Elektronický meteorologický slovník

viz index lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu, refrakce atmosférická.

slang. označení pro proudění vzduchu na návětrné straně orografické, popř. jiné překážky, pokud ještě není touto překážkou ovlivněno. Ve stejném smyslu při modelových nebo laboratorních experimentech proudění na vstupní návětrné straně modelové domény.

jeden z parametrů proudu blesku. Je vyjádřen vztahem
$Q_b=\int i.dt$
kde i značí proud blesku a t dobu jeho trvání. Udává se buď náboj dílčího výboje blesku, nebo náboj celého blesku.

horní část bouřkového oblaku nese převážně kladné náboje, zatímco dolní část náboje záporné. Tímto prostorovým rozdělením náboje je vytvořena hlavní el. struktura bouřkového oblaku, který se chová jako vert. el. dipól. Střed kladně nabitého pólu obvykle leží v oblasti izotermy –20 °C, střed záporně nabitého pólu je umístěn poněkud nad nulovou izotermou. Hodnota těchto nábojů odpovídá řádově několika stovkám coulombů. Kromě hlavního dipólu může vzniknout při základně oblaku menší centrum kladných nábojů. Viz též moment dipólu bouřkového oblaku.

méně vhodné označení pro termickou turbulenci, vytvořenou v důsledku vertikální instability atmosféry.

syn. superadiabatický – vertikální teplotní gradient v atmosféře y = –∂T / ∂z, jehož velikost převyšuje hodnotu adiabatického gradientu. Obvykle se pod pojmem nadadiabatický vert. gradient teploty rozumí vert. teplotní gradient větší, než je hodnota suchoadiabatického gradientu, tj. změna teploty větší než 1 K na 100 m. Viz též gradient autokonvekční.

syn. zenit.

1. bod na průsečíku nebeské sféry s polopřímkou vedenou z místa pozorovatele dolů, kolmo k horizontální rovině. Protilehlý bod se nazývá zenit.
2. v družicové meteorologii syn. pro poddružicový bod.

Termín pochází z arabského naẓīr „protilehlý, protější“, zde ve smyslu naproti zenitu.

vert. vzdálenost hladiny, bodu nebo definovaného místa od stř. hladiny moře. V angl. terminologii se pro nadmořskou výšku používají termíny: „elevation“, jde-li o nadm. výšku objektů na zemském povrchu nebo objektů pevně spojených se zemským povrchem a „altitude“, jedná-li se o nadm. výšku objektů nad zemským povrchem; nebo obecnější termín „height above mean sea level“. V češtině a slovenštině existuje jediný termín „nadmořská výška“.

nadmořská výška pozemku meteorologické stanice v místě, kde je umístěn srážkoměr; pokud stanice nemá srážkoměr, je to nadm. výška pozemku stanice v místě, kde je umístěn staniční teploměr; nemá-li stanice ani srážkoměr, ani teploměr, nadm. výška stanice je definována jako prům. nadm. výška terénu okolí stanice.

nadmořská výška senzoru tlakoměru; u dříve používaných rtuťových tlakoměrů nadm. výška nulového bodu stupnice těchto tlakoměrů.

zásobník na rtuť obvykle válcového tvaru, do kterého zasahuje otevřený konec barometrické trubice rtuťového tlakoměru. Ve vztahu k trubici může mít nádobka dno pohyblivé, jako ve Fortinově tlakoměru, nebo pevné, jako u tlakoměru s redukovanou stupnicí. Viz též násoska, tlakoměr nádobkový, tlakoměr nádobkový-násoskový.

rtuťový tlakoměr konstruovaný tak, že barometrická trubice svým dolním koncem zasahuje pod hladinu rtuti v nádobce. Při změnách tlaku vzduchu se mění výška hladiny rtuti jak v barometrické trubici, tak v nádobce. Nádobkový tlakoměr s pevným dnem, používaný u nás dříve často jako staniční tlakoměr, používá redukovanou stupnici, čímž bere v úvahu změny výšky hladiny rtuti v nádobce tlakoměru při změnách tlaku vzduchu, tj. délky rtuťového sloupce. Přesnost údaje takového tlakoměru, která se zjišťuje pouze podle polohy hladiny rtuti v barometrické trubici, je ovlivňována nedodržením předepsaného vnitřního průřezu nádobky a barometrické trubice i množstvím rtuti v přístroji. Nádobkový tlakoměr s pohyblivým dnem, např. tlakoměr Fortinův, umožňuje nastavení hladiny v nádobce k pevnému bodu odpovídajícímu nule stupnice, čímž odstraňuje tyto zdroje chyb. V obou případech se čte na stupnici pouze jeden údaj výšky rtuťového sloupce. Viz též tlakoměr nádobkový–násoskový, nádobka tlakoměru.

rtuťový tlakoměr konstruovaný tak, že do nádobky zcela zaplněné rtutí jsou vzduchotěsně zapuštěny svými dolními konci barometrická trubice a na svém horním konci otevřená krátká skleněná trubice o stejném průřezu, v níž se při měření vytváří krátký sloupec rtuti. Výška rtuťového sloupce je dána rozdílem výšky hladiny rtuti v barometrické a krátké trubici. Nádobka má vždy pohyblivé dno, jímž se při měření nastaví horní hladina rtuťového sloupce v krátké trubici tak, aby splynula s nulovým bodem stupnice tlakoměru. Jako tlakoměr nádobkový–násoskový je konstruován tzv. kontrolní tlakoměr (Wildův–Fuessův). Vzhledem k tomu, že konstrukce nádobkového–násoskového tlakoměru prakticky odstraňuje vliv kapilární deprese na údaje tlaku vzduchu, má tento barometr vyšší přesnost než např. staniční tlakoměr, a proto se dříve často používal jako cestovní přístroj při kalibraci na met. stanicích. Viz též tlakoměr nádobkový.

syn. jev Dellingerův – náhlá změna fyz. stavu nižší ionosféry ve výšce 60 až 80 km. Vzniká prudkým zesílením ionizace ionosférické vrstvy D, které je vyvoláno zvětšením ultrafialového záření při chromosférické erupci na Slunci. Projeví se náhlým vymizením příjmu vzdálených krátkovlnných rádiových stanic na polokouli osvětlené Sluncem. Jev trvá několik desítek minut až několik hodin. Uvedenou poruchu poprvé popsal J. H. Dellinger v r. 1935.

viz zpráva o náhlé změně počasí.

syn. oteplení stratosférické náhlé.

syn. ohřev stratosférický náhlý – prudké zvýšení teploty vzduchu ve stratosféře až o 50 °C během několika dnů, k němuž dochází v důsledku významného narušení cirkumpolárního víru prostřednictvím planetárních vln. Náhlé stratosférické oteplení ovlivňuje podmínky v celé stratosféře (nejen v polárních, ale i v rovníkových oblastech), dále v troposféře, mezosféře, a dokonce i v ionosféře.
Rozeznáváme dvě kategorie náhlých stratosférických oteplení. Slabé oteplení se objevuje na severní i jižní polokouli často několikrát během chladného půlroku. Nastává při  časově omezeném zeslabení, nikoli však rozpadu cirkumpolárního víru. Na severní polokouli pak přibližně jednou za dva roky dojde i k tzv. hlavnímu neboli silnému oteplení, jehož klíčovým znakem je na 60° sev. šířky v izobarické hladině 10 hPa (ve výšce asi 33 km) změna zimní západní cirkulace na východní. Cirkumpolární vír se může také rozdělit na dva samostatné víry. Na jižní polokouli je hlavní stratosférické oteplení pozorováno pouze výjimečně (např. v roce 2002), neboť antarktický cirkumpolární vír je oproti arktickému stabilnější díky menšímu vlnovému působení pevnin a hor ve středních a vyšších zeměpisných šířkách jižní polokoule. Po odeznění náhlého stratosférického oteplení se obnovuje zimní západní cirkulace.

Stratosférické oteplení poprvé pozoroval R. Scherhag v Berlíně v r. 1952, odtud zast. označení tohoto jevu jako berlínský fenomén.

syn. předpověď počasí slepá – předpověď počasí založená na náhodném výběru jedné z většího počtu variant, které mohou být omezeny např. variačním rozpětím určitých meteorologických prvků. Lze ji tedy přirovnat k tahání lístků, na nichž jsou napsány tyto jednotlivé varianty, z osudí. Nejde o předpověď, jež by se v meteorologii používala k vlastním prognózním účelům. Může však nalézt určité uplatnění např. ve srovnávacích studiích sloužících k hodnocení úspěšnosti jednotlivých metodik používaných v meteorologických předpovědích.

nepravidelně nastávající sucho, trvající několik týdnů, měsíců i roků a projevující se odchylkami indexů sucha od klimatologického normálu pro danou oblast a fázi roku. V oblastech s humidním klimatem a rovnoměrným ročním chodem atmosférických srážek je sucho vždy nahodilé. Ve stř. Evropě vznikají epizody sucha v důsledku nadnormálně četného výskytu anticyklonálních synoptických typů, při nichž se nad evropskou pevninou často vytvářejí blokující anticyklony. Velká nebezpečnost nahodilého sucha spočívá mj. v jeho neočekávaném, pozvolném nástupu a obtížné predikci, založené na případné závislosti nahodilého sucha v daném regionu na některé z klimatických oscilací.

v meteorologii označení ploché, rozšiřující se horní části cumulonimbu často ve tvaru podobném kovadlině. Její vnější vzhled má hladkou, vláknitou, nebo i žebrovitou strukturu. Horní okraj kovadliny je často plochý vlivem zadržující vrstvy vzduchu nad oblakem. V oblasti vyústění výstupného proudu oblaku lze na  kovadlině zaznamenat přítomnost přestřelujícího vrcholku. Kovadliny se mohou šířit od centra oblaku na vzdálenost stovek kilometrů po větru, dále pak někdy i proti větru a do stran.
Morfologická klasifikace oblaků označuje kovadlinu (angl. anvil) jako zvláštnost s názvem incus, která se vyskytuje u oblaků Cb capillatus.
Kovadlina se může transformovat na oblaky druhu Ci nebo Cs s označením cumulonimbogenitus, které existují i po rozpadu mateřského oblaku. Viz též genitus.
 

odvětví aplikované meteorologie, jež využívá zejména poznatků synoptické a dynamické meteorologie pro řešení speciálních otázek souvisejících s lodní dopravou po mořích a oceánech. Jejím cílem je přispět k bezpečnosti a hospodárnosti lodního provozu.

meteorologická stanice na stacionární meteorologické lodi, na majákové lodi nebo na těžní plošině, která provádí přízemní a aerol. měření, případně také oceánologická měření (vertikální profil teploty a slanosti mořské vody, znečištění moře apod.). Základním předpokladem je odpovídající tech., personální a komunikační vybavení a zachování stanovené polohy měření.

syn. soumrak nautický –  fáze soumraku, která večer následuje po občanském soumraku, resp. mu ráno předchází. Při námořním soumraku je střed slunečního disku mezi 6° a 12° pod geometrickým obzorem. V této době lze zpravidla rozeznávat obrysy předmětů, zároveň je na obloze možno pozorovat jasná souhvězdí sloužící k orientaci. Na straně orientované ke Slunci bývá ještě viditelný mořský obzor, který se dříve používal k navigaci. Po námořním soumraku večer následuje, resp. mu ráno předchází astronomický soumrak.

1. zkrácené označení pro zrnitou námrazu;
2. v tech. praxi zkrácené označení pro některé formy námrazků.
Z hlediska struktury rozeznáváme tři druhy námrazy: námraza krystalická (jinovatka), námraza zrnitá a námraza průsvitná. V letectví se z technického hlediska dle tvaru námrazy používá také termínů beztvará, profilová a žlábkovitá námraza, v silniční dopravě se pojmem námraza rozumějí všechny formy ledových usazenin na vozovkách, včetně náledí a zmrazků. Viz též jevy námrazové, intenzita námrazy na letadlech.

viz mlha mrznoucí.

meteorologická stanice specializovaná na měření námrazků. Na těchto stanicích se také měří teplota a vlhkost vzduchu a rychlost a směr větru.

zařízení, kterým se na vybraných stanicích určuje hmotnost a rozměr námrazku.

syn. námrazky.

syn. jevy námrazkové – souhrnné označení pro námrazové jevy, ledovku, lepkavý sníh a složené námrazky. Mezi námrazky se tedy nepočítá jíní, náledí ani zmrazky. Všechny druhy námrazků se liší jak vzhledem, tak původem, ovšem přechod od jednoho druhu k jinému nebývá ostrý, protože podmínky vzniku jednotlivých druhů nebývají zřetelně vymezeny, a proto hodnoty teploty vzduchu, které se uvádějí jako typické pro vznik určitých námrazků, mají jen orientační význam. V tech. praxi se někdy místo námrazků používá termínu námraza. Námrazky mohou při větších hmotnostech a zvláště při současném působení větru způsobit škody na dřevinách, el. a telefonních vedeních, rozhlasových a televizních vysílacích anténách apod. Typickými škodami způsobenými námrazky na dřevinách jsou vrcholové zlomy stromů, jejichž výskyt charakterizuje klimatická oblast s těžkými námrazky. Námrazky jsou nebezpečným jevem také v letectví, kde mohou ohrozit bezpečnost leteckého provozu, usazují-li se na povrchu letadla za letu. V letectví jsou pro námrazky zavedeny speciální termíny, a to beztvará, profilová a žlábkovitá námraza. Námrazky na vodičích el. vedení dosahují max. hmotnost na Českomoravské vrchovině, a to až 15 kg.m^–1; jejich měrná hmotnost bývá 200 až 500 kg.m^–3. Námrazky patří mezi hydrometeory. Viz též cyklus námrazový, měření námrazků, intenzita námrazku.

zařízení, průběžně zaznamenávající hmotnost námrazy (námrazků) usazené na svislé tyči kruhového průřezu. Kruhový průřez tyče vylučuje závislost hmotnosti usazeného námrazku na směru větru. Dříve se pro námrazoměr používalo označení geligraf. První námrazoměr s mech. převodem, registrující na chronografu hmotnost vrstvy usazených tuhých srážek na měrném válci, sestrojil M. Konček (geligraf Končekův). Používal se na několika horských stanicích na Slovensku. Novější námrazoměry užívají el. snímač hmotnosti s možností dálkové registrace a ukládání dat. Viz též měření námrazků.

mapa námrazových oblastí vymezených podle výskytu max. velikosti námrazků, vyjádřené buď max. hmotností, nebo tloušťkou vrstvy v n-letém pozorování na definovaném povrchu vzorku. V ČR se používá pro techn. účely námrazová mapa, na níž jsou podle výskytu námrazků na námrazkoměrné tyči vymezeny oblasti s lehkými, středními, těžkými, popř. s kritickými námrazky. V praxi se pro uvedené oblasti používá jen označení lehká, střední atd. námrazová oblast. Námrazová mapa je každoročně zpřesňována po zhodnocení námrazového období. Využívá se především k projektování venkovních el. vedení. Viz též měření námrazků.

ledová usazenina tvořící se obvykle zmrznutím přechlazených kapek mlhy nebo oblaku na předmětech, jejichž povrchová teplota je pod nebo slabě nad 0 °C. Rozlišují se tři druhy námrazových jevů, a to krystalická námraza, nazývaná též jinovatkou, zrnitá námraza, nazývaná též zkráceně námrazou, a průsvitná námraza. Námrazové jevy patří mezi hydrometeory.

viz krupky.

časový interval, ve kterém lze očekávat v daném místě nebo oblasti tvoření tuhých usazených atmosférických srážek. Na území ČR v nadm. výškách do 1 000 m n. m. trvá námrazové období zpravidla od 1. 11. do 31. 3. Termín námrazové období se dříve používal v jiném smyslu, a to pro období skutečného výskytu námrazků, které se nyní označuje jako námrazový cyklus. Během jednoho námrazového období se tedy může vyskytnout několik námrazových cyklů oddělených obdobími bez námrazků. Termín námrazové období se používá především pro potřeby energetiky.

období, které v daném místě začíná prvním usazováním námrazků a končí tím, že se všechny námrazky vypaří (sublimují), roztají nebo opadnou. Viz též období námrazové, námraza.

viz mrholení mrznoucí.

viz déšť mrznoucí.

dle obvyklé obecné definice částice o velikostech v rozmezí 1 – 100 nm tj. 10^–9 – 10^–7 m. Jako součást atmosférického aerosolu tvoří jeho velmi jemné frakce a rozměrově odpovídají Aitkenovým jádrům. Přirozeně vznikají zejména procesem atmosférické nukleace a mohou být též antropogenního původu jako produkty různých technologií, automobilového provozu apod. V souvislosti se znečištěním ovzduší představují značný hygienický problém, neboť mnohdy obsahují toxické nebo karcinogenní složky a pro své malé rozměry mohou uvnitř lidského těla pronikat buněčnými membránami, do krevního řečiště apod.

Termín se skládá z řec. νᾶνος [nanos] „trpaslík“ a slova částice.

syn. tlak vodní páry.

syn. poryv větru – prudké krátkodobé zvýšení rychlosti větru oproti jejímu desetiminutovému průměru, přičemž může dojít i k náhlému, často přechodnému stočení větru. Délka nárazu větru je zpravidla uvažována mezi 1 a 20 s (srov. pulzace větru, resp. húlava). Prahové hodnoty převýšení rychlosti větru se mohou v různých zemích či aplikacích lišit. Ve zprávách SYNOP z Česka se náraz větru uvádí, pokud maximální rychlost větru za posledních 10 minut před termínem zprávy překročí desetiminutovou rychlost větru o 5 m.s^–1 a/nebo v období stanoveném pro průběh počasí dosáhne nejméně 11 m.s^–1. V případě, že rychlost větru v nárazu vystoupí na 20 m.s^–1 nebo více, je vydána zpráva BOUŘE. V letecké meteorologii se nárazem větru rozumí odchylka maximální rychlosti větru od průměru za posledních 10 minut před pozorováním, a to o 10 kt nebo více ve zprávách METAR a SPECI, resp. o 5 kt nebo více v případě místních pravidelných a mimořádných zpráv, jsou-li uplatněny postupy pro snižování hluku.
Nárazy větru bývají vyvolány mech. nebo termickými vlivy a v některých případech mají znatelnou opakovací frekvenci. K nárazům větru typicky dochází kvůli turbulenci nebo působením závětrných vírů, dále např. při húlavách, přechodech atmosférických front apod. V odborném slangu se někdy jako náraz větru označuje maximální rychlost větru za určité delší období (maximální denní náraz větru apod.). Viz též amplituda nárazu větru, vítr nárazovitý, gust fronta.

viz vítr nárazovitý.

vítr, jehož rychlost kolísá natolik, že opakovaně dochází k nárazům větru. Viz též pulzace větru.

(NMC) – jedna ze složek Globálního systému pro zpracování dat a předpovědi. Národní meteorologické centrum plní funkce tohoto systému na národní úrovni, včetně poskytování meteorologických informací uživatelům. Národním meteorologickým centrem České republiky je Český hydrometeorologický ústav.

(National Aeronautics and Space Administration, Národní úřad pro letectví a kosmonautiku) – vládní agentura USA, spolupracující s NOAA na vývoji a provozu amerických geostacionárních i polárních meteorologických družic. Na rozdíl od NOAA provozuje nebo se podílí na vývoji a provozu i různých výzkumných družic.

1. na jednom konci uzavřená skleněná trubice tvořící součást rtuťového tlakoměru zahnutá do tvaru písmene „U“, která má stejný průřez v místech, kde se pohybuje horní a dolní hladina rtuti. Viz též nádobka tlakoměru;
2. trubice tvořící součást plovákového ombrografu zahnutá do tvaru obráceného písmene „U“, která slouží k jednorázovému rychlému výtoku vody z plovákové komory, jakmile její hladina dosáhne nastavené úrovně.

syn. tlakoměr sifonový – rtuťový tlakoměr, v němž je jako barometrická trubice použita násoska, resp. jednoduchá U-trubice, eventuálně s krátkým a dlouhým ramenem, kde se musí číst polohy horní hladiny (v dlouhém rameni s vakuem nad touto hladinou) a dolní hladiny (v krátkém rameni otevřeném okolnímu tlaku). Délka rtuťového sloupce se stanoví jako rozdíl úrovně horní a dolní hladiny rtuti. Vzhledem k nižší přesnosti není příliš vhodný pro met. účely.

nastavení výškoměru na takovou hodnotu tlaku vzduchu, při níž přístroj udává výšku nad zvolenou referenční hladinou, např. nad dráhou letiště nebo nad hladinou moře, nebo nad tzv. převodní hladinou udává letovou hladinu. Po průletu převodní hladinou je nastaven tlak 1 013 hPa, převodní hladinou je v ČR zpravidla výška 5 000 FT MSL.

počáteční stadium letní monzunové cirkulace, kdy se do dané oblasti pomalu rozšiřuje vzduchová hmota přinášená letním monzunem. Má-li počátek monzunových dešťů prudký nástup, mluvíme o vpádu monzunu.

křivka na termodynamickém diagramu, vyjadřující vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi teplotou a tlakem) při adiabatickém ději v nasyceném vzduchu, který může obsahovat i zkondenzovanou vodu v kapalné fázi. Sklon křívky  tedy odpovídá nasyceně adiabatickému teplotnímu gradientu a slabě závisí na množství zkondenzované kapalné vody. Protože teplo potřebné ke změně teploty kapalné vody přítomné v nasyceném vzduchu je velmi malé, je rozdíl mezi nasycenou adiabatou a pseudoadiabatou zanedbatelný. Na termodynamickém diagramu se proto při znázornění adiabatického děje v nasyceném vzduchu používají pseudoadiabaty. V americké terminologii se nasycená adiabata označuje jako vlhká adiabata.

syn. pára nasycená.

pára sytá – plynná fáze dané látky, nalézající se ve stavu termodynamické rovnováhy s kapalnou (v případě sublimace s pevnou) fází téže látky při rovinném tvaru fázového rozhraní. Za této rovnováhy je tok molekul směřující přes fázové rozhraní z kapalné (pevné) do plynné fáze stejně velký jako tok opačný. Vztah mezi tlakem nasycené páry a teplotou udává Clausiova–Clapeyronova rovnice. Na fázovém diagramu je vztah mezi tlakem a teplotou nasycené páry zobrazen křivkou vypařování, nazývanou též křivka nasycených par. V meteorologických aplikacích jde zpravidla o nasycenou vodní páru a v praxi se pro přibližné vyjádření závislosti jejího tlaku na teplotě používá např. Magnusův vzorec. Při teplotách pod teplotou trojného bodu rozlišujeme nasycenou vodní páru nad povrchem přechlazené vody a nasycenou vodní páru nad ledem.
U zakřiveného rozhraní fází vzniká složitější situace. Pro kladné zakřivení fázového rozhraní (např. u vodních kapiček) při dané teplotě roste tlak nasycené páry se zvětšujícím se zakřivením. Při záporném zakřivení (např. tvar vodní hladiny v kapiláře se stěnami smáčitelnými vodou) je tomu naopak. Příslušné kvantitativní vyjádření této závislosti poskytuje Thomsonův vztah. U vodních roztoků závisí tlak nasycené vodní páry též na koncentraci příměsi a u disociovaných roztoků (elektrolytů) na jejím druhu. Příslušnou závislost udává Raoultův zákon. Uvedené skutečnosti mají podstatný význam ve fyzice oblaků a srážek, zejména pak v mikrofyzice oblaků a srážek.

nesprávný název pro půdu s rel. vysokým obsahem vody, který se blíží max. vodní kapacitě půdy po nadměrném zavlažení shora srážkami.

adiabatický teplotní gradient částice nasyceného vzduchu, která může obsahovat i kondenzovanou vodu. Lze jej vyjádřit přibližným vztahem
${\gamma }_s={\left(-\frac{dT}{dz}\right)}_s\cong {\gamma }_d\frac{1+\frac{\mathrm{\ε}{L}_v{e}_w}{R_{d}Tp}}{1+\frac{{\mathrm{\ε}}^2{L}_v^2{e}_w}{c_{pd}{R}_d{T}^{2}p}},$
kde dT je změna teploty, dz změna výšky, γ_d suchoadiabatický teplotní gradient, ε = 0,622 je poměr měrné plynové konstanty suchého vzduchu a měrné plynové konstanty vodní páry, L_v je latentní teplo výparu, R_d měrná plynová konstanta suchého vzduchu, e_w tlak nasycené vodní páry vzhledem k vodě při teplotě T, c_pd měrné teplo suchého vzduchu při konstantním tlaku vzduchu p. Hodnota nasyceně adiabatického teplotního gradientu závisí na teplotě a tlaku vzduchu v rozsahu přibližně od 0,2 do 1,0 K na 100 m výšky. Při teplotě 0 °C a tlaku vzduchu 1 000 hPa nabývá nasyceně adiabatický teplotní gradient hodnoty 0,6 K na 100 m. Přibližný vztah uvedený výše zanedbává množství tepla potřebné ke změně teploty kondenzované vody, a tedy i rozdíl mezi vratným nasyceně adiabatickým gradientem a pseudoadiabatickým teplotním gradientem. Při nasycení nad ledem lze použít stejný vztah, v němž však nahradíme latentní teplo výparu latentním teplem sublimace a použijeme tlak nasycené vodní páry vzhledem k ledu. Někdy se nasyceně adiabatický teplotní gradient chybně označuje jako gradient vlhkoadiabatický (toto označení je obvyklé v amerických textech, v češtině se u nasyceného vzduchu nepoužívá). Viz též adiabata nasycená, Clausiova–Clapeyronova rovnice, děj adiabatický.

v atm. podmínkách stav nasycené vodní páry; jde o rovnovážný stav systému vodní pára a kapalná voda, popř. vodní pára a led. Ve stavu nasycení tok molekul vody z povrchu kapalné vody, popř. ledu, do vodní páry odpovídá toku molekul vody z vodní páry do kapalné vody, popř. ledu. Viz též vzduch nasycený, vzduch přesycený, tlak nasycené vodní páry vzhledem k vodě, tlak nasycené vodní páry vzhledem k ledu.

vlhký vzduch, který je nasycen vodní párou, tzn., že parciální tlak vodní páry při teplotě vlhkého vzduchu odpovídá stavu nasycení, zpravidla uvažovanému vůči rovinnému vodnímu povrchu (není-li v kontextu konkrétně uvedeno jinak). Relativní vlhkost nasyceného vzduchu je 100%. Rozlišujeme vzduch nasycený vodní párou vzhledem k vodě a vzhledem k ledu. Pojem nasycený vzduch se v meteorologii běžně užívá, jde však o terminologické zjednodušení (terminologickou zkratku). Věcně korektní by mělo být: vzduch obsahující nasycenou vodní páru. Viz též  vzduch suchý, vzduch nenasycený, vzduch přesycený, rovnice Clausiova–Clapeyronova.

syn. soumrak námořní.

souborné označení pro změny hodnot meteorologických prvků na návětří orografických překážek, tedy i v jejich předpolí. Návětrný efekt způsobuje mj. zvětšování oblačnosti a snižování výšky základny oblaků. Podílí se na orografickém zesílení srážek a tím i následně na vzniku závětrného efektu. Návětrný efekt působí i na strmých mořských pobřežích, v Evropě např. ve Skotsku a v Norsku. Viz též srážky orografické, efekt nálevkový.

svah spolu s předpolím orografické překážky, orientovaný proti směru proudění, v klimatologickém smyslu proti směru převládajícího větru, kde se již projevuje návětrný efekt. Návětří se vyznačuje především větší oblačností a většími úhrny srážek než závětří.

obecně pohybové rovnice popisující proudění vazké tekutiny. Vyjadřují skutečnost, že zrychlení individuální částice tekutiny je rovno sumě na ni působících sil vztažených k jednotce hmotnosti. Pro aplikace vztahované k atmosféře do těchto sil patří především síla tlakového gradientu, Coriolisova síla, síla zemské tíže, event. vazké tření. Do Navierových–Stokesových rovnic se obvykle zahrnuje i rovnice kontinuity, která musí být uvažována v úplném tvaru, chceme-li zahrnout vlivy stlačitelnosti vzduchu. Uvažujeme-li rychlost proudění jako součet rychlosti průměrované za vhodný časový interval a rychle fluktuující turbulentní složky, jež se přes průměrovanou rychlost překládá, lze Navierovy–Stokesovy rovnice prostřednictvím časového průměrování jejich členů upravit na Reynoldsovy rovnice, v nichž je přímo vyjádřeno turbulentní tření. V pracovním slangu používaném v tematické oblasti modelů numerické předpovědi počasí se pojem Navierovy–Stokesovy rovnice běžně, ale poněkud nepřesně používá pro soustavy prognostických rovnic bez zahrnutí speciálních zjednodušujících aproximací, běžných pro tyto modely. V modelech numerické předpovědi počasí se turbulentní tření parametrizuje.

systém sloužící ke stanovení geografické pozice a navigování. Navigační systémy dělíme na pozemní a družicové. V meteorologii jsou navigační systémy využívány zejména při radiosondážních měřeních k určování polohy radiosondy a následnému výpočtu vertikálního profilu větru. Informace o celkovém zpoždění signálu z družicových navigačních systémů vlivem atmosféry se využívá pro výpočet obsahu vodní páry v atmosféře. Tím se zabývá tzv. „GPS meteorologie“, využívající signály globálního družicového systému Global Positioning Systém (GPS).

myšlená kulová plocha se středem uprostřed Země a s libovolně velkým poloměrem, na níž se pozorovateli promítají veškeré vesmírné objekty. Vlivem rotace Země kolem zemské osy se nebeská sféra zdánlivě pohybuje od východu k západu. Její viditelná část, někdy označovaná též jako obloha, je zdola ohraničena obzorem. Viz též rovník světový, ekliptika.

syn. rovník světový.

syn. jevy povětrnostní nebezpečné – meteorologické jevy, které při dostatečné intenzitě nebo nepříznivé kombinaci přerůstají v povětrnostní ohrožení. Viz též počasí nebezpečné, výstraha před nebezpečnými meteorologickými jevy všeobecná, GAMET, informace SIGMET, informace AIRMET.

obecné označení pro počasí vyznačující se nebezpečnými meteorologickými jevy. Anglický ekvivalent se kromě uvedeného významu používá i v užším smyslu ve vztahu ke konvektivním bouřím. Viz též bouře, počasí extrémní.

(NPJ) – viz jevy meteorologické nebezpečné.

syn. půlkruh nebezpečný.

syn. polokruh nebezpečný – oblast tropické cyklony nad oceánem ležící na sev. polokouli vpravo (na již. polokouli vlevo) od její dráhy. Rychlost větru a výška mořských vln zde dosahuje vyšších hodnot než v opačném sektoru, neboť je dána součtem tangenciální rychlosti a rychlosti pohybu cyklony, do jejíž dráhy je navíc plavidlo hnáno. Pojem spadá do oboru meteorologické navigace a pochází z dob plachetnic.

(neb) [nebulózus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má tvar mlhovitého závoje nebo vrstvy bez zjevné struktury. Užívá se u druhů cirrostratus a stratus.

Termín zavedl britský meteorolog A. W. Clayden v r. 1905. Je přejat z lat. slova nebulosus „mlžný, zamlžený", které je odvozeno od nebula „mlha“ (srov. něm. Nebel). Základem je indoevropský kořen *nebh- „mokrý, vlhký“, který je obsažen i v českém slovu nebe a v řec. νέφος [nefos] „oblak“, viz např. nefometr. Termín se do češtiny překládá jako „mlhavý“.

výraz pro nepříznivé, především deštivé a větrné počasí. Užívá se hlavně ve spojení „chránit se před nepohodou“, „jít do nepohody“. Nemá charakter odb. termínu.

Slovo má původ ve slovese „hodit se“ ve smyslu „nevhodné počasí“.

lid. označení pro tzv. špatné počasí, především z hlediska pobytu člověka venku. Myslí se jím zejména deštivé, větrné a chladné počasí. V podobném významu se používá i výrazů nepohoda, plískanice, psota, slota.

Slovo je negativním protějškem výrazu čas, který se ve staročeštině používal též ve významu počasí.

historický termín (dnes již nepoužívaný) pro mapu oblačnosti subjektivně sestavovanou na základě snímků z družic. V současnosti nahrazeno metodami objektivní analýzy družicových dat, resp. metodami automatické detekce a klasifikace oblačnosti.

Termín se skládá z řec. νέφος [nefos] „oblak“ a slova analýza. Jeho první část je přes indoevropský kořen *nebh- „mokrý, vlhký“ příbuzná mj. s českým slovem nebe.

syn. zákaloměr – přístroj používaný pro stanovení množství pevných nebo kapalných částic v zakaleném prostředí. Je založen na principu měření rozptylových charakteristik pomocí opt. metod. V meteorologii může sloužit pro měření hustoty mlhy nebo množství aerosolu v atmosféře. V ČR se nepoužívá.

Termín se skládá z řec. νεϕέλη [nefelé] „oblak“ a μέτρον [metron] „míra, meřidlo“. Jeho první část je přes indoevropský kořen *nebh- „mokrý, vlhký“ příbuzná mj. s českým slovem nebe.

přístroj pro určování celkového pokrytí oblohy oblaky, tj. oblačnosti. V ČR se nepoužívá. Viz též pozorování oblačnosti.

Termín se skládá z řec. νέφος [nefos] „oblak“ a μέτρον [metron] „míra, meřidlo“. Jeho první část je přes indoevropský kořen *nebh- „mokrý, vlhký“ příbuzná mj. s českým slovem nebe.

přístroj pro určování tahu oblaků. Pozorovatel sleduje pohyb zvoleného oblaku podél vodorovně umístěné tyče, opatřené hroty stejně od sebe vzdálenými; v jiných typech přístroje pomocí zrcadla nebo mříže. Na met. stanicích ČR se nefoskopy nepoužívají.

Termín se skládá z řec. νέφος [nefos] „oblak“ a σκοπεῖν [skopein] „pozorovat, zkoumat“. Jeho první část je přes indoevropský kořen *nebh- „mokrý, vlhký“ příbuzná mj. s českým slovem nebe.

syn. bouřka uvnitř vzduchové hmoty.

oblaky uvnitř vzduchové hmoty, jejichž vznik a vývoj nesouvisí s procesy na atmosférických frontách. V instabilní vzduchové hmotě se vyvíjejí především konvektivní oblaky, ve stabilní vzduchové hmotě spíše oblaky vrstevnaté.

srážky, které bezprostředně nesouvisí s vert. pohyby vzduchu na atmosférických frontách. Patří k nim zvláště srážky místní, srážky v instabilně zvrstveném studeném vzduchu mimo oblast fronty, srážky v teplém sektoru cyklon, srážky z nízké inverzní oblačnosti, srážky v oblastech s významným vertikálním střihem větru, někdy i srážky orografické. Viz též srážky frontální.

oproti hydrostatické aproximaci podstatně realističtější aproximace, jež umožňuje při modelování atm. procesů počítat s odchylkami od stavu hydrostatické rovnováhy, a zahrnout tak do výpočtů např. působení vztlaku. Přímou součástí modelových rovnic je v tomto případě pohybová rovnice pro vertikální složky rychlosti pohybu vzduchových částic.

viz separace elektrického náboje v oblacích.

empir. vztah vyjadřující závislost množství dešťových srážek na době trvání a pravděpodobnosti opakování jejich výskytu. Má tvar:
$H_s=\left(a.\log t+b\right)N^n,$
kde H_s je množství srážek v mm vodního sloupce, t doba trvání srážek v minutách, N počet let, za který se tyto srážky opakují v dlouholetém průměru (např. pro déšť opakující se v dlouholetém průměru jednou za 50 let je N = 50); a, b, n jsou parametry zjištěné pro jednotlivé srážkoměrné stanice. Němcův vztah umožňuje provádět poměrně spolehlivé výpočty pro celé území ČR, a to pro intervaly hodnot t od 15 do 120 minut a N od 5 do 100 let. Uvedený vztah byl odvozen J. Němcem (1964) na základě rozsáhlého ombrografického materiálu s dobou trvání intenzivních srážek do 2 hodin, který pro území ČR předtím zpracoval J. Trupl (1958). Viz též vztah Wussovův.

srážky, při kterých je množství srážek za daný časový interval menší než 0,1 mm. Viz měření srážek.

tornádo, které není spojeno s mezocyklonou v supercele. Takové tornádo získává vertikální vorticitu z okolního prostředí, kde je generována např. silným horizontálním střihem větru. Mateřský oblak tornáda natahováním vzduchu do výstupného konvektivního proudu přibližuje a protahuje vlákna vertikální vorticity, čímž dochází k jejímu zesílení a vzniku tornáda. Nemezocyklonální tornáda se někdy nevhodně označují jako nesupercelární, ačkoliv mohou vzniknout i v kontaktu se supercelou, avšak  bez kontaktu s mezocyklonou. Hovorově se pro ně používá i angl. slova landspout (v mužském rodě), které vzniklo jako analogie ke slovu waterspout, viz smršť vodní. Viz též tornádo mezocyklonální.

souhrnné označení pro adiabatu suchou a vlhkou.

syn. pára přehřátá – pára, jejíž tlak (hustota) je při dané teplotě nižší než v případě páry nasycené. Tuto definici lze vyslovit též inverzním způsobem: Jde o páru, jejíž teplota je vyšší než teplota nasycené páry o stejné hodnotě tlaku (hustoty). Odtud vyplývá též syn. pára přehřátá, které se běžně používá v technické praxi, v meteorologické literatuře je však jeho výskyt relativně řídký.

málo používané souhrnné označení pro suchoadiabatický a vlhkoadiabatický teplotní gradient.

v termodynamice atmosféry vlhký vzduch, jehož relativní vlhkost  je nižší než 100 %. Tlak vodní páry v nenasyceném vzduchu má tedy hodnotu nižší, než je hodnota tlaku nasycené vodní páry při dané teplotě vzduchu. V řadě termodyn. výpočtů jej můžeme považovat za suchý vzduch. Pojem nenasycený vzduch se v meteorologii běžně užívá, jde však o terminologické zjednodušení (terminologickou zkratku). Věcně korektní by mělo být: vzduch obsahující nenasycenou vodní páru. Viz též tlak nasycené vodní páry vzhledem k vodě, tlak nasycené vodní páry vzhledem k ledu.

syn. třetihory mladší – prostřední geol. perioda kenozoika, zahrnující období před 23 – 2,588 mil. roků. Viz též terciér.

Termín zavedl v r. 1853 rak. paleontolog M. Hörnes; skládá se z řec. νεός [neos] „nový“ a z komponentu -γενής [-genés] s významem „narozený v určitém stavu“. Řec. νεός „nový“ zde vyjadřuje, že měl neogén označovat mladší část terciéru (oproti paleogénu).

syn. slunce vedlejší – zvláštní jasné skvrny na parhelickém kruhu, který patří k halovým jevům. Jde o souborné označení pro parhelia neboli paslunce, paranthelia neboli boční slunce a antihelium neboli protislunce. Viz též měsíc nepravý.

zvlášť jasné světelné skvrny na paraselenickém kruhu, který patří k halovým jevům. Jde o souborné označení pro paraselenia neboli paměsíce, parantselenia neboli boční měsíce a antiselenium neboli protiměsíc.

postupující sektor v týlu okludované cyklony, který je vymezený původní studenou frontou a ohnutou okluzí nebo podružnou studenou frontou. Tento sektor, slang. někdy nazývaný falešným, není v našich zeměp. šířkách nikdy tvořen tropickým vzduchem. Nepravý teplý sektor cyklony může vést při analýze synoptických map k chybám v umístění front a v určení jejich charakteru.

slang. označení pro nepřímá aerologická pozorování.

viz evaporace.

sněhová pokrývka, která pokrývá méně než polovinu plochy reprezentativního okolí stanice. Výška nesouvislé sněhové pokrývky se neměří.

zast. označení pro subtropickou cyklonu malého rozsahu zformovanou z mezosynoptického konvektivního systému.

Termín byl zaveden v r. 1972. Vznikl nahrazením první části termínu hurricane (srov. hurikán) lat. slovem neuter „žádný z obou“ (srov. neutrální), rozumí se ani tropická, ani mimotropická cyklona.

1. v atmosférické optice označení pro místo na obloze, situované ve vert. rovině proložené Sluncem, z něhož vycházející difuzní světlo není polarizováno. K neutrálním bodům počítáme bod Aragův, Babinetův a Brewsterův, jejichž přesná poloha závisí na výšce Slunce nad obzorem a na zakalení atmosféry.
2. syn. bod hyperbolický.

málo časté označení pro místní vzduchovou hmotu.

tenká přechodová vrstva atmosféry oddělující neutrosféru a ionosféru.

Termín zavedl britský přírodovědec S. Chapman v r. 1950. Skládá se z lat. neuter „žádný z obou“ (srov. neutrální) a pausa „přerušení, ukončení“.

část atmosféry Země mezi zemským povrchem a ionosférou, která sahá do výše 60 až 70 km. Koncentrace iontů je v ní natolik malá, že nepůsobí odraz krátkých rádiových vln, jenž hraje významnou roli v podmínkách pro rádiové spojení.

Termín zavedl britský přírodovědec S. Chapman v r. 1950 jako protiklad ke staršímu pojmu ionosféra. Skládá se z lat. neuter „žádný z obou“ (srov. neutrální) a řec. σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).

tlakové pole s velmi malými horiz. tlakovými gradienty, tedy bez přítomnosti některého z tlakových útvarů.  Viz též bahno tlakové.

1. oblak, z něhož v čase pozorování nevypadávají srážky.
2. označení oblaků, z nichž nemohou vypadávat srážky dopadající na zem. Mezinárodní morfologická klasifikace oblaků popisuje jako nesrážkové oblaky druhy cirrus, cirrocumulus, cirrostratus a altocumulus. U druhu cirrocumulus a altocumulus se může vyskytovat virga. Jako nesrážkový označujeme také např. cumulus humilis a cumulus mediocris. Viz též oblak srážkový.

(Ns) – jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako šedá, často tmavá oblačná vrstva nebo plocha, která má vlivem vypadávání více méně trvalých dešťových nebo sněhových srážek matný rozplývavý vzhled. Oblačná vrstva Ns je všude tak hustá, že poloha Slunce není patrná, tzn., že jí Slunce neprosvítá. Pod touto vrstvou se často vyskytují nízké roztrhané oblaky „špatného počasí“, které mohou, ale nemusí s vrstvou Ns souviset. Nimbostratus bývá obvykle smíšeným, podstatně řidčeji vodním oblakem. Mívá vert. rozsah až několik km a jeho základna se zpravidla vyskytuje v nízkém patře oblaků. Je typickým srážkovým oblakem a bývá součástí oblačného systému teplé, studené a okluzní fronty, dále se vyskytuje v oblastech výškových cyklon a brázd nízkého tlaku vzduchu apod. Nimbostratus se dále nedělí podle tvaru, či odrůdy. Zvláštnostmi a průvodními oblaky Ns mohou být praecipitatio, pannus a virga.

Termín byl zaveden v Mezinárodním atlasu oblaků z r. 1930. Skládá se ze slov nimbus a stratus. Do češtiny se v minulosti překládal jako dešťová sloha.

dnes již nepoužívané označení pro oblak, z něhož vypadávají atm. srážky.

Termín navrhl brit. továrník a amatérský meteorolog L. Howard v r. 1803 pro jeden ze čtyř druhů oblaků své klasifikace. Je přejat z lat. nimbus „oblak (zvl. dešťový), příval“. V současné mezinárodní morfologické klasifikaci oblaků zůstal tento termín zachován jen ve složeninách cumulonimbus a nimbostratus.

klima s převahou atmosférických srážek ve formě sněhu, viz klasifikace klimatu geomorfologická. Viz též klima sněhové

anticyklona malého vert. rozsahu, kterou je možné pozorovat jen ve spodní části troposféry, nepřesahující izobarickou hladinu 500 hPa (zhruba ve výšce kolem 5,5 km). Mezi nízké anticyklony patří především studené arktické a antarktické anticyklony, zimní kontinentální anticyklony nad Sev. Amerikou a Asií, jakož i postupující anticyklony v počátečním stadiu vývoje.

syn. cyklona přízemní – cyklona vyskytující se pouze ve spodní části troposféry, tj. zhruba do hladiny 700 hPa. Nízká cyklona je cyklonou termickou, nebo cyklonou frontální v počátečním stadiu vývoje.

viz oblaky nízkého patra.

oblaky vyskytující se převážně ve výškách od povrchu země do 2 km. Do této skupiny patří oblaky druhu stratus a stratocumulus. Oblaky druhu cumulus a cumulonimbus mají rovněž základny do výšky 2 km, ale jejich horní části obvykle zasahuji i do stř. a vysokého patra, takže je nelze jednoznačně klasifikovat jako oblaky nízkého patra. Viz též klasifikace oblaků, patra oblaků, oblaky středního patra, oblaky vysokého patra.

zvířený prach nebo písek nedosahující výšky očí pozorovatele (cca 150 cm nad zemí), takže dohlednost není znatelně snížena. Viz též sníh nízko zvířený.

zvířený sníh, jehož částice jsou větrem zdviženy jen do malé výšky a unášeny při zemi, takže výrazně nesnižují vodorovnou dohlednost ve výšce očí pozorovatele (cca 150 cm).

syn. proudění tryskové v mezní vrstvě – výrazné zesílení horiz. proudění vzduchu ve spodní troposféře, nejčastěji v horní části mezní vrstvy atmosféry, které se projevuje lokálním maximem ve vertikálním profilu větru, ale většinou neodpovídá definici tryskového proudění podle WMO. Obvykle souvisí s výškovými nebo přízemními inverzemi teploty vzduchu, přičemž hladina max. rychlosti větru bývá blízká horní hranici inverze. Nízkohladinové tryskové proudění má různé příčiny, jednou z nich jsou setrvačné oscilace rychlosti proudění, které se projevují zejména v nočních hodinách a jsou způsobeny Coriolisovou silou při zeslabeném turbulentním tření. Orografické příčiny se uplatňují např. v předpolí horské překážky, která při stabilním teplotním zvrstvení blokuje proudění směřující kolmo na překážku, stáčí ho podél překážky a zrychluje ho. Nízkohladinové tryskové proudění se může vyskytovat i v oblasti místní cirkulace, která má denní periodicitu. Je ovlivňováno teplotním zvrstvením ve spodní troposféře, baroklinitou a nestacionárností dějů v mezní vrstvě atmosféry. Viz též košava.
 

(National Oceanic and Atmospheric Administration, Národní úřad pro oceány a atmosféru) – vládní agentura USA, pod kterou spadá mj. americká Národní meteorologická služba (NWS) či Národní centrum pro klimatická data (NCDC) USA. NOAA provozuje operativní systém amerických geostacionárních meteorologických družic GOES a polárních meteorologických družic, jejichž současná generace, vybavená mj. radiometry AVHRR, je označována jako NOAA/POES, někdy zjednodušeně pouze NOAA.

inverze teploty vzduchu vznikající v mezní vrstvě atmosféry v noci ochlazováním vzduchu od zemského povrchu, jehož teplota klesá v důsledku vyzařování dlouhovlnné radiace při absenci příkonu slunečního záření. Tyto inverze jsou typickým případem přízemních radiačních inverzí teploty vzduchu. Dobře bývají vyvinuty za jasných nocí se slabým větrem nebo bezvětřím. V kotlinách a údolních polohách podporuje tuto inverzi stékání ochlazeného vzduchu z okolních svahů do nízkých poloh. Viz též jezero studeného vzduchu.

termická konvekce, která je důsledkem poklesu stability (labilizace) vrstvy ovzduší, v jejíž horní části došlo v nočních hodinách k poklesu teploty vzduchu radiačním ochlazováním (např. v oblasti horní hranice oblačnosti). Typickým příkladem je vznik či zesílení nočních konv. bouří (např. noční bouře na teplých frontách).

(NLC, z angl. noctilucent clouds), syn. oblaky mezosférické polární, oblaky stříbřité – velmi tenké oblaky, které se vyskytují v horní části mezosféry ve výškách od 75 do 90 km. Projevují se stříbřitě šedým až namodralým světélkováním na tmavém pozadí noční oblohy. Zpravidla se pohybují od východu na západ rychlostí od 50 do 250 m.s^–1. Bývají pozorovány dosti vzácně, a to v sev. části oblohy mezi 50° a 75° s.š. a 40° a 60° j.š. v letních měsících, když je Slunce 5° až 13° pod obzorem. Typická doba pozorování NLC z území ČR je přibližně od poloviny června do poloviny července. V Praze je poprvé sledoval čes. geofyzik V. Láska 10. 6. 1885; systematickým pozorováním těchto oblaků se zabýval především něm. meteorolog O. Jesse, který je poprvé vyfotografoval.
Púvodně se předpokládalo, že noční svítící oblaky jsou shluky částic vulkanického popela nebo kosmického prachu. V r. 1965 Chapman a Kendall publikovali novější hypotézu, podle níž jde o krystalky ledu, které se vytvářejí depozicí vodní páry, jež zde vzniká přímou syntézou z atm. kyslíku a vodíku pod vlivem velmi krátkovlnných složek záření Slunce, popř. se vodní pára do horní mezosféry dostává zdola turbulentní difuzí. Svým tvarem jsou noční svítící oblaky buď závojovité, nebo vytvářejí různě široké pásy s chuchvalcovitou či vlnovou strukturou, která vynikne zejména na fotografii.

nevh. označení pro efektivní záření v noci.

viz normál klimatologický.

viz normál klimatologický.

konvenčně stanovená hodnota tlaku 1013,25 hPa. Byla zavedena jako průměrná hodnota tlaku vzduchu při mořské hladině na 45° s.š., při teplotě 15 °C a tíhovém zrychlení 9,80665 m.s^-2.

tlak vzduchu na hladině moře ve standardní atmosféře. Jeho hodnota je 1 013,25 hPa neboli 760 torrů; v minulosti byla takto definována jednotka 1 atmosféra.

syn. normál barometrický – rtuťový tlakoměr, jehož přístr. oprava je známa s vysokou přesností. Dříve byl používán k národnímu nebo mezin. srovnávání (standardizaci) tlakoměrů. Viz též tlakoměr kontrolní, tlakoměr absolutní standardní.

hodnocení vertikální instability (stability) atmosféry na základě velikosti tzv. „kladných“ a „záporných“ ploch na termodynamickém diagramu, které jsou ohraničeny stavovou křivkou vystupující vzduchové částice a křivkou teplotního zvrstvení (stratifikace). Za kladné se považují plochy, kdy stavová křivka je vpravo od křivky zvrstvení, tzn. na straně s vyšší teplotou vzduchu; v opačném případě jde o plochu zápornou. Z tohoto hlediska rozlišil C. W. B. Normand tyto druhy instability ovzduší:
a) abs. stabilitu, kdy neexistují „kladné“, ale pouze „záporné“ plochy;
b) abs. instabilitu, kdy existují pouze „kladné“ a neexistují „záporné“ plochy;
c) podmíněnou instabilitu latentního typu, kdy existují „kladné“ i „záporné“ plochy a „kladné“ plochy jsou větší než „záporné“;
d) podmíněnou instabilitu pseudolatentního typu, kdy existují „kladné“ i „záporné“ plochy, ale „kladné“ plochy jsou menší než „záporné“.
Toto dělení má spíše historickou hodnotu a v současné době se používá jen velmi zřídka. Viz též teplotní zvrstvení atmosféry, metoda částice, metoda vrstvy, CAPE.

metoda hodnocení celkové vertikální instability, popř. vertikální stability atmosféry na základě Normandovy klasifikace instability (stability) atmosféry.

1. poznatek, že suchá adiabata vedená z naměřené teploty vzduchu v dané hladině, izograma vedená z odpovídající teploty rosného bodu a nasycená adiabata vedená z odpovídající teploty vlhkého teploměru, se protínají v charakteristickém bodě aerologického diagramu.
2. Meteorologický slovník AMS alternativně označuje jako Normandův teorém poznatek, že teplota rosného bodu je vždy nižší nebo rovna teplotě vlhkého teploměru, která je vždy nižší nebo rovna teplotě měřené suchým teploměrem. Tato relace však neplatí v přesyceném vzduchu nebo při teplotě pod bodem mrznutí, jestliže je vzduch přesycený vzhledem k ledu. Tzv. Normandův teorém v obou variantách se využíval v psychrometrii a je nazván podle C. W. B. Normanda (1921).

syn. škola meteorologická bergenská – směr a výsledky prací ve Výzk. ústavu v Bergenu (Norsko). Za zakladatele této školy je považován V. Bjerknes. Vyšla z ní řada vynikajících meteorologů (J. Bjerknes, T. Bergeron, E. Palmen, H. Solberg aj.), kteří v letech 1917–1930 teor. rozpracovali termodynamiku a hydrodynamiku trojrozměrné struktury vzduchových hmot a atm. front, vzniku a vývoje cyklon i anticyklon ve vztahu k všeobecné cirkulaci atmosféry. Přínos této skupiny vědců byl i v tom, že objevené poznatky o zákonitosti atm. procesů průběžně využívali v předpovědní službě, a tím výrazně zlepšili kvalitu předpovědí počasí. Metody norské meteorologické školy v čs. povětrnostní službě zavedl ve 20. letech 20. stol. G. Swoboda.

obecně sev. vítr vyskytující se v různých částech světa. Texaský norther na jihu USA, v Mexickém zálivu a ve Střední Americe je silný studený sv. až sz. vítr, který se vyskytuje od listopadu do dubna při vpádu studeného vzduchu v souvislosti se studenou anticyklonou, postupující k jihu. Vyznačuje se náhlým výskytem a poklesem teploty vzduchu až o 10 °C za 3 h. Kalifornský norther je velmi suchý, prašný sev. vítr charakteru fénu.

vrstva sněhu nebo ledu, která přímo nebo nepřímo vznikla v důsledku tuhých srážek (sníh, kroupy, sněhové krupky, sněhová zrna, zmrzlý déšť) mezi příslušnými termíny pozorování. Viz též výška nového sněhu, měření sněhové pokrývky.

[naukásting] – detekce a diagnostika okamžitého stavu počasí v lokálním či mezosynoptickém měřítku a předpověď počasí na 0 až 2 hodiny, někdy i následná velmi krátkodobá předpověď počasí až na 6 hodin. Využívá především družicová a radarová měření, popř. údaje ze zahuštěné sítě automatických meteorologických stanic, zpravidla v kombinaci s výstupy z modelů numerické předpovědi počasí.

Termín je přejat z angl. slova nowcasting, zavedeného v 70. letech 20. stol. Skládá se z now „nyní“ a casting „nahození (např. udice)“. Termín byl vytvořen analogicky k pojmu forecasting „předpovídání“.

1. ve fyzice oblaků a srážek označení procesu, při němž vznikají stabilní zárodky vodních kapiček nebo zárodky ledových krystalků z vodní páry, popř. ledové krystalky ve vodě. Podmínkou jejich vzniku je překročení kritické velikosti shluku molekul, dané teplotou a přesycením vodní páry, popř. přechlazením vody. Zárodečné kapičky nebo ledové krystalky jsou potom schopné dalšího růstu do velikosti oblačných částic.  Nukleace je začátkem řetězce mikrofyzikálních procesů, jejichž výsledkem je vývoj srážkových částic. Viz též difuze vodní páry, jádra kondenzační, jádra ledová.
2. ve fyzice atmosférických aerosolů obecně procesy, jimiž v atmosféře vznikají za účasti chemických reakcí pevné nebo kapalné částice, zpravidla rozměrů Aitkenových jader, z původně plynných látek. Jako typické příklady v tomto směru lze uvést cykly chemických reakcí, jež se uplatňují při transformaci oxidů dusíku na částice dusičnanů, transformaci oxidu siřičitého na sulfátovou složku znečištění ovzduší, zejména na částice síranů, popř. transformace těkavých organických látek (VOC) na sekundární organické aerosoly.

Základem termínu je lat. slovo nucleus „jádro“ (srov. např. nukleární energie).

syn. aerosoly sekundární.

mód ve spektru částic atmosférického aerosolu, jenž se nalézá v oblasti velikostí poloměrů aerosolových částic řádově 10^–8 m (setiny mikrometru) a bývá takto označován, neboť právě uvedené velikosti odpovídají velikostem aerosolových částic při jejich vzniku nukleací z původně plynných látek. Tyto částice patří mezi nanočástice.

izolinie teploty vzduchu 0 °C, která má zvláštní význam zejména v letecké meteorologii, protože v její výšce mohou probíhat fázové změny vody, důležité např. pro vznik námrazy na letadlech. Vzhledem k praktickému významu je výška nulové izotermy součástí leteckých i všeobecných předpovědí počasí.

dříve užívané syn. pro numerickou předpověď počasí.

(NWP, numerical weather prediction) – předpověď polí meteorologických prvků, která je výsledkem časové integrace prognostických rovnic některého fyz. modelu atmosféry, prováděné na superpočítačích schopných provádět velké množství výpočtů nad velkými objemy dat, metodami numerické matematiky. Hlavním cílem numerické předpovědi počasí je co nejrychleji zpracovat naměřené údaje z met. přístrojů (pozemních meteorologických stanic, balonových měření, meteorologických družic, radarů a dalších speciálních zařízení) a pomocí počítačové simulace vývoje atmosféry vypočítat její pravděpodobný budoucí stav. V současné době se rutinně provádějí numerické předpovědi pro několik desítek met. parametrů (pole tlaku a proudění u země i v řadě výškových hladin, teplotní a vlhkostní pole v různých výškových hladinách i u zemského povrchu, vertikální rychlosti, oblačnost, srážky, a řada dalších zejména dynamických parametrů, ale i různé indexy vyjadřující stabilitu atmosféry aj.).
Myšlenku, že počasí lze předpovídat s použitím fyz. metod na základě řešení soustav hydrodyn. a termodyn. rovnic vyslovil pravděpodobně jako první H. Helmholz v r. 1858. Teor. přesněji ji formuloval počátkem 20. století V. Bjerknes, ale prvé praktické výpočty publikoval až v r. 1922 L. F. Richardson. Jeho pokus však byl zcela neúspěšný, neboť tehdy neexistovala pro daný účel vhodná výpočetní technika, a z dnešního pohledu hrubé nedostatky v provedení numerické časové integrace znehodnotily výsledek řešení. Rozvoj numerických předpovědních metod v meteorologii nastal po II. svět. válce a byl podmíněn teor. výsledky chicagské meteorologické školy spolu s pokrokem v konstrukci samočinných počítačů. V r. 1949 byl jako první prakticky uplatněn barotropní model J. G. Charneye, který však vycházel z velmi zjednodušujících předpokladů. Teprve výsledky další generace tzv. baroklinních modelů, vycházejících obvykle z rovnice vorticity a z rovnice tendence relativní topografie, byly kvalit. srovnatelné svýsledky klasických synoptických metod předpovědi tlak. polí v atmosféře. V současné době tvoří numerická předpověď počasí základ jakýchkoliv krátkodobých, střednědobých i některých dlouhodobých předpovědí počasí založených především na integraci základních rovnic, přičemž další rozvoj probíhá zejména v oblasti zdokonalování parametrizace dějů subsynoptického měřítka a zpřesňování časového i prostorového rozlišení modelu a zdokonalování metod numerické integrace. V ČR byl průkopníkem numerické předpovědi počasí prof. S. Brandejs (1918–1975). Velký rozvoj nastal v 90. letech 20. stol., kdy se v ČHMÚ začal počítat regionální numerický model ALADIN. Viz též model atmosféry prognostický, linka pro předpověď počasí automatizovaná, inicializace vstupních dat, parametrizace v meteorologii, rovnice Richardsonova.

bezrozměrný parametr používaný v teorii přenosu tepla a definovaný výrazem
$Nu=\frac{\alpha l}{k},$
kde α značí koeficient přestupu tepla, k koeficient tepelné vodivosti a l je vhodně zvolená délka. V meteorologii se používá při modelování přestupu tepla mezi zemským povrchem a atmosférou, atmosférickými částicemi a okolním vzduchem apod. Viz též kritéria podobnostní.