Elektronický meteorologický slovník

v meteorologii označení pro pravoúhlou relativní souřadnicovou soustavu, v níž osa z směřuje kolmo k horiz. rovině a vyjadřuje geometrickou výšku. Viz též soustava souřadnicová se zobecněnou vertikální souřadnicí.

vztah mezi radarovou odrazivostí a intenzitou srážek, užívaný při praktických radarových měřeních. Vztah má tvar:
$Z=a{I}_R^b,$
kde Z je radarová odrazivost (mm⁶.m³) a I_R je intenzita srážek (mm.h^–1). Tento tvar vztahu využívá předpoklad platnosti Marshallova–Palmerova rozdělení velikosti dešťových kapek; jeden z prvních a stále často užívaných vztahů Z–I_R stanovili již v r. 1948 J. S. Marshall a Mc W. K. Palmer. Konstanty a, b mohou kolísat v poměrně širokých mezích (a od 50 do 2 000, b od 1 do 2,8). V Evropě jsou nejčastěji užívané hodnoty a = 200 a b = 1,6, které byly odvozeny pro dešťové srážky z vrstevnaté oblačnosti ve stř. zeměp. šířkách. Empirické vyjádření vztahu Z–I_R nahrazuje exaktní vztah mezi koeficientem radarové odrazivosti a intenzitou srážek, který může být stanoven pouze na základě znalostí spektra velikostí srážkových částic a jejich pádové rychlosti.

(RFD, z angl. Rear-Flank Downdraft) syn. proud konvektivní sestupný týlový – sestupný kovektivní proud v supercele, který většinou není spojen s vypadáváním srážek a který se nachází v zadní části supercely vzhledem ke směru jejího pohybu. Na rozdíl od předního sestupného konvektivního proudu je tvořen suchým a teplým vzduchem a obsahuje menší množství srážkových a oblačných částic. Oblast zadního sestupného proudu se může jevit bezoblačná, nicméně velké částice, které zbyly v sestupném proudu, vytvářejí na radaru tzv. hákovité echo.

syn. intercepce srážek.

syn. vrstva zadržující.

syn. vrstva zádržná – vertikálně stabilní vrstva atmosféry v určité výšce nad zemským povrchem překrývající vertikálně instabilní atmosférickou vrstvu. Brání vzájemnému turbulentnímu promíchávání vzduchu mezi oběma vrstvami a vertikálnímu rozvoji konvekce probíhající v níže položené vrstvě, kterou je nejčastěji směšovací vrstva. V zadržující vrstvě s výškou roste potenciální teplota, popř. alespoň adiabatická ekvivalentní potenciální teplota, pokud je zadržující vrstva nasycena vodní parou. Obzvlášť silnou zadržující vrstvu tvoří výšková inverze teploty vzduchu či výšková izotermie. Viz též CIN.

viz ochrana před mrazíky.

1. jeden z tvarů kouřové vlečky. Kouřová vlečka se podobá nepravidelnému závěsu dosahujícímu k zemi. Zadýmování způsobuje jednu z nejnepříznivějších situací vysokého znečištění ovzduší. V protikladu k unášení se zadýmování vyskytuje tehdy, šíří-li se kouřová vlečka pod základnou rel. nízko ležící výškové inverze teploty vzduchu, která brání pronikání exhalací do výšky. V prostoru mezi zemským povrchem a zmíněnou inverzí bývá v tomto případě indiferentní nebo instabilní teplotní zvrstvení ovzduší, podmiňující intenzivnější vert. výměnu. Exhalace se rozptylují v omezeném prostoru pod inverzí, což vede k výskytu vysokých hodnot přízemních imisí. K zadýmování často dochází při rozrušování přízemní teplotní inverze odspodu následkem zahřívání zemského povrchu po východu Slunce, nebo při advekci vzduchu s původně přízemní inverzí teploty nad rel. teplejší povrch, např. nad město s výrazným tepelným ostrovem. Viz též odrážení kouřové vlečky;
2. syn. zakuřování, viz ochrana před mrazíky.

viz mlha frontální.

srážky, které vypadávají v oblasti atmosférické fronty za frontální čarou. Mohou být jak trvalé, tak ve formě přeháněk. Jejich intenzita a trvání na určitém místě závisí na druhu fronty, na její výraznosti, rychlosti postupu a roč. i denní době. Nejdelší trvání a největší intenzitu mívají srážky za studenou frontou prvního druhu, významné mohou být i srážky za okluzní frontou charakteru studené fronty. Viz též srážky frontální, srážky předfrontální.

nejstarší část okluzní fronty, která se vlivem cyklonální cirkulace ohýbá kolem středu cyklony do týlu cyklony. Vzniká v důsledku vývoje nového středu cyklony v blízkosti okluzního bodu, popř. v důsledku méně častého přemísťování středu cyklony směrem k okluznímu bodu. Ohnutá okluze, která má na počátku charakter teplé fronty, často postupně nabývá charakter studené fronty a spolu s mladší částí okluzní fronty může vytvořit nepravý teplý sektor cyklony. Na výškových mapách je ohnutá okluze spojena s existencí jazyka teplého vzduchu v týlu cyklony. Ohnutá okluze je málo častým jevem a bývá zaměňována s podružnou studenou frontou.

syn. hrom.

ve fyzice oblaků a srážek proces zachycování vodních kapek ledovými částicemi, který probíhá zejména při růstu krup a krupek. Na rozdíl od ozrnění může při zachycování kapek ledovými krystalky dojít až ke ztrátě původního tvaru krystalu. K zachycování dochází v oblaku vlivem odlišné pádové rychlosti kapek a pádové rychlosti krup, ledových krystalků a krupek. Probíhá při pádu ledových částic v prostředí přechlazených kapek s menší pádovou rychlostí, nebo při namrzání vodních kapek, které do oblasti růstu ledových částic dopravuje výstupný proud. V širším významu se termín zachycování používá i při vzniku ledovky, při namrzání vody na letadlech apod.

viz intercepce srážek.

atmosférický aerosol tvořený mikroskopicky malými pevnými částicemi, které jsou tak četné, že způsobují opalescenci a snižují dohlednost. Zákal je v našich zeměp. šířkách nejčastěji pozorovaný litometeor. V pozorovatelské praxi se však zaznamenává jen tehdy, snižuje-li meteorologickou dohlednost pod 10 km. Podle převažujícího původu se někdy rozlišuje zákal prachový, průmyslový, pylový, solný, nepřesně též písečný apod. Na rozdíl od mlhy a kouřma není zákal ve významné míře působen kapičkami vody nebo krystalky ledu. Protože však částice působící zákal mohou být kondenzačními jádry, je přechod od zákalu ke kouřmu a mlze plynulý: vzroste-li při ochlazování vzduchu relativní vlhkost přibližně na 70 %, začíná kondenzace na nejaktivnějších kondenzačních jádrech, dohlednost se snižuje a při pokračujícím růstu relativní vlhkosti zákal postupně přechází v kouřmo, které se při vlhkosti zhruba nad 90 % může změnit v mlhu. Zákal může být složen z produktů spalování, avšak zaznamenává-li se v omezených oblastech v blízkosti větších zdrojů kouře, nelze ho s kouřem zaměňovat.

syn. turbidita – snížení průzračnosti atmosféry, způsobené absorpcí a rozptylem slunečního záření pevnými nebo kapalnými částicemi atmosférického aerosolu, nikoliv však oblaky. Stupeň zakalení atmosféry se udává většinou pomocí Linkeho zákalového faktoru. Viz též vzduch průzračný, opacita, modř oblohy.

syn. nefelometr.

vrstva, v níž se vyskytuje zákal. Sahá obvykle od zemského povrchu k první zadržující vrstvě. Pozorovateli na vyvýšeném stanovišti se někdy jeví jako tmavý horizontální pruh, na jehož horním okraji existuje výrazná diskontinuita v zabarvení oblohy. Ta bývá označována jako hranice zákalu.

horní hranice vrstvy zákalu, která při šikmém pohledu shora působí dojmem souvislého horizontu.

meteorologická stanice, na níž je prováděno klimatologické pozorování podle úplného programu a která má nepřetržitý provoz a úplné přístr. vybavení. Doporučený rozsah meteorologických prvků měřených nebo pozorovaných na základní klimatologické stanici: stav a průběh počasí, množství a druh oblačnosti, výška základny oblačnosti, směr a rychlost větru, teplota, vlhkost a tlak vzduchu, dohlednost, množství srážek, sněhová pokrývka, sluneční svit a teplota půdy v hloubkách 5, 10, 20, 50, 100, 150 a 300 cm. Základní klimatologické stanice v ČR neměří teplotu půdy v hloubkách 150 a 300 cm; dohlednost, druh oblačnosti a výška základny oblačnosti se pozorují jen na profesionálních meteorologických stanicích.

nejnižší část oblaku, v níž se výrazně odlišuje horiz. dohlednost od podmínek v bezoblačné atmosféře. V reálných podmínkách není základna oblaku ostrou hranicí, ale přechodovou vrstvou o tloušťce několika desítek metrů, v níž se s rostoucí výškou snižuje vert. i horiz. dohlednost. Výška základny oblaků nad daným místem se může poměrně rychle měnit. V některých případech činí tato změna desítky až stovky metrů za několik minut. Viz též měření výšky základny oblaků.

pozemní meteorologická stanice, která provádí met. měření a pozorování v přízemní vrstvě atmosféry za použití odpovídajícího tech. vybavení a personálu. Její zprávy se zařazují do mezinárodní výměny met. informací.

syn. rovnice hydrostatické rovnováhy.

1. v dynamické meteorologii obecně soustava rovnic, která dává do vzájemného vztahu zákl. dynamické a termodynamické veličiny popisující pole větru, teploty a tlaku včetně rozložení obsahu vody ve všech fázích. Počítáme do ní obvykle složkové vyjádření vektorové pohybové rovnice, rovnici kontinuity proudění a vody ve všech fázích, vhodné matematické vyjádření první hlavní věty termodynamické a stavovou rovnici ideálního plynu. Za předpokladu znalosti zdrojových funkcí a počátečních, popř. okrajových podmínek, je taková soustava uzavřeným systémem rovnic. Řešené veličiny jsou pak jednoznačnými funkcemi prostorových souřadnic a času.
2. v tematické oblasti numerické předpovědi počasí se takto obvykle označuje soustava prognostických rovnic, ve kterých jsou použity zjednodušující aproximace hydrostatické rovnováhy a aproximace tenké vrstvy. Filtrují zvukové vlny. Tento typ rovnic je velmi rozšířený pro předpověď počasí od 70. let 20. století a může realisticky pracovat od planetárních škál až po rozlišení přibližně 4 km, kdy popsané horiz. a vert. cirkulace již dosahují srovnatelných měřítek. V literatuře jsou někdy též označovány termínem primitivní rovnice.

viz klasifikace atmosférických front.

viz též formule, rovnice, věta, vztah.

syn. zákon Doveho.

slang. označení pro získávání informací o met. podmínkách v zájmovém prostoru letectva (nejčastěji vojenského) pozorováním z letadla během letu a měřením přístroji na jeho palubě. Zálet počasí je v podstatě letadlovým průzkumem počasí, jehož cílem je získat údaje o výšce horní hranice oblaků, o jejich rozvrstvení, o výskytu námrazy a turbulence, jakož i o dohlednosti v různých výškách apod. Výsledky záletu počasí se hlásí pozemní stanici již během letu, nebo až po přistání letadla. Viz též sondáž ovzduší letadlová.

viz detekce blesků pozemní.

viz oblačnost.

charakteristický den, v němž prům. oblačnost byla větší než 8 desetin, případně relativní trvání slunečního svitu bylo menší než 0,2. Viz též den jasný, den oblačný.

záp. větry ve spodní troposféře, které se mohou vyskytnout v úzké centrální části intertropické zóny konvergence.

studený oceánský proud poháněný stálými západními větry jižní polokoule přibližně podél 50° již. šířky. Absence pevnin v tomto pásmu z něj činí nejmohutnější oceánský proud ve světovém oceánu a zesiluje izolující vliv na klima Antarktidy. Západní příhon propojuje subtropické koloběhy vody v jižním Pacifiku, Atlantiku a Indickém oceánu, kde se od něj směrem k severu oddělují Peruánský, resp. Benguelský a Západoaustralský proud.

charakteristika teplotního režimu místa nebo oblasti v chladném roč. období počítaná obvykle jako součet všech záporných denních průměrů teploty zaznamenaných během mrazového období. Charakteristika se používá k vyjádření tuhosti zimy.

zařízení, které slouží k zachycování, odběru a měření kapek usazených srážek z mlhy nebo oblaku, nebo jen ke zjišťování doby ovlhnutí. Jeho čidlem je teflonové síto, případně jejich soustava. Monitorovací pasivní zařízení jsou používána  např. v horských oblastech, nebo oblastech tropických mlžných pralesů. Aktivní zařízení, v nichž je proud vzduchu s kapkami mlhy podporován ventilátorem, mají převážně staniční využití a lze je využívat i v nižších nadmořských výškách. Nepřesně je zařízení pro odběr kapalných usazených srážek nazýváno mlhoměr.

darez, úprava podle Fišáka

symbol, znázorňující na synoptických mapách a grafech, např. aerologických diagramech, rychlost větru 25 m.s^–1. Užívá se místo hodnoty pěti opeření šipky větru. Má tvar plného rovnostranného trojúhelníku.

viz strom vlajkový.

strom s asymetrickou korunou deformovanou na návětrné straně silnými větry, takže svým tvarem připomíná vlajku. Vlajkové stromy se vyskytují ve větrných lokalitách (hřebeny hor, pobřeží apod.) s výrazně převládajícím větrem, který umožňují orientačně určit. Musí však stát osaměle a na rovném terénu, aby asymetrie koruny nebyla způsobena jinými faktory, viz stín větrný.

syn. anticyklona uzavírající.

syn. brázda nízkého tlaku vzduchu dynamická.

syn. deprese orografická.

v praxi často používané označení pro gravitační vlny typu stojatých vln vznikající při přetékání stabilně zvrstvené vzduchové hmoty přes překážku v podobě horského pásma přibližně kolmo na jeho osu. Jsou řízeny Bruntovou–Vaisalovou frekvencí a v závětrném prostoru bývají spojeny s rotory vytvářejícími se pod jejich vrchy, s vlnovými oblaky, popř. s rotorovými oblaky.

souborné označení pro změny hodnot meteorologických prvků, které lze pozorovat v závětří různých překážek. V případě horských pásem dochází kvůli předchozímu působení návětrného efektu a změnám atmosférické cirkulace vlivem orografické překážky ke vzniku srážkového stínu. K závětrným efektům dále patří zmenšování oblačnosti, nárůst dohlednosti, oteplování a zmenšení vlhkosti vzduchu působením fénového efektu, výskyt padavého větru, vlnového proudění, závětrných vírů, rotorových oblaků apod. Za výraznějšími pohořími může docházet k orografické cyklogenezi, orografické okluzi a k přechodnému zeslabování atmosférických front. K závětrným efektům však patří i srážkový stín a deformace pole proudění za menšími přírodními nebo umělými překážkami, které prostřednictvím větrného stínu zmenšují i výpar. Při existenci převládajícího větru se závětrný efekt uplatňuje i v klimatických poměrech určité oblastí nebo místa.

atmosférický vír vyskytující se v závětří orografických překážek, často v sérii. Závětrné víry mohou mít buď přibližně horizontální, nebo přibližně vertikální osu. Víry první skupiny neboli rotory vznikají při přetékání horských hřebenů v podmínkách vírového, vlnového nebo rotorového proudění. Víry s přibližně vert. osou vznikají při obtékání ostrovů nebo izolovaných horských vrcholů a vytvářející tzv. Kármánovu vírovou dráhu. Ta je tvořena dvěma liniemi vzájemně protiběžně rotujících vírů, jež jsou unášeny prouděním a při svém pohybu dále do závětrného prostoru postupně zanikají. Takové víry lze často sledovat na družicových snímcích v podobě oblačných vírů (např. za ostrovem Jan Mayen). Ve starší české literatuře o závětrných jevech se pojem závětrný vír obvykle vyskytuje ve smyslu zde zmíněné první skupiny. Viz též perioda uvolňování vírů.

prostor za překážkou ve směru proudění vzduchu, v klimatologii po směru převládajícího větru, kde se ještě projevuje závětrný efekt. Jeho dosah může být i několik set km za překážkou v závislosti na jejích vlastnostech (relativním převýšení, tvaru), uvažovaném meteorologickém prvku a na podmínkách v atmosféře (rychlosti větru a jeho orientaci vůči orografii, na vertikální stabilitě atmosféry aj.). Závětří však pozorujeme i za menšími přírodními nebo umělými překážkami, např. větrolamy.

viz index zavlažení Končkův.

poměr počtu kapek, které se srazí a splynou s větší kapkou (kolektorem), a celkového počtu kapek v objemu vymývaném kolektorem. Jde tedy o součin kolizní účinnosti a koalescenční účinnosti, který vyjadřuje rychlost růstu kapek v oblaku na základě jejich kolizí a následné koalescence. Pokud předpokládáme, že koalescenční účinnost je rovna 1, je sběrová účinnost rovna kolizní účinnosti.

syn. pseudofronta.

vektor rychlosti větru v souřadnicové soustavě pevně spojené s pohybujícím se objektem (např. lodí). Zdánlivý vítr je dán vektorovým rozdílem pravého větru a vektoru rychlosti pohybu tělesa vzhledem k pevnému bodu na Zemi.

přírodní nebo umělý objekt, z něhož se šíří do ovzduší znečišťující látky. Podle umístění nad zemským povrchem rozeznáváme zpravidla zdroje znečišťování ovzduší přízemní a vyvýšené; podle tvaru zdroje bodové, liniové, plošné a prostorové; podle časového režimu emise rozlišujeme zdroje plynulé (kontinuální) s konstantní nebo spojitě proměnnou emisí, přerušované a okamžité (exploze). Dále lze zdroje znečišťování ovzduší dělit na pohyblivé a nepohyblivé (stacionární). Mezi těmito kategoriemi zdrojů jsou různé přechodné a kombinované formy. Významným typem zdrojů je v našich podmínkách tovární komín, který je zpravidla možno považovat za bodový, vyvýšený a plynulý zdroj. Viz též vlečka kouřová.

současný nebo návazný výskyt dvou nebo více nebezpečných meteorologických jevů, které dohromady představují zesílené povětrnostní ohrožení. Mimořádně silný přitom může být pouze jeden nebo dokonce žádný z těchto jevů; v druhém případě stačí ke vzniku ohrožení společné působení jevů. Ty mohou být odlišného typu (např. větrná bouře a silné sněžení), nebo může jít o sérii stejných jevů (např. srážkových epizod). Případné účinky se pak mohou kaskádovitě zesilovat.
Jako sdružená povětrnostní událost je někdy označena jakákoliv, i náhodná kombinace meteorologických jevů (např. sucha a větrné bouře). V užším smyslu je za sdruženou událost považována jen taková dvojice nebo skupina jevů, které jsou navzájem statisticky závislé, takže pravděpodobnost jejich současného výskytu je větší než prostý součin pravděpodobností jednotlivých jevů. Mezi takové události patří např. kombinace sucha a vln veder nebo skupiny projevů určitého druhu bouří.

syn. zvýšení obzoru.

syn. zvýšení horizontu – opt. úkaz vznikající v případech, kdy hustota vzduchu nad zemským povrchem velmi rychle klesá s výškou, např. ve výrazné přízemní inverzi teploty vzduchu. Vlivem zvýšeného zakřivení světelných paprsků v tomto případě dochází ke zdánlivému zvednutí polohy objektů na obzoru, popř. k možnosti pozorovat předměty ležící blízko za geometrickým obzorem. Dojde-li přitom k totálnímu odrazu paprsků procházejících atmosférou šikmo vzhůru, vytváří se svrchní zrcadlení. Opačným jevem je snížení obzoru, pozorované nad přehřátými povrchy ve vrstvě inverze hustoty vzduchu, jež může být doprovázeno spodním zrcadlením. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře, fata morgána.

záblesk zelený – převážně zelené krátkodobé zabarvení oblohy, často jen záblesk, vycházející zdánlivě z vrchního okraje slunečního nebo měsíčního kotouče při jejich východu nebo západu. Zelený paprsek je pozorovatelný, pouze je-li horizont zřetelně viditelný (bez výskytu zákalu nebo kouřma). Vysvětluje se skutečností, že index lomu světelných paprsků roste s jejich klesající vlnovou délkou a sluneční disk je pak pro barvy odpovídající kratším vlnovým délkám zdánlivě více pozvednut nad obzor působením astronomické refrakce. Výskyt namodralých odstínů je však velice vzácný, neboť paprsky této barvy jsou v přímém slunečním záření výrazně oslabovány působením jeho molekulárního rozptylu. Jev bývá nejčastěji pozorován nad mořskou hladinou nebo v horách nad horní hranicí nízko položených vrstevnatých oblaků a obecně patří mezi fotometeory.

syn. paprsek zelený.

oblast atmosféry Země, v níž magnetické pole Země rozhodujícím způsobem ovlivňuje pohyb elektronů a iontů. Magnetosféra vytváří ochranný obal proti působení slunečního větru. Magnetická síla odklání částice slunečního větru, který se převážně skládá z rychlých protonů a elektronů, a brání jejich vniknutí do zemské atmosféry. Díky neustálému tlaku, který na magnetosféru vyvíjí sluneční vítr, dochází k částečné deformaci této vrstvy tak, že na denní straně je stlačena na tloušťku odpovídající přibližně deseti zemským poloměrům (tj. ca 60 000 km) a siločáry magnetického pole jsou zde uzavřené křivky, zatímco na noční odvrácené straně se vytváří dlouhý ohon, který zasahuje hluboko do meziplanetárního prostoru (až 600 000 km). Ve vyšších zeměpisných šířkách se vytvářejí kaspy (cusps), které oddělují uzavřené siločáry magnetického pole Země od otevřených, pocházejících ze Slunce. V místech kaspů může docházet k průniku nabitých částic do magnetosféry. Směrem dolů interaguje zemská magnetosféra s ionosférou.

osa rotačního pohybu zemského tělesa. S kolmicí k rovině oběžné dráhy Země kolem Slunce, tedy i k rovině ekliptiky, svírá zemská osa v současnosti úhel cca 23,44°, stejně velký úhel proto svírají i rovina oběžné dráhy Země kolem Slunce s rovinou světového rovníku. Orientace zemské osy v prostoru určuje na Zemi světové strany, její průmět do roviny obzoru představuje spojnici sever – jih, přičemž na severní polokouli je skloněna k severu. Periodické změny sklonu zemské osy v čase způsobují jeden z Milankovičových cyklů. Další z těchto cyklů souvisí s precesním pohybem, při němž zemská osa vykresluje v prostoru dvojici kuželů se společným vrcholem a osou kolmou k rovině oběžné dráhy Země kolem Slunce. Dále existuje nutace zemské osy představovaná podélným a příčným periodickým kolísáním rychlosti precesního pohybu.

souhrnné označení pro úhrn záření zemského povrchu, záření atmosféry směřujícího nahoru a odraženého záření atmosféry, pozorovaný v určité výšce nad zemským povrchem.

syn. nadhlavník – bod na průsečíku nebeské sféry s polopřímkou vedenou z místa pozorovatele kolmo vzhůru vůči horizontální rovině. V místě, kde Slunce prochází zenitem, je potenciální insolace maximální. Viz též deště rovnodennostní, tloušťka atmosféry optická, úhel zenitový, nadir.

Termín pochází ze středolat. cenit „nadhlavník“, které vzniklo chybným přepisem první části arabského spojení samt ar-ra^ʿs, doslova „směr hlavy, cesta nad hlavou“.

syn. deště rovnodennostní.

syn. vzdálenost zenitová – úhlová vzdálenost určitého bodu nebo objektu na nebeské sféře od zenitu, tedy velikost úhlu mezi polopřímkami směřujícími z místa pozorování k zenitu a k danému bodu, resp. ke středu daného objektu. Doplněk zenitového úhlu do 90° se nazývá výška nad obzorem.

1. výraznější nepříznivá změna jednoho nebo více meteorologických prvků nebo počátek výskytu některého nepříznivého, popř. nebezpečného met. jevu nad určitým místem nebo oblastí v průběhu většinou několika hodin. V letecké meteorologii se zhoršení počasí charakterizuje podle mezinárodně dohodnutých pravidel, která jsou v podobě tzv. kritérií pro změnu uvedena v předpisu L3–METEOROLOGIE a mohou být dále specifikována v Dílčích dohodách o rozsahu a formě poskytovaných služeb a leteckých MET informací pro jednotlivá střediska letových a navigačních služeb Řízení letového provozu ČR;
2. rel. pojem označující změnu počasí nepříznivou pro určité lidské činnosti. Např. vytvoření mlhy znamená zhoršení počasí pro dopravu, podstatné zesílení větru nebo prudký pokles teploty vzduchu je zhoršení počasí pro mnohem širší okruh činností. Naopak začátek srážek považuje většina jednotlivců za zhoršení počasí, zatímco zemědělci a vodohospodáři po déle trvajícím suchém období za příznivou změnu. Viz též zlepšení počasí, změna počasí, zpráva o náhlé změně počasí.

jedna z hlavních klimatických, příp. fenologických sezon ve vyšších zeměp. šířkách dané polokoule, vymezená např. takto:
1. období od zimního slunovratu do jarní rovnodennosti (astronomická zima);
2. trojice zimních měsíců, na sev. polokouli prosinec, leden a únor (tzv. klimatologická zima);
3. období s prům. denními teplotami 5 °C a nižšími. Někteří autoři považují za zimu období výskytu sněhové pokrývky, období s trváním denní minimální teploty vzduchu pod 0 °C apod. Viz též tuhost zimy.

bouřka, která se vyskytuje při vývoji srážkových konvektivních oblaků v zimním období, nejčastěji při přechodu rychle postupující výrazné studené nebo podružné studené fronty. Občas se může vyskytnouti za situace, kdy konv. oblaky v rámci frontální oblačnosti nelze rozlišit, pak je vázána na oblačnost typu nimbostratus. Je zpravidla doprovázena náhlým zesílením větru a silným sněžením. Horní hranice konv. oblačnosti bývá ve výšce pouze 4 až 5 km. Při přechodu zimní bouřky zaznamenáváme obyčejně jen několik velmi silných výbojů. Zimní bouřky jsou u nás řídké, nad oceány jsou však častým jevem.

monzun, jenž je podmíněn převládáním vyššího tlaku vzduchu nad velkými oblastmi pevnin v zimě, vanoucí většinou z pevniny na moře. Je převážně suchý, srážky přináší jen do ostrovních a dalších lokalit, pokud v určitém úseku vane nad mořem, odkud čerpá vodní páru. Zimní monzun je hlavní příčinou období sucha v oblastech s monzunovým klimatem.

viz slunovrat.

viz smog redukční.

1. syn. entalpie;
2. méně vhodné označení členu reprezentujícího v rámci tepelné bilance zemského povrchu přenos tepla od země do atmosféry turbulentní výměnou.

1. výraznější změna jednoho nebo více meteorologických prvků nebo ukončení některého nepříznivého met. jevu nad určitým místem nebo oblastí v průběhu několika hodin. V letecké meteorologii se zlepšení počasí charakterizuje podle mezinárodně dohodnutých pravidel, která jsou v podobě tzv. kritérií pro změnu uvedena v předpisu L3–METEOROLOGIE a mohou být dále specifikována v Dílčích dohodách o rozsahu a formě poskytovaných služeb a leteckých MET informací pro jednotlivá střediska letových a navigačních služeb Řízení letového provozu ČR;
2. rel. pojem, označující změnu počasí příznivou pro určité lidské činnosti. Za zlepšení počasí je možno považovat např. rozplynutí mlhy, ukončení srážek, podstatné zeslabení větru, nástup slunečného počasí, popř. vyjasnění, skončení mrazivého období, veder apod. Viz též zpráva o náhlé změně počasí, zhoršení počasí, změna počasí.

viz hladiny význačné.

viz hladiny význačné.

označení pro námrazkový jev, kdy je vrstva námrazku tvořena několika různými druhy námrazků. Podle doporučení Světové meteorologické organizace se posuzuje celková vrstva námrazku a nikoliv pouze poslední námrazkový jev.

radiolokační informace o oblačnosti, nebezpečných jevech s ní spojených a intenzitě srážek nad větším územím. Vytváří se na základě údajů dvou nebo více met. radarů, které se dotýkají nebo překrývají svými efektivními dosahy. Sloučená radiolokační informace se zpracovává pomocí stanovených kritérií a algoritmů a předává uživatelům.

větší změna jednoho nebo více meteorologických prvků, probíhající v daném místě nebo oblasti, popř. i začátek nebo ukončení určitého met. jevu. Změnou počasí se zpravidla nerozumí změna hodnot met. prvků v důsledku denního chodu. K nejvýraznější změnám počasí dochází při výměně vzduchových hmot na atmosférických frontách, při změně cirkulačního typu apod. Změna počasí se může uskutečňovat v průběhu několika minut, hodin až dní. Viz též zhoršení počasí, zlepšení počasí, proměnlivost počasí.

syn. přestavba povětrnostní situace.

hydrometeor tvořený současně kapalnými srážkami a tuhými srážkami. Smíšené srážky se vyskytují nejčastěji při přízemních teplotách vzduchu kolem 0 °C.

oblak složený z vodních kapek i ledových částic. Oblast koexistence obou fází vody se rozkládá nad izotermou 0 °C a dosahuje zpravidla do oblasti kolem teploty –20 °C. Smíšený oblak je koloidně instabilní a mohou z něho vypadávat atmosférické srážky. Mezinárodní morfologická klasifikace oblaků označuje jako smíšené oblaky především nimbostratus, cumulonimbus a často altostratus, při nízkých teplotách též altocumulus, stratus a stratocumulus. Viz též instabilita oblaku koloidní, teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova, oblak ledový, oblak vodní, oblak srážkový.

charakteristika vlhkosti vzduchu definovaná jako podíl hmotnosti vodní páry m_v k hmotnosti suchého vzduchu m_d v daném objemu vzduchu
$w=\frac{m_v}{m_d}.$
S pomocí stavové rovnice pro suchý vzduch a pro vodní páru lze směšovací poměr vyjádřit pomocí tlaku vodní páry e a tlaku vzduchu p vztahem
$w=\frac{\epsilon e}{p-e}\cong \frac{\epsilon e}{p},$
kde konstanta ε ≈ 0,622 je poměr hodnot měrné plynové konstanty pro suchý vzduch a pro vodní páru. Směšovací poměr je bezrozměrná veličina, která v atmosféře dosahuje hodnot řádu 10^–3. V meteorologii ji proto často udáváme v jednotkách g.kg^–1. Číselnou hodnotou se směšovací poměr blíží hodnotě měrné vlhkosti vzduchu.
V rozšířeném významu, zejména při matematickém modelování procesů mikrofyziky oblaků a srážek, používáme směšovací poměr také jako charakteristiku hmotnosti dané kategorie kapalné vody popř. ledu opět relativně k hmotnosti suchého vzduchu. Hovoříme potom např. o směšovacím poměru oblačné vody, o směšovacím poměru oblačného ledu apod. V chemii atmosféry se používá zobecněná definice, vyjadřující směšovací poměr jako podíl hmotnosti atmosférické příměsi a hmotnosti suchého a čistého vzduchu v daném objemu.

veličina v klasické teorii atm. turbulence, definovaná L. Prandtlem jako vzdálenost, na níž se individuální částice turbulentní proudící tekutiny (v meteorologii vzduchové částice) během pohybu napříč proudu beze zbytku smísí s okolním prostředím při zachování své konstantní hybnosti. Z hlediska formální analogie mezi charakteristikami vazkého laminárního proudění a turbulentního proudění se v jistém smyslu jedná o protějšek pojmu volná dráha molekuly. Obdobnou teorii směšovací délky vypracoval G. I. Taylor, jenž však místo konzervace hybnosti individuální částice tekutiny (vzduchu) uvažoval konzervaci vorticity. Směšovací délka se používá k vyjádření koeficientu turbulentní difuze. V teoriích turbulence se používá kromě směšovací délky podobná veličina nazývaná charakteristický rozměr turbulentních vírů nebo měřítko vírů, která se obvykle interpretuje jako střední rozměr turbulentních vírů.

syn. vrstva mísení – vrstva ovzduší mezi zemským povrchem a spodní hranicí nejnižší zadržující vrstvy; vertikální teplotní gradient ve směšovací vrstvě odpovídá instabilnímu nebo indiferentnímu nebo mírně stabilnímu teplotnímu zvrstvení ovzduší. Příměsi emitované do směšovací vrstvy se rozptylují v celém jejím rozsahu. Tloušťka směšovací vrstvy se nazývá směšovací výška. Viz též index ventilační.

termín používaný pro formy náledí, která vzniká, když voda z úplně nebo částečně roztátého sněhu na zemi opět zmrzne, nebo když sníh při provozu vozidel na silnicích a cestách sníh zledovatí.

syn. mlha ledová – mlha, která je složena z ledových krystalků. Vyskytuje se při silných mrazech, zejména při teplotách pod –30 °C, a proto má nízký obsah vodní páry, takže nepůsobí ani při vysoké relativní vlhkosti vzduchu sychravým dojmem. Na ledových krystalcích často dochází k opt. jevům (tzv. jiskření světla). Při zmrzlé mlze se netvoří žádné námrazky. Viz též mlha přechlazená.

bílá usazenina zmrzlých kapek rosy; nemá krystalickou strukturu. Nesmí se zaměňovat s jíním.

tuhé padající srážky tvořené průhlednými ledovými srážkovými částicemi kulového nebo nepravidelného tvaru o průměru 5 mm nebo menším. Při dopadu na tvrdou zemi obvykle odskakují a při nárazu je slyšet šum. Zmrzlý déšť vzniká zmrznutím dešťových kapek nebo značně roztálých sněhových vloček v blízkosti zemského povrchu. Zmrzlý déšť se nevyskytuje v přeháňkách.

výskyt různých látek v ovzduší v takové koncentraci a po tak dlouhou dobu, že škodlivě působí na zdraví, popř. na pohodu lidí, na živé organismy nebo na neživé objekty. Důležitým kritériem znečištění ovzduší jsou právně stanovené imisní limity, které určují nejvýše přípustné koncentrace znečišťující látky v ovzduší. Jiné definice považují ovzduší za znečištěné, jestliže se jeho složení významně odchyluje od normálu tím, že obsahuje cizorodé příměsi. Viz též klimatologie znečištění ovzduší, hygiena ovzduší, zdroj znečišťování ovzduší, rozptyl příměsí v ovzduší, smog, měření znečištění ovzduší.

1. vzduch obsahující plynné atmosférické příměsi;
2. vzduch, v němž jsou přítomny znečišťující příměsi libovolného skupenství.
Viz též znečištění ovzduší, vzduch čistý.

činnosti nebo děje, jejichž důsledkem je znečištění ovzduší, tj. vnášení takových látek ze zdrojů znečišťování ovzduší, které jsou buď samy znečišťujícími látkami (primární znečisťování ovzduší), nebo které se stávají znečišťujícími látkami po chem. a fyz. změnách nebo ve směsi s jinými látkami (sekundární znečisťování ovzduší). Termín sekundární prašnost, znamenající víření prachu ze zemského povrchu, je nyní nahrazován výrazem nesuspendované částice. V širším smyslu se jako znečisťování ovzduší označuje i emitování elmag. záření, např. radioakt. záření, mikrovlnného záření (radarem, vysíláním VKV apod.), světla, hluku a tepla do atmosféry.

atmosférická příměs, která je do ovzduší emitována z přirozených nebo antropogenních zdrojů v takovém množství, že v lokálním, regionálním nebo globálním měřítku mění fyz., popř. i chem. vlastnosti vzduchu. Takové látky mohou působit jako škodliviny v ovzduší, ale paušálně je nelze takto nazývat, neboť jejich případnou škodlivost nutno vztahovat nejen k danému receptoru, nýbrž i k jejich koncentraci, popř. synergickému působení s jinými znečisťujícími příměsemi. Viz též znečišťování ovzduší, pachy.

syn. snížení obzoru, viz zvýšení obzoru.

syn. snížení horizontu – viz zvýšení obzoru.

horizontální vzdálenost radiosondy od radiosondážní stanice v okamžiku měření. V kódu BUFR je poloha sondy v každé hladině dána uvedením rozdílu mezi zeměp. šířkou, resp. zeměp. délkou radiosondy a zeměp. šířkou, resp. zeměp. délkou místa, odkud byla sonda vypuštěna. Zpráva TEMP údaje o snosu radiosondy neobsahuje.

syn. imager – radiometr na meteorologické družici, jehož primárním zaměřením je měření dvourozměrných kvazihorizontálních polí různých veličin, např. pole oblačnosti, teplotního pole zemského povrchu, aj. Např. družice MTG, konkrétně MTG-I, je vybavena zobrazovacími radiometry FCI a Lightning Imager.

syn. světlo zvířetníkové.

syn. pásmovitost klimatu – zákonitost uspořádání klimatických oblastí do klimatických pásem, podmíněná primárně rozložením bilance záření na Zemi. Rozeznáváme horizontální (šířkovou) a vertikální (výškovou) zonalitu klimatu; vertikální zonalita bývá označována též jako stupňovitost klimatu. Zonalita klimatu, která je hlavním rysem rozložení klimatických podmínek na Zemi, je příčinou výrazné zonality pedosféry, biosféry a do značné míry i činnosti člověka.

brázda nízkého tlaku vzduchu, jejíž osa je orientovaná ve směru rovnoběžek. Na sev. polokouli je na její již. straně převážně západní a na sev. straně vých. proudění. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu meridionální, proudění zonální.

1. souhrn zonálních složek proudění vzduchu v systému všeobecné cirkulaci atmosféry;
2. atmosférická cirkulace s převládající zonální složkou, která v dané oblasti působí významný zonální přenos tepla a vlhkosti. Je určující mj. pro velký oběh vody na Zemi.
Viz též index zonální cirkulace.

průmět vektoru větru popisujícího v daném místě a hladině všeobecnou cirkulaci atmosféry na místní rovnoběžku. Pokud je zonální složka cirkulace orientována k východu, považuje se za kladnou, v opačném případě za zápornou. Viz též cirkulace zonální, složka cirkulace meridionální.

1. syn. složka proudění vzduchu zonální;
2. vžité označení pro proudění s dominantní kladnou zonální složkou, tedy od západu na východ, ve středních zeměpisných šířkách. Pro opačný směr se někdy používá termín antizonální proudění. Viz též cirkulace zonální, složka cirkulace zonální, proudění meridionální.

regionální název horského větru ve stř. Argentině. Zpravidla se tak označuje suchý vítr typu fénu, proudící v zimě dolů v závětří And. Dosahuje rychlostí až 120 km.h^–1.

Termín pochází ze španělštiny, byl pravděpodobně přejat z názvu oblasti ve střední Argentině, odkud zonda typicky vane směrem k městu San Juan.

syn. bioklimatologie zvířat, zooklimatologie – část bioklimatologie zabývající se vztahy mezi klimatem a živočichy, zvláště hospodářskými zvířaty.

Termín se skládá z řec. ζῷον [zóon] „živočich“ a slova bioklimatologie.

viz zoofenologie.

Termín se skládá z řec. ζῷον [zóon] „živočich“ a slova fenofáze.

část fenologie zabývající se studiem časového průběhu významných periodicky se opakujících životních projevů živočichů neboli živočišných fenologických fází v závislosti na počasí a klimatu. K těmto fázím neboli zoofenofázím patří především první výskyt škůdců (a nástup následných generací), kulminace výskytu škůdců, přílet ptactva, první zpěv, počátek kladení vajec, houfování ptactva a odlet ptactva.

Termín se skládá z řec. ζῷον [zóon] „živočich“ a slova fenologie.

syn. zoobioklimatologie.

Termín se skládá z řec. ζῷον [zóon] „živočich“ a slova klimatologie.

zast. knižní výraz pro ranní červánky.

vžité označení pro světelné jevy v atmosféře v období východu a západu Slunce, není-li obloha zcela zatažena oblaky. Červánky jsou pozorovatelné v té části oblohy, kde se nachází Slunce. Se zmenšováním výšky Slunce nad obzorem se barva slunečního světla mění postupně ze žluté přes oranžovou na červenou. Zanikají při výšce Slunce asi 5° pod obzorem. Vznikají lomem slunečních paprsků v atmosféře a rozptylem na molekulách vzduchu, částicích prachu apod. Velikost rozptylu se zmenšuje s rostoucí vlnovou délkou procházejícího záření. Červená část slunečního spektra prochází v období západu Slunce atmosférou s menším zeslabením než ostatní části spektra, a proto ve slunečním záření převažuje. Viz též barvy soumrakové, modř oblohy.

syn. subsidence vzduchu.

pokles energie sluneční záření při průchodu atmosférou Země, způsobený absorpcí a rozptylem na molekulách vzduchu, v oblacích a atmosférických aerosolech. Viz též extinkce, zákon Beerův, zakalení atmosféry.

syn. pohyb vzduchu sestupný.

prostorově omezený sestupný pohyb vzduchu, typický pro konvektivní bouře, zpravidla doprovázený silnými srážkami (deštěm či kroupami). Maximální vertikální rychlost sestupných proudů dosahuje přibližně poloviční hodnoty rychlosti výstupných proudů. Pro extrémně silné sestupné konv. proudy se používá termín downburst, popř. microburst. V supercele rozlišujeme přední a zadní sestupný proud. Slangově se v češtině používá původní angl. termín downdraft [daundraft].

syn. sestup vzduchu – vertikální pohyb vzduchu s vertikální složkou směřující dolů, směrem k zemskému povrchu. Mezi takové pohyby vzduchu patří zejména:
a) kompenzující sestupné pohyby při konvekci, především v sestupných konvektivních proudech;
b) subsidence vzduchu v centrálních částech anticyklon a hřebenů vysokého tlaku vzduchu;
c) klouzavé sestupné pohyby teplého vzduchu na katafrontách;
d) sestupné pohyby související s vlivem orografie na pole větru, především kompenzující sestupy v závětří horských hřebenů, v sestupné části vln ve vlnovém nebo vírovém proudění apod.;
e) sestupné pohyby na zvlněné spodní hranici vrstvy s inverzí teploty vzduchu.

syn. vítr katabatický.

syn. předpověď počasí perzistentní.

syn. vlny inerční.

veličina používaná v Suttonově modelu a charakterizující šíření kouřové vlečky kolmo na směr proudění. Rozeznáváme zobecněný koeficient difuze laterální a vertikální, které jsou speciálními případy koeficientu laterální disperze a koeficientu vertikální disperze.

přístroj pro měření srážek, především jejich úhrnu, případně i okamžité intenzity. Podle způsobu obsluhy rozeznáváme srážkoměry manuální a automatické, případně ombrografy. V ČHMÚ se užívají převážně srážkoměry se záchytnou plochou 500 cm² instalované tak, aby byla výška záchytné plochy 1 m nad terénem, popř. nad sněhovou pokrývkou. Ve vyšších a horských polohách mohou být srážkoměry pro zimní období vybaveny výškově stavitelným stojanem, popřípadě trvale umístěny na přístrojové rampě. Srážkoměr určený pouze k měření úhrnu srážek za delší období se označuje jako totalizátor. Viz též ochrana srážkoměru, hyetometr.

klimatologická stanice, na které se měří úhrn srážek, výška a vodní hodnota sněhové pokrývky a pozorují se rovněž stanovené met. jevy. Obvykle je umístěna tak, aby svými srážkoměrnými údaji doplňovala údaje základních klimatologických stanic.

syn. element srážkový
1. obecné označení pro vodní kapky a ledové částice, které vypadávají z oblaku při srážkách;
2. v numerických modelech označení srážkových kapek, ledových krystalků, sněhových vloček, krupek a krup, jejichž ekvivalentní průměr je řádu 10^–4 m a více. Vzhledem k velikosti srážkových částic nelze jejich pádovou rychlost zanedbat. Srážkotvorné procesy v oblacích jsou spojeny s růstem části oblačných částic do velikosti částic srážkových. Viz též fyzika oblaků a srážek, rozdělení velikosti dešťových kapek, autokonverze, teorie vzniku srážek Bergeronova-Findeisenova, teorie vzniku srážek koalescencí.

syn. účinnost srážková.

označení používané zejména při matematickém modelování procesů v mikrofyzice oblaků a srážek pro kapky, jejichž velikost odpovídá definici srážkových částic. Kromě dešťových kapek a kapek mrholení řadíme mezi srážkové i ty kapky o velikosti srážkových částic, které nedosáhnou zemského povrchu.

pravděpodobnost výskytu dne se srážkami, vypočítaná z dlouholeté řady pozorování a vyjádřená v procentech. Patří k zákl. klimatologickým charakteristikám časového rozložení srážek. Měs. nebo roč. srážková pravděpodobnost vyjadřuje poměr mezi počtem dní se srážkami a celkovým počtem sledovaných dní za mnohaleté období, např. srážková pravděpodobnost 33 % v měsíci září znamená, že v uvedeném měsíci byla v dlouholetém průměru třetina dní se srážkami. Denní srážková pravděpodobnost udává pravděpodobnost, s jakou je určitý kalendářní den v roce dnem srážkovým. Např. srážková pravděpodobnost 50 % pro 1. leden za období 1901–1950 znamená, že v průměru v každém druhém roce byly v uvedeném dnu pozorovány srážky.

1. syn. efektivnost srážková – v klimatologii složka klimatického potenciálu krajiny vyjadřující srážkové (vláhové) podmínky pro růst rostlin. K její charakteristice byly navrženy různé indexy humidity. C. W. Thornthwaite (1931) použil jako kritérium původní Thornthwaiteovy klasifikace klimatu index srážkové účinnosti (PE index) ve tvaru:
PE=  ∑12m=1115(RmTm−10)10/9,
kde T_m je prům. měs. teplota vzduchu ve °C a R_m značí měsíční srážky v mm. Pozdější klasifikace klimatu jsou založeny na poměru mezi srážkami a potenciálním výparem spíše než na vztahu mezi teplotou vzduchu a srážkami.
2. v mikrofyzice oblaků a srážek syn. pro kolizní účinnost.
3. ve fyzice oblaků a srážek označení pro podíl množství dešťových srážek, které dosahují zemský povrch, a celkového obsahu vody v oblačném sloupci. Tato definice se užívá v různých modifikacích např. v závislosti na definici oblačného sloupce, uvažované složky vody a druhu srážek.
 

úhrn srážek v daném časovém období, např. v měsíci, dělený počtem dnů se srážkami v témže období. Viz též intenzita srážek.

absolutní maxima úhrnů srážek v závislosti na době jejich akumulace. Např. nejvyšší roční úhrn srážek na Zemi o hodnotě 26 470 mm byl zaznamenán od srpna 1860 do července 1861 na stanici Cherrapunji (Indie), označované jako jeden z pólů dešťů. Pokud uvažujeme kalendářní roky, je absolutním maximem 22 990 mm v roce 1861 na téže stanici. Za nejvyšší úhrnsrážek během 24 hodin byl prohlášen úhrn 1 825 mm, dosažený 7. – 8. 1. 1966 na stanici Foc–Foc na ostrově Réunion (často uváděný úhrn 1 870 mm z roku 1952 je chybný). V případě hodinové intenzity srážek je absolutním maximem na Zemi hodnota 305 mm, naměřená 22. 6. 1947na stanici Holt ve státě Missouri (USA).
Na území ČR je za nejvyšší roční úhrn srážek považována hodnota 2254,7 mm, dosažená v roce 1913 na stanici Lysá hora. Dosud nepřekonaný denní úhrn srážek 345,1 mm pochází z 29. 7. 1897, kdy byl dosažen v Jizerských horách na stanici Nová Louka. Oficiálně uznávané absolutní maximum hodinové intenzity srážek na území ČR je 116,6 mm, změřené 3. 9. 1956 na ombrografické stanici Hamry poblíž Chrudimi. Podstatně větší intenzita srážek však byla zjištěna v otevřených nádobách dne 25. 5. 1872 (před vznikem husté sítě srážkoměrných stanic), kdy v obci Mladotice na Plzeňsku mělo během cca jedné hodiny spadnout přibližně 234 mm srážek.
Mezi srážkové extrémy lze počítat i nejdelší dobu bez zaznamenaných srážek, a to na stanici Arica v Chile od října 1903 do ledna 1918.

1. neurčitý pojem, označující místo nebo dobu s největším úhrnem srážek během srážkové události, popř. i hodnotu dosaženého úhrnu, viz extrémy srážek;
2. v klimatologii maximum křivky průměrného ročního chodu srážek, vyjádřené zpravidla jako nejvyšší prům. měs. úhrn. Kromě tohoto tzv. hlavního srážkového maxima, které na většině území ČR nastává v jednom z letních měsíců, existuje často i tzv. podružné srážkové maximum, tedy přechodné zvýšení křivky průměrného ročního chodu srážek v relativně sušší fázi roku. Pokud se v ČR vyskytuje, zpravidla spadá do období od listopadu do ledna, přičemž v horách severních Čech může dokonce převýšit letní maximum.

časový úsek po sobě jdoucích dnů se srážkami na dané met. stanici. Jako minimální denní úhrn srážek se přitom nejčastěji uvažuje 0,1 mm, ve starších pracích 0,0 mm (neměřitelné srážky). Srážková období, někdy označovaná i jako období vlhká, se střídají se suchými obdobími. Někteří autoři pracují se zvolenou minimální délkou srážkových období, jiní mezi ně počítají i samostatné dny se srážkami. Kromě takto definovaných, tzv. absolutních nebo též uzavřených srážkových období, se někdy vymezují i parciální neboli přerušená srážková období, přičemž kritériem bývá průměrný denní úhrn srážek za toto období. Údaje o četnosti, prům. a nejdelším trvání srážkových období a jejich srážkové vydatnosti jsou důležitými charakteristikami časového rozdělení srážek. Velká četnost, případně délka srážkových období jsou charakteristické pro humidní klima a pro období dešťů.

syn. virga.

syn. den se srážkami.

syn. částice srážková

změna úhrnu srážek na jednotku horizontální vzdálenosti nebo nadmořské výšky. Při uvažování dlouhodobých průměrů odpovídá vertikální srážkový gradient růstu srážek s výškou až po hladinu inverze srážek. Horizontální srážkový gradient může být zesílen přítomností klimatického předělu.

zast. označení pro váhový srážkoměr.

1. oblak, z něhož v čase pozorování vypadávají srážky.
2. označení druhu oblaků, z nichž mohou vypadávat srážky dosahující zemský povrch. Mezinárodní morfologická klasifikace oblaků vyjadřuje fakt, že z oblaku vypadávají srážky dosahující zemský povrch, použitím zvláštnosti oblaku praecipitatio. Slabé srážky se mohou vyskytovat u druhů altostratus, stratus, stratocumulus. Druhy nimbostratus a cumulonimbus jsou srážkové oblaky, které mohou produkovat i silné srážky. Z oblaků druhu cumulus mohou srážky ve formě přeháněk vypadávat pouze u tvaru cumulus congestus. Viz též oblak nesrážkový.

útvar srážkových oblaků protáhlý v jednom směru, takže je možné určit jeho orientaci. Srážkové pásy mohou být tvořeny konvektivními i vrstevnatými oblaky, mohou dosahovat různých měřítek, přičemž mívají složitější vnitřní strukturu. V mimotropické cykloně jsou srážkové pásy vázány na atmosférické fronty a případné čáry instability, které se mohou vyskytovat i samostatně. V tropické cykloně se od středu odvíjejí spirální srážkové pásy. Pohyb srážkového pásu ve směru jeho protažení, popř. setrvání pásu nad určitým povodím může vést k zesílení případné povodně.

syn. doba polovičních srážek.

označení charakterizující vlastnosti sezonního rozdělení atm. srážek v daném místě. Hlavní typy srážkového režimu podle W. G. Kendrewa jsou rovníkový, tropický, monzunový, středomořský, dále oceánický a kontinentální srážkový režim oblastí s převládajícími záp. větry.

zmenšení úhrnu srážek i četnosti jejich výskytu v závětří překážky libovolného měřítka. Ve větším měřítku se jedná o projev závětrného efektu horské překážky, kdy jsou srážky menší nejen ve srovnání s návětřím, ale často i vůči oblastem dále ve směru proudění. Srážkový stín v klimatologickém smyslu se tvoří v případě výrazně převládajícího větru. Příkladem z území ČR je oblast Podkrušnohoří, kde se srážkový stín uplatňuje při proudění ze severozápadního kvadrantu, takže způsobuje relativní ariditu klimatu tohoto regionu. Z hlediska mikrometeorologie lze za srážkový stín považovat i mech. zastínění určitého prostoru překážkou vůči srážkám hnaným větrem. Srážkový stín může souviset s fénovým efektem.

část padajících srážek, která má vlivem větru také horiz. složku pohybu. Pro jejich měření by bylo nutné použít speciální srážkoměry s vert. záchytnou plochou. Srážky hnané větrem se na stanicích v ČR neměří, jejich měření není požadováno doporučeními Světové meteorologické organizace.

drobná ledová zrnka, jehličky, krystalky nebo vodní kapičky padající při jasné obloze. Tento jev je pozorován zřídka.

fotometeor vytvářený lomem a totálním odrazem světelných paprsků ve vzduchových vrstvách, který se projevuje vznikem nepravých obrazů blízkých nebo vzdálených předmětů. Rozlišuje se spodní zrcadlení, při němž je obraz převrácený a leží níže než příslušný reálný objekt, a svrchní zrcadlení s obrazem ve větší výšce než odpovídá výšce reálného předmětu, který se popř. může nalézat i za obzorem. Spodní zrcadlení vzniká nad silně zahřátými povrchy (pouštním pískem, asfaltovými a betonovými plochami v létě apod.), nad nimiž se vytváří vzduchová vrstva s inverzí hustoty vzduchu, což vyvolává opt. dojem zrcadlící vodní hladiny. Svrchní zrcadlení bývá naopak pozorováno nad studenými povrchy (např. studenými vodními plochami, ledovými a sněhovými poli) nebo může vznikat v souvislosti s výškovými inverzemi teploty vzduchu. Následkem velkých horiz. gradientů hustoty vzduchu, působených výrazným nerovnoměrným ohříváním aktivního povrchu, se vytváří boční zrcadlení, kdy fiktivní obraz je vzhledem k odpovídajícímu předmětu bočně posunut. Vzájemnou kombinací uvedených typů zrcadlení nebo např. současným výskytem svrchního zrcadlení na dvou nebo více nad sebou ležících vrstvách s inverzí teploty vzniká vícenásobné zrcadlení. Opt. úkazy související se zrcadlením se též označují jako fata morgána. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře, zvýšení obzoru.

jeden z námrazových jevů, nazývaný též jen námraza. Vytváří se jako zrnitá, obvykle mléčně zbarvená, neprůhledná, ledová usazenina, ozdobená krystalky ve tvaru větviček složených z ledových zrnek, oddělených vzduchovými mezerami. Vzniká zpravidla při teplotách mezi –2 a –10 °C rychlým zmrznutím zpravidla přechlazených vodních kapek mlhy nebo oblaku, při styku s předměty na zemském povrchu nebo na plochách letadla (zde vzniká zpravidla na náběžných hranách letadla nejčastěji při teplotách –10 °C až –20 °C). Narůstá rychleji na hranách obrácených proti větru. Nejčastěji se vyskytuje ve vrstevnaté oblačnosti a nejintenzivnější bývá v oblačném systému teplé fronty v zimní části roku. Je poměrně přilnavá, může však být ještě odtržena od předmětu na němž je usazena.

zrychlení g, které danému tělesu uděluje síla zemské tíže, tj. výslednice gravitační síly a odstředivé síly rotace Země. Závisí na zeměp. šířce a nadm. výšce, pro hladinu moře platí na rovníku g = 9,780 m.s^-2, na pólech g = 9,832 m.s^-2. Ve značné části meteorologických výpočtů však lze tyto závislosti zanedbat a např. používat konvenčně stanovenou hodnotu tzv. normálního tíhového zrychlení g = 9,806 65 m.s^-2, jež se vztahuje ke 45. rovnoběžce s. š. a mořské hladině. Pro přesnější barometrické výpočty realizované např. prostřednictvím barometrické formule se však závislost tíhového zrychlení na z. š. zpravidla uvažuje.  

syn. číslo Wolfovo.

viz čtyřicítky řvoucí.

syn. světlo zodiakální – slabé bílé nebo žlutavé světlo ve tvaru kužele na noční obloze rozložené podél ekliptiky a zdánlivě vycházející z místa na horizontu, za nímž se nachází Slunce. Zvířetníkové světlo lze pozorovat pouze při dostatečně temné obloze a průzračném vzduchu. Obecně je nejlépe pozorovatelné kolem rovnodennosti. Vzhledem k tomu, že úhel sklonu roviny ekliptiky vůči astronomickému obzoru závisí na zeměpisné šířce, se v tropech a subtropech vyskytuje zvířetníkové světlo běžně po celý rok; ve středních zeměpisných šířkách je pozorováno slaběji na jaře na večerní obloze, na podzim na ranní obloze. Je působeno rozptýleným slunečním zářením na prašném oblaku vytvářejícím se v meziplanetárním prostoru kolem ekliptiky, tj. ve stopě oběhu Země kolem Slunce.

viz prach nebo písek zvířený.

viz prach nebo písek zvířený.

litometeor tvořený částicemi prachu a/nebo písku zdviženého větrem nad zemský povrch. Podle výšky výzdvihu rozeznáváme nízko zvířený prach nebo písek a vysoko zvířený prach nebo písek. Viz též bouře prachová nebo písečná, vír prachový nebo písečný, sníh zvířený.

hydrometeor, který se vyskytuje při sněhové pokrývce a vysoké rychlosti větru, jenž sněhové částice unáší. Může nastávat při sněžení nebo nezávisle na něm. Zvířený sníh způsobuje změny v rozložení sněhové pokrývky a vznik sněhových akumulací. Podle výšky zdvihu rozlišujeme sníh nízko zvířený a sníh vysoko zvířený. Viz též vánice sněhová, prach nebo písek zvířený.

meteorologická zpráva pro letecké účely vysílaná mimo pravidelné zpravodajské termíny s cílem zvýšit operativnost řízení letové činnosti. Vysílá se při stanovené míře zhoršení i zlepšení povětrnostních podmínek. Sestavuje se podle kódu SPECI. Pro vysílání zprávy SPECI jsou přesně definována kritéria, zahrnující změny směru, rychlosti a nárazů větru, dále změny dohlednosti a dráhové dohlednosti, provozně význačné oblačnosti a výskyt význačných jevů počasí. Viz též zpráva o náhlé změně počasí.

označení pro meteorologické jevy, kterým je nutno z provozního nebo prognostického hlediska věnovat zvláštní pozornost. V synoptických zprávách z evropských zemí se povinně uvádí informace o výskytu těchto jevů: max. nárazy větru, průměr vrstvy námrazků, max. průměr krup, vysoko zvířený sníh, tromba, tornádo, prachový nebo písečný vír. Další jevy se mohou zařazovat na základě národního rozhodnutí, např. ve zprávách SYNOP z České republiky se uvádí také výška nového sněhu za poslední hodinu, pokud je alespoň 1 cm, nebo výskyt srážek současně s mlhou.

oblaky, které se tvoří nebo rostou jako důsledek lokálních přírodních faktorů nebo lidské činnosti. Mezinárodní morfologická klasifikace oblaků ve verzi z roku 2017 rozeznává zvláštní oblaky označené jako flammagenitus, homogenitus, homomutatus, cataractagenitus a silvagenitus. Tyto oblaky netvoří speciální druh oblaků a morfologicky se klasifikují přidáním označení zvláštního oblaku k označení jednoho z 10 definovaných druhů oblaku. Polární stratosférické oblaky včetně perleťových oblaků a noční svítící oblaky jsou v klasifikaci z roku 2017 uváděny jako samostatná skupina oblaků horní atmosféry.

doplňující kategorie mezinárodní morfologické klasifikace oblaků, která si všímá zvláštních detailů ve tvaru oblaků, jejich výčnělků, útržků apod. Týž oblak se může vyznačovat několika zvláštnostmi. V současné době rozeznáváme celkem 11 zvláštností oblaků. Ke zvláštnostem označeným jako incus, mamma, virga, praecipitatio, arcus a tuba byly v roce 2017 přidány zvláštnosti označené jako asperitas, cauda, cavum, fluctus a murus.

pomalu se pohybující frontální rozhraní, obvykle ležící v úzké brázdě nízkého tlaku vzduchu nebo v oblasti, kde izobary protínají frontu pod malým úhlem. Na tomto rozhraní se vlivem dynamických, řidčeji orografických příčin tvoří vlny. Nejčastěji se přitom určitý úsek studené fronty mění vlivem změněných cirkulačních podmínek na teplou frontu. V tomto případě mluvíme o zvlněné studené frontě. Vzácně můžeme pozorovat vlny na teplé frontě, přičemž určitý úsek teplé fronty přijímá charakter studené fronty, a potom mluvíme o zvlněné teplé frontě. Trvají-li podmínky cyklogeneze dostatečně dlouho, tvoří se na vrcholu frontální vlny nová cyklona. Viz též brázda tvaru V.

viz fronta zvlněná.

viz fronta zvlněná.

náhlá a výrazná změna počasí, způsobená zpravidla rychlou přestavbou povětrnostní situace, spojená s výměnou vzduchových hmot značně odlišných vlastností.

starší nevh. syn. pro termín inverze teploty vzduchu.

viz šíření zvuku v atmosféře, akustika atmosférická, hrom.

syn. vlny akustické – podélné vlny, které se šíří jako sled střídajících se zhuštění a zředění vzduchu. Lidské ucho vnímá jako zvuk vlny o frekvenci v rozsahu zhruba 16 Hz až 18 000 Hz. Nad horní hranicí tohoto intervalu se jedná o ultrazvuk, pod dolní hranicí o infrazvuk. Šířením zvukových vln v atmosféře se zabývá atmosférická akustika. Viz též šíření zvuku v atmosféře.

syn. zostření fronty.

syn. zvýraznění fronty – proces, při němž se na atmosférické frontě zvětšuje velikost rozdílů mezi vzduchovými hmotami především v teplotě, ale i u jiných meteorologických prvků. Například na teplých frontách se pozoruje tehdy, pokud postupují v zimním období nad prochlazenou pevninu. Na studené frontě nastává zostření fronty tehdy, pokud postupuje v letním období z oceánu nad přehřátou pevninu. Zostření fronty podmiňuje i denní doba; v zimě v noci se zostřují teplé fronty, v létě ve dne studené fronty. Zostření fronty nemusí nutně vést ke zvýšení aktivity projevů počasí na ní.

viz budka meteorologická.

syn. radiace
1. přenos energie formou šíření elmag. vln (elmag. záření), nebo toku hmotných částic (korpuskulární záření). Velikost záření se vyjadřuje nejčastěji intenzitou toku energie, pro niž je v SI základní jednotkou W.m^–2. Podle zdroje rozlišujeme kosmické záření, záření Slunce a záření Země, které je tvořeno zářením zemského povrchu a zářením atmosféry. Výsledný tok záření vznikající jako rozdíl jednotlivých složek záření se v meteorologii nazývá bilancí záření, jejíž hodnota určuje energ. zisk nebo ztrátu zemského povrchu nebo části atmosféry.
2. v meteorologii zkrácené značení pro elmag. záření. Vlnová délka elmag. záření různého původu se v atmosféře pohybuje od 10^–14 do 10^–2 m. Podle vlnové délky rozlišujeme záření krátkovlnné a záření dlouhovlnné, v podrobnějším členění pak záření gama, rentgenové, ultrafialové, viditelné, infračervené, mikrovlny a další radiové vlny. Pro energ. bilanci soustavy Země–atmosféra má rozhodující význam záření o vlnových délkách řádově 0,1 µm až 100 µm. V krátkovlnném oboru je to globální sluneční záření, tvořené přímým a rozptýleným slunečním zářením a jejich složkami odraženými zemským povrchem.

syn. vyzařování atmosféry – tok dlouhovlnného záření plynných složek, oblaků, popř. aerosolů v atmosféře. Hlavními plynnými složkami podílejícími se na záření atmosféry jsou vodní pára a oxid uhličitý. Spektrum záření atmosféry je při jasné obloze závislé na aktuálním množství vyzařujících složek atmosféry a jeho intenzita může být až o řád menší než intenzita záření černého povrchu zářícího při stejné teplotě. Homogenní vrstva hustých oblaků naopak vyzařuje prakticky stejně jako absolutně černé těleso. Záření atmosféry pozorujeme jednak jako záření směřující dolů, které při pozorování na zemském povrchu nazýváme zpětným zářením atmosféry, jednak jako záření směřující nahoru. Při studiu radiační bilance soustavy Země – atmosféra se používá pojmu záření atmosféry Země, kterým označujeme úhrn záření atmosféry směřujícího vzhůru a unikajícího do kosmického prostoru.

elmag. záření, jehož spektrální složení je přesně dáno Planckovým zákonem. Viz též těleso absolutně černé.

viz záření zemského povrchu.

elmag. a korpuskulární záření vysílané Sluncem. Energeticky významná část elmag. záření povrchu Slunce má vlnové délky mezi 0,1 až 10 µm s max. energií u vlnové délky 0,475 µm. Na horní hranici atmosféry vytváří při stř. vzdálenosti Země od Slunce zářivý tok, který má na ploše kolmé ke směru dopadu intenzitu (1 366 ± 5) W.m^–2, nazývaný solární konstanta. Rozdělení energie ve slunečním spektru lze v hrubém přiblížení aproximovat Planckovým zákonem. Z Wienova zákona vyplývá, že povrch Slunce můžeme pokládat za černé těleso zářící při teplotě asi 6 100 K. Převážná část energie záření Slunce je přenášena v oboru krátkovlnného záření. Záření Slunce se dělí na ultrafialovou složku o vlnových délkách menších než 0,4 µm, tvořící při vstupu do zemské atmosféry přibližně 7 % celkového záření Slunce, na viditelné záření (47 % záření Slunce) a na infračervené sluneční záření s vlnovými délkami většími než 0,75 µm (46 % záření Slunce).

málo používané označení pro úhrn globálního slunečního záření a záření atmosféry směřujícího k zemskému povrchu. Viz též záření směřující nahoru.

málo používané označení pro úhrn odraženého globálního slunečního záření a záření zemského, resp. atmosféry směřujícího od zemského povrchu. Viz též záření směřující dolů.

dlouhovlnné záření, které soustava Země – atmosféra vyzařuje do kosmického prostoru. Jeho intenzita vzrůstá s teplotou této soustavy. Uvedený přenos energie se uskutečňuje jako záření zemského povrchu a záření atmosféry.

dlouhovlnné záření určité části zemského povrchu, které závisí na jeho teplotě i vyzařovací schopnosti a které směřuje nahoru. Poněvadž rel. vyzařovací schopnost různých přirozených povrchů Země, vzhledem k vyzařování černého tělesa je v dlouhovlnném oboru málo odchylná od 1, bývá záření zemského povrchu ztotožňováno se zářením absolutně černého tělesa o stejné teplotě, jakou má povrch Země. Intenzita tohoto záření se určuje pomocí Stefanova–Boltzmannova zákona. Vlnové délky záření zemského povrchu leží přibližně mezi 1 až 1 000 µm s maximem energie u vlnové délky kolem 10 µm. Intenzita záření zemského povrchu při teplotě 0 °C činí přibližně 0,3 kW.m^–2. Při studiu radiační bilance soustavy Země – atmosféra se používá pojem záření povrchu Země, který označuje pro celou planetu úhrn záření zemského povrchu směřujícího nahoru a unikajícího do kosmického prostoru.

poměr zářivého toku dΦ vysílaného zdrojem do elementárního prostorového úhlu dα, jehož osa leží v daném směru, a velikosti tohoto úhlu
$I=\frac{d\Phi }{d\alpha }.$
Jednotkou zářivosti je W.sr^–1. Zářivost je zákl. veličinou v aktinometrii. Je-li pro daný zdroj jeho zářivost nezávislá na směru, jde o izotropní zářič.

souhrn vnějších materiálních i nemateriálních činitelů působících na člověka a ostatní živé organismy. Z užívaných definic lze uvést:
1. část světa, s níž je člověk ve vzájemné interakci, kterou využívá, mění a které se sám přizpůsobuje (UNESCO 1968);
2. soubor abiotických (přírodních neživých), biotických (přírodních živých) a socio-ekonomických (člověkem vytvořených) prvků, které člověka obklopují, které mu poskytují základní životní potřeby a ve kterých pracuje a odpočívá (J. Demek 1977).
Jednotlivé přírodní a socio-ekonomické prvky životního prostředí jsou navzájem spjaty bezprostředními a zpětnými vazbami. Někdy se pod pojmem životního prostředí rozumí jen jeho přírodní složka neboli přírodní prostředí. Podle rozsahu se zpravidla rozlišuje:
a) globální životní prostředí v měřítku celé planety;
b) makroprostředí, tj. krajina s jejími přírodními zdroji, ovzduším, vodami, půdou a biotou, ale také s výtvory člověka;
c) mezoprostředí, tj. např. prostředí měst a vesnic;
d) mikroprostředí, tj. pracovní, obytné a kulturní prostředí.

technický termín pro tvar námrazy na letadle v době letu, vznikající následkem specifických teplotních poměrů jeho povrchu. Vytváří se mimo náběžné hrany letadla, které v důsledku kinetického ohřevu mají teploty zpravidla nad bodem mrazu. Dopadající kapky jsou strhávány na chladnější část profilu křídla, kde namrzají a mění aerodynamické vlastnosti. Proto je žlábkovitá námraza považována za nejnebezpečnější formu námrazy v letectví.

déšť žlutě zabarvený částicemi pylu, popř. žlutavým prachem apod. Na našem území se žlutý déšť vyskytuje obvykle v jarních měsících, v období hromadného rozkvětu jehličnatých stromů, hlavně smrků a borovic. Množství pylu, které žlutý déšť podmiňuje, závisí na povětrnostním průběhu zimy a jara; sytěji zbarvený žlutý déšť se vyskytuje obvykle jednou za 4 až 5 let. Viz též déšť bahnitý, déšť krvavý.

viz sníh barevný.