Elektronický meteorologický slovník

stanovení vektoru větru, popř. jeho časových fluktuací. Zpravidla se měří jen horiz. složka tohoto vektoru, a to jeho velikost neboli rychlost větru a směr, jemuž opačný je směr větru. Vert. složka vektoru větru neboli vertikální rychlost se zjišťuje pouze pro speciální účely. K přímému měření rychlosti větru se používají různé druhy anemometrů, z nichž některé měří současně i směr větru. Ten lze určit i pomocí větrné směrovky, příp. větrného rukávu.
Přízemní vítr se měří během určitého časového intervalu, na čes. stanicích převážně od roku 2010 v délce 10 minut. Kromě desetiminutové rychlosti větru se v týchž časových invervalech stanovuje i průměrná a maximální rychlost větru a jim odpovídající směry větru; zaznamenává se i čas výskytu nejvyšší denní hodnoty maximální rychlosti větru. Před automatizací se na přízemních synoptických stanicích vyhodnocovala z anemogramů desetiminutová rychlost větru, dále pak rychlost větru v nárazu, a to v případě, že přesáhla průměrnou alespoň o 5 m.s^-1. Na klimatologických stanicích se odhadovala 4-minutová rychlost větru podle měření anemoindikátoru. Pro odhad rychlosti větru se užívala a i v současnosti je v případě potřeby možné užít Beaufortovu stupnici větru.
Hlavními nástroji měření výškového větru jsou různé způsoby měření větru radiotechnickými prostředky, v mezní vrstvě atmosféry lze využít rovněž meteorologických stožárů.