Elektronický meteorologický slovník

(Advanced Very High Resolution Radiometer) – zobrazovací družicový radiometr používaný od roku 1978 na polárních meteorologických družicích NOAA a od roku 2006 i na evropských polárních družicích Metop. Tento pasivní radiometr měřící v šesti spektrálních kanálech byl naposledy použit na družicích NOAA–19 a Metop–3.

objekt na zemském povrchu a přeneseně i jeho radarový odraz, který je z meteorologického hlediska rušivý. V radarové meteorologii se často používá zkrácené označení pozemní cíl. Pozemní cíle se na rozdíl od cílů meteorologických vyskytují obvykle v menších, nesouvislých oblastech. Radarová odrazivost pozemního cíle se vyznačuje velkými horizontálními gradienty a značnou časovou proměnlivostí. Intenzita pozemních odrazů závisí mj. na vlnové délce, podmínkách šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře, dále na materiálu, drsnosti a vlhkosti povrchu. K eliminaci pozemních cílů se obvykle používá dopplerovských filtrů (předpokládá se přibližně nulová rychlost pozemních cílů), statistických filtrů (fluktuace pozemních cílů jsou pomalejší), polarizačních měření nebo map průměrného rozložení pozemních cílů za tzv. pěkného počasí (bez meteorologických cílů).

syn. radiolokátor – elektronické zařízení pro detekci a lokalizaci vzdálených objektů, které rozptylují nebo odrážejí rádiové elmag. záření. Radar se skládá z vysílače, anténního systému, přijímače, bloku signálového zpracování, bloku zpracování a vizualizace dat a dalších doplňkových obvodů.
Nejčastěji jsou radary konstruovány jako monostatické, kdy jeden anténní systém je využíván pro vysílání i příjem. V takovém případě radarová detekce využívá odrazu a zpětného rozptylu signálu na radiolokačních cílech. Podstatně méně časté jsou bistatické radary, které mají oddělené vysílací a přijímací anténní systémy a pro detekci využívají přímého rozptylu.
Radary lze též rozdělit podle způsobu vyzařování na impulzní a radary se stálou vlnou. Častěji jsou využívány radary impulzní, které v pravidelných cyklech vysílají do atmosféry velmi krátké pulsy mikrovlnného elmag. záření o velkém okamžitém (špičkovém) výkonu, formované anténou (parabolickou) do úzkého svazku. Radar se vždy bezprostředně po vyslání pulsu přepne do přijímacího módu. Objekty ležící v cestě radarového paprsku odrážejí, rozptylují a absorbují energii. Malá část odražené a rozptýlené energie směřuje zpět k anténě, na které je zachycena a odvedena do přijímače, kde je zesílena a dále zpracována. Pokud je přijatý signál dostatečně silný, je detekován a vyhodnocen jako radiolokační cíl. V rámci signálového zpracování je vyhodnocen přijatý výkon, případně další charakteristiky signálu. Přijatý výkon je pomocí radiolokační rovnice převeden na radarovou odrazivost. Čas mezi vysláním pulzu a přijetím odraženého signálu udává vzdálenost cíle, který společně se známou polohou antény (azimut, elevace) jednoznačně lokalizují cíl v prostoru. Podle typu radaru je možné vyhodnotit i některé další charakteristiky cíle. Dopplerovské radary mohou navíc pomocí Dopplerova efektu vyhodnotit radiální rychlost cíle ze změny frekvence přijatého signálu. Polarimetrické radary umožňují navíc současně vyhodnocovat odrazy horizontálně a vertikálně polarizovaného záření a z jejich porovnání odvodit další charakteristiky.
Radary se stálou vlnou nejsou vhodné k určování přesné polohy cíle, umožňují však lepší měření radiální rychlosti cílů (např. policejní radary pro měření rychlosti vozidel).

Termín vznikl v r. 1940 v USA. Je zkratkou původního angl. označení tohoto zařízení RAdio Detection And Ranging „detekce a měření vzdálenosti pomocí rádiových vln“.

pracovní označení pro klimatologické zpracování a studium radarových charakteristik atmosféry, oblačnosti, srážek a některých nebezpečných meteorologických jevů. Provádí časovou a prostorovou analýzu hodnot získaných v různých klimatických oblastech pomocí aktivní a pasivní radiolokace, především metodami mat. statistiky. Viz též meteorologie radarová.

syn. meteorologie radiolokační – specializovaná oblast meteorologie, která využívá zákonů šíření, rozptylu a zpětného odrazu elmag. energie v atmosféře ke zjišťování výskytu, lokalizace a charakteristik meteorologických radiolokačních cílů, k určování směru a rychlosti jejich pohybu i vývoje pro potřeby zabezpečení hydrometeorologických služeb a pro potřeby externích uživatelů z různých hospodářských odvětví i z veřejnosti. K tomu se využívá měření pomocí radiolokačních prostředků, především meteorologických radarů. Viz též radiometeorologie, klimatologie radarová.

syn. záření.

Termín pochází z lat. slova radiatio „záření“, jehož základem je výraz radius „paprsek“.

syn. bilance záření.

rozdíl množství slunečního záření vstupujícího do zemské atmosféry a záření Země, tj. záření povrchu Země a atmosféry Země unikajícího do světového prostoru. Protože soustava tvořená Zemí a její atmosférou si nevyměňuje s okolním prostorem významnější měrou teplo jinak než prostřednictvím radiačního přenosu je bilance radiační soustavy Země-atmosféra též tepelnou bilancí tohoto systému.

rozdíl množství globálního slunečního záření absorbovaného jednotkou plochy zemského povrchu a efektivního vyzařování zemského povrchu. Okamžité hodnoty radiační bilance zemského povrchu mohou být kladné i záporné, přičemž přechod od kladné bilance k záporné a naopak (v denním chodu) se zpravidla pozoruje při výškách Slunce 10 až 15° nad obzorem. Radiační bilance zemského povrchu je energ. základem bytí a vývoje organické přírody, klimatickým faktorem, podílí se na režimu oceánských a kontinentálních vod, na utváření fyzicko-geogr. poměrů na zemském povrchu aj. Viz též bilance záření.

syn. mlha z vyzařování – mlha vzniklá izobarickým radiačním ochlazováním vzduchu od aktivního povrchu, jehož teplota se snižuje následkem efektivního vyzařování. Tímto způsobem vznikají mlhy především v noci, v zimním období se někdy udržují po celý den. Častější jsou mlhy přízemní než mlhy vysoké. Viz též klasifikace mlh Willettova, mlha advekční.

teplotní inverze vznikající jako důsledek vyzařování tepla ze zemského povrchu, z povrchu sněhu nebo ledu, z horní vrstvy oblaků apod. Nejobvyklejšími přízemními radiačními inverzemi jsou noční inverze teploty vzduchu. V zimě, kdy je obecně malý příkon slunečního záření k zemskému povrchu, se však přízemní radiační inverze mohou vytvářet i v denních hodinách. Méně často vznikají radiační inverze při vyzařování oblačné nebo velmi vlhké, popř. znečištěné vrstvy vzduchu v atmosféře, kdy se teplotní inverze vytváří bezprostředně nad touto vrstvou jako radiační inverze výšková.

model klimatu utvářeného pouze radiačními faktory klimatu. Na Zemi se mu nejvíce blíží klima oblastí s malou intenzitou hydrologického cyklu a malou oblačností, tedy především klima pouště. Termín je někdy používán též ve smyslu solární klima. Viz též klima fyzické.

syn. teplota radiační.

syn. teplota jasová – fiktivní teplota vyzařujícího reálného tělesa, která odpovídá teplotě absolutně černého tělesa, emitujícího v daném spektrálním pásmu (kanálu), resp. vlnové délce, záření stejné intenzity jako je záření reálného tělesa naměřené radiometrem. Někdy se používá termín teplota jasová. Radiační teplota oblačnosti je silně závislá na mikrofyzikálním složení, optické hustotě a na vlnové délce spektrální oblasti, ve které oblačnost pozorujeme. Vzhledem k tomu, že většina reálných objektů má emisivitu menší než jedna, je radiační teplota ve většině případů (s výjimkou částečně transparentní oblačnosti) nižší než teplota reálná (termodynamická).

oteplování nebo ochlazování vzduchu v důsledku kladné anebo záporné radiační bilance aktivního povrchu i v důsledku radiačních toků ve volné atmosféře. Projevuje se však i ve změnách dalších meteorologických prvků, především ve vlhkosti vzduchu, v druhu oblačnosti, v dohlednosti aj.

vzájemná výměna energie mezi fyz. objekty působená vyzařováním a absorbováním elmag. záření. Protože intenzita vyzařování výrazně roste s povrchovou teplotou vyzařujícího objektu, působí radiační výměna obecně postupné vyrovnávání teplotních rozdílů. V zemské atmosféře se radiační výměna uskutečňuje především prostřednictvím toků dlouhovlnného záření. Vliv radiační výměny v ovzduší je výrazný zejména za situací s malou turbulentní výměnou, tj. nejčastěji za jasných a klidných nocí. V ostatních případech, tedy zejména v denních hodinách, se radiační výměna ve srovnání s turbulentní výměnou podílí na přenosu energie pouze v menším rozsahu.

izobarické snižování teploty aktivního povrchu země a přilehlé vrstvy vzduchu v důsledku záporné bilance záření. K radiačnímu ochlazování též dochází ve vrstvách vzduchu, které obsahují zvýšené množství vodní páry, popř. kondenzační produkty, neboť vodní pára i kondenzační produkty intenzivně vyzařují dlouhovlnné záření. Radiační ochlazení bývá příčinou radiačních mlh nebo mrazíků, a to zejména v noci, kdy tepelné ztráty způsobené vyzařováním nejsou kompenzovány příkonem slunečního záření.

plynné složky atmosféry Země, které ovlivňují její radiační bilanci prostřednictvím selektivní absorpce záření. Hlavní část radiačně aktivních plynů tvoří skleníkové plyny.

(RCM) – modely klimatu vycházející z předpokladu tzv. čistě radiační rovnováhy, při které jsou změny teploty ve sledovaných vrstvách atmosféry dány výslednicí toků slunečního a dlouhovlnného záření. Vycházejí z jisté modelové představy o vert. rozložení radiačně aktivních složek atmosféry (CO₂, vodní páry, oblačnosti, atmosférického aerosolu, O₃ apod.) a jejich radiačních vlastností. Při výpočtech teploty ve spodní troposféře se používá tzv. konv. přizpůsobení, jehož princip spočívá v tom, že v blízkosti zemského povrchu se kromě zářivých toků uvažují i konv. toky tepla. Uvedené modely se používají zejména ke studiu vlivu antropogenního znečištění ovzduší stopovými látkami na klima.

viz nomogram radiační.

klimatický faktor působící prostřednictvím určité složky radiační bilance. Základním radiačním klimatickým faktorem je sluneční záření dopadající na horní hranici atmosféry, k němuž se připojují i další astronomické klimatické faktory, které ho ovlivňují. Ostatní toky zářivé energie, podmíněné transformací slun. záření v atmosféře a na zemském povrchu, jako je záření přímé, rozptýlené, odražené, vyzařování zemského povrchu a atmosféry, jsou ovlivněny geografickými klimatickými faktory, především zeměp. šířkou, nadm. výškou a vlastnostmi aktivního povrchu.

zpravidla plastové, polouzavřené stínítko sloužící jako ochrana jednoho nebo několika pod ním umístěných meteorologických přístrojů před rušivými účinky záření a srážek, které však umožňuje dostatečnou přirozenou ventilaci čidel přístrojů. Nahrazuje dříve používanou meteorologickou budku.

nevh. diagram radiační – nomogram umožňující, na základě znalosti teploty zemského povrchu a aerologických údajů o vertikálním profilu teploty i vlhkosti vzduchu, rychle přibližně vyhodnocovat velikost vert. toků dlouhovlnného záření v úrovni zemského povrchu a v různých hladinách atmosféry, zjišťovat efektivní a zpětné záření i např. radiační ochlazování ve zvolených vrstvách atmosféry. K nejznámějším radiačním nomogramům patří nomogramy Elsasserův, Möllerův, Yamamotův apod. Z dnešního hlediska jde již o prostředek zastaralý, ale značného historického významu.

přenos energie elektromagnetickým zářením v zemské atmosféře. V meteorologii je znám především v souvislosti s vyhodnocováním radiační bilance zemského povrchu nebo částí atmosféry jako radiační přenos krátkovlnný (sluneční záření) a dlouhovlnný (infračervené – tepelné záření). Viz též výměna radiační.

syn. tok zářivý.

přítomnost látek v atmosféře, jejichž atomová jádra se samovolně rozpadají a vysílají přitom radioaktivní záření (α, β, γ, pozitrony, neutrony apod.). Koncentrace radioakt. látek vzniklých přirozenou cestou neboli přirozená radioaktivita atmosféry je malá. Radioakt. látky vzniklé umělou cestou, např. ostřelováním jader atomů různými elementárními částicemi v jaderných reaktorech nebo při jaderných výbuších, jsou příčinou umělé radioaktivity atmosféry. Jsou-li přítomny ve větších koncentracích, mohou být příčinou radioakt. znečištění, popř. zamoření ovzduší. Viz též měření radioaktivity atmosféry, oblak radioaktivní.

viz radioaktivita atmosféry.

obecně používané označení pro nakupení produktů radioaktivního rozpadu v ovzduší, vznikající při výbuchu atomové nebo vodíkové bomby či při havárii jaderného zařízení. Krátce po výbuchu radioaktivní oblak vystoupí do velkých výšek a obsahuje i vodní, prachové a půdní částice. Po určitou dobu se udržuje v atmosféře a může být přenášen prouděním vzduchu na velké vzdálenosti. Během tohoto transportu z něj vypadávají radioaktivní částice, často spolu s atmosférickými srážkami, čímž radioaktivní oblak postupně zaniká. Viz též radioaktivita atmosféry, spad radioaktivní.

radioaktivita pevných částic usazených na jednotce vodorovné plochy za jednotku času. Viz též radioaktivita atmosféry, měření radioaktivity atmosféry, oblak radioaktivní.

přístroj k měření účinku slunečního záření na výpar vody z listů rostlin. Viz též transpirace, atmometr.

syn. odraz radiolokační.

Termín je v obecném fyz. smyslu poprvé doložen v r. 1928. Skládá se z komponentu radio- (viz radiace) ve smyslu „týkající se rádiových vln“ a řec. ἠχώ [échó] „ozvěna“.

radiogoniometr se zařízením, umožňujícím registraci zjištěných údajů.

Termín se skládá z komponentu radio- (viz radiace) ve smyslu „používající rádiové vlny“, řec. γωνία [gónia] „úhel“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

zařízení k určování směru cíle pomocí radiogoniometrie. Skládá se obvykle z úzkosvazkové antény otočné v horní polosféře, z radiopřijímače a všech technických zařízení nutných pro zpracování a indikaci signálu.

Termín se skládá z komponentu radio- (viz radiace) ve smyslu „používající rádiové vlny“, řec. γωνία [gónia] „úhel“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

způsob určení směru cíle, který vyzařuje elmag. vlny. V úhlových souřadnicích se zaměřuje azimut a zpravidla i výškový (polohový) úhel. Pro určení polohy cíle v prostoru je pak nutné znát ještě jeho výšku. V meteorologii slouží jako cíl nejčastěji vysílač radiosondy vynášený balonem, jehož výška se určuje při radiosondážním měření. Jinou metodou určení polohy je vyhodnocení průsečíku ze současného zaměřování dvěma radiogoniometry z různých stanovišť. Radiogoniometrie se v meteorologii používá jako jedna z metod radiosondáže. Někdy bývá využívána též při raketové sondáži ovzduší.

Termín je poprvé doložen v r. 1921. Skládá se z komponentu radio- (viz radiace) ve smyslu „používající rádiové vlny“, řec. γωνία [gónia] „úhel“ a -μετρία [-metria] „měření“.

druh obzoru používaný v radarové meteorologii, tvořený nejvzdálenějšími body na zemském povrchu kolem zdroje elmag. záření, kam může v jednotlivých směrech dosáhnout radarový paprsek, který je v daném místě k povrchu tečný. Vlivem výrazné atmosférické refrakce v oboru mikrovlnného záření je poloměr radiohorizontu o 8 % větší než poloměr optického obzoru a tudíž o 15 % větší než poloměr geometrického obzoru, je však přitom ovlivněn místním obzorem. Za předpokladu hladkého zemského povrchu je poloměr radiohorizontu přibližně vyjádřen vztahem
$R_{rh}=\sqrt{2R_{ef}.h},$
kde R_rh je poloměr radiohorizontu v km, R_ef efektivní poloměr Země v km rovný 4/3 skutečného zemského poloměru v dané zeměp. šířce a h výška antény nad zemským povrchem v metrech.

Termín se skládá z komponentu radio- (viz radiace) ve smyslu „týkající se rádiových vln“ a slova horizont.

syn. detekce radarová – radioelektronická metoda zjišťování výskytu, prostorového rozložení, popř. dalších charakteristik objektů a jevů schopných odrážet nebo rozptylovat, popř. generovat elmag. záření v oblasti rádiových vln. Podle toho se rozlišuje primární a sekundární aktivní radiolokace a pasivní radiolokace. Radiolokace meteorologických cílů je prováděna pomocí radarů, windprofilerů, popř. pasivních detekčních systémů. Radiolokačními cíly jsou např. oblačnost, srážky, radiolokační sondy, blesky apod. Viz též meteorologie radarová, odrazivost radarová, rovnice radiolokační, odraz radarový.

Termín je v tomto významu poprvé doložen v r. 1935. Skládá se z komponentu radio- (viz radiace) ve smyslu „používající rádiové vlny“ a lat. locatio „umístění“ (od slovesa locare „umístit“, z locus „místo“).

syn. radiolokace.

syn. meteorologie radarová.

veličina, která charakterizuje odrazové vlastnosti radiolokačního cíle. V případě meteorologického cíle závisí radarová odrazivost jeho jednotkového objemu zejména na velikosti částic, na jejich počtu, tvaru a fyzikálních vlastnostech. Radarová odrazivost η je definována vztahem
$\eta ={\displaystyle \sum _{i\in 1\text{V}}^{}{\sigma }_i},$
kde 1V označuje jednotkový objem a σ_i efektivní plochu zpětného rozptylu od jednotlivých částic v jednotkovém objemu. Při radarových meteorologických měřeních většinou předpokládáme splnění předpokladů Rayleighova rozptylu, kde pro efektivní plochu zpětného rozptylu částice platí vztah
${\sigma }_i=\frac{{\pi }^5}{{\lambda }^4}{\left|K\right|}^2{D}_i{}^6,$
kde λ je vlnová délka elmag. záření a ${\left|K\right|}^2={\left|\left(m^2-1\right)/\left(m^2+2\right)\right|}^2,$ m = n – ik je komplexní index lomu elektronagnetického vlnění ve vodě (ledu), n je příslušný index lomu a k absorpční index. Odtud při odvozování radiolokační rovnice dostáváme vztah pro koeficient radarové odrazivosti Z
$Z={\displaystyle \sum _{i\in 1V}^{}{D}_i{}^6}={\displaystyle \underset{0}{\overset{\infty }{\int }}N(D)D^{6}dD},$
kde D_i je průměr jednotlivých částic v jednotkovém objemu a N(D) značí rozdělení velikosti částic. V praxi není radarová odrazivost η v naprosté většině případů používána a jako radarová odrazivost je označován koeficient radarové odrazivosti Z. Jednotkou radarové odrazivosti Z je [mm⁶m^–3]. Protože radarová odrazivost nabývá pro meteorologické cíle velkého rozsahu hodnot, je pro zjednodušení práce většinou vyjadřována v logaritmickém vyjádření
$Z[\text{dBZ}]=10{\log }_{10}\frac{Z[m{m}^6{m}^{-3}]}{Z_0};Z_0=1m{m}^6{m}^{-3}.$
Radarová odrazivost Z [dBZ] se používá v radarové meteorologii ke zjištění a rozlišení různých druhů oblačnosti, nebezpečných povětrnostních jevů a měření rozložení intenzity srážek. Viz též vztah Z – I, plocha rozptylu efektivní.

základní rovnice radiolokace meteorologických cílů ve všeobecně užívaném zpřesněném tvaru, odvozená Probert-Jonesem v r. 1962. Vztah mezi naměřeným přijatým výkonem ${\Pi }_M$ odraženým od meteorologických cílů s radiolokační odrazivostí Z ve vzdálenosti r od radaru a technickými parametry radaru. Ve zjednodušené formě s použitím meteorologického potenciálu radaru η_M má tvar:
${\overline{P}}_r={\Pi }_M\frac{Z}{r^2}$
V úplném tvaru zní
${\overline{P}}_r=\left(\frac{{\pi }^3{P}_t{G}^2\theta \varphi c\tau {\left|K\right|}^2}{1024\ln \left(2\right){\lambda }^2}\right)\left(\frac{Z}{r^2}\right),$
Kde P_t je impulzní výkon vysílače, G zisk antény, θ a φ jsou horizontální a vertikální šířka anténního svazku, c rychlost světla, τ délka pulsu, ${\left|K\right|}^2=\mathrm{0,93}$ konstanta dielektrických vlastností vody a λ vlnová délka. Rovnice byla odvozena za předpokladu, že meteorologické cíle jsou sférické vodní kapičky splňující předpoklady Rayleighova rozptylu, které homogenně vyplňují celý objem radarového pulsu a že lze zanedbat útlum signálu na trase mezi anténou a cílem.

zařízení používané k měření výškového větru, jehož poloha je zjišťována radiolokační metodou, tj. měřením azimutu, polohového úhlu a šikmé dálky. Při pasivní radiolokaci je tímto zařízením koutový odražeč, při aktivní radiolokaci např. radiosonda. Viz též měření větru radiotechnickými prostředky.

speciální stanice provádějící radarová meteorologické pozorování. Z hlediska umístění se může jednat o meteorologickou stanici pozemní, námořní, letadlovou (možnost použití letounů, balonů a vzducholodí). Charakterem činnosti je možné radiolokační stanice zařadit mezi stanice aerologické.

syn. odraz radarový.

viz pozorování meteorologické radarové.

zjišťování výskytu a kvalit. i kvantit. vyhodnocování radarových odrazů od meteorologických cílů, které jsou zaznamenávány meteorologickými radary. Zjišťuje se zejména rozložení a pohyb srážkové oblačnosti, její intenzita a vertikální mohutnost. Identifikují se oblasti konvektivních bouří a s nimi souvisejících možných nebezpečných povětrnostních jevů (přívalových povodní, krup, apod.).

objekt nebo jev, který je detekován prostřednictvím radiolokace. Kromě meteorologických cílů může být radiolokačním cílem jakýkoliv jiný objekt, na němž dochází ke zpětnému odrazu vyslaných rádiových vln, např. letadlo, radiolokační sonda apod., včetně pozemních radiolokačních cílů. Viz též radarová odrazivost, útlum elektromagnetických vln.

syn. echo radarové, radioecho – obecně užívaný termín v radiolokaci pro radiolokační cíle, pozorované dříve na obrazovkách indikátorů radarů, v současnosti na radarových produktech. Charakter radarového odrazu je určován frekvencí a vlastnostmi dopadajícího elmag. záření, vzdáleností a rychlostí pohybu cíle vůči radaru a fyz. (zejm. dielektrickými) vlastnostmi cíle.

syn. bright band.

způsob zobrazení veličiny (obvykle radiolokační odrazivosti) měřené při konstantní poloze antény radaru. Jedná se o graf, kde na kladné poloose x je vynášena vzdálenost od radaru (resp. čas od vyslání pulsu), na ose y hodnota měřené veličiny. Používá se zejména pro servisní a diagnostické účely. Odpovídá zobrazení přijatého signálu na osciloskopu.

způsob zobrazení pole veličiny (obvykle radiolokační odrazivosti) měřené při kruhovém azimutálním otáčení antény radaru a konstantním elevačním úhlu v polárních souřadnicích. Na ose x je většinou vynášen azimut a na ose y vzdálenost od radaru. Je se však možné setkat i s prohozením os x a y. Používá se zejména pro diagnostické účely.

zobrazení pole veličiny (obvykle radiolokační odrazivosti) v horizontální hladině konstantní nadmořské výšky. Je tvořeno z dat naměřených radarem při několika azimutálních otáčkách antény s různými elevačními úhly (z různých PPI hladin) Pro výpočet bývá používána lineární interpolace ze sousedních PPI hladin případně je vybírána hodnota z nejbližší PPI hladiny. Viz též produkt radiolokační PseudoCAPPI.

horní hranice oblačnosti vyjádřená jako pole maximální výšky, ve které se ještě vyskytuje odrazivost vyšší než definovaná práhová hodnota. Tato prahová hodnota bývá obvykle stanovena v rozmezí 0 – 20 dBZ (v síti CZRAD 4 dBZ ).

pravděpodobnost výskytu krup daná výskytem vysoké odrazivosti (nad 45 dBZ) v hladinách nad nulovou izotermou; předpokládá se nulová pravděpodobnost při výšce menší než 1,625 km nad nulovou izotermou a 100% pravděpodobnost, pokud tato výška přesáhne 5,5 km. Při výpočtu je třeba získat informaci o výšce nulové izotermy z blízké aerologické sondáže.

pole maximální odrazivosti ve vertikálním sloupci určené pro každý plošný element (pixel) horizontálního pole ze všech naměřených PPI hladin. Tento produkt bývá často doplněn o boční průměty maximálních odrazivostí ve směru jih–sever a západ–východ (pseudo 3D zobrazení).

syn. produkt radiolokační MAX_Z.

způsob rovinného zobrazení pole veličiny (obvykle radiolokační odrazivosti) měřené při kruhovém azimutálním otáčení antény radaru a konstantním elevačním úhlu. Z geometrického hlediska se jedná o průmět kuželového řezu do horizontální roviny. Poloha radaru je obvykle zobrazena v počátku rovinných souřadnic, osa x míří k východu, osa y k severu.

zobrazení pole veličiny (obvykle radiolokační odrazivosti) v hladině konstantní nadmořské výšky, které se používá místo produktu CAPPI v případech, kdy není možné konstruovat CAPPI produkt nižších výškových hladin na celém dosahu radaru vlivem zakřivení zemského povrchu (případně vyšších výškových hladin v blízkosti radaru). Vzniká doplněním produktu CAPPI o data z nejnižší elevace PPI ve větších vzdálenostech od radaru (případně z nejvyšší elevace PPI blízko radaru).

způsob zobrazení pole veličiny (obvykle radiolokační odrazivosti) měřené při vertikálním kývání antény radaru a konstantním azimutu (vertikální řez). Obvykle je poloha radaru zobrazena v počátku rovinných souřadnic, na kladné poloose x je vynášena vzdálenost, na kladné ose y výška.

vertikálně integrovaný obsah kapalné vody. Produkt je vhodný pro posuzování intenzity konv. jevů. Za předpokladu Marshallova–Palmerova rozdělení se VIL [kg.m^–2] stanoví pomocí vzorce
$VIL={\mathrm{3,44.10}}^{-6}{\displaystyle \underset{h_z}{\overset{h_t}{\int }}{Z}^{\frac{4}{7}}}dh$
kde Z [mm⁶.m^–3] je radiolokační odrazivost, h_z [m] je výška základny oblačnosti a h_t [m] je výška horní hranice oblačnosti. Při praktickém výpočtu se pro každý plošný element provádí sumace přes jednotlivé PPI hladiny.

syn. radiolokátor.

syn. radar.

Termín se skládá z komponentu radio- (viz radiace) ve smyslu „používající rádiové vlny“ a angl. locator „vyhledávač“ (z lat. locator, odvozeného od slovesa locare „umístit“).

hraniční obor mezi meteorologií, radiofyzikou a radiotechnikou, který se zabývá studiem vlivu atmosféry na šíření rádiových vln. V meteorologii se využívá závislosti šíření rádiových vln na stavu troposféry pro studium meteorologických cílů a jevů. Viz též meteorologie radarová.

Termín se skládá z komponentu radio- (viz radiace) ve smyslu „týkající se rádiových vln“ a slova meteorologie.

obecně přístroj k měření elektromagnetického záření.
1. na meteorologických stanicích se používají radiometry pro měření v krátkovlnné oblasti slunečního záření (pyrheliometry, aktinometry a pyranometry), záření v celém oboru spektra (pyrradiometry) nebo bilance záření (bilancometry). Tyto radiometry většinou používají termoelektrická nebo fotoelektrická čidla.
2. radiometry umístěné na meteorologických družicích se používají k získávání dat o zemském povrchu a atmosféře z měření vyzařovaného, odraženého, rozptýleného nebo pohlceného záření na různých vlnových délkách. Družicové radiometry se dělí dle způsobu měření na pasivní a aktivní, podle využití např. na zobrazovací (imager), sondážní (sounder), nebo skaterometry.

Termín se skládá z komponentu radio- ve smyslu „radiace“ a řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

fyz. obor zabývající se studiem a měřením elektromagnetického záření. V meteorologii syn. aktinometrie – měření a studium složek radiační bilance atmosféry, zemského povrchu nebo jejich soustavy.

Termín se skládá z komponentu radio- ve smyslu „radiace“ a řec. -μετρία [-metria] „měření“.

viz měření větru radiotechnickými prostředky.

Termín se skládá z komponentu radio- (viz radiace) ve smyslu „používající rádiové vlny“ a slova pilotáž.

slang. označení pro atmosférickou refrakci v oboru rádiových vln, tj. pro lom elmag. vln v atmosféře. Viz index lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu.

Termín se skládá z komponentu radio- (viz radiace) ve smyslu „týkající se rádiových vln“ a slova refrakce.

met. přístroj používaný k radiosondážním měřením, který hodnoty měřených veličin předává aerologické stanici pomocí malého vysílače. Radiosonda nejčastěji měří tlak, teplotu a vlhkost vzduchu, popř. i jiné prvky jako ozon, záření či el. potenciál; z trajektorie radiosondy se určuje směr a rychlost větru. Konstrukčně se radiosondy skládají z čidel na měření met. prvků, z převodníku, z vysílače, popř. z přijímače signálu navigačního systému a z baterie. Od vypuštění první radiosondy v roce 1930 do současné doby bylo zkonstruováno množství různých typů radiosond a jejich modifikací. Ještě v osmdesátých letech 20. století se vypouštělo 36 typů radiosond. Podle použitého typu převodníku se radiosondy dělí na chronometrické, s morseovým kódem, frekvenční a modulační (analogové a digitální). Kromě klasických radiosond, které měří během svého výstupu a případně i sestupu, rozeznáváme klesavé radiosondy a sondy upoutané. Nosičem radiosondy je nejčastěji radiosondážní balon, popř. letoun nebo meteorologická raketa. Viz též sondáž atmosféry, snos radiosondy.

Termín zavedl ruský meteorolog P. A. Molčanov nejpozději v r. 1931. Skládá se z komponentu radio- (viz radiace) ve smyslu „používající rádiové vlny“ a slova sonda.

speciální radiosonda obvykle nesená volně letícím balonem a sloužící k rádiovému určení trajektorie, po které se pohybovala. Předává rádiové signály s telemetrií tlaku, event. výšky, nebo odpovědní signály, které se využívají k výpočtu vektoru výškového větru. Viz též měření větru radiotechnickými prostředky.

syn. měření radiosondážní.

Termín se skládá z komponentu radio- (viz radiace) ve smyslu „používající rádiové vlny“ a slova sondáž.

aerologická stanice určená pro zajišťování radiosondážních měření. Umístěním může být zařazena mezi meteorologické stanice pozemní, námořní nebo letadlové. Někdy bývají dále rozlišovány radiosondážní stanice pro komplexní sondáž atmosféry a stanice pro měření větru radiotechnickými prostředky, popř. pracoviště provádějící specializovaná měření vertikálního profilu ozonu v atmosféře, radiačních parametrů aj.

radiosondážní stanice, na níž se provádí komplexní meteorologická radiosondáž. Termín bývá často zjednodušován na označení „radiosondážní stanice“.

syn. radiosondáž – přímé aerologické pozorování prováděné radiosondou, jejíž signály během výstupu, popř. sestupu zachycuje přijímací zařízení na radiosondážní stanici. Zde se potom signály z radiosondy zpracovávají a převádějí do tvaru závislosti měřených veličin na nadmořské výšce. Rozlišujeme komplexní meteorologickou radiosondáž, měření větru radiotechnickými prostředky a specializovaná radiosondážní měření vertikálního profilu ozonu, radioaktivity atmosféry apod.
Zpracované hodnoty meteorologických prvků se předávají formou zprávy TEMP nebo pomocí kódu BUFR k dalšímu met. využití a do mezinárodní výměny Zatímco zpráva TEMP zahrnuje pouze údaje ze standardních a význačných hladin během výstupu radiosondy, kód BUFR umožňuje zařadit celé radiosondážní měření s vysokým vertikálním rozlišením do jediné zprávy, přičemž každá reportovaná hladina je popsána hodnotou geopotenciální výšky, tlaku vzduchu, teploty vzduchu, teploty rosného bodu, směru a rychlosti větru.  Na rozdíl od zprávy TEMP, která neumožňuje popsat snos radiosondy ani přesný čas měření jednotlivých dat, jsou v kódu BUFR údaje v každé hladině doplněny časovou a prostorovou identifikací, která je nezbytná pro variační metodu asimilace dat do modelů numerické předpovědi počasí. Viz též měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a volné atmosféře, sondáž atmosféry.

balon sondážní – tenkostěnný balon z elastického materiálu, plněný obvykle vodíkem, vypouštěný volně do atmosféry a vynášející radiosondu nebo jiný prostředek sloužící k aerologickému měření.

v meteorologii pozemní zaměřovací přístroj k určování azimutu a polohového úhlu zpravidla radiosondy vynášené volně letícím met. balonem. Signály radiosondy jsou zachycovány úzce směrovou anténou, soustavou antén nebo rotujícím rozmítačem směrové charakteristiky antény, což umožňuje poměrně přesné změření směru k vysílači. Zařízení bývá většinou doplněno elektronickým systémem pro dekódování a zobrazování telemetrie radiosondy, pokud je prováděna zároveň komplexní meteorologická radiosondáž nebo alespoň kódování dosažených izobarických hladin. Radioteodolit nevysílá žádné impulzy k radiosondě.

Termín se skládá z komponentu radio- (viz radiace) ve smyslu „používající rádiové vlny“ a slova teodolit, přejatého z angl. výrazu theodolite nejasného původu, kterým pravděpodobně pojmenoval přístroj měřící úhly a směry jeho vynálezce angl. matematik L. Digges v r. 1571.

slang. označení stanice pro měření větru radiotechnickými prostředky.

v met. praxi občas užívané slang. označení pro údaje o výškovém větru, zjištěné měřením větru radiotechnickými prostředky.

Termín se skládá z komponentu radio- (viz radiace) ve smyslu „týkající se rádiových vln“ a slova vítr.

raketová sondáž atmosféry, při níž meteorologická raketa startuje z velkého balonu v blízkosti nejvyššího bodu jeho výstupu. Tento způsob se v minulosti používal ke zvětšení výšky dostupu rakety.

soubor přístrojů nebo radiosonda vynášená do stratosféry, mezosféry a ionosféry meteorologickou raketou. Je určena zpravidla pro komplexní meteorologickou radiosondáž vyšších vrstev atmosféry, spojenou se speciálními měřeními geofyz. prvků. Vyžaduje spolupráci specializovaného pozemního přijímacího a vyhodnocovacího zařízení. Viz též sondáž ovzduší raketová.

sondáž atmosféry, dosahující až do mezosféry a prováděná meteorologickou raketou nebo jí vynesenou raketovou sondou.   Meteorologické prvky se měří buď při letu rakety vzhůru, nebo na sestupné části letu, kdy je pád rakety nebo kontejneru s měřicím systémem brzděn padáčkem. Mohou být také zaznamenány i údaje o poloze měřicích přístrojů (nadm. výška, zeměp. šířka a zeměp. délka).

speciální rakety pro dopravu různých druhů umělých částic do konvektivního oblaku, v němž se předpokládá možnost vzniku krup. Při provozní aplikaci se nejčastěji používají neřízené rakety typu „země–vzduch" a při výzkumných experimentech také rakety odpalované z letadel. Viz též ochrana před krupobitím.

teplotní stupnice, jejíž nula je shodná s 0 K, tj. –273,15 °C, a velikost stupně je stejná jako u Fahrenheitovy teplotní stupnice. Má k Fahrenheitově stupnici analogický vztah jako stupnice Kelvinova k Celsiově stupnici. Byla zavedena Skotem W. J. M. Rankinem.

zákon, který vyjadřuje závislost dílčího tlaku nasycené vodní páry nad hladinou vodního roztoku na koncentraci rozpuštěné látky, lze jej vyjádřit vztahem
$e_s=e_{s_0}\frac{N}{N+n},$
kde e_s je dílčí tlak nasycené vodní páry nad hladinou roztoku, e_s0 značí dílčí tlak nasycené vodní páry nad hladinou destilované vody, N počet molů destilované vody a n počet molů rozpuštěné látky. Ze vzorce vyplývá, že při stoupající koncentraci rozpuštěné látky se tlak nasycené vodní páry snižuje. Uvedený vztah platí pouze pro nedisociované roztoky. V případě elektrolytů je nutné brát v úvahu jejich disociaci a vliv vázání polárních molekul vody na iontech na snížení tlaku nasycené vodní páry nad hladinou roztoku. Pro elektrolyty má Raoultův zákon tvar
$e_s=e_{s_0}\frac{N}{N+in},$
kde i je van´t Hoffův faktor závisející nejen na koncentraci, nýbrž i na druhu rozpuštěné látky. Raoultův zákon má značný význam ve fyzice oblaků a srážek pro růst vodních kapek, které v atmosféře vznikly na hygroskopických kondenzačních jádrech rozpustných ve vodě. Zákon odvodil F. M. Raoult v r. 1886.

syn. cyklogeneze explozivní.

viz vír prachový nebo písečný.

Termín je obdobou angl. devil „démon, čert“, za nějž lidé prachový nebo písečný vír dříve považovali.

(Radio Acoustic Sounding System – systém sondážní radioakustický) – zařízení pro sondáž atmosféry za účelem měření vertikálního profilu virtuální teploty, k čemuž využívá zpětného rozptylu radiových vln na pohybující se akustické vlnové frontě. Systém se skládá z windprofileru a z vysílače emitujícího akustické vlny o frekvenci 2–3 kHz. Vertikálně se šířící akustické vlny představují posloupnost stlačení a zhuštění vzduchu a mění jeho dielektrické vlastnosti, což způsobuje rozptyl radarového signálu. Mezi vyslaným a přijatým radarovým signálem nastává frekvenční posun v důsledku toho, že zdroj rozptýleného signálu se pohybuje (Dopplerův efekt). Z frekvenčního rozdílu lze stanovit rychlost zvuku a následně jí úměrnou virtuální teplotu dané vrstvy vzduchu. Za dobrých podmínek umožňuje RASS měření vertikálního profilu virtuální teploty do výšky cca 1 000 m nad povrchem.

speciální případ Mieova rozptylu za podmínek, kdy sférické rozptylující částice jsou elektricky nevodivé a obvod kružnice o jejich poloměru je alespoň o řád menší než vlnová délka rozptylovaného elmag. záření. V takovém případě je podle Rayleighova zákona množství rozptýleného elmag. záření nepřímo úměrné čtvrté mocnině vlnové délky. Rozptylová indikatrice má symetrický tvar se stejně velkým podílem dopředného a zpětného rozpylu. Rozptýlené paprsky, svírající se směrem původního paprsku úhel π/2, jsou zcela polarizovány. Ve směru původního paprsku a ve směru k němu přesně opačném je polarizace rozptýlených paprsků nulová, ve všech ostatních směrech pak částečná.
Z hlediska rozptylové indikatrice je Rayleighův rozptyl vhodnou aproximací pro popis molekulárního rozptylu slunečního záření, jeho polarizace však vykazuje odchylky vlivem anizotropie molekul vzduchu. Rayleihlův rozptyl lze použít i při popisu rozptylu rádiových vln na oblačných částicích, neboť tyto vlny, používané v meteorologii např. při radiolokaci, mají ve srovnání se světlem podstatně větší vlnovou délku. Viz též atmosféra Rayleighova.

zákon vyjadřující závislost rozptylu záření na vlnové délce tohoto záření za předpokladu, že rozptylující částice jsou sférické, el. nevodivé a splňují podmínku, že hodnota 2πr / λ je řádově menší než jedna, přičemž r značí poloměr rozptylujících částic a λ vlnovou délku rozptylovaného záření. Označíme-li I_λ intenzitu rozptylovaného záření o vlnové délce λ a obdobně intenzitu rozptýleného záření i_λ, lze Rayleighův zákon vyjádřit ve tvaru
$i_{\lambda }\≈\frac{I_{\lambda }}{{\lambda }^4}.$
Nepřímá závislost účinnosti Rayleighova rozptylu na čtvrté mocnině vlnové délky rozptylovaného záření má v atmosféře za následek modř oblohy, neboť molekulární rozptyl slunečního záření přibližně splňuje podmínky platnosti Rayleighova zákona, a ve viditelné oblasti rozptýleného slunečního záření jsou proto nejvíce zastoupeny vlnové délky z modrofialového konce spektra. Zákon odvodil angl. fyzik J. W. Strutt (pozdější lord Rayleigh) v r. 1871.

modelová atmosféra, ve které je procházející sluneční záření ovlivňováno pouze molekulárním rozptylem a nedochází ani k absorpci záření. Vlastnosti Rayleighovy atmosféry zhruba splňuje suchá a čistá atmosféra. Viz též rozptyl Rayleighův.

viz zákon Rayleighův.

viz konvekce buněčná.

parametr Ra charakterizující podobnost z hlediska přenosu tepla prouděním (konvekcí). Lze ho určit ze vzorce
$\text{Ra}=\frac{\beta g{H}^3\Delta T}{k\nu },$
kde β značí koeficient teplotní roztažnosti, g tíhové zrychlení, H tloušťku vrstvy tekutiny, resp. vzdálenost mezi stěnami vymezujícími proudění tekutiny, ΔT tomu příslušející rozdíl teplot, k koeficient teplotní vodivosti a ν koeficient kinematické vazkosti dané tekutiny. Viz též kritéria podobnostní.

prudká porucha v poli tlaku, hustoty a teploty vzduchu, jejíž postup je doprovázen výraznými akustickými projevy. Vznik rázové vlny lze např. vysvětlit tak, že oblast zhuštění vzduchu, tvořící součást zvukových vln, postupuje rychleji než oblast zředění a dohání ji. K tomuto jevu dochází, pohybuje-li se zdroj zvukových vln (např. letadlo, raketa, dělostřelecký granát) nadzvukovou rychlostí vzhledem k okolnímu vzduchu. Doprovodné akustické projevy se pak označují jako sonický třesk Rázové vlny vznikají také v důsledku adiabatického oteplování v oblasti zhuštění zvukové vlny a adiabatického ochlazování v oblasti jejího zředění, neboť rychlost zvuku ve vzduchu roste s rostoucí teplotou. K uplatnění tohoto mechanizmu vzniku rázových vln však může docházet pouze tehdy, je-li velikost přetlaku v oblasti zhuštění, resp. velikost podtlaku v oblasti zředění řádově alespoň srovnatelná s okolním tlakem vzduchu. K transformaci běžné zvukové vlny na vlnu rázovou tak může dojít při jejím šíření do vysokých řídkých vrstev atmosféry, neboť velikost zmíněného přetlaku, resp. podtlaku klesá s výškou podstatně pomaleji než velikost atm. tlaku stanovená podle barometrické formule. Ve fyzice a v technické praxi se pojem rázové vlny používá i v dalších souvislostech, např. u silných výbuchů, kdy hodnoty zmíněného přetlaku mohou převyšovat hodnoty tlaku vzduchu až o několik řádů. Viz též šíření zvuku v atmosféře.

jednorázový impulz záporné nebo kladné polarity velmi krátkého trvání (několik desítek nebo stovek µs) v rámci dílčího výboje blesku; vyznačuje se vysokou amplitudou proudu blesku od 10² do 3.10⁵ A.

objektivní analýza met. dat aplikovaná zpětně na data za dlouhé období, zpravidla na několik desetiletí. Na rozdíl od provozní analýzy je prováděna jednotným přístupem, což umožňuje využití reanalýz např. při studiu změn klimatu. Nástrojem je model numerické předpovědi počasí, a proto mohou výstupy reanalýzy obsahovat i takové veličiny, pro něž nejsou za dané období k dispozici měření. Tvůrcem evropských reanalýz, které nicméně pokrývají celou Zemi, je Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (např. ERA–40, ERA–Interim).

Termín se skládá z předpony re- ve smyslu opakování děje a ze slova analýza, které pochází z řec. ἀνάλυσις [analysis] „uvolnění, zproštění; rozluštění, vyřešení“.

viz stupnice teplotní Réaumurova.

teplotní stupnice, dnes již nepoužívaná, která dělí teplotní interval mezi bodem mrznutí a bodem varu čisté vody při normálním tlaku vzduchu 1 013,25 hPa na 80 dílů (°R). Zavedl ji v roce 1731 franc. přírodovědec R. A. Ferchault de Réaumur. Mezi Réaumurovou teplotní stupnicí a Celsiovou teplotní stupnicí platí převodní vztah:
$T\left(°R\right)=\frac{4}{5}T\left(°C\right)$

model určený ke stanovení příspěvků jednotlivých zdrojů znečištění ovzduší ze zájmové oblasti k imisní situaci v daném bodě (receptoru) nebo množině takových bodů. Model přímo neuvažuje fyzikální mechanismy transportu a rozptyl znečišťujících příměsí v ovzduší. Východiskem jsou pro něj podrobná měření kvality a složení směsi znečišťujících příměsí v receptorovém bodě a obdobné údaje z emisních inventur všech uvažovaných zdrojů příměsí. Vzájemné formální vztahy mezi těmito údaji jsou v modelu zpravidla vyhodnocovány metodami maticové faktorizace.

v meteorologii a klimatologii přepočty a opravy výsledků met. měření, prováděné za účelem srovnatelnosti a reprezentativnosti údajů. Používá se ve významu:
1. přepočet změřené hodnoty meteorologického prvku na hodnotu, kterou by měl v jiné nadm. výšce. Provádí se zpravidla podle jednotné metodiky k dosažení srovnatelnosti hodnot změřených v různých nadm. výškách, např. redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu (zpravidla hladinu moře), redukce teploty vzduchu na hladinu moře apod.;
2. přepočet hodnot klimatologických charakteristik z krátkých pozorovacích řad na hodnotu, která by odpovídala jednotnému, zpravidla normálnímu období ve snaze porovnat mnohaleté prům. hodnoty met. prvků na různých místech (stanicích). Např. redukce měs. nebo roč. průměrů teploty vzduchu, popř. srážek z různých stanic a různě dlouhých řad pozorování za období 1931–1960;
3. oprava tlaku vzduchu na normální podmínky, např. oprava na teplotu prováděná s ohledem na teplotu v místnosti, v níž je instalován tlakoměr, oprava na tíhové zrychlení apod.
Termín redukce se používá též jako nevhodné označení pro opravy met. přístrojů.

Termín pochází z lat. slova reductio „přivedení zpět, obnovení“ odvozeného od slovesa reducere „přivést zpět, obnovit“ (z předpony re- ve smyslu „zpět“ a ducere „vést“).

1. přepočet teploty vzduchu na jinou nadm. výšku než ve které byla změřena, zpravidla na hladinu moře, viz teplota vzduchu redukovaná na hladinu moře. Provádí se pomocí konvenčně stanoveného nebo z dat odvozeného vertikálního teplotního gradientu, ve stř. Evropě např. podle Hannova vzorce
$T_0=T+0,005h,$
kde T₀ je redukovaná teplota, h nadm. výška stanice v metrech a T teplota vzduchu ve výšce h. Závislost teploty vzduchu na nadm. výšce se nicméně během roku mění a je ovlivňována i dalšími faktory, především reliéfem.
2. přepočet prům. měs., sezonní nebo roč. teploty vzduchu krátkých řad pozorování na jednotné, zpravidla normální období. Provádí se pomocí blízké referenční stanice s úplnou řadou pozorování metodou diferencí za předpokladu kvazikonstantnosti těchto diferencí.

výpočet tlaku vzduchu pro dohodnutou hladinu z hodnoty tlaku vzduchu v nadmořské výšce tlakoměru s přihlédnutím k virtuální teplotě. V synoptické meteorologii se provádí nejčastěji redukce tlaku vzduchu na střední hladinu moře, pro letecké účely na nadm. výšku vztažného bodu letiště podle mezinárodní standardní atmosféry ICAO. Viz též tlak vzduchu redukovaný na hladinu moře.

viz tlak vzduchu redukovaný na hladinu moře.

v klimatologii zpravidla redukce prům. měs., sezonních a roč. srážkových úhrnů vypočtených z krátkých řad pozorování na normální období neboli klimatologický normál. Redukce se provádí pomocí výsledků souběžného pozorování blízké referenční stanice obvykle metodou podílů neboli kvocientů. Předpokladem této redukce je, že zvolená referenční stanice pozorovala po celé normální období, její pozorování je homogenní a proměnlivost podílů srážek obou stanic je kvazikonstantní.

všeobecné označení pro tabulky, které se dříve používaly k redukci tlaku vzduchu v určité nadm. výšce na jinou nadm. výšku. Nejčastěji byly tyto tabulky zpracovány pro redukci tlaku vzduchu změřeného ve výšce nádobky tlakoměru nebo v úrovni aneroidu na nadm. výšku vztažného bodu letiště (tlak QFE) nebo na stř. hladinu moře podle mezinárodní standardní atmosféry ICAO (tlak QNH) nebo pro redukci tlaku na hladinu moře podle výškové barometrické formule.

smog ve formě směsi kouře a mlhy. Vzniká v důsledku spalování uhlí s vysokým obsahem SO₂, který smogu dodává redukční charakter. Typicky se vyskytuje v chladném půlroce, proto bývá též nazýván zimní. Jiné jeho označení jako tzv. londýnský smog odkazuje na časté smogové situace, které ještě v 50. letech 20. století postihovaly obzvlášť silně Londýn. Po katastrofální epizodě v prosinci 1952 zde byla přijata legislativní opatření k zeslabení této hrozby. Redukční smog zůstává vážným problémem v jiných zemích, např. v Číně.

izoterma sestrojená z hodnot teploty vzduchu redukované na hladinu moře, případně na jinou nadm. výšku. Viz též izoterma aktuální.

klimatologická stanice, která má homogenní řadu pozorování po dobu alespoň 30 let a pracuje za přesně stanovených podmínek. Údaje z těchto stanic jsou navzájem dobře srovnatelné a tvoří základ jak pro zpracování klimatografií, tak pro sledování klimatických změn. Referenční klimatologické stanice by měly být umístěny tak, aby vliv lidské činnosti na jejich měření byl minimální.

syn. refrakce atmosférická.

syn. zchlazování.

Termín pochází z lat. slova refrigeratio „chlazení; chladnost“, odvozeného od slovesa refrigerare „ochladit, zchladit“ (z předpony re- a frigus „zima, chlad“.

syn. aerogram – málo používaný druh aerologického diagramu, který má na horizontální ose vyneseny hodnoty lnT, na vertikální ose hodnoty –T ln p, kde T je teplota vzduchu a p tlak vzduchu. Na tomto diagramu svírají izotermy a izobary ostrý úhel. Suché a nasycené adiabaty jsou zakřiveny a s izotermami svírají úhel menší než 45°. Refsdalův diagram je dále doplněn izoliniemi relativní vlhkosti vzduchu a stupnicemi potřebnými k vyhodnocování aerologických měření. Refsdalův diagram je energetickým diagramem; navrhl ho v r. 1935 A. Refsdal. Viz též emagram.

tání ledu v místě zvýšeného vnějšího tlaku a opětovné mrznutí, jestliže se tlak opět sníží. Je důsledkem závislosti bodu tání ledu na tlaku, kdy bod tání (teplota tání) klesá s rostoucím tlakem. Regelace nastává pouze u látek, u nichž je hustota pevné fáze menší než hustota fáze kapalné. Regelace ledu souvisí s uspořádáním krystalické struktury ledu a ve srovnání s většinou ostatních látek v přírodě jde o anomální vlastnost. Rychlost poklesu teploty tání ledu s tlakem je velmi malá (0,0072 °C na hodnotu normálního tlaku), a proto se regelace ledu projevuje pouze při záporných hodnotách teploty blízko 0 °C. Často uváděným příkladem regelace ledu je demonstrační pokus s vert. průchodem zatížené drátěné smyčky horizontální ledovou tyčí. Uvádí se také jako důvod snadné tvorby sněhových koulí stlačením sněhu při teplotě blízko 0 °C.

proces, při němž anticyklona, která dříve již slábla, začíná opět mohutnět. Regenerace anticyklony se projevuje vzestupem tlaku vzduchu především ve středu anticyklony, zvětšením jejího rozsahu a oživením sestupných pohybů vzduchu v její centrální části. Regenerace anticyklony obvykle probíhá při spojení uzavírající anticyklony s málo pohyblivou tlakovou výší nebo při vývoji nové anticyklony ve výběžku existující tlakové výše. Viz též mohutnění anticyklony.

proces, při němž se zpravidla okludovaná cyklona, která se dříve již vyplňovala, začíná znovu prohlubovat. Ve většině případů souvisí regenerace cyklony se zvětšením horizontálních teplotních gradientů v dané oblasti a s narušením teplotní symetrie v oblasti cyklony. Regenerace cyklony probíhá např. při pronikání nové atmosférické fronty do oblasti cyklony, při spojení původní cyklony s mladým cyklonálním útvarem, který vznikl na úseku její studené fronty nebo při vývoji nové cyklony u okluzního bodu. Nové prohlubování již termicky symetrické cyklony, vyvolané orografickými překážkami, se někdy nazývá orografická regenerace cyklony. Viz též prohlubování cyklony.

viz regenerace cyklony.

syn. klimatologie oblastní – část klimatologie zabývající se klimatickými poměry vymezených území různé velikosti, např. kontinentů, států, povodí, průmyslových aglomerací aj. K úkolům regionální klimatologie patří zjišťování prostorové diferenciace klimatických podmínek a vymezování klimatických oblastí, tj. klimatologická rajonizace (regionalizace). Analytický charakter regionální klimatologie ji odlišuje od klimatografie. Viz též klimatologie obecná.

článek předpovědní služby ČHMÚ s působností v určité části ČR. Zabezpečují na regionální úrovni vykonávání meteorologické a hydrologické předpovědní služby, výstražné služby, zajišťování Smogového varovného a regulačního systému (SVRS) a poskytování operativních informací jednotlivým uživatelům z komerční i nekomerční sféry. Regionální předpovědní pracoviště jsou umístěna na pobočkách ČHMÚ v Praze, Českých Budějovicích, Plzni, Ústí nad Labem, Hradci Králové, Ostravě a Brně. Pro koordinování jednotlivých výstupů na centrální a regionální úrovni denně probíhají mezi centrálním a regionálními pracovišti pravidelné a v případě potřeby i nepravidelné meteorologické konzultace.

(RSMC) – jedna ze složek Globálního systému pro zpracování dat a předpovědi. Regionální specializovaná meteorologická centra plní funkce tohoto systému na regionální úrovni vzhledem ke své specializaci. RSMC specializovaná na předpovědi a monitoring tropických cyklon jsou v Miami, Nadi, New Delhi, Saint Denis, Tokiu a Honolulu. RSMC specializovaná na předpovědi šíření kontaminujících látek v případě havarijních situací mají povinnost vydávat předpověď trajektorií z indikovaného místa havárie, případně zpětně určit místo havárie na základě měřených hodnot kontaminace. Pro regionální oblast RA VI (Evropa) plní tuto úlohu Toulouse a Exeter. Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (ECMWF) má sídlo v Readingu. Kromě toho bylo zřízeno ještě 25 regionálních meteorologických center s geografickou specializací, které plní všeobecné funkce světového systému pro zpracování dat a předpovědi pro určenou oblast; v Evropě jsou RSMC s geografickou specializací Exeter, Offenbach, Moskva a Řím.

(RTH, z angl. Regional Telecommunication Hub) – jeden z prvků Globálního telekomunikačního systému. Jeho úkolem je zabezpečovat:
a) sběr napozorovaných dat z oblasti odpovědnosti centra a přenos těchto dat vhodnou rychlostí po hlavním spojovacím okruhu Světové služby počasí (WWW) a po jeho větvích;
b) přenos met. informací z hlavního spojovacího okruhu a z regionálních telekomunikačních center, která neleží na hlavním okruhu, připojeným centrům, a to podle mezinárodních dohod;
c) selekci a distribuci met. dat pro potřeby připojených národních meteorologických center a regionálních telekomunikačních center, která neleží na hlavním spojovacím okruhu;
d) kontrolu dat a opravu některých formálních chyb;
e) periodické monitorování činnosti Globálního telekomunikačního systému.
V České republice plní funkci regionálního telekomunikačního centra Český hydrometeorologický ústav, a to i pro národní met. centrum Polska. Regionální telekomunikační centrum v Praze leží na hlavním spojovacím okruhu a je přímo spojeno se světovým meteorologickým centrem v Moskvě a regionálním telekomunikačním centrem v Offenbachu (SRN).

(REZZO) – databáze zdrojů znečišťování ovzduší provozovaná v rámci Informačního systému kvality ovzduší (ISKO) Českého hydrometeorologického ústavu. Databáze obsahuje údaje o emisích z individuálně (bodově) sledovaných stacionárních zdrojů (REZZO 1 a 2), hromadně sledovaných stacionárních zdrojů (REZZO 3) a mobilních zdrojů (REZZO 4). Obdobou databáze REZZO je na území SR Národný emisný inventarizačný systém (NEIS). Analogické informační systémy existují nebo jsou vytvářeny také v zahraničí. Analogické informační systémy existují nebo jsou vytvářeny také v zahraničí. Viz též meteorologie v ČR.

meteorologický přístroj pro grafický záznam časového průběhu meteorologického prvku mechanickou, fotografickou nebo el. cestou. Mezi registrační přístroje patří např. anemograf, barograf, hygrograf, termograf a ombrograf. V rámci procesu automatizace přebírají funkci registračních přístrojů automatické meteorologické přístroje. Viz též značka časová.

optický pilotovací teodolit se zařízením, které umožňuje registraci hodnot azimutálního a výškového úhlu, popř. také časového údaje. Viz též měření pilotovací.

syn. barograf.

souhrn tech. opatření aplikovaných při nepříznivých met. podmínkách rozptylu znečišťujících příměsí na základě výstrah vydávaných odpovědnými orgány. Cílem regulace je po dobu trvání nepříznivých podmínek snížit emise v dané oblasti, a tím přispět k dočasnému snížení, resp. zpomalení zhoršování imisí. Viz též systém smogový varovný a regulační.

barická topografie svislých vzdáleností dvou izobarických ploch v atmosféře, analyzovaná pomocí relativních izohyps. Protože vzdálenost izobarických ploch neboli tloušťka vrstvy vymezené těmito plochami je přímo úměrná prům. virtuální teplotě vzduchového sloupce mezi oběma hladinami, relativní barická topografie charakterizuje teplotní pole příslušné vrstvy vzduchu a rel. izohypsy jsou zároveň izotermami prům. virtuální teploty této vrstvy. Relativní barická topografie se často označuje zkratkou RT s uvedením příslušných standardních izobarických hladin, např. ${\mathrm{RT}}_{1000}^{500}$ značí relativní barickou topografii vzduchové vrstvy mezi hladinami 500 hPa a 1 000 hPa. Viz též mapa relativní topografie, rovnice tendence relativní topografie.

(Storm Relative Environmental Helicity – SREH) – helicita vyjádřená v souřadnicové soustavě vztažené ke konvektivní bouři; při jejím výpočtu se uvažuje vertikální profil horizontální složky rychlosti větru a vektor pohybu bouře. Pro výpočet SREH se běžně používá vertikální profil od zemského povrchu do výšky 3 km nebo k horní hranici konvektivně efektivní vrstvy. Např. při integraci do 3 km výšky se vypočte podle vzorce
$SREH={\int }_0^{3km}\left(v-c\right)(k\times \frac{\partial v}{\partial z})dz\text{,}$
kde je v vektor rychlosti větru, c vektor pohybu bouře a k jednotkový vektor orientovaný ve směru vert. osy. Helicita dosahuje vyšších hodnot, pokud oblast relativního vtoku vzduchu do bouře je vlivem vertikálního střihu větru charakterizována horizontální vorticitou s významnou složkou ve směru proudění. Graficky je SREH reprezentována plochou na hodografu určenou vektory větru relativními k pohybu bouře. SREH se používá v předpovědi silných konvektivních bouří, považuje se za míru tendence supercel rotovat.

v meteorologii izohypsa spojující místa se stejnou vert. vzdáleností dvou izobarických hladin (ploch), tj. místa se stejnou tloušťkou vrstvy vzduchu mezi dvěma izobarickými hladinami, vyjádřenou v geopotenciálních metrech. Relativní izohypsu lze interpretovat jako izotermu prům. virtuální teploty vzduchu dané vrstvy. Relativní izohypsy se v met. službě nejčastěji konstruují pro vrstvu 1 000 až 500 hPa, a to po 40 geopotenciálních metrech.

poměr absolutní optické hmoty atmosféry při poloze nebeského tělesa (nejčastěji Slunce) ve výšce nad obzorem vyjádřené úhlem h k absolutní optické hmotě při poloze tělesa v zenitu. Relativní optická hmota atmosféry, označovaná někdy zkráceně jako optická hmota, se vyskytuje ve vztazích popisujících zejména šíření přímého slunečního záření v zemské atmosféře. Při výškách h větších než 30° se relativní optická hmota atmosféry, označovaná jako m, zpravidla počítá pomocí jednoduchého vzorce
$m={(sinh)}^{-1}.$
Při menších výškách je vhodné použít opravu na zakřivení zemském povrchu a na lom světla v atmosféře.

v meteorologii soustava souřadnic pevně spojená s rotující Zemí. Nejčastěji se používají z-systém a p-systém, dále sigma-systém a theta-systém, případně hybridní souřadnicové soustavy a soustavy jiné než pravoúhlé. Viz též soustava souřadnicová absolutní.

rozdíl prům. teploty vzduchu daného měsíce a prům. teploty vzduchu nejchladnějšího měsíce, vyjádřený v % roční amplitudy teploty vzduchu. Nejchladnější měsíc má relativní teplotu 0 %, nejteplejší měsíc 100 %. Vzhledem k vyjádření teploty vzduchu v procentech, tedy vyloučením abs. hodnot teploty, lze relativní teplotu použít k porovnání ročního chodu teploty vzduchu na více stanicích nebo k porovnání chodu teploty vzduchu na jedné stanici v různých obdobích. Relativní teplota se používá i jako míra termické kontinentality klimatu. Relativní teplotu zavedl W. Köppen jako charakteristiku roč. chodu teploty vzduchu.

změna vlastností vzduchové hmoty pouze do té míry, že se nemění její základní geografický typ. K rel. transformaci dochází při přemísťování vzduchové hmoty do jiné zeměp. šířky, nad jiný aktivní povrch apod.

syn. vlhkost vzduchu poměrná – charakteristika vlhkosti vzduchu měřená na met. stanicích, která vyjadřuje stupeň nasycení vzduchu vodní párou. Je definována jako poměr skutečné hustoty vodní páry ρ_v a hustoty vodní páry ρ_vs ve vzduchu nasyceném vodní párou při dané teplotě. Vyjadřuje se obvykle v %, tzn.
$r=\frac{{\rho }_v}{{\rho }_{vs}}.100\%,$
Místo hustoty vodní páry lze v definici relativní vlhkosti použít tlak vodní páry a přibližně i měrnou vlhkost vzduchu nebo směšovací poměr.
Relativní vlhkost lze obecně definovat vzhledem k vodě nebo vzhledem k ledu. V meteorologické praxi se pod pojmem relativní vlhkost rozumí hodnota relativní vlhkosti vzhledem k rovné hladině kapalné vody.

viz vorticita.

vert. vzdálenost mezi dvěma izobarickými plochami měřená v geometrických nebo geopotenciálních metrech. V meteorologii se užívá u map relativní topografie.

syn. číslo Wolfovo.

poměr mezi skutečným trváním slunečního svitu a efektivně možným trváním slunečního svitu za určité období, nejčastěji za den, měsíc nebo rok. Tato charakteristika umožňuje vzájemnou srovnatelnost zaznamenávaného slunečního svitu na různých místech s ohledem na terénní, popř. i jiné překážky zastiňující slunoměry. V praxi se jako relativní trvání slunečního svitu někdy méně vhodně označuje poměr mezi skutečným a astronomicky možným trváním slunečního svitu. 

charakteristika poměrného rozložení srážek během roku, popř. za kratší období. Zpravidla jde o prům. měs. úhrny srážek udané v % prům. roč. úhrnu srážek. V klimatologii se relativní srážky používají především k porovnání časového rozdělení srážek na stanicích s rozdílným roč. úhrnem srážek, přičemž mohou sloužit ke stanovení ombrické kontinentality klimatu, viz Markhamův index.

v meteorologii zkrácené označení pro trvání slunečního svitu relativní.

syn. topoklima.

výrazný ultrapolární proces, při němž anticyklony, pohybující se po tzv. ultrapolární ose, mohutní aspoň po dobu dvou dnů. Může se opakovat ve více méně pravidelných intervalech. Ke studiu těchto procesů a jejich využití v dlouhodobé meteorologické předpovědi se používaly mapy prům. hodnot absolutní barické topografie AT 500 hPa, izalohypsy tlakové tendence v přirozených synoptických obdobích a souborné kinematické mapy spolu s pravidly, která na základě prací B. P. Multanovského rozvinul S. T. Pagava. Uvedené metody předpovědí se v současné době již nepoužívají.

meteorologická stanice umístěná tak, aby její měření a pozorování vystihovala režim počasí v širším okolí. Viz též pozorování meteorologické reprezentativní.

meteorologické pozorování, při němž jsou dodržovány předepsané postupy, např. výška sensoru nad zemí, a jehož výsledky mají platnost pro širší okolí místa pozorování. Velikost tohoto okolí závisí na prostorové proměnlivosti daného meteorologického prvku, na charakteru terénu a na účelu pozorování.

viz pozorování meteorologické reprezentativní, stanice meteorologická reprezentativní.

cyklona, jejíž směr pohybu má zonální složku opačnou vůči převládající složce zonální cirkulace. Retrográdní cyklona v mírných zeměp. šířkách je proto charakterizována trajektorií cyklony se zápornou zonální složkou, tedy od východu k západu, na rozdíl od typických drah cyklon. Retrográdní cyklony se vyskytují ve stř. Evropě poměrně zřídka a jsou často doprovázeny vydatnějšími dlouhotrvajícími srážkami, jako např. na přelomu května a června 2013.

syn. číslo Reynoldsovo.

rovnice, jež se odvozují z pohybových (Navierových-Stokesových) rovnic pro turbulentní proudění tak, že složky okamžité rychlosti turbulentního proudění vyjádříme jako součet reprezentativní průměrované hodnoty a rychle fluktuující veličiny, jež se přes první hodnotu překládá. O této fluktuující veličině se předpokládá, že její průměr přes dostatečně dlouhý časový interval se rovná nule. Zprůměrujeme-li člen po členu takto vzniklé rovnice, obdržíme Reynoldsovy rovnice, jež mají podobu původních pohybových rovnic pro průměrované části složek rychlosti proudění, avšak navíc se v nich vyskytují členy vyjadřující vliv tečných sil tzv. turbulentního tření v proudící tekutině. Základem pro tyto členy jsou tzv. Reynoldsova napětí daná korelacemi druhého řádu původních fluktuujících částí složek rychlosti proudění. Tyto korelace představují v Reynoldsových rovnicích fakticky další neznámé a celý systém je třeba uzavřít vhodnými vztahy pro jejich vyjádření, což se označuje jako problém uzávěru, jehož řešení existují na různých úrovních složitosti a z hlediska různých fyzikálních přístupů.

syn. parametr Reynoldsův – kvantitativní charakteristika poměrů v proudící tekutině (v meteorologii ve vzduchu). Vyjadřuje poměr setrvačných a vazkých sil. Reynoldsovo číslo úzce souvisí např. s podmínkami přechodu proudění laminárního v proudění turbulentní a v meteorologii se používá zejména ve fyzice mezní vrstvy atmosféry, např. při studiu obtékání překážek, a ve fyzice oblaků a srážek při obtékání srážkových částic. Lze je vyjádřit ve tvaru
$Re=\frac{\mathrm{\rho }v\mathrm{ l}}{\mu }\text{ nebo }Re=\frac{v\mathrm{ l}}{\nu },$
když $v$ je rychlost proudění, $l$ vhodně zvolená délka, ρ hustota proudící tekutiny a $\mu$, resp. $\nu$ značí dyn., resp. kinematický koeficient vazkosti. Viz též kritéria podobnostní.

viz napětí tečné.

viz informace meteorologická.

syn. cyklona centrální – cyklona, uvnitř které se formují jedna nebo více podružných cyklon. Řídicí cyklona je poměrně hlubokou a rozsáhlou frontální cyklonou zpravidla ve stadiu okludované cyklony, která mohla též postupně vznikat spojením několika cyklon. Řídicí cyklona se často vyskytuje nad určitou oblastí (např. u Islandu) po dobu až několika týdnů. Viz též cyklona kvazistacionární, stadia vývoje cyklony.

málo zakřivené ustálené proudění vzduchu ve stř. troposféře, v jehož směru se všeobecně přemísťují nízké tlakové útvary. Za směr řídícího proudění se v synop. praxi považuje směr izohyps na mapách absolutní topografie hladin 500 nebo 700 hPa. Při subj. předpovědi přízemního tlakového pole se obvykle předpokládalo, že rychlost přesunu tlakových útvarů je přibližně rovna 0,8 rychlosti geostrofického větru v hladině 700 hPa nebo 0,6 rychlosti v hladině 500 hPa. Ve skutečnosti se rychlost přesunu mění v dosti širokých mezích a závisí na typu tlakového útvaru a jeho vývojovém stadiu. V současné době se jedná již o zastaralý pojem spojený s klasickými synoptickými metodami předpovědi počasí.

tlakový útvar, který určuje směr proudění vzduchu a celkovou povětrnostní situaci v dané oblasti. Nejčastěji jím bývá rozsáhlá, málo pohyblivá a studená cyklona, nebo vysoká a teplá anticyklona.

čes. překlad termínu cirrus.

čes. překlad termínu cirrocumulus.

čes. překlad termínu cirrostratus.

viz mlha z vypařování.

syn. číslo Richardsonovo.

rovnice, která má v z-systému tvar
$\frac{\partial v_z}{\partial z}=-\frac{1}{\rho }{\nabla }_H.\left(\rho v\right)-v.\frac{{\nabla }_H\Theta }{\Theta }+\frac{1}{c_{p}T}\frac{\mathrm{d}q}{\mathrm{d}t}+\frac{gp}{1-\kappa }{\displaystyle {\int }_z^{\infty }{\nabla }_H}.\left(\rho v\right).\mathrm{d}z,$
v němž ${\nabla }_H=\left(\frac{\partial }{\partial x},\frac{\partial }{\partial y}\right)$ představuje operátor horiz. gradientu, ${\nabla }_H.=\frac{\partial }{\partial x}+\frac{\partial }{\partial y}$ operátor horiz. divergence, z vert. souřadnici, v vektor horiz. rychlosti proudění, v_z vertikální rychlost,T teplotu vzduchu v K, Θ potenciální teplotu v K, ρ hustotu vzduchu, t čas, g velikost tíhového zrychlení, q množství tepla uvolňovaného nebo spotřebovávaného neadiabatickými ději v jednotce hmotnosti vzduchu, κ ≡ R/c_p je Poissonova konstanta, R značí měrnou plynovou konstantu vzduchu a c_p jeho měrné teplo při stálém tlaku. Tuto rovnici použil L. F. Richardson v roce 1922 při prvním pokusu o konkrétní numerickou předpověď polí meteorologických prvků jako vztah pro vert. rychlost. Východiskem odvození Richardsonovy rovnice je mat. vyjádření první hlavní termodynamické věty, které se upraví pomocí rovnice hydrostatické rovnováhy, rovnice kontinuity, definičního vztahu potenciální teploty a integruje od zvolené horiz. hladiny z, ke které je vztažena vert. rychlost v_z, až k horní hranici atmosféry.

syn. parametr Richardsonův – bezrozměrné číslo představující kvantitativní míru vertikální instability atmosféry z termického i dynamického hlediska. Používá se zejména ve fyzice mezní vrstvy atmosféry a v letecké meteorologii v souvislosti s podmínkami pro vznik a vývoj konvekce a turbulence. Richardsonovo číslo můžeme vyjádřit v gradientovém tvaru, nebo ve tvaru pro tok. Viz též parametr stabilitní, klasifikace stabilitní.

veličina označovaná zpravidla Ri_f, kterou získáme z Richardsonova čísla v gradientovém tvaru vynásobením poměrem koeficientu turbulentní difuze pro teplo a koeficientu turbulentní difuze pro hybnost. Ri_f je záporně vzatým poměrem mezi termickou a mech. produkcí kinetické energie příslušející turbulentním fluktuacím rychlosti proudění, kde termická, resp. mechanická produkce je vyjádřena pomocí vertikálního turbulentního toku tepla, resp. hybnosti.

varianta Richardsonova čísla označovaná nejčastěji Ri a definovaná výrazem
$Ri=\frac{g}{\Theta }\frac{\partial \Theta /\partial z}{{\left|\partial v/\partial z\right|}^2},$
kde $\Theta$ značí potenciální teplotu v K, z vert. souřadnici, g velikost tíhového zrychlení a v vektor rychlosti větru. Záporné hodnoty Richardsonova čísla odpovídají instabilnímu zvrstvení, v případě kladného Ri jde o zvrstvení stabilní; Ri rovné nule se vyskytuje při zvrstvení indiferentním. Nahradíme-li v gradientovém tvaru parciální derivace podle vertikální souřadnice konečnými diferencemi příslušných veličin na horní a dolní hranici atmosférické vrstvy o konečné tloušťce a dosadíme-li do jmenovatele průměrnou potenciální teplotu v dané vrstvě, získáme tzv. bulk Richardsonovo číslo, označované zpravidla Ri_b. Jestliže za dolní hranici vrstvy považujeme zemský povrch, můžeme Ri_b vztáhnout i k celé tloušťce např. přízemní nebo mezní vrstvy atmosféry.

šestidílná empir. stupnice pro odhad opt. průzračnosti kouřové vlečky, čili hustoty kouře. Jednotlivé stupně Ringelmannovy stupnice se určují vizuálním porovnáním šedi kouřové vlečky se srovnávacími čtverci různého začernění. Stupeň šedi těchto čtverců je dán poměrem plochy pravidelně rozmístěných bílých políček na černém podkladu čtverce. U jednotlivých stupňů bílá políčka zabírají 100, 80, 60, 40, 20 a 0 % plochy srovnávacího čtverce. Stupeň 0 vyjadřuje nejnižší hustotu kouře, stupeň 5 nejvyšší hustotu kouře. Stupnici navrhl M. Ringelmann (1898) a byla zavedena v USA v r. 1908 jako nejstarší a nejznámější pokus o obj. měření znečištění ovzduší. I když se jedná do značné míry o subj. hodnocení, slouží v některých zemích dosud jako jedno z kritérií v zákonech o čistotě ovzduší.

dnes již nepoužívaný registrační pyranometr, jehož čidlem jsou tři bimetalické pásky, umístěné vedle sebe ve vodorovné rovině. Vnější pásky jsou bílé, prostřední je začerněn. Jednoduchým mechanizmem se zaznamenává deformace čisla způsobená rozdílem teplot černého a bílých pásků. Tato deformace je úměrná dopadajícímu slunečnímu globálnímu záření a je mechanickým způsobem zaznamenána na registrační papírové pásce. Vzhledem k poměrně malé časové citlivosti byl používán jen pro celodenní záznam globálního záření.

nomogram umožňující graf. určení jedné ze tří charakteristik stavu vzduchu (teploty vzduchu, deficitu teploty rosného bodu, relativní vlhkosti vzduchu), jestliže jsou známy zbývající dvě. Na záporné horiz. ose jsou vyneseny hodnoty deficitu teploty rosného bodu, na vert. ose relativní vlhkost vzduchu, přičemž soustava křivek odpovídajících teplotám vzduchu vychází z počátku souřadnicové soustavy. Robitzschův nomogram bývá součástí Stüveho diagramu.

rozdíl mezi ročním maximem a ročním minimem meteorologického prvku v jednom roce. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší roční amplituda teploty vzduchu 63,2 °C (z roku 1830), vypočtená z denního minima –27,5 °C (31. ledna) a denního maxima 35,7 °C (5. srpna). Při stanovení prům. roční amplitudy se ovšem zpravidla vychází z měs. průměrů, takže např. prům. roční amplituda teploty vzduchu se určuje jako rozdíl prům. měs. teploty vzduchu nejteplejšího a nejchladnějšího měsíce.

prům. (aritmetický průměr) hodnota koncentrace znečisťující látky v ovzduší zjištěná na stanoveném místě za období jednoho roku.

nejvyšší hodnota meteorologického prvku dosažená v určitém roce.

nejnižší hodnota meteorologického prvku dosažená v daném roce.

označení pro jednu ze čtyř klimatických sezon ve vyšších zeměp. šířkách.

syn. sezona.

změna hodnoty (čas. průběh) meteorologického prvku během roku, vyjádřená pomocí denních, pentádových, dekádových nebo měs. charakteristik. V klimatologii se k popisu ročního chodu používá především prům. charakteristik vypočtených z víceletých pozorovacích řad.

syn. série cyklon.

[rolklaud] – oblak morfologicky patřící do zvláštností oblaků s označením arcus, kam byl zařazen v roce 2017. Na rozdíl od oblaku shelf cloud bývá roll cloud oddělen od spodní základny oblačnosti konvektivní bouře. Vzniká a postupuje na čele studeného vzduchu vytékajícího z bouře. Je rovněž považován za jednu z forem rotorového oblaku. V české odborné terminologii nebyl český termín zaveden a používá se termín převzatý z angličtiny.
 

usazenina vodních kapek na předmětech na zemi nebo blízko jejího povrchu, vznikající kondenzací vodní páry z okolního vzduchu. Tvoří se zpravidla ve večerních a nočních hodinách za slabého větru nebo bezvětří při radiačním ochlazování povrchu předmětů pod teplotu rosného bodu.

Termín je příbuzný s lat. ros téhož významu.

jeden z typů kondenzačního vlhkoměru.

syn. teplota rosného bodu.

registrátor množství rosy pracující zpravidla na váhovém principu. V ČR byly dříve používány drosografy jiného principu, jejichž deformačním čidlem byl konopný provázek. Drosograf umožňuje sledovat časový průběh nárůstu, popř. i vypařování rosy na umělých tělesech. Výsledky nesouhlasí přesně se stavem orosení porostů. Někdy se drosograf označuje nevhodným hybridním názvem rosograf.

Termín se skládá z řec. δρόσος [drosos] „rosa" a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

viz drosograf.

záznam drosografu.

Termín vznikl odvozením od termínu drosograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. δρόσος [drosos] „rosa“ a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“.

drosometr – historický přístroj ke zjišťování výskytu, popř. množství rosy na povrchu určitého tělesa. V nejjednodušším případě se vizuálně odhadovalo množství rosy usazené na povrchu Duvdevaniho rosoměrné destičky, umístěné do výše listů porostu. Jiné rosoměry byly tvořeny síťkou zavěšenou na vahadle vah, jimiž se určoval přírůstek hmotnosti síťky s usazenou rosou. Tento princip se využíval rovněž při registraci rosy drosografy. Viz též ovlhoměr.

syn. rosoměr.

Termín se skládá z řec. δρόσος [drosos] „rosa“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

viz diagram Rossbyho.

Termín je odvozen od jména švédského meteorologa C.-G. Rossbyho.

bezrozměrný parametr obecně definovaný výrazem
$Ro=\frac{V}{\lambda l},$
kde l značí vhodně zvolenou délku, V charakteristickou rychlost a λ je Coriolisův parametr. Rossbyho číslo obecně vyjadřuje charakteristiku pro poměr velikosti zrychlení pohybu vzduchových částic ku velikosti zrychlení působeného Coriolisovou silou. Při aplikacích v souvislosti s modelováním vírových cirkulací v atmosféře se pak v roli veličiny l uvažuje poloměr těchto cirkulací (tzv. Rossbyho poloměr), a to v prostorových měřítkách od rozměrů synoptických útvarů (např. tlakových níží) až po malá měřítka lokálních cirkulací působených např. termickou konvekcí. Ve fyzice mezní vrstvy atmosféry se Rossbyho číslo často používá ve tvaru
$Ro=\frac{v_g}{\lambda z_0},$
kde v_g je velikost rychlosti geostrofického větru a z₀ parametr drsnosti zemského povrchu. Rossbyho číslo se používá při parametrizaci vlivu zemského povrchu na proudění. Viz též kritéria podobnostní.

málo používaný druh aerologického diagramu, na jehož pravoúhlé souřadnicové osy jsou vyneseny stupnice směšovacího poměru vodní páry a logaritmu potenciální teploty suchého vzduchu. Izobary a izotermy tvoří kosoúhlou soustavu čar. Izolinie izobarické ekvivalentní potenciální teploty se při malých hodnotách směšovacího poměru silně zakřivují. Rossbyho diagram se používal hlavně při určování vzduchových hmot. Jeho autorem je amer. meteorolog švédského původu C. G. Rossby (1898–1957). Rossbyho diagram se někdy nevhodně označuje jako „Rossbygram“.

veličina β daná meridionálním gradientem Coriolisova parametru a definovaná vztahem:
$\beta =\frac{\partial \lambda }{\partial y},$
kde λ je Coriolisův parametr a kladný směr souřadnicové osy y směřuje k severu. Využívá se zejména v teorii Rossbyho vln.

viz číslo Rossbyho.

vlnové poruchy v zonálním západo-východním přenosu vzduchových hmot v mírných zeměp. š.; projevují se ve výškovém tlakovém poli vytvářením hřebenů vysokého tlaku a brázd nízkého tlaku vzduchu. Izohypsy na výškových mapách pak nabývají podoby vln o délce několika tisíců km. Kolem zeměkoule se tvoří současně několik, zpravidla 3 až 6 těchto vln, označovaných původně jako dlouhé vlny. Jejich vlastnosti popsal v r. 1939 C. G. Rossby, který za určitých zjednodušujících předpokladů odvodil vzorec pro rychlost c postupu těchto vln:
$c=v-\frac{\beta l^2}{4{\pi }^2},$
kde v je rychlost záp. zonálního proudění, β Rossbyho parametr a l délka vlny. Je-li c < 0, pohybují se Rossbyho vlny od východu na západ, čili retrográdně. V praxi však takový pohyb nebývá pozorován, jedná se spíše o důsledek použitých zjednodušujících předpokladů. Teorie Rossbyho vln sehrála v historickém vývoji meteorologie velkou roli při rozvíjení znalostí o cirkulaci atmosféry a ve vztahu k rozvoji numerických modelů předpovědi počasí.

viz vlny Rossbyho.

v meteorologii rel. stabilní závětrný vír s horiz. nebo kvazihorizontální osou. Rotory se vyskytují např. při vlnovém proudění nebo při rotorovém proudění, kdy se za vhodných podmínek, jako je dostatečná vlhkost vzduchu, vytvářejí rotorové oblaky. S rotory se lze často setkat i pod předním okrajem rychle postupujících oblaků druhu cumulonimbus, kdy se projevují vznikem zvláštnosti oblaků arcus. Rotory bývají doprovázeny silnou až extrémní turbulencí, s prudkými změnami směru a rychlosti přízemního větru s nárazy často přesahujícími 20 m.s^–1 a místními variacemi tlaku vzduchu, které v extrémních případech mohou u zemského povrchu dosahovat hodnot až několika hPa. Z těchto důvodů jsou rotory nebezpečné pro leteckou činnost, dopravu a energetiku.

Termín v met. významu zavedl něm. meteorolog J. Küttner v r. 1938. Odvodil ho od něm. slovesa rotieren „točit se“, které pochází z lat. rotare „točit, kroužit“ (od rota „kolo, válec“).

proudění vzduchu v závětří hor, které je vázáno na vert. nepříliš mohutnou vrstvu vzduchu s dostatečně silným prouděním zhruba kolmým k ose pohoří, přičemž tato vrstva má převážně stabilní zvrstvení. Charakteristickým jevem rotorového proudění je vzájemné prostorové přibližování jednotlivých rotorů, často až do té míry, že v závětrném prostoru vznikají dvojice opačně rotujících rotorů ve spojení se silnou až extrémní turbulencí. Rotory lze někdy identifikovat na základě výskytu oblaků cumulus fractus. Viz též oblak rotorový.

válcovitý oblak, který se vytváří obvykle v horní části víru s horiz. osou (rotoru), který vzniká při vlnovém proudění nebo při rotorovém proudění v závětří hor. Za rotorový oblak považujeme též jednu ze zvláštností arcus. Viz též roll cloud.

rovnice popisující difuzi působenou v daném prostředí molekulárními procesy nebo turbulentním promícháváním. V atmosféře, která je typickým turbulentním prostředím, je molekulární difuze obvykle zanedbatelná, v meteorologii proto zpravidla používáme rovnici difuze v turbulentní variantě k popisu difuze vodní páry, různých znečišťujících příměsí, tepla apod. V praktických aplikacích se turbulentní procesy nejčastěji vyjadřují pomocí koeficientu turbulentní difuze a rovnici difuze lze pak psát ve tvaru
$\frac{\partial c}{\partial t}=-v.\nabla c+\frac{1}{\rho }\frac{\partial }{\partial x}\left(\rho K_x\frac{\partial c}{\partial x}\right)+\frac{1}{\rho }\frac{\partial }{\partial y}\left(\rho K_y\frac{\partial c}{\partial y}\right)+\frac{1}{\rho }\frac{\partial }{\partial z}\left(\rho K_z\frac{\partial c}{\partial z}\right),$
kde t je čas, v vektor rychlosti proudění, ρ hustota vzduchu, K_x, K_y, K_z koeficienty turbulentní difuze pro směry souřadnicových os x, y, z a podle účelu, k němuž rovnici difuze používáme, značí c buď koncentraci vodní páry, koncentraci dané znečišťující příměsi, nebo entalpii apod. Prvý člen na pravé straně reprezentuje přenos veličiny c prouděním (advekcí), zatímco následující tři členy postupně vyjadřují příspěvky turbulentní difuze ve směrech souřadnicových os x, y, z. V případě, kdy je třeba uvažovat určité zdroje nebo negativní zdroje veličiny c (např. dodávku nebo spotřebu tepla neadiabatickými procesy, emise znečišťující příměsi nebo její odstraňování z atmosféry sedimentací, vymýváním srážkami, chem. reakcemi atd.), musíme na pravou stranu připojit další členy v podobě tzv. zdrojových funkcí.

teorém divergenční rovnice nejčastěji uváděný ve tvaru odvozeném v p-systému:
$\frac{d}{dt}\left({\nabla }_p.v\right)+{\left(\frac{\partial v_x}{\partial x}\right)}^2+2\frac{\partial v_x}{\partial y}\frac{\partial v_y}{\partial x}+{\left(\frac{\partial v_y}{\partial y}\right)}^2+\frac{\partial \varpi }{\partial x}\frac{\partial v_x}{\partial p}+\frac{\partial \varpi }{\partial y}\frac{\partial v_y}{\partial p}-\lambda \xi +v_x\frac{\partial \lambda }{\partial y}-v_y\frac{\partial \lambda }{\partial x}=-{\nabla }_p^2\Phi ,$
kde ${\nabla }_p.v$ značí izobarickou divergenci proudění, jehož rychlost v má horiz. složky v_x a v_y,
${\nabla }_p^2=\frac{{\partial }^2}{\partial x^2}+\frac{{\partial }^2}{\partial y^2},$
představuje Laplaceův operátor aplikovaný v izobarické ploše, ξ relativní vorticitu, t je čas, p tlak vzduchu, ω vertikální rychlost v p-systému, λ Coriolisův parametr a Φ geopotenciál. Tuto rovnici lze odvodit tak, že ve vyjádřeních pohybové rovnice pro první, resp. druhou horiz. složku rychlosti proudění zderivujeme všechny členy podle souřadnice x, resp. y a obě takto vzniklé rovnice sečteme. Rovnice divergence doplňuje skupinu prognostických rovnic, které popisují mechanizmus tlakových změn v atmosféře a jeho souvislosti s dynamikou proudění. Zanedbáme-li v ní členy
$\frac{d}{dt}\left({\nabla }_p.v\right)$, $\frac{\partial \varpi }{\partial x}\frac{\partial v_x}{\partial p}$ a $\frac{\partial \varpi }{\partial y}\frac{\partial v_y}{\partial p}$, které jsou při atm. dějích synoptického měřítka zpravidla řádově menší než ostatní členy, dostaneme balanční rovnici. Viz též rovnice vorticity, rovnice tendence relativní topografie.

syn. rovnice hydrostatická, rovnice statiky atmosféry základní – vztah vyjadřující závislost tlaku vzduchu p na vert. souřadnici z
$\frac{\partial p}{\partial z}=-g\rho ,$
kde g značí velikost tíhového zrychlení, ρ hustotu vzduchu. Rovnice hydrostatické rovnováhy předpokládá existenci rovnováhy mezi vert. složkou síly tlakového gradientu a silou zemské tíže. Platí přesně pouze v atmosféře bez pohybu vůči Zemi. Viz též aproximace hydrostatická, rovnice pohybová.

vyjádření zákona zachování hmotnosti při proudění vzduchu. V z-systému píšeme rovnici kontinuity ve tvaru
$\frac{\partial \rho }{\partial t}=-\nabla .(\rho v)$
kde v značí vektor rychlosti proudění a ρ je hustota vzduchu. Pro nestlačitelnou tekutinu se rovnice kontinuity zjednoduší na tvar
$\nabla .v=\mathrm{0,}$
se kterým dobře vystačíme u většiny met. procesů. V p-systému má rovnice kontinuity tvar
${\nabla }_p.v=-\frac{\partial \omega }{\partial p},$
kde ω ≡ dp / dt značí vertikální rychlost v p-systému, p tlak vzduchu a $\nabla p$ gradient v dané izobarické hladině. Aplikujeme-li anelastickou aproximaci, používá se rovnice kontinuity ve tvaru, který dostaneme z jejího obecného vyjádření v z-systému tak, že parciální časovou derivaci hustoty vzduchu položíme rovnu nule, ale na druhé straně vztahu nevytýkáme hustotu vzduchu jako konstantu z operátoru divergence. Rovnice kontinuity patří k základním rovnicím.

syn. rovnice vertikální rychlosti v p-systému.

v odb. literatuře, zejména z tematické oblasti aplikací numerických výpočetních metod, často používaný název pro Navierovy–Stokesovy rovnice zjednodušené přizpůsobením k jednovrstvému modelu nestlačitelné tekutiny. V meteorologických aplikacích obvykle zahrnují hydrostatickou aproximaci a dále jsou tvořeny rovnicí kontinuity pro nestlačitelnou tekutinu spolu se dvěma pohybovými rovnicemi pro horiz. složky rychlosti proudění, do nichž v roli působících sil vstupují síla tlakového gradientu a Coriolisova síla. Není zde souvislost s aproximací tenké vrstvy.

viz děj polytropní.

rovnice, která popisuje změny tloušťky vrstvy mezi zvolenými izobarickými plochami. Má tvar

který odvodíme z barometrické formule integrací podle tlaku p, derivací podle času t a dalšími úpravami, symbol h značí tloušťku vrstvy mezi izobarickými hladinami p₁ a p₂, R je měrná plynová konstanta vzduchu, T průměrná teplota uvažované vrstvy, g velikost tíhového zrychlení, v_x, v_y představuje x, resp. y složku rychlosti proudění v p-systému, ω vertikální rychlost v p-systému, α měrný objem vzduchu, c_p měrné teplo vzduchu při stálém tlaku a dq/dt vyjadřuje množství přijatého nebo vydaného tepla neadiabatickými ději v jednotce hmotnosti vzduchu za jednotku času. Tato rovnice byla spolu s rovnicí vorticity využívána v baroklinních modelech atmosféry. Viz též rovnice tlakové tendence.

viz bilance tepelná zemského povrchu.

rovnice vyjadřující časovou změnu tlaku vzduchu v daném bodě atmosféry. Má tvar
$\frac{\partial p(z)}{\partial t}=-g{\displaystyle {\int }_z^{\infty }\rho \left({\nabla }_H.v\right)}\mathrm{d}z-g{\displaystyle {\int }_z^{\infty }\rho \left(v.{\nabla }_H\rho \right)}\mathrm{d}z+\rho g{v}_z,$
kde p(z) značí atm. tlak v bodě o vert. souřadnici z, t čas, g velikost tíhového zrychlení, ρ hustotu vzduchu, v je horiz. rychlost proudění, v_z vert. složka rychlosti proudění,${\nabla }_H.v$ vyjadřuje horiz. divergenci proudění a ${\nabla }_H\rho$ horiz. gradient hustoty vzduchu. Členy na pravé straně po řadě vyjadřují vliv horiz. divergence proudění, advekce hustoty vzduchu a vertikálních rychlostí na mechanismus tlakových změn v atmosféře. Rovnice tlakové tendence patří k základním vztahům v dynamické meteorologii. Odvodil ji M. Margules a upravil J. Bjerknes (1937).

syn. omega-rovnice – rovnice vhodná k diagnostickým výpočtům vertikální rychlosti v p-systému ω z polí geopotenciálu a teploty v různých izobarických hladinách. Rovnici vertikální rychlosti v p-systému je možné odvodit ze základních rovnic dynamiky a termodynamiky atmosféry. V literatuře existuje několik způsobů jejího vyjádření, které se liší podle aplikované aproximace vhodné pro uvažované děje a prostorové měřítko. V české odborné literatuře se lze nejčastěji setkat s rovnicí ve tvaru ${\nabla }_p^2\omega +\frac{{\lambda }^2}{\sigma }\frac{{\partial }^2\omega }{\partial p^2}=\frac{\lambda }{\sigma }\frac{\partial }{\partial p}\left[v.{\nabla }_p(\xi +\lambda )\right]+\frac{R}{\sigma p}{\nabla }_p^2(v.{\nabla }_{p}T)-\frac{RT}{c_p\sigma p}{\nabla }_p^2\left(\frac{Q}{T}\right),$
kde${\nabla }_p^2$ je Laplaceův operátor aplikovaný v izobarické ploše, ξ relativní vorticita, λ Coriolisův parametr, σ stabilitní parametr daný vztahem$\sigma =-\alpha \frac{\partial }{\partial p}ln\Theta$, přičemž ln Θ je přirozený logaritmus potenciální teploty Θ a α měrný objem; v vektor rychlosti proudění v dané izobarické hladině, R měrná plynová konstanta, T teplota, c_p měrné teplo při konstantním tlaku a Q tepelná funkce, která kvantifikuje množství neadiabatického tepla dodaného, resp. odňatého jednotce hmotnosti vzduchu (ideálního plynu) za jednotku času. V numerické předpovědi počasí se rovnice vertikální rychlosti v p-systému používá zpravidla ve tvaru odvozeném na základě kvazigeostrofické aproximace. Kromě samotného diagnostického určení vertikální rychlosti z prognostických dat se rovnice používá také při inicializaci vstupních dat.

rovnice, která je v z-systému obvykle uváděna ve tvaru
$\frac{d}{dt}\left(\xi +\lambda \right)=-\left(\xi +\lambda \right){\nabla }_H.v-k.{\nabla }_H\alpha \times {\nabla }_{H}p+k.\frac{\partial v}{\partial z}\times {\nabla }_H{v}_z,$
a v p-systému
$\frac{d}{dt}(\xi +\lambda )=-\left(\xi +\lambda \right){\nabla }_p.v+k.\frac{\partial v}{\partial p}\times {\nabla }_p\omega ,$
Symbol ξ představuje rel. vorticitu, λ Coriolisův parametr, t čas, v vektor rychlosti proudění, ${\nabla }_H.v$ značí horiz. divergenci proudění, ${\nabla }_H\alpha$ horiz. gradient měrného objemu, ${\nabla }_{H}p$ horiz. gradient tlaku vzduchu p, $\partial v/\partial z$ vertikální střih větru, ${\nabla }_H{v}_z$ horiz. gradient vert. složky rychlosti proudění v_z, k jednotkový vektor orientovaný ve směru vert. osy, ${\nabla }_p.v$ vyjadřuje izobarickou divergenci proudění, ${\nabla }_p\omega$ izobarický gradient vertikální rychlosti v p-systému ω.
Rovnici vorticity lze odvodit tak, že ve vyjádřeních pohybové rovnice pro první, resp. druhou horiz. složku rychlosti proudění zderivujeme všechny členy podle souřadnice y, resp. x a obě takto vzniklé rovnice od sebe odečteme. Rovnice vorticity patří spolu s rovnicí tendence relativní topografie k základním prognostickým rovnicím, které popisují mechanizmus tlakových změn v atmosféře a jeho souvislosti s dynamikou proudění vzduchu. Rovnice vorticity je důležitá v modelech používaných při numerické předpovědi počasí, které nejsou založeny na přímé integraci základních rovnic. Předpovědní význam rovnice vorticity spočívá v tom, že např. při geostrofíckém proudění umožňuje výpočet lokální změny výšky zvolené izobarické plochy. Rovnici vorticity poprvé použil L. Marchi v roce 1882. Její význam zdůraznil v roce 1922 A. A. Fridman, avšak k předpovědním účelům ji poprvé použil C. G. Rossby (1939). Rovnice vorticity ve výše uvedeném tvaru je určena pro popis proudění synoptického měřítka, kdy horiz. složky vorticity můžeme zanedbat. Při popisu proudění subsynoptického měřítka a analýze jeho dynamiky je nutné uvažovat všechny tři složky vektoru vorticity. V těchto případech se také rovnice vorticity užívá v obecném třísložkovém tvaru. Viz též teorie vývojová Sutcliffeova.

syn. brázda ekvatoriální, deprese rovníková.

syn. brázda rovníková, deprese ekvatoriální – mělký pás nízkého tlaku vzduchu mezi subtropickými pásy vysokého tlaku vzduchu obou polokoulí. Oblast rovníkové deprese je charakteristická téměř ideální barotropní atmosférou a vysokými hodnotami absolutní vlhkosti, které mohou i při nepatrné změně vertikální stability atmosféry způsobit výrazné výkyvy počasí. Osu rovníkové deprese tvoří intertropická zóna konvergence, která spolu s ní vykonává sezonní pohyb v meridionálním směru. Viz též cirkulace pasátová, buňka Hadleyova, klima dešťové tropické.

syn. klima ekvatoriální.

syn. proudění tryskové tropické – tryskové proudění na sev. polokouli v blízkosti rovníku. Má vých. směr, a proto se někdy označuje termínem „rovníkový východní jet stream“. Bývá součástí letního stratosférického tryskového proudění, je nejvýraznější od června do srpna. Jeho osa bývá ve výšce 20–30 km a nevzdaluje se od rovníku více než 15–20°. Rovníkové tryskové proudění se vyskytuje především nad již. Arábií, Afrikou, Indií a rovníkovými oblastmi Tichého oceánu. V šířkovém směru má rovníkové tryskové proudění relativně malý rozsah.

syn. tišiny tropické – pásmo bezvětří nebo slabých proměnlivých větrů v některých úsecích vnitřní části intertropické zóny konvergence. Námořnické označení pro rovníkové tišiny je doldrums.

nevh. označení pro intertropickou zónu konvergence, která ve skutečnosti nemá charakter atmosférické fronty.

nevh. označení pro tropický monzun.

syn. vzduch ekvatoriální.

okamžik, kdy Slunce při svém zdánlivém ročním pohybu po ekliptice projde rovinou světového rovníku v jarním nebo podzimním bodu. Jarní rovnodennost odděluje astronomické jaro od astronomické zimy, podzimní rovnodennost obdobně astronomický podzim od astronomického léta. Kvůli pozvolnému posunu jarního a podzimního bodu po světovém rovníku se obě rovnodennosti posouvají v čase, přičemž v současnosti nastává jarní rovnodennost kolem 20. března, podzimní rovnodennost nejčastěji 22. nebo 23. září. Viz též bouře rovnodennostní, deště rovnodennostní.

označení větrných bouří způsobených cyklonami, jejichž četnost má být nejvyšší v době kolem jarní a podzimní rovnodennosti. Tomuto rozdělení se nejvíce blíží tropické cyklony na severu Indického oceánu, kde se vyskytují po rovnodennostech a kde toto označení v polovině 18. století vzniklo. Naopak ve středních zeměp. šířkách nemá opodstatnění. Viz též cordonazo.

syn. analýza.

viz schopnost rozlišovací družicových dat, schopnost rozlišovací radarové informace.

1. geometrická rozlišovací schopnost, tedy nejmenší vzdálenost, na jakou mohou být dva radiometricky výrazné objekty blízko k sobě, aby je ještě bylo možné na družicovém snímku vzájemně odlišit. Bezprostředně souvisí s velikostí (rozměry) družicového pixlu, která je v rámci snímku proměnlivá; zpravidla se udává pro poddružicový bod neboli nadir družice a se vzdáleností od něj se rozlišovací schopnost zhoršuje. Samotná velikost pixlu v nadiru závisí na parametrech konkrétního přístroje (radiometru) meteorologické družice a na výšce její oběžné dráhy.
2. radiometrická rozlišovací schopnost, tedy minimální odstup fyzikální vlastnosti družicí snímaného objektu (např. jeho odrazivosti nebo teploty), aby tyto rozdíly bylo možné družicí ještě detekovat. Vyjadřuje se právě minimálním odstupem těchto hodnot, přičemž bezprostředně souvisí s bitovou hloubkou (tj. počtem bitů) používanou daným přístrojem pro vyjádření naměřené intenzity záření v jednom pixlu.

prostorové rozlišení (velikost pixelu) digitální radarové informace, běžné v současné době při operativních měřeních na rozsazích do 200 až 260 km, je 1×1 km horizontálně a 0,5 km vertikálně. Časové rozlišení (interval měření) bývá 5 – 15 minut. Radiolokační odrazivost je obvykle kvantifikována v 8 bitech (s krokem 0,5 dBZ), pro potřeby zobrazení pak ve 3 – 4 bitech.

rozdělení klimatického prvku v čase nebo prostoru, které je důsledkem časových změn a prostorové diferenciace klimatických jevů. U klimatických prvků, jevů a charakteristik studujeme jednak časové rozložení, tedy denní a roční chod, jednak jejich geogr. nebo plošné rozložení, zpravidla s pomocí kartografického znázornění. Vert. rozložení klimatických prvků nazýváme změnou klimatických prvků s nadm. výškou.

syn. spektrum  Marshallovo–Palmerovo – rozdělení velikosti dešťových kapek, které stanovili J. S. Marshall a W. M. Palmer v roce 1948 na základě měření na zemském povrchu. Vyjadřuje hustotu rozdělení četnosti f(D) [m^–3mm^–1] pro dešťové kapky o ekvivalentním průměru D [mm] a má tvar:
$f(D)=N_0\exp (-\lambda D),$
přičemž parametry rozdělení nabývají hodnot N₀ = 800 m^–3mm^–1 a λ = 4,1I_R^–0,21 mm^–1, kde I_R [mm.h^–1] značí intenzitu srážek. Marshallovo–Palmerovo rozdělení velikosti kapek se i v současnosti považuje za vhodnou reprezentaci časově a prostorově středovaného spektra velikosti dešťových kapek, zejména u deště z vrstevnaté oblačnosti středních zeměpisných šířek.

konečné stádium vývoje anticyklony, kdy ustává anticyklonální cirkulace a tlakový útvar zaniká. Rozpadající se anticyklona je obvykle teplou anticyklonou lépe vyjádřenou na výškových mapách než u zemského povrchu. Viz též anticyklolýza, slábnutí anticyklony.

syn. frontolýza.

atmosférická fronta, jejíž hlavní projevy slábnou či mizí a při jejímž přechodu se meteorologické prvky mění jen málo. Např. srážky slábnou nebo ustávají, oblačnost se rozpadá, vítr slábne a jeho stáčení se stává nevýrazným. Viz též frontolýza.

bezoblačný pruh, který lze pozorovat po průletu letadla tenkou vrstvou oblačnosti středního a horního patra. Rozpadový pruh se může vytvořit při ohřátí oblačného vzduchu, který obsahuje vodní kapky nebo ledové krystalky, horkými výfukovými plyny letadla. Při zvýšení teploty relativní vlhkost klesne, oblačné elementy se vypaří a v oblaku vzniká bezoblačná mezera. Alternativní vysvětlení pro vznik rozpadového pruhu při průletu letadla oblakem s přechlazenými kapkami spočívá v rychlém mrznutí přechlazených kapek nebo vzniku ledových krystalků v důsledku turbulence a poklesu tlaku vyvolaných průletem letadla. Vznikající ledové krystalky rostou v přesyceném prostředí a vypadávají do nižších hladin, kde se vypařují. Při pádu před vypařením mohou vytvářet virgu. Rozpadový pruh se může transformovat v tzv. oblačnou díru. Viz též pruh kondenzační, teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova.

syn. rozptyl záření v atmosféře.

viz rozptyl příměsí v ovzduší.

zmenšování koncentrace znečišťujících látek působené především turbulentní difuzí. Největší význam pro rozptyl znečišťujících příměsí v atmosféře mají turbulentní víry o rozměrech blízkých rozměrům kouřové vlečky nebo oblaku příměsi. Víry značně větší přenášejí vlečku (oblak) jako celek, víry značně menší způsobují mísení vzduchu uvnitř vlečky (oblaku) a v obou případech málo přispívají k rozptylu příměsí. Úroveň znečištění ovzduší je kromě rozptylu příměsí ovlivňována procesy samočištění ovzduší. Viz též model Suttonův.

syn. rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře – rozdělení elmag. záření z původního směru do nenulového prostorového úhlu vlivem molekul vzduchu (molekulární rozptyl) nebo kapalných či pevných atmosférických částic. Závisí na velikosti rozptylujících částic vůči vlnové délce záření, dále na jejich tvaru a elektrickém náboji; podle těchto vlastností vymezujeme mj. rozptyl Mieův a potažmo rozptyl Rayleighův. Podle případných změn vlnové délky rozptýleného záření rozeznáváme pružný a nepružný rozptyl záření, jehož příkladem je Ramanův rozptyl. V rámci rozptylové indikatrice lze rozptyl rozdělit na dopředný a zpětný, který způsobuje odraz záření v atmosféře. Spolu s absorpcí záření se tak rozptyl podílí na jeho extinkci. V meteorologii se nejčastěji uvažuje rozptýlené sluneční záření, při radiolokaci se využívá zpětného rozptylu radiových vln. Viz též rozptyl světla v atmosféře, polarizace elektromagnetických vln.

syn. záření difuzní, záření oblohy rozptýlené – krátkovlnné záření směřující dolů, dopadající na vodorovnou plochu z prostorového úhlu 2π po odstínění přímého slunečního záření, tj. po zakrytí slunečního disku. Vzniká rozptylem slunečního záření na molekulách vzduchu a na částicích atmosférického aerosolu, např. na vodních kapičkách, ledových krystalcích, různých prachových částicích apod. Nejsilnější rozptýlené sluneční záření přichází z úseku oblohy o šířce několika úhlových stupňů okolo slunečního disku a nazývá se cirkumsolární záření. Protože velikost rozptylu slunečního záření molekulami vzduchu je úměrná převrácené hodnotě čtvrté mocniny vlnové délky, je rozptýlené sluneční záření ve viditelné oblasti bohaté na světlo fialové a modré barvy, čímž se vysvětluje modrá barva oblohy. Rozptyl slunečního záření na větších částicích je však k vlnové délce neutrální, o čemž svědčí bílá barva ozářených oblaků. Vlnové délky rozptýleného slunečního záření se pohybují v rozmezí asi 0,2 až 10 µm. Za jasné oblohy při výškách Slunce větších než 30° nad obzorem roste intenzita rozptýleného slunečního záření v závislosti na zakalení atmosféry od 0,07 asi až do 0,24 kW.m^–2. Při oblačném počasí dosahuje ve stř. zeměp. šířkách max. intenzity asi 0,5 kW.m^–2, v polárních oblastech při současném výskytu sněhové pokrývky a tenké vrstvy oblaků dokonce až 0,7 kW.m^–2. Měří se difuzometry.

 

syn. světlo difuzní.

viz záření sluneční rozptýlené.

syn. záření sluneční rozptýlené.

prostorové rozložení intenzity záření rozptýleného určitou částicí nebo souborem částic. Vyjadřuje se pomocí rozptylového diagramu.

syn. diagram rozptýleného světla prostorový – diagram používaný při studiu různých problémů atmosférické optiky, který zobrazuje rozptylovou indikatrici. Střed diagramu leží v geometrickém středu částice rozptylující záření (nebo ve středu souboru takových částic). V každém směru se z něho vynáší na polopřímku množství záření rozptylovaného do jednotkového prostorového úhlu, jehož osou je zmíněná polopřímka. Protože se v atmosféře zpravidla setkáváme s rozptylem válcově symetrickým vzhledem ke směru rozptylovaných paprsků, zakresluje se obvykle pouze řez rozptylovým diagramem, který obsahuje rozptylovaný paprsek. Předpokladem této válcové symetrie je nulová polarizace světla před uvažovaným rozptylem, čemuž vcelku dobře vyhovují paprsky přímého slunečního záření. Viz též rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře.

proces postupného zanikání mlhy, kdy se meteorologická dohlednost zvyšuje z hodnot původně pod 1 km na více než 1 km. K rozpouštění radiačních mlh dochází vlivem prohřívání vzduchu a rozvoje vertikálního promíchávání vzduchu během dopoledních hodin. Faktorem, který obecně napomáhá rozpouštění mlhy, je např. zesílení horizontálního proudění nebo vymývání padajícími srážkami. Při zabezpečování leteckého provozu se na některých letištích provádí umělé rozpouštění mlhy, k němuž se používá speciálních hořáků, které produkují umělá kondenzační nebo ledová jádra.

modifikace původní Fujitovy stupnice hodnotící intenzitu tornád, k čemuž používá 28 indikátorů poškození, a to především různých druhů staveb podle jejich funkce (např. škol nebo nákupních center, jejichž robustnost se v rámci USA příliš neliší). Každý indikátor pak obsahuje 3-12 stupňů poškození, ze kterých se určuje intenzita tornáda. Oproti původní Fujitově stupnici jsou v rozšířené stupnici sníženy odhady maximální rychlosti větru u silnějších tornád. Rozšířená Fujitova stupnice byla zavedena v USA v roce 2007, používaná se i v některých dalších zemích. Viz též stupnice Fujitova mezinárodní.

Stupeň	Odhad max. rychlosti větru
EF0	29–38 m.s–1
EF1	38–49 m.s–1
EF2	50–60 m.s–1
EF3	61–74 m.s–1
EF4	74–89 m.s–1
EF5	> 89 m.s–1

zřídka užívané české označení pro split frontu.

blesk, jehož viditelná část se větví v souvislosti s větvením vůdčího výboje. K rozvětvení velmi často dochází v případě blesků mezi oblaky. Pokud je rozvětvený blesk mezi oblakem a zemí, končí boční větve ve většině případů v atmosféře, přičemž od hlavního kanálu blesku ke koncům větví jejich intenzita slábne. V méně než 5 % případů dosáhne země i některá z bočních větví rozvětveného blesku, přičemž intenzita boční větve může být slabší nebo stejně silná jako hlavní větev. Viz též blesk čárový.

geomorfologický útvar, kterým vede orografická rozvodnice.

hranice, která rozděluje odtok do sousedních povodí. Rozlišujeme orografické rozvodnice, určené tvarem reliéfu a rozdělující povrchový odtok, a rozvodnice podzemní vody, označované též jako hydrogeologické.

populární námořnický výraz pro bouřlivou oblast oceánů jižně od 40° j. š. se silnými a značně stálými západními větry mírných šířek. Obdobnými výrazy jsou padesátky zuřící a šedesátky ječící.

anemometr, který pozorovatel drží při měření v ruce ve výšce asi 2 m nad zemí. Používá se pro operativní měření v terénu, která mají informativní charakter. Nejčastěji se používají přístroje s přímým čtením okamžité rychlosti větru, méně mech. přístroje, které měří prům. rychlost větru za stanovené období expozice (60 až 100 s). Jako čidla se používá zpravidla miskový anemometr. Na profesionálních stanicích ČR se používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému.

označení směru větru podle dělení kompasové růžice. Termín rumb se v češtině používá ojediněle a je převzat z ruštiny. Vyskytuje se v názvech přístrojů měřících společně rychlost a směr větru, např. anemorumbometr.

Termín je přejat z rus. румб [rumb] „kompasový dílek“. Vyskytuje se v názvech přístrojů měřících společně rychlost a směr větru, např. anemorumbometr.

viz rychlost větru.

viz šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře.

viz rychlost frikční.

1. vektor, který popisuje pohyb zvolené vzduchové částice v určitém místě atmosféry v daném časovém okamžiku (angl. wind velocity). Směr opačný horiz. složce tohoto vektoru označujeme jako směr větru, vert. složku jako vertikální rychlost.
2. jeden ze základních meteorologických prvků, který vyjadřuje velikost horiz. složky vektoru větru (angl. wind speed). Rychlost větru se udává v m.s^–1, v uzlech (knotech), v km.h^–1, případně v mph (míle za hodinu). Při měření větru je jako rychlost větru označován průměr velikosti vektoru větru za určitý časový úsek (nejčastěji 10 minut), takže ji můžeme označit i jako n-minutovou rychlost větru. V letecké meteorologii je rychlost větru definována jako desetiminutový průměr pro zprávy METAR a SPECI a jako dvouminutový průměr pro místní pravidelné a mimořádné zprávy. Takto stanovená rychlost větru slouží mj. k pojmenování větru pomocí Beaufortovy stupnice větru. Pro odpovídající časový úsek se dále uvádí maximální rychlost větru, při výpočtu směru větru pak průměrná rychlost větru ve smyslu velikosti průměrného vektoru větru. Viz též pulzace větru, náraz větru, húlava, extrémy rychlosti větru.

viz šíření zvuku v atmosféře.

syn. potenciál divergenční – skalární funkce φ, popisující pole divergentního nevírového horiz. proudění v atmosféře, definovaná až na aditivní konstantu vztahy:
$v_x=\frac{\partial \phi }{\partial x},v_y=\frac{\partial \phi }{\partial y}.$
kde v_x a v_y značí složku x a y rychlosti proudění. Používá se v dynamické meteorologii k vyjádření nevírových složek rychlosti proudění zejména ve vztazích odvozených z pohybových rovnic.

(Spinning Enhanced Visible and InfraRed Imager) – zobrazovací radiometr družic MSG. Tento pasivní radiometr používá celkem 12 spektrálních kanálů, v nichž snímá celý zemský disk s periodou 15 minut, resp. severní část polokoule s periodou 5 minut. Rozlišení přístroje v nadiru je 3 km s výjimkou kanálu HRV (High Resolution Visible) s rozlišením 1 km.