Elektronický meteorologický slovník

v meteorologické službě označení pro všechny jevy v atmosféře nebo na zemském povrchu, které jsou pozorovány na meteorologických stanicích a v jejich okolí s výjimkou oblaků. Patří k nim především meteory, jako jsou např. mlha, déšť, bouřka, sněhová pokrývka, zákal a duha, a dále jiné jevy, např. nárazovitý vítr, výborná dohlednost apod. U meteorologických jevů met. pozorovatelé zaznamenávají časové údaje o jejich trvání, vzdálenost od místa pozorování a jejich intenzitu. Někteří autoři považují meteorologické jevy za meteorologické prvky v širším smyslu. Viz též jevy počasí zvláštní.

intenzivní prachová nebo písečná bouře způsobená silným větrem a zviditelněná na svém čele mohutnou prachovou stěnou, přičemž zvířený materiál může dosáhnout výšky 1,5 až 3 km. Haboob je zpravidla spjat s náhlou změnou směru a zesílením rychlosti větru, výrazným poklesem teploty vzduchu a extrémně nízkou dohledností. Často bývá způsoben gust frontou silné konvektivní bouře, vyvolán však může být i jevy synoptického měřítka, a to přechodem studené fronty nebo vlhkostního rozhraní.
Termín haboob se původně používal pro silnou prachovou nebo písečnou bouři v Súdánu, která zde nastává při vpádu chladného vzduchu na již. okraji studené fronty ve Středomoří. V okolí Chartúmu se vyskytuje průměrně 24krát za rok, obvykle od května do září. Nejčastěji se vyskytuje v odpoledních nebo večerních hodinách s prům. dobou trvání tři hodiny. Nyní se tento termín používá i dalších aridních či semiaridním oblastech světa, především na Sahaře, na Arabském poloostrově, v Malé Asii, v centrální Austrálii a v aridních částech Severní Ameriky od Sonorské pouště a Arizony až k západním částem Velkých plání v USA.

Termín haboob pochází z arabského slova habb "vát, foukat".

nejstarší z eonů prekambria, zahrnující období před 4600 – 4000 mil. roků. Planeta byla zpočátku velmi žhavá v důsledku kondenzace plynů sluneční mlhoviny a akrece pevných těles, impaktů meteoritů a bouřlivého vulkanizmu. Tyto procesy odstartovaly evoluci atmosféry Země, přičemž kondenzací vodní páry ze sopečných plynů začal vznikat světový oceán. Navzdory tzv. paradoxu slabého Slunce dosahovala teplota vzduchu kvůli silnému skleníkovému efektu několik set °C, nicméně existenci kapalné vody umožňoval oproti dnešku mnohonásobně větší tlak vzduchu.

Termín pochází z angl. Hadean, které zavedl v r. 1972 amer. geolog P. Cloud původně jako označení období před nejstaršími známými horninami na Zemi; je odvozen od jména řec. boha podsvětí Háda.

model buňkové cirkulace v pásmu mezi rovníkem a 30° zeměp. šířky. Byla popsána G. Hadleyem (1735). Představuje v podstatě idealizaci pasátové cirkulace bez uvažování její zonální složky a sezonních výkyvů. Viz též buňka Ferrelova, buňka polární, cirkulace Walkerova.

krátkodobé výchylky letadla ve vert., popř. horiz. směru, vyvolané turbulencí atmosféry v letové hladině. Kymácení letadla je termín používaný v letecké meteorologii.

[hejlped] – pozemní zařízení vystavené padajícím kroupám a určené ke stanovení spektra jejich velikosti a hmotnosti. Zpravidla sestává z vrstvy pěnové hmoty pokryté hliníkovou nebo jinou folií, na niž dopadající kroupy zanechávají své stopy ve tvaru důlků. Na základě těchto otisků se následně stanoví rozměry a hmotnost zachycených krup. Pro vyhodnocování otisků se využívá vhodná fotografická metoda, která umožňuje automatické zařazení otisků krup do vhodných kategorií. Hailpady se zpravidla staví skupinově. Při vytváření algoritmu pro hodnocení měření jednotlivých hailpadů se využívají výsledky předchozích laboratorních testů.
V české meteorologii běžně používáme označení z angličtiny, český výraz ve smyslu zachycovač padajících krup se nepoužívá.

syn. samum.

radarový odraz ve tvaru háku, charakteristický pro supercelu. Je důkazem přítomnosti mezocyklony v supercele. Vzniká obtáčením mezocyklony proudem srážkových částic z předního sestupného proudu. Viz též oblast snížené radarové odrazivosti.

polský název (wiatr halny) pro padavý vítr charakteru fénu na svazích a předhořích polské strany Tater a ostatních horských pásem Západních Karpat. Vzniká při advekci teplých vzduchových hmot od jihu přes hřebeny uvedených pohoří. Přetékající vzduch se při klesání do nižších poloh dynamicky otepluje a rel. vysušuje, čímž nabývá charakteru teplého suchého větru, který v období výskytu sněhové pokrývky, zvláště ke konci zimy, způsobuje rychlý úbytek sněhu táním a vypařováním. Vítr halný patří do skupiny orografických větrů. 

syn. halo malé – ve starší české literatuře někdy užíváno jako synonymum pro korónu.

syn. halo velké – ve starší české literatuře někdy užíváno jako souhrnné označení pro halo malé a halo velké.

látky, které, kromě jiných halogenů, obsahují v molekule i nejméně jeden atom bromu. Používají se v hasících přístrojích pro svou nízkou toxicitu. Produkce halonů byla redukována Montrealským protokolem o látkách poškozujících ozonovou vrstvu a jeho dodatky, protože obdobně jako tvrdé freony silně poškozují ozonovou vrstvu.

Termín je zkratka pro označení halogenderivátů (slovo halogen pochází z řec. ἅλς [hals, gen. halós] „sůl“ a z přípony -gen s významem „rodit, tvořit“, tedy doslova „výrobce soli“, podle toho, že se při reakcích s těmito prvky tvoří soli).

syn. sloup světelný – poměrně často pozorovaný fotometeor patřící mezi halové jevy, který vzniká odrazem světla na horizontálně orientovaných stěnách ledových krystalků. Jeví se jako světlý pruh vycházející ze světelného zdroje (Slunce, vzácně i Měsíce) kolmo vzhůru nebo dolů a dosahující výšky až 20° nad nebo pod ním. Někdy je z halového sloupu lépe patrný horní úsek, jindy dolní. Jev je pozorován tehdy, když Slunce nebo Měsíc jsou blízko horizontu. Halový sloup je většinou bělavý nebo slabě načervenalý. Vzácnější je výskyt kříže, v jehož středu je Slunce. Ten vytváří halový sloup spolu s horiz. kruhem vedlejších sluncí neboli parhelickým kruhem. Pokud je světelným zdrojem Slunce, hovoříme též o slunečním sloupu, pokud je halový sloup vázán na Měsíc, nazývá se měsíční sloup.

jeden z empir. vzorců vyjadřujících úbytek tlaku vodní páry s nadm. výškou v horských oblastech, který má tvar:
$e_z=e_0{10}^{-\frac{z}{6300}},$
kde e_z je tlak vodní páry v převýšení z [m], e₀ tlak vodní páry ve výchozí hladině při zemi. Vzorec, který se týká prům. rozložení vodní páry, odvodil rakouský meteorolog J. Hann z pozorování na horských stanicích. V horských oblastech se tlak vodní páry snižuje na každých 2 000 m výšky zhruba o polovinu. Pro výpočet poklesu tlaku vodní páry s výškou ve volné atmosféře se používá analogických vzorců; tlak vodní páry se ve volné atmosféře snižuje přibližně na polovinu na každých 1 500 m výšky.

viz redukce teploty vzduchu.

místní název sv. pasátu na pobřeží záp. Afriky a v oblasti Guinejského zálivu, kde vane v období sucha (od listopadu do března) ze Sahary. Harmatan je velmi suchý, s velkým obsahem prachu.

Termín je zřejmě přejat ze západoafrických jazyků Fante a Twi. Vznikl zkomolením slova Aherramantah, které zahrnuje sloveso s významem „vát“ a výraz pro tuk, kterým si místní lidé chrání pokožku.

velmi vzácný halový jev, v literatuře se v souvislosti s ním uvádějí pouze dvě pozorování v Antarktidě (1886, 1999). Projevuje se jako určité zdvojení Wegenerových oblouků.

syn. anticyklona severopacifická – teplá, vysoká a kvazipermanentní anticyklona v tropech a subtropech sev. části Tichého oceánu, patřící mezi permanentní akční centra atmosféry. Havajská anticyklona dostala název podle Havajských ostrovů, v jejichž blízkosti se většinou vyskytuje její střed. Často, zejména v chladném pololetí, se z ní odděluje samostatná anticyklona v záp. části Pacifiku a mezi nimi se vytváří tzv. druhá pacifická polární fronta.

[hít index] – viz teplota pocitová.

prudké zvýšení teploty vzduchu (až o 10 °C či více) v rozmezí několika minut, doprovázené výrazným zesílením větru, včetně silných nárazů, a výrazným poklesem vlhkosti vzduchu. Předpokládá se, že se jedná o jev obdobný downburstu, avšak beze srážek, přičemž o mechanizmu ohřevu vzduchu se zatím pouze spekuluje. Vyskytuje se zpravidla ve večerních a nočních hodinách v blízkosti slábnoucích nebo rozpadajících se konvektivních bouří, častěji v blízkosti horských hřebenů; podobně jako downburst může působit svými nárazy větru značné škody. Doba trvání heatburstu dosahuje od několika minut až po desítky minut, výjimečně i déle. Jedná se o poměrně vzácný jev, vyskytující se v USA, kde se vyskytuje nejčastěji, ale i v jiných geografických oblastech, včetně Evropy.

Termín je přejat z angličtiny. Skládá se z angl. heat „horko“ a burst „výbuch, poryv“.

někdy používaný mezinárodní termín něm. jazykového původu pro jev glórie kolem stínu vrženého lidskou postavou (zejména její hlavou a k ní přilehlou částí těla) na zemský povrch pokrytý kapičkami rosy nebo do vrstvy přízemní mlhy. Termín se v literatuře někdy používá i pro analogický jev podstatně menší výraznosti v souvislosti se stíny vrženými na povrchy granulového charakteru (povrch písku apod.) nebo např. v případě stínu letadla letícího nad lesními masivy produkujícími v době svého kvetení velké soubory pylových částic. Zde bývá zmiňováno jednoduché vysvětlení v podobě vysoké intenzity světla rozptýleného příslušnými částicemi. Jev pak může mít podobu pouze světelné skvrny kolem vrženého stínu bez zřetelných světelných maxim a minim typických pro ohybové jevy. V literatuře se někdy ve smyslu synonyma vyskytuje označení Celliniho halo (Benvenuto Cellini, popis jevu z r. 1562).

Termín je přejat z němčiny, v překladu znamená svatozář.

obecně vlastnost proudění tekutiny, reprezentující rotační pohyb částic tekutiny kolem osy rotace rovnoběžné se směrem proudění. Velikost helicity je v daném bodě úměrná skalárnímu součinu vektorů rychlosti a vorticity proudění a je konzervativní veličinou za předpokladu konstantní hustoty tekutiny a nulového vnitřního tření. V meteorologii se helicita používá zejména jako ukazatel potenciálu konvektivního prostředí způsobovat rotaci silného výstupného konvektivního proudu v konvektivní bouři, přičemž se vyčísluje pomocí relativní helicity. Koncept helicity tak např. může pomoci lépe pochopit vznik a vývoj supercel a tornád.

velmi vzácný halový jev v podobě světelné smyčky kolem Slunce směřující vzhůru k zenitu, pozorování pocházejí zejména z Antarktidy.

syn. slunoměr.

Termín se skládá z řec. ἥλιος [hélios] „Slunce“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

záznam slunoměru.

Termín vznikl odvozením od termínu heliograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. slov ἥλιος [hélios] „Slunce“ a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“; tj. doslova „záznam o slunci“.

dnes již neužívaný přístroj k měření přímého slunečního záření. Tepelné účinky dopadajícího záření se zjišťovaly pomocí citlivého teploměru. Heliotermometr zkonstruoval švýcarský přírodovědec H. B. de Saussure v r. 1774. Viz též teploměr insolační.

Termín se skládá z řec. ἥλιος [hélios] „Slunce“,  θερμός [thermos] „horký, teplý“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

syn. volná energie Helmholtzova – část vnitřní energie termodyn. systému, která je volná z hlediska možnosti transformace na konanou práci. Označíme-li ji F, je dána vztahem
$F=U-TS,$
kde U představuje vnitřní energii systému, T jeho teplotu v K a S entropii.

viz vlny Helmholtzovy.

gravitační vlny typu střižných vln vznikající v oblastech velmi vysokých hodnot vertikálního střihu větru, teoreticky na rozhraní dvou vzduchových vrstev s rozdílným vektorem rychlosti větru. Ve své čisté podobě, tj. není-li záležitost komplikována i diskontinuitou v poli hustoty vzduchu na tomto rozhraní, mají vždy charakter instabilního vlnění, a v souvislosti s tím se v odb. literatuře používá pojem Helmholtzova instabilita. Vlivem této instability mohou Helmholtzovy vlny ztrácet charakter uspořádaného vlnění a projevují se pak i vytvářením vzduchových vrstev s velmi silnou turbulencí. Viz též vlny Kelvinovy–Helmholtzovy.

viz vztah Ferrelův.

zast. označení pro zkosený diagram.

ve fyzice oblaků a srážek označení nukleace kapek na kondenzačních jádrech, popř. nukleace ledu na ledových jádrech. Heterogenní nukleace vody a ledu je nutná pro další vývoj oblačných kapek i ledových krystalků v atmosféře. Nukleaci ledu na ledových jádrech označujeme také jako primární nukleaci ledu, pokud ji chceme odlišit od sekundární nukleace ledu. Viz též nukleace homogenní.

část atmosféry Země nad výškou zhruba 90 km, kde se začíná uplatňovat difuzní rovnováha, která se ustaví podle parciálního tlaku jednotlivých plynů. Koncentrace lehčích plynů ubývá s výškou pomaleji, a proto ve výškách několika tisíc km převládá atomární vodík. V heterosféře se významně uplatňuje elektromagnetické sluneční záření, které způsobuje fotoionizaci a fotodisociaci. Uplatňují se však i vlivy záření korpuskulárního. Vznikají tak ionty a volné elektrony, v případě fotodisociace štěpí záření krátkých vlnových délek molekuly na atomy. Vlivem absorpce sluneční energie dosahuje teplota v řídké heterosféře hodnot řádově stovek kelvinů. K největší produkci elektronů a iontů dochází ve výškách kolem 300 km. Vrstva pod heterosférou se nazývá homosféra.

Termín zavedl britský přírodovědec S. Chapman v r. 1950. Skládá se z řec. slov ἕτερος [heteros] „druhý, jiný“ a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).

vžitý název pro klima v době historické, pro kterou existují historické dokumentární prameny, avšak ještě se neprováděla pravidelná met. přístrojová měření (v českých zemích zhruba do konce 18. století). Viz též klimatologie historická, období teplé středověké, doba ledová malá.

část klimatologie, která se zabývá studiem historického klimatu, především z hlediska kolísání klimatu. Opírá se přitom o poznatky z referenčního období, kdy je možné určit závislosti mezi meteorologickými měřeními a údaji z historických dokumentárních pramenů. K rekonstrukci klimatu období před počátkem pravidelných met. měření pak využívá záznamů pravidelných meteorologických pozorování bez přístrojů, dále pak kronikářských a jiných zpráv o povětrnostních extrémech, o charakteru jednotlivých sezon apod. Kromě přímých pozorování má k dispozici i proxy data dokumentární povahy, např. údaje o stavu vodních toků (o povodních, hydrologickém suchu, ledových jevech apod.) nebo záznamy hospodářského charakteru (o neúrodách, počátcích žní apod.). Stejně jako paleoklimatologie může využívat i proxy data přírodního charakteru, především poznatky z dendroklimatologie, archeologie a palinologie, která se zabývá pylovou analýzou.

atmosférická hladina, v níž je hodnota horizontální, popř. izobarické divergence proudění blízká nule. Podmínku nondivergence obvykle dobře splňují hladiny ve stř. troposféře mezi 700 a 500 hPa, přičemž divergence proudění v horní a ve spodní troposféře má opačné znaménko. V konkrétní synoptické situaci může existovat i více hladin nondivergence. Pojem hladina nondivergence lze považovat za vystižení plochy, která odděluje hlavní oblasti horizontální divergence a konvergence spojené s typickou vertikální strukturou tlakových výší a níží v synoptickém měřítku. Tento pojem sehrál značnou úlohu v historickém vývoji numerických modelů atmosféry, pracuje se s ním např. v barotropních modelech. Viz též hladina ekvivalentně barotropní.

(HNV, popř. EL z angl. equilibrium level) – hladina, v níž se teplota vzduchové částice, vystupující nasyceně adiabaticky z výstupné kondenzační hladiny, naposledy vyrovná teplotě okolí v podmíněně instabilní atmosféře. Na termodynamickém diagramu se určuje jako nejvýše ležící průsečík nasycené adiabaty, proložené charakteristickým bodem, s křivkou zvrstvení. Viz též hladina volné konvekce, CAPE.

hladina s dostatečně výrazným, ustáleným a co do směru nepříliš plošně proměnlivým přenosem vzduchu ve stř. troposféře, v jehož směru se v podstatě přemísťují přízemní tlakové útvary (odtud řídící proudění). Za hladinu řídícího proudění se obvykle považuje hladina, ve které leží osa výškové frontální zóny. V létě to bývá hladina okolo 500 hPa, v zimě okolo 700 hPa. Viz též proudění řídící.

hladina (výška) v atmosféře, ve které tají ledové krystalky a sněhové vločky při pádu k zemi. Odpovídá výšce izotermy 0 °C. Její poloha se mění s denní a roční dobou, v závislosti na zeměp. šířce a na vlastnostech vzduchové hmoty.

(HVK, popř. LFC z angl. level of free convection) – hladina (výška), v níž se teplota vzduchové částice, vystupující nasyceně adiabaticky z výstupné kondenzační hladiny, poprvé vyrovná teplotě okolí v podmíněně instabilní atmosféře. Nad hladinou volné konvekce až do hladiny, v níž se částice stává opět chladnější než okolí, získává vzduchová částice kladné zrychlení na úkor CAPE. Na termodynamickém diagramu se poloha hladiny volné konvekce určuje jako průsečík nasycené adiabaty proložené charakteristickým bodem a křivky teplotního zvrstvení. Viz též teplota hladiny volné konvekce, instabilita atmosféry podmíněná.

zařízení nebo přístroj k měření vodního stavu. Nejjednodušším hladinoměrem je vodočet, složitějšími různé typy limnigrafů.

syn. duha primární – duha vytvořená lomem a jedním vnitřním odrazem světla na dešťových kapkách. Rozdělení velikosti dešťových kapek určuje, které barvy jsou zastoupeny a jak široký pruh zaujímají. Vždy je však fialová barva na vnitřní (úhlový poloměr oblouku 40°) a červená na vnější (úhlový poloměr oblouku 42°) straně duhového oblouku.

tzv. hlavní termodynamické věty představují základní principy v oboru termodynamiky. První hlavní věta termodynamická je vyjádřením zákona zachování energie při termodynamických procesech a stanoví, že teplo dodané termodynamickému systému se spotřebuje na zvýšení vnitřní energie systému a na vykonání vnější práce. Pro ideální plyn lze první hlavní větu termodynamickou vyjádřit ve tvaru
$dq=du+pd\alpha ,$
kde dq je množství tepelné energie dodané jednotce hmotnosti ideálního plynu, du odpovídající přírůstek vnitřní energie, p tlak a dα přírůstek měrného objemu. Uvedený matematický zápis první hlavní věty termodynamické patří k základním rovnicím termodynamiky atmosféry. Druhá hlavní věta termodynamická postuluje princip nemožnosti trvalého přechodu tepla z chladnějšího na teplejší těleso bez vynaložení práce. Třetí hlavní věta termodynamická se týká nedosažitelnosti teploty absolutní nuly, tj. nulové teploty v Kelvinově teplotní stupnici.

synoptické pozorování v hlavních synoptických termínech, tj. v 00, 06, 12 a 18 hodin světového času.

atmosférická fronta oddělující hlavní typy vzduchových hmot, vymezených geografickou klasifikací vzduchových hmot. Hlavními frontami jsou arktická fronta, antarktická fronta, polární fronta, příp. intertropická fronta. Hlavní fronta zpravidla neobepíná celou polokouli, ale rozpadá se do větví atmosférické fronty. Viz též fronta podružná.

oblast maxima směrového vyzařovacího diagramu antény (parabolické). Jako šířka svazku hlavního laloku se obvykle uvádí dvojnásobek úhlové vzdálenosti směru maximálního výkonu (osa antény) a směru s polovinou maximálního výkonu (s výkonem o 3 dB nižším).

spojovací okruh mezi světovými meteorologickými centry Světové služby počasí, který je vyhrazený pro přenos met. dat a informací. Tento okruh prochází např. regionálním telekomunikačním centrem Světové služby počasí v Praze.

viz termín synoptický.

v české elektrotechnické literatuře označení pro el. výboj o vysoké proudové intenzitě, opticky se projevující vysokou svítivosti, jenž je způsoben neutralizací kladných a záporných nábojů při interakci vůdčího výboje se zemí nebo s oblakem opačné polarity. Obvykle se realizuje jako zpětný výboj. Podle typických parametrů proudu blesku se řeší a dimenzuje technická ochrana elektrických zařízení před účinky blesků. Viz též hromosvod.

suspenze velmi malých vodních kapiček, popř. drobných ledových krystalků ve vzduchu, která zmenšuje vodorovnou dohlednost při zemi alespoň v jednom směru pod 1 km. Je jedním z hydrometeorů. Relativní vlhkost vzduchu v mlze bývá velmi vysoká (dosahuje až 100 %). Vzduch působí sychravým dojmem. V klimatologii se rozlišují čtyři stupně intenzity mlhy podle dohlednosti, a to mlha slabá (dohlednost 500 až 1 000 m), mírná (200 až 500 m), silná (50 až 200 m) a velmi silná (dohlednost menší než 50 m). Mlhy všech druhů vznikají tehdy, jestliže teplota vzduchu poklesne pod teplotu rosného bodu, nebo se mu při dostatečném počtu účinných kondenzačních jader přiblíží. K tomu dochází buď ochlazením vzduchu, např. při mlze radiační, advekční a svahové, nebo dodatečným zvýšením vlhkosti vzduchu, např. u mlhy frontální (z vypařování). Mlha může vznikat při kladných i záporných teplotách vzduchu. Mlha se člení z různých hledisek. Podle vzniku rozlišujeme mlhy advekční, radiační a advekčně-radiační, podle složení např. mlhy přechlazené nebo zmrzlé, podle vert. rozsahu se mlhy dělí na mlhy přízemní a vysoké, dále se mlhy rozlišují podle místa vzniku atd. Při met. pozorováních je pro rozlišení mlhy od oblaku druhu stratus rozhodující poloha stanoviště pozorovatele. Viz též klasifikace mlh Willettova, přeháňky mlhové, chuchvalce mlhy, rozpouštění mlhy, pás mlhy, garua, kouřmo, den s mlhou.

Termín vznikl přesmykem ze staročeského mhla; stejně jako slovo mžení snad souvisí se slovesem „míhat se“ ve smyslu pohybu drobných kapek.

syn. chuchvalce mlhy.

chuchvalce či pásy mlhy, které jsou hnány větrem, takže se střídá mlha s obdobím s lepší dohledností. Mlhové přeháňky se nejčastěji vyskytují na horách při přechodu oblaků přes stanoviště pozorovatele. Jde o termín, které je analogii pro označení přeháněk z kupovité oblačnosti pouze ve smyslu krátkého trvání a malého plošného rozsahu. 

advekční mlha tvořící se v mořském tropickém vzduchu při jeho rychlejším postupu do vyšších zeměp. šířek v teplých sektorech cyklon na polárních frontách čili při pronikání teplejšího vzduchu nad chladnější povrch. Průvodním jevem této mlhy bývá mrholení, vrstevnatá oblačnost a především silný vítr. Vzniká mimo atmosférické fronty a je tedy druhem mlhy uvnitř vzduchové hmoty. Udržení mlhy při silném větru je podmíněno velkou stabilitou tropického vzduchu.

mlha vznikající mimo oblasti atmosférických front. Patří k ní např. mlha radiační, advekční a svahová. Viz též klasifikace mlh Willettova, mlha frontální.

mlha, která vzniká v důsledku promíchávání dvou vzduchových hmot blízkých nasycení s různou teplotou a vlhkostí. Tyto mlhy mají krátké trvání a malý vert. rozsah.

mlha, která vzniká vypařováním vody z povrchu teplejší vodní plochy do chladnějšího vzduchu. Vyskytuje se v oblastech arkt. moří, u okrajů ledovců v kterékoliv roč. době a nad vnitřními moři (Černé, Baltské moře) v zimě. Nad pevninou se tyto mlhy vytvářejí zvláště na podzim nad řekami a jezery, je-li voda teplejší než přilehlé vrstvy vzduchu. Mohou však vznikat též následkem vypařování rel. teplých dešťových kapek, padají-li vrstvou studeného vzduchu. Viz též vír mlžný.

syn. mlha radiační.

neurčitý pojem vyjadřující snížení dohlednosti v důsledku vysoké relativní vlhkosti vzduchu. Užívá se i v předpovědích počasí, pokud se v dané oblasti předpokládá výskyt mlh nebo kouřma.

malá a slabá tromba vznikající jen zřídka nad nezamrzlou vodní hladinu, od níž se ohřívá a labilizuje přízemní vrstva podstatně chladnějšího vzduchu. Mlžné víry se často vyskytují ve větších skupinách, zpravidla současně s mlhou z vypařování. Podmínky pro jejich vznik nastávají hlavně při vpádu studeného vzduchu v chladné části roku, nutnou podmínkou je však rovněž vznik vertikální vorticity. Mlžné víry jsou slabší obdobou prachových nebo písečných vírů, na rozdíl od nich však jejich viditelnost způsobují kapičky vody, vznikající opětovnou kondenzaci vodní páry, vypařené z vodní hladiny. Podle Mezinárodního atlasu oblaků patří mlžný vír mezi hydrometeory.

celková hmotnost atmosféry Země je podle A. Ch. Chrgiana (1978) 5,157 . 10¹⁸ kg, podle F. J. Monkhouse (1974) 5,9 . 10¹⁸ kg. Zejména první z těchto dvou údajů dobře odpovídá dnes uváděným hodnotám. Hmotnost atmosféry tvoří přibližně jednu milióntinu hmotnosti Země (5,98 . 10²⁴ kg). Vzhledem k tomu, že tlak a hustota vzduchu s výškou rychle klesají, ve vrstvě od 0 do 5,5 km se vyskytuje přibližně 50 %, ve vrstvě od 0 do 11 km 75 % a ve vrstvě od 0 do 36 km 99 % celkové hmotnosti atmosféry. V horních vrstvách ovzduší nad 36 km se tedy vyskytuje jen asi 1 % celkové hmotnosti atmosféry.

viz koncentrace znečišťující látky v ovzduší krátkodobá.

čára spojující koncové body vektorů, které jsou znázorněné v polárních souřadnicích a vycházejí z počátku souřadnicového systému. V meteorologii se nejčastěji využívá hodograf rychlosti větru. Pomocí hodografu rychlosti větru se zpravidla vyjadřuje vertikální profil větru, popř. denní chod rychlosti větru apod. Bod na hodografu tak vyjadřuje rychlost a směr, kterým vítr v dané hladině, popř. v daném čase vane. Velmi známé je např. znázornění výškového profilu větru v mezní vrstvě atmosféry v podobě Taylorovy (nebo Ekmanovy) spirály.

Termín zavedl irský matematik W. R. Hamilton v r. 1847 pro označení křivky znázorňující pohyb tělesa v gravitačním poli. V met. významu termín použil americký meteorolog H. R. Byers v r. 1944. Skládá se z řec. slov ὁδός [hodos] „cesta, rozcestí“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“, což odpovídá původnímu významu termínu.

půda nepokrytá vegetací, nechráněná, nestíněná a vystavená vlivům počasí.

syn. čtvrtohory mladší – současná geol. epocha, označovaná dříve též jako doba poledová neboli postglaciál, trvající od konce posledního glaciálu před 11,7 tisíci roků. Holocén představuje v rámci kvartéru zatím poslední interglaciál, takže kolísání klimatu během holocénu je méně výrazné než během kvartéru jako celku. Holocén byl tradičně členěn pomocí pylové analýzy do klimatických fází, které však zřejmě neměly globální charakter. V severní části Evropy po preboreálu a boreálu (do cca 8 000 BP) se spíše kontinentálním klimatem následoval atlantik (do cca 5 000 BP), který bývá dáván do souvislosti s hlavním holocenním klimatickým optimem. Mladšími klimatickými fázemi byly subboreál (do cca 2 500 BP) a subatlantik (do současnosti). Příznivější klimatické podmínky v holocénu umožnily nástup zemědělství (tzv. neolitická revoluce) a civilizace, čímž se lidská aktivita zařadila mezi podstatné klimatotvorné faktory.

Termín navrhl franc. paleontolog P. Gervais v r. 1850. Skládá se z řec. ὅλος [holos] „celý, úplný“ a z komponentu -cén, obsaženého v názvu všech epoch současné geol. éry neboli kenozoika (angl. cenozoic; z řec. καινός [kainos] „nový“). Řec. ὅλος „úplný“ zde vyjadřuje, že holocén je vůbec nejmladší epochou, s veškerou současnou flórou a faunou.

mráz (teplota vzduchu nižší než 0,0 °C) bez přítomnosti sněhové pokrývky.

označení závislosti charakteristiky zimní polární cirkulace ve stratosféře na fázi kvazidvouleté oscilace. Byl původně popsán Jamesem Holtonem a Hsiu-Chi Tanem v roce 1980. Vysvětlení závislosti spočívá v ovlivnění působení planetárních vln na polární cirkulaci, kdy ve východní fázi kvazidvouleté oscilace je toto působení relativně větší. Pozdější studie poukázaly také na potřebu zahrnutí vlivu jedenáctiletého slunečního cyklu.

pole meteorologických veličin je homogenní a izotropní, jestliže jeho stř. hodnota je konstantní a korelační funkce závisí jen na vzdálenosti bodů pole. Tato zjednodušující vlastnost se používá při formulaci algoritmů numerické analýzy.

vlastnost klimatologických řad spočívající v tom, že tyto řady reagují jen na přirozenou variabilitu počasí a klimatu, nikoliv na změny v umístění meteorologické stanice, v expozici meteorologických přístrojů a jejich typu, v metodice a termínech pozorování aj. V homogenních klimatologických řadách se rovněž neprojevují změny mikroklimatu, mezoklimatu, resp. místního klimatu, které mohou vznikat v důsledku změn zástavby nebo vzrůstu stromů v nejbližším okolí met. stanice, růstu města, industrializace oblasti apod. Posouzení homogenity klimatologických řad, které je předpokladem úspěšné aplikace klimatologického materiálu, se provádí numerickými nebo graf. metodami.

označení jednoho ze zvláštních oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Vývoj zvláštních oblaků homogenitus je přímým důsledkem lidské činnosti. Jde např. o kondenzační pruhy za letadly nebo o kupovité oblaky vyvolané teplým a vlhkým vzduchem, který vystupuje z ústí chladících věží. U oblaků, které jednoznačně vznikají a vyvíjejí se jako důsledek lidské aktivity, se označení homogenitus připojuje za označení druhu, popř. tvaru, odrůdy a zvláštnosti.  Např. Cu tvořící se nad průmyslovými podniky může být označen jako cumulus humilis homogenitus. Persistentní kondenzační pruhy za letadly nesou morfologický název cirrus homogenitus.

Termín se skládá z lat. homo „člověk“ a genitus „zrozený, vzniklý“ (z gignere „plodit, rodit“), tedy doslova „stvořený člověkem“.

polytropní atmosféra, ve které je hustota vzduchu s výškou konstantní, přičemž je rovna hustotě vzduchu u hladiny moře ve standardní atmosféře. Vertikální teplotní gradient v homogenní atmosféře má hodnotu autokonvekčního gradientu. Výška této modelové atmosféry je přibližně 8 000 m.

syn. nukleace spontánní – ve fyzice oblaků a srážek označení nukleace vody nebo ledu, která probíhá spontánně, náhodnými kolizemi molekul nebo podkritických molekulárních shluků ve vodní páře nebo vodě, bez účasti kondenzačních či ledových jader. Za běžných podmínek v atmosféře k homogenní nukleaci nedochází, neboť přítomnost kondenzačních a ledových jader zajišťuje přednostní uplatnění heterogenní nukleace. Hodnoty přesycení vodní párou, které odpovídají detekovatelné rychlosti homogenní nukleace a klesají s rostoucí teplotou, jsou řádu 10² %.

speciální případ turbulence, kdy charakteristiky turbulentního proudění, (tj. stř. hodnoty vzájemných součinů a kvadrátů složek turbulentních fluktuací rychlosti proudění, prostorové derivace těchto stř. hodnot, koeficienty turbulentní výměny, difuze apod.), jsou prostorově konstantní. Koncepci homogenní turbulence zavedl G. I. Taylor v roce 1935.

klimatologicky zpracované prům. vertikální profily teploty vzduchu v troposféře pro různé vzduchové hmoty, tříděné podle teplotních charakteristik (arktické, polární, tropické) a podle vlhkosti (maritimní, kontinentální) v jednotlivých měsících nebo ročních dobách v dané oblasti (místě). Porovnáním aktuální křivky radiosondážního měření s homologem se určoval typ a vert. rozsah vzduchové hmoty. Z historického hlediska zajímavý pojem s jehož používáním se přestalo ve druhé polovině 20. století.

označení jednoho ze zvláštních oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Zvláštní oblaky homomutatus se vyvíjejí transformací persistentních kondenzačních pruhů (cirrus homogenitus). Oblaky cirrus homogenitus mohou vlivem silného větru v horních hladinách růst, rozšířit se na velkou část oblohy a transformovat svou strukturu tak, že nakonec odpovídají morfologicky odlišné přirozené cirovité oblačnosti. V tom případě označujeme výsledný oblak jménem odpovídajícího druhu (cirrus, cirrocumulus nebo cirrostratus) nasledovaným vhodným označením tvaru, odrůdy nebo zvláštnosti oblaku a označením homomutatus. Viz např. výsledné oblaky Ci floccus homomutatus nebo Ci fibratus homomutatus.

Termín se skládá z lat. homo „člověk“ a mutatus „změněný“, příčestí minulého slovesa mutare „měnit“ (srov. mutovat; viz mutatus).

tenká přechodová vrstva mezi homosférou a heterosférou ve výšce přibližně 90 km. Je prakticky totožná s turbopauzou.

Termín zavedl brit. přírodovědec S. Chapman v r. 1950. Skládá se z řec. ὁμός [homos] „stejný, rovný“ a lat. pausa „přerušení, ukončení“.

část atmosféry Země, v níž se podstatně nemění relativní zastoupení plynů ve vzdušné směsi. Hlavní příčinou téměř konstantního složení homosféry v horiz. i vert. směru je turbulentní promíchávání. I v homosféře však existují látky v prostorově proměnném množství. Patří k nim především vodní pára, ozon, oxid uhličitý, oxid siřičitý a dusičitý, čpavek, částice prachu, částice vody v tekuté i pevné fázi. Homosféra sahá od zemského povrchu do výšky homopauzy kolem 90 km; nad ní se nachází heterosféra. Viz též rovnováha difuzní, bilance záření.

Termín zavedl brit. přírodovědec S. Chapman v r. 1950. Skládá se z řec. ὁμός [homos] „stejný, rovný“ a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).

v meteorologii zast. syn. pro izotermii.

Termín se skládá z řec. ὁμός [homos] „stejný, rovný“ a θερμός [thermos] „horký, teplý“.

syn. obzor.

Termín pochází z řec. ὁρίζων [horizón, gen. horizontos] „ohraničující, oddělující“, příčestí činného slovesa ὁρίζειν [horizein] „oddělovat, ohraničovat“ (z ὅρος [horos] „hranice“).

viz divergence proudění.

sondáž atmosféry v přibližně konstantní nadmořské výšce, prováděná pomocí transoceánských sond nebo v rámci letadlové sondáže atmosféry. Horizontální sondáže atmosféry se využívají zejména k výzkumu všeobecné cirkulace atmosféry a v minulosti např. přispěly k rozšíření znalostí o tryskovém proudění.

jeden z tvarů kouřové vlečky, jenž je charakteristický hadovitým vzhledem vlečky ve vert. řezu. Je nejčastěji způsoben vert. konv. proudy a velkými turbulentnímí víry, zejména při instabilním zvrstvení vzduchu a při slabém až mírném horiz. proudění. U zdrojů znečišťování ovzduší se silným termickým vznosem kouřové vlečky se vyskytuje jen sporadicky.

označení pro usazené srážky, které se běžně používá v chemii atmosféry; v meteorologii je považováno za nevhodné. Viz též srážky skryté.

syn. kruh parhelický.

střih větru v horizontálním směru, tedy prostorová změna vektoru rychlosti větru ve směru horiz. roviny vztažená na jednotkovou vzdálenost. V daném bodě definujeme horiz. střih větru jako parciální derivaci vektoru rychlosti proudění podle horiz. souřadnice s osou orientovanou v uvažovaném směru. Významný horizontální střih větru se zpravidla vyskytuje na nejrůznějších typech atmosférických rozhraní (atmosférických frontách, vlhkostních rozhraních, gust frontách apod.), dále pak v oblasti čar konfluence nebo čar difluence. V synoptickém měřítku hraje horiz. střih větru důležitou roli při zesilování a zeslabování tlakových útvarů. Výrazný střih, spojený s lokálním maximem absolutní vorticity, je např. nutnou podmínkou pro barotropní instabilitu; následky jejího uvolnění se projevují zejména v nižších zeměp. šířkách. V mezosynoptickém měřitku může horiz. střih větru vést ke generování vírů s vertikální osou včetně nemezocyklonálních tornád. Podmínkou je přítomnost lokálního maxima velikosti střihu, které se typicky vyskytuje na rozhraní rozdílných vzduchových hmot nebo např. podél gust front.

průmět vektoru teplotního gradientu do horiz. roviny. Je určen parciálními derivacemi teploty T podle kartézských souřadnic x a y. V meteorologii vyjadřuje především změnu teploty vzduchu na jednotku vzdálenosti, přičemž směřuje kolmo na izotermy do strany s nižší teplotou (–∂T/∂x, –∂T/∂y). Vyjadřuje se nejčastěji ve °C na 100 km. Nejvyšší hodnoty horiz. gradientu teploty vzduchu se obvykle vyskytují při zemi na různých teplotních rozhraních a dále v planetární výškové frontální zóně.
 

průmět vektoru tlakového gradientu do horiz. roviny. Je určen parciálními derivacemi tlaku podle kartézských souřadnic x a y. V meteorologii tak zpravidla označujeme gradient tlaku vzduchu p směřující kolmo na izobary do strany s nižším atm. tlakem (–∂p/∂x, –∂p/∂y), kam směřuje i jím vyvolaná horiz. složka síly tlakového gradientu. Vyjadřuje se v hPa na 100 km. Je určujícím faktorem rychlosti větru, která je přímo úměrná jeho velikosti. V p-systému bývá ztotožňován s gradientem geopotenciální výšky příslušné izobarické hladiny kolmým na izohypsy.

hladina (výška), ve které ustávají konv. výstupné pohyby. Pojem horní hladina konvekce se nejčastěji užívá v souvislosti s termickou konvekcí, vyvolanou nerovnoměrným radiačním ohříváním zemského povrchu. Výšku horní hladiny konvekce určujeme na termodynamickém diagramu zpravidla metodou částice. Lze využít i vhodnou aplikaci metody vrstvy nebo metody vtahování. Viz též hladina volné konvekce.

teoretická kulová plocha obepínající vesmírné těleso v takové výšce, kde již z daného hlediska nemusíme uvažovat vliv jeho atmosféry. Vzhledem k tomu, že atmosféra Země plynule přechází do meziplanetárního prostoru, není určení její horní hranice jednoznačné. Můžeme ji umístit do výšky cca 30.000 km, kde se ztrácejí poslední volné atomy vodíku, jejichž pohyb je ještě ovlivňován rotací zemského tělesa. Pro účely různých oborů ji však uvažujeme podstatně níže. Např. v aktinometrii zpravidla znamená hladinu (výšku), nad níž z energetického hlediska lze zanedbat vliv ovzduší na sluneční záření, např. při určování solární konstanty, z hlediska vlivu na rozptyl a absorpci záření apod. Tyto podmínky bývají v dostatečné míře splněny již v mezosféře a nad ní.

(HHO) – výšková hladina, ve které dochází k poklesu koncentrace oblačných částic nejvyšší oblačné vrstvy pod možnost jejich detekce daným pozorovacím prostředkem. Výška horní hranice oblačnosti je tak závislá na metodě pozorování, resp. na spektrálním pásmu či vlnové délce použitého přístroje.

klima v horských oblastech, které je určováno především nadm. výškou, členitostí orografie a orientací horských hřebenů vzhledem ke směru převládajícího proudění vzduchu, viz návětrný a závětrný efekt, dále pakorograficky vyvolanou místní cirkulací. Horské klima se vyznačuje nižším tlakem vzduchu, intenzivnějším slunečním zářením, bohatým především na ultrafialovou složku, čistotou vzduchu, nižší teplotou vzduchu, její menší roční amplitudou a větší rychlostí větru ve srovnání s přilehlými nížinami. Velikost průměrné denní amplitudy teploty vzduchu je podstatně ovlivněna konvexností reliéfu, přičemž výrazně klesá na hřebenech hor, viz oceánita klimatu. Vlivem orografického zesílení srážek jejich úhrny s výškou obvykle vzrůstají až po hladinu inverze srážek, jejich rozložení však závisí i na expozici svahů. Vlastností horského klimatu se využívá mj. v klimatoterapii. Viz též meteorologie horská, pozorování meteorologické horské,stanice meteorologická horská, klima svahové.

část meteorologie zabývající se povětrnostními, v širším smyslu i klimatickými zvláštnostmi horských oblastí, které jsou podmíněny především nadm. výškou, členitostí horského reliéfu a orientací horských hřebenů vzhledem ke směru převládajícího proudění vzduchu. Studuje vliv hor na pole větru, srážek a oblačnosti, výskyt námrazků, bilanci záření apod. Viz též klima horské, stanice meteorologická horská, vítr horský a údolní, inverze srážek.

meteorologická stanice zařazená do kategorie přízemních stanic a umístěná v horském terénu. Kromě úkolů synop. nebo klimatol. stanice někdy plní i úkoly stanice speciální. Ve zprávách z horské met. stanice se místo tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře uvádí geopotenciál nejbližší standardní izobarické hladiny (např. 850 nebo 700 hPa). Horské met. stanice pozorují také oblačnost se základnou pod úrovní stanice. Nejvýše položená synoptická stanice v Evropě je Jungfraujoch (3 576 m). V ČR je v činnosti např. Lysá hora (1 322 m).

méně vhodné označení pro vlnové proudění za horskou překážkou.

meteorologické pozorování prováděné na horské meteorologické stanici. Viz též meteorologie horská.

syn. oblak orografický.

rtuťový tlakoměr se stupnicí prodlouženou do nízkých hodnot tlaku, jímž lze měřit tlak vzduchu ve zvětšeném rozpětí nadm. výšek, tj. od 0 asi do 3 000 m. Bývá konstruován shodně jako staniční tlakoměr. Pro měření tlaku vzduchu na horských stanicích na území ČR se už rtuťové tlakoměry nepoužívají.

vítr místní cirkulace s denní periodicitou v horských údolích a přilehlých rovinách, který se vyskytuje současně se svahovým větrem. Při anticyklonálním počasí se údolní vzduch ve dne intenzívně prohřívá, což vede ke vzniku anabatického větru ve směru osy údolí vzhůru (tzv. údolní vítr). Naopak v noci stéká radiačně ochlazený vzduch ve formě katabatického větru údolím dolů. Tento tzv. horský vítr bývá zpravidla rychlejší (až 8 m.s^–1) než údolní vítr. Nad horským a údolním větrem zpravidla existuje kompenzující protisměrné proudění. Jakožto místní vítr mívá horský a údolní vítr různá regionální označení, např. tivano (horský vítr) a breva (údolní vítr) v oblasti jezera Lago di Como v sev. Itálii. Vysvětlení horských a údolních větrů podal rakouský meteorolog A. Wagner (1932).

charakteristický den, v němž maximální teplota vzduchu dosáhla nebo přesáhla určitou vysokou prahovou hodnotu. Ta může být stanovena absolutně, přičemž ve středoevropských zemích se většinou používá 30,0 °C, viz den tropický. V oblastech s odlišným klimatem může být zavedena jiná prahová hodnota (např. v Austrálii 35,0 °C). Jiným způsobem vymezení horkých dní je zvolený vysoký percentil statistického rozdělení denních maxim teploty vzduchu. Viz též noc tropická.

subj. pocit intenzivního účinku tepla. Viz též vedro, dusno, vlna veder.

Slovo horko je příbuzné se slovesem hořet; pochází z indoevropského kořene *guher- „horký“, stejně jako angl. warm „teplý“, či řec. θερμός [thermos] téhož významu.

stav vznikající v létě za suchého počasí při vysoké teplotě a slabém proudění vzduchu za intenzivního přímého slunečního záření zpravidla v odpoledních hodinách. Působí zvýšenou zátěž lidskému organismu, vadnutí rostlin apod. Zvláště nepříznivě se projevuje ve městech v důsledku přehřátí umělého aktivního povrchu. Vedro nemá charakter odb. termínu. Viz též den tropický, noc tropická, dny psí, vlna veder.

Slovo pochází z praslovanského *vedro „jasné, pěkné počasí“, které má pravděpodobně stejný indoevr. kořen jako angl. weather a něm. Wetter.

grafické znázornění chodu meteorologického prvku podél určité linie, např. rovnoběžky. V takovém případě horizontální osa reprezentuje zeměp. délku, na vertikální ose figuruje čas (zpravidla shora dolů), hodnoty sledovaného meteorologického prvku jsou vyjádřeny pomocí barevné nebo šedé škály. Diagram zavedl dánský meteorolog E. A. Hovmöller. Viz též meteogram.

viz den dusný, dusno.

výška, v níž vektor větru přestává být ovlivňován zemským povrchem (třením apod.) a pohyb vzduchových částic je způsobován jen silou tlakového gradientu, silou zemské tíže a Coriolisovou silou. Vektor větru lze proto už aproximovat geostroficky nebo gradientově, nejvýše se započtením těch ageostrofických složek, které mají původ v makromet. polích volné atmosféry (izalobarický vítr apod.). Prům. nadm. výška horní hranice mezní vrstvy atmosféry je asi 1,5 km, což odpovídá zhruba výšce izobarické hladiny 850 hPa. Denní chod teploty vzduchu nad touto výškou už není prakticky ovlivňován zemským povrchem. Viz též vítr ageostrofický, vítr geostrofický, vítr gradientový.

hladina v atmosféře, v níž ve směru zdola nahoru začíná, resp. končí inverze teploty vzduchu nebo jiného meteorologického prvku (dolní a horní hranice inverze). Hranice teplotní inverze se na křivce teplotního zvrstvení jeví jako zlomové body a pokud se tlak vzduchu na horní a dolní hranici inverze liší o více než 20 hPa počítají se mezi význačné hladiny.

čára spojující nejzazší místa zapojeného lesa. Hranice lesa je jednak vert. (horní), závisející na nadm. výšce, jednak horiz., závisející na zeměp. šířce. U přirozené hranice lesa rozlišujeme hranici lesa klimatickou, orografickou a edafickou (půdní a substrátovou) podle podmínek, které jsou pro polohu hranice lesa rozhodující.

1. hladina, do které lze v prvním přiblížení předpokládat neměnnost hodnot vert. turbulentního toku hybnosti tepla a vlhkosti s výškou. Mění se ve velmi širokém intervalu od několika metrů do 100 až 200 m nad terénem podle vert. teplotního zvrstvení, rychlosti větru a charakteru aktivního povrchu;
2. v mikroklimatologii se za horní hranici přízemní vrstvy atmosféry někdy považovala výška 1,5 až 2 m nad zemí, v níž bylo možné provádět standardní met. měření. Viz též vrstva atmosféry přízemní.

viz vrstva zákalová.

obecně vrstva atmosféry, v níž se bezprostředně projevuje vliv zemského povrchu na pole meteorologických prvků. Pokud mezní vrstvu atmosféry posuzujeme z hlediska proudění, tj. uvažujeme ji jako vrstvu, v níž se projevuje tření proudícího vzduchu o zemský povrch, mluvíme o vrstvě tření. Obdobně definujeme teplotní nebo vlhkostní mezní vrstvu jako vrstvu, v níž je denní chod teploty nebo vlhkosti ovlivňován podkladem. Mezní vrstva atmosféry dosahuje od zemského povrchu do výše několika stovek m až přibližně 2 km a výška její horní hranice roste se zvětšující se drsností zemského povrchu, s rychlostí větru a s rostoucí instabilitou teplotního zvrstvení ovzduší. Součástí mezní vrstvy atmosféry je přízemní podvrstva atmosféry, též zvaná vrstva konstantního toku (viz vrstva atmosféry přízemní). Lze rozlišovat turbulentní a laminární mezní vrstvu podle toho, zda v ní je turbulentní nebo laminární proudění. Reálná mezní vrstva atmosféry je zpravidla turbulentní. Laminární proudění se vyskytuje pouze nad hladkými typy povrchu (např. nad vodní hladinou při slabém větru, nebo nad uhlazenou sněhovou pokrývkou) v tenké vrstvě vzduchu o tloušťce řádově 10^–3 až 10^–2 m v tzv. laminární vrstvě neboli laminární podvrstvě. Tato laminární vrstva je od turbulentní mezní vrstvy oddělena tenkou vrstvou s nedokonale vyvinutou turbulencí. Neúplně vyvinutá turbulence bývá často v nejtěsnější blízkosti zemského povrchu i tehdy, není-li plně vytvořena laminární vrstva. Viz též stáčení větru v mezní vrstvě atmosféry, klimatologie mezní vrstvy atmosféry, modely mezní vrstvy atmosféry, hranice mezní vrstvy atmosféry, typizace mezní vrstvy atmosféry.

syn. výběžek vysokého tlaku vzduchu, nevhodně klín vysokého tlaku vzduchu – oblast vyššího tlaku vzduchu bez uzavřených izobar či izohyps. Vyskytuje se obvykle mezi dvěma oblastmi nízkého tlaku vzduchu. Na synoptické mapě bývá vyjádřena izobarami či izohypsami s anticyklonálním zakřivením, někdy ve tvaru písmene U. Hřeben může být také částí anticyklony. V hřebenu vysokého tlaku vzduchu lze vyznačit osu hřebene. Podél ní dochází k divergenci proudění, s níž jsou spojeny sestupné pohyby vzduchu mající obvykle za následek rozpouštění oblaků nebo všeobecně málo oblačné počasí. Proudnice v hřebenu mají anticyklonální zakřivení. Hřeben vysokého tlaku vzduchu je jedním z tlakových útvarů. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu.

akustická složka bouřky,  tvořená nejméně jedním, zpravidla však větším počtem hromů.

Termín je odvozen od slovesa hřmít, které pochází z indoevropského základu *ghrem- „temně znít, zuřit“.
 

syn. zahřmění – akust. průvodní jev blesku. Jeho zdrojem je tlaková vlna, která vzniká náhlým zvětšením objemu vzduchu v kanálu blesku při jeho ohřátí na teplotu až kolem 30 000 K. K pozorovateli dochází zvuk z různých kanálů blesku, popř. po odrazech od oblaků a zemského povrchu, a proto může hrom trvat i několik sekund. Čím je výboj blesku blíže pozorovateli, tím má hrom kratší trvání a vyšší kmitočet. Akust. spektrum se pohybuje od 10 Hz do 3 kHz. Hrom je obvykle slyšitelný do vzdálenosti 15 až 20 km. Viz též bouřka na stanici, bouřka vzdálená, blýskavice, izobronta, mapa izobront.

Termín je odvozen od slovesa hřmít, které pochází z indoevropského základu *ghrem- „temně znít, zuřit“.

syn. hrom.

syn. bleskosvod, zařízení hromosvodné – zařízení sloužící k ochraně objektů před přímým úderem blesku. Skládá se z jímacího zařízení, svodu a zemniče. Účelem jímacího zařízení je zachytit v určité výšce nad chráněným objektem sestupující vůdčí výboj, a tak zabránit úderu blesku do chráněné části objektu. Účelem svodů je svést proud blesku z jímacího zařízení k zemi s min. úbytky napětí. Zemnič hromosvodu má svést tento el. proud do země tak, aby v chráněném objektu vznikly pokud možno co nejmenší rozdíly napětí. Princip dnes používaných hromosvodů navrhl amer. vědec a politik z období boje za nezávislost B. Franklin. Poněkud odlišný přístup se uplatňoval u zařízení, které zkonstruoval P. Diviš v Příměticích na Moravě roku 1754. Zařízení bylo spíše určeno k odsávání elektřiny z dolní části bouřkových oblaků a podle představ svého vynálezce mělo především sloužit k zabránění vzniku bouřky. Viz též blesk mezi oblakem a zemí, bleskojistka.

Termín vznikl složením slov hrom a svod. Odkazuje na starší význam slova hrom, které se používalo pro označení úderu blesku (srov. rčení „aby do toho hrom udeřil“).

syn. hromosvod.

syn. výboj bodový – el. výboj, který vzniká na hrotu nalézajícím se v silném el. poli. Ke vzniku hrotového výboje je nutné, aby v bezprostředním okolí hrotu došlo vlivem zesílení el. pole k ionizaci nárazem. Na hrotech, zejména pod cumulonimby, může dosáhnout takové intenzity, že je v temnu viditelný jako sršení doprovázené často slyšitelným praskotem. Tento jev byl mnohokrát popsán v literatuře jako oheň svatého Eliáše. U nás bývá pozorován na vysokých věžích a na horských observatořích, např. na Milešovce nebo Sněžce. V případě, že se jedná o hrot vodivě spojený se zemským povrchem, je svodem odváděn do země elektrický náboj opačného znaménka než je znaménko náboje zemského povrchu na daném místě. Výboje tohoto druhu významně přispívají ke globální regeneraci záporného náboje zemského povrchu. Viz též výboj korónový.

viz rozsah oblaku vertikální.

syn. mód disperzní – mód ve spektru částic atmosférického aerosolu, jenž odpovídá částicím o velikosti poloměru nejméně 10^–6 m a je převážně tvořen částicemi, které jsou přímo emitovány do vzduchu jako součást primárních aerosolů. Čes. název hrubý mód se zřejmě používá dle angl. coarse mode, ale vyskytuje se též název disperzní mód, mód hrubých (disperzních) částic apod.

ledová struktura krup, která obsahuje vzduchové bubliny zčásti nebo úplně zaplněné kapalnou vodou. Existence houbovitého ledu byla prokázána laboratorně i ve vrstevnaté struktuře přirozených velkých krup, Viz mez Schumanova-Ludlamova.

1. náhlé a prudké zvýšení rychlosti větru, který je značně nárazovitý a často mění směr. Jev trvá několik minut a náhle ustává. Húlava je projevem přechodu gust fronty přes místo pozorování.
2. nevh. se termín húlava občas vyskytuje i v širším smyslu jako označení pro prudké zhoršení počasí (silný vítr, srážky, oblačnost zvláštnosti arcus), které souvisí s čelem studeného vzduchu přibližující se konvektivní bouře nebo studené fronty. Viz též oblak húlavový, cumulonimbus.

Termín do české odborné literatury zavedl A. Gregor v r. 1920 v širším smyslu náhlé přeháňky provázené prudkým větrem. Převzal ho z nářečí východní Moravy, kde se v tomto významu používá (nářeční původ je vysvětlením pro „ú“ uprostřed slova).

syn. bioklimatologie člověka – část bioklimatologie zabývající se vztahy mezi klimatem a člověkem jako jedincem nebo klimatem a lidskou společností.

syn. proud Peruánský.

vlhkost klimatu – vlastnost klimatu způsobená neúměrně velkým množstvím vypadlých srážek oproti výparu (opak aridity klimatu). Jde o významnou charakteristiku klimatu podmíněnou srážkami, teplotou a vlhkostí vzduchu, oblačností, větrnými poměry, vlastnostmi půdy, expozicí území apod. Oblasti s humidním klimatem, popř. subhumidním klimatem nebo perhumidním klimatem, se vymezují pomocí nejrůznějších indexů humidity. Humidita klimatu se může projevovat celoročně nebo pouze v určité části roku, kterou označujeme jako období dešťů, střídané obdobím sucha.

syn. klima vlhké –
1. obecně klima s velkou humiditou klimatu. To najdeme především v oblastech s velkým množstvím srážek, dále pak v chladnějších oblastech s dostatečnými úhrny srážek a malým výparem;
2. v některých efektivních klasifikacích klimatu označení jednoho z klimatických pásem, viz např. klasifikace klimatu Thornthwaiteova, klasifikace klimatu geomorfologická.

viz klima humidní.

(hum) – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu kup malého vert. rozsahu, které se jeví jako zploštělé. Užívá se u druhu cumulus. Termín humilis poprvé užil belgický meteorolog J. Vincent v Atlasu oblaků, vydaném v Bruselu v r. 1907. Viz též oblak kupovitý, mediocris, congestus.

Termín zavedl belgický meteorolog J. Vincent v r. 1907. Byl přejat z lat. humilis „nízký, mělký“.

regionální označení plně vyvinuté tropické cyklony v oblastech sev. Atlantského oceánu, sv. Tichého oceánu východně od datové hranice a jv. Tichého oceánu východně od 160° v. d. Desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti přízemního větru v hurikánu dosahuje nejméně 33 m.s^–1. Intenzita hurikánu se určuje nejčastěji na základě Saffirovy-Simpsonovy stupnice.

Termín je odvozen od španělského výrazu huracán, přejatého z karibského jazyka Taino, v němž označoval boha nepříznivého počasí. Je možné, že má původ ve slově hunraken „noha“, kterým Mayové označovali oj Velkého vozu, jež se u nich na obloze objevovala v době hurikánové sezóny. Španělský termín se v mnoha podobách rozšířil do dalších jazyků. Podoba hurikán do češtiny pronikla přes angličtinu, ovšem až poté, co byla z němčiny převzata forma orkán a z francouzštiny uragán, přičemž každý z těchto termínů má v současnosti odlišný význam.

hmotnost objemové jednotky sněhové pokrývky vyjádřená v kg.m^–3, případně v poměru k hustotě vody. Hustota nově napadlého sněhu se pohybuje v závislosti na teplotě vzduchu a rychlosti  větru od 50 do 150 kg.m^–3, hustota starého sněhu často přesahuje 400 kg.m^–3. Viz též firn.

hmotnost jednotky objemu suchého vzduchu. Hustotu suchého vzduchu ρ_d v kg.m^–3 lze určit ze stavové rovnice suchého vzduchu podle vzorce
${\rho }_d=\frac{p_d}{R_{d}T},$
kde p_d je tlak suchého vzduchu v Pa, T teplota vzduchu v K, a R_d = 287,4 J.kg^–1.K^–1 je měrná plynová konstanta suchého vzduchu. Při teplotě 0 °C a tlaku suchého vzduchu 1 013,25 hPa je ρ_d = 1,293 kg.m^–3.

hmotnost jednotky objemu vlhkého vzduchu. Hustotu vlhkého vzduchu ρ v kg.m^–3 lze určit ze stavové rovnice vlhkého vzduchu podle vzorce
$\rho =\frac{p}{R_d{T}_v}$
kde p = p_d + e je tlak vlhkého vzduchu v Pa, p_d tlak suchého vzduchu v Pa, e tlak vodní páry v Pa, R_d = 287,4 J.kg^–1.K^–1 je měrná plynová konstanta suchého vzduchu a T_v značí virtuální teplotu v K. Za stejné teploty a za stejného tlaku suchého a vlhkého vzduchu je hustota vlhkého vzduchu vždy menší než hustota suchého vzduchu.

hmotnost vodní páry v jednotce objemu vlhkého vzduchu. Udává se v kg.m^–3. V meteorologii se užívá také tradiční označení absolutní vlhkost vzduchu.

syn. hmotnost vzduchu měrná – hmotnost jednotky objemu vzduchu. Udává se v kg.m^–3 a je převrácenou hodnotou měrného objemu vzduchu. Plochy konstantní hustoty vzduchu se nazývají izopyknickými plochami. Viz též profil hustoty vzduchu vertikální.

relativní souřadnicová soustava, jejíž vert. souřadnice přechází v závislosti na výšce z jednoho systému do jiného. Kombinují se tím výhody, které má jeden systém ve spodních vrstvách a druhý systém naopak v horních vrstvách atmosféry. Hybridní souřadnicové soustavy se používají v numerické předpovědi počasí. Příkladem je hybridní σ–p systém, v němž plochy konstantní vert. souřadnice v blízkosti zemského povrchu kopírují terén (sigma-systém), ale v horních vrstvách atmosféry se ztotožňují s izobarickými plochami (p-systém).

slabý výboj blesku mezi oblaky, jenž se projevuje jen změnou elektrického gradientu, popř. slabým zablesknutím.

věda zabývající se zákonitostmi časového a prostorového rozdělení vody na Zemi, jejím pohybem v rámci hydrologického cyklu, fyz., chem. a biologickými vlastnostmi apod. K rozmachu české hydrologie došlo po roce 1875, kdy byla založena Hydrografická komise pro Království České se dvěma sekcemi: ombrometrickou sekci vedl F. J. Studnička, hydrometrickou sekci A. R. Harlacher. Viz též hydrosféra, hydrometeorologie, předpověď hydrologická, rok hydrologický, ohrožení hydrologické.

Termín se skládá z řec. ὕδωρ [hydór] „voda“ a z komponentu -λoγία [-logia] „nauka, věda“, který je příbuzný se slovem λόγoς [logos] „výklad, slovo“.

vztah mezi příjmem, výdejem a změnou zásob vody za dané období v určité oblasti (povodí, kontinentu apod.) nebo ve vodním útvaru, které nastávají v důsledku hydrologického cyklu. Příjem je zajišťován srážkami, případně přítokem vody. Výdej vody nastává prostřednictvím výparu a zpravidla i odtoku, pokud se nejedná o bezodtokou oblast nebo vodní nádrž. Nerovnováha mezi příjmem a výdejem vody se projeví změnou zásob vody ve vodních tocích a nádržích i pod zemským povrchem (půdní vody a podzemní vody); při určování dlouhodobé hydrologické bilance je možné tento člen zanedbat. Především v případě sněžení nebo malé intenzity srážek může být hydrologická bilance významně ovlivněna intercepcí srážek. Rovnice hydrologické bilance je využívána mj. pro stanovení skutečného výparu.

předpověď hodnot hydrol. prvků a výskytu hydrol. jevů (zejména průtoku, vodního stavu, ledových jevů, dále i teploty vody, stavu hladin podzemních vod aj.). Z hlediska využití naměřených nebo předpovídaných met. údajů lze rozlišit dva druhy hydrologických předpovědí:
a) předpovědi hydrometrické, založené na znalosti zákonitostí pohybu vody v otevřených korytech bez využití met. údajů;
b) předpovědi hydrometeorologické, založené na modelovém popisu zákonitostí, jimiž se řídí meteorologické a hydrologické procesy v povodí, především srážkoodtokové vztahy. Hydrometeorologická předpověď proto využívá aktuální naměřené a předpovídané hodnoty meteorologických prvků ve sledovaném povodí, zejména úhrnu a intenzity srážek, výšky a vodní hodnoty sněhové pokrývky, teploty vzduchu, rychlosti větru, výparu aj. Do procesu hydrologické předpovědi tak vstupují i výsledky modelů numerické předpovědi počasí, popř. i nowcastingu. Viz též povodeň.

nebezpečný hydrologický jev, který též řadíme mezi hydrometeorologická ohrožení, pokud je podmíněn některým z meteorologických jevů. Atmosférického původu je většina povodní, hydrologické sucho nebo např. vzdutí způsobené bouří. Pokud příslušný jev dosahuje mimořádné intenzity, bývá označován jako hydrologický extrém.

sucho definované pomocí hydrologických ukazatelů, především průtoku povrchových vodních toků. Uvažuje se přitom nejen jeho hodnota, ale i počet dní s průtokem nižším než tzv. m–denní průtok, který je v dlouhodobém průměru překročen po velkou většinu hydrologického roku (např. m = 355 dnů). V případě kratšího hydrologického sucha se provádí porovnání s měsíčními normály. Obdobně se hodnotí i stav hladiny podzemní vody, vydatnost pramenů apod. Hydrologické sucho se vyskytuje zpravidla ke konci déletrvajícího meteorologického sucha a často pokračuje i po jeho odeznění. Jinou jeho příčinou může být akumulace tuhých srážek ve sněhové pokrývce a promrzání půdy.

syn. oběh vody na Zemi – nepřetržitá cirkulace vody v atmosféře, na zemském povrchu a pod ním, poháněná sluneční energií a gravitační silou. Množství vody, které se v průměru ročně vypaří ze zemského povrchu a opět se na něj vrací ve formě atmosférických srážek, je odhadováno na téměř 5.10¹⁴ m³; to představuje průměrný roční výpar, resp. úhrn srážek více než 950 mm. Veškerá voda v atmosféře se tak vymění v průměru jednou za 10 dnů. Na světový oceán, který zaujímá 71 % zemského povrchu, připadá 84 % výparu. V rámci malého hydrologického cyklu se většina vody vrací přímo do světového oceánu, kam spadne 77 % celkového objemu srážek. Zbylá odpařená voda z oceánu je transportována nad pevninu v rámci velkého hydrologického cyklu, který se uzavírá prostřednictvím odtoku, ovlivňovaného i dalšími členy hydrologická bilance. Hydrologický cyklus podstatně modifikuje prostorové rozdělení tepelné bilance zemského povrchu, a to především prostřednictvím toku latentního tepla.

viz ohrožení hydrologické.

souvislé období 12 kalendářních měsíců stanovené tak, aby zahrnovalo období akumulace vody i jejího odtoku ze sledovaného území. Aby nedocházelo k výraznějšímu meziročnímu převodu srážkové vody ve sněhové pokrývce, začíná v ČR hydrologický rok 1. listopadu předchozího kalendářního roku a končí 31. října. V minulosti byl u nás počátkem hydrologického roku 1. prosinec.

meteor tvořený soustavou vodních částic v kapalném či pevném skupenství, vznášejících se ve vzduchu, padajících k zemskému povrchu, zdvižených větrem ze zemského povrchu nebo usazených na předmětech na zemském povrchu či ve volné atmosféře. Mezinárodní atlas oblaků zavádí kategorii "hydrometeory jiné než oblaky". Do této kategorie řadí srážky padající a usazené, mlhu, kouřmo, zvířený sníh, vodní tříšť aj.

Termín se skládá z řec. ὕδωρ [hydór] „voda“ a slova meteor.

1. vědní obor na pomezí hydrologie a meteorologie, studující část hydrologického cyklu realizovanou v atmosféře a na zemském povrchu. Zabývá se především vzájemnými vztahy procesů v atmosféře a hydrosféře. Průkopníkem české hydrometeorologie byl F. Augustin, který v 90. letech 19. století studoval met. příčiny tehdejších povodní a sucha. Viz též ohrožení hydrometeorologické.
2. věcně nepřesné souborné označení pro činnosti, jimž se věnují hydrologická a meteorologická služba.

Termín se skládá z řec. ὕδωρ [hydór] „voda“ a slova meteorologie.

výrazně negativní účinek působení některého z hydrometeorologických ohrožení na lidskou společnost, projevující se ztrátami na životech, zraněními nebo jinými zdravotními následky, rozsáhlými škodami na majetku nebo poškozením přírodních zdrojů. Podle druhu působícího ohrožení rozlišujeme povětrnostní, klimatické a hydrologické katastrofy.

viz předpověď hydrologická.

vyhodnocování vlivu počasí na činnost nejrůznějších vojenských systémů, ale i na charakter, stav a vývoj ostatních složek prostředí pro potřeby Armády ČR. Hydrometeorologická služba tak představuje nedílnou součást složek bojového zabezpečení vojsk. Hlavní úkol Hydrometeorologické služby AČR na území ČR nebo v rámci zahraničních operací NATO/EU představuje poskytování leteckých meteorologických služeb v podmínkách vojenského letectví podle požadavků a pravidel ICAO, při současném uplatňování dílčích rezortních nebo aliančních (NATO) odchylek a dále provádění hydrometeorologického zabezpečení činností nejrůznějších systémů rezortu obrany. Hydrometeorologická služba AČR je tvořena řídicími a provozními součástmi, které jsou začleněny v rámci příslušných organizačních složek rezortu obrany. Řídicí složkou je Oddělení vojenské geografie a hydrometeorologie Ministerstva obrany, které zabezpečuje výkon státní správy v oblasti vojenské hydrometeorologie. Provozní složky jsou tvořeny hydrometeorologickými složkami Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu, leteckými meteorologickými služebnami leteckých základen Vzdušných sil AČR a dále meteorologickými družstvy dělostřelectva a chemického vojska Pozemních sil AČR. V rámci rezortu obrany rovněž působí další dvě nezávislé organizační složky vojenské hydrometeorologie. Úkoly v oblasti vzdělávání personálu plní Katedra vojenské geografie a meteorologie Fakulty vojenských technologií Univerzity obrany. Ověřování odborné způsobilosti personálu a kvality poskytovaných služeb provádí Inspektor leteckých meteorologických služeb Odboru vojenského letectví Ministerstva obrany. Viz též zabezpečení Armády ČR hydrometeorologické.

skupina přírodních ohrožení, tedy nebezpečných přírodních jevů nebo procesů, které mají původ v atmosféře nebo hydrosféře a představují potenciální hydrometeorologické riziko pro lidskou společnost. Do této skupiny řadíme povětrnostní ohrožení, klimatická ohrožení a některá hydrologická ohrožení. Děje v atmosféře i hydrosféře nicméně podstatně ovlivňují vznik a míru rizika dalších ohrožení, např. sesuvů, požárů či epidemií. Viz též hydrometeorologická katastrofa.

potenciál hydrometeorologického ohrožení negativně ovlivnit lidskou společnost, pokud jsou jeho působení vystaveni lidé, jejich majetek nebo přírodní zdroje. Míra rizika je kromě intenzity ohrožení dána mírou expozice a zranitelností osob, resp. majetku nebo prostředí. Podle druhu působícího ohrožení rozlišujeme povětrnostní, klimatická a hydrologická rizika. K naplnění rizika dochází při hydrometeorologické katastrofě.

systém zjišťování, shromažďování a analyzování dlouhodobých klimatických a stávajících, nebo předpokládaných meteorologických a hydrologických podmínek a vyhodnocování jejich vlivu na bojovou činnost vojsk, logistickou podporu a na tělesnou a duševní kondici osob a jejich zdravotní stav. Nedílnou součást hydrometeorologického zabezpečení rovněž představuje včasné poskytování výstražných hydrometeorologických informací za účelem varování před výskytem již existujících nebo předpokládaných nepříznivých (extrémních) hydrometeorologických podmínek a jejich omezujícími nebo ničivými účinky, které Hydrometeorologická služba Armády ČR připravuje ve spolupráci s ČHMÚ.

(HMÚ) – předchůdce dnešního Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) založený vládním nařízením č. 96/1953 Sb. ze dne 27. listopadu 1953, které nabylo účinnosti dnem 1. ledna 1954. Svou působností ústav při svém vzniku navázal na činnosti Státního ústavu meteorologického a Státního ústavu hydrologického, pozdější Hydrologické a hydrografické služby vodohospodářského rozvojového střediska, založených v roce 1919 bezprostředně po vzniku samostatného československého státu. Viz meteorologie v ČR.

vodní obal Země, který zahrnuje veškerou vodu na Zemi ve všech skupenstvích a formách, tedy i vodu v atmosféře a podpovrchovou vodu. Studiem hydrosféry se zabývá hydrologie. Viz též voda půdní.

Termín se skládá z řec. ὕδωρ [hydór] „voda“ a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“); vznikl analogicky k termínu atmosféra.

zjednodušení reálné situace v atmosféře, kdy se v rovnicích příslušného modelu nebo v aproximacích některých členů těchto rovnic předpokládá stav hydrostatické rovnováhy, tj. přesná platnost rovnice hydrostatické rovnováhy. Uplatnění této aproximace má např. za následek omezení možností realistického zahrnutí procesů souvisejících s vertikálními pohyby vzduchu. Viz též profil tlaku vzduchu vertikální.

stav atmosféry, kdy vert. složka síly tlakového gradientu je v rovnováze se silou zemské tíže. Vyjádřením hydrostatické rovnováhy je rovnice hydrostatické rovnováhy, která přesně platí jen v atmosféře bez pohybu vůči Zemi. V reálné zemské atmosféře je podmínka hydrostatické rovnováhy splněna pouze přibližně, avšak hydrostatickou aproximaci lze většinou použít bez velkých chyb. Výjimkou je atmosféra s intenzivními vertikálními pohyby vzduchu, např. v konv. oblacích druhu cumulonimbus nebo ve vrstvě vzduchu nad intenzivně a nerovnoměrně zahřívaným aktivním povrchem, kdy je třeba platnost rovnice hydrostatické rovnováhy posuzovat skepticky. Viz též profil tlaku vzduchu vertikální.

syn. tlak statický.

viz chemie atmosféry.

viz ombrograf.

Termín se skládá z řec. ὑετός [hyetos] „déšť“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

zast. označení pro klimatologii atm. srážek.

Termín se skládá z řec. ὑετός [hyetos] „déšť“ a z komponentu -γραφια [-grafia], odvozeného od komponentu -γραφos [-grafos] (od slovesa γράφειν [grafein] „psát“).

viz ombrograf.

Termín vznikl odvozením od termínu hyetograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. ὑετός [hyetos] „déšť“ a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“.

viz izanomála.

Termín se skládá z řec. ὑετός [hyetos] „déšť“ a slova izanomála.

zast. název pro srážkoměr.

Termín se skládá z řec. ὑετός [hyetos] „déšť“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

syn. ombrometrie.

Termín se skládá z řec. ὑετός [hyetos] „déšť“ a -μετρία [-metria] „měření“.

dílčí část vědního oboru hygieny, jež se zabývá studiem vztahů mezi znečišťujícími látkami ve venkovním a vnitřním ovzduší a reakcí lidského organizmu na ně, popř. na produkty vzniklé při jejich transformaci v atmosféře. Dále se hygiena ovzduší zabývá zjišťováním biologické a fyziologické odezvy organismu na koncentrace znečišťujících látek a stanovením limitních koncentrací pro potřeby sledování a řízení kvality ovzduší. Hygiena ovzduší spolupracuje s meteorologií zejména při studiu vlivu met. faktorů na stav, transport a transformaci znečišťujících látek v ovzduší. Viz též ochrana čistoty ovzduší, šíření znečišťujících látek, znečištění ovzduší.

zast. syn. pro ombrickou kontinentalitu klimatu, popř. takovou, která se projevuje pouze v ročním chodu, nikoli v úhrnu srážek.

registr. vlhkoměr, jehož čidlem je nejčastěji svazek lidských vlasů nebo organická (zlatotepecká) blána.

Termín se skládá z řec. ὑγρός [hygros] „vlhký, mokrý“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

záznam hygrografu.

Termín vznikl odvozením od termínu hygrograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. ὑγρός [hygros] „vlhký, tekutý“ a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“.

syn. vlhkoměr.

Termín se skládá z řec. ὑγρός [hygros] „vlhký, tekutý“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

obor zabývající se měřením vlhkosti vzduchu a jeho metodikou. Viz též evaporimetrie, ombrometrie.

Termín se skládá z řec. ὑγρός [hygros] „vlhký, tekutý“ a -μετρία [-metria] „měření“.

viz tabulky psychrometrické.

zařízení umožňující kvalit. určování změn vlhkosti vzduchu.

Termín se skládá z řec. ὑγρός [hygros] „vlhký, tekutý“ a σκοπεῖν [skopein] „pozorovat, zkoumat“.

schopnost látek pohlcovat a vázat vodní páru.

Termín se skládá z řec. ὑγρός [hygros] „vlhký, tekutý“ a σκοπεῖν [skopein] „pozorovat, zkoumat“. Vyjadřuje tak skutečnost, že u látek s touto schopností můžeme pozorovat zachycenou vodu.

syn. termohygrograf.

Termín se skládá z řec. ὑγρός [hygros] „vlhký, tekutý“, θερμός [thermos] „horký, teplý“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

syn. bod neutrální – v meteorologii průsečík čáry konfluence a čáry difluence uvnitř barického sedla na meteorologické mapě. Na obě strany od tohoto bodu směrem k anticyklonám, popř. k hřebenům vysokého tlaku vzduchu tlak vzduchu stoupá, směrem k cyklonám, popř. brázdám nízkého tlaku vzduchu klesá. Hyperbolický bod je tedy bod s rel. nejvyšším tlakem mezi dvěma cyklonami a bod s rel. nejnižším tlakem mezi dvěma anticyklonami tvořícími barické sedlo. Viz též pole deformační.

syn. hypsotermometr – přístroj, který byl dříve užíván ke stanovení tlaku vzduchu měřením teploty bodu varu vody nebo jiných kapalin. V hypsometru se měří teplota páry vystupující z hladiny vroucí kapaliny. Bod varu závisí na aktuálním tlaku vzduchu.

Termín se skládá z řec. ὕψος [hypsos] „výše, výška“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“; přístroj byl takto označen proto, že býval kvůli snadné přenositelnosti užíván také k barometrickému zjišťování nadm. výšky, především v horských a těžko dostupných oblastech.

obecně měření nadm. výšky, resp. její znázornění v mapách. V meteorologii označení hist. metody měření tlaku vzduchu pomocí hypsometru.

Termín se skládá z řec. ὕψος [hypsos] „výše, výška“ a -μετρία [-metria] „měření“, viz hypsometr.

syn. hypsometr.

Termín se skládá z řec. ὕψος [hypsos] „výše, výška“, θερμός [thermos] „horký, teplý“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

vlastnost aneroidu, vyplývající z principu hysterezní křivky při pružné deformaci, která vyvolává systematickou chybu při měření tlaku vzduchu, projevující se především při velké a rychlé změně. Aneroid ukazuje nižší než správnou hodnotu při vzestupu tlaku, při poklesu naopak vyšší. Při přirozených změnách tlaku vzduchu se hystereze aneroidu rušivě neuplatňuje, poněvadž tyto změny jsou příliš pomalé. Má však význam při zkoušení aneroidu v podtlakových komorách.

klimatologický diagram, který v pravoúhlé souřadnicové soustavě znázorňuje roční chod teploty vzduchu a atm. srážek. Má tvar obrazce, jehož vrcholy reprezentují jednotlivé měsíce, přičemž na vodorovné ose se zobrazuje jejich prům. teplota, na vertikální ose úhrn srážek v daném měsíci. Hytergraf se používá zpravidla k porovnání roč. chodu teploty vzduchu a srážek z různých met. stanic nebo k porovnání chodu teploty a srážek z různých období na téže stanici. Viz též chod meteorologického prvku roční.

Termín zavedl geograf T. G. Taylor, který tento diagram navrhl v r. 1918. Slovo sestavil z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“, a termínu hyther, který vytvořil v r. 1907 W. F. Tyler zkrácením slov hydro (z řec. ὕδωρ [hydór] „voda“) a thermos (z řec. θερμός [thermos] „horký, teplý“).