Elektronický meteorologický slovník

index instability definovaný podle vzorce:
$KI=T_{850}-T_{500}+T_{D850}-\left(T_{700}-T_{D700}\right),$
kde T₈₅₀, resp. T₇₀₀ a T₅₀₀, jsou hodnoty teploty vzduchu v hladinách 850 hPa, resp. 700 a 500 hPa a T_D850, resp. T_D700, je teplota rosného bodu v hladině 850 hPa, resp. 700 hPa. V praxi se neočekávají bouřky pro hodnotu K-indexu nižší než 20, pro hodnoty indexu mezi 20 a 25 se očekávají ojedinělé bouřky, pro hodnoty indexu 25 až 30 bouřky místy a pro hodnoty K-indexu nad 30 se očekávají četné bouřky.

K-index formuloval amer. meteorolog J. J. George v roce 1960.

přehled o výskytu povětrnostních situací v dané oblasti za určité období. Pro jednotlivé dny jsou uvedeny zkratkami, popř. značkami synoptické typy stanovené na základě určité typizace povětrnostních situací, záznamy o přestavbě povětrnostních situací apod. Některé typizace neuvádějí povětrnostní situace ve dnech, v nichž je situace nevyhraněná. Nejdelší kalendář povětrnostních situací, používaný ve stř. Evropě, vychází z typizace povětrnostních situací Evropy P. Hessa a H. Brezowského; začíná r. 1881 a je průběžně doplňován a publikován. V ČR je vypracován kalendář povětrnostních situací pracovníky předpovědní služby podle typizace povětrnostních situací HMÚ, počínaje r. 1946. V letech 1946–1990 byl sestavován jednotný kalendář pro celé území tehdejšího Československa, od roku 1991 je sestavován po vzájemné konzultaci meteorologů z ČHMÚ a SHMÚ zvlášť pro území České republiky a zvlášť pro území Slovenské republiky a každoročně je doplňován a publikován na webu ČHMÚ. Druhý československý kalendář povětrnostních situací, zpracovaný podle typizace povětrnostních situací M. Končeka a F. Reina, byl publikován za období 1950–1971. Viz též katalog povětrnostních situací.

fáze zpracování družicových dat spočívající v převodu dat získaných přístroji meteorologických družic na standardní fyzikální veličiny, např. intenzitu záření, jasovou teplotu, odrazivost (albedo) aj.

je soubor úkonů, kterými se za specifikovaných podmínek stanoví vztah mezi hodnotami měřených meteorologických veličin a odpovídajícími hodnotami, které jsou dány etalony (standardy). Výsledkem kalibračních procesů jsou přístrojové opravy, které je nutno započítat k výsledkům měření. Každý meteorologický přístroj má stanoven tzv. kalibrační interval. V případě podezření, že přístroj neměří správně, je nutné jej neprodleně vyměnit a požádat odborné pracoviště (kalibrační laboratoř) o rekalibraci.

výsledek kalibrace meteorologických přístrojů obsahující přesnou identifikaci meteorologického přístroje, popis a výsledky provedené kalibrace. Stanovené přístrojové opravy musí být použity při každém měření. Platnost kalibrace je časově omezena.

studený oceánský proud ve východním segmentu severopacifického subtropického koloběhu oceánské vody. Je pokračováním té části Severního tichomořského proudu, která míří podél západního pobřeží Severní Ameriky k jihu. Přispívá mj. k ariditě klimatu Kalifornského poloostrova. V tropech se vlivem pasátů stáčí k jihozápadu a přechází do Severního rovníkového proudu.

viz smog oxidační.

viz tišiny subtropické.

1. syn. bezvětří;
2. v letecké meteorologii měřená nebo předpovídaná rychlost větru menší než 0,5 m.s^–1 (menší než 1 kt) musí být indikována jako „CALM“.

Termín je přejat z angl. calm „klidný“. Slovo pochází z it. calma „klidné, mírné počasí“, které zřejmě vzniklo z pozdnělat. cauma „horko, žár“ (z řec. καῦμα [kauma] téhož významu), pod vlivem lat. calere „být horký“.

(KF) – rekurzivní algoritmus, který dává optimální odhad (ve smyslu minimalizace střední kvadratické odchylky) stavového vektoru lineárního dynamického systému (např. lineárního modelu) za předpokladu, že chyba lineárního modelu popisujícího dynamický systém má Gaussovo rozdělení a naměřené hodnoty stavového vektoru mají chybu s Gaussovým rozdělením nezávislou na chybě modelu. KF poskytuje optimální odhady pro minulé, současné i budoucí stavy systému společně s odhadem jejich chyby. Proto je KF filtr vhodný pro asimilaci dat do numerického modelu předpovědi počasí. Kromě toho se KF používá i v jiných meteorologických aplikacích jako je např. statistický postprocessing prognostických dat numerických modelů předpovědi počasí, downscaling apod. Z řady nemeteorologických aplikací se KF využívá např. pro lokalizaci cílů a jejich pohybu na základě radarových měření. Pro nelineární dynamické systémy (nelineární modely) existují různé modifikace základního algoritmu. Zobecněný KF (EKF) linearizuje model v okolí aktuálního stavového vektoru a na tento model aplikuje KF. Vzhledem k tomu, že modely předpovědi počasí jsou silně nelineární, EKF nedává přijatelné výsledky a v meteorologických aplikacích se nepoužívá. Ansámblový KF (EnKF) aplikuje model na ansámbl počátečních stavových vektorů a určuje odhad chyby předpovědi modelu pomocí vyhodnocení získaného ansámblu předpovědí. Přitom se předpokládá Gaussovo rozdělení obou ansámblů. Zobecněním EnKF je částicový KF (PKF), který se liší od EnKF tím, že se neomezuje na Gaussovo rozdělení, což ovšem výrazně navyšuje časovou náročnost výpočtu. V současné době nejpoužívanější metoda aplikace KF v asimilaci dat je LETKF, což je z výpočetního hlediska velmi efektivní aplikace EnKF.

nejstarší geol. perioda paleozoika (prvohor), zahrnující období před 541 – 485 mil. roků. Charakterizuje ho velmi teplé klima a prudký rozvoj mořských rostlin a živočichů s pevnými schránkami (např. trilobitů), označovaný jako "kambrická exploze".

Termín zavedl britský geolog A. Sedgwick ve 30. letech 19. stol.; odvodil jej z lat. názvu Walesu (Cambria, původně z keltštiny), na němž byly paleozoické geologické vrstvy zkoumány.

syn. anticyklona severoamerická – kontinentální anticyklona vytvářející se v zimním období nad sev. částí severoamer. kontinentu. Její střed leží převážně v oblasti mezi Skalnatými horami a Velkými kanadskými jezery. V trvání ani v horiz. rozsahu se nevyznačuje takovou pravidelností jako sibiřská anticyklona. Kanadská anticyklona se může vyskytovat nad větší částí Sev. Ameriky nebo se rozpadávat na několik samostatných anticyklon. I přes značnou rozlohu má kanadská anticyklona malý vert. rozsah, většinou pod 2000 m. Patří mezi studené anticyklony s výraznou inverzí teploty vzduchu ve výškách 1 000 až 1 500 m. Je jedním ze sezonních akčních center atmosféry.

vysoce ionizovaná svítící dráha vytvořená propojením vůdčího výboje se vstřícným výbojem. V závislosti na charakteru pohybu vůdčího výboje může být tato dráha přímá, častěji však stupňovitě členěná nebo různě větvená. V ní se uskutečňuje pohyb el. náboje spojený s neutralizací nábojů kladné a záporné polarity. Velmi krátkodobě probíhá kanálem blesku el. proud o velikosti desítek kA. Proudy protékající bleskovým kanálem mohou dosahovat výjimečně až stovek kA. Kanál blesku, obvykle o průměru v řádu jednotek centimetrů, bývá opticky poměrně ostře ohraničen a teplota v něm dosahuje až kolem 30 000 K, což odpovídá podmínkám pro vytvoření plazmatu. Tímto zahřátím též vzniká tlaková vlna, při jejímž prostorovém šíření vzniká akustický efekt hromu.

studený oceánský proud ve východním segmentu severoatlantského subtropického koloběhu oceánské vody. Odděluje se ze Severoatlantského proudu před jeho přiblížením k břehům Evropy a směřuje k jihu, ohřívá se, posléze je působením pasátů stáčen k jihozápadu a přechází do Severního rovníkového proudu. Svými ochlazujícími účinky přispívá k ariditě klimatu pobřeží severní Afriky a těch ostrovů Makaronézie, které se nevyznačují výraznou orografií.

(cd) – jednotka svítivosti, definovaná jako svítivost světelného zdroje, který v daném směru vyzařuje monochromatické záření o frekvenci 540 THz a jehož zářivost v tomto směru činí 1/683 wattu na steradián. Uvedená frekvence odpovídá vlnové délce 0,555 mikrometrů, představuje odstín zelené barvy, nalézá se v blízkosti středu spektra viditelného záření a lidské oko na ni bývá při denním vidění nejcitlivější. Tato definice platí od r. 1979, předchozí definice z r. 1967 definovala kandelu jako svítivost 1/600 000 čtverečního metru povrchu absolutně černého tělesa při teplotě tuhnoucí platiny 1768 ^oC a normálním tlaku vzduchu. Návaznost nynější definice je zajištěna příslušnými přepočty.

lid. označení pro období největších veder, používané zejména v některých oblastech stř. a již. Evropy. Název se traduje od starověku. Řekové a Římané totiž dávali výskyt veder do souvislosti s východem hvězdy Sírius nazývané též „Psí hvězda" (canis – lat. pes), v jejíž blízkosti se Slunce na obloze nachází od 22. července do 23. srpna. Na sev. polokouli připadá období veder zpravidla na červenec a na prvou dekádu srpna, přičemž jeho délka a výraznost závisí především na stupni kontinentality daného místa a na cirkulačních poměrech.

skleněná trubička o malém kruhovém, eliptickém nebo prizmatickém průřezu s vnitřním kapilárním otvorem, spojená s nádobkou kapalinového teploměru. Do kapiláry teploměru je vytlačována z nádobky při vzrůstající teplotě teploměrná kapalina.

pátá geol. perioda paleozoika (prvohor) mezi devonem a permem, zahrnující období před 359 – 299 mil. roků. Na kontinentech panovalo velmi teplé a humidní klima, které umožnilo všeobecné rozšíření bujných bažinatých lesů. Zuhelnatělé rostliny z tohoto období vytvořily ložiska černého uhlí, které dalo periodě název. Na pevnině žili obojživelníci a objevili se první plazi.

Termín zavedli angl. geologové W. Conybeare a W. Phillips v r. 1822. Pochází z lat. carbo (gen. carbonis) „uhlí“ (srov. karbol, karbanátek, karburátor aj.).

viz vír závětrný.

syn. vítr sestupný – vítr se sestupnou složkou. Při zemském povrchu se jedná především o gravitační vítr; v uvedeném smyslu sem patří rovněž padavý vítr typu fénu i bóry. Katabatický charakter má také klesavý pohyb vzduchu na katafrontách a subsidence vzduchu v oblastech vyššího tlaku vzduchu. Opačného smyslu je anabatický vítr.

atmosferická fronta se sestupnými pohyby teplého vzduchu nad frontální plochou. Ke katafrontám patří horní části mnohých studených front, zejména studených front druhého druhu. Sklon katafronty je menší než sklon stacionární fronty, tangens úhlu sklonu katafronty je řádově 0,001. Viz též anafronta, sklon atmosférické fronty.

Termín zavedl švédský meteorolog T. Bergeron v letech 1934–1936. Skládá se z řec. κατά [kata] „pod“ (ve smyslu směr či pohyb dolů), a ze slova fronta.

izalobara spojující místa se stejnou zápornou hodnotou tlakové tendence za daný časový interval, např. za 3, 6 nebo 24 h. Viz též analobara.

Termín ve tvaru katisallobar zavedl švédský meteorolog N. G. Ekholm v r. 1913. Skládá se z řec. κατά [kata] „pod“ (ve smyslu směr či pohyb dolů) a slova izalobara, z něhož byl kvůli snazší výslovnosti vypuštěn komponent iz(a)-.
 

zákl. dokument o typizaci povětrnostních situací. Kromě zásad a metodiky typizace obsahuje podrobný popis jednotlivých synoptických typů, zvláště jejich cirkulační charakteristiku, údaje o jejich výskytu a trvání, průběh počasí v jednotlivých typech apod. Součástí katalogu povětrnostních situací jsou přízemní a výškové synoptické mapy, popř. schematické kinematické mapy ze dnů s typickou situací. Doplňkem katalogu povětrnostních situací bývá kalendář povětrnostních situací. Ve stř. Evropě je nejrozšířenější Katalog der Großwetterlagen Europas, jehož autory jsou P. Hess a H. Brezowsky (1952), v ČR Katalog povětrnostních situací pro území ČSSR (HMÚ, 1968). V polovině 90. let došlo k rozšíření českého katalogu o pět dalších situací a díky tomu jsou nyní u nás typizovány všechny dny.

hist. přístroj sloužící ke stanovení klimatického zchlazování. Byl to zjednodušený alkoholový nebo toluenový teploměr s pouhými dvěma ryskami označujícími body stupnice 35 °C a 38 °C. Zahřátím v termosce s teplou vodou se nechala zbarvená kapalina vystoupat až do rozšířeného vrcholu kapiláry. Po osušení se přístroj volně zavěsil a stopkami se změřil čas, za který kapalina v teploměru klesla od horní značky k dolní. Velikost zchlazování (mgcal.cm^–2.sec^–1) se vypočítala tak, že se přístrojová konstanta, obvykle vyleptaná na skle přístroje, dělila zjištěným časem ve vteřinách. K určení zchlazování vlhkého povrchu tělesa cca 36,5 °C teplého se přes nádobku katateploměru přetahoval navlhčený obal z tenkého tkaniva.

Přístroj i jeho angl. označení (katathermometer) zavedl britský fyziolog L. Hill v r. 1913. Termín se skládá z řec. κατά [kata] „pod“ (ve smyslu směr či pohyb dolů) a slova teploměr.

členění klimatu podle jeho horiz. a vert. rozsahu nebo působících klimatotvorných faktorů, popř. metodiky jeho výzkumu. Nejčastěji používanými kategoriemi klimatu jsou makroklima, mezoklima, místní klima a mikroklima. Jako rozlišovací znaky pro vymezování kategorií klimatu se zpravidla volí prostorová, časová a energ. hlediska. Mezi kategoriemi však nelze vést přesnou hranici již vzhledem k velké proměnlivosti jejich rozměrů, vyplývající ze závislosti na vlastnostech aktivního povrchu. To vysvětluje značnou nejednotnost v kategorizacích klimatu od různých autorů. Viz též topoklima, klima globální, klima mezní vrstvy atmosféry, kryptoklima, klima půdní, klasifikace klimatu.

viz problém uzávěru.

teorém stanovující, že v barotropní atmosféře je absolutní cirkulace vztažená k dané vzduchové částici stálou (konzervativní) veličinou.

viz stupnice teplotní Kelvinova.

syn. stupnice teplotní absolutní, stupnice teplotní termodynamická – základní fyzikální teplotní stupnice. Vyjadřuje tzv. termodynamickou teplotu, označovanou též jako Kelvinova teplota nebo slangově absolutní teplota. Jednotkou této stupnice je kelvin (K); navrhl ji v roce 1848 angl. fyzik W. Thomson, pozdější lord Kelvin. Nulová hodnota (0 K) je přiřazena absolutní nule, tj. nejnižší teplotě, jíž lze teoreticky dosáhnout. Druhým referenčním bodem je trojný bod vody (273,16 K). V binárních kódech GRIB a BUFR se teploty uvádějí výhradně v K. Mezi Kelvinovou teplotní stupnicí a Celsiovou teplotní stupnicí platí vztah $T\left(°C\right)=T\left(K\right)-\mathrm{273,15.}$

viz vlny Kelvinovy–Helmholzovy.

západní rovníkové vlny šířící se na východ se zanedbatelnou meridionální složkou. Jedná se o nízkofrekvenční gravitační vlny. Jejich projev je symetrický vůči rovníku pro zonální rychlosti, pole geopotenciálu a teplotu. Hrají důležitou roli při vzniku kvazidvouletého cyklu, protože přenášejí do vyšších atmosférických hladin západní hybnost.

viz fluctus, vlny Kelvinovy–Helmholtzovy.

gravitační vlny vytvářející se na horiz. rozhraních v atmosféře, kde se vedle diskontinuity v poli vektoru rychlosti větru uplatňuje i diskontinuita v poli hustoty vzduchu. Za daných hydrodynamických podmínek lze pro ně určit kritickou vlnovou délku, jež hraje roli kritéria pro jejich stabilitu. Pro vlnové délky menší než tato kritická vlnová délka jsou Kelvinovy–Helmholtzovy vlny instabilními vlnami, přičemž převládá destabilizující působení vert. střihu větru, v opačném případě jsou stabilními vlnami, neboť se více uplatňuje stabilizující vliv zemské tíže. Instabilita Kelvinových–Helmholtzových vln se projevuje skláněním jejich vrchů do směru střihu větru, a zejména pak uvnitř nich vznikem vírových cirkulací s horizont. osou. Při dostatečné vlhkosti vzduchu se tímto způsobem vytvářejí působivé oblačné útvary, tzv. Kelvinovy–Helmholtzovy oblaky morfologicky klasifikované jako zvláštnost fluctus. V odb. literatuře se též používá pojem Kelvinova–Helmholtzova instabilita.

syn. vrstva E.

současná geol. éra v rámci fanerozoika, která navázala na mezozoikum před 66 mil. roků. Zahrnuje periody paleogén, neogén (dohromady tradičně označované jako terciér neboli třetihory) a kvartér (čtvrtohory). Během kenozoika se kontinenty přesunuly do dnešní polohy, což podstatně ovlivnilo všeobecnou cirkulaci atmosféry a oceánské proudy. Dochází k mohutnému rozvoji ptáků a savců. Klima se vyznačuje teplými a chladnými výkyvy s převahou k celkovému postupnému ochlazování.

Termín navrhl angl. geolog J. Phillips v r. 1840. Skládá se z řec. καινός [kainos] „nový“ a ζωή [zóé] „život“. Odkazuje k velkému vymírání druhů na konci mezozoika.

velmi vzácný halový jev popisovaný v odb. literatuře pouze na základě dvou pozorování z let 1895 a 1970. Jeví se jako bělavý oblouk v poloze protilehlé k cirkumzenitálnímu oblouku.

viz vzorec Ångströmův.

obecně met. mapa zobrazující pohybové pole v atmosféře, např. pomocí izotach, proudnic apod. V met. službě se kinematické mapy používaly dříve pro prognostické účely, kdy znázorňovaly např. prognostické trajektorie středů tlakových útvarů a jiných met. objektů, jako jsou atmosferické fronty, pole srážek apod. V současné době slouží už pouze k diagnostickým účelům, při typizaci povětrnostních situací.

část dynamické meteorologie, která se zabývá popisem pohybu vzduchových částic v zemské atmosféře bez ohledu na jeho příčiny. Poznatky kinematiky atmosféry vyplývají z klasické mechaniky a aplikují se prakticky ve všech odvětvích meteorologie.

energie související s pohybem tělesa nebo vhodného systému. Zdrojem kinetické energie atmosférického proudění je dostupná potenciální energie. Kinetická energie proudícího vzduchu posléze postupně disipuje v kinetickou energii stále se zmenšujících turbulentních vírů (viz energie turbulence), přičemž nejmenší z nich zanikají působením vazkosti vzduchu a transformují se tak v nízkopotenciálové teplo.

zvýšení teploty povrchu letadla, především náběžných hran křídel, vlivem jeho pohybu vzduchem. Velikost kinetického ohřevu letadla se přibližně určí ze vztahu
$\Delta T=\frac{{\nu }^2}{2000},$
kde ΔT je kinetický ohřev v K a v je rychlost pohybu letadla v m.s^–1. V oblacích, v důsledku spotřeby tepla na vypařování oblačných částic, které se dostanou do styku s povrchem letadla, se kinetický ohřev letadla snižuje přibližně na polovinu. V letecké meteorologii má velikost kinetického ohřevu letadla význam pro předpověď námrazy na letadle. Viz intenzita námrazy na letadlech.

jedna ze složek ageostrofického větru. Vektor rychlosti kinetického větru v_ki je dán vztahem:
$v_{ki}=\frac{1}{\lambda }{v}_g\frac{\partial v_g}{\partial s}.n,$
kde λ značí Coriolisův parametr, $v_g$ rychlost geostrofického větru, n jednotkový horiz. vektor kolmý ke směru geostrofického větru a směřující od něho vlevo, zatímco ∂/∂s reprezentuje prostorovou derivaci ve směru geostrofického větru. Z uvedeného vzorce vyplývá, že kinetický vítr směřuje kolmo ke směru geostrofického větru, a to vlevo (vpravo) od něho, jestliže rychlost geostrofického větru ve směru proudění roste (klesá).

jeden ze základních zákonů záření, podle něhož je podíl intenzity vyzařování a pohltivosti libovolného tělesa vydávajícího tepelné záření pouze funkcí jeho rovnovážné teploty. Jinými slovy, za stavu termodynamické rovnováhy je poměr množství vyzařovaného elmag. záření $E_{\lambda }^{\*}$ o vlnové délce λ a rel. absorpce A_λ, funkcí vlnové délky záření λ a teploty T daného prostředí vyjádřené v K, tj.
$\frac{E_{\lambda }^{\*}}{A_{\lambda }}=f(\lambda ,T),$
kde A_λ = W_λ / W_λ0, W_λ0 je množství záření o vlnové délce λ vstupujícího do daného prostředí a W_λ značí z něj absorbovanou část. Z Kirchhoffova zákona vyplývá, že každá látka pohlcuje nejsilněji záření té vlnové délky, kterou sama nejsilněji vyzařuje. Zákon formuloval něm. fyzik G. R. Kirchhoff v r. 1859. V poslední době nachází Kirchhoffův zákon uplatnění v dálkovém průzkumu Země a v družicové meteorologii.

klimatologický směr, studující klimatické prvky v jejich denním a roč. chodu podle kalendářních úseků, jako je den, pentáda, dekáda, měsíc. Zakládá se především na průměrech, resp. úhrnech a četnostech vypočtených z těchto období a na výpočtu klimatologických normálů. Vychází ze staršího chápání klimatu jako prům. stavu ovzduší. Stále však poskytuje zákl. informace o klimatu daného místa nebo oblasti. Viz též klimatologie dynamická.

vzhledem k širokému komplexu dějů probíhajících v oblasti atmosferických front používáme při jejich klasifikaci různá hlediska:
a) v závislosti na délce front a jejich významu pro cirkulační děje v atmosféře rozlišujeme hlavní (základní) fronty, podružné a okluzní fronty a čáry instability;
b) podle směru přesunu rozlišujeme teplé fronty, pohybující se na stranu studené vzduchové hmoty, studené fronty, pohybující se na stranu teplé vzduchové hmoty a málo pohyblivé neboli kvazistacionární fronty. Přitom jedna a táž hlavní fronta může být v některých částech málo pohyblivá, v jiných teplá nebo studená;
c) v závislosti na vert. rozsahu rozeznáváme troposférické fronty, zasahující prakticky celou tloušťku troposféry, přízemní fronty, sahající od zemského povrchu do výšky 2 až 3 km a výškové fronty, které se projevují jen ve stř. a vysoké troposféře. Hlavní fronty jsou obvykle troposférické, podružné přízemní;
d) podle směru vertikálních pohybů teplého vzduchu na frontálním rozhraní rozeznáváme anafronty a katafronty. Klasifikace atm. front je relativní, neboť lze často pozorovat přeměny částí front jednoho typu na jiný. Např. při změně cirkulačních podmínek se část studené fronty mění na teplou nebo naopak. Lze pozorovat i transformaci fronty, při níž např. podružná fronta získává vlastnosti fronty hlavní. Fronta jednoho typu může být jak výrazná, tj. se všemi příznaky v polích meteorologických prvků, tak rozpadávající se.

podle velikosti (poloměru r) dělíme ionty přítomné v atmosféře na:
a) lehké (r < 10^–9 m);
b) střední, u nichž někdy dále rozlišujeme ionty malé (r = 10^–9 m až 8.10^–9 m), a ionty velké (r = 8.10^–9 až 2,6.10^–8 m);
c) těžké (r = 2,6.10^–8 až 5,5.10^–8 m);
d) ultratěžké (r > 5,5.10^–8 m).
Klasifikace atmosférických iontů, v uvedené podobě označovaná jako klasifikace Israëlova, je v odborné literatuře používána nejčastěji. U některých autorů se však vyskytují určité modifikace. Užívá se např. též dělení na ionty malé, odpovídající svou velikostí shlukům molekul, a ionty velké (Langevinovy), zahrnující zhruba ionty těžké a ultratěžké, které svojí velikostí obvykle odpovídají rozměrům Aitkenových jader. Viz též ionty atmosférické, ionizace atmosférická.

členění Země nebo její části do regionů relativně homogenních z hlediska geneze klimatu (genetické klasifikace klimatu) nebo jeho projevů (efektivní nebo též konvenční klasifikace klimatu). Z hlediska kategorizace klimatu rozlišujeme globální a regionální klasifikace klimatu. Hlavními vymezovanými jednotkami jsou klimatické oblasti sdružené do klimatických pásem, dále pak klimatické typy. Kritériem pro jejich stanovení mohou být hodnoty vybraných klimatických prvků, klimatologických indexů apod. Regionální klasifikace klimatu s výrazně aplikačním zaměřením je někdy označována i jako klimatologická rajonizace.

rozlišuje tři hlavní oblasti (teplou, mírně teplou a chladnou), které dále člení hlavně podle Končekova vláhového indexu. V původním vydání (Atlas podnebí Československé republiky z roku 1958, viz klimatologický atlas) byly použity různě dlouhé časové řady a dokonce i různé hranice některých charakteristik (např. červencová izoterma 15 °C byla v Beskydech nahrazena izotermou 16 °C). V aktualizovaném zpracování (Atlas podnebí Česka z roku 2007) byly vypuštěny agrotechnické charakteristiky (např. plná zralost žita ozimého) a klasifikace obsahuje jen 6 základních charakteristik, včetně vláhového indexu podle Končeka, který obsahuje další 4 klimatologické charakteristiky a pro výpočet bylo použito jednotné období 1961–2000. Upravená metodu výpočtu klasifikace umožňuje přepočet pro jiné časové období.

klasifikace meteorologických procesů a jevů podle jejich charakteristických rozměrů navržená Orlanskim (1975). Meteorologické jevy o rozměru menším než 2 km se označují jako jevy mikroměřítka, jevy s charakteristickým rozměrem 2 km až 2 000 km jako jevy mezoměřítka (resp. mezosynoptického měřítka) a jevy o charakteristických rozměrech větších než 2 000 km jako jevy makroměřítka, resp. synoptického měřítka. Pro každou ze tří hlavních kategorií vymezuje klasifikace i jemnější dělení, viz tabulku.
Definice charakteristického prostorového měřítka podle Orlanskiho (1985)

Měřítko	Rozsah rozměrů	Příklady
mikro-γ	< 20 m	turbulence, vlečky, drsnost
mikro-β	20–200 m	prachové nebo písečné víry, termály, brázda za lodí
mikro-α	200–2000 m	tornádo, krátké gravitační vlny
mezo-γ	2–20 km	bouřková konvekce, proudění ve složitém terénu, vlivy města
mezo-β	20–200 km	noční jet v nízkých hladinách, shluky oblaků, mořská bríza
mezo-α	200–2 000 km	atmosférické fronty, mimotropické cyklony, tropické cyklony
makro-β	2 000–20 000 km	baroklinní vlny
makro-α	> 20 000 km	slapové vlny

Orlanskiho klasifikace meteorologických procesů se přenáší i do popisu procesů a jevů, které lze vystihnout modelem s danou rozlišovací schopností. Hovoříme pak o modelech příslušného měřítka. Klasifikace podle Orlanskiho je v současné době respektovanou a používanou klasifikací, i když i další autoři navrhli analogické klasifikace. Příkladem je i složitější klasifikace Fujity (1981).

třídění oblaků do kategorií na základě určitých společných charakteristik. Nejčastější je klasifikace oblaků podle:
a) vzhledu, viz morfologická klasifikace oblaků;
b) vzniku a vývoje, viz genetická klasifikace oblaků;
c) výšky výskytu, viz patra oblaků;
d) mikrofyzikálního složení, viz oblak vodní, oblak ledový a oblak smíšený;
e) produkce srážek, viz oblak srážkový a oblak nesrážkový.

viz tvar ledových krystalků.

rozdělení vzduchových hmot buď podle jejich termodynamických vlastností, tzv. termodynamická klasifikace vzduchových hmot, nebo podle geogr. polohy ohnisek jejich vzniku, tzv. geografická klasifikace vzduchových hmot.

dělení srážek podle původu a různých vlastností srážkových částic, popř. podle dalších charakteristik srážek. Podle původu srážkových částic se v čes. terminologii rozlišují srážky padající a usazené, podle skupenství srážky tuhé, kapalné a smíšené. Další dělení padajících srážek na srážky stratiformní a konvektivní se vztahuje k druhům oblaků, v nichž se srážky vyvíjejí a z nichž vypadávají. Uvedené dva druhy padajících srážek se liší i z hlediska časové proměnlivosti intenzity srážek, přičemž stratiformní srážky označujeme jako srážky trvalé, v rámci konvektivních srážek pak rozlišujeme přeháňky a bouřkové srážky.
Podle výskytu srážek ve vztahu k poloze atmosférických front rozlišujeme srážky nefrontální, předfrontální, frontální a zafrontální. Tyto kategorie tvoří souhrnnou skupinu označovanou jako srážky cyklonální. Z hlediska mechanizmu vzniku dále vymezujeme např. srážky monzunové a orografické, z hlediska zasaženého území srážky místní, z hlediska využití srážky efektivní. Ve vztahu k měření srážek se používají další označení, např. srážky při bezoblačné obloze, srážky neměřitelné, srážky skryté, srážky hnané větrem a srážky občasné. Při klimatologickém hodnocení se vymezují např. srážky normální a srážky relativní. Zvláštní klasifikaci mají tvary ledových krystalků.

viz zvrstvení atmosféry teplotní.

syn. dropsonda, sonda klesavá – radiosonda, která provádí měření při svém sestupu atmosférou. Do výšky bývá vynášena obvykle letounem, meteorologickou raketou, nebo nesena transoceánskou sondou, méně často balonem nebo dělostřeleckým granátovým kontejnerem. Příslušné přijímací zařízení bývá obvykle umístěno ve speciálních prostředcích (letadlo, mobilní radiosondážní stanice apod.). Při měření bývá klesavá radiosonda nejčastěji aerodynamicky brzděna padáčkem. Klesavé radiosondy se používají např. při met. měřeních nad polárními moři, v tropických cyklonách apod.

syn. radiosonda klesavá.

syn. podnebí – dlouhodobý charakteristický režim počasí na Zemi nebo její části, daný variabilitou stavů klimatického systému. Studiem klimatu se zabývá klimatologie. Geneze klimatu je podmíněna společným působením klimatotvorných faktorů a zpětných vazeb. Klima se projevuje v hodnotách klimatických prvků a z nich odvozených klimatologických indexů, přičemž je jedinečným znakem Země jako celku i každého místa na Zemi. Proces kategorizace klimatu vymezuje různá prostorová měřítka, v nichž pomocí klasifikace klimatu rozlišujeme klimatické typy uspořádané do klimatických pásem. Jejich tvar je podmíněn zonalitou klimatu, která je narušována především rozdíly v kontinentalitě klimatu. Na většině míst je podstatným znakem sezonalita klimatu. Klima podmiňuje ráz a klimatický potenciál krajiny, přičemž značnou roli hraje humidita klimatu. Dynamika klimatických faktorů způsobuje vývoj klimatu. Proměnlivost všeobecné cirkulace atmosféry je vyjádřena klimatickými oscilacemi, které jsou jednou z příčin kolísání klimatu. K eliminaci krátkodobých výkyvů je klima hodnoceno pomocí klimatologických normálů. Jednosměrné změny působení klimatotvorných faktorů vedou ke změnám klimatu, k nimž přispívá i člověk antropogenní změnou klimatu. Viz též klimagram, atlas podnebí, modely klimatu.

Termín vznikl již v antice. Pochází z řec. slova κλίμα [klima] „sklon“ (od κλίνειν [klinein] „naklonit“; stejný základ má i slovo deklinace), které se používalo i pro označení pásu území se stejnou výškou Slunce nad obzorem v daný den, tedy se stejnou zeměpisnou šířkou. Význam „podnebí“ získal termín v pozdní latině. Do češtiny se dostal přes lat. clima a něm. Klima.

syn. klima glaciálu, viz též klima glaciální.

nevh. označení pro klima posuzované z hlediska faktorů projevujících se typicky v mezní vrstvě atmosféry a souvisejících s bezprostředním působením aktivního povrchu na procesy v atmosféře. Jedná se zejména o klimatologické hodnocení režimů proudění vzduchu, teplotního zvrstvení ovzduší, prostorového rozptylu znečišťujících příměsí, denních a roč. změn teploty a vlhkosti vzduchu v mezní vrstvě, které jsou ovlivňovány tvarem reliéfu a drsností zemského povrchu, jeho teplotou, schopností odrážet sluneční záření, vypařovat vodu, vlastnostmi půdy apod. Viz též klimatologie mezní vrstvy atmosféry.

v Alisovově klasifikaci klimatu jedno ze čtyř hlavních klimatických pásem, charakteristické celoroční přítomností vzduchu mírných šířek. Z důvodu různé kontinentality klimatu se značně liší oblasti ve vnitrozemí a při pobřeží, dále pak i západní a východní pobřeží mezi sebou. V efektivní Köppenově klasifikaci klimatu jsou proto mírné zeměpisné šířky rozděleny mezi tři klimatická pásma: mírné dešťové klima, chladné suché klima a boreální klima.

syn. klima subekvatoriální.

syn. klima expoziční – topoklima podmíněné sklonem a orientací svahu vůči světovým stranám, převládajícímu větru apod. Morfologie svahu ovlivňuje jeho insolaci, oblačnost, větrné a srážkové poměry apod. Viz též návětří, závětří, vítr svahový.

viz klima boreální.

v Köppenově klasifikaci klimatu typ tropického dešťového klimatu, označovaný Af, s celoročně vysokou teplotou a vlhkostí vzduchu a rovnoměrným rozdělením srážek během roku, přičemž ani v nejsušším měsíci neklesá jejich prům. měs. úhrn pod 60 mm. Tropické deště zde mohou mít dvě maxima ve formě rovnodennostních dešťů. Tento klimatický typ poskytuje nejpříhodnější podmínky pro růst vegetace na Zemi. V Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá ekvatoriální klima.

syn. klima ledové – v Köppenově klasifikaci klimatu drsnější typ sněhového klimatu, označovaný EF. Prům. měs. teplota vzduchu ani v nejteplejším měsíci nepřesahuje 0 °C, Vyskytuje se prakticky v celé Antarktidě a ve vnitrozemí Grónska, v malé míře též ve vrcholových partiích velehor. Prům. roč. úhrny srážek často dosahují jen několika desítek, na pobřeží Antarktidy několika set milimetrů. Vypadávají prakticky jen ve formě sněžení, podstatnou roli hrají i pevné usazené srážky. C. W. Thornthwaite uvádí pro ledové klima hodnoty potenciálního výparu do 142 mm za rok. Pokud je proces akumulace sněhu intenzivnější než ablace, dochází k tvorbě ledovců, jejichž prostřednictvím se realizuje odtok srážek. Viz též klasifikace klimatu Thornthwaiteova, čára sněžná, klima antarktické.

v Köppenově klasifikaci klimatu mírnější typ sněhového klimatu, označovaný ET. Prům. měs. teplota vzduchu v nejteplejším měsíci sice nedosahuje 10 °C, avšak přesahuje 0 °C, takže se zde nevytváří stálá pokrývka sněhu nebo ledu. Existence krátkého a chladného léta umožňuje růst typické vegetace, tvořené mechy, lišejníky, travinami, případně křovinami. Tundru najdeme v polárních oblastech spíše v blízkosti oceánu, který sice snižuje letní teplotu vzduchu, nicméně zima zde bývá často mírnější než v případě boreálního klimatu. Totéž platí pro tzv. alpinskou tundru ve vysokých horách, která se zpravidla vyznačuje větší humiditou klimatu. C. W. Thornthwaite uvádí pro tundru hodnoty potenciálního výparu 143–285 mm za rok. Viz též klasifikace klimatu Thornthwaiteova, klima periglaciální, klima horské.

nevh. označení pro charakteristiky dlouhodobého režimu proudění vzduchu, teplotního, tlakového a vlhkostního pole v troposféře nad mezní vrstvou a ve stratosféře. Klima volné atmosféry je předmětem studia aeroklimatologie, které se opírá o výsledky aerologických pozorování. Viz též klimatologie volné atmosféry.

syn. klimogram – graf znázorňující roční chod klimatických prvků pomocí jejich měsíčních průměrů nebo úhrnů.
1. v dnes obecně rozšířeném klimagramu osa x reprezentuje dvanáct měsíců; na jednu osu y se pak vynášejí měsíční průměry teploty vzduchu (většinou znázorněny lomenou čarou), na druhou průměrné měsíční úhrny srážek (znázorňovány též lomenou čarou, barevnou plochou nebo ve formě histogramu). Tento druh klimagramu byl dříve používán hlavně v bioklimatologii, odkud také pochází jeho standardizovaná verze, tzv. Walterův klimagram. V něm jsou teplota vzduchu a úhrny srážek zobrazovány v poměru 1 : 2; část roku, kdy je křivka srážek pod křivkou teploty vzduchu, lze považovat za období s nedostatkem srážek.
2. původní klimagram má formu bodového grafu, kdy hodnoty dvou klimatických prvků, nejčastěji opět teploty vzduchu a srážek, jsou vynášeny na horiz., resp. vert. osu. Jednotlivé body, spojené lomenou čárou, reprezentují kalendářní měsíce, což umožňuje porovnat klima dvou nebo více míst v jednom grafu.

Termín se skládá ze slova klima a z řec. γράμμα [gramma] „písmeno, záznam“.

odchylka klimatického prvku od jeho průměrné hodnoty, a to v časovém nebo prostorovém smyslu:
a) statisticky odlehlá hodnota klimatického prvku v určitém období oproti dlouhodobému průměru, příp. klimatologickému normálu pro danou oblast. Tyto klimatické anomálie jsou důsledkem kolísání klimatu a lze je rozeznat v různých časových měřítkách. Výrazné klimatické anomálie způsobují klimatická ohrožení;
b) odchylka klimatologického normálu v určité oblasti oproti širšímu okolí, např. dané rovnoběžce (šířková anomálie), nadm. výšce (výšková anomálie) apod. V tomto smyslu jsou klimatické anomálie způsobeny vlivem klimatotvorných faktorů, jimiž se dané místo nebo oblast liší od svého okolí. Zast. označení pro oblast s kladnou klimatickou anomálií je pleión (např. hyetopleión v případě atmosférických srážek, termopleión u teploty vzduchu); oblast se zápornou anomálií byla v minulosti analogicky označována jako meión nebo též antipleión. Viz též izanomála.

výrazná orografická překážka (vysoké, protáhlé pohoří), stojící v cestě obvykle převládajícímu větru a tvořící klimatický předěl mezi oblastí návětří a závětří. Velmi studené vzduchové hmoty jsou nuceny klimatickou bariéru obtékat. Výraznou klimatickou bariérou v Evropě je např. Skandinávské pohoří, které způsobuje poměrně vysokou kontinentalitu klimatu vých. Švédska a Finska. Viz též efekt návětrný, efekt závětrný.

1. orientace svahů nebo různých povrchů vzhledem ke světovým stranám a jejich sklon k rovině horizontu, což je v daném místě a čase určující pro příjem slunečního záření, pro světelné poměry, vystavení větrům a srážkám. Klimatická expozice je velmi významným klimatotvorným faktorem, který se uplatňuje ve všech měřítkách klimatu. Bývá zejména předmětem studia topoklimatologie. Viz též klima svahové;
2. v pojetí A. Gregora poloha met. stanice v terénu, která rozhoduje o její reprezentativnosti pro užší nebo širší okolí.

dílčí disciplína geomorfologie, která studuje vznik a vývoj tvarů zemského povrchu v závislosti na klimatu a jeho změnách v geol. minulosti. Viz též oblast klimatomorfogenetická.

zóna oddělující různé klimatické oblasti. Může mít charakter výrazného klimatického předělu nebo pozvolného přechodu. Při klasifikaci klimatu je aproximována linií, jejíž poloha bývá stanovena konvenčně.

hranice, za níž klimatické podmínky vylučují existenci zapojeného lesa. Na klimatickou hranici lesa mají z klimatických podmínek rozhodující vliv zejména teplotní poměry ve vegetačním období. Např. na sev. polokouli polární hranice lesa odpovídá červencové izotermě 10 °C. Z dalších podmínek je významný vítr, který mnohde určuje horní hranici lesa. V suchých oblastech je klimatická hranice lesa podmíněna zejména množstvím srážek a vlhkostí vzduchu.

syn. klimatoterapie.

viz mapa klimatologická.

oblast na zemském povrchu s poměrně homogenním klimatem, oddělená od sousední oblasti klimatickou hranicí. Při klasifikaci klimatu jsou klimatické oblasti největšími jednotkami klimatických pásem.

syn. čára sněžná teoretická – dolní sněžná čára, nad níž se po celý rok částečně uchovávají tuhé srážky na horiz. nezastíněném povrchu. Poloha klimatické sněžné čáry závisí pouze na klimatických podmínkách, a to na množství spadlých tuhých srážek, teplotě vzduchu, množství slunečního záření, oblačnosti, kontinentalitě klimatu aj. V polárních oblastech leží na hladině moří, nejvýše v Andách (6 400 m).

řetězec navzájem podmíněných reakcí různých složek klimatického systému na narušení rovnováhy tohoto systému. Rozlišujeme záporné a kladné zpětné vazby.

syn. zajištění klimatické.

syn. zabezpečení klimatické – pravděpodobnost překročení, nebo naopak nedosažení určité hodnoty meteorologického nebo klimatického prvku, využívaná v aplikované meteorologii. Příkladem je teplotní zajištění zeměd. kultur sumami teplot potřebnými pro dozrání příslušné plodiny. Klimatické zajištění se určuje buď z empir. křivky kumulativních rel. četností, nebo z kumulativní distribuční funkce teor. rozdělení, pokud jím lze rozdělení četností zkoumané veličiny aproximovat.

syn. změna klimatu.

syn. změna klimatická – vývoj klimatu probíhající v uvažovaném časovém měřítku po dlouhou dobu jednostranně, např. směrem k oteplení nebo ochlazení. Týká se buď určitého regionu, nebo Země jako celku, i v tom případě se však může na různých místech projevit různě intenzivně; oteplení či ochlazení bývá např. nejvíce patrné ve vysokých zeměp. šířkách. Příčinou změn klimatu bývá jednostranná změna působení některého z globálně působících klimatotvorných faktorů. Paleoklimatologie detekuje celou řadu změn paleoklimatu v různých časových měřítkách, historická klimatologie studuje změny historického klimatu. Dlouhodobé změny klimatu mohou být při uvažování krátkých časových řad maskovány kolísáním klimatu, naopak s větším odstupem se mohou ukázat být projevem periodicity klimatu. V souvislosti s aktivitou člověka se k přirozeným změnám přidávají antropogenní změny klimatu, na které je někdy význam termínů změna klimatu a klimatická změna nevhodně zužován. Viz též adaptace, mitigace, Mezivládní panel pro změnu klimatu.

místo s léčivým klimatem, v němž je zákl. léčebnou metodou klimatická léčba neboli klimatoterapie, kde jsou pro tuto metodu odpovídající léčebná zařízení, je zajištěna odb. lékařská péče a jemuž byl ministerstvem zdravotnictví udělen lázeňský statut. Na klimatické lázně se kladou vyšší požadavky z ekologického hlediska než na přírodní léčebné lázně minerální. Viz též místo klimatické.

místo, které má blíže nespecifické léčivé klima s příznivým léčebným nebo alespoň rekreačním účinkem na organizmus, ale nemá z tohoto hlediska udělen lázeňský statut. Viz též lázně klimatické.

hydrometeorologické ohrožení atmosférického původu v délce měsíců, sezon až roků, takže k jeho predikci může sloužit pouze dlouhodobá předpověď počasí. Bývá provázeno časově omezeným výskytem výrazných klimatických anomálií a mívá kumulativní efekt. Pokud příslušný proces nebo jev dosahuje mimořádné intenzity, bývá označován jako klimatický extrém. Typickým příkladem tohoto druhu ohrožení je meteorologické sucho.

obecně období s teplejším a vlhčím klimatem oproti předchozí i následující době, a to v různých časových měřítkách. Nejčastěji se tak označuje fáze ve vývoji klimatu holocénu, která trvala cca 7 000–5 000 BP, tedy během tzv. atlantiku. Na sev. polokouli byla teplota vzduchu mírně vyšší než v současnosti, v Arktidě až o několik °C, oteplení se však zřejmě projevovalo pouze v teplém pololetí. Klimatické optimum se projevilo silným ústupem ledovců a zvýšením hladiny světového oceánu. V nižších zeměp. šířkách bylo horké suché klima do značné míry nahrazeno klimatem savan. Za klimatické optimum v širším smyslu může být dále považována např. perioda křídy v druhé polovině mezozoika (druhohor), naopak sporné je označení malé neboli středověké klimatické optimum, používané někdy pro středověké teplé období.

skupina klimatických oblastí se stejným charakterem makroklimatu, uspořádaných v důsledku zonality klimatu přibližně ve směru rovnoběžek a s ohledem na nadmořskou výšku. Tato pásma jsou základními jednotkami globálních klasifikací klimatu, přičemž se zpravidla dělí do více klimatických typů. Kromě fyzických (skutečných) klimatických pásem, podmíněných též působením azonálních klimatotvorných faktorů, je možné klima Země aproximovat pomocí solárních (matematických) klimatických pásem, která odpovídají solárnímu klimatu. Viz též pásmo teplotní.

charakteristika klimatu určitého místa nebo oblasti s ohledem na jeho vliv na jiné přírodní jevy (např. vznik půd) nebo na činnost člověka (např. zemědělství). Termín je často nesprávně zaměňován s termínem povětrnostní podmínky.

syn. klima.

mech. nebo jiný fyz. účinek povětrnostních faktorů na stavby a konstrukce nebo jejich části. Užívají se termíny zatížení sněhem (viz tlak sněhu), námrazky, větrem, teplotou vzduchu apod. Zákl. charakteristiky klimatických zatížení, potřebné pro projektovou činnost a mapy těchto charakteristik jsou uvedeny v tech. normách. Studium těchto charakteristik patří k úkolům technické meteorologie.

skutečný nebo předpokládaný rytmus hodnot klimatických prvků v sekulárních pozorováních. Viz též rytmy povětrnostní, perioda, periodicita.

viz ohrožení klimatické.

1. méně vhodné označení pro faktor klimatotvorný;
2. vliv klimatu na určitou lidskou aktivitu, např. na hustotu osídlení, zemědělství nebo cestovní ruch.

označení pro stupeň vhodnosti klimatu určitého místa nebo oblasti pro různé druhy hosp. činnosti člověka. Nejčastěji se hovoří o agroklimatickém potenciálu krajiny, který vyjadřuje stupeň vhodnosti klimatu k zemědělské, především rostlinné výrobě. Dále se používá pojem energetický klimatický potenciál krajiny ve smyslu využitelné větrné nebo sluneční energie určitého místa nebo území. Vyhodnocuje se pro potřeby výstavby větrných nebo slunečních elektráren a podobných zařízení. Viz též agroklimatologie, potenciál znečištění ovzduší.

výrazná klimatická hranice, způsobená nejčastěji klimatickou bariérou nebo výrazným rozhraním aktivního povrchu, především na pobřeží oceánů. Např. pohoří rovnoběžkového směru (Alpy, Himaláje aj.) zvýrazňují šířkovou zonalitu klimatu; v případě poledníkového směru (Kordillery, Skandinávské pohoří aj.) tvoří často předěl mezi oceánickým a kontinentálním klimatem.

statistická charakteristika odvozená z měření nebo pozorování meteorologického prvku (popř. sám met. prvek), využívaná pro klimatologické účely, např. prům. denní teplota vzduchu, roč. úhrn srážek, složky tepelné a vláhové bilance apod. Viz též faktor klimatotvorný, rozložení klimatického prvku, řada klimatologická.

souhrnné označení vlastností klimatu charakterizujících jeho dynamiku, tj. denní a roč. chod jednotlivých meteorologických (klimatických) prvků, charakteristický průběh počasí, intersekvenční proměnlivost meteorologických prvků apod.

potenciálně předpověditelná složka klimatu související se změnami vnější části úplného klimatického systému. Časové řady klimatických prvků obsahují vedle této složky, která je z pohledu několika desetiletí většinou velmi malá, jistou nepředpověditelnou složku, zvanou klimatický šum, která je v mnoha případech větší než klimatický signál. Klimatický šum souvisí s vlastní dynamikou vnitřní části úplného klimatického systému projevující se specifickým sledem počasí v každém měsíci, sezoně, roce apod.

část geosféry, která se podílí na procesu geneze klimatu. Zahrnuje atmosféru Země, dále hydrosféru, kryosféru, biosféru a svrchní část litosféry, resp. pedosféry. Jednotlivé složky jsou vzájemně intenzivně provázány, neboť zde v nejrůznějších časových a prostorových měřítkách neustále probíhají fyz., chem. a biologické procesy umožňující výměnu energie, příp. látek (např. záření, vítr, hydrologický cyklus). Zvlášť intenzivní jsou interakce atmosféry a oceánu. Ze statist. souboru stavů klimatického systému je odvozeno klima. Viz též model klimatologický, signál klimatický.

proměnlivost stavu klimatického systému v malých měřítcích, která má malou či žádnou organizovanou strukturu v čase či prostoru. Malé měřítko klimatického šumu je uvažováno relativně vzhledem k měřítkům studovaného klimatického signálu. Oddělení klimatického šumu od klimatického signálu je jeden ze základních úkolů analýzy klimatických dat. Viz šum meteorologický.

klima s určitými charakteristickými vlastnostmi, které se vyskytují v různých částech Země, především v rámci téhož klimatického pásma. Klimatické typy jsou rozlišovány při klasifikaci klimatu buď z hlediska genetického (např. monzunový typ, typ klimatu záp. pobřeží), nebo konvenčně hodnotami klimatických prvků, popř. klimatologckými indexy (např. pouštní typ).

technická zařízení a jejich činnost směřující k vytváření umělých nebo upravených podmínek ovzduší. Klimatizace se provádí v uzavřených prostorách ve snaze zlepšit mikroklima pracovního nebo obytného prostředí, zejména teplotu a vlhkost vzduchu. Spočívá zejména ve vytápění (ohřívání) nebo ochlazování, vysušování nebo zvlhčování vzduchu.

Termín sestává ze slova klima a přípony -izace (pův. lat. -isatio), která je součástí dějových podst. jmen.

zařízení umožňující v uzavřeném prostoru vytvořit požadované hodnoty teploty, vlhkosti a tlaku vzduchu, popř. alespoň jednoho z těchto prvků. Podle toho, o který prvek se jedná, rozlišuje se termostat, hygrostat a barostat (termokomora, hygrokomora a barokomora). V meteorologii se užívá při kalibraci nebo zkoušení přístrojů. Užívá se též v klimatoterapii. Viz též klimatizace, mikroklima uzavřených prostor.

viz geneze klimatu.

popis klimatu převážně v tabelární a mapové formě pomocí vybraných charakteristik klimatických prvků a jevů, sestavený pro stanici, oblast nebo celou Zemi (např. klimatografie letišť, okresů apod.).

Termín pochází ze slova klima a z komponentu -γραφία [-grafia], odvozeného od -γραφos [-grafos] (od slovesa γράφειν [grafein] „psát“).

pracovník kvalifikovaný pro práci v klimatologii. Viz též meteorolog.

Termín se skládá ze slova klima a z řec. komponentu -λoγος [logos] „vědec“.

věda o klimatu, studující dlouhodobé aspekty a celkové účinky met. procesů probíhajících na Zemi. Vzhledem k tomu, že met. děje probíhají v konkrétních podmínkách Země a jsou tudíž modifikovány geogr. faktory, označil K. Knoch (1930) klimatologii za regionální meteorologii. Z tohoto hlediska stojí klimatologie na rozhraní geofyz. a geogr. disciplín.
K hlavním úkolům klimatologie patří:
a) studium geneze klimatu na Zemi jako planetě i v jejích jednotlivých částech, tj. studium klimatogenetických procesů;
b) popis a objasnění klimatických zvláštností oblastí Země od velikosti kontinentů a oceánů až po nejmenší měřítka;
c) třídění neboli klasifikace klimatu a vymezování klimatických oblastí, tj. klimatologická rajonizace (regionalizace);
d) studium klimatu v dobách historických a geologických, kolísání klimatu a změn klimatu, které směřuje i k pokusům o jejich předpověď, v poslední době s využitím mat. modelů klimatu.
Klimatologie ve svém vývoji prošla od původně popisného zaměření do stadia analytického s širokým praktickým uplatněním. Z různých hledisek se dělí na klimatologii obecnou a regionální, teoretickou a aplikovanou, podle měřítka klimatu na makroklimatologii, mezoklimatologii, popř. topoklimatologii a na mikroklimatologii. Podle metodického přístupu hovoříme např. o klimatologii klasické, dynamické, synoptické, komplexní. Popisem klimatu se zabývá klimatografie. Viz též bioklimatologie, dendroklimatologie, paleoklimatologie, kategorizace klimatu.

Termín je poprvé doložen v němčině v 18. století. Skládá se ze slova klima a z řec. komponentu -λoγία [logia] „nauka, věda“.

část klimatologie pojednávající zpravidla v měřítku mezoklimatu o klimatických charakteristikách mezní vrstvy atmosféry. Určujícími veličinami jsou většinou vertikální profily větru, stability teplotního zvrstvení ovzduší, turbulentního toku tepla, vodní páry atd. Součástí této vědní disciplíny je i klimatologie znečištění ovzduší, poskytující dlouhodobé charakteristiky imisí a potenciálu znečištění ovzduší. Viz též klima mezní vrstvy atmosféry.

syn. klimatologie znečištění ovzduší.

syn. aeroklimatologie – část klimatologie, která pojednává o klimatol. charakteristikách meteorologických prvků a veličin ve volné atmosféře. Pozornost se věnuje především dlouhodobým charakteristikám polí meteorologických prvků (veličin) v jednotlivých výškových a izobarických hladinách a vertikálních řezech atmosférou nebo statistickým charakteristikám odvozených met. veličin s cílem např. jejich parametrizace v systémech (předpovědních) rovnic dynamiky atmosféry. Viz též aerologie.

syn. klimatologie imisí – vědní obor, který se zabývá dlouhodobým režimem výskytu znečišťujících příměsí ve spodních vrstvách atmosféry a dlouhodobým režimem met. dějů podmiňujících znečištění ovzduší, šíření a rozptyl příměsi (škodlivin). Viz též klimatologie mezní vrstvy atmosféry, emise, imise, transport znečišťujících příměsí, tvar kouřové vlečky.

hodnocení kvality (též bonity) klimatu malého měřítka z hlediska vhodnosti pro určitý účel, např. v zemědělství, stavebnictví, rekreaci, lázeňství apod. Jde o znalecké a komplexní posouzení klimatických rozdílů zpravidla v měřítku mikroklimatu a místního klimatu prováděné podle metodických schémat, v nichž se např. přihlíží k podmínkám provětrávání čili ventilace daného území, k převládajícím větrům, sklonu k vytváření inverzí teploty vzduchu a mrazových kotlin. Klimatologická bonitace vychází především ze zvláštností reliéfu krajiny a jeho důsledků pro místní klimatické podmínky. Zejména v městských oblastech a průmyslových aglomeracích je vhodné zahrnout do klimatologické bonitace také obsah znečišťujících látek v ovzduší. Je také vhodné, aby klimatologická bonitace byla ověřována ambulantním terénním meteorologickým měřením. Počátky klimatologické bonitace jsou u nás spojovány s pracemi A. Gregora, J. Mrkose a E. Quitta. Viz též bodování počasí.

prům. poloha některé frontální zóny na klimatologických mapách za určité delší období. Poloha frontální klimatologické zóny úzce souvisí s prům. polohou hlavních akčních center atmosféry.

mapa podávající klimatologické informace. Rozlišujeme klimatologické mapy dvojího druhu:
a) mapy plošného (geografického) rozložení klimatologických charakteristik jednotlivých meteorologických prvků a jevů, popř. jejich kombinací, tj. klimatologických indexů. Charakteristiky jsou vypočítány z dlouholetých řad meteorologických pozorování, zpravidla z jednotně stanovených tzv. normálních období. Na klimatologické mapě se především znázorňují průměry, extrémy, amplitudy, data výskytu, trvání jevu apod. Uvedené mapy mají většinou analytický charakter. Nejrozšířenější metodou znázorňování je metoda izolinií;
b) mapy klimatické, tj. mapy geogr. rozložení klimatických typů, podtypů a dalších klimatických jednotek stanovených a vymezených podle zásad některé z klasifikací klimatu. Viz též mapa průměrová, atlas klimatologický, rajonizace klimatologická, normál klimatologický.

předpověď počasí tvořená na základě klimatologických charakteristik daného místa v průběhu kalendářního roku. V oblastech nebo obdobích s velkou proměnlivostí počasí vykazuje velkou neurčitost. Nesmí být zaměňována za scénáře změn klimatu.

vyčleňování klimatických oblastí, podoblastí, okresů apod. v různých měřítkách klimatu vyznačujících se určitou homogenitou klimatických veličin. Klimatologické rajonizace jsou buď obecné, vystihující celkovou prostorovou diferenciaci klimatu, nebo jsou provedeny pro speciální účely, např. zemědělství, stavebnictví aj. Místo termínu rajonizace někteří autoři používají ve stejném smyslu pojmu regionalizace, jiní oba pojmy významově odlišují. Viz též hranice klimatická, kategorizace klimatu, klasifikace klimatu.

viz rajonizace klimatologická.

meteorologická stanice, jejímž úkolem je provádět klimatologická pozorování a měření v pevně stanovených termínech, v ČR zpravidla v klimatologických termínech. Data jsou předávána do zpracovatelských center a slouží pro získávání režimových časových a prostorových meteorologických a klimatologických informací. Klimatologické stanice se dělí podle rozsahu a zaměření činnosti na klimatologické stanice základní, doplňkové a srážkoměrné.

meteorologické pozorování prováděné především na klimatologických stanicích v klimatologických termínech. Mezi klimatologická pozorování v širším smyslu patří i ambulantní terénní meteorologická měření, jejichž účelem je bližší poznání mikroklimatu, topoklimatu, popř. mezoklimatu.

syn. atlas podnebí – ucelený soubor map převážně s klimatologickou tematikou. Obsahuje zejména mapy měs. a roč. charakteristik hlavních klimatických prvků odvozených z dostatečně dlouhého období. Zákl. klimatologickým atlasem pro naše území je Atlas podnebí Česka (ČHMÚ Praha, ÚP Olomouc, 2007), vydaný jako encyklopedické dílo obsahující nejen mapy v měřítcích 1 : 1 mil., 1 : 2 mil. a 1 : 5 mil., nýbrž i obsáhlou textovou, tabulkovou a grafickou část. Atlas byl vydán v česko-anglické mutaci (Climate Atlas of Czechia). Základním zpracovaným obdobím je 1961 – 2000. Předcházejícím mapovým dílem české klimatologie byl Atlas podnebí Československé republiky (Praha, ÚSGK 1958), který obsahoval 89 klimatologických, fenologických a jiných map v měřítku 1 : 1 mil. a 11 listů diagramů. Mapy teplotních a srážkových charakteristik byly sestaveny většinou z období 1901 – 1950. Charakter specializovaného klimatologického atlasu má mapová příloha studie M. Kurpelové, L. Coufala aj. Čulíka „Agroklimatické podmienky ČSSR“ (Bratislava, HMÚ 1975) obsahující mapy agroklimatických charakteristik v měřítku 1 : 1 mil. z období 1931–1960.

graf obsahující klimatologické informace. Jde o znázornění jednoho nebo více klimatických prvků nebo veličin v různých souřadnicových soustavách, nejčastěji v pravoúhlé nebo polární soustavě. Viz též klimagram.

prům. sezonní nebo charakteristická geogr. poloha hlavních atmosférických front, popř. frontálních zón v určité oblasti, zpravidla v místech max. tlakového gradientu mezi klimatickými akčními centry atmosféry. Klimatologické fronty se znázorňují na klimatologických mapách, na rozdíl od reálných atm. front zakreslovaných do synoptických map. Klimatologické fronty se rozpadají na větve, např. polární klimatologická fronta se dělí na atlantickou polární frontu, středomořskou polární frontu aj. Viz též klasifikace klimatu Alisovova.

veličina sloužící k vyhodnocení některé vlastnosti klimatu, nebo ke stanovení fáze určité oscilace. V prvním případě jde např. o indexy humidity a indexy kontinentality, v druhém případě o nejrůznější indexy cirkulace. Mezi klimatologické indexy dále řadíme počty charakteristických dní a další ukazatele, které umožňují sledovat mj. změny klimatu.

soubor tabelárních výsledků statist. zpracování dlouhodobých řad met. měření na daném letišti, vypracovaný v souladu s Technickými pravidly WMO – No. 49, VOL II, kapitola C.3.2 Aeronautical Climatology. Letištní klimatologický přehled se pro mezinárodní letiště zpracovává závazně a tabulky mají stanovenou skladbu. Tabulky modelu A obsahují výsledky zpracování četnosti výskytu (v procentech) dráhové dohlednosti nebo dohlednosti a výšky základny význačné oblačnosti (BKN nebo OVC) ve stanovených intervalech. Tabulky modelu B poskytují přehled o četnostech výskytu dohledností ve stanovených intervalech a termínech. Tabulky modelu C dávají informace o četnosti výskytu výšek základny význačné oblačnosti ve stanovených intervalech a termínech. V tabulkách modelu D je zachycena současná četnost výskytu směru větru (ve 30° intervalech) a rychlosti větru ve stanovených intervalech a tabulky modelu E udávají četnost výskytu teploty ve stanovených intervalech (po 5 °C) a termínech. Viz též klimatografie, meteorologie letecká.

klimatologická charakteristika získaná z mnohaletých pozorování, zpravidla za 30 let, aby se eliminovaly její krátkodobé výkyvy. Pro studium klimatu různých míst je třeba, aby se klimatologické normály vztahovaly ke stejnému období. Podle doporučení Světové meteorologické organizace (WMO) jsou standardní klimatologické normály počítány z třicetiletí 1901–1930, 1931–1960, 1961–1990, atd. Pokud nejsou k dispozici údaje dané stanice z celého období, aktuálně z období 1961–1990, WMO doporučuje výpočet tzv. prozatímních klimatologických normálů za období alespoň deseti let, které začíná 1. ledna roku, který končí číslem 1 (např. z období od 1. ledna 1991 do 31. prosince 2010). V běžné klimatologické praxi v České republice se před výpočtem normálu ze stanice s neúplnou řadou provádí doplnění dat pomocí nejvhodnější okolní stanice (např. pomocí lineární regrese). WMO nově doporučuje počítat normály za vždy nejnovější třicetiletí (1971–2000, 1981–2010, atd.) místo za období stanovené pro výpočet standardních klimatologických normálů.

chronologicky nebo podle velikosti uspořádaná posloupnost klimatických prvků. Mezi nejčastěji používané klimatologické řady patří např. řada denních, pentádních, dekádních, měs. a roč. průměrů teploty vzduchu, řada měs. a roč. úhrnů srážek, řada roč. amplitud teploty vzduchu apod. Při vytváření klimatologické řady z řad met. pozorování a při jejich klimatologickém zpracování se většinou vychází z metod mat. statistiky. V některých případech může klimatologická řada splývat s řadou met. pozorování.

jednotná doba pozorování na met. stanici, stanovená podle místního stř. slunečního času platného pro lokalitu stanice. V daném dni a pro danou zeměp. šířku je tedy na všech stanicích sítě v témže klimatologickém termínu Slunce ve stejné výšce nad obzorem, čímž jsou zajištěny z tohoto hlediska homogenní podmínky pro získávání met. dat. V ČR se měření provádí v klimatologických termínech 7, 14 a 21 h na základních a v 7 h místního stř. slunečního času na srážkoměrných stanicích.

oblast, v níž je reliéf zemského povrchu utvářen exogenními geomorfologickými procesy, které jsou klimaticky podmíněny. Poloha a velikost takové oblasti se mění v souvislosti se změnami klimatu. Dnešní reliéf povrchu pevnin je zpravidla polygenetický v důsledku pohybu klimatických pásem během geol. minulosti a současného působení endogenních sil. Viz též klimatická geomorfologie, klasifikace klimatu geomorfologická.

v ekologii a ekologické klimatologii označení klimatické (mikroklimatické) složky abiotických vlastností nejmenší prostorové jednotky, kterou lze považovat za homogenní, tj. ekotopu. Viz též energotop.

Termín se skládá ze slova klima a z řec. τόπος [topos] „místo“, čímž vyjadřuje soubor klimatických vlastností stanoviště.

syn. léčba klimatická – léčebná metoda, jež využívá příznivých vlastností klimatu k léčbě některých chorobných stavů nebo k prevenci. Provádí se buď v klimatických lázních v přírodních podmínkách (tzv. přirozená klimatoterapie), nebo v klimatizačních komorách za uměle vytvořených podmínek (tzv. umělá klimatoterapie).

Termín se skládá ze slova klima a z řec. θεραπεία [therapeia] „ošetřování, péče“ (z θεραπεύειν [therapeuein] „pečovat, starat se“).

činitel podílející se na genezi klimatu. Změna jednoho nebo více faktorů (v angličtině tzv. forcing) má za následek odpovídající vývoj klimatu ve formě kolísání klimatu, případně jednosměrné změny klimatu. Ta probíhá tak dlouho, dokud prostřednictvím záporných zpětných vazeb nedojde k opětovnému ustavení rovnováhy klimatického systému. Klimatotvorné faktory se zpravidla navzájem ovlivňují, nicméně lze rozlišit jejich skupiny podle několika kritérií. Nejčastěji se uvádějí astronomické, geografické a antropogenní klimatotvorné faktory, dále podle mechanizmu působení radiační a cirkulační klimatotvorné faktory. Podle měřítka působení můžeme rozlišit faktory od globálních po lokální, z časového hlediska kontinuální a epizodické. Některé klimatotvorné faktory působí v daném místě bezprostředně, působení jiných faktorů se přenáší do určité oblasti prostřednictvím dálkových vazeb.

syn. klimagram.

Termín se skládá ze slova klima a z řec. γράμμα [gramma] „písmeno, záznam“.

označení pro typický tvar studené vzduchové hmoty, postupující za studenou frontou na místo teplého vzduchu. O klínu studeného vzduchu lze však hovořit i pod teplou frontou, kdy studený vzduch ustupuje. Viz též profil atmosférické fronty, čelo studeného vzduchu, „blána“ studeného vzduchu.

syn. uzel.

souhrnné označení mikrofyzikálních procesů, při nichž vodní kapky nebo ledové částice v oblaku rostou zachycováním jiných oblačných částic při vzájemných nárazech. Vyskytuje se ve starší meteorologické literatuře. V současné době označujeme procesy růstu vodních kapek při jejich vzájemných nárazech jako koalescence, vznik shluků ledových krystalků jako agregace a růst krupek a krup namrzáním přechlazených kapek jako zachycování nebo sběr.

Termín pochází z lat. slova coagulatio „srážení, houstnutí“, odvozeného od slovesa coagulare „působit srážení, houstnutí“ (od coagulum „syřidlo; sražené mléko“, a to od cogere „shánět, shromažďovat“).

ve fyzice oblaků a srážek splývání vodních kapek, k němuž může dojít při vzájemných kolizích kapek v oblaku. Koalescence je základním mechanizmem růstu kapek do velikosti srážkových kapek zejména v konvektivních oblacích. Navazuje na počáteční stadium růstu zárodků vodních kapiček prostřednictvím difuze vodní páry a její kondenzací. V tropických oblacích koalescence stačí k vyvolání dešťové srážky. Uplatňuje se však i v kapalné části oblaků vyšších zeměp. šířek, kde při nižší absolutní vlhkosti než v tropech je vznik srážek podmíněn přítomností ledové fáze. Výsledkem koalescence vodních kapek je růst šířky spektra velikosti oblačných kapiček zvýšením rychlosti růstu zejména větších kapek.
Z hlediska příčiny rozlišujeme koalescenci:
a) gravitační, při níž dochází ke srážkám kapek, které mají odlišnou velikost a tedy i pádovou rychlost;
b) turbulentní, vyvolanou turbulentními fluktuacemi rychlosti proudění vzduchu;
c) elektrostatickou, v důsledku elektrostatického přitahování mezi opačně nabitými kapičkami, nebo mezi nabitou a el. neutrální kapičkou;
d) spontánní, působenou nepravidelnými pohyby nejmenších zárodečných kapiček (Brownův pohyb) aj.
Dominantním procesem růstu kapek koalescencí v oblacích je gravitační koalescence. Rychle padající velké kapky mohou splynout s malými kapičkami vyskytujícími se v objemu vzduchu vymývaném velkou kapkou. Při matematickém modelování rozlišujeme model spojité koalescence, při níž všechny kapky dané velikosti rostou stejnou rychlostí, a model kvazistochastické koalescence, který bere v úvahu pravděpodobnostní vlastnosti procesu koalescence. Starší meteorologické práce užívají pro koalescenci termín koagulace. Viz též účinnost koalescenční, účinnost sběrová.

Termín pochází z lat. coalescentia „srůstání, sloučení“, odvozeného od coalescere „srůstat, slučovat se“ (z předpony co- s významem „s, spolu“ a alescere „růst“, srov. adolescence).

syn. teorie vzniku srážek koalescencí.

syn. teorie koalescenční – teorie vzniku srážek vypadávajících především v tropických oblastech z teplých oblaků, v nichž vývoj srážkových částic nemůže probíhat za účasti ledové fáze. Základem vysvětlení je určitý počet oblačných kapek značně větších než většina ostatních, přičemž větší kapky se ve výstupném proudu pohybují pomaleji a mohou koalescencí s malými kapkami růst. Narostou-li do takových rozměrů, že jejich pádová rychlost převýší rychlost výstupných pohybů vzduchu v oblaku, padají oblakem a během svého pádu dále narůstají koalescencí. Po dosažení kritické velikosti se tříští a větší zbytky rozpadlých kapek jsou pak výstupními pohyby znovu unášeny vzhůru, rostou koalescencí s malými oblačnými kapičkami a celý proces se může opakovat. Tímto způsobem se „řetězovou reakcí" v oblaku zvětšuje počet velkých kapek, které posléze mohou vypadnout ve formě kapalných srážek. Podmínkou účinného působení popsaného mechanismu je velký vodní obsah oblaku a taková výstupná vertikální rychlost, která umožní koalescenční růst kapek do velikosti, že se nevypaří u vrcholku oblaku, ale budou padat dolů a dále růst koalescencí.
Příčina počátečního rozdílu ve velikosti kapek není jednoznačně určena. Velké kapky mohou vznikat přednostně na řídkých obřích kondenzačních jádrech, mohou být důsledkem změn vertikální rychlosti nebo koncentrace kondenzačních jader v oblasti kondenzační hladiny.
Ve středních zeměpisných šířkách se koalescence může při vzniku srážek významněji uplatňovat zejména v konvektivních oblacích jako doplnění procesů probíhajících dle teorie vzniku srážek ledovým procesem. Viz též instabilita oblaku koloidní.

poměr počtu kapek, které splynou s větší padající kapkou (kolektorem) po vzájemné kolizi, a počtu těchto kolizí. Lze ji interpretovat jako pravděpodobnost, že kapka při kolizi s kolektorem skutečně splyne, takže dochází ke koalescenci. Obvykle se předpokládá koalescenční účinnost rovna jedné. Viz též účinnost sběrová.

numerická, výjimečně alfanumerická hodnota sloužící k popisu významu met. veličiny, kterou nelze vyjádřit numerickou hodnotou ve stanovených jednotkách, např. typ stanice, typ přístrojového vybavení, stav a průběh počasí, druh oblaků. V tradičních alfanumerických kódech se kódová čísla používají i pro vyjádření hodnoty některých meteorologických prvků, pokud rozsah daného prvku nemůže být přímo uveden stanoveným počtem symbolických písmen. Význam kódových čísel pro daný met. prvek jedefinován v kódové tabulce, která může být společná pro různé meteorologické kódy.

viz koeficient turbulentní difuze.

viz koeficient laterální disperze, koeficient vertikální disperze.

syn. parametr drsnosti.

viz koeficient vazkosti.

viz koeficient vazkosti.

statist. veličina σ_y rozměru délky, používaná zejména při studiu horiz. rozptylu pasivní příměsi v atmosféře, která charakterizuje turbulentní stav atmosféry v horiz. rovině. Lze ji určit např. z měření pulzací horiz. složek vektoru větru; charakterizuje intenzitu rozptylu příměsí v ovzduší v horiz. směru kolmém na směr proudění. Viz též model Suttonův, koeficient vertikální disperze, pulzace větru.

viz odtok.

syn. koeficient absorpce.

faktor úměrnosti C_X ve vztahu F_X = C_X u (X – X^*), kde u je rychlost větru, F_X značí turbulentní tok tepla, vodní páry, znečišťující příměsi apod. mezi zemským povrchem charakterizovaným hodnotou X příslušné veličiny (teploty, měrné vlhkosti, koncentrace látky apod.) a okolím charakterizovaným hodnotou X^* této veličiny. Koeficient přestupu v přízemní vrstvě atmosféry závisí na dynamickém stabilitním parametru.

syn. koeficient transmisní – poměr intenzity přímého slunečního záření v úrovni zemského povrchu k intenzitě přímého slunečního záření na horní hranici atmosféry, přepočtený pro referenční stav, kdy sluneční paprsky procházejí ovzduším kolmo k zemskému povrchu. Protože schopnost atmosféry propouštět přímé sluneční záření závisí na vlnové délce (zhruba roste se zvětšující se vlnovou délkou), určuje se koeficient propustnosti atmosféry zpravidla pro různé dostatečně úzké části spektra. Potom hovoříme o spektrálním, popř. monochromatickém koeficientu propustnosti atmosféry. Spolu s Linkeho zákalovým faktorem patří koeficient propustnosti atmosféry k základním charakteristikám vyjadřujícím schopnost zemské atmosféry propouštět sluneční záření; souvisí s vlhkostí a s mírou znečištění vzduchu. V suché a čisté atmosféře má koeficient propustnosti atmosféry celkově pro spektrum slunečního záření hodnotu blízkou 0,9; v reálné atmosféře zpravidla od 0,70 do 0,85. Koeficient propustnosti atmosféry f souvisí s objemovým koeficientem extinkce β_ex vztahem
$f=exp\left(-{\int }_0^{\infty }{\beta }_{ex}dz\right)$
Pokud se jedná o viditelný obor slunečního záření, označuje se též jako koeficient průzračnosti atmosféry. Viz též koeficient absorpce, koeficient rozptylu.

charakteristika schopnosti daného prostředí rozptylovat záření. Rozlišujeme objemový a hmotový koeficient rozptylu. Objemový koeficient rozptylu je číselně roven množství zářivé energie rozptýlené z paprsku jednotkové intenzity na dráze jednotkové délky. Vynásobením objemového koeficientu rozptylu převrácenou hodnotou hustoty rozptylujícího prostředí dostaneme hmotový koeficient rozptylu. V meteorologii se setkáváme s koeficientem rozptylu slunečního záření, jehož hodnota závisí na vlnové délce. S ohledem na tuto závislost se koeficient rozptylu obvykle udává jen pro určitou dostatečně úzkou část spektra slunečního záření, takže lze hovořit o spektrálním, popř. monochromatickém koeficientu rozptylu. Viz též koeficient absorpce, koeficient extinkce, rozptyl Rayleighův, rozptyl Mieův.

faktor úměrnosti k ve vztahu
$Q_n=-k\frac{\partial T}{\partial n},$
kde Q_n je tok tepla transportovaného vedením ve směru n a ∂T/∂n značí změnu teploty připadající na jednotkovou vzdálenost ve směru n. O tomto koeficientu mluvíme v obecné fyzice zpravidla v souvislosti s molekulární vodivostí. V meteorologii se však častěji setkáváme s vodivostí turbulentní, pro niž hodnota koeficientu tepelné vodivosti ve vzduchu vzrůstá oproti molekulární vodivosti až o 6 řádů.

veličina a, definovaná vztahem
$a=\frac{k}{\rho c},$
kde k je koeficient tepelné vodivosti, ρ hustota a c měrné teplo daného prostředí. Jedná-li se o prostředí plynné, potom jako c používáme měrné teplo při stálém tlaku c_p. Koeficient teplotní vodivosti charakterizuje schopnost prostředí přenášet teplotní změny. V případě turbulentního přenosu tepla je totožný s koeficientem turbulentní difuze pro teplo.

v meteorologii nevhodné syn. pro koeficient odporový.

podíl koeficientu turbulentní výměny a hustoty prostředí, v meteorologii tedy zpravidla hustoty vzduchu. Rozlišujeme koeficient turbulentní difuze pro hybnost, teplo, vodní páru, popř. znečišťující příměsi. Koeficient turbulentní difuze patří k nejužívanějším charakteristikám turbulence. Z hlediska form. analogie mezi charakteristikami turbulentního a vazkého laminárního proudění je koeficient turbulentní difuze pro hybnost analogem kinematického koeficientu vazkosti a koeficient turbulentní difuze pro teplo analogem koeficientu teplotní vodivosti. Viz též koeficient difuze zobecněný.

koeficient A ve vzorci pro turbulentní tok
$Q=-A\frac{\partial s}{\partial z},$
kde Q je vert. tok fyz. vlastnosti s, vztažené k jednotce hmotnosti. Koeficient turbulentní výměny roste od zemského povrchu zhruba po horní hranici přízemní vrstvy atmosféry, nad ní je buď přibližně konstantní, nebo častěji pomalu klesá. Lze jej určit z měření větru a teploty vzduchu v různých výškách. S koeficientem turbulentní difuze K je spjat vztahem
$A=\rho K,$
kde ρ je hustota prostředí. Jako uvedená vlastnost s se může vyskytovat hybnost, teplo, vodní pára či různé znečišťující příměsi; podle toho rozlišujeme koeficient turbulentní výměny pro hybnost, teplo, vodní páru a znečišťující příměsi. Z hlediska form. analogie mezi charakteristikami turbulentního a vazkého proudění je koeficient turbulentní výměny protějškem dyn. koeficientu vazkosti.

statist. veličina σ_z, používaná zejména při studiu vert. rozptylu pasivní příměsi v atmosféře, která charakterizuje turbulentní stav atmosféry a intenzitu rozptylu znečištění ve vert. směru. Lze ji určit např. z pulzací vert. složky vektoru větru. Viz též model Suttonův, koeficient laterální disperze.

syn. koeficient vazkosti.

syn. koeficient viskozity – patří k zákl. hydrodyn. veličinám, v meteorologii se s ním setkáváme zejména ve fyzice mezní vrstvy atmosféry. Rozlišujeme koeficient vazkosti dynamický a kinematický.
1. Koeficient vazkosti dynamický je faktor úměrnosti μ ve vztahu
$\tau =\mu \frac{\partial v}{\partial n},$
kde $\tau$ značí vazké napětí a ∂v/∂n změnu rychlosti proudění připadající na jednotkovou vzdálenost ve směru normály jednotkové plochy, k níž vztahujeme $\tau$. Uvedené mat. vyjádření se obvykle nazývá Newtonovým zákonem pro vazké proudění.
2. Koeficient vazkosti kinematický je poměr dynamického koeficientu vazkosti a hustoty uvažované tekutiny, v meteorologii hustoty vzduchu.

syn. index zavlažení – tradiční označení pro některé indexy humidity.

syn. koeficient extinkce.

syn. fluktuace klimatu – vývoj klimatu ve formě nepravidelných, případně periodických víceletých výkyvů klimatu kolem průměrného stavu; v druhém případě někdy mluvíme o klimatických cyklech. Tzv. sekulární kolísání klimatu se odehrávají v měřítku desítek, stovek roků nebo ještě podstatně delších časových úsecích. Tento vývoj nemá jednostranný neboli progresivní charakter, čímž se liší od změn klimatu. Kolísání klimatu zasahují různě velké oblasti Země a projevují se výkyvy klimatických prvků v klimatologických řadách. Příčinami kolísání klimatu mohou být oscilace, spojené s dlouhodobějšími výkyvy všeobecné cirkulace atmosféry.

syn. účinnost srážková  - poměr počtu kapek, které narazí na padající větší kapku (kolektor) vlivem setrvačné a aerodynamické síly působící při obtékání kolektoru vzduchem, a celkového počtu kapek, které se nacházejí v geometrickém objemu vymývaném kolektorem. Kolizní účinnost lze interpretovat jako pravděpodobnost, že dojde ke srážce kolektoru s menší kapkou, která se náhodně vyskytuje v geometrickém objemu vymývaném kolektorem.Viz též účinnost koalescenční, účinnost sběrová.

z hlediska turbulentního proudění v atmosféře má značný význam tzv. první a druhá Kolmogorovova hypotéza. První hypotéza říká, že: „Při dostatečně velkém Reynoldsově čísle má v každém turbulentním proudění statistika pohybů malých měřítek (tj. malých vírových turbulentních elementů) univerzální charakter určený jednoznačně kinematickou vazkostí proudící tekutiny a rychlostí disipace“, zatímco druhou hypotézu lze aplikovat na větší turbulentní víry, pro něž podle ní platí: „V každém turbulentním proudění má při dostatečně velkém Reynoldsově čísle statistika pohybů od jisté definované velikosti měřítka univerzální charakter, který závisí na disipaci turbulentní kinetické energie, nikoli však na kinematické vazkosti.“ Tyto hypotézy mají při modelování turbulentního proudění mj. ten praktický důsledek, že je-li dosaženo Reynoldsova čísla dostatečně velkého pro plně vyvinutou turbulenci, je možné zanedbat změny charakteristik turbulence s dalším růstem tohoto čísla.

nevh. označení pro hydrologický cyklus.

vlastnost oblaku, která vystihuje nestabilitu spektra velikosti oblačných elementů i jejich fázového složení. Při vývoji oblaku roste část oblačných elementů na úkor ostatních a až ve formě srážek vypadává z oblaku. Typickým příkladem koloidní instability oblaku je růst kapek koalescencí, agregace ledových krystalů a růst ledových krystalů na úkor přechlazených vodních kapek ve smíšeném oblaku v důsledku rozdílného tlaku nasycené vodní páry nad vodou a ledem. Viz též teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova.

syn. UV dozimetr.

klimatologická metoda, jíž se studuje klima nikoliv podle jednotlivých klimatických prvků, nýbrž podle jejich souborů vytvářených na základě předem stanovených intervalů jejich hodnot. Zákl. jednotkami klimatologického zpracování jsou pak třídy a typy počasí charakterizující počasí jednotlivých dní. Klima, jakožto dlouhodobý režim počasí, je z komplexně klimatologického hlediska vyjadřováno četnostmi různých tříd a typů počasí, jejichž výskyt může být hodnocen metodami klasické nebo dynamické klimatologie. Zakladatelem komplexní klimatologie je sovětský klimatolog E. E. Fedorov (1921–1985). Komplexní klimatologií pro území ČR a SR zabýval především slovenský klimatolog Š. Petrovič, který touto metodou zpracoval zejména klima lázní na Slovensku.

radiosondážní měření všech zákl. meteorologických prvků, totiž tlaku, teploty a vlhkosti vzduchu, směru a rychlosti větru. Je zákl. měřením konaným na radiosondážních stanicích.

množství znečišťujících látek v jednotce objemu vzduchu. U plynných znečišťujících látek musí být objem normován při teplotě 293 K a atmosférickém tlaku 101,3 kPa. U částic a látek, které se mají v částicích analyzovat (např. olovo), se objem odběru vzorků vztahuje k vnějším podmínkám, jako jsou teplota a atmosférický tlak v den měření. Vyjadřuje se buď v rozměru hmotnost na objem, zpravidla v µg.m^–3, popř. mg.m^–3, nebo v rozměru objemu na objem, tj. počtem objemových částí sledované plynné látky v miliónu objemových částí vzduchu (ppm = parts per million), při menších hodnotách koncentrace znečišťujících látek v miliardě částí vzduchu (ppb = part per billion; billion v amer. angličtině = miliarda). Jednotky ppm a ppb se používají především v anglosaské literatuře. Např. pro SO₂ za standardních podmínek přibližně platí, že 1 ppb = 2,66 µg.m^–3, 1 µg.m^–3 = 0,38 ppb. V oblasti čistoty ovzduší se jako koncentrace znečišťující látky někdy fyz. nesprávně označuje hmotnost znečišťující látky obsažená v jednotce hmotnosti vzduchu. Směrnice Evropské unie, implementované do vnitrostátního práva členských států, stanovují nejvyšší přípustné koncentrace (NPK) znečišťujících látek v ovzduší a povolené počty jejich překročení. Viz též hygiena ovzduší, imise, měření znečištění ovzduší.

index vláhový Končkův index humidity, který navrhl M. Konček (1955) ve tvaru
$I_z=\frac{R}{2}+\text{<mi>Δ</mi>}r-10T-\left(30+v^2\right),$
kde R je úhrn srážek za období od dubna do září, Δr kladná odchylka srážek za tři zimní měsíce (prosinec až únor) od hodnoty 105 mm, T je prům. teplota vzduchu za období od dubna do září ve °C, v je prům. rychlost větru ve 14 hodin za totéž období v m.s^–1.
Index byl použit při klimatologické rajonizaci bývalého Československa, přičemž byly vymezeny následující oblasti: suché (I_z < –20), mírně suché (–20 ≤ I_z < 0), mírně vlhké (0 ≤ I_z < 60), vlhké (60 ≤ I_z < 120) a velmi vlhké (120 ≤ I_z).

syn. index zavlažení Končkův.

fázový přechod vody ze skupenství plynného (vodní pára) do skupenství kapalného (voda), při němž dochází k uvolňování latentního tepla kondenzace. Kondenzace vodní páry se uplatňuje v atmosféře při vzniku a růstu oblačných a mlžných kapiček, na zemském povrchu při vzniku kapiček rosy, nebo ovlhnutí předmětů při styku relativně teplého vlhkého vzduchu s chladnějším podkladem. Viz též heterogenní nukleace, kondenzační jádra, koalescence.

hladina v atmosféře, určená svou výškou, popř. tlakem vzduchu, v níž se vzduch stává nasyceným vodní párou při adiabatickém ději. Přechod k nasycení je vyvolán ochlazením vzduchu při adiabatické expanzi. Podle podmínek, za kterých adiabatický děj probíhá, rozlišujeme kondenzační hladinu výstupnou, konvekční a turbulentní. Viz též kondenzace vodní páry.

syn. pruh kondenzační.

viz aerosoly sekundární.

v meteorologii aerosolové částice, které mají fyz. a chem. vlastnosti vhodné k tomu, aby se staly centry kondenzace vodní páry heterogenní nukleací vody. Bez přítomnosti kondenzačních jader by bylo ke vzniku vodních kapiček homogenní nukleací vody třeba přesycení vodní páry řádu 10² %, které se však v přírodních atmosférických podmínkách prakticky nevyskytuje. Část kondenzačních jader je pevninského, popř. i antropogenního původu (např. některé produkty umělých spalovacích procesů rozptýlené ve vzduchu), avšak značný význam se přisuzuje hygroskopickým a ve vodě rozpustným krystalkům mořských solí, které se do atmosféry dostávají následkem vypařování vodních kapek odstřikujících z mořské pěny. Kondenzační jádra lze klasifikovat z mnoha hledisek. Nejčastější je dělení podle:
a) velikosti na jádra Aitkenova (s poloměrem r < 10^–7 m), velká kondenzační jádra (10^–7 ≤ r ≤ 10^–6 m) a obří kondenzační jádra (r > 10^–6 m);
b) skupenství na jádra kapalná a tuhá, resp. smíšená z obou fází;
c) povrchových vlastností na jádra nerozpustná, ale smáčitelná vodou, jádra rozpustná a jádra tvořená kapičkami roztoků solí, kyselin apod.;
d) el. vlastností na jádra neutrální a nabitá (ionty);
e) chem. a fyz. vlastností na jádra přechodná a trvalá.
Nukleační schopnost kondenzačních jader popisujeme pomocí tzv. spektra aktivity jader, které udává počet kondenzačních jader v jednotce objemu vzduchu aktivních při daném přesycení. Obvyklým vyjádřením spektra aktivity je vztah ve tvaru n = n₀S^k, kde n udává objemovou koncentraci jader aktivních při přesycení S [%] a empirické parametry n₀ a k jsou nejčastěji udávány odděleně pro maritimní a kontinentální kondenzační jádra. Viz též aerosol atmosférický.

nevh. označení, viz pruh kondenzační, pás kondenzační.

viz tromba.

syn. pruh kondenzační.

syn. pás kondenzační, stopa kondenzační – umělý oblak vzhledu cirru až cirrocumulu, který vzniká za letadlem nebo raketou v horní troposféře a ve spodní stratosféře. Kondenzační pruhy bývají zpočátku široké 5 až 10 m a vytvářejí se ve vzdálenosti 50 až 100 m za letadlem. Jejich trvání zpravidla nepřesahuje 40 minut. Nejčastěji se vyskytují při teplotě –40 až –50 °C ve výšce 7 až 12 km. Vert. tloušťka vrstvy s vhodnými podmínkami pro vznik kondenzačních pruhů bývá asi 2 km. Kondenzační pruh vzniká kondenzací vodní páry na kondenzačních jádrech, která dodávají letadla a rakety do ovzduší, a následným mrznutím vzniklých přechlazených kapek. Jeho vznik je ovlivňován i poklesem tlaku vzduchu v oblasti adiabatického rozpínání vzduchu. Z angl. condensation trail vznikl mezinárodně často používaný termín (zkratka) contrail. Ve starší české literature se lze setkat s nevhodným označením „kondenzační sledy“, které vzniklo přímým převzetím ruského termínu.

vlhkoměr sloužící k určení teploty rosného bodu nebo teploty bodu ojínění stanovením teploty uměle ochlazovaného, zpravidla leštěného, kovového povrchu v okamžiku, kdy se na něm objeví kapalná nebo pevná fáze vody.

viz kondezátor sférický.

vlastnost pole větru charakterizovaná sbíhavostí proudnic. Někdy se nesprávně zaměňuje s konvergencí proudění. Viz též čára konfluence, pole deformační, difluence.

Termín pochází z pozdnělat. confluentia „stékání, spojování“, odvozeného od confluere „stékat se, sbíhat se“ (z předpony con- s významem „s“ a fluere „téci, plynout“).

proudění charakterizované sbíhajícími se proudnicemi. Viz též konfluence, proudění difluentní.

syn. prachoměr.

Termín se skládá z řec. κόνις [konis] „prach“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

námořnické označení pro oblasti oceánů v zeměp. šířkách 25 až 40°, přesněji pro vnitřní části subtropických anticyklon se slabým větrem nebo častým bezvětřím. Název koňské šířky pochází z doby plachetnic, kdy se přepravovali koně napříč oceánem z Evropy do Ameriky. V uvedených zeměp. šířkách se pro slabý vítr plavba zdržovala a koně na palubách plachetnic hynuli nedostatkem pitné vody, když se cesta příliš prodloužila. Viz též pás vysokého tlaku vzduchu subtropický, tišiny subtropické, čtyřicítky řvoucí.

miskový nebo lopatkový anemometr, v němž se mžikově uzavírá el. kontakt po určitém konstantním počtu otáček rotujícího čidla. Uzavření kontaktu bývá indikováno pomocí světelných nebo zvukových signálů. Doba mezi dvěma po sobě následujícími signály se měří stopkami nebo jsou el. impulzy zaznamenávány na registrační válec s konstantní rotační rychlostí. Jde o přístroj, který se už v současném meteorologickém provozu nepoužívá.

v čes. met. literatuře méně používaný termín pro znečištění ovzduší.

Termín pochází z pozdnělat. contaminatio „znečištění, pošpinění“, odvozeného od contaminare „dotýkat se, znečištit, pošpinit“.

souhrn vlastností klimatu podmíněných působením pevniny na procesy geneze klimatu, a to v protikladu k oceánitě klimatu. Obecně vzrůstá směrem od oceánu do nitra pevniny, přičemž je charakteristická pro vnitrozemí rozlehlých pevnin a pro oblasti ležící od pobřeží proti směru převládajícího větru. Relativně kontinentální je i klima pobřeží omývaných studenými oceánskými proudy. Mezi oceánickým a kontinentálním klimatem může existovat široké pásmo přechodného klimatu nebo naopak výrazný klimatický předěl, způsobený nejčastěji meridionálně orientovanou klimatickou bariérou. V členitém reliéfu je míra kontinentality značně heterogenní v závislosti na jeho tvarech. Kontinentalita klimatu se projevuje v ročním, případně i denním chodu řady klimatických prvků, přičemž tyto projevy nemusí být stejně výrazné. Z tohoto hlediska rozlišujeme především kontinentalitu klimatu termickou a ombrickou, dále pak barickou, vyjádřenou v tlakovém poli přítomností sezonních akčních center atmosféry. Kromě toho se kontinentalita klimatu projevuje v průměru menší relativní vlhkostí vzduchu, menší rychlostí větru a menší oblačností v létě a ve dne. Dynamická klimatologie rozeznává dynamickou kontinentalitu podle četnosti výskytu pevninského, resp. mořského vzduchu. Pro vyjádření míry kontinentality klimatu bylo navrženo mnoho indexů kontinentality, ta nicméně může kolísat během roku nebo se měnit v čase v souvislosti s kolísáním klimatu, případně změnami klimatu.

studená anticyklona vytvářející se nad prochlazenou pevninou v zimě. Je obvykle sezonním akčním centrem atmosféry. Mezi kontinentální anticyklony patří zejména sibiřská a kanadská anticyklona.

syn. klima pevninské – klima s výraznou kontinentalitou klimatu.

syn. vzduch pevninský.

syn. tlakoměr Wildův–Fuessův – dvouramenný rtuťový nádobkový–násoskový tlakoměr s pohyblivým dnem nádobky, dříve často používaný jako etalonový normální tlakoměr při zkoušení jiných rtuťových tlakoměrů.

1. ve fyzice přenos tepla prostřednictvím proudění tekutin, v protikladu k vedení tepla (kondukci) a záření (radiaci);
2. v meteorologii výstupné a kompenzační sestupné pohyby vzduchu mezosynoptického měřítka nebo mikroměřítka, převážně vyvolané kladným vztlakem, vznikajícím následkem horiz. nehomogenit hustoty vzduchu při zemském povrchu nebo výše v atmosféře. Tyto nehomogenity jsou dány především teplotními nehomogenitami, přičemž podle příčiny jejich vzniku rozlišujeme termickou konvekci a vynucenou konvekci. Nutnou podmínkou dalšího vertikálního vývoje konvekce je přítomnost vertikální instability atmosféry, příp. symetrické instability. Vývoj konvekce je významně podporován baroklinitou v atmosféře, konfluencí v poli proudění ve spodní troposféře a odchylkami od hydrostatické rovnováhy např. v supercelách. Výstupné a sestupné konvektivní proudy spolu tvoří konvektivní buňky. Pokud nejsou v prostoru rozmístěny nahodile, mluvíme o uspořádané, příp. buněčné konvekci.
Rychlost výstupných a sestupných konvektivních proudů je řádu jednotek až desítek m.s^–1. Rychlost výstupných proudů je větší, v extrémních případech dosahuje hodnot až kolem 60 m.s^–1. Konvekce se tak významně podílí na vertikálním transportu hybnosti, tepla, vodní páry a dalších komponent atmosféry od zemského povrchu do vyšších hladin. Pokud výstupný konvektivní proud nedosáhne kondenzační hladiny, mluvíme o bezoblačné konvekci, naopak při oblačné konvekci se tvoří konvektivní oblaky. Podle vertikálního rozsahu rozeznáváme konvekci mělkou a konvekci vertikálně mohutnou, jejímž projevem jsou konvektivní bouře, často spojené s organizovanou konvekcí.

Termín zavedl angl. přírodovědec W. Prout v r. 1834. Pochází z lat. convectio „svezení, snesení“, odvozeného od convehere „svážet, snášet“ (z předpony con- „s“ a slovesa vehere „vézt“, s nímž jsou příbuzná čes. slova vehikl a vézt, dále něm. Weg i angl. way „cesta“). Myšleno je teplo, které je prostřednictvím proudícího vzduchu, příp. vody transportováno; srov. advekce.

syn. cela konvektivní  – cirkulační element vytvářející základní jednotku buněčné konvekce a obsahující výstupný i sestupný proud vzduchu. V tomto směru může být typickým příkladem Bénardova buňka. Někteří autoři do tohoto pojmu zahrnují i jednoduché cely vyskytující se buď samostatně, nebo jako součást multicely, popř. i strukturálně podstatně složitější cirkulaci supercely. Viz též bouře konvektivní, cela otevřená, cela uzavřená.

syn. bouře konvekční – souhrnné obecné označení pro meteorologické jevy, které se vyskytují při vývoji konvektivních oblaků druhu cumulonimbus nebo jejich soustav. Zahrnuje např. výskyt bouřky, tornáda, krup, prudkého nárazovitého větru nebo přívalového deště. Nepřesně se pro termín konv. bouře používá jako synonymum či hovorové označení termín bouřka. Jako bouře velmi silné intenzity (angl. severe storms) jsou zpravidla označovány konv. bouře splňující alespoň jedno z těchto kritérií: výskyt tornáda, výskyt krup o průměru větším než 2 cm, výskyt ničivého větru o rychlosti přesahující 25 m.s^–1. Viz též multicela, supercela, gust fronta, downburst, jednoduchá cela.

viz instabilita atmosféry potenciální.

kondenzační hladina dosažená vzduchovou částicí, jejíž počáteční teplota odpovídá hodnotě konvekční teploty a vlhkost odpovídá hodnotě přízemní vlhkosti, při výstupu z přízemní hladiny. Na termodynamickém diagramu určujeme konv. kondenzační hladinu průsečíkem izogramy vedené z teploty přízemního rosného bodu a křivky teplotního zvrstvení. Viz též teplota konvekční kondenzační hladiny.

syn. rovnováha adiabatická.

viz teorie cyklogeneze termická.

hodnota přízemní teploty vzduchu, při jejímž dosažení v denním chodu nastanou podmínky vhodné pro spontánní vývoj konvektivních oblaků. Na termodynamickém diagramu se určí jako průsečík přízemní izobary a suché adiabaty, která prochází bodem vyznačujícím na křivce teplotního zvrstvení polohu konvektivní kondenzační hladiny. Hodnotu konv. teploty lze použít při předpovědi vývoje konv. oblačnosti za předpokladu, že poloha přízemní teploty rosného bodu se významně nezmění. Viz též instabilita atmosféry termická.

označení pro turbulenci vznikající a vyskytující se zpravidla v souvislosti s termickou konvekcí.

syn. srážky konvekční – srážky vypadávající ze srážkových konvektivních oblaků druhu cumulonimbus a druhu cumulus s tvarem congestus. Ve stř. zeměp. šířkách jsou v létě tvořeny deštěm, někdy s kroupami, v přechodných roč. dobách a v zimě zpravidla mokrým sněhem nebo sněhovými krupkami. Mohou mít formu přeháněk s omezeným plošným rozsahem, krátkou dobou trvání a rozdílnou intenzitou (především srážky z oblaků cumulus congestus). Mohou však dosáhnout i formy přívalového deště a být doprovázeny bouřkou (u srážek z oblaků cumulonimbus). V nízkých zeměp. šířkách, kde se mohou srážkové částice vyvinout i v teplých oblacích, mohou silné přívalové srážky vypadávat i z oblaků cumulus congestus. Viz též intenzita srážek, teorie vzniku srážek koalescencí.

syn. oblak konvekční – oblak, jehož vývoj je důsledkem výstupných pohybů vzduchu vyvolaných konvekcí. Typickými konv. oblaky jsou oblaky druhu cumulus a cumulonimbus.

jedna ze složek ageostrofického větru. Vektor rychlosti konvekčního větru v_ko je v z-systému dán vztahem:
$v_{ko}=-\frac{g{v}_z}{{\lambda }^{2}T}{\nabla }_{H}T,$
kde g značí velikost tíhového zrychlení, v_z vertikální rychlost, λ Coriolisův parametr, T teplotu vzduchu a ${\nabla }_H$ horiz. gradient. Z uvedeného vzorce vyplývá, že konvekční vítr směřuje ve směru největšího horiz. vzrůstu (poklesu) teploty vzduchu, jestliže vert. rychlost v z-systému je záporná (kladná). V p-systému lze konvekční vítr vyjádřit ve tvaru
$v_{ko}=\frac{\omega \alpha }{{\lambda }^{2}T}{\nabla }_{p}T,$
v němž α znamená měrný objem vzduchu, ω vertikální rychlost v p-systému a ${\nabla }_p$ izobarický gradient.

syn. klasifikace klimatu efektivní.

definice tropopauzy přijatá Aerologickou komisí Světové meteorologické organizace r. 1957 a později ještě upravená, podle níž
a) "první tropopauza" je nejnižší hladina, ve které poklesne teplotní gradient na 2 °C/km nebo méně za předpokladu, že prům. gradient mezi touto hladinou a všemi vyššími hladinami uvnitř vrstvy silné 2 km nepřekročí 2 °C/km;
b) jestliže v některé hladině nad první tropopauzou překročí vert. gradient teploty 3 °C/km a prům. vert. gradient teploty mezi touto hladinou a všemi vyššími hladinami ve vrstvě silné 1 km je větší než 3 °C/km, potom "druhá tropopauza" je definována stejně jako první. Uvedená kritéria se používají zpravidla v hladinách nad 500 hPa.

stav, kdy divergence proudění (ve smyslu veličiny) dosahuje záporných hodnot, takže mluvíme o konvergentním proudění. Viz též konfluence.

Termín konvergence pochází z novolat. convergentia „sbližování“, odvozeného od convergere „sbíhat se“ (z předpony con- „s“ a vergere „klesat; sklánět se, chýlit se“).

syn. proudění konvergující – proudění se zápornou divergencí. Nelze ho zaměňovat s konfluentním prouděním; je sice většinou spojeno s konfluencí, avšak může být spojeno i s difluencí, kdy se horizontální proudnice v dané oblasti rozbíhají, avšak v důsledku zpomalování proudění podél nich je celkový tok hmotnosti vzduchu přes hranice oblasti záporný, takže vtékání převládá nad vytékáním. V takovém případě mluvíme o konvergujícím difluentním proudění. Viz též proudění divergentní.

syn. proudění konvergentní.

vlastnosti, které se v průběhu času nemění, resp. mění se tak pomalu, že po jistý časový úsek jejich číselná hodnota charakterizuje danou vzduchovou hmotu. Za konzervativní pokládáme v praxi takové vlastnosti, které minimálně podléhají vnějším vlivům a změnám při adiabatických dějích. Ve volné atmosféře k nim počítáme např. izobarickou ekvivalentní potenciální teplotu, méně už potenciální teplotu a dále měrnou vlhkost vzduchu, u zemského povrchu např. teplotu rosného bodu.

(UTC) – mezinárodní časový standard, který je měřen pomocí atomových hodin, a proto je nezávislý na rychlosti rotace Země. Vzhledem ke změnám v rotaci Země se UTC liší od tzv. univerzálního času UT1. Ten je založen na rotaci Země, měřen v současné době interferometricky z pozorování vzdálených kvasarů a přepočítán z míst pozorování na Greenwichský poledník, včetně opravy eliminující vliv pohybu pólů na zeměpisnou délku. Pro zachování synchronizace dne a noci se UTC upravuje přibližně jednou za rok pomocí jednosekundových oprav (tzv. přestupných sekund) tak, aby rozdíl mezi UTC a univerzálním časem UT1 nepřesáhl hodnotu 0,8 sekundy. O provedení úpravy UTC rozhoduje mezinárodní organizace IERS (International Earth Rotation and Reference Systems Service) podle měření rotace Země. Vzhledem k tomu, že se rotace Země mírně zpomaluje, jsou přestupné sekundy vždy přidávány, teoreticky se však počítá i s odečtením přestupné sekundy. UTC je základem systému občanského času a jednotlivá časová pásma jsou definována odchylkami od UTC, např. středoevropský čas SEČ = UTC + 1. Údaje z meteorologických pozorování pro mezinárodní výměnu jsou uváděna s časovou identifikací v UTC.

čes. překlad termínu cumulus. Viz též oblak kupovitý.

V českém termínu se odráží synonymní vztah mezi slovesy kupit a kumulovat.

viz oblak kupovitý.

oblak s patrnou strukturou v podobě valounů, zaoblených vrcholků vln apod., jehož horiz. rozměry jsou srovnatelné s jeho vert. rozsahem. Vzniká v důsledku konvekce nebo dynamické a mechanické turbulence při vert. rychlostech řádu m.s^–1. Typickými kupovitými oblaky jsou cumulus a cumulonimbus. Pojem kupovitý oblak se vztahuje k vnějšímu vzhledu konv. oblaků, není přesněji vymezen a v mezinárodní morfologické klasifikaci oblaků se nepoužívá. Viz též oblak vrstevnatý.

jediná celosvětově rozšířená efektivní klasifikace klimatu, postupně vytvářená W. Köppenem (ve finální verzi Köppen, 1936). Další dílčí úpravy provedl R. Geiger (1961), proto bývá někdy označována i jako Köppenova-Geigerova. Původní Köppenova klasifikace vycházela čistě z fytogeografického hlediska, později byla vztažena k rozložení teploty vzduchu a srážek na Zemi. Rozlišuje pět hlavních klimatických pásem, označených velkými písmeny:
A – tropické dešťové klima;
B – suché klima;
C – mírné dešťové klima;
D – boreální klima;
E – sněhové klima.
Hlavní klimatická pásma se dále dělí do klimatických typů, jejichž hranice jsou určeny např. izotermami prům. měs. teploty vzduchu nejteplejších a nejchladnějších měsíců nebo poměrem úhrnů srážek v zimě a v létě. Viz též klasifikace klimatu Trewarthaova.

z met. hlediska oprava údaje aneroidového výškoměru při zjišťování skutečných výšek nebo výškových rozdílů. Protože stupnice přístroje je konstruována podle rozložení tlaku vzduchu ve standardní atmosféře, má na tyto opravy vliv kolísání atm. tlaku v počátečním bodě nastavení a skutečný průběh teploty vzduchu ve vrstvě změřeného výškového rozdílu. Např. pro daný konstantní rozdíl výšek je hodnota barometrického rozdílu různá, při nadnormálním tlaku je vyšší než za normálu, stejně tak při chladnějším vzduchu a naopak. Podobně platí odvozené vztahy pro přepočet výšek z naměřeného barometrického rozdílu. Je proto nutné při přesném měření započítat opravy, které se dají odvodit např. z výpočtů podle barometrické formule.

fáze zpracování družicových dat spočívající v potlačení či odstranění různých chyb a nepřesností dat, případně cílená úprava některých jejich vlastností. Zahrnuje např. geometrické korekce, filtraci šumu, odstranění chybných dat, konverzi dat na určitou nominální polohu družice (u geostacionárních družic) aj.

fotometeor, vznikající ohybem světla na vodních kapičkách kouřma, mlhy nebo oblaků; je tvořený jedním nebo více sledy (sériemi) soustředných barevných kruhů (prstenců) poměrně malého průměru kolem Slunce nebo Měsíce; sérií bývá jen zřídka více než tři. V každé sérii je uvnitř fialová nebo modrá barva, vnější kruh je červený a mezi nimi se vyskytují ostatní barvy. Velikost a jas barev koróny závisí na spektru velikostí vodních kapiček. V případě kapiček o shodných velikostech je koróna nejvýraznější. Úplné vysvětlení koróny na základě ohybu světla podal franc. fyzik E. Verdet v r. 1852. Viz též aureola, kolo malé.

Termín pochází z lat. corona „věnec, koruna, kruh kolem Slunce či Měsíce“ (z řec. κορώνη [koróné] „vrána“ a podle jejího zahnutého zobáku i „věc zakřivená do oblouku“).

trsovitý el. výboj z elektrody udržované na vysokém elektrickém potenciálu v elektricky neutrálním prostředí, zpravidla plynu. Tento typ výboje předpokládá, že v důsledku dostatečně silného elektrického pole v bezprostředním okolí zmíněné elektrody zde dochází k ionizaci nárazem a vytváří se tak plazma. Meteorologickým příkladem, kdy v roli elektrody působí uzemněný vodič bodových rozměrů, jsou intenzivní hrotové výboje projevující se jako oheň svatého Eliáše.

záření tvořené tokem hmotných částic, tedy atomových jader, elektronů, protonů, neutronů, pozitronů, mezonů atd. Příkladem korpuskulárního záření je radioaktivní záření typu alfa nebo beta. Kromě většinově korpuskulárního kosmického záření ovlivňuje Zemi také korpuskulární záření Slunce, zahrnující i sluneční vítr, tj. spojité vytékání plazmy z oblasti sluneční koróny. Korpuskulární sluneční záření vyvolává při interakci se zemským magnetickým polem a atmosférou polární záře, geomagnetické bouře a další geofyz. jevy. Viz též záření gama, činnost sluneční.

vztah vyjadřující závislost mezi prahovým kontrastem oka, propustností atmosféry, dohledností a vzdáleností mezi světelným zdrojem a fotometrem. Používá se ve tvaru:
$E_c=P^{D/Z},$
kde E_c je prahový kontrast oka v % (při přepočtu hodnoty propustnosti atmosféry na dráhovou dohlednost se používá hodnota 5 %), P propustnost atmosféry v %, D dohlednost v m a Z vzdálenost světelného zdroje od fotometru udaná v m. V letecké meteorologii se Koschmiederův vztah používá při přepočtu hodnot propustnosti atmosféry na dráhovou dohlednost. Vzorec slouží i k porovnání měřené a vizuálně odhadované dohlednosti. Byl nazván podle něm. meteorologa H. Koschmiedera (1925). Viz též měření dráhové dohlednosti, vztah Allardův.

mírný až silný nárazovitý vítr jv. směru v sev. Srbsku. Vyskytuje se v chladném pololetí (od října do dubna), nejčastěji trvá 2 až 3 dny, výjimečně až 30 dnů. Jeho nárazy dosahují 25 až 35 m.s^–1, max. rychlosti dosahuje košava ve výšce kolem 300 m nad zemí. Jde o nízkohladinové tryskové proudění v mezní vrstvě atmosféry na okraji anticyklony nad Ukrajinou, zesilované orografií Karpat a Balkánu. Oblast, v níž se košava projevuje, mívá délku zpravidla kolem 300 km a šířku kolem 200 km. Při košavě převládá málooblačné počasí beze srážek s teplotami vzduchu závisejícími na charakteru advehované vzduchové hmoty. Košava působí značné škody v zemědělství (odnos osevů, nánosy písku), v dopravě a energetice (při teplé advekci škody způsobené námrazou na el. vedení).

Termín byl přejat ze srbochorvatštiny, pravděpodobně se skládá z tureckého koş „rychlý“ a hava „vzduch“. 

syn. tlakoměr aneroidový.

starší označení pro část meteorologie, která studuje jevy, vyskytující se úplně nebo zčásti mimo atmosféru Země. V současné době se tento termín neužívá a uvedené problémy jsou zahrnuty do pojmů družicová meteorologie a kosmické počasí.

syn. záření kosmické.

fyzikální a fenomenologický stav meziplanetárního prostoru. Výzkum kosmického počasí usiluje pomocí pozorování, monitorování, analýz a modelování o pochopení a předpovídání stavu Slunce, meziplanetárního prostoru a vnějších obalů planet i náhlých změn tohoto stavu, vyvolaných sluneční aktivitou a dalšími zdroji, i o předpovědi možných dopadů na biologické a technologické systémy.

syn. paprsky kosmické – z vesmíru přicházející záření s vysokou energií (10⁷ až cca 10²⁰ eV) a pronikavostí. V kosmickém záření výrazně převažují nabité částice, jejichž dráhy jsou zakřivovány zejména v magnetických polích. Primární kosmické záření proniká do zemské atmosféry z vesmíru a skládá se z jader atomů vodíku (protonů), helia (záření alfa) a dalších prvků, dále z elektronů (záření beta) a vysokoenergetických fotonů (záření gama). Interakcí primárního kosmického záření s atomy v atmosféře vzniká sekundární kosmické záření, které zahrnuje prakticky všechny známé formy elementárních částic. Vznikají tak nové částice s vysokou energií vytvářející tzv. spršky sekundárního kosmického záření. Z hlediska atmosférické elektřiny jsou v těchto sprškách významné tzv. ubíhající elektrony, kterým se dnes mnohými autory připisuje zásadní význam pro vznik blesků při bouřkách.
Hustota toku kosmického záření v atmosféře s výškou rychle roste a ve vysokých vrstvách atmosféry se ustavuje přibližně na hodnotě 1 700 částic procházejících plochou 1 m² za sekundu. Kosmické záření, které zachycujeme na Zemi, je téměř přesně izotropní, tedy přichází ze všech směrů stejně. Drobné odchylky od této izotropie jsou způsobeny v nízkoenergetické oblasti (do 10¹¹ eV) zářením přicházejícím od Slunce, přičemž tato složka jeví znatelné 11leté variace shodné se slunečním cyklem. Pro vyšší energie je odchylka od izotropie menší než 1 %.
Informace o kosmickém záření mají význam při zabezpečování letů ve velkých výškách, kde toto záření může v organismu vyvolávat rozklad bílkovinných molekul s následným onemocněním. Objev kosmického záření se připisuje V. F. Hessovi a W. Kolhörsterovi (1913), kteří ho prokázali při balónových letech ve velkých výškách. Na nový druh záření však upozornili již v r. 1902 E. Rutherford a H. L. Cook.

velmi malé částice pevných kosmických látek, jež dopadají do zemské atmosféry a na zemský povrch. Roč. množství činí 10⁴ až 10⁶ t. Jsou to produkty rozpadu asteroidů, komet, meteoritů apod. Byly pozorovány i oblaky kosmického prachu, tzv. meteorický prach.

zast. označení pro trvalý déšť.

stř. hodnota koncentrace znečišťující látky v ovzduší zjištěná na stanoveném místě v časovém intervalu řádu minut (v ČR obvykle 60 min. apod.). Vyjadřuje krátkodobé extrémní hodnoty znečištění ovzduší způsobem postačujícím pro praxi.

předpověď budoucího stavu počasí v daném místě nad určitou oblastí nebo územím na období od 12 hodin do 3 dnů. Pro její zpracování se v současnosti používá především numerických předpovědí počasí. Viz též předpověď počasí střednědobá, dlouhodobá, velmi krátkodobá.

v meteorologii elmag. záření o vlnových délkách kratších než 3 µm. Viz též záření dlouhovlnné.

temné pruhy ve směru slunečních paprsků při poloze Slunce za obzorem. V podstatě to jsou stíny oblaků, které rovněž mohou být za obzorem, promítající se na pevné nebo kapalné částice, vznášející se v atmosféře. Někdy se stíny promítají až na opačnou stranu oblohy a jsou pozorovatelné v blízkosti antisolárního bodu. V tomto případě se nazývají antikrepuskulární paprsky. Krepuskulární paprsky patří k fotometeorům. Termín paprsky krepuskulární se primárně vztahuje k situacím při zapadajícím nebo vycházejícím Slunci, popř. v době soumraku, kdy tyto paprsky vytvářejí jakoby vějíř rozevírající se vzhůru. Někdy se však jako paprsky krepuskulární označuje i obdobný jev při větších výškách Slunce nad obzorem a otvorech v oblačné vrstvě, kdy se zmíněný vějíř rozevírá dolů.

zakreslování meteorologických informací, tj. pozorovaných hodnot meteorologických prvků nebo jevů po jejich dekódování z meteorologických zpráv do podkladových map různých zobrazení a měřítek. Informace se zakreslují pomocí znaků a číslic uspořádaných kolem staničního kroužku podle příslušného staničního modelu, odlišného podle měřítka mapy, jejího účelu a druhu. Kreslení povětrnostních map se provádí automaticky pomocí výpočetní techniky. Dříve se povětrnostní mapy kreslily ručně, což bylo časově i personálně velmi náročné. Viz též analýza synoptických map.

nejmladší geol. perioda mezozoika (druhohor), zahrnující období před 145 – 66 mil. roků. Do té doby blízko sebe ležící pozůstatky superkontinentu Pangea se od sebe postupně vzdálily, takže uspořádání kontinentů se začalo blížit dnešnímu. Tehdejší klimatické optimum dalo vzniknout mj. mohutným vápencovým souvrstvím i ložiskům ropy.

Křídu jako samostatný útvar poprvé definoval belgický geolog J. d'Omalius d'Halloy v r. 1822. Zavedl pro ni termín (terrain) crétacé, odvozený z lat. creta „křída“ (ve smyslu horniny, jejíž mocné usazeniny v této geol. periodě vznikly v dnešní Pařížské pánvi). Čes. slovo křída je rovněž odvozeno z lat. creta, a sice přes středohornoněm. kride (srov. něm. Kreide) téhož významu.

rychlost, při níž přechází laminární proudění v proudění turbulentní. V meteorologii se s ní setkáváme např. při fyzikálním modelování procesů v mezní vrstvě atmosféry pomocí aerodyn. nebo viskózních modelů. Viz též turbulence, číslo Reynoldsovo.

hodnota teploty, při jejímž překročení již nelze dosáhnout kapalného stavu dané látky. Při dosažení kritické teploty tedy mizí rozhraní mezi kapalnou a plynnou fází. Pro vodu má kritická teplota hodnotu 647,3 K (374,1 °C). Na hodnotě kritické teploty končí na fázovém diagramu typu p – T křivka vypařování a tento koncový bod se označuje jako kritický bod. Odpovídá mu tlak vodní páry 22,13 MPa.

viz teplota kritická.

syn. křivka vypařování.

syn. depegram – grafické vyjádření průběhu teploty rosného bodu s tlakem vzduchu (výškou) na termodynamickém diagramu jako výsledek aerologického měření vlhkosti vzduchu. Využívá se pro stanovení dalších vlhkostních charakteristik volné atmosféry. Viz též křivka teplotního zvrstvení.

křivka na fázovém diagramu, která představuje rozhraní mezi plynnou a pevnou fází sledované látky (v meteorologii mezi vodní párou a ledem). Vychází z trojného bodu a určuje podmínky, za nichž je pevná a plynná fáze v termodynamické rovnováze.

grafické vyjádření průběhu teploty vzduchu s výškou (tlakem) na termodynamickém diagramu. Křivku teplotního zvrstvení sestrojujeme především na základě údajů z radiosond.

křivka na fázovém diagramu, která představuje rozhraní mezi pevnou a kapalnou fází sledované látky (v meteorologii mezi ledem a kapalnou vodou). Vychází z trojného bodu a určuje podmínky, za nichž je pevná a kapalná fáze v termodynamické rovnováze.

syn. křivka výparu, křivka nasycených par – křivka na fázovém diagramu, která představuje rozhraní mezi plynnou a kapalnou fází sledované látky (v meteorologii mezi vodní párou a kapalnou vodou). Fázový diagram vody prochází trojným bodem a určuje podmínky, za nichž je vodní pára a kapalná voda v termodynamické rovnováze. Směrem od trojného bodu k vyšším teplotám končí v kritickém bodě, směrem k nižším teplotám odpovídá přechlazené vodě. Viz též rovnice Clausiova–Clapeyronova.

složka relativní vorticity určená zakřivením proudnic. V přirozené souřadnicové soustavě lze křivostní vorticitu ξ_R určit podle vztahu:
${\xi }_R=-\frac{\partial V}{\partial n},$
kde V představuje rychlost větru, n je směr orientovaný kolmo a vlevo vůči směru proudění. Čím větší je zakřivení proudnic, tím vyšší hodnoty nabývá křivostní vorticita. Je-li zakřivení cyklonální, má křivostní vorticita na sev. (již.) polokouli kladnou (zápornou) hodnotu, pro anticyklonální zakřivení je hodnota křivostní vorticity záporná (kladná). Tato složka relativní vorticity působí neomezené stáčení proudění a má za následek např. spirálovitý tvar oblačného pásu v centru cyklony. Termín se používá hlavně pro pohyby synoptického měřítka. Viz též vorticita střihová, rovnice vorticity.

syn. kruh parhelický.

starý název pro sněhová zrna, který se přestal používat po vydání Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965.

Termín je odvozen od slova kroupa.

srážky složené z průsvitných ledových částic převážně kulového, zřídka též kuželovitého tvaru o ekvivalentním průměru do 5 mm. Krupky se vyskytují výhradně v přeháňkách. V konvektivních oblacích mohou krupky tvořit kroupové zárodky. V literatuře se setkáváme i s označením krupky námrazové pro odlišení od neprůsvitných srážkových částic označených jako krupky sněhové.

Termín je zdrobnělinou slova kroupy.

druh padajících srážek tvořených kroupami. Krupobití patří k nebezpečným jevům, které se mohou vyskytnout při konvektivních bouřích. Trvá zpravidla jen několik minut, výjimečně i půl hodiny, a zasahuje obvykle jen omezenou oblast. Vyskytuje se převážně v teplé roč. době v odpoledních hodinách. Někdy mívá charakter živelních pohrom, zvláště při značné hustotě a velikosti krup a v případě, že je zasažena rozsáhlejší oblast, hlavně před sklizní. K včasné identifikaci krupobití slouží meteorologické radary. Vzhledem k malému měřítku a složitosti procesů, při nichž dochází k vývoji krup, není dostatečně prostorově a časově lokalizovaná předpověď krupobití zatím možná. Viz též ochrana před krupobitím, den s krupobitím, izochalaza.

částice o velikosti řádu jednotek milimetru, která je patrná na řezu velkými kroupami a tvoří počáteční stadium vývoje kroupy. Jde o ledovou krupku, která vznikla jako velký ledový krystalek, nebo zmrzlou velkou kapku. Kroupový zárodek dále roste zachycováním kapek nebo agregací ledových krystalků.

kulové, kuželovité nebo i nepravidelné kusy ledu o průměru 5 až 50 mm, někdy i větším, které mohou vznikat v konvektivních bouřích v oblacích druhu cumulonimbus s velkou vertikální mohutností a rychlostí výstupného proudu. K největším úředně zdokumentovaným kroupám patří kroupa o hmotnosti 766 g a maximálním obvodu 44 cm, která spadla za bouřky v Kansasu (USA) dne 3. září 1970; objem této kroupy je ekvivalentní objemu koule o poloměru cca 7 cm a předpokládá se, že rychlost jejího dopadu na zemský povrch činila 43 m.s^–1 (155 km.h^–1). Podmínkou pro vývoj krup je vznik zárodků krup rostoucích za vhodných podmínek zachycováním a namrzáním kapek přechlazené vody, které do oblasti vývoje krup dopravuje výstupný proud. Na řezu velkými kroupami mohou být zřetelně patrné vrstvy ledu o různé koncentraci vzduchových bublin. Jsou výsledkem vlivu tepelné bilance rostoucí kroupy na průběh namrzání zachycených přechlazených kapek. Rozeznáváme dva základní režimy růstu označované jako mokrý (vlhký) růst a suchý růst kroupy. Podle toho, který z uvedených dvou režimů narůstání ledu v určitém časovém intervalu převládá, se u velkých krup mohou střídat vrstvy více a méně homogenního ledu, které se na řezu kroupou jeví jako různě průzračné. Pádová rychlost krup dosahuje až 45 m.s^–1 a závisí na velikosti krup a jejich tvaru. Matematické modelové studie kroupotvorného oblaku neprokázaly opakované propadávání a stoupání krup oblakem. Ukázaly však, že určitá malá část modelových trajektorií může mít spirálovitý tvar. Při výskytu krup se ve zprávě SYNOP uvádí maximální průměr krup. Intenzivní forma těchto srážek (krupobití) působí značné hospodářské škody především na zeměd. kulturách. Viz též ochrana před krupobitím.

Slovo pravděpodobně pochází z indoevr. kořene s významem „drtit, bít“, původně totiž označovalo obilná zrna zbavená slupky omíláním; vzhledem k podobnému tvaru byl význam už ve středověku přenesen na srážkové částice.

syn. déšť červený – déšť zabarvený červeným prachem, popř. červenými řasami. Ve stř. Evropě je krvavý déšť zabarven především pouštním africkým prachem, pronikajícím do této oblasti ve vyšších vrstvách atmosféry při silném proudění již. směrů, zpravidla na přední straně výškových brázd. Po oschnutí dešťových kapek zůstává na povrchu předmětů nebo na sněhové pokrývce minerální vrstvička červeného zabarvení. Viz též déšť bahnitý, déšť žlutý.

registrační půdní mrazoměr k měření promrzání půdy. Jeho záznam se označoval jako kryogram.

Termín se skládá z řec. κρύος [kryos] „mráz“ (z něhož podle některých teorií pochází i slovo krystal) a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

záznam kryografu.

Termín vznikl odvozením od termínu kryograf, analogicky k pojmům telegraf a telegram. Skládá se z řec. κρύος [kryos] „mráz“ (z něhož podle některých teorií pochází i slovo krystal) a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“.

syn. mrazoměr půdní.

Termín se skládá z řec. κρύος [kryos] „mráz“ (z něhož podle některých teorií pochází i slovo krystal) a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

syn. mrazoměr půdní.

Termín se skládá z řec. κρύος [kryos] „mráz“ (z něhož podle některých teorií pochází i slovo krystal), πέδον [pedon] „půda“ (příbuzného s lat. pes, gen. pedis „chodidlo“, srov. pedál) a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“; srov. pedosféra.

nesouvislý obal Země tvořený ledem (především v ledovcích), sněhovou pokrývkou a permafrostem. Kryje se tedy s částí hydrosféry, pedosféry a litosféry. Klimatickými podmínkami utváření kryosféry se zabývá glacioklimatologie. Viz též chionosféra.

Termín navrhl polský geofyzik A. B. Dobrowolski v r. 1923. Sestavil ho z řec. κρύος [kryos] „mráz“ (z něhož podle některých teorií pochází i slovo krystal) a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).

syn. mikroklima uzavřených prostor.

Termín zavedli angl. meteorologové C. E. P. Brooks a G. J. Evans v r. 1956. Skládá se z řec. κρύπτος [kryptos] „skrytý, tajný“ (srov. krypta) a slova klima.

syn. jinovatka – jeden z námrazových jevů. Je tvořen křehkou ledovou usazeninou ve tvaru jemných jehel nebo šupin. Vzniká zpravidla při teplotách nižších než –8 °C při mlze nebo bez ní. Na povrchu letadla vzniká hlavně při klesání z chladnějšího a suššího prostředí do teplejšího a vlhčího prostředí a také v oblačnosti druhu cirrus, cirrocumulus a cirrostratus. Krystalickou námrazu lze snadno odstranit poklepem. Není příčinou vzniku škod na vegetaci, el. vedeních a neohrožuje bezpečnost leteckého provozu.

viz cumulonimbus.

viz cumulus.

syn. balneoklimatologie - část lékařské klimatologie zabývající se klimatem lázeňských míst jako jedním z hlavních činitelů komplexní lázeňské léčby. Do lázeňské klimatologie spadá i vyhledávání míst s příznivým klimatem k využití pro klimatickou lázeňskou léčbu, resp. rekreaci. Viz též klimatoterapie.

vzorec pro výpočet měs. hodnot výparu ze sněhu a ledu. Má tvar:
$V=n\left(\mathrm{0,18}+\mathrm{0,098}{v}_{10}\right)\left(e_a-e_d\right),$
kde V je výpar za měsíc v mm, n počet dní v měsíci, $v_{\mathrm{10}}$ prům. měs. rychlost větru v m.s^–1 ve výšce 10 m nad povrchem sněhu, $e_a$ tlak nasycené vodní páry v hPa odpovídající prům. měs. teplotě vzduchu a $e_d$ je prům. měs. hodnota tlaku vodní páry ve vzduchu v hPa zjištěná měřením. Analogického vzorce lze použit i pro výpočet denní hodnoty výparu ze sněhu (pro n = 1 a denní průměry příslušných veličin).

1. stav ovzduší z hlediska míry jeho znečištění;
2. obor zabývající se kvalitou ovzduší v prvním významu. Historické označení tohoto oboru je čistota ovzduší. Viz též ochrana čistoty ovzduší, hygiena ovzduší.

teploměr, pro jehož funkci je využito rozdílné teplotní roztažnosti kapaliny a nádobky. Jako teploměrných kapalin se nejčastěji používá rtuť u rtuťových teploměrů, líh (etylalkohol) u lihových teploměrů, popř. toluen nebo petrolej. U teploměrů kapalinových skleněných se teplota stanoví podle délky sloupce teploměrné kapaliny vytlačené z nádobky do skleněné kapiláry spojené s nádobkou. U teploměrů kapalinových s kovovou nádobkou se využívá pro stanovení teploty velikosti vnitřního tlaku v nádobce.

viz tlakoměr. Viz též tlakoměr rtuťový.

hydrometeor tvořený vodními kapkami dopadajícími z oblaků na zemský povrch nebo usazenými na předmětech na zemském povrchu, popř. v atmosféře, např. na plochách letadla, na povrchu balonu apod. Mezi padající kapalné srážky patří déšť a mrholení, mrznoucí déšť a mrznoucí mrholení, k usazeným kapalným srážkám počítáme rosu. Viz též srážky tuhé, srážky smíšené.

viz voda srážková potenciální.

syn. oblak vodní.

úhrnná hmotnost vodních kapek v jednotce objemu oblaku, popř. mlhy. Vyjadřuje se v kg.m^–3 nebo tradičně v g.m^–3. V odborné literatuře se setkáváme s užitím zkratky LWC (z angl. Liquid Water Content). Viz obsah oblaku vodní, obsah vodní ledový.

kapka vody o průměru menším než 500 µm vypadávající z oblaků nebo z mlhy na zemský povrch. Viz též mrholení.

studený vzduch, který se projevuje ve stř. a horní troposféře a často způsobuje vznik výškové cyklony, v jejímž středu je vzduch nejstudenější. Kapka studeného vzduchu bývá tvořena vzduchem, který se oddělil od výškové brázdy a postoupil (slangově „skápl“) do nižších zeměp. šířek. Někdy vzniká jako relikt cyklony vyplněné studeným vzduchu, jejíž přízemní střed se vyplnil. Kapka studeného vzduchu se zpravidla pohybuje ve směru přízemního proudění, ale nižší rychlostí. Někdy lze směr a rychlost pohybu jen obtížně předpovídat. Bývá spojena s výraznými projevy počasí, zejména s trvalými nefrontálními srážkami. Povětrnostní situace spojená s kapkou studeného vzduchu se u nás vyskytuje jen několikrát za rok, převážně v zimní polovině roku.

syn. čtvrtohory – současná geol. perioda v rámci kenozoika, která začala před 2,58 mil. roků. Zahrnuje epochy pleistocén (starší čtvrtohory) a holocén (mladší čtvrtohory). Kvartér je relativně chladným obdobím vyznačujícím se velkými výkyvy klimatu na celé zeměkouli v rámci kvartérního klimatického cyklu. To se projevovalo šířkovým posunem klimatických pásem a změnami v rozsahu kontinentálního zalednění. V mírných zeměp. šířkách docházelo k opakovanému střídání studených a teplých fází – glaciálů a interglaciálů. V nižších zeměpisných šířkách se střídaly vlhčí pluviály a sušší interpluviály. Viz též paleoklima.

Termín poprvé použil italský geolog G. Arduino v r. 1759 ve formě quarto ordine „čtvrtý řád“. Vymezil tak nejmladší horniny v sev. Itálii oproti starším vrstvám. Později byl termín vztažen na příslušnou geol. periodu, jejíž počátek byl definitivně stanoven až v r. 2009.

syn. cyklus klimatický čtvrtohorní – opakování obdobných klimatických poměrů a klimatických změn v kvartéru (čtvrtohorách). Klimatické výkyvy různého řádu se opakovaly v zákonitém sledu a podmínily i periodický vývoj sedimentů, půd a bioty. Periodicita klimatu kvartéru se projevuje v tom, že časově od sebe vzdálená období si mohou být z hlediska klimatu mnohem podobnější než období následující přímo po sobě. Např. různé glaciály měly klima velmi podobné, a přitom výrazně odlišné od klimatu interglaciálů, přičemž perioda tohoto cyklu je cca 100 000 let. Opakovaně se též vyskytovala kratší zakolísání klimatu trvající obvykle stovky roků: chladnější a sušší stadiály a teplejší interstadiály. Viz též teorie paleoklimatu.

(QBO), syn. cyklus kvazidvouletý – oscilace projevující se střídáním směru zonálního větru ve stratosféře s periodou cca 26 měsíců. Uplatňuje se v centrální části tropického pásma (cca mezi 15° sev. a již. šířky), směrem k obratníkům její amplituda klesá. V různých výškách vrstvy od 20 do 35 km se zde nad sebou vyskytují východní větry Krakatoa a západní Bersonovy větry, přičemž jejich výměna se šíří shora dolů, rychlostí cca 1 km za měsíc. Vzájemný vztah obou proudění byl vysvětlen teprve na přelomu 50. a 60. let 20. století (Reed et al., 1961; Veryard, Edbon, 1961).

syn. oscilace kvazidvouletá.

druh bouřky ve studené instabilní vzduchové hmotě. Kvazifrontální bouřky souvisejí s uspořádanou konvekcí, vytvářejí zpravidla pásy a svými projevy se podobají bouřkám studené fronty. Postup konvektivních bouří, při jejichž vývoji se kvazifrontální bouřky vyskytují, je rychlý, řádově 50 km.h^–1. Kvazifrontální bouřky mají na daném místě krátké trvání a mohou se opakovat i několikrát za den. Mohou vznikat již v dopoledních hodinách, odpoledne zesilují, k večeru a během noci slábnou. Nejčastěji se vyskytují v jarním období.

zjednodušení modelu atmosféry, kde je uvažována advekce pouze geostrofickými složkami proudění. Kvazigeostrofická aproximace předpokládá velikost vektoru rychlosti větru blízkou velikosti vektoru rychlosti geostrofického větru a nulové zrychlení ve vert. směru. Důsledkem je, že všechny veličiny závisející na větru kromě divergence proudění lze aproximovat geostroficky. Kvazigeostrofická aproximace je vhodná pro analýzu vnětropických tlakových útvarů v synoptickém měřítku.

soustava prognostických rovnic, ve kterých jsou vybrané členy aproximovány geostrofickým přiblížením na základě měřítkové analýzy. Dále jsou použity zjednodušující aproximace hydrostatické rovnováhy a tenké vrstvy. Pro praktickou předpověď počasí se používaly do 60. let 20. století. Filtrují gravitační a zvukové vlny. Prakticky se dají použít pro planetární měřítka až po rozlišení asi 400 km, při kterém jsou již podle Rossbyho poloměru jsou srovnatelné inerční a vztlakové účinky na cirkulaci. Stále se využívají pro teoretické studie a například pro řešení inverzního problému vývoje potenciální vorticity. Viz též číslo Rossbyho, aproximace kvazigeostrofická.

anticyklona vyskytující se na klimatologických mapách po celý rok téměř na stejném místě. Střed kvazipermanentní anticyklony se od zimního období k letnímu (a naopak) posouvá zpravidla jen málo. Ke kvazipermanentním anticyklonám patří všechny subtropické anticyklony vyskytující se nad oceány obou polokoulí. Kvazipermanentní anticyklony jsou permanentními akčními centry atmosféry.

syn. družice meteorologická polární.

syn. anticyklona stacionární – anticyklona, která obvykle po dobu několika dní mění svou polohu jen minimálně. Viz též anticyklona kontinentální, anticyklona subtropická.

syn. cyklona stacionární – cyklona, která obvykle po dobu několika dní mění svou polohu jen minimálně. Bývá zpravidla cyklonou řídicí, centrální nebo termickou.

atmosférická fronta s nepatrným pohybem vzhledem k zemskému povrchu. Vzduchové hmoty se podél ní pohybují v opačném směru a přibližně rovnoběžně s frontální čárou. Viz též fronta stacionární.

kapalné padající srážky, které mají v důsledku antropogenního znečišťování ovzduší výrazně zvýšenou kyselost, tj. snížené pH. Kyselý déšť vzniká zejména rozpouštěním oxidů síry a dusíku ve srážkové vodě a představuje značné ekologické nebezpečí, poškozuje půdu a vegetaci, zamořuje povrchové vody, působí škody na architektonických objektech apod. Srážková voda má určitou přirozenou kyselost, způsobenou rozpuštěným oxidem uhličitým a dosahující hodnot pH 5,6 až 6,0, zatímco u kyselého deště může být pH sníženo až na hodnoty 3 až 4, v extrémních případech i menší. Termín kyselý déšť poprvé použil angl. chemik R. A. Smith, když ve 2. polovině 19. století popisoval znečištění ovzduší v Manchesteru. Viz též složení srážek chemické, chemie atmosféry.