zápach“ (jmenného tvaru slovesa ὄζειν [ozein] „být cítit, vonět, páchnout“) kvůli jeho specifické vůni.

sondáž ovzduší, při níž se zjišťuje koncentrace ozonu. Provádí se většinou pomocí elektrochemických ozonových sond, které umožňují popsat vertikální profil koncentrace ozonu v atmosféře a jeho integrovanou hodnotu nad místem měření. Viz též měření ozonu.

syn. vrstva ozonová.

Termín se skládá ze slova ozon a řec. σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“); vznikl analogicky k termínu atmosféra.

syn. sonda ozonová.

Termín se skládá ze slov ozon a sonda.

označení pro výrazné zeslabení ozonové vrstvy v oblasti Antarktidy, používané i v odborné literatuře. Ozonová díra je definována jako oblast s celkovým množstvím ozonu menším než 220 DU. Výskyt ozonové díry byl zjištěn počátkem 80. let na základě pozemních i družicových měření ozonu. Jedná se o rozsáhlou anomálii v ozonové vrstvě; pravidelně se vytváří během jarního období (srpen – listopad) nad jižními polárními oblastmi. Prostorový rozsah ozonové díry v období jejího maxima přesahuje 20 miliónů km²;. Snížení celkového obsahu ozonu v ozonové díře činí až 60 % a ve výškách 14–19 km je stratosférický ozon zcela rozložen. Doba trvání ozonové díry je úzce spjatá s existencí jižního cirkumpolárního víru. Ozonová díra vzniká rozkladem stratosférického ozonu sloučeninami chloru a bromu uvolňovaných fotochemickým rozkladem některých antropogenních látek (např. chlorované uhlovodíky – freony) vlivem ultrafialového slunečního záření. V těchto reakcích hrají důležitou katalytickou úlohu rovněž pevné částice stratosférické oblačnosti (heterogenní reakce) vznikající za velmi nízkých teplot (–78 až –90 °C) ve spodní stratosféře. Ozonová díra nad severním pólem nebyla dosud zjištěna v důsledku odlišných cirkulačních a teplotních vlastností severní polární stratosféry. Nad severním pólem se ozonová díra v rozsahu pozorovaném v oblasti Antarktidy nevyskytuje. V omezeném prostorovém rozsahu byl ale pozorován krátkodobý výskyt velmi nízkých hodnot celkového ozonu (např. jaro 2011).

elektrochemický analyzátor obsahu ozonu v nasávaném vzorku vzduchu, spojený převodníkem s radiosondou. Ozonová sonda se používá k balonovým měřením vert. rozložení koncentrace ozonu v zemské atmosféře do výšek cca 30 km. V ČR se používají ozonové sondy typu ECC (Electro Chemical Cell) založené na principu chem. reakce ozonu s vodním roztokem jodidu draselného. Elektrochemický proces (elektrolýza), který při reakci vzniká, vytváří el. proud úměrný koncentraci jódu, a tím i ozonu ve vrstvě, kterou ozonová sonda prolétává. Na základě informací z ozonové sondy, které jsou vysílačem radiosondy předávány na radiosondážní stanici, se konstruují vertikální profily koncentrace ozonu. Viz též sondáž ovzduší ozonometrická.

syn. ozonosféra – vrstva atmosféry Země, rozprostírající se přibližně ve výškách 10 až 50 km, v níž se nachází převážná většina atmosférického ozonu. Ve středních zeměpisných šířkách je maximum koncentrace ozonu obvykle ve výškách 20 až 25 km. Výška a tloušťka ozonové vrstvy, hladina max. koncentrace a celkové množství O₃ se mění v závislosti na roč. době, zeměp. šířce a v menší míře i na sluneční aktivitě. V ozonové vrstvě je absorbováno fyziologicky škodlivé ultrafialové záření. Závažný problém, kterému je dlouhodobě věnována celosvětová pozornost, představuje ohrožování ozonové vrstvy antropogenními emisemi látek poškozujících ozonovou vrstvu, jež mj. vedlo ke vzniku ozonové díry. Viz též Vídeňská konvence na ochranu ozonové vrstvy, Montrealský protokol o látkách poškozujících ozonovou vrstvu.

časově rychle vznikající, avšak prostorově omezená zeslabení ozonové vrstvy s rozsahem 10⁵ – 10⁶ km², která byla objevena až pomocí družicových měření. Tyto útvary jsou ryze dynamického původu a mění svoji polohu v závislosti na cirkulačních podmínkách spodní stratosféry a horní troposféry. Nejčastěji se vytvářejí ve středních zeměpisných šířkách a častěji na severní polokouli. Doba jejich životnosti je několik dnů. Četnost výskytu může ovlivnit charakter dlouhodobého vývoje stavu ozonové vrstvy nad zvolenou oblastí.

běžný akustický jev, kdy se zpravidla slábnoucí měrou i vícenásobně opakuje vjem daného zvuku. Je působena odrazy zvukových vln od překážek, nalézajících se v okolí stanoviště pozorovatele. Viz též šíření zvuku v atmosféře.

jedna z variant zářivého toku.
1. Množství záření určitého druhu, které dopadá za jednotku času na jednotkovou plochu a je vyjádřeno v energ. jednotkách. V meteorologii jde nejčastěji o přímé sluneční záření nebo o globální záření;
2. z hlediska humánní bioklimatologie expozice těla určitým druhům záření;
3. pojmu ozáření se někdy nevhodně používá ve smyslu záření.

jev pozorovaný za soumraku v horských oblastech. Zatímco údolní polohy jsou při nízké poloze Slunce ve stínu, jsou vrcholy přímo nebo odrazem ozářeny a nabývají růžové nebo žlutavé barvy. Místní název pro ozáření vrcholů je „Alpenglühen“.