Elektronický meteorologický slovník

kód sloužící k rozšiřování leteckých předpovědí počasí pro všeobecné („malé") letectvo. Předpověď ve tvaru kódu GAFOR obsahuje označení pracoviště, které zprávu vydalo, dobu platnosti předpovědi, předpověď kategorie (třídy) počasí se zřetelem na letecky významné jevy a označení území, na které se předpověď vztahuje. V ČR není používán.

oblastní předpověď ve zkrácené otevřené řeči pro lety v nízkých hladinách zpravidla pro letovou informační oblast nebo její část, kterou připravuje met. služebna určená příslušným met. úřadem a která se vyměňuje mezi met. služebnami sousedních letových informačních oblastí podle dohody mezi příslušnými met. úřady. Jedná se o předpověď pro vrstvu mezi zemí a letovou hladinou 100 (v horských oblastech až FL150). Předpověď je členěna do dvou sekcí, z nichž první obsahuje informace o nebezpečných jevech pro lety v nízkých hladinách a druhá pak doplňující informace. Předpovědi GAMET jsou vydávány zpravidla v intervalu 6 hodin s platností na 6 hodin, pokud není jejich četnost a období platnosti upravena po dohodě mezi meteorologickou službou a uživateli.

místní název pro suchý a horký vítr charakteru fénu v předhořích Kopet-Dagu a záp. Ťan-Šanu ve stř. Asii, vanoucí v létě od jihu a východu z hor. Působí škody na kulturních plodinách podobně jako suchověj.

1. hustá mlha, někdy s mrholením, vyskytující se zvláště na podzim nad záp. pobřežím Již. Ameriky (na území Ekvádoru, Peru a Chile), omývaným studeným Peruánským proudem. Mívá dlouhé trvání a ve velmi suchých oblastech (např. poušť Atacama) je téměř jediným zdrojem vláhy pro tamější chudou vegetaci;
2. klimatický typ, vyskytující se na horkých subtropických pobřežích, kde teplý pevninský vzduch proniká k pobřeží omývanému studeným oceánským proudem, např. na záp. pobřeží Jižní Ameriky, již. Kalifornie, jz. Afriky a sz. Sahary.

Termín je přejat z peruánské španělštiny. Není vyloučeno, že pochází z lat. caligo „mlha, temnota“ (snad přes portugalský nářeční výraz caruja „mlha, mrholení“).

nejjednodušší a historicky nejstarší druh disperzních modelů znečištění ovzduší. Je založen na předpokladu prostorově a časově konstantní horiz. rychlosti proudění v celé zájmové oblasti modelu. Znamená to mj., že trajektorie vycházející ze zdrojů znečištění ovzduší jsou horiz. přímkové. Tento silně zjednodušující předpoklad omezuje použitelnost takových modelů na prostorové měřítko maximálně do 100 km. Ve směru rychlosti proudění se uvažuje pouze advekční přenos příměsí, v rovinách kolmých na směr proudění (tj. ve vert. směru a ve směru horiz. příčném ke směru proudění) se modeluje vliv turbulentní difuze prostřednictvím předpokladu, že pole koncentrací příměsí v těchto rovinách je gaussovské. Vliv meteorologických faktorů se pak uvažuje pomocí vhodného provázání hodnot směrodatných odchylek Gaussova normálního rozložení s meteorologickými parametry ovlivňujícími turbulentní difuzi, tj. zejména s velikostí rychlosti proudění a charakteristikami teplotního zvrstvení ovzduší. Nejstarším příkladem modelů tohoto druhu je Suttonův model.

zákon o roztažnosti plynů, podle něhož se objem plynu dané hmotnosti při stálém tlaku, tj. při izobarickém ději, mění lineárně s teplotou. Lze jej vyjádřit vztahem
$V_T=V_0(1+\alpha T)$
kde V_T značí objem plynu při teplotě T ve °C, V₀ objem plynu při teplotě 0 °C a α je koeficient objemové roztažnosti, který má pro ideální plyn hodnotu 1/273,16 = 0,003 660 99 °C^–1. Vyjádříme-li v uvedeném vztahu teplotu v K, lze Gay-Lussacův zákon uvést ve tvaru
$\frac{V_T}{V_0}=\frac{T}{T_0},$
kde T₀ značí teplotu 273,15 K. Platnost Gay-Lussacova zákona je pro reálné plyny pouze přibližná a plyny se jím řídí tím lépe, čím menší mají hustotu. Odchylky od něho jsou však zpravidla malé, např. pro atm. vzduch pokud není nasycen vodní párou, lze Gay-Lussacův zákon použit s dostatečnou přesností. Kombinací Gay-Lussacova zákona se zákonem Boyleovým–Mariotteovým lze odvodit stavovou rovnici ideálního plynu, která patří k základním vztahům v termodynamice atmosféry. Uvedený zákon objevil J. L. Gay-Lussac v r. 1802. Viz též zákon Charlesův.

dnes již nepoužívané zastaralé označení pro námrazoměr.

Termín se skládá z lat. gelu „mráz“ a z řec. komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

syn. rychlost vertikální zobecněná.

syn. rychlost větru generalizovaná – vertikální rychlost vyjádřená v souřadnicové soustavě se zobecněnou vertikální souřadnicí. V meteorologii se nejčastěji pracuje s vertikální rychlostí v p-systému.

členění Země nebo její části do regionů vymezených z hlediska geneze klimatu, zejména podle všeobecné cirkulace atmosféry. Tento způsob hrál významnou roli v minulosti, neboť na rozdíl od efektivní klasifikace klimatu nevyžaduje znalost hodnot klimatických prvků. Schematičnost genetických klasifikací však zároveň brání jejich detailnějšímu využití. K nejznámějším patří Flohnova klasifikace klimatu a Alisovova klasifikace klimatu.

klasifikace oblaků podle podmínek jejich vzniku. Podle klasické genetické klasifikace G. Stüveho se oblaky dělí na:
a) oblaky vzniklé jinde, než se vyskytují;
b) oblaky vzniklé v místě jejich výskytu, a to v důsledku konvekce, advekce a turbulence;
c) orografické oblaky, které se dále člení na oblaky vznikající v horských oblastech na návětrné, resp. závětrné straně, na oblaky vznikající nad pobřežím a na oblaky podmíněné teplotními či jinými kontrasty nad pevninou.
S touto klasifikací se v současné době setkáme jen zřídka. Běžně užívané je dělení na oblaky vrstevnaté a oblaky kupovité resp. konvekční a dále dělení na oblaky frontální a oblaky vznikající uvnitř vzduchové hmoty.

syn. utváření klimatu – vývoj klimatu vedoucí k vytvoření a udržování určitých atm. podmínek na Zemi jako celku nebo v jednotlivých částech Země v důsledku spolupůsobení různých klimatických faktorů. Ty se při genezi klimatu uplatňují rozdílně v závislosti na jeho měřítku, vyjádřeném kategorizací klimatu.

syn. geneze klimatu.

Termín se skládá ze slova klima a z řec. γένεσις [genesis] „zrození, vznik“.

(gen) – označení oblaku, který vznikl transformací částí jiného, tzv. mateřského oblaku na oddělený samostatný oblak odlišného druhu.  Označení nově vytvořeného oblaku se pak skládá z názvu nového druhu, k němuž se připojuje adjektivum složené z názvu druhu mateřského oblaku a z komponentu genitus (gen). Podle druhu mateřského oblaku rozeznáváme Ci nebo Cs cirrocumulogenitus (ccgen), Ci, As, Cu nebo Cb altocumulogenitus (acgen), Sc nebo Cb altostratogenitus (asgen), Sc, St nebo Cb nimbostratogenitus (nsgen), Cu nebo Cb stratocumulogenitus (scgen), Ac, Ns, St, Sc  nebo Cb cumulogenitus (cugen) a Ci, Cc nebo St cumulonimbogenitus (cbgen).
Podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků ve verzi z roku 2017 je označení genitus  také součástí názvu zvláštních oblaků. Označení druhu vzniklého oblaku se potom doplní adjektivem flammagenitus (flgen), homogenitus (hogen), silvagenitus (sigen) nebo cataractagenitus (cagen). Viz též mutatus.

Termín byl přejat z lat. genitus „stvořený, zplozený“ (příčestí trpné slovesa gignere „rodit, plodit“).

syn. výška dynamická.

třídění tryskového proudění podle oblasti výskytu. V troposféře rozlišujeme tryskové proudění rovníkové, subtropické a mimotropické, z nichž poslední ještě dále dělíme na tryskové proudění mírných šířek neboli tryskové proudění polární fronty a tryskové proudění arktické. Tryskové proudění se vyskytuje také ve stratosféře s osou nad tropopauzou a lze jej též pozorovat ve všech zeměpisných šířkách.

rozdělení vzduchových hmot podle geogr. polohy ohniska vzniku vzduchové hmoty. Někteří autoři rozlišují pouze dvě vzduchové hmoty, totiž polární vzduch a tropický vzduch, oddělené polární frontou. Častěji se dále vymezuje arktický vzduch (na jižní polokouli antarktický), oddělený arktickou, resp. antarktickou frontou; polární vzduch je pak označován jako vzduch mírných šířek. V rámci tropického vzduchu je někdy vyčleňován ekvatoriální vzduch, avšak představa tropické fronty na jeho okraji není relevantní. Kromě ekvatoriální se ostatní vzduchové hmoty dále dělí podle toho, kde nabývají své charakteristické vlastnosti, na vzduch pevninský a vzduch mořský. Viz též klasifikace klimatu Alisovova.

klimatický faktor podmíněný heterogenitou přírodního prostředí Země v různých měřítkách, která se odrážejí v kategorizaci klimatu. Pro utváření makroklimatu je určující zeměp. šířka, rozložení pevniny a oceánů, uspořádání všeobecné cirkulace atmosféry a systém oceánských proudů. V menším prostorovém měřítku se uplatňuje vliv nadm. výšky, tvarů zemského reliéfu a krajinného pokryvu. Mezi geografické klimatické faktory můžeme rovněž řadit složení atmosféry Země, na které epizodicky působí zemský vulkanizmus.

obzor modifikovaný okolní orografií, ne však dalšími, bližšími překážkami, čímž se liší od místního obzoru. Na rozsáhlých vodních plochách nebo rovinách přibližně odpovídá geometrickému obzoru.

syn. obzor ideální – obzor, v němž se obloha zdánlivě setkává s hladinou konstantní nadmořské výšky, v níž leží místo pozorování; v nulové nadmořské výšce můžeme tuto hladinu ztotožnit s klidnou mořskou hladinou. Vlivy šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře přitom nejsou uvažovány. Aby bylo možné geometrický obzor vymezit, musíme uvažovat nenulové převýšení očí pozorovatele oproti nadmořské výšce místa. Geometrický obzor pak má přibližně tvar kružnice, jejíž poloměr se zvětšuje s velikostí převýšení. Uvažujeme-li Zemi jako kouli o poloměru 6378 km, můžeme pro výpočet poloměru kružnice geometrického obzoru r v km použít přibližný vzorec
$r\approx \sqrt{13h},$
kde h je v metrech vyjádřené převýšení očí pozorovatele oproti danému místu.

druh efektivní klasifikace klimatu podle hlavních činitelů, které v daných klimatických podmínkách modelují tvary zemského povrchu. Tyto tvary jsou tedy do určité míry indikátorem klimatu, v němž se vyvíjejí. Příkladem je klasifikace A. Pencka (1910), který si z tohoto hlediska všímal srážek a dalších prvků hydrologické bilance. Rozlišil tak tři hlavní skupiny klimatických typů: humidní klima, aridní klima a nivální klima.

syn. potenciál zemské tíže – potenciál spojený s tíhovým polem Země. Je ekvivalentní potenciální energii vzduchové částice o jednotkové hmotnosti vzhledem ke zvolené nulové geopotenciální hladině, kterou ztotožňujeme se stř. hladinou moře. Číselně je roven práci vykonané proti působení síly zemské tíže při zvednutí jednotkové hmotnosti ze stř. hladiny moře do hladiny, k níž geopotenciál vztahujeme. Geopotenciál $\Phi$ je spojen s geometrickou výškou z vztahem
$\Phi ={\int }_0^{z}gdz$
kde g je velikost tíhového zrychlení. Viz též hladina ekvipotenciální, výška geopotenciální.

Termín se skládá z řec. γῆ [gé] „Země“ a slova potenciál (z lat. potentialis „možný“, odvozeného od potentia „moc, síla“).

potenciální energie daného tělesa nebo systému v poli zemské tíže. Je určena až na aditivní konstantu, která je dána volbou nulové energetické hladiny. V meteorologii je touto hladinou zpravidla zemský povrch nebo střední hladina moře. Geopotenciální energie jednotkové hmotnosti vzduchu představuje geopotenciál.

hladina (plocha) konstantního geopotenciálu. Viz též hladina ekvipotenciální.

syn. hladina geopotenciální.

výška vyjádřená v geopotenciálních metrech. Je rovná geometrické výšce v místech, kde má tíhové zrychlení hodnotu přesně 9,8 m.s^–2.

jednotka geopotenciální výšky definovaná vztahem:
$H_{gpm}=\frac{1}{9.8}{\int }_0^{z}gdz,$
kde H je výška v geopotenciálních metrech, z výška v geometrických metrech a g velikost místního tíhového zrychlení. Vztah mezi geopotenciálním metrem a geometrickým metrem lze vyjádřit ve tvaru
1 geopotenciální metr = 9,8/g geometrických metrů.
Geopotenciální metr je v meteorologii běžně užívanou jednotkou výšky, která se rovná geometrickému metru na místech, kde je tíhové zrychlení přesně rovno 9,8 m.s^–2. V geopotenciálních metrech se např. uvádějí výšky na mapách barické topografie a užívá se ho v mezinárodní standardní atmosféře ICAO. Viz též metr dynamický.

neurčitý pojem, který označuje buď pevnou část planety Země, nebo její svrchní část (syn. litosféra), případně souborně všechny nebo jednotlivé její obaly, tedy litosféru, pedosféru, hydrosféru, biosféru a atmosféru, k nimž někdy řadíme i kryosféru.

Termín vznikl v 19. století pravděpodobně analogicky ke staršímu pojmu atmosféra. Skládá se z řec. γῆ [gé] „Země“ a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).

meteorologická družice na geostacionární dráze. Parametry geostacionární dráhy (kruhová dráha o poloměru 42 168 km, jejíž rovina je totožná s rovinou zemského rovníku) zajišťují, že družice zdánlivě „visí“ ve výšce přibližně 35 790 km nad pevným místem na zemském povrchu. Mezi geostacinární meteorologické družice patří mj. družice Meteosat a GOES.

advekce vyvolaná geostrofickým větrem.

graf pro určení rychlosti geostrofického větru ze vzdálenosti izobar, popř. izohyps na přízemních nebo výškových synoptických mapách v závislosti na zeměpisné šířce. Měřítko geostrofického větru bývá vyznačeno na okrajích některých synop. map. Dříve se používalo i v podobě přenosné pomůcky nazývané geostrofické pravítko.

turbulence uplatňující se ve velkoprostorovém proudění v atmosféře, jež má charakter blízký geostrofickému proudění. V tomto proudění jsou zpravidla splněny podmínky nadkritického Reynoldsova čísla, a existuje zde tedy plně turbulentní charakter proudění, který však nesouvisí s lokálními faktory menších měřítek, než je měřítko synoptické.

vert. složka vorticity rychlosti geostrofického větru. Pole geostrofické rel. vorticity je úzce spjato s rozložením tlakových útvarů v atmosféře.

viz měřítko geostrofické.

syn. vítr geostrofický.

syn. proudění geostrofické – model horizontální složky proudění vzduchu s tečným i normálovým zrychlením rovným nule, tedy bez vlivu tření v atmosféře. Směřuje podél přímkových izobar, popř. izohyps tak, že postavíme-li se na sev. polokouli čelem po směru proudění, máme po pravé ruce vyšší a po levé nižší tlak. Geostrofický vítr řadíme pod barický vítr, neboť horiz. složky síly tlakového gradientu a Coriolisovy síly mají opačný směr; navíc jsou stejně velké, což označujeme termínem geostrofická rovnováha. Rychlost geostrofického větru v_g určujeme v z-systému ze vztahu
$v_g=-\frac{1}{\rho \lambda }{\nabla }_{H}p\times k,$
v němž λ značí Coriolisův parametr, ρ hustotu vzduchu,${\nabla }_{H}p$ vektor horizontálního tlakového gradientu a k je jednotkový vektor ve směru vert. osy z.
S výjimkou nízkých zeměp. šířek lze geostrofickou aproximaci používat pro vyjádření skutečné rychlosti proudění vzduchu ve volné atmosféře. Viz též měřítko geostrofické, vítr subgeostrofický, vítr supergeostrofický, proudění ageostrofické, aproximace kvazigeostrofická, aproximace semigeostrofická.

Pojem geostrofický vítr zavedl brit. meteorolog N. Shaw v roce 1915.

meteorologická družice, jejíž oběžná doba je totožná s dobou rotace Země. Termín se často nesprávně zaměňuje s pojmem meteorologická družice geostacionární.

vertikální teplotní gradient v litosféře pod její povrchovou vrstvou, do které ještě zasahuje vliv tepelné bilance zemského povrchu, tedy v hloubkách od cca 20 m. Geotermický gradient se obvykle vyjadřuje jako změna teploty s rostoucí hloubkou; činí přibližně 3 K na 100 m. Viz též stupeň geotermický.

převrácená hodnota geotermického gradientu, tj. vert. vzdálenost v zemské kůře odpovídající změně teploty o 1 K. Velikost geotermického stupně je přibližně 33 m/K, přesná hodnota závisí na geol. stavbě a petrografickém složení litosféry pod aktivní vrstvou, tj. v takové hloubce pod zemským povrchem, kde se již neprojevují met. vlivy.

syn. energie volná Gibbsova – termodynamický potenciál používaný v meteorologii především ve fyzice oblaků a srážek. Je definován výrazem
$G=F+pV=H-TS=U-TS+pV,$
kde F značí volnou energii dané termodyn. soustavy, H entalpii, U vnitřní energii, S entropii, T teplotu v K, p tlak a V objem. Gibbsův termodynamický potenciál zůstává konstantní při vratných dějích, které jsou izobarické a současně izotermické, tzn. že se nemění např. při fázových přechodech.

syn. potenciál Gibbsův.

místní název pro pouštní vítr převážně jv. a již. směru v Tunisku a Libyi.

Termín je variantou arabského slova kibli „jižní vítr“.

syn. doba ledová – období relativního nárůstu zalednění na Zemi. V geol. minulosti nastal tento jev vícekrát, pravidelně se opakoval v rámci kvartérního klimatického cyklu. Tehdy prům. teplota vzduchu na Zemi klesala až o 10 °C oproti současnosti. Docházelo k mohutnému rozvoji zalednění, především k postupu pevninského ledovce, k periglaciálním jevům a k výraznému poklesu mořské hladiny o více než 100 metrů oproti interglaciálům. V drsném a suchém kontinentálním klimatu se šířila step a tundra, probíhaly intenzívní zvětrávací pochody, zvané zesprašnění, rozvíjela se geol. činnost větru (eolická činnost) a vytvářely se surové půdy.

Termín pochází z lat. glacialis „ledový“ (z glacies „led“).

označení W. H. Hobbse (1926) pro anticyklonu v oblasti Antarktidy nebo Grónska. Podle něho jsou obě tyto velmi stálé glaciální anticyklony póly atm. cirkulace. Intenzívní anticyklonální proudění a roztékání studeného vzduchu na jejích okrajích je podmíněno nejen studeným aktivním povrchem ledových a sněhových hmot, nýbrž i značným vert. rozsahem obou anticyklon. Pozdější výzkumy však ukázaly nesprávnost této hypotézy, především u anticyklony nad Grónskem, která je poměrně málo stálá a malého plošného rozsahu. Pojem glaciální anticyklona je vhodnější pro výskyt vysokého tlaku vzduchu nad Antarktidou. Viz též anticyklona antarktická, anticyklona arktická.

klima zaledněných oblastí, viz klima trvalého mrazu. Viz též glaciál.

syn. vítr ledovcový.

vědní obor zabývající se vztahy mezi zaledněním a klimatem. Studuje podmínky vzniku a rozvoje ledovců v závislosti na klimatických podmínkách a klimatických změnách. Viz též kryosféra.

označení pro hlavní charakteristiky makroklimatu celé Země, často děleného jen na hlavní klimatická pásma bez detailních charakteristik. Viz též klima planetární.

proces změny klimatu, při kterém dochází v globálním měřítku dlouhodobě k poklesu průměrné teploty a jehož intenzita se v různých oblastech může lišit. V minulosti se jednalo obvykle o fáze nástupu dob ledových v paleoklimatických cyklech, ale např. i pokles globální průměrné teploty o 0,3 °C v období 1958 až 1965 bývá označován jako globální ochlazení. Opakem je globální oteplování. Viz též cyklus klimatický kvartérní, stmívání globální.

proces změny klimatu, při kterém dochází v globálním měřítku dlouhodobě k nárůstu průměrné teploty a jehož intenzita se v různých oblastech může lišit. Často se globálním oteplováním rozumí antropogenní změna klimatu, tedy složka současných změn klimatu způsobená zesílením skleníkového efektu emisemi skleníkových plynů vyvolaných lidskou činností. Opakem je globální ochlazování. Viz též adaptace, mitigace, Mezivládní panel pro změnu klimatu.

viz stmívání globální.

tok krátkovlnného záření směřující dolů. Je dán součtem vert. složky přímého slunečního záření, čili insolace a rozptýleného slunečního záření dopadajícího na vodorovnou plochu z prostorového úhlu 2π. Globální sluneční záření je významnou charakteristikou přenosu sluneční energie do atmosféry a na zemský povrch. Jeho intenzita roste s výškou Slunce nad obzorem a s poklesem zakalení atmosféry. Dále závisí i na oblačnosti. Vlnové délky globálního slunečního záření se pohybují v rozmezí asi od 0,2 do 10 µm. Max. hodnoty globálního slunečního záření pozorované v polárních oblastech činí 0,8 kW.m^–2, v nízkých zeměp. šířkách při výskytu oblaků s vysokým albedem dokonce až 1,5 kW.m^–2. Globální sluneční záření se po odrazu od zemského povrchu nebo od horní hranice oblaků stává tokem záření směřujícím nahoru a nazývá se odraženým globálním slunečním zářením. Jeho intenzita roste se vzrůstajícím albedem povrchu, na němž došlo k odrazu.

předpokládané pozvolné snižování množství slunečního záření pronikajícího k zemskému povrchu v důsledku rostoucího zakalení atmosféry vlivem antropogenního aerosolu. Jeho částice sice současně zeslabují efektivní vyzařování zemského povrchu, jejich výsledný vliv na radiační bilanci Země je nicméně záporný, takže působí v opačném smyslu než skleníkový efekt. V 70. letech 20. století se proto objevily obavy z globálního ochlazování. Snahy o omezování antropogenní produkce částic atmosférického aerosolu se však dnes projevují oslabováním globálního stmívání, a naopak se v této souvislosti mluví o opětovném globálním projasňování, které může ovlivňovat současné globální oteplování.

znečištění ovzduší přírodního i antropogenního původu, ovlivňující atmosférické procesy v planetárním měřítku. Příkladem může být znečištění spodní stratosféry částicemi vulkanického původu po velkých sopečných erupcích. Jiným příkladem globálního znečištění ovzduší je růst koncentrace CO₂ v atmosféře, který je ve světovém měřítku prokazatelný od 19. století, čímž se snižuje propustnost atmosféry pro dlouhovlnné záření.

pojem někdy používaný v souvislosti s modely proudění v tekutinách. Odpovídá zákl. úrovni popisu proudění, kdy se zcela abstrahuje od přímého vyjádření molekulárních dějů a proudící tekutina se v plném rozsahu uvažuje jako kontinuum.

(GM) – model numerické předpovědi počasí, který je řešen pro celou zeměkouli. Tento model potřebuje pouze počáteční podmínky. Okrajové podmínky nejsou potřeba zadat, protože jsou periodické. Vzhledem ke geometrii oblasti, na které jsou GM řešeny (koule), je třeba zvolit vhodný souřadný systém. Zpravidla se využívá sférický souřadný systém se souřadnicemi zeměp. šířka, zeměp. délka v horizontální rovině. Vertikální souřadnice je většinou hybridní, kdy v blízkosti zemského povrchu kopíruje terén, a je odvozená buď z tlaku, nebo výšky. Výhodou sférického souřadného systému, kromě toho, že je speciálně určený na řešení úloh na kulové ploše, je možnost využití spektrálního rozvoje polí pomocí sférických harmonických bázových funkcí (kombinace Fourierovy transformace podél rovnoběžek a Legendrovy transformace podél poledníků). Tyto bázové funkce jsou vlastními vektory horizontálního Laplaceova operátoru, vyskytujícího se v prognostických rovnicích, což je výhodná matematická vlastnost. Nevýhodou sférického systému je to, že blízko pólů dochází k významnému zhuštění horizontálních souřadnic, což se například řeší postupným ředěním počtu uzlových bodů na rovnoběžkách blížících se pólům. Alternativou ke sférickým souřadnicím je diskretizace kulové plochy pomocí šestiúhelníků, kdy se při výpočtu vzdáleností uvažuje, že šestiúhelníky se nacházejí na kulové ploše. Výhodou této diskretizace je, že nemá problém s póly a umožňuje nerovnoměrné pokrytí kulové plochy, a tím i nerovnoměrné rozlišení modelu v různých oblastech.

Global Ozone Observing System (GO₃OS) – celosvětová síť pozemních stanic monitorujících ozonovou vrstvu, která pracuje v rámci programu Global Atmosferic Watch (GAW) Světové meteorologické organizace (WMO). GO₃OS byl postupně vytvořen od konce 50. let 20. století a v současné době zahrnuje přes 300 stanic, z nichž přibližně 50 má dlouhodobý referenční charakter. Naměřené údaje jsou ukládány ve Světovém ozonovém a UV datovém centru WMO (WOUDC) v Torontu, odkud jsou k dispozici uživatelům. Přístroje na stanicích GO₃OS jsou udržovány na předepsané kalibrační úrovni pomocí pravidelných mezinárodních srovnání vůči světovým, resp. regionálním etalonům. Z území ČR je v GO₃SO zařazena Solární a ozonová observatoř ČHMÚ v Hradci Králové a Aerologické oddělení observatoře ČHMÚ v Praze–Libuši.

(GOS, z angl. Global Observing System) – jeden z prvků Světové služby počasí, který slouží ke koordinaci meteorologických pozorování v celosvětovém měřítku. Jeho základními složkami jsou pozemní a námořní meteorologické stanice, a to přízemní i aerologické, dále letadlová meteorologická měření a nejrůznější druhy distančních meteorologických měření. Globální pozorovací systém zahrnuje také měření k Zemi přicházejícího slunečního záření, měření přílivu apod.

(GDPFS, z angl. Global Data Processing and Forecasting System) – jeden z prvků Světové služby počasí. Jeho cílem je zabezpečit dostupnost met. analýz a předpovědí pro všechny členské státy Světové meteorologické organizace prostřednictvím světových meteorologických center, regionálních specializovaných meteorologických center a národních meteorologických center. Funkce systému v reálném čase jsou příprava dat před vlastním zpracováním, včetně kontroly kvality dat, tvorba met. analýz a předpovědí na jeden den až po dlouhodobé předpovědi, příprava speciálních předpovědí pro letectví, námořní dopravu a pro případ ekologických havárií a prezentace pozorovaných a zpracovaných dat. Dalšími funkcemi systému jsou zpracovaní dat pro klimatologické a výzk. účely, verifikace předpovědí, vývoj numerických modelů a dlouhodobé ukládání měřených dat, výstupů z numerických modelů a výsledků verifikace předpovědí.

(GTS, z angl. Global Telecommunication System) – jeden z prvků Světové služby počasí. Zabezpečuje mezi členskými státy Světové meteorologické organizace sběr, přenos a distribuci měřených, pozorovaných a zpracovaných dat. Je organizován ve třech úrovních:
a) hlavní spojovací okruh propojuje světová a vybraná regionální meteorologická centra;
b) regionální telekomunikační síť zabezpečuje spojení regionálních telekomunikačních center resp. regionálního meteorologického centra s národními meteorologickými centry;
c) národní telekomunikační síť je určena zejména pro sběr dat ze staniční sítě, dat získaných pozorováním z letadel a lodí na území spadajícím do zóny odpovědnosti národního met. centra.

syn. gloriola – jeden z fotometeorů, který se projevuje jedním nebo více soustřednými barevnými kruhy kolem stínu vrženého na vodní kapičky oblačné vrstvy, mlhy, popř. i rosy. Vzniká zpětným ohybem světla na mnohočetných souborech vodních kapiček. Jestliže oblak nebo mlha jsou blízko pozorovatele, může se jeho vržený stín jevit zvětšený a jev se pak označuje jako Brockenské spektrum, Brockenské strašidlo nebo přízrak (podle pozorování na horské observatoři na hoře Brocken v Německu, odkud byl původně popsán). V obecné češtině se vyskytuje též název jevu vidmo.

Termín pochází z lat. gloria „sláva“, přeneseně též „záře, jasnost“. Toto lat. slovo bylo přejato do dalších jazyků, v nichž se stalo mj. označením jakékoli záře obklopující osobu (svatozář), těleso či jev.

syn. glórie.

Termín pochází z lat. gloriola „drobná sláva“ (zdrobnělina od gloria  „sláva, záře, jasnost“). Toto lat. slovo bylo přejato do dalších jazyků, v nichž se stalo označením svatozáře (např. angl. gloriole), nebo glórie; v češtině a slovenštině se termín gloriola používá v obou těchto významech.

(Geostationary Operational Environmental Satellite) – geostacionární meteorologická družice provozovaná americkou organizací NOAA. Dvojice těchto družic monitoruje americký kontinent a přilehlé oceány. Viz též detekce blesků družicová.

teplý oceánský proud v západním segmentu severoatlantského subtropického koloběhu oceánské vody. Z hlediska mezišířkového přenosu tepla patří k nejvýznamnějším na Zemi. Směřuje od okraje Mexického zálivu podél východního pobřeží Floridy a dál k severu. V chladné části roku zde zvětšuje horizontální teplotní gradient mezi teplým mořským a studeným pevninským vzduchem, čímž přispívá k časté intenzivní cyklogenezi a potažmo zvyšuje humiditu klimatu východního pobřeží USA. Golfský proud ovlivňuje kromě mimotropických cyklon i prostorové rozdělení tropických cyklon tím, že poskytuje zdroj latentního tepla a umožňuje tak jejich pronikání do relativně vysokých zeměp. šířek.
V blízkosti Newfoundlandu se Golfský proud střetává se studeným Labradorským proudem, což zde způsobuje častou tvorbu mořské mlhy. Dále pokračuje k východu pod názvem Severoatlantský proud, jehož různé větve zvyšují oceánitu klimatu západní Evropy a zmírňují klima Norska, Islandu i jihovýchodního Grónska. Jedna z jeho větví, nazývaná Norský proud, dosahuje až do Barentsova moře a končí výrazným downwellingem povrchové oceánské vody. Jiná větev Severoatlantského proudu se mění na studený Kanárský proud.

viz index kontinentality.

syn. denostupeň, gradoden – algebraický rozdíl mezi průměrnou denní teplotou vzduchu a zvolenou referenční teplotou, vyjádřený ve °C. U nás se pro topné období (sezonu) používá referenční teplota 12 °C.

Termín je zkratka ze slova gradoden, které se skládá z lat. gradus „krok, stupeň, schod“ (srov. grád, gradace, retrográdní) a slova den.

syn. graden pro klimatizaci – druh gradenu, který se používá pro odhad energ. požadavků na umělou klimatizaci (ochlazování uzavřených prostorů budov). Počítá se pro dny, v nichž prům. denní teplota vzduchu je vyšší než zákl. teplota, kterou je např. 25 °C.

charakteristika prostorové změny hodnoty určité skalární veličiny vztažené na jednotku vzdálenosti.
1. v matematice vektor definovaný jako aplikace nabla operátoru ∇ na danou skalární veličinu φ vyjádřený vztahem
$\nabla \phi =\left(i\frac{\partial \phi }{\partial x}+j\frac{\partial \phi }{\partial y}+k\frac{\partial \phi }{\partial z}\right),$
kde i, j, k jsou jednotkové vektory ve směru os kartézského souřadného systému x, y, z. Gradient je tedy obecně orientován ve směru největšího nárůstu hodnot funkce φ.
2. v meteorologii většinou charakteristika skalárního pole meteorologického prvku, která vyjadřuje prostorovou změnu příslušné veličiny φ na jednotku vzdálenosti v daném okamžiku a místě. V převažující části met. literatury má však gradient podobu $-\nabla \phi$, tedy je určen záporně vzatými parciálními derivacemi podle kartézských souřadnic x, y, z (–∂φ / ∂x, –∂φ / ∂y, –∂φ / ∂z). Na rozdíl od smyslu ad 1 tak vyjadřuje směr a velikost poklesu hodnot veličiny φ. Vektor gradientu ve smyslu ad 1 se pak označuje jako ascendent daného meteorologického prvku. Nejčastěji pracujeme s tlakovým gradientem a teplotním gradientem, dále s gradienty potenciální teploty, vlhkosti vzduchu apod. Často rozlišujeme vertikální gradient –∂φ / ∂z a horizontální gradient (–∂φ / ∂x, –∂φ / ∂y), v p-systému izobarický gradient, který je průmětem gradientu dané veličiny do izobarické hladiny (analogicky v dalších souřadnicových soustavách se zobecněnou vertikální souřadnicí). Viz též střih větru.
3. při adiabatickém ději v důsledku vertikálního pohybu vzduchu míra změny teploty vzduchové částice vztažená na jednotku změny výšky, viz adiabatický teplotní gradient. V tomto smyslu je gradient určen záporně vzatou totální derivací teploty T podle vert. souřadnice z (–dT/dz) a je orientován ve směru poklesu teploty, tedy vzhůru.

Termín pochází z lat. gradiens „kráčející“ (příčestí činné slovesa gradi „kráčet“, příbuzného s gradus „krok, stupeň, schod“; srov. grád, gradace, retrográdní).

syn. gradient elektrický – intenzita el. pole E ve vzdálenosti r od kladného bodového náboje ve vzduchu nebo vakuu
$E=\frac{Q{a}_r}{4\pi {\mathrm{\ε}}_0{r}^2},$
kde a_r je jednotkový vektor ve směru vektoru r od náboje Q a ε₀ je permitivita vakua (prakticky rovná permitivitě vzduchu v atmosféře).
V soustavě SI platí (4πε₀)^–1 = 9.10⁹. Má-li zdroj pole negativní náboj, potom dle právě uvedeného vzorce siločáry el. pole směřují k tomuto bodovému náboji a intenzita el. pole má záporné znaménko. Vzorec popisuje též gradient elektrického potenciálu vně symetrického kulového vodiče nesoucího náboj Q. Za podmínek elektřiny klidného ovzduší je země nabita záporně a atmosféra nad zemí kladně. Potom takto zavedený vektor el. pole nad zemí směřuje do středu Země. Tato konvence o orientaci elektrického pole se používá v obecně fyzikální a elektrotechnické literatuře. V meteorologické literatuře se však často ohledně orientace elektrického pole užívá opačná konvence, kdy se ve zde uvedeném vzorci orientuje polohový vektor tak, aby směřoval k náboji Q. Důvodem této, z obecného hlediska nestandardní konvence, je snaha, aby za podmínek elektřiny klidného ovzduší, kdy zemský povrch nese záporný a atmosféra kladný náboj, bylo vertikální el. pole považováno za kladné. Za podmínek elektřiny klidného ovzduší bývá u země gradient elektrického potenciálu v atmosféře asi 130 V.m^–1. Za bouřky dosahuje řádově desítek kV.m^–1, přičemž je orientován opačně vůči situaci za podmínek elektřiny klidného ovzduší.

viz střih větru.

nesprávné označení pro střih větru.

syn. vítr gradientový.

syn. proudění gradientové – ideální horiz. proudění bez tření v atmosféře, s nulovým tangenciálním, ale obecně s nenulovým normálovým zrychlením. Velikost rychlosti gradientového větru nejčastěji určujeme z přibližného vzorce
$v_{gr}=\frac{v_g}{1+\frac{K.v_g}{\lambda }},$
v němž v_g značí velikost rychlosti geostrofického větru, λ Coriolisův parametr a K křivost izobar nebo izohyps. V případě cyklonálního zakřivení izobar nebo izohyps, kde K > 0, platí v_gr < v_g, naopak pro anticyklonální zakřivení izobar nebo izohyps (K < 0) je rychlost gradientového větru větší než rychlost větru geostrofického. Rychlost gradientového větru je součtem rychlostí geostrofického větru a cyklostrofické složky ageostrofického větru. Zvláštním případem gradientového větru, kdy K = 0, je geostrofický vítr směřující podél přímkových izobar, jejichž poloměr zakřivení má nekonečně velkou hodnotu. Gradientový vítr je dobrým přiblížením ke skutečnému větru ve volné atmosféře v cykloně nebo anticykloně. Má uplatnění v různých modelech a výpočtech týkajících se atm. podmínek nad hladinou barické topografie 850 hPa, kde se již zanedbává tření. Pojem zavedl N. Shaw. Viz též vítr subgradientový, vítr supergradientový.

viz fotosféra.

síla vzájemného přitahování, kterou na sebe působí hmotná tělesa. V gravitačním poli Země lze gravitační interakci poměrně přesně popsat Newtonovým gravitačním zákonem. Gravitační síla F mezi tělesem o hmotnosti m a Zemí o hmotnosti M a při vzdálenosti mezi jejich těžišti r má velikost:
$F={\kappa }_0\frac{mM}{r^2}$
kde κ₀ značí gravitační konstantu. Gravitační síla působící na dané hmotné těleso tedy směřuje do těžiště Země a její velikost klesá s kvadrátem vzdálenosti těžišť tohoto tělesa a Země. Viz též síla zemské tíže.

syn. vlny Yanai – východní (šířící se na západ) rovníkové vlny. Mají symetrický projev kolem rovníku pro meridionální rychlost a asymetrický pro zonální rychlost, pole geopotenciálu a teploty. Hrají důležitou roli při vzniku kvazidvouletého cyklu, protože přenášejí do vyšších atmosférických hladin východní složku hybnosti.

v termodynamice atmosféry označení pro vertikálně příčné vlnové pohyby na volném povrchu tekutiny nebo vnitřní vlny na horiz. rozhraní dvou nemísících se tekutin, popř. v samotné vrstvě tekutiny, vznikající působením síly zemské tíže a vztlakové síly v interakci s různými mechanickými rozruchy (např. při obtékání překážek proudem tekutiny). Povrchové gravitační vlny mohou být podle tloušťky vrstvy tekutiny, na níž vznikají, buď Stokesova typu (velká tloušťka vrstvy), nebo Lagrangeova typu (malá tloušťka vrstvy). Toto rozlišení se např. uplatňuje podle hloubky vody u povrchových vln na vodním povrchu.
V atmosféře se spíše setkáváme s vnitřními gravitačními vlnami. Velmi známým případem jsou např. gravitační vlny na rozhraních vytvářených dolními hranicemi výškových teplotních inverzí, tzv. vlny na inverzní hladině. Za situací se zanedbatelnou rychlostí horiz. proudění vzduchu se na těchto rozhraních vytvářejí gravitační vlny v podobě dvou vlnových sledů se shodnými parametry, avšak postupující proti sobě. Za vhodných podmínek se skládáním těchto dvou sledů mohou vytvořit stojaté vlny, které se obvykle projevují vznikem charakteristické oblačnosti v podobě rovnoběžných oblačných pásů odpovídajících vrchům stojatých vln. Jedná-li se v jiných případech o gravitační vlny na rozhraních vytvářených pouze prudkým vertikálním střihem větru, vytvářejí se Helmholtzovy vlny, uplatňuje-li se horiz. rozhraní v podobě diskontinuity jak z hlediska vektoru rychlosti větru, tak hustoty vzduchu, mohou vznikat Kelvinovy–Helmholtzovy vlny. Ke gravitačním vlnám v atmosféře patří též závětrné vlny. V těch případech vzniku gravitačních vln, kdy se významně uplatňuje vert. střih větru, se též mluví o střižných vlnách.
Gravitační vlny rovněž doprovázejí aktivitu konvektivních bouří, resp. jejich výraznějších přestřelujících vrcholů, které tyto vlny generují. Projevují se rozvlněním horní hranice kovadliny bouře zpravidla formou koncentrických vln, šířících se od jádra bouře do jeho okolí, a jsou dále zdrojem výrazné turbulence jak nad jádrem bouře, tak v jeho širším okolí. Jsou také zodpovědné za vznik celé řady různých dalších jevů, které se vyskytují na úrovni horní hranice oblačnosti konvektivních bouří bezprostředně nad ní, nebo mohou propagovat do vyšších vrstev atmosféry až po horní hranici mezosféry, a jsou zpravidla pozorované na snímcích z meteorologických družic.
Z terminologického hlediska je třeba upozornit, že zcela odlišný obsah má termín gravitační vlny v relativistické fyzice.

katabatický vítr způsobený horizontálními rozdíly v hustotě vzduchu. Jedná se o součást místní cirkulace, kdy je vzduch v blízkosti horského svahu či ve výše položeném terénu (např. nad náhorní plošinou) ochlazován od zemského povrchu a stéká do nižších poloh. V důsledku radiačního ochlazování vznikají noční fáze horského a údolního větru a svahového větru. Jiným typem gravitačního větru je ledovcový vítr. Někteří autoři označují jako gravitační vítr i padavý vítr typu bóry.

velmi vzácný halový jev v podobě dvou oblouků vytvářejících tvar písmene X a vybíhajících z bodu, jehož poloha na obloze odpovídá protislunci. Pozorování se nejvíce vztahují k výškám Slunce nad obzorem 20–25 úhlových stupňů.

obecná informace v pravidelné síti bodů v binárním formátu pro přenos zpracovaných nebo předpověděných hodnot meteorologických prvků, zejména pro distribuci výstupů met. modelů. Kód GRIB obsahuje definici geometrie sítě bodů, popis typu dat, použité komprese a prezentace dat.

Termín je zkratkou angl. GRIdded Binary „v pravidelné síti bodů binárně“, příp. General Regularly-Distributed Information in Binary form „obecná informace v pravidelné síti bodů v binárním formátu“.

dříve používaný alfanumerický kód pro přenos zpracovaných nebo předpověděných údajů meteorologických nebo geofyz. prvků v definované pravidelné síti bodů. K distribuci výstupů met. modelů se nyní používá binární kód GRIB, popř. BUFR.

Termín byl přejat z angl. slova grid „mřížka“, které vzniklo v 19. století zkrácením slova gridiron „rošt“.

viz typ makrosynoptické situace.

Termín byl přejat z němčiny. Skládá se ze slov gross „velký“, Wetter „počasí“ a Lage „poloha, situace“, ve smyslu „povětrnostní situace velkého měřítka“.

jev, který bývá popisován jako koule o průměru většinou 10 až 20 cm (někdy také 1 až 2 cm nebo někdy až 1,5 m), obvykle červené, oranžové nebo žluté barvy. Vyskytuje se za bouřky a často, ne však vždy, po úderu blesku v jeho blízkosti. Koule rychle sestupuje z oblaku a pak volně pluje vzduchem a často vniká do domů komínem, otevřenými dveřmi nebo okny. Dopadne-li koule do nádoby s vodou, dojde ke značnému zahřátí vody. Na lidském těle působí těžké popáleniny. Zánik koule bývá provázen někdy praskáním, rachotem až explozí, někdy zanikne tiše, zpravidla však zanechá ostrý zápach. Uvedené poznatky jsou zobecněním několika tisíc subj. pozorování. Dosud se nepodařilo u kulového blesku změřit žádnou el. veličinu. Vznik kulového blesku vysvětluje několik desítek teorií, od chem. reakcí až po vlnovod s dodávanou vnější energií o frekvenci několika stovek MHz (podle P. L. Kapici). Někteří současní autoři dávají kulový blesk do přímé souvislosti s běžnými blesky, např. v tom smyslu, že svinutím kanálu blesku vznikne uzavřený plazmatický útvar, který je následně po určitou dobu schopen vlastní existence. V literatuře se dnes uplatňují i představy, že kulový blesk vzniká po úderu obyčejného blesku do místa, kde je v zemi silně omezena možnost rychlého prostorového rozložení el. náboje přeneseného bleskem. V omezeném objemu těsně pod zemským povrchem pak může dojít k bouřlivým dějům, které vytvoří přibližně kulový útvar tvořený vlákny hořících oxidů kovů, jenž přejde do vzduchu a je v něm dále unášen. Barva takto vzniklého kulového blesku pak může souviset se spalováním místních složek půdy při původním úderu blesku. Kulový blesk poprvé popsal franc. fyzik F. D. Arago v r. 1838.

syn. pyranometr sférický – přístroj k měření krátkovlnného záření dopadajícího z prostorového úhlu 4π na kulový povrch. Mezi kulové pyranometry patří lucimetry. Viz též záření cirkumglobální.

[gast fronta] – atmosférické rozhraní na čele studeného vzduchu vytékajícího z konvektivní bouře. Jeho zdrojem je sestupný proud, který se po dosažení zemského povrchu roztéká do stran a proniká pod okolní teplejší vzduch. Vert. mohutnost rozlévajícího se studeného vzduchu bývá řádově stovky metrů až jednotky kilometrů. U zemského povrchu je brzděn, takže přední strana rychle se pohybující gust fronty mívá tvar nosu.
Pro přechod gust fronty jsou typické prudké změny rychlosti a směru větru, tlaku a teploty vzduchu; na záznamu tlaku vzduchu se při přechodu gust fronty vytváří charakteristický bouřkový nos. Na čele gust fronty vzniká často arcus. V případě dostatečné mohutnosti této zvláštnosti oblaku nebo vytvoření čáry instability může být gust fronta detekovatelná meteorologickými radary a družicemi. Gust fronta se může od mateřské bouře šířit do vzdálenosti až stovky km a po celou dobu života může iniciovat vznik nové konvektivní oblačnosti. Krátkodobé zvýšení rychlosti větru při přechodu gust fronty přes místo pozorování bývá označováno též jako húlava. Viz též pseudofronta.

[gastnádo] – slabá tromba vyskytující se na gust frontě. Svým tvarem připomíná tornádo, avšak nebývá spojeno se základnou oblaků konvektivní bouře. Gustnádo využívá vertikální vorticitu generovanou horizontálním střihem větru podél gust fronty.